Spojené věci T-3/00 a T-337/04
Athanasios Pitsiorlas
v.
Rada Evropské unie a Evropská centrální banka (ECB)
„Přístup k dokumentům − Basilejsko-nyborgská dohoda – Žaloba na neplatnost − Napadnutelné akty − Odůvodnění − Námitka protiprávnosti – Rozhodnutí 93/731/ES − Jednací řád Evropské centrální banky – Žaloba na náhradu škody − Mimosmluvní odpovědnost Společenství za protiprávní jednání jeho orgánů − Škoda − Příčinná souvislost“
Shrnutí rozsudku
1. Žaloba na neplatnost – Akty napadnutelné žalobou – Pojem – Akty s právně závaznými účinky
(Článek 230 ES)
2. Rada – Právo veřejnosti na přístup k dokumentům Rady – Rozhodnutí 93/731
(Rozhodnutí Rady 93/731)
3. Právo Společenství – Zásady – Základní práva – Právo veřejnosti na přístup k dokumentům
(Články 110 ES a 255 ES)
4. Akty orgánů – Odůvodnění – Povinnost – Dosah
(Článek 253 ES)
5. Žaloba na náhradu škody – Autonomie ve vztahu k žalobě na neplatnost
1. Pro to, aby byl dopis kvalifikován jako rozhodnutí ve smyslu článku 230 ES, a bylo tak možné proti němu podat žalobu na neplatnost, není dostačující, aby byl zaslán orgánem Společenství osobě, jíž je určen, v odpovědi na její žádost. Pouze opatření s právně závaznými účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení, představují akty nebo rozhodnutí, proti nimž lze podat žalobu na neplatnost ve smyslu článku 230 ES.
Nicméně jestliže se v odpovědi na žádost o přístup k dokumentům založenou na článku 23.3 jednacího řádu Evropské centrální banky rozhodnutí Rady guvernérů, jímž byla tato žádost o přístup zamítnuta, hmotně formalizovalo vůči žalobci teprve prostřednictvím aktu oznamujícího toto rozhodnutí, je třeba vyložit návrhová žádání žalobce směřující ke zrušení oznamujícího dopisu tak, že směřují ke zrušení uvedeného rozhodnutí v podobě, v jaké s ním byl seznámen uvedeným dopisem.
(viz body 58, 63, 65)
2. Z článku 1 rozhodnutí 93/731 o přístupu veřejnosti k dokumentům Rady plyne, že možnost Rady vyhovět žádosti o přístup k dokumentům je zjevně podmíněna nejen existencí dokumentů uvedených v žádosti, ale i tím, že je má tento orgán v držení.
Vzhledem k presumpci legality aktů Společenství existuje domněnka neexistence dokumentu, o přístup k němuž bylo požádáno, pokud dotyčný orgán učiní prohlášení v tomto smyslu. Jde ovšem o domněnku vyvratitelnou, kterou může žalobce vyvrátit všemi prostředky na základě relevantních a shodujících se indicií.
(viz body 131, 140)
3. Základní práva nelze chápat jako absolutní výsady a určité omezení těchto práv odůvodněné cíli obecného zájmu sledovanými Společenstvím je legitimní, jestliže tím není dotčena podstata uvedených práv.
Pokud jde o právo na přístup k dokumentům v držení veřejných orgánů Společenství včetně Evropské centrální banky (ECB), i za předpokladu, že je možné toto právo považovat za základní právo chráněné právním řádem Společenství jako obecnou právní zásadu, toto lze legitimně omezit z důvodu ochrany veřejného nebo soukromého zájmu.
Omezení přístupu k dokumentům v držení ECB, jež vyplývá mimo jiné z článku 23.3 jejího jednacího řádu, který zejména stanoví lhůtu 30 let pro zachování důvěrnosti dokumentů uchovávaných v archivu Výboru guvernérů, souvisí s úkoly, které ECB svěřuje Smlouva, jejíž autoři zjevně zamýšleli dát jí možnost, aby je plnila nezávisle. Tento výklad je potvrzen článkem 110 ES ve spojení s článkem 255 ES, z nichž vyplývá vynětí ECB z působnosti posledně uvedeného ustanovení, potažmo zvláštní zacházení s ECB ve srovnání s Evropským parlamentem, Radou a Komisí, pokud jde o přístup k dokumentům.
Ochrana veřejného zájmu spojeného s měnovou politikou Společenství tak představuje legitimní důvod omezení práva na přístup k dokumentům v držení veřejných orgánů Společenství, nahlíženého jako základní právo.
(viz body 221–223, 228–229, 231–232)
4. Odůvodnění vyžadované článkem 253 ES musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musejí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky uvedeného článku, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho text, ale také s ohledem na jeho celkovou souvislost, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast.
Z odůvodnění rozhodnutí orgánu, který byl požádán o přístup k dokumentům, musí vyplývat, že provedl konkrétní posouzení dokumentů, na které se žádost o přístup vztahuje. Těmto požadavkům neodpovídá, a musí být tedy zrušeno rozhodnutí, které neuvádí žádnou zvláštní potřebu či důvod chránit uvedené dokumenty, a tím spíše nepodává jakékoli, byť krátké, vysvětlení důvodů odmítnutí zpřístupnit obsah dokumentů, které by umožnilo pochopit a ověřit, zda je ochrana skutečně potřebná. Pouhé upřesnění povahy dokumentů, na které se žádost o přístup vztahuje, nelze považovat za posouzení informací v nich obsažených.
Krom toho odůvodnění musí být uvedeno v rozhodnutí samém, a pokud toto rozhodnutí obsahuje pouze nástin odůvodnění, nemůže být toto odůvodnění poprvé rozvedeno a vyloženo teprve později před soudem Společenství, kromě výjimečných okolností, které nenastanou v případě, kdy neexistuje naléhavost a dotčený orgán má přijmout pouze jeden akt.
(viz body 261, 263, 267, 269, 278–279)
5. Žaloba na náhradu škody je samostatným procesním prostředkem majícím svou vlastní funkci v rámci systému procesních prostředků a závislým na podmínkách výkonu, které jsou přizpůsobeny jeho zvláštnímu účelu. Zatímco žaloby na neplatnost a pro nečinnost směřují k nápravě protiprávnosti právně závazného aktu nebo nedostatku takového aktu, předmětem žaloby na náhradu škody je odškodnění újmy vyplývající z protiprávního aktu nebo jednání přičitatelného jednomu z orgánů nebo institucí Společenství.
Jestliže žalobce podá po žalobě na neplatnost žalobu na náhradu škody, z níž jasně vyplývá, že protiprávní jednání vytýkané žalovaným orgánům spočívá právě v přijetí rozhodnutí, jejichž zrušení se žalobce domáhá, a v žalobě na náhradu škody žalobce za účelem prokázání protiprávního jednání žalovaných rozvíjí argumentaci, která se zčásti shoduje s argumentací použitou k dosažení zrušení dotčených aktů, zásada autonomie procesních prostředků v projednávaném případě nepřipouští společné posuzování důvodů protiprávnosti uvedených v žalobě na neplatnost a v žalobě na náhradu škody, jelikož důsledky rozhodnutí, jimiž se jednotlivým žalobám vyhovuje, se liší. Vyhovění žalobě na neplatnost totiž vede k tomu, že napadený akt přestává být součástí právního řádu Společenství, zatímco úspěch žaloby na náhradu škody umožňuje toliko nahradit škodu, kterou akt způsobil, aniž by automaticky došlo k jeho zrušení.
Spojení věcí pro účely ústní části řízení a rozsudku nemůže tento závěr vyvrátit, jelikož rozhodnutí o spojení věcí nemá dopad na nezávislost a samostatnou povahu dotyčných věcí, přičemž je vždy možné rozhodnutí o jejich vyloučení k samostatnému řízení.
(viz body 280–281, 283–285)