NÁZOR GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
YVESE BOTA
přednesený dne 28. dubna 2008(1)
Věc C‑66/08
Trestní řízení
proti
Szymonu Kozłowskému
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberlandesgericht Stuttgart (Německo)]
„Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV – Důvody pro odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu – Znovuzačlenění odsouzené osoby – Výkon trestu na území vykonávajícího členského státu – Státní příslušník vykonávajícího členského státu nebo osoba s trvalým bydlištěm v tomto státě – Vnitrostátní právní předpisy, které vylučují výkon evropského zatýkacího rozkazu, který byl vydán na vlastního státního příslušníka, pokud tato osoba nesouhlasí se svým předáním – Pojem ‚trvalé bydliště‘ ve vykonávajícím členském státě“
1. V projednávané věci má Soudní dvůr poprvé rozhodnout o rozsahu působnosti čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV(2), který upravuje důvod, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu.
2. Podle tohoto ustanovení může justiční orgán vykonávajícího členského státu (dále jen „vykonávající justiční orgán“) odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, který byl vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody, pokud je vyžádaná osoba státním příslušníkem vykonávajícího členského státu, zdržuje se v něm nebo zde má trvalé bydliště, a tento stát se zaváže sám provést výkon tohoto trestu.
3. Oberlandesgericht Stuttgart (Německo) je na základě prohlášení Spolkové republiky Německo v souladu s článkem 35 EU oprávněn se na Soudní dvůr obrátit s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu takového aktu přijatého v rámci policejní a soudní spolupráce v trestních věcech(3), jako je rámcové rozhodnutí. Tento soud chce vědět, v jakém rozsahu se důvod pro odmítnutí výkonu stanovený v čl. 4 bodě 6 tohoto rozhodnutí může vztahovat na polského státního příslušníka S. Kozłowského, na kterého byl Polskou republikou vydán zatýkací rozkaz za účelem výkonu trestu odnětí svobody a který je v současné době ve vězení v Německu, kde vykonává trest odnětí svobody ve výši tří let a šesti měsíců.
4. Uvedený soud se konkrétněji táže, v jakém rozsahu lze S. Kozłowského považovat za osobu, která se zdržuje nebo má trvalé bydliště v Německu, vzhledem k následujícím okolnostem: nezdržoval se zde nepřetržitě, nezdržoval se zde v souladu s vnitrostátními předpisy upravujícími vstup a pobyt cizinců, opakovaně zde páchal trestnou činnost a konečně, vykonává zde trest odnětí svobody.
5. Táže se rovněž na důsledky, které je třeba vyvodit ze skutečnosti, že dotčený nesouhlasil s výkonem evropského zatýkacího rozkazu a že podle vnitrostátního práva nemůže být německý státní příslušník, který nesouhlasí s výkonem takového zatýkacího rozkazu, předán proti své vůli justičním orgánům jiného členského státu.
6. Oberlandesgericht požádal Soudní dvůr o projednání této věci v řízení o naléhavé předběžné otázce upraveném v článku 23a statutu Soudního dvora a článku 104b jednacího řádu Soudního dvora z toho důvodu, že S. Kozłowski, jehož výkon trestu odnětí svobody v Německu skončí dne 10. listopadu 2009, by mohl být propuštěn již dne 10. září 2008.
7. Soudní dvůr této žádosti nevyhověl z toho důvodu, že mu došla před 1. březnem 2008, tedy datem vstupu ustanovení týkajících se řízení o naléhavé předběžné otázce v platnost. Naproti tomu rozhodl o projednání uvedené žádosti ve zrychleném řízení upraveném v článku 104a jednacího řádu.
8. V souladu s čl. 104a pátým pododstavcem jednacího řádu rozhoduje Soudní dvůr v rámci zrychleného řízení „po vyslechnutí generálního advokáta“. Z důvodu novosti otázek položených předkládajícím soudem a jejich významu pro právní řád Spolkové republiky Německo se mi však zdálo nutné písemně předložit důvody, o které se opírají odpovědi, které navrhuji Soudnímu dvoru.
9. V tomto názoru navrhnu Soudnímu dvoru, aby rozhodl zaprvé tak, že právní předpisy členského státu, které stanoví, že státní příslušník tohoto státu nemůže být předán proti své vůli justičním orgánům jiného členského státu, který vykonává evropský zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu, jsou v rozporu s rámcovým rozhodnutím. Z toho vyvodím, že takové právní předpisy nemohou bránit výkonu evropského zatýkacího rozkazu vydaného Polskou republikou na S. Kozłowského příslušným německým justičním orgánem.
10. Zadruhé přezkoumám pojmy „zdržuje se“ a „má trvalé bydliště“ ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí. Navrhnu Soudnímu dvoru, aby rozhodl tak, že se osoba zdržuje nebo má trvalé bydliště ve vykonávajícím členském státě ve smyslu tohoto ustanovení, pokud zde tato osoba soustředila své hlavní zájmy, takže výkon trestu v tomto státě se zdá nutný za účelem podpory jejího znovuzačlenění. Doplním, že vykonávající justiční orgán musí za účelem posouzení splnění této podmínky přezkoumat veškeré relevantní skutečnosti individuální situace dotčené osoby.
11. Dále uvedu důvody, proč podle mého názoru okolnosti, že osoba, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, přerušovaně pobývala ve vykonávajícím členském státě nebo zde vykonává trest odnětí svobody, nepředstavují rozhodující a relevantní kritéria za účelem posouzení, zda se zdržuje nebo má trvalé bydliště v tomto státě ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí.
12. Nakonec uvedu, že okolnosti, že se dotčená osoba zdržuje ve vykonávajícím členském státě v rozporu s právními předpisy tohoto státu o vstupu a pobytu cizinců a že zde opakovaně páchá trestnou činnost, brání tomu, aby měla postavení osoby, která se v uvedeném státě zdržuje nebo zde má trvalé bydliště, pokud je tato osoba občanem Unie, pouze tehdy, pokud bylo rozhodnuto o jejím vyhoštění v souladu s právem Společenství.
I – Právní rámec
A – Rámcové rozhodnutí
13. Cílem rámcového rozhodnutí je zrušit mezi členskými státy formální postup vydávání osob upravený různými úmluvami, jejichž jsou tyto státy stranou, a nahradit jej systémem předávání mezi justičními orgány(4). Rámcové rozhodnutí je založeno na zásadě vzájemného uznávání soudních rozhodnutí v trestní oblasti, která představuje „úhelný kámen“ justiční spolupráce(5). Systém evropského zatýkacího rozkazu zavedený rámcovým rozhodnutím je založen na „vysoké úrovni důvěry“ mezi členskými státy(6).
14. Článek 1 rámcového rozhodnutí je nazván „Definice evropského zatýkacího rozkazu a povinnost jej vykonat“. Stanoví:
„1. Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření [spojeného] s odnětím osobní svobody.
2. Členské státy vykonají evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí.
3. Tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 Smlouvy o Evropské unii.“
15. Je-li evropský zatýkací rozkaz vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, musí se v souladu s článkem 2 rámcového rozhodnutí jednat o trest v délce nejméně čtyř měsíců.
16. Tentýž článek 2 stanoví seznam 32 trestných činů, u kterých, pokud je lze ve vystavujícím členském státě potrestat trestem odnětí svobody s horní hranicí sazby v délce nejméně tři roky, musí být evropský zatýkací rozkaz vykonán, třebaže nejsou dotčené skutečnosti trestné ve vykonávajícím členském státě. U ostatních trestných činů může být předání osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, podmíněno vykonávajícím členským státem požadavkem jejich oboustranné trestnosti.
17. Články 3 a 4 rámcového rozhodnutí se věnují důvodům pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu a důvodům, pro které je výkon evropského zatýkacího rozkazu možné odmítnout. Článek 4 bod 6 tohoto rámcového rozhodnutí stanoví:
„Vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu:
[…]
byl-li evropský zatýkací rozkaz vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, vyžádaná osoba se zdržuje ve vykonávajícím členském státě, je jeho státním příslušníkem nebo zde má trvalé bydliště a tento stát se zaváže provést výkon trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody v souladu se svým vnitrostátním právem.“
18. Tento důvod, pro který je možné odmítnout výkon, je doplněn čl. 5 bodem 3 rámcového rozhodnutí, který se použije v případě, že je evropský zatýkací rozkaz vydán za účelem trestního stíhání. Podle tohoto ustanovení může být předání osoby, na kterou byl vydán takový evropský zatýkací rozkaz, podmíněno tím, že tato osoba, je-li státním příslušníkem vykonávajícího členského státu nebo zde má trvalé bydliště, bude po vyslechnutí vrácena do tohoto státu, aby zde vykonala trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené s odnětím osobní svobody jí uložené ve vystavujícím členském státě.
19. Rámcové rozhodnutí rovněž stanoví práva osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz. Podle článku 11 tohoto rámcového rozhodnutí musí být tato osoba informována vykonávajícím justičním orgánem zejména o tom, že může souhlasit se svým předáním justičnímu orgánu vystavujícího členského státu (dále jen „vystavující justiční orgán“).
20. Tento souhlas musí být vyjádřen před vykonávajícím justičním orgánem takovým způsobem, aby bylo zřejmé, že byl vyjádřen dobrovolně, přičemž dotčená osoba mohla využít pomoci právního zástupce a případně tlumočníka. Souhlas se zaznamená do protokolu a nelze jej v zásadě odvolat(7).
21. Podle článku 15 rámcového rozhodnutí vykonávající justiční orgán rozhodne o předání osoby ve lhůtách a za podmínek stanovených v tomto rámcovém rozhodnutí. Podle téhož článku považuje-li vykonávající justiční orgán informace, které mu sdělil vystavující členský stát, za nedostatečné, může jej požádat o neprodlené poskytnutí potřebných doplňujících informací.
22. Článek 17 rámcového rozhodnutí stanoví lhůty a postupy pro rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu. Stanoví:
„1. Evropský zatýkací rozkaz se projednává a vykonává jako neodkladná záležitost.
2. Souhlasí-li vyžádaná osoba se svým předáním, mělo by být pravomocné rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu přijato do deseti dnů od vyjádření tohoto souhlasu.
3. V ostatních případech by mělo být pravomocné rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu přijato do 60 dnů od zatčení vyžádané osoby.
[…]“
23. Vyžádaná osoba musí být poté předána co nejdříve vystavujícímu justičnímu orgánu, nejpozději do deseti dnů po přijetí pravomocného rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu. Vykonávající justiční orgán může nicméně odložit předání této osoby, aby mohla vykonat svůj trest ve vykonávajícím členském státě, pokud již byla odsouzena za jiné jednání, než kterého se týká evropský zatýkací rozkaz(8).
B – Vnitrostátní právo
24. Článek 4 bod 6 rámcového rozhodnutí byl v německém právu proveden v různých ustanoveních podle toho, zda je dotčená osoba německým či cizím státním příslušníkem.
25. Situace německých státních příslušníků je upravena § 80 odst. 3 zákona ze dne 23. prosince 1982 o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech (Gesetz über die internationale Rechtshilfe in Strafsachen), ve znění zákona ze dne 20. července 2006 o evropském zatýkacím rozkazu (Europäisches Haftbefehlsgesetz)(9). Toto ustanovení zní následovně:
„Vydání německého státní příslušníka za účelem výkonu trestu je možné pouze tehdy, pokud k vydání dala stíhaná osoba po poučení souhlas do soudního protokolu. […]“
26. Situace cizinců bez ohledu na to, zda jsou státními příslušníky jiného členského státu nebo třetího státu, je upravena § 83b odst. 2 IRG. Tento odstavec stanoví:
„Povolení k vydání cizince, který má své obvyklé bydliště v tuzemsku, může být dále odmítnuto, když
[…]
b) při vydání za účelem výkonu trestu cizinec po poučení nedá do soudního protokolu k vydání souhlas a převažuje jeho zájem hodný ochrany na výkonu trestu v tuzemsku […]“
27. Předkládající soud uvádí, že v rozsahu, v němž tato ustanovení zvýhodňují německé státní příslušníky a nečiní rozdíl, pokud jde o cizince, mezi státními příslušníky jiných členských států a státními příslušníky třetích států, byla přijata v návaznosti na rozhodnutí Bundesverfassungsgericht (Německo) vydané dne 18. července 2005, ve kterém prohlásil předchozí zákon za protiústavní z toho důvodu, že nepřiměřeným způsobem zasahuje do základního práva všech Němců nebýt vydán(10).
28. Z procesního hlediska předkládající soud uvádí, že rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu vydané proti cizímu státnímu příslušníkovi je přijato, pokud dotčená osoba nesouhlasí se svým předáním, Generalstaatsanwaltschaft(11), a že toto rozhodnutí podléhá přezkoumání Oberlandesgericht.
II – Skutkový rámec
29. Německé justiční orgány byly požádány o předání S. Kozłowského na základě evropského zatýkacího rozkazu ze dne 18. dubna 2007 vydaného soudem v Bydgoszcz (Polsko) za účelem výkonu trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců na základě pravomocného rozsudku.
30. Szymon Kozłowski s tímto předáním nesouhlasil. Generalstaatsanwaltschaft Stuttgart, německý vykonávající justiční orgán, mu dne 18. června 2007 oznámil, že má v úmyslu neuplatnit žádný důvod pro odmítnutí výkonu. Podle tohoto orgánu totiž dotyčný neměl své obvyklé bydliště v Německu a jeho opakované pobyty v tomto členském státě měly za cíl pouze získat finanční prostředky z páchání trestné činnosti k nízké podpoře v nezaměstnanosti pobírané v Polsku a k materiální pomoci jeho rodičů. Generalstaatsanwaltschaft měl rovněž za to, že není třeba, aby zahájil důkladná a z časového hlediska nákladná šetření, kde, kdy, u koho a za jakým účelem se vyžádaná osoba zdržovala. Proto požádal Oberlandesgericht o povolení výkonu evropského zatýkacího rozkazu.
31. Szymon Kozłowski se v současné době nachází ve věznici Stuttgart (Německo) ve výkonu souhrnného trestu odnětí svobody v celkové délce trvání tří let a šest měsíců, ke kterému byl odsouzen dvěma rozsudky Amtsgericht Stuttgart (Německo) ze dne 27. července 2006 a 25. ledna 2007 za několik podvodů spáchaných v Německu.
32. Předkládající soud uvádí, že podle rozsudků, na základě kterých byl S. Kozłowski odsouzen, je svobodný a bezdětný. Německý jazyk ovládá jen omezeně, či spíše ho neovládá a od roku 2002 je závislý na alkoholu. Vyrostl v Polsku. Po ukončení základní školy se vyučil kuchařem a jako kuchař pracoval až do konce roku 2003. Szymon Kozłowski pobíral rok podporu v nezaměstnanosti ve výši přibližně 100 eur měsíčně. Jeho poslední bydliště v Polské republice bylo Sosno (Województwo kujawsko‑pomorskie – Kujavsko-pomořanské vojvodství).
33. V únoru 2005, jak je uvedeno v rozsudku ze dne 27. července 2006, přicestoval S. Kozłowski za prací do Německa. Byl zde příležitostně zaměstnán na stavbách a zdržoval se v Německu, s výjimkou přerušení během vánočního volna, až do svého zadržení dne 10. května 2006.
34. Naproti tomu podle rozsudku ze dne 25. ledna 2007 S. Kozłowski od ledna 2005 vícekrát pobýval ve Spolkové republice Německo, jinak se ale o něj starala rodina jeho rodičů. Při svém výslechu uvedl, že jeho cílem bylo přijít do Německa a najít zde práci, aby vydělal na úhradu nákladů za advokáta ve věci, ve které byl vydán evropský zatýkací rozkaz. Rovněž uvedl, že poznal špatné lidi a rád by po svém propuštění zůstal v Německu.
III – Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce
35. Oberlandesgericht uvádí, že před ním vyvstaly dvě následující otázky. Zaprvé musí určit, zda měl S. Kozłowski své obvyklé bydliště na německém území nebo zda jej zde stále má. Pokud by na tuto otázku bylo odpovězeno záporně, povolil by Oberlandesgericht výkon evropského zatýkacího rozkazu, protože jsou splněny všechny ostatní podmínky dle německého práva. Pokud by naopak bylo na otázku odpovězeno kladně, musel by Oberlandesgericht rozhodnutí Generalstaatsanwaltschaft o tom, že neuplatní žádné důvody pro odmítnutí výkonu, zrušit, protože toto rozhodnutí vychází z neexistence obvyklého bydliště v tuzemsku.
36. Konkrétněji se táže na důsledky, které je třeba vyvodit za účelem tohoto posouzení z následujících okolností:
– z přerušení pobytu S. Kozłowského v Německu během vánočního volna v roce 2005 či v červnu roku 2005, jakož i únoru a březnu roku 2006;
– ze skutečnosti, že S. Kozłowski tři měsíce po svém vstupu do Německa zde nevykonával žádnou činnost a zajišťoval si náklady na živobytí převážně pácháním trestních činů, takže legalita jeho pobytu v Německu se zdá být nejistá, a
– ze skutečnosti, že S. Kozłowski je ve výkonu trestu odnětí svobody.
37. Zadruhé se předkládající soud táže na soulad německého práva, kterým je proveden čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí, se zásadou zákazu diskriminace. Žádá zejména, aby Soudní dvůr rozhodl, zda a v jakém rozsahu je možné činit rozdíl mezi vlastními státními příslušníky a cizími státními příslušníky, kteří jsou občany Unie.
38. S přihlédnutím k těmto úvahám pokládá Oberlandesgericht Soudnímu dvoru následující dvě otázky:
„1) Odporuje domněnce, že osoba se ve smyslu čl. 4 bodu 6 [rámcového] rozhodnutí ‚zdržuje‘ nebo ‚má trvalé bydliště‘ ve [vykonávajícím] členském státě, skutečnost, že dotčená osoba
a) se ve [vykonávajícím] členském státě nezdržuje nepřetržitě;
b) se v něm nezdržuje v souladu s vnitrostátními předpisy upravujícími vstup a pobyt cizinců;
c) zde opakovaně páchá trestnou činnost nebo
d) v něm vykonává trest odnětí svobody?
2) Je provedení čl. 4 bodu 6 [rámcového rozhodnutí] takovým způsobem, že předání vlastního státního příslušníka [vykonávajícího] členského státu k výkonu trestu je proti jeho vůli vždy nepřípustné, zatímco příslušným orgánům tohoto členského státu je přiznána posuzovací pravomoc pro účely výkonu evropského zatýkacího rozkazu vydaného vůči příslušníkům jiných členských států, kteří nesouhlasí se svým předáním, v souladu s právem Unie, zejména se zásadami zákazu diskriminace a občanství Unie podle čl. 6 odst. 1 EU ve spojení s článkem 12 ES a článkem 17 a následujícími ES, a pokud ano, musí být uvedené zásady zohledněny přinejmenším při výkonu uvedené posuzovací pravomoci?“
IV – Analýza
39. Navrhuji, aby Soudní dvůr přezkoumal nejprve druhou otázku položenou předkládajícím soudem. Přezkum předběžných otázek v tomto pořadí je podle mého názoru odůvodněn skutečností, že pokud by Soudní dvůr musel na druhou otázku odpovědět tak, že zásada zákazu diskriminace brání tomu, aby byl státní příslušník jiného členského státu než Spolkové republiky Německo předán proti své vůli, zatímco nesouhlas německého státní příslušníka takové předání vylučuje, první otázka by se stala bezpředmětnou.
A – K druhé předběžné otázce
40. Předkládající soud svou druhou otázkou žádá Soudní dvůr, aby rozhodl o souladu rozdílného zacházení stanoveného německými právními předpisy mezi německými státními příslušníky a státními příslušníky jiných členských států, pokud jde o účinky nesouhlasu osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, s právem Společenství.
41. Tuto otázku pokládá z toho důvodu, že na základě § 80 odst. 3 IRG je výkon evropského zatýkacího rozkazu, který byl vydán na německého státního příslušníka, vyloučen, pokud tato osoba nesouhlasí se svým předáním, zatímco na základě § 83b IRG může být nesouhlas státního příslušníka jiného členského státu důvodem pro odmítnutí jen tehdy, pokud je výkon trestu na území Spolkové republiky Německo odůvodněn zájmem hodným ochrany.
42. Odpověď na tuto otázku vyžaduje nejprve přezkoumat soulad takových ustanovení členského státu, jako je § 80 odst. 3 IRG, s právem Společenství. Jedná se tedy o přezkum, zda čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí musí být vykládán v tom smyslu, že brání právním předpisům členského státu, které vylučují výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu, pokud se tento zatýkací rozkaz týká některého z jeho státních příslušníků a tento státní příslušník nesouhlasí se svým předáním, či nikoliv.
43. Pouze tehdy, pokud jsou takové právní předpisy slučitelné s rámcovým rozhodnutím, vzniká otázka, zda se jich státní příslušník jiného členského státu může dovolávat na základě zásady zákazu diskriminace.
44. Podle německé vlády je § 80 odst. 3 IRG slučitelný s čl. 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí, podle kterého, jak připomínám, vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu, pokud je dotčená osoba státním příslušníkem vykonávajícího členského států nebo zde má trvalé bydliště.
45. Podle této vlády přiznává toto ustanovení rámcového rozhodnutí členským státům možnost stanovit zvláštní důvod pro odmítnutí výkonu založený na státní příslušnosti. Německá vláda odkazuje rovněž na čl. 5 bod 3 rámcového rozhodnutí, který se použije v případě, že je evropský zatýkací rozkaz vydán za účelem trestního stíhání, podle kterého může být předání osoby justičním orgánem vykonávajícího členského státu podmíněno tím, že tato osoba, je-li státním příslušníkem tohoto členského státu nebo zde má trvalé bydliště, bude vrácena do tohoto státu, aby zde vykonala trest jí uložený ve vystavujícím členském státě.
46. Německá vláda tvrdí, že tato výjimka ve prospěch jejích státních příslušníků vychází ze zvláštních vzájemných vztahů mezi občanem a jeho státem, na základě kterých nemůže být tento občan nikdy vyloučen z národního společenství. Mimoto, Spolková republika Německo má zcela zvláštní zájem na znovuzačlenění svých státních příslušníků, které je výkonem trestu v Německu podporováno. Proto § 80 odst. 3 IRG zrušil jakoukoli posuzovací pravomoc v případě, že německý státní příslušník nesouhlasí se svým předáním.
47. S touto analýzou nesouhlasím. Článek 4 bod 6 rámcového rozhodnutí v jeho současném znění lze zajisté chápat tak, jak tvrdí německá vláda. Toto ustanovení však není jednoznačné. Lze jej rovněž chápat v tom smyslu, že členské státy musí svým justičním orgánům ponechat možnost rozhodnout v každém konkrétním případě, zda odmítnou výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu, pokud se týká některého z jejich státních příslušníků, či nikoliv. Uvedené ustanovení totiž začíná větou „Vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu“.
48. Proto se domnívám, že v souladu s ustálenou judikaturou musí být výklad čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí pro účely přezkoumávané otázky proveden při zohlednění systému, jehož je tento článek součástí, jakož i cílů, které sleduje a cílů tohoto rámcového rozhodnutí(12).
49. Když přezkoumávám tento systém a tyto cíle, domnívám se, že teze zastávaná německou vládou je s těmito cíli neslučitelná z následujících důvodů. V systému stanoveném rámcovým rozhodnutím nemůže jednak nesouhlas osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, jako takový odůvodňovat rozhodnutí o odmítnutí výkonu. Krom toho, rozhodnutí o odmítnutí může být založeno na čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí pouze tehdy, pokud se výkon trestu ve vykonávajícím členském státě jeví nutný za účelem podpory znovuzačlenění této osoby. Konečně teze německé vlády narušuje užitečný účinek rámcového rozhodnutí, protože znamená v určitém rozsahu znovuzavedení zásady nevydávání vlastních státních příslušníků, od které se zákonodárce Evropské unie zamýšlel v tomto rámcovém rozhodnutí odklonit.
50. Přezkoumám postupně oba tyto aspekty. Poté z nich vyvodím, že v souladu se zásadami přednosti a konformního výkladu nesmí vnitrostátní soud vzít v úvahu § 80 odst. 3 IRG, takže toto ustanovení nemůže bránit předání S. Kozłowského.
1. Nesouhlas osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, nemůže jako takový odůvodňovat rozhodnutí o odmítnutí výkonu
51. Přezkum systému stanoveného rámcovým rozhodnutím umožňuje konstatovat, že cílem evropského zatýkacího rozkazu je nucený přesun osoby z jednoho členského státu do jiného členského státu.
52. Z tohoto systému totiž vyplývá, že členské státy jsou povinny vykonat jakýkoliv evropský zatýkací rozkaz, jak prokazuje použití přítomného času ve francouzské verzi věty „Les États membres exécutent tout mandat d’arrêt européen“ v čl. 1 odst. 2 rámcového rozhodnutí(13).
53. Z toho rovněž vyplývá, že výkon může být odmítnut pouze na základě rozhodnutí vykonávajícího justičního orgánu, které je zvláště odůvodněno jedním z důvodů pro odmítnutí výkonu taxativně stanovených v článcích 3 a 4 rámcového rozhodnutí. Je třeba konstatovat, že nesouhlas osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, není uveden mezi důvody pro povinné odmítnutí výkonu či mezi důvody, pro které je možné výkon odmítnout, které jsou stanoveny v obou těchto článcích.
54. Možnost souhlasit s předáním, či nikoliv, je součástí práv přiznaných v článku 11 rámcového rozhodnutí osobě, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz. Jediný právní důsledek tohoto názoru, který je výslovně stanoven v tomto rámcovém rozhodnutí, se však týká lhůty, ve které musí být vykonávajícím justičním orgánem přijato pravomocné rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu.
55. V souladu s čl. 17 odst. 2 a 3 rámcového rozhodnutí tak souhlasí-li dotčená osoba se svým předáním, mělo by být pravomocné rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu přijato vykonávajícím justičním orgánem do deseti dnů od vyjádření tohoto souhlasu, zatímco pokud tato osoba se svým předáním nesouhlasí, toto rozhodnutí by mělo být přijato do šedesáti dnů od zatčení této osoby.
56. Právo přiznané dotčené osobě souhlasit se svým předáním má tak za cíl jí umožnit urychlit postup předání. Má tak právo zkrátit procesní lhůty ve vykonávajícím členském státě a případně délku trvání vazby nařízené v tomto státě k provedení evropského zatýkacího rozkazu. Může se tedy před vystavující justiční orgán dostavit dříve, aby zde uplatnila svá práva.
57. V systému stanoveném rámcovým rozhodnutím však nemá souhlas či nesouhlas dotčené osoby závazný dopad na obsah rozhodnutí vykonávajícího justičního orgánu.
58. Je možné se domnívat, že nesouhlas dotčené osoby povede vykonávající justiční orgán k přezkumu případné existence důvodů pro odmítnutí výkonu stanovených v článcích 3 a 4 rámcového rozhodnutí, které by nutně bez návrhu neověřoval v případě souhlasu vzhledem k velmi krátkým lhůtám při předávání v této situaci.
59. Mám na mysli například důvody stanovené v čl. 3 odst. 2 a čl. 4 odst. 5 rámcového rozhodnutí spojené s případy, kdy činy, kterých se týká evropský zatýkací rozkaz, byly předmětem pravomocného rozsudku vydaného v jiném členském státě nebo v třetím státě, který již byl vykonán nebo jeho výkon již není možný. Podle těchto článků tyto důvody tvoří nebo mohou tvořit důvod pro odmítnutí výkonu, pokud „má vykonávající justiční orgán informace“.
60. Nesouhlasí-li dotčená osoba se svým předáním a uplatní některý z uvedených důvodů při svém výslechu vykonávajícím justičním orgánem, třebaže takový důvod nebyl patrný z informací sdělených vystavujícím justičním orgánem, je třeba se domnívat, že vykonávající justiční orgán tento posledně uvedený orgán požádá o doplňující informace, aby přezkoumal existenci důvodu a vyvodil z ní důsledky ve svém rozhodnutí.
61. Toto zohlednění však není výslovně stanoveno v rámcovém rozhodnutí, protože v tomto rozhodnutí chtěl zákonodárce Evropské unie upřednostnit předání osoby ve velmi krátkých lhůtách.
62. Rovněž použití důvodu pro odmítnutí výkonu stanoveného v čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí nezávisí na souhlasu či nesouhlasu dotčené osoby, i když se pravděpodobně jedná o skutečnost, kterou je vykonávající justiční orgán povinen v rámci posouzení tohoto důvodu vzít v úvahu.
63. Je třeba tedy v této fázi uvažování konstatovat, že nesouhlas osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, nemůže sám o sobě představovat důvod pro odmítnutí jeho výkonu.
64. Neexistence odkazu na tento nesouhlas mezi důvody pro odmítnutí výkonu stanovenými v článcích 3 a 4 rámcového rozhodnutí potvrzuje vůli zákonodárce Evropské unie, vyjádřenou v prvním bodě odůvodnění rámcového rozhodnutí, zabránit, aby se osoba, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, mohla vyhnout spravedlnosti členského státu, ve kterém spáchala trestný čin nebo je podezřelá z jeho spáchání.
65. V důsledku toho bez ohledu na skutečnost, zda dotčená osoba souhlasí se svým předáním vystavujícímu justičnímu orgánu, či nikoliv, je věcí vykonávajícího justičního orgánu, aby rozhodl o výkonu evropského zatýkacího rozkazu a může jej odmítnout pouze na základě rozhodnutí zvláště odůvodněného některým z důvodů pro odmítnutí výkonu stanovených v článcích 3 a 4 rámcového rozhodnutí.
66. Takové ustanovení právního předpisu členského státu, jako je § 80 odst. 3 IRG, které činí z nesouhlasu jeho vlastního státního příslušníka absolutní důvod pro odmítnutí výkonu, je tedy v této části v rozporu se systémem rámcového rozhodnutí.
67. Na rozdíl od toho, co tvrdí německá vláda, se nedomnívám, že by cíl v čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí mohl tuto analýzu vyvrátit.
2. Cíl sledovaný v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí nemůže odůvodnit absolutní nemožnost výkonu evropského zatýkacího rozkazu, který byl vydán na vlastního státního příslušníka, pokud tento státní příslušník nesouhlasí se svým předáním
68. Jak uvádí německá vláda ve svých písemných vyjádřeních a jak uvedl Oberlandesgericht ve své žádosti o rozhodnutí předběžné otázce, cílem důvodu pro odmítnutí výkonu stanoveného v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí je umožnit znovuzačlenění odsouzené osoby po odpykání jejího trestu.
69. Tento cíl zajisté není výslovně uveden v rámcovém rozhodnutí, i když byl jasně uveden v návrhu předloženém Komisí Evropských společenství(14). Komise tak navrhovala do kapitoly věnované důvodům pro odmítnutí předání vložit článek 33 nazvaný „Zásada znovuzačlenění“, jehož odstavec 1 zněl náslovně:
„Výkon evropského zatýkacího rozkazu proti vyžádané osobě lze odmítnout, pokud má tato osoba větší šanci na znovuzačlenění ve vykonávajícím členském státě a pokud souhlasí s výkonem svého trestu v tomto členském státě.
V tomto případě se trest uložený ve vystavujícím členském státě vykoná ve vykonávajícím členském státě v souladu s právem tohoto členského státu, ale nelze jej nahradit trestem stanoveným právem tohoto členského státu pro stejný trestný čin.“
70. Článek 4 bod 6 rámcového rozhodnutí se od tohoto návrhu liší. Zachovává přesto z velké části jeho podstatu a zdá se, že sleduje stejný cíl, a sice podpořit znovuzačlenění odsouzené osoby. Tento názor rovněž sdílí všichni, kteří v probíhajícím řízení předložili vyjádření. Je založen na několika skutečnostech.
71. Tento cíl lze v prvé řadě vyvodit ze samotného rámcového rozhodnutí.
72. Článek 4 bod 6 tohoto rozhodnutí tak stanoví, že jeho použití je podmíněno tím, že se vykonávající členský stát zaváže provést výkon trestu nebo ochranného opatření uložených ve vystavujícím členském státě. S přihlédnutím k systému evropského zatýkacího rozkazu, podle kterého je předání zásadou a důvody pro odmítnutí výkonu jsou výjimkami z této zásady, tak může být rozhodnutí o odmítnutí výkonu založeno na čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí pouze tehdy, pokud existuje legitimní zájem odůvodňující, aby byl trest vykonán na území státu, ve kterém byla dotčená osoba zadržena.
73. Stejnou analýzu lze učinit, pokud jde o čl. 5 bod 3 rámcového rozhodnutí, který se použije v případě evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem trestního stíhání. Připomínám, že podle tohoto ustanovení je-li osoba státním příslušníkem vykonávajícího členského státu nebo zde má trvalé bydliště, může být její předání podmíněno tím, že bude vrácena do tohoto státu, aby zde vykonala trest jí uložený ve vystavujícím členském státě.
74. Nevidím jiný legitimní zájem než podpořit znovuzačlenění odsouzené osoby v jejím vlastním zájmu a v zájmu celé společnosti, ve které bude muset tato osoba znovu žít po odpykání svého trestu.
75. Tato analýza je zadruhé potvrzena několika akty, ve kterých členské státy a orgány Společenství stanovily, že trestní sankce nesmí být pouze postihující, ale musí mít rovněž socializační funkci.
76. Tato funkce tak byla potvrzena Radou Evropy jednak v doporučeních k evropským vězeňským pravidlům(15), a jednak v úmluvě Rady Evropy o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983. Uvedená funkce je rovněž zmíněna v usnesení Evropského parlamentu o dodržování lidských práv v Evropské unii (1997)(16), kde tento orgán připomněl, že trest plní funkci nápravnou a resocializační a že v tomto smyslu je cílem individuální a sociální znovuzačlenění vězně(17).
77. Na rozdíl od stanoviska zastávaného německou vládou se však nedomnívám, že resocializace německého státního příslušníka, který nesouhlasí se svým předáním, bude ve všech případech nutně lépe zajištěna, pokud vykoná svůj trest v Německu. Jinými slovy, i když postavení státního příslušníka vykonávajícího členského státu prokazuje existenci velmi silného pouta k tomuto státu, nejsem přesvědčen, že by mohlo zakládat nevyvratitelnou domněnku, že výkon trestu v uvedeném státě je nejvhodnější za účelem podpory znovuzačlenění dotčené osoby.
78. Svědčí o tom velká škála lidských situací, se kterými se justiční orgány členského státu každodenně setkávají. Lze si tak představit případ německého státního příslušníka žijícího několik let v jiném členském státě, než ve Spolkové republice Německo, ve kterém má rodinu a zaměstnání a který by opustil pouze proto, aby se vyhnul výkonu trestu, který mu byl uložen v tomto státě. Nedomnívám se, že by v takové situaci bylo možné nevyvratitelně tvrdit, že znovuzačlenění dotčené osoby bude nutně lépe zajištěno v Německu.
79. Proto se domnívám, že cíl znovuzačlenění sledovaný čl. 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí nemůže odůvodňovat, že členský stát zbaví své justiční orgány veškeré posuzovací pravomoci, pokud se evropský zatýkací rozkaz týká jeho vlastního státního příslušníka, který nesouhlasí se svým předáním.
80. Pokud se evropský zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu týká státního příslušníka vykonávajícího členského státu, který nesouhlasí se svým předáním, justiční orgán tohoto státu musí mít podle mého názoru možnost ověřit s ohledem na konkrétní situaci této osoby a kritéria, které navrhnu dále v tomto názoru, zda výkon trestu na území uvedeného státu je vskutku nezbytný za účelem podpory jeho znovuzačlenění.
81. Opačný výklad zastávaný německou vládou podle mého názoru vede v určitém rozsahu ke znovuzavedení zásady nevydávání vlastních státních příslušníků, od které se rámcové rozhodnutí odklonilo, a zbavuje proto částečně toto rozhodnutí jeho užitečného účinku.
3. Odklon od zásady nevydávání vlastních státních příslušníků v rámcovém rozhodnutí a užitečný účinek tohoto rozhodnutí
82. Nevydávání státních příslušníků jejich vlastním státem je tradiční zásadou extradičního práva. V některých členských státech se jedná o ústavní zásadu(18). Je uznána evropskou úmluvou o vydávání podepsanou členskými státy Rady Evropy dne 13. prosince 1957, která ve svém čl. 6 odst. 1 písm. a) stanoví, že smluvní strany mají právo odmítnout vydání svých občanů.
83. Aby tato zásada nevedla k tomu, že státním příslušníkům některého státu bude přiznána absolutní beztrestnost, pokud jde o trestné činy, které spáchali v zahraničí, vnitrostátní soudy mají v zásadě pravomoc rozhodnout o takových činech podle svého vnitrostátního trestního práva. Evropská úmluva o vydávání ve svém čl. 6 odst. 2 toto stanoví jako povinný doplněk použití zásady o nevydávání vlastních státních příslušníků.
84. Cílem vydávání je tedy tradičně umožnit předání cizince nalezeného státem na jeho území cizímu justičnímu orgánu. Státní příslušníci tohoto státu jsou z působnosti tohoto postupu vyloučeni a odpovídají za trestné činy, kterých se dopustili v zahraničí, před svými vnitrostátními soudy i přes obtíže, kterým tyto soudy mohou čelit při rozhodování o takových činech zejména z hlediska získávání důkazů.
85. Zásada nevydávání vlastních státních příslušníků vychází ze svrchovanosti států nad vlastními státními příslušníky, ze vzájemných povinností, které je k sobě vážou, a z nedostatku důvěry v právní systémy ostatních států. Tato zásada je tak odůvodňována zejména povinností státu chránit své státní příslušníky před uplatněním cizího trestněprávního systému, jehož postupy a jazyk neznají a v jehož rámci se stěží mohou hájit(19).
86. Rámcové rozhodnutí je jasným znakem odklonu od uvedené zásady mezi členskými státy.
87. Jak jsem uvedl, cílem rámcového rozhodnutí je zrušit mezi členskými státy postup vydávání a nahradit jej systémem předávání, v rámci kterého může vykonávající justiční orgán odmítnout předání pouze na základě rozhodnutí zvláště odůvodněného některým z důvodů pro odmítnutí výkonu taxativně stanovených v článcích 3 a 4 rámcového rozhodnutí.
88. Článek 3 rámcového rozhodnutí, který se týká důvodů pro povinné odmítnutí výkonu, nestanoví žádnou zásadní či systematickou výjimku ve prospěch státních příslušníků vykonávajícího členského státu(20).
89. V čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí je postavení státního příslušníka vykonávajícího členského státu uvedeno jako okolnost, která může případně odůvodnit rozhodnutí o odmítnutí vykonávajícím justičním orgánem, pokud má tento orgán za to, že výkon trestu v jeho členském státě je nutný za účelem podpory znovuzačlenění dotčené osoby. Zákonodárce Evropské unie mimoto v tomto ustanovení stanovil, že tento důvod pro odmítnutí výkonu se použije zcela stejným způsobem na osoby, které mají trvalé bydliště ve vykonávajícím členském státě, což potvrzuje, že státní příslušnost jako taková není základem pro uvedený důvod pro odmítnutí výkonu.
90. Skutečnost, že v rámcovém rozhodnutí bylo upuštěno od zásady nevydávání vlastních státních příslušníků, případně potvrzují také přechodná ustanovení upravená v článku 33 tohoto rozhodnutí ve prospěch Rakouské republiky, podle nichž je tomuto členskému státu dovoleno ponechat uvedenou zásadu v platnosti po dobu nezbytnou ke změně své ústavy, nejpozději však do 31. prosince 2008.
91. Tento odklon je zcela logický s přihlédnutím k zásadě, na které je založeno rámcové rozhodnutí.
92. Jak je totiž uvedeno několikrát v bodech odůvodnění a v článcích tohoto rozhodnutí, je založeno na zásadě vzájemného uznávání. Evropský zatýkací rozkaz je, jak je uvedeno v šestém bodě odůvodnění rámcového rozhodnutí, prvním konkrétním opatřením v oblasti trestního práva k provedení zásady vzájemného uznávání, na kterou Evropská rada, která zasedala v Tempere ve dnech 15. a 16. října 1999, poukázala jako na „úhelný kámen“ justiční spolupráce.
93. Na základě této zásady má rozhodnutí přijaté justičním orgánem v souladu s právem jeho státu plný a přímý účinek v celé Unii, takže příslušné orgány všech ostatních členských států musejí při výkonu rozhodnutí poskytnout svou součinnost, jako by bylo vydáno justičním orgánem jejich vlastního státu(21). Rozsah působnosti soudního rozhodnutí již tedy není omezen územím vystavujícího členského státu, nýbrž je rozšířen na celou Unii.
94. Z toho vyplývá, že žádá-li justiční orgán členského státu o předání osoby buď na základě jejího pravomocného odsouzení, nebo proto, že je tato osoba trestně stíhána, jeho rozhodnutí musí být uznáno a vykonáno automaticky ve všech členských státech, přičemž jedinými možnými důvody pro odmítnutí výkonu jsou ty, které jsou uvedeny v rámcovém rozhodnutí. Jinými slovy tím, že členské státy souhlasily s vytvořením evropského justičního prostoru, a zvláště systému evropského zatýkacího rozkazu na základě zásady vzájemného uznávání, vzdaly se tak své svrchované pravomoci chránit vlastní státní příslušníky před stíháním a postihy justičními orgány ostatních členských států.
95. Této pravomoci se mohly vzdát díky tomu, že „mechanismus evropského zatýkacího rozkazu je založen na vysoké úrovni důvěry mezi členskými státy“, jak se uvádí v desátém bodě odůvodnění rámcového rozhodnutí.
96. Tato důvěra se projevila nejprve v tom, že se členské státy vzdaly výkonu svého práva vést trestní stíhání, a to v souladu se zásadou ne bis in idem zakotvenou v článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody(22), který stanoví, že osoba, která byla pravomocně odsouzena v jednom členském státě, nesmí být pro tentýž čin znovu stíhána v jiném členském státě. Cílem této zásady je zabránit, aby osoba tím, že vykoná své právo volného pohybu, nebyla stíhána za stejné činy na území několika členských států.
97. Jak již Soudní dvůr zdůraznil v rozsudku ze dne 11. února 2003, Gözütok a Brügge(23), uvedená zásada nutně znamená, a to bez ohledu na podrobná pravidla, podle nichž je sankce ukládána, že mezi členskými státy panuje vzájemná důvěra v jejich systémy trestního soudnictví a že každý z nich souhlasí s aplikací trestního práva platného v ostatních členských státech, i když by použití jeho vlastního vnitrostátního práva vedlo k jinému výsledku(24).
98. Tato důvěra vyplývá z několika faktorů. Všechny členské státy při založení Evropských společenství či v okamžiku, kdy k nim přistoupily, jednak prokázaly, že jsou právními státy, jež ctí základní práva stanovená v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané dne 4. listopadu 1950 v Římě a od 7. prosince 2000 v Listině základních práv Evropské unie. Mimoto nad rámec ratifikace této úmluvy a vyhlášení uvedené listiny, všechny tyto státy dále společně sdílejí náročnou koncepci právního státu, jak to konstatovala Komise v bodě 1 odůvodnění svého návrhu rámcového rozhodnutí(25).
99. Přestože dosud nebyla v rámci Evropské unie(26) provedena rozsáhlejší harmonizace trestního práva hmotného a procesního, členské státy tedy mohly nabýt přesvědčení o tom, že podmínky, za nichž jsou jejich státní příslušníci stíháni a souzeni v ostatních členských státech, ctí práva těchto státních příslušníků a umožní jim řádně se hájit navzdory jazykovým potížím a neznalosti řízení.
100. Důvěra, jakou každý členský stát a jeho státní příslušníci musejí vkládat v soudnictví ostatních členských států, se dále jeví být logickým a nevyhnutelným důsledkem vytvoření jednotného trhu a zavedení evropského občanství.
101. Na základě svobod pohybu zavedených Smlouvou o ES má totiž každý členský stát povinnost umožnit státním příslušníkům ostatních členských států vyvíjet na jeho území hospodářskou činnost jako osoba samostatně výdělečně činná nebo jako zaměstnanec za stejných podmínek jako jeho vlastní státní příslušníci.
102. Zavedením občanství Unie byl učiněn další krok, protože každý členský stát je rovněž povinen přijmout na svém území státní příslušníky ostatních členských států, kteří tam chtějí pobývat, jestliže tito státní příslušníci mají alespoň po dobu prvních pěti let dostatečné prostředky a sociální pojištění. Musí jim také umožnit účast v místních volbách, jakož i ve volbách do Evropského parlamentu. Konečně musí vztáhnout ochranu poskytovanou svými diplomatickými či konzulárními orgány na každého občana Unie nacházejícího se ve třetím státě, jestliže tam členský stát, jehož je státním příslušníkem, ochranu neposkytuje.
103. Vytvoření jednotného trhu a zavedení občanství Unie tedy postupně vedlo členské státy k nutnosti zacházet se státními příslušníky jiných členských států jako s vlastními státními příslušníky ve stále se rozrůstající části hospodářského, sociálního a politického života. Každému občanu se tak umožnilo, aby žil nebo pracoval v členském státě, který si v rámci Unie zvolí, stejně jako jakýkoli státní příslušník tohoto státu.
104. Zdálo se tedy, že nadešla chvíle doplnit tuto právní konstrukci o rovné zacházení před soudy. Jinak řečeno, jelikož má nyní občan Unie v každém členském státě z velké části stejná práva jako státní příslušníci tohoto státu, je spravedlivé, aby měl také stejné povinnosti v oblasti trestního práva a aby spáchá-li zde trestný čin, tam byl stíhán a souzen před soudy tohoto státu stejně jako vlastní státní příslušníci.
105. Je třeba konečně uvést, že upuštění od zásady nevydávání vlastních státních příslušníků, zakotvené v rámcovém rozhodnutí, nezbavuje vykonávající justiční orgán veškerých prostředků ochrany dotyčné osoby, pakliže by se výjimečně ukázalo, že žádost o předání může zasáhnout do jejích základních práv. Nejedná se tedy u vykonávajícího členského státu o slepou důvěru nebo důvěru bez jakékoliv záruky.
106. Ačkoli tedy platnost rámcového rozhodnutí stejně jako každého aktu sekundárního práva závisí na jeho souladu se základními právy(27), a ačkoli jsou členské státy při provádění tohoto rámcového rozhodnutí stejně jako každého aktu práva Společenství rovněž povinny ctít tato práva(28), Rada v čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí upřesnila, že povinné předávání stanovené v tomto rámcovém rozhodnutí nesmí nijak zasahovat do základních práv a porušovat zásady zakotvené v článku 6 EU.
107. Vykonávající justiční orgán by tedy v konkrétním případě mohl výjimečně odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, pokud by existovaly „na základě objektivních skutečností důvody domnívat se, že uvedený zatýkací rozkaz byl vydán za účelem stíhání nebo potrestání této osoby na základě jejího pohlaví, rasy, náboženství, etnického původu, státní příslušnosti, jazyka, politického přesvědčení nebo sexuální orientace nebo že by postavení této osoby mohlo být pro některý z těchto důvodů zhoršeno“, jak uvádí dvanáctý bod odůvodnění rámcového rozhodnutí.
108. Krom toho je třeba rovněž připomenout, že kdyby členský stát přijal ustanovení trestního práva hmotného nebo procesního, která by porušovala zásady zakotvené v článku 6 EU, mohla by Rada na základě článku 7 EU pozastavit provádění rámcového rozhodnutí, jak je uvedeno v desátém bodě odůvodnění tohoto rozhodnutí.
109. Vyhlášení těchto jednotlivých záruk v rámcovém rozhodnutí, které samo o sobě nemá normotvorné účinky, protože uvedené záruky již tvoří nedílnou součást právního řádu Společenství, ukazuje, nakolik si zákonodárce Evropské unie přál, aby inovace obsažené v tomto rámcovém rozhodnutí v porovnání s tradičním režimem vydávání, jako je upuštění od zásady nevydávání vlastních státních příslušníků, nevedly ke snížení ochrany základních práv.
110. Členské státy tedy nemohou ve svém vnitrostátním právu přijmout ustanovení, která by tak či onak měla za následek opětovné zavedení systematické výjimky ve prospěch svých státních příslušníků, aniž by tím ohrozily užitečný účinek rámcového rozhodnutí.
111. S přihlédnutím k těmto skutečnostem navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl tak, že čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí musí být vykládán v tom smyslu, že brání právním předpisům členského státu, které vylučují výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu, pokud se tento zatýkací rozkaz týká některého z jeho státních příslušníků a tento státní příslušník nesouhlasí se svým předáním.
112. Nyní přezkoumám důsledky, které by měl předkládající soud vyvodit z tohoto výkladu, pokud bude přijat Soudním dvorem.
4. Důsledky zásad přednosti a konformního výkladu
113. Rámcová rozhodnutí jsou akty sekundárního práva zavedené do evropského právního řádu Amsterodamskou smlouvou, ve které členské státy stanovily jako cíl Evropské unie, založené Maastrichtskou smlouvou, vytvoření skutečného prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Na rozdíl od aktů, které lze přijmout na základě Maastrichtské smlouvy v rámci spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí, mají rámcová rozhodnutí jako taková skutečný závazný účinek, protože podle čl. 34 odst. 2 písm. b) EU „jsou závazná pro členské státy co do výsledku, kterého má být dosaženo, přičemž volba forem a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům“.
114. Když tak členské státy Radě svěřily pravomoc přijímat takové závazné akty, jejichž definice je téměř shodná s definicí směrnic, které mohou být přijímány v rámci Evropského společenství, nutně souhlasily s přenosem části svých pravomocí v trestní oblasti na Evropskou unii v rozsahu nezbytném pro uskutečnění cílů stanovených v hlavě VI Smlouvy o EU a při respektování zásady subsidiarity.
115. Důvody, proč v rozsudku ze dne 15. července 1964, Costa(29), Soudní dvůr rozhodl, že poté, co členské státy dobrovolně souhlasily s přenosem svých pravomocí na Společenství, nemohou se vůči závaznému aktu Společenství dovolávat jakéhokoli předpisu ve svém vnitrostátním právním řádu, lze tedy použít i v případě rámcového rozhodnutí. Rámcové rozhodnutí má tak stejně jako jakýkoliv jiný závazný akt práva Společenství přednost před jakýmkoliv jiným ustanovením vnitrostátního práva, a to i když je ústavní povahy nebo patří mezi ustanovení základního zákona(30).
116. Řešení stanovená Smlouvou o EU za účelem zajištění této přednosti, je-li ustanovení vnitrostátního práva v rozporu s rámcovým rozhodnutím, jsou zajisté omezenější než řešení existující v rámci Smlouvy o ES.
117. Oproti Smlouvě o ES jednak Smlouva o EU neumožňuje Komisi podat žalobu pro nesplnění povinnosti proti státu, který tak neplní své povinnosti. V souladu s čl. 35 odst. 7 EU tak nepoužití nebo nesprávné použití rámcového rozhodnutí státem může vést ke sporu mezi členskými státy, který musí být předložen Radě a který může být předložen Soudnímu dvoru, pokud není vyřešen ve lhůtě šesti měsíců.
118. Krom toho, ustanovení rámcového rozhodnutí, která nebyla provedena nebo která byla provedena nesprávně, nemohou být vnitrostátním soudem použita přímo. Podle čl. 34 odst. 2 písm. b) EU rámcová rozhodnutí nemají přímý účinek.
119. Vnitrostátní soud však není zbaven veškerých prostředků, aby se domohl respektování jejich obsahu a zajistil tak jejich přednost. V rozsudku ze dne 16. června 2005, Pupino(31), Soudní dvůr rozhodl, že je-li vnitrostátní soud konfrontován se střetem mezi rámcovým rozhodnutím a ustanovením vnitrostátního práva, je vázán zásadou konformního výkladu. Tato zásada znamená, že při uplatňování svého vnitrostátního práva je předkládající soud povolaný k jeho výkladu povinen v co největším možném rozsahu vnitrostátní právo vykládat ve světle znění a účelu rámcového rozhodnutí, aby bylo dosaženo výsledku, který rámcové rozhodnutí sleduje, a dosaženo tak souladu s čl. 34 odst. 2 písm. b) EU(32).
120. Uplatnění uvedené zásady je omezeno pouze v situaci, ve které nelze vnitrostátní právo takto použít, protože takové použití by bylo contra legem(33).
121. V projednávané věci je situace takových státních příslušníků jiných členských států, jako je S. Kozłowski, v německém právu upravena speciálně § 83b odst. 2 písm. b) IRG, jehož slučitelnost s rámcovým rozhodnutím se nezdá být zpochybnitelná.
122. Připomínám, že tento článek stanoví, že povolení k vydání cizince, který má své obvyklé bydliště v tuzemsku, může být odmítnuto, když při vydání za účelem výkonu trestu cizinec nedá k vydání souhlas a převažuje jeho zájem hodný ochrany na výkonu trestu v tuzemsku. Zdá se, že tento pojem „převažuje zájem hodný ochrany“ lze použít v souladu s cílem, který sleduje důvod pro odmítnutí výkonu stanovený v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí.
123. Vzhledem k tomu, že naopak § 80 odst. 3 IRG není podle mého názoru s rámcovým rozhodnutím v souladu a toto ustanovení se týká pouze německých státních příslušníků, se domnívám, že na základě zásady konformního výkladu předkládající soud nesmí toto ustanovení vzít v úvahu a musí použít § 83b odst. 2 písm. b) IRG. Jinak řečeno, zásada zákazu diskriminace, která by měla vést k tomu, aby se ustanovení § 80 odst. 3 IRS přijatá ve prospěch německých státních příslušníků vztahovala na státní příslušníky jiných členských států – zejména vzhledem ke skutečnosti, že v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí je s vlastními státními příslušníky a s osobami s trvalým bydlištěm zacházeno zcela stejně – se nedá použít, protože tento § 80 odst. 3 je v rozporu s rámcovým rozhodnutím a toto rozhodnutí má přednost před jakýmkoli ustanovením vnitrostátního práva, které je s ním v rozporu.
124. Toto řešení nepřekračuje meze povinnosti konformního výkladu, protože nevede vnitrostátní soud k výkladu jeho vnitrostátního práva contra legem. Situace v projednávané věci je v tomto ohledu odlišná od situace, s níž se Soudní dvůr setkal ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 5. října 2004, Pfeiffer a další(34). V této posledně uvedené věci bylo ustanovení vnitrostátního práva, které upravovalo speciálně situaci žalobců ve sporu v původním řízení, v rozporu s právem Společenství, a vyvstala otázka, zda zásada konformního výkladu může vnitrostátní soud zavazovat k tomu, aby odmítl toto ustanovení použít a použil obecnější pravidlo vnitrostátního práva.
125. V projednávané věci se jedná pouze o použití ustanovení vnitrostátního práva speciálně použitelných na situaci S. Kozłowského v souladu s účelem rámcového rozhodnutí.
126. Navrhuji tedy, aby Soudní dvůr doplnil odpověď na druhou předběžnou otázku poznámkou, že ve sporu v původním řízení je předkládající soud povinen použít na S. Kozłowského ustanovení svého vnitrostátního práva použitelná na státní příslušníky jiných členských států v souladu s účelem rámcového rozhodnutí. Zásada konformního výkladu brání tomu, aby byl důvod pro odmítnutí výkonu stanovený ve vnitrostátním právu ve prospěch německých státních příslušníků, kteří nesouhlasí se svým předáním, uplatněn na základě zásady zákazu diskriminace na státní příslušníky jiných členských států.
B – Pojem „osoba s trvalým bydlištěm“ uvedený v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí
127. Svou první otázkou se předkládající soud Soudního dvora táže, zda čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí musí být vykládán v tom smyslu, že domněnce, že osoba se zdržuje nebo má trvalé bydliště ve vykonávajícím členském státě, odporuje skutečnost, že dotčená osoba:
– se v něm nezdržuje nepřetržitě;
– se v něm nezdržuje v souladu s vnitrostátními předpisy upravujícími vstup a pobyt cizinců;
– zde opakovaně páchá trestnou činnost a
– v něm vykonává trest odnětí svobody.
128. Podstatou této otázky předkládajícího soudu Soudnímu dvoru je upřesnit, co zahrnují pojmy „zdržuje se“ nebo „má trvalé bydliště“ ve vykonávajícím členském státě, uvedené v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí, a zda okolnosti uvedené v jeho otázce nebo některá z nich mají pro uznání postavení „osoby, která se zdržuje“ nebo „osoby s trvalým bydlištěm“ rozhodující, nebo relevantní povahu.
129. Překládající soud předkládá Soudnímu dvoru tyto otázky, protože oba dotčené pojmy nejsou v rámcovém rozhodnutí definovány. Toto rozhodnutí neodkazuje ani na jiné akty práva Společenství, které by odkazovaly na pojem „bydliště“ nebo „trvalé bydliště“, ani na právo členských států, aby určilo jejich obsah.
130. Česká a nizozemská vláda tvrdí, že definice těchto pojmů musí být ponechána na posouzení každého členského státu. S touto analýzou nesouhlasím.
131. Cílem rámcového rozhodnutí je totiž zavést systém předávání závazný pro justiční orgány členských států, vůči němuž se vykonávající justiční orgán může bránit pouze na základě důvodu pro odmítnutí výkonu výslovně stanoveného tímto rámcovým rozhodnutím. Účinné použití uvedeného rozhodnutí podle mého názoru ukládá, aby byl důvod pro odmítnutí výkonu stanovený v čl. 4 bodě 6 tohoto rozhodnutí definován jednotně ve všech členských státech.
132. Několik členských států, jakož i Komise rovněž tvrdily, že by provedení důvodu pro odmítnutí výkonu stanoveného v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí do vnitrostátního práva mělo být ponecháno v diskreční pravomoci každého členského státu. Podle nich musí být toto ustanovení chápáno tak, že ponechává členským státům volnost stanovit možnost pro své justiční orgány uplatnit tento důvod pro odmítnutí výkonu, či nikoliv.
133. S tímto výkladem rovněž nesouhlasím. Jak jsem uvedl, důvod pro odmítnutí výkonu stanovený v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí má za cíl podpořit znovuzačlenění odsouzené osoby. Jelikož tato osoba, pokud se jedná o občana Unie, má právo se pohybovat a pobývat ve všech členských státech, úspěch jejího znovuzačlenění se netýká pouze vykonávajícího členského státu, ale rovněž všech ostatních členských států a osob, které v nich žijí.
134. Stejnou analýzu lze učinit, pokud jde o státní příslušníky třetích států. Tito státní příslušníci se mohou z důvodu zrušení kontrol na vnitřních hranicích Schengenského prostoru svobodně pohybovat uvnitř tohoto prostoru. Mohou se rovněž pohybovat a pobývat v celé Unii jakožto rodinní příslušníci státního příslušníka členského státu.
135. Z toho vyplývá, že otevření hranic učinilo členské státy společně a nerozdílně odpovědnými za boj s trestnou činností. Proto se vytvoření evropského trestního prostoru ukázalo jako nutnost, aby svobody pohybu nebyly vykonávány na úkor veřejné bezpečnosti.
136. Podle mého názoru je tudíž provedení čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí do vnitrostátního práva každého členského státu nezbytné, aby se evropský zatýkací rozkaz neuplatnil na úkor znovuzačlenění odsouzené osoby, a tudíž legitimního zájmu všech členských států na předcházení trestné činnosti, který má tento důvod pro odmítnutí výkonu chránit.
137. Pokud jde právě o smysl pojmů „zdržuje se“ nebo „má trvalé bydliště“ ve vykonávajícím členském státě, domnívám se stejně jako rakouská, polská a finská vláda, jakož i Komise, že musí být předmětem autonomního výkladu stanoveného s ohledem na účel čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí, jakož i systém a cíle tohoto rozhodnutí.
138. Definice pojmu „trvalé bydliště“ obsažené v jiných aktech Společenství byly stanoveny v závislosti na systému a účelu těchto aktů, které neodpovídají systému a účelu rámcového rozhodnutí. Nemohou být proto jako takové použity za účelem výkladu pojmu „trvalé bydliště“ obsaženého v tomto rámcovém rozhodnutí. Za tímto účelem je nicméně lze vzít v úvahu(35), stejně jako rezoluci (72)1 o sjednocení právních pojmů „bydliště“ a „pobyt“, přijatou Výborem ministrů Rady Evropy dne 18. ledna 1972, na kterou odkazuje předkládající soud(36).
139. Přezkoumám-li účel rámcového rozhodnutí, můžeme z něho vyvodit, že důvod pro odmítnutí výkonu stanovený v čl. 4 bodě 6 tohoto rozhodnutí musí být definován restriktivně. Tento důvod totiž umožňuje se odchýlit od závazného charakteru předání, stanoveného v čl. 1 odst. 1 rámcového rozhodnutí. Jedná se tedy o výjimku ze zásady.
140. Tato analýza je rovněž podpořena krátkostí lhůt, ve kterých musí vykonávající justiční orgán přijmout své rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu.
141. Rovněž jsem uvedl, že důvodem, na kterém je založen čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí, je podpora znovuzačlenění osoby, na níž se vztahuje evropský zatýkací rozkaz. Pojmy „zdržuje se“ nebo „má trvalé bydliště“ v tomto ustanovení je proto třeba definovat vzhledem k tomuto cíli a v restriktivním smyslu uloženém účelem rámcového rozhodnutí.
142. Místo, kde se osoba, která má vykonat trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené s odnětím osobní svobody, zdržuje nebo kde má trvalé bydliště, je pro její znovuzačlenění do společnosti rozhodné, protože cílem tohoto znovuzačlenění je, aby tato osoba znovu nalezla své místo ve společnosti, to znamená rodinné, sociální a pracovní prostředí, v němž před svým odsouzením žila a kam se pravděpodobně po odpykání trestu vrátí.
143. Členské státy Rady Evropy vyjádřily tak ve svých doporučeních k vězeňským pravidlům přání, aby věznění probíhalo pokud možno za takových podmínek, aby vězni mohli v co nejširší míře udržovat a rozvíjet vztahy s rodinou. V průběhu výkonu trestu musí mít vězeň pocit, že není ze společnosti vyloučen. Výkon trestu musí konečně usnadnit získání zaměstnání nebo návrat do zaměstnání po odpykání trestu, a to prostřednictvím programu přípravy na propuštění vypracovaného ve vězeňském zařízení nebo prostřednictvím podmíněného propuštění na svobodu pod dohledem(37).
144. K provedení těchto doporučení je tedy zapotřebí, aby výkon trestu nebo ochranného opatření v co nejmenší míře narušil vztahy vězně s jeho rodinou a sociálním a pracovním prostředím.
145. Z těchto úvah je možné vyvodit následující indicie pro definici pojmů „zdržuje se“ nebo „má trvalé bydliště“ uvedených v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí.
146. Podle mého názoru jednak nemají oba tyto pojmy odlišný obsah, jak potvrzuje skutečnost, že čl. 5 bod 3 rámcového rozhodnutí odkazuje pouze na osobu s trvalým bydlištěm. Krom toho se týkají situace, ve které má osoba, na níž se vztahuje evropský zatýkací rozkaz, s vykonávajícím členským státem taková pouta, že z nich justiční orgán tohoto státu může vyvodit, že aby trest mohl plnit svou funkci znovuzačlenění, musí být vykonán v uvedeném státě. Pojem „trvalé bydliště“ ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí musí být proto chápán jako místo, kde osoba soustředila své hlavní zájmy.
147. Tento pojem tak podle mého názoru odpovídá skutkové situaci, která vyplývá ze souboru kritérií, mezi kterými jsou nejvíce relevantní, jak navrhují rakouská, polská a finská vláda, jakož i Komise, rodinné a sociální vazby, znalost jazyka, místo k bydlení, které má k dispozici, pracovní místo a délka pobytu ve státě, jakož i vůle dotčené osoby se zde zdržovat po ukončení jejího odnětí svobody.
148. Tento seznam by neměl být taxativní, jelikož použití důvodu pro odmítnutí výkonu stanoveného v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí vykonávajícím justičním orgánem musí podle mého názoru vždy předcházet posouzení konkrétní situace dotčené osoby.
149. Z této analýzy mohu vyvodit následující důsledky, pokud jde o okolnosti uvedené předkládajícím soudem.
150. Pokud jde zaprvé o skutečnost, že se dotčená osoba nepřetržitě nezdržovala ve vykonávajícím členském státě, nemůže zpochybnit pouto této osoby k tomuto státu. Osoba totiž může odjet do zahraničí na dovolenou nebo za účelem výkonu svého povolání, aniž by to znamenalo přemístění centra jejích hlavních zájmů.
151. Skutečnost, že v projednávané věci S. Kozłowski opustil Německo v červnu 2005, poté během vánočního volna téhož roku, jakož i v únoru a březnu 2006 tak sama o sobě neprokazuje, že dotčený měl své hlavní zájmy jinde než v tomto členském státě.
152. Pokud jde zadruhé o okolnost, že se osoba, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, nachází ve výkonu trestu odnětí svobody ve vykonávajícím členském státě na základě odsuzujícího rozhodnutí, tato rovněž nepředstavuje relevantní kritérium pro prokázání postavení „osoby s trvalým bydlištěm“, ani pro vyloučení tohoto postavení.
153. Jak jsem uvedl, pojem „trvalé bydliště“ ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí musí být chápán jako místo, kde osoba, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, soustředila své hlavní zájmy a kam se hodlá vrátit po odpykání si svého trestu. Kritéria umožňující určit toto místo slouží k posouzení významu pouta této osoby ke společnosti vykonávajícího členského státu.
154. Pojem „trvalé bydliště“ ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí tedy vychází z vůle dotčené osoby a nezbytně označuje místo, kde požívá nebo může požívat svých práv.
155. Místo, kde osoba, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, vykonává trest odnětí svobody, tedy není v tomto ohledu relevantní, protože toto místo nezávisí na její volbě, ale na volbě justičních orgánů, a v tomto místě je zbavena výkonu významné části svých práv.
156. Překládající soud se rovněž Soudního dvora táže, zda skutečnost, že se osoba, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, zdržuje ve vykonávajícím členském státě v rozporu s právními předpisy tohoto členského státu upravujícími vstup a pobyt cizinců, a okolnost, že zde opakovaně páchá trestnou činnost, vylučují, aby této osobě mohlo být přiznáno postavení osoby s trvalým bydlištěm. Táže se rovněž, zda skutečnost, že uvedená osoba opakovaně páchá trestnou činnost, sama o sobě vylučuje, aby získala obvyklý pobyt.
157. Předkládající soud pokládá tyto otázky z toho důvodu, že legalita pobytu S. Kozłowského v Německu přesahujícího období třech měsíců se zdá být nejistá s ohledem na vnitrostátní právní předpisy, jelikož nevykonával žádnou činnost a zajišťoval si prostředky na živobytí převážně pácháním trestních činů.
158. Jak tvrdí nizozemská vláda, výkon trestu ve vykonávajícím členském státě předpokládá, že se dotčená osoba bude moci skutečně zdržovat v tomto státě po odpykání si svého trestu. Za této podmínky může být dosaženo cíle znovuzačlenění sledovaného prostřednictvím čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí.
159. Z toho vyplývá, že pokud vykonávající justiční orgán zjistí, že dotčená osoba již nemá povolení k pobytu ve vykonávajícím členském státě po odpykání si svého trestu, použití důvodu pro odmítnutí výkonu stanoveného v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí se jeví bezpředmětné.
160. Nicméně posouzení, zda dotčená osoba může pobývat ve vykonávajícím členském státě po odpykání si svého trestu, musí být s ohledem na skutečnost, že zde nemá trvalé bydliště v souladu s vnitrostátním zákonem o vstupu a pobytu cizinců a že zde opakovaně páchá trestnou činnost provedeno vykonávajícím justičním orgánem v souladu s požadavky práva Společenství a při respektování základních práv.
161. Situace se tedy liší podle toho, zda je dotčená osoba občanem Unie nebo státním příslušníkem třetího státu.
162. Podmínky vstupu a pobytu státních příslušníků třetích států v členských státech Unie spadají v současném stavu práva Společenství z velké části do pravomoci těchto členských států. Situace těchto státních příslušníků je právem Společenství upravena především pouze tehdy, pokud jsou rodinnými příslušníky občana Unie nebo státními příslušníky státu, se kterým Společenství uzavřelo úmluvu, nebo pokud se na ně vztahuje působnost směrnice o právu na sloučení rodiny(38) nebo působnost směrnice o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty(39).
163. V důsledku toho, pokud na základě právních předpisů vykonávajícího členského státu skutečnost, že se zde státní příslušník třetího státu protiprávně zdržuje a opakovaně zde páchá trestnou činnost, mu neumožňuje pobývat v tomto státě po odpykání si svého trestu, při respektování práv zaručených Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv Evropské unie, nemůže být považován za osobu s trvalým bydlištěm ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí.
164. Situace je naopak odlišná, pokud je osoba, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, jako S. Kozłowski, občanem Unie.
165. Jak uvádí Komise a jak je připomenuto v jedenáctém bodě odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES(40), základní a individuální právo pobytu v jiném členském státě je občanům Unie přiznáno přímo Smlouvou a nezávisí na splnění správních postupů v hostitelském členském státě.
166. Toto právo není zajisté bezpodmínečné. Během prvních pěti let je podmíněno tím, že dotčená osoba má dostatečné prostředky a zdravotní pojištění, aby se nestala zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu. Vyhoštění však nemůže být automatickým důsledkem nedostatku stálých prostředků.
167. Takové opatření lze podle šestnáctého bodu odůvodnění směrnice 2004/38 přijmout jen tehdy, pokud osoba představuje nepřiměřenou zátěž pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu. Za tímto účelem musí tento stát posuzovat, zda se v tomto případě nejedná o dočasné potíže a musí zohlednit délku pobytu, osobní poměry a objem poskytované pomoci.
168. Pouhá skutečnost, že S. Kozłowski nemá stálé prostředky a že tak porušuje německé právní předpisy upravující pobyt a vstup cizinců, tedy jako taková neprokazuje, že nesmí legálně pobývat ve vykonávajícím členském státě po odpykání si svého trestu odnětí svobody. Tato skutečnost nepředstavuje sama o sobě důkaz, který by vylučoval, že dotčená osoba může být považována za osobu s trvalým bydlištěm v tomto státě, pokud nebylo rozhodnuto o jejím vyhoštění v souladu s právem Společenství(41).
169. Stejně tak může-li být občan Unie po spáchání trestných činů v některém členském státě zbaven svého práva pobytu v tomto státě, může se tak stát pouze na základě rozhodnutí o vyhoštění přijatého v souladu s velmi omezujícími podmínkami stanovenými v článcích 27 až 33 směrnice 2004/38.
170. Je třeba připomenout, že takové rozhodnutí smí být přijato pouze za výjimečných okolností, tedy jestliže osobní chování dotyčného představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Krom toho před přijetím rozhodnutí o vyhoštění z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí hostitelský členský stát vzít v úvahu zejména délku pobytu dotyčné osoby na jeho území, věk, zdravotní stav, rodinné a ekonomické poměry, společenskou a kulturní integraci v tomto státě a intenzitu vazeb na zemi původu.
171. Z toho vyplývá, že okolnost, že občan Unie opakovaně páchal trestnou činnost na území vykonávajícího členského státu, sama o sobě nevylučuje, aby mohl mít postavení „osoby s trvalým bydlištěm“ ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí. Taková okolnost totiž neprokazuje, že dotčená osoba soustředila své hlavní zájmy jinde, než v tomto státě.
172. Z toho rovněž vyplývá, že skutečnost, že se takový státní příslušník zdržuje ve vykonávajícím členském státě v rozporu s právnímu předpisy tohoto státu upravujícími vstup a pobyt cizinců a opakovaně zde páchá trestnou činnost, brání přiznání postavení „osoby s trvalým bydlištěm“ ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí pouze tehdy, pokud bylo rozhodnuto o vyhoštění této osoby v souladu s právem Společenství.
173. S ohledem na tyto úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na první předběžnou otázku tak, že osoba se zdržuje nebo má trvalé bydliště ve vykonávajícím členském státě ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí, pokud zde soustředila své hlavní zájmy, takže se výkon trestu v tomto státě zdá nezbytný za účelem podpory jejího znovuzačlenění. Za účelem posouzení, zda je tato podmínka splněna, musí vykonávající justiční orgán přezkoumat veškeré relevantní skutečnosti osobní situace dotčené osoby.
174. Dále okolnosti, že se osoba, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, přerušovaně zdržovala ve vykonávajícím členském státě a je zde ve výkonu trestu, nepředstavují rozhodující či relevantní kritéria za účelem posouzení, zda se zdržuje nebo má trvalé bydliště v tomto státě ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí. Konečně okolnosti, že se dotčená osoba zdržuje ve vykonávajícím členském státě v rozporu s právními předpisy tohoto státu o vstupu a pobytu cizinců a že zde opakovaně páchá trestnou činnost, brání tomu, aby měla postavení „osoby, která se zdržuje“ nebo „osoby s trvalým bydlištěm“ v tomto státě, pokud je tato osoba občanem Unie, pouze tehdy, pokud bylo rozhodnuto o jejím vyhoštění v souladu s právem Společenství.
V – Závěry
175. S přihlédnutím k předcházejícím úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Oberlandesgericht Stuttgart následovně:
„1) Článek 4 bod 6 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy musí být vykládán v tom smyslu, že brání právním předpisům členského státu, které vylučují výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu, pokud se tento zatýkací rozkaz týká některého z jeho státních příslušníků a tento státní příslušník nesouhlasí se svým předáním.
Ve věci v původním řízení je předkládající soud povinen použít na S. Kozłowského ustanovení svého vnitrostátního práva použitelná na státní příslušníky jiných členských států v souladu s účelem rámcového rozhodnutí 2002/584. Zásada konformního výkladu brání tomu, aby byl důvod pro odmítnutí výkonu stanovený ve vnitrostátním právu ve prospěch německých státních příslušníků, kteří nesouhlasí se svým předáním, uplatněn na základě zásady zákazu diskriminace na státní příslušníky jiných členských států.
2) Osoba se zdržuje nebo má trvalé bydliště ve vykonávajícím členském státě ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, pokud zde soustředila své hlavní zájmy, takže se výkon trestu v tomto státě zdá nezbytný za účelem podpory jejího znovuzačlenění.
Za účelem posouzení, zda je tato podmínka splněna, musí vykonávající justiční orgán přezkoumat veškeré relevantní skutečnosti osobní situace dotčené osoby.
Okolnosti, že se osoba, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, přerušovaně zdržovala ve vykonávajícím členském státě a je zde ve výkonu trestu, nepředstavují rozhodující či relevantní kritéria za účelem posouzení, zda se zdržuje nebo má trvalé bydliště v tomto státě ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584.
Okolnosti, že se dotčená osoba zdržuje ve vykonávajícím členském státě v rozporu s právními předpisy tohoto státu o vstupu a pobytu cizinců a že zde opakovaně páchá trestnou činnost, brání tomu, aby měla postavení ,osoby, která se zdržuje‘ nebo ,osoby s trvalým bydlištěm‘ v tomto státě, pokud je tato osoba občanem Unie, pouze tehdy, pokud bylo rozhodnuto o jejím vyhoštění v souladu s právem Společenství.“