USNESENÍ SOUDNÍHO DVORA (osmého senátu)
11. prosince 2023(*)
„Řízení o předběžné otázce – Článek 99 jednacího řádu Soudního dvora – Směrnice 2011/7/EU – Postup proti opožděným platbám v obchodních transakcích – Článek 2 bod 1 – Pojem ‚obchodní transakce‘ – Článek 3 odst. 1 písm. a) – Nárok na úrok z prodlení – Pojistná smlouva uzavřená mezi podniky“
Ve věci C‑303/23,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Okresního soudu pro Vratislav-Fabrycznou ve Vratislavi (Sąd Rejonowy dla Wrocławia-Fabrycznej we Wrocławiu, Polsko) ze dne 28. dubna 2023, došlým Soudnímu dvoru dne 15. května 2023, v řízení
Powszechny Zakład Ubezpieczeń S.A.
proti
Volvia sp. z o.o.,
SOUDNÍ DVŮR (osmý senát),
ve složení: N. Piçarra (zpravodaj), předseda senátu, N. Jääskinen a M. Gavalec, soudci,
generální advokát: A. Rantos,
za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout usnesením s odůvodněním podle článku 99 jednacího řádu Soudního dvora,
vydává toto
Usnesení
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 2 bodu 1 a čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (Úř. věst. 2011, L 48, s. 1).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společnostmi Powszechny Zakład Ubezpieczeń S.A. (dále jen „PZU“) a Volvia sp. z o.o., jehož předmětem je zaplacení úroků ze strany společnosti Volvia sp. z o.o., a to v důsledku prodlení s úhradou dluženého pojistného na základě dvou pojistných smluv týkajících se motorových vozidel, a paušální náhrada nákladů společnosti PZU spojených s vymáháním.
Právní rámec
Unijní právo
3 Body 3, 8, 9 a 17 odůvodnění směrnice 2011/7 uvádějí:
„(3) Mnohé platby v obchodních transakcích mezi hospodářskými subjekty navzájem nebo mezi hospodářskými subjekty a orgány veřejné moci se uskutečňují později, než jak bylo dohodnuto ve smlouvě nebo stanoveno ve všeobecných obchodních podmínkách. Přestože zboží bylo dodáno nebo služby byly poskytnuty, mnohé příslušné faktury jsou placeny až dlouhou dobu po uplynutí lhůty. Tyto opožděné platby mají negativní dopad na likviditu a komplikují finanční řízení podniků. Postihují rovněž jejich konkurenceschopnost a ziskovost v případech, kdy věřitel potřebuje kvůli opožděné platbě získat vnější financování. […]
[…]
(8) Oblast působnosti této směrnice by se měla omezovat na platby, které jsou úhradou za obchodní transakce. Tato směrnice by neměla upravovat transakce se spotřebiteli, úroky ve spojení s jinými platbami, např. platby podle právních předpisů upravujících šeky a směnky, platby představující náhradu škody, včetně plateb od pojišťoven. Členské státy by rovněž měly mít možnost vyloučit dluhy, které jsou předmětem úpadkového řízení, včetně řízení, jejichž cílem je restrukturalizace dluhu.
(9) Tato směrnice by měla upravovat veškeré obchodní transakce bez ohledu na to, zda jsou prováděny mezi soukromými nebo veřejnými podniky nebo mezi podniky a orgány veřejné moci […]
[…]
(17) Platba dlužníka by se měla pokládat pro účely nároku na úrok z prodlení za opožděnou, pokud věřitel nemá dlužnou částku k dispozici v den splatnosti za předpokladu, že splnil své zákonné a smluvní povinnosti.“
4 Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Předmět a oblast působnosti“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:
„1. Cílem této směrnice je boj proti opožděným platbám v obchodních transakcích s cílem zajistit řádné fungování vnitřního trhu, a tím podpořit konkurenceschopnost podniků, a zejména malých a středních podniků [MSP].
2. Tato směrnice se vztahuje na veškeré platby, které jsou úhradou za obchodní transakce.“
5 Článek 2 uvedené směrnice zní:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
1) ‚obchodní transakcí‘ transakce mezi podniky nebo mezi podniky a orgány veřejné moci, která vede k dodání zboží nebo poskytnutí služeb za úplatu;
[…]
3) ‚podnikem‘ jakákoli organizace jiná než orgán veřejné moci, která vykonává nezávislou hospodářskou nebo odbornou činnost, i když je tato činnost prováděna jedinou osobou;
4) ‚opožděnou platbou‘ platba, která nebyla provedena ve smluvní nebo zákonné lhůtě splatnosti, přičemž jsou splněny podmínky stanovené v čl. 3 odst. 1 […];
5) ‚úrokem z prodlení‘ zákonný úrok z prodlení nebo úrok, jehož sazba byla sjednána mezi podniky, s výhradou článku 7;
[…]“
6 Článek 3 téže směrnice, nadepsaný „Transakce mezi podniky“, v odstavci 1 stanoví:
„Členské státy zajistí, že v obchodních transakcích mezi podniky má věřitel nárok na úrok z prodlení bez nutnosti upomínky, pokud jsou splněny tyto podmínky:
a) věřitel splnil své smluvní a zákonné povinnosti a
b) věřitel neobdržel splatnou částku včas, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.“
Polské právo
Zákon o postupu proti nadměrným prodlením v obchodních transakcích
7 Článek 4 zákona o postupu proti nadměrným prodlením v obchodních transakcích (ustawa o przeciwdziałaniu nadmiernym opóźnieniom w transakcjach handlowych) ze dne 8. března 2013 (Dz. U. z roku 2013, částka 403) definuje v bodě 1 „obchodní transakci“ jako „smlouvu, jejímž předmětem je dodání zboží nebo poskytnutí služeb za úplatu, pokud strany uvedené v článku 2 uzavírají tuto smlouvu v souvislosti s vykonávanou činností“, a v bodě 1a „peněžité plnění“ jako „odměnu za dodání zboží nebo poskytnutí služby v rámci obchodní transakce“.
8 V článku 7 odst. 1 tohoto zákona se uvádí:
„V obchodních transakcích, s výjimkou transakcí, v nichž je dlužníkem veřejná entita, má věřitel i bez upomínky nárok na zákonné úroky z prodlení v obchodních transakcích, pokud si strany nesjednaly úroky vyšší, a to za období ode dne splatnosti peněžitého plnění do dne jeho zaplacení, jsou-li kumulativně splněny tyto podmínky:
1) věřitel poskytl plnění;
2) věřitel neobdržel platbu ve lhůtě stanovené ve smlouvě.“
Občanský zákoník
9 Podle čl. 487 odst. 2 občanského zákoníku (ustawa – Kodeks cywilny) ze dne 23. dubna 1964 (Dz. U. z roku 1964, č. 16, položka 93), „[s]mlouva je synallagmatická, zakládá-li mezi stranami závazek plnit si navzájem“.
10 Článek 805 odst. 1 a 2 občanského zákoníku zní takto:
„(1) Pojistnou smlouvou se pojistitel při výkonu podnikatelské činnosti zavazuje poskytnout určené plnění v případě, že nastane pojistná událost stanovená ve smlouvě, a pojistník se zavazuje platit pojistné.
(2) Plnění pojistitele spočívá zejména:
1) v případě pojištění majetku v zaplacení náhrady za škodu vzniklou v důsledku pojistné události stanovené ve smlouvě;
2) v případě pojištění osob v zaplacení dohodnuté peněžité částky, důchodu nebo jiného plnění v případě vzniku nenadálé životní situace pojištěnce stanovené ve smlouvě.“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
11 Volvia, společnost pronajímající motorová vozidla založená podle polského práva, uzavřela dvě smlouvy o pojištění motorových vozidel se společností PZU, pojišťovnou. První smlouva se týká povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti držitelů motorových vozidel a doplňkového pojištění týkajícího se organizace a úhrady nákladů za asistenční službu. Druhá smlouva pokrývá jiný druh dobrovolného pojištění, a sice havarijní pojištění („autocasco“), které pokrývá ztrátu, zničení a poškození dotyčného vozidla.
12 Společnost PZU podala k Okresnímu soudu pro Vratislav-Fabrycznou ve Vratislavi (Sąd Rejonowy dla Wrocławia-Fabrycznej we Wrocławiu, Polsko), který je předkládajícím soudem, žalobu, kterou se domáhala, aby bylo společnosti Volvia uloženo jí zaplatit pojistné ve výši 7 619,89 polských zlotých (přibližně 1 700 eur) spolu s úroky z prodlení z titulu obou pojistných smluv uvedených v předchozím bodě, jakož i paušální náhradu nákladů spojených s vymáháním.
13 Společnost Volvia podala proti platebnímu rozkazu, vydanému předkládajícím soudem, odpor. Tento rozkaz pozbyl platnosti a věc byla vrácena tomuto soudu k projednání v řádném řízení.
14 V této souvislosti si předkládající soud klade otázku, zda pojistná smlouva uzavřená mezi podniky může být kvalifikována jako „obchodní transakce“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2011/7, a zda tedy taková smlouva spadá do věcné působnosti této směrnice. V tomto ohledu zdůrazňuje, že otázka povahy pojistné smlouvy, a zejména otázka, zda pojistné placené pojistníkem představuje protiplnění za plnění poskytnuté pojistitelem, či nikoli, je předmětem rozdílných názorů v polské judikatuře i právní nauce.
15 Podle předkládajícího soudu se v případě pojistné smlouvy nejedná o smlouvu synallagmatickou, neboť pojistné placené pojistníkem nepředstavuje úplatu za plnění pojistitele, jež spočívá v zaplacení náhrady za škodu vzniklou v důsledku pojistné události, na kterou se vztahuje tato smlouva. Předkládající soud považuje za nezbytné se ujistit, že takový výklad polského práva, který zastává Nejvyšší soud (Sąd Najwyższy, Polsko), není v rozporu se směrnicí 2011/7, jak ji vyložil Soudní dvůr zejména v rozsudku ze dne 9. července 2020, RL (Směrnice o postupu proti opožděným platbám) (C‑199/19, EU:C:2020:548).
16 Za těchto podmínek se Okresní soud pro Vratislav-Fabrycznou ve Vratislavi (Sąd Rejonowy dla Wrocławia-Fabrycznej we Wrocławiu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být čl. 2 bod 1 směrnice [2011/7] vykládán v tom smyslu, že pojistná smlouva, na jejímž základě se pojistitel zavazuje poskytnout podniku určené plnění v případě, že nastane pojistná událost stanovená ve smlouvě, představuje obchodní transakci ve smyslu tohoto ustanovení, a proto tato smlouva spadá do věcné působnosti této směrnice?
A pokud ano:
2) Musí být čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice [2011/7] vykládán v tom smyslu, že pojistitel pouhým poskytnutím pojistného krytí v rámci pojistné smlouvy plní své smluvní a zákonné povinnosti ve smyslu tohoto ustanovení?“
K předběžným otázkám
17 Podle článku 99 jednacího řádu Soudního dvora může tento soud, zejména pokud lze odpověď na položenou předběžnou otázku jasně vyvodit z judikatury, kdykoli na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodnout usnesením s odůvodněním.
18 Toto ustanovení je třeba použít i v projednávané věci.
K první otázce
19 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 2 bod 1 směrnice 2011/7 vykládán v tom smyslu, že se pojem „obchodní transakce“ vztahuje na pojistnou smlouvu, na jejímž základě se pojistitel zavazuje poskytnout podniku určené plnění v případě, že nastane pojistná událost stanovená touto smlouvou a tento podnik se zavazuje pojistiteli platit pojistné.
20 Úvodem je třeba připomenout, že pojem „obchodní transakce“ je definován v čl. 2 bodě 1 směrnice 2011/7 jako „transakce mezi podniky nebo mezi podniky a orgány veřejné moci, která vede k dodání zboží nebo poskytnutí služeb za úplatu“. Toto ustanovení musí být vykládáno ve světle bodů 8 a 9 odůvodnění této směrnice a ve spojení s jejím čl. 1 odst. 2, podle kterého se uvedená směrnice vztahuje na veškeré platby, které jsou úhradou za obchodní transakce.
21 Z těchto ustanovení vyplývá, že se směrnice 2011/7 vztahuje na veškeré platby, které jsou úhradou za obchodní transakce, včetně transakcí mezi soukromými podniky, avšak s vyloučením transakcí se spotřebiteli. Oblast působnosti této směrnice je tudíž vymezena široce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. listopadu 2019, KROL (C‑722/18, EU:C:2019:1028, body 31 a 32).
22 Článek 2 bod 1 směrnice 2011/7 stanoví dvě podmínky pro to, aby transakce spadala pod pojem „obchodní transakce“ ve smyslu tohoto ustanovení. Zaprvé musí být uskutečňována buď mezi podniky, nebo mezi podniky a orgány veřejné moci a zadruhé musí vést k dodání zboží nebo poskytnutí služeb za úplatu.
23 Pokud jde o první podmínku, je ve věci v původním řízení nesporné, že společnosti Volvia a PZU mají postavení „podniku“ ve smyslu čl. 2 bodu 3 této směrnice, který tento pojem definuje jako „jakoukoli organizaci jinou než orgán veřejné moci, která vykonává nezávislou hospodářskou nebo odbornou činnost, i když je tato činnost prováděna jedinou osobou“.
24 Pokud jde o druhou podmínku uvedenou v čl. 2 bodě 1 směrnice 2011/7, Soudní dvůr v bodě 27 rozsudku ze dne 9. července 2020, RL (Směrnice o postupu proti opožděným platbám) (C‑199/19, EU:C:2020:548) judikoval, že pojmy „dodání zboží“ a „poskytnutí služeb“ uvedené v tomto ustanovení představují autonomní pojmy unijního práva, jejichž dosah nelze stanovit odkazem na známé pojmy práva členských států nebo klasifikace provedené na vnitrostátní úrovni. V tomto ohledu Soudní dvůr připomněl, že Smlouva o FEU v článku 57 vymezuje široce pojem „služby“, který zahrnuje veškeré výkony, poskytované zpravidla za úplatu, které nejsou upraveny ostatními svobodami tak, aby se některá z hospodářských činností neocitla mimo působnost základních svobod [rozsudek ze dne 9. července 2020, RL (Směrnice o postupu proti opožděným platbám), C‑199/19, EU:C:2020:548, body 30 až 32].
25 Soudní dvůr rovněž zohlednil účel směrnice 2011/7, kterým je podle jejího čl. 1 odst. 1 ve spojení s bodem 3 jejího odůvodnění boj proti opožděným platbám v obchodních transakcích s cílem zajistit řádné fungování vnitřního trhu, a tím podpořit konkurenceschopnost podniků, jelikož tyto opožděné platby mají negativní dopad na likviditu, komplikují finanční řízení podniků a postihují jejich ziskovost v případech, kdy uvedené podniky potřebují kvůli opožděné platbě získat vnější financování [rozsudek ze dne 9. července 2020, RL (Směrnice o postupu proti opožděným platbám), C‑199/19, EU:C:2020:548, bod 35].
26 Pojistná smlouva, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, na jejímž základě se pojistitel zavazuje poskytnout druhé straně určené plnění v případě, že nastane pojistná událost stanovená v této smlouvě, a tato druhá strana se zavazuje pojistiteli platit pojistné, představuje obchodní transakci vedoucí k poskytnutí služeb ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2011/7, pokud je tato transakce uskutečněna mezi podniky nebo mezi podniky a orgány veřejné moci. Pojišťovací činnost, která je vykonávána podnikatelem, a sice pojišťovnou, je totiž hospodářskou činností, kterou se rozumí činnost spočívající v nabízení zboží nebo služeb na daném trhu (rozsudek ze dne 27. června 2017, Congregación de Escuelas Pías Provincia Betania, C‑74/16, EU:C:2017:496, bod 45). Za předpokladu, že je tato činnost vykonávána za úplatu, tedy pojišťovací činnost zahrnuje „služby“ ve smyslu článku 57 SFEU, a v důsledku toho „poskytnutí služeb“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2011/7.
27 Pochybnosti předkládajícího soudu se týkají především toho, zda pojistná smlouva pro smluvní strany zakládá vzájemné povinnosti, a konkrétně toho, zda lze plnění pojistitele spočívající v nahrazení škody pojištěnému v případě pojistné události považovat za plnění poskytnuté výměnou za zaplacení pojistného jakožto úplaty ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2011/7. Tento soud uvádí, že podle polské judikatury a právní nauky, kterou se hodlá řídit, se v případě pojistné smlouvy nejedná o smlouvu synallagmatickou, na jejímž základě je služba poskytována jako protiplnění za pojistné placené pojistníkem.
28 Z hlediska pojmu „obchodní transakce“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2011/7, jak jej vykládá Soudní dvůr, je však povinnost pojistníka platit pojistné z hospodářského hlediska odůvodněna pouze zárukou náhrady škody, kterou od pojistitele obdrží formou protiplnění v případě, že nastane pojistná událost. I když náhrada škody není za těchto podmínek vzhledem k nepředvídatelnosti této pojistné události ani okamžitá, ani jistá, představuje pojistné placené pojištěným „hospodářské protiplnění“ za plnění poskytnuté pojistitelem, které pojištěnému po dobu trvání pojistné smlouvy zaručuje náhradu škody v případě pojistné události (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. června 2017, Congregación de Escuelas Pías Provincia Betania, C‑74/16, ECLI:EU:C:2017:496, bod 47).
29 Takový výklad nemůže být vyvrácen bodem 8 odůvodnění směrnice 2011/7, který z oblasti její působnosti vylučuje platby představující náhradu škody, včetně plateb od pojišťoven, neuvádí však pojistné smlouvy [obdobně viz rozsudek ze dne 9. července 2020, RL (Směrnice o postupu proti opožděným platbám), C‑199/19, EU:C:2020:548, body 36 a 40]. Tyto smlouvy tudíž do oblasti působnosti této směrnice spadají.
30 A konečně Soudní dvůr v rozsudku ze dne 13. září 2018, Česká pojišťovna (C‑287/17, EU:C:2018:707), vydaném v řízení o předběžné otázce předložené v rámci sporu, který se týkal žádosti o náhradu nákladů spojených s vymáháním pohledávky, jež vznikla v důsledku opožděné platby dlužného pojistného na základě pojistné smlouvy uzavřené mezi dvěma podniky, implicitně, v rozsahu, v němž odpověděl na položené otázky, potvrdil, že pojistné smlouvy uzavřené mezi dvěma podniky zahrnují „obchodní transakci“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2011/7, a že tedy tyto smlouvy spadají do věcné působnosti této směrnice.
31 S ohledem na všechny výše uvedené důvody je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 2 bod 1 směrnice 2011/7 musí být vykládán v tom smyslu, že se pojem „obchodní transakce“ vztahuje na pojistnou smlouvu, na jejímž základě se pojistitel zavazuje poskytnout podniku určené plnění v případě, že nastane pojistná událost stanovená v této smlouvě, a tento podnik se zavazuje pojistiteli platit pojistné.
K druhé otázce
32 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/7 musí být vykládán v tom smyslu, že pojistitel pouhým poskytnutím pojistného krytí druhé straně v rámci pojistné smlouvy plní své smluvní a zákonné povinnosti, a to bez ohledu na vyplacení náhrady škody této druhé straně v případě, že nastane pojistná událost, na kterou se vztahuje tato smlouva.
33 Podle čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/7 ve spojení s bodem 17 jejího odůvodnění má věřitel v obchodních transakcích mezi podniky nárok na úrok z prodlení bez nutnosti upomínky, pokud „splnil své smluvní a zákonné povinnosti“.
34 Jak ze znění čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/7, tak z odpovědi na první otázku vyplývá, že pouhá existence pojistného krytí postačuje k tomu, aby byly smluvní a zákonné povinnosti pojistitele považovány za splněné ve smyslu tohoto ustanovení.
35 Na druhou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/7 musí být vykládán v tom smyslu, že pojistitel pouhým poskytnutím pojistného krytí druhé straně v rámci pojistné smlouvy plní své smluvní a zákonné povinnosti ve smyslu tohoto ustanovení, a to bez ohledu na vyplacení náhrady škody této druhé straně v případě, že nastane pojistná událost, na kterou se vztahuje tato smlouva.
K nákladům řízení
36 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto:
1) Článek 2 bod 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích
musí být vykládán v tom smyslu, že
pojem „obchodní transakce“ se vztahuje na pojistnou smlouvu, na jejímž základě se pojistitel zavazuje poskytnout podniku určené plnění v případě, že nastane pojistná událost stanovená v této smlouvě, a tento podnik se zavazuje pojistiteli platit pojistné.
2) Článek 3 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/7
musí být vykládán v tom smyslu, že
pojistitel pouhým poskytnutím pojistného krytí druhé straně v rámci pojistné smlouvy plní své smluvní a zákonné povinnosti ve smyslu tohoto ustanovení, a to bez ohledu na vyplacení náhrady škody této druhé straně v případě, že nastane pojistná událost, na kterou se vztahuje tato smlouva.
Podpisy