ROZSUDEK TRIBUNÁLU (šestého rozšířeného senátu)

16. června 2011(*)

„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Peroxid vodíku a perboritan sodný – Rozhodnutí konstatující porušení článku 81 ES – Doba trvání protiprávního jednání – Pojmy ‚dohoda‘ a ‚jednání ve vzájemné shodě‘ – Přístup ke spisu – Pokuty – Oznámení o spolupráci – Rovné zacházení – Legitimní očekávání – Povinnost uvést odůvodnění“

Ve věci T‑186/06,

Solvay SA, se sídlem v Bruselu (Belgie), původně zastoupená O. W. Brouwerem, D. Mesem, advokáty, M. O’Reganem a A. Villette, solicitors, poté O. W. Brouwerem, A. Stoffer, advokátem, M. O’Reganem a A. Villette,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, původně zastoupené F. Arbaultem, poté V. Di Buccim a V. Bottkou, jako zmocněnci, ve spolupráci s M. Gray, barrister,

žalované,

jejímž předmětem je návrh na částečné zrušení rozhodnutí Komise K (2006) 1766 v konečném znění ze dne 3. května 2006 v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (Věc COMP/F/38.620 – peroxid vodíku a perboritan), a dále návrh na zrušení nebo snížení výše pokuty uložené žalobkyni,

TRIBUNÁL (šestý rozšířený senát),

ve složení V. Vadapalas (zpravodaj), zastupující předseda, A. Dittrich a L. Truchot, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González, vrchní rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 3. března 2010,

vydává tento

Rozsudek

 Skutkový základ sporu

1        Žalobkyně, společnost Solvay SA, je společností založenou podle belgického práva, která v rozhodné době vyráběla zejména peroxid vodíku (dále jen „PV“) a perboritan sodný (dále jen „PS“).

2        Dne 7. května 2002 žalobkyně získala 100 % kontrolu nad společností Ausimont SpA (nyní společnost Solvay Solexis SpA), jež v rozhodné době byla pod 100 % kontrolou společnosti Montedison SpA (nyní společnost Edison SpA).

3        V listopadu 2002 informovala společnost Degussa AG Komisi Evropských společenství o existenci kartelu na trzích PV a PS a požádala o uplatnění oznámení Komise o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů (Úř. věst. C 45, 2002, s. 3, dále jen „oznámení o spolupráci“).

4        Společnost Degussa poskytla Komisi hmotné důkazy, které jí ve dnech 25. a 26. března 2003 umožnily provést šetření v prostorách tří společností, včetně prostor žalobkyně.

5        Následně po těchto šetřeních některé podniky, z nichž zejména EKA Chemicals AB (dále jen „EKA“), Arkema SA (dříve Atofina SA) a žalobkyně požádaly, aby bylo použito oznámení o spolupráci a předaly Komisi důkazy týkající se dotčené kartelové dohody.

6        Dne 26. ledna 2005 Komise žalobkyni a dalším dotčeným podnikům zaslala oznámení námitek.

7        Žalobkyně dopisy ze dne 29. dubna a 27. června 2005 požádala o přístup k nedůvěrným verzím odpovědí ostatních dotčených podniků na oznámení námitek, a dále k některým důvěrným dokumentům ve spise, jež poskytla společnost Degussa.

8        Dopisy ze dne 4. května a 20. července 2005 Komise odmítla zpřístupnit odpovědi na oznámení námitek, a dále částečně zpřístupnila dokumenty poskytnuté společností Degussa.

9        Po slyšení dotčených podniků, které se konalo ve dnech 28. a 29. června 2005, přijala Komise rozhodnutí K (2006) 1766 v konečném znění ze dne 3. května 2006 ohledně postupu podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP proti společnostem Akzo Nobel NV, Akzo Nobel Chemicals Holding AB, EKA Chemicals, Degussa, Edison, FMC Corp., FMC Foret S.A., Kemira Oyj, Air liquide SA, Chemoxal SA, SNIA SpA, Caffaro Srl, žalobkyni, Solvay Solexis, Total SA, Elf Aquitaine SA a Arkema (věc COMP/F/38.620 – peroxid vodíku a perboritan) (dále jen „napadené rozhodnutí“), jehož shrnutí je zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie ze dne 13. prosince 2006 (Úř. věst. L 353, s. 54). Rozhodnutí bylo žalobkyni oznámeno dopisem ze dne 8. května 2006.

 Napadené rozhodnutí

10      Komise v napadeném rozhodnutí uvedla, že jeho adresáti se podíleli na jediném a trvajícím jednání porušujícím článek 81 ES a článek 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP) ohledně PV a navazujícího produktu PS (bod 2 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

11      Konstatované protiprávní jednání spočívalo především v tom, že si soutěžitelé vzájemně vyměňovali hospodářsky významné a důvěrné informace týkající se trhů a podniků, omezovali a kontrolovali výrobu a její možné i skutečné kapacity, rozdělovali si podíly na trhu a zákazníky a rovněž stanovovali a monitorovali dodržování cílových cen.

12      Komise pro účely výpočtu výše pokut uplatnila metodologii uvedenou v pokynech o metodě stanovování pokut udělených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 Smlouvy o [UO] (Úř. věst. 1998, C 9, s. 3, dále jen „pokyny“).

13      Komise určila základní částky pokut v závislosti na závažnosti a době trvání protiprávního jednání (bod 452 odůvodnění napadeného rozhodnutí); dotčené protiprávní jednání přitom bylo kvalifikováno jako velmi závažné (bod 457 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

14      Na základě uplatnění rozdílného zacházení byla žalobkyně coby největší účastník dotčených trhů v EHP zařazena do první kategorie odpovídající výchozí částce 50 milionů eur (bod 460 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

15      Za účelem zachování dostatečného odrazujícího účinku byla výchozí částka vynásobena koeficientem 1,5 a to s ohledem na vysoký obrat žalobkyně (bod 463 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

16      Vzhledem k tomu, že žalobkyně se podle Komise účastnila protiprávního jednání od 31. ledna 1994 do 31. prosince 2000, a to během období šesti let a jedenácti měsíců, byla výchozí částka pokuty zvýšena o 65 % (bod 467 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

17      Co se přitěžujících okolností týče, byla základní výše pokuty z důvodu opakování protiprávního jednání zvýšena o 50 % (bod 469 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

18      Komise má za to, že žalobkyně byla třetím podnikem, který naplnil podmínku stanovenou v bodě 21 oznámení o spolupráci a z toho titulu jí poskytla snížení pokuty o 10 % (body 501 až 524 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

19      Článek 1 písm. m) napadeného rozhodnutí uvádí, že žalobkyně porušila čl. 81 odst. 1 ES a článek 53 dohody o EHP tím, že se od 31. ledna 1994 do 31. prosince 2000 podílela na protiprávním jednání.

20      Konečná výše pokuty uložená žalobkyni podle čl. 2 písm. h) napadeného rozhodnutí činí 167 062 milionů eur.

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

21      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 17. července 2006 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

22      Vzhledem k tomu, že složení senátů Tribunálu bylo změněno, byl soudce zpravodaj přidělen šestému senátu a po vyslechnutí stran byla projednávaná věc předána šestému rozšířenému senátu.

23      Dne 22. července 2009 a 6. ledna 2010 položil Tribunál v rámci organizačních procesních opatření účastnicím řízení písemné otázky, na které odpověděly dne 15. září 2009 a 29. ledna 2010.

24      Na základě zprávy soudce zpravodaje Tribunál rozhodl o zahájení ústní části řízení. Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání, které proběhlo dne 3. března 2010.

25      Jelikož se tito členové z důvodu překážky na straně dvou členů senátu neúčastnili porady, v souladu s článkem 32 jednacího řádu Tribunálu se porady Tribunálu zúčastnili tři soudci, jejichž podpisy jsou uvedeny na tomto rozsudku.

26      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zcela nebo částečně zrušil napadené rozhodnutí, obzvláště v rozsahu, v němž Komise konstatovala její účast na protiprávním jednání během období od 31. ledna 1994 do srpna 1997, a dále v období od 18. května do 31. prosince 2000;

–        zrušit nebo podstatně snížit pokutu, která jí byla uložena, a rovněž pokutu uloženou společnosti Solvay Solexis ;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení, včetně nákladů za zřízení bankovní záruky za účelem zaplacení pokuty.

27      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

28      Návrhem ze dne 15. září 2009 se žalobkyně částečně vzdala druhého bodu svého návrhového žádání v rozsahu, v němž směřoval ke zrušení nebo ke snížení pokuty uložené společnosti Solvay Solexis. Toto vzdání se bylo potvrzeno během jednání, což bylo zaznamenáno v protokolu o jednání.

 Právní otázky

29      Na podporu žaloby se žalobkyně dovolává pěti žalobních důvodů, jež vycházejí z nesprávného právního posouzení a nesprávného posouzení skutkového stavu, zaprvé při konstatování její účasti na protiprávním jednání za období od 31. ledna 1994 do srpna 1997, zadruhé při konstatování její účasti na protiprávním jednání za období od 18. května do 31. prosince 2000, zatřetí při použití oznámení o spolupráci, začtvrté při určení výše pokuty a zapáté při odmítnutí přístupu k některým informacím ve spise.

30      Z argumentace žalobkyně vyplývá, že žalobní důvody vztahující se k délce trvání její účasti na protiprávním jednání (první a druhý žalobní důvod) a přístupu do spisu (pátý žalobní důvod) jsou určeny k podpoře jejího návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí, zatímco žalobní důvody ohledně určení výše pokuty (čtvrtý žalobní důvod) a jejího snížení podle oznámení o spolupráci (třetí žalobní důvod) jsou uvedeny na podporu jejího návrhu na zrušení pokuty nebo snížení její výše.

31      Je tedy třeba je zkoumat v tomto pořadí.

 K délce trvání účasti žalobkyně na protiprávním jednání

 Argumenty účastnic řízení

32      Prvním a druhým žalobním důvodem žalobkyně popírá zjištění její účasti na protiprávním jednání ohledně počátečního a konečného období kartelové dohody, tedy období od 31. ledna 1994 do srpna 1997 a období od 18. května do 31. prosince 2000.

–       K období od 31. ledna 1994 do srpna 1997

33      Žalobkyně zpochybňuje závěr Komise týkající se její účasti na protiprávním jednání mezi 31. lednem 1994 a srpnem 1997. Rozlišuje období předcházející květnu 1995 a období mezi květnem 1995 a srpnem 1997.

34      Ohledně období mezi 31. lednem 1994 a květnem 1995 žalobkyně argumentuje, že Komise neprokázala její účast na jakýchkoli jednáních nebo výměnách informací se soutěžiteli.

35      Zaprvé, pokud jde o setkání ve Stockholmu mezi společnostmi EKA Chemicals a Kemira ze dne 31. ledna 1994, jež bylo stanoveno jako datum počátku protiprávního jednání, nebylo jasně dokázáno, že se opravdu uskutečnilo, neboť jej společnost Kemira nepotvrdila.

36      Zápisky sepsané společností EKA Chemicals během tohoto setkání, které odkazují na jednání společnosti Kemira s ostatními podniky, včetně žalobkyně, mimoto neprokazují, že tato jednání byla protiprávní. Tato skutečnost nebyla potvrzená žádným dalším důkazem umožňujícím stanovit spojitost mezi dvoustrannou kartelovou dohodou na skandinávském trhu společností EKA Chemicals a Kemira a údajnou kartelovou dohodou prováděnou na evropské úrovni.

37      Poznámky společnosti EKA Chemicals, jež uvádějí, že výsledky jednání se společností Air Liquide „nebyly příliš dobré“, a že jednání s žalobkyní „postupovala uspokojivěji“, prokázaly, že společnost Kemira neuzavřela dohodu ani se společností Air Liquide, ani s žalobkyní. Vzhledem k tomu, že Komise konstatovala, že Air Liquide se k tomuto datu na protiprávním jednání neúčastnila, měla na základě toho dospět ke stejnému závěru ohledně žalobkyně.

38      Schůzka v Göteborgu ze dne 2. listopadu 1994 zadruhé neměla protisoutěžní cíl. Tvrzení Komise ohledně výměny obchodních údajů během tohoto setkání nejsou potvrzena důkazy předloženými společností EKA Chemicals, naopak jsou vyvrácena informacemi poskytnutými žalobkyní.

39      Zatřetí, pokud jde o kontakty, ke kterým došlo při zasedání Evropské rady chemického průmyslu (CEFIC) dne 29. dubna 1994 v Římě a dne 25. listopadu 1994 v Zaventem, samotná prohlášení společnosti Degussa o výměně „citlivých informací o hospodářské soutěži“ nepostačují k prokázání jejich protiprávní povahy.

40      Ohledně období mezi květnem 1995 a srpnem 1997 žalobkyně připouští, že si se soutěžiteli vyměnila informace, avšak tvrdí, že tyto výměny nelze kvalifikovat jako dohodu nebo jednání ve vzájemné shodě.

41      Pouhé přání omezit hospodářskou soutěž není porušením článku 81 ES. Komise měla prokázat existenci dohody, jež vyplývala ze společné vůle chovat se na trhu určitým způsobem. Všechna jednání uvedená v napadeném rozhodnutí, jež se odehrála do srpna 1997, byla přitom ukončena, aniž se podniky shodly na uskutečňování sebemenšího protiprávního jednání.

42      V rozporu s požadavky vyplývajícími z judikatury uvedené v bodě 305 odůvodnění napadeného rozhodnutí tak Komise neprokázala, že se dotčené podniky shodly na jakémkoli zvláštním postupu, který by mohl omezit hospodářskou soutěž.

43      Komise ani nedokázala, že výměny informací během dotčeného období vedly k jednání ve vzájemné shodě.

44      Podle žalobkyně jednání ve vzájemné shodě vyžaduje, aby se soutěžitelé shodli na určitém jednání, aby jim kontakty mezi podniky umožnily vyvrátit veškerou nejistotu ohledně jejich vzájemného chování, a aby toto chování mělo dopad na jednání na trhu.

45      Judikatura uplatňovaná v bodě 298 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle níž může být výměna informací s cílem přípravy kartelové dohody považována za jednání ve vzájemné shodě, se podle žalobkyně uplatní pouze v případě, že dohoda již byla uzavřena a výměna informací probíhá s cílem jejího uskutečnění. V projednávané věci však dohoda nebo jednání ve vzájemné shodě výměně dotčených informací nepředcházely.

46      Neshody mezi účastníky na dotčených jednáních byly totiž natolik závažné, že mezi nimi nemohla existovat praktická spolupráce, a tudíž ani jednání ve vzájemné shodě.

47      Mimoto nebyly vyměněné informace s to ovlivnit chování soutěžitelů, ani podstatně snížit nejistotu ohledně jednání jiných podniků na trhu.

48      Během dotčeného období se jednání týkala kapacit a objemů dodávek různých dodavatelů, způsobu řešení problému nových výrobních kapacit a rozdělení dodávky odpovídající dodatečné poptávce. Výměna informací se týkala objemů výroby a byla určena k vypracování modelů jejich rozdělení tak, aby byla zajištěna přiměřená úroveň využití těchto výrobních kapacit a netýkala se rozdělení trhu. Nejednalo se o informace, které by podnikům umožnily přizpůsobit jejich obchodní chování.

49      Jelikož Komise nepřezkoumala, zda bylo možné vyměněné informace použít k protisoutěžním cílům, nemohla stanovit příčinnou souvislost mezi údajnými jednáními ve vzájemné shodě a jednáním na trhu.

50      Oznámení společnosti Degussa ohledně výměny „citlivých informací o hospodářské soutěži“ k prokázání jejich protiprávní povahy nestačí.

51      Společnost Degussa ve své žádosti o shovívavost a ve své odpovědi na žádost Komise o informace ze dne 5. září 2003 zmínila, že kontakty se soutěžiteli údajně trvaly více let, aniž ohledně obsahu vyměněných informací podala nejmenší upřesnění. Tato oznámení, učiněná v rámci žádosti o shovívavost, je třeba vykládat s opatrností. Prohlášení společnosti Degussa jsou dvojznačná a mají pochybnou důkazní hodnotu, jelikož nepochází z rozhodné doby a neumožňují identifikovat jednotlivé svědky. Vzhledem k tomu, že další důkazy ve spise je nepotvrzují, nestačí k prokázání protiprávního jednání.

52      Samotná Degussa nepřiznala, že se před „polovinou roku 1997“ dopustila protiprávního jednání. Degussa upřesnila, že „výraz ,výměna citlivých informací o trhu‘ charakteriz[oval] typický obsah diskuzí mezi obchodími týmy konkurenčních podniků“, a že [neznamenal] „aktivní spolupráci mezi podniky ohledně jejich postupu“. Degussa dodala, že výměny „byly určeny pouze ke zvýšení rozsahu informací potřebných pro budoucí rozhodnutí podniků“. Jejich cílem tak bylo pouze vytvoření vhodného „klimatu“ pro přijímání rozhodnutí v budoucnu.

53      Další podniky prohlášení společnosti Degussa nepodpořily. Dokumenty poskytnuté společností EKA Chemicals potvrzují pouze výměnu informací mezi ní a společností Kemira. Arkema pouze odkázala na neúspěšná jednání ohledně modelu, který mohl být použit na rozdělení výrobních „kapacit“. Z toho vyplývá, že dokonce na začátku roku 1997, se výrobci ani nedohodli, ani neshodli na „organizaci trhu v evropském měřítku“, i přesto, že se o to snažili.

54      To, že neexistovala dohoda nebo jednání ve vzájemné shodě, potvrzuje tehdejší chování společnosti Degussa, zejména její plán „WAR“ zaměřený na zvýšení jejího prodeje bez ohledu na ceny, a dále neúspěch jednání během setkání v Seville v květnu 1997, jež Degussa a Arkema“ kvůli nedostatku důvěry mezi výrobci popsaly jako „slepou uličku“. Sama Komise v bodě 164 odůvodnění napadeného rozhodnutí uznala, že během tohoto setkání, kdy zástupce žalobkyně „práskl dveřmi a odešel“, ještě nebyla uzavřena žádná dohoda.

55      Komise bez prokázání, že dohoda existovala, nemohla předpokládat, že podniky zohledňovaly informace sdělené ostatními podniky. V rozporu s případem, v němž byl vydán rozsudek Soudního dvora ze dne 8. července 1999, Hüls v. Komise, (C‑199/92 P, Recueil, s. I‑4287, body 161 a 162), nebyly dotyčné podniky v projednávané věci schopny dosáhnout dohody ohledně jakéhokoli aspektu jejich obchodní politiky a vyměněné informace každopádně nebylo možné vzít v úvahu za účelem provádění jakéhokoli jednání ve vzájemné shodě.

56      Neexistenci jednání ve vzájemné shodě potvrzuje i skutečnost, že trh s PV byl až do srpna 1997 vysoce konkurenční. Zvlášť koncem roku 1996 a začátkem roku 1997 se ceny PV výrazně snížily, a to až pod úroveň variabilních nákladů.

57      Důkazy předloženými několika podniky během správního řízení bylo prokázáno, že trh byl v dotčeném období vysoce konkurenční. S ohledem na tento důkaz byla Komise nucena dokázat, že výměna informací skutečně měla vliv na jednání podniků na trhu.

58      Nakonec ohledně PS nesvědčí žádný důkaz o tom, že se žalobkyně účastnila na protiprávním jednání před setkáním v Evian-les-Bains dne 14. května 1998. Před tímto datem nebyla uzavřena žádná smlouva a mezi výrobci nedošlo k výměně žádných citlivých obchodních informací.

59      Komise tvrdí, že právně dostačujícím způsobem prokázala, že jednání žalobkyně od 31. ledna 1994 spadalo pod zákaz stanovený v čl. 81 odst. 1 ES.

60      Komise prokázala, že během období od 31. ledna 1994 do srpna 1997 si dotčené podniky vyměňovaly citlivé informace konkrétně proto, aby mohly navzájem předvídat svá jednání na trhu ohledně objemů produkce, jejich možného snížení a možnosti zabránit vstupu na trh subjektům s novými výrobními kapacitami (body 104 až 170 a 304 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

61      Prohlášení společnosti Degussa prokázala, že podniky si v průběhu 90. let vyměňovaly „citlivé informace o hospodářské soutěži“. Z popisu společnosti Degussa vyplývá, že zveřejněné informace se týkaly zamýšleného jednání na trhu, a sice vývoje objemů produkce a cen“ a „vstupu či odchodu soutěžitelů“ (bod 104 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

62      Tyto skutečnosti jsou potvrzeny listinnými důkazy poskytnutými společností EKA Chemicals, která uvedla, že „dodavatelé se dohodli, že si nebudou navzájem vstupovat na své trhy“. EKA Chemicals sestavila seznam schůzek, které se podle ní vyznačovaly koluzním jednáním. Poznámky sepsané společností EKA Chemicals během dvoustranného setkání se společností Kemira ve Stockholmu dne 31. ledna 1994 zdůrazňují zejména diskuze se žalobkyní. Z těchto informací jasně vyplývá, že si výrobci navzájem kontrolovali chování svých konkurentů a společnosti Air Liquide v tomto kontextu chyběla kázeň, zatímco žalobkyně odpovídala očekáváním ostatních. EKA Chemicals rovněž odkázala na dvoustrannou schůzku mezi ní a žalobkyní v Göteborgu dne 2. listopadu 1994 (body 106 až 108 a 111 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

63      V rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně, Kemira nepopírá, že se dne 31. ledna 1994 zúčastnila schůzky se společností EKA Chemicals, a naopak přiznala, že od tohoto data se podílela na protiprávním jednání. Vzhledem k tomu, že tato dvoustranná schůzka měla protiprávní účel, je zřejmé, že vyjednávání s ostatními soutěžiteli, včetně žalobkyně, na které je v zápisech společnosti EKA Chemicals odkazováno, byla také protiprávní.

64      Žalobkyně neprávem tvrdí, že neexistuje žádný důkaz o protiprávnosti její schůzky se společností EKA Chemicals dne 2. listopadu 1994 v Göteborgu. Z informací poskytnutých společností EKA Chemicals totiž vyplývá, že během tohoto jednání došlo k výměně obchodních údajů (bod 113 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

65      Degussa oznámila, že i v rámci zasedání CEFIC dne 29. dubna 1994 v Římě a dne 25. listopadu 1994 v Zaventem se odehrávala výměna „citlivých informací o hospodářské soutěži“ (bod 114 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

66      Tato fakta podpořila společnost Arkema svými prohlášeními, podle kterých se žalobkyně v dubnu nebo červnu 1995 účastnila jednání ohledně „vývoje trhu a nově příchozích subjektů na trh“, v jejichž rámci „se Degussa a [žalobkyně] vyjádřily, že si přejí zachovat situaci na trhu a jejich pozice co nejstabilnější“ a „model rozdělení mezi výrobce [byl] bezpochyby předmětem diskuzí od let 1994-1995“ (body 115 a 116 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

67      Žalobkyně mimoto ve své odpovědi na oznámení námitek uznala, že měla s konkurenty kontakty a že od května 1995 sdílela informace o trhu.

68      Tyto kontakty během počátečního období kartelové dohody, jejichž cílem bylo omezení hospodářské soutěže a vedly k uzavření dohody o cenách a rozdělení trhu, spadají do zákazu stanoveného v čl. 81 odst. 1 ES (bod 305 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Lze je tedy považovat za součást jednoho koluzního projektu.

69      Komise uznala, že žádná „závazná“ dohoda o modelu rozdělení trhu, o němž se jednalo v Miláně dne 31. října 1995 a v Seville v květnu 1997, uzavřena nebyla, ale tvrdí, že skutečnost, že takový model byl navrhnut a projednáván stačí k odůvodnění závěru o existenci protiprávního jednání podle čl. 81 odst. 1 ES.

70      Samotný fakt, že během dotčeného období se jednalo o objemech produkce, cenách a modelech rozdělení zákazníků, prokazuje společnou vůli omezit hospodářskou soutěž. V rozporu s tvrzením žalobkyně se tak nejednalo o „pouhý úmysl“, ale o společný projekt s cílem uzavřít dohodu, jež ovlivní jejich chování na trhu.

71      Podpůrně Komise poukazuje na to, že chování soutěžitelů během dotčeného období představuje jednání ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES. Toto chování lze považovat za zakázané podle čl. 81 odst. 1 ES, přestože nedosáhlo fáze, kdy „je možné říci, že dohoda [v pravém slova smyslu] byla uzavřena“ (bod 309 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

72      Během tohoto období si totiž soutěžitelé vyměňovali informace ohledně objemu prodeje, cen a zákazníků, které jim umožnily přizpůsobit své chování na trhu (bod 308 odůvodnění napadeného rozhodnutí a body 120, 127 a 144).

73      Vyměněné informace stačily ke snížení nejistoty ohledně chování konkurentů na trhu. Žalobkyně sama připustila, že od května 1995 s konkurenty sdílela důvěrné informace a prohlásila, že „účastníci zkoumali možnosti, jak zlepšit situaci na trhu a jak předvídat zvýšení kapacit na trhu“; otázkou přitom bylo, „zda je možné dospět k uzavření smlouvy (body 130 a 133 odpovědi žalobkyně na oznámení námitek a body 317 až 319 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Toto prohlášení potvrzuje, že dotčené výměny informací konkurentům umožnily přizpůsobit jejich jednání na trhu. Tyto výměny nadto sloužily k „přípravě půdy“ pro zvýšení cen a rozdělení trhu.

74      Při souhrnném posouzení je tedy soubor nepřímých důkazů, jež je uveden v napadeném rozhodnutí, dostatečně konkrétní a konzistentní na to, aby podložil pevné přesvědčení o tom, že se žalobkyně ode dne 31. ledna 1994 dopouštěla protiprávního jednání.

–       K období od 18. května do 31. prosince 2000

75      Žalobkyně tvrdí, že Komise se dopustila nesprávného právního a skutkového posouzení tím, že dospěla k závěru, že kartelová dohoda pokračovala po datu 18. května 2000.

76      Komise neprokázala, že účastníci se během jednání v Turku dne 18. května 2000 rozhodli pokračovat v provádění dohody nebo jednání ve vzájemné shodě.

77      Komise vycházela pouze z podružného důkazu společnosti Arkema, jenž nebyl podložen dalšími důkazy. Údaje poskytnuté společností Arkema jsou protichůdné, neboť sama rovněž potvrdila, že dotčená schůzka byla „pro některé výrobce příležitostí dát najevo, že doba se změnila “ a „oznámit přerušení spolupráce“. Její zmínku o „shodě“, ke které během dotčeného jednání došlo, ostatní podniky popřely.

78      Žalobkyně společnosti Degussa před schůzkou dne 18. května 2000 při dvoustranném jednání v Krefeldu oznámila, že o kartelovou dohodu již nemá zájem. Komise nesprávně uvedla, že setkání v Krefeldu následovalo až po setkání v Turku.

79      Pokud jde o dvoustranný kontakt mezi žalobkyní a společností FMC Foret z konce roku 2000, tento izolovaný kontakt týkající se PS nemůže prokázat, že se pokračovalo v kartelové dohodě ohledně PV. Kartelová dohoda týkající se PS již byla ukončena, a u PV společnost FMC Foret svoji účast na kartelové dohodě ukončila na závěr roku 1999.

80      Dále Komise neprávem vycházela z domněnky o trvání účinků kartelu po květnu 2000. Aby mohla Komise stanovit, že dohoda, která již nebyla v platnosti, pokračovala ve svých účincích, musela by prokázat její účinky na ceny.

81      Komise především nezohlednila důkazy dokládající, že po květnu 2000 byl trh konkurenční. Ohledně vývoje cen Komise vycházela pouze z dokumentu společnosti Arkema, z něhož vyplývá, že její průměrné ceny zůstaly během celého roku 2000 relativně stabilní. Přitom jiné dokumenty společnosti Arkema uvádějí, že v roce 2000 se její ceny v Evropské unii snížily a průměrná cena nebyla vypočítána pouze na základě prodeje v rámci EHP. Mimoto, i kdyby ceny zůstaly stabilní, lze to vysvětlit vysokým nárůstem poptávky a zvýšením nákladů.

82      Vzhledem k tomu, že Komise uvedla, že žalobkyně se od kartelu po 18. květnu 2000 jasně nedistancovala, popřela skutečnost, že kartelová dohoda se k tomuto datu „zhroutila“, obrátila tak důkazní břemeno, čímž porušila zásadu presumpce neviny.

83      Komise zpochybňuje argumenty žalobkyně tím, že odkazuje zejména na důvody uvedené v bodech 355 až 360 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

 Závěry Tribunálu

84      Podle čl. 81 odst. 1 ES jsou veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na společném trhu, se společným trhem neslučitelné, a proto zakázané.

85      K tomu, aby existovala dohoda ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES, postačuje, aby dotčené podniky vyjádřily svou společnou vůli chovat se na trhu určitým způsobem (rozsudky Soudu ze dne 17. prosince 1991, Hercules Chemicals v. Komise, T‑7/89, Recueil, s. II‑1711, bod 256, a ze dne 20. března 2002, HFB Holding a další v. Komise, T–9/99, Recueil, s. II‑1487, bod 199).

86      Dohodu ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES lze považovat za uzavřenou, existuje-li shoda vůle ohledně principu omezení, i když určité prvky zamýšleného omezení jsou ještě předmětem jednání (viz v tomto smyslu rozsudek HFB Holding a další v. Komise, bod 85 výše, body 151 až 157 a 206).

87      Pojem jednání ve vzájemné shodě představuje formu koordinace mezi podniky, jež i bez realizace uzavření dohody ve vlastním slova smyslu vědomě předchází rizikům hospodářské soutěže prostřednictvím praktické spolupráce mezi podniky (rozsudky Soudního dvora ze dne 8. července 1999, Komise v. Anic Partecipazioni, C‑49/92 P, Recueil, s. I‑4125, bod 115, a Hüls v. Komise, bod 55 výše, bod 158).

88      V tomto ohledu čl. 81 odst. 1 ES brání jakýmkoli přímým nebo nepřímým kontaktům mezi hospodářskými subjekty, které mohou buď ovlivnit tržní chování skutečného či potenciálního soutěžitele, nebo takovému soutěžiteli odhalit chování, o kterém tyto subjekty rozhodly, že jej budou samy uskutečňovat na trhu, nebo které zamýšlí samy uskutečňovat na trhu, pakliže je cílem nebo výsledkem těchto kontaktů omezení hospodářské soutěže (viz v tomto smyslu rozsudek Komise v. Anic Partecipazioni, bod 87 výše, body 116 a 117).

89      Sdělení informací svým soutěžitelům za účelem přípravy protisoutěžní dohody postačuje k tomu, aby bylo prokázáno, že existuje jednání ve vzájemné shodě ve smyslu článku 81 ES (rozsudky Soudu ze dne 6. dubna 1995, Tréfilunion v. Komise, T‑148/89, Recueil, s. II‑1063, bod 82, a ze dne 8. července 2008, BPB v. Komise, T‑53/03, Recueil, s. II‑1333, bod 178).

90      Podle ustálené judikatury pojmy dohody a jednání ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES zahrnují formy koluze, které mají stejnou povahou a odlišují se pouze svou intenzitou a formami, ve kterých se projevují (rozsudky Komise v. Anic Partecipazioni, bod 87 výše, bod 131 a 132, a HFB Holding a další v. Komise, bod 85 výše, bod 190).

91      V rámci komplexního protiprávního jednání, jehož se účastnilo více výrobců po dobu několika let a jehož cílem je společná regulace trhu, nelze po Komisi požadovat, aby přesně kvalifikovala protiprávní jednání jako dohodu nebo jako jednání ve vzájemné shodě, neboť na obě tyto formy protiprávního jednání se v každém případě vztahuje článek 81 ES (viz v tomto smyslu rozsudek Komise v. Anic Partecipazioni, bod 87 výše, body 111 až 114, a rozsudek Soudu ze dne 20. dubna 1999, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, T‑305/94 až T‑307/94, T‑313/94 až T‑316/94, T‑318/94, T‑325/94, T‑328/94, T‑329/94 a T‑335/94, Recueil, s. II‑931, bod 696).

92      Dvojí kvalifikaci protiprávního jednání jako dohodu „a/nebo“ jednání ve vzájemné shodě je třeba chápat jako komplexní celek, jenž zahrnuje skutkové okolnosti, z nichž některé byly kvalifikovány jako dohoda a jiné jako jednání ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES, který pro tento typ komplexního protiprávního jednání nestanoví zvláštní kvalifikaci (rozsudky Hercules Chemicals v. Komise, bod 85 výše, bod 264, a HFB Holdings a další v. Komise, bod 85 výše, bod 187).

93      Ohledně provádění důkazů o protiprávním jednání je třeba připomenout, že Komise je povinna předložit důkazy, které jsou schopny právně dostačujícím způsobem prokázat skutečnosti zakládající protiprávní jednání, jež porušuje čl. 81 odst. 1, ES (rozsudek Soudního dvora ze dne 17. prosince 1998, Baustahlgewebe v. Komise, C‑185/95 P, Recueil, s. I‑8417, bod 58).

94      V tomto ohledu musí uvést přesné a shodující se důkazy (viz rozsudek Soudu ze dne 6. července 2000, Volkswagen v. Komise, T‑62/98, Recueil, s. II‑2707, bod 43 a citovaná judikatura).

95      Avšak těmto kritériím nemusí nutně odpovídat každý z důkazů předložených Komisí ve vztahu ke každému jednotlivému prvku protiprávního jednání. Stačí, když soubor nepřímých důkazů, kterého se orgán dovolává, tomuto požadavku odpovídá ve svém celku (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 8. července 2004, JFE Engineering v. Komise, T‑67/00, T‑68/00, T‑71/00 a T‑78/00, Sb. rozh. s. II‑2501, body 179 a 180 a citovaná judikatura).

96      Nepřímé důkazy, kterých se Komise v rozhodnutí dovolává za účelem prokázání porušení čl. 81 odst. 1 ES podnikem, je třeba posuzovat nikoli izolovaně, ale jako celek (viz rozsudek BPB v. Komise, bod 89 výše, bod 185 a citovaná judikatura).

97      Rovněž je třeba zohlednit skutečnost, že protisoutěžní činnosti se odehrávají tajně, a existence protisoutěžní praktiky nebo dohody proto ve většině případů musí být dovozena z určitého počtu shodujících se skutečností a nepřímých důkazů, které ve svém celku mohou představovat důkaz o porušení pravidel hospodářské soutěže, neexistuje-li jiné logické vysvětlení (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, s. I‑123, body 55 až 57).

98      Podle ustálené judikatury ohledně rozsahu soudního přezkumu platí, že je-li Tribunálu předložena žaloba na neplatnost rozhodnutí vydaného podle čl. 81 odst. 1 ES, je tento obecně povinen provést celkový přezkum otázky, zda jsou splněny podmínky pro použití čl. 81 odst. 1 ES, či nikoli (viz rozsudek Soudu ze dne 26. října 2000, Bayer v. Komise, T‑41/96, Recueil, s. II‑3383, bod 62 a citovaná judikatura).

99      Má-li soudce pochybnosti, musí být tato skutečnost ku prospěchu podniku, jemuž je určeno rozhodnutí, kterým se konstatuje protiprávní jednání, v souladu se zásadou presumpce neviny, která se jakožto obecná zásada práva Unie uplatní zejména na řízení o porušení pravidel hospodářské soutěže použitelných na podniky, která mohou vést k uložení pokut nebo penále (rozsudek Hüls v. Komise, bod 55 výše, body 149 a 150, a rozsudek Soudu ze dne 27. září 2006, Dresdner Bank a další v. Komise, T‑44/02 OP, T‑54/02 OP a T‑56/02 OP, T‑60/02 OP a T‑61/02 OP, Sb. rozh. s. II‑3567, body 60 a 61).

100    Ve světle těchto úvah je tedy třeba přezkoumat, zda Komise v projednávané věci právně dostačujícím způsobem prokázala, že během sporných období jednání žalobkyně porušovalo čl. 81 odst. 1 ES.

–       K období od 31. ledna 1994 do května 1995

101    Žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise nesprávně posoudila skutkové okolnosti tím, že jako datum počátku protiprávního jednání označila den 31. ledna 1994. Žalobkyně namítá, že pro období před květnem 1995 nebylo prokázáno, že se účastnila jakéhokoli kontaktu s konkurenty, který mohl porušit čl. 81 odst. 1 ES.

102    Z bodů 104 až 114 a 351 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise stanovila den 31. ledna 1994 jako datum počátku účasti žalobkyně na protiprávním jednání na základě prohlášení společnosti Degussa v rámci její žádosti o ochranu, jež podporují listinné důkazy od společnosti EKA Chemicals, a rovněž prohlášení společnosti Arkema.

103    Komise nejdříve uvedla, že podle prohlášení společnosti Degussa si soutěžitelé v průběhu 90. let čím dál častěji vyměňovali „citlivé informace o hospodářské soutěži“, či dokonce „informace o trhu“. Na základě těchto prohlášení „vystihoval [výraz] ,výměna informací o trhu‘ typický obsah jednání mezi obchodními týmy konkurenčních podniků“. Komise doplnila, že podle stejných prohlášení měly „informace poskytnuté ústně souvislost s vývojem objemů a cen, s chováním soutěžitelů a zákazníků na trhu, s příchodem či odchodem soutěžitelů, s vývojem kapacit výroby, s inovací výrobků na straně nabídky a poptávky, jakož i s jinými otázkami stejné povahy“ (bod 104 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Soutěžitelé podle společnosti Degussa jednali především s cílem určit a ověřit části trhu konkurentů a poskytnout informace o chování zákazníků (bod 105 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

104    Komise dále v otázce přesného data začátku protiprávního jednání určila, že první důkaz potvrzující prohlášení společnosti Degussa, a to zejména ve vztahu k žalobkyni, se týkal setkání mezi společností EKA Chemicals a Kemira dne 31. ledna 1994 ve Stockholmu, a dále schůzky ze stejného dne mezi společnostmi Degussa a EKA Chemicals. Podle Komise tento důkaz prokázal, že „společnosti EKA [Chemicals], Kemira, Degussa a [žalobkyně] se účastnily koluzních jednání nejméně od počátku roku 1994“ (body 106 až 108 a 351 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

105    Na konec Komise stanovila existenci dalších protiprávních kontaktů v letech 1994 a 1995, které oznámila společnost EKA Chemicals (body 110 a 111 odůvodnění napadeného rozhodnutí), společnost Degussa (bod 114) i společnost Arkema (bod 115 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

106    V tomto ohledu je nejprve třeba uvést, že prohlášení společnosti Degussa, jejichž obsah je žalobkyní zpochybňován, samy o sobě nepředstavují dostatečný důkaz o účasti žalobkyně na protiprávním jednání.

107    Podle ustálené judikatury totiž prohlášení podniku obviněného z účasti na kartelové dohodě, jehož správnost je popírána obviněnými podniky, nemůže být považováno za dostatečný důkaz protiprávního jednání spáchaného těmito posledně uvedenými podniky, aniž je podpořeno jinými důkazy (rozsudky Soudu JFE Engineering v. Komise, bod 155 výše, bod 219, a ze dne 25. října 2005, Groupe Danone v. Komise, T‑38/02, Sb. rozh. s. II‑4407, bod 285).

108    Uvedená úvaha se v projednávaném případě uplatní tím spíše, přihlédne-li se k obecnosti termínů, které Degussa použila, jež odkazují na všechna setkání uskutečněná v počátečním období kartelové dohody mezi lety 1994 a 1996. Tato prohlášení tedy sama o sobě nestačí k tomu, aby za datum počátku účasti žalobkyně na protiprávním jednání byl stanoven začátek roku 1994.

109    V rozsahu, v němž se Komise odvolává na prohlášení společnosti Degussa, podle nichž během mnohostranných kontaktů v rámci zasedání CEFIC ve dnech 29. dubna a 25. listopadu 1994 docházelo k výměně „citlivých informace o hospodářské soutěži“ (bod 114 odůvodnění napadeného rozhodnutí), je třeba poznamenat, že tato informace, jež žalobkyni přímo nezmiňuje, je součástí výše uvedených prohlášení společnosti Degussa, a nelze ji tedy považovat za poznatek, který by je potvrzoval.

110    Dále je ohledně důkazu předloženého Komisí za účelem podpoření prohlášení společnosti Degussa v otázce dotčeného období nepochybné, že žalobkyně se neúčastnila schůzek uvedených v bodě 351 odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to schůzky společností EKA Chemicals a Kemira ze dne 31. ledna 1994 ve Stockholmu a schůzky ze stejného dne mezi společností EKA Chemicals a Degussa.

111    V kontextu těchto schůzek Komise odkazuje pouze na dokument společnosti EKA Chemicals pořízený v rozhodné době, podle kterého si společnosti EKA Chemicals a Kemira v rámci schůzky ze dne 31. ledna 1994 vyměnily informace ohledně skandinávského trhu, a posledně jmenovaná „oznámila, že jednala se společností [Air Liquide], ale výsledky těchto diskuzí nebyly příliš dobré“. Podle názoru Komise, bylo v témže dokumentu uvedeno, že „jednání se společností [Degussa] a [žalobkyní] postupovaly uspokojivějším způsobem“ (bod 106 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

112    Přestože tento dokument informuje o výměnách informací mezi skandinávskými výrobci Kemira a EKA Chemicals, a dále o jejich jednáních s některými výrobci na „kontinentálním trhu“, není odkaz na žalobkyni v tomto kontextu dostatečným důkazem její účasti na protiprávních kontaktech, které dotčenou schůzku provázely.

113    Jedná se totiž o nepřímý důkaz předložený podnikem, jenž se údajných jednání s žalobkyní neúčastnil, a který nebyl společností Kemira potvrzen. Údaje obsažené v dotčeném dokumentu mimoto neumožňují identifikovat předmět daných jednání.

114    V tomto ohledu měla Komise nesprávně za to, že nemá „důvod pochybovat o skutečnosti, že informace obsažené v tomto dokumentu jsou věrným odrazem jednání vedených v daném období“ a základem kartelové dohody, jíž se žalobkyně účastnila (bod 317 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

115    U dalších dvoustranných kontaktů z roku 1994, které nahlásila EKA Chemicals, Komise odkazuje na schůzku mezi společností EKA Chemicals a žalobkyní ze dne 2. listopadu 1994 v Göteborgu, jejíž účastníci podle společnosti EKA Chemicals „jednali o trhu s PV v Evropě“ (bod 111 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

116    Je přitom třeba uvést, že tato jediná obecně formulovaná informace nestačí k prokázání protiprávnosti dotčené schůzky, kterou žalobkyně popírá. Protiprávní předmět této schůzky nelze ani prokázat odkazem Komise na další prohlášení společnosti EKA Chemicals, neboť se k této schůzce výslovně nevztahují, ale zdůrazňují pouze, že „od 90. let se schůzky mezi společností EKA [Chemicals] a [žalobkyní] týkaly zejména obecných otázek o trhu, jako informací o cenách, předpovědí ohledně trhu atd.“ (bod 113 a poznámka pod čarou č. 84 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

117    Konečně, má-li Komise za to, že prohlášení společnosti Degussa byla podpořena prohlášeními společnosti Arkema ohledně schůzek během roku 1995, podle nichž byl zejména „model rozdělení mezi výrobce bezpochyby projednáván od let 1994-1995“ (body 104 a 115 odůvodnění napadeného rozhodnutí), je však třeba podotknout, že posledně uvedená prohlášení se vztahují k mnohostrannému jednání z „dubna nebo května 1995“ (bod 115 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a dále k následným kontaktům, a nemohou tak sloužit jako důkazy podporující prohlášení společnosti Degussa ohledně účasti žalobkyně na protiprávním jednání během předcházejících období.

118    Z výše uvedeného vyplývá, že jsou-li skutečnosti uvedené v bodech 104 až 115 a 351 odůvodnění napadeného rozhodnutí posouzeny jako celek, nepředstavují soubor nepřímých důkazů dostačujících k odůvodnění zjištění Komise ohledně účasti žalobkyně na protiprávním jednání během období od 31. ledna 1994 do května 1995.

119    Samotná prohlášení společnosti Degussa uvedené v bodech 104 a 105 odůvodnění napadeného rozhodnutí nestačí k prokázání účasti žalobkyně na koluzních schůzích od roku 1994, a dále jiné skutečnosti uvedené v bodech 106 až 115 a 351 odůvodnění napadeného rozhodnutí nejsou dostatečným důkazem pro podporu těchto prohlášení, pokud jde o účast žalobkyně při protiprávních kontaktech před květnem 1995.

120    Následkem toho je třeba vyhovět výtce žalobkyně vycházející z nesprávného posouzení skutkového stavu ohledně její účasti na protiprávním jednání od 31. ledna 1994 do května 1995.

–       K období od května 1995 do srpna 1997

121    V napadaném rozhodnutí Komise dospěla k závěru, že podniky, jimž je toto rozhodnutí určeno, včetně žalobkyně, se účastnily komplexní kartelové dohody, která se skládala ze souboru dohod a jednání ve vzájemné shodě s cílem omezení hospodářské soutěže ve smyslu čl. 81, odst. 1 ES. Jejími základními aspekty byly výměna informací o trzích, omezení výroby a jejích kapacit, rozdělení trhu a stanovení cen (bod 337 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

122    Co se konkrétně týče počátečního období kartelové dohody, Komise zejména uvedla, že nejméně od 31. ledna 1994 se účastníci kartelové dohody pravidelně setkávali za účelem výměny citlivých informací o trhu a jednání o objemech výroby, o jejich možném snížení nebo o možnosti zabránit subjektům s novými výrobními kapacitami ve vstupu na trh (bod 304 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a že tyto koluzní kontakty, které vedly k uzavření závazných dohod o cenách a o rozdělení trhu, je možno považovat za součást jednoho koluzního projektu (bod 305 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

123    Komise se mimoto domnívala, že výměna informací o objemech prodeje, cenách a klientech během počátečního období kartelové dohody umožnila dotčeným podnikům zohlednit tyto informace za účelem stanovení jejich vlastního chování na trhu, a že proto lze předpokládat, že dané podniky zohlednily informace vyměněné se svými soutěžiteli za účelem určení svého vlastního chování na trhu (bod 308 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

124    Komise shledala, že „ačkoli nebyla od začátku protiprávního jednání dosažena fáze, kdy je možné říct, že dohoda [ve vlastním slova smyslu] byla uzavřena, [dotčené chování] bylo alespoň možné označit […] za spadající do zákazu stanoveného v čl. 81 odst. 1, [ES …], přičemž soubor koluzních jednání v různých formách [vykazoval] všechny znaky dohody nebo jednání ve vzájemné shodě“ (bod 309 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

125    Na podporu tohoto závěru ohledně období od května 1995 do srpna 1997 Komise zmínila zejména následující skutečnosti:

–        mnohostranná schůzka z dubna nebo května 1995 v Paříži byla organizována s cílem vytvořit trvalé kontakty mezi soutěžiteli; Degussa a žalobkyně vyjádřily vůli stabilizovat pozice na trhu v nejvyšší možné míře (body 115 až 117 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        dvoustranné kontakty v rámci zasedání CEFIC ze dne 11. nebo ze dne 12. května 1995 v Drážďanech se týkala otázky očekávaného snížení cen z důvodu dokončení nových zařízení na výrobu (body 118 a 119 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        dvoustranné schůzky z června 1995 mezi společnostmi Atofina a Air Liquide (bod 120 odůvodnění napadeného rozhodnutí), mezi Atofina a Degussa (bod 121 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a mezi Degussa a EKA Chemicals (bod 122 odůvodnění napadeného rozhodnutí) byly určeny k jednáním o nadbytečných kapacitách na trhu s PV a o možnostech spolupráce mezi výrobci, a to na základě tabulky obsahující detailní údaje ke každému zákazníkovi a každému výrobci, včetně údajů o žalobkyni;

–        obecně, kolem roku 1995„cirkulovalo“ více jak rok několik nabídek ohledně prodejních kvót a kontroly nadbytečných kapacit, které byly předmětem jednání mezi společnostmi Atofina, Degussa a žalobkyní (body 123 a 124 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        schůzka mezi společnostmi Atofina, Degussa a Chemoxal v Paříži dne 23. října 1995 se týkala zejména návrhu obsahujícího číselné údaje o omezení nových výrobních kapacit, včetně kapacity pocházející z nové továrny žalobkyně, jakož i nabídky dohody o cenách (body 126 a 127 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        výrobci byli rozděleni do dvou skupin „A“ a „B“ řízených žalobkyní a společností Degussa s tím, že skupina „B“ si měla rozdělit části trhu určené skupinou „A“, tvořenou „vedoucími podniky na trhu“, a to společností Degussa a žalobkyní a dále skandinávskými společnostmi EKA Chemicals a Kemira (body 130 a 131 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        na schůzce skupiny „B“ ze dne 31. října 1995 v Miláně se jednalo o „základech modelu umožňujícím rozdělit nárůst“ a zápisky z této schůzky zmiňují zejména informace o žalobkyni (body 132 a 133 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        dvoustranné kontakty zahrnující také žalobkyni, které probíhaly na zasedání CEFIC ve dnech 21. a 22. listopadu 1995 v Bruselu i schůzka v Itálii obsahovaly výměnu informací o trhu a určení úrovní cen PV pro následující rok, které však nebyly dodrženy (body 134 až 136 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        cílem dvoustranné schůzky mezi společností Atofina a žalobkyní na začátku roku 1996 v Paříži bylo srovnání pozic skupin „A“ a „B“ (bod 139 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        setkání v rámci zasedání CEFIC dne 24. května 1996 v Göteborgu a dne 27. listopadu 1996 v Bruselu, kterých se žalobkyně účastnila, se týkala návrhů obsahujících číselné údaje o rozdělení trhu a o cenách, avšak bez dosažení konkrétní dohody (body 141 až 145 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        množství dvoustranných kontaktů v letech 1996 a 1997, včetně schůzky společnosti EKA Chemicals a žalobkyně v dubnu nebo květnu 1997 v Kodani, v rámci níž se žalobkyně dotázala, zda je společnost EKA Chemicals připravená spojit se s ostatními výrobci ve společném úsilí o snížení kapacit, naznačují existenci projektů ohledně snížení kapacit (body 154 a 155 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        schůzky konané ve dnech 28. nebo 29. května 1997 v rámci zasedání CEFIC v Seville shromáždily skupiny „A“ a „B“ a týkaly se propracovaného modelu o rozdělení trhu s PV, avšak ke konečné dohodě nedošlo a jednání byla odložena na srpen 1997 (body 156 až 167 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        po jmenovaných schůzkách následovaly v průběhu léta 1997 dvoustranné kontakty mezi žalobkyní, EKA Chemicals a Degussa (body 168 až 170 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

126    Žalobkyně nepopírá skutečnou podstatu daných kontaktů ani obsah diskuzí popsaných ve výše uvedených bodech odůvodnění napadeného rozhodnutí.

127    Tvrdí však, že tyto skutečnosti neumožňují dospět k závěru o existenci dohody nebo jednání ve vzájemné shodě před mnohostranným jednáním v srpnu 1997 v Bruselu, které vedlo k uzavření závazné dohody o zvýšení cen PV (body 171 až 174 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a žalobkyně je uznala jako počátek své účasti na protiprávním jednání.

128    Zaprvé žalobkyně odkazem na skutečnosti uvedené v bodech 115 až 170 odůvodnění napadeného rozhodnutí namítá, že účastníci dotčených jednání nemohli až do jmenované schůzky v srpnu 1997 uzavřít dohodu o rozdělení trhů nebo o cenách a neúčastnili se jednání ve vzájemné shodě.

129    Žalobkyně v tomto ohledu usuzuje, že Komise vycházela z chybného výkladu pojmů dohody a jednání ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES a dopustila se nesprávného posouzení skutkového stavu.

130    Ohledně právního omylu je třeba připomenout, že Komise není v rámci komplexního protiprávního jednání povinna kvalifikovat každé zjištěné jednání jako dohodu nebo jednání ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES, jedná-li se o formy koluzí, které mají stejnou povahu. Mimoto nelze požadovat, aby Komise protiprávní jednání přesně kvalifikovala jako dohodu nebo jednání ve vzájemné shodě, jelikož obě tyto formy jsou každopádně upraveny výše uvedeným ustanovením (viz body 90 a 91 výše).

131    V projednávané věci tak nelze oprávněně Komisi kritizovat za to, že soubor dotčených jednání definovala tak, že naplňuje všechny znaky „dohody nebo jednání ve vzájemné shodě “ v rozsahu, v němž je lze považovat za jednu z forem koluzí upravených v čl. 81 odst. 1 ES.

132    Ohledně údajného nesprávného posouzení skutkových okolností žalobkyně v podstatě tvrdí, že soutěžitelé před srpnem 1997 nedosáhli dohody o konkrétním jednání na trhu, a dále nepřijali formu spolupráce, jež by mohla být kvalifikována jako , a dále jednání ve vzájemné shodě.

133    Žalobkyně odkazuje obzvláště na informace uvedené v napadeném rozhodnutí, podle nichž jednání v roce 1996 „ již rok nikam nepostoupila“ a zdála se být „ve slepé uličce“. Zdůrazňuje, že ještě v květnu 1997 „ [b]yl nedostatek důvěry průvodním důvodem absence dohody o udržení status quo ohledně podílů na trhu“, „přičemž nejmenší výrobci hlasovali proti stanovení podílů na trhu“ (body 140, 142 a 164 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

134    Přestože skutečnosti uvedené žalobkyní svědčí o tom, že výrobcům, kteří se účastnili schůzek mezi květnem 1995 a srpnem 1997, se nepodařilo dosáhnout dohody „v pravém slova smyslu“ ohledně rozdělení trhu, což konstatovala i sama Komise v bodě 309 odůvodnění napadeného rozhodnutí, nic to však nemění na faktu, že během dlouhého období pravidelně jednali ohledně projektu takovéto dohody.

135    Ze skutečností, které žalobkyně nepopírá, totiž vyplývá, že poté, co Degussa a žalobkyně opakovaně zvaly své konkurenty na trhu s PV, došlo během května 1995 k setkáním s cílem navázat trvalé kontakty mezi soutěžiteli. Účastníci jednali o vývoji na trhu a o nově příchozích subjektech na evropský trh s PV, a Degussa a žalobkyně přitom chtěly, aby stávající pozice na trhu zůstaly co nejstabilnější (body 115 až 117 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

136    Mezi květnem 1995 a srpnem 1997 probíhala pravidelná jednání, jejichž předmětem byly nabídky prodejních kvót a kontroly nadbytečných kapacit (body 123 a 124 odůvodnění napadeného rozhodnutí), návrh obsahující číselné údaje o omezení nových kapacit, včetně kapacity žalobkyně, jakož i nabídka dohody o cenách (body 126 a 127 odůvodnění napadeného rozhodnutí), „základy modelu, který by umožnil rozdělit nárůst“ (body 132 a 133 odůvodnění napadeného rozhodnutí), návrhy obsahující číselné údaje o rozdělení trhu a dohodu o cenách (body 143 až 145 odůvodnění napadeného rozhodnutí), společné úsilí o snížení kapacit (body 154 a 155 odůvodnění napadeného rozhodnutí), nebo také propracovaný model o rozdělení trhu s PV (body 159 až 167 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

137    Obsah jednání, který žalobkyně nezpochybnila, prokazuje, že existovala společná vůle omezit hospodářskou soutěž.

138    Tyto pravidelné po sobě jdoucí schůzky, během nichž se podniky setkávaly s cílem jednat o projektech ohledně omezení nových kapacit, rozdělení podílů na trhu a dohody o cenách, by nebyly možné, kdyby v daném období mezi účastníky schůzek neexistovala společná vůle stabilizovat trh prostřednictvím opatření omezujících hospodářskou soutěž (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 20. března 2002, Dansk Rørindustri v. Komise, T‑21/99, Recueil, s. II‑1681, bod 46).

139    Vzhledem k tomu, že dotčená jednání byla jednoznačně vedena společnou vůlí účastníků dohodnout se na samotném principu omezení hospodářské soutěže, nemůže být toto zjištění vyvráceno skutečností, že určité prvky zamýšleného omezení byly předmětem jednání mezi účastníky do srpna 1997 a že závazná dohoda z měsíce srpna 1997 ohledně společného zvýšení cen PV byla uzavřena s odlišnými podmínkami, než o kterých se jednalo během dřívějších schůzek.

140    Zapojení žalobkyně do těchto koluzních kontaktů ostatně vyplývá z její aktivní účasti na diskuzích. V dotčeném období se účastnila většiny schůzek tím, že „shrnula“ nabídky (body 123 a 124 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a řídila skupinu složenou z „vedoucích podniků na trhu“ (body 130 a 131 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

141    Odkaz žalobkyně na skutečnost, že během jednání v květnu 1997 (bod 162 odůvodnění napadeného rozhodnutí) její zástupce „odešel s bouchnutím dveří […] pobouřený požadavky malých výrobců“, v tomto ohledu nepředstavuje indicii prokazující, že její účast na dotčené schůzce ani a fortiori soubor dotčených kontaktů neměly žádný protisoutěžní záměr.

142    S ohledem na tyto úvahy mohla Komise oprávněně dospět k závěru, že dotčená jednání spadající do počáteční fáze kartelové dohody, na kterých se žalobkyně účastnila, byla součástí stejného protisoutěžního projektu, v důsledku čehož se na ně vztahoval zákaz stanovený v čl. 81 odst. 1 ES.

143    Nejprve je třeba připomenout, že dohodu ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES lze považovat za uzavřenou, existuje-li shoda vůle ohledně samotného principu omezení, i když určité prvky zamýšleného omezení jsou ještě předmětem jednání (viz bod 86 výše).

144    V projednávané věci tedy žalobkyně nemohla platně tvrdit, že dokud se podniky neshodly na konkrétním způsobu chování na trhu, představují dotčená jednání nanejvýš pouhý úmysl hospodářskou soutěž omezit, jenž nespadá do forem koluzí stanovených v čl. 81 odst. 1 ES.

145    Daná jednání je třeba v rozsahu, v němž výše uvedené skutečnosti prokazují, že soutěžitelé již měli společný plán, jehož cílem bylo uzavření protisoutěžní dohody, považovat za jednání překračující rámec pouhého úmyslu či pokusu o dohodu.

146    Dále je třeba zdůraznit, že kontakty v dotčeném období lze v každém případě kvalifikovat jako kontakty spadající do působnosti čl. 81 odst. 1 ES, jako jednání ve vzájemné shodě.

147    Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury k prokázání existence jednání ve vzájemné shodě ve smyslu článku 81 ES stačí, že došlo ke sdělení informací svým soutěžitelům za účelem připravení protisoutěžní dohody (viz bod 89 výše).

148    V tomto ohledu, i když tedy Komise neprokáže, že podniky uzavřely dohodu v úzkém slova smyslu, ke konstatování porušení čl. 81 odst. 1 ES postačí, že se soutěžitelé přímo kontaktovali za účelem „stabilizace trhu“ (viz v tomto smyslu rozsudek BPB v. Komise, bod 89 výše, bod 170).

149    S ohledem na tyto úvahy je třeba zamítnout žalobkyní předložené tvrzení, podle něhož lze poskytování informací soutěžitelům považovat za jednání ve vzájemné shodě pouze v případě, že již byla uzavřena protisoutěžní dohoda a jednání probíhají pouze za účelem umožnění jejího provádění.

150    Komise v projednávané věci prokázala, že žalobkyně se účastnila určitého počtu schůzek se svými soutěžiteli a že během nich probíhala výměna informací ohledně podmínek na trhu, diskutovalo se o cenách a účastníci představovali obchodní strategii, již hodlali na trhu přijmout. Mimoto je prokázáno, že cílem výměny dotčených informací bylo připravit dohodu o rozdělení trhu nebo o cenách, takže její předmět byl zjevně protisoutěžní.

151    V důsledku toho mohla Komise oprávněně konstatovat, že se žalobkyně účastnila jednání ve vzájemné shodě, jehož předmětem bylo omezení hospodářské soutěže.

152    Tuto úvahu nezpochybňuje argument žalobkyně, že vzhledem k nedostatku vzájemné důvěry mezi soutěžiteli bylo nemyslitelné, aby se mohli zapojit do jednání ve vzájemné shodě.

153    Rozdílné názory účastníků, či dokonce vzájemná nedůvěra, nejsou jako takové dostačující pro vyloučení toho, že existuje shoda, jež by mohla být kvalifikována jako jednání ve vzájemné shodě. Argumenty žalobkyně přitom nemohou vyvrátit skutečnosti prokázané Komisí, z nichž vyplývá, že navzdory určité vzájemné nedůvěře se soutěžitelé v dotčeném období pravidelně setkávali a vyměňovali si informace o podmínkách na trhu a o obchodní strategii s cílem připravit protisoutěžní dohodu.

154    V rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně, nelze Komisi vytýkat, že neprokázala, že vyměněné informace mohly být s ohledem na jejich obsah použity k protisoutěžním cílům.

155    Protisoutěžní účel dotčeného jednání totiž jasně vyplývá z povahy informací vyměněných při schůzkách v dotčeném období, jež obsahují číselné údaje o prodeji v minulých letech a odhady do budoucna (bod 120 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a dále z obsahu projednávaných nabídek, které se týkaly udržení status quo na trhu, rozdělení nových výrobních kapacit a vymezení úrovní cen PV (viz například body 115, 127, 133, 136 a 144 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

156    Následkem toho Komise právně dostačujícím způsobem prokázala, že výměna dotčených informací, jež „ připravovala půdu“ pro zvýšení cen a pro rozdělení trhů, které z dané výměny informací vyplývaly, představovala formu koluze, na kterou se vztahuje čl. 81 odst. 1 ES.

157    Z těchto úvah vyplývá, že Komise oprávněně konstatovala, že sporná jednání bylo možné považovat za zakázaná podle čl. 81 odst. 1 ES v rozsahu, v němž tvořila část celku, který naplňuje znaky dohody „a/nebo“ jednání ve vzájemné shodě (body 308 a 309 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

158    Ohledně argumentu žalobkyně založeného na skutečnosti, že trh s PV do srpna nebo září 1997 zůstal konkurenční s tím, že ceny PV se na začátku roku 1997 výrazným způsobem snížily, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je pro účely použití čl. 81 odst. 1 ES zohlednění konkrétních účinků dohody nebo jednání ve vzájemné shodě nadbytečné, pakliže se ukáže, že protiprávní jednání má za cíl vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže v rámci společného trhu (rozsudky Soudního dvora ze dne 19. března 2009, Archer Daniels Midland v. Komise, C‑510/06 P, Sb. rozh. s. I‑1843, bod 140, a ze dne 4. června 2009, T‑Mobile Netherlands a další v. Komise, C‑8/08, Sb. rozh. s. I‑4529, bod 29).

159    Vzhledem k tomu, že Komise v projednávané věci zjistila, že se žalobkyně podílela na protisoutěžní dohodě nebo jednání ve vzájemné shodě, jehož účelem bylo omezení hospodářské soutěže na trhu s PV, nemusela zohlednit konkrétní účinky dotčeného jednání.

160    V každém případě je konkrétně ohledně jednání ve vzájemné shodě třeba se podle ustálené judikatury domnívat, že není-li prokázán opak, přísluší zúčastněným subjektům prokázat, že podniky účastnící se jednání ve vzájemné shodě, které nadále působí na trhu, zohledňují informace vyměněné se svými soutěžiteli, aby na uvedeném trhu určovaly své chování (rozsudky Komise Anic Partecipazioni, bod 87 výše, body 118 a 121, a Hüls v. Komise, bod 55 výše, body 161 a 162).

161    I kdyby se v tomto ohledu prokázalo, že jednání během dotčeného období neměla vliv na ceny, nebude tím zpochybněna legalita posouzení Komise.

162    Obzvláště skutečnost, že jednání ve vzájemné shodě nemá přímý vliv na úroveň cen, nebrání konstatování, že omezuje hospodářskou soutěž mezi dotčenými podniky, a to zejména tím, že zmírňuje konkurenční tlak (viz v tomto smyslu rozsudek Dansk Rørindustri v. Komise, bod 138 výše, body 139 až 140).

163    Argument žalobkyně, podle kterého Komise neuznala důkaz, že trh zůstal během dotčeného období konkurenční, proto nemůže obstát.

164    Pokud jde o argument žalobkyně, podle něhož se skutečnosti uvedené v napadeném rozhodnutí ohledně dotčeného období týkají z převážné části trhu s PV, a ne trhu s PS, je třeba připomenout, že napadené rozhodnutí je založeno na zjištění jediného protiprávního jednání vztahujícího se k oběma dotčeným trhům (body 328 a násl. odůvodnění napadeného rozhodnutí), což je kvalifikace, kterou žalobkyně v projednávané věci nezpochybňuje.

165    V rozsahu, v němž Komise dotčenou kartelovou dohodu kvalifikovala jako jediné protiprávní jednání, pak v rámci této kvalifikace nebyla povinna uvést odlišnou dobu trvání opatření týkajících se pouze trhu s PS. Vzhledem k tomu, že se nejedná o rozdílná protiprávní jednání, nemusela za účelem určení trvání protiprávního jednání, které bylo posouzeno jako celek, tuto odlišnost zohledňovat.

166    Bylo by totiž nepřirozené, kdyby se pokračující jednání vyznačující se jediným cílem rozdělilo do několika odlišných protiprávních jednání z toho důvodu, že koluzní praktiky se lišily ve své intenzitě dle dotčeného trhu. Tyto okolnosti je třeba zohlednit až při posouzení závažnosti protiprávního jednání, případně stanovení výše pokuty (viz obdobně rozsudek Komise v. Anic Partecipazioni, bod 87 výše, bod 90).

167    V souladu s těmito úvahami Komise v projednávané věci uvedla, že pokud jde o stanovení výše pokuty, zohlednila skutečnost, že v případě PS kartelová dohoda později začala než v případě PV a skončila dříve (bod 331 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

168    Argument žalobkyně založený na nedostatku důkazů ohledně protisoutěžních opatření na trhu s PS během dotčeného období tak nemůže obstát.

169    Nakonec vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že napadené rozhodnutí bylo stiženo nesprávným právním posouzením v rámci použití čl. 81 odst. 1 ES, je rovněž třeba zamítnout její argument založený v podstatě na stejné premise, podle níž Komise toto ustanovení vyložila příliš extenzivním způsobem, čímž porušila zásadu legality trestů.

170    S ohledem na výše uvedené nelze výtce vztahující se ke konstatování protiprávního jednání za období od května 1995 do srpna 1997 vyhovět.

–       K období trvajícímu od 18. května do 31. prosince 2000

171    Ohledně závěrečného období protiprávního jednání Komise v bodě 356 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že čl. 81 odst. 1 ES se použije na kartelovou dohodu, jejíž účinky trvají i po jejím formálním ukončení, a že o tento případ se jedná zejména tehdy, když podniky nepřestanou používat referenční ceny dohodnuté během schůzek kartelové dohody.

172    Při uplatnění těchto závěrů na projednávanou věc Komise uvedla, že podle prohlášení společnosti Arkema, která se shodují s dalšími důkazy, se dne 18. května 2000 při mnohostranné schůzce v Turku dospělo k obecnému souhlasu na udržení úrovně cen během celého roku 2000, a bylo tedy možné mít za to, že účinek na ceny přetrvával alespoň v rámci druhého pololetí roku 2000 (bod 357 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Datum 31. prosince 2000 tak bylo stanoveno jako datum ukončení protiprávního jednání, a to zejména s ohledem na žalobkyni (bod 360 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

173    Žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise se dopustila nesprávného právního posouzení a nesprávného posouzení skutkového stavu, když konstatovala, že kartelová dohoda pokračovala po schůzce ze dne 18. května 2000.

174    V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je článek 81 ES rovněž použitelný na dohody, které mají účinky i po svém formálním ukončení (rozsudek Soudního dvora ze dne 3. července 1985, Binon, 243/83, Recueil, s. 2015, bod 17, a rozsudek Soudu ze dne 10. března 1992, Montedipe v. Komise, T‑14/89, Recueil, s. II‑1155, bod 231).

175    Komise může legálně konstatovat, že kartelová dohoda má účinky i po formálním ukončení koluzních schůzek, zvláště uplatní-li se zvýšení cen stanovených na těchto schůzkách v pozdějším období (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 26. dubna 2007, Bolloré a další v. Komise, T‑109/02, T‑118/02, T‑122/02, T‑125/02, T‑126/02, T‑128/02, T‑129/02, T‑132/02 a T‑136/02, Sb. rozh. s. II‑947, bod 186).

176    Jelikož Komise v projednávané věci prokázala, že schůzka ze dne 18. května 2000 vedla k dosažení obecného souhlasu ohledně udržení úrovní cen ve druhé polovině roku 2000, mohla oprávněně dospět k závěru, že účinky kartelové dohody trvaly až do dne 31. prosince 2000.

177    Tento závěr nezpochybnily argumenty žalobkyně založené zaprvé na nedostatku důkazů přeložených Komisí.

178    Je třeba podotknout, že žalobkyně nepopírá konání dotčené neformální schůzky, ani svoji účast na ní. V tomto ohledu nesprávně tvrdí, že prohlášení společnosti Arkema, jež odkazují na „souhlas“, nezahrnují existenci společné vůle účastníků ohledně pokračování účinků dohody. Takový argument je totiž v rozporu se zněním těchto prohlášení, které vypovídají o „posledních diskuzích“ o cenách ke dni 1. ledna 2001 a o „obecném souhlasu“, pokud jde o udržení jejich úrovní (bod 282 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

179    Žalobkyně se rovněž neoprávněně dovolává údajného rozporu mezi zprávou od společnosti Arkema ohledně souhlasu o cenách a jejími dalšími prohlášeními, podle nichž byla schůzka v Turku „příležitostí pro některé výrobce dát najevo, že doba se změnila “ a „oznámit přerušení spolupráce a tím ukončit kontrolovanou regulaci trhu“. Tato poslední prohlášení, jež vypovídají o úmyslu ukončení protisoutěžního jednání a svědčí o formálním ukončení kartelové dohody, nevylučují souhlas se zachováním jejích účinků až do konce roku.

180    Mimoto se prohlášení společnosti Arkema v protikladu k tomu, co tvrdí žalobkyně, shodují s jinými skutečnostmi uvedenými ve spise, a to zejména s informací potvrzenou několika podniky, kterou žalobkyně nezpochybnila, podle níž byly obvykle v rámci schůzek konaných při pololetních zasedáních CEFIC stanovovány ceny pro šest následujících měsíců (bod 357 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

181    V tomto ohledu je třeba poznamenat, že s ohledem na soubor nepřímých shodujících se důkazů, které prokazují existenci kartelové dohody, je potřeba skutečně přesvědčivého vysvětlení, aby se prokázalo, že během dané schůzky se dospělo k naprosto jiným výsledkům, než jak tomu bylo během schůzek dřívějších, i když všech těchto schůzek se účastnil stejný okruh účastníků, odehrávaly se za obdobných vnějších okolností a měly nepopiratelně stejný cíl (stanovisko soudce B. Vesterdorfa, vykonávajícího funkci generálního advokáta, předcházející rozsudku Soudu ze dne 24. října 1991, Rhône-Poulenc v Komise, T‑1/89, Recueil, s. II‑867, II‑954).

182    V každém případě byla zpráva, podle níž pokračovalo v koluzi více soutěžitelů nejméně do konce roku 2000, a to navzdory jejímu formálnímu ukončení, potvrzena některými dvoustrannými kontakty, jež následovaly po schůzce ze dne 18. května 2000 (bod 357 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

183    Argument žalobkyně směřující k prokázání legální povahy jednoho z těchto kontaktů, a sice setkání se společností FMC Foret, v tomto ohledu nemůže zpochybnit zjištění Komise ohledně pokračování účinků kartelové dohody vzhledem k tomu, že toto zjištění není založeno na této jediné skutečnosti představující pouze druhotný prvek v souboru nepřímých důkazů uvedených Komisí.

184    Žalobkyně již nemůže platně tvrdit, že během dvoustranného jednání v květnu nebo červnu 2000 (body 283 až 285 odůvodnění napadeného rozhodnutí) se společností Degussa uvedla, že „již nebylo možné na základě diskuzí mezi výrobci na trhu dále pokračovat v rozdělování kapacit a jejich přerozdělování“.

185    V tomto ohledu stačí konstatovat, že tento postoj vyslovený žalobkyní během jednoho dvoustranného kontaktu, který mimoto lze vyložit jako vykreslení obtížnosti udržet kartelovou dohodu, nedokazuje, že by se veřejně distancovala od protiprávního jednání, čímž by svoji účast na kartelové dohodě ukončila.

186    Z těchto úvah vyplývá, že Komise právně dostačujícím způsobem prokázala, že schůzka ze dne 18. května 2000 vyústila v obecný souhlas o stabilizaci úrovní cen, a proto kartelová dohoda pokračovala ve svých účincích během druhé poloviny roku 2000.

187    Zadruhé tento závěr nebyl vyvrácen argumentací žalobkyně jež vychází z pochybení v analýze skutečných cen uplatňovaných na trhu během dotčeného období, ani tím, že ve spise existují údaje ohledně konkurenční povahy trhu.

188    Pokud Komise prokázala, že úrovně cen, které byly během dotčené schůzky předmětem obecného souhlasu, se měly použít během druhého pololetí roku 2000, mohla konstatovat pokračování účinků kartelové dohody v tomto období, aniž byla povinna prokázat, že kartelová dohoda měla konkrétní dopad na uplatňované ceny (viz v tomto smyslu rozsudek Bolloré a další v. Komise, bod 175 výše, bod 186).

189    Vzhledem k tomu, že toto zjištění je založeno na právně dostatečným způsobem prokázané úvaze, která se vztahuje k existenci společné vůle stran prodloužit účinky kartelové dohody, a to navzdory jejímu formálnímu ukončení, nevede toto zjištění v rozporu s tvrzením žalobkyně k obrácení důkazního břemene, a proto nemůže porušovat zásadu presumpce neviny.

190    S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že žalobkyní předložené argumenty nezpochybnily zjištění Komise, podle něhož protiprávní jednání pokračovalo až do 31. ledna 2000.

191    Této výtce tedy rovněž nelze vyhovět.

192    Na základě přezkumu prvního a druhého žalobního důvodu je třeba konstatovat, že Komise právně dostačujícím důvodem neprokázala, že se žalobkyně účastnila protiprávního jednání trvajícího v období od 31. ledna 1994 do května 1995.

193    Ve zbývající části je třeba zamítnout první a druhý žalobní důvod.

194    Následkem toho je třeba zrušit čl. 1 písm. m) napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž Komise v daném článku konstatovala účast žalobkyně na protiprávním jednání v období předcházejícím květnu 1995 a upravit výši pokuty, která jí byla uložena v čl. 2 písm. h) napadeného rozhodnutí, aby bylo zohledněno kratší období její účasti na protiprávním jednání. Konkrétní důsledky této změny jsou upřesněny v bodech 440 a 441 níže.

 K údajnému porušení práva na obhajobu

 Argumenty účastnic

195    V rámci pátého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise jí odmítla přístup k části dokumentů ve spise předložených společností Degussa, a dále k odpovědím ostatních dotčených podniků na oznámení námitek. Toto odmítnutí představuje porušení práva žalobkyně na obhajobu, a rovněž čl. 27 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [81 ES] a [82 ES] (Úř. věst. L 1, 2003, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205).

196    Žalobkyně nejprve uvádí, že měla omezený přístup k dokumentům poskytnutým společností Degussa, jež obsahovaly měsíční interní zprávy ohledně trhu s PV za rok 2000. Komise se dopustila nesprávného právního posouzení a nesprávného posouzení skutkového stavu tím, že žalobkyni odmítla úplný přístup k těmto dokumentům.

197    Dotčené informace nemohly být objektivně považovány za důvěrné, neboť se jednalo o zprávy vypovídající o krátkodobých strategiích, které byly minimálně pět let staré. Ohledně srovnatelných informací poskytnutých žalobkyní, měla Komise po třech letech za to, že je již nebylo možné považovat za důvěrné.

198    Důvěrná povaha dokumentu mimoto nepředstavuje absolutní překážku jeho zveřejnění. Právo žalobkyně na obhajobu mělo převážit nad důvěrností údajů. K ochraně důvěrnosti informací bylo možné přijmout přiměřená opatření.

199    Dokument společnosti Degussa byl relevantní pro stanovení, zda k protiprávnímu jednání došlo po schůzce ze dne 18. května 2000, a proto byl pro obhajobu žalobkyně nezbytný. Části dokumentů společnosti Degussa ohledně roku 2000 naznačovaly, že trh byl konkurenční, což by umožnilo vyvrátit existenci protiprávního jednání během tohoto období.

200    Zadruhé žalobkyně tvrdí, že Komise porušila čl. 27 odst. 2 nařízení č. 1/2003 a její právo na obhajobu tím, že jí odmítla přístup k odpovědím ostatních dotčených podniků na oznámení námitek.

201    Komise nesprávně uvedla, že právo Společenství takový přístup nevyžaduje. V dřívějších řízeních odpovědi na oznámení námitek zveřejňovala. Bod 27 oznámení Komise o pravidlech pro přístup do spisu Komise v případech podle článků 81[ES] a 82 [ES], článků 53, 54 a 57 Dohody o EHP a nařízení Rady (ES) č. 139/2004 (Úř. věst. C 325, 2005, s. 7; Zvl. vyd. 08/03, s. 40) by byl v podstatě protiprávní v rozsahu, v němž vylučuje přístup k dotčeným odpovědím.

202    Žalobkyně tvrdí, že odpovědi ostatních dotčených podniků na oznámení námitek mohly potvrdit její postoj ohledně doby trvání protiprávního jednání, a tyto ostatní podniky přitom rovněž zpochybňují data počátku a konce kartelové dohody, zejména pokračování v protiprávním jednání mezi dny 18. května a 31. prosince 2000.

203    Komise zpochybňuje argumenty žalobkyně.

 Závěry Tribunálu

204    Článek 27 odst. 2 nařízení č. 1/2003 stanoví:

„Při řízení musí být plně dodržováno právo dotyčných stran na obhajobu. Musí mít právo nahlížet do spisů Komise, s výhradou oprávněného zájmu podniků na ochraně jejich obchodního tajemství. […] “

205    Právo přístupu ke spisu, důsledek zásady ochrany práva na obhajobu, podle ustálené judikatury znamená, že Komise musí dotčenému podniku umožnit přezkum všech dokumentů obsažených ve vyšetřovacím spise, které by mohly být relevantní pro jeho obhajobu (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 2. října 2003, Corus UK v. Komise, C‑199/99 P, Recueil, s. I‑11177, body 125 až 128, a rozsudek Soudu ze dne 29. června 1995, Solvay v. Komise, T‑30/91, Recueil, s. II‑1775, bod 81).

206    Mezi tyto dokumenty patří písemnosti svědčící jak v neprospěch, tak ve prospěch, s výjimkou obchodních tajemství jiných podniků, interních dokumentů Komise a jiných důvěrných informací (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 97 výše, bod 68).

207    Ohledně usvědčující písemnosti zakládá nezpřístupnění dokumentu porušení práva na obhajobu pouze tehdy, jestliže dotčený podnik prokáže, že Komise z tohoto dokumentu vycházela na podporu své námitky týkající se existence protiprávního jednání, a dále že tato námitka mohla být prokázána pouze odkazem na tento dokument. Dotčený podnik má tedy povinnost prokázat, že výsledek, ke kterému Komise dospěla ve svém rozhodnutí, by byl odlišný, pokud by tento nezpřístupněný dokument musel být jakožto důkaz odmítnut (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 97 výše, body 71 až 73).

208    Naopak, pokud jde o nezpřístupnění dokumentu ve prospěch, dotčený podnik musí pouze prokázat, že dané nezpřístupnění tohoto dokumentu mohlo ovlivnit k jeho újmě průběh řízení a obsah rozhodnutí Komise. Postačí, že podnik prokáže, že uvedené dokumenty ve prospěch mohl použít ke své obhajobě (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v Komise, C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, Recueil, s. I‑8375, bod 318, a rozsudek Hercules Chemicals v. Komise, bod 85 výše, bod 81) tím, že zejména prokáže, že se mohl dovolávat skutečností, které se neshodují s posouzeními Komise učiněnými ve fázi oznámení námitek, a tím mohl jakýmkoliv myslitelným způsobem ovlivnit závěry učiněné v rozhodnutí (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 97 výše, bod 75).

209    V rámci projednávaného žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že neměla přístup k části dokumentů ve spise Komise poskytnutých společností Degussa, a dále k odpovědím ostatních dotčených podniků na oznámení námitek.

–       K přístupu k dokumentům společnosti Degussa

210    Ze spisu vyplývá, že během správního řízení žalobkyně požádala o přístup ke zprávám prodejní služby společnosti Degussa vztahujících se k období protiprávního jednání.

211    Komise udělila souhlas k úplnému přístupu k dokumentům týkajícím se let 1996 až 1999, ale zpřístupnila pouze části dokumentů ohledně let 2000 a 2001, jež byly na žádost společnosti Degussa považovány za důvěrné.

212    V rámci projednávaného žalobního důvodu žalobkyně vytýká odmítnutí přístupu k úplné verzi dokumentů týkajících se roku 2000, a se dovolává se přitom jednak porušení čl. 27 odst. 2 nařízení č. 1/2003, a dále porušení jejího práva na obhajobu.

213    Je třeba připomenout, že právo přístupu ke spisu stanovené v čl. 27 odst. 2 nařízení č. 1/2003 je součástí procesních záruk, jejichž účelem je chránit právo na obhajobu, a především zajistit účinný výkon práva být slyšen.

214    Nahlížení do spisu tak není samo o sobě cílem, nýbrž prostředkem k zajištění ochrany práva na obhajobu (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 15. března 2000, Cimenteries CBR a další v. Komise, T‑25/95, T‑26/95, T‑30/95 až T‑32/95, T‑34/95 až T‑39/95, T‑42/95 až T‑46/95, T‑48/95, T‑50/95 až T‑65/95, T‑68/95 až T‑71/95, T‑87/95, T‑88/95, T‑103/95 a T‑104/95, Recueil, s. II‑491, bod 156).

215    Z toho vyplývá, že když žalobkyně uplatňuje odmítnutí úplného přístupu k dotčeným dokumentům, může se dovolávat porušení čl. 27 odst. 2 nařízení č. 1/2003 pouze v rozsahu, v němž tyto dokumenty mohly být relevantní pro její obhajobu, což jí přísluší prokázat.

216    V tomto ohledu žalobkyně namítá, že dotčené dokumenty mohly obsahovat nepřímé důkazy o konkurenční povaze trhu s PV během druhého pololetí roku 2000, které mohly být v otázce pokračování v protiprávním jednání během tohoto období důkazem v její prospěch. Žalobkyně uvádí, že už jejich zpřístupněné části prokazují, že trh s PV byl v roce 2000 konkurenční vzhledem k tomu, že náklady na výrobu se zvýšily a ceny se nezměnily.

217    Jak již bylo konstatováno v bodě 188 výše v rozsahu, v němž Komise právně dostačujícím způsobem prokázala, že během schůzky v Turku existoval obecný souhlas ohledně udržení úrovní cen během druhého pololetí roku 2000, mohla pak oprávněně dojít k závěru, že účinky kartelové dohody pokračovaly až do konce tohoto období, aniž byla povinna zohlednit možné nepřímé důkazy ohledně skutečnosti, že cíle daného souhlasu nebylo možné naplnit.

218    Nepřímé důkazy ohledně situace na trhu během druhého pololetí roku 2000, a zejména ohledně úrovní cen uplatňovaných dotčenými podniky, tedy nemohly žádným způsobem ovlivnit posouzení Komise ohledně pokračování protiprávního jednání do konce roku 2000. V otázce pokračování kartelové dohody během tohoto období tedy tyto nepřímé důkazy nemohou představovat skutečnosti ve prospěch.

219    Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že na svoji obhajobu mohla uplatnit skutečnosti vyplývající z dotčených dokumentů, musí být projednávaný žalobního důvod zamítnut, aniž je třeba přezkoumat její argumentaci vycházející z údajného nesprávného posouzení důvěrnosti daných dokumentů Komisí.

–       K přístupu k odpovědím ostatních dotčených podniků na oznámení námitek

220    Ze spisu vyplývá, že Komise během správního řízení odmítla žádost žalobkyně o přístup k nedůvěrným verzím odpovědí na oznámení námitek poskytnutých ostatními podniky, jimž bylo oznámení určeno.

221    Žalobkyně tvrdí, že toto odmítnutí přístupu porušilo její právo na obhajobu, vzhledem k tomu, že dotčené odpovědi mohly obsahovat skutečnosti ve prospěch.

222    Je třeba připomenout, že oznámení námitek je akt určený k vymezení předmětu řízení zahájeného proti podniku a zajištění účinného výkonu práva na obhajobu (viz rozsudek Soudu ze dne 8. října 2008, Schunk et Schunk Kohlenstoff-Technik v. Komise, T‑69/04, Sb. rozh. s. II‑2567, bod 80 a citovaná judikatura).

223    Právě v tomto kontextu mají podniky, kterým je určeno oznámení námitek, procesní záruky v souladu se zásadou dodržování práva na obhajobu, mezi něž patří právo přístupu k dokumentům obsaženým ve spisu Komise.

224    Odpovědi na oznámení námitek nejsou součástí vyšetřovacího spisu v pravém slova smyslu (rozsudek Cimenteries CBR a další v. Komise, bod 214 výše, bod 380).

225    Ohledně dokumentů, které nejsou součástí spisu vytvořeného k okamžiku oznámení námitek, je Komise povinna zpřístupnit uvedené odpovědi ostatním dotčeným stranám, pouze ukáže-li se, že obsahují nové skutečnosti v neprospěch či ve prospěch.

226    Jedná-li se v tomto ohledu o nové skutečnosti v neprospěch, ustálená judikatura uvádí, že pokud se Komise zamýšlí za účelem prokázání existence protiprávního jednání opřít o skutečnost vyplývající z odpovědi na oznámení námitek, musí ostatním podnikům, jež se účastní uvedeného řízení, umožnit, aby se k takovému novému důkazu mohly vyjádřit (rozsudky Soudu Cimenteries CBR a další v. Komise, bod 214 výše, bod 386, a ze dne 27. září 2006, Avebe v. Komise, T‑314/01, Sb. rozh. s. II‑3085, bod 50).

227    Komise dále podle této judikatury není povinna zpřístupňovat z vlastní iniciativy nové skutečnosti ve prospěch. Odmítne-li Komise během správního řízení žádost žalující strany o přístup k dokumentům, jež nejsou součástí vyšetřovacího spisu, porušení práva na obhajobu lze konstatovat pouze tehdy, prokáže-li se, že správní řízení mohlo vést k jinému výsledku v případě, že by žalující strana měla během tohoto řízení k dotčeným dokumentům přístup (rozsudek Cimenteries CBR a další v. Komise, bod 214 výše, bod 383).

228    Žalobkyně se mimoto nemůže dovolávat úvahy vyplývající z rozsudku Aalborg Portland a další v. Komise, bod 97 výše (bod 126), podle níž nemůže příslušet pouze Komisi, aby určila dokumenty užitečné k obhajobě dotčeného podniku. Danou úvahu týkající se dokumentů ze spisu Komise nelze uplatnit na odpovědi poskytnuté ostatními dotčenými podniky na námitky oznámené Komisí.

229    Úvahy založené na dodržování zásady rovnosti zbraní a práva na obhajobu na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, Komisi v podstatě nemohou zavazovat ke zpřístupnění dotčených odpovědí ostatním stranám, aby tak mohly ověřit, že z nich nevyplývají případné skutečnosti ve prospěch.

230    V rozsahu, v němž se žalobkyně dovolává údajných skutečností ve prospěch, jež jsou obsaženy v nezpřístupněných odpovědích, má povinnost uplatnit ke své obhajobě první náznak užitečnosti těchto dokumentů.

231    Musí především označit dotyčné možné skutečnosti ve prospěch nebo poskytnout nepřímý důkaz potvrzující jejich existenci, a tím jejich užitečnost pro potřeby řízení (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 27. září 2006, Jungbunzlauer v. Komise, T‑43/02, Sb. rozh. s. II‑3435, body 351 až 359).

232    V projednávané věci žalobkyně tvrdí, že odpovědi ostatních podniků na oznámení námitek mohly podpořit její argumenty směřující k prokázání kratší doby trvání protiprávního jednání. Obzvláště uvádí, že některé jiné podniky popřely datum počátku a konce kartelové dohody, a zpochybnily přitom zejména analýzu Komise ohledně pokračování kartelové dohody do konce roku 2000. Dále tvrdí, že dotčené odpovědi mohly obsahovat skutečnosti schopné objasnit existenci protiprávního jednání během druhé poloviny roku 2000 v nových souvislostech, zvlášť se zřetelem na nedostatek důkazů o jeho dopadu na ceny během tohoto období.

233    Avšak judikatura uvádí, že samotný fakt, že ostatní dotčené podniky předložily v podstatě tytéž argumenty, jako předložila žalobkyně ohledně doby trvání protiprávního jednání, nestačí k tomu, aby tyto argumenty byly považovány za skutečnosti svědčící ve prospěch (viz v tomto smyslu rozsudek Jungbunzlauer v. Komise, bod 231 výše, body 353 a 355).

234    Obdobně skutečnost, že se některým podnikům v jejich odpovědi na oznámení námitek podařilo prokázat, že jejich účast na údajných protiprávních jednáních nebyla dostatečně dokázána, vůbec neznamená, že tyto odpovědi obsahovaly skutečnosti umožňující vyložit přímé listinné důkazy, z nichž Komise vycházela ve vztahu k ostatním podnikům, v jiném světle (rozsudek Cimenteries CBR a další v. Komise, bod 214 výše, bod 405).

235    V projednávané věci je tomu tak tím spíše, že argumenty uplatněné ostatními dotčenými podniky v jejich odpovědích na oznámení námitek byly Komisí v napadeném rozhodnutí zamítnuty. Za těchto podmínek totiž možné komentáře, které žalobkyně na základě těchto odpovědí mohla formulovat, mohly zahrnovat pouze skutečnosti, které již byly Komisí plně zohledněny, aniž byly schopny vést řízení k jinému výsledku.

236    Jak již bylo uvedeno v bodech 188, 217 a 218 výše, možné nepřímé důkazy ohledně konkurenční povahy trhu a uplatňovaných úrovní cen mezi dny 18. května a 31. prosince 2000 během závěrečného období kartelové dohody mimoto nemohly ovlivnit konstatování Komise, podle něhož kartelová dohoda během tohoto období pokračovala, a tím pádem je nebylo možné považovat za skutečnosti ve prospěch.

237    Z těchto úvah vyplývá, že žalobkyní uplatněné argumenty neodhalují první náznak užitečnosti odpovědí ostatních dotčených podniků na oznámení námitek pro její obhajobu.

238    Je proto třeba konstatovat, že žalobkyně neprokázala, že skutečnost, že neměla přístup k těmto odpovědím, mohla narušit její obhajobu.

239    Dovolává-li se žalobkyně nesprávného použití bodu 27 oznámení Komise o pravidlech pro přístup do spisu Komise v případech podle článků 81 ES a 82 ES, článků 53, 54 a 57 Dohody o EHP a nařízení č. 139/2004, nebo podpůrně protiprávnosti tohoto bodu, stačí připomenout, že dotčené oznámení, jež mimo jiné není v napadeném rozhodnutí uplatněno, bylo dne 22. prosince 2005 publikováno v Úředním věstníku Evropské unie, a nemohlo tak být ratione temporis použito na sporné odmítnutí přístupu ze dne 4. května 2005.

240    Argumentace žalobkyně ohledně uvedeného oznámení je z toho důvodu nerelevantní.

241    S ohledem na výše uvedené musí být výtka vycházející z odmítnutí přístupu k odpovědím ostatních dotčených podniků na oznámení námitek i projednávaný žalobní důvod v plném rozsahu zamítnuty jako neopodstatněné.

 K údajným chybám při určení základní částky pokuty

 Argumenty účastnic řízení

242    Čtvrtý žalobní důvod spočívá ve čtyřech výtkách vztahujících se k posouzení Komise v rámci určení výše pokuty ohledně – zaprvé závažnosti protiprávního jednání, zadruhé doby jeho trvání, zatřetí odrazujícího účinku pokuty a začtvrté nezohlednění spolupráce žalobkyně – jakožto polehčující okolnosti.

243    Zaprvé žalobkyně tvrdí, že Komise se při hodnocení závažnosti protiprávního jednání dopustila nesprávného právního a skutkového posouzení. Základní částka pokuty je proto vysoká a nepřiměřená.

244    V rámci určení výchozí částky pokuty Komise jednak opomenula zohlednit, že v případě PS byla doba trvání kartelové dohody kratší než u PV. Výchozí částka pokuty byla stanovena podle spojené velikosti trhů PV a PS v EHP v roce 1999, bez zohlednění kratší doby trvání kartelové dohody ohledně PS. Vzhledem k tomu, že trh s PV představoval mezi 60 a 65 % trhů obou výrobků dohromady, měla Komise snížit výchozí částku pokuty, aby odlišila protiprávní období, během nichž byl postižen pouze trh s PV.

245    Komise dále opomenula přezkoumat dopad kartelové dohody na trh. Takový přezkum byl nezbytný pro všechna období, kromě těch, během nichž byly uplatňovány dohody o cenách, a sice mezi srpnem 1997 a 18. květnem 2000 v případě PV a mezi 14. květnem 1998 a 19. prosincem 1999 v případě PS. Komise však v napadeném rozhodnutí uvedla, že skutečné účinky protiprávního jednání nebylo možné změřit (bod 455 odůvodnění napadeného rozhodnutí), avšak neobjasnila důvody této úvahy.

246    Vzhledem k tomu, že Komise neprokázala, že protiprávní jednání mělo v počátečním a konečném období kartelové dohody vliv na ceny, proto měla snížit výši pokuty. Komise se dopustila nesprávného právního posouzení tím, že ani nezkoumala, zda byly protisoutěžní praktiky uplatňovány, ani se nesnažila kvalifikovat jejich dopad na trh.

247    Napadené rozhodnutí je ostatně stiženo nedostatkem odůvodnění ohledně určení výchozí částky pokuty ve výši 50 milionů eur, jelikož Komise pouze uvedla, že taková byla částka, která „musela být uložena“. Tato částka je s ohledem na pokyny a rozhodovací praxi Komise nepřiměřená.

248    Komise zadruhé podle žalobkyně mohla v rámci určení výše její pokuty zohlednit pouze období od února 1998 do května 2000.

249    Komise totiž předložila pouze důkaz protiprávního jednání žalobkyně spáchaného mezi srpnem 1997 a 18. květnem 2000. Dále byla žalobkyně prvním podnikem, který poskytl důkazy ohledně existence kartelové dohody mezi srpnem 1997 a únorem 1998. Toto období tak nemohlo být přijato pro stanovení výše její pokuty.

250    Zatřetí Komise ničím neodůvodnila zvýšení částky pokuty za účelem odrazujícího účinku. Neobjasnila, proč bylo toto zvýšení nutné, a zejména nevysvětlila, proč bylo pravděpodobné, že v případě absence takového zvýšení se protiprávní bude jednání opakovat.

251    S ohledem na účel předejít opakování protiprávního jednání bylo dotčené zvýšení příliš vysoké a nepřiměřené. Částka pokuty před zvýšením zjevně stačila k tomu, aby měla odrazující účinek, bez ohledu na obrat a zdroje žalobkyně.

252    Začtvrté žalobkyně tvrdí, že podle oznámení Komise o spolupráci dostatečně nezohlednila její spolupráci v rámci řízení. Komise měla tuto spolupráci zohlednit také mimo rámec uvedeného oznámení, aniž by však porušila pokyny a zásady proporcionality a rovného zacházení.

253    Komise zpochybňuje argumenty žalobkyně.

 Závěry Tribunálu

–       K posouzení závažnosti protiprávního jednání a úrovně výchozí částky pokuty

254    Podle čl. 23 odst. 3 nařízení č. 1/2003 se při stanovování výše pokuty přihlíží k závažnosti a délce trvání protiprávního jednání.

255    Podle ustálené judikatury je závažnost protiprávního jednání určena s ohledem na řadu faktorů, jako například konkrétní okolnosti věci, její kontext a odrazující účinek pokut, u nichž má Komise prostor pro uvážení (rozsudky Soudního dvora ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, Sb. rozh. s. I‑5425, bod 241, a ze dne 10. května 2007, SGL Carbon v. Komise, C‑328/05 P, Sb. rozh. s. I‑3921, bod 43).

256    Podle bodu 1 A prvního pododstavce pokynů je „[p]ři hodnocení závažnosti protiprávního jednání třeba brát v úvahu jeho povahu, skutečný dopad na trh, pokud jej lze měřit, a velikost relevantního zeměpisného trhu“.

257    Komise za účelem kvalifikace protiprávního jednání jako velmi závažného v projednávané věci zohlednila povahu spáchaného protiprávního jednání, jež spočívalo v chování uvedených mezi nejzávažnějšími porušeními článku 81 ES, skutečnost, že pokrývalo celý EHP, kde trhy s PV a s PS měly společně značný rozsah, a skutečnost, že dané protiprávní jednání mělo mít dopad na trh, ačkoli je nebylo možné změřit (body 453 až 457 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

258    Následně byla obecná výchozí částka pokuty přizpůsobena každému z účastníků, zejména v závislosti na jejich individuální váze na trhu. Žalobkyni byla coby největšímu výrobci na trzích s PV a PS pojímaných jako jeden celek uložena výchozí částka pokuty 50 milionů eur (body 460 až 462 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

259     Žalobkyně toto posouzení zaprvé napadá tvrzením, že Komise měla zohlednit skutečnost, že kartelová dohoda byla ohledně PS kratší než v případě PV a že trh s PV představoval mezi 60 a 65 % trhů obou výrobků dohromady.

260    Je třeba poznamenat, že ačkoli je výchozí částka určena v závislosti na závažnosti protiprávního jednání jako celku, v případě jediného a trvajícího protiprávního jednání se v této fázi určování výše pokuty může ukázat vhodným zohlednění různé intenzity protiprávních chování (viz v tomto smyslu rozsudek BPB v. Komise, bod 89 výše, bod 364).

261    V projednávané věci Komise v bodě 331 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že „ přestože zůstala přesvědčená, že se jednalo o jediné protiprávní jednání, které pokrývalo současně PV i PS “, za účelem určení výše pokuty zohlednila „skutečnost, že kartelová dohoda o PS začala později, než kartelová dohoda o [PV] a skončila dříve“.

262    V rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně, tak Komise v rámci stanovení výše pokuty zohlednila skutečnost, že jednání ohledně PS mělo ve srovnání s celým protiprávním jednáním kratší trvání.

263    Žalobkyně nemůže platně tvrdit, že Komise tímto způsobem ve skutečnosti nepostupovala, a to na základě jediné skutečnosti, že body 457 až 462 odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahují odkaz na velikost trhů s PV a PS pojatých jako jeden celek a nevysvětlují přesný způsob, kterým bylo trvání koluzních jednání ohledně jednoho či druhého výrobku zohledněno během určování výchozí částky.

264    Komise totiž není povinna uvádět v odůvodnění svého rozhodnutí číselné údaje nebo podrobný přehled týkající se způsobu výpočtu pokuty (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, Cascades v. Komise, C‑279/98 P, Recueil, s. I‑9693, bod 50).

265    Dále Komise v odpovědi na písemnou otázku Tribunálu uvedla, že se rozhodla zohlednit odlišnou dobu trvání jednání týkajícího se PS, a to nikoli v rámci zvýšení pokuty podle doby trvání, ale při určení výchozí částky, a upřesnila, že se jednalo pouze o jeden z faktorů, které byly pro stanovení výchozí částky pokuty na odpovídající úrovni zohledněny.

266    V tomto ohledu, když žalobkyně tvrdí, že zohlednění omezené doby trvání jednání na trhu s PS mělo vést k poměrnému snížení výchozí částky pokuty, neuznává judikaturu, podle níž určování odpovídající výchozí částky nemůže být výsledkem jednoduchého aritmetického výpočtu; velikost dotčeného trhu mimoto představuje jen jeden z prvků, jenž může být k určení této částky zohledněn (viz v tomto smyslu rozsudek Dansk Rørindustri a další v. Komise, bod 255 výše, bod 243).

267    Výtka vycházející z nezohlednění omezené doby trvání jednání týkajícího se PS je tedy neopodstatněná.

268    Žalobkyně zadruhé tvrdí, že výchozí částka pokuty stanovená na 50 milionů eur je nepřiměřená s ohledem na pokyny a dřívější praxi Komise a že napadené rozhodnutí je v tomto ohledu nedodatečně odůvodněno.

269    V tomto ohledu je ohledně dřívější praxe, které se žalobkyně dovolává, třeba připomenout, že Komise při stanovování výše pokut disponuje určitým prostorem pro uvážení s cílem směrovat chování podniků k dodržování pravidel hospodářské soutěže. Skutečnost, že Komise v minulosti použila pokuty určité úrovně na určité typy protiprávních jednání, ji tedy nemůže zbavit možnosti tuto úroveň kdykoli zvýšit, aby bylo zajištěno provádění politiky v oblasti hospodářské soutěže a aby se zvýšil odrazující účinek pokut (viz rozsudek Soudu ze dne 8. října 2008, SGL Karbon v. Komise, T‑68/04, Sb. rozh. s. II‑2511, bod 49 a citovaná judikatura).

270    Ohledně pokynů je třeba uvést, jedná-li se v projednávané věci o protiprávní jednání kvalifikované jako velmi závažné, což je kvalifikace, již žalobkyně nezpochybnila, nelze výchozí částku pokuty 50 milionů eur s ohledem na stupnici stanovenou v pokynech považovat za zjevně nepřiměřenou.

271    Pokud jde o údajný nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí ohledně určení výchozí částky pokuty uložené žalobkyni, jsou požadavky na tyto podstatné formální náležitosti podle ustálené judikatury splněny, jestliže Komise ve svém rozhodnutí uvede posuzované skutečnosti, které jí umožnily vymezit závažnost a dobu trvání protiprávního jednání (viz rozsudek Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, bod 208 výše, bod 463 a citovaná judikatura).

272    Komise v projednávané věci dané požadavky splnila, když v bodech 453 až 462 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla prvky umožňující změřit závažnost dotčeného protiprávního jednání, a to skutečnosti, které se vztahují k jeho povaze, rozsahu a k velikosti dotčených trhů, a když objasnila jejich uplatnění na projednávaný případ.

273    Dále je ohledně odůvodnění výchozí částky pokuty v absolutní hodnotě namístě připomenout, že pokuty představují nástroj politiky hospodářské soutěže Komise, která musí mít možnost využívat prostoru pro uvážení při stanovení jejich výše, aby mohla směrovat jednání podniků ve smyslu dodržování pravidel hospodářské soutěže. Nelze tudíž požadovat, aby Komise v tomto ohledu poskytla jiné prvky odůvodnění než ty, jež se týkají závažnosti a doby trvání protiprávního jednání (rozsudek ze dne 8. října 2008, SGL Karbon v. Komise, bod 269 výše, bod 32).

274    Tato výtka je tedy neopodstatněná.

275    Zatřetí žalobkyně tvrdí, že Komise se dopustila chyby, když opomenula přezkoumat skutečný dopad kartelové dohody na trh v jiných obdobích než v těch, kdy byly podle žalobkyně dohody o cenách skutečně uplatňovány, a sice v období mezi srpnem 1997 a 18. květnem 2000 v případě PV a mezi 14. květnem 1998 a 19. prosincem 1999 v případě PS.

276    Žalobkyně uvádí, že Komise byla povinna přezkoumat míru, do jaké byly ceny ovlivněny, nebo alespoň odhadnout pravděpodobnost skutečného dopadu na trh během uvedených období.

277    V tomto ohledu je třeba připomenout, že ačkoli je existence skutečného dopadu protiprávního jednání na trh prvkem, jenž musí být zohledněn při posuzování závažnosti protiprávního jednání, jedná se jen o jedno z kritérií, jako jsou povaha protiprávního jednání a velikost zeměpisného trhu. Stejně tak z bodu 1 A prvního pododstavce pokynů vyplývá, že tento dopad má být zohledněn pouze je-li změřitelný.

278    Rovněž je třeba uvést, že takové cenové horizontální kartelové dohody nebo horizontální kartelové dohody o rozdělení trhu, jako je protiprávní jednání dotčené v projednávané věci, mohou být kvalifikovány jako velmi závažná protiprávní jednání na základě jejich samotné povahy, a Komise přitom není povinna prokazovat skutečný dopad protiprávního jednání na trh. Skutečný dopad protiprávního jednání představuje pouze jednu z řady skutečností, která, je-li měřitelná, může Komisi umožnit zvýšit výchozí částku pokuty nad rámec minimální předpokládané částky ve výši 20 milionů eur (rozsudek Soudního dvora ze dne 3. září 2009, Prym et Prym Consumer v. Komise, C‑534/07 P, Sb. rozh. s. I‑7415, body 74 a 75).

279    Z bodu 455 odůvodnění napadeného rozhodnutí v projednávané věci vyplývá, že Komise měla za to, že skutečný dopad všech dotčených protiprávních dohod na trh v EHP nebylo možné změřit, a proto z tohoto dopadu výslovně nevycházela, zejména s ohledem na úvahu, podle níž musí být skutečný dopad zohledněn, pouze pokud je měřitelný.

280    Ve stejném bodě Komise potvrdila, že koluzní dohody byly evropskými výrobci prováděny a že toto provádění mělo účinky na trh, přestože skutečné účinky bylo „obtížné ex hypothesi změřit“.

281    V bodě 457 odůvodnění napadeného rozhodnutí, který obsahuje závěr ohledně kvalifikace protiprávního jednání jako velmi závažného, Komise mimoto odkázala nejen na povahu protiprávního jednání, zeměpisný rozsah a velikost trhu, ale rovněž na skutečnost, že protiprávní jednání „[muselo] mít účinek“.

282    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že dotčenou kartelovou dohodu, jež byla prováděna na celém území EHP a měla za cíl rozdělení částí trhu a zákazníků, a rovněž stanovením cílových cen, mohla Komise oprávněně kvalifikovat s ohledem na její povahu jako velmi závažné protiprávní jednání, aniž byla povinna prokázat její skutečný dopad na trh.

283    Zjištění Komise, že protiprávní jednání jako celek „[muselo] mít účinek“ na trh, tak lze považovat pouze za podpůrnou indicii, jež byla při určování jeho závažnosti zohledněna.

284    Žalobkyně ostatně toto zjištění jako takové nepopírá, ale pouze tvrdí, že Komise měla uznat skutečnost, že protiprávní jednání nemělo během některých období protiprávního jednání skutečný dopad na trh, a tuto skutečnost měla zohlednit při určování výchozí částky.

285    Tato argumentace tak ve skutečnosti není namířená proti kvalifikaci protiprávního jednání jako velmi závažného, ale má zpochybnit výši pokuty, kterou Komise uložila v závislosti na jeho závažnosti.

286    V tomto ohledu je třeba podotknout, že ačkoli skutečný dopad protiprávního jednání, je-li měřitelný, představuje jeden z prvků, které mohou vést ke zvýšení výchozí částky pokuty nad předpokládanou minimální výši, v projednávané věci z bodu 455 odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že Komise měla za to, že dotčený dopad měřitelný nebyl, a tudíž ho při určování výše pokuty nebylo možné zohlednit.

287    V rozsahu, v němž žalobkyně odkazuje na rozsudek ze dne 5. dubna 2006, Degussa v. Komise (T‑279/02, Sb. rozh. s. II‑897, body 241 až 254), v němž Tribunál snížil výši pokuty určenou v závislosti na závažnosti protiprávního jednání, poté, co konstatoval, že Komise tuto částku stanovila s ohledem na skutečný dopad na trh, ačkoli tato okolnost nebyla prokázána pro celou dobu trvání protiprávního jednání, je třeba uvést, že na rozdíl od okolností ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, Komise v projednávané věci za účelem určení výše pokuty nevycházela ze skutečného dopadu protiprávního jednání na trh.

288    Co se ostatně týče skutečnosti, která v rámci určování výše pokuty nemusí být povinně zohledněna, nemůže žalobkyně Komisi platně vytýkat, že neuvedla důvody svého zjištění ohledně neměřitelné povahy skutečného dopadu protiprávního jednání.

289    Při stanovování výchozí částky pokuty uložené žalobkyni mohla Komise oprávněně odhlédnout od dotčeného faktoru a opřít se o jiné skutečnosti, jako je povaha protiprávního jednání, zeměpisný rozsah a velikost trhu, a to bez povinnosti tuto volbu odůvodnit.

290    Žalobkyně tedy neprávem tvrdí, že Komise byla povinna určit skutečný dopad kartelové dohody na trh a zohlednit neexistenci takového dopadu během některých období protiprávního jednání nebo uvést konkrétní důvody, jež byly základem jejího zjištění, podle něhož nebylo možné daný dopad změřit.

291    S ohledem na všechny výše uvedené úvahy, nemohou výtky ohledně posouzení závažnosti protiprávního jednání a určení výchozí částky pokuty obstát.

–       K odrazujícímu účinku

292    Žalobkyně tvrdí, že Komise neodůvodnila zvýšení pokuty za účelem odrazujícího účinku, jelikož opomenula vysvětlit nezbytnost zvýšení s ohledem na konkrétní situaci žalobkyně a zhodnotit pravděpodobnost opakování protiprávního jednání. Podle žalobkyně je nadto dotčené zvýšení o 50 % příliš vysoké s ohledem na cíl, kterým bylo předejít opakování protiprávního jednání, a je nepřiměřené, ať je velikost jejího podniku jakákoli.

293    Ohledně odůvodnění napadeného rozhodnutí je třeba poznamenat, že Komise uvedla, že výši pokut je třeba stanovit na úrovni zaručující dostatečný odrazující účinek, a to s ohledem na velikost každého podniku (bod 463 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

294    Ve témže bodě odůvodnění použila Komise na výchozí částku pokuty uložené žalobkyni násobící koeficient 1,5, a to s ohledem na její značnou výši, která vyplývala z jejího vysokého světového obratu během posledního účetního období, jež předcházelo vydání napadeného rozhodnutí.

295    Je třeba konstatovat, že Komise těmito úvahami právně dostatečným způsobem uvedla skutečnosti zohledněné při zvýšení pokuty uložené žalobkyni za účelem odrazení, čímž žalobkyni umožnila obeznámit se s důvody tohoto zvýšení uskutečněného s ohledem na její konkrétní situaci a uplatnit její práva a soudu Unie umožnila vykonat jeho přezkum.

296    Komise totiž v rámci uvedení důvodů vysvětlujících úroveň pokuty není povinna uvádět číselné údaje, z nichž při výkonu své posuzovací pravomoci vycházela, a to zejména jedná-li o sledovaný odrazující účinek (viz v tomto smyslu rozsudek Cascades v. Komise, bod 264 výše, body 39 až 48, a rozsudek Soudu ze dne 27. září 2006, Akzo Nobel v. Komise, T‑330/01, Sb. rozh. s. II‑3389, bod 125).

297    Pokud jde o opodstatněnost napadeného rozhodnutí, je třeba nejprve připomenout, že při určování výše pokuty musí Komise dbát na její odrazující povahu (rozsudky Soudního dvora ze dne 7. června 1983, Musique Diffusion française a další v. Komise, 100/80 až 103/80, Recueil, s. 1825, bod 106, a Archer Daniels Midland v. Komise, bod 158 výše, bod 63).

298    Komise v tomto ohledu může zohlednit obzvláště velikost a hospodářskou sílu dotčeného podniku (viz v tomto smyslu rozsudky Musique Diffusion française a další v. Komise, bod 297 výše, bod 120, a Dansk Rørindustri a další v. Komise, bod 255 výše, bod 243).

299    Stejně tak bod 1 A čtvrtý pododstavec pokynů stanoví, že je nezbytné brát v úvahu, zda původci protiprávních jednání skutečně měli hospodářskou schopnost způsobit významnou škodu jiným hospodářským subjektům, především pak spotřebitelům, a určit výši pokuty na úrovni, která zajistí její dostatečně odrazující účinek.

300    Pokud jde v projednávané věci o tvrzení žalobkyně vycházející z údajné nepřiměřené povahy dotčeného zvýšení, je třeba poznamenat, že odpovídá-li sankcionované protiprávní jednání jednáním, jejichž protiprávnost byla Komisí několikrát potvrzena již od jejích prvních zásahů v této oblasti, mohla Komise stanovit výši pokuty na dostatečně odrazující úrovni, aniž byla povinna posoudit pravděpodobnost opakování protiprávního jednání ze strany žalobkyně (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 12. prosince 2007, BASF et UCB v. Komise, T‑101/05 a T‑111/05, Recueil, s. II‑4949, body 46 a 47).

301    Dále je třeba poznamenat, že Komise při stanovení výše pokut disponuje určitým prostorem pro uvážení, aby chování podniků směrovala ve smyslu dodržování pravidel hospodářské soutěže. S přihlédnutím k velikosti žalobkyně potvrzené jejím zvláště vysokým světovým obratem, nelze v tomto ohledu dotčené zvýšení o 50 % vzhledem k odrazujícímu cíli považovat za nepřiměřené.

302    Jelikož základem dotčeného zvýšení je úvaha, z níž se nevycházelo při určování výchozí částky, a sice nutnost zajistit odrazující charakter pokuty s ohledem na významné celkové zdroje žalobkyně, nemůže posledně uvedená platně tvrdit, že odrazující cíl byl dostatečně zohledněn již při stanovení výchozí částky .

303    S ohledem na výše uvedené projednávané výtce nelze vyhovět.

–       K délce trvání protiprávního jednání

304    Komise v bodě 467 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že žalobkyně se účastnila na dlouhodobém protiprávním jednání, jež trvalo od 31. ledna 1994 do 31. prosince 2000, a to během období šesti let a jedenácti měsíců. Výchozí částka její pokuty byla tudíž zvýšena o 65 %, a sice 10 % za každý celý rok její účasti na protiprávním jednání a 5 % pro zbývající období.

305    Žalobkyně toto posouzení zpochybňuje tím, že tvrdí, že Komise neprokázala její účast na protiprávním jednání za období předcházející srpnu 1997, ani za období následující po 18. květnu 2000.

306    Jelikož je tato výtka shodná s argumentací rozvinutou žalobkyní v rámci prvních dvou výše přezkoumaných žalobních důvodů, není třeba ji přezkoumávat samostatně.

307    Dále žalobkyně tvrdí, že byla první společností, která v rámci své spolupráce s Komisí poskytla důkazy o existenci kartelové dohody mezi srpnem 1997 a únorem 1998. Podle žalobkyně tak Komise toto období nemohla zohlednit při určení výše její pokuty.

308    Podle bodu 23 písm. b) posledního pododstavce oznámení o spolupráci platí, že „pokud podnik poskytne důkazy, které se vztahují ke skutečnostem, které předtím nebyly Komisi známy a mají přímý dopad na závažnost nebo trvání předpokládaného kartelu, Komise je nevezme v úvahu při stanování pokuty pro podnik, který tyto důkazy předložil“.

309    V projednávané věci žalobkyně v podstatě namítá, že důkazy o protiprávním jednání, které poskytla v rámci své spolupráce, měly přímý dopad na stanovení doby trvání kartelové dohody v rozsahu, v němž Komisi umožnily stanovit datum počátku protiprávního jednání na srpen 1997.

310    Je třeba podotknout, že tento argument spočívá na úvaze, podle níž Komise právně dostačujícím způsobem neprokázala existenci protiprávního jednání v období před srpnem 1997.

311    Jelikož tato úvaha byla odmítnuta při přezkumu prvního žalobního důvodu (viz bod 170 výše), nemůže tedy obstát ani projednávaný argument. Vzhledem k tomu, že Komise oprávněně stanovila, že kartelová dohoda se týkala období předcházejících srpnu 1997, nemohl mít důkaz předložený žalobkyní ohledně následujícího období přímý dopad na prokázání doby trvání kartelové dohody.

312    S ohledem na vše výše uvedené projednávaná výtka v rozsahu, v němž se týká trvání protiprávního jednání, nevyžaduje samostatný přezkum ve srovnání s přezkumem výše uvedeného prvního a druhého žalobního důvodu a ve zbývající části je neopodstatněná.

–       K nezohlednění spolupráce žalobkyně nad rámec oznámení o spolupráci

313    Žalobkyně ve vztahu k třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného uplatnění oznámení o spolupráci, jež je přezkoumaný níže, podpůrně tvrdí, že Komise plně nezohlednila její spolupráci nad rámec působnosti tohoto oznámení jako polehčující okolnosti.

314    V tomto ohledu stačí připomenout, že v případě protiprávních jednání, která spadají do rámce působnosti oznámení o spolupráci, účastník Komisi v podstatě nemůže platně vytýkat, že nevzala v úvahu stupeň jeho spolupráce jako polehčující okolnost mimo právní rámec oznámení o spolupráci (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 15. března 2006, BASF v. Komise, T‑15/02, Sb. rozh. s. II‑497, bod 586 a citovaná judikatura).

315    V projednávané věci má tato úvaha o to větší váhu, že Komise zohlednila spolupráci žalobkyně tím, že v souladu s oznámením o spolupráci snížila výši pokuty. Za těchto okolností Komisi nelze platně vytýkat, že nad rámec působnosti daného oznámení neuplatnila dodatečné snížení výše pokuty uložené žalobkyni.

316    V důsledku toho nelze projednávané výtce, a tudíž ani celému čtvrtému žalobnímu důvodu vyhovět.

 K použití oznámení o spolupráci

 Argumenty účastnic řízení

317    Projednávaný žalobní důvod se dělí na tři výtky vztahující se zaprvé k posouzení data žádosti o shovívavost žalobkyně, zadruhé k jejímu zařazení ve srovnání s ostatními dvěma dotčenými podniky a zatřetí k úrovni přiznaného snížení výše pokuty.

–       K posouzení data podání žádosti žalobkyně

318    Žalobkyně tvrdí, že Komise měla nesprávně za to, že její žádost o shovívavost byla podána dne 4. dubna 2003, místo 3. dubna, v 9:30 hodin, tedy dne, kdy telefonicky kontaktovala Komisi s tím, že uznává svoji účast na protiprávním jednání, a požádala o naléhavou schůzku za účelem poskytnutí ústního důkazu.

319    Žádosti o shovívavost musejí být přezkoumány v pořadí, ve kterém byly přijaty, a to nezávisle na otázce, zda je žadatel připraven poskytnout informace písemně či ústně. V projednávané věci žalobkyně podala svoji žádost při telefonickém rozhovoru dne 3. dubna, po němž následoval fax odeslaný téhož dne v 13:24 hodin, ve kterém žalobkyně požádala o naléhavou schůzku za účelem podání ústního prohlášení.

320    Skutečnost, že Komise takovou žádost odmítla považovat za žádost o shovívavost, penalizuje podnik, který si přeje učinit ústní prohlášení, jež vyžaduje čas z hlediska organizace. Uzná-li podnik protiprávní jednání a přeje-li si spolupracovat tím, že podá prohlášení neprodleně a v termínu, na němž se s Komisí dohodl, je podle žalobkyně jeho žádost třeba považovat za podanou v okamžiku, kdy za účelem podání prohlášení požádal o schůzku s Komisí.

321    Ústní prohlášení podniků jsou uznávaným způsobem podání žádostí o shovívavost. Přístup Komise v napadeném rozhodnutí však podniky od podávání ústních důkazů odrazuje a jde proti cílům oznámení o spolupráci. V projednávané věci byla žalobkyně jediným podnikem, jenž představil své vedoucí pracovníky, kteří jsou přímými svědky kartelové dohody, aby učinili ústní prohlášení a odpověděli na otázky Komise.

322    Telefonický rozhovor i fax ze dne 3. dubna podle žalobkyně potvrzují její žádost o schůzku za účelem podání žádosti o shovívavost a zmiňují povahu informací, jež měla v úmyslu Komisi co nejrychleji sdělit. V druhém faxu zaslaném téhož dne v 17:24 žalobkyně uvedla, že je připravena okamžitě poskytnout informace a je Komisi k dispozici pro uskutečnění společné schůzky v tentýž den nebo nazítří.

323    Dotčená oznámení tak jasně uvedla důvod schůzky a povahu informací, které měla žalobkyně v úmyslu Komisi předložit. Skutečnost, že samy o sobě neobsahovaly informace ohledně protiprávního jednání, je nerelevantní.

324    Tím, že Komise odmítla zohlednit, že žalobkyně podala žádost o shovívavost dne 3. dubna 2003 v 9:30 hodin, nebo podpůrně ve 13:24 hodin, neuznala specifika ústní žádosti a porušila tím čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 a body 21 až 23 oznámení o spolupráci.

325    Komise nadto porušila zásadu ochrany legitimního očekávání a zásadu řádné správy. Žalobkyně mohla oprávněně věřit, že její žádost bude považována za podanou v okamžiku jejího telefonátu. Za těchto podmínek bylo na Komisi, aby žalobkyni informovala o tom, jakým způsobem měla v úmyslu použít oznámení o spolupráci, což by žalobkyni umožnilo okamžitě poslat písemnou žádost faxem.

326    Tím, že Komise přiznala přednostní zacházení podniku, jež zaslal dokumenty faxem, porušila zásadu rovného zacházení na úkor žalobkyně, která chtěla podat důkaz ústně.

327    Komise zpochybňuje argumenty žalobkyně.

–       K zařazení žalobkyně ve srovnání se dvěma ostatními dotčenými podniky

328    Žalobkyně tvrdí, že Komise nesprávně konstatovala, že společnosti EKA Chemicals a Arkema v okamžiku podání jejich žádostí o shovívavost splnily podmínku stanovenou v bodě 21 oznámení o spolupráci.

329    Komise zohlednila pouze okamžik podání žádostí o shovívavost společnostmi EKA Chemicals a Arkema a opomenula přezkoumat, zda předložily důkaz s významnou přidanou hodnotou, a porušila tím body 21 až 23 oznámení o spolupráci, čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, i svoji povinnost uvést odůvodnění.

330    Informace poskytnuté společnostmi EKA Chemicals a Arkema však nepředstavovaly důkaz s významnou přidanou hodnotou, a proto nesplnily podmínku stanovenou v bodě 21 oznámení o spolupráci.

331    V případě společnosti EKA Chemicals se většina informací poskytnutých v jejím faxu ze dne 29. března 2003 a v jejím ústním prohlášení ze dne 31. března 2003 týkala dohod mezi dvěma skandinávskými výrobci, a nedaly se tak prokázat kartelové dohody relevantní v EHP. Velká část informací se týkala skutkových okolností předcházejících začátku kartelové dohody.

332    Komise se v napadeném rozhodnutí opírá o poznatky předložené společností EKA Chemicals pouze šestkrát, a pouze jedná-li se o období předcházející srpnu 1997. Tyto důkazy měly omezenou hodnotu, neboť byly nepodložené, nejasné a nepřesvědčivé. Ve skutečnosti Komise použila informace předložené společností EKA Chemicals pouze dne 8. října 2004. Vzhledem k tomu, že EKA Chemicals se na kartelové dohodě podílela jen do svého vstupu na „kontinentální trh“ (bod 364 odůvodnění napadeného rozhodnutí), nemohla o tomto trhu poskytnout informace.

333    Pokud jde o společnost Arkema, zaslali její právní poradci Komisi dne 3. dubna 2003 fax, k němuž připojili třináct příloh, a přitom uvedli, že obsahují dokumenty ohledně protiprávního jednání.

334    Jednalo se o rukou psané poznámky a listiny, na kterých nebylo uvedeno datum a název, z nichž některé byly obtížně čitelné a nízké kvality či dokonce neúplné, jiné obsahovaly nesrozumitelné symboly nebo zkratky, a to bez dalšího vysvětlení. Komise sama ve svém dopise zaslaném žalobkyni dne 1. dubna 2005 uznala, že bylo obtížné tyto dokumenty číst. Společnost Arkema poskytla vysvětlení nebo komentáře k těmto dokumentům až dne 26. května 2003.

335    Dotčené dokumenty nelze považovat za důkazy, neboť nedokazují skutečnosti bez dodatečných vysvětlení. Neobsahují údaje ohledně dat, míst, předmětu diskuzí, účastníků a neumožňují vyvodit, že se týkají PV.

336    Až následná vysvětlení, jež byla poskytnuta dne 26. května 2003, dala dotčeným dokumentům důkazní sílu. Ke každému dokumentu ze dne 3. dubna 2003 bylo totiž za účelem porozumění jeho obsahu a posouzení jeho rozsahu nezbytné podrobné vysvětlení, jež bylo poskytnuto dne 26. května 2003.

337    Společnost Arkema poskytla důkazy až dne 26. května 2003, asi sedm týdnů po úvodním faxu. Čas potřebný k dodání jmenovaných důkazů demonstroval neadekvátní a neúplnou povahu oznámení ze dne 3. dubna 2003, která byla výsledkem „unáhleného a nevhodného pokusu“ společnosti Arkema o získání shovívavosti souběžně ve více věcech. Tuto unáhlenost znázorňuje skutečnost, že přílohy zaslané dne 3. dubna 2003 byly předloženy ve špatném pořadí, byly dokonce nekompletní a musely být doplněny dokumenty poskytnutými dne 26. května 2003.

338    Komise v napadeném rozhodnutí vycházela současně z dokumentů poskytnutých dne 3. dubna 2003, z dokumentů přeložených dne 26. května 2003 a z vysvětlení poskytnutých v tentýž den. Když Komise odkazuje na dokument poskytnutý dne 3. dubna 2003, výslovně vychází z vysvětlení ze dne 26. května 2003 (viz například bod 185 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dokumenty zaslané dne 3. dubna 2003 byly použity pouze při odkazu na jednu schůzku (bod 192 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a tento odkaz rovněž vyžadoval odkaz na vysvětlení ze dne 26. května 2003.

339    Společnost Arkema mimoto nepožádala o shovívavost ohledně PS a před 15. červencem 2003 nepředložila ohledně PS žádnou informaci. Komise tedy nemohla odůvodněně dospět k závěru, že dokumenty poskytnuté dne 3. dubna 2003 se týkaly obou výrobků, které jsou předmětem žaloby.

340    Komise zpochybňuje argumenty žalobkyně.

–       K úrovni snížení přiznaného žalobkyni

341    Žalobkyně podpůrně argumentuje, že Komise se dopustila nesprávného právního posouzení a zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu tím, že jí na základě její spolupráce odmítla přiznat snížení do 20 %, jež bylo stanoveno pro třetí podnik, který splnil požadavek uvedený v bodě 21 oznámení o spolupráci.

342    Úroveň snížení je stanovena s ohledem na okamžik, v němž byly poskytnuty důkazy, a na jejich významnou přidanou hodnotu. Komise však nepřezkoumala, v jaké míře informace žalobkyně významnou přidanou hodnotu představovaly.

343    Dále Komise správně neohodnotila rozsah informací, které žalobkyně poskytla. Na rozdíl od informací společností EKA Chemicals a Arkema se informace poskytnuté žalobkyní týkaly PV i PS. Žalobkyně poskytla detailní a přesné informace o všech důležitých schůzkách zmíněných v napadeném rozhodnutí, jež se konaly ohledně PV mezi srpnem 1997 a koncem roku 1998, a ohledně PS mezi květnem 1998 a prosincem 1999. Za účelem prokázání protiprávního jednání se Komise opírala prakticky o všechny schůzky, které žalobkyně zmínila.

344    Komise měla v tomto ohledu uvážit, že žalobkyně byla první, kdo předložil detailní informace, a tudíž nové informace, o všech uvedených schůzkách tvořících základ kartelové dohody. Komise nesprávně oznámila, že ostatní podniky ji o těchto schůzkách již informovaly. Komise nemohla posuzovat důkaz poskytnutý žalobkyní pouze „jako celek“, ale měla posoudit každou informaci.

345    Komise popřela povahu informací poskytnutých žalobkyní, když konstatovala, že potvrzovaly pouze informace, které již poskytla společnost Degussa. Žalobkyně předložila podstatné doplňující důkazy obsahující přímá svědectví. Komise pouze desetkrát vycházela z informací společnosti Degussa, které především neuvádějí schůzky z roku 1997 ohledně PV, jež zmínila žalobkyně.

346    Komise měla vzít v úvahu fakt, že jediná žalobkyně jí dala k dispozici své vedoucí pracovníky, kteří předložili přímý důkaz o protiprávním jednání, že nezaslala pouze písemná prohlášení prostřednictvím svých advokátů a po podání své žádosti o shovívavost trvale spolupracovala, když odpovídala na žádosti o informace a z vlastní iniciativy poskytovala doplňující informace. Komise nesprávně uvážila, že ústní svědectví účastníků schůzky měla menší důkazní hodnotu než důkazy listinné.

347    Napadené rozhodnutí je z velké části založeno na informacích poskytnutých žalobkyní. Tím, že Komise nezohlednila vysoký stupeň této spolupráce, nepoužila správně bod 23 oznámení o spolupráci.

348    Snížení přiznané žalobkyni bylo zvláště nízké a nepřiměřené, jak ve srovnání s maximálním snížením stanoveným v oznámení o spolupráci, tak ve srovnání se sníženími přiznanými ostatním dotčeným podnikům, a to zejména společnosti Arkema, což vedlo k porušení zásady rovného zacházení. Žalobkyně přispěla k prokázání protiprávního jednání ve větší míře než Arkema. Snížení výše pokuty přiznané žalobkyni je tedy „zjevně protiprávní a neodůvodněně nízké“.

349    Komise tvrdí, že v bodě 523 odůvodnění napadeného rozhodnutí právně dostatečným způsobem uvedla důvody, proč žalobkyni na základě její spolupráce přiznala snížení pokuty o 10 %.

350    V otázce významu a rozsahu přidané hodnoty důkazů předložených žalobkyní Komise zohlednila skutečnost, že dotčené důkazy se týkaly obojího, PV i PS. To nic nemění na tom, že žalobkyně poskytla především důkazy, které potvrdily některé informace od společností Degussa a Arkema.

351    Pokud je pravda, že důkazy poskytnuté žalobkyní jsou citovány v napadeném rozhodnutí ve vztahu ke všem vícestranným schůzkám za období od 1997 do 2000, byly již tyto schůzky podle Komise v okamžiku žádosti žalobkyně o shovívavost oznámeny ostatními podniky. Komise tak mohla mít za to, že důkazy poskytnuté žalobkyní pouze potvrdily to, co již o celém protiprávním jednání věděla.

352    Ohledně rozsahu a kontinuity spolupráce žalobkyně po podání její žádosti o shovívavost z bodu 23 písm. b) druhého pododstavce poslední věty oznámení o spolupráci vyplývá, že Komise není povinna tyto prvky zohlednit. Nepřetržitá spolupráce se předpokládá a dotčené ustanovení spíše umožňuje penalizovat nedostatečnou spolupráci po podání žádosti o shovívavost.

353    Ohledně údajné porušení zásady rovného zacházení nebyly situace žalobkyně a společnosti Arkema srovnatelné, a to z důvodů uvedených v bodech 510 a 513 odůvodnění napadeného rozhodnutí; tento rozdíl ospravedlňuje přiznání maximálního snížení společnosti Arkema, ale nikoli žalobkyni. Komise mimoto v bodě 515 odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně zohlednila datum, kdy žalobkyně předložila důkazy.

 Závěry Tribunálu

354    Oznámení o spolupráci ve svých bodech 21 až 23 stanoví:

„21. Pro získání nároku [na snížení pokuty] musí podnik poskytnout Komisi důkaz o předpokládaném protiprávním jednání, který představuje významnou přidanou hodnotu k důkazům, které Komise již vlastní, a musí ukončit svou účast v předpokládaném protiprávním jednání nejpozději v době předložení důkazů.

22. Pojem ,přidané hodnoty‘ se vztahuje na rozsah, v němž poskytnutý důkaz posiluje svou povahou a/nebo obsaženými podrobnostmi schopnost Komise dokázat dotyčné skutečnosti. Při vyhodnocování Komise obvykle přikládá větší hodnotu písemným důkazům, které pocházejí z doby, k níž se vztahují, než později vypracovaným důkazům. Podobně se má obecně za to, že důkazy, které mají přímý vztah k dotyčným otázkám, mají větší hodnotu než důkazy, které s nimi souvisejí pouze nepřímo.

23. Komise v každém konečném rozhodnutí přijatém na konci správního řízení určí:

a) zda důkazy, které podnik předložil, představovaly významnou přidanou hodnotu k důkazům, které Komise v té době vlastnila;

b) úroveň snížení, na kterou má podnik nárok ve vztahu k pokutě, která by mu byla jinak uložena, a to tímto způsobem. Pro

- první podnik, který splnil požadavky bodu 21: snížení o 30 – 50 %,

- druhý podnik, který splnil požadavky bodu 21: snížení o 20 – 30 %,

- další podniky, které splnily požadavky bodu 21: snížení do 20 %.

Při určování úrovně snížení v každém z těchto pásem Komise přihlédne k době, kdy byly předloženy důkazy splňující požadavky bodu 21, a k míře, v jaké tyto důkazy představovaly přidanou hodnotu. Může také vzít v úvahu rozsah a stálost jakékoli spolupráce, kterou podnik poskytl poté, co předložil důkazy.

Pokud podnik kromě toho poskytne důkazy, které se vztahují ke skutečnostem, které předtím nebyly Komisi známy a mají přímý dopad na závažnost nebo trvání předpokládaného kartelu, Komise je nevezme v úvahu při stanovování pokuty pro podnik, který tyto důkazy předložil.“

355    Na základě oznámení o spolupráci Komise v projednávané věci konstatovala, že společnost Degussa splnila podmínky pro to, aby mohla být od pokuty zcela osvobozena. Vzhledem k tomu, že společnosti EKA Chemicals a Arkema byly považovány za první a druhý podnik, který splnil požadavek stanovený bodem 21 daného oznámení, získaly snížení pokuty o 40 a 30 %. Žalobkyně, jež je považována za třetí podnik splňující daný požadavek, získala snížení o 10 % (body 501 až 524 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

–       K posouzení data žádosti podané žalobkyní

356    Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že společnost EKA Chemicals podala svoji žádost o shovívavost dne 29. března 2003, učinila ústní prohlášení dne 31. března 2003 a během téhož týdne poskytla důkazy o protiprávním jednání (body 67, 503 a 505 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

357    Dne 3. dubna 2003 v 15:50 zaslala společnost Arkema Komisi faxem svoji žádost o shovívavost s třinácti přílohami a uvedla, že obsahují dokumenty ohledně dotčené kartelové dohody. Dne 26. května 2003 společnost Arkema Komisi předložila nové informace týkající se své žádosti o shovívavost, mezi nimiž byla vysvětlení k dokumentům zaslaným dne 3. dubna 2003 (body 69, 510 a 516 napadeného rozhodnutí).

358    Ze spisu a z bodů 68 až 71 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně Komisi poprvé kontaktovala telefonicky dne 3. dubna 2003 dopoledne.

359    V 13:15 téhož dne žalobkyně faxem informovala Komisi, že si „ tímto“ přeje podat žádost na základě oznámení o spolupráci a že s ohledem na ústní povahu důkazu si přeje „se s Komisí co nejrychleji setkat, aby ji mohla s těmito skutečnostmi seznámit na základě řízení, které tento typ ústního prohlášení [umožňuje]“. Na závěr žalobkyně Komisi požádala o potvrzení její „disponibility ke schůzce [následující den] “.

360    Faxem zaslaným v 17:24 téhož dne žalobkyně potvrdila, že je „připraven[a] okamžitě poskytnout doplňující informace, a že [je] tedy Komisi plně k dispozici za účelem konání schůzky [v tentýž den nebo v den následující] “. Faxem z téhož dne zaslaným v 17:28 žalobkyně potvrdila svoji účast na schůzce s Komisí stanovené na následující den 4. dubna 2003 v 14:15 hodin.

361    Dne 4. dubna 2003 žalobkyně učinila ústní prohlášení v prostorách Komise, jež doplnila svědectvími svých odpovědných osob. Dne 9. dubna 2003 učinila ústní prohlášení, které se týkalo konkrétně PS. Ve dnech 11. a 16. dubna 2003 svá prohlášení potvrdila písemně tím, že připojila určité doplňující informace.

362    S ohledem na tyto okolnosti, jež žalobkyně nezpochybnila, měla Komise v napadeném rozhodnutí za to, že „dne 4. dubna 2003 [… žalobkyně] podala žádost o použití oznámení o [spolupráci] spočívající v ústním prohlášení“ (bod 515 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

363    V rámci projednávané výtky žalobkyně tvrdí, že Komise se při použití bodů 21 až 23 oznámení o spolupráci dopustila nesprávného právního posouzení. Pokud si podnik přeje spolupracovat, a bez prodlení a v okamžik smluvený s Komisí učiní prohlášení, musí být jeho žádost podle žalobkyně považována za podanou v okamžiku, kdy Komisi za účelem učinění tohoto prohlášení kontaktoval.

364    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že z bodů 21 a 23 oznámení o spolupráci vyplývá, že pro získání nároku na snížení pokuty musí podnik Komisi poskytnout důkaz, který představuje významnou přidanou hodnotu k těm, které již Komise vlastní. Za účelem uplatnění pásem snížení pokuty stanovených v bodě 23 písm. b) uvedeného oznámení musí Komise mimoto určit okamžik, v němž podnik daný požadavek splnil.

365    Ze znění dotčených ustanovení tak jasně vyplývá, že za účelem uplatnění pásem snížení stanovených v bodě 23 písm. b) oznámení o spolupráci musí Komise určit okamžik, ve kterém jí podnik skutečně poskytl důkazy představující významnou přidanou hodnotu ve vztahu k těm, které již Komise vlastní.

366    Tento výklad podporují úvahy vztahující se k systému stanovenému dotčeným oznámením, podle nichž je Komise povinna určit přesný okamžik, kdy jsou podmínky pro snížení pokuty daným podnikem splněny tím, že srovná poskytnuté důkazy s důkazy, které již k datu podání žádosti vlastnila, a tyto důkazy tak musí skutečně mít k dispozici.

367    V rozsahu, v němž žalobkyně argumentuje, že tento přístup založený na určení okamžiku skutečného předložení důkazů podnikem, jenž podává žádost o shovívavost, omezuje motivaci dotčených podniků předložit ústní důkaz, který tak může zahrnovat svědectví osob přímo zapojených do protiprávního jednání, je třeba podotknout, že tato úvaha, i kdyby byla považována za prokázanou, nemůže zpochybnit výklad vyplývající ze samotného znění oznámení o spolupráci.

368    V každém případě žalobkyně nesprávně tvrdí, že dotčený přístup může vést k nerovnému zacházení na úkor podniků, které si přejí učinit ústní prohlášení.

369    Dotčená ustanovení oznámení o spolupráci, která vyžadují přesné určení okamžiku předložení důkazů, jež mají významnou přidanou hodnotu ve vztahu k těm, které již Komise vlastní, se vztahují bez rozdílu na všechny podniky, které podaly žádost o shovívavost.

370    Pokud jde o určení data žádosti, musejí být situace podniků, které podávají žádost o shovívavost na základě uvedeného oznámení, považovány za srovnatelné, a to nezávisle na způsobech předložení důkazů, které si žadatel zvolil. S těmito situacemi tedy musí být zacházeno stejně.

371    S ohledem na tyto úvahy nelze přijmout tvrzení žalobkyně, podle něhož je pro účely uplatnění pásem snížení pokuty třeba zohlednit okamžik, kdy podnik Komisi kontaktoval za účelem podání ústního prohlášení.

372    V projednávané věci je nesporné, že žalobkyně Komisi nepředložila žádný důkaz ohledně dotčeného protiprávního jednání před svým ústním prohlášením ze dne 4. dubna 2003. Komise proto oprávněně konstatovala, že žalobkyně splnila předpoklad stanovený v bodě 21 oznámení o spolupráci až k tomuto datu.

373    V tomto ohledu se žalobkyně již nemůže platně dovolávat časových omezení týkajících se podání jejího ústního prohlášení.

374    Konkrétně proto, že ústní předání informací se jeví jako pomalejší způsob spolupráce než předání informací písemně, si dotčený podnik, který se rozhodl předat informace ústně, musí být vědom rizika, že jiný podnik Komisi doručí určující důkazy k prokázání existence kartelové dohody písemnou cestou a dříve než on (viz v tomto smyslu rozsudek BASF v. Komise, bod 314 výše, bod 505).

375    Žalobkyně ostatně netvrdí, že okamžik, kdy podala svoji žádost o shovívavost, byl jakkoli podmíněn dostupností prostředků Komise. Z okolností případu mimoto vyplývá, že Komise plně zohlednila naléhavost, kterou žalobkyně uvedla, a zorganizovala schůzku k navrhnutému datu za účelem přijetí její žádosti.

376    Ohledně údajného porušení zásady ochrany legitimního očekávání z ustálené judikatury vyplývá, že právo dovolávat se této zásady se vztahuje na každého jednotlivce, který se nachází v situaci, z níž vyplývá, že u něj správní orgán Unie vyvolal podloženou naději (viz rozsudek Soudu ze dne 7. června 2006, Österreichische Postsparkasse a Bank für Arbeit und Wirtschaft v. Komise, T‑213/01 a T‑214/01, Sb. rozh. s. II‑1601, bod 210 a citovaná judikatura).

377    V projednávané věci žalobkyně pouze tvrdí, že Komise ji měla informovat o způsobu, jakým zamýšlela uplatnit oznámení o spolupráci.

378    S ohledem na jasné znění výše citovaných ustanovení uvedeného oznámení, která vyžadují důkazy, jež mají významnou přidanou hodnotu ve vztahu k těm, které již Komise vlastní, přitom žalobkyně nemohla oprávněně očekávat, že pro účely uplatnění pásem snížení pokuty bude pořadí její spolupráce určeno ve vztahu k datu jejích oznámení učiněných dne 3. dubna 2003, neboť v rámci těchto oznámení nebyl předložen žádný důkaz.

379    Žalobkyně ostatně netvrdí, že by jí Komise dala sebemenší ujištění, že její žádost bude posuzována jako by byla předložena dne 3. dubna 2003, a nevytýká jí, že nejednala s rychlostí, kterou okolnosti vyžadovaly.

380    Proto je třeba konstatovat, že Komise neučinila žádná opatření a ani nejednala způsobem, který by u žalobkyně vyvolal jakékoli legitimní očekávání, že její žádost o shovívavost bude v okamžiku, kdy dne 3. dubna 2003 Komisi kontaktovala, považována za naplňující podmínky stanovené v bodě 21 oznámení o spolupráci.

381    Následkem toho je třeba zamítnout argumentaci žalobkyně vycházející z porušení zásady legitimního očekávání i argumentaci vycházející z porušení zásady řádné správy, která spočívá na stejných argumentech.

382    S ohledem na vše výše uvedené je výtka ohledně posouzení data podání žádosti o shovívavost neopodstatněná.

–       K posouzení informací poskytnutých ostatními dvěma dotčenými podniky

383    Žalobkyně tvrdí, že ani společnost EKA Chemicals, ani Arkema neposkytly k datu podání jejich žádostí důkazy představující významnou přidanou hodnotu ve vztahu k těm, které již Komise vlastní.

384    Zaprvé tvrdí, že aby mohla Komise každý podnik klasifikovat za účelem uplatnění pásem snížení pokuty stanovených v bodě 23 písm. b) oznámení, zohlednila pouze okamžik podání jejich žádostí o shovívavost, aniž vzala ohled na přidanou hodnotu předložených důkazů. Žalobkyně dále vyvozuje, že dotčená posouzení nejsou dostatečně odůvodněna.

385    Nejprve je třeba podotknout, že Komise v bodech 503 a 509 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že společnosti EKA Chemicals a Arkema obě předložily důkazy přinášející významnou přidanou hodnotu ve srovnání s těmi, které již Komise měla k datu jejich podání.

386    V případě společnosti EKA Chemicals Komise především uvedla, že jí přeložila důkazy týkající se období mezi 31. lednem 1994 a 14. říjnem 1997 ohledně skutečností, které Komise dříve opomíjela, a které tudíž měly přímý dopad na stanovování doby trvání kartelové dohody. Komise mimoto uvedla, že EKA Chemicals poskytla důkazy potvrzující a doplňující důkazy předložené společností Degussa, jež se vztahovaly k období mezi 14. říjnem 1997 a 31. prosincem 1999 (bod 506 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

387    Ačkoli tyto úvahy byly vyjádřeny v rámci posouzení úrovně snížení pokuty uvnitř použitelného pásma, Komise z nich rovněž vycházela, aby stanovila pásmo použitelné na společnost EKA Chemicals, pokud jde o důkazy, které jí mezi 29. a 31. březnem 2003 EKA Chemicals poskytla, a žádná další žádost o shovívavost mezi těmito daty nepřišla.

388    Ohledně společnosti Arkema Komise uvedla, že její podání ze dne 3. dubna 2003 obsahovalo rukou psané dokumenty potvrzující existenci protisoutěžních jednání vztahujících se k oběma produktům, jichž se šetření týkalo, a že tyto dokumenty jako takové byly dostatečně jasné na to, aby je pochopila, ačkoli byly následně doplněny (bod 510 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise tak měla za to, že první oznámení společnosti Arkema, které mělo významnou přidanou hodnotu, bylo učiněno dne 3. dubna 2003 (bod 513 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

389    Z těchto důvodů jasně vyplývá, že v rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně, Komise za účelem určení pásma snížení uložené pokuty přezkoumala a zjistila významnou přidanou hodnotu podání společností EKA Chemicals a Arkema ve srovnání s poznatky, které již v okamžiku předložení jejich jednotlivých žádostí měla k dispozici.

390    Argumentace žalobkyně vycházející z údajného právního omylu při posouzení dotčených žádostí tedy musí být zamítnuta.

391    Výše uvedené body odůvodnění napadeného rozhodnutí krom toho jasně a jednoznačně ukazují základní prvky úvah, na základě kterých Komise konstatovala, že každé dotčené podání v okamžiku jeho předložení představovalo významnou přidanou hodnotu ve smyslu bodu 21 oznámení o spolupráci, což bylo zohledněno za účelem stanovení pásma snížení pokuty použitelného na každý z dotčených podniků podle bodu 23 písm. b) daného oznámení.

392    Argumentace žalobkyně založená na údajném porušení povinnosti uvést odůvodnění tedy také nemůže obstát.

393    Zadruhé žalobkyně tvrdí, že dotčená posouzení Komise jsou stižena zjevnými vadami.

394    V tomto ohledu je třeba připomenout, že i když Komise v rámci svého posouzení spolupráce účastníků kartelové dohody nemůže porušit zásadu rovného zacházení, při hodnocení kvality a užitečnosti spolupráce poskytnuté určitým podnikem má široký prostor pro uvážení. Postihováno tudíž může být pouze zjevně nesprávné posouzení ze strany Komise (viz rozsudek Tribunálu ze dne 6. května 2009, Wieland-Werke v. Komise, T 116/04, Recueil, s. II 1087, bod 124, a citovaná judikatura).

395    Z toho vyplývá, že žalobkyně nemůže pouze navrhovat v příloze žaloby své vlastní posouzení příspěvků společností EKA Chemicals a Arkema, ale musí konkrétními argumenty prokázat, v čem je posouzení Komise stiženo zjevnou vadou.

396    Pokud jde v tomto ohledu o přispění společnosti EKA Chemicals, je nejprve třeba připomenout, že z bodu 506 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že EKA Chemicals poskytla dokumenty z dané doby odkazující na některé schůzky a jiné kontakty koluzní povahy, jež se vztahují ke skutečnostem, které Komise dříve opomíjela, a které měly přímý dopad na stanovení doby trvání kartelové dohody, a to v období mezi 31. lednem 1994 a 14. říjnem 1997, jakož i důkazy potvrzující a doplňující důkazy předložené společností Degussa ohledně následujícího období.

397    S ohledem na zjištění, podle něhož protiprávní jednání zasahovalo celé území EHP, přesnost tohoto posouzení nevyvrací skutečnost uvedená žalobkyní, že informace společnosti EKA Chemicals se týkaly hlavně skandinávského trhu. Je třeba připomenout, že společnost EKA Chemicals předala informace ohledně kontaktů s výrobci na „kontinentu“, a že se nadto některá protiprávní jednání týkala bez rozdílu trhu skandinávského i „kontinentálního“ (viz zejména body 106 a 144 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

398    Dále je v rozsahu, v němž žalobkyně zpochybňuje důkazní hodnotu informací poskytnutých společností EKA Chemicals, třeba podotknout, že tyto informace Komisi umožnily stanovit zejména začátek kartelové dohody na den 31. ledna 1994 a potvrdit prohlášení společnosti Degussa ohledně počátečního období kartelové dohody. Skutečnost, že v rámci přezkumu prvního žalobního důvodu tyto informace byly považovány za nedostačující pro prokázání účasti žalobkyně na protiprávním jednání počínaje tímto datem, nezpochybňuje jejich důkazní hodnotu, jedná-li se o prokázání kartelové dohody jako takové.

399    Tvrzení žalobkyně, podle něhož se podání EKA Chemicals z velké části omezovalo na skutečnosti předcházející začátku kartelové dohody, mimoto spočívá na její výtce, podle níž kartelová dohoda začala v srpnu 1997, jež byla zamítnuta jako neopodstatněná na základě přezkumu prvního žalobního důvodu (viz bod 170 výše).

400    Údajně nižší počet bodů odůvodnění napadeného rozhodnutí, v nichž byly uvedeny informace předložené společností EKA Chemicals, nakonec nezpochybňuje důkazní hodnotu těchto informací. Samotná skutečnost, že některé tyto body odkazují na informace předložené následně po původní žádosti společnosti EKA Chemicals ostatně nestačí k odůvodnění tvrzení žalobkyně, že se Komise ve skutečnosti opírala o informace poskytnuté společností EKA Chemicals po její žádosti o shovívavost.

401    S ohledem na tyto úvahy je třeba konstatovat, že argumenty uvedené žalobkyní neprokazují, že se Komise dopustila zjevného pochybení, když dospěla k závěru, že společnost EKA Chemicals předložila důkazy s významnou přidanou hodnotou ve smyslu bodu 21 oznámení o spolupráci před datem podání žádosti o shovívavost žalobkyní.

402    Ohledně informací předložených společností Arkema Komise v napadeném rozhodnutí zejména konstatovala, že „ její první podání obsahovalo třináct rukou psaných dokumentů potvrzujících existenci protisoutěžních jednání mezi soutěžiteli vztahujících se k oběma produktům, jichž se týkalo šetření“, a že „ačkoli tyto dokumenty jako takové byly dostatečně jasné na to, aby je [Komise] pochopila v kontextu informací, které již vlastnila, [Arkema] své původní podání doplnila až dne 26. května 2003 jedním písemným prohlášením obsahujícím upřesnění ohledně každého dokumentu předaného dne 3. dubna 2003 a doplňujícím nové dokumenty, jakož i vysvětlení k nim“ (bod 510 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

403    Komise obecně uvedla, že informace předložené společností Arkema „[měly] spojitost s kartelovou dohodou evropského rozsahu vztahující se k oběma výrobkům, přičemž [Arkema] poskytla hlavně dokumenty z rozhodné doby, které [jí] umožnily […] potvrdit informace již zaslané společností Degussa, a jež jsou v tomto rozhodnutí použity vyčerpávajícím způsobem“ (bod 513 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

404    Ohledně těchto posouzení žalobkyně uvádí, že informace předložené společností Arkema dne 3. duba 2003 neměly žádnou důkazní hodnotu, jelikož se údajně jedná o rukou psané poznámky a listiny, na kterých nebylo uvedeno datum a název, a byly obtížně čitelné nebo neúplné, protože obsahovaly symboly nebo zkratky, a bez doplňujících vysvětlení tedy byly nesrozumitelné. Podle žalobkyně jsou to až doplňující vysvětlení společnosti Arkema ze dne 26. května 2003, které jejímu podání daly důkazní hodnotu.

405    V tomto ohledu je třeba připomenout, že dotčené důkazy se týkají tajných jednání spočívajících v tajně konaných schůzkách, pro které je typické, že je příslušná dokumentace omezena na minimum.

406    S ohledem na obtížnost získání přímých důkazů ohledně takových jednání, jako jsou poznámky nebo zápisky z jednání probíhajících během protiprávního jednání, nemůže být jejich důkazní hodnota zpochybněna pouze na základě skutečnosti, že jsou psané rukou nebo útržkovité, obsahují zkratky nebo symboly, a že tedy mohou vyžadovat dodatečná upřesnění nebo musejí být přezkoumány v kontextu dalších informací ve vlastnictví Komise.

407    Konkrétně skutečnost, že správné porozumění těmto dokumentům vyžaduje ujasnění některých detailů, jako je použití zkratek, nebrání konstatování, že jsou dostatečně jasné (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 18. června 2008, Hoechst v. Komise, T‑410/03, Sb. rozh. s. II‑881, bod 561).

408    V projednávané věci obsahují dotčené dokumenty zaslané společností Arkema dne 3. dubna 2003 zápisky a číselné tabulky, vyhotovené v době protiprávního jednání, jejichž obsahem je přímý listinný důkaz o protisoutěžní náplni diskuzí z rozhodné doby. Důkazní hodnotu těchto dokumentů nezpochybňuje skutečnost, že jejich obsahu nelze plně porozumět, nejsou-li vsazeny do kontextu, srovnány s jinými informacemi, nebo že by symboly a akronymy, které tam jsou použity, byly vysvětleny.

409    Je třeba podotknout, že alespoň část dotčených dokumentů, a sice zápisky z rozhodné doby obsahující jména osob a podniků, data a číselné návrhy cenových cílů a částí trhu, mohly nadto sloužit jako samostatný důkaz protiprávního jednání. Některé z těchto dokumentů byly jako takové Komisí použity v napadeném rozhodnutí za účelem prokázání průběhu a konkrétních výsledků schůzek kartelové dohody, a to zejména v bodech 176 a 181 uvedeného rozhodnutí.

410    Je třeba rovněž připomenout, že v okamžiku podání žádosti společnosti Arkema již Komise měla značné množství důkazů o průběhu kartelové dohody, které byly obsaženy v podáních společností Degussa a EKA Chemicals, a že důkazy předložené společností Arkema bylo možné použít v kontextu těchto informací, které již Komise vlastnila.

411    Skutečnost, že Komise uvedením těchto důkazů v některých bodech odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázala současně na dokument poskytnutý dne 3. dubna 2003 a na vysvětlení podaná společností Arkema dne 26. května 2003 ostatně neznamená, že připustila, že původně poskytnuté dokumenty byly jako takové zbaveny důkazní hodnoty. Pokud informace předložené dne 26. května 2003 skutečně obsahovaly nějaká vysvětlení nebo přepis dokumentů ze dne 3. dubna 2003, většina těchto informací byla pouze upřesněním již předložených dokumentů.

412    Argument žalobkyně založený na údajném nedostatku důkazní hodnoty dokumentů předložených společností Arkema dne 3. dubna 2003 proto nemůže obstát.

413    Ohledně významné přidané hodnoty dotčených důkazů je třeba připomenout, že se jedná o dokumenty z rozhodné doby týkající se koluzních schůzek v letech 1997 a 1998, jež jsou ohledně tohoto období v napadeném rozhodnutí ve velké míře uváděny, a některé z nich jsou zde citovány přímo.

414    V rozsahu, v němž žalobkyně uvádí, že Komise nesprávně konstatovala, že původní žádost společnosti Arkema se týkala obou dotčených výrobků, stačí v tomto ohledu poznamenat, že ačkoli se dokumenty předložené společností Arkema dne 3. dubna 2003 týkaly pouze protiprávního jednání ve vztahu k PV, a v projednávané věci se přitom jedná o jediné protiprávní jednání s dosahem na obou trzích, nemůže to zpochybnit závěr ohledně významné přidané hodnoty její spolupráce.

415    S ohledem na tyto úvahy se zdá, že nebylo prokázáno, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když dospěla k závěru, že společnost Arkema předložila prostřednictvím faxu ze dne 3. dubna 2003 důkazy s významnou přidanou hodnotou ve smyslu bodu 21 oznámení o spolupráci.

416    Během jednání žalobkyně poprvé uplatnila rozdíl mezi posouzením dotčeným v projednávané věci a posouzením Komise ohledně spolupráce se společností Arkema ve věci, v níž bylo vydáno rozhodnutí Komise K (2006) 2098 ze dne 31. května 2006, jež se týká řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (Věc č. COMP/F/38.645 – Metakryláty).

417    Komise se na dotaz ohledně této skutečnosti nebránila uplatnění této nové argumentace.

418    Je třeba připomenout, že podle čl. 48 odst. 2 jednacího řádu nelze v průběhu řízení předkládat nové důvody, ledaže by se zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení.

419    I kdyby v projednávané věci mohla být dotčená argumentace považována za nový žalobní důvod, do tohoto zákazu nespadá, neboť spočívá na skutkovém posouzení obsaženém v rozhodnutí K (2006) 2098, které, jak to i Komise při jednání připustila, bylo zveřejněno až po ukončení písemné části řízení v projednávané věci.

420    Ohledně podstaty této argumentace je třeba poznamenat, že z faxu ze dne 3. dubna 2003, který tvoří přílohu žaloby, vyplývá, že tímto podáním Arkema požádala o použití oznámení o spolupráci, když předložila dokumenty týkající se tří výrobků, včetně PV, jehož se týká napadené rozhodnutí, a metakrylátů uvedených v rozhodnutí K (2006) 2098.

421    V bodě 405 odůvodnění rozhodnutí K (2006) 2098, na který se žalobkyně odvolávala, Komise v rámci určení úrovně snížení pokuty přiznaného společnosti Arkema uvedla že, „ačkoli [společnost] předložila žádost o shovívavost v relativně raném stádiu řízení, tedy 3. dubna 2003, jinými slovy během měsíce, který následoval po kontrole“, Komise dospěla „až po přijetí pozdějších prohlášení“ k závěru, že „tento podnik splnil podmínky pro shovívavost, vzhledem k samotné povaze a stupni podrobnosti poskytnutých důkazů, které posílily schopnost Komise prokázat dotčené skutečnosti“. Komise ve stejném bodě uvedla, že, „přestože [Arkema] předložila důkazy s významnou přidanou hodnotou již ve svém prvním podání, […] přidaná hodnota, kterou [jejím] argumentům poskytla, zůstala během celého řízení omezená“.

422    Z tohoto posouzení vyplývá že ve věci, v níž bylo vydáno rozhodnutí K (2006) 2098, měla Komise za to, že ačkoli Arkema předložila svoji žádost o shovívavost dne 3. dubna 2003, dospěla k závěru, že tento podnik poskytl důkazy s významnou přidanou hodnotou, až po přijetí pozdějších prohlášení.

423    Avšak na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, daná úvaha neumožňuje prokázat, že během posouzení podání dotčeného v projednávané věci Komise zohlednila také prohlášení společnosti Arkema následující po jejím faxu ze dne 3. dubna 2003.

424    Zaprvé se posouzení uvedené v rozhodnutí K (2006) 2098 ohledně dokumentů připojených v přílohách A 14 a A 15 faxu ze dne 3. dubna 2003 netýkalo stejných důkazů, jako jsou důkazy dotčené v projednávané věci, jež byly připojeny v příloze A 1 až A 13 stejného podání. Uplatňované posouzení se mimoto týkalo určení úrovně snížení pokuty v rámci použitelného pásma podle bodu 23 písm. b) druhého pododstavce oznámení o spolupráci, a nikoli určení použitelného pásma samotného ve smyslu bodu 23 písm. b) prvního pododstavce oznámení, o které šlo v projednávané věci.

425    Dále z rozhodnutí K (2006) 2098 vyplývá, že ve věci, v níž bylo vydáno uvedené rozhodnutí, nebyla v období mezi dnem 3. dubna 2003 a přijetím pozdějších prohlášení společnosti Arkema podána žádná žádost o shovívavost. Komise tak na rozdíl od projednávaného případu ve věci, ve které bylo vydáno rozhodnutí K (2006) 2098, mohla oprávněně zohlednit dotčená pozdější prohlášení, aby určila, zda společnost Arkema splnila podmínky snížení pokuty stanovené v oznámení o spolupráci.

426    S ohledem na tyto úvahy posouzení obsažené v rozhodnutí K (2006) 2098 neumožňuje zpochybnit legalitu posouzení uskutečněného v projednávané věci.

427    S ohledem na všechny tyto důvody je třeba výtku žalobkyně týkající se posouzení podání společností EKA Chemicals a Arkema zamítnout jako neopodstatněnou.

–       K úrovni snížení pokuty přiznané žalobkyni

428    Komise v bodech 523 a 524 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že žalobkyně byla třetím podnikem, který splnil podmínky uvedené v bodě 21 oznámení o spolupráci, jelikož ve dnech 4. dubna a 17. května 2003 předložila dokumenty, jež měly ve vztahu k oběma dotčeným výrobkům spojitost s kartelovou dohodou evropského dosahu. Ohledně přidané hodnoty této spolupráce Komise poznamenala, že žalobkyně „poskytla zejména důkazy, které [Komisi] umožnily […] potvrdit některé informace, které již společnosti Degussa a [Arkema] oznámily a které jsou ve velké míře v [napadeném rozhodnutí] použity “. Na základě těchto úvah Komise uplatnila snížení pokuty žalobkyně o 10 %.

429    Žalobkyně podpůrně tvrdí, že Komise jí neprávem odmítla poskytnout maximální snížení, a to o 20 %, v rámci pásma použitelného na třetí podnik ve smyslu bodu 23 písm. b) prvního pododstavce oznámení o spolupráci.

430    Je třeba připomenout, že podle bodu 23 písm. b) druhého pododstavce může oznámení o spolupráci Komise za účelem určení úrovně snížení pokuty v použitelném pásmu přihlédnout k době, kdy byly důkazy předloženy, k míře přidané hodnoty poskytnutých důkazů, jakož i k rozsahu a stálosti spolupráce.

431    V projednávané věci Komise v bodě 515 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že žalobkyně se zapojila v brzkém stádiu řízení, a to krátce po šetřeních, že její podání představovalo významnou přidanou hodnotu a bylo poskytováno kontinuálně, jelikož důkazy byly předloženy jmenovitě ve dnech 4., 9., 11. a 16. dubna a dne 17. května 2003. Je nesporné, že důkazy předložené žalobkyní byly ve velké míře použity v napadeném rozhodnutí za účelem prokázání protiprávního jednání, a to zejména pro období mezi lety 1997 a 2000.

432    Jak ostatně vyplývá z odpovědi Komise ze dne 15. září 2009 na písemný dotaz Tribunálu, byla žalobkyně první, kdo předložil důkazy ohledně několika schůzek pořádaných mezi srpnem a listopadem 1997 v Bruselu. Je třeba také poznamenat, že informace týkající se těchto schůzek Komisi umožnily prokázat určité zásadní aspekty dotčené kartelové dohody, a sice existenci závazných dohod o koordinovaném zvýšení cen PV, a rovněž pobídky ke koluzi ohledně PS.

433    V důsledku toho je třeba konstatovat, že Komise se v bodě 523 odůvodnění napadeného rozhodnutí neprávem domnívala, že důkazy, jež žalobkyně poskytla, především potvrdily některé informace, které již společnosti Degussa a Arkema oznámily, a dále, že důkazy uvedené v daném bodě vůbec neodůvodňují, s ohledem na kritéria uvedená v bodu 23 písm. b) druhého pododstavce oznámení o spolupráci, použití dotčené míry snížení v rámci použitelného pásma.

434    Je tedy třeba konstatovat, že Komise tím, že vycházela z daných úvah, zjevně neprávem stanovila úroveň snížení pokuty přiznanou žalobkyni za její spolupráci na 10 %.

435    Dotčené posouzení, jež vedlo k nízkému snížení pokuty přiznanému žalobkyni, je ostatně v protikladu se snížením, jež bylo s ohledem na spolupráci poskytnuto společnosti Arkema; Komise konstatovala, že Arkema předložila doplňující důkazy až dne 26. května 2003, a to několik týdnů po své původní žádosti, ačkoli jí v rámci použitelného pásma přiznala maximální snížení (body 510 a 513 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

436    Prohlášení předložená žalobkyní, na rozdíl od prohlášení společnosti Arkema, mimoto obsahovala důkaz protiprávního jednání ohledně obou dotčených výrobků, jelikož prohlášení žalobkyně krom toho zahrnovala podrobný popis obsahu protiprávních ujednání, který byl podložen svědectvími přímých účastníků kartelové dohody, což ostatně dokazuje skutečnost, že byly v napadeném rozhodnutí použity ve značné míře.

437    S ohledem na uvedené důvody musí být této poslední výtce žalobkyně vyhověno.

438    Ve zbývající části musí být projednávaný žalobní důvod zamítnut.

439    Tribunál má v rámci výkonu svého přezkumu v plné jurisdikci za to, že vzhledem k úvahám uvedeným v bodech 430 až 437 výše je třeba z důvodu spolupráce žalobkyně stanovit přiznané snížení pokuty žalobkyně na 20 %. Výši uložené pokuty je tedy proto třeba snížit.

 Ke stanovení konečné výše pokuty

440    Po přezkoumání žalobních důvodů vznesených žalobkyní a v rámci výkonu pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci Tribunálu je třeba změnit výši pokuty uložené žalobkyni tím, že se sníží zvýšení výchozí částky pokuty, kterou Komise použila na základě doby trvání účasti žalobkyně na protiprávním jednání, a to na 55 %, a dále tím, že míra snížení pokuty na základě oznámení o spolupráci se zvýší na 20 %.

441    V důsledku této změny je konečná výše pokuty uložené žalobkyni stanovena na 139,5 milionů eur.

 K nákladům řízení

442    Podle čl. 87 odst. 3 jednacího řádu může Tribunál rozdělit náklady mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich nese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch.

443    Jelikož byla v projednávaném případě návrhová žádání žalobkyně prohlášena za částečně opodstatněná, Tribunál má za to, že učinil spravedlivé posouzení okolností, když rozhodl, že žalobkyně ponese 80 % vlastních nákladů řízení a nahradí 80 % nákladů řízení Komise, která ponese 20 % vlastních nákladů řízení a nahradí 20 % nákladů řízení žalobkyně.

444    Jinak je třeba zamítnout žádost žalobkyně v rámci jejích návrhových žádání ohledně nákladů řízení směřující k tomu, aby byla Komisi uložena povinnost zaplatit poplatky, které vyplývají ze zřízení a zachovávání bankovní záruky za účelem předejití nucenému výkonu napadeného rozhodnutí. Podle ustálené judikatury totiž takové poplatky nepředstavují náklady řízení (viz v tomto smyslu rozsudek Cimenteries CBR a další v. Komise, bod 214 výše, bod 5133 a citovaná judikatura).

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (šestý rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Článek 1 písm. m) rozhodnutí Komise K (2006) 1766 v konečném znění ze dne 3. května 2006 ohledně postupu podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (Věc C.38.620 – peroxid vodíku a perboritan) se zrušuje v rozsahu, v němž Evropská komise v tomto článku konstatovala, že společnost Solvay SA se účastnila na protiprávním jednání v období předcházejícím měsíci květnu 1995.

2)      Výše pokuty uložené společnosti Solvay v čl. 2 písm. h) rozhodnutí K (2006) 1766 v konečném znění se stanovuje na 139,5 milionů eur.

3)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

4)      Společnost Solvay ponese 80 % vlastních nákladů řízení a nahradí 80 % nákladů řízení Komise.

5)      Komise ponese 20 % vlastních nákladů řízení a nahradí 20 % nákladů řízení společnosti Solvay.

Vadapalas Dittrich Truchot

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 10. května 2011.

Podpisy.

Obsah

Skutkový základ sporu

Napadené rozhodnutí

Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

Právní otázky

K délce trvání účasti žalobkyně na protiprávním jednání

Argumenty účastnic řízení

– K období od 31. ledna 1994 do srpna 1997

– K období od 18. května do 31. prosince 2000

Závěry Tribunálu

– K období od 31. ledna 1994 do května 1995

– K období od května 1995 do srpna 1997

– K období trvajícímu od 18. května do 31. prosince 2000

K údajnému porušení práva na obhajobu

Argumenty účastnic

Závěry Tribunálu

– K přístupu k dokumentům společnosti Degussa

– K přístupu k odpovědím ostatních dotčených podniků na oznámení námitek

K údajným chybám při určení základní částky pokuty

Argumenty účastnic řízení

Závěry Tribunálu

– K posouzení závažnosti protiprávního jednání a úrovně výchozí částky pokuty

– K odrazujícímu účinku

– K délce trvání protiprávního jednání

– K nezohlednění spolupráce žalobkyně nad rámec oznámení o spolupráci

K použití oznámení o spolupráci

Argumenty účastnic řízení

– K posouzení data podání žádosti žalobkyně

– K zařazení žalobkyně ve srovnání se dvěma ostatními dotčenými podniky

– K úrovni snížení přiznaného žalobkyni

Závěry Tribunálu

– K posouzení data žádosti podané žalobkyní

– K posouzení informací poskytnutých ostatními dvěma dotčenými podniky

– K úrovni snížení pokuty přiznané žalobkyni

Ke stanovení konečné výše pokuty

K nákladům řízení

* Jednací jazyk: angličtina.