Věc T‑278/07 P-DEP

Luigi Marcuccio

v.

Evropská komise

„Řízení – Určení výše nákladů řízení – Odměna advokáta – Zastoupení orgánu advokátem – Nahraditelné náklady řízení“

Shrnutí – usnesení Tribunálu (kasačního senátu) ze dne 28. května 2013

1.      Soudní řízení – Náklady řízení – Určení – Nahraditelné náklady řízení – Pojem – Skutečnosti, které je třeba vzít v úvahu – Náklady související s řízením o určení výše nákladů řízení – Zahrnutí

[Jednací řád Tribunálu, čl. 91 písm. b)]

2.      Soudní řízení – Náklady řízení – Určení – Nahraditelné náklady řízení – Nutné výdaje vynaložené účastníky řízení – Pojem – Odměna, kterou orgán vyplatil svému advokátovi – Zahrnutí

[Statut Soudního dvora, čl. 19 první pododstavec; jednací řád Tribunálu, čl. 91 písm. b)]

3.      Soudní řízení – Náklady řízení – Určení – Určení nákladů na základě přesných údajů poskytnutých navrhovatelem, nebo, v případě jejich neposkytnutí, na základě spravedlivého posouzení unijním soudem – Paušální povaha odměny advokáta – Neexistence vlivu na posuzovací pravomoc soudu

[Jednací řád Tribunálu, čl. 91 písm. b)]

1.      Nahraditelné náklady jsou omezeny na náklady vynaložené v souvislosti s řízením před Tribunálem a na náklady, jež byly pro tyto účely nezbytné. V tomto ohledu Tribunál musí okolnosti věci posoudit volně, s přihlédnutím k účelu a povaze sporu, k jeho významu z hlediska unijního práva, jakož i k obtížnosti věci, rozsahu práce, kterou si soudní řízení mohlo vyžádat od zúčastněných zmocněnců nebo poradců a k hospodářským zájmům, které spor pro účastníky řízení představoval. Při stanovení výše nahraditelných nákladů řízení Tribunál zohlední všechny okolnosti věci až do okamžiku vyhlášení usnesení o určení výše nákladů řízení, a to včetně nezbytných nákladů souvisejících s řízením o určení výše nákladů řízení.

(viz body 11-13)

2.      Pokud orgán využije možnosti, kterou mu přiznává čl. 19 první pododstavec statutu Soudního dvora, který se na řízení před Tribunálem použije na základě čl. 53 prvního pododstavce uvedeného statutu, a využije pomoci advokáta, jeho odměna spadá do pojmu „nezbytné výdaje vynaložené v souvislosti s řízením“, aniž je orgán povinen prokázat, že tato pomoc byla objektivně odůvodněná. Pokud se žalovaný orgán v některých věcech rozhodne využít služeb advokáta, zatímco v jiných věcech jej zastupují jeho zmocněnci, nemůže se jednat o porušení zásady rovnosti zacházení mezi žalobci.

Jakékoliv jiné posouzení by ve skutečnosti představovalo nepřímé omezení svobody zaručené čl. 19 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora a pro unijní soudy by znamenalo povinnost nahradit svým posouzením posouzení orgánů a institucí, které zodpovídají za organizaci svých útvarů. Tento úkol však není slučitelný s čl. 19 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora ani s vnitřní organizační pravomocí, kterou mají unijní orgány a instituce při vedení svých věcí před unijními soudy.

(viz body 14, 15)

3.      Unijní soud není oprávněn určovat odměny, které mají účastníci řízení zaplatit vlastním advokátům, nýbrž určit výši, ve které lze náhradu těchto odměn žádat po účastníkovi řízení, kterému byla uložena náhrada nákladů řízení. V témže smyslu nemá paušální povaha odměny vliv na posouzení částky vymahatelné z titulu náhrady nákladů řízení Tribunálem, jelikož soud se opírá o ustálená kritéria stanovená judikaturou a o přesné údaje, které mu musí poskytnout účastníci řízení. I když neposkytnutí takových informací nebrání Tribunálu v tom, aby na základě spravedlivého posouzení stanovil výši nahraditelných nákladů řízení, dostává se tím do situace, ve které nevyhnutelně musí požadavky navrhovatele posoudit striktně.

(viz body 16, 20)