STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

HENRIKA SAUGMANDSGAARDA ØE

přednesené dne 27. února 2020(1)

Věc C‑649/18

A

proti

Danielu B.,

UD,

AFP,

B,

L

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži, Francie)]

„Řízení o předběžné otázce – Humánní léčivé přípravky nepodléhající povinnému omezení výdeje na lékařský předpis – Prodej on-line – Reklama na internetovou stránku lékárny – Omezení – Povinnost uložená pacientům vyplnit zdravotní dotazník před potvrzením první objednávky na internetové stránce lékárny – Volný pohyb zboží – Článek 34 SFEU – Způsoby prodeje – Překážky – Článek 36 SFEU – Odůvodnění – Ochrana důstojnosti povolání lékárníka – Prevence zneužívání léčivých přípravků – Ochrana veřejného zdraví – Směrnice 2000/31/ES – Elektronický obchod – Článek 2 písm. a) – Služba informační společnosti – Článek 2 písm. h) – Koordinovaná oblast – Článek 3 – Zásada země původu – Odchylky – Odůvodnění – Ochrana veřejného zdraví – Informační a oznamovací povinnost – Směrnice 2001/83/ES – Kodex Společenství týkající se humánních léčivých přípravků – Článek 85c odst. 2 – Možnost členských států stanovit pro maloobchodní dodávku léčivých přípravků prodávaných on-line na svém území podmínky, které jsou odůvodněny ochranou veřejného zdraví“

I.      Úvod

1.        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži, Francie) se týká výkladu článku 3 směrnice 2000/31/ES o elektronickém obchodu(2), článku 85c směrnice 2001/83/ES o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků(3), jakož i článků 34 a 36 SFEU.

2.        Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi A, společností založenou podle nizozemského práva, která provozuje lékárnu usazenou v Nizozemsku a internetovou stránku zaměřenou specificky na francouzské zákazníky, na jedné straně a několika provozovateli lékáren a sdruženími zastupujícími profesní zájmy lékárníků usazených ve Francii na straně druhé. Tato internetová stránka obsahuje prodejní portál, na kterém jsou nabízeny léčivé přípravky, které nepodléhají povinnému omezení výdeje na lékařský předpis, jakož i parafarmaceutické přípravky. Výše uvedení provozovatelé a sdružení vytýkají společnosti A, že se dopouštěla nekalé soutěže tím, že propagovala tuto internetovou stránku u francouzských zákazníků prostřednictvím rozmanité a rozsáhlé reklamní kampaně. Společnost A rovněž porušila povinnost stanovenou francouzskou právní úpravou, aby každý pacient vyplnil před potvrzením první objednávky zdravotní dotazník.

3.        V projednávané věci je Soudní dvůr vyzván, aby upřesnil, do jaké míry je členský stát oprávněn stanovit meze jednak reklamě ze strany lékárníků usazených v jiných členských státech na jejich služby prodeje léčivých přípravků on-line, které mohou být vydávány bez lékařského předpisu, a jednak postupu pro on-line objednávání takových léčivých přípravků.

II.    Právní rámec

A.      Unijní právo

1.      Směrnice 2000/31

4.        Článek 1 odst. 1 a 2 směrnice 2000/31 zní takto:

„1.      Cílem této směrnice je přispět k řádnému fungování vnitřního trhu tím, že zajistí volný pohyb služeb informační společnosti mezi členskými státy.

2.      Je-li to pro dosažení cíle uvedeného v odstavci 1 potřebné, dbá tato směrnice o sblížení některých vnitrostátních ustanovení platných pro služby informační společnosti, která se týkají vnitřního trhu, usazování poskytovatelů služeb, obchodních sdělení, elektronických smluv, odpovědnosti zprostředkovatelů, kodexů chování, mimosoudního urovnávání sporů, soudních postupů [prostředků soudní ochrany] a spolupráce mezi členskými státy.“

5.        Článek 2 písm. a) směrnice 2000/31 vymezuje pojem „služby informační společnosti“ odkazem na čl. 1 odst. 2 směrnice 98/34/ES(4), ve znění směrnice 98/48/ES(5). Tento posledně uvedený předpis se vztahuje na „každou službu poskytovanou zpravidla za úplatu, na dálku, elektronicky a na individuální žádost příjemce služeb“. Článek 1 odst. 1 písm. b) směrnice (EU) 2015/1535(6), která nahradila směrnici 98/34, přebírá tutéž definici. Podle čl. 10 druhého pododstavce směrnice 2015/1535, platí, že „[o]dkazy na zrušenou směrnici se považují za odkazy na tuto směrnici v souladu se srovnávací tabulkou obsaženou v příloze IV“.

6.        Článek 2 písm. h) směrnice 2000/31 definuje pojem „koordinovaná oblast“ jako „požadavky stanovené právními řády členských států pro poskytovatele služeb informační společnosti nebo pro služby informační společnosti, bez ohledu na to, zda mají obecnou povahu či zda byly pro ně zvláště určené“. Toto ustanovení stanoví:

„i)      koordinovaná oblast souvisí s požadavky, které má poskytovatel služeb plnit a které se týkají:

–        přístupu k činnosti služby informační společnosti, např. požadavky na kvalifikaci, povolení nebo oznámení,

–        výkonu činnosti služby informační společnosti, např. požadavky na chování poskytovatele služby, kvalitu nebo obsah služby včetně požadavků na reklamu a smlouvy nebo na odpovědnost poskytovatele služby;

ii)      koordinovaná oblast nezahrnuje požadavky jako:

–        požadavky na zboží jako takové,

–        požadavky na doručování zboží,

–        požadavky na služby, které nejsou poskytovány elektronickou cestou.“

7.        Článek 3 směrnice 2000/31, nadepsaný „Vnitřní trh“, stanoví:

„1.      Každý členský stát dbá, aby služby informační společnosti poskytované poskytovatelem usazeným na jeho území dodržovaly platné vnitrostátní předpisy z příslušné koordinované oblasti.

2.      Členské státy nemohou z důvodů spadajících do koordinované oblasti omezovat volný pohyb služeb informační společnosti z jiného členského státu.

3.      Odstavce 1 a 2 se neuplatní v oblastech uvedených v příloze.

4.      Členské státy mohou pro určitou službu informační společnosti přijmout opatření odchylující se od odstavce 2, jsou-li splněny níže uvedené podmínky:

a)      opatření jsou:

i)      nezbytná z jednoho z níže uvedených důvodů:

–        veřejný pořádek, zejména předcházení, vyšetřování, odhalování a stíhání v trestní oblasti, zejména ochrana mladistvých a boj proti podněcování k nenávisti z důvodu rasy, pohlaví, víry nebo národnosti a proti útokům na lidskou důstojnost,

–        ochrana veřejného zdraví,

–        veřejná bezpečnost včetně ochrany vnitrostátní bezpečnosti a obrany,

–        ochrana spotřebitelů včetně investorů;

ii)      přijata vůči určité službě informační společnosti, která poškozuje cíle uvedené v bodě i) nebo která představuje závažné a podstatné ohrožení těchto cílů,

iii)      úměrná těmto cílům;

b)      členský stát předběžně a aniž je dotčeno soudní řízení včetně předběžného řízení a kroků uskutečněných v rámci trestního vyšetřování:

–        požádá členský stát uvedený v odstavci 1 o přijetí opatření, a tento stát je nepřijme nebo jsou jeho opatření nedostatečná,

–        oznámí Komisi a členskému státu uvedenému v odstavci 1 svůj záměr přijmout tato opatření.

[…]“

8.        Článek 8 odst. 1 této směrnice stanoví, že „[č]lenské státy zajistí, aby používání obchodních sdělení, která jsou součástí služby informační společnosti nabízené příslušníkem regulovaného povolání nebo která tuto službu představují, bylo povoleno s výhradou dodržování profesních předpisů upravujících zejména nezávislost, důstojnost a čest povolání, jakož i profesní tajemství a poctivý přístup k zákazníkům a ostatním členům daného povolání“.

2.      Směrnice 2001/83

9.        Článek 85c odst. 1 a 2 směrnice 2001/83 stanoví:

„1.      Aniž jsou dotčeny vnitrostátní právní předpisy zakazující nabízení prodeje léčivých přípravků, které podléhají omezení výdeje na lékařský předpis, veřejnosti na dálku prostřednictvím služeb informační společnosti, zajistí členské státy, aby byly léčivé přípravky k prodeji na dálku prostřednictvím služeb informační společnosti definovaných ve směrnici [98/34] nabízeny za těchto podmínek:

a)      fyzická nebo právnická osoba nabízející léčivé přípravky je oprávněna nebo zmocněna vydávat léčivé přípravky veřejnosti, a to i v prodeji na dálku, v souladu s vnitrostátními právními předpisy členského státu, v němž je daná osoba usazena;

b)      osoba uvedená v písmenu a) oznámila členskému státu, v němž je usazena, alespoň tyto informace:

[…]

c)      léčivé přípravky splňují vnitrostátní právní předpisy členského státu určení v souladu s čl. 6 odst. 1;

d)      aniž jsou dotčeny požadavky na informace stanovené ve směrnici [2000/31], musí internetové stránky nabízející léčivé přípravky obsahovat alespoň tyto informace:

[…]

2.      Členské státy mohou pro maloobchodní dodávku léčivých přípravků k prodeji na dálku prostřednictvím služeb informační společnosti na svém území stanovit podmínky, které jsou odůvodněny ochranou veřejného zdraví.“

10.      Článek 86 odst. 1 této směrnice, který je prvním článkem kapitoly VIII uvedené směrnice, nadepsaný „Reklama“, stanoví:

„Pro účely této hlavy se ‚reklamou na léčivé přípravky‘ rozumí všechny formy informování, průzkumu nebo pobídek, které mají za účel podpořit předepisování, výdej, prodej nebo spotřebu léčivých přípravků; zahrnuje zejména:

–        reklamu na léčivé přípravky určenou široké veřejnosti,

[…]“

B.      Francouzské právo

1.      Zákon o veřejném zdraví

11.      Podle článku R. 4235–22 code de la santé publique (zákon o veřejném zdraví) „[j]e zakázáno, aby lékárníci oslovovali zákazníky postupy a prostředky, které jsou v rozporu s důstojností povolání“.

12.      Článek R. 4235–64 tohoto zákona stanoví, že „[l]ékárník nesmí žádným postupem nebo prostředkem podněcovat své pacienty ke zneužívání léčivých přípravků“.

2.      Vyhláška ze dne 28. listopadu 2016 o zásadách vydávání léčivých přípravků

13.      Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že vyhláška ministre des Affaires sociales et de la Santé (ministr pro sociální věci a zdravotnictví) ze dne 28. listopadu 2016 o zásadách vydávání léčivých přípravků v lékárnách, vzájemných lékárnách a pohotovostních hornických lékárnách, uvedených v článku L. 5121-5 zákona o veřejném zdraví (JORF ze dne 1. prosince 2016, text č. 25, dále jen „vyhláška o zásadách vydávání léčivých přípravků“) obsahuje přílohu, jejíž oddíl 7, nadepsaný „Doplňková pravidla pro elektronický obchod s léčivými přípravky“, v bodě 7.1, nadepsaném „Farmaceutická rada“, stanoví:

„Internetová stránka elektronického obchodu s léčivými přípravky je navržena tak, aby žádný léčivý přípravek nemohl být vydán bez možnosti interaktivní komunikace mezi pacientem a lékárníkem dotyčné lékárny před potvrzením objednávky. Automatická odpověď na otázku položenou pacientem tedy nepostačuje k zajištění informovanosti a poradenství uzpůsobeného danému případu pacienta.

Určité osobní údaje týkající se pacienta jsou pro lékárníka nezbytné k tomu, aby zajistil, že je objednávka vhodná z hlediska zdravotního stavu pacienta, a aby mohl odhalit případné kontraindikace. Před potvrzením první objednávky tedy lékárník umístí na internet dotazník, v němž jsou uvedeny věk, váha, výška, pohlaví, probíhající léčba, alergie, kontraindikace pacienta a případně těhotenství nebo kojení. Pacient musí potvrdit pravdivost těchto informací.

Dotazník je vyplněn při první objednávce v průběhu potvrzování objednávky. Nebyl-li dotazník vyplněn, nesmí být vydán žádný léčivý přípravek. Lékárník poté před potvrzením objednávky potvrdí dotazník, čímž doloží, že se seznámil s informacemi poskytnutými pacientem.

Při každé objednávce je nabídnuta aktualizace dotazníku.

[…]“

3.      Vyhláška ze dne 28. listopadu 2016 o technických předpisech, které se použijí na internetové stránky elektronického obchodu s léčivými přípravky

14.      Jak vyplývá ze spisu předloženého Soudnímu dvoru, vyhláška ministre des Affaires sociales et de la Santé (ministr pro sociální věci a zdravotnictví) ze dne 28. listopadu 2016 o technických předpisech, které se použijí na internetové stránky elektronického obchodu s léčivými přípravky, stanovených v článku L. 5125-39 zákona o veřejném zdraví (JORF ze dne 1. prosince 2016, text č. 26, dále jen „vyhláška o technických předpisech“) obsahuje přílohu, jejíž oddíl 1, nadepsaný „Funkce internetových stránek elektronického obchodu s léčivými přípravky“, stanoví, že „[v]yhledávání odkazu ve vyhledávačích nebo ve srovnávačích za úplatu je zakázáno“.

III. Spor v původním řízení, předběžná otázka a řízení před Soudním dvorem

15.      Společnost A, založená podle nizozemského práva, je zapsaná do obchodního rejstříku v Nizozemsku pro účely provozování lékárny. Tato společnost rovněž prodává léčivé přípravky on-line, jakož i parafarmaceutické přípravky prostřednictvím několika internetových stránek, z nichž jedna je speciálně věnována francouzským spotřebitelům(7). Léčivé přípravky uváděné na trh prostřednictvím této stránky jsou ve Francii registrovány a nepodléhají povinnému omezení výdeje na lékařský předpis.

16.      Společnost A vedla reklamní kampaň na přípravky takto nabízené k prodeji francouzským spotřebitelům. Tato kampaň zahrnovala vkládání reklamních letáků do balíků zasílaných jinými subjekty vykonávajícími prodej na dálku [metoda nazývaná „asilage“ (společný marketing)], jakož i zasílání reklamních dopisních zásilek, zveřejňování akčních nabídek na výše uvedené internetové stránce, které spočívají v poskytování slev z celkové ceny objednávky po dosažení určité částky, jakož i koupi placeného vyhledávacího odkazu ve vyhledávačích pro klíčová slova „lasante.net“ prostřednictvím „Google Adwords“.

17.      Daniel B, UD, AFP, B a L, provozovatelé lékáren a sdružení zastupující profesní zájmy lékárníků (dále jen „Daniel B. a další“), podali žalobu proti společnosti A u tribunal de commerce de Paris (obchodní soud v Paříži, Francie). Daniel B. a další se domáhali zejména náhrady škody, která jim údajně vznikla z důvodu nekalé soutěže, kterou prováděla společnost A, která tak dosáhla neoprávněné výhody v důsledku nedodržování francouzských právních předpisů v oblasti reklamy a prodeje léčivých přípravků on-line.

18.      Společnost A má za to, že se na ni tato právní úprava nepoužije, jelikož je řádně usazena v Nizozemsku pro účely provozování lékárny a prodává své přípravky francouzským spotřebitelům prostřednictvím elektronického obchodu.

19.      V rozsudku ze dne 11. července 2017 tribunal de commerce de Paris (obchodní soud v Paříži) rozhodl, že nizozemské právo upravuje vytvoření francouzské internetové stránky společnosti A. Podle tohoto soudu se však články R. 4235–22 a R. 4235–64 zákona o veřejném zdraví vztahují na společnosti usazené v jiných členských státech, které prodávají přes internet léčivé přípravky francouzským pacientům. Společnost A přitom tím, že distribuovala více než tří miliony výtisků reklamních letáků mimo svou lékárnu, oslovovala francouzské zákazníky v rozporu s těmito ustanoveními prostředky nedůstojnými pro povolání lékárníka. Tribunal de commerce de Paris (obchodní soud v Paříži) na základě toho rozhodl, že porušení těchto právních předpisů, díky kterému společnost A získala hospodářskou výhodu v porovnání s ostatními subjekty působícími na trhu, zakládalo nekalou hospodářskou soutěž.

20.      Společnost A podala proti tomuto rozsudku odvolání ke cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži), když tvrdila, že se na ni články R. 4235-22 a R. 4235-64 zákona o veřejném zdraví nepoužijí. Tato ustanovení představují překážky zásadě uplatňování pravidel země původu, stanovené v článku 3 směrnice 2000/31, v článku 85c směrnice 2001/83 a v článku 34 SFEU. Tyto překážky nejsou odůvodněné ochranou veřejného zdraví.

21.      U cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži) se Daniel B. a další domáhají potvrzení rozsudku tribunal de commerce de Paris (obchodní soud v Paříži) v části, v níž bylo uplatněno francouzské právo na reklamu na prodej léčivých přípravků a hromadnou reklamu prováděnou společností A kvalifikoval jako nekalou soutěž z důvodu její povahy, jež je v rozporu s důstojností povolání lékárníka, jakož i jejího obsahu podněcujícího ke zneužívání léčivých přípravků. Daniel B. a další ve zbývající části navrhují změnu tohoto rozsudku tak, aby se na využívání placeného vyhledávacího odkazu společností A uplatnil zákon o veřejném zdraví a vyhláška o zásadách vydávání léčivých přípravků. Daniel B. a další tvrdí, že omezení reklamy na prodej léčivých přípravků on-line, která vyplývají ze zákona o veřejném zdraví, jsou odůvodněna cílem chránit důstojnost a čest lékárnického povolání. Tato omezení jsou přiměřená sledování tohoto cíle, který je sám spojen s ochranou veřejného zdraví.

22.      Za těchto podmínek cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži) rozhodnutím ze dne 28. září 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 15. října 2018, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„[E]vropská právní úprava a v rámci ní zejména:

–        článek 34 SFEU;

–        ustanovení článku 85c směrnice [2001/83], [a]

–        ustanovení o vnitřním trhu článku 3 směrnice [2000/31]

umožňuje členskému státu [Evropské] [u]nie stanovit na svém území pro lékárníky pocházející z jiného členského státu Unie zvláštní pravidla týkající se:

–        zákazu oslovovat zákazníky prostřednictvím postupů a prostředků, jež jsou považovány za odporující důstojnosti povolání ve smyslu aktuálního znění článku R. 4235-22 zákona o veřejném zdraví;

–        zákazu vybízet pacienty k nadměrné konzumaci léčivých přípravků ve smyslu aktuálního znění článku R. 4235-64 zákona o veřejném zdraví;

–        povinnosti dodržovat zásady vydávání léčivých přípravků definované orgánem veřejné moci členského státu, které mimo jiné vyžadují zařazení zdravotního dotazníku do procesu objednávky léčivých přípravků on-line a zakazují využívat placený vyhledávací odkaz ve smyslu aktuálního znění vyhlášky ministre des [A]ffaires sociales et de la [S]anté (ministr pro sociální věci a zdravotnictví) ze dne 28. listopadu 2016[?]“

23.      Společnost A, Daniel B. a další, francouzská, řecká, španělská a nizozemská vláda, jakož i Evropská komise předložili písemné vyjádření. Titíž účastníci řízení a zúčastnění, s výjimkou nizozemské vlády, byli zastoupeni na jednání k přednesu řečí konaném dne 3. října 2019.

IV.    Analýza

A.      Úvodní poznámky

24.      Zatímco podmínky přístupu k povolání lékárníka jsou na úrovni Unie harmonizovány(8), podmínky týkající se výkonu tohoto povolání spadají do pravomoci členských států. Právní úpravy přijaté v této oblasti se v jednotlivých členských státech liší jak z hlediska své intenzity, tak z hlediska svých podmínek(9). Pokud lékárník vykonává svou činnost přeshraničním způsobem prostřednictvím prodeje léčivých přípravků on-line(10), vyvstává otázka, zda musí splnit požadavky platné v členském státě, ve kterém je usazen, nebo požadavky stanovené členským státem určení.

25.      V tomto ohledu čl. 85c odst. 1 směrnice 2001/83 ukládá všem členským státům, aby povolily nabízení léčivých přípravků, které nepodléhají omezení výdeje na lékařský předpis, prostřednictvím prodeje on-line poskytovatelem usazeným v jiném členském státě za předpokladu, že jsou splněny podmínky stanovené v tomto ustanovení(11). Poskytovatel musí být zejména oprávněn právními předpisy členského státu, ve kterém je usazen, aby vydával léčivé přípravky veřejnosti na dálku. Léčivé přípravky nabízené k prodeji na dálku musí mít registraci v členském státě určení. Pokud jsou tyto podmínky splněny, může posledně uvedený členský stát přesto omezit podmínky výkonu činnosti prodeje léčivých přípravků on-line pacientům nacházejícím se na jeho území? Konkrétně, do jaké míry tomu brání takzvaná zásada „země původu“ vyplývající z článku 3 směrnice 2000/31, jakož i základní svobody zaručené Smlouvou?

26.      To je obecná tematika vznesená v projednávané věci. Tato věc se konkrétně týká souladu právních nebo správních předpisů členského státu, které jednak omezují možnosti provádět reklamu, jejímž cílem je nasměrovat pacienty z tohoto členského státu na internetovou stránku lékárny, aby tam nakupovali léčivé přípravky a parafarmaceutické přípravky, s unijním právem, a jednak omezují postup objednávání léčivých přípravků on-line. Tato ustanovení byla v projednávaném případě použita na lékárnu usazenou v Nizozemsku, která se snažila propagovat u francouzských spotřebitelů své činnosti prodeje on-line prostřednictvím internetové stránky speciálně určené pro tyto spotřebitele. Léčivé přípravky nabízené k prodeji na této stránce byly registrovány ve Francii a mohly být ve Francii vydávány bez lékařského předpisu.

27.      Vnitrostátní právní předpisy, jejichž slučitelnost s unijním právem má Soudní dvůr přezkoumat, lze rozdělit do tří kategorií.

28.      První kategorie zahrnuje ustanovení, která za určitých okolností zakazují reklamu prostřednictvím fyzických nosičů pro služby prodeje léčivých přípravků on-line poskytované lékárnou. V tomto ohledu tribunal de commerce de Paris (obchodní soud v Paříži) odsoudil společnost A za to, že v míře, kterou tento soud kvalifikoval jako rozsáhlou, šířila reklamní letáky, a tudíž v rozporu s článkem R. 4235–22 zákona o veřejném zdraví prováděla reklamu v rozporu s důstojností povolání lékárníka. Kromě toho jí uvedený soud vytkl, že nabízela akční nabídky ve formě slevy z ceny celkové objednávky léčivých přípravků a parafarmaceutických přípravků učiněné on-line, pokud její výše přesáhne určité prahové hodnoty, jak vyplývá ze spisu předloženého Soudnímu dvoru. Tyto akční nabídky měly podle názoru téhož soudu podněcovat ke zneužívání léčivých přípravků ve smyslu článku R. 4235–64 zákona o veřejném zdraví. Soudní dvůr je žádán, aby určil, zda je výklad těchto právních předpisů, který podal tribunal de commerce de Paris (obchodní soud v Paříži), a jejich použití slučitelné s unijním právem (oddíl C).

29.      Druhá kategorie právních předpisů označuje ty předpisy, které omezují reklamu na internetu na stejné služby. V tomto ohledu připomínám, že tribunal de commerce de Paris (obchodní soud v Paříži) rozhodl, že akční nabídky související s výší objednávky jsou protiprávní v rozsahu, v němž byly nabízeny na internetové stránce společnosti A. Naproti tomu tento soud neshledal jako porušení to, že si tato společnost koupila vyhledávací odkaz u „Google Adwords“(12). Daniel B. a další se domáhají změny rozsudku vydaného v prvním stupni v této otázce. Soudní dvůr tedy bude muset rovněž určit, zda jsou akční nabídky zobrazované na internetové stránce společnosti A, jakož i zákaz placeného vyhledávacího odkazu, stanovený vyhláškou o technických předpisech(13), v souladu s unijním právem (oddíl D).

30.      Třetí kategorie se týká vnitrostátní právní úpravy, která upravuje postup on-line prodeje léčivých přípravků, které nepodléhají omezení výdeje na lékařský předpis. V tomto ohledu předkládající soud poukazuje na povinnost stanovenou vyhláškou o zásadách vydávání léčivých přípravků, které podléhají všechny lékárny nabízející léčivé přípravky k maloobchodnímu prodeji na francouzském území prostřednictvím své internetové stránky, nechat pacienty vyplnit lékařský dotazník před potvrzením jejich první objednávky. Odpověď na tuto předběžnou otázku tedy vyžaduje rovněž posouzení, zda unijní právo brání takové povinnosti (oddíl E).

31.      Pro každou z takto popsaných kategorií vnitrostátních předpisů bude třeba nejprve určit ustanovení unijního práva – a sice ustanovení směrnice 2000/31, směrnice 2001/83 nebo Smlouvy o FEU – s ohledem na která musí být posouzen soulad těchto předpisů, a poté toto posouzení provést.

32.      Před posouzením merita předběžné otázky musí být odmítnuta námitka vznesená francouzskou vládou proti přípustnosti předběžné otázky (oddíl B).

B.      K přípustnosti

33.      Francouzská vláda namítá nepřípustnost předběžné otázky v rozsahu, v němž se týká výkladu ustanovení směrnice 2000/31. Tato vláda tvrdí, že soukromá strana se nemůže ustanovení směrnice dovolávat vůči jiné soukromé straně v rámci horizontálního sporu s cílem zabránit použití vnitrostátní právní úpravy, která je s těmito ustanoveními v rozporu(14). Tento aspekt předběžné otázky je tedy hypotetický.

34.      Tuto argumentaci nepovažuji za přesvědčivou.

35.      Zaprvé, i když je nesporné, že směrnice sama o sobě nemůže zakládat jednotlivci povinnosti, a není tudíž možno se jí jako takové vůči němu dovolávat, Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že vnitrostátní soudy musí vykládat ustanovení svého vnitrostátního práva, zejména ta, která provádějí směrnici, v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice, aby dosáhl výsledku, který předmětná směrnice sleduje(15).

36.      V projednávané věci bude předkládající soud muset vyložit články R. 4235–22 a R. 4235–64 zákona o veřejném zdraví v souladu s unijním právem, a z tohoto hlediska určit, zda je třeba potvrdit jejich výklad, který provedl tribunal de commerce de Paris (obchodní soud v Paříži), či nikoliv.

37.      Zadruhé Soudní dvůr v každém případě rozhodl, že porušení oznamovací povinnosti stanovené v čl. 3 odst. 4 písm. b) směrnice 2000/31 vede k tomu, že se dotčené vnitrostátní právní úpravy nelze dovolávat vůči jednotlivcům v rámci trestního řízení, ani ve sporu mezi jednotlivci(16). Vzhledem k tomu, že předběžná otázka vyvolává otázku, zda se na taková vnitrostátní ustanovení, jako jsou ustanovení dotčená v původním řízení, vztahuje tato povinnost, je tedy odpověď Soudního dvora nepochybně relevantní pro vyřešení sporu projednávaného před předkládajícím soudem.

C.      Ke slučitelnosti omezení fyzické reklamy na služby prodeje léčivých přípravků on-line s unijním právem

38.      Články R. 4235–22 a R. 4235–64 zákona o veřejném zdraví obecně lékárníkům zakazují, aby se obraceli na zákazníky způsobem, který je v rozporu s důstojností jejich povolání, nebo způsobem, který podněcuje ke zneužívání léčivých přípravků. V projednávané věci tribunal de commerce de Paris (obchodní soud v Paříži) vyložil a použil tato ustanovení konkrétně pro účely uložení sankce za zaslání více než tří milionů prospektů společností A, vložených do balíků obchodních partnerů nebo přímo vložených do poštovní schránky potenciálních zákazníků, jakož i za akční nabídky nabízené posledně uvedenou společností(17).

39.      Z tohoto hlediska je na základě předběžné otázky Soudní dvůr vyzván, aby určil, zda unijní právo brání vnitrostátní právní úpravě, která zakazuje jednak, aby byly ve velkém rozsahu zasílány reklamní letáky určené k přilákání potenciálních zákazníků z jednoho členského státu na internetovou stránku lékárny usazené v jiném členském státě, která prodává léčivé přípravky registrované ve Francii, které mohou být ve Francii vydávány bez lékařského předpisu, a jednak akční nabídky ve formě slev z celkové výše objednávky takových léčivých přípravků a parafarmaceutických přípravků, které jsou získány, překročí-li tato výše určité prahové hodnoty.

40.      Nejprve je třeba určit nástroje unijního práva použitelné na reklamní činnosti, které jsou sice zaměřeny na propagaci služeb prodeje léčivých přípravků on-line, ale jsou prováděny prostřednictvím fyzických nosičů. Na rozdíl od toho, co tvrdí společnost A a Komise, mám za to, že takové činnosti nespadají do působnosti článku 3 směrnice 2000/31 (oddíl 1). Nejsou upraveny ani ustanoveními o reklamě na léčivé přípravky obsaženými ve směrnici 2001/83 (oddíl 2). Členské státy tedy mají volnost upravit je v mezích stanovených Smlouvou o FEU (oddíl 3).

1.      K nepoužitelnosti článku 3 směrnice 2000/31

41.      V souladu s čl. 2 písm. a) směrnice 2000/31, který odkazuje na čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice 2015/1535(18), pojem „služby informační společnosti“ zahrnuje „každou službu poskytovanou zpravidla za úplatu, na dálku, elektronicky a na individuální žádost příjemce služeb“. Jak o tom svědčí bod 18 odůvodnění směrnice 2000/31, tento pojem zahrnuje on-line prodej zboží. Vztahuje se rovněž na služby, které nehradí ti, kdo je přijímají, jako např. poskytování obchodního sdělení on-line(19).

42.      S ohledem na tuto definici není pochyb o tom, že služby prodeje léčivých přípravků a parafarmaceutických přípravků on-line poskytované společností A představují služby informační společnosti(20). I když je reklama on-line prováděná posledně uvedenou společností součástí těchto služeb prodeje on-line, může být rovněž sama o sobě kvalifikována jako služba informační společnosti.

43.      Z tohoto důvodu tyto služby podléhají takzvané zásadě „země původu“ stanovené v článku 3 směrnice 2000/31. Jak vyplývá z odstavce 1 tohoto článku, tato zásada znamená, že poskytovatel služby informační společnosti musí dodržovat vnitrostátní předpisy platné v členském státě, v němž je usazen (rovněž nazývaný „členský stát původu“), ohledně záležitostí spadajících do koordinované oblasti, jak je definována v čl. 2 písm. h) směrnice 2000/31. Podle čl. 3 odst. 2 této směrnice nemohou ostatní členské státy z důvodů spadajících do koordinované oblasti omezit volný pohyb takových služeb, s výhradou odchylek povolených za podmínek uvedených v odstavci 4 tohoto článku.

44.      Podle mého názoru, jak tvrdí Daniel B. a další, vymezení podmínek, za kterých poskytovatel služby prodeje on-line může propagovat svůj internetový portál prostřednictvím fyzických nosičů, nespadá do působnosti zásady země původu stanovené v článku 3 směrnice 2000/31.

45.      Zasílání obchodních sdělení týkajících se služeb prodeje on-line, na fyzických nosičích, totiž nemůže být jako takové kvalifikováno jako služba informační společnosti. Fyzická reklama, jejímž cílem je směřovat zákazníky na internetovou stránku, prostřednictvím které poskytovatel poskytuje služby prodeje on-line, nepředstavuje službu poskytovanou „elektronicky“.

46.      Kromě toho zásada země původu nemůže být použita ani na regulaci takových obchodních sdělení z důvodu, že taková regulace omezuje volný pohyb těchto služeb prodeje on-line. Tak tomu je, jelikož požadavky týkající se fyzické reklamy podle mého názoru nespadají do koordinované oblasti ve smyslu čl. 2 písm. h) směrnice 2000/31.

47.      V tomto ohledu podotýkám, že koordinovaná oblast pokrývá požadavky na přístup k činnosti poskytování služby informační společnosti i výkon této činnosti, které musí poskytovatel splnit. Na základě bodu i) tohoto ustanovení zahrnují požadavky týkající se výkonu činnosti poskytování služby informační společnosti požadavky, které se týkají kvality a obsahu služby, „včetně požadavků na reklamu“. Bod 21 odůvodnění směrnice 2000/31 však uvádí, že koordinovaná oblast „zahrnuje pouze požadavky na on-line činnosti“, jako jsou zejména „reklama on-line“.

48.      Tento výklad rovněž potvrzuje skutečnost, že dodání zboží objednaného on-line, jakožto fyzické plnění uskutečněné po poskytnutí služby informační společnosti, je výslovně vyloučeno z koordinované oblasti na základě čl. 2 písm. h) bodu ii) směrnice 2000/31(21). Tatáž logika vede podle mého názoru k tomu, že fyzická reklama prováděná před poskytnutím takové služby rovněž nespadá do koordinované oblasti.

49.      Takové vyloučení se mi jeví o to více odůvodněné, že fyzická reklama provozovaná poskytovatelem na služby prodeje on-line, které poskytuje, nemůže být považována za nedílnou součást těchto služeb. Tuto reklamu lze totiž oddělit od budoucí a hypotetické události, kterou představuje on-line prodej adresátům reklamních prospektů. Za těchto podmínek není zasílání obchodních sdělení na fyzických nosičích neoddělitelně součástí výkonu služby informační společnosti, kterou představuje on-line prodej zboží.

2.      K nepoužitelnosti hlav VIII a VIIIa směrnice 2001/83

50.      Směrnice 2001/83 obsahuje v hlavách VIII a VIIIa, nadepsaných „Reklama“ a „Informace a reklama“, řadu ustanovení, která vymezují reklamu na léčivé přípravky. Podle judikatury tato ustanovení provedla úplnou harmonizaci odvětví reklamy na léčivé přípravky(22).

51.      Podle mého názoru, jak v podstatě tvrdila Komise, ustanovení hlav VIII a VIIIa směrnice 2001/83 neharmonizují odvětví reklamy, ať už je prováděna na fyzických nebo elektronických nosičích, na služby prodeje léčivých přípravků on-line(23). V tomto ohledu připomínám, že jak vyplývá ze spisu předloženého Soudnímu dvoru, reklamní kampaň společnosti A neměla za cíl podněcovat k nákupu určitých léčivých přípravků, ale k využití služeb prodeje on-line nabízených touto společností pro celou řadu léčivých přípravků a parafarmaceutických přípravků. Skutečnost, že distribuované reklamní prospekty případně uváděly, jak poznamenali Daniel B. a další, jako příklad nějaký běžně používaný léčivý přípravek, toto zjištění nezpochybňuje.

52.      V tomto ohledu není znění čl. 86 odst. 1 této směrnice zajisté přesvědčivé, když definuje „reklamu na léčivé přípravky“ jako „všechny formy informování, průzkumu nebo pobídek, které mají za účel podpořit předepisování, výdej, prodej nebo spotřebu léčivých přípravků“. Tato definice totiž nutně nevylučuje prima facie propagaci nikoli spotřeby určitých léčivých přípravků, ale propagaci nákupu neurčitých léčivých přípravků v konkrétní lékárně. Podotýkám však, že žádná z forem vyhledávání zákazníků uvedených demonstrativně v čl. 86 odst. 1 uvedené směrnice se netýká reklamy na určitou lékárnu. Ustanovení článků 86 až 100 téže směrnice se navíc týkají reklamy na určitý léčivý přípravek. Jsou zaměřeny na úpravu obsahu reklamního sdělení, jakož i způsobů reklamy na léčivé přípravky. Cílem těchto ustanovení není upravit reklamu na služby lékárny, ani zejména její služby prodeje léčivých přípravků on-line.

53.      Jinými slovy, ustanovení hlav VIII a VIIIa směrnice 2001/83 harmonizují pouze – a to taxativně – podmínky, za kterých mohou členské státy omezit reklamu na léčivé přípravky. Touto harmonizací není dotčena možnost členských států regulovat v mezích stanovených Smlouvou o FEU a případně jinými předpisy sekundárního práva oblasti, na které se nevztahuje, jako je reklama na určitou lékárnu nebo na služby on-line prodeje, které poskytuje.

54.      Tento závěr není zpochybněn okolností, že Soudní dvůr v rozsudku Deutscher Apothekerverband(24) rozhodl, že čl. 88 odst. 1 směrnice 2001/83, který zakazuje reklamu na léčivé přípravky podléhající omezení výdeje na lékařský předpis, brání absolutnímu zákazu reklamy na služby prodeje léčivých přípravků on-line v rozsahu, v němž se použije na léčivé přípravky, které nepodléhají omezení výdeje na lékařský předpis. Přístup Soudního dvora podle mého názoru pouze znamená, že takový zákaz, i když se netýká reklamy na léčivé přípravky jako takové, vede v praxi k jejímu zabránění, jsou-li dotčené léčivé přípravky prodávány on-line. Z toho nijak nevyplývá, že by jakákoli forma omezení reklamy na služby prodeje léčivých přípravků nepodléhajících omezení výdeje na lékařský předpis on-line byla zakázána z důvodu, že není výslovně povolena ustanoveními hlav VIII a VIIIa směrnice 2001/83.

55.      Naproti tomu pravidla týkající se reklamy na služby prodeje léčivých přípravků on-line mohou v rozsahu, v němž mají za následek omezení prodeje léčivých přípravků on-line pacientům, představovat podmínky pro maloobchodní prodej léčivých přípravků nabízených veřejnosti k prodeji na dálku prostřednictvím služeb informační společnosti na území členského státu. Podle čl. 85c odst. 2 směrnice 2001/83 mohou členské státy stanovit takové podmínky, pokud jsou odůvodněny ochranou veřejného zdraví.

56.      V tomto ohledu bod 21 odůvodnění směrnice 2011/62, kterou byl zaveden článek 85c směrnice 2001/83, uvádí, že odstavcem 2 tohoto článku unijní normotvůrce hodlal „zohlednit skutečnost, že na úrovni Unie nejsou dosud harmonizovány konkrétní podmínky pro maloobchodní distribuci léčivých přípravků veřejnosti, a že proto mohou členské státy stanovit podmínky pro dodávání léčivých přípravků veřejnosti v rámci omezení stanovených ve [Smlouvě o FEU]“. Článek 85c odst. 2 směrnice 2001/83 tedy musí být chápán jako pouhé uznání pravomoci členských států upravit podmínky maloobchodního prodeje léčivých přípravků v souladu se Smlouvou o FEU, a zejména se základními svobodami, které zaručuje.

3.      K použití článku 34 SFEU

57.      Jelikož, jak vyplývá z výše uvedeného, fyzická reklama na služby prodeje léčivých přípravků on-line poskytované lékárnou není předmětem harmonizace na unijní úrovni, musí být vnitrostátní ustanovení, která stejně jako články R. 4235–22 a R. 4235–64 zákona o veřejném zdraví, tak jak jsou vykládány a uplatňovány tribunal de commerce de Paris (obchodní soud v Paříži), omezují možnosti reklamy na tyto služby, přezkoumána z hlediska základních svobod zaručených Smlouvou o FEU.

a)      K nezbytnosti přezkumu s ohledem na volný pohyb zboží nebo volný pohyb služeb

58.      Účastníci řízení a zúčastnění, kteří předložili Soudnímu dvoru vyjádření, se neshodují v tom, zda musí být vnitrostátní opatření zakazující lékárnám zasílat hromadně reklamní prospekty a nabízet slevy od určitých nákupních prahových hodnot prostřednictvím svých internetových stránek, jako jsou opatření dotčená ve věci v původním řízení, přezkoumána z hlediska volného pohybu zboží zaručeného v článku 34 SFEU, jak navrhuje předkládající soud, volného pohybu služeb stanoveného v článku 56 SFEU nebo dále z hlediska obou těchto svobod postupně.

59.      Zatímco společnost A, řecká vláda a Komise analyzují dotčená opatření z hlediska článku 34 SFEU(25), španělská a nizozemská vláda je zkoumají s ohledem na článek 56 SFEU. Francouzská vláda poté, co tvrdila, že tato opatření představují způsoby prodeje, které nespadají do působnosti článku 34 SFEU, vyzývá Soudní dvůr, aby posoudil jejich soulad s článkem 56 SFEU.

60.      V tomto ohledu připomínám, že prodej léčivých přípravků on-line představuje „službu informační společnosti“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 směrnice 2015/1535. Musí být rovněž považován za „službu“ uvedenou v článku 56 SFEU. Reklamní kampaň vedená společností A však tím, že propagovala určitý prodejní kanál – její internetový portál určený francouzským spotřebitelům – směřovala k tomu, aby přilákala tyto spotřebitele, aby kupovali léčivé přípravky a parafarmaceutické přípravky nabízené touto společností. Tyto dvě kategorie přípravků představují „zboží“ ve smyslu článku 34 SFEU(26). Dotčená opatření tedy mohou spadat jak pod článek 34 SFEU v rozsahu, v němž se týkají způsobů uvádění zboží na trh, tak pod článek 56 SFEU v rozsahu, v němž omezují prostředky lékárny pro propagaci jejích služeb prodeje léčivých přípravků on-line.

61.      Podle ustálené judikatury, pokud vnitrostátní opatření souvisí jak s volným pohybem zboží, tak s jinou základní svobodou, Soudní dvůr je v zásadě přezkoumá pouze s ohledem na jednu z těchto dvou základních svobod, ukáže-li, že jedna z uvedených svobod je zcela druhotná ve vztahu ke druhé a může do ní být zahrnuta(27).

62.      Soudní dvůr již rozhodl, že ačkoli podmínky uvádění zboží na trh podléhají v zásadě volnému pohybu zboží, a nikoli volnému pohybu služeb, nemůže být nicméně vyloučeno, že prodej výrobku může být doprovázen činnostmi s aspekty poskytování „služby“. Je třeba v každém konkrétním případě určit, zda taková činnost je nebo není zcela druhotným aspektem ve vztahu ke znakům týkajícím se volného pohybu zboží(28).

63.      Na základě těchto zásad Soudní dvůr přezkoumal vnitrostátní opatření upravující reklamu podniku na zboží, které nabízí k prodeji, pouze z hlediska volného pohybu zboží(29). Šíření reklamních sdělení bylo považováno spíše za druhotný prvek ve vztahu k prodeji dotčeného zboží, než za samotný účel(30). Soudní dvůr rovněž posoudil pouze s ohledem na článek 34 SFEU vnitrostátní opatření, která upravovala prodej zboží prostřednictvím internetu, který je však službou informační společnosti(31).

64.      Tento přístup použitý na projednávanou věc podle mého názoru odůvodňuje závěr, že ačkoli reklamní kampaň neměla za cíl propagovat konkrétní přípravky nabízené k prodeji společností A, ale služby prodeje on-line poskytované touto společností, bylo šíření reklamních sdělení ve vztahu k prodeji těchto přípravků vedlejší.

65.      Závěr, podle kterého opatření dotčená ve věci v původním řízení, která vyplývají z použití článků R. 4235–22 a R. 4235–64 zákona o veřejném zdraví, musí být posouzena pouze s ohledem na článek 34 SFEU, není vyvrácen rozsudkem Gourmet International Products(32), kterého se francouzská vláda dovolává na podporu teze, že tato opatření musí být posouzena rovněž s ohledem na článek 56 SFEU.

66.      V tomto rozsudku Soudní dvůr přezkoumal vnitrostátní právní úpravu, která omezovala možnosti reklamy na alkoholické nápoje(33), postupně z hlediska volného pohybu zboží a volného pohybu služeb. Soudní dvůr postupoval stejným způsobem v rozsudcích De Agostini a TV-Shop(34) a ARD(35) ohledně vnitrostátních právních úprav, které upravovaly televizní reklamu na výrobky. Soudní dvůr v nich rozhodl, že i když tyto vnitrostátní právní úpravy mohou představovat způsoby prodeje vyloučené z působnosti volného pohybu zboží, musí být posouzeny z hlediska volného pohybu služeb.

67.      Na rozdíl od projednávané věci, která se týká reklamy prováděné lékárnou na její vlastní služby prodeje on-line, se tyto rozsudky týkaly reklamních služeb poskytovaných poskytovatelem usazeným v členském státě příjemci (inzerentovi) usazenému v jiném členském státě(36). V takovém kontextu nemohly být podmínky přeshraničního poskytování reklamní služby považovány za vedlejší k prodeji zboží inzerentem.

68.      Z toho vyplývá, že opatření dotčená ve věci v původním řízení, vycházející z použití článků R. 4235–22 a R. 4235–64 zákona o veřejném zdraví, musí být přezkoumána s ohledem na článek 34 SFEU, aniž je nutné ověřovat rovněž jejich soulad s článkem 56 SFEU.

b)      Ke kvalifikaci dotčených opatření jako „opatření s rovnocenným účinkem“

69.      Článek 34 SFEU zakazuje množstevní omezení dovozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem mezi členskými státy. Soudní dvůr má od vydání rozsudku Dassonville(37) za to, že veškerá opatření členských států, která by mohla ať přímo, nebo nepřímo, skutečně, nebo potenciálně narušit obchod uvnitř Unie, je třeba považovat za opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením ve smyslu tohoto ustanovení.

70.      Podle judikatury vycházející z rozsudku Keck a Mithouard(38) není způsobilé narušit přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně obchod mezi členskými státy ve smyslu této judikatury použití vnitrostátních právních předpisů, které omezují či zakazují některé způsoby prodeje, na výrobky z jiných členských států, pokud jsou tyto předpisy použitelné na všechny dotčené subjekty provozující svou činnost na vnitrostátním území a pokud postihují stejným způsobem, právně i fakticky, uvádění tuzemských výrobků i výrobků pocházejících z jiných členských států na trh“.

71.      Soudní dvůr opakovaně považoval vnitrostátní právní úpravy omezující možnosti podniku inzerovat jako opatření omezující některé způsoby prodeje(39). Tyto právní úpravy proto nespadají do působnosti článku 34 SFEU, jsou-li splněny obě výše uvedené podmínky.

72.      První z těchto podmínek je v projednávané věci zjevně splněna. Předkládající soud totiž vychází ze zásady, podle které se články R. 4235–22 a R. 4235–64 zákona o veřejném zdraví, jak rozhodl tribunal de commerce de Paris (obchodní soud v Paříži), vztahují na všechny lékárny, které prodávají léčivé přípravky francouzské veřejnosti, bez ohledu na to, zda jsou usazeny ve Francii nebo v jiném členském státě.

73.      Obtížnější je otázka, zda je splněna rovněž druhá z uvedených podmínek. V tomto ohledu Soudní dvůr několikrát rozhodl, že vnitrostátní ustanovení práva, která zakazují určité druhy reklamy v konkrétních odvětvích, postihují stejným způsobem, právně i fakticky, uvádění výrobků pocházejících z jiných členských států i výrobků tuzemských na trh, takže představují způsoby prodeje, které nespadají do působnosti článku 34 SFEU(40). Tak tomu bylo zejména v případě etického pravidla zakazujícího lékárníkům propagovat mimo svou lékárnu parafarmaceutické přípravky, které jsou oprávněni uvádět na trh(41).

74.      Soudní dvůr však neposoudil stejným způsobem vnitrostátní ustanovení práva, která stanovila absolutní zákaz reklamy nebo přinejmenším určité formy propagace přípravku legálně prodávaného v dotčeném členském státě.

75.      Tento přístup svědčí o tom, že Soudní dvůr uznal značný význam reklamy za účelem umožnění přístupu přípravků pocházejících z jednoho členského státu na trh jiného členského státu(42). To platí tím spíše v případě, kdy se reklama týká internetového prodejního portálu podniku. Prodej po internetu totiž představuje obzvláště účinný způsob uvádění léčivých přípravků pocházejících z jiného členského státu na trh v členském státě(43). Společnost A v tomto ohledu tvrdí, že reklama je jediným prostředkem, kterým disponuje lékárna usazená v jiném členském státě, aby přilákala francouzské zákazníky na svou internetovou stránku, neboť postrádá zviditelnění, které nabízí existence kamenné lékárny ve Francii.

76.      V rozsudku Gourmet International Products(44) tak byl zákaz veškeré reklamy na alkoholické nápoje zaměřené na spotřebitele, ať formou inzerce v tisku, v rozhlase či v televizi, rozesíláním nevyžádaných zásilek nebo vyvěšováním plakátů na veřejném prostranství, považován za zákaz, který může více omezovat v přístupu na trh výrobky pocházející z jiných členských států než výrobky tuzemské, s nimiž je spotřebitel sám od sebe lépe seznámen(45).

77.      Soudní dvůr měl naopak v rozsudku Karner(46) za to, že zákaz, který se netýká určité formy propagace jako takové, i když je v zásadě způsobilý omezit celkový objem prodeje v dotčeném členském státě, a v důsledku toho rovněž snížit objem prodeje zboží pocházejícího z jiných členských států, nepostihuje více uvádění výrobků pocházejících z jiných členských států na trh než uvádění tuzemských výrobků na trh.

78.      Pro účely určení, zda vnitrostátní opatření vede k absolutnímu zákazu reklamy, nebo přinejmenším určité formy reklamy ve smyslu této judikatury, mohou být podle mého názoru určitá vodítka vyvozena per analogiam z definice, kterou Soudní dvůr podal u podobného pojmu použitého v čl. 24 odst. 1 směrnice 2006/123/ES o službách na vnitřním trhu(47). V souladu s tímto ustanovením jsou členské státy povinny odstranit všechny absolutní zákazy obchodních sdělení v rámci regulovaných povolání. Podle Soudního dvora je v tomto kontextu nutno za absolutní zákazy považovat nejen pravidla, která zakazují členům takového povolání využívat obchodní sdělení v jakékoli formě, ale rovněž pravidla, která zakazují využití jedné či několika forem obchodních sdělení. Pod pojem „absolutní zákazy“ tak spadají profesní pravidla zakazující oznamovat v jednom nebo v několika sdělovacích prostředcích informace o poskytovateli služeb nebo o jeho činnosti(48). Tuto definici lze podle mého názoru použít i v rámci použití článku 34 SFEU.

79.      V projednávaném případě, jak tvrdí francouzská vláda a Komise, nemá prima facie zákaz reklamy na služby prodeje léčivých přípravků on-line ve formě hromadného zasílání prospektů poštou, včetně zasílání ve spojení s balíky obchodního partnera, případně ve formě nabízení slev, jako takový za následek absolutní zákaz určité formy reklamy – a sice reklamy prostřednictvím pošty – na tyto přípravky.

80.      Společnost A však tvrdí, že články R. 4235–22 a R. 4235–64 zákona o veřejném zdraví, jak byly vyloženy a použity tribunal de commerce de Paris (obchodní soud v Paříži), de facto kvalifikují jakoukoli reklamu prováděnou lékárnou jako reklamu, která je potenciálně v rozporu s důstojností povolání, a všechny slevy z ceny jako slevy, které představují riziko podněcování ke zneužívání léčivých přípravků(49). Společnost A zejména vytýká tribunal de commerce de Paris (obchodní soud v Paříži), že nevymezil žádné kritérium umožňující kvalifikovat danou reklamní praktiku jako „hromadnou“, ani hranici, od které se propagace považuje za podněcující ke zneužívání léčivých přípravků. Nizozemská vláda má rovněž za to, že francouzské právo obecně zakazuje veškeré formy reklamy prováděné lékárníky na internetu i mimo internet.

81.      Daniel B a další namítají, že vytvoření internetové stránky lékárny může vést k vydání písemné tiskové zprávy, v níž je uvedena adresa této stránky. Lékárníci mohou rovněž nechat publikovat reklamu na své činnosti prodeje on-line v tisku(50). Daniel B a další naopak podle všeho připouštějí, že francouzské právo zakazuje lékárnám provádět přinejmenším reklamu určenou jednotlivcům prostřednictvím pošty.

82.      Za těchto podmínek bude věcí cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži), aby ověřil, zda je účinkem těchto ustanovení, samostatně nebo ve spojení s jinými právními nebo správními předpisy, absolutní zákaz reklamy prostřednictvím pošty na služby prodeje léčivých přípravků on-line. V případě kladné odpovědi na tuto otázku musí být omezení zavedená články R. 4235–22 a R. 4235–64 zákona o veřejném zdraví kvalifikována jako opatření s rovnocenným účinkem ve smyslu článku 34 SFEU. Předkládajícímu soudu pak přísluší přezkoumat, zda jsou tato omezení nicméně odůvodněna některým z důvodů obecného zájmu uvedených v článku 36 SFEU, nebo kategorickými požadavky(51).

c)      K odůvodnění opatření s rovnocenným účinkem

83.      Francouzská vláda tvrdí, že cílem článku R. 4235–22 zákona o veřejném zdraví je, jak vyplývá z jeho znění, chránit důstojnost povolání lékárníka. Tento cíl je součástí sledování širšího cíle ochrany veřejného zdraví. Cílem článku R. 4235–64 tohoto zákona je předcházet nadměrnému nebo nevhodnému užívání léčivých přípravků, a tudíž rovněž přispívá k ochraně veřejného zdraví.

84.      Ochrana veřejného zdraví představuje cíl obecného zájmu výslovně uznaný v článku 36 SFEU. Kromě toho Soudní dvůr již uznal oprávněnost specifičtějších cílů spočívajících v zajištění nezávislosti, důstojnosti a bezúhonnosti regulovaného povolání(52), jakož i v předcházení nadměrnému nebo nesprávnému užívání léčivých přípravků(53).

85.      Cíle, kterých se francouzská vláda dovolává, však mohou odůvodnit dotčená opatření pouze tehdy, pokud jsou způsobilá zaručit dosažení těchto cílů a nepřekračují meze toho, co je k jejich dosažení nezbytné(54).

86.      Důkazní břemeno ohledně způsobilosti a nezbytnosti opatření k dosažení sledovaných cílů nesou v každém jednotlivém případě vnitrostátní orgány. Vnitrostátní soud musí při zkoumání vnitrostátní právní úpravy s ohledem na její odůvodnění týkající se ochrany zdraví a života lidí provést objektivní posouzení toho, zda důkazy předložené dotyčným členským státem umožňují rozumně se domnívat, že zvolené prostředky jsou způsobilé dosáhnout sledovaných cílů, jakož i toho, zda by bylo možné uvedených cílů dosáhnout pomocí opatření méně omezujících volný pohyb zboží(55).

87.      V rámci tohoto přezkumu přiměřenosti je třeba zohlednit skutečnost, že zdraví a život lidí zaujímají podle ustálené judikatury první místo mezi statky a zájmy chráněnými Smlouvou o FEU. Členským státům přísluší rozhodnout o úrovni, na které zamýšlí zajistit ochranu veřejného zdraví, a o způsobu, jímž má být této úrovně dosaženo. Vzhledem k tomu, že se tato úroveň může v jednotlivých členských státech lišit, Soudní dvůr přiznal členským státům v tomto ohledu prostor pro uvážení(56).

88.      Soudní dvůr navíc opakovaně zdůraznil velmi zvláštní povahu léčivých přípravků, jelikož jejich léčebné účinky je podstatně odlišují od ostatního zboží(57). Tyto léčebné účinky způsobují, že jsou-li léčivé přípravky užívány v případech, kdy to není nezbytné, nebo jsou-li užívána nesprávně, mohou vážně poškodit zdraví, aniž by si toho mohl být pacient při jejich podávání vědom(58).

89.      O obchodních sděleních týkajících se poskytování zdravotní péče Soudní dvůr rozhodl v rozsudku Vanderborght(59), že intenzivní využívání reklamy nebo volba agresivních propagačních sdělení může tím, že poškozuje pověst povolání zubního lékaře, zhoršuje vztah mezi zubními lékaři a jejich pacienty či upřednostňuje nevhodnou nebo zbytečnou péči, ohrožovat ochranu zdraví a poškozovat důstojnost povolání zubního lékaře. Jak uvádí francouzská vláda, tento závěr je s ohledem na vztah důvěry, který musí rovněž převážit mezi lékárníkem a jeho zákazníkem, obdobně použitelný na reklamu prováděnou lékárnou na její služby prodeje léčivých přípravků on-line(60).

90.      Ve světle těchto úvah mám za to, že zákaz hromadného vkládání reklamních letáků, případně pokud jsou v těchto letácích oznamovány akční nabídky založené na výši objednávky, do balíků obchodních partnerů, je zaprvé způsobilý k dosažení cíle ochrany důstojnosti povolání lékárníka. Jak tvrdí španělská vláda, takové vkládání představuje riziko, že na léčivé přípravky bude nahlíženo jako na běžné zboží postavené na roveň spotřebnímu zboží, jako jsou oděvy nebo obuv, dodávané v balíčku obchodního partnera. Hromadná distribuce reklamních prospektů do poštovních schránek potenciálních spotřebitelů vytváří rovněž obchodní obraz povolání lékárníka, který může narušit vnímání tohoto povolání veřejností. Stejně jako francouzská, řecká a španělská vláda se domnívám, že členský stát je oprávněn považovat tuto praxi za praxi odporující důstojnosti tohoto povolání.

91.      Článek R. 4235–22 zákona o veřejném zdraví ostatně odpovídá pravidlům stanoveným kodexem Společenství o etických zásadách komunikace lékárníků(61), který Daniel B. a další připojili ke svým písemným vyjádřením(62). Podle tohoto kodexu „[i] pokud jsou reklama a propagace povoleny, musí zachovat odborný vzhled požadovaný lékárnou“.

92.      Navíc vzhledem k tomu, že akční nabídky nabízené v reklamních prospektech, založené na výši objednávky měly právě za cíl podněcovat k nákupům zejména léčivých přípravků na internetové stránce dotčené lékárny a vést k tomu, aby pacienti vynaložili částky překračující určité prahové hodnoty, je zákaz těchto nabídek podle mého názoru vhodný k dosažení cíle zabránit tomu, aby bylo podporováno nadměrné užívání léčivých přípravků.

93.      V tomto ohledu musí být odmítnuta argumentace, kterou v podstatě uplatňuje společnost A a podle které není zákaz takových nabídek v projednávaném případě užitečný, ani a fortiori nezbytný pro ochranu veřejného zdraví, jelikož tato společnost prodává kromě parafarmaceutických přípravků výlučně léčivé přípravky, které nepodléhají omezení výdeje na lékařský předpis. Podle společnosti A vzhledem k tomu, že takové léčivé přípravky představují nižší zdravotní riziko než léčivé přípravky podléhající omezení výdeje na lékařský předpis, neodůvodňuje zájem veřejného zdraví přijetí omezujících opatření určených k omezení nebo úpravě jejich užívání.

94.      Jak v podstatě tvrdily na jednání francouzská a řecká vláda, skutečnost, že výdej některých léčivých přípravků nevyžaduje zásah lékaře, v žádném případě neznamená, že tyto léčivé přípravky nejsou provázeny nežádoucími vedlejšími účinky a nepředstavují významné riziko pro veřejné zdraví, zejména pokud jsou užívány nadměrně. Soudní dvůr ostatně uznal riziko spojené s nadměrným užíváním nebo zneužíváním léčivých přípravků, aniž jej omezil na léčivé přípravky, jejichž výdej je omezen na lékařský předpis(63).

95.      Pokud jde zadruhé o nezbytnost dotčených zákazů, připomínám, že Soudní dvůr v rozsudku Vanderborght(64) rozhodl, že vnitrostátní právní úprava, která obecně a absolutně zakazuje jakoukoli formu reklamy používanou zubními lékaři k podpoře jejich zdravotnické činnosti, překračuje meze toho, co je nezbytné k ochraně veřejného zdraví a důstojnosti povolání zubního lékaře. Naproti tomu podle Soudního dvora vnitrostátní právní úprava, která případně úzce vymezuje formy a způsoby, které mohou mít komunikační nástroje používané zubními lékaři, obsahuje alternativní méně omezující opatření slučitelná s článkem 56 SFEU. Tyto úvahy lze podle mého názoru použít i na omezení forem a způsobů reklamy, kterou mohou lékárny provádět na přípravky, které prodávají, a na služby, které poskytují.

96.      Podle Daniela B. a dalších, jakož i francouzské a řecké vlády se články R. 4235–22 a R. 4235–64 zákona o veřejném zdraví omezují na stanovení přísného rámce forem a způsobů reklamy, kterou mohou lékárny provádět.

97.      Jak bylo uvedeno výše(65), společnost A si naproti tomu stěžuje na kumulativní účinek jednotlivých omezení reklamy na služby prodeje léčivých přípravků on-line, která francouzské právo stanoví. Nizozemská vláda se stejně jako společnost A táže, zda francouzské právní předpisy ve skutečnosti neobsahují obecný zákaz reklamy pro lékárníky. Komise má rovněž za to, že francouzská právní úprava zásadním způsobem omezuje reklamu na většině představitelných nosičů. Žádný z těchto účastníků řízení a zúčastněných však nezpochybňuje, jak zdůraznili Daniel B. a další a Komise, že reklama na služby prodeje on-line poskytované lékárnou je při dodržení určitých podmínek přinejmenším možná v tisku.

98.      Za těchto podmínek se nezdá, že by lékárna usazená v jiném členském státě neměla žádnou možnost reklamy na své služby prodeje on-line určené francouzským spotřebitelům(66). V každém případě konstatuji, že věc v původním řízení se týká pouze toho, zda je v souladu s unijním právem zákaz, aby lékárník prováděl reklamní kampaň na své služby prodeje on-line, která spočívá v tom, že jsou veřejnosti rozesílány nevyžádané reklamní prospekty a případně nabízeny slevy z ceny objednaných léčivých přípravků. Řešení této věci nevyžaduje rozhodnutí o otázce, zda jsou ustanovení zákona o veřejném zdraví nepřiměřená v rozsahu, v němž zakazují rovněž jiné formy reklamy.

99.      Společnost A kromě toho tvrdí, že zákaz akčních nabídek založených na výši objednávky překračuje meze toho, co je nezbytné k zabránění zneužívání léčivých přípravků, jelikož se použije i v případě, že objednávka obsahuje pouze parafarmaceutické přípravky. Spis předložený Soudnímu dvoru neumožňuje určit, zda článek R. 4235–64 zákona o veřejném zdraví zakazuje takové akční nabídky rovněž tehdy, pokud se částka objednávky zohledněná při určení poskytnutí slevy vztahuje pouze na parafarmaceutické přípravky, s vyloučením jakéhokoli léčivého přípravku. Pokud by tomu tak bylo, dotčený zákaz by podle mého názoru přesahoval to, co je nezbytné k zabránění zneužívání léčivých přípravků. Zákaz akčních nabídek založených na výši objednávky pouze v rozsahu, v němž tato objednávka zahrnuje léčivé přípravky, by podle mého názoru k dosažení tohoto cíle stačil.

100. Zákaz hromadného zasílání reklamních prospektů obsahujících takové akční nabídky, jako jsou nabídky dotčené ve věci v původním řízení, potenciálním spotřebitelům je však podle mého názoru v každém případě již jako takový odůvodněn nezbytností chránit důstojnost povolání lékárníka.

D.      Ke slučitelnosti omezení digitální reklamy na služby prodeje léčivých přípravků on-line s unijním právem

101. Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, článek R. 4235–64 zákona o veřejném zdraví byl rovněž vyložen tribunal de commerce de Paris (obchodní soud v Paříži) tak, že zakazuje akční nabídky spojené s výší objednávky, jsou-li zobrazovány na internetových stránkách lékárny. Kromě toho vyhláška o technických předpisech zakazuje lékárnám používat placené vyhledávací odkazy ve vyhledávačích a srovnávačích. Vzhledem k tomu, že cílem této techniky je přilákat na internetovou stránku lékárny potenciální spotřebitele, kteří provádějí vyhledávání na internetu, má placený vyhledávací odkaz rovněž reklamní charakter(67).

102. Z důvodů uvedených níže mám za to, že zákaz, aby lékárna uváděla na své internetové stránce akční nabídky na léčivé přípravky, a zákaz používání placeného vyhledávacího odkazu spadají do působnosti článku 3 směrnice 2000/31 (oddíl 1). Vzhledem k tomu, že tyto zákazy pocházejí od členského státu určení služby informační společnosti a omezují volný pohyb této služby z důvodu spadajícího do koordinované oblasti, jsou přípustné pouze za striktních podmínek stanovených v odstavci 4 tohoto článku (oddíly 2 a 3).

1.      K použitelnosti článku 3 směrnice 2000/31

103. Podle čl. 3 odst. 2 směrnice 2000/31 členský stát určení služby informační společnosti nemůže v zásadě omezit volný pohyb této služby z důvodů spadajících do koordinované oblasti vymezené v čl. 2 písm. h) této směrnice.

104. Připomínám, že koordinovaná oblast zahrnuje požadavky, které musí poskytovatel služby prodeje on-line splnit, pokud jde o reklamu prováděnou na internetu na tuto službu(68).

105. Z tohoto ustanovení kromě toho vyplývá, že takové požadavky spadají do koordinované oblasti, „bez ohledu na to, zda mají obecnou povahu či zda byly pro [poskytovatele služeb informační společnosti nebo pro služby tohoto druhu] zvláště určené“(69). Okolnost, že se článek R. 4235–64 zákona o veřejném zdraví obecně vztahuje na reklamu on-line i off-line, tedy nemůže vést k neuplatnění požadavků, které stanoví v koordinované oblasti.

106. V důsledku toho členský stát určení služby prodeje on-line v zásadě nemůže omezit její poskytování z důvodu požadavků týkajících se reklamy na internetu.

107. Zákaz placeného vyhledávacího odkazu ve vyhledávačích přitom tím, že omezuje možnosti reklamy na službu prodeje on-line, omezuje volný pohyb této služby. Vzhledem k tomu, že reklama na internetu může být sama o sobě považována za službu informační společnosti, tento zákaz rovněž brání volnému pohybu. Totéž platí pro zákaz nabízet slevy na internetové stránce lékárny v rozsahu, v němž je tato praxe považována za praxi podněcující k užívání léčivých přípravků.

108. V tomto ohledu nelze přijmout argumentaci Daniela B. a dalších, podle níž čl. 8 odst. 1 směrnice 2000/31 uznává zásadní pravomoc členského státu určení k regulaci obchodních sdělení členů takového regulovaného povolání, jako je povolání lékárníka(70). Toto ustanovení ukládá členským státům povinnost povolit obchodní sdělení, která jsou součástí služby informační společnosti nebo takovou službu představují, s výhradou dodržení profesních předpisů upravujících zejména nezávislost, důstojnost a čest povolání. Podle mého názoru jej nelze chápat jako pravidlo přiznávající členskému státu určení pravomoc upravit tato obchodní sdělení odchylně od čl. 3 odst. 1 a 2 směrnice 2000/31. Článek 8 odst. 1 této směrnice je totiž součástí zvláštní kapitoly nadepsané „Zásady“, která obsahuje řadu ustanovení o minimální harmonizaci některých aspektů týkajících se poskytování služeb informační společnosti(71). Článek 8 odst. 1 uvedené směrnice tak představuje pozitivní harmonizační ustanovení v rozsahu, v němž ukládá každému členskému státu povinnost povolit členům regulovaného povolání usazeným na jejich území obchodně sdělovat informace o jejich nabídce služeb informační společnosti v souladu s pravidly profesní etiky použitelnými na toto povolání(72).

109. Za účelem odpovědi na otázku položenou předkládajícím soudem je kromě toho třeba určit, zda zákaz, aby lékárna uváděla na svých internetových stránkách akční nabídky na léčivé přípravky, a zákaz používání placeného vyhledávacího odkazu, představují podmínky uložené členským státem pro maloobchodní prodej léčivých přípravků na jeho území ve smyslu čl. 85c odst. 2 směrnice 2001/83(73). Toto ustanovení, jehož obsah zatím Soudní dvůr neměl příležitost vysvětlit, vede k určitým výkladovým obtížím s ohledem na jeho vztah k článku 3 směrnice 2000/31.

110. Na rozdíl od toho, co tvrdí španělská vláda, směrnice 2001/83 nepředstavuje lex specialis, který by měl přednost před směrnicí 2000/31. Jak vyplývá z čl. 1 odst. 3 směrnice 2000/31 a z bodu 11 jejího odůvodnění, touto směrnicí nejsou dotčeny předpisy sekundárního práva, které se uplatňují konkrétně v určitých odvětvích. Pouze odvětví uvedená v čl. 1 odst. 5 a v příloze této směrnice(74) – jejichž součástí nejsou ani služby prodeje on-line, ani reklamní služby na léčivé přípravky(75) – nespadají do působnosti zásady země původu stanovené v článku 3 této směrnice.

111. Jak jsem již uvedl(76), čl. 85c odst. 2 směrnice 2001/83 pouze připomíná pravomoc členských států stanovit podmínky pro maloobchodní dodávku léčivých přípravků na svém území v mezích stanovených Smlouvou o FEU. Tímto ustanovením nejsou dotčena omezení, která čl. 3 odst. 2 směrnice 2000/31 zavádí, pokud jde o pravomoc členského státu určení služeb prodeje léčivých přípravků on-line k úpravě podmínek týkajících se výkonu těchto činností prodeje on-line a související reklamy on-line.

112. Vzhledem k tomu, že oblast koordinovaná směrnicí 2000/31 zahrnuje v souladu s jejím čl. 2 písm. h) bodem i) požadavky týkající se výkonu činnosti poskytování služby informační společnosti a že tato kategorie zahrnuje požadavky týkající se reklamy on-line na takové služby, nemůže tedy čl. 85c odst. 2 směrnice 2001/83 opravňovat členský stát určení k tomu, aby upravil tuto formu reklamy, a tím se odchýlil od zásadní pravomoci, kterou čl. 3 odst. 1 a 2 směrnice 2000/31 přiznává členskému státu určení v dané oblasti.

113. Článek 3 odst. 4 směrnice 2000/31 však umožňuje členským státům odchýlit se od zásady země původu při dodržení hmotněprávních a procesních podmínek uvedených v písmenech a) a b) tohoto ustanovení. Jak vyplývá z rozsudku Airbnb Ireland(77), tyto odchylky mohou spočívat v tom, že se v konkrétním případě použije na poskytovatele služeb informační společnosti právní úprava, která se obecně vztahuje na určitou kategorii určitých poskytovatelů nebo služeb.

114. V projednávané věci je tedy nezbytné přezkoumat, zda jsou splněny podmínky uvedené v čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31. Kromě toho nebude třeba zkoumat požadavky týkající se reklamy on-line s ohledem na ustanovení Smlouvy o FEU. Podle judikatury totiž musí být každé vnitrostátní opatření přijaté v oblasti, která byla na úrovni Unie plně harmonizována, posuzováno ve vztahu k ustanovením tohoto harmonizačního opatření, a nikoli ve vztahu k ustanovením primárního práva(78). Článek 3 směrnice 2000/31 obsahuje přesněji pravidlo o koordinaci, jehož cílem je zaručit zásadu kontroly služeb informační společnosti u zdroje v oblastech spadajících do koordinované oblasti. Logika, z níž vychází, znamená, že pokud jde o tyto oblasti, mohou se členské státy odchýlit od zásady země původu pouze za podmínek stanovených v odstavci 4 tohoto článku. Takové odchylky tedy nelze posuzovat z hlediska ustanovení Smlouvy o FEU.

2.      K dodržení procesních podmínek stanovených v čl. 3 odst. 4 písm. b) směrnice 2000/31

115. Článek 3 odst. 4 písm. b) směrnice 2000/31 stanoví, že před přijetím opatření odchylujícího se od odstavce 2 tohoto článku musí členský stát určení dotčené služby požádat členský stát, v němž je poskytovatel usazen, aby přijal opatření. Pokud tento stát této žádosti nevyhoví nebo nepřijme dostatečná opatření, musí prvně uvedený členský stát oznámit svůj záměr přijmout omezující opatření vůči tomuto poskytovateli Komisi a druhému členskému státu(79).

116. Společnost A tvrdí, že Francouzská republika nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 3 odst. 4 písm. b) směrnice 2000/31. I když přísluší předkládajícímu soudu, aby toto ověření provedl, ze spisu předloženého Soudnímu dvoru nevyplývá, že by tento členský stát oznámil svůj záměr použít na tohoto poskytovatele článek R. 4235–64 zákona o veřejném zdraví, jakož i vyhlášku o technických předpisech Komisi a členskému státu, ve kterém je usazen, a sice Nizozemskému království(80).

117. Jak poznamenala společnost A, z databáze oznámení podle směrnice 2015/1535 vyplývá, že vyhláška o technických předpisech, stejně jako vyhláška o zásadách vydávání léčivých přípravků, byla oznámena Komisi podle čl. 5 odst. 1 této směrnice(81). Takové oznámení však nemůže nahradit oznámení stanovené v čl. 3 odst. 4 písm. b) směrnice 2000/31. Oznamovací povinnosti zavedené v těchto dvou ustanoveních jsou totiž uloženy na základě odlišné časové posloupnosti, mají odlišný předmět a mají doplňující povahu.

118. Článek 5 odst. 1 směrnice 2015/1535 stanoví, že členské státy oznámí Komisi návrhy právních předpisů týkajících se zejména pravidel pro služby informační společnosti. Cílem tohoto oznámení je umožnit Komisi, jakož i ostatním členským státům(82), aby před jejich přijetím ověřily, zda jsou plánovaná obecná a abstraktní pravidla v souladu se základními svobodami zaručenými Smlouvou o FEU.

119. Kromě toho poté, co jsou tato pravidla přijata, čl. 3 odst. 4 písm. b) směrnice 2000/31 ukládá dále členskému státu určení povinnost oznámit členskému státu původu, jakož i Komisi svůj záměr použít v konkrétním případě uvedená pravidla na poskytovatele nebo na určitou službu, přičemž upřesní opatření, která vůči němu hodlá přijmout. Mimoto členský stát určení může přistoupit k takovému použití pouze tehdy, pokud předtím požádal členský stát původu o přijetí opatření a tento stát této žádosti nevyhověl nebo přijal pouze nedostatečná opatření.

120. Soudní dvůr v rozsudku Airbnb Ireland rozhodl(83), že porušení povinnosti předchozího oznámení stanovené v čl. 3 odst. 4 písm. b) směrnice 2000/31, stejně jako povinnosti stanovené v čl. 5 odst. 1 směrnice 2015/1535 vede k neuplatnitelnosti právní úpravy, která stanoví dotčené omezující opatření, vůči dotčenému poskytovateli. Tuto neuplatnitelnost lze namítat nejen v rámci trestního řízení, ale rovněž, jako v projednávané věci, v rámci sporu mezi jednotlivci.

121. V případě, že by předkládající soud potvrdil, že Francouzská republika nedodržela procesní podmínky stanovené v čl. 3 odst. 4 písm. b) směrnice 2000/31, musel by dospět k závěru, že se vůči společnosti A nelze dovolávat ustanovení dotčených ve sporu v původním řízení, aniž je třeba ověřit, zda jsou splněny hmotněprávní podmínky uvedené v písmenu a) tohoto ustanovení(84). Tyto procesní a hmotněprávní podmínky jsou totiž kumulativní(85). Pro úplnost se nicméně níže budu zabývat přezkumem dodržení hmotněprávních podmínek stanovených v čl. 3 odst. 4 písm. a) směrnice 2000/31.

3.      K dodržení hmotněprávních podmínek stanovených v čl. 3 odst. 4 písm. a) směrnice 2000/31

122. Článek 3 odst. 4 písm. a) směrnice 2000/31 stanoví, že jakékoli opatření, které omezuje volný pohyb služby informační společnosti, musí být nezbytné k zajištění veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví, veřejné bezpečnosti nebo ochrany spotřebitelů, musí být přijato vůči určité službě, která skutečně poškozuje tyto cíle nebo která představuje závažné a podstatné ohrožení těchto cílů, a musí být úměrné těmto cílům. Tyto podmínky nezbytnosti a proporcionality se do značné míry překrývají s podmínkami, jejichž dodržení podléhá každé omezení základních svobod zaručených v článcích 34 a 56 SFEU. Z tohoto hlediska, jak tvrdila Komise, musí být soulad dotčených opatření s čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31 posuzován ve světle judikatury týkající se těchto ustanovení.

123. Na podporu zákazu akčních nabídek zobrazovaných na internetové stránce společnosti A se francouzská vláda dovolává týchž cílů, jako jsou cíle uvedené na podporu zákazu takových akčních nabídek, jsou-li určeny veřejnosti na fyzických nosičích. Tyto cíle spadají pod ochranu veřejného zdraví, a představují tedy v souladu s čl. 3 odst. 4 písm. a) bodem i) směrnice 2000/31 důvody, které mohou odůvodnit odchylku od odstavce 2 tohoto článku.

124. Placený vyhledávací odkaz, jehož cílem je zvýšit viditelnost určité lékárny tím, že se její internetové stránky zobrazí mezi prvními výsledky vyhledávače, neobsahuje jako takový reklamní sdělení s obsahem, který by mohl být považován za nedůstojný pro povolání lékárníka nebo podněcující k užívání léčivých přípravků. Ohledně zákazu této praxe se francouzská vláda na jednání dovolávala nutnosti zajistit vyvážené rozmístění lékáren na celém vnitrostátním území. Podle této vlády může placený vyhledávací odkaz změnit tuto územní rovnováhu tak, že prodej léčivých přípravků bude koncentrován u velkých on-line lékáren. Tento jev může zhoršit situaci farmaceutické „dezertifikace“, ke které již došlo v některých regionech Francie. Uvedená vláda upřesňuje, že i když nelze vyloučit, že jak poznamenaly společnost A a Komise, internetový obchod s léčivými přípravky usnadňuje přístup osob s bydlištěm v nejodlehlejších oblastech k léčivým přípravkům dostupným bez omezení výdeje na lékařský předpis, rozvoj této praxe by měl vedlejší účinek spočívající ve ztížení přístupu k léčivým přípravkům podléhajícím omezení výdeje na lékařský předpis, které mohou být vydávány pouze v kamenné lékárně.

125. V tomto ohledu již Soudní dvůr uznal, že nutnost zajištění spolehlivého zásobování členského státu léčivými přípravky pro základní lékařské účely může odůvodňovat překážku obchodu mezi členskými státy, pokud tento cíl přispívá k ochraně zdraví a života osob(86). V důsledku toho cíl, který francouzská vláda uvádí na podporu zákazu placeného vyhledávacího odkazu, představuje rovněž důvod uznaný za oprávněný v čl. 3 odst. 4 písm. a) směrnice 2000/31.

126. Po tomto upřesnění připomínám, že vnitrostátním orgánům přísluší předložit důkaz o způsobilosti a nezbytnosti opatření omezujícího základní svobody pohybu za účelem zajištění dosažení sledovaného oprávněného cíle(87).

127. V tomto ohledu se úvahy rozvinuté v bodech 90 až 99 tohoto stanoviska, které se týkají způsobilosti a nezbytnosti zákazu akčních nabídek určených veřejnosti prostřednictvím prospektů distribuovaných do jejich poštovních schránek, které spočívají ve snížení ceny, jakmile objednávka přesáhne určitou částku, použijí mutatis mutandis na akční nabídky zobrazované na internetové stránce lékárny.

128. Ohledně zákazu placeného vyhledávacího odkazu společnost A a Komise zpochybňují zaprvé způsobilost dosáhnout cíle sledovaného francouzskými orgány. Podle názoru společnosti A mohou různá omezení reklamy na služby prodeje léčivých přípravků on-line zabránit spíše vstupu nových subjektů, často malých, na francouzský trh. Komise má pochybnosti o existenci dostatečné příčinné souvislosti mezi prováděním reklamních praktik na prodej léčivých přípravků on-line a zánikem kamenných lékáren. V tomto ohledu Komise tvrdí, že tradiční lékárny nadále požívají určitých konkurenčních výhod, zejména v oblasti přístupu k výrobkům a jejich okamžitého výdeje. Zdůrazňuje rovněž, že si tyto tradiční lékárny zachovávají monopol na prodej léčivých přípravků, které podléhají omezení výdeje na lékařský předpis.

129. Podle mého názoru tvrzená neexistence příčinné souvislosti prokázané mezi zákazem placeného vyhledávacího odkazu a předcházením rizika zániku značného počtu lékáren v odlehlejších oblastech nemůže jako taková bránit způsobilosti tohoto zákazu dosáhnout dovolávaného cíle. Podle judikatury totiž v případech, kdy panuje nejistota o existenci nebo rozsahu rizik pro zdraví osob – a to konkrétně včetně rizika pro spolehlivé a kvalitní zásobování obyvatelstva léčivými přípravky – je dotyčný členský stát oprávněn přijmout ochranná opatření, aniž by musel čekat na to, až se reálnost těchto rizik naplno projeví. V takové situaci může tento členský stát přijmout opatření, která co možná nejvíce sníží rizika pro veřejné zdraví(88).

130. Dotčený členský stát je však podle mého názoru nadále povinen prokázat existenci tvrzeného rizika, jakož i přiměřenou pravděpodobnost příčinné souvislosti mezi omezujícím opatřením a oslabením tohoto rizika – nebo souběžně mezi praxí, kterou má toto opatření upravit, a zvýšením uvedeného rizika(89).

131. Jinými slovy, pokud se členský stát na podporu omezujícího opatření dovolává nutnosti předcházet vzniku rizika – jako je výskyt nebo zhoršení jevu uvolnění územní struktury lékáren – nemůže být nucen předložit empirické důkazy prokazující jednoznačně existenci příčinné souvislosti mezi dotčeným opatřením a sledovaným účinkem. Takový důkaz by totiž vyžadoval vyčkat, až toto riziko vznikne, aby bylo možné ověřit, zda omezující opatření skutečně umožňuje toto riziko řešit. Přezkum přiměřenosti vnitrostátní právní úpravy přijaté ve zvláště citlivé oblasti veřejného zdraví musí zohlednit složitost posouzení, která vedla k volbě vnitrostátních orgánů, a prvek nejistoty, který charakterizuje účinky takové právní úpravy(90). Dotčený členský stát je nicméně povinen uplatňovaná odůvodnění doplnit o analýzu způsobilosti a nezbytnosti právní úpravy, jakož i o přesné informace, které mohou podpořit jeho argumentaci(91). Vnitrostátní soud musí tedy ověřit, zda lze na základě předložených důkazů mít za to, že je tato právní úprava způsobilá k dosažení sledovaného cíle, a zda je možné jej dosáhnout méně omezujícími opatřeními. V tomto kontextu je povinen přihlédnout ke všem důkazům, které má k dispozici v době, kdy rozhoduje(92).

132. V projednávané věci se francouzská vláda před Soudním dvorem omezila na tvrzení, že placený vyhledávací odkaz může zesílit jev uvolnění územní struktury lékáren, aniž předložila specifičtější prvky analýzy doprovázející tuto argumentaci. Pochybuji o tom, že takové tvrzení stačí k prokázání způsobilosti zákazu placeného vyhledávacího odkazu takovému účinku zabránit. Předkládajícímu soudu však přísluší, aby s ohledem na všechny důkazy, které mu budou předloženy v okamžiku, kdy bude rozhodovat, posoudil, zda tato vláda prokázala způsobilost dotčeného opatření zabránit snížení počtu lékáren na francouzském území, což by mělo za následek, že spolehlivé a kvalitní zásobování již nebude zajištěno na celém tomto území.

133. V tomto ohledu pouze podotýkám, že jak Soudní dvůr již uznal, tradiční lékárny „jsou v zásadě lépe připraveny než zásilkové lékárny na poskytování individuálních rad pacientům prostřednictvím zaměstnanců lékárny a na zajištění nákupu léčivých přípravků v naléhavých případech“(93). Tato komparativní výhoda však nemůže sama o sobě zabránit vzniku rizika rozšíření jevu farmaceutické „dezertifikace“, který uplatňuje francouzská vláda. Pokud by tato vláda mohla doložit existenci tohoto rizika a prokázat dostatečnou míru pravděpodobnosti, že placený vyhledávací odkaz tím, že zvýší viditelnost velkých internetových lékáren, zvýší uvedené riziko, musel by být zákaz této praxe považován za vhodný k dosažení cíle minimalizace tohoto rizika.

134. Zadruhé, ohledně nezbytnosti zákazu placeného vyhledávacího odkazu společnost A tvrdí, že lze uvažovat o přijetí méně omezujícího opatření spočívajícího v zákazu placeného vyhledávacího odkazu pouze na základě určitých konkrétních klíčových slov.

135. Pochybuji o tom, že by takové opatření umožnilo dosáhnout cílů sledovaných francouzskou vládou stejně účinně jako platný zákaz. Podle vyjádření této vlády je totiž cílem tohoto zákazu zabránit zviditelnění lékárny na úkor všech ostatních. Vzhledem k tomu, že tento účinek placeného vyhledávacího odkazu nezávisí na volbě klíčových slov, nelze cíle sledovaného uvedeným zákazem dosáhnout omezením zákazu na určitá klíčová slova.

136. Mimoto, jak uvedla Komise, i když je skutečností, že vyhledávače představují pro on-line lékárny hlavní prostředek, aby se dostaly do povědomí veřejnosti, francouzská právní úprava nijak nebrání tomu, aby se on-line lékárny objevovaly mezi prvními výsledky vyhledávání ve vyhledávači na základě přirozeného odkazu (tedy prováděného na základě algoritmu vyvinutého tímto vyhledávačem, nezávisle na jakékoli platbě ze strany dotyčného poskytovatele). Rovněž vzhledem k možnostem, byť omezeným, provádět na internetových stránkách lékárny reklamu jinými prostředky(94), nezbavuje zákaz placeného vyhledávacího odkazu lékárny jakékoli možnosti dostat lékárnu do povědomí veřejnosti.

E.      Ke slučitelnosti povinnosti nechat pacienta vyplnit zdravotní dotazník s unijním právem

1.      K použitelnosti článku 3 směrnice 2000/31

137. Ustanovení vyhlášky o zásadách vydávání léčivých přípravků, které podmiňuje potvrzení první objednávky léčivých přípravků provedené pacientem na internetové stránce lékárny předchozím vyplněním on-line zdravotního dotazníku, spadá podle mého názoru rovněž do působnosti zásady země původu uvedené v článku 3 směrnice 2000/31.

138. Toto ustanovení se totiž týká spíše požadavku týkajícího se samotného výkonu činnosti prodeje lékárníkem on-line než podmínky pro maloobchodní dodávku léčivých přípravků na francouzském území ve smyslu čl. 85c odst. 2 směrnice 2001/83. Vymezuje podmínky, za kterých může být smlouva o on-line prodeji uzavřena, jakož i způsob, jakým musí být činnost prodeje a poradenství lékárníka vykonávány on-line. Koordinovaná oblast ve smyslu čl. 2 písm. h) této směrnice přitom podle bodu i) tohoto ustanovení zahrnuje požadavky týkající se výkonu dotčené služby, a zejména jejího obsahu, včetně smluvní oblasti. Povinnost nechat pacientem vyplnit takový zdravotní dotazník, jako je dotazník dotčený v původním řízení, se tedy skutečně týká koordinované oblasti.

139. Vzhledem k tomu, že taková povinnost pověřuje poskytovatele úkolem shromáždit a analyzovat odpovědi pacientů na stanovený dotazník, jakož i vzhledem k tomu, že jak tvrdí společnost A, má potenciálně určitý odrazující účinek pro pacienty, kteří si hodlají nakoupit léčivé přípravky on-line, je podle mého názoru třeba takovou povinnost považovat za omezení volného pohybu služby informační společnosti ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice 2000/31(95). V důsledku toho může být použita pouze při dodržení hmotněprávních a procesních podmínek stanovených v čl. 3 odst. 4 písm. a) a b) této směrnice.

2.      K dodržení hmotněprávních a procesních podmínek stanovených v čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31

140. Pokud jde o procesní podmínky, spis předložený Soudnímu dvoru neuvádí, že by francouzské orgány oznámily svůj záměr uplatnit vůči společnosti A vyhlášku o zásadách vydávání léčivých přípravků v souladu s čl. 3 odst. 4 písm. b) směrnice 2000/31, což bude muset ověřit předkládající soud.

141. Ohledně hmotněprávních podmínek uvedených v čl. 3 odst. 4 písm. a) směrnice 2000/31, kterými se budu pro úplnost zabývat znovu, se francouzská vláda na podporu povinnosti lékárny nechat pacientovi vyplnit dotazník uvedený před potvrzením jeho první objednávky na internetové stránce této lékárny dovolává nutnosti zajistit pacientovi individuální poradenství za účelem jeho ochrany před nevhodným užíváním léčivých přípravků.

142. Soudní dvůr již uznal oprávněnost tohoto cíle veřejného zdraví(96). Nelze totiž vyloučit, že prodej léčivých přípravků on-line s sebou nese vzhledem k neexistenci kontaktu mezi lékárníkem a pacientem riziko nesprávného užívání nebo zneužívání léčivých přípravků(97). Jak zdůraznila francouzská vláda, toto riziko se váže, i když v různé míře, k výdeji jakéhokoliv léčivého přípravku bez ohledu na to, zda podléhá povinnému omezení výdeje na lékařský předpis.

143. Předkládajícímu soudu přísluší ověřit způsobilost a nezbytnost dotčené povinnosti dosáhnout uvedeného cíle na základě důkazů, které mu předložila francouzská vláda, a ve světle dále uvedených úvah.

144. V tomto ohledu tato vláda odkazuje na rozsudek Conseil d’État (Státní rada)(98), ve kterém tento soud vysvětlil tento cíl následovně: „[c]ílem takového požadavku je umožnit lékárníkovi, aby za zvláštních podmínek výdeje elektronickými prostředky, kdy není v přímém kontaktu s pacientem, odhalil případné kontraindikace, či dokonce, jak stanoví články R. 4235–61 a R. 4235–62 zákona o veřejném zdraví, odmítl výdej léčivého přípravku, pokud se domnívá, že je to v zájmu zdraví pacienta, a vyzval jej k tomu, aby věc konzultoval s kvalifikovaným praktickým lékařem pokaždé, kdy to považuje za nutné“. Conseil d’État z toho dovodila, jak tvrdí v projednávaném případě francouzská vláda, že požadavek předchozího vyplnění zdravotního dotazníku nepodrobuje prodej léčivých přípravků on-line nepřiměřeným omezením z hlediska cíle ochrany veřejného zdraví.

145. S tímto posouzením souhlasím. Jak tvrdili Daniel B. a další, takový požadavek umožňuje zajistit, aby byl každý pacient chráněn stejným způsobem, ať již získává léčivé přípravky na internetu nebo v kamenné lékárně. Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, vyhláška o zásadách vydávání léčivých přípravků nepodřizuje výdej léčivých přípravků on-line přísnějším pravidlům, než jsou pravidla, která se vztahují na jejich výdej v lékárnách.

146. Konkrétně z vysvětlení poskytnutých francouzskou vládou vyplývá, že cílem této vyhlášky je zohlednit povahu a zvláštní podmínky charakterizující prodej léčivých přípravků po internetu, při kterém lékárník nemá z důvodu neexistence přímého a vizuálního kontaktu s pacientem možnost poskytnout mu poradenství z vlastní iniciativy v případě, kdy je vyžadováno dodržení jeho profesní povinnosti(99). Situace tohoto lékárníka se v tomto bodě liší od situace lékárníka, který vydává léčivé přípravky v kamenné lékárně. Dodržení profesní povinnosti poskytovat poradenství zajisté nutně neznamená, že lékárník požádá každého pacienta, který vstoupí do jeho lékárny, aby odpověděl na otázky obsažené ve výše uvedeném dotazníku. Nicméně fyzická přítomnost pacienta mu přinejmenším poskytuje příležitost položit mu otázky, které považuje za nezbytné pro dodržení své profesní povinnosti poskytnout poradenství na základě viditelných znaků a rysů tohoto pacienta, které svědčí o jeho zdravotním stavu. Cílem požadavku vyplnění zdravotního dotazníku je tedy postavit lékárníka on-line na roveň s lékárníkem vykonávajícím činnost v kamenné lékárně za účelem zajištění toho, aby mohl splnit svou profesní povinnost poskytnout poradenství.

147. Společnost A předkládá řadu méně omezujících opatření, která by podle ní umožňovala dosáhnout sledovaného cíle ochrany veřejného zdraví se stejnou účinností. Konkrétně vyhláška o zásadách výdeje léčivých přípravků již zajišťuje, aby pacienti mohli využívat individualizovaného poradenství tím, že vyžaduje, aby jim virtuální lékárny poskytly možnost interaktivní výměny informací s lékárníkem. Společnost A kontroluje rovněž množství objednaná prostřednictvím své internetové stránky na základě různých faktorů, mezi kterými je i historie objednávek pacienta. Tyto kontroly postačují k tomu, aby se předešlo riziku nadměrného užívání léčivých přípravků. Komise má rovněž za to, že umožnění přístupu pacienta k příbalové informaci léčivého přípravku, připomenutí hlavních kontraindikací a umožnění pokládat lékárníkovi otázky před zadáním objednávky, stejně jako možnost lékárníků navázat kontakt s pacientem na základě informací, které má k dispozici, a zejména historie objednávek, představují méně omezující alternativní opatření.

148. Jak tvrdí Daniel B. a další, jakož i španělská vláda, možnost konzultace pacienta s lékárníkem před provedením objednávky, byť spojené s kontrolou množství nakoupeného zboží po první objednávce, nepředstavuje stejně účinný prostředek, jako je předcházející kontrola, prostřednictvím předchozího shromažďování informací od pacienta, vhodnosti jeho objednávky z kvantitativního a kvalitativního hlediska s ohledem na jeho zdravotní stav. Soudní dvůr ostatně již rozhodl, že „zvýšení interaktivních prvků na internetu, které musí zákazník použít před tím, než může přistoupit k nákupu [léčivého přípravku]“, představuje přijatelné opatření jako alternativu zákazu prodeje léčivých přípravků on-line, která méně ohrožuje volný pohyb zboží a umožňuje tak účinně dosáhnout cíle snížit riziko zneužívání léčivých přípravků zakoupených on-line(100).

149. V tomto ohledu, jak tvrdila řecká vláda, obsahuje dotazník zavedený vyhláškou o zásadách výdeje léčivých přípravků pouze základní otázky týkající se věku, váhy, výšky, pohlaví, probíhající léčby, předchozích alergií, kontraindikací, jakož i těhotenství nebo kojení. Tyto otázky vyžadují ze strany pacienta jednoduchou a přímou odpověď. Podle mého názoru mohly být důvodně považovány za relevantní a nezbytné k zabránění tomu, aby pacient zakoupil léčivé přípravky, které jsou nevhodné s ohledem na jeho zdravotní stav.

150. Za těchto podmínek je podle mého názoru povinnost nechat pacientem vyplnit před potvrzením jeho první objednávky takový dotazník způsobilá a nezbytná k dosažení cíle zajistit individualizované poradenství pacientům za účelem jejich ochrany před zneužíváním léčivých přípravků v zájmu veřejného zdraví.

V.      Závěry

151. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji odpovědět na otázku položenou cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži, Francie) takto:

„1)      Článek 34 SFEU nebrání právní úpravě členského státu, která zakazuje reklamu na služby prodeje léčivých přípravků on-line poskytované lékárnou usazenou v jiném členském státě, která spočívá v tom, že jsou prostřednictvím pošty hromadně rozesílány reklamní prospekty, případně jsou vkládány do balíků obchodních partnerů činných v rámci internetového prodeje zboží běžné spotřeby, a v nabízení slev z ceny v případě, že objednávka přesahuje určitou částku, pokud je taková právní úprava nezbytná a přiměřená k dosažení cíle ochrany důstojnosti lékárníka, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

2)      Článek 3 odst. 4 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (‚směrnice o elektronickém obchodu‘) brání tomu, aby členský stát určení služby prodeje léčivých přípravků on-line používal na poskytovatele této služby usazeného v jiném členském státě:

–        právní úpravu zakazující akční nabídky zobrazované na internetové stránce tohoto poskytovatele, které spočívají v nabízení slev z ceny v případě, že objednávka překročí určitou částku;

–        právní úpravu zakazující využívání služeb placeného vyhledávacího odkazu ve vyhledávačích a ve srovnávačích cen a

–        právní úpravu podmiňující potvrzení první objednávky léčivých přípravků uskutečněné pacientem na internetové stránce uvedeného poskytovatele předchozím vyplněním zdravotního dotazníku,

pokud prvně uvedený členský stát neoznámil druhému členskému státu a Evropské komisi svůj záměr použít dotčenou právní úpravu na stejného poskytovatele, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

V případě, že by takové právní úpravy byly oznámeny, čl. 3 odst. 4 písm. a) směrnice 2000/31 by nebránil jejich použití dotyčným členským státem na poskytovatele služby prodeje léčivých přípravků on-line usazeného v jiném členském státě, pokud je toto použití způsobilé a nezbytné k ochraně veřejného zdraví, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.“

1–      Původní jazyk: francouzština.

2–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu („směrnice o elektronickém obchodu“) (Úř. věst. 2000, L 178, s. 1; Zvl. vyd. 13/25, s. 399).

3–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 6. listopadu 2001 (Úř. věst. 2001, L 311, s. 67; Zvl. vyd. 13/27, s. 69), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/62/EU ze dne 8. června 2011 (Úř. věst. 2011, L 174, s. 74) (dále jen „směrnice 2001/83“).

4–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů (Úř. věst. 1998, L 204, s. 37; Zvl. vyd. 13/20, s. 337).

5–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 20. července 1998, kterou se mění směrnice [98/34] (Úř. věst. 1998, L 217, s. 18; Zvl. vyd. 13/21, s. 8).

6–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 9. září 2015 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (Úř. věst. 2015, L 241, s. 1).

7–      Tato internetová stránka obsahuje doménové jméno nejvyšší úrovně „.fr“.

8–      Viz směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných kvalifikací (Úř. věst. 2005, L 255, s. 22), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/55/EU ze dne 20. listopadu 2013 (Úř. věst. 2013, L 354, s. 132).

9–      Ohledně této otázky viz zejména Debarge, O., „La distribution au détail du médicament au sein de l’Union européenne: un croisement entre santé et commerce“, Revue internationale de droit économique (2011), s. 197 a s. 201 až 217.

10–      Jak zdůraznila společnost A, situace takového lékárníka se odlišuje od situace lékárníka, který se přestěhuje fyzicky na území jiného členského státu, než ve kterém je usazen, proto, aby tam poskytoval služby. Jak vyplývá z čl. 5 odst. 2 směrnice 2005/36, situace tohoto lékárníka je upravena články 5 až 9 této směrnice. Na základě čl. 5 odst. 3 směrnice 2005/36 „podléhá pravidlům pro výkon povolání stavovské, zákonné nebo správní povahy, která jsou přímo spojena s odbornou kvalifikací, například definice povolání, užívání profesních označení a vážné zanedbání povinné péče při výkonu povolání, které přímo a konkrétně souvisí s ochranou a bezpečností spotřebitele, jakož i disciplinárním předpisům, které se v hostitelském členském státě vztahují na příslušníky povolání, kteří zde vykonávají stejné povolání“.

11–      Toto ustanovení odráží vodítka vycházející z rozsudku ze dne 11. prosince 2003, Deutscher Apothekerverband (C‑322/01, EU:C:2003:664, bod 112), ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že absolutní zákaz on-line prodeje léčivých přípravků, které nepodléhají omezení výdeje na lékařský předpis, je neslučitelný s volným pohybem zboží.

12–      Vyhledávací odkaz spočívá v indexaci stránek internetové stránky na prvních stranách vyhledávačů.

13–      Ve znění své otázky předkládající soud odkázal pouze na vyhlášku o zásadách výdeje léčivých přípravků, které se před ním dovolával Daniel B. a další. Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru však vyplývá, že, jak zdůraznila společnost A, zákaz koupě vyhledávacího odkazu ve vyhledávačích nevyplývá z této vyhlášky, ale ve skutečnosti z vyhlášky o technických předpisech.

14–      Francouzská vláda se dovolává rozsudku ze dne 7. srpna 2018, Smith (C‑122/17, EU:C:2018:631, bod 44).

15–      Rozsudek ze dne 19. dubna 2016, DI (C‑441/14, EU:C:2016:278, body 30 a 31, jakož i citovaná judikatura).

16–      Rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Airbnb Ireland (C‑390/18, EU:C:2019:1112, bod 97). Tento rozsudek byl vydán poté, co francouzská vláda předložila Soudnímu dvoru písemné a ústní vyjádření.

17–      Viz ovšem bod 80 tohoto stanoviska.

18–      Viz bod 5 tohoto stanoviska.

19–      Viz rozsudek ze dne 4. května 2017, Vanderborght (C‑339/15, EU:C:2017:335, body 36 a 37). Pojem „obchodní sdělení“ je vymezen v čl. 2 písm. f) směrnice 2000/31 jako „všechny formy sdělení určeného k přímé či nepřímé podpoře zboží či služeb nebo obrazu podniku, organizace nebo osoby, která je činná v oblasti obchodu, průmyslu, řemesel nebo vykonává regulované povolání“.

20–      Ve své první zprávě Evropskému parlamentu, Radě a Evropskému hospodářskému a sociální výboru ze dne 21. listopadu 2003 o uplatňování směrnice [2000/31], COM(2003) 702 final (s. 12) Komise ostatně výslovně uvedla prodej léčivých přípravků on-line mezi službami, na které se vztahuje tato směrnice.

21–      V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 2. prosince 2010, Ker-Optika (C‑108/09, EU:C:2010:725, body 29 a 30).

22–      Viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2007, Gintec (C‑374/05, EU:C:2007:654, bod 20).

23–      Conseil d’État (Státní rada, Francie) rovněž přijala tento výklad ve svém rozsudku ze dne 4. dubna 2018, č. 407292 (FR:CECHR:2018:407292.20180404, bod 6), přiloženém k písemným vyjádřením společnosti A a Daniela B. a dalších.

24–      Rozsudek ze dne 11. prosince 2003 (C‑322/01, EU:C:2003:664, bod 144).

25–      Vzhledem k tomu, že se Komise domnívá, že vnitrostátní právní úprava, která upravuje fyzickou reklamu na internetovou stránku lékárny, spadá do působnosti směrnic 2000/31 a 2001/83, přezkoumává tuto právní úpravu z hlediska článku 34 SFEU pouze podpůrně.

26–      Viz zejména rozsudky ze dne 8. června 2017, Medisanus (C‑296/15, EU:C:2017:431, bod 53) a ze dne 18. září 2019, VIPA (C‑222/18, EU:C:2019:751, bod 60).

27–      Viz zejména rozsudky ze dne 26. května 2005, Burmanjer a další (C‑20/03, EU:C:2005:307, bod 35); ze dne 2. prosince 2010, Ker-Optika (C‑108/09, EU:C:2010:725, bod 43), jakož i ze dne 18. září 2019, VIPA (C‑222/18, EU:C:2019:751, bod 58).

28–      Rozsudek ze dne 26. května 2005, Burmanjer a další (C‑20/03, EU:C:2005:307, body 33 a 34).

29–      Viz rozsudek ze dne 25. března 2004, Karner (C‑71/02, EU:C:2004:181, bod 35).

30–      Viz rozsudek ze dne 25. března 2004, Karner (C‑71/02, EU:C:2004:181, bod 47).

31–      Rozsudky ze dne 11. prosince 2003, Deutscher Apothekerverband (C‑322/01, EU:C:2003:664, body 65 a násl.), jakož i ze dne 2. prosince 2010, Ker-Optika (C‑108/09, EU:C:2010:725, body 44 až 46).

32–      Rozsudek ze dne 8. března 2001 (C‑405/98, EU:C:2001:135).

33–      Rozsudek ze dne 8. března 2001 (C‑405/98, EU:C:2001:135, body 13 až 42).

34–      Rozsudek ze dne 9. července 1997 (C‑34/95 až C‑36/95, EU:C:1997:344, body 39 až 54).

35–      Rozsudek ze dne 28. října 1999 (C‑6/98, EU:C:1999:532, body 45 až 52).

36–      Rozsudky ze dne 9. července 1997, De Agostini a TV-Shop (C‑34/95 à C‑36/95, EU:C:1997:344), a ze dne 28. října 1999, ARD (C‑6/98, EU:C:1999:532), se týkaly poskytování služeb televizní reklamy subjekty usazenými v jenom členském státě ve prospěch inzerentů usazených v jiném členském státě. Rozsudek ze dne 8. března 2001, Gourmet International Products (C‑405/98, EU:C:2001:135) se týkal práva mediálních podniků usazených na území jednoho členského státu poskytovat ve svých publikacích reklamní prostor potenciálním inzerentům usazeným v jiných členských státech.

37–      Rozsudek ze dne 11. července 1974 (8/74, EU:C:1974:82, bod 5). Viz rovněž rozsudek ze dne 3. července 2019, Delfarma (C‑387/18, EU:C:2019:556, bod 20 a citovaná judikatura).

38–      Rozsudek ze dne 24. listopadu 1993 (C‑267/91 a C‑268/91, EU:C:1993:905, bod 16). Viz rovněž rozsudky ze dne 2. prosince 2010, Ker-Optika (C‑108/09, EU:C:2010:725, bod 51); ze dne 12. listopadu 2015, Visnapuu (C‑198/14, EU:C:2015:751, bod 103), jakož i ze dne 21. září 2016, Etablissements Fr. Colruyt (C‑221/15, EU:C:2016:704, bod 35).

39–      Viz rozsudky ze dne 15. prosince 1993, Hünermund a další (C‑292/92, EU:C:1993:932, bod 22); ze dne 9. února 1995, Leclerc-Siplec (C‑412/93, EU:C:1995:26, bod 22); ze dne 9. července 1997, De Agostini a TV-Shop (C‑34/95 až C‑36/95, EU:C:1997:344, bod 39); ze dne 28. října 1999, ARD (C‑6/98, EU:C:1999:532, bod 46); ze dne 8. března 2001, Gourmet International Products (C‑405/98, EU:C:2001:135, body 19 a 20), jakož i ze dne 25. března 2004, Karner (C‑71/02, EU:C:2004:181, bod 39).

40–      Viz rozsudky ze dne 15. prosince 1993, Hünermund a další (C‑292/92, EU:C:1993:932, bod 22); ze dne 9. února 1995, Leclerc-Siplec (C‑412/93, EU:C:1995:26, bod 24), jakož i ze dne 25. března 2004, Karner (C‑71/02, EU:C:2004:181, bod 42).

41–      Rozsudek ze dne 15. prosince 1993, Hünermund a další (C‑292/92, EU:C:1993:932, body 22 až 24).

42–      Viz rovněž stanovisko generálního advokáta F. Jacobse ve věci Leclerc-Siplec (C‑412/93, EU:C:1994:393, body 19 až 22); stanovisko generálního advokáta F. Jacobse ve spojených věcech De Agostini a TV-Shop (C‑34/95 až C‑36/95, EU:C:1996:333, bod 99), jakož i obdobně rozsudek ze dne 5. dubna 2011, Société fiduciaire nationale d’expertise comptable (C‑119/09, EU:C:2011:208, bod 43).

43–      Viz rozsudky ze dne 11. prosince 2003, Deutscher Apothekerverband (C‑322/01, EU:C:2003:664, bod 74) a per analogiam ze dne 2. prosince 2010, Ker-Optika (C‑108/09, EU:C:2010:725, bod 54).

44–      Rozsudek ze dne 8. března 2001 (C‑405/98, EU:C:2001:135, bod 21).

45–      Rovněž podotýkám, že v rozsudku ze dne 9. července 1997, De Agostini a TV-Shop (C‑34/95 až C‑36/95, EU:C:1997:344, bod 44), Soudní dvůr rozhodl, že absolutní zákaz reklamy zaměřené na děti mladší 12 let a klamavé reklamy může představovat překážku, na kterou se vztahuje článek 34 SFEU za předpokladu, že se prokáže, že nepostihuje stejným způsobem, právně i fakticky, uvádění tuzemských výrobků a výrobků, které pocházejí z jiných členských států, na trh. Soudní dvůr uložil vnitrostátnímu soudu, aby provedl toto posouzení.

46–      Rozsudek ze dne 25. března 2004 (C‑71/02, EU:C:2004:181, bod 42). V tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 28. října 1999, ARD (C‑6/98, EU:C:1999:532, bod 48).

47–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 12. prosince 2006 (Úř. věst. 2006, L 376, s. 36).

48–      Viz rozsudek ze dne 5. dubna 2011, Société fiduciaire nationale d’expertise comptable (C‑119/09, EU:C:2011:208, bod 29).

49–      Společnost A odkazuje na stanovisko úřadu na ochranu hospodářské soutěže (Francie) č. 19-A-08 ze dne 4. dubna 2019 týkající se odvětví distribuce léčiv ve městě a soukromé lékařské biologie. Tento úřad v něm uvádí, že nepřesnost pojmů „oslovování zákazníků“ a „důstojnost povolání lékárníka“ vedla k tomu, že stavovské orgány sankcionovaly všechny druhy reklamy on-line, ať už se týkala lékárny, prodávaných přípravků nebo nabízených služeb.

50–      Daniel B. a další odkazují na článek R. 5125–26 zákona o veřejném zdraví, který stanoví: „Reklama na lékárny je povolena pouze za níže uvedených podmínek a s níže uvedenými výhradami:

      1° Zřízení, převod, změna vlastníka lékárny, jakož i vytvoření internetové stránky lékárny mohou vést k vydání písemné tiskové zprávy, která se omezí na uvedení jména lékárníka, jeho univerzitních, nemocničních a vědeckých titulů […], adresy internetové stránky lékárny, jména předchůdce a adresy lékárny s případným uvedením činností spojených s obchodem se zbožím na seznamu uvedeném v prvním pododstavci článku L. 5125-24. Tato reklama se předem oznámí regionální radě Lékárnické komory. Nesmí překročit rozměr 100 [cm²].

      2° Kromě informačních prostředků o lékárně uvedených v článku R. 4235–57 mohou lékárny v písemném tisku nechat publikovat reklamu na činnosti uvedené v bodě 1° výše o maximálním rozměru 100 [cm²], včetně jejich jména a adresy, jakož i telefonních a faxových čísel a otevírací doby lékáren.“

51–      Viz zejména rozsudek ze dne 9. července 1997, De Agostini a TV-Shop (C‑34/95 až C‑36/95, EU:C:1997:344, bod 45).

52–      Z hlediska volného pohybu služeb obdobně viz rozsudky ze dne 5. dubna 2011, Société fiduciaire nationale d’expertise comptable (C‑119/09, EU:C:2011:208, bod 30); ze dne 12. září 2013, Konstantinides (C‑475/11, EU:C:2013:542, bod 57), jakož i ze dne 4. května 2017, Vanderborght (C‑339/15, EU:C:2017:335, bod 68).

53–      Rozsudek ze dne 19. května 2009, Apothekerkammer des Saarlandes a další (C‑171/07 a C‑172/07, EU:C:2009:316, bod 33).

54–      Viz zejména rozsudky ze dne 13. července 2004, Bacardi France (C‑429/02, EU:C:2004:432, bod 33); ze dne 18. června 2019, Rakousko v. Německo (C‑591/17, EU:C:2019:504, bod 122), jakož i ze dne 18. září 2019, VIPA (C‑222/18, EU:C:2019:751, bod 69).

55–      Viz rozsudky ze dne 23. prosince 2015, Scotch Whisky Association a další (C‑333/14, EU:C:2015:845, bod 56), jakož i ze dne 18. září 2019, VIPA (C‑222/18, EU:C:2019:751, bod 70 a citovaná judikatura).

56–      Viz zejména rozsudky ze dne 19. května 2009, Apothekerkammer des Saarlandes a další (C‑171/07 a C‑172/07, EU:C:2009:316, bod 19); ze dne 27. října 2016, Audace a další (C‑114/15, EU:C:2016:813, bod 70), jakož i ze dne 18. září 2019, VIPA (C‑222/18, EU:C:2019:751, bod 71). Viz rovněž bod 22 odůvodnění směrnice 2011/62.

57–      Viz zejména rozsudky ze dne 19. května 2009, Apothekerkammer des Saarlandes a další (C‑171/07 a C‑172/07, EU:C:2009:316, bod 31), a ze dne 18. září 2019, VIPA (C‑222/18, EU:C:2019:751, bod 73). Viz rovněž bod 22 odůvodnění směrnice 2011/62.

58–      Viz zejména rozsudek ze dne 19. května 2009, Apothekerkammer des Saarlandes a další (C‑171/07 a C‑172/07, EU:C:2009:316, bod 32).

59–      Rozsudek ze dne 4. května 2017 (C‑339/15, EU:C:2017:335, bod 69).

60–      Soudní dvůr rovněž rozhodl v rozsudcích ze dne 2. dubna 2009, Damgaard (C‑421/07, EU:C:2009:222, bod 22) a ze dne 5. května 2011, Novo Nordisk (C‑249/09, EU:C:2011:272, bod 32), že reklama na léčivé přípravky může mít negativní vliv veřejné zdraví.

61–      Vypracovaný dne 14. června 2001 pod záštitou Svazu lékárníků Evropské unie (PGEU). V tomto ohledu viz první zpráva Komise Evropskému parlamentu, Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru ze dne 21. listopadu 2011 o uplatňování směrnice [2000/31], COM(2003) 702 final, s. 12.

62–      V článku 8 odst. 2 směrnice 2000/31 normotvůrce podpořil přijetí kodexu chování pro regulovaná povolání na úrovni Unie.

63–      Viz bod 88 tohoto stanoviska.

64–      Rozsudek ze dne 4. května 2017 (C‑339/15, EU:C:2017:335, bod 72). Viz rovněž usnesení ze dne 23. října 2018, Conseil départemental de l’ordre des chirurgiens-dentistes de la Haute-Garonne (C‑296/18, nezveřejněné, EU:C:2018:857, bod 18).

65–      Viz bod 80 tohoto stanoviska.

66–      Je rovněž nesporné, že internetová stránka lékárny usazené v jiném členském státě může vždy využívat služby s přirozenými (neplacenými) vyhledávacími odkazy ve vyhledávačích (viz bod 136 tohoto stanoviska).

67–      V tomto smyslu viz rozsudek Conseil d’État ze dne 4. dubna 2018, č. 407292 (FR:CECHR:2018:407292.20180404, bod 8).

68–      Rovněž podotýkám, že čl. 8 odst. 1 směrnice 2000/31 částečně harmonizoval používání obchodních sdělení, která jsou součástí služby informační společnosti nebo která představují takovou službu, členy regulovaného povolání (viz bod 108 tohoto stanoviska).

69–      Pojem „koordinovaná oblast“ vymezený v čl. 2 písm. h) směrnice 2000/31 se v tomto ohledu odlišuje od pojmu „předpis pro službu“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. e) směrnice 2015/1535. Tento posledně uvedený pojem se totiž týká pouze obecných požadavků týkajících se přístupu ke službám informační společnosti a jejich poskytování, s výjimkou předpisů, které se nezaměřují specificky na tyto služby. V tomto ohledu viz poznámka pod čarou 81 tohoto stanoviska.

70–      Pojem „regulované povolání“ je vymezen v čl. 2 písm. g) směrnice 2000/31.

71–      Tyto aspekty zahrnují kromě obchodních sdělení (články 6 až 8), požadavky na usazování a na informování (články 4 a 5), uzavírání smluv elektronickou cestou (články 9 až 11), jakož i odpovědnost poskytovatelů zprostředkovatelských služeb (články 12 až 15).

72–      V tomto ohledu z rozsudku ze dne 4. května 2017, Vanderborght (C‑339/15, EU:C:2017:335, bod 49) vyplývá, že čl. 8 odst. 1 směrnice 2000/31 brání tomu, aby členský stát zakázal jakoukoli formu elektronického obchodního sdělení týkajícího se poskytování služeb zdravotní péče, a to i prostřednictvím internetové stránky vytvořené poskytovatelem. Členské státy naproti tomu mohou případně úzce vymezit formy a podmínky obchodních sdělení on-line. Viz rovněž usnesení ze dne 23. října 2018, Conseil départemental de l’ordre des chirurgiens-dentistes de la Haute-Garonne (C‑296/18, nezveřejněné, EU:C:2018:857).

73–      Kromě toho, jak jsem již zdůraznil v bodech 50 až 54 tohoto stanoviska, ustanovení hlav VIII a VIIIa směrnice 2001/83 se nevztahují na reklamu, jejímž předmětem nejsou léčivé přípravky, ale služby nabízené určitou lékárnou.

74–      Viz čl. 3 odst. 3 směrnice 2000/31.

75–      Článek 85c odst. 1 směrnice 2001/83 v rozsahu, v němž výslovně odkazuje na směrnici 2000/31, ostatně vychází z předpokladu, že se tato směrnice vztahuje na služby prodeje léčivých přípravků on-line.

76–      Viz bod 56 tohoto stanoviska.

77–      Rozsudek ze dne 19. prosince 2019 (C‑390/18, EU:C:2019:1112, body 81 a násl.).

78–      Viz zejména rozsudek ze dne 12. listopadu 2015, Visnapuu (C‑198/14, EU:C:2015:751, bod 40 a citovaná judikatura).

79–      Článek 3 odst. 4 písm. b) směrnice 2000/31 stanoví, že tomu tak je, „aniž je dotčeno soudní řízení včetně předběžného řízení a kroků uskutečněných v rámci trestního vyšetřování“. S přihlédnutím k bodu 26 odůvodnění směrnice 2000/31 tato formulace znamená, že uplatňování vnitrostátních předpisů trestního práva a trestního řízení, aby mohla být přijata veškerá opatření pro vyšetřování a další nezbytná opatření pro odhalování a stíhání trestných činů, v rozsahu, v němž narušují volný pohyb služby informační společnosti, nemusí být oznamováno na základě čl. 3 odst. 4 písm. b) této směrnice. Zdůrazňuji rovněž, že na základě čl. 3 odst. 5 uvedené směrnice se od této povinnosti oznámení lze v naléhavých případech odchýlit.

80–      Okolnost, že se článek R. 4235–64 zákona o veřejném zdraví netýká specificky služeb prodeje on-line, nezbavuje Francouzskou republiku její oznamovací povinnosti na základě čl. 3 odst. 4 písm. b) směrnice 2000/31. Koordinovaná oblast ve smyslu čl. 2 písm. h) této směrnice totiž zahrnuje všechny požadavky týkající se přístupu ke službám informační společnosti nebo jejich poskytování bez ohledu na to, zda se použijí obecně, nebo pouze na tyto služby. Působnost povinnosti oznamovat omezující opatření stanovené v čl. 3 odst. 4 písm. b) směrnice 2000/31 se v tomto ohledu liší od působnosti povinnosti oznamovat návrhy technických předpisů, která je stanovena v čl. 5 odst. 1 směrnice 2015/1535. Jak vyplývá z čl. 1 odst. 1 písm. e) této směrnice, „předpisy pro služby“, které musí být oznámeny, zahrnují veškeré obecné požadavky týkající se přístupu k činnostem poskytování služeb informační společnosti a jejich poskytování, s výjimkou předpisů, které se nezaměřují specificky na tyto služby. Zatímco obecný požadavek týkající se přístupu ke službám nebo poskytování služeb, které zahrnují služby informační společnosti, aniž by na ně byl omezen, nemusí být oznámen na základě čl. 5 odst. 1 směrnice 2015/1535, záměr dotčeného členského státu uplatnit tentýž požadavek v každém jednotlivém případě ve vztahu k určité službě musí být oznámen podle čl. 3 odst. 4 písm. b) směrnice 2000/31. Tato argumentace platí rovněž pro článek R. 4235–22 zákona o veřejném zdraví.

81–      Viz Komise, databáze TRIS, https://ec.europa.eu/growth/tools-databases/tris/en/search/?trisaction=search.detail&year= 2016&num= 410. a https://ec.europa.eu/growth/tools-databases/tris/en/search/?trisaction=search.detail&year= 2016&num= 411.

82–      Na základě čl. 5 odst. 1 pátého pododstavce směrnice 2015/1535 Komise neprodleně oznámí ostatním členským státům návrh technického předpisu obdržený od členského státu.

83–      Rozsudek ze dne 19. prosince 2019 (C‑390/18, EU:C:2019:1112, body 96 a 97).

84–      V praxi tedy čl. 3 odst. 4 písm. b) směrnice 2000/31 ve svém důsledku brání jednotlivci v tom, aby se před soudy členského státu dovolával toho, že poskytovatel služeb informační společnosti usazený v jiném členském státě nedodržel požadavky – zejména profesní etiky – platné v prvním členském státě, ledaže vnitrostátní orgán tohoto členského státu předtím splnil procesní povinnosti stanovené tímto ustanovením.

85–      Viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Airbnb Ireland (C‑390/18, EU:C:2019:1112, bod 99).

86–      Viz zejména rozsudky ze dne 19. května 2009, Apothekerkammer des Saarlandes a další (C‑171/07 a C‑172/07, EU:C:2009:316, bod 28), jakož i ze dne 19. října 2016, Deutsche Parkinson Vereinigung (C‑148/15, EU:C:2016:776, bod 31).

87–      Viz bod 86 tohoto stanoviska.

88–      Viz rozsudky ze dne 19. května 2009, Apothekerkammer des Saarlandes a další (C‑171/07 a C‑172/07, EU:C:2009:316, bod 30), jakož i ze dne 18. září 2019, VIPA (C‑222/18, EU:C:2019:751, bod 72 a citovaná judikatura). V tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 23. prosince 2015, Scotch Whisky Association a další (C‑333/14, EU:C:2015:845, bod 57).

89–      Tento přístup odráží zásadu obezřetnosti zaručenou v čl. 191 odst. 2 SFEU. Vyjde-li najevo, že je nemožné s jistotou určit tvrzené riziko nebo jeho dosah z důvodu nerozhodných výsledků provedených studií, avšak pravděpodobnost skutečné škody pro veřejné zdraví za předpokladu realizace rizika trvá, pak tato zásada odůvodňuje přijetí omezujících opatření. Viz zejména rozsudek ze dne 1. října 2019, Blaise a další (C‑616/17, EU:C:2019:800, bod 43 a citovaná judikatura).

90–      Viz stanovisko generálního advokáta Y. Bota ve věci Scotch Whisky Association a další (C‑333/14, EU:C:2015:527, bod 84). V tomto ohledu viz rovněž López Artetxe, S., „Is Health Really the First Thing in Life?“, Legal Issues of Economic Integration (2017), s. 315 až 321, jakož i Dunne, N., „Minimum Alcohol Pricing: Balancing the ‚Essentially Incomparable‘ in Scotch Whisky“, The Modern Law Review (2018), s. 901 a 902.

91–      Viz rozsudky ze dne 23. prosince 2015, Scotch Whisky Association a další (C‑333/14, EU:C:2015:845, bod 54), jakož i ze dne 19. října 2016, Deutsche Parkinson Vereinigung (C‑148/15, EU:C:2016:776, bod 35).

92–      Viz rozsudek ze dne 23. prosince 2015, Scotch Whisky Association a další (C‑333/14, EU:C:2015:845, bod 63).

93–      Rozsudek ze dne 19. října 2016, Deutsche Parkinson Vereinigung (C‑148/15, EU:C:2016:776, bod 24).

94–      Viz body 95 až 97 tohoto stanoviska.

95–      Soudní dvůr již kvalifikoval zákaz prodávat kontaktní čočky po internetu jako omezení ve smyslu tohoto ustanovení [viz rozsudek ze dne 2. prosince 2010, Ker-Optika (C‑108/09, EU:C:2010:725, bod 76)]. Tato kvalifikace se podle mého názoru použije rovněž na ustanovení, která aniž takový prodej zcela zakazují, pro něj stanoví určitá omezení.

96–      Viz rozsudek ze dne 11. prosince 2003, Deutscher Apothekerverband (C‑322/01, EU:C:2003:664, bod 106).

97–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. prosince 2003, Deutscher Apothekerverband (C‑322/01, EU:C:2003:664, bod 114).

98–      Rozsudek ze dne 26. března 2018 (č. 407289, FR:CECHR:2018:407289.20180326).

99–      Daniel B. a další v tomto ohledu zdůraznili, že článek R. 4235-61 zákona o veřejném zdraví stanoví, že „[p]okud to vyžaduje zájem na zdraví pacienta, musí mu lékárník odmítnout léčivý přípravek vydat“.

100–      Rozsudek ze dne 11. prosince 2003, Deutscher Apothekerverband (C‑322/01, EU:C:2003:664, bod 114).