ROZSUDEK SOUDU (třetího senátu)
16. května 2007
Věc T-324/04
F
v.
Komise Evropských společenství
„Veřejná služba – Úředníci – Příspěvek za práci v zahraničí – Žaloba na neplatnost – Žaloba na náhradu škody – Článek 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII k služebnímu řádu – Pojem ‚mezinárodní organizace‘ – Obvyklé bydliště a hlavní profesní činnost – Zpětné odmítnutí přiznání příspěvku za práci v zahraničí – Vydání bezdůvodného obohacení“
Předmět: Jednak návrh na zrušení rozhodnutí Komise, kterým žalobci odmítla přiznat se zpětným účinkem příspěvek za práci v zahraničí, a rozhodnutí Komise, kterým v této souvislosti stanovila způsob vymáhání bezdůvodně vyplacených částek, a jednak návrh, kterým se žalobce domáhá vrácení veškerých částek zvýšených o úroky, které byly a budou sraženy z jeho mzdy od 1. února 2004, a návrh, kterým se domáhá náhrady majetkové a nemajetkové újmy, která mu byla údajně způsobena.
Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady řízení.
Shrnutí
1. Úředníci – Odměňování – Příspěvek za práci v zahraničí – Podmínky přiznání
(Služební řád, příloha VII, čl. 4 odst. 1)
2. Úředníci – Odměňování – Příspěvek za práci v zahraničí – Podmínky přiznání
[Články 46 UO a 48 UO; služební řád, příloha VII, čl. 4 odst. 1 písm. a)]
3. Úředníci – Zásady – Ochrana legitimního očekávání – Řádná správa – Povinnost řádné péče
(Služební řád, článek 85; příloha VII, čl. 4 odst. 1)
1. K tomu, aby úředník pozbyl nárok na příspěvek za práci v zahraničí, postačuje, že je v místě jeho zaměstnání naplněno jedno z kritérií uvedených v článku 4 přílohy VII služebního řádu, a sice kritérium obvyklého bydliště nebo hlavní profesní činnosti.
Pokud jde o určení toho, zda se jedná o hlavní profesní činnost, skutečnost, že úředník měl v rozhodném období titul advokát a byl ve své zemi původu zapsán v advokátní komoře sama o sobě nepostačuje k prokázání toho, že toto povolání skutečně vykonával jakožto hlavní a převažující činnost, chybí-li konkrétní údaje o délce trvání této činnosti a jejím obsahu.
Pokud jde o určení toho, zda se jedná o obvyklé bydliště, skutečnost, že si úředník nechal prodloužit platnost svých oficiálních průkazů totožnosti, zachoval si v zemi svého původu zdravotní pojištění a má daňový domicil tamtéž, sama o sobě neprokazuje, že se trvalé místo jeho životních zájmů i nadále nachází v této zemi. I když některý z těchto prvků může nasvědčovat tomu, že úředník měl dlouhodobé vztahy ke své zemi původu, jedná se o prvky čistě formální, které neumožňují prokázat jeho skutečné bydliště. Pokud jde konkrétně o platbu daní v zemi původu na základě dohody o zamezení dvojího zdanění mezi touto zemí a zemí místa úředníkova zaměstnání, daňová přiznání ze země původu, aniž je dále rozvedeno, jaké rozhodnutí by vydaly orgány obou zemí na základě uvedené dohody, sama o sobě nepostačují k prokázání úředníkova obvyklého bydliště v zemi původu, neboť tato přiznání mohou být výsledkem jeho jednostranného rozhodnutí zaplatit daně v této zemi.
(viz body 54, 65, 76 a 77)
Odkazy: Soud, 13. dubna 2000, Reichert v. Parlament, T‑18/98, Recueil FP, s. I‑A‑73 a II‑309, bod 30; Soud, 3. května 2001, Liaskou v. Rada, T‑60/00, Recueil FP, s. I‑A‑107 a II‑489, bod 63
2. K tomu, aby organizace pro účely použití poslední věty druhé odrážky článku 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII služebního řádu byla považována za „mezinárodní organizaci“, musí být formálně identifikována a uznána státy a státy zřízenými mezinárodními organizacemi. K takovému uznání musí dojít formálním prohlášením, aktem pozitivního práva, dohodou nebo úmluvou, z nichž výslovně vyplývá, že je tato organizace skutečně uznána státy nebo jimi zřízenými mezinárodními organizacemi.
V tomto ohledu články 46 a 48 Smlouvy o ESUO, které upravují spolupráci podniků a sdružení s Komisí za účelem usnadnění plnění jejích úkolů, není formálním uznáním těchto podniků a sdružení; tyto články stanoví spíše práva a povinnosti, které mají na základě této smlouvy právní subjekty, na něž se vztahuje.
Krom toho skutečnost, že Komise se s těmito podniky a sdruženími mohla radit a že se tyto účastnily poradních a přípravných schůzí nelze považovat za úkol ve veřejném zájmu, jehož plněním by Společenství pověřilo tyto organizace.
Konečně pro účely posouzení mezinárodní povahy určité organizace je rozhodné pouze její vlastní složení, a nikoli její příslušnost k jiným organizacím s mezinárodním složením.
(viz body 113, 115, 117, 121 a 122)
Odkazy: Soud, 30. března 1993, Vardakas v. Komise, T‑4/92, Recueil, s. II‑357; Soud, 13. září 2005, Atienza Morales v. Komise, T‑99/03, Sb. VS s. I‑A‑225 a II‑1029, bod 35
3. Skutečnost, že správní útvar při úplné kontrole úředníkova osobního spisu neodhalil, že by byl dotyčnému nesprávně vyplacen příspěvek za práci v cizině, nelze považovat za konkrétní jednání správního útvaru, které by mohlo u úředníka vzbudit legitimní očekávání ohledně nemožnosti pozdějšího vymáhání bezdůvodného obohacení, jelikož tato okolnost pouze potvrzuje přetrvávání pochybení správního útvaru, což je východiskem pro použití článku 85 služebního řádu.
Byla-li však nesprávnost platby tohoto příspěvku natolik zjevná, že si jí úředník postupující s řádnou péčí se zkušeností a platovou třídou žalobce měl být vědom, pak tím, že úředník neoznámil správnímu útvaru případnou bezdůvodnost jeho finančních nároků se sám vlastním jednáním dostal do protiprávní situace, takže se nemůže dovolávat své dobré víry s cílem být zproštěn povinnosti vydat bezdůvodné obohacení. V takovém případě správnímu útvaru nelze vytýkat porušení povinnosti řádné péče nebo řádné správy, neboť správně použil článek 85 služebního řádu.
(viz body 159, 164 až 166 a 170)
Odkazy: Soud, 1. dubna 2004, Gussetti v. Komise, T‑312/02, Recueil FP, s. I‑A‑125 a II‑547, bod 106 a uvedená judikatura