ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pátého senátu)
19. října 2023(*)
„Řízení o předběžné otázce – Doprava – Nařízení (ES) č. 1370/2007 – Veřejné služby v přepravě cestujících po železnici a silnici – Rozsah působnosti – Článek 1 odst. 2 – Lanové dráhy – Přímé uzavření smlouvy o veřejných službách v přepravě cestujících příslušným místním orgánem s vnitřním provozovatelem – Přenesení provozního rizika – Kompenzace za závazky veřejné služby“
Ve věci C‑186/22,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie) ze dne 7. března 2022, došlým Soudnímu dvoru dne 9. března 2022, v řízení
Sad Trasporto Locale SpA
proti
Provincia autonoma di Bolzano,
za účasti:
Strutture Trasporto Alto Adige SpA A. G.,
SOUDNÍ DVŮR (pátý senát),
ve složení: E. Regan (zpravodaj), předseda senátu, Z. Csehi, M. Ilešič, I. Jarukaitis a D. Gratsias, soudci,
generální advokát: M. Campos Sánchez-Bordona,
za soudní kancelář: C. Di Bella, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 30. března 2023,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za Sad Trasporto Locale SpA: G. Greco a A. Sandulli, avvocati,
– za Provincia autonoma di Bolzano: L. Fadanelli, P. Mantini, P. Pignatta, L. Plancker a A. Roilo, avvocati,
– za Strutture Trasporto Alto Adige SpA A. G.: P. Mantini, avvocato,
– za Evropskou komisi: G. Gattinara, P. Messina a F. Tomat, jako zmocněnci,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 1 odst. 1 a 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1370/2007 ze dne 23. října 2007 o veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a silnici a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 a nařízení Rady (EHS) č. 1107/70 (Úř. věst. 2007, L 315, s. 1), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/2338 ze dne 14. prosince 2016 (Úř. věst. 2016, L 354, s. 22) (dále jen „nařízení č. 1370/2007“), jakož i čl. 107 odst. 1 SFEU.
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Sad Trasporto Locale SpA a Provincia autonoma di Bolzano (autonomní provincie Bolzano, Itálie), který se týká přímého zadání, ve formě koncese, zakázky na zajišťování veřejné služby přepravy cestujících na některých železničních a lanových dráhách vnitřnímu provozovateli společnosti Strutture Trasporto Alto Adige SpA A. G. (dále jen „STA“).
Právní rámec
Unijní právo
Nařízení č. 1370/2007
3 Body 33 a 36 nařízení č. 1370/2007 znějí takto:
„(33) V bodech 87 až 95 [rozsudku ze dne 24. července 2003 Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, EU:C:2003:415),] […] Soudní dvůr Evropských společenství rozhodl, že kompenzace za veřejné služby nepředstavují zvýhodnění ve smyslu článku [107 SFEU], pokud jsou splněny čtyři kumulativní podmínky. Pokud nejsou uvedené podmínky splněny a jsou splněny obecné podmínky pro použití ustanovení čl. [107] odst. 1 [SFEU], představují kompenzace za veřejné služby státní podporu a vztahují se na ně články [93, 106, 107 a 108 SFEU].
[…]
(36) […] Jakákoli jiná kompenzace v souvislosti s poskytováním veřejných služeb v přepravě cestujících než ta, která spadá pod toto nové nařízení, jež by mohla představovat státní podporu ve smyslu čl. [107] odst. 1 [TFUE], by měla být v souladu s články [93, 106, 107 a 108 SFEU], včetně jakéhokoli příslušného výkladu [Soudního dvora Evropské unie], a zvláště jeho rozhodnutí [ze dne 24. července, ve věci Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg 2003(C‑280/00, EU:C:2003:415)]. Při posuzování takových případů by proto Komise měla použít zásady podobné zásadám stanoveným v tomto nařízení nebo případně v jiných právních předpisech v oblasti služeb obecného hospodářského zájmu.“
4 Článek 1 tohoto nařízení, nadepsaný „Účel a oblast působnosti“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:
„1. Účelem tohoto nařízení je definovat, jak mohou příslušné orgány v souladu s pravidly práva Společenství zasahovat do odvětví veřejné přepravy cestujících, aby zajistily poskytování služeb obecného zájmu, které jsou mimo jiné četnější, bezpečnější, kvalitnější nebo levnější než služby, které by mohly nabídnout samotné tržní mechanismy.
Za tímto účelem vymezuje toto nařízení podmínky, za nichž příslušné orgány poskytují kompenzace při ukládání nebo sjednávání závazků veřejné služby provozovatelům veřejných služeb za vzniklé náklady nebo udělují výlučná práva za plnění závazků veřejné služby.
2. Toto nařízení se vztahuje na vnitrostátní a mezinárodní provozování veřejných služeb v přepravě cestujících po železnici či jiným druhem drážní dopravy a po silnici, s výjimkou služeb, které jsou provozovány zejména z důvodu svého historického nebo turistického významu. Členské státy mohou toto nařízení použít pro veřejné služby v přepravě cestujících po vnitrozemských vodních cestách, a aniž by bylo dotčeno nařízení Rady (EHS) č. 3577/92 ze dne 7. prosince 1992 o uplatňování zásady volného pohybu služeb v námořní dopravě v členských státech (námořní kabotáž), teritoriálních mořských vodách [(Úř. věst. 1992, L 364, s. 7; Zvl. vyd. 06/02, s. 10)]).“
[…]“
5 Článek 2 uvedeného nařízení, nadepsaný „Definice“, uvádí zejména v písm. a), e), h), i), j) a aa), tohoto článku:
„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:
a) ‚veřejnou přepravou cestujících‘ služby v přepravě cestujících obecného hospodářského zájmu, které jsou veřejnosti nabízeny nediskriminačním způsobem a nepřetržitě;
[…]
e) ‚závazkem veřejné služby‘ požadavek, který vymezí nebo stanoví příslušný orgán k zajištění veřejné služby v přepravě cestujících v obecném zájmu, který by provozovatel na základě svých vlastních obchodních zájmů bez odměny nepřevzal vůbec nebo nepřevzal ve stejném rozsahu nebo za stejných podmínek;
[…]
h) ‚přímým uzavřením smlouvy‘ uzavření smlouvy o veřejných službách se stanoveným provozovatelem veřejných služeb bez jakéhokoli předchozího nabídkového řízení;
i) ‚smlouvou o veřejných službách‘ jeden nebo několik právně závazných aktů potvrzujících dohodu mezi příslušným orgánem a provozovatelem veřejných služeb, jejímž cílem je svěřit provozovateli veřejných služeb řízení a provozování veřejných služeb v přepravě cestujících, které spadají pod závazky veřejné služby. Podle práva členského státu může smlouva rovněž sestávat z rozhodnutí přijatého příslušným orgánem:
– které má formu zvláštního zákona nebo podzákonného právního aktu nebo
– které obsahuje podmínky, za kterých příslušný orgán poskytuje služby sám nebo jejich poskytování svěří vnitřnímu provozovateli;
j) ‚vnitřním provozovatelem‘ právně samostatný subjekt, nad kterým vykonává příslušný místní orgán, nebo v případě skupiny přinejmenším jeden příslušný místní orgán, kontrolu podobnou té, kterou vykonává nad svými vlastními útvary;
[…]
aa) ‚veřejnými službami v přepravě cestujících po železnici‘ veřejná přeprava cestujících po železnici s výjimkou přepravy cestujících jinými druhy drážní dopravy, jako jsou metro nebo tramvaj.“
6 Článek 5 odst. 2 uvedeného nařízení, nadepsaný „Uzavírání smluv o veřejných službách“, stanoví:
„Není-li to vnitrostátním právem zakázáno, může kterýkoli příslušný místní orgán, bez ohledu na to, zda se jedná o samostatný orgán nebo skupinu orgánů poskytujících integrované veřejné služby v přepravě cestujících, rozhodnout o tom, že bude veřejné služby v přepravě cestujících poskytovat sám, nebo že uzavře smlouvu o veřejných službách přímo s právně samostatným subjektem, nad kterým příslušný místní orgán, nebo v případě skupiny přinejmenším jeden příslušný místní orgán, vykonává kontrolu podobnou té, kterou vykonává nad svými vlastními útvary.
[…]“.
Nařízení (EU) 2016/424
7 Článek 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2016/424/EU ze dne 9. března 2016 o zadávání veřejných zakázek a o zrušení směrnice 2000/9/ES (Úř. věst. 2016, L 81, s. 1), nadepsaný „Definice“, v bodech 1, 7 a 9 stanoví:
„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:
1) ‚lanovou dráhou‘ celý systém postavený na určitém místě, sestávající z infrastruktury a z dílčích systémů, který je navrhovaný, vyráběný, montovaný a uváděný do provozu za účelem dopravy osob a tažený lany vedoucími po celé délce trati;
[…]
7) ‚visutou lanovou dráhou‘ lanová dráha, u které jsou dopravní zařízení zavěšena na jednom nebo více lanech a jsou těmito lany poháněna;
[…]
9) ‚pozemní lanovou dráhou‘ lanová dráha, u níž jsou dopravní zařízení tažena jedním nebo více lany po trati, která může být položena na zemi nebo podpírána pevnými konstrukcemi.“
Italské právo
8 Decreto legislativo n. 50 – Codice dei contratti pubblici (legislativní nařízení č. 50 o veřejných zakázkách), ze dne 18. dubna 2016 (GURI č. 91 ze dne 19. dubna 2016 – běžný doplněk č.10), ve znění použitelném na spor v původním řízení v čl. 192 odst. 2 stanoví:
„Pro účely přímého uzavření smlouvy, jejímž předmětem jsou služby dostupné na trhu v kontextu hospodářské soutěže, provedou zadavatelé nejprve hodnocení hospodářské vhodnosti nabídky vnitřních subjektů s ohledem na předmět a hodnotu poskytované služby a v odůvodnění rozhodnutí o zadání zakázky uvedou, z jakých důvodů neuskutečnili zadávací řízení, jakož i výhody zvoleného způsobu správy pro společnost, a to včetně odkazu na cíle univerzálnosti a sociálnosti, účinnosti, hospodárnosti a kvality služeb, jakož i optimální využití veřejných prostředků.“
9 Článek 34 odst. 20 Decreto-legge n. 179/2012 – Ulteriori misure urgenti per la crescita del Paese (nařízení s mocí zákona č. 179 o jiných naléhavých opatřeních pro růst země) ze dne 18. října 2012 (GURI č. 245 ze dne 19. října 2012 – běžný doplněk č. 194), které bylo přeměněno se změnami na zákon č. 221 (zákon č. 221) ze dne 17. prosince 2012 (GURI č. 294 ze dne 18. prosince 2012 – řádný doplněk č. 208) stanoví:
„Pokud se jedná o místní veřejné služby hospodářského zájmu, za účelem zajistit dodržování evropského unijního práva, rovnosti mezi hospodářskými subjekty a hospodárnosti řízení a za účelem zajistit příslušné informace dotyčným subjektům, se smlouva o poskytování služeb uzavírá na základě zprávy vypracované za tímto účelem a zveřejňuje se na internetové stránce subjektu, který zakázku zadává; tato zpráva obsahuje důvody zadání zakázky a vysvětluje, že jsou splněny podmínky stanovené unijním právem pro formu zvoleného zadání a dále vymezuje přesný obsah závazků veřejné služby a univerzální služby a uvádí případné ekonomické kompenzace.“
Spor v původním řízení a předběžná otázka
10 Rozhodnutím ze dne 30. prosince 1991 a ze dne 15. června 2001, jehož účinky byly několikrát prodlouženy a naposledy do 19. března 2021, žalovaná v původním řízení, autonomní provincie Bolzano, zadala žalobkyni v původním řízení, Sad Trasporto Locale SpA, zakázku na správu služeb místní veřejné dopravy uvedené provincie, včetně pozemní lanové dráhy, visuté lanové dráhy a tramvaje.
11 Rozhodnutím č. 243 ze dne 16. března 2021 žalovaná v původním řízení uzavřela podle čl. 5 odst. 2 nařízení č. 1370/2007 smlouvu o výše uvedených službách veřejné dopravy přímo s výše uvedenou společností STA, jejímž je jediným akcionářem a která je tedy od ní právně odlišná, avšak která vykonává svou činnost především s žalovanou a je činná pouze na území autonomní provincie Bolzano, a to na období od 19. května 2021 do 30. dubna 2030.
12 Doprava pozemní lanovou dráhou a tramvají představuje většinu dopravních služeb, jejichž správa byla takto zadána, a doprava visutou lanovou dráhou představuje 47 % celkové služby přímo zadané společnosti STA.
13 Tímto rozhodnutím č. 243 žalovaná v původním řízení schválila smlouvu o veřejných službách, která stanoví, že společnosti STA bude žalovanou v původním řízení hrazen smluvní poplatek, a dále schválila hospodářský plán a finanční plán týkající se jejího vztahu se společností STA, z něhož vyplývá, že příjmy z jízdného plynou žalované v původním řízení, zatímco případné příjmy pocházející z jiných obchodních činností, které jsou doplňkové k poskytování dotčené služby, plynou společnosti STA.
14 Rozhodnutím č. 244, přijatým téhož dne jako rozhodnutí č. 243, žalovaná v původním řízení uložila žalobkyni v původním řízení, aby pokračovala v poskytování dopravních služeb, dokud jejich poskytování nebude zajišťovat společnost STA.
15 Žalobkyně v původním řízení se žalobou podanou k Tribunale Regionale di Giustizia Amministrativa del Trentino Alto Adige, Sezione autonoma di Bolzano (Regionální správní soud Tridetska-Horní Adiže, autonomní oddělení Bolzano, Itálie) domáhala zrušení rozhodnutí č. 243 a 244, jakož i souvisejících aktů, včetně zprávy o vnitřním zadání zakázky, dotčené smlouvy o poskytování služby, jakož i příslušného hospodářského a finančního plánu.
16 V tomto ohledu žalobkyně v původním řízení tvrdila, že tato rozhodnutí jsou protiprávní, jelikož čl. 5 odst. 2 až 6 nařízení č. 1370/2007 se nevztahuje na smlouvy o veřejných službách dotčené ve věci v původním řízení, jelikož toto ustanovení se týká pouze koncesí na veřejnou přepravu cestujících po železnici nebo jinými druhy železniční a silniční dopravy. Předmětem sporu v původním řízení je přitom smlouva o poskytování služeb, která zaprvé nemá formu koncese, a zadruhé se týká dopravy visutou lanovou dráhou. Proto je třeba tento spor rozhodnout v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, zejména jeho čl. 192 odst. 2, který podmiňuje interní zadání existencí zvláštních podmínek, zejména podrobnějším odůvodněním týkajícím se nemožnosti zahájit zadávací řízení a prokázáním výhod takového zadání pro společnost, což nebylo v projednávaném případě splněno.
17 V průběhu řízení žalobkyně v původním řízení vznesla, přičemž připomněla bod 33 odůvodnění nařízení č. 1370/2007, otázku slučitelnosti kompenzace poskytnuté v rámci smlouvy o veřejných službách dotčené ve věci v původním řízení s ustanoveními Smlouvy o FEU týkajícími se státních podpor, přičemž zejména tvrdila, že výše kompenzace poskytnuté společnosti STA nebyla určena na základě analýzy nákladů, které by průměrný podnik, správně řízený a přiměřeně vybavený dopravními prostředky, vynaložil při plnění závazků služby, které mu byly uloženy.
18 Vzhledem k tomu, že Tribunale Regionale di Giustizia Amministrativa del Trentino Alto Adige, Sezione autonoma di Bolzano (regionální správní soud Tridentska-Horní Adiže, autonomní oddělení Bolzano) zamítl žalobu žalobkyně v původním řízení, podala žalobkyně v původním řízení žalobu na změnu rozhodnutí ke Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie), která je předkládajícím soudem. Tento soud má pochybnosti o výkladu ustanovení nařízení č. 1370/2007 a Smlouvy o FEU týkajících se státních podpor.
19 Předkládající soud si konkrétně klade otázku, zda doprava visutou lanovou dráhou spadá do působnosti tohoto nařízení, která je definována v čl. 1 odst. 2 tohoto nařízení, a zda pro účely posouzení, zda kompenzace stanovená ve smlouvě o veřejných službách v přepravě cestujících, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, představuje státní podporu, ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, která podléhá povinnosti předchozího oznámení stanovené v čl. 108 odst. 3 SFEU, a zda byla metodika, která umožnila vypočítat tuto kompenzaci, v souladu se čtvrtou podmínkou stanovenou judikaturou v rozsudku ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, EU:C:2003:415).
20 Za těchto podmínek se Consiglio di Stato (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„1) Musí být čl. 1 odst. 2 [nařízení č. 1370/2007] vykládán v tom smyslu, že brání uplatnění tohoto nařízení na provozování vnitrostátních a mezinárodních veřejných multimodálních služeb v přepravě cestujících, u nichž má veřejná přeprava jednotnou povahu pro účely zadání zakázky a je poskytována tramvají, visutou lanovou dráhou a pozemní lanovou dráhou, a železniční přeprava představuje více než 50 % služby celkově a jednotně zadané provozovateli?
2) V případě kladné odpovědi na první otázku: musí být čl. 5 odst. 1 a 2 [nařízení č. 1370/2007] vykládán v tom smyslu, že i v případě přímého uzavření smlouvy o veřejných službách zahrnující přepravu cestujících tramvají s vnitřním provozovatelem vyžaduje zkoumání právní formy aktu, jímž je zadávána zakázka, což by mělo za následek, že by z působnosti čl. 5 odst. 2 tohoto nařízení byly vyloučeny akty, které nemají podobu koncesí na služby?
3) V případě kladné odpovědi na druhou otázku si rovněž klade otázku: musí být čl. 5 odst. 1 písm. b) a čl. 5 odst. 2 směrnice [Evropského parlamentu a Rady] 2014/23/EU [ze dne 26. února 2014, o udělování koncesí (Úř. věst. L 94, 28.3.2014, s. 1)] vykládán v tom smyslu, že přenesení provozního rizika spojeného s poskytováním služeb na provozovatele musí být vyloučeno, pokud je smlouva, která má být zadána: a) založena na hrubých nákladech, přičemž příjmy náleží veřejnému zadavateli; b) stanoví ve prospěch provozovatele, jako provozní zisk, pouze odměnu zaplacenou veřejným [zadavatelem], která je úměrná objemu poskytnutých služeb (čímž je vyloučeno riziko spojené s poptávkou); c) ponechává na veřejném zadavateli provozní riziko spojené s poptávkou (týkající se snížení odměny z důvodu snížení objemu služeb mimo rámec předem stanovených limitů), regulační riziko (z důvodu legislativní nebo regulační změny, jakož i z důvodu opožděného vydání povolení nebo osvědčení ze strany příslušných subjektů), finanční riziko (z důvodu nezaplacení nebo opožděného zaplacení odměny, jakož i z důvodu absence valorizace odměny), jakož i riziko vyšší moci (vyplývající z nepředvídatelné změny podmínek pro poskytování služby); a d) přenáší na subjekt, kterému byla služba zadána, provozní riziko spojené s nabídkou (z důvodů výkyvů v nákladech na faktory, které provozovatel nemůže ovlivnit – energie, suroviny, materiál), riziko týkající se pracovněprávních vztahů (vyplývající z výkyvů v nákladech na zaměstnance na základě kolektivního vyjednávání), řídící riziko (vyplývající z negativní dynamiky provozních nákladů v důsledku chybných odhadů), jakož i sociálně-environmentální riziko (vyplývající z nahodilých událostí v průběhu realizace týkajících se majetku nezbytného pro poskytování služby);
4) Na posledním místě si klade otázku: musí být [čl.] 107 odst. 1 SFEU a [čl.] 108 odst. 3 SFEU vykládány v tom smyslu, že v rámci přímého zadání smlouvy o veřejných službách v přepravě cestujících příslušným místním orgánem vnitřnímu provozovateli se jedná o státní podporu podléhající postupu předběžné kontroly podle čl. 108 odst. 3 SFEU, pokud je kompenzace za závazek veřejné služby vypočtena na základě provozních nákladů, které, ačkoli se odvíjejí od předvídatelných požadavků služby, jsou jednak stanoveny s přihlédnutím k historickým nákladům na službu poskytovanou končícím provozovatelem, kterému byla zadána koncese na služby prodlužovaná po dobu delší než deset let, a jednak vycházejí z nákladů nebo odměny, které se rovněž vztahují k předchozímu zadání zakázky nebo v každém případě zahrnují standardní tržní parametry, které platí pro všechny provozovatele v odvětví?“
K předběžným otázkám
K první otázce
21 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 1 odst. 2 nařízení č. 1370/2007 musí být vykládán v tom smyslu, že brání použití tohoto nařízení na smíšenou smlouvu o veřejných službách v multimodální přepravě cestujících, která zahrnuje přepravu tramvají, visutou lanovou dráhou a pozemní lanovou dráhou, a to i v kontextu, kdy železniční doprava představuje většinu dopravních služeb, jejichž správa byla zadána.
22 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury nemůže být výsledkem výkladu ustanovení unijního práva odstranění jakéhokoli užitečného účinku jasného a přesného znění tohoto ustanovení. Soudní dvůr se tedy v případě, kdy smysl ustanovení unijního práva jednoznačně vyplývá ze samotného znění tohoto ustanovení, nemůže od tohoto výkladu odchýlit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. září 2022, VD a SR, C‑339/20 a C‑397/20, EU:C:2022:703, bod 71 a citovaná judikatura).
23 Kromě toho článek 9 nařízení č. 1370/2007 osvobozuje kompenzace vyplacené v souladu s tímto nařízením od povinnosti předchozího oznámení stanovené v čl. 108 odst. 3 SFEU. Stejně jako zmírnění obecného pravidla, které představuje oznamovací povinnost, musí být tedy ustanovení nařízení uvedeného nařízení a podmínky v něm uvedené vykládány striktně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. července 2016, Dilly’s Wellnesshotel, C‑493/14, EU:C:2016:577, bod 37 a ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‑349/17, EU:C:2019:172, bod 60).
24 Podle čl. 1 odst. 2 nařízení č. 1370/2007, který definuje jeho rozsah působnosti, se toto nařízení použije na „vnitrostátní a mezinárodní provozování veřejných služeb v přepravě cestujících po železnici či jiným druhem drážní dopravy a po silnici, s výjimkou služeb, které jsou provozovány zejména z důvodu svého historického nebo turistického významu“. Je v něm rovněž upřesněno, že členské státy mohou toto nařízení použít na veřejnou přepravu cestujících po vnitrozemských vodních cestách.
25 Zaprvé je přitom třeba konstatovat, že nařízení č. 1370/2007 nedefinuje pojem „přeprava cestujících po železnici či jiný druh drážní dopravy“. S ohledem na jejich obvyklý smysl v běžném jazyce však volba normotvůrce použít tento výraz znamená, že měl v úmyslu zaměřit se na způsoby přepravy, které se vyznačují přemísťováním vozidel po dráze tvořené jedinou kolejnicí nebo paralelními kolejnicemi.
26 Proto se uvedené výrazy nevztahují na takový druh dopravy, jako je visutá lanová dráha. Visutá lanová dráha je definována v čl. 3 bodě 7 nařízení 2016/424 jako lanová dráha, u které jsou dopravní zařízení zavěšena na jednom nebo více lanech a jsou těmito lany poháněna.
27 Zadruhé z téhož důvodu nespadá tento způsob dopravy ani pod přepravu po silnici nebo po vnitrozemských vodních cestách, které jsou rovněž uvedeny v čl. 1 odst. 2 nařízení č. 1370/2007.
28 Zatřetí nařízení č. 1370/2007 neobsahuje žádné ustanovení o tom, že by se toto nařízení mělo použít na smíšené smlouvy zahrnující jiné druhy dopravy, než které jsou uvedeny v čl. 1 odst. 2 tohoto nařízení, a to ani v kontextu, kdy železniční doprava představuje více než 50 % dotčené smlouvy.
29 Začtvrté je třeba uvést, že čl. 1 odst. 2 nařízení č. 1370/2007 stanoví možnost členských států použít uvedené nařízení na veřejnou přepravu cestujících po vnitrozemských vodních cestách. Vzhledem k tomu, že možnost rozšíření rozsahu působnosti uvedeného nařízení je výslovně stanovena v čl. 1 odst. 2 tohoto nařízení, aniž toto ustanovení zmiňuje přepravu prostřednictvím visuté lanové dráhy, je třeba mít za to, že tento dopravní prostředek nemůže být předmětem takové možnosti.
30 Z důvodů uvedených v bodě 23 tohoto rozsudku musí být čl. 1 odst. 2 tohoto nařízení, který vymezuje rozsah jeho působnosti, vykládán restriktivně.
31 Proto je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 1 odst. 2 nařízení č. 1370/2007 musí být vykládán v tom smyslu, že toto nařízení se nevztahuje na smíšenou smlouvu o veřejných službách v multimodální přepravě cestujících, která zahrnuje přepravu tramvají, pozemní lanovou dráhou a visutou lanovou dráhou, a to ani v situaci, kdy železniční doprava představuje většinu dopravních služeb, jejichž správa byla zadána.
Ke druhé a třetí otázce
32 S ohledem na odpověď podanou na první otázku není třeba odpovědět na druhou a třetí otázku.
Ke čtvrté otázce
33 Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 107 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že kompenzace za závazky veřejné služby vyplácená vnitřnímu provozovateli v rámci přímého uzavření smlouvy o veřejných službách v přepravě cestujících příslušným místním orgánem, která byla stanovena na základě provozních nákladů, které jsou zaprvé vypočtené s ohledem na předchozí náklady na službu poskytnutou končícím provozovatelem a zadruhé na náklady nebo protiplnění vztahující se rovněž k předchozímu zadání zakázky nebo v každém případě zahrnující standardní tržní parametry, které platí pro všechny subjekty v dotyčném odvětví, představuje „státní podporu“ ve smyslu tohoto ustanovení.
34 Tato otázka je položena, jak vyplývá z vysvětlení předkládajícího soudu, v kontextu, kdy byl systém kompenzace, která má být vyplácena novému provozovateli, určen zejména na základě jednotných odvětvových referenčních parametrů a srovnání s náklady vyplývajícími z hospodářského a finančního plánu týkajícího se simulovaného zadávacího řízení, který je založen na hospodářských výsledcích končícího provozovatele za některé předchozí roky.
35 Úvodem je třeba připomenout, že jak vyplývá z bodu 36 odůvodnění nařízení č. 1370/2007, jelikož se poskytuje kompenzace za poskytování veřejné služby v přepravě cestujících, na které se toto nařízení nevztahuje, je třeba přezkoumat, zda tato kompenzace představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, přičemž v takovém případě se na uvedenou kompenzaci vztahuje oznamovací povinnost podle čl. 108 odst. 3 SFEU.
36 V tomto ohledu z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že za státní podpory jsou považovány zásahy, které mohou v jakékoli formě přímo nebo nepřímo zvýhodňovat podniky nebo které musejí být považovány za hospodářské zvýhodnění, které by podnik-příjemce nezískal za obvyklých podmínek na trhu, tj. bez zásahu státu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. ledna 2022, Sātiņi-S, C‑238/20, EU:C:2022:57, bod 41 a citovaná judikatura).
37 Podle rozsudku ze dne 24. července 2003, Altmark Trans et Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, EU:C:2003:415), však kompenzace za závazek veřejné služby není kvalifikována jako státní podpora, pokud jsou kumulativně splněny čtyři podmínky. Zaprvé podnik-příjemce kompenzace, která představuje vyrovnání za plnění uskutečněná za účelem plnění závazku veřejné služby, musí být skutečně pověřen plněním závazku veřejné služby a tyto závazky musí být jasně definovány. Zadruhé parametry, na jejichž základě je kompenzace vypočtena, musí být předem stanoveny objektivním a transparentním způsobem. Zatřetí uvedená kompenzace nemůže přesahovat meze toho, co je nezbytné k pokrytí všech nebo části nákladů vynaložených k plnění závazků veřejné služby, přičemž se zohlední příjmy, které se k nim vztahují, jakož i zisk, který je přiměřený k plnění těchto závazků. Začtvrté není-li výběr podniku, který má být pověřen plněním závazků veřejné služby, učiněn v rámci řízení o zadání veřejné zakázky, musí být výše nutné kompenzace určena na základě analýzy nákladů, které by průměrný podnik, správně řízený a který má přiměřené prostředky nezbytné k tomu, aby mohl splnit požadavky veřejné služby, vynaložil při plnění těchto závazků, přičemž se zohlední příjmy, které se k nim vztahují, jakož i zisk, který je přiměřený k plnění těchto závazků (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. července 2003, Altmark Trans et Regierungspräsidium Magdeburg,C‑280/00, EU:C:2003:415, body 89, 90, 92 a 93).
38 Konkrétně podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda výpočet kompenzace přiznané v rámci smlouvy o veřejných službách v přepravě cestujících splňuje čtvrtou podmínku připomenutou v předchozím bodě tohoto rozsudku, pokud je tento výpočet proveden s přihlédnutím k nákladům a protiplněním končícího provozovatele, jakož i standardním tržním parametrům, které platí pro všechny provozovatele v dotyčném odvětví. Předkládající soud má totiž pochybnosti o tom, že tato kritéria představují vhodný základ pro výpočet nákladů průměrného podniku, který je řádně řízen a má přiměřené prostředky nezbytné k tomu, aby mohl splnit nezbytné požadavky veřejné služby.
39 V tomto ohledu, pokud jde zaprvé o „standardní tržní parametry“, je třeba uvést, že jeden z přístupů, které mohou být použity za účelem posouzení, zda je tato čtvrtá podmínka splněna, může spočívat ve výpočtu kompenzace, která má být poskytnuta podniku, s nímž byla uzavřena smlouva o veřejných službách, na základě průměrných nákladů vynaložených podniky poskytujícími již několik let na trhu otevřeném hospodářské soutěži službu srovnatelnou s veřejnou službou dotčenou v původním řízení ve všech ohledech, příjmů z plnění závazků veřejné služby, které uvedené podniky obdrží, a případně zisku dosaženého těmito podniky z této služby. Lze totiž předpokládat, že takový výpočet umožňuje určit náklady, které by průměrný podnik, správně řízený a který má přiměřené prostředky nezbytné k tomu, aby mohl uspokojit požadavky veřejné služby, vynaložil za tímto účelem, přičemž se zohlední příjmy, které se k nim vztahují, a přiměřený zisk, který by tento podnik mohl očekávat od výkonu takové činnosti.
40 Aby však byl takový přístup relevantní, je třeba se nejprve ujistit, že počet podniků působících na takto zohledněném trhu je dostatečně vysoký, takže vzhledem k tomu, že zvláštní situaci daného podniku nesmí být přikládán nepřiměřený význam, může být takový průměr považován za statisticky spolehlivý, a tudíž reprezentativní pro standard stanovený čtvrtou podmínkou uvedenou v rozsudku ze dne 24. července 2003, Altmark Trans et Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, EU:C:2003:415).
41 Dále, pro účely takového výpočtu mohou být zohledněny pouze podniky, které jsou schopny okamžitě plnit dotčené závazky veřejné služby, a které tedy mohou být považovány za podniky disponující nezbytnými prostředky k tomu, aby mohly splnit požadavky veřejné služby.
42 Konečně, i když služba nabízená těmito podniky musí být srovnatelná s dotčenou veřejnou službou v kontextu zadání veřejné služby multimodální přepravy cestujících, takový požadavek nevylučuje, aby byly nejprve náklady na průměrný podnik, správně řízený a který má přiměřené prostředky nezbytné pro každou složku této služby multimodální přepravy, vypočteny odděleně a aby v druhém kroku byly tyto náklady sečteny, jsou-li případně řádně zohledněny případné jasně identifikovatelné synergické účinky, které vyplývají z integrovaného řízení těchto prvků.
43 Bude tedy příslušet předkládajícímu soudu, aby ve světle těchto skutečností určil, zda standardní parametry trhu zavedené v projednávaném případě odpovídají této metodice.
44 Pokud jde zadruhé o otázku, zda mohou být zohledněny náklady na službu poskytovanou končícím provozovatelem, je třeba uvést, že kritérium „průměrného podniku, správně řízeného a přiměřeně vybaveného nezbytnými prostředky“ samo o sobě nevylučuje výpočet založený na předchozích nákladech na službu poskytovanou končícím provozovatelem nebo na předchozí zadání zakázky, pokud lze končícího provozovatele s ohledem na metody účetní a finanční analýzy obvykle používané za tímto účelem považovat za průměrný a správně řízený podnik.
45 Na čtvrtou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že čl. 107 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že kompenzace za závazky veřejné služby vyplácené vnitřnímu provozovateli v rámci přímého uzavření smlouvy o veřejných službách v přepravě cestujících příslušným místním orgánem, která byla vypočtena na základě provozních nákladů, jež jsou zaprvé stanoveny s přihlédnutím k předchozím nákladům na službu poskytovanou končícím provozovatelem a zadruhé s ohledem na náklady nebo protiplnění rovněž související s předchozím zadáním zakázky nebo v každém případě zahrnují standardní tržní parametry, které platí pro všechny subjekty v dotčeném odvětví, pokud použití takových prvků vede ke stanovení nákladů, které odrážejí náklady, které by průměrný podnik, správně řízený a který má přiměřené prostředky nezbytné k tomu, aby mohl splnit požadavky veřejné služby, vynaložil při plnění těchto povinností, nepředstavuje „státní podporu“ ve smyslu tohoto ustanovení.
K nákladům řízení
46 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:
1) Článek 1 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1370/2007 ze dne 23. října 2007 o veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a silnici a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 a č. 1107/70, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/2338 ze dne 14. prosince 2016,
musí být vykládán v tom smyslu, že
toto nařízení se nevztahuje na smíšenou smlouvu o veřejných službách v multimodální přepravě cestujících, která zahrnuje přepravu tramvají, pozemní lanovou dráhou a visutou lanovou dráhou, a to ani v situaci, kdy železniční doprava představuje většinu dopravních služeb, jejichž správa byla zadána.
2) Článek 107 odst. 1 SFEU
musí být vykládán v tom smyslu, že
kompenzace za závazky veřejné služby vyplácené vnitřnímu provozovateli v rámci přímého uzavření smlouvy o veřejných službách v přepravě cestujících příslušným místním orgánem, která byla vypočtena na základě provozních nákladů, jež jsou zaprvé stanoveny s přihlédnutím k předchozím nákladům na službu poskytovanou končícím provozovatelem a zadruhé s ohledem na náklady nebo protiplnění rovněž související s předchozím zadáním zakázky nebo v každém případě zahrnují standardní tržní parametry, které platí pro všechny subjekty v dotčeném odvětví, pokud použití takových prvků vede ke stanovení nákladů, které odrážejí náklady, které by průměrný podnik, správně řízený a který má přiměřené prostředky nezbytné k tomu, aby mohl splnit požadavky veřejné služby, vynaložil při plnění těchto povinností, nepředstavuje „státní podporu“ ve smyslu tohoto ustanovení.
Podpisy