ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého senátu)
23. října 2015(*)
„Žaloba na neplatnost – Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vůči Íránu s cílem zabránit šíření jaderných zbraní – Zmrazení finančních prostředků – Lhůta k podání žaloby – Opožděnost – Nepřípustnost – Návrh na náhradu škody – Nepřípustnost“
Ve věci T‑552/13,
Oil Turbo Compressor Co. (Private Joint Stock), se sídlem v Teheránu (Írán), zastoupená K. Kleinschmidtem, advokátem,
žalobkyně,
proti
Radě Evropské unie, zastoupené M. Bishopem a J.-P. Hixem, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je jednak návrh na zrušení prováděcího nařízení Rady (EU) č. 1245/2011 ze dne 1. prosince 2011, kterým se provádí nařízení (EU) č. 267/2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 319, s. 11), a nařízení Rady (EU) č. 267/2012 ze dne 23. března 2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení č. 961/2010 (Úř. věst. L 88, s. 1), v rozsahu, v němž se týkají žalobkyně, a jednak návrh na náhradu škody,
TRIBUNÁL (druhý senát),
ve složení M. E. Martins Ribeiro, předsedkyně, S. Gervasoni a L. Madise (zpravodaj), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: L. Grzegorczyk, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 11. března 2015,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Projednávaná věc spadá do rámce režimu omezujících opatření zavedeného za účelem vytvoření tlaku na Íránskou islámskou republiku k tomu, aby ukončila jaderné činnosti představující riziko šíření jaderných zbraní a vývoj nosičů jaderných zbraní.
2 Žalobkyně, Oil Turbo Compressor Co. (Private Joint Stock), je společností usazenou v Íránu s aktivitami v oblasti výroby, výzkumu a poskytování služeb v oboru těžby ropy, petrochemického průmyslu a energetiky obecně. Zabývá se zejména výrobou turbín a turbokompresorů používaných v odvětví těžby ropy a petrochemickém průmyslu a jejich uváděním na trh.
3 Dne 26. července 2010 přijala Rada Evropské unie rozhodnutí 2010/413/SZBP ze dne 26. července 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140/SZBP (Úř. věst. L 195, s. 39). Článek 20 odst. 1 rozhodnutí 2010/413 upravuje zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů osob a subjektů, jejichž seznam je obsažen v přílohách I a II téhož rozhodnutí.
4 Dne 25. října 2010 Rada v návaznosti na přijetí rozhodnutí 2010/413 přijala nařízení (EU) č. 961/2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení (ES) č. 423/2007 (Úř. věst. L 281, s. 1). Článek 16 odst. 2 písm. a) nařízení č. 961/2010 upravuje zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů osob, subjektů a orgánů uvedených v příloze VIII uvedeného nařízení.
5 Dne 1. prosince 2011 přijala Rada rozhodnutí 2011/783/SZBP, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 319, s. 71), jímž zejména přidala jméno žalobkyně na seznam osob a subjektů uvedených v příloze II rozhodnutí 2010/413.
6 Rada téhož dne přijala prováděcí nařízení (EU) č. 1245/2011, kterým se provádí nařízení (EU) č. 961/2010 (Úř. věst. L 319, s. 11), jímž zejména přidala jméno žalobkyně na seznam obsažený v příloze VIII nařízení č. 961/2010.
7 V rozhodnutí 2011/783 a v prováděcím nařízení č. 1245/2011 Rada odůvodnila zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů žalobkyně následujícím způsobem:
„Přidružená ke společnosti Sakhte Turbopomp va Kompressor (SATAK) (též Turbo Compressor Manufacturer, TCMFG) uvedené na seznamu EU.“
8 Dne 2. prosince 2011 Rada zveřejnila v Úředním věstníku Evropské unie oznámení pro osoby a subjekty, na něž se vztahuje čl. 19 odst. 1 [písm.] b) a čl. 20 odst. 1 [písm.] b) rozhodnutí 2010/413 (příloha II) jakož i čl. 16 odst. 2 nařízení č. 961/2010 (příloha VIII) (Úř. věst. C 351, p. 15, dále jen „oznámení ze dne 2. prosince 2011“), ve znění plynoucím z rozhodnutí 2011/783 a z prováděcího nařízení č. 1245/2011. V uvedeném oznámení Rada odkázala na relevantní akty, pokud jde o důvody jednotlivých zařazení, a uvedla zejména, že se rozhodla zařadit osoby a subjekty na seznamy obsažené v příloze II rozhodnutí 2010/413 a v příloze VIII nařízení č. 961/2010. Mimoto Rada upozornila dotčené osoby a subjekty na možnost napadnout uvedené akty před Tribunálem za podmínek stanovených v čl. 275 druhé odrážce SFEU a v čl. 263 čtvrté a šesté odrážce SFEU.
9 Doporučeným dopisem s dodejkou ze dne 5. prosince 2011 (dále jen „dopis ze dne 5. prosince 2011“), odeslaným dne 6. prosince 2011, Rada informovala žalobkyni o jejím zařazení na seznam osob a subjektů vyjmenovaných v příloze II rozhodnutí 2010/413, ve znění rozhodnutí 2011/783, a v příloze VIII nařízení č. 961/2010, ve znění prováděcího nařízení č. 1245/2011. Tento dopis se Radě vrátil s poznámkou „odstěhoval se“ učiněnou íránskými poštovními službami.
10 Dne 13. února 2012 žalobkyně podala k Tribunálu žalobu znějící na zrušení rozhodnutí 2011/783 v rozsahu, v němž se jí týkalo, neboť Rada se dopustila zjevně nesprávného posouzení skutečností, na kterých bylo ve vztahu k žalobkyni rozhodnutí založeno. Uvedená žaloba byla zaregistrována pod číslem T‑63/12.
11 Nařízení č. 961/2010 bylo zrušeno nařízením Rady (EU) č. 267/2012 ze dne 23. března 2012, o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 88, s. 1), jehož čl. 23 odst. 2 upravuje zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů osobám, subjektům a orgánům uvedeným v příloze IX uvedeného nařízení. Název žalobkyně byl Radou do uvedené přílohy zařazen ze stejných důvodů, jaké jsou uvedeny v rozhodnutí 2011/783 a v prováděcím nařízení č. 1245/2011 (viz bod 7 výše).
12 Rozsudkem ze dne 26. října 2012, Oil Turbo Compressor v. Rada (T‑63/12, Sb. rozh., EU:T:2012:579) Tribunál vyhověl žalobě, kterou podala žalobkyně, která směřovala ke zrušení rozhodnutí 2011/783, v rozsahu, v němž se jí týkalo.
13 Dne 11. prosince 2012 Rada v Úředním věstníku zveřejnila oznámení pro osoby a subjekty, na něž se vztahují omezující opatření stanovená rozhodnutím 2010/413 a nařízením č. 267/2012 (Úř. věst. C 380, s. 7, dále jen „oznámení ze dne 11. prosince 2012“). Uvedené oznámení upozornilo osoby a subjekty uvedené v příloze II rozhodnutí 2010/413 a v příloze IX nařízení č. 267/2012 na možnost zaslat Radě žádost, včetně podpůrných dokumentů, o opětovný přezkum rozhodnutí, kterým byly zařazeny do uvedených příloh.
14 Dopisem ze dne 21. ledna 2013 žalobkyně připomněla rozsudek Oil Turbo Compressor v. Rada, bod 12 výše (EU:T:2012:579), a poznamenala, že její jméno dosud nebylo vymazáno ani z přílohy II rozhodnutí 2010/413 ani z přílohy IX nařízení č. 267/2012, a požádala Radu, aby jí udala důvody bránící vyhovění uvedenému rozsudku.
15 Dopisy ze dne 6. února 2013 a ze dne 29. dubna 2013 žalobkyně v podstatě vyzvala Radu, aby vyhověla rozsudek Oil Turbo Compressor v. Rada, bod 12 výše (EU:T:2012:579).
16 Nařízením Rady (EU) č. 1203/2013 ze dne 26. listopadu 2013, kterým se provádí nařízení č. 267/2012 (Úř. věst. L 316, s. 1), byla žalobkyně odstraněna ze seznamu uvedeného v příloze IX nařízení č. 267/2012.
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
17 Žalobkyně podala projednávanou žalobu návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 15. října 2013.
18 Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu téhož dne podala žalobkyně na základě článku 76a jednacího řádu Tribunálu ze dne 2. května 1991 návrh na projednání věci ve zrychleném řízení.
19 Organizačním procesním opatřením stanoveným v článku 64 jednacího řádu ze dne 2. května 1991, oznámeným účastnicím řízení dne 28. listopadu 2013, se Tribunál účastnic řízení dotázal, zda a k jakému datu Rada sdělila žalobkyni – buď přímo, nebo zveřejněním ve věstníku – své rozhodnutí zařadit název žalobkyně jednak na seznam uvedený v jediné příloze prováděcího nařízení č. 1245/2011 a jednak na seznam uvedený v příloze IX nařízení č. 267/2012. Účastnice řízení na tyto otázky odpověděly ve stanovené lhůtě.
20 Dne 29. listopadu 2013 Rada předložila kanceláři Tribunálu žalobní odpověď, která podpůrně obsahovala návrh na nevydání rozhodnutí ve věci samé z důvodu odstranění názvu žalobkyně ze seznamu uvedeného v příloze IX nařízení č. 267/2012 prostřednictvím prováděcího nařízení č. 1203/2013 (viz bod 16 výše).
21 Rozhodnutím ze dne 12. prosince 2013 Tribunál (druhý senát) zamítl návrh směřující k projednání věci ve zrychleném řízení.
22 Dne 25. března 2014 žalobkyně předložila kanceláři Tribunálu repliku obsahující rozšíření žalobních důvodů. Tribunál uvedený dokument zaregistroval, ale vyhradil si rozhodnutí o jeho přípustnosti.
23 Na základě zprávy soudce zpravodaje se Tribunál (druhý senát) rozhodl zahájit ústní část řízení.
24 Organizačním procesním opatřením stanoveným v článku 64 jednacího řádu ze dne 2. května 1991, oznámeným účastnicím řízení dne 30. ledna 2015, Tribunál položil účastnicím řízení písemnou otázku, na kterou měly odpovědět na jednání. Otázka se týkala usnesení ze dne 20. února 2014, Jannatian v. Rada (T‑187/13, EU:T:2014:134), a jeho relevance ve vztahu k projednávané věci.
25 Datum jednání, které bylo původně stanoveno na 4. února 2015, bylo na žádost žalobkyně posunuto na 11. března 2015.
26 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 11. března 2015.
27 Na jednání se Rada v odpovědi na otázku uvedenou v bodě 24 výše opřela o oznámení ze dne 11. prosince 2012 a na žádost Tribunálu předložila jeho opis. Uvedený dokument byl zařazen do spisu, aniž proti tomu žalobkyně vznesla námitku. Žalobkyně přednesla vyjádření k uvedenému dokumentu, což bylo zaznamenáno do protokolu z jednání.
28 Žalobkyně v žalobě navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil prováděcí nařízení č. 1245/2011 a nařízení č. 267/2012 (dále jen společně „napadené akty“) v rozsahu, v němž se jí týkají;
– uložil Radě náhradu nákladů řízení.
29 V replice žalobkyně mimo jiné navrhuje, aby Tribunál uložil Radě, aby jí zaplatila částku 90 528 392,56 eur z titulu náhrady škody.
30 V žalobní odpovědi Rada navrhla, aby Tribunál:
– zamítl žalobu a uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení;
– podpůrně, rozhodl, že není důvodné rozhodnout ve věci samé.
31 V odpovědi na návrh na náhradu škody podaný žalobkyní v replice Rada v duplice navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl návrh na náhradu škody jako zjevně nepřípustný, nebo podpůrně jako neopodstatněný;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
K návrhu na zrušení
32 Žalobkyně uvádí na podporu své žaloby na neplatnost tři žalobní důvody. Vychází zaprvé ze zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu, z něhož vycházejí napadené akty, zadruhé z porušení zásady proporcionality a za třetí z porušení práva být vyslechnut, povinnosti odůvodnění, práva na obhajobu a práva na účinnou právní ochranu.
33 Rada tvrdí, aniž formálně vznesla námitku nepřípustnosti na základě článku 114 jednacího řádu ze dne 2. května 1991, že návrhy na zrušení byly podány po lhůtě, a jsou tudíž nepřípustné. Podpůrně má za to, že vzhledem k tomu, že žalobkyně byla prováděcím nařízením č. 1203/2013 vymazána ze seznamu uvedeného v příloze IX nařízení č. 267/2012, již v žádném případě není třeba rozhodnout ve věci samé.
34 Úvodem je třeba posoudit přípustnost návrhů na zrušení s ohledem na lhůtu pro podání žaloby.
35 V tomto ohledu na jedné straně Rada tvrdí, že se pokusila sdělit prováděcí nařízení č. 1245/2011 žalobkyni dopisem ze dne 5. prosince 2011, který jí íránská pošta vrátila. Proto – vzhledem k nemožnosti provést individuální oznámení – začala lhůta pro podání žaloby plynout ke dni zveřejnění oznámení ze dne 2. prosince 2011. Na druhé straně, ohledně nařízení č. 267/2012 Rada na jednání poznamenala, že lhůta pro podání žaloby začala plynout v den zveřejnění oznámení ze dne 11. prosince 2012, nebo přinejmenším, jak tvrdila v písemných vyjádřeních, v den, kdy se žalobkyně dozvěděla o přijetí uvedeného nařízení a o jeho obsahu, tedy nejpozději dne 21. ledna 2013.
36 Žalobkyně uvedené argumenty Rady zpochybňuje v zásadě proto, že při neexistenci individuálního oznámení napadených aktů lhůta pro podání žaloby podle ní nezačala plynout. Zejména pokud jde o prováděcí nařízení č. 1245/2011, se Rada nemůže odvolávat na vrácení dopisu ze dne 5. prosince 2011 íránskou poštou, jelikož měla zajistit řádné doručení svých dopisů. Dále, pokud jde o nařízení č. 267/2012, žalobkyně v zásadě tvrdí, že Rada se měla pokusit sdělit je přímo jí či přinejmenším jejímu advokátovi a v každém případě oznámení ze dne 11. prosince 2012 nelze považovat za počátek běhu lhůty pro podání žaloby. Mimoto jelikož žalobkyně mohla legitimně očekávat, že po vydání rozsudku Oil Turbo Compressor v. Rada, bod 12 výše (EU:T:2012:579) Rada odstraní její název ze seznamů uvedených v příloze VIII nařízení č. 961/2010 a v příloze IX nařízení č. 267/2012, protože zařazení do seznamů bylo založeno na stejných důvodech jako v rozhodnutí 2011/783, které ve vztahu k žalobkyni uvedený rozsudek zrušil, má žalobkyně za to, že považování této žaloby za opožděnou je v rozporu se zásadou legality správy. Mimoto žalobkyně dodává, že Rada, která neodpověděla na její dopisy ze dne 21. ledna, 6. února a 29. dubna 2013, ji měla vyslechnout a poučit ji o dostupných opravných prostředcích.
37 Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 263 šestého pododstavce SFEU „[ž]aloby uvedené v tomto článku musí být podány ve lhůtě dvou měsíců, a to podle okolností ode dne vyhlášení příslušného aktu, ode dne jeho oznámení navrhovateli nebo ode dne, kdy se o něm navrhovatel dozvěděl“.
38 Podle judikatury právo na účinnou soudní ochranu znamená, že unijní orgán, který přijme akt, z něhož pro určitou osobu nebo pro určitý subjekt vyplývají omezující opatření, musí v co možná největším rozsahu sdělit důvody, na nichž je tento akt založen, a to buď v okamžiku jeho přijetí, nebo alespoň co možná nejdříve po jeho přijetí, aby tyto osoby nebo subjekty mohly využít práva tento akt napadnout (rozsudek ze dne 6. září 2013, Bank Melli Iran v. Rada, T‑35/10 a T‑7/11, Sb. rozh., EU:T:2013:397, bod 56; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek ze dne 16. listopadu 2011, Bank Melli Iran v. Rada, C‑548/09 P, Sb. rozh., EU:C:2011:735, bod 47 a citovaná judikatura).
39 Tato situace vyplývá ze zvláštní povahy aktů ukládajících omezující opatření vůči osobě či subjektu, které se podobají aktům s obecnou působností, neboť zakazují určité kategorii obecně a abstraktně určených adresátů zejména poskytnout finanční zdroje a hospodářské prostředky k dispozici osobám a subjektům, jejichž jména jsou uvedena na seznamech obsažených v jejich přílohách, a zároveň představují řadu individuálních rozhodnutí vůči uvedeným osobám a subjektům (viz rozsudek ze dne 23. dubna 2013, Gbagbo a další v. Rada, C‑478/11 P až C‑482/11 P, Sb. rozh., EU:C:2013:258, bod 56 a citovaná judikatury).
40 V projednávané věci byla tato zásada konkretizována v čl. 36 odst. 3 nařízení č. 961/2010 a v čl. 46 odst. 3 nařízení č. 267/2012, které stanoví, že Rada sdělí své rozhodnutí dotčené osobě či subjektu, včetně důvodů jejich zařazení na seznam osob a subjektů dotčených omezujícími opatřeními, buď přímo, je-li známa jejich adresa, nebo zveřejněním oznámení, čímž jim umožní předložit připomínky.
41 Z toho plyne, že ačkoli je pravda, že vstup v platnost takových aktů, jako jsou napadené akty, nastane jejich zveřejněním, lhůta pro podání žaloby na neplatnost proti uvedeným aktům na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU začíná pro jednotlivé uvedené osoby a subjekty plynout ode dne, kdy jim uvedené akty byly povinně sděleny (rozsudek Gbagbo a další v. Rada, bod 39 výše, EU:C:2013:258, bod 59).
42 Tato lhůta tedy plyne buď ode dne individuálního oznámení tohoto aktu dotyčnému, je-li známa jeho adresa, nebo v opačném případě od zveřejnění oznámení v Úředním věstníku (rozsudek ze dne 16. července 2014, Hassan v. Rada, T‑572/11, Sb. rozh., EU:T:2014:682, bod 33; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek Gbagbo a další v. Rada, bod 39 výše, EU:C:2013:258, body 59 až 62).
43 V tomto ohledu je třeba zaprvé dodat, že Rada nemá možnost libovolně se rozhodnout, jakým způsobem sdělí svá rozhodnutí dotčeným osobám. Podle judikatury totiž ustanovení citovaná v bodě 40 výše musí být vykládána v tom smyslu, že má-li Rada k dispozici adresu osoby, vůči níž jsou omezující opatření namířena, lhůta pro podání žaloby, v níž tato osoba musí tyto akty napadnout před Tribunálem, nezačne běžet, pokud akty obsahující tato opatření nebyly sděleny přímo. Pouze v případě, kdy je nemožné individuálně sdělit dotčené osobě akt, kterým jsou přijata nebo ponechána v platnosti omezující opatření vůči této osobě, počíná tedy tato lhůta plynout okamžikem zveřejnění oznámení v Úředním věstníku (obdobně viz rozsudek ze dne 5. listopadu 2014, Mayaleh v. Rada, T‑307/12 a T‑408/13, Sb. rozh., EU:T:2014:926, bod 60 a citovaná judikatura; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek Gbagbo a další v. Rada, bod 39 výše, EU:C:2013:258, body 61 a 62).
44 Zadruhé podle judikatury lze mít za to, že Rada nemá možnost sdělit individuálně fyzické nebo právnické osobě nebo subjektu akt obsahující omezující opatření, která se jich týkají, buď v případě, kdy adresa této osoby nebo tohoto subjektu není veřejná a nebyla jí poskytnuta, nebo v případě, kdy bylo sdělení zasláno na adresu, kterou má Rada k dispozici, bezúspěšně, a to přes veškeré kroky, které Rada s náležitou péčí podnikla ve snaze o doručení takového sdělení (rozsudek Mayaleh v. Rada, bod 43 výše, EU:T:2014:926, bod 61).
45 Přípustnost projednávané žaloby na neplatnost je třeba zkoumat s ohledem na tato připomenutá pravidla.
46 Zaprvé k přípustnosti návrhu na zrušení prováděcího nařízení č. 1245/2011 v rozsahu, v němž se týká žalobkyně, na jedné straně je nesporné, že uvedené nařízení bylo dne 2. prosince 2011 předmětem oznámení osobám a subjektům dotčeným omezujícími opatřeními zveřejněného v Úředním věstníku.
47 Na druhé straně je třeba konstatovat, že Rada dne 6. prosince 2011 zaslala žalobkyni dopis ze dne 5. prosince 2011 s dodejkou, aby ji informovala zejména o jejím zařazení do jediné přílohy prováděcího nařízení č. 1245/2011. Je nesporné, že uvedený dopis byl Radě vrácen s poznámkou „odstěhoval se“, kterou připojila íránská pošta.
48 Zdá se tedy, že Rada se nacházela v situaci, kdy bylo nemožné – ve smyslu judikatury citované v bodě 44 výše – provést individuální oznámení, obdobně jako kdyby adresu žalobkyně neznala. V rozporu s argumenty vznesenými žalobkyní na jednání tento závěr platí, i kdyby uvedená adresa byla správná.
49 Rada totiž při zaslání dopisu ze dne 5. prosince 2011 žalobkyni dbala na to, aby jej poslala doporučeně a s dodejkou. Je přitom třeba uvést, že tento způsob zasílání poštovní zásilky je službám pověřeným v Íránu distribucí poštovních zásilek znám (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 20. listopadu 2012, Shahid Beheshti University v. Rada, T‑120/12, EU:T:2012:610, bod 49). Dále je třeba uvést, představuje vhodný způsob individuálního oznámení ve smyslu judikatury citované v bodech 42 a 43 výše, neboť podle judikatury oznámení prostřednictvím doporučeného dopisu s podepsanou dodejkou umožňuje s jistotou určit dies a quo lhůty pro podání žaloby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. května 1984, Ferriera Vittoria v Komise, 224/83, Sb. rozh., EU:C:1984:208, bod 9 a citovaná judikatura).
50 Je tedy třeba mít za to, že Rada, která má v Íránu pouze omezené zdroje pro účely vyhledávání soukromých adres všech osob a subjektů dotčených režimem omezujících opatření (obdobně viz rozsudek Hassan v. Rada, bod 42 výše, EU:T:2014:682, bod 58), ohledně své povinnosti sdělit žalobkyni vůči ní přijatá omezující opatření, prokázala vyžadovanou pečlivost.
51 Z toho plyne, že s ohledem na judikaturu citovanou v bodě 44 výše a v rozporu s argumenty žalobkyně se Rada mohla legitimně opřít o informaci poskytnutou íránskou poštou, podle které se žalobkyně odstěhovala, a nemusela zopakovat pokus o oznámení poštou či jinými prostředky.
52 Zejména je – v rozporu s argumenty vznesenými žalobkyní na jednání –třeba dodat, že po vrácení dopisu ze dne 5. prosince 2011 Rada nebyla povinna jí prováděcí nařízení č. 1245/2011 zaslat faxem či elektronickou poštou. Žalobkyně totiž nijak neprokázala, že Rada měla k dispozici její faxové číslo či emailovou adresu. Omezila se naopak na tvrzení, že obojí mohlo být nalezeno na Internetu, o čemž však nepodala žádný důkaz.
53 Za těchto podmínek začala lhůta pro podání žaloby týkající se prováděcího nařízení č. 1245/2011 plynout datem zveřejnění oznámení ze dne 2. prosince 2011.
54 Tento závěr platí tím spíše, že ve věci, ve které byl vydán rozsudek Oil Turbo Compressor v. Rada, bod 12 výše (EU:T:2012:579), žalobkyně v řádné lhůtě podala žalobu na neplatnost rozhodnutí 2011/783. Uvedené rozhodnutí, přijaté tentýž den jako prováděcí nařízení č. 1245/2011, přitom bylo vůči žalobkyni přijato z totožných důvodů pro zařazení, jako uvedené nařízení, a rovněž bylo předmětem oznámení ze dne 2. prosince 2011.
55 Návrh na částečné zrušení prováděcího nařízení č. 1245/2011, podaný dne 15. října 2013, je tudíž z důvodu opožděnosti nepřípustný.
56 Zadruhé k přípustnosti návrhu na zrušení nařízení č. 267/2012 v rozsahu, v němž se týká žalobkyně, je nesporné, že – jak Rada uvedla v odpovědi na otázku položenou Tribunálem v rámci organizačního procesního opatření – uvedené nařízení, zveřejněné v řadě L Úředního věstníku, nebylo sděleno žalobkyni, ani nebylo v okamžiku přijetí dne 23. března 2012 předmětem oznámení zveřejněného v Úředním věstníku pro osoby a subjekty dotčené omezujícími opatřeními, která zavedlo.
57 Je však rovněž nesporné, že Rada dne 11. prosince 2012 zveřejnila v Úředním věstníku oznámení pro osoby a subjekty dotčené omezujícími opatřeními zavedenými zejména nařízením č. 267/2012. Zveřejnění uvedeného oznámení, které dotčené osoby a subjekty informuje o možnosti zaslat Radě žádost o opětovný přezkum rozhodnutí, kterým byly zařazeny zejména na seznam uvedený v příloze IX daného nařízení, zahájilo ve vztahu k žalobkyni běh lhůty pro podání žaloby (v tomto smyslu viz usnesení Jannatian v. Rada, bod 24 výše, EU:T:2014:134, bod 22).
58 Tato úvaha není zpochybněna ani skutečností, na kterou poukazuje žalobkyně, že se Rada nepokusila žalobkyni či jejího advokáta vyrozumět o nařízení č. 267/2012, ani skutečností, na kterou žalobkyně rovněž poukazuje, že oznámení ze dne 11. prosince 2012 neobsahuje žádnou zmínku o dostupných opravných prostředcích a lhůtách pro zpochybnění zákonnosti jejího zařazení do přílohy IX uvedeného nařízení.
59 Zaprvé k neexistenci oznámení nařízení č. 267/2012 je nejdříve třeba připomenout, že v bodech 47 až 52 výše bylo uvedeno, že po vrácení dopisu ze dne 5. prosince 2011 se Rada mohla platně opřít o informaci poskytnutou íránskou poštou, podle které se žalobkyně odstěhovala, a nemusela učinit nový pokus o oznámení, ať již prostřednictvím dopisu zaslaného na tutéž adresu, nebo faxem či elektronickou poštou.
60 Je přitom třeba mít za to, že o čtyři měsíce později, při přijetí nařízení č. 267/2012 dne 23. března 2012, již Rada nebyla povinná doručit jej na adresu, kterou mohla důvodně považovat za nesprávnou. Na tuto úvahu nemá žádný vliv skutečnost, že adresa uvedená na průvodce dopisu ze dne 5. prosince 2011 odpovídá adrese uvedené v písemnostech předložených žalobkyní ve věci, ve které byl vydán rozsudek Oil Turbo Compressor v. Rada, bod 12 výše (EU:T:2012:579), kterou mimoto žalobkyně neuplatňuje.
61 Zadruhé je třeba uvést, že v rozporu s argumenty vznesenými žalobkyní na jednání, neměla Rada povinnost oznámit nařízení č. 267/2012 ani jejímu advokátovi.
62 S ohledem na znění čl. 263 šesté odrážky SFEU je totiž třeba uvést, že pokud musí být akt předmětem oznámení, aby začala plynout lhůta pro podání žaloby, musí být v zásadě oznámen adresátovi aktu, a nikoli jeho advokátům, kteří jej zastupují. Podle judikatury má oznámení učiněné zástupci žalobce platnost oznámení učiněného adresátovi, pouze pokud je taková forma oznámení výslovně stanovena právní úpravou nebo dohodou stran (viz rozsudek Mayaleh v. Rada, bod 43 výše, EU:T:2014:926, bod 74 a citovaná judikatura) a nikoli jednostranně jednou ze stran (rozsudek ze dne 11. července 2013, BVGD v. Komise, T‑104/07 a T‑339/08, EU:T:2013:366, bod 146).
63 V projednávané věci je přitom třeba kromě skutečnosti, že nařízení č. 267/2012 neobsahuje žádné ustanovení upravující oznámení omezujících opatření zástupci dotčené osoby nebo dotčeného subjektu, uvést, že žalobkyně neprokázala existenci takové dohody mezi ní a Radou, na jejímž základě by Rada mohla, nebo dokonce musela oznámit uvedené nařízení jejímu zástupci k tomu, aby mohla lhůta začít běžet.
64 Na jednání se žalobkyně odvolávala na plnou moc ze dne 28. prosince 2011, v níž zmocnila svého zástupce k zastupování ve všech řízeních týkajících se omezujících opatření vůči ní přijatých. Uvedla, že plná moc byla předána Radě dopisem ze dne 9. února 2012, který však není obsažen ve spisu, a že jej rovněž přiložila k žalobě podané ve věci, ve které byl vydán rozsudek Oil Turbo Compressor v. Rada, bod 12 výše (EU:T:2012:579). Dále poukazuje na dopisy zaslané jejím zástupcem Radě dne 21. ledna, 6. února a 29. dubna 2013.
65 Ani plná moc ze dne 28. prosince 2011, ani dopisy ze dne 21. ledna, 6. února a 29. dubna 2013 připojené k žalobě však neprokazují jakoukoli dohodu mezi žalobkyní a Radou, která by Radě umožňovala oznámit nařízení č. 267/2012 zástupci žalobkyně. Naopak uvedené dokumenty vyjadřují jednostranné rozhodnutí žalobkyně, kterým svého zástupce zmocnila k tomu, aby ji zastupoval ve věci omezujících opatření vůči ní přijatých a v tomto kontextu přijímal případná oznámení ze strany Rady. Takové jednostranné rozhodnutí je s ohledem na judikaturu připomenutou v bodě 62 výše nedostačující. Neexistuje-li dohoda mezi stranami ve smyslu judikatury citované v bodě 62 výše, pouhá skutečnost, že Rada věděla o procesní plné moci advokáta žalobkyně a znala jeho adresu, nedostačuje k tomu, aby Rada měla povinnost oznamovat advokátovi.
66 Za těchto podmínek je třeba učinit závěr, že neexistence individuálního oznámení nařízení č. 267/2012 žalobkyni a jejímu advokátovi sama o sobě nebrání počítání lhůty pro podání žaloby ode dne zveřejnění oznámení ze dne 11. prosince 2012.
67 Zadruhé je třeba poznamenat, že skutečnost, že oznámení ze dne 11. prosince 2012 neobsahuje, jako uvedla žalobkyně na jednání, žádné poučení o možnosti osob a subjektů dotčených omezujícími opatřeními podat žalobu k Tribunálu v souladu s ustanoveními čl. 275 druhé odrážky SFEU a čl. 263 čtvrté a šesté odrážky SFEU, nezpochybňuje konstatování, že uvedené oznámení žalobkyni umožnilo seznámit se s rozsahem odůvodnění zařazení do přílohy IX nařízení č. 267/2012.
68 Podle judikatury totiž nelze při neexistenci výslovného ustanovení unijního práva uznat obecnou povinnost správních nebo soudních orgánů Unie informovat jednotlivce o dostupných opravných prostředcích, jakož i o podmínkách, za jakých je mohou vykonávat (usnesení ze dne 5. března 1999, Guérin automobiles v. Komise, C‑153/98 P, Recueil, EU:C:1999:123, bod 15, a Guérin automobiles v. Komise, C‑154/98 P, Recueil, EU:C:1999:124, bod 15; ze dne 30. března 2000, Méndez Pinedo v. ECB, T‑33/99, ReceuilFP, EU:T:2000:94, bod 36; viz též v tomto smyslu usnesení ze dne 7. prosince 2004, Internationaler Hilfsfonds v. Komise, C‑521/03 P, EU:C:2004:778, bod 44).
69 Nařízení č. 267/2012 přitom neobsahuje žádné ustanovení ukládající Radě, aby při zveřejnění oznámení v Úředním věstníku informovala o dostupných opravných prostředcích, jakož i o podmínkách, za jakých mohou být vykonány. Zejména čl. 46 odst. 3 uvedeného nařízení, který se týká oznámení důvodů přijetí omezujících opatření dotčeným osobám a subjektům (viz bod 40 výše), neobsahuje žádnou povinnost v tomto smyslu.
70 Na druhé straně a v každém případě je s ohledem na úvahy uvedené v bodě 54 výše třeba uvést, že v projednávané věci žalobkyně věděla o dostupných opravných prostředcích a o lhůtách pro jejich podání a zejména o tom, že má možnost napadnout omezující vůči ní zavedená opatření.
71 Vzhledem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že lhůta pro podání žaloby týkající se nařízení č. 267/2012 začala plynout ke dni zveřejnění oznámení ze dne 11. prosince 2012. Návrh na částečné zrušení uvedeného nařízení, podaný dne 15. října 2013, je tudíž nepřípustný z důvodu opožděnosti.
72 V každém případě, i za předpokladu, že zveřejnění oznámení ze dne 11. prosince 2012 nelze považovat za počátek plynutí lhůty pro podání žaloby na neplatnost, protože v něm chybí jakákoli zmínka o opravných prostředcích, které má žalobkyně k dispozici ke zpochybnění svého zařazení do přílohy IX nařízení č. 267/2012, je třeba ještě dodat, že v dopise zaslaném Radě dne 21. ledna 2013 zástupce žalobkyně uvedl, že po vydání rozsudku Oil Turbo Compressor v. Rada, bod 12 výše (EU:T:2012:579), nebyl název žalobkyně dosud vymazán z přílohy II rozhodnutí 2010/413 ani z přílohy IX nařízení č. 267/2012, přičemž v tomto ohledu odkazoval na bod 103 části I B přílohy IX uvedeného nařízení, v němž byl přesně uveden název žalobkyně.
73 Ze skutečností uvedených ve spisu připomenutých v bodě 72 výše tedy plyne, že zástupce žalobkyně, a tudíž i sama žalobkyně, přesně a s jistotou věděli o zařazení žalobkyně do přílohy IX nařízení č. 267/2012 a o důvodech tohoto zařazení nejpozději ke dni odeslání dopisu ze dne 21. ledna 2013. V tomto ohledu je třeba ještě odmítnout argument vznesený žalobkyní na jednání, vycházející z toho, že k uvedenému datu věděl o zařazení do přílohy IX nařízení č. 267/2012 a o důvodech tohoto zařazení pouze její zástupce, a nikoli ona sama. Je totiž třeba uvést, že žalobkyně na jednání rovněž uvedla, že i za předpokladu, že Rada se mohla spoléhat na informaci poskytnutou íránskou poštou, podle které se odstěhovala, uvedený orgán nicméně mohl a měl uvedené nařízení sdělit jejímu zástupci. Žalobkyně nemůže, aniž by si protiřečila, tvrdit, že sdělení jejímu zástupci platí jako individuální oznámení, a přitom uvádět, že zmínka jejího zástupce o jejím zařazení do přílohy IX nařízení č. 267/2012 neprokazuje, že ona sama o něm věděla.
74 Za okolností projednávané věci tudíž postačuje konstatovat, že i za předpokladu, že datum zveřejnění oznámení ze dne 11. prosince 2012 nelze považovat za určující, jak tvrdí žalobkyně, je nicméně projednávaná žaloba opožděná, jelikož ze skutečností uvedených ve spisu plyne, že žalobkyně věděla o svém zařazení do přílohy IX nařízení č. 267/2012 nejpozději dne 21. ledna 2013.
75 V tomto ohledu je třeba ještě dodat, že v otázce zmrazení finančních prostředků není zohlednění data, kdy se žalobkyně dozvěděla o omezujících opatření přijatých vůči ní a o důvodech uvedených opatření, v rozporu s judikaturou, kterou žalobkyně cituje, podle které lhůta pro podání žaloby nezačne plynout, pokud Rada akt ukládající omezující opatření vůči osobě nebo subjektu individuálně neoznámí dotčené osobě nebo subjektu, ačkoli zná jeho adresu (v tomto smyslu viz rozsudky Bank Melli Iran v. Rada, bod 38 výše, EU:T:2013:397, bod 59; ze dne 16. září 2013, Bank Kargoshaei a další v. Rada, T‑8/11, EU:T:2013:470, bod 44; Hassan v. Rada, bod 42 výše, EU:T:2014:682, bod 38, a Mayaleh v. Rada, bod 43 výše, EU:T:2014:926, body 60 a 66), nebo pokud nedojde k vůbec žádnému oznámení, ať individuálnímu či prostřednictvím zveřejnění oznámení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. února 2014, Syrian Lebanese Commercial Bank v. Rada, T‑174/12 a T‑80/13, Sb. rozh., EU:T:2014:52, bod 54, a ze dne 23. září 2014, Mikhalchanka v. Rada, T‑196/11 a T‑542/12, EU:T:2014:801, bod 57).
76 V rozsudcích citovaných v bodě 75 výše totiž Tribunál nerozhodoval ani o datu, k němuž se zúčastněná osoba dozvěděla o dotčených aktech, dokonce ani o otázce, zda by toto datum mohlo být v případě nesdělení uvedených aktů zohledněno pro určení počátku plynutí lhůty pro podání žaloby. Mimoto ačkoli v bodě 62 rozsudku Gbagbo a další v. Rada, bod 39 výše (EU:C:2013:258) Soudní dvůr uvedl, že pokud Rada nemohla sdělit dotčené akty zúčastněným osobám přímo a uvedené akty byly předmětem oznámení zveřejněného v Úředním věstníku, nemohou uvedené osoby uplatňovat, že se o uvedených aktech dozvěděly později, je třeba poznamenat, že Soudní dvůr se naproti tomu nevyslovil k případnému dopadu neexistence jakéhokoli oznámení dotčeného aktu na kritérium seznámení se s aktem. Sporné akty totiž byly ve věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek, předmětem oznámení zveřejněného v Úředním věstníku.
77 Vzheldem k výše uvedenému a zejména s ohledem na závěry učiněné v bodech 71 a 74 výše, je třeba učinit závěr, že návrh, podaný dne 15. října 2013, na zrušení nařízení č. 267/2012 je v rozsahu, v němž se týká žalobkyně, nepřípustný z důvodu opožděnosti.
78 Závěry vyvozené v bodech 55 a 77 výše nejsou zpochybněny dalšími argumenty vznesenými žalobkyní. Uvedenými argumenty žalobkyně tvrdí, že považování žalob na neplatnost za opožděné je v rozporu se zásadou legality správy, neboť mohla legitimně očekávat, že po vydání rozsudku Oil Turbo Compressor v. Rada, bod 12 výše (EU:T:2012:579), Rada vymaže její název ze seznamu uvedeného v příloze VIII nařízení č. 961/2010 a v příloze IX nařízení č. 267/2012, a že Rada, která neodpověděla na dopisy ze dne 21. ledna, 6. února a 29. dubna 2013 ji měla vyslechnout a případně ji informovat o dostupných opravných prostředcích.
79 V tomto ohledu je především třeba uvést, že pravidla týkající se lhůt pro podání žaloby jsou kogentní a musí být používána soudem takovým způsobem, aby byla zajištěna právní jistota, jakož i rovnost procesních subjektů před zákonem (rozsudek ze dne 18. ledna 2007, PKK a KNK v. Rada, C‑229/05 P, Sb. rozh., EU:C:2007:32, bod 101) a že uvedené lhůty představují z důvodů právní jistoty omezení, které je vlastní právu na přístup k soudu (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 12. září 2013, Ellinika Nafpigeia a 2. Hoern v. Komise, C‑616/12 P, EU:C:2013:884, bod 31).
80 Souhlasit s argumentací žalobkyně založenou na údajném opomenutí Rady odpovědět na její dopisy ze dne 21. ledna, 6. února a 29. dubna 2013 a jejím údajně protiprávním odmítnutí vymazat její název z jediné přílohy prováděcího nařízení č. 1245/2011 a z přílohy IX nařízení č. 267/2012, by bylo v rozporu s tímto účelem lhůty pro podání žaloby.
81 Dále v rozsahu, v němž žalobkyně vytýká Radě údajně protiprávní odmítnutí vymazat po vydání rozsudku Oil Turbo Compressor v. Rada, bod 12 výše (EU:T:2012:579), její název ze seznamu osob a subjektů dotčených omezujícími opatřeními přijatými vůči Íránu, je třeba dodat, že příslušným prostředkem pro určení, že orgán v rozporu s právem nepřijal opatření k vyhovění rozsudku (rozsudek ze dne 19. února 2004, SIC v. Komise, T‑297/01 a T‑298/01, Sb. rozh., EU:T:2004:48, bod 32), nebo za účelem určení, zda kromě nahrazení zrušeného aktu byl orgán rovněž povinen přijmout další opatření týkající se jiných aktů, které nebyly napadeny v rámci původní žaloby na neplatnost, je žaloba na nečinnost upravená v článku 265 SFEU (rozsudky ze dne 26. dubna 1988, Asteris a další v. Komise, 97/86, 99/86, 193/86 a 215/86, Recueil, EU:C:1988:199, body 22 až 24, a ze dne 18. září 1996, Asia Motor France a další v. Komise, T‑387/94, Recueil, EU:T:1996:120, bod 40).
82 Konečně je třeba uvést, že závažnost údajného nesplnění povinnosti dotčeného orgánu či význam z toho plynoucího porušení, pokud jde o dodržování základních práv, v žádném případě neumožňuje neuplatnit kritéria přípustnosti výslovně stanovená ve Smlouvě (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 10. května 2001, FNAB a další v. Rada, C‑345/00 P, Recueil, EU:C:2001:270, bod 40).
83 S ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba odmítnout návrhy na zrušení napadených aktů v rozsahu, v němž se týkají žalobkyně, jako nepřípustné z důvodu opožděnosti, aniž je třeba zkoumat návrh na nevydání rozhodnutí ve věci samé, který podpůrně učinila Rada.
K návrhu na náhradu škody
84 Žalobkyně v replice požaduje z titulu „doplňujících návrhových žádání“ náhradu škody vyčíslené na částku 90 528 392,56 eur, kterou utrpěla na základě skutečnosti, že kvůli přijetí protiprávních omezujících opatření nemohla dostát smlouvám, které uzavřela se svými zákazníky, a musela jim zaplatit smluvní pokutu a paušální náhradu škody. Pokud jde o přípustnosti tohoto návrhu, žalobkyně se na jedné straně opírá o rozsudek ze dne 26. června 1990, Sofrimport v. Komise (C‑152/88, Recueil, EU:C:1990:259), z něhož plyne, že návrh na náhradu škody lze připojit k návrhu na zrušení. Na druhé straně tvrdí, že podání takového návrhu v replice je rozumné z důvodů hospodárnosti řízení, navíc i proto, že požadovaná náhrada škody se týká předmětu tohoto řízení.
85 Rada odpovídá, že návrh na náhradu škody podaný v replice je zjevně nepřípustný, neboť mění předmět sporu určený v návrhu na zahájení řízení. Mimoto v rozsahu, v němž návrh na náhradu škody spočívá na protiprávnosti rozhodnutí 2011/783 není Tribunál příslušný o něm rozhodnout. V každém případě je podle Rady neopodstatněný.
86 Podle čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Tribunálu je žalobkyně povinna určit předmět sporu a předložit návrhová žádání v návrhu na zahájení řízení. Ačkoli čl. 48 odst. 2 téhož řádu za určitých okolností umožňuje předložení nových žalobních důvodů v průběhu řízení, toto ustanovení nemůže být v žádném případě vykládáno jako opravňující žalobkyni předložit Tribunálu nové návrhové žádání, a změnit tak předmět sporu (rozsudky ze dne 18. září 1992, Asia Motor France a další v. Komise, T‑28/90, Recueil, EU:T:1992:98, bod 43, a ze dne 20. května 2009, VIP Car Solutions v. Parlament, T‑89/07, Sb. rozh., EU:T:2009:163, bod 110; obdobně viz rovněž rozsudek ze dne 25. září 1979, Komise v. Francie, 232/78, Recueil, EU:C:1979:215, bod 3.
87 V projednávané věci z žaloby nepochybně plyne, že směřuje pouze ke zrušení prováděcího nařízení č. 1245/2011 a nařízení č. 267/2012 v rozsahu, v němž se týkají žalobkyně. Na jednání žalobkyně v odpovědi na otázku položenou Tribunálem mimo jiné výslovně potvrdila tento výklad žaloby, což bylo zaznamenáno do protokolu z jednání.
88 Za uvedených podmínek, vzhledem k tomu, že předmět žaloby byl definován v žalobě jako návrh na zrušení prováděcího nařízení č. 1245/2011 a nařízení č. 267/2012, je návrh na náhradu škody učiněný v replice, s ohledem na judikaturu citovanou v bodě 86 výše, nepřípustný.
89 Tento závěr není argumenty žalobkyně zpochybněn.
90 Jestliže se žalobkyně dovolává rozsudku Sofrimport v. Komise, bod 84 výše (EU:C:1990:259), je třeba poznamenat, že okolnosti projednávané věci se liší od okolností věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek, takže pokud jde o posouzení přípustnosti tohoto návrhu na náhradu škody, je uvedený rozsudek irelevantní. V uvedené věci totiž, jak plyne z bodu 1 uvedeného rozsudku, byl jak návrh na zrušení, tak návrh na náhradu škody uveden v návrhu na zahájení řízení.
91 Dále jestliže žalobkyně uplatňuje důvody hospodárnosti řízení, je třeba připomenout, že podmínky přípustnosti uvedené v čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu ze dne 2. května 1991 jsou kogentní (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 17. července 2014, Melkveebedrijf Overenk a další v. Komise, C‑643/13 P, EU:C:2014:2118, bod 38, a rozsudek ze dne 21. března 2002, Joynson v. Komise, T‑231/99, Recueil, EU:T:2002:84, bod 154), a nelze je tedy ponechat na uvážení účastníků řízení. Povolit žalobkyni podat prostřednictvím repliky Tribunálu nový návrh na náhradu škody, jehož předmět se liší od návrhových žádání uvedených v žalobě, ačkoli tento návrh mohla učinit v žalobě, by znamenalo umožnit žalobkyni obejít kogentní podmínky přípustnosti.
92 S ohledem na předcházející úvahy je třeba učinit závěr, že návrh na náhradu škody učiněný poprvé až v replice musí být odmítnut jako nepřípustný (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. června 2014, Syria International Islamic Bank v. Rada, T‑293/12, EU:T:2014:439, bod 83).
93 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy musí být projednávaná žaloba v plném rozsahu odmítnuta.
K nákladům řízení
94 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Rada požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedené náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (druhý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se odmítá jako nepřípustná.
2) Společnost Oil Turbo Compressor Co. (Private Joint Stock) ponese vlastní náklady řízení, jakož i náklady řízení vynaložené Radou Evropské unie.
Martins Ribeiro | Gervasoni | Madise |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 23. října 2015.
Podpisy.