USNESENÍ SOUDU (třetího senátu)
14. července 2009 (*)
„Žaloba na neplatnost – Stížnost týkající se vlastnického práva v České republice – Odmítnutí Komise zahájit řízení pro nesplnění povinnosti – Odložení stížnosti – Fyzické nebo právnické osoby – Akt, který se jich týká bezprostředně – Zjevná nepřípustnost“
Ve věci T‑177/09,
Karel Kinský, s bydlištěm v Londýně (Spojené království), zastoupený J. Čapkem, advokátem,
žalobce,
proti
Komisi Evropských společenství,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise ze dne 13. února 2009 a 26. února 2009, kterými bylo odmítnuto zahájit řízení pro nesplnění povinnosti na základě článku 226 ES proti České republice,
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (třetí senát),
ve složení J. Azizi, předseda (zpravodaj), E. Cremona a S. Frimodt Nielsen, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,
vydává toto
Usnesení
Řízení a návrhová žádání žalobce
1 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 4. května 2009 podal žalobce, právní nástupce autora stížnosti, jejíž odložení je předmětem projednávané věci, projednávanou žalobu.
2 Žalobce navrhuje, aby Soud:
– zrušil rozhodnutí Komise č. j. JLS/E2/ED/amj D (2009) 2168 ze dne 13. února 2009,
– zrušil rozhodnutí Komise č. j. MARKT F1/EKS/D (2009) 36949 – 33270 FS/120.020.020/0004.02 ze dne 26. února 2009,
– uložil žalované náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
3 Podle článku 111 jednacího řádu Soudu, je-li určitý návrh zjevně nepřípustný, může Soud, aniž by pokračoval v řízení, rozhodnout usnesením obsahujícím odůvodnění.
4 V projednávaném případě pokládá Soud věc na základě písemností ve spise za dostatečně objasněnou a na základě tohoto článku přijímá rozhodnutí, aniž by pokračoval v řízení.
5 Projednávaná žaloba, podaná na základě čl. 230 čtvrtého pododstavce ES, směřuje ke zrušení rozhodnutí č. j. JLS/E2/ED/amj D (2009) 2168 ze dne 13. února 2009 a rozhodnutí č. j. MARKT F1/EKS/D (2009) 36949 – 33270 FS/120.020.020/0004.02 ze dne 26. února 2009, na základě kterých Komise rozhodla, že nevyhoví stížnosti žalobce ze dne 7. října 2008, ve které požadoval zahájit řízení pro nesplnění povinnosti proti České republice z důvodu údajného porušení článku 56 ES.
6 S ohledem na předmět projednávané žaloby je třeba nejprve připomenout, že článek 226 ES stanoví: „[m]á-li Komise za to, že členský stát nesplnil povinnost, která pro něj z této smlouvy vyplývá, vydá o tom odůvodněné stanovisko poté, co umožní tomuto státu podat vyjádření. Nevyhoví-li tento stát stanovisku ve lhůtě stanovené Komisí, může Komise předložit věc Soudnímu dvoru“.
7 Dále je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury jednotlivci nemohou napadnout odmítnutí Komise zahájit řízení pro nesplnění povinnosti proti členskému státu (usnesení Soudního dvora ze dne 12. června 1992, Asia Motor France v. Komise, C‑29/92, Recueil, s. I‑3935, bod 21; rozsudek Soudu ze dne 22. května 1996, AITEC v. Komise, T‑277/94, Recueil, s. II‑351, bod 55, a usnesení Soudu ze dne 13. listopadu 1995, Dumez v. Komise, T‑126/95, Recueil, s. II‑2863, bod 33).
8 Judikatura Soudního dvora a Soudu týkající se nenapadnutelnosti odmítnutí Komise zahájit řízení stanovené v článku 226 ES je založena na diskreční pravomoci, kterou Komisi přiznává sám článek 226 ES a která vylučuje, aby jednotlivci měli právo vyžadovat od Komise, aby zaujala stanovisko v určitém smyslu a aby proti jejímu odmítnutí jednat mohli podat žalobu na neplatnost (rozsudek Soudního dvora ze dne 17. května 1990, Sonito a další v. Komise, C‑87/89, Recueil, s. I‑1981, bod 6).
9 Tato judikatura je rovněž založena na zásadě, podle které rozhodnutí Komise, jestliže je negativní, musí být posuzováno v závislosti na povaze žádosti, na kterou odpovídá (rozsudek Soudního dvora ze dne 8. března 1972, Nordgetreide v. Komise, 42/71, Recueil, s. 105, bod 5, a usnesení Dumez v. Komise, bod 7 výše, bod 34).
10 S ohledem na skutečnost, že v projednávaném případě je na základě článku 226 ES pouze Soudní dvůr příslušný k tomu, aby určil, že Česká republika nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 56 ES, jak tvrdí žalobce, aktem požadovaným ve stížnosti žalobce mohlo být jen přijetí odůvodněného stanoviska Komisí (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 1. března 1966, Lütticke a další v. Komise, 48/65, Recueil, s. 27, s. 39).
11 Ze systému článku 226 ES přitom vyplývá, že odůvodněné stanovisko představuje jen fázi, která předchází případnému podání žaloby na určení nesplnění povinnosti k Soudnímu dvoru, a nelze je tedy považovat za akt, který může být předmětem žaloby na neplatnost. Odmítnutí Komise zahájit řízení pro nesplnění povinnosti představuje tedy rovněž nenapadnutelný akt.
12 Konečně judikatura uvedená v bodě 7 výše je založena rovněž na okolnosti, že žaloba na neplatnost podaná fyzickou osobou proti rozhodnutí, které jí není určeno, je podle čl. 230 čtvrtého pododstavce ES přípustná pouze v případě, že se jí toto rozhodnutí bezprostředně a osobně dotýká. Bylo přitom rozhodnuto, že akty přijaté Komisí podle článku 226 ES jsou určeny členským státům a fyzických nebo právnických osob se bezprostředně a osobně nedotýkají (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 14. února 1989, Star Fruit v. Komise, 247/87, Recueil, s. 291, bod 13).
13 Z toho vyplývá, že návrh žalobce směřující ke zrušení rozhodnutí Komise ze dne 13. února 2009 a 26. února 2009, jimiž odmítá zahájit řízení pro nesplnění povinnosti na základě článku 226 ES proti České republice, musí být jako zjevně nepřípustný odmítnut, aniž by bylo třeba žalobu doručit žalované.
K nákladům řízení
14 Vzhledem k tomu, že k přijetí tohoto usnesení došlo před doručením žaloby žalované a před tím, než jí mohly vzniknout náklady řízení, stačí rozhodnout, v souladu s čl. 87 odst. 1 jednacího řádu, že žalobce ponese vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
SOUD (třetí senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se odmítá.
2) Žalobce ponese vlastní náklady řízení.
V Lucemburku dne 14. července 2009.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |