ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu)
11. ledna 2024(*)
„Kasační opravný prostředek – Dumping – Rozšíření antidumpingového cla uloženého na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Číny na dovoz zboží zasílaného z Malajsie – Vyhovění rozsudku ze dne 3. července 2019, Eurobolt (C‑644/17, EU:C:2019:555) – Opětovné uložení konečného antidumpingového cla – Prováděcí nařízení (EU) 2020/611 – Platnost“
Ve věci C‑517/22 P,
jejímž předmětem je kasační opravný prostředek podaný na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie dne 2. srpna 2022,
Eurobolt BV, se sídlem v ’s-Heerenbergu (Nizozemsko),
Fabory Nederland BV, se sídlem v Tilburgu (Nizozemsko),
ASF Fischer BV, se sídlem v Lelystadu (Nizozemsko),
zástupci: B. Natens a A. Willems, advocaten,
účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelky),
přičemž dalšími účastnicemi řízení jsou:
Stafa Group BV, se sídlem v Maarheeze (Nizozemsko),
žalobkyně v prvním stupni,
Evropská komise, zástupci: M. Bruti Liberati, G. Luengo a T. Maxian Rusche, jako zmocněnci,
žalovaná v prvním stupni,
SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),
ve složení K. Jürimäe (zpravodajka), předsedkyně senátu, K. Lenaerts, předseda Soudního dvora vykonávající funkci soudce třetího senátu, N. Piçarra, N. Jääskinen a M. Gavalec, soudci,
generální advokát: N. Emiliou,
za soudní kancelář: A. Lamote, radová,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 6. července 2023,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 7. září 2023,
vydává tento
Rozsudek
1 Svým kasačním opravným prostředkem se společnosti Eurobolt BV, Fabory Nederland BV a ASF Fischer BV domáhají zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 18. května 2022, Eurobolt a další v. Komise (T‑479/20, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2022:304), kterým Tribunál zamítl jejich žalobu znějící na zrušení prováděcího nařízení Komise (EU) 2020/611 ze dne 30. dubna 2020, kterým se konečné antidumpingové clo uložené nařízením Rady (ES) č. 91/2009 na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky opětovně ukládá na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie (Úř. věst. 2020, L 141, s. 1, dále jen „sporné nařízení“).
Právní rámec
Nařízení (EU) č. 952/2013
2 Článek 116 odst. 1 první pododstavec nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (Úř. věst. 2013, L 269, s. 1, dále jen „celní kodex“) stanoví:
„Jsou-li splněny podmínky stanovené v tomto oddíle částky dovozního nebo vývozního cla se vracejí nebo promíjejí z kteréhokoliv z těchto důvodů:
a) přeplatky na částkách dovozního nebo vývozního cla;
b) vadné zboží nebo zboží neodpovídající smluvním podmínkám;
c) chyba ze strany příslušných orgánů;
d) v zájmu spravedlnosti.“
Nařízení (ES) č. 384/96, (ES) č. 1225/2009 a (EU) 2016/1036
3 K dotčeným skutkovým okolnostem a právním aktům došlo v době, kdy bylo přijetí antidumpingových opatření v rámci Unie postupně upraveno nejprve nařízením Rady (ES) č. 384/96 ze dne 22. prosince 1995 o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. 1996, L 56, s. 1; Zvl. vyd. 11/10, s. 45, a Úř. věst. 2000, L 263, s. 34; Zvl. vyd. 11/10, s. 45), ve znění nařízení Rady (ES) č. 2117/2005 ze dne 21. prosince 2005 (Úř. věst. 2005, L 340, s. 17), poté nařízení Rady (ES) č. 1225/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. 2009, L 343, s. 51, a opravy Úř. věst. 2010, L 7, s. 22, a Úř. věst. 2016, L 44, s. 20), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 37/2014 ze dne 15. ledna 2014 (Úř. věst. 2014, L 18, s. 1) (dále jen „nařízení č. 1225/2009“), a konečně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1036 ze dne 8. června 2016 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropské unie (Úř. věst. 2016, L 176, s. 21).
4 Před změnou provedou nařízením č. 37/2014 článek 15 nařízení č. 1225/2009, nadepsaný „Konzultace“, v odstavci 1 a 2 stanovil:
„1. Konzultace stanovené tímto nařízením se konají v poradním výboru složeném ze zástupců všech členských států, kterému předsedá zástupce [Evropské] [k]omise. Konzultace se konají neprodleně na žádost členského státu nebo z podnětu Komise a v každém případě v takové době, aby mohly být dodrženy lhůty stanovené v tomto nařízení.
2. Výbor svolává předseda. Ten sdělí členským státům v co nejkratší době, nejpozději však deset pracovních dní před zasedáním, veškeré potřebné informace.“
5 Nařízení 2016/1036 vstoupilo na základě svého článku 25 v platnost dne 20. července 2016. Podle čl. 24 prvního pododstavce tohoto nařízení bylo tímto nařízením zrušeno nařízení č. 1225/2009.
6 Článek 9 odst. 4 první pododstavec nařízení 2016/1036 ve znění totožném se zněním čl. 9 odst. 4 první a druhé věty nařízení č. 1225/2009 stanoví:
„Pokud z konečného zjištění skutkového stavu vyplývá, že existuje dumping a jím způsobená újma a v zájmu Unie je nutné zasáhnout v souladu s článkem 21, uloží Komise přezkumným postupem podle čl. 15 odst. 3 konečné antidumpingové clo. Pokud byla uložena prozatímní cla, zahájí Komise tento postup nejpozději jeden měsíc před tím, než tato cla pozbydou platnosti.“
7 Článek 10 nařízení 2016/1036, nadepsaný „Zpětná působnost“, v odstavci 1 stanoví v podstatě totožně jako čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1225/2009:
„Prozatímní opatření a konečné antidumpingové clo se uplatní pouze na výrobky, které jsou propuštěny do volného oběhu po dni, k němuž vstoupí rozhodnutí přijaté podle čl. 7 odst. 1 nebo čl. 9 odst. 4 v platnost, s výhradou výjimek uvedených v tomto nařízení.“
8 Článek 13 nařízení 2016/1036, nadepsaný „Obcházení“, v odstavcích 1 a 3 stanoví totožně jako čl. 13 odst. 1 a 3 nařízení č. 1225/2009:
„1. Antidumpingová cla uložená na základě tohoto nařízení mohou být rozšířena na dovoz obdobných výrobků, též mírně upravených, ze třetích zemí nebo na dovoz mírně upravených obdobných výrobků ze země, která je předmětem opatření, nebo částí těchto výrobků, jestliže dochází k obcházení platných opatření.
[…]
3. Šetření podle tohoto článku se zahájí z podnětu Komise nebo na žádost členského státu nebo jakékoli zúčastněné strany, pokud žádost obsahuje dostatečné důkazy o činitelích uvedených v odstavci 1. Šetření se zahájí nařízením Komise, ve kterém lze dát současně pokyn celním orgánům, aby evidovaly dovoz v souladu s čl. 14 odst. 5 nebo aby vyžadovaly složení jistoty. […]
[…]
Jestliže definitivně zjištěné skutečnosti prokáží, že působnost opatření má být rozšířena, učiní tak Komise přezkumným postupem podle čl. 15 odst. 3. Rozšíření působnosti nabývá účinku dnem, kdy byla stanovena povinnost vést celní evidenci podle čl. 14 odst. 5 nebo vyžadovat složení jistoty. Příslušná procesní ustanovení tohoto nařízení o zahájení a průběhu šetření se použijí podle tohoto článku.“
9 Článek 14 odst. 1 a 5 nařízení 2016/1036, který odpovídá čl. 14 odst. 1 a 5 nařízení č. 1225/2009, stanoví:
„1. Prozatímní nebo konečné antidumpingové clo se ukládá nařízením a vybírají je členské státy ve formě, v sazbě a za ostatních podmínek stanovených v nařízení o uložení daného cla. Toto clo se vybírá nezávisle na clech, daních a jiných poplatcích obvykle vyměřovaných při dovozu.
[…]
5. Komise může poté, co včas informovala členské státy, vyzvat celní orgány, aby přijaly vhodná opatření k zavedení takové celní evidence dovozu, aby následně mohla být vůči dováženým výrobkům zavedena opatření ode dne celní evidence. […] Celní evidence se zavádí nařízením, které blíže určí účel opatření a případně odhad částky možného budoucího celního dluhu. Dovoz nesmí být celně evidován po dobu delší než devět měsíců.“
10 Článek 15 nařízení 2016/1036, nadepsaný „Postup projednávání ve výboru“, v odstavci 3 stanoví:
„Odkazuje-li se na tento odstavec, použije se článek 5 nařízení (EU) č. 182/2011 [nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 16. února 2011, kterým se stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí (Úř. věst. 2011, L 55, s. 13)].“
Nařízení č. 182/2011
11 Článek 5 nařízení č. 182/2011, nadepsaný „Přezkumný postup“, stanoví jinak než nařízení č. 1225/2009:
„1. Pokud se použije přezkumný postup, rozhoduje výbor o vydání stanoviska k prováděcím aktům většinou hlasů stanovenou v čl. 16 odst. 4 a 5 Smlouvy o Evropské unii, případně většinou hlasů stanovenou v čl. 238 odst. 3 [SFEU] pro akty přijímané na návrh Komise. Hlasy zástupců členských států ve výboru mají váhu podle uvedených článků.
[…]
5. […] se při přijímání návrhu konečných antidumpingových a vyrovnávacích opatření v případě, že přezkumný výbor nevydá žádné stanovisko a prostá většina všech jeho členů s návrhem prováděcího aktu nesouhlasí, použije následující postup.
Komise vede konzultace s členskými státy. Nejdříve 14 dní a nejpozději jeden měsíc od konání zasedání výboru informuje Komise členy výboru o výsledcích těchto konzultací a předloží návrh prováděcího aktu odvolacímu výboru. Odchylně od čl. 3 odst. 7 se zasedání odvolacího výboru uskuteční nejdříve 14 dní a nejpozději jeden měsíc od předložení návrhu prováděcího aktu. Odvolací výbor vydá stanovisko v souladu s článkem 6. Lhůtami stanovenými v tomto odstavci není dotčena povinnost dodržovat lhůty stanovené v příslušných základních aktech.“
Skutečnosti předcházející sporu
12 Skutečnosti předcházející sporu jsou vylíčeny v bodech 1 až 21 napadeného rozsudku. Pro účely tohoto kasačního opravného prostředku je lze shrnout následovně.
Spory týkající se prováděcího nařízení (EU) č. 723/2011
13 Poté, co Rada konstatovala, že spojovací prostředky prodávané na trhu Unie jsou čínskými vyvážejícími výrobci dodávány za dumpingové ceny, přijala nařízení (ES) č. 91/2009 ze dne 26. ledna 2009 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky (Úř. věst. 2009, L 29, s. 1).
14 Po uložení tohoto konečného antidumpingového cla obdržela Komise důkazy o tom, že tato opatření jsou obcházena překládkou v Malajsii. Proto přijala nařízení (EU) č. 966/2010 ze dne 27. října 2010 o zahájení šetření možného obcházení antidumpingových opatření uložených nařízením č. 91/2009 na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie, bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie, a o zavedení celní evidence tohoto dovozu (Úř. věst. 2010, L 282, s. 29). Nařízení č. 966/2010 mimo jiné vyzvalo celní orgány, aby přijaly vhodná opatření k zavedení celní evidence dovozu do Unie, aby v případě, že by šetření dospělo k závěru, že došlo k obcházení, mohla být antidumpingová cla v příslušné výši vybrána zpětně ode dne zavedení celní evidence takového dovozu zasílaného z Malajsie.
15 Na základě tohoto šetření přijala Rada prováděcí nařízení Rady (EU) č. 723/2011 ze dne 18. července 2011, kterým se rozšiřuje konečné antidumpingové clo uložené nařízením č. 91/2009 na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie (Úř. věst. 2011, L 194, s. 6).
16 Dne 28. července 2011 přijal orgán pro řešení sporů Světové obchodní organizace (WTO) (dále jen „DSB“) zprávu odvolacího orgánu, jakož i zprávu skupiny odborníků ve znění zprávy odvolacího orgánu ve sporu „Evropská společenství – konečná antidumpingová opatření vztahující se na některé spojovací prostředky ze železa nebo oceli z Číny“ (WT/DS 397). DSB v ní zejména dospěl k závěru, že Unie jednala způsobem neslučitelným s některými ustanoveními antidumpingové dohody WTO.
17 V návaznosti na toto rozhodnutí přijala Rada prováděcí nařízení (EU) č. 924/2012 ze dne 4. října 2012, kterým se mění nařízení č. 91/2009 (Úř. věst. 2012, L 275, s. 1), přičemž mimo jiné snížila antidumpingové clo stanovené v posledně uvedeném nařízení.
18 Opatření stanovená těmito různými nařízeními byla zachována na dobu dalších pěti let prováděcím nařízením Komise (EU) 2015/519 ze dne 26. března 2015 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky, rozšířeného na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie, po provedení přezkumu opatření před pozbytím platnosti podle čl. 11 odst. 2 nařízení č. 1225/2009 (Úř. věst. 2015, L 82, s. 78).
19 Rozhodnutím ze dne 12. února 2016 přijal DSB nové zprávy, které konstatovaly, že opatření přijatá Unií prováděcím nařízením č. 924/2012 jsou v rozporu s některými ustanoveními antidumpingové dohody WTO.
20 V reakci na toto rozhodnutí přijala Komise dne 26. února 2016 prováděcí nařízení (EU) 2016/278 o zrušení konečného antidumpingového cla uloženého na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky, rozšířeného na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie (Úř. věst. 2016, L 52, s. 24).
21 Dovozy navrhovatelek, které dovážely spojovací prostředky z Malajsie během období, kdy Komise prováděla šetření obcházení antidumpingových opatření, byly evidovány, aby mohlo být uloženo clo v případě, že šetření potvrdí, že došlo k obcházení.
22 V období od ledna roku 2012 do října roku 2013 vydaly nizozemské celní orgány platební výměry na antidumpingové clo, které navrhovatelky dlužily za dovoz spojovacích prostředků podle prováděcího nařízení č. 723/2011.
23 V rámci kasačního opravného prostředku podaného společností Eurobolt proti antidumpingovému clu zaplacenému na základě tohoto prováděcího nařízení předložil Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska) dne 17. listopadu 2017 Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se platnosti uvedeného nařízení.
24 V rozsudku ze dne 3. července 2019, Eurobolt (C‑644/17, dále jen „rozsudek Eurobolt“, EU:C:2019:555), rozhodl Soudní dvůr, že prováděcí nařízení č. 723/2011 je neplatné, neboť bylo přijato v rozporu s podstatnou formální náležitostí uvedenou v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 1225/2009.
Provedení rozsudku Eurobolt
25 Po vyhlášení rozsudku Eurobolt zahájila opětovně Komise šetření obcházení [antidumpingových opatření], aby napravila formální protiprávnost zjištěnou Soudním dvorem. Za tímto účelem přijala prováděcí nařízení (EU) 2019/1374 ze dne 26. srpna 2019 o opětovném zahájení šetření v návaznosti na rozsudek [Eurobolt], pokud jde o prováděcí nařízení č. 723/2011 (Úř. věst. 2019, L 223, s. 1).
26 Cílem opětovného zahájení šetření obcházení [antidumpingových opatření] bylo vyhovět tomuto rozsudku tím, že budou dodrženy všechny formální náležitosti v rámci postupu konzultace v poradním výboru podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 1225/2009, který byl od té doby nahrazen přezkumným postupem podle článku 5 nařízení č. 182/2011.
27 Připomínky společnosti Eurobolt byly předloženy příslušnému výboru nejméně 14 dní před jeho zasedáním. Tyto připomínky nevedly ke změně závěrů Komise, že dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie, by měl znovu podléhat původním opatřením.
28 Dne 30. dubna 2020 přijala Komise sporné nařízení.
29 Podle článku 1 tohoto nařízení se antidumpingové clo uložené nařízením č. 91/2009 během doby použitelnosti prováděcího nařízení č. 723/2011 opětovně ukládá na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli, jiných než z nerezavějící oceli, zasílaných z Malajsie. Článek 2 sporného nařízení stanoví, že antidumpingová cla zaplacená na základě prováděcího nařízení č. 723/2011 se nevrací a že veškerá vrácení, k nimž došlo v návaznosti na rozsudek Eurobolt, získají orgány, které uvedená vrácení provedly, zpět.
Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek
30 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 28. července 2020 podaly navrhovatelky a společnost Stafa Group BV žalobu znějící na zrušení sporného nařízení.
31 Na podporu své žaloby navrhovatelky a společnost Stafa Group uplatnily tři žalobní důvody. První žalobní důvod vycházel z tvrzení, že sporné nařízení tím, že se zpětnou působností stanovilo nápravu porušení podstatné formální náležitosti, porušilo články 264 a 266 SFEU, jakož i zásadu účinné soudní ochrany. Druhý žalobní důvod vycházel z tvrzení, že v důsledku neexistence platného právního základu je sporné nařízení v rozporu s čl. 13 odst. 1 nařízení 2016/1036, čl. 5 odst. 1 a 2 SEU, jakož i se zásadou řádné správy. Třetí žalobní důvod vycházel z tvrzení, že sporné nařízení tím, že zakázalo vrácení a nařídilo výběr vráceného antidumpingového cla, porušilo čl. 5 odst. 1 a 2 SEU.
32 Komise vyjádřila pochybnosti o přípustnosti žaloby na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce druhé části věty SFEU a zpochybnila osobní dotčení navrhovatelek a společnosti Stafa Group sporným nařízením. Rovněž uvedla, že i když se jí žaloba jeví jako přípustná s ohledem na čl. 263 čtvrtý pododstavec třetí část věty SFEU v případech společností Fabory Nederland, ASF Fischer a Stafa Group, v případě společnosti Eurobolt tomu tak podle jejího názoru není. Podle tohoto orgánu totiž vzhledem k tomu, že oznámení adresovaná této společnosti byla zrušena ze strany Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska), vyžadovalo provedení sporného nařízení vůči této společnosti prováděcí opatření ve formě nového oznámení celního dluhu.
33 Tribunál nicméně učinil závěr, že je třeba rovnou posoudit žalobní důvody uplatněné navrhovatelkami a společností Stafa Group, aniž se předtím bude zabývat přípustností žaloby na neplatnost, jelikož tato žaloba je v každém případě neopodstatněná. Napadeným rozsudkem Tribunál zamítl všechny vznesené žalobní důvody, a tudíž i žalobu v plném rozsahu.
Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastnic řízení
34 Kasačním opravným prostředkem navrhovatelky navrhují, aby Soudní dvůr:
– napadený rozsudek zrušil;
– uznal opodstatněnost jejich žaloby v prvním stupni a zrušil sporné nařízení v rozsahu, v němž se jich týká, jakož i
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení vynaložených v řízení v prvním stupni a řízení o kasačním opravném prostředku a náhradu vlastních nákladů řízení.
35 Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:
– kasační opravný prostředek zamítl a
– uložil navrhovatelkám náhradu nákladů řízení.
36 Soudní dvůr v souladu s čl. 61 odst. 1 svého jednacího řádu vyzval navrhovatelky, aby písemně odpověděly na otázku týkající se přípustnosti jejich žaloby na neplatnost. Navrhovatelky této žádosti vyhověly ve stanovené lhůtě.
Ke kasačnímu opravnému prostředku
37 Navrhovatelky uvádějí sedm důvodů na podporu svého kasačního opravného prostředku, které vycházejí z toho, že Tribunál nesprávně vyložil a aplikoval zaprvé článek 266 SFEU a zásadu zákazu zpětné působnosti, když rozhodl, že sporné nařízení může se zpětnou působností opětovně uložit clo a vyloučit jeho vrácení; zadruhé článek 266 SFEU, když měl za to, že sporné nařízení může „napravit“ porušení podstatných formálních náležitostí v antidumpingovém řízení; zatřetí článek 266 SFEU a zásadu zákazu zpětné působnosti s tím, že sporné nařízení může „napravit“ porušení konstatované v rozsudku Eurobolt; začtvrté články 264, 266 a 296 SFEU tím, že rozhodl, že Komise mohla využít pravomoci Soudního dvora; zapáté zásadu účinné soudní ochrany, když připustil, že tato zásada v projednávané věci nevyžaduje vrácení cla v plné výši; zašesté čl. 13 odst. 1 nařízení 2016/1036, čl. 5 odst. 1 a 2 SEU, jakož i zásadu řádné správy, když rozhodl, že sporné nařízení je založeno na vhodném právním základě, a zasedmé čl. 5 odst. 1 a 2 SEU, když měl za to, že sporné nařízení může s konečnou platností zakázat vrácení cla, které bylo v rozsudku Eurobolt prohlášeno za neplatné.
K prvnímu až čtvrtému důvodu kasačního opravného prostředku
38 První až čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku se týkají především článku 266 SFEU a závěrů Tribunálu týkajících se způsobu, jakým Komise splnila povinnosti plynoucí z rozsudku Eurobolt. Argumenty vznesené na podporu těchto jednotlivých důvodů kromě toho představují rozšíření argumentů uvedených v první až čtvrté části prvního žalobního důvodu vzneseného před Tribunálem. Je třeba je posoudit společně.
Argumentace účastnic řízení
39 Navrhovatelky se dovolávají porušení článku 266 SFEU (první až čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku), zásady zákazu zpětné působnosti (první a třetí důvod kasačního opravného prostředku), jakož i článků 264 a 296 SFEU (čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku).
40 V rámci těchto důvodů kasačního opravného prostředku, které směřují proti bodům 40 až 61, 69 až 71, 74, 77, 84, 91 a 99 napadeného rozsudku, navrhovatelky zaprvé s odkazem zejména na rozsudek ze dne 28. května 2013, Abdulrahim v. Rada a Komise (C‑239/12 P, EU:C:2013:331) tvrdí, že Tribunál měl dospět k závěru o neexistenci povinnosti nebo faktické nemožnosti Komise přijmout jakékoli opatření vyplývající z rozsudku Eurobolt. Porušení podstatné formální náležitosti konstatované v tomto rozsudku totiž postihlo celé šetření obcházení [antidumpingových opatření], a nemůže být tudíž zhojeno. Zadruhé článek 266 SFEU ukládá povinnost vrátit již zaplacené clo, jestliže nebylo ze zákona dlužné, což bylo obejito zpětnou působností sporného nařízení a nesprávně potvrzeno Tribunálem. Zatřetí má sporné nařízení účinky výlučně do minulosti, a je tedy na rozdíl od závěru Tribunálu retroaktivní. Začtvrté má sporné nařízení za následek, že rozsudek Eurobolt bude zbaven časových účinků, což je v rozporu s pravomocí, kterou článek 264 SFEU svěřuje výlučně Soudnímu dvoru.
41 Komise navrhuje, aby byly první, druhý a čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku zamítnuty jako neopodstatněné. Uvádí, že třetí důvod kasačního opravného prostředku je irelevantní, neboť vychází z nesprávného předpokladu, že sporné nařízení je retroaktivní. V každém případě, i kdyby tomu tak bylo, má Komise za to, že toto nařízení splňuje podmínky stanovené judikaturou k odůvodnění takového zpětného účinku.
Závěry Soudního dvora
42 V prvním až čtvrtém důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky v podstatě zpochybňují posouzení Tribunálu týkající se způsobu, jakým Komise vyhověla rozsudku Eurobolt, přičemž tento způsob vedl in fine k přijetí sporného nařízení.
43 Zaprvé je třeba připomenout, že čl. 266 první pododstavec SFEU stanoví, že „orgán […], jehož akt byl prohlášen za neplatný […], je povinen přijmout opatření vyplývající z rozsudku Soudního dvora […]“.
44 Z toho vyplývá, že pokud Soudní dvůr v rámci řízení zahájeného na základě článku 267 SFEU konstatuje neplatnost unijního aktu, je následkem jeho rozhodnutí povinnost uložená dotčeným orgánům, aby přijaly nezbytná opatření k nápravě zjištěné protiprávnosti, přičemž se povinnost stanovená v článku 266 SFEU v případě zrušujícího rozsudku použije per analogiam na rozsudky prohlašující unijní akt za neplatný (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 29. června 1988, Van Landschoot, 300/86, EU:C:1988:342, bod 22, jakož i ze dne 9. září 2008, FIAMM a další v. Rada a Komise, C‑120/06 P a C‑121/06 P, EU:C:2008:476, bod 123). Kromě toho mají tyto orgány při výběru těchto opatření široký prostor pro uvážení, přičemž tato opatření musí být slučitelná s výrokem dotčeného rozsudku, jakož i s odůvodněním, kterým je nezbytně podepřen (rozsudky ze dne 28. ledna 2016, CM Eurologistik a GLS, C‑283/14 a C‑284/14, EU:C:2016:57, bod 76, jakož i ze dne 15. března 2018, Deichmann, C‑256/16, EU:C:2018:187, bod 87). S ohledem na existenci tohoto širokého prostoru pro uvážení může být legalita uvedených opatření dotčena pouze jejich zjevnou nevhodností ve vztahu ke sledovanému cíli (rozsudek ze dne 15. března 2018, Deichmann, C‑256/16, EU:C:2018:187, bod 88).
45 Kromě toho, i když Soudní dvůr uznal možnost, že se v důsledku okolností ukáže, že orgán, jenž zrušený akt vydal, nemůže splnit povinnost přijmout opatření vyplývající ze zrušujícího rozsudku (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. března 1980, Könecke Fleischwarenfabrik v. Komise, 76/79, EU:C:1980:68, bod 9, jakož i ze dne 28. května 2013, Abdulrahim v. Rada a Komise, C‑239/12 P, EU:C:2013:331, body 64 a 80), navrhovatelky v projednávané věci nijak neprokázaly, že nebylo nezbytné nebo fakticky nemožné, aby Komise přijala jakékoli opatření vyplývající z rozsudku Eurobolt.
46 Tribunál měl tedy v bodech 49 a 77 napadeného rozsudku správně za to, že Komise měla na základě článku 266 SFEU povinnost přijmout opatření vyplývající z rozsudku Eurobolt.
47 Kromě toho je rovněž nesporné, že článek 266 SFEU orgánu, který zrušený akt vydal, pouze ukládá, aby přijal opatření k vyhovění zrušujícímu rozsudku, a že zrušení unijního aktu se nutně nedotýká jeho přípravných aktů (rozsudek ze dne 28. ledna 2016, CM Eurologistik a GLS, C‑283/14 a C‑284/14, EU:C:2016:57, bod 50, jakož i citovaná judikatura). Totéž platí obdobně, pokud jde o splnění povinností vyplývajících z rozsudku Soudního dvora, kterým byl unijní akt prohlášen za neplatný. Proto s výjimkou případu, kdy konstatovaná protiprávnost způsobila neplatnost celého řízení, může uvedený orgán za účelem přijetí aktu, jehož účelem je nahrazení předchozího zrušeného aktu nebo neplatného aktu, pokračovat v tomto řízení až od toho okamžiku, v němž došlo k této protiprávnosti (rozsudky ze dne 12. listopadu 1998, Španělsko v. Komise, C‑415/96, EU:C:1998:533, bod 31; ze dne 3. října 2000, Industrie des poudres sphériques v. Rada, C‑458/98 P, EU:C:2000:531, bod 82, a ze dne 15. března 2018, Deichmann, C‑256/16, EU:C:2018:187, bod 74).
48 V projednávané věci se protiprávnost konstatovaná Soudním dvorem v rozsudku Eurobolt týkala toho, že stanovisko, které společnost Eurobolt jakožto zúčastněná strana předložila v reakci na závěry Komise v rámci šetření obcházení [antidumpingových opatření] zahájeném na základě článku 13 nařízení č. 1225/2009, nebylo předloženo poradnímu výboru zřízenému tímto nařízením alespoň deset pracovních dnů před jeho zasedáním, a to v rozporu s čl. 15 odst. 2 tohoto nařízení.
49 Jak přitom Tribunál konstatoval v bodě 47 napadeného rozsudku, taková vada nemohla mít sama o sobě vliv na celé řízení. Lhůta stanovená v čl. 15 odst. 2 uvedeného nařízení měla totiž za cíl poskytnout zástupcům členských států zasedajícím v tomto poradním výboru dostatečnou dobu k tomu, aby mohli před zasedáním tohoto výboru důkladně prozkoumat potřebné informace a definovat stanovisko, jehož cílem je ochrana jejich zájmů. Obecně bylo cílem této lhůty zajistit, aby informace a připomínky předložené zúčastněnými stranami během šetření mohly být řádně zohledněny v rámci poradního výboru (v tomto smyslu viz rozsudek Eurobolt, body 48 až 51).
50 I když tedy nedodržení uvedené lhůty mohlo ovlivnit pozdější fáze řízení o rozšíření konečného antidumpingového cla, které mělo vést k přijetí prováděcího nařízení č. 723/2011, tato vada naproti tomu nemohla ovlivnit předchozí fáze rozhodovacího procesu. V důsledku toho nic nebránilo tomu, aby Komise pokračovala v řízení přesně od okamžiku, v němž k této protiprávnosti došlo, a aby poté, co ji napravila, přijala nový akt.
51 Z toho vyplývá, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že Komise mohla za účelem vyhovění rozsudku Eurobolt opětovně zahájit řízení ve fázi, kdy došlo k porušení podstatné formální náležitosti, a umožnit tak dodržení formálních náležitostí týkajících se konzultace s poradním výborem podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 1225/2009 (obdobně viz rozsudek ze dne 28. ledna 2016, CM Eurologistik a GLS, C‑283/14 a C‑284/14, EU:C:2016:57, bod 54).
52 Okolnost, že požadavek na sdělení veškerých potřebných informací tomuto poradnímu výboru je součástí podstatných formálních náležitostí postupu, nemůže změnit toto konstatování ani zásady připomenuté v bodech 44 a 47 tohoto rozsudku. Stejně tak na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelky, význam práva na obhajobu v oblasti antidumpingového cla pro dotčené hospodářské subjekty nemůže zpochybnit judikaturu plynoucí z bodů 33 a 34 rozsudku ze dne 13. listopadu 1990, Fedesa a další (C‑331/88, EU:C:1990:391).
53 Bez ohledu na dotčenou oblast je totiž účelem funkce, kterou je vedena kvalifikace „podstatné formální náležitosti“, zajistit dodržování pravidel pro určení příslušnosti a procesních práv. Dodržení těchto pravidel a práv přitom není nijak dotčeno pokračováním řízení ve fázi, kdy došlo k porušení podstatné formální náležitosti, pokud nedodržení této podstatné formální náležitosti nemělo za následek, že dřívější fáze byly stiženy vadou.
54 Vzhledem k tomu, že v projednávané věci porušení dotčené podstatné formální náležitosti neovlivnilo fáze řízení o rozšíření, které předcházely tomuto porušení, nic nebránilo tomu, aby Komise pokračovala v řízení od okamžiku, kdy k uvedenému porušení došlo, a aby poté, co jej napravila, přijala nový akt.
55 Zadruhé, pokud jde o argument navrhovatelek, podle kterého článek 266 SFEU ukládá povinnost vrátit již zaplacené clo, jestliže nebylo ze zákona dlužné, je pravda, že tomu tak v zásadě musí být, pokud Soudní dvůr prohlásí nařízení o uložení antidumpingového cla za neplatné. Nicméně, jak bylo připomenuto v bodě 44 tohoto rozsudku, přesný dosah rozsudku Soudního dvora o prohlášení neplatnosti, a tudíž povinností, které z něj vyplývají, musí být určen v každém konkrétním případě s ohledem nejen na výrok tohoto rozsudku, ale i na odůvodnění, které tvoří jeho nezbytnou oporu (rozsudek ze dne 15. března 2018, Deichmann, C‑256/16, EU:C:2018:187, body 62 a 63).
56 V rozsudku Eurobolt prohlásil přitom Soudní dvůr prováděcí nařízení č. 723/2011 za neplatné pouze z důvodu porušení procesního pravidla stanoveného v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 1225/2009. V tomto rozsudku tedy Soudní dvůr nijak nezkoumal věcný obsah tohoto prováděcího nařízení, a tudíž nevyvrátil ani nepotvrdil pravidla v něm obsažená. Navrhovatelky tedy nemohly očekávat ze strany Komise změnu postoje k meritu věci (obdobně viz rozsudek ze dne 13. listopadu 1990, Fedesa a další, C‑331/88, EU:C:1990:391, bod 47).
57 V tomto ohledu je třeba ještě připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že k tomu, aby bylo možné opětovně zahájit řízení, není nutné, aby byla tato možnost pro orgán-původce zrušeného nebo neplatného aktu výslovně stanovena příslušnou právní úpravou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. ledna 2016, CM Eurologistik a GLS, C‑283/14 a C‑284/14, EU:C:2016:57, bod 52). Ačkoli čl. 9 odst. 4, čl. 13 odst. 1 a 3, jakož i čl. 14 odst. 1 a 5 nařízení 2016/1036 ve svém spojení neodkazují na možnost „opětovného uložení“ antidumpingového cla v návaznosti na vyhlášení rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o zrušení nebo neplatnosti, nic to nemění na tom, že tato ustanovení Komisi rovněž opravňují k takovému opětovnému uložení poté, co obnovila řízení, na jehož základě bylo nařízení zrušeno nebo prohlášeno za neplatné unijním soudem, a napravit tak v této souvislosti, v souladu s procesními a hmotněprávními pravidly použitelnými ratione temporis, zjištěné protiprávnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. června 2019, C & J Clark International, C‑612/16, EU:C:2019:508, body 42 a 43, jakož i ze dne 8. září 2022, Puma a další v. Komise, C‑507/21 P, EU:C:2022:649, bod 58).
58 Pokračování ve správním řízení po vyhlášení rozsudku Eurobolt tedy mohlo platně vést k opětovnému uložení antidumpingového cla stanoveného prováděcím nařízením č. 723/2011 na výrobky propuštěné do volného oběhu po dobu použitelnosti nařízení č. 91/2009. Z toho vyplývá, že okamžité a úplné vrácení antidumpingového cla uloženého tímto prováděcím nařízením nebylo nutné (obdobně viz rozsudek ze dne 8. září 2022, Puma a další v. Komise, C‑507/21 P, EU:C:2022:649, bod 68).
59 Z úvah uvedených v bodech 55 až 58 tohoto rozsudku vyplývá, že Tribunál v bodě 48 napadeného rozsudku správně rozhodl, že Komise mohla pokračovat v řízení od fáze, kdy došlo k protiprávnosti sankcionované v rozsudku Eurobolt, a následně opětovně uložit opatření obsažená v prováděcím nařízení č. 723/2011, aniž nařídil vrácení antidumpingových cel zaplacených navrhovatelkami.
60 Zatřetí, pokud jde o zásadu zákazu zpětné působnosti, jak již Soudní dvůr rozhodl, čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1225/2009, který je doslovně převzat do čl. 10 odst. 1 nařízení 2016/1036, sice zakotvuje zásadu zákazu zpětné působnosti antidumpingových opatření, která tak lze uplatnit v zásadě pouze na výrobky, které jsou propuštěny do volného oběhu po dni, k němuž vstoupí nařízení o jejich zavedení v platnost, avšak několik ustanovení nařízení č. 1225/2009 a nařízení 2016/1036 se od této zásady odchyluje (rozsudek ze dne 17. prosince 2015, APEX, C‑371/14, EU:C:2015:828, bod 48).
61 Pokud jde o pravidla týkající se obcházení [antidumpingových opatření], výběr antidumpingového cla rozšířeného nařízením o rozšíření přijatým na základě článku 13 těchto nařízení se zpětnou působností je tímto nařízením povolen až ode dne, kdy byla stanovena povinnost vést celní evidenci dovozu podle čl. 14 odst. 5 uvedených nařízení (rozsudek ze dne 17. prosince 2015, APEX, C‑371/14, EU:C:2015:828, bod 49).
62 Z toho vyplývá, že pokračování v řízení po zrušení nebo prohlášení neplatnosti nařízení o rozšíření nemůže vést k tomu, že nařízení, které bude přijato na konci tohoto řízení, znovu zavede antidumpingové clo, které by bylo uplatňováno na výrobky propuštěné do volného oběhu přede dnem, ke kterému byla tato evidence zavedena jako povinná. Takové pokračování je naproti tomu povoleno, i když dotčené antidumpingové clo pozbylo platnosti, je-li toto clo opětovně uloženo pouze za období, na něž bylo původně zavedeno (obdobně viz rozsudek ze dne 15. března 2018, Deichmann, C‑256/16, EU:C:2018:187, body 77 a 78), tj. jen na období předcházející tomuto pozbytí platnosti, takže rozšířená opatření budou mít výlučně zpětnou působnost (rozsudek ze dne 17. prosince 2015, APEX, C‑371/14, EU:C:2015:828, bod 47).
63 Článek 10 odst. 1 nařízení 2016/1036 tedy nebránil tomu, aby sporné nařízení opětovně uložilo antidumpingové clo na dovozy, k nimž došlo během doby použitelnosti nařízení, které bylo rozsudkem Eurobolt prohlášeno za neplatné (obdobně viz rozsudek ze dne 19. června 2019, C & J Clark International, C‑612/16, EU:C:2019:508, bod 57).
64 Z toho vyplývá, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení ani tím, že v bodech 55 a 61 napadeného rozsudku rozhodl, že zásada zákazu zpětné působnosti, jak je zakotvena v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1225/2009, nebrání pokračování antidumpingového řízení týkajícího se dotčených výrobků a opětovnému uložení antidumpingového cla na dovoz, k němuž došlo během doby použitelnosti nařízení, které bylo rozsudkem Eurobolt prohlášeno za neplatné.
65 Začtvrté z důvodů uvedených v bodech 54 až 58 a 60 až 63 tohoto rozsudku vyplývá, že Komise si přijetím sporného nařízení nepřisvojila neoprávněně pravomoc, kterou má Soudní dvůr na základě článku 264 SFEU, neboť nezpochybnila výrok rozsudku Eurobolt ani důvody, na nichž je založen, ale pouze jako příslušný orgán přijala nařízení o rozšíření v mezích ratione temporis popsaných v předchozím bodě tohoto rozsudku. Tribunálu tudíž nelze vytýkat, že nesplnil svou povinnost uvést odůvodnění vyplývající z článku 296 SFEU, když v bodě 99 napadeného rozsudku rozhodl, že článek 264 SFEU nebrání tomu, aby dotyčný orgán přijal opatření, která mohou mít stejné účinky ratione temporis jako účinky rozhodnutí, které by Soudní dvůr přijal, kdyby použil druhý pododstavec tohoto ustanovení, jelikož navrhovatelky neprokázaly, jak vyplývá z bodu 98 napadeného rozsudku, že sporné nařízení je neslučitelné s výrokem a odůvodněním rozsudku Eurobolt.
66 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy musí být první až čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku zamítnuty v plném rozsahu jako neopodstatněné.
K pátému důvodu kasačního opravného prostředku
Argumentace účastnic řízení
67 V rámci pátého důvodu kasačního opravného prostředku, který se týká bodu 112 napadeného rozsudku, navrhovatelky tvrdí, že Tribunál nesprávně vyložil a aplikoval zásadu účinné soudní ochrany, když rozhodl, že tato zásada v projednávané věci nevyžaduje vrácení antidumpingového cla v plné výši.
68 Podle navrhovatelek Tribunál tím, že dospěl k tomuto závěru, nezohlednil argument, že kdyby byla Komise oprávněna přijímat takové akty, jako je sporné nařízení, byly by rozsudky Soudního dvora zbaveny veškerého právního účinku. Přijetí přístupu Komise v tomto nařízení by vedlo k tomu, že žádný hospodářský subjekt by nebyl motivován k tomu, aby před Soudním dvorem napadl jednání Komise v antidumpingových věcech, takže pravomoc Komise by byla vyloučena z jakéhokoli přezkumu. Komise by totiž mohla vždy „napravit“ porušení konstatovaná Soudním dvorem přijetím aktu, který vyvolává účinky do minulosti, jako by Soudní dvůr nikdy nevydal rozhodnutí.
69 Komise navrhuje zamítnout pátý důvod kasačního opravného prostředku jako neopodstatněný.
Závěry Soudního dvora
70 V rámci pátého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky Tribunálu vytýkají, že se dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 112 napadeného rozsudku rozhodl, že Komise dodržela jejich právo na účinnou soudní ochranu. Tribunál tím nesprávně aplikoval toto právo, když rozhodl, že toto právo nevyžaduje vrácení antidumpingového cla v plné výši uloženého nařízením, které bylo rozsudkem Eurobolt prohlášeno za neplatné.
71 V tomto ohledu z bodu 112 napadeného rozsudku vyplývá, že Tribunál rozhodl, že Komise tím, že napravila procesní vadu, která byla sankcionovaná rozsudkem Eurobolt, tedy tím, že zajistila, aby jednání příslušného poradního výboru proběhlo při plném dodržení podstatných formálních náležitostí stanovených použitelnou právní úpravou, a tím, že potvrdila závěry šetření, které nebyly zpochybněny rozsudkem Eurobolt, splnila svou povinnost vyplývající z článku 266 SFEU přijmout opatření vyplývající z tohoto rozsudku, jakož i právo navrhovatelek na účinnou soudní ochranu.
72 Navrhovatelky v podstatě tvrdí, že Tribunál tím, že dospěl k tomuto závěru, nezohlednil argument, že kdyby byla Komise oprávněna přijímat takové akty, jako je sporné nařízení, byla by rozhodnutí Soudního dvora zbavena veškerého právního účinku.
73 Tento důvod kasačního opravného prostředku však vychází z nesprávného předpokladu. Jak totiž uvedl generální advokát v bodě 64 svého stanoviska, ke dni přijetí sporného nařízení neexistovalo žádné rozhodnutí unijních soudů, kterým by byla po věcné stránce konstatována neplatnost prováděcího nařízení č. 723/2011.
74 Jak totiž bylo uvedeno v bodě 56 tohoto rozsudku, Soudní dvůr v rozsudku Eurobolt konstatoval neplatnost tohoto prováděcího nařízení pouze na základě procesní vady, kterou bylo možné, jak vyplývá z posouzení prvního až čtvrtého důvodu projednávaného kasačního opravného prostředku, napravit.
75 Tribunál tedy správně v bodě 112 napadeného rozsudku rozhodl, že Komise tím, že napravila tuto procesní vadu, dodržela právo navrhovatelek na účinnou soudní ochranu, když dbala na to, aby jednání příslušného poradního výboru proběhlo při plném dodržení podstatných formálních náležitostí vyžadovaných použitelnou právní úpravou.
76 S ohledem na výše uvedené úvahy musí být pátý důvod kasačního opravného prostředku zamítnut jako neopodstatněný.
K šestému důvodu kasačního opravného prostředku
Argumentace účastnic řízení
77 V rámci šestého důvodu kasačního opravného prostředku, který se týká bodů 129, 134, 138, 144, 148 a 154 napadeného rozsudku, navrhovatelky tvrdí, že Tribunál nesprávně vyložil a aplikoval čl. 13 odst. 1 nařízení 2016/1036, čl. 5 odst. 1 a 2 SEU, jakož i zásadu řádné správy, když rozhodl, že sporné nařízení je založeno na vhodném právním základě.
78 Navrhovatelky úvodem podotýkají, že Tribunál zřejmě nerespektoval rozsah druhého žalobního důvodu uplatněného na podporu jejich žaloby na neplatnost. V rámci tohoto žalobního důvodu navrhovatelky tvrdily, že jelikož bylo nařízení č. 91/2009 shledáno protiprávním, a v důsledku toho pak v roce 2016 zrušeno, nemůže představovat vhodný právní základ pro přijetí sporného nařízení v průběhu roku 2020, neboť sporné nařízení má „doplňkovou povahu“ k nařízení č. 91/2009, kterým bylo zavedeno konečné antidumpingové clo.
79 Navrhovatelky uvádějí na podporu šestého důvodu kasačního opravného prostředku v podstatě čtyři argumenty. Zaprvé Tribunál nesprávně vycházel z rozsudku ze dne 17. prosince 2015, APEX (C‑371/14, EU:C:2015:828), neboť právní základ napadeného aktu nebyl v tomto rozsudku předmětem sporu. Zadruhé Tribunál označil článek 207 SFEU za obecný právní základ pro přijetí antidumpingových opatření, a v důsledku toho i sporného nařízení, ačkoli nařízení č. 91/2009, které bylo protiprávní, nemohlo představovat vhodný právní základ pro sporné nařízení. Zatřetí Tribunál rovněž opominul to podstatné, když rozhodl, že zrušení nařízení č. 91/2009 nemělo vliv na jeho platnost. Podstatným aspektem je skutečnost, že Komise, která toto nařízení zrušila v roce 2016, protože bylo protiprávní, jej v roce 2020 nesprávně „obnovila“, aby z něj učinila právní základ sporného nařízení. Začtvrté se Tribunál dopustil nesprávného posouzení, když rozhodl, že legalitu nařízení č. 91/2009 nelze posuzovat z hlediska práva WTO. Navrhovatelky netvrdí, že porušení práva WTO v tomto nařízení způsobuje protiprávnost sporného nařízení, ale upřesňují, že uvedené nařízení nemůže sloužit jako právní základ sporného nařízení.
80 Komise tvrdí, že šestý důvod kasačního opravného prostředku je irelevantní, neboť vychází z nesprávného předpokladu, že právním základem sporného nařízení je nařízení č. 91/2009. V každém případě je podle ní i tento důvod kasačního opravného prostředku neopodstatněný.
Závěry Soudního dvora
81 V rámci šestého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky v podstatě tvrdí, že nařízení č. 91/2009 bylo v roce 2016 zrušeno z důvodu jeho protiprávnosti, takže nemůže představovat právní základ sporného nařízení přijatého v roce 2020, které má doplňkovou povahu k nařízení č. 91/2009.
82 Zaprvé je třeba připomenout, že pokud Komise zamýšlí opětovně uložit konečné antidumpingové clo, musí dodržovat zásady, kterými se řídí časová působnost právních předpisů, jakož i požadavky související se zásadami právní jistoty a ochrany legitimního očekávání. Tato pravidla vyžadují použití hmotněprávních norem platných v době rozhodné z hlediska skutkových okolností, i když tyto právní normy již nejsou platné v okamžiku přijetí aktu orgánu Unie, pokud ustanovení, které je právním základem aktu a opravňuje orgán Unie k přijetí dotčeného aktu, je platné v okamžiku přijetí tohoto aktu. Rovněž postup přijetí uvedeného aktu musí probíhat v souladu s právními normami platnými v okamžiku tohoto přijetí (rozsudek ze dne 14. června 2016, Komise v. McBride a další, C‑361/14 P, EU:C:2016:434, bod 40).
83 Jak přitom bylo připomenuto v bodě 57 tohoto rozsudku, článek 13 ve spojení s čl. 14 odst. 1 nařízení 2016/1036 opravňují Komisi k tomu, aby poté, co bylo nařízení zrušeno nebo prohlášeno za neplatné z důvodů, které lze napravit, „opětovně uložila“ antidumpingové clo přijetím nového nařízení.
84 Jak zdůraznil generální advokát v bodě 44 svého stanoviska, i když je zřejmé, že antidumpingová cla mohou být rozšířena pouze tehdy, pokud byla v první řadě platně uložena, není právním základem pro jejich rozšíření akt, kterým se tato cla ukládají, nýbrž nařízení 2016/1036. Doplňková povaha sporného nařízení ve vztahu k nařízení č. 91/2009 má kromě toho vliv pouze na časovou působnost prvně uvedeného nařízení. Jak totiž v podstatě vyplývá z bodu 62 tohoto rozsudku, nařízení o rozšíření antidumpingového cla se může týkat pouze období, během něhož je nebo byl použitelný původní akt, kterým se toto clo ukládá (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. prosince 2015, APEX, C‑371/14, EU:C:2015:828, body 53 a 54).
85 Z toho vyplývá, že v projednávané věci představují ustanovení nařízení 2016/1036, na která se vztahuje sporné nařízení, a sice článek 13 a čl. 14 odst. 1, platný právní základ sporného nařízení. Tribunál se tedy nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 125 a 128 napadeného rozsudku konstatoval, že sporné nařízení bylo přijato na základě těchto ustanovení, a nikoli na základě nařízení č. 91/2009.
86 Zadruhé na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelky, Tribunál „neopominul to podstatné“, když v bodě 136 napadeného rozsudku odkázal na článek 207 SFEU. I když Tribunál odkázal na toto ustanovení primárního práva, neučinil tak proto, aby odůvodnil právní základ sporného nařízení, ale aby odmítl argument navrhovatelek týkající se porušení zásady svěření pravomocí uvedené v čl. 5 odst. 1 a 2 SEU. Článek 207 odst. 2 SFEU je totiž ustanovením primárního práva, které opravňuje unijního normotvůrce k přijetí pravidel svěřujících Komisi prováděcí pravomoc k přijetí nařízení proti obcházení, což tento normotvůrce učinil v článku 13 a čl. 14 odst. 1 nařízení 2016/1036.
87 Zatřetí nelze Tribunálu vytýkat, že v bodech 129 a 134 napadeného rozsudku odkázal na rozsudek ze dne 17. prosince 2015, APEX (C‑371/14, EU:C:2015:828), z důvodu, že v tomto rozsudku se Soudní dvůr nevyjádřil k argumentu, že protiprávní nařízení nemůže představovat právní základ sporného nařízení.
88 Jak totiž uvedl generální advokát v bodě 57 svého stanoviska úvahy Tribunálu týkající se posouzení unijních aktů z hlediska pravidel a rozhodnutí WTO nejsou stiženy žádným nesprávným právním posouzením. Jak již měl Soudní dvůr příležitost rozhodnout, platnost nařízení č. 91/2009 nemůže být posuzována s ohledem na zprávy o rozhodnutích DSB ze dne 28. července 2011 a ze dne 12. února 2016 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. července 2020, Donex Shipping and Forwarding, C‑104/19, EU:C:2020:539, body 45 až 48). A dále zrušení unijního aktu jeho autorem nemůže být postaveno na roveň konstatování protiprávnosti tohoto aktu s účinky ex tunc, neboť takové zrušení vyvolává účinky pouze do budoucna.
89 Tribunál se tedy nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 138 napadeného rozsudku rozhodl, že zrušení ex nunc antidumpingového cla uloženého nařízením č. 91/2009 v návaznosti na rozhodnutí DSB ze dne 12. února 2016 nemá vliv na jeho platnost.
90 Jak přitom Soudní dvůr uznal právě v bodě 54 rozsudku ze dne 17. prosince 2015, APEX (C‑371/14, EU:C:2015:828), i když z doplňkové povahy opatření, kterým se rozšiřuje konečné antidumpingové clo, plyne, že rozšířená opatření nemohou přetrvat poté, co rozšiřovaná opatření pozbudou platnosti, nemusí být rozhodnutí o zavedení rozšířených opatření nutně přijato dříve, než rozšiřovaná opatření pozbudou platnosti.
91 Šestý důvod kasačního opravného prostředku musí být v důsledku toho zamítnut jako neopodstatněný.
K sedmému důvodu kasačního opravného prostředku
Argumentace účastnic řízení
92 V rámci sedmého důvodu kasačního opravného prostředku, který se týká bodů 164 až 167 napadeného rozsudku, navrhovatelky tvrdí, že se Tribunál dopustil tří nesprávných právních posouzení, když rozhodl, že sporné nařízení mohlo s konečnou platností zakázat vrácení cla, jehož cílem je bránit obcházení, zaplaceného navrhovatelkami na základě prováděcího nařízení č. 723/2011 a nařídit celním orgánům, aby získaly již vrácené clo. Tribunál tím nesprávně vyložil a aplikoval čl. 13 odst. 1 nařízení 2016/1036, čl. 5 odst. 1 a 2 SEU, jakož i zásadu řádné správy.
93 Zaprvé Tribunál nesprávně rozhodl, že zákaz vrácení neoprávněně zaplaceného cla „je pouze logickým důsledkem“ opětovného uložení cla proti obcházení, zatímco z ustálené judikatury vyplývá, že rozhodnutí týkající se žádostí o vrácení neoprávněně zaplaceného cla patří do výlučné pravomoci celních orgánů. Zadruhé Tribunál nesprávně vyložil judikaturu Soudního dvora opravňující Komisi k tomu, aby vydávala příkazy celním orgánům. Tato judikatura se totiž týká případu příkazu Komise, který dočasně zakazuje vrácení zaplaceného cla do doby, než bude znovu zahájeno antidumpingové řízení a opětovně uloženo clo, a nikoli konečného zákazu vrácení cla. Zatřetí Tribunál nesprávně dospěl k závěru, že Komise může s konečnou platností zakázat vrácení cla, protože účelem dočasného zákazu, který Soudní dvůr povolil, je „umožnit a připravit“ konečný zákaz. Konečná rozhodnutí o vrácení cla přitom patří do výlučné pravomoci celních orgánů.
94 Komise navrhuje, aby byl tento důvod kasačního opravného prostředku zamítnut jako zčásti irelevantní a zčásti neopodstatněný.
Závěry Soudního dvora
95 V rámci sedmého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky v podstatě tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že sporné nařízení může s konečnou platností zakázat vrácení cla, které bylo rozsudkem Eurobolt prohlášeno za neplatné, a porušil čl. 5 odst. 1 a 2 SEU.
96 V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že okamžité a úplné vrácení antidumpingového cla dotčeného zneplatněním nařízení, které ho zavádí, není za všech okolností nezbytné. Za stejných okolností má Komise pravomoc vydávat celním orgánům příkazy za účelem splnění povinnosti vyplývající z rozsudku konstatujícího neplatnost tohoto nařízení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. března 2018, Deichmann, C‑256/16, EU:C:2018:187, body 59, 60, 70 a 71, jakož i ze dne 19. června 2019, C & J Clark International, C‑612/16, EU:C:2019:508, bod 48).
97 Je pravda, že se ve věcech, z nichž vychází judikatura citovaná v předchozím bodě, dotčené příkazy týkaly zákazu vrácení cla na dočasné období, a nikoli konečného zákazu jako v projednávané věci. Jak však Tribunál správně uvedl v bodě 167 napadeného rozsudku, cílem zákazu dočasného vrácení je umožnit a připravit případný konečný zákaz v případě, že by po pokračování šetření obcházení [antidumpingových opatření] bylo opětovně uloženo zneplatněné clo. Zákaz vrácení neoprávněně zaplaceného cla je tedy pouze logickým důsledkem opětovného uložení tohoto cla po skončení řízení, které není stiženo žádnou vadou.
98 Na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelky, i když celním orgánům přísluší vrácení dovozního nebo vývozního cla, může být tato pravomoc v souladu s čl. 116 odst. 1 prvním pododstavcem celního kodexu vykonávána pouze z důvodu chyby ze strany příslušných orgánů nebo pokud se prokáže, že původně oznámený celní dluh přesahuje splatnou částku nebo že zboží bylo vadné nebo neodpovídalo smluvním podmínkám, či je to dokonce v zájmu spravedlnosti.
99 Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je antidumpingové clo stanovené sporným nařízením totožné s clem zavedeným prováděcím nařízením č. 723/2011, je v pravomoci Komise zakázat vrácení dříve vybraného cla na základě čl. 14 odst. 1 nařízení 2016/1036 (obdobně viz rozsudek ze dne 15. března 2018, Deichmann, C‑256/16, EU:C:2018:187, body 57 a 58).
100 Komise tím, že opětovně uložila prostřednictvím sporného nařízení antidumpingové clo, zachovala ochranu výrobního odvětví Unie, aniž navrhovatelkám uložila jakoukoli povinnost, která by šla nad rámec povinností vyplývajících z prováděcího nařízení č. 723/2011, čímž odstranila protiprávnost konstatovanou v rozsudku Eurobolt (obdobně viz rozsudek ze dne 8. září 2022, Puma a další v. Komise, C‑507/21 P, EU:C:2022:649, bod 68).
101 S ohledem na výše uvedené úvahy musí být sedmý důvod kasačního opravného prostředku zamítnut v plném rozsahu jako neopodstatněný.
102 Vzhledem k tomu, že žádný z důvodů uplatněných navrhovatelkami na podporu jejich kasačního opravného prostředku neobstál, je třeba tento kasační opravný prostředek zamítnout v plném rozsahu.
K nákladům řízení
103 Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
104 Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a navrhovatelky neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit, že ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:
1) Kasační opravný prostředek se zamítá.
2) Společnosti Eurobolt BV, Fabory Nederland BV a ASF Fischer BV ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.
Podpisy