ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého rozšířeného senátu)

13. prosince 2017(*)

„Hospodářská a měnová politika – Obezřetnostní dohled nad úvěrovými institucemi – Článek 4 odst. 3 nařízení (EU) č. 1024/2013 – Obezřetnostní dohled na konsolidovaném základě – Dohlížená skupina – Instituce trvale přidružené k ústřednímu subjektu – Článek 2 odst. 21 písm. c) nařízení (EU) č. 468/2014 – Článek 10 nařízení (EU) č. 575/2013 – Kapitálové požadavky – Článek 16 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) nařízení č. 1024/2013“

Ve věci T‑712/15,

Crédit mutuel Arkéa, se sídlem v Relecq Kerhuon (Francie), zastoupené H. Savoiem a P. Melem, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropské centrální bance (ECB), zastoupené K. Lackhoffem, R. Baxem a C. Olivier, jako zmocněnci, ve spolupráci s D. Martinem, M. Pittiem a M. Françonem, advokáty,

žalované,

podporované

Evropskou komisí, zastoupenou V. Di Buccim a K.–P. Wojcikem, jako zmocněnci,

vedlejší účastnicí,

jejímž předmětem je návrh založený na článku 263 SFEU znějící na zrušení rozhodnutí ECB ze dne 5. října 2015, ECB/SSM/2015 – 9695000CG 7B84NLR5984/28, kterým se stanoví obezřetnostní požadavky na skupinu Crédit mutuel,

TRIBUNÁL (druhý rozšířený senát),

ve složení M. Prek (zpravodaj), předseda, E. Buttigieg, F. Schalin, B. Berke a J. Costeira, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: S. Spyropoulos, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 6. června 2017,

vydává tento

Rozsudek

I.      Skutečnosti předcházející sporu

1        Crédit mutuel je necentralizovanou bankovní skupinou, která se skládá ze sítě místních družstevních záložen se statusem družstevních společností. Každá místní družstevní záložna v rámci Crédit mutuel musí být členem regionální federace a každá federace musí být členem národní konfederace Crédit mutuel (CNCM), což je ústřední subjekt celé sítě ve smyslu článků L.511–30 a L.511–31 code monétaire et financier français (francouzský měnový a finanční zákoník, dále jen „CMF“). Na vnitrostátní úrovni spadá pod Crédit mutuel mimo jiné Caisse centrale du Crédit mutuel (Centrální záložna Crédit mutuel, dále jen „CCCM“), která je úvěrovou družstevní akciovou společností s proměnným základním kapitálem, má povolení působit jako úvěrová instituce a je vlastněná členy sítě.

2        Žalobkyně Crédit mutuel Arkéa je úvěrovou družstevní akciovou společností s proměnným základním kapitálem, která má povolení působit jako úvěrová instituce. Vznikla v roce 2002 sloučením několika regionálních federací úvěrových družstev. Jiné federace se spojily a vytvořily skupinu CM11–CIC, další federace pak zůstaly autonomními.

3        Dopisem ze dne 19. září 2014 žalobkyně informovala Evropskou centrální banku (ECB) o své analýze, z níž plyne, že nemůže podléhat obezřetnostnímu dohledu ze strany ECB prostřednictvím CNCM. Dopisem ze dne 10. listopadu 2014 ECB uvedla, že věc předloží příslušným francouzským orgánům.

4        Dne 19. prosince 2014 ECB oznámila CNCM návrh rozhodnutí, který stanoví obezřetnostní požadavky na skupinu Crédit mutuel, požádala ji o to, aby byl návrh sdělen subjektům, které jsou členem této skupiny, a poskytla jí lhůtu k tomu, aby všechny subjekty mohly předložit připomínky. Dne 16. ledna 2015 žalobkyně sdělila ECB své připomínky. Dne 30. ledna 2015 se CNCM vyjádřila k připomínkám žalobkyně.

5        Dne 19. února 2015 ECB oznámila CNCM pozměněný návrh rozhodnutí, který stanoví obezřetnostní požadavky na skupinu Crédit mutuel i všechny subjekty, které do této skupiny patří, požádala ji o to, aby byl pozměněný návrh sdělen těmto subjektům, a poskytla jí lhůtu k tomu, aby tyto subjekty mohly předložit připomínky. Dne 27. března 2015 žalobkyně předložila své připomínky.

6        Dne 17. června 2015 ECB přijala rozhodnutí, kterým se stanoví obezřetnostní požadavky na skupinu Crédit mutuel, v němž zdůraznila, že bude orgánem obezřetnostního dohledu na konsolidovaném základě nad CNCM a příslušným orgánem pro dohled nad subjekty vyjmenovanými v tomto rozhodnutí, mezi nimiž byla i žalobkyně (bod odůvodnění 1). V článku 2 odst. 1 tohoto rozhodnutí bylo uvedeno, že CNCM musí dbát na to, aby skupina Crédit mutuel nepřetržitě splňovala požadavky stanovené v příloze I. Z článku 2 odst. 3 tohoto rozhodnutí vyplynulo, že žalobkyně musí nepřetržitě splňovat požadavky uvedené v příloze II‑2, na základě nichž byl stanoven poměr kmenového kapitálu tier 1 (dále jen „kmenový kapitál ‚CET 1‘ “) ve výši 11 %.

7        Dne 17. července 2015 žalobkyně požádala o přezkum podle čl. 24 nařízení Rady (EU) č. 1024/2013 ze dne 15. října 2013, kterým se Evropské centrální bance svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi (Úř. věst. 2013, L 287, s. 63, dále jen „základní nařízení“), ve spojení s článkem 7 rozhodnutí ECB č. 2014/360/EU ze dne 14. dubna 2014 o zřízení správní revizní komise a pravidlech jejího fungování (Úř. věst. 2014, L 175, s. 47). Dne 31. srpna 2015 se konalo jednání před správní revizní komisí (dále jen „revizní komise“).

8        Dne 14. září 2015 revizní komise vydala stanovisko, podle něhož je rozhodnutí ECB právoplatné. V něm v podstatě zdůraznila, že námitky vznesené žalobkyní proti rozhodnutí ze dne 17. června 2015 mohou být rozděleny do tří kategorií, když napadla výkon konsolidovaného obezřetnostního dohledu nad skupinou Crédit mutuel prostřednictvím CNCM z toho důvodu, že CNCM není úvěrovou institucí (první námitka), dále namítala neexistenci „skupiny Crédit mutuel“ (druhá námitka) a zpochybnila rozhodnutí ECB zvýšit požadavky na poměr kmenového kapitálu „CET 1“ z 8 % na 11 % (třetí námitka).

9        Co se týče první námitky, revizní komise předně připomněla, že ECB ve svém rozhodnutí ze dne 1. září 2014 usoudila, že skupina Crédit mutuel představuje významnou skupinu podléhající obezřetnostnímu dohledu, a při té příležitosti poukázala na to, že žalobkyně je členským subjektem této skupiny a že CNCM představuje nejvyšší úroveň konsolidace. Zadruhé uvedla, že pojem ústřední subjekt, který je uvedený v čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení ECB (EU) č. 468/2014 ze dne 16. dubna 2014, kterým se stanoví rámec spolupráce ECB s vnitrostátními příslušnými orgány a vnitrostátními pověřenými orgány v rámci SSM (Úř. věst. 2014, L 141, s. 1, dále jen „nařízení o rámci SSM“), a v článku 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2013, L 176, s. 1, v opraveném znění Úř. věst. 2013, L 208, s. 68 a Úř. věst. 2013, L 321, s. 6), není v unijním právu definován a není stanoveno, že ústřední subjekt musí být úvěrovou institucí, přičemž na podporu tohoto výkladu odkázala na pokyny Evropského výboru orgánů bankovního dohledu (CEBS) ze dne 18. listopadu 2010 (dále jen „pokyny CEBS“), jakož i na čl. 4 odst. 1 písm. g) základního nařízení. Zatřetí revizní komise uvedla, že k tomu, aby ECB mohla provádět obezřetnostní dohled na konsolidovaném základě, není nutné, aby disponovala úplným arzenálem dohledových a sankčních pravomocí ve vztahu k mateřské společnosti skupiny. Začtvrté komise připomněla, že před přenesením této pravomoci na ECB prováděl obezřetnostní dohled nad konsolidovanou skupinou Crédit mutuel příslušný francouzský orgán, konkrétně autorité de contrôle prudentiel et de résolution (orgán pro obezřetnostní dohled a řešení krizových situací, „ACPR“), a to prostřednictvím CNCM.

10      Co se týče druhé námitky, revizní komise došla k závěru, že skupina Crédit mutuel splňuje podmínky uvedené v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013, na nějž odkazuje čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM. Zaprvé revizní komise usoudila, že způsob sdružování v rámci CNCM nebrání existenci mechanismu společných a nerozdílných závazků mezi přidruženými institucemi. Zadruhé uvedla, že účetnictví skupiny Crédit mutuel bylo jako celek sestaveno na konsolidovaném základě. Zatřetí usoudila, že ECB správně uvedla, že CNCM má pravomoc vydávat pokyny řídícím orgánům přidružených institucí.

11      Co se týče třetí námitky, revizní komise usoudila, že při hodnocení úrovně požadavků na kmenový kapitál „CET 1“ žalobkyně se ECB nedopustila zjevně nesprávného posouzení a že hodnocení nebylo nepřiměřené. V tomto ohledu revizní komise zdůraznila přetrvávající neshody mezi žalobkyní a CNCM svědčící o problémech v řízení, které by mohly vést k dalším rizikům.

12      Dne 5. října 2015 přijala ECB rozhodnutí č. ECB/SSM/2015 – 9695000CG 7B84NLR5984/28, kterým se stanoví obezřetnostní požadavky na skupinu Crédit mutuel (dále jen „napadené rozhodnutí“), které za použití čl. 24 odst. 7 základního nařízení zrušilo a nahradilo rozhodnutí ze dne 17. června 2015, jehož obsah však byl zachován. Samotné napadené rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím ECB ze dne 4. prosince 2015 č. ECB/SSM/2015 – 9695000CG 7B84NLR5984/40, a to v rozsahu, v němž jsou stanoveny nové obezřetnostní požadavky na skupinu Crédit mutuel, jakož i pro subjekty, které jsou jejími členy.

13      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 3. února 2016 podala žalobkyně žalobu na neplatnost proti rozhodnutí ze dne 4. prosince 2015.

II.    Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

14      Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 3. prosince 2015 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

15      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 21. března 2016 podala Evropská komise návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání ECB.

16      Rozhodnutím ze dne 20. dubna 2016 vyhověl předseda čtvrtého senátu Tribunálu návrhu Komise na vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání ECB.

17      Komise dne 1. června 2016 předložila spis vedlejšího účastníka.

18      Vzhledem k tomu, že došlo ke změně ve složení senátů Tribunálu, byl soudce zpravodaj přidělen ke druhému senátu, kterému byla v důsledku toho přidělena projednávaná věc.

19      Dne 3. dubna 2017 Tribunál v rámci organizačních procesních opatření, upravených článkem 89 jednacího řádu Tribunálu, požádal ECB, aby předložila některé dokumenty. ECB této žádosti ve stanovené lhůtě vyhověla.

20      Na návrh druhého senátu Tribunálu rozhodl Tribunál podle článku 28 jednacího řádu předat věc rozšířenému senátu.

21      Na návrh soudce zpravodaje rozhodl Tribunál (devátý rozšířený senát) o zahájení ústní části řízení.

22      Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 6. června 2017. Po skončení jednání Tribunál rozhodl, že neuzavře ústní část řízení, a požádal ECB, aby předložila písemnou odpověď na otázku, která byla uvedena v zápisu z ústního jednání. ECB žádosti ve stanovené lhůtě vyhověla.

23      Ústní část řízení byla ukončena dne 10. července 2017.

24      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál zrušil napadené rozhodnutí.

25      ECB a Komise navrhují, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

III. Právní otázky

A.      K přípustnosti žaloby

26      Ač formálně nevznesla námitku nepřípustnosti ve smyslu článku 130 jednacího řádu, ECB zpochybňuje přípustnost žaloby. V tomto ohledu ECB zaprvé uvádí, že plnou moc k podání této žaloby udělil předseda správní rady žalobkyně, který nemá podle francouzského práva pravomoc za ni jednat, zadruhé tvrdí, že žalobkyně nemá aktivní legitimaci k podání žaloby proti napadanému rozhodnutí až na výjimky vyplývající z čl. 2 odst. 3 přílohy II‑2, a zatřetí odmítá, že by žalobkyni svědčil právní zájem na podání žaloby.

27      Žalobkyně navrhuje zamítnutí námitky nepřípustnosti vznesené ECB.

1.      K řádnosti zmocnění právních zástupců žalobkyně

28      ECB poznamenává, že právní zástupce žalobkyně původně zmocnil předseda její správní rady, ačkoli podle soudního výkladu článků L.225–51–1 a L.225–56 francouzského code de commerce (obchodní zákoník) nemá předseda správní rady akciové společnosti pravomoc za tuto společnost právně jednat, tuto pravomoc má pouze generální ředitel s výjimkou odůvodněnou kumulací těchto funkcí.

29      Podle článku 51 odst. 3 jednacího řádu platí, že advokát zastupující účastníka řízení, který je právnickou osobou soukromého práva, je povinen v soudní kanceláři uložit procesní plnou moc udělenou tímto účastníkem řízení. Kromě toho podle čl. 51 odst. 4 téhož jednacího řádu platí, že není-li plná moc předložena, vedoucí soudní kanceláře dotyčnému účastníku řízení určí přeměřenou lhůtu k jejímu předložení.

30      Článek 51 odst. 4 jednacího řádu musí být vykládán v tom smyslu, že nedostatek plné moci v okamžiku podání žaloby je možné zhojit dodatečným předložením veškerých dokumentů potvrzujících existenci této plné moci [analogicky viz rozsudek ze dne 4. února 2015, KSR v. OHIM – Lampenwelt (Moon), T‑374/13, EU:T:2015:69, body 12 a 13; pokud jde o jednací řád Soudního dvora, viz též rozsudek ze dne 19. června 2014, Commune de Millau a SEMEA v. Komise, C‑531/12 P, EU:C:2014:2008, body 33 a 34].

31      V návaznosti na takovou žádost advokáti žalobkyně předložili Tribunálu dokument vydaný oprávněným zástupcem žalobkyně, tedy jejím generálním ředitelem, v němž je potvrzen jeho úmysl iniciovat soudní řízení.

32      Žalobu proto nelze považovat za nepřípustnou z důvodu nedostatků procesní plné moci.

2.      K aktivní legitimaci žalobkyně zpochybnit čl. 2 odst. 1 a přílohu I napadeného rozhodnutí

33      ECB v podstatě tvrdí, že žalobkyně má aktivní legitimaci zpochybňovat pouze tu část napadeného rozhodnutí, která se jí bezprostředně týká, tj. čl. 2 odst. 3 a přílohu II‑2.

34      Je třeba uvést, že ač bylo napadené rozhodnutí sepsáno ve formě jednoho rozhodnutí, musí být analyzováno jako svazek individuálních rozhodnutí (v tomto smyslu a analogicky viz rozsudek ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, EU:C:2002:582, bod 100), která ukládají obezřetnostní požadavky každému ze subjektů uvedených v článku 2. V tomto ohledu je třeba uvést, že pokud je podle článku 6 toto rozhodnutí určeno CNCM, přísluší CNCM podle čl. 3 odst. 1 tohoto rozhodnutí, aby oznámila řídícímu orgánu každého ze subjektů vyjmenovaných v článku 2 obsah textu napadeného rozhodnutí a relevantní přílohu a aby podle čl. 3 odst. 2 napadeného rozhodnutí informovala ECB o tom, kdy k takovému oznámení došlo.

35      Co se týče čl. 2 odst. 1 napadeného rozhodnutí, pokud upřesňuje, že „[CNCM] musí dbát na to, že skupina Crédit mutuel bude nepřetržitě splňovat požadavky stanovené v příloze I“, pak z toho musí být vyvozeno, že sama CNCM představuje adresáta rozhodnutí ve smyslu článku 263 SFEU.

36      Žalobkyně má tudíž právo napadnout čl. 2 odst. 1 napadeného rozhodnutí a přílohu I, na kterou odkazuje, pouze za podmínky, že je přímo a bezprostředně dotčena tímto aspektem napadeného rozhodnutí, anebo pokud je přímo dotčena tímto aspektem napadeného rozhodnutí a zároveň napadené rozhodnutí představuje právní akt s obecnou působností, který nevyžaduje přijetí prováděcích opatření (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. září 2014, Royal Scandinavian Casino Århus v. Komise, T‑615/11, nepublikováno, EU:T:2014:838, bod 25 a citovaná judikatura).

37      Vzhledem k tomu, že z bodu 1 odůvodnění napadeného rozhodnutí i z jeho článků 2 a 3 vyplývá, že ECB považuje žalobkyni za subjekt spadající pod skupin Crédit mutuel, nad níž se ECB rozhodla vykonávat obezřetnostní dohled na konsolidovaném základě prostřednictvím CNCM, musí být žalobkyně považována za přímo a bezprostředně dotčenou článkem 2 odst. 1 napadeného nařízení a přílohou I, na kterou odkazuje, a to v tom, že činí CNCB subjektem odpovědným za obezřetnostní dohled ve vztahu k ECB.

38      Z toho jednoznačně plyne, že žalobkyně má aktivní legitimaci k tomu, aby napadla nejen čl. 2 odst. 3 a přílohu II‑2 napadeného rozhodnutí, ale rovněž jeho čl. 2 odst. 1 a přílohu I.

3.      K právnímu zájmu žalobkyně ve vztahu k napadenému rozhodnutí

39      ECB odmítla, že by měla žalobkyně právní zájem na zrušení napadeného rozhodnutí, což odůvodnila zaprvé tím, že napadené rozhodnutí přestalo mít právní účinky dne 4. prosince 2015, kdy bylo přijato nové rozhodnutí, dále uvedla, že žalobkyně měla poměr kmenového kapitálu „CET 1“ vyšší, než co jí přikazuje napadené rozhodnutí, a konečně dodala, že žalobkyně nikdy nebrojila proti obezřetnostnímu dohledu na konsolidovaném základě nad skupinou Crédit mututel, který vykonával ACPR.

40      Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury existuje právní zájem na zrušení aktu pouze v případě, že toto zrušení je samo o sobě s to vyvolat právní následky (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 24. června 1986, AKZO Chemie v. Komise, 53/85, EU:C:1986:256, bod 21, a ze dne 25. března 1999, Gencor v. Komise, T‑102/96, EU:T:1999:65, bod 40).

41      Je nutné konstatovat, že derogací napadeného rozhodnutí rozhodnutím ze dne 4. prosince 2015 nebyl dotčen právní zájem žalobkyně napadnout toto první rozhodnutí.

42      Derogace aktu unijního orgánu není uznáním jeho protiprávnosti a vytváří účinek ex nunc, na rozdíl od zrušujícího rozsudku, na základě kterého je zrušený akt se zpětným účinkem vyřazen z právního řádu a má se o něm za to, že nikdy neexistoval (rozsudky ze dne 12. prosince 2006, Organisation des Modjahedines du peuple d’Iran v. Rada, T‑228/02, EU:T:2006:384, bod 35; ze dne 23. října 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑256/07, EU:T:2008:461, bod 48, a ze dne 30. září 2009, Sison v. Rada, T‑341/07, EU:T:2009:372, body 47 a 48).

43      Navíc má žalobkyně i nadále právní zájem na podání žaloby proti napadenému rozhodnutí i z toho důvodu, aby se předešlo tomu, že případné zrušení rozhodnutí, které jej derogovalo, bude mít za následek, že bude napadené rozhodnutí znovu vyvolávat právní účinky. Pokud by totiž rozhodnutí ze dne 4. prosince 2015 bylo zrušeno, účastníci by se dostali do situace, která předcházela vstupu v platnost tohoto rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 31. března 1971, Komise v. Rada, 22/70, EU:C:1971:32, bod 60), která by se znovu řídila napadeným rozhodnutím. Z toho rovněž vyplývá, že žalobkyně má právní zájem na zrušení napadeného rozhodnutí, kterým jí ECB stanovila požadavky na kmenový kapitál „CET 1“, a to bez ohledu na výši jejího kapitálu v době, kdy bylo napadené rozhodnutí v platnosti.

44      Konečně pokud z čl. 2 odst. 1 a přílohy I napadeného rozhodnutí plyne, že žalobkyně spadá pod skupinu Crédit mutuel a je nad ní vykonáván dohled prostřednictvím CNCM, ačkoli se domnívá, že by měla podléhat obezřetnostnímu dohledu přímo ze strany ECB, má právní zájem podat žalobu proti tomuto aspektu napadeného rozhodnutí bez ohledu na to, jaký mohl být její postoj k obezřetnostnímu dohledu vykonávanému ACPR.

45      Vzhledem k výše uvedenému musí být námitky ECB ohledně nepřípustnosti zamítnuty.

B.      K věci samé

46      Na podporu své žaloby vznáší žalobkyně argumenty, které mohou být rozděleny do tří žalobních důvodů.

47      Ačkoli žalobkyně cílí obecně na napadené rozhodnutí, argumenty v prvních dvou žalobních důvodech se ve skutečnosti týkají pouze legality čl. 2 odst. 1 a přílohy I tohoto rozhodnutí, na základě kterých ECB provádí obezřetnostní dohled na konsolidovaném základě nad skupinou Crédit mutuel prostřednictvím CNCM. V prvním žalobním důvodu žalobkyně v podstatě tvrdí, že tato část napadeného rozhodnutí je stižena protiprávností, jelikož CNCM není úvěrovou institucí, a proto nemůže podléhat obezřetnostnímu dohledu ze strany ECB. V druhém žalobním důvodu žalobkyně zdůrazňuje, že ECB nesprávně vycházela pro účely obezřetnostního dohledu z existence „skupiny“.

48      Ve třetím žalobním důvodu žalobkyně v podstatě brojí proti stanovení kmenového kapitálu „CET 1“ ve výši 11 %, jelikož uložení kapitálové přiměřenosti překračuje minimální zákonné požadavky ve smyslu čl. 16 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) základního nařízení. Je třeba uvést, že ačkoli tento žalobní důvod směřuje proti celému napadenému rozhodnutí, ve skutečnosti se týká pouze legality čl. 2 odst. 3 a přílohy II‑2 napadeného rozhodnutí, které se týkají obezřetnostních požadavků uložených žalobkyni.

1.      K prvnímu a druhému žalobnímu důvodu, které se týkají legality čl. 2 odst. 1 a přílohy I napadeného rozhodnutí

49      Z bodu 1 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i z jeho čl. 2 odst. 1 vyplývá, že ECB vykonává obezřetnostní dohled na konsolidovaném základě nad skupinou Crédit mutuel prostřednictvím CNCM tak, že je úkolem CNCM dohlížet na to, aby celá skupina nepřetržitě splňovala požadavky uvedené v příloze I uvedeného rozhodnutí.

50      Je třeba bez dalšího odmítnout námitku ECB zpochybňující relevanci těchto dvou žalobních důvodů s poukazem na to, že žalobkyně údajně připustila, že je významný subjekt ve smyslu čl. 6 odst. 4 základního nařízení spadající pod přímý obezřetnostní dohled ze strany ECB. V prvních dvou žalobních důvodech totiž žalobkyně brojí proti způsobům výkonu tohoto obezřetnostního dohledu, tj. toho, že je nad ní prováděn prostřednictvím CNCM, protože je součástí skupiny Crédit mutuel.

51      Kromě toho je třeba uvést, že důvody, proč se ECB rozhodla zavést konsolidovaný obezřetnostní dohled nad skupinou Crédit mutuel prostřednictvím CNCM, sice nebyly výslovně uvedeny v napadeném rozhodnutí, nicméně popis těchto důvodů poskytla revizní komise, jak bylo uvedeno v bodech 8 až 10 výše. Pokud se přitom v napadeném rozhodnutí ECB vyjádřila ve stejném duchu jako revizní komise ve stanovisku, které je součástí kontextu napadeného rozhodnutí, je třeba mít za to, že ECB potvrdila důvody uvedené v tomto stanovisku a opodstatněnost napadeného rozhodnutí musí být přezkoumána s ohledem na tyto důvody (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. května 2017, Landeskreditbank Baden-Württemberg v. ECB, T‑122/15, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2017:337, body 125 až 127).

52      V rámci prvních dvou žalobních důvodů žalobkyně napadá výklad ECB týkající se čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM, jakož i podmínek uvedených v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013, na který odkazuje první z obou ustanovení.

53      Podle článku 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM se „dohlíženou skupinou“ rozumí zejména „dohlížené subjekty, které mají ústředí ve stejném zúčastněném členském státě, pokud jsou trvale přidruženy k ústřednímu subjektu, který nad nimi vykonává dohled za podmínek vymezených v článku 10 nařízení […] č. 575/2013 a který je usazen ve stejném zúčastněném členském státě“.

54      Článek 10 nařízení č. 575/2013 nazvaný „Výjimky pro úvěrové instituce trvale přidružené k ústřednímu subjektu“ stanoví:

„1.      Příslušné orgány mohou v souladu s vnitrostátním právem částečně nebo zcela upustit od uplatňování požadavků stanovených v části druhé až osmé na jednu nebo více úvěrových institucí, které se nacházejí v témže členském státě a které jsou trvale přidruženy k ústřednímu subjektu, jenž nad nimi vykonává dohled a je usazen v témže členském státě, pokud jsou splněny tyto podmínky:

a)      závazky ústředního subjektu a přidružených institucí jsou společné a nerozdílné nebo za závazky přidružených institucí plně ručí ústřední subjekt;

b)      platební schopnost a likvidita ústředního subjektu a všech přidružených institucí jsou sledovány jako celek na základě konsolidovaných účetních závěrek těchto institucí;

c)      vedoucí orgány ústředního subjektu jsou oprávněny vydávat pokyny vedoucím orgánům přidružených institucí.“

55      Podle ustálené judikatury je pro výklad ustanovení unijního práva třeba zohlednit nejen jeho znění, ale rovněž jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. června 2005, VEMW a další, C‑17/03, EU:C:2005:362, bod 41 a citovaná judikatura).

56      Za okolností projednávané věci se zdá užitečné nejprve provést teleologický a kontextuální výklad čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM a teprve pak přistoupit ke zkoumání obou prvních žalobních důvodů vznesených žalobkyní.

a)      K teleologickému a kontextuálnímu výkladu čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM

57      Pokud jde zaprvé o teleologický výklad čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM, je třeba uvést, že podle bodu 9 odůvodnění tohoto nařízení je cílem rozvíjet a upřesnit postupy spolupráce, které jsou na základě základního nařízení zavedeny v rámci jednotného mechanismu dohledu (dále jen „SSM“) mezi ECB a příslušnými vnitrostátními orgány, případně rovněž vnitrostátními pověřenými orgány. Je proto třeba při teleologickém výkladu čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM vzít v úvahu rovněž cíle základního nařízení.

58      V tomto ohledu je třeba poznamenat, že obezřetnostní dohled na konsolidovaném základě nad skupinou úvěrových institucí v zásadě naplňuje dva cíle.

59      Prvním cílem je umožnit ECB, aby podchytila rizika, která by mohla ovlivnit úvěrovou instituci a přitom nemají původ v této instituci, ale ve skupině, jíž je instituce součástí.

60      V bodě 26 odůvodnění základního nařízení je upřesněno následující:

„Rizika pro bezpečnost a odolnost úvěrové instituce mohou vznikat jak na úrovni jednotlivé úvěrové instituce, tak na úrovni bankovní skupiny nebo finančního konglomerátu. K zajištění bezpečnosti a odolnosti úvěrových institucí jsou důležité zvláštní mechanismy v oblasti dohledu, jež by tato rizika zmírnila. Kromě dohledu nad jednotlivými úvěrovými institucemi by úkoly ECB měly zahrnovat dohled na konsolidované úrovni […]“

61      Druhým cílem obezřetnostního dohledu na konsolidované úrovni nad skupinou úvěrových institucí je zabránit roztříštění obezřetnostního dohledu nad subjekty, které tvoří tyto skupiny, mezi různé orgány dohledu.

62      Toto se zaprvé projevuje zejména tím, že podle bodu 38 odůvodnění a čl. 6 odst. 4 základního nařízení se posouzení významnosti úvěrové instituce, z něhož vyplyne, zda některé úkoly obezřetnostního dohledu bude vykonávat samotná ECB, nebo zda budou vykonávány decentralizovaným způsobem v rámci SSM (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. května 2017, Landeskreditbank Baden-Württemberg v. ECB, T‑122/15, napadený kasačním opravným prostředkem EU:T:2017:337, bod 63), provede na nejvyšší úrovni konsolidace v zúčastněných členských státech. Tento cíl se odráží i v čl. 40 odst. 1 a odst. 2 písm. a) nařízení o rámci SSM, který se týká dohlížených skupin.

63      Tento cíl se zadruhé rovněž projevuje v čl. 40 odst. 2 nařízení o rámci SSM, z něhož plyne, že pokud je jeden subjekt součástí skupiny, nad kterou ECB vykonává obezřetnostní dohled, protože buď splňuje kritérium přímé veřejné finanční pomoci, nebo je jednou ze tří nejvýznamnějších úvěrových institucí v zúčastněném členském státě, dohled se rozšiřuje na celou skupinu.

64      Z výše uvedeného vyplývá, že s ohledem na cíle základního nařízení musí být čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM a podmínky stanovené v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013, na která odkazuje, vykládány s přihlédnutím k záměru normotvůrce umožnit ECB, aby měla celkový přehled o všech rizicích, které mohou mít dopad na úvěrovou instituci, jakož i zabránit roztříštění obezřetnostního dohledu mezi ECB a vnitrostátní orgány.

65      Pokud jde o samotný cíl čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013, je třeba poznamenat, že toto nařízení se týká obezřetnostních požadavků pro úvěrové instituce. V tomto rámci cíl sledovaný čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013 jednoznačně vyplývá z jeho znění. Spočívá v možnosti příslušných orgánů, aby částečně nebo zcela upustily od uplatňování některých požadavků stanovených v nařízení na jednu nebo více úvěrových institucí, které se nacházejí v témže členském státě a jsou trvale přidruženy k ústřednímu subjektu, jenž nad nimi vykonává dohled a je usazen v témže členském státě. Stejně tak čl. 10 odst. 2 tohoto nařízení umožňuje upustit v jednotlivém případě od uplatňování stejných obezřetnostních požadavků na ústřední subjekt.

66      V projednávané věci nicméně podmínky uvedené v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013 nejsou podle tohoto nařízení použitelné pro účely posouzení možnosti upustit od respektování požadavků na individuální úrovni, ale použijí se vzhledem k odkazu obsaženému v čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM k tomu, aby se ověřila existence skupiny podléhající dohledu.

67      Navíc případné uznání existence dohlížené skupiny ve smyslu čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM neznamená udělení výjimky podle čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013 úvěrovým institucím, které tuto skupinu tvoří, protože příslušný orgán má vždy možnost odmítnout přiznání individuální výjimky, přestože jsou podmínky podle čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013 splněny.

68      Okolnost, že jsou případně splněny podmínky stanovené v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013, totiž může mít různé důsledky podle toho, zda se jedná o čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM, nebo pouze o čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013. V prvním případě to znamená, že ECB vykonává dohled nad skupinou, pokud jsou rovněž splněny podmínky stanovené v článku 40 nařízení o rámci SSM. Ve druhém případě není individuální výjimka z obezřetnostních požadavků v rámci skupiny automatická, ale její udělení zůstává možností příslušného orgánu.

69      ECB má tedy možnost ze splnění podmínek stanovených v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013 vyvodit, že je třeba použít čl. 2 odst. 21 nařízení o rámci SSM a vykonávat obezřetnostní dohled nad celou skupinou, přičemž zároveň jakožto příslušný orgán ve smyslu nařízení č. 575/2013 odmítne udělit subjektům tvořícím skupinu výjimku z dodržování obezřetnostních podmínek na individuální úrovni.

70      Z výše uvedeného vyplývá, že pro výklad čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM jsou relevantní pouze cíle tohoto nařízení bez ohledu na to, že odkazuje na čl. 10 odst. 1 nařízení o rámci SSM.

71      Zadruhé, co se týče kontextuálního výkladu čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM, je třeba poznamenat, že revizní komise ve svém stanovisku několikrát odkázala na obsah pokynů CEBS a došla k závěru, že podmínky stanovené v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013 byly splněny. Je proto třeba přezkoumat, zda jsou uvedené pokyny součástí právního kontextu čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM, který může být relevantní pro výklad podmínek stanovených v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013, na které prvně uvedený článek odkazuje.

72      Je třeba připomenout, že CEBS je předchůdcem Evropského orgánu pro bankovnictví (EBA) a že pokyny CEBS se týkají výkladu článku 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/48/ES ze dne 14. června 2006 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu (přepracované znění) (Úř. věst 2006, L 177, s. 1) ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/111/ES ze dne 16. září 2009, kterou se mění směrnice 2006/48/ES, 2006/49/ES a 2007/64/ES, pokud jde o banky přidružené k ústředním institucím, některé položky kapitálu, velkou angažovanost, režimy dohledu a krizové řízení (Úř. věst. 2009, L 302, s. 97). Článek 3 směrnice 2006/48 uváděl, že „jedna či několik úvěrových institucí, které se nacházejí v témž členském státě a jsou trvale přidruženy k ústřednímu subjektu, jenž nad nimi má kontrolu a jenž je usazen v témž členském státě, mohou být osvobozeny od požadavků uvedených […], pokud vnitrostátní právní předpisy stanoví, že […]“. Následně odkazoval na tři podmínky, které jsou nyní podmínkami obsaženými v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013.

73      Mimoto je třeba zmínit, že pokyny CEBS byly přijaty v návaznosti na požadavek normotvůrce v tomto směru, který je uveden v bodě 2 odůvodnění směrnice 2009/111. Tímto požadavkem totiž bylo, aby CEBS „[poskytl] pokyny, aby se v tomto ohledu posílilo sbližování postupů dohledu [pokud jde o článek 3 směrnice 2006/48]“.

74      Proto s ohledem na totožné znění podmínek obsažených v článku 3 směrnice 2006/48 a v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013 a na okolnosti přijetí pokynů CEBS, tj. přijetí pokynů tehdy příslušným orgánem a na žádost normotvůrce, mohou být pokyny CEBS zohledněny jakožto právní kontext čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM.

75      Nicméně výklad relevantního předpisu správním orgánem nemůže zavazovat unijní soud, který má i nadále na základě článku 19 SEU výlučnou pravomoc vykládat unijní právo.

76      Kromě toho je třeba zdůraznit, že tento výklad poskytl CEBS, který zohlednil pouze cíle článku 3 směrnice 2006/48, které byly analogické k cílům článku 10 nařízení č. 575/2013, a sice umožnit výjimku z dodržování obezřetnostních požadavků na individuální úrovni, pokud jsou dodržovány v rámci skupiny.

77      Z důvodů uvedených v bodech 66 až 70 výše tedy nejsou rozhodující tyto cíle, ale cíle čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM, které nemohly být zohledněny při přijímání pokynů CEBS.

78      I když tedy pokyny CEBS představují prvek, který může být případně zohledněn unijním soudcem, nemůže s ním být spojena žádná forma závaznosti.

b)      K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z toho, že CNCM není úvěrovou institucí

79      Žalobkyně tvrdí, že jak z nařízení o rámci SSM, tak z nařízení č. 575/2013 plyne, že obezřetnostní dohled na konsolidované úrovni nad institucemi přidruženými k ústřednímu orgánu je možný pouze v případě, že ústřední orgán je úvěrovou institucí, což není případ CNCM.

80      ECB, podporovaná Komisí, navrhuje tento žalobní důvod zamítnout.

81      Úvodem je třeba poznamenat, že ačkoli žalobkyně ve svých podáních uvádí, že čl. 127 odst. 6 SFEU, jakož i základní nařízení se týkají obezřetnostního dohledu nad úvěrovými institucemi, nevznáší žádnou námitku protiprávnosti čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM, která by vycházela z toho, že v případě, že by tento článek byl vykládán tak, že ústřední subjekt nemusí být úvěrovou institucí, bylo by to v rozporu s čl. 127 odst. 6 SFEU anebo základním nařízení, což potvrdila na jednání.

82      V rámci tohoto žalobního důvodu tedy stačí ověřit, zda pojem „ústřední subjekt“ ve smyslu čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM musí být vykládán tak, že ústřední subjekt musí být vždy úvěrovou institucí.

83      Vzhledem k tomu, že čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM odkazuje na podmínky stanovené v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013, je třeba zkoumat, zda povaha úvěrové instituce vychází přímo z čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM nebo nepřímo z uvedených podmínek.

1)      K otázce, zda povaha úvěrové instituce ústředního subjektu vychází z čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM

84      Žalobkyně v podstatě tvrdí, že vzhledem k tomu, že se čl. 127 odst. 6 SFEU, jakož i základní zařízení týkají obezřetnostního dohledu nad úvěrovými institucemi, měl by být čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM vykládán tak, že ústřední subjekty musí být úvěrovými institucemi. K tomu dodává, že nemožnost vykonávat konsolidovaný obezřetnostní dohled prostřednictvím ústředního subjektu, který není úvěrovou institucí, potvrzuje i to, že ECB v takovéto konfiguraci nemá žádnou dohledovou ani sankční pravomoc.

85      Podle judikatury citované v bodě 55 výše je třeba přistoupit k jazykovému, teleologickému a kontextuálnímu výkladu čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM.

86      Co se zaprvé týče jazykového výkladu čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM, je třeba uvést, že jeho znění nezmiňuje, že by ústřední subjekt musel být úvěrovou institucí, na rozdíl od situace uvedené v čl. 2 odst. 21 písm. a) tohoto nařízení, kde se výslovně hovoří o obezřetnostním dohledu nad skupinou, jejíž mateřská společnost je úvěrovou institucí.

87      Pokud jde zadruhé o teleologický výklad čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM, je třeba vzít v úvahu cíle rozvedené v bodě 64 výše.

88      Není přitom nutné zkoumat detailně podmínky stanovené v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013, což je zkoumáno v rámci druhého žalobního důvodu, stačí na tomto místě zdůraznit, že pokud by byly uvedené podmínky splněny, plynulo by z toho logicky, že je dána dostatečná blízkost mezi institucemi přidruženými k ústřednímu subjektu na to, aby byla konstatována existence skupiny. Zejména podmínka společných a nerozdílných závazků uvedená v čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013 může v případě úpadku úvěrové instituce vést k riziku pro jiné subjekty přidružené ke stejnému ústřednímu subjektu. Je proto v souladu s cíli základního nařízení a nařízení o rámci SSM zvolit kvalifikaci „dohlížená skupina“ ve smyslu čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM, a to ať už je ústřední subjekt úvěrovou institucí nebo nikoli.

89      Navíc řídit se analýzou žalobkyně by znamenalo, že různé instituce přidružené k ústřednímu subjektu, které nejsou úvěrovou institucí, ale splňují podmínky stanovené v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013, by podle svého individuálního významu byly v rámci jednotného mechanismu dohledu podřízeny buď pouze dohledu ze strany ECB, nebo přímému dohledu ze strany příslušných vnitrostátních orgánů, což by vedlo k roztříštění obezřetnostního dohledu v rozporu s cíli, na kterých je založeno jak základní nařízení, tak nařízení o rámci SSM.

90      Co se zatřetí týče kontextuálního výkladu čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM, žalobkyně zajisté správně poukazuje na to, že základní nařízení jednak poskytuje ECB řadu výsad, včetně možnosti uložit správní sankce, přičemž tyto výsady jsou logickým doplňkem úkolů dohledu, které jí jsou svěřeny, a jednak relevantní ustanovení základního nařízení nestanoví výkon těchto výsad vůči ústředním subjektům uvedeným v čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM.

91      Jak článek 10 základního nařízení týkající se žádostí o informace, tak článek 11 o obecných šetřeních a článek 16 týkající se pravomocí dohledu skutečně odkazují na výkon výsad ECB vůči úvěrovým institucím, finančním holdingovým společnostem, smíšeným holdingovým společnostem a smíšeným finančním holdingovým společnostem. Navíc článek 18 tohoto nařízení zmiňuje možnost ukládat sankce úvěrovým institucím, finančním holdingovým společnostem a smíšeným finančním holdingovým společnostem.

92      Nicméně je třeba zohlednit skutečnost, že obezřetnostní dohled nad skupinou na konsolidovaném základě je doplňkem k individuálnímu obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi, které jsou součástí dané skupiny, a nenahrazuje ho, jak vyplývá z bodu 38 druhé věty odůvodnění základního nařízení.

93      Nemožnost ECB vykonávat tyto pravomoci ve vztahu k ústřednímu subjektu, který není úvěrovou institucí, proto nepředstavuje nepřekonatelnou překážku pro provádění přiměřeného obezřetnostního dohledu, jestliže ECB může uplatnit své pravomoci ve vztahu k institucím přidruženým k ústřednímu subjektu.

94      Z výše uvedeného vyplývá, že čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM nemůže být vykládán tak, že samotný ústřední subjekt musí být úvěrovou institucí.

2)      K otázce, zda povaha úvěrové instituce ústředního subjektu je diktována článkem 10 nařízení č. 575/2013

95      Žalobkyně je toho názoru, že dodržování nařízení č. 575/2013 vyžaduje, aby byl ústřední subjekt úvěrovou institucí. Odkazuje přitom na čl. 11 odst. 4 nařízení č. 575/2013 a zároveň na čl. 10 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení.

96      Co se zaprvé týče čl. 11 odst. 4 nařízení č. 575/2013, ten uvádí, že „[p]okud se použije článek 10, ústřední subjekt uvedený v daném článku plní požadavky části druhé až osmé na základě konsolidované situace celku tvořeného ústředním subjektem a jeho přidruženými institucemi“. Části dva až osm se týkají kapitálu, kapitálových požadavků, velkých expozic, expozic vůči převedenému úvěrovému riziku, likvidity, páky a zpřístupňování informací institucemi. Žalobkyně v podstatě uvádí, že takové požadavky mohou být dodržovány pouze úvěrovou institucí.

97      Je třeba uvést, že tuto argumentaci nelze přijmout, jelikož žalobkyně činí z dodržení čl. 11 odst. 4 nařízení č. 575/2013 jednu z podmínek pro použití článku 10 téhož nařízení, což je v rozporu jak s jazykovým výkladem tohoto článku, tak s propojením obou ustanovení.

98      Článek 10 nařízení č. 575/2013 neobsahuje žádný odkaz na čl. 11 odst. 4 tohoto nařízení.

99      Dále logika vztahu mezi těmito dvěma ustanoveními je taková, že uplatnění čl. 11 odst. 4 nařízení č. 575/2013 je následkem, a nikoli podmínkou použití článku 10 tohoto nařízení. Pokud tedy příslušný orgán na základě článku 10 nařízení č. 575/2013 upustí od uplatňování individuálních obezřetnostních požadavků na subjekty přidružené k ústřednímu subjektu, čl. 11 odst. 4 nařízení č. 575/2013 se tedy použije, přičemž ukládá dotčenému ústřednímu subjektu povinnost splňovat obezřetnostní požadavky na konsolidované úrovni za celou skupinu, kterou tvoří společně s přidruženými institucemi.

100    V tomto ohledu je třeba připomenout, že v daném případě se nejedná o opodstatněnost rozhodnutí o vynětí institucí přidružených k ústřednímu subjektu z povinnosti dodržovat individuální obezřetnostní požadavky, ale existenci skupiny ve smyslu čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM. Toto naposled uvedené ustanovení přitom odkazuje pouze na článek 10 nařízení č. 575/2013, a nikoli na čl. 11 odst. 4 téhož nařízení.

101    I když tedy případné problémy ústředního subjektu s dodržováním požadavků čl. 11 odst. 4 nařízení č. 575/2013 mohou být považovány za relevantní, pokud jde o možnost příslušného orgánu udělit individuální výjimku – což zůstává možností i v případě, kdy jsou splněny podmínky stanovené v čl. 10 nařízení č. 575/2013 – nemá to žádný vliv na výkon obezřetnostního dohledu ze strany ECB nad celou skupinou.

102    Pokud jde zadruhé o podmínku stanovenou v čl. 10 odst. 1 písm. b) nařízení č. 575/2013, ta stanoví, že „platební schopnost a likvidita ústředního subjektu a všech přidružených institucí jsou sledovány jako celek na základě konsolidovaných účetních závěrek těchto institucí“.

103    Otázka, zda CNCM tuto podmínku splňuje, je rozebrána v rámci druhé části druhého žalobního důvodu. Na tomto místě je třeba pouze ověřit, zda dodržování čl. 10 odst. 1 písm. b) nařízení č. 575/2013 nutně vyžaduje, aby byl ústřední subjekt úvěrovou institucí.

104    Aby mohla být tato podmínka splněna, je třeba dodržet dvě kritéria. První kritérium vychází z existence konsolidované účetní závěrky skupiny. Druhé kritérium zahrnuje dohled nad platební schopností a likviditou všech subjektů, které tvoří skupinu, na základě této konsolidované účetní závěrky.

105    V tomto ohledu musí být přístup obsažený v bodě 24 pokynů CEBS, podle něhož tento požadavek dohledu nad platební schopností a likviditou všech subjektů skupiny na základě konsolidované účetní závěrky musí být chápán z obezřetnostního hlediska, potvrzen, jelikož čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM se týká právě definice dohlížených skupin.

106    CEBS rovněž správně ve svých pokynech poukázal na to, že není nutné, aby byl ústřední subjekt úvěrovou institucí, jelikož splnění obou kritérií výslovně uvedených v čl. 10 odst. 1 písm. b) nařízení č. 575/2013 postačuje k tomu, aby bylo možné dohlížet na dodržování obezřetnostních požadavků skupinou.

107    Konsolidovaná účetní závěrka totiž poskytuje celkový pohled na finanční situaci celku tvořeného ústředním subjektem a institucemi k němu přidruženými, na základě něhož může příslušný orgán ověřit, zda likvidita a platební schopnost tohoto celku jsou v souladu s obezřetnostními požadavky, ať už je ústřední subjekt úvěrovou institucí či nikoli.

108    Je tedy třeba uzavřít, že ani z čl. 10 odst. 1 písm. b) nařízení č. 575/2013, ani z čl. 11 odst. 4 téhož nařízení neplyne, že k tomu, aby se mohl použít čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM, musí být ústřední subjekt úvěrovou institucí.

109    S ohledem na výše uvedené je třeba první žalobní důvod zamítnout.

c)      K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z neexistence skupiny podléhající obezřetnostnímu dohledu ve smyslu čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM a čl. 10 nařízení č. 575/2013

110    V druhém žalobním důvodu žalobkyně tvrdí, že Crédit mutuel nesplňuje podmínky stanovené v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013, na který odkazuje čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM, a proto nemůže být považována za „skupinu“ ve smyslu tohoto ustanovení. Tento žalobní důvod může být rozdělen do tří částí, které vychází z porušení podmínek uvedených v čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013, v čl. 10 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení a v čl. 10 odst. 1 písm. c) téhož nařízení.

1)      K první části druhého žalobního důvodu vycházející z porušení čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013

111    Úvodem žalobkyně zdůrazňuje, že z článku 6 nařízení č. 575/2013 v zásadě vyplývá, že úvěrové instituce podléhají individuálnímu obezřetnostnímu dohledu a možnost uvedená v článku 10 téhož nařízení představuje výjimku, která se použije pouze v případě, že lze skupinu považovat za jediný subjekt a když použití individuálních obezřetnostních požadavků nepřináší žádnou přidanou hodnotu.

112    Žalobkyně uvádí, že CNCM nemá, ani nemůže mít kmenový kapitál, který by jí umožnil ručit za závazky k ní přidružených subjektů anebo tyto závazky považovat za společné a nerozdílné, a tudíž ECB nesprávně vycházela z toho, že je splněna podmínka stanovená čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení čl. 575/2013.

113    V první řadě žalobkyně v podstatě tvrdí, že pojmy „společné a nerozdílné závazky“ a „ručení“ mohou být vykládány pouze ve světle pravidel francouzského práva, která upravují vztahy mezi CNCM a k ní přidruženými subjekty. Zaprvé mezi CNCM a přidruženými subjekty neexistuje žádný mechanismus společných a nerozdílných závazků vůči jejich věřitelům ve smyslu článku 1200 francouzského občanského zákoníku. Zadruhé CNCM neručí za závazky přidružených subjektů ve smyslu článku 2288 francouzského občanského zákoníku a ani nemůže poskytnout samostatnou záruku ve smyslu článku 2321 téhož zákoníku. Zatřetí článek L.511-31 CMF nelze vykládat tak, že stanoví mechanismus společných a nerozdílných závazků anebo ručení CNCM ve prospěch k ní přidružených subjektů. Začtvrté to platí i pro zvláštní ustanovení použitelná na CNCM, která jsou uvedená v článcích L.512-55 a následujících CMF. Žalobkyně k tomu dodává, že neexistuje žádný mechanismus pro finanční podporu uvnitř skupiny takového druhu, jaké lze přijmout na základě článků L.613-46 a následujících CMF.

114    V druhé řadě žalobkyně uvádí, že CNCM nemá žádnou pravomoc převádět prostředky mezi jednotlivými přidruženými subjekty. Článek L.511-31 CMF jednak nestanoví, že ústřední subjekty mohou provádět takové převody, jednak podle nedávné judikatury Conseil constitutionnel (Ústavní soud, Francie) není možné z pozice nadřízeného subjektu převézt prostředky bez souhlasu dotčeného přidruženého subjektu.

115    Dále žalobkyně uvádí, že obecné rozhodnutí CNCM č. 1-1992 ze dne 10. března 1992 týkající se výkonu systému společných a nerozdílných závazků mezi úvěrovými sdruženími a zemědělskými úvěrovými sdruženími nestanoví, že závazky ústředního subjektu a přidružených subjektů jsou společné a nerozdílné, ani to, že by jedni měli ručit za závazky druhých. Žalobkyně připomíná, že samotné napadené rozhodnutí zdůrazňuje, že zde chybí definice mechanismu společných a nerozdílných závazků zavedeného v rámci Crédit mutuel. Je rovněž toho názoru, že existence fondu ve výši 2 % vkladů v rámci CCCM neumožňuje dojít k závěru, že je splněna podmínka stanovená čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013.

116    ECB, podporovaná Komisí, navrhuje první část druhého žalobního důvodu zamítnout.

117    Podle první podmínky je nutné ověřit, zda závazky CNCM a přidružených institucí jsou společné a nerozdílné nebo zda za závazky přidružených institucí plně ručí CNCM.

118    Co se v prvé řadě týče smyslu čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013, je třeba zcela odmítnout argument žalobkyně vycházející z toho, že pojmy „společné a nerozdílné závazky“ a „závazky, za které ručí ústřední subjekt“, musí být vykládány s ohledem na relevantní články francouzského občanského zákoníku.

119    Podle ustálené judikatury Soudního dvora totiž platí, že z požadavků jednotného použití unijního práva a zásady rovnosti vyplývá, že znění ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, musí být zpravidla vykládáno v celé Unii autonomním a jednotným způsobem, přičemž tento výklad je třeba nalézt s přihlédnutím ke kontextu tohoto ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou (viz rozsudek ze dne 5. prosince 2013, Vapenik, C‑508/12, EU:C:2013:790, bod 23 a citovaná judikatura).

120    Jelikož nařízení č. 575/2013 nedefinuje pojmy „společné a nerozdílné závazky“ a „ručení za závazky“ tím, že by odkazovalo na vnitrostátní právní úpravu členských států, je nutné je považovat za autonomní pojmy unijního práva.

121    Revizní komise ve svém stanovisku odkázala na výklad obsažený v pokynech CEBS.

122    V tomto ohledu bod 19 pokynů CEBS uvádí, že podmínka stanovená v čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice 2006/48, jehož znění je shodné s čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013, předpokládá různé situace, a sice ručení ústředního subjektu za přidružené instituce, vzájemné ručení ústředního subjektu a přidružených institucí a systém vzájemných záruk v rámci skupiny v tom smyslu, že přidružené instituce rovněž ručí za sebe navzájem.

123    V bodě 20 svých pokynů CEBS v podstatě tvrdí, že k tomu, aby existovalo ručení anebo systém společných a nerozdílných závazků, „musí zavedené mechanismy […] zajistit, že rychlému převodu kmenového kapitálu a likvidity v rámci skupiny nebrání žádná právní ani věcná překážka, aby mohlo být zajištěno splnění závazků vůči věřitelům ústředního subjektu a přidružených institucí“ a „skupina jako celek musí být rovněž schopna poskytnout nutnou podporu podle zavedených mechanismů z dostupných prostředků“.

124    Je třeba konstatovat, že tomuto druhému aspektu výkladu CEBS nelze úplně přisvědčit, přinejmenším za situace, kdy se čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013 použije na základě odkazu obsaženého v čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM.

125    Pokud bychom se totiž ztotožnili s názorem CEBS, znamenalo by to vykládat podmínku obsaženou v čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013 ve světle podmínky týkající se převodu kapitálu mezi mateřskou společností a jejími dceřinými společnostmi, aby mohly tyto dceřiné společnosti využít výjimky z dodržování obezřetnostních požadavků na individuální úrovni. Tato podmínka se původně nacházela v článku 69 směrnice 2006/48 a nyní je obsažena v čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013, který hovoří o neexistenci „podstatné věcné nebo právní překážky bránící okamžitému převodu kapitálu nebo splacení závazků mateřským podnikem“.

126    Je třeba uvést, že tato dvě ustanovení, tedy čl. 7 odst. 1 písm. a) a čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013, mají odlišné znění, které svědčí v neprospěch výkladu směřujícímu k rozšíření pojmů užívaných normotvůrcem pro určitý typ situací, a sice vztahy mezi mateřskou společností a jejími dceřinými společnostmi, na jiný typ situací, a sice vztahy pojící přidružené instituce k ústřednímu subjektu.

127    Vedle toho by takový výklad byl v rozporu s cílem čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM.

128    Jak již totiž bylo zdůrazněno v bodech 59 až 64 výše, koncept skupiny má v kontextu základního nařízení a nařízení o rámci SSM umožnit ECB, aby podchytila rizika, která by mohla ovlivnit úvěrovou instituci a nepramení přitom z této instituce, nýbrž ze skupiny, jíž je instituce součástí. Pokud existuje povinnost převodu kmenového kapitálu a likvidity v rámci skupiny s cílem zajistit splnění závazků vůči věřitelům – bez ohledu na to, zda se převod uskuteční podle podmínek, které uvedl CEBS –, riziko ovlivňující přidruženou úvěrovou instituci se může vztahovat na celou skupinu, do které patří, což vede k tomu, že ECB může vykonávat obezřetnostní dohled nad celou skupinou tvořenou ústředním subjektem a přidruženými institucemi.

129    Z téhož důvodu argument žalobkyně, který vychází v rámci logiky nařízení č. 575/2013 z toho, že možnost využití článku 10 tohoto nařízení by měla být poskytnuta pouze za okolností, kdy by uplatnění obezřetnostních požadavků na individuálním základě nepřinášelo žádnou přidanou hodnotu, není relevantní, neboť v daném případě je zpochybňována pouze existence skupiny podléhající obezřetnostnímu dohledu ve smyslu čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM a z důvodů uvedených v bodech 67 až 69, přičemž výše konstatování existence takové skupiny automaticky nevede k udělení výjimky stanové čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013 subjektům, které tuto skupinu tvoří.

130    S cílem čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM, jakož i se zněním čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013 je tudíž v souladu závěr, že podmínka stanovená v posledně jmenovaném ustanovení je splněna, pokud existuje povinnost převodu kmenového kapitálu a likvidity v rámci skupiny za účelem zajištění toho, že budou splněny závazky vůči věřitelům.

131    Co se v druhé řadě týče použití této první podmínky na projednávaný případ, je třeba připomenout, že revizní komise v rámci svého odůvodnění zdůraznila několik bodů. Zaprvé se jedná o znění článku L.511-31 CMF, zadruhé o bezpodmínečnou povinnost zásahu ze strany CNCM ve prospěch záložen v obtížích, jak vyplývá z rozhodnutí CNCM č. 1-1992 ze dne 10. března 1992 (viz bod 115 výše), zatřetí o existenci zdrojů CNCM a CCCM, které mohou být uvolněné, začtvrté o status CCCM a zapáté o skutečnost, že v minulosti byla poskytnuta mimořádná pomoc subjektům v obtížích.

132    Co se týče prvního důvodu zdůrazněného revizní komisí, tj. znění článku L.511-31 CMF, je třeba připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že se působnost vnitrostátních právních a správních předpisů musí posuzovat s přihlédnutím k jejich výkladu vnitrostátními soudy (viz rozsudek ze dne 16. září 2015, Komise v. Slovensko, C‑433/13, EU:C:2015:602, bod 81 a citovaná judikatura). Nicméně pokud neexistují rozhodnutí příslušných vnitrostátních soudů, je nutně na Tribunálu, aby rozhodl o rozsahu působnosti těchto ustanovení.

133    Ze znění článku L.511-31 CMF vyplývá pouze existence povinnosti uvedených ústředních subjektů přijmout „veškerá nezbytná opatření, zejména k zajištění likvidity a platební schopnosti všech institucí a společností jakožto celé sítě“.

134    Nelze než konstatovat, že znění článku L.511-31 CMF samo o sobě neumožňuje dospět k závěru, že podmínka stanovená v čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013 je splněna, neboť odkaz na přijetí „nezbytných opatření“ k „zajištění likvidity a platební schopnosti všech institucí a společností jakožto celé sítě“ má příliš obecnou povahu na to, aby z něj mohla být vyvozena povinnost převodu kmenového kapitálu a likvidity v rámci skupiny za účelem zajištění toho, že budou splněny závazky vůči věřitelům.

135    Naopak z prostudování rozhodnutí ze dne 10. března 1992 vyplývá existence mechanismu solidarity ve prospěch záložen v obtížích, tedy záložen, které nejsou s to dodržet bankovní předpisy, které nejsou schopné čelit mimořádné ztrátě, které mají negativní výsledky, a těch, jejichž provozní kapitál je záporný. Je upřesněno, že takový zásah může mít formu záloh placených předem, případně dotací částky úroků ze záloh, dotací, běžných půjček anebo půjček do kmenového kapitálu a bezplatných záruk za veškeré závazky nebo jejich části (článek 3). Konečně z toho rovněž vyplývá, že jelikož je systém společných a nerozdílných závazků uplatňován v zásadě na regionální úrovni, je přípustné, aby se záložna odvolala na systém společných a nerozdílných závazků na národní úrovni (článek 4), a že v takovém případě musí CNCM povinně zasáhnout ve prospěch záložny v obtížích (článek 5).

136    Tyto prvky svědčí o existenci povinnosti převodu kmenového kapitálu a likvidity v rámci Crédit mutuel, jejímž cílem je zajistit to, že budou splněny závazky vůči věřitelům.

137    Třebaže tedy ECB v příloze I napadeného rozhodnutí poukázala na určité nedostatky při uplatňování tohoto mechanismu společných a nerozdílných závazků s ohledem na jeho samotnou existenci, mohla oprávněně dospět k závěru, že podmínka uvedená v čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013 byla splněna.

138    Z ustálené judikatury totiž plyne, že pokud určité důvody rozhodnutí samy o sobě rozhodnutí právně dostačujícím způsobem odůvodňují, vady, kterými mohou být stižena další odůvodnění aktu, nemají v žádném případě vliv na jeho výrok (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 12. července 2001, Komise a Francie v. TF1, C‑302/99 P a C‑308/99 P, EU:C:2001:408, bod 27, a ze dne 12. prosince 2006, SELEX Sistemi Integrati v. Komise, T‑155/04, EU:T:2006:387, bod 47). V souladu s touto judikaturou má Tribunál za to, že není nutné zkoumat opodstatněnost ostatních důvodů uvedených ve stanovisku revizní komise.

139    Tento závěr není zpochybněn argumentací žalobkyně v opačném smyslu. Tak je tomu zejména v případě odkazu na rozhodnutí Conseil constitutionnel (Ústavní rada, Francie) č. 2014-449 QPC ze dne 6. února 2015, které se týkalo výlučně toho, zda je v souladu s francouzskou ústavou takové ustanovení CMF, které umožňuje ACPR, aby nařídil převod portfolia na úkor pojišťovny, což činí toto rozhodnutí irelevantní, pokud jde o mechanismus společných a nerozdílných závazků mezi přidruženými institucemi, které patří do stejné bankovní skupiny.

140    S ohledem na výše uvedené musí být první část druhého žalobního důvodu zamítnuta.

2)      Ke druhé části druhého žalobního důvodu vycházející z porušení čl. 10 odst. 1 písm. b) nařízení č. 575/2013

141    Žalobkyně tvrdí, že ECB učinila nesprávný závěr, že je splněna podmínka obsažená v čl. 10 odst. 1 písm. b) nařízení č. 575/2013.

142    Zaprvé mají podle žalobkyně pojmy platební schopnost a likvidita smysl pouze ve vztahu k úvěrovým institucím, zatímco CNCM je sdružením.

143    Zadruhé, na úrovni skupin přidružených k CNCM jsou platební schopnost a likvidita ohodnocovány věřiteli, ratingovými agenturami a regulačními úřady. Účetní závěrka zveřejňovaná CNCM je jednoduchou agregací různých skupiny a je umělou konstrukcí, jelikož mezi nimi neexistuje žádná hospodářská jednota.

144    Žalobkyně zatřetí tvrdí, že revizní komise tuto podmínku nesprávně považovala za splněnou, když se opřela o článek L.511-20 CMF, podle něhož „finanční instituce a společnosti přidružené k síti a ústřední subjekt ve smyslu článku L.511-31 se pro účely tohoto zákoníku považují za část stejné skupiny“. Žalobkyně tvrdí, že označení „skupina“ se vztahuje pouze na použití CMF a není relevantní, pokud jde o otázku, zda byly splněny podmínky stanovené v čl. 10 odst. 1 písm. b) nařízení č. 575/2013. Stejně tak ani článek L.511-31 CMF, ani článek 25 stanov CNCM neumožňují prokázat, že tato druhá podmínka je splněna. Totéž platí pro článek 2 uvedených stanov a ostatní ustanovení CMF, na které ECB odkazuje.

145    ECB a Komise navrhují zamítnutí druhé části druhého žalobního důvodu.

146    Podle článku 10 odst. 1 písm. b) nařízení č. 575/2013 musí být „platební schopnost a likvidita ústředního subjektu a všech přidružených institucí […] sledovány jako celek na základě konsolidovaných účetních závěrek těchto institucí“.

147    Z důvodů uvedených v bodech 104 a 105 výše musí být tato podmínka vykládána tak, že znamená splnění dvou kritérií. První kritérium spočívá v existenci konsolidované účetní závěrky skupiny. Druhé kritérium předpokládá obezřetnostní dohled nad platební schopností a likviditou všech subjektů, které tvoří skupinu, na základě její konsolidované účetní závěrky.

148    Revizní komise ve svém stanovisku shledala tuto podmínku splněnou jak vzhledem k odpovědnosti CNCM podle článku L.511-31 CMF, pokud jde o likviditu a platební schopnost přidružených institucí a celé sítě, tak vzhledem k článku 25 stanov CNCM.

149    Tribunál má za to, že tento závěr je třeba potvrdit.

150    Co se týče prvního kritéria, to musí být považováno za splněné, jelikož podle článku 25 stanov CNCM její správní rada „schvaluje účetní závěrky [CNCM], národní konsolidované účetní závěrky a vyhotovuje z těchto závěrek zprávy o řízení účtů“.

151    Pokud jde o druhé kritérium, je třeba poznamenat, že ve smyslu článku L.511-31 CMF ústřední subjekty „přijmou veškerá nutná opatření zejména k zajištění likvidity a platební schopnosti všech institucí a společností, jakož i celé sítě“ a „zastupují úvěrové instituce a přidružené finanční společnosti před […] [ACPR]“. Z toho logicky vyplývá, že CNCM má na základě CMF pověření zastupovat Crédit mutuel před orgány odpovědnými za obezřetnostní dohled nad dodržováním požadavků platební schopnosti a likvidity. Druhé kritérium tedy lze považovat za splněné.

152    Co se týče argumentu žalobkyně, podle kterého tato podmínka nemůže být splněna, protože CNCM není úvěrovou institucí, je třeba ho odmítnout z důvodů uvedených v bodě 106 výše.

153    S ohledem na výše uvedené je třeba druhou část druhého žalobního důvodu zamítnout.

3)      Ke třetí části druhého žalobního důvodu vycházející z porušení čl. 10 odst. 1 písm. c) nařízení č. 575/2013

154    Žalobkyně tvrdí, že ECB nesprávně uvedla, že je splněna podmínka obsažená v čl. 10 odst. 1 písm. c) nařízení č. 575/2013.

155    Žalobkyně je toho názoru, že CNCM není oprávněná dávat pokyny svým přidruženým institucím ve smyslu tohoto ustanovení v klíčových oblastech fungování úvěrové instituce, a to s ohledem na velmi obecné znění článku L.511-31 CMF. K tomu, aby taková pravomoc existovala, by bylo nutné, aby ji zákonodárce výslovně stanovil, jak tomu je například u ústředního orgánu skupiny BPCE v článku L.512-107 CMF. Srovnání s článkem L.512-56 CMF, který se vztahuje na Crédit mutuel, podle žalobkyně ukazuje na neexistenci takové pravomoci ve vztahu k ní, jelikož zmínka o přijetí „nutných opatření“ ze strany CNCM neznamená možnost dávat pokyny. Navíc tato pravomoc nebyla svěřena CNCM ani na základě smlouvy. Co se týče sankční pravomoci CNCM podle článku R.512-24 CMF, žalobkyně tvrdí, že z ní nelze vyvodit existenci pravomoci dávat pokyny řídícím orgánům přidružených institucí. Pokud jde o sankční pravomoci uvedené ve stanovách CNCM, ty podle žalobkyně vykazují protiprávní povahu.

156    ECB, podporovaná Komisí, navrhuje třetí část druhého žalobního důvodu zamítnout.

157    Za účelem ověření, zda ECB správně dospěla k závěru, že je splněna podmínka obsažená v čl. 10 odst. 1 písm. c) nařízení č. 575/2013, je třeba ověřit, zda je vedení CNCM oprávněno dávat pokyny řídícím orgánům přidružených institucí.

158    Revizní komise ve svém stanovisku odkázala na právo CNCM vyplývající z článku L.511-31 CMF přijmout „veškerá nutná opatření zejména k zajištění likvidity a platební schopnosti všech institucí a společností, jakož i celé sítě“, jakož i její povinnost vyplývající z téhož ustanovení zajistit „použití příslušných zákonných a podzákonných předpisů na tyto instituce a společnosti a [vykonávat] správní, technickou a finanční kontrolu nad jejich strukturou a řízením“. Rovněž zdůraznila, že záložny spadající pod Crédit mutuel mají povinnost „dodržovat stanovy, vnitřní předpisy, pokyny a rozhodnutí [CNCM] a regionální federace, ke které přísluší, ve smyslu článku R.512-20 druhý pododstavec CMF. Nakonec zdůraznila existenci sankční pravomoci CNCM. Odkázala na čl. R.512-24 CMF, podle něhož může CNCM uplatnit proti záložně, která porušuje platné předpisy, jednu ze sankcí, mezi kterými jsou „upozornění, pokárání [anebo] vyloučení ze seznamu družstevních záložen“, a vedle toho odkázala na články 10 až 25 stanov CNCM, které jí umožňují vyloučit federaci, vyslovit nedůvěru předsedovi federace nebo družstevní záložny anebo odvolat jmenování výkonného ředitele.

159    Z těchto ustanovení vyplývá kombinace tří prvků: zaprvé povinnost CNCM zajistit především likviditu a platební schopnost skupiny i subjektů, které jsou její součástí, jakož i dodržování zákonných a podzákonných požadavků, zadruhé povinnost přidružených institucí dodržovat pokyny CNCM a zatřetí sankční pravomoc CNCM ve vztahu k těmto subjektům. Je tedy třeba považovat podmínku uvedenou v čl. 10 odst. 1 písm. c) nařízení č. 575/2013 za splněnou.

160    Tento závěr nemůže vyvrátit argument žalobkyně, podle kterého je pravomoc dávat pokyny vyplývající ze stanov CNCM protiprávní, jelikož taková pravomoc by jí mohla být svěřena pouze na základě CMF. V tomto ohledu stačí uvést, že jak zdůraznila Conseil d’État (Státní rada, Francie) v bodě 5 svého rozsudku ze dne 13. prosince 2016, který ECB zmínila na jednání a ke kterému se žalobkyně mohla vyjádřit, druhý pododstavec článku R.512-20 CMF stanoví, že družstevní záložny „se musí zavázat k dodržování stanov, interních předpisů, pokynů a rozhodnutí [CNCM]“. Lze rovněž poznamenat, že v bodě 13 téhož rozsudku Conseil d’État (Státní rada) připomněla, že „[žalobkyně] musí dodržovat požadavky [CNCM] stanovené v rámci jejích pravomocí ústředního subjektu“.

161    Vzhledem k výše uvedenému je třeba třetí část, a tudíž i celý druhý žalobní důvod zamítnout.

2.      K třetímu žalobnímu důvodu, který se týká legality čl. 2 odst. 3 a přílohy II‑2 napadeného rozhodnutí

162    V rámci třetího žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozsahu, v němž jí ukládá povinnost držet dodatečný kapitál, stiženo nesprávným právním posouzením, nesprávným posouzením skutkové stránky a je nepřiměřené.

163    ECB navrhuje, aby byl tento žalobní důvod zamítnut.

164    Na úvod je třeba poznamenat, že z čl. 4 odst. 3 základního nařízení vyplývá, že při výkonu svých úkolů v oblasti obezřetnostního dohledu je ECB příslušným orgánem ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky, o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic 2006/48 a 2006/49/ES (Úř. věst. L 176, s. 338) a ve smyslu nařízení č. 575/2013.

165    Podle článku 97 odst. 1 písm. a) směrnice 2013/36 platí, že „[s] ohledem na technická kritéria obsažená v článku 98 příslušné orgány přezkoumají systémy, strategie, postupy a mechanismy, které úvěrové instituce zavedly za účelem splnění požadavků stanovených touto směrnicí a nařízením č. 575/2013, a vyhodnotí […] rizika, kterým úvěrové instituce jsou nebo mohou být vystaveny“.

166    Minimální požadavky na kmenový kapitál „CET 1“, který musí úvěrová instituce držet, jsou uvedeny v čl. 92 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013, podle něhož „[s] výhradou článků 93 a 94 musí instituce neustále splňovat tyto požadavky na kapitál: […] poměr kmenového kapitálu tier 1 [,CET 1‘] ve výši 4,5 %“.

167    K tomu je třeba doplnit povinnost uvedenou v čl. 129 odst. 1 směrnice 2013/36 nazvaném „Požadavek na udržování bezpečnostní kapitálové rezervy“, který stanoví:

„Členské státy vyžadují, aby instituce udržovaly nad rámec kmenového kapitálu tier 1 [,CET 1‘] udržovaného za účelem splnění požadavku na kapitál stanoveného podle článku 92 nařízení […] č. 575/2013 bezpečnostní kapitálovou rezervu kmenového kapitálu tier 1 [,CET 1‘] rovnající se 2,5 % celkového objemu jejich rizikové expozice vypočtené v souladu s čl. 92 odst. 3 uvedeného nařízení na individuálním a konsolidovaném základě, podle potřeby v souladu s částí první hlavou II uvedeného nařízení“.

168    Navíc z výkladu čl. 16 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 2 písm. a) základního nařízení vyplývá, že pokud na základě obezřetnostního přezkumu provedeného ECB vyjde najevo, že kmenový kapitál a likvidita, které úvěrová instituce drží, nepostačují k řádnému řízení a krytí rizik, je ECB oprávněna požadovat od úvěrové instituce, aby držela kmenový kapitál nad rámec minimálních požadavků.

169    V příloze II‑2 napadeného nařízení ECB stanovila požadavky na kmenový kapitál „CET 1“ žalobkyně ve výši 11 %. K odůvodnění této úrovně kmenového kapitálu ECB odkázala zejména na dodatečná rizika vyplývající z možného opuštění skupiny Crédit mutuel a uvedla, že tato rizika vedou k uložení povinnosti držet dodatečný kapitál podle čl. 16 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) základního nařízení.

170    V tomto ohledu ECB zmínila spor mezi žalobkyní a skupinou CM11-CIC v rámci skupiny Crédit mutuel a uvedla, že vzhledem k tomuto sporu lze předpokládat, že žalobkyně opustí skupinu Crédit mutuel.

171    ECB se v podstatě domnívala, že případné oddělení bude mít pro žalobkyni tři různé typy důsledků. Zaprvé by to ovlivnilo její obchodní model. V tomto ohledu odkázala na zvýšení konkurenčního tlaku, kterému by žalobkyně musela čelit ze strany subjektů skupiny Crédit mutuel, a na pochybnosti ohledně možnosti používat značku Crédit mutuel v případě oddělení. Zadruhé by oddělení mohlo mít vliv na výpočet minimálních požadavků na kmenový kapitál „CET 1“ žalobkyně, jelikož by žalobkyně již nemohla využívat pokročilý přístup a musela by použít standardizovaný přístup, což by vedlo ke zvýšení jejích kapitálových potřeb. Zatřetí by takové oddělení mělo rovněž vliv na profil rizika likvidity žalobkyně, jelikož by ztratila výhodu mechanismu společných a nerozdílných závazků, který funguje v rámci skupiny Crédit mutuel. To by mohlo mít vliv na výsledky externího ratingu a následně i na náklady refinancování.

172    Tento žalobní důvod lze rozdělit do tří částí, které vychází zaprvé z nesprávného právního posouzení vzhledem k tomu, že ECB zohlednila skutečnost, která je podle žalobkyně nepravděpodobná, a sice oddělení od skupiny Crédit mutuel, zadruhé vychází z nevhodného a nepřiměřeného způsobu uložení povinnosti držet dodatečný kapitál v důsledku této nepravděpodobné skutečnosti a zatřetí vychází z toho, že uložení povinnosti držet dodatečný kapitál představuje „skrytou sankci“.

a)      K první části třetího žalobního důvodu vycházející z toho, že ECB nesprávně zohlednila možné oddělení žalobkyně od skupiny Crédit mutuel

173    Žalobkyně vytýká ECB, že vychází z možnosti oddělení žalobkyně od skupiny Crédit mutuel, a v podstatě tvrdí, že taková možnost je tak málo pravděpodobná, že vzhledem k jejímu zohlednění bylo napadené rozhodnutí stiženo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení.

174    V tomto ohledu poznamenává, že její oddělení od skupiny Crédit mutuel by vyžadovalo změnu legislativních ustanovení CMF, což nepředpokládají ani francouzské orgány veřejné správy ani samotná ECB. Naopak ECB se v dopise z 10. listopadu 2014 i v napadeném rozhodnutí vyjadřuje ve prospěch reformy a posílení role CNCM. Pouhé přání žalobkyně změnit strukturu skupiny Crédit mutuel ve prospěch bipolární struktury, v níž by oba póly měly vlastní ústřední subjekt, totiž vzhledem k tomu, že veřejné orgány takovou reformu nepodporují, nemůže zdůvodnit změnu jejího profilu rizika.

175    ECB navrhuje zamítnutí první části třetího žalobního důvodu.

176    K tvrzení žalobkyně, že se ECB dopustila nesprávného právního posouzení tím, že zohlednila možné oddělení od skupiny Crédit mutuel, je třeba uvést, že ze samotného znění čl. 97 odst. 1 písm. a) směrnice 2013/36 plyne, že kontrola prováděná ECB se týká rizik, kterým instituce „jsou nebo mohou být vystaveny“, což nutně vede k možnosti zohlednit budoucí skutečnosti schopné změnit jejich profil rizika. Z toho plyne, že pokud ECB vyšla z toho, že v budoucnu může dojít k nějaké události, nedopustila se tím nesprávného právního posouzení.

177    Ve svém argumentu vytýkajícím ECB, že zohlednila případné budoucí oddělení, ač to není dostatečně pravděpodobnou možností, žalobkyně vlastně namítá, že došlo k nesprávnému posouzení ze strany ECB.

178    V tomto ohledu podle ustálené judikatury platí, že v případě komplexních posouzení mají unijní orgány v určitých oblastech unijního práva široký prostor pro uvážení, a proto přezkum těchto posouzení unijním soudem musí být nezbytně omezen na ověření dodržení procesních pravidel a pravidel týkajících se odůvodnění, jakož i věcné správnosti skutkových zjištění, neexistence zjevně nesprávného posouzení a zneužití pravomoci (viz rozsudek ze dne 2. září 2010, Komise v. Deutsche Post, C‑399/08 P, EU:C:2010:481, bod 97 a citovaná judikatura).

179    Výkon této pravomoci v rámci širokého prostoru pro uvážení však není vyňat ze soudního přezkumu. Unijní soud musí totiž nejen ověřit věcnou správnost předkládaných důkazů, jejich věrohodnost a soudržnost, ale musí rovněž přezkoumat, zda tyto skutečnosti představují veškeré rozhodné údaje, jež musí být při posuzování komplexní situace vzaty v úvahu, a zda o ně lze opřít vyvozené závěry (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. listopadu 2007, Španělsko v. Lenzing, C‑525/04 P, EU:C:2007:698, bod 57 a rozsudek ze dne 6. listopadu 2008, Nizozemí v. Komise, C‑405/07 P, EU:C:2008:613, bod 55).

180    Podobně má-li unijní orgán široký prostor pro uvážení, je dodržování záruk přiznaných právním řádem Unie ve správních řízeních o to významnější. Mezi tyto záruky patří zejména povinnost příslušného orgánu dostatečně odůvodnit svá rozhodnutí. Pouze tak může unijní soud ověřit, zda jsou dány skutkové a právní okolnosti, na kterých závisí výkon pravomoci v rámci prostoru pro uvážení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. listopadu 1991 Technische Universität München, C‑269/90, EU:C:1991:438, bod 14, a ze dne 9. září 2010, Evropaïki Dynamiki v. Komise, T‑387/08, nepublikováno, EU:T:2010:377, bod 31).

181    Je třeba uvést, že ECB má v daném případě takový široký prostor pro uvážení vzhledem ke složitosti posouzení úrovně požadavků na kmenový kapitál „CET 1“ úvěrové instituce s ohledem na její profil rizika a případné události, které ho mohou ovlivnit.

182    Je proto důležité ověřit, zda se ECB tím, že vycházela z možnosti oddělení žalobkyně od skupiny Crédit mutuel, dopustila zjevně nesprávného posouzení.

183    Základní argument, který žalobkyně předložila k vyvrácení pravděpodobnosti takového oddělení, spočívá v nutnosti zásahu ze strany francouzských orgánů veřejné moci prostřednictvím změny CMF, které tomu nejsou nakloněné.

184    Žalobkyně zajisté správně zmiňuje, že ze společného výkladu článků L.511-30 a L.511-31 CMF vyplývá její povinnost být přidružená k jednomu z ústředních subjektů taxativně uvedených v článku L.511-30 CMF. Z toho nutně plyne, že organizovaný odchod žalobkyně ze skupiny Crédit mutuel by vyžadoval změnu článku L.511-30 CMF tak, aby v něm byl zahrnut ústřední subjekt, ke kterému by byly přidruženy úvěrové instituce, z nichž se skládá žalobkyně.

185    Nicméně nadále platí, že CMF uznává pravomoc CNCM vyloučit subjekty přidružené ke skupině Crédit mutuel. Článek L.511-31 CMF v pátém pododstavci stanoví, že ústřední subjekty mají možnost „uložit sankce stanovené zákonnými a podzákonnými předpisy, které se jich týkají“, a ještě explicitněji v šestém pododstavci stanoví možnost ztráty statusu úvěrové instituce nebo přidružené společnosti, která „musí být oznámena ústředním subjektem [ACPR], který rozhodne o schválení dotčené instituce nebo společnosti“. Dále z článku R.512-24 CMF plyne, že „[s]právní rada [CNCM] může záložně, která poruší platné právní předpisy, uložit jednu z následujících sankcí: […] vyškrtnutí ze seznamu družstevních záložen“, přičemž postupy pro výkon této sankční pravomoci jsou stanoveny v článku R. 512-25 CMF. Toto oprávnění je převzato do článku 25 stanov CNCM.

186    Přitom vzhledem k tomu, že žalobkyně představuje soubor družstevních záložen, není vyloučeno, že by tato pravomoc mohla být vůči ní použita.

187    Žalobkyně nezpochybňuje vleklé spory se skupinou CM11-CIC, jakož i s CNCM, na něž poukazuje ECB v napadeném rozhodnutí. V tomto ohledu žalobkyně sama v dopise ze dne 17. července 2015 určeném ECB odkázala na trestní oznámení protiprávního střetu zájmů s návrhem na přiznání škody v adhezním řízení, které podala u státního zástupce při Tribunal de grande instance de Paris (soud prvního stupně v Paříži, Francie) kvůli údajnému střetu zájmů mezi skupinami CM11-CIC a CNCM. Stejně tak v příloze tohoto dopisu žalobkyně poukázala na řízení, která zahájila u Tribunal de grande instance de Paris (soud prvního stupně v Paříži) a EUIPO, aby se domohla zrušení národní ochranné známky a ochranné známky Evropské unie Crédit mutuel, jejímž majitelem je CNCM.

188    Vzhledem k této obzvláště konfliktní situaci mezi žalobkyní, CNCM a skupinou CM11-CIC se možnost odchodu žalobkyně ze skupiny Crédit mutuel, a to ani v případě, že nedojde ke změně článku L.511-30 CMF, nezdá být natolik nepravděpodobnou, aby zohlednění takové možnosti představovalo zjevně nesprávné posouzení ze strany ECB.

189    První část třetího žalobního důvodu musí tedy být zamítnuta.

b)      K druhé části třetího žalobního důvodu vycházející z nevhodného a nepřiměřeného posouzení ze strany ECB toho, že žalobkyně musí držet dodatečný kapitál

190    Žalobkyně je toho názoru, že ECB měla nesprávně a nepřiměřeně posoudila za to, že možnost jejího oddělení od skupiny Crédit mutuel vyžaduje, aby držela dodatečný kapitál.

191    ECB navrhuje zamítnutí této části třetího žalobního důvodu.

192    Jak vyplývá z bodu 171 výše, na podporu svého závěru, že oddělení žalobkyně od skupiny Crédit mutuel by mělo negativní dopad na její profil rizika, což by vyžadovalo, aby žalobkyně držela dodatečný kapitál, ECB v zásadě uvedla tři skupiny důvodů.

193    Tribunál považuje za dostatečné posoudit opodstatněnost důvodů vycházejících jednak ze změny profilu rizika likvidity žalobkyně a jednak z vlivu změny metody výpočtu kmenového kapitálu.

1)      K opodstatněnosti důvodu vycházejícího ze změny profilu rizika likvidity žalobkyně v případě jejího oddělení od skupiny Crédit mutuel

194    Žalobkyně tvrdí, že ECB nesprávně vycházela z toho, jaký vliv bude mít ztráta mechanismu společných a nerozdílných závazků skupiny Crédit mutuel na její profil rizika, jelikož tento mechanismus vůbec neexistuje. Dále se domnívá, že dopady, které by mohlo mít snížení externího ratingu na náklady refinancování, by mohly být pouze velmi omezené vzhledem k její velmi dobré vnitřní hospodářské situaci. Zdůrazňuje v zásadě, že její poměr závazků byl významně snížen, a v důsledku toho byla snížena i její závislost na finančních trzích k jejímu refinancování. Proto se domnívá, že snížení ratingu o tři stupně by mohlo mít pouze zanedbatelné důsledky na náklady refinancování a její čistý hospodářský výsledek.

195    V tomto ohledu stačí připomenout, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně v písemných podáních, a jak již bylo uvedeno v bodech 135 a 137 výše, v rámci skupiny Crédit mutuel mechanismus společných a nerozdílných závazků existuje.

196    Navíc ze zprávy ratingové agentury týkající se žalobkyně, kterou ECB uvedla v příloze B.16 svého podání, vyplývá, že rating, který jí byl dán, je spojený s ratingem skupiny Crédit mutuel. Navíc ve stejné zprávě ratingová agentura při určování ratingu žalobkyně přikládala důležitost existenci mechanismu společných a nerozdílných závazků v rámci skupiny Crédit mutuel.

197    Vzhledem ke složitosti určování profilu rizika žalobkyně se tedy ECB nedopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že došla k závěru, že ztráta mechanismu společných a nerozdílných závazků v důsledku odchodu ze skupiny Crédit mutuel by mohla mít negativní dopad na externí ratingy žalobkyně, a tudíž na její náklady refinancování. V tomto ohledu stanovisko žalobkyně ohledně rozsahu dodatečných nákladů refinancování, které vede ke snížení ratingu, nemůže prokázat, že došlo ke zjevně nesprávnému posouzení.

2)      K opodstatněnosti důvodu vycházejícího z dopadů změny metody výpočtu kmenového kapitálu žalobkyně v případě jejího oddělení od skupiny Crédit mutuel

198    Žalobkyně tvrdí, že přechod z pokročilého přístupu ke standardizovanému přístupu pro výpočet kmenového kapitálu představuje pouze změnu způsobů měření, která nesouvisí se změnou skutečností týkajících se provozních či úvěrových rizik, kterým čelí. Přestože uznává, že přechod na standardní přístup by de facto vedl k mechanickému zvýšení kapitálových požadavků „CET 1“, má žalobkyně za to, že je schopna se s takovým zvýšením vyrovnat. Tím, že napadené rozhodnutí žalobkyni ukládá držet dodatečný kapitál, jí zbavuje možnosti využít volně část jejích finančních zdrojů, což by jí mohlo způsobit vážnou škodu nepřiměřené povahy.

199    V tomto ohledu je třeba připomenout, že nařízení č. 575/2013 stanoví dva přístupy k výpočtu minimálních kapitálových požadavků úvěrové instituce: „standardizovaný přístup“ uvedený v článcích 111 až 141 nařízení č. 575/2013, který spočívá v měření rizika standardizovaným způsobem, a vedle toho „pokročilý přístup“ čili „přístup založený na interním ratingu“ upravený v článcích 142 až 191 nařízení č. 575/2013, který spočívá ve využití vlastních modelů, přičemž tento druhý přístup podle článku 143 nařízení č. 575/2013 vyžaduje svolení ze strany příslušného orgánu.

200    Navíc jelikož se žalobkyně odvolává na nepřiměřenost preventivního uložení povinnosti dodatečného kapitálu, je třeba připomenout, že podle čl. 5 odst. 4 SEU na základě zásady proporcionality obsah ani forma činnosti Unie nepřekračuje rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů Smluv. Orgány uplatňují zásadu proporcionality v souladu s Protokolem o používání zásad subsidiarity a proporcionality, přiloženým ke Smlouvě o FEU.

201    Podle ustálené judikatury zásada proporcionality, která je součástí obecných zásad unijního práva, vyžaduje, aby akty unijních orgánů byly s to dosáhnout legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou a nepřekračovaly meze toho, co je vhodné a nezbytné k dosažení těchto cílů, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi několika přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a způsobené nevýhody nesmějí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (viz rozsudek ze dne 4. května 2016, Philip Morris Brands a další, C‑547/14, EU:C:2016:325, bod 165 a citovaná judikatura).

202    Je třeba rovněž připomenout, že posouzení přiměřenosti opatření musí být v souladu s dodržováním prostoru pro posouzení přiznanému případně unijním orgánům při jeho přijímání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. prosince 2006, Německo v. Parlament a Rada, C‑380/03, EU:C:2006:772, bod 145 a citovaná judikatura).

203    ECB v napadeném rozhodnutí použila odůvodnění založené na propojení tří prvků. Zaprvé, v případě odchodu žalobkyně ze skupiny Crédit mutuel by bylo pravděpodobné, že již nebude moci využívat pokročilý přístup a bude muset využít standardizovaný přístup. Zadruhé, uplatnění tohoto přístupu by znamenalo snížení hodnoty kmenového kapitálu. Zatřetí dospěla k závěru, že žalobkyně by se měla připravit na tuto situaci vytvořením přiměřených rezerv z vlastních zdrojů.

204    Tribunál uvádí, že žalobkyně nezpochybňuje opodstatněnost prvních dvou prvků uvedených ECB. Kromě toho z dopisu zejména vyplývá, že žalobkyně oznámila ECB dne 27. března 2015, že sama vyhodnotila pokles úrovně kmenového kapitálu „CET 1“ na 2,8 %, což by vedlo k přechodu z pokročilého přístupu k výpočtu kapitálu na přístup standardizovaný.

205    Vzhledem k tomu, že jednak z důvodů uvedených v bodech 184 až 188 výše byla ECB oprávněna zohlednit možnost odchodu žalobkyně ze skupiny Crédit mutuel a jednak je mezi stranami nesporné, že takový odchod by mohl vést k poklesu hodnocení úrovně kmenového kapitálu „CET 1“ žalobkyně, nelze uložení povinnosti dodatečného kapitálu, které by umožnilo čelit takové možnosti, považovat za zjevně nesprávné posouzení ani za zjevně nepřiměřené opatření.

206    Z výše uvedeného vyplývá, že jak důvody vycházející ze změny profilu rizika likvidity žalobkyně, tak důvody vycházející z dopadů změny metody výpočtu kmenového kapitálu jsou pro případ oddělení od skupiny Crédit mutuel dostatečné k tomu, aby po právní stránce dostatečně zdůvodnily uložení povinnosti držet dodatečný kapitál ze strany ECB. Není tedy třeba zkoumat opodstatněnost důvodů napadeného rozhodnutí týkajících se vlivu oddělení od skupiny Crédit mutuel na obchodní model žalobkyně.

207    Druhou část třetího žalobního důvodu je tedy třeba zamítnout.

c)      Ke třetí části třetího žalobního důvodu vycházející z toho, že uložení povinnosti dodatečného kapitálu představuje „skrytou sankci“

208    Žalobkyně tvrdí, že výše kmenového kapitálu „CET 1“, která jí byla uložena napadeným rozhodnutím, představuje skrytou sankci, jelikož se jeví tak, že jejím cílem bylo „potrestat“ ji za to, že upozornila ECB na situaci v rámci skupiny Crédit mutuel.

209    ECB odmítá, že by její ohodnocení výše kmenového kapitálu „CET 1“ žalobkyně představovalo skrytou sankci.

210    Je třeba uvést, že tímto argumentem žalobkyně v podstatě tvrdí, že napadené rozhodnutí je stiženo zneužitím pravomoci.

211    Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury pojem „zneužití pravomoci“ odkazuje na případy, ve kterých správní orgán užije své pravomoci za jiným účelem, než pro který mu byly svěřeny. Rozhodnutí je stiženo vadou spočívající ve zneužití pravomoci pouze tehdy, když se na základě objektivních, relevantních a shodujících se indicií jeví, že bylo přijato za takovým účelem (rozsudky ze dne 13. listopadu 1990, Fedesa a další, C‑331/88, EU:C:1990:391, bod 24, a ze dne 9. října 2001, Itálie v. Komise, C‑400/99, EU:C:2001:528, bod 38). Kromě toho tam, kde je sledován víc než jeden cíl, dokonce i když důvody rozhodnutí zahrnují, navíc k řádným důvodům, nějaký nesprávný důvod, nezpůsobí, že bude rozhodnutí stiženo vadou spočívající ve zneužití pravomoci, pokud není narušen jeho hlavní cíl (rozsudky ze dne 21. prosince 1954, Itálie v. Vysoký úřad, 2/54,EU:C:1954:8, s. 103, a ze dne 21. září 2005, EDP v. Komise, T‑87/05, EU:T:2005:333, bod 87).

212    Co se týče účelu, pro který byly na základě čl. 16 odst. 2 základního nařízení svěřeny ECB pravomoci, jak bylo uvedeno v bodě 168 výše, je jím zejména potřeba napravit situaci, kdy kmenový kapitál a likvidita úvěrové instituce nezajišťují řádné řízení a krytí rizik.

213    Z posouzení prvních dvou částí tohoto žalobního důvodu jednak vyplývá, že ECB využila své pravomoci způsobem, který je v souladu s tímto účelem. Vedle toho žalobkyně nepředkládá žádné objektivní relevantní a soudržné důkazy ve smyslu judikatury uvedené v bodě 211 výše, které by prokázaly, že výše jejího kmenového kapitálu byla určena takovým způsobem, který ji trestá.

214    Je tudíž třeba zamítnout třetí část a tím i celý žalobní důvod v celém jeho rozsahu, jakož i celou předloženou žalobu.

IV.    K nákladům řízení

215    Podle článku 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že ECB v projednávaném případě požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vzniklé ECB.

216    Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Komise tedy ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (druhý rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Le Crédit mutuel Arkéa ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou centrální bankou (ECB).

3)      Evropská komise ponese vlastní náklady řízení.

Prek Buttigieg Schalin

Berke       Costeira

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 13. prosince 2017.

Podpisy.

Obsah

I. Skutečnosti předcházející sporu

II. Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

III. Právní otázky

A. K přípustnosti žaloby

1. K řádnosti zmocnění právních zástupců žalobkyně

2. K aktivní legitimaci žalobkyně zpochybnit čl. 2 odst. 1 a přílohu I napadeného rozhodnutí

3. K právnímu zájmu žalobkyně ve vztahu k napadenému rozhodnutí

B. K věci samé

1. K prvnímu a druhému žalobnímu důvodu, které se týkají legality čl. 2 odst. 1 a přílohy I napadeného rozhodnutí

a) K teleologickému a kontextuálnímu výkladu čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM

b) K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z toho, že CNCM není úvěrovou institucí

1) K otázce, zda povaha úvěrové instituce ústředního subjektu vychází z čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM

2) K otázce, zda povaha úvěrové instituce ústředního subjektu je diktována článkem 10 nařízení č. 575/2013

c) K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z neexistence skupiny podléhající obezřetnostnímu dohledu ve smyslu čl. 2 odst. 21 písm. c) nařízení o rámci SSM a čl. 10 nařízení č. 575/2013

1) K první části druhého žalobního důvodu vycházející z porušení čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013

2) Ke druhé části druhého žalobního důvodu vycházející z porušení čl. 10 odst. 1 písm. b) nařízení č. 575/2013

3) Ke třetí části druhého žalobního důvodu vycházející z porušení čl. 10 odst. 1 písm. c) nařízení č. 575/2013

2. K třetímu žalobnímu důvodu, který se týká legality čl. 2 odst. 3 a přílohy II2 napadeného rozhodnutí

a) K první části třetího žalobního důvodu vycházející z toho, že ECB nesprávně zohlednila možné oddělení žalobkyně od skupiny Crédit mutuel

b) K druhé části třetího žalobního důvodu vycházející z nevhodného a nepřiměřeného posouzení ze strany ECB toho, že žalobkyně musí držet dodatečný kapitál

1) K opodstatněnosti důvodu vycházejícího ze změny profilu rizika likvidity žalobkyně v případě jejího oddělení od skupiny Crédit mutuel

2) K opodstatněnosti důvodu vycházejícího z dopadů změny metody výpočtu kmenového kapitálu žalobkyně v případě jejího oddělení od skupiny Crédit mutuel

c) Ke třetí části třetího žalobního důvodu vycházející z toho, že uložení povinnosti dodatečného kapitálu představuje „skrytou sankci“

IV. K nákladům řízení

*      Jednací jazyk: francouzština.