Věc C‑89/17
Secretary of State for the Home Department
proti
Rozanne Banger
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná
Upper Tribunal (Immigration and Asylum Chamber) vrchní soud (oddělení pro imigrační a azylové záležitosti), Spojené království]
„Řízení o předběžné otázce – Občanství Evropské unie – Článek 21 SFEU – Právo občanů Unie na volný pohyb a pobyt v rámci území Unie – Směrnice 2004/38/ES – Článek 3 odst. 2 první pododstavec písm. b) – Partner, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah – Návrat do členského státu, jehož je občan Unie státním příslušníkem – Žádost o povolení k pobytu – Pečlivé posouzení osobních poměrů žadatele – Články 15 a 31 – Účinná soudní ochrana – Listina základních práv Evropské unie – Článek 47“
Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 12. července 2018
1. Občanství Unie – Ustanovení Smlouvy – Právo na volný pohyb a pobyt na území členských států – Občan Unie vracející se do členského státu, jehož je státním příslušníkem, poté, co pobýval v jiném členském státě na základě samotného postavení občana Unie – Odvozené právo pobytu jeho rodinných příslušníků, kteří jsou státními příslušníky třetího státu – Podmínky – Obdobné použití podmínek pro přiznání stanovených směrnicí 2004/38
(Článek 21 odst. 1 SFEU; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38)
2. Občanství Unie – Ustanovení Smlouvy – Právo na volný pohyb a pobyt na území členských států – Občan Unie vracející se do členského státu, jehož je státním příslušníkem, poté, co pobýval v jiném členském státě na základě samotného postavení občana Unie – Žádost o udělení povolení k pobytu neregistrovanému partnerovi, s nímž má uvedený občan Unie řádně doložený trvalý vztah – Povinnost členského státu usnadnit udělení takového povolení
(Článek 21 odst. 1 SFEU; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38)
3. Občanství Unie – Ustanovení Smlouvy – Právo na volný pohyb a pobyt na území členských států – Občan Unie vracející se do členského státu, jehož je státním příslušníkem, poté, co pobýval v jiném členském státě na základě samotného postavení občana Unie – Žádost o udělení povolení k pobytu neregistrovanému partnerovi, s nímž má uvedený občan Unie řádně doložený trvalý vztah – Zamítnutí – Povinnost vydat rozhodnutí o zamítnutí na základě pečlivého posouzení osobních poměrů žadatele
(Článek 21 odst. 1 SFEU; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38, čl. 3 odst. 2)
4. Občanství Unie – Právo na volný pohyb a pobyt na území členských států – Směrnice 2004/38 – Adresáti – Ostatní rodinní příslušníci občana Unie, kteří jsou státními příslušníky třetích států a nevztahuje se na ně definice podle čl. 2 bodu 2 směrnice – Partner, který má s uvedeným občanem řádně doložený trvalý vztah – Žádost o povolení k pobytu – Zamítnutí – Nárok na opravný prostředek – Soudní přezkum – Rozsah
(Listina základních práv Evropské unie, článek 47; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38, čl. 3 odst. 2, čl. 15 odst. 1, čl. 30 a 31)
1. Viz znění rozhodnutí.
(viz body 27–29)
2. Článek 21 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že ukládá členskému státu, jehož je občan Unie státním příslušníkem, povinnost usnadnit udělení povolení k pobytu neregistrovanému partnerovi, který je státním příslušníkem třetího státu a s nímž má tento občan Unie řádně doložený trvalý vztah, pokud se uvedený občan Unie poté, co využil svého práva na volný pohyb za účelem výkonu práce v jiném členském státě v souladu s podmínkami stanovenými směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS, vrátí společně se svým partnerem k pobytu do členského státu, jehož je státním příslušníkem.
V tomto ohledu je třeba upřesnit, že čl. 3 odst. 2 první pododstavec písm. b) uvedené směrnice se konkrétně týká partnera, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah. Toto posledně uvedené ustanovení stanoví, že hostitelský členský stát v souladu se svými vnitrostátními předpisy usnadní vstup a pobyt těchto partnerů.
Podle judikatury Soudního dvora nestanoví čl. 3 odst. 2 této směrnice členským státům povinnost přiznat právo na vstup a pobyt státním příslušníkům třetích států, na které míří toto ustanovení, avšak ukládá těmto státům povinnost, aby jistým způsobem zvýhodnily žádosti podané státními příslušníky třetích států, jichž se uvedený článek týká, oproti žádostem o vstup a pobyt podaným ostatními státními příslušníky třetích států (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. září 2012, Rahman a další, C‑83/11, EU:C:2012:519, bod 21).
(viz body 30, 31, 35 a výrok 1)
3. Článek 21 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že rozhodnutí neudělit povolení k pobytu státnímu příslušníkovi třetího státu, který je neregistrovaným partnerem občana Unie, jenž se poté, co využil svého práva na volný pohyb za účelem výkonu práce v jiném členském státě v souladu s podmínkami stanovenými směrnicí 2004/38, vrátí se svým partnerem k pobytu do členského státu, jehož je státním příslušníkem, musí být vydáno na základě pečlivého posouzení osobních poměrů žadatele a musí být odůvodněno.
V rámci tohoto zkoumání osobních poměrů žadatele musí příslušný orgán zohlednit jednotlivé faktory, které mohou být případně relevantní (v tomto smyslu rozsudek ze dne 5. září 2012, Rahman a další, C‑83/11, EU:C:2012:519, bod 23).
Jak vzhledem k tomu, že směrnice 2004/38 neobsahuje konkrétnější ustanovení, tak i s ohledem na použití spojení „v souladu se svými vnitrostátními předpisy“ v jejím čl. 3 odst. 2, je nutno konstatovat, že každý členský stát má široký prostor pro uvážení ohledně volby faktorů, které budou zohledňovány. Členské státy však musí zajistit, aby jejich vnitrostátní předpisy zahrnovaly kritéria, jež budou v souladu s obvyklým smyslem výrazu „usnadní“ a jež nezbaví toto ustanovení jeho užitečného účinku (v tomto smyslu rozsudek ze dne 5. září 2012, Rahman a další, C‑83/11, EU:C:2012:519, bod 24).
(viz body 39–41 a výrok 2)
4. Článek 3 odst. 2 směrnice 2004/38 musí být vykládán v tom smyslu, že státní příslušníci třetích států, na něž se vztahuje toto ustanovení, musí mít k dispozici opravný prostředek umožňující napadnout rozhodnutí o odmítnutí udělit jim povolení k pobytu a po jeho využití musí mít vnitrostátní soud možnost ověřit, zda se zamítavé rozhodnutí opírá o dostatečně pevný skutkový základ a zda byly dodrženy procesní záruky. K těmto zárukám patří i povinnost, aby příslušné vnitrostátní orgány pečlivě zkoumaly osobní poměry žadatele a odůvodnily každé rozhodnutí o odepření vstupu nebo pobytu.
V souladu s čl. 15 odst. 1 směrnice 2004/38 se na veškerá rozhodnutí o omezení volného pohybu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků z jiných důvodů než veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví obdobně použijí postupy stanovené v článcích 30 a 31. Článek 31 odst. 1 této směrnice uvádí, že dotyčné osoby mají v hostitelském členském státě přístup k soudním a případně správním opravným prostředkům za účelem přezkumu rozhodnutí přijatého vůči nim z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví.
Tato ustanovení však výslovně nezmiňuje osoby uvedené konkrétně v čl. 3 odst. 2 prvním pododstavci písm. b) směrnice 2004/38.
Jak v tomto ohledu uvedl i generální advokát v bodě 87 svého stanoviska, pojem „rodinný příslušník“ je použit v jiných ustanoveních směrnice 2004/38 v tom smyslu, že zahrnuje i osoby uvedené v čl. 3 odst. 2 této směrnice.
Podle judikatury Soudního dvora citované v bodě 38 dále členské státy za účelem splnění této povinnosti musí v souladu s čl. 3 odst. 2 druhým pododstavcem směrnice 2004/38 stanovit, že osoby uvedené v čl. 3 odst. 2 prvním pododstavci této směrnice budou moci dosáhnout rozhodnutí o své žádosti, jež bude vydáno na základě pečlivého posouzení osobních poměrů těchto osob a v případě zamítavého rozhodnutí bude odůvodněno.
Ustanovení směrnice 2004/38 přitom musí být vykládána v souladu s požadavky vyplývajícími z článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. června 2013, ZZ, C‑300/11, EU:C:2013:363, bod 50), takže tyto osoby musí mít možnost účinného soudního přezkumu rozhodnutí přijatého podle tohoto ustanovení, v jehož rámci bude možné po skutkové a právní stránce přezkoumat legalitu tohoto rozhodnutí z pohledu unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. listopadu 2011, Gajdarov, C‑430/10, EU:C:2011:749, bod 41).
Je tedy třeba mít za to, že procesní záruky stanovené v čl. 31 odst. 1 směrnice 2004/38 platí i pro osoby, na něž míří čl. 3 odst. 2 první pododstavec písm. b) této směrnice.
Pokud jde o obsah těchto procesních záruk, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že osoba podle čl. 3 odst. 2 této směrnice má právo na to, aby soud ověřil, zda vnitrostátní právní úprava, jakož i její uplatňování, nepřekračují meze posuzovací pravomoci vymezené směrnicí (rozsudek ze dne 5. září 2012, Rahman a další, C‑83/11, EU:C:2012:519, bod 25).
Pokud jde o soudní přezkum prostoru pro uvážení, kterým disponují příslušné vnitrostátní úřady, vnitrostátní soud musí zejména ověřit, zda se napadené rozhodnutí opírá o dostatečně pevný skutkový základ. Tento přezkum se dále musí týkat toho, zda byly dodrženy procesní záruky, což má zásadní význam, aby mohl soud ověřit, zda jsou dány skutkové a právní okolnosti, na kterých závisí výkon posuzovací pravomoci (obdobně viz rozsudek ze dne 4. dubna 2017, Fahimian, C‑544/15, EU:C:2017:255, body 45 a 46). K těmto zárukám patří v souladu s čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38 požadavek, aby tyto orgány pečlivě zkoumaly osobní poměry žadatele a odůvodnily každé rozhodnutí o odepření vstupu nebo pobytu.
(viz body 44–52 a výrok 3)