ROZSUDEK SOUDU (čtvrtého senátu)
3. prosince 2003(*)
„Hospodářská soutěž – Distribuce motorových vozidel – Článek 81 odst. 1 ES – Dohoda o cenách – Pojem ‚dohoda‘ – Důkaz existence dohody“
Ve věci T‑208/01,
Volkswagen AG, se sídlem ve Wolfsburg (Německo), zastoupená R. Bechtoldem, advokátem,
žalobkyně,
proti
Komisi Evropských společenství, zastoupené W. Möllsem, jako zmocněncem, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise 2001/711/ES ze dne 29. června 2001 v řízení podle článku 81 Smlouvy o ES (věc COMP/F‑2/36.693 – Volkswagen) (Úř. věst. L 262, s. 14), a podpůrně návrh na snížení výše pokuty uložené žalobkyni,
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ
EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (čtvrtý senát),
ve složení V. Tiili, předsedkyně, P. Mengozzi a M. Vilaras, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: D. Christensen, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 18. června 2003,
vydává tento
Rozsudek
Skutkový základ sporu
1 Volkswagen AG (dále jen „Volkswagen“ nebo „žalobkyně“) je holdingovou společností a největším podnikem skupiny Volkswagen, která je činná v odvětví výroby motorových vozidel. Motorová vozidla vyráběná žalobkyní jsou v rámci systému selektivní a výlučné distribuce prodávána ve Společenství autorizovanými prodejci, se kterými žalobkyně uzavřela smlouvu o autorizovaném prodeji.
2 V souladu s čl. 4 odst. 1 smlouvy o autorizovaném prodeji ve znění ze září 1995 a ledna 1998 společnost Volkswagen přidělí autorizovanému prodejci smluvně stanovenou územní oblast pro program dodávek a poprodejní servis. Jako protiplnění se autorizovaný prodejce zavazuje intenzivně podporovat prodej a poprodejní servis v přidělené územní oblasti a optimálně využívat tržní potenciál. Podle čl. 2 odst. 6 (znění z ledna 1989), nebo odst. 1 (znění ze září 1995 a ledna 1998) smlouvy o autorizovaném prodeji se autorizovaný prodejce zavazuje „hájit zájmy [Volkswagen], distribuční organizace společnosti Volkswagen a značky Volkswagen a zajistit jejich podporu všemi prostředky“. Rovněž je stanoveno, že „autorizovaný prodejce za tímto účelem dodržuje všechny požadavky, které souvisí s provedením smlouvy, co se týče distribuce nových automobilů Volkswagen, zásobování náhradními díly, poprodejního servisu, podpory prodeje, reklamy a školení, jakož i zaručení technické úrovně pro rozdílné oblasti činností společnosti Volkswagen“. Konečně podle čl. 8 odst. 1 smlouvy o autorizovaném prodeji „[Volkswagen] vydává cenová doporučení, která jsou z hlediska konečné ceny a slev nezávazná“.
3 Dne 17. července 1997 a 8. října 1998, v důsledku stížnosti kupujícího, Komise zaslala žalobkyni, na základě článku 11 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články [81] a [82] Smlouvy (Úř. věst. 1962, 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3), žádosti o informace týkající se její cenové politiky, a zejména stanovení kupní ceny modelu Volkswagen Passat v Německu. Žalobkyně odpověděla na tyto žádosti dne 22. srpna 1997, respektive dne 9. listopadu 1998.
4 Dne 22. června 1999 Komise zaslala na základě obdržených informací žalobkyni oznámení námitek, ve kterém jí vytýkala, že porušila čl. 81 odst. 1 ES, protože si dohodla s německými autorizovanými prodejci své distribuční sítě přísnou cenovou disciplínu pro prodej modelu Volkswagen Passat.
5 V tomto oznámení Komise připomněla zejména tři oběžníky zaslané žalobkyní jejím německým autorizovaným prodejcům dne 26. září 1996, dne 17. dubna a dne 26. června 1997, jakož i pět dopisů zaslaných některým z nich dne 24. září, dne 2. a 16. října 1996, dne 18. dubna 1997 a dne 13. října 1998 (dále jen souhrnně „sporné výzvy“).
6 Dopisem ze dne 10. září 1999 žalobkyně odpověděla na uvedené oznámení námitek, přičemž uvedla, že skutkový stav v něm uvedený je v podstatě správný. Nepožádala o to, aby byla vyslechnuta.
7 Dne 15. ledna a dne 7. února 2001 Komise zaslala žalobkyni dvě nové žádosti o informace, na které tato společnost odpověděla dne 30. ledna, respektive dne 21. února 2001.
8 Dne 6. července 2001 Komise oznámila žalobkyni své rozhodnutí 2001/711/ES ze dne 29. června 2001 v řízení podle článku 81 Smlouvy o ES (věc COMP/F‑2/36.693 – Volkswagen) (Úř. věst. L 162, s. 14, dále jen „napadené rozhodnutí“).
9 Napadené rozhodnutí stanoví:
„Článek 1
[Volkswagen] porušila ustanovení čl. 81 odst. 1 Smlouvy o ES v rozsahu, v němž určovala prodejní cenu modelu Volkswagen Passat tím, že vyžadovala od svých německých smluvních autorizovaných prodejců, aby při prodeji tohoto modelu zákazníkům neposkytovali slevy nebo jim poskytovali jen omezené slevy.
Článek 2
Z důvodu protiprávního jednání uvedeného v článku 1 se [Volkswagen] ukládá pokuta ve výši 30,96 milionu eur.
[...]
Článek 4
Toto rozhodnutí je určeno [Volkswagen], D-38436 Wolfsburg [...]“
Řízení
10 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 10. září 2001 podala žalobkyně projednávanou žalobu.
11 Dne 25. února 2002 podala Komise kanceláři Soudu svou dupliku, tedy čtyři dny po uplynutí lhůty stanovené pro předložení dupliky, aniž by předem požádala o prodloužení uvedené lhůty či jí bylo toto prodloužení poskytnuto a aniž by uvedla okolnosti, které by mohly odůvodnit nedodržení uvedené lhůty. V důsledku toho Soud tento spis odmítl jako opožděný.
12 Na základě zprávy soudce zpravodaje Soud (čtvrtý senát) rozhodl o zahájení ústní části řízení.
13 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Soudu byly vyslechnuty na jednání, které se konalo dne 18. června 2003.
Návrhová žádání účastnic řízení
14 Žalobkyně navrhuje, aby Soud:
– zrušil napadené rozhodnutí;
– podpůrně snížil výši pokuty uložené v článku 2 napadeného rozhodnutí;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
15 Komise navrhuje, aby Soud:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
16 Žalobkyně uvádí, že napadené rozhodnutí musí být zrušeno z toho důvodu, že žalobkyně neporušila čl. 81 odst. 1 ES. Mezi ní a jejími německými autorizovanými prodejci jednak neexistovala žádná dohoda ve smyslu tohoto ustanovení. Krom toho, i kdyby dohodu uzavřeli, sporné výzvy nemohly ovlivnit, a tím méně značně, obchod mezi členskými státy, takže čl. 81 odst. 1 ES se nepoužije. Podpůrně se žalobkyně domáhá snížení výše pokuty, která jí byla napadeným rozhodnutím uložena.
17 Nejprve je třeba přezkoumat hlavní návrh směřující ke zrušení napadeného rozhodnutí a v tomto rámci žalobní důvod žalobkyně, podle kterého sporné výzvy nebyly předmětem žádné dohody ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES mezi ní a jejími německými autorizovanými prodejci.
Argumenty účastnic řízení
18 Žalobkyně především uvádí, že podle ustálené judikatury je shoda vůlí mezi podniky ústředním znakem pojmu „dohoda“ ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES. Z tohoto důvodu se toto ustanovení nevztahuje na jednostranná opatření přijatá bez souhlasu jejich adresáta. Jsou zakázána pouze výjimečně, pokud jsou pouze zdánlivě jednostranná a jejich adresát s nimi konkludentně souhlasí. To platí i v případě selektivní distribuce (rozsudky Soudního dvora ze dne 12. července 1979, BMW Belgium v. Komise, 32/78, 36/78 až 82/78, Recueil, s. 2435, dále jen „rozsudek BMW Belgium“; ze dne 25. října 1983, AEG v. Komise, 107/82, Recueil, s. 3151, dále jen „rozsudek AEG“; ze dne 11. ledna 1990, Sandoz prodotti farmaceutici v. Komise, C‑277/87, Recueil, s. I‑45, dále jen „rozsudek Sandoz“, a ze dne 8. února 1990, Tipp-Ex v. Komise, C‑279/87, Recueil, s. I‑261; rozsudek Soudu ze dne 26. října 2000, Bayer v. Komise, T‑41/96, Recueil, s. II‑3383, body 71 a následující, 162, 167, 169 a 170, dále jen „rozsudek Bayer“).
19 Komise tak nesprávně v bodě 62 odůvodnění napadeného rozhodnutí tvrdí, že jednostranné výzvy výrobce představují dohodu ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES, pokud „mají za cíl ovlivnit“ autorizovaného prodejce při plnění jeho smlouvy, a na tomto základě dospívá k závěru o existenci takové dohody v projednávané věci. Komise se tak snaží o prosazení nového právního přístupu, který by nejen rozšířil pojem „dohoda“, ale rovněž by změnil v její prospěch pravidla důkazního břemene. Tento přístup by znamenal, že snaha ovlivnit by již mohla porušovat čl. 81 odst. 1 ES. Ve skutečnosti rozsudek Soudu ze dne 6. července 2000, Volkswagen v. Komise (T‑62/98, Recueil, s. II‑2707, dále jen „rozsudek Volkswagen“), o který se opírá Komise, ani rozsudky Soudního dvora ze dne 17. září 1985, Ford v. Komise (25/84 a 26/84, Recueil, s. 2725, dále jen „rozsudek Ford“), a ze dne 24. října 1995, Bayerische Motorenwerke v. ALD (C‑70/93, Recueil, s. I‑3439, dále jen „rozsudek BMW“), na které rozsudek Volkswagen odkazuje, nezpochybňují judikaturu, podle které vše závisí na tom, zda existuje výslovný nebo konkludentní souhlas.
20 Žalobkyně dále uvádí, že rovněž podle ustálené judikatury se čl. 81 odst. 1 ES může vztahovat na zdánlivě jednostranná jednání jen tehdy, pokud „jsou součástí“ smluvních vztahů, tedy jsou slučitelná s existujícími smluvními vztahy na základě souhlasného výkladu obou stran smlouvy. Pouze v tomto případě může dojít ke „konkretizaci“ smluvních vztahů, uvedené Komisí. Nestačí tedy, aby výzvy výrobce „byly součástí“ již existujícího smluvního vztahu ani aby výrobce v těchto výzvách odkázal na smlouvu o autorizovaném prodeji.
21 Žalobkyně uvádí, že autorizovaný prodejce, který vstoupí do distribuční sítě, může projevit souhlas s distribuční politikou pouze tehdy, pokud je tato politika již stanovena. Následné změny této politiky mohou být přijaty jen tehdy, pokud smlouva stanoví odpovídající výhradu, a to pouze v tomto rozsahu. Pokud tomu tak není, smlouva smí být změněna oběma stranami. Jelikož některé sporné výzvy pocházejí ostatně pouze od ředitele prodeje žalobkyně a jsou sepsány na jeho osobním hlavičkovém papíře, jsou nejen objektivně neslučitelné se smlouvou o autorizovaném prodeji, konkrétně s jejím čl. 8 odst. 1, který stanoví pouze doporučené ceny, ale byly jako takové vnímány autorizovanými prodejci, jak vyplývá zvláště z reakcí autorizovaných prodejců Binder a Rütz. Tvrzení Komise, podle kterých toto ustanovení smlouvy nezaručuje, že se žalobkyně zdrží závazných pokynů v oblasti cen v rámci čl. 2 odst. 1 uvedené smlouvy, nebo podle kterých ze skutečnosti, že jednání porušuje čl. 81 odst. 1 ES, nelze vyvozovat, že k němu dochází mimo obecnou smluvní výhradu, jsou neslučitelná s metodami výkladu smluv. Ze stejných důvodů Komise nemůže tvrdit, že smlouva o autorizovaném prodeji obsahuje implicitní výhradu, která by umožnila stanovování cen. Mimoto skutečnost, že některé sporné výzvy měly být doprovázeny hrozbou výpovědi smlouvy o autorizovaném prodeji, v žádném případě neznamená, že tato smlouva tvořila objektivní základ pro tyto výzvy.
22 Podle žalobkyně tak Komise neprávem tvrdila, že není nezbytně nutné zjistit, zda autorizovaní prodejci skutečně měnili stanovování svých cen v návaznosti na sporné výzvy, a že přesnější zjištění v tomto ohledu nebyla nezbytná. Existenci dohody by totiž bylo možné připustit pouze tehdy, pokud by autorizovaní výrobci souhlasili se spornými výzvami a – přinejmenším, pokud jde o důkaz této dohody, – rovněž změnili své jednání v oblasti cen.
23 Nakonec, pokud jde o jednání, které měli autorizovaní prodejci přijmout v návaznosti na sporné výzvy, žalobkyně uplatňuje, že i když sama není schopna prokázat, že tyto výzvy neovlivnily jednání autorizovaných prodejců v oblasti cen, je nicméně skutečností, že čísla uváděná Komisí v napadeném rozhodnutí nejen, že zdaleka neodrážejí významné změny tohoto jednání, ale naopak prokazují zvýšení slev. Žalobkyně navrhuje v tomto ohledu předvolat svědka a uvádí čísla, ze kterých vyplývá, že slevy schválené autorizovanými prodejci se zvýšily.
24 Komise tvrdí, že sporné výzvy se staly nedílnými součástmi smlouvy o autorizovaném prodeji, a představují tak dohody ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES.
25 Komise především uplatňuje, že podle rozsudků AEG, Ford, BMW a Volkswagen není nezbytné, přinejmenším v případě systémů selektivní distribuce, jako je ten v projednávaném případě, hledat souhlas s výzvou výrobce v jednání, které autorizovaný prodejce přijme v souvislosti s touto výzvou (například poté, co ji obdržel). Tento souhlas musí být v zásadě považován za udělený již na základě pouhé skutečnosti, že autorizovaný prodejce vstoupil do distribuční sítě. Má se tudíž za to, že byl udělen autorizovaným prodejcem předem. Podle Komise tato judikatura, která slouží jako základ pro napadené rozhodnutí, není zpochybněna rozsudky uváděnými žalobkyní, ba naopak.
26 Dále Komise tvrdí, že není nutné, aby distribuční smlouva obsahovala výslovnou výhradu, pro to, aby se výzva zaslaná výrobcem stala součástí této smlouvy. Určujícím prvkem je cíl sledovaný výzvou, kterým je ovlivnit autorizované prodejce při plnění uvedené smlouvy. Protiprávní politika výrobce přijatá v rámci legální distribuční smlouvy se tak může stát nedílnou součástí této smlouvy, aniž by tato smlouva musela obsahovat výslovnou výhradu v tomto smyslu. Má se totiž za to, že když autorizovaný prodejce vstoupil do distribučního systému, předem souhlasí s distribuční politikou výrobce, přičemž tato politika není přirozeně předvídatelná ve svých nejmenších podrobnostech v okamžiku přistoupení autorizovaného prodejce. Tyto zásady platí rovněž pro politiku výrobce v oblasti cen při dalším prodeji. Rozsudky AEG a Ford tuto tezi potvrzují.
27 Podpůrně a pro případ, že by bylo třeba se domnívat, že výslovná výhrada je nutná, čl. 2 odst. 1 nebo odst. 6 smlouvy o autorizovaném prodeji musí být podle Komise považovány za takovou výhradu. Argumenty předložené žalobkyní, které vycházejí z působnosti čl. 8 odst. 1 smlouvy o autorizovaném prodeji, z neexistence doložky v této smlouvě, která by stanovila sankce v případě nedodržení doporučení výrobce, a ze skutečnosti, že čl. 2 odst. 1 nebo odst. 6 uvedené smlouvy je uveden pouze v některých ze sporných výzev, toto posouzení nezpochybňují.
28 Nakonec, pokud jde o skutečné jednání stran v návaznosti na sporné výzvy, Komise má ve své žalobní odpovědi za to, že toto jednání značí, že strany považovaly sporné výzvy za součást smlouvy o autorizovaném prodeji. Argumenty žalobkyně týkající se významu, který je třeba přikládat reakcím autorizovaných prodejců Binder a Rütz na sporné výzvy, a skutečnosti, že některé sporné výzvy byly učiněny ředitelem prodeje žalobkyně, který je sepsal na svém osobním hlavičkovém papíře, toto posouzení nezpochybňují.
29 Komise nicméně připomíná, že dohoda potrestaná v napadeném rozhodnutí vychází pouze ze sporných výzev, protože souhlas autorizovaných prodejců byl již udělen předem jejich přistoupením k distribučnímu systému. Nemá proto význam, zda autorizovaní prodejci souhlasili se spornými výzvami také znovu následně svým skutečným jednáním ohledně cen. Toto není nezbytně nutné zjistit (bod 68 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Veškeré úvahy žalobkyně v tomto ohledu jsou nerelevantní.
Závěry Soudu
30 Podle ustálené judikatury k tomu, aby existovala dohoda ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES, postačuje, že dotčené podniky vyjádřily svou společnou vůli chovat se na trhu určitým způsobem (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 15. července 1970, ACF Chemiefarma v. Komise, 41/69, Recueil, s. 661, bod 112, a ze dne 29. října 1980, Van Landewyck a další v. Komise, 209/78 až 215/78 a 218/78, Recueil, s. 3125, bod 86; rozsudek Soudu ze dne 17. prosince 1991, Hercules Chemicals v. Komise, T‑7/89, Recueil, s. II‑1711, bod 256, a rozsudek Bayer, bod 67).
31 Pokud jde o formu vyjádření takové společné vůle, postačuje, aby ujednání bylo vyjádřením vůle stran chovat se na trhu v souladu s jeho zněním (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky ACF Chemiefarma v. Komise, bod 112; van Landewyck a další v. Komise, bod 86, a rozsudek Bayer, bod 68).
32 Z toho vyplývá, že pojem „dohoda“ ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES, tak jak byl vyložen judikaturou, se vztahuje k existenci shody vůle mezi nejméně dvěma stranami, přičemž forma jejího projevu není důležitá v rozsahu, v němž představuje její věrné vyjádření (rozsudek Bayer, bod 69).
33 Z judikatury rovněž vyplývá, že pokud je rozhodnutí výrobce jednostranným chováním podniku, toto rozhodnutí nepodléhá zákazu uvedenému v čl. 81 odst. 1 ES (viz v tomto smyslu rozsudek AEG, bod 38; rozsudek Ford, bod 21; rozsudek Soudu ze dne 7. července 1994, Dunlop Slazenger v. Komise, T‑43/92, Recueil, s. II‑441, bod 56, a rozsudek Bayer, bod 66).
34 Za určitých okolností byla opatření přijatá nebo uložená zdánlivě jednostranným způsobem výrobcem v rámci trvalých obchodních vztahů s jeho distributory považována za dohodu ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES (rozsudek BMW Belgium, body 28 až 30; rozsudek AEG, bod 38; rozsudek Ford, bod 21; rozsudek Sandoz, body 7 až 12; rozsudek BMW, body 16 a 17, a rozsudek Bayer, bod 70).
35 Z této judikatury vyplývá, že je třeba rozlišovat případy, kdy podnik přijme skutečně jednostranné opatření, a jedná tak bez výslovné nebo konkludentní účasti jiného podniku, od případů, kdy je jednostranný charakter pouze zdánlivý. Jestliže první případy nespadají pod čl. 81 odst. 1 ES, druhé musí být považovány za dohodu mezi podniky, a mohou tedy spadat do působnosti tohoto článku. To je případ zejména jednání a opatření omezujících hospodářskou soutěž, které byly zdánlivě jednostranně přijaty výrobcem v rámci jeho smluvních vztahů s dalšími prodejci, nicméně obdržely alespoň konkludentní souhlas těchto prodejců (rozsudek Bayer, bod 71).
36 Z této judikatury rovněž vyplývá, že se Komise nemůže domnívat, že zdánlivě jednostranné chování výrobce přijaté v rámci smluvních vztahů s vlastními prodejci může být ve skutečnosti dohodou mezi podniky ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES, pokud neprokáže, že druhá strana výslovně nebo konkludentně souhlasila s chováním přijatým výrobcem (viz v tomto smyslu rozsudek BMW Belgium, body 28 až 30; rozsudek AEG, bod 38; rozsudek Ford, bod 21; rozsudek Sandoz, body 7 až 12, a rozsudek Bayer, bod 72).
37 S přihlédnutím k této judikatuře je třeba přezkoumat, zda Komise v napadeném rozhodnutí předložila důkaz dohody ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES mezi žalobkyní a jejími autorizovanými prodejci ohledně sporných výzev.
38 V tomto ohledu je třeba především konstatovat, že nebylo prokázáno, že sporné výzvy byly v praxi provedeny. Komise to připouští zejména v bodě 74 odůvodnění napadeného rozhodnutí následovně:
„Za okolností této věci je prakticky nemožné určit přesné jednání autorizovaných prodejců […]“
39 Soud dále konstatuje, že, jak v podstatě vyplývá z bodu 60 odůvodnění napadeného rozhodnutí, primárním argumentem Komise za účelem konstatování existence dohody ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES je, že sporná distribuční politika žalobkyně byla konkludentně přijata autorizovanými prodejci při podpisu smlouvy o autorizovaném prodeji. Podle Komise tak „není nezbytně nutné zjišťovat, zdali a v jaké míře němečtí autorizovaní prodejci společnosti Volkswagen skutečně měnili stanovení svých cen na základě oběžníků a výzev“ (bod 68 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
40 Komise znovu potvrzuje své stanovisko v bodě 8 své žalobní odpovědi, podle kterého „není nezbytné, přinejmenším v případě systémů selektivní distribuce, jako je ten [v projednávaném případě], hledat souhlas s výzvou výrobce v chování, které autorizovaný prodejce přijme v souvislosti s touto výzvou (například poté, co ji obdržel)“. Podle Komise „musí být tento souhlas v zásadě považován za udělený již na základě pouhé skutečnosti, že autorizovaný prodejce vstoupil do distribuční sítě výrobce“, a „má se za to, že byl udělen předem“. Podle Komise nemá v podstatě dále význam, zda smlouva obsahuje výslovnou výhradu, která by mohla představovat základ pro takové výzvy, jako jsou sporné výzvy, či nikoliv. V případě neexistence takové výhrady se přesto tato výzva může stát nedílnou součástí smlouvy, a tedy „patřit do smlouvy“. Určujícím prvkem je cíl sledovaný touto výzvou, kterým je ovlivnit autorizované prodejce při plnění uvedené smlouvy (body 11 a 12 žalobní odpovědi).
41 Totožná myšlenka je vyjádřena v bodě 62 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém Komise s uvedením rozsudku Volkswagen (bod 236) stanoví, že „výzvy zaslané výrobcem vozidel jeho autorizovaným prodejcům tvoří již dohodu, pokud ,(směřují) […] k ovlivnění autorizovaných prodejců […] při plnění jejich smlouvy s (výrobcem nebo dovozcem)‘ “.
42 Soud konečně konstatuje, že Komise žádným způsobem netvrdí, že smlouva o autorizovaném prodeji, zvláště její čl. 2 odst. 1 nebo odst. 6 a její čl. 8 odst. 1, jsou v rozporu s právem hospodářské soutěže.
43 Z předcházejících úvah vyplývá, že tvrzení Komise, jasně zopakované v bodě 15 žalobní odpovědi, směřuje k názoru, že v případě autorizovaného prodejce, který podepsal smlouvu o autorizovaném prodeji v souladu s právem hospodářské soutěže, se má za to, že při tomto podpisu a jeho prostřednictvím předem souhlasil s pozdějším protiprávním vývojem této smlouvy, i když uvedená smlouva právě z důvodu svého souladu s právem hospodářské soutěže neumožňovala autorizovanému prodejci, aby takovýto vývoj předpokládal.
44 Tato teze Komise, která je hlavním základem napadeného rozhodnutí a na jejímž základě Komise odmítá jako nerelevantní otázku, zda autorizovaní prodejci žalobkyně skutečně souhlasili se spornými výzvami, když se o nich dozvěděli, tedy poté, co jim byly zaslány, nemůže být přijata.
45 Při podpisu legální smlouvy o autorizovaném prodeji a z důvodu takového podpisu se totiž dá předchozí souhlas se smluvním vývojem předpokládat, pokud se jedná o legální smluvní vývoj, který je buď zamýšlený smlouvou, nebo nemůže být odmítnut autorizovaným prodejcem s ohledem na obchodní zvyklosti nebo právní úpravu. Naopak nemůže být připuštěno, že při podpisu legální distribuční smlouvy a z důvodu této smlouvy je možné mít za to, že byl dán předchozí souhlas s protiprávním smluvním vývojem. V tomto případě totiž k souhlasu s protiprávním smluvním vývojem může dojít až poté, co se autorizovaný prodejce seznámil s vývojem zamýšleným výrobcem.
46 Komise proto neprávem v projednávané věci tvrdí, že podpis smlouvy o autorizovaném prodeji autorizovanými prodejci žalobkyně s sebou nesl souhlas těchto prodejců se spornými výzvami. Takové tvrzení je v rozporu s čl. 81 odst. 1 ES, tak jak je vykládán judikaturou citovanou v bodech 30 až 36 výše, která vyžaduje, aby byl předložen důkaz shody vůle.
47 Soud se domnívá, že Komise nevykládá správně judikaturu, které se dovolává na podporu své teze, když tvrdí, že podle rozsudků AEG, Ford, BMW a Volkswagen není nezbytné, přinejmenším v případě systémů selektivní distribuce, jako je ten v projednávaném případě, hledat souhlas s výzvou výrobce v chování, které autorizovaný prodejce přijme v souvislosti s touto výzvou (například poté, co ji obdržel) a že tento souhlas musí být v zásadě považován za udělený již na základě pouhé skutečnosti, že autorizovaný prodejce vstoupil do distribuční sítě.
48 Na rozdíl od toho, co uplatňuje Komise, Soudní dvůr totiž v rozsudku AEG výslovně konstatuje souhlas distributorů s protisoutěžním jednáním společnosti AEG, když uvádí, že „v případě přistoupení distributora vychází souhlas z výslovného či konkludentního přijetí politiky společnosti AEG smluvními partnery, která vyžaduje mimo jiné vyloučení takových distributorů ze sítě, kteří mají vlastnosti vhodné pro to, aby do ní vstoupili, ale k této politice přistoupit nechtějí“ (bod 38 rozsudku).
49 Jinými slovy, Soudní dvůr v rozsudku AEG nestanovil, že souhlas distributorů s protisoutěžní politikou společnosti AEG představuje souhlas udělený předem při podpisu smlouvy s dosud neznámou politikou výrobce.
50 Mimoto je třeba uvést, že poznámka v bodě 38 rozsudku AEG, podle které postoj společnosti AEG není jednostranný, ale „je součástí smluvních vztahů, které má podnik s dalšími prodejci“, není nezvratným tvrzením, ale spočívá na předchozím zjištění Soudního dvora ohledně souhlasu distributorů s tímto postojem, jehož cílem bylo nutně ovlivnit uvedené smluvní vztahy.
51 V rozsudku Ford se spor netýkal otázky, zda autorizovaní prodejci souhlasili s protisoutěžním oběžníkem, který jim společnost Ford zaslala, či nikoliv. Bylo totiž nesporné, že oběžník byl společností Ford proveden v praxi a že autorizovaní prodejci se i přes námitky chovali podle tohoto oběžníku. Spor se týkal otázky, zda lze tento oběžník uplatňovaný stranami spojovat se smlouvou o autorizovaném prodeji společnosti Ford za účelem přezkumu této smlouvy z hlediska čl. 81 odst. 1 ES a za účelem případné výjimky na základě čl. 81 odst. 3 ES. Právě v tomto rámci Soudní dvůr poté, co se domníval, že sporný oběžník byl spojen se smlouvou o autorizovaném prodeji (příloha I uvedené smlouvy), mohl stanovit, že Komise byla oprávněna tento oběžník zohlednit při svém přezkumu smlouvy za účelem případné výjimky na základě čl. 81 odst. 3 ES (rozsudek Ford, body 20, 21 a 26).
52 Pokud jde o rozsudek BMW, vydaný v rámci řízení o předběžné otázce, Soud má za to, že není v projednávané věci přímo relevantní. V této věci totiž nešlo o otázku, zda mezi společností BMW a jejími autorizovanými prodejci skutečně existovala dohoda o obsahu oběžníku zaslaného společností BMW uvedeným prodejcům, ale o to, zda se na takovou výzvu, za předpokladu, že by byla přijata, a že tedy představuje dohodu ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES, vztahuje, či nevztahuje příslušné nařízení o výjimce, a sice nařízení Komise (EHS) č. 123/85 ze dne 12. prosince 1984 o použití čl. [81] odst. 3 Smlouvy o EHS na určité kategorie dohod o prodeji a servisu motorových vozidel (Úř. věst. 1985, L 15, s. 16).
53 Pokud jde o věc, v níž byl vydán rozsudek Volkswagen, z rozhodnutí Komise i z rozsudku Soudu v této věci (viz bod 236 rozsudku Volkswagen, ve spojení s body, na které odkazuje), který byl potvrzen Soudním dvorem v jeho rozsudku ze dne 18. září 2003 Volkswagen v. Komise (C‑338/00, Recueil, s. I‑9189), jasně vyplývá, že výzvy výrobce byly v praxi provedeny, italští autorizovaní výrobci se jim podřídili, a odmítli tedy prodávat svým zahraničním zákazníkům. V této věci tedy neexistovala pochybnost ohledně souhlasu autorizovaných prodejců společnosti Volkswagen s protisoutěžními výzvami posledně uvedené.
54 Řešení přijaté v rozsudku Volkswagen, které spočívalo v zamítnutí žalobního důvodu, který směřoval ke zrušení rozhodnutí Komise a vycházel z údajně jednostranného charakteru výzev společnosti Volkswagen, vycházelo z existence souhlasu vyplývajícího z praktického provedení výzev výrobce.
55 Z této analýzy rozsudků AEG, Ford, BMW a Volkswagen vyplývá, že se jich Komise neprávem dovolává na podporu své teze, podle které podpis distribuční smlouvy znamená v zásadě nevyvratitelný konkludentní souhlas s případným protiprávním vývojem této smlouvy.
56 Mimoto je třeba uvést, že teze Komise v projednávané věci je jasně vyvrácena rozsudky Sandoz, BMW Belgium, Bayer a výše uvedeným rozsudkem Tipp-Ex v. Komise, které žalobkyně cituje. Tyto rozsudky totiž všechny potvrzují, že pro konstatování existence dohody ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES je nezbytné předložit důkaz shody vůle. Navíc v souladu s judikaturou citovanou v bodech 30 a 31 výše se tato shoda vůle musí vztahovat k určitému chování, které tedy musí být stranám známé v okamžiku, kdy toto chování přijaly.
57 Krom toho, na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, z judikatury nevyplývá, že určujícím prvkem, aby se výzva stala součástí smlouvy, je, aby takováto výzva měla za cíl ovlivnění autorizovaného prodejce při plnění uvedené smlouvy. Pokud by tomu tak bylo, vedla by výzva zaslaná výrobcem jeho autorizovaným prodejcům již pojmově ke konstatování dohody, jelikož takováto výzva má ze své podstaty za cíl ovlivnění těchto autorizovaných prodejců při plnění jejich smlouvy.
58 Výzva je naproti tomu součástí již existující smlouvy, tedy stává se nedílnou součástí uvedené smlouvy, pokud samozřejmě má tato výzva za cíl ovlivnit autorizované prodejce při plnění smlouvy, ale zvláště, pokud je tato výzva jakýmkoliv způsobem skutečně přijata autorizovanými prodejci.
59 V projednávané věci se Komise omezila na uvedení zřejmé skutečnosti, že sporné výzvy měly za cíl ovlivnit autorizované výrobce při plnění jejich smlouvy. Nepovažovala za relevantní předložit důkaz o skutečném souhlasu autorizovaných prodejců s těmito výzvami, když se o nich dozvěděli, ale měla nesprávně za to, že podpis legální smlouvy znamenal konkludentní souhlas s uvedenými výzvami udělený předem. Je proto třeba konstatovat, že Komise nepředložila důkaz existence dohody ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES.
60 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že body 66 a 67 odůvodnění napadeného rozhodnutí, věnované přezkumu chování, písemností a prohlášení stran, nesměřují k prokázání, že autorizovaní prodejci souhlasili se spornými výzvami, když se o nich dozvěděli. Těmito body odůvodnění Komise zamýšlela pouze odůvodnit svůj výklad smlouvy uvedený v bodech 63 až 65 napadeného rozhodnutí, který tvoří podpůrný argument Komise zanalyzovaný výše, podle kterého organický vztah tvořený čl. 2 odst. 1 nebo odst. 6 smlouvy o autorizovaném prodeji spojuje v každém případě sporné výzvy s uvedenou smlouvou. V tomto smyslu je třeba chápat tvrzení Komise v bodě 29 její žalobní odpovědi, že autorizovaní prodejci považovali sporné výzvy za „součást“ smlouvy.
61 Podpůrně Komise tvrdí, že i kdyby se mělo za to, že pro konstatování, že sporné výzvy jsou zahrnuty do smlouvy o autorizovaném prodeji, je nezbytná existence výhrady v této smlouvě, musí být čl. 2 odst. 1 nebo odst. 6 této smlouvy považován za takovouto výhradu. Komise upřesňuje, že čl. 8 odst. 1 této smlouvy nemá za cíl omezit čl. 2 odst. 1 nebo 6 tím, že by bránil jeho použití na závazné výzvy týkající se kupních cen.
62 Tento podpůrný argument nelze přijmout.
63 Článek 2 odst. 1 nebo odst. 6 smlouvy o autorizovaném prodeji, podle kterého se autorizovaný prodejce zavazuje „hájit zájmy [Volkswagen], distribuční organizace společnosti Volkswagen a značky Volkswagen a zajistit jejich podporu všemi prostředky“, může být vykládán jen tak, že se vztahuje pouze na prostředky v souladu se zákonem. Tvrzení opaku by vedlo k tomu, že by se z takového neutrálně formulovaného smluvního ustanovení vyvozovalo, že se autorizovaní prodejci zavázali protiprávní smlouvou.
64 Článek 8 odst. 1 smlouvy o autorizovaném prodeji je rovněž formulován neutrálně, a dokonce způsobem, který společnosti Volkswagen neumožňuje vydávat závazná cenová doporučení.
65 Skutečnost, že v bodě 65 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že čl. 8 odst. 1 smlouvy o autorizovaném prodeji „nepředstavuje pro autorizovaného prodejce konkrétní záruku, že se výrobce i v budoucnu zdrží vydávání závazných cenových pokynů […]“, pouze zdůrazňuje neutralitu tohoto ustanovení a skutečnost, že žádným způsobem nestanoví závazná opatření.
66 Soud konečně uvádí, že skutečnost, že se společnost Volkswagen dovolává článku 2 smlouvy o autorizovaném prodeji ve sporných výzvách, neznamená, že je tento článek objektivně základem těchto výzev. Existence případného organického vztahu mezi článkem 2 smlouvy o autorizovaném prodeji a spornými výzvami může být totiž prokázána pouze objektivně analýzou dotčených ustanovení a bez ohledu na to, co posléze uvede některá ze smluvních stran. Jak bylo přitom uvedeno výše, ze samotného znění uvedeného článku 2 vyplývá, že toto ustanovení nestanovilo žádným způsobem protisoutěžní vývoj smlouvy.
67 Z předcházejícího vyplývá, že podpůrný argument Komise, podle kterého čl. 2 odst. 1 nebo odst. 6 smlouvy o autorizovaném prodeji představuje relevantní výhradu, která má za následek, že sporné výzvy byly přijaty již okamžikem uzavření uvedené smlouvy, je nesprávný.
68 Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že Komise v napadeném rozhodnutí nepředložila důkaz o shodě vůlí mezi žalobkyní a jejími autorizovanými prodejci, pokud jde o sporné výzvy. Z toho vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo přijato v rozporu s čl. 81 odst. 1 ES, a musí být tedy zrušeno, aniž by bylo třeba rozhodnout o dalším žalobním důvodu směřujícím ke zrušení předloženém žalobkyní a o podpůrném návrhu na snížení výše pokuty.
K nákladům řízení
69 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Soudu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
SOUD (čtvrtý senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Komise 2001/711/ES ze dne 29. června 2001 v řízení podle článku 81 Smlouvy o ES (věc COMP/F‑2/36.693 – Volkswagen) se zrušuje.
2) Komisi se ukládá náhrada nákladů řízení.
Tiili Mengozzi Vilaras
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 3. prosince 2003.
Podpisy.