STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
PEDRA CRUZ VILLALÓNA
přednesené dne 16. října 2014(1)
Věc C‑266/13
L. Kik
proti
Staatssecretaris van Financiën
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Hoge Raad der Nederlanden (Nizozemsko)]
„Sociální zabezpečení migrujících pracovníků – Nařízení (EHS) č. 1408/71 – Pracovník zaměstnaný na lodi pro kladení potrubí v mezinárodních vodách a na kontinentálním šelfu přiléhajícím ke dvěma členským státům – Povinné pojištění – Použitelné vnitrostátní právní předpisy“
1. Soudní dvůr je opět žádán, aby se vyjádřil k pravidlům pro určení použitelných právních předpisů, obsaženým v nařízení č. 1408/71(2). V tomto případě je důvodem situace, kdy znovu vyvstává i otázka právní povahy kontinentálního šelfu, jakož i smyslu a rozsahu funkční působnosti suverenity členských států nad tímto prostorem. V každém případě tkví skutečný význam projednávané věci ve zdánlivé obtížnosti podřadit pod ustanovení uvedeného nařízení skutkové okolnosti, u kterých je podle názoru účastníků řízení možné rozhodnout jen na základě analogie. Pokusím se však prokázat, že náležitou odpověď poskytuje samotné nařízení.
I – Právní rámec
A – Mezinárodní právo
2. Úmluva Organizace spojených národů o mořském právu, podepsaná v Montego Bay (Jamajka) dne 10. prosince 1982, která vstoupila v platnost dne 16. listopadu 1994, byla ratifikována Nizozemským královstvím dne 28. června 1996 a schválena jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 98/392/ES ze dne 23. března 1998(3).
3. V článku 60, nadepsaném „Umělé ostrovy, zařízení a stavby ve výlučné ekonomické zóně“, stanoví následující:
„1. Ve výlučné ekonomické zóně má pobřežní stát výlučné právo budovat, povolovat a řídit stavbu, činnost a užívání:
a) umělých ostrovů;
b) zařízení a staveb pro účely předvídané článkem 56 a pro jiné hospodářské účely;
c) zařízení a staveb, které mohou zasahovat do výkonu práv pobřežního státu v této zóně.
2. Pobřežní stát má výlučnou jurisdikci nad takovými umělými ostrovy, zařízeními a stavbami, včetně jurisdikce, pokud jde o celní, finanční, zdravotnické, bezpečnostní a přistěhovalecké předpisy.
[…]“
4. Článek 77 úmluvy pod nadpisem „Práva pobřežního státu nad kontinentálním šelfem“ stanoví:
„1. Pobřežní stát vykonává nad kontinentálním šelfem svrchovaná práva za účelem jeho průzkumu a využívání jeho přírodních zdrojů.
2. Práva uvedená v odstavci 1 jsou výlučná v tom smyslu, že neprovádí-li pobřežní stát průzkum kontinentálního šelfu nebo nevyužívá-li jeho přírodních zdrojů, nemůže nikdo provádět takovou činnost bez výslovného souhlasu pobřežního státu.
3. Práva pobřežního státu nad kontinentálním šelfem nejsou vázána na skutečnou nebo pomyslnou okupaci nebo na jakékoli výslovné prohlášení.
[…]“
5. Článek 79 úmluvy, nadepsaný „Podmořské kabely a potrubí na kontinentálním šelfu“, zní:
„1. Všechny státy jsou oprávněny klást podmořské kabely a potrubí na kontinentálním šelfu v souladu s ustanoveními tohoto článku.
2. Pobřežní stát nesmí bránit kladení nebo udržování kabelů nebo potrubí na kontinentálním šelfu, s výhradou svého práva činit rozumná opatření k průzkumu kontinentálního šelfu, využívání jeho přírodních zdrojů a zabraňování, omezování a kontroly znečišťování z potrubí.
3. Vytyčení směru kladení takového potrubí na kontinentálním šelfu podléhá souhlasu pobřežního státu.
4. Žádné z ustanovení této části se nedotýká práva pobřežního státu stanovit podmínky pro kladení kabelů nebo potrubí vstupujícího na jeho území nebo do jeho teritoriálního moře, nebo jeho jurisdikce nad kabely a potrubím vybudovanými anebo používanými v souvislosti s průzkumem jeho kontinentálního šelfu, využíváním jeho zdrojů anebo používáním umělých ostrovů, zařízení nebo staveb podléhajících jeho jurisdikci.
[…]“
6. Podle článku 80 („Umělé ostrovy, zařízení a stavby na kontinentálním šelfu“) se „[č]lánek 60 […] přiměřeně použije na umělé ostrovy, zařízení a stavby na kontinentálním šelfu“.
B – Unijní právo
1. Nařízení č. 1408/71
7. V odůvodnění nařízení č. 1408/71 jsou pro projednávanou věc relevantní následující body:
„vzhledem k tomu, že pravidla pro koordinaci vnitrostátních právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení spadají do rámce volného pohybu pracovníků, kteří jsou státními příslušníky členských států, a měla by proto přispívat ke zlepšení jejich životní úrovně a pracovních podmínek;
[…]
vzhledem k tomu, že z důvodu značných rozdílů mezi vnitrostátními právními předpisy, pokud jde o osobní působnost, je výhodnější stanovit zásadu, podle které se nařízení vztahuje na všechny osoby pojištěné v rámci systémů sociálního zabezpečení pro zaměstnané osoby a osoby samostatně výdělečně činné nebo z důvodu výkonu zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti;
vzhledem k tomu, že je nezbytné respektovat zvláštní vlastnosti vnitrostátních právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení a vypracovat pouze systém koordinace;
[…]
vzhledem k tomu, že zaměstnané osoby a osoby samostatně výdělečně činné pohybující se ve Společenství by měly podléhat systému sociálního zabezpečení pouze jednoho členského státu, aby se zamezilo souběhu použitelných vnitrostátních právních předpisů a složitostem, které by z toho mohly vyplývat;
[…]
vzhledem k tomu, že k co nejúčinnějšímu zaručení rovnosti zacházení pro všechny pracovníky působící na území členského státu je vhodné jako obecné pravidlo stanovit, že se použijí právní předpisy členského státu, ve kterém dotyčná osoba vykonává zaměstnání nebo samostatnou výdělečnou činnost;
vzhledem k tomu, že v některých situacích, které odůvodňují jiná kritéria použitelnosti, je možné se od tohoto obecného pravidla odchýlit;
[…]“
8. Článek 1 nařízení č. 1408/71, nadepsaný „Definice“, stanoví:
„Pro účely tohoto nařízení:
a) se ‚zaměstnanou osobou‘ a ‚osobou samostatně výdělečně činnou‘ rozumí každá osoba, která
i) je pojištěna na základě povinného nebo volitelného pokračujícího pojištění pro případ jedné nebo více pojistných událostí odpovídajícím odvětvím systému sociálního zabezpečení pro zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné nebo zvláštnímu systému pro úředníky;
[…]“
9. Článek 2, nadepsaný „Osobní působnost“, v odstavci 1 stanoví:
„Toto nařízení se vztahuje na zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné a studenty, kteří podléhají nebo podléhali právním předpisům jednoho nebo více členských států a kteří jsou státními příslušníky jednoho z členských stát[ů] nebo kteří jsou osobami bez státní příslušnosti nebo uprchlíky s bydlištěm na území jednoho z členských států, jakož i na jejich rodinné příslušníky nebo pozůstalé po nich.“
10. Hlava II nařízení, nazvaná „Určení použitelných právních předpisů“, začíná článkem 13 („Obecná pravidla“), který stanoví:
„1. S výhradou článků 14c a 14f podléhají osoby, na které se vztahuje toto nařízení, pouze právním předpisům jediného členského státu. Tyto právní předpisy se stanoví v souladu s ustanoveními této hlavy.
2. S výhradou článků 14 až 17:
a) osoba zaměstnaná na území jednoho členského státu podléhá právním předpisům uvedeného státu, i když má bydliště na území jiného členského státu nebo i když podnik nebo zaměstnavatel, který ji zaměstnává, má sídlo nebo místo podnikání na území jiného členského státu;
[…]
c) osoba zaměstnaná na palubě lodi plující pod vlajkou členského státu podléhá právním předpisům uvedeného státu;
[…]
f) osoba, která již nadále nepodléhá právním předpisům členského státu, aniž by se na ni začaly vztahovat právní předpisy jiného členského státu v souladu s pravidly stanovenými ve výše uvedených písmenech nebo v souladu s jednou z výjimek nebo zvláštních pravidel stanovených v článcích 14 až 17, podléhá právním předpisům členského státu, na jehož území má bydliště, v souladu pouze s ustanoveními uvedených právních předpisů.“
11. Článek 14 nařízení č. 1408/71 (nadepsaný „Zvláštní pravidla pro jiné osoby než námořníky vykonávající závislou činnost“) stanoví:
„Pravidlo uvedené v čl. 13 odst. 2 písm. a) se použije s výhradou těchto výjimek a zvláštností:
[…]
2. Osoba obvykle zaměstnaná na území dvou nebo více členských států podléhá právním předpisům určeným takto:
a) osoba patřící mezi zaměstnance, již cestují nebo létají, která je zaměstnancem podniku, jenž na cizí nebo na vlastní účet provozuje mezinárodní přepravu cestujících nebo zboží po železnici, silnici, ve vzduchu nebo po vnitrozemských vodních cestách a má sídlo nebo místo podnikání na území členského státu, podléhá právním předpisům posledně uvedeného státu, s těmito výjimkami:
i) pokud má uvedený podnik pobočku nebo stálé zastoupení na území jiného členského státu, než je stát, ve kterém má sídlo nebo místo podnikání, podléhá osoba zaměstnaná touto pobočkou nebo stálým zastoupením právním předpisům členského státu, na jehož území se pobočka nebo stálé zastoupení nalézá;
ii) pokud je osoba zaměstnaná převážně na území členského státu, ve kterém má bydliště, podléhá právním předpisům uvedeného státu, i když podnik, který ji zaměstnává, nemá na tomto území sídlo nebo místo podnikání ani pobočku nebo stálé zastoupení;
b) osoba jiná než uvedená v písmenu a) podléhá:
i) právním předpisům členského státu, na jehož území má bydliště, vykonává-li svoji činnost částečně na uvedeném území, nebo pracuje-li pro několik podniků nebo zaměstnavatelů, kteří mají své sídlo nebo místo podnikání na území různých členských států;
ii) právním předpisům členského státu, na jehož území má podnik nebo zaměstnavatel, pro které pracuje, sídlo nebo místo podnikání, nemá-li bydliště na území žádného členského státu, kde vykonává svou činnost.
[…]“
12. Podle článku 14b („Zvláštní pravidla pro námořníky“) platí:
„Pravidlo uvedené v čl. 13 odst. 2 písm. c) se použije s výhradou těchto výjimek a zvláštností:
[…]
4. Osoba zaměstnaná na palubě lodi plující pod vlajkou členského státu a odměňovaná za tuto práci podnikem nebo osobou, jejichž sídlo nebo místo podnikání se nachází na území jiného členského státu, podléhá právním předpisům posledně uvedeného státu, pokud má bydliště na území tohoto státu; pro účely uvedených právních předpisů jsou podnik nebo osoba vyplácející odměnu považovány za zaměstnavatele.“
13. Článek 15 nařízení („Pravidla týkající se dobrovolného pojištění nebo volitelného pokračujícího pojištění“) zní následovně:
„1. Články 13 až 14d se nevztahují na dobrovolné ani na volitelné pokračující pojištění, ledaže pro některé z odvětví uvedených v článku 4 existuje v členském státě pouze dobrovolný systém pojištění.
2. Pokud použití právních předpisů dvou nebo více členských států má za následek souběh pojištění:
– systému povinného pojištění a jednoho nebo více systémů dobrovolného nebo volitelného pokračujícího pojištění, podléhá dotyčná osoba výlučně systému povinného pojištění,
[…]“
C – Dohoda se Švýcarskou konfederací(4)
14. Článek 8 Dohody ES‑Švýcarsko stanoví:
„Smluvní strany upraví v souladu s přílohou II koordinaci systémů sociálního zabezpečení za účelem zejména:
a) zajištění rovnosti zacházení;
b) určení rozhodného práva;
c) započtení všech dob získaných podle právních předpisů jednotlivých členských států [jednotlivých států] pro účely vzniku a zachování nároků na dávky, jakož i výpočet jejich výše;
d) vyplácení dávek osobám s bydlištěm na území smluvních stran;
e) podpory vzájemné správní pomoci a spolupráce mezi orgány a institucemi.“
15. Příloha II Dohody ES‑Švýcarsko, článek 1:
„1. Smluvní strany se dohodly, že v oblasti koordinace systémů sociálního zabezpečení budou ve svých vzájemných vztazích používat akty Společenství, na které je odkazováno, které jsou platné ke dni podpisu dohody, a to ve znění části A této přílohy, nebo pravidla, která jsou těmto aktům rovnocenná.
2. Pojem ‚členský stát (členské státy)‘ uvedený v aktech, na které je odkazováno v oddíle A této přílohy, zahrnuje vedle států, na které se vztahují dotyčné akty Společenství, i Švýcarsko.“ (neoficiální překlad)
16. Oddíl A uvedené přílohy II odkazuje na nařízení č. 1408/71, které bylo nahrazeno nařízením č. 883/2004(5), použitelným od 1. května 2010. Samotná příloha II Dohody ES‑Švýcarsko byla s účinností od 1. dubna 2012 aktualizována rozhodnutím Smíšeného výboru zřízeného podle Dohody č. 1/2012(6). Nové znění přílohy II odkazuje na zmíněné nařízení č. 883/2004. Podle čl. 90 odst. 1 nařízení č. 883/2004 a podle oddílu A bodu 3 přílohy II Dohody ES‑Švýcarsko v pozměněném znění se však skutečnosti nastalé před 1. dubnem 2012 řídí nařízením č. 1408/71.
D – Nizozemské právo
17. Podle rozhodnutí o předložení předběžné otázky stanoví nizozemské právní předpisy v oblasti sociálního zabezpečení obecné pravidlo, že osoby s bydlištěm v Nizozemsku jsou pojištěny v rámci systému povinného pojištění a mají povinnost odvádět zákonem stanovené pojistné. Výjimečně – podle čl. 12 odst. 1 Besluit uitbreiding en beperking kring verzekerden volksverzekeringen 1999 (nařízení z roku 1999 o rozšíření a zúžení okruhu osob pojištěných v systému sociálních pojištění) – není osoba s bydlištěm v Nizozemsku účastna sociálního zabezpečení, pokud po dobu alespoň tří měsíců nepřetržitě pracuje výhradně mimo Nizozemsko a pokud tato práce není vykonávána pouze v rámci pracovního poměru se zaměstnavatelem, který má v Nizozemsku sídlo nebo místo podnikání.
18. Besluit verzekeringsplicht zeevarenden (nařízení o povinném pojištění námořníků) stanoví, že pokud námořník, který má bydliště v některém z členských států, vykonává činnost na palubě lodi plující pod vlajkou třetího státu, který není smluvním státem Dohody o Evropském hospodářském prostoru, pro zaměstnavatele se sídlem nebo místem podnikání v Nizozemsku, použijí se nizozemské právní předpisy v oblasti sociálního zabezpečení zaměstnaných osob.
II – Skutkové okolnosti
19. Předběžná otázka má základ ve sporu mezi nizozemskou správou sociálního zabezpečení a L. Kikem, nizozemským státním příslušníkem s bydlištěm v Nizozemsku, zaměstnancem švýcarského podniku na lodi pro kladení potrubí plující pod panamskou vlajkou, který do 31. května 2004 pracoval na nizozemském území (povinně pojištěn v systému sociálního zabezpečení Nizozemska) a v období od 1. června do 24. srpna 2004 postupně na kontinentálním šelfu Spojených států, v mezinárodních vodách a dále v nizozemské, britské a znovu nizozemské části kontinentálního šelfu.
20. V původním řízení je sporné, zda měl L. Kik v období od 1. června do 24. srpna 2004 povinnost odvádět pojistné na nizozemské sociální zabezpečení.
21. Vnitrostátní soudy dospěly (v nalézacím i odvolacím řízení) k závěru, že odpověď by měla být kladná, neboť vnitrostátní právo stanoví, že osoby s bydlištěm v Nizozemsku jsou povinně pojištěné a musí odvádět příslušné pojistné.
22. L. Kik podal kasační opravný prostředek k Hoge Raad der Nederlanden (nejvyššímu soudu), který předložil tuto předběžnou otázku.
III – Položené otázky
23. Předběžné otázky, položené dne 15. května 2013, znějí takto:
„1) a) Je pravidla o osobní působnosti nařízení (EHS) č. 1408/71 a pravidla o místní působnosti pravidel pro určení použitelných právních předpisů v hlavě II nařízení třeba vykládat tak, že se tato pravidla použijí v takovém případě, jako je projednávaná věc, kdy jde o (a) zaměstnance s bydlištěm v Nizozemsku, který (b) má nizozemskou státní příslušnost, (c) v každém případě byl dříve v Nizozemsku povinně pojištěn, (d) je činný jako námořník pro zaměstnavatele se sídlem ve Švýcarsku, (e) vykonává práci na palubě lodi pro kladení potrubí, která pluje pod panamskou vlajkou, a (f) tuto činnost vykonával nejprve mimo území Unie (přibližně tři týdny na kontinentálním šelfu Spojených států a asi dva týdny v mezinárodních vodách) a poté na kontinentálním šelfu Nizozemska (doby jednoho měsíce a přibližně jednoho týdne) a Spojeného království (doba asi jednoho týdne), přičemž (g) příjmy dosažené touto činností podléhají nizozemské dani z příjmu?
1) b) Pokud ano, použije se nařízení (EHS) č. 1408/71 pouze na dny, kdy dotyčný pracuje na kontinentálním šelfu členského státu Unie, nebo také na dobu jim předcházející, ve které pracoval na jiných místech mimo území Unie?
2) Pokud je nařízení (EHS) č. 1408/71 použitelné na takového zaměstnance, jako je zaměstnanec popsaný v otázce 1a), použití kterého právního řádu nebo právních řádů nařízení stanoví?“ (výrok předkládacího rozhodnutí).
IV – Řízení před Soudním dvorem
24. Řízení se účastní a písemná vyjádření předložili L. Kik, nizozemská vláda a Komise. Všichni jmenovaní se účastnili veřejného jednání konaného dne 3. července 2014, na kterém byli Soudním dvorem vyzváni, aby se ve svých argumentech zaměřili na druhou z otázek položených Hoge Raad.
V – Argumentace
A – První otázka
25. Všichni účastníci řízení se shodují v tom, že nařízení č. 1408/71 je použitelné na projednávanou věc. Nizozemská vláda se konkrétně domnívá, že předmětné nařízení se použije na celé sporné období.
B – Druhá otázka
26. L. Kik a Komise se domnívají, že za okolností projednávané věci a v souladu s judikaturou vycházející z rozsudku Aldewereld(7) je příslušným stát sídla zaměstnavatele, tedy Švýcarská konfederace.
27. Nizozemská vláda je toho názoru, že podle čl. 13 odst. 2 písm. f) a čl. 14 odst. 2 písm. b) bodu i) nařízení č. 1408/71 je příslušným státem stát bydliště pracovníka.
VI – Posouzení
28. Hoge Raad se táže Soudního dvora, zda se za okolností věci projednávané v původním řízení použije nařízení č. 1408/71, a pokud ano, pak na které vnitrostátní právo odkazují kolizní normy uvedeného nařízení, protože má – stejně jako účastníci řízení – za to, že tyto normy specificky nehovoří o takové situaci, jako je ta sporná.
29. Pro správné vymezení otázky je nezbytné přesně zjistit okolnosti věci v původním řízení.
A – Pracovněprávní situace L. Kika v období, na které se vztahuje předběžná otázka
30. L. Kik je Nizozemec a má v Nizozemsku bydliště. Do 31. května 2004 pracoval pro podnik se sídlem v Nizozemsku a byl v tomto členském státě pojištěn v rámci systému povinného pojištění.
31. Od 1. června 2004 byl zaměstnán u švýcarského podniku jako námořník a pracoval na lodi plující pod panamskou vlajkou. Není zjištěno, zda byl od tohoto okamžiku pojištěn ve Švýcarsku, ale je jisté, že od 25. srpna 2004 přestal být povinně pojištěn v Nizozemsku, neboť podle nizozemských právních předpisů zaniká povinnost být pojištěn v tuzemsku, jakmile jsou odpracovány alespoň tři měsíce nepřetržitě mimo Nizozemsko a pro zaměstnavatele, který nemá v Nizozemsku sídlo ani místo podnikání. Kromě toho byl L. Kik po celou dobu daňovým poplatníkem v Nizozemsku.
32. Sporným je období od 1. června do 24. srpna 2004. V tomto období pracoval L. Kik (a) tři týdny na kontinentálním šelfu Spojených států; (b) dva týdny v mezinárodních vodách; (c) jeden měsíc a jeden týden na kontinentálním šelfu Nizozemska a (d) jeden týden na kontinentálním šelfu Spojeného království.
33. To znamená, že z celkových tří sporných měsíců pracoval L. Kik po dobu jednoho měsíce a jednoho týdne na nizozemském kontinentálním šelfu. Po dobu jednoho týdne pracoval na britském kontinentálním šelfu, takže z celkových tří relevantních měsíců pracoval na území zcela mimo Unie (mezinárodní vody a kontinentální šelf třetího státu) pět týdnů. Jinými slovy, více než polovinu sporného období pracoval na kontinentálním šelfu některého z členských států(8).
B – První otázka
34. Předkládající soud se zaprvé táže, zda se za okolností projednávané věci použije nařízení č. 1408/71, a pokud ano, pak zda se použije pouze na dny, kdy L. Kik pracoval na kontinentálním šelfu některého z členských států, nebo také na dobu, kdy pracoval mimo území Unie.
35. Se všemi účastníky řízení se ztotožňuji v tom, že použitelnost nařízení č. 1408/71 je nepochybná, jelikož jeho čl. 2 odst. 1 stanoví, že „se vztahuje na zaměstnané osoby […], kteří podléhají nebo podléhali právním předpisům jednoho nebo více členských států a kteří jsou státními příslušníky jednoho z členských stát[ů]“. Ve věci v původním řízení podléhal L. Kik nizozemskému obecnému systému sociálního zabezpečení až do 25. srpna 2004, ale je sporné, zda již od 1. června 2004 neměl ve skutečnosti podléhat právním předpisům jiného členského státu nebo státu považovaného za členský stát, takže je za účelem určení rozhodného vnitrostátního práva nutné použít kolizní normy uvedené v článku 13 nařízení č. 1408/71.
36. Podle mého názoru není pochyb o tom, zda práce, kterou L. Kik vykonával na kontinentálním šelfu přiléhajícím k Nizozemsku a ke Spojenému království, má být považována za práci vykonávanou na území Unie. Podle judikatury, kterou Soudní dvůr rozvinul v rozsudku ze dne 17. ledna 2012, Salemink(9), je práce vykonávaná na kontinentálním šelfu přiléhajícím k členskému státu funkčně součástí jeho svrchovaného území, a tudíž musí podléhat unijnímu právu. Soudní dvůr tak ovšem tenkrát rozhodl ve vztahu k pracovní činnosti vykonávané „na tomto kontinentálním šelfu v rámci průzkumu nebo využívání [jeho] přírodních zdrojů“(10). V projednávaném případě pracoval L. Kik na lodi pro kladení potrubí působící na kontinentálním šelfu přiléhajícím k území Unie, a tedy vykonával činnost, kterou v zásadě nelze považovat za „průzkum nebo využívání přírodních zdrojů kontinentálního šelfu“.
37. Kontinentální šelf zajisté v žádném případě nepřestává podléhat jurisdikci přiléhajícího státu, když jsou na něm položeny podmořské kabely a potrubí, jelikož podle čl. 79 odst. 3 Úmluvy o mořském právu „[v]ytyčení směru kladení takového potrubí na kontinentálním šelfu podléhá souhlasu pobřežního státu“, přičemž v odstavci 4 téhož článku je obsažena výhrada týkající se „práva pobřežního státu stanovit podmínky pro kladení kabelů nebo potrubí vstupujícího na jeho území“ a „jeho jurisdikce nad kabely a potrubím vybudovanými anebo používanými v souvislosti s průzkumem jeho kontinentálního šelfu, využíváním jeho zdrojů anebo používáním umělých ostrovů, zařízení nebo staveb podléhajících jeho jurisdikci“.
38. Tento, lze-li to tak říci, minimální pozůstatek suverénní pravomoci zaručený Úmluvou o mořském právu by na první pohled mohl stačit k závěru, že i v tomto případě je kontinentální šelf funkčně a omezeně územím Unie. Soudní dvůr ovšem v rozsudku Salemink zavedl nezbytnou souvislost mezi využíváním „hospodářských výsad průzkumu nebo využívání zdrojů prováděných na části kontinentálního šelfu, která k němu [členskému státu] přiléhá“ a nemožnosti se „vyhnout uplatňování ustanovení unijního práva, jejichž účelem je zaručit volný pohyb pracovníků pracujících na takových zařízeních“(11). Z toho plyne, že „funkční stránka“ suverenity pobřežního členského státu nad kontinentálním šelfem se uplatní jen tehdy, je-li na tomto šelfu prováděn průzkum nebo využívání, k němuž je nezbytné využít pracovníky, a naopak se neuplatní tehdy, je-li tento šelf pouhým prostorem, na kterém se provádí činnost jiná než jeho průzkum nebo využívání, vůči které má pobřežní stát jen možnost vyslovit souhlas a jejíž vykonávání nevyžaduje žádnou lidskou práci.
39. Výše uvedené je však pro projednávanou věc irelevantní, neboť podle mého názoru se nařízení č. 1408/71 uplatní i v případě, že by se mělo za to, že L. Kik pracoval po celou dobu sporného období mimo území Unie.
40. V souladu s ustálenou judikaturou je totiž uvedená okolnost irelevantní, má-li pracovněprávní vztah dostatečně úzký vztah s územím některého z členských států(12). Soudní dvůr rozhodl, že v případě, kdy pracovník pracuje na lodi, představuje vztah takové povahy místo, ve kterém byl zaměstnanec podle pracovní smlouvy zaměstnán, právo rozhodné pro pracovní smlouvu, účast v systému sociálního zabezpečení a místo, kde jeho výdělek podlého zdanění(13). Mám za to, že v projednávané věci existuje dostatečně úzký vztah s územím Unie, jelikož L. Kik odvádí daně v Nizozemsku a podle vyjádření nizozemské vlády(14) je mu výdělek vyplácen v Nizozemsku a ve Švýcarsku, takže lze předpokládat – vzhledem k tomu, že L. Kik nepředložil důkazy, které by mohly vést k opačnému závěru – že právem rozhodným pro pracovní smlouvu je právo některého z uvedených států.
41. V důsledku toho dospívám k prvnímu mezitímnímu závěru a Soudnímu dvoru navrhuji, aby na první z otázek, jež předložil Hoge Raad, odpověděl, že za okolností projednávané věci se nařízení č. 1408/71 použije na celé sporné období, tedy na období od 1. června do 24. srpna 2004.
C – Druhá otázka
42. Nyní je tedy třeba zjistit, jaké právní předpisy se podle nařízení č. 1408/71 použijí na takového pracovníka, jako je L. Kik, v průběhu období, jež je předmětem sporu v původním řízení.
43. Tato otázka je problematická proto, že mezi kolizními normami stanovenými nařízením č. 1408/71 není podle všeho žádná, která by se specificky vztahovala na takovou situaci, jako je situace dotčená v tomto řízení. Je proto třeba přezkoumat opodstatněnost tohoto prvního dojmu.
44. Z mnoha případů uvedených v hlavě II nařízení č. 1408/71 („Určení použitelných právních předpisů“ – články 13 až 17a) jsou zde relevantní jen případy, o kterých hovoří článek 13 („Obecná pravidla“) a článek 14b („Zvláštní pravidla pro námořníky“)(15). Ze všech uvedených neodpovídají podle mého názoru situaci L. Kika následující:
a) osoba zaměstnaná na území jednoho členského státu [čl. 13 odst. 2 písm. a)], což je hypotéza, která vede k použití právních předpisů uvedeného členského státu, ale není to případ L. Kika, který, jak bylo již řečeno, nevykonává práci na území žádného členského státu, respektive – pokud by pro účely tohoto řízení byl kontinentální šelf přiléhající k některému z členských států považován za území Unie – nepracoval na území jen jednoho, nýbrž dvou členských států (Nizozemska a Spojeného království);
b) osoba, která je samostatně výdělečně činná na území jednoho členského státu [čl. 13 odst. 2 písm. b)] a která podléhá právním předpisům uvedeného státu, jednoznačně neodpovídá profilu L. Kika, který je zaměstnancem;
c) osoba zaměstnaná na palubě lodi plující pod vlajkou členského státu [čl. 13 odst. 2 písm. c)], což je hypotéza, která vede k použití právních předpisů uvedeného členského státu, ale rovněž neodpovídá okolnostem věci v původním řízení, neboť L. Kik pracuje na panamské lodi;
d) úředník a osoba v podobném postavení [čl. 13 odst. 2 písm. d)];
e) osoba odvedená nebo povolaná do náhradní civilní služby [čl. 13 odst. 2 písm. e)];
f) osoba zaměstnaná podnikem, pro nějž obvykle pracuje, buď na území členského státu, nebo na palubě lodi plující pod vlajkou členského státu, která je vyslána na palubu lodi plující pod vlajkou jiného členského státu, aby tam vykonala práci (čl. 14b bod 1), což je hypotéza, která vede k použití právních předpisů prvního členského státu. Ani toto není evidentně případ L. Kika, neboť není zřejmé, zda „obvykle pracuje“ pro švýcarského zaměstnavatele, a navíc – z výše uvedených důvodů – nepracoval ani na území Unie, ani na lodi plující pod vlajkou některého z členských států;
g) osoba obvykle samostatně výdělečně činná buď na území členského státu, nebo na palubě lodi plující pod vlajkou členského státu (čl. 14b bod 2), což jsou okolnosti, z nichž žádná nenastala v projednávaném případě;
h) osoba, která vykonává práci v pobřežních vodách nebo v přístavu členského státu (čl. 14b bod 3) – L. Kik nepracoval v žádném z takových míst;
i) osoba zaměstnaná na palubě lodi plující pod vlajkou členského státu a odměňovaná za tuto práci podnikem nebo osobou, jejichž sídlo nebo místo podnikání se nachází na území jiného členského státu (čl. 14b bod 4) – v takovém případě se použijí právní předpisy posledně uvedeného státu, pokud má pracovník na území tohoto státu bydliště [což není případ L. Kika, jelikož vzhledem k práci na panamské lodi není splněna první podmínka].
45. Vzhledem k tomu, že nelze využít řešení stanovená pro výše uvedené případy, lze uvažovat o tom, zda by nebylo vhodné použít per analogiam ustanovení článku 14 samotného nařízení. Nizozemská vláda skutečně navrhuje analogické použití čl. 14 odst. 2 písm. b), jenž upravuje případ osoby, která je obvykle zaměstnaná na území dvou nebo více členských států a která nepatří mezi zaměstnance, již cestují nebo létají, a jsou zaměstnanci podniku provozujícího mezinárodní přepravu.
46. Použití analogie by v případě, kdy ustanovení bezprostředně použitelná na námořníky, jako je L. Kik, neumožňují určit právní předpisy použitelné na daný případ, bylo bezpochyby legitimním řešením.
47. Nicméně vzhledem k jednomu ustanovení, které je součástí nařízení a na které v jednom okamžiku odkázala nizozemská vláda, není již snaha nalézt řešení za pomoci analogie nezbytná. Jde totiž o čl. 13 odst. 2 písm. f) nařízení č. 1408/71, podle kterého „osoba, která již nadále nepodléhá právním předpisům členského státu, aniž by se na ni začaly vztahovat právní předpisy jiného členského státu v souladu s pravidly stanovenými ve výše uvedených písmenech […], podléhá právním předpisům členského státu, na jehož území má bydliště, v souladu pouze s ustanoveními uvedených právních předpisů“. Použití tohoto ustanovení na projednávanou situaci bylo zmíněno na jednání a podle mého názoru přesně odpovídá případu L. Kika.
48. Je totiž doloženo a nikým nezpochybněno, že L. Kik až do 31. května 2004 podléhal nizozemským právním předpisům. Od tohoto data již uvedeným předpisům v zásadě nepodléhal, neboť žádná z výše analyzovaných norem stanovených v nařízení č. 1408/71 nevede k použití nizozemského práva. Tyto normy ovšem nutně nevedou ani k použití práva jiného členského státu, jelikož pracovněprávní situace L. Kika nespadá pod žádnou z tam uvedených hypotéz.
49. Za takových okolností, kdy se nepoužije právo doposud používané a kdy nelze použít žádné jiné právo – což je přesně hypotéza stanovená v čl. 13 odst. 2 písm. f) – uplatňuje nařízení č. 1408/71 k určení použitelných právních předpisů zpravidla určovatel bydliště pracovníka. Podle tohoto určovatele musí L. Kik, který má bydliště v Nizozemsku, nadále podléhat právním předpisům tohoto členského státu.
50. Je pravda, že první slova ustanovení („osoba, která již nadále nepodléhá právním předpisům členského státu […]“) vedou intuitivně k závěru, že by jen stěží bylo možné použít právní předpisy, kterým dotyčná osoba výslovně již nadále nepodléhá. Jinak řečeno, jestliže případ L. Kika od 31. května 2004 již nadále nepodléhá nizozemským právním předpisům, může působit překvapivě, že by nařízení č. 1408/71 směřovalo k použití týchž právních předpisů, které přestaly být použitelné právě v důsledku uplatnění téhož nařízení.
51. Ačkoli jsou ovšem právní předpisy, které přestaly být od 31. května 2004 použitelné, a právní předpisy, které se na základě nařízení č. 1408/71 následně znovu použijí, ve skutečnosti tytéž, tedy nizozemské, je v každém z těchto případů právní důvod, na jehož základě tyto právní předpisy přestaly být použitelné a poté je bylo nutné použít, pokaždé odlišný.
52. Nizozemské právo bylo totiž do 31. května 2004 použitelné proto, že do tohoto data L. Kik pracoval pro podnik se sídlem v Nizozemsku, kde měl i bydliště, místo výkonu práce a kde odváděl daně. Podle nizozemského práva přestal L. Kik podléhat nizozemským právním předpisům od okamžiku, kdy po dobu alespoň tří měsíců nepřetržitě pracoval mimo Nizozemsko pro zaměstnavatele se sídlem ve Švýcarsku. Za těchto okolností je s ohledem na splnění podmínky, že dotčená osoba „již nadále nepodléhá právním předpisům členského státu“, stanovené v čl. 13 odst. 2 písm. f) nařízení č. 1408/71 („aniž by se na ni začaly vztahovat právní předpisy jiného členského státu“), podle téhož ustanovení hraničním určovatelem pro určení rozhodného práva bydliště pracovníka. Shodou okolností vede tento určovatel v projednávané věci opět k nizozemskému právu, tedy k témuž právu, jehož nepoužitelnost vedla k nutnosti určit jiné použitelné právní předpisy. Ačkoli se ovšem ve skutečnosti věcně jedná o totéž právo, je v každém z uvedených případů použitelné z odlišného právního důvodu: použitelné přestalo být proto, že se (dne 31. května 2004) změnila pracovněprávní situace L. Kika, a jeho použitelnost se obnovila v důsledku uplatnění hraničního určovatele rozhodného práva stanoveného nařízením č. 1408/71 pro takovou situaci, v jaké byl L. Kik od 31. května 2004. V jednom případě bylo nizozemské právo použitelné proto, že L. Kik měl v Nizozemsku bydliště, a také tam pracoval pro podnik se sídlem v tomtéž členském státě, a ve druhém případě proto, že poté, co mu v důsledku změny těchto okolností již nadále nepodléhal, bylo právem místa jeho bydliště.
53. V konečném důsledku mám za to, že není nutné použít per analogiam ustanovení nařízení č. 1408/71, která nejsou zamýšlena pro takový případ, jako je případ zde projednávaný, a že odpověď na otázku, jaké je v této věci rozhodné právo, lze přímo a v prvé řadě nalézt v citovaném čl. 13 odst. 2 písm. f).
54. Proto dospívám k druhému mezitímnímu závěru a Soudnímu dvoru navrhuji, aby na druhou z otázek, jež předložil Hoge Raad, odpověděl, že podle čl. 13 odst. 2 písm. f) nařízení č. 1408/71 jsou právními předpisy použitelnými na L. Kika právní předpisy Nizozemska, na jehož území má L. Kik bydliště.
VII – Závěry
55. Vzhledem k předcházejícím úvahám navrhuji Soudnímu dvoru, aby na položenou otázku odpověděl následovně:
„1) Za okolností věci projednávané v původním řízení se nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996, použije na celé sporné období.
2) Podle čl. 13 odst. 2 písm. f) nařízení č. 1408/71 jsou právními předpisy použitelnými na pracovníka v takové situaci, jaká nastala ve věci projednávané v původním řízení, právní předpisy členského státu, na jehož území má daný pracovník bydliště.“