Věc T‑509/10
Manufacturing Support & Procurement Kala Naft Co., Tehran
v.
Rada Evropské unie
„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vůči Íránské islámské republice s cílem zabránit šíření jaderných zbraní – Zmrazení finančních prostředků – Žaloba na neplatnost – Přípustnost – Pravomoc Rady – Zneužití pravomoci – Vstup v platnost – Zákaz zpětné účinnosti – Povinnost uvést odůvodnění – Právo na obhajobu – Právo na účinnou soudní ochranu – Nesprávné právní posouzení – Pojem ,podpora šíření jaderných zbraní‘ – Nesprávné posouzení skutkového stavu“
Shrnutí rozsudku
1. Evropská unie – Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření vůči Íránu – Rozhodnutí, kterým se zmrazují finanční prostředky – Soudní přezkum legality – Rozsah – Článek 4 rozhodnutí 2010/413 – Vyloučení
(Článek 275 SFEU; rozhodnutí Rady 2010/413, článek 4)
2. Akty orgánů – Volba právního základu – Akty týkající se přijetí omezujících opatření vůči Íránu
(Článek 26 odst. 2 první pododstavec SEU)
3. Akty orgánů – Odůvodnění – Povinnost – Rozsah – Omezující opatření vůči Íránu – Zmrazení finančních prostředků osob, subjektů nebo orgánů podílejících se na šíření jaderných zbraní nebo je podporujících – Minimální požadavky
(Článek 296 SFEU; nařízení Rady č. 423/2007, čl. 15 odst. 3, a nařízení Rady č. 961/2010, čl. 16 odst. 2 a čl. 36 odst. 3; rozhodnutí Rady 2010/413, čl. 24 odst. 3 a 4)
4. Evropská unie – Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření vůči Íránu – Zmrazení finančních prostředků osob, subjektů nebo orgánů podílejících se na šíření jaderných zbraní nebo je podporujících – Jednání odpovídající podpoře šíření jaderných zbraní
[Článek 215 odst. 1 SFEU; nařízení Rady č. 423/2007, čl. 7 odst. 2, a nařízení Rady č. 961/2010, čl. 16 odst. 2 písm. a); rozhodnutí Rady 2010/413, čl. 20 odst. 1]
1. Zákazy stanovené článkem 4 rozhodnutí 2010/413 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140 jsou obecná opatření, neboť jejich působnost je určena pomocí objektivních kritérií, a nikoli ve vztahu k určitým fyzickým nebo právnickým osobám. Uvedený článek 4 proto není rozhodnutím, jímž se stanoví omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám, ve smyslu čl. 275 druhého pododstavce SFEU. Z toho vyplývá, že podle čl. 275 prvního pododstavce SFEU Tribunál nemá pravomoc rozhodovat o žalobách, na jejichž základě má být posouzena legalita uvedeného článku 4.
(viz body 37, 39)
2. Přijetím rozhodnutí 2010/413 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140, prováděcího nařízení č. 668/2010, kterým se provádí čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu, jakož i rozhodnutí 2010/644, kterým se mění rozhodnutí 2010/413, a nařízení č. 961/2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení č. 423/2007 vůči íránské společnosti, která je vlastněna íránskou státní společností a jejímž posláním je vystupovat jako nákupní centrála pro některé aktivity posledně uvedené společnosti, a to z důvodu její podpory šíření jaderných zbraní, postupovala Rada v souladu s čl. 26 odst. 2 prvním pododstavcem SEU, podle kterého má jednat na základě obecných směrů a strategických směrů vymezených Evropskou radou.
(viz body 50, 54)
3. Rada je na základě čl. 24 odst. 3 rozhodnutí 2010/413 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140, čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu a čl. 36 odst. 3 nařízení č. 961/2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení č. 423/2007 povinna sdělit subjektu, kterého se týká opatření přijaté podle okolností na základě čl. 24 odst. 3 rozhodnutí 2010/413, na základě čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007 nebo na základě čl. 16 odst. 2 nařízení č. 961/2010, specifické a konkrétní důvody, na základě kterých se domnívá, že se toto ustanovení na dotyčný subjekt vztahuje, ledaže sdělení určitých informací brání bezpečnostní imperativy Unie nebo členských států nebo důvody spojené s jejich mezinárodními vztahy. Rada je tak povinna uvést skutkové a právní okolnosti, na kterých závisí právní odůvodnění opatření, a úvahy, které ji vedly k jeho přijetí. Kromě toho musí být odůvodnění přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a kontextu, ve kterém byl přijat. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož dostatečnost odůvodnění musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast. Konkrétně akt nepříznivě zasahující do právního postavení je dostatečně odůvodněn, jestliže byl vydán v souvislostech, které jsou dotyčné osobě známy a které jí umožňují pochopit dosah opatření, které vůči ní bylo přijato.
Odůvodnění rozhodnutí Rady vedoucích ke zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů žalobkyně, podle něhož má žalobkyně vazby na společnosti zapojené do íránského jaderného programu, je tedy nedostatečné, neboť jí neumožňuje zjistit, jaký typ vazeb a s jakými subjekty je jí ve skutečnosti vytýkán, takže není schopna ověřit opodstatněnost tohoto tvrzení a zpochybnit je ani s minimální mírou přesnosti.
(viz body 73–74, 79)
4. Formulace použitá unijním zákonodárcem v čl. 20 odst. 1 rozhodnutí 2010/413 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140, v čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu a v čl. 16 odst. 2 písm. a) nařízení č. 961/2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení č. 423/2007 znamená, že přijetí omezujících opatření vůči určitému subjektu z důvodu jeho údajné podpory šíření jaderných zbraní předpokládá, že tento subjekt předtím jednal způsobem odpovídajícím tomuto kritériu. V případě, kdy takové jednání ve skutečnosti chybí, nestačí pouhé riziko, že dotyčný subjekt bude podporovat šíření jaderných zbraní v budoucnu.
(viz body 114–115)