ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (osmého senátu)
30. května 2024(*)
„Řízení o předběžné otázce – Směrnice 93/13/ES – Zneužívající ujednání ve spotřebitelských smlouvách – Článek 1 odst. 2 – Působnost – Vyloučení smluvních ujednání, která odrážejí závazné právní a správní předpisy – Dodatek k úvěrové smlouvě oznámený prodávajícím nebo poskytovatelem spotřebiteli za účelem jejího uvedení do souladu s vnitrostátní právní úpravou – Článek 3 odst. 2 – Smluvní ujednání, které nebylo sjednáno individuálně – Nepodepsání dodatku spotřebitelem – Domněnka tacitního souhlasu s tímto dodatkem – Vnitrostátní judikatura vylučující soudní přezkum zneužívající povahy smluvního ujednání obsaženého v takovém dodatku“
Ve věci C‑176/23,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Tribunalul Specializat Mureş (specializovaný soud župy Mureş, Rumunsko) ze dne 2. března 2021, došlým Soudnímu dvoru dne 21. března 2023, v řízení
UG
proti
SC Raiffeisen Bank SA,
SOUDNÍ DVŮR (osmý senát),
ve složení: N. Piçarra, předseda senátu, N. Jääskinen (zpravodaj) a M. Gavalec, soudci,
generální advokátka: J. Kokott,
za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za rumunskou vládu: R. Antonie, E. Gane a L. Ghiţă, jako zmocněnkyně,
– za portugalskou vládu: P. Barros da Costa, A. Cunha, A. Luz a L. Medeiros, jako zmocněnkyně,
– za Evropskou komisi: A. Boitos a N. Ruiz García, jako zmocněnci,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generální advokátky, rozhodnout věc bez stanoviska,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 1 odst. 2 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, a oprava Úř. věst. 2016, L 303, s. 26).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi spotřebitelem UG a společností SC Raiffeisen Bank SA ve věci určení zneužívající povahy ujednání obsažených v úvěrové smlouvě uzavřené mezi nimi.
Právní rámec
Unijní právo
3 Třináctý bod odůvodnění směrnice 93/13 uvádí:
„[V]zhledem k tomu, že se předpokládá, že právní nebo správní předpisy členských států, které přímo nebo nepřímo stanoví ujednání spotřebitelských smluv, neobsahují zneužívající ujednání; že se proto nejeví jako nezbytné podřídit ustanovením této směrnice ujednání, která odrážejí závazné právní nebo správní předpisy a zásady nebo ustanovení mezinárodních úmluv, jejichž stranami jsou členské státy [nebo Společenství]; že v tomto ohledu ‚závazné právní nebo správní předpisy‘ v čl. 1 odst. 2 zahrnují také pravidla, která se v souladu s právními předpisy použijí mezi smluvními stranami, pokud nebylo ujednáno jinak“.
4 Článek 1 odst. 2 této směrnice stanoví:
„Smluvní ujednání, která odrážejí závazné právní a správní předpisy a ustanovení nebo zásady mezinárodních úmluv, jejichž stranami jsou členské státy nebo Společenství, zejména v oblasti dopravy, nejsou předmětem ustanovení této směrnice.“
5 Článek 3 uvedené směrnice uvádí:
„1. Smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, je považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.
2. Ujednání je vždy považováno za nesjednané individuálně, jestliže bylo sepsáno předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah ujednání, zejména v souvislosti se smlouvou uzavíranou adhezním způsobem.
Skutečnost, že některé aspekty ujednání nebo jedno konkrétní ujednání byly sjednány individuálně, nevylučuje použití tohoto článku na zbytek smlouvy, jestliže celkové posouzení smlouvy ukazuje, že jde o smlouvu uzavíranou adhezním způsobem.
Jestliže některý prodávající nebo poskytovatel tvrdí, že určité standardní ujednání bylo sjednáno individuálně, je povinen o tom předložit důkaz.“
Rumunské právo
Zákon o zneužívajících ujednáních
6 Článek 3 Legea nr. 193 privind clauzele abuzive din contractele încheiate între profesioniști și consumatori (zákon č. 193 o zneužívajících ujednáních ve smlouvách mezi prodávajícími nebo poskytovateli a spotřebiteli) ze dne 6. listopadu 2000 (opětovně vyhlášený v Monitorul Oficial al României, části I, č. 543 ze dne 3. srpna 2012, dále jen „zákon o zneužívajících ujednáních“) v odstavci 2 stanoví, že smluvní ujednání založená na jiných účinných právních předpisech ustanovením tohoto zákona nepodléhají.
OUG č. 50/2010
7 Článek 37 Ordonanța de urgență a Guvernului nr. 50, privind contractele de credit pentru consumatori (mimořádné nařízení vlády č. 50 o smlouvách o spotřebitelském úvěru) ze dne 9. června 2010 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 389 ze dne 11. června 2010) ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „OUG č. 50/2010“) stanoví:
„Na smlouvy o úvěru s pohyblivou úrokovou sazbou se vztahují tato pravidla:
a) úroková sazba je v závislosti na měně úvěru navázána na vývoj referenčních indexů Euribor/ROBOR/LIBOR / základní úroková sazba BNR [(Banca Națională a României [rumunská národní banka])], k nimž může věřitel přičíst marži neměnnou po celou dobu platnosti smlouvy;
b) úroková marže může být změněna pouze v důsledku legislativních změn, které to výslovně ukládají;
c) v souladu s obchodní politikou každé úvěrové instituce lze odchylně od písmene b) výši marže a referenčního indexu snížit;
d) smlouva musí výslovně uvádět metodu výpočtu pro úpravu úrokové sazby s upřesněním periodicity nebo podmínek úprav směrem nahoru nebo dolů;
e) prvky ovlivňující výpočet úpravy úrokové sazby a její výši musí být zveřejněny na internetových stránkách a ve všech prostorách věřitelů.“
8 Článek 95 OUG č. 50/2010 stanoví:
„1. U již plněných smluv musí věřitelé do 90 dnů od nabytí účinnosti tohoto mimořádného nařízení zajistit soulad smlouvy s jeho ustanoveními.
2. Již plněné smlouvy se upraví prostřednictvím dodatků do 90 dnů od nabytí účinnosti tohoto mimořádného nařízení.
3. Věřitel musí být schopen prokázat, že učinil všechny nezbytné kroky, aby informoval spotřebitele o podpisu dodatků.
4. Do dodatků je zakázáno vkládat ustanovení jiná než stanovená tímto mimořádným nařízením. Vložení jakýchkoli jiných ustanovení, než stanoví toto mimořádné nařízení, je absolutně neplatné.
5. Nepodepsání dodatků uvedených ve druhém odstavci spotřebitelem je považováno za jeho tichý souhlas.“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
9 Dne 23. března 2007 uzavřel UG se společností Raiffeisen Bank smlouvu o úvěru s pohyblivou úrokovou sazbou ve výši 15 300 švýcarských franků (CHF) (přibližně 16 048 eur) (dále jen „dotčená úvěrová smlouva“). Ke dni uzavření smlouvy činila aktuální úroková sazba 5,9 % p. a., avšak podle ujednání uvedené smlouvy měla banka možnost tuto sazbu změnit v závislosti na vývoji finančního trhu s tím, že o nové úrokové sazbě uvědomí dlužníka způsobem stanoveným ve všeobecných podmínkách.
10 Dne 10. září 2010 Raiffeisen Bank informovala UG o dodatku k dotčené úvěrové smlouvě, kterým měla být tato smlouva uvedena v soulad s požadavky OUG č. 50/2010. Banka přitom UG oznámila, že zákonodárce uložil provést změny ve všech smlouvách o spotřebitelském úvěru. Změny měly být provedeny zejména ve smluvních ujednáních týkajících se stanovení pohyblivé úrokové sazby jejím navázáním na objektivní index v závislosti na měně, v níž byl úvěr poskytnut, navýšeném úvěrovou institucí o marži neměnnou po celou dobu platnosti smlouvy. Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce plyne, že tento dodatek nebyl UG podepsán, takže se mělo za to, že s ním mlčky souhlasil v souladu s čl. 95 odst. 5 OUG č. 50/2010.
11 Dne 29. prosince 2017 podal UG žalobu k Judecătoria Sighișoara (soud prvního stupně v Segešváru, Rumunsko), kterou se domáhal zejména určení zneužívající povahy ujednání dotčené úvěrové smlouvy týkajících se možnosti banky měnit úrokovou sazbu. UG se rovněž domáhal, aby soud prvního stupně z tohoto důvodu konstatoval absolutní neplatnost uvedených ujednání a nařídil vrácení částek zaplacených na jejich základě.
12 Rozhodnutím ze dne 10. června 2020 soud prvního stupně žalobu zamítl zejména z důvodu, že s ohledem na zákon o zneužívajících ujednáních, který provádí směrnici 93/13 do rumunského práva, nemůže zkoumat případně zneužívající povahu ujednání dotčené úvěrové smlouvy vyplývající z dodatku uvedeného v bodě 10 tohoto rozsudku, jelikož mimo jiné odrážejí povinnost stanovenou závaznými ustanoveními vnitrostátního nařizovacího aktu, a sice OUG č. 50/2010.
13 UG se proti tomuto rozsudku odvolal k Tribunalul Specializat Mureş (specializovaný soud župy Mureş, Rumunsko), který je předkládajícím soudem, přičemž zejména tvrdil, že jediným účelem ustanovení OUG č. 50/2010 bylo posílit ochranu spotřebitelů, a pokud jde o dotčenou úvěrovou smlouvu, změny provedené dodatkem, který mu byl oznámen společností Raiffeisen Bank, nebyly s tímto vnitrostátním nařizovacím aktem v souladu.
14 Podle společnosti Raiffeisen Bank přestalo ujednání dotčené úvěrové smlouvy týkající se stanovení úrokové sazby, které bylo původně součástí této smlouvy, vyvolávat účinky ke dni nabytí účinnosti dodatku ze dne 10. září 2010, kdy bylo uvedené ujednání nahrazeno ujednáním účinným v okamžiku podání žaloby UG, podle kterého byla tato úroková sazba v souladu s požadavky OUG č. 50/2010 nově navázána na ověřitelný referenční index navýšený o bankou stanovenou pevnou marži. Raiffeisen Bank tvrdí, že tak postupovala v souladu s použitelnými právními předpisy a uplatnila relevantní vnitrostátní ustanovení.
15 Podle předkládajícího soudu musí být to, zda může posuzovat případně zneužívající povahu určitých smluvních ujednání spadajících do působnosti OUG č. 50/2010, posuzováno ve světle směrnice 93/13 a relevantní judikatury Soudního dvora, zejména s ohledem na požadavek restriktivního výkladu čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13, který představuje výjimku z režimu ochrany spotřebitele před zneužívajícími smluvními ujednáními.
16 Je pravda, že Soudní dvůr vycházel ze zásady, že vnitrostátní zákonodárce tím, že stanovil stranám povinnost vložit do smlouvy určité ujednání, jehož obsah odráží závazné ustanovení vnitrostátního práva, zamýšlel nastolit rovnováhu mezi právy a povinnostmi těchto stran, takže takové ujednání nemůže být předmětem soudního přezkumu jeho případně zneužívající povahy. Předkládající soud je však toho názoru, že i když ujednání úvěrové smlouvy odpovídá požadavkům článku 37 OUG č. 50/2010, spotřebitel si nadále není schopen představit rozsah svých povinností, jelikož toto ustanovení pouze stanoví, že pohyblivá úroková sazba musí být stanovena na základě nejen objektivního indexu, ale i pevné marže odpovídající zájmům prodávajícího nebo poskytovatele. Mimoto může tento objektivní index, i když je určen nezávisle na vůli stran, podstatným způsobem kolísat. Podle uvedeného soudu přitom mohou být takové výkyvy díky jeho zkušenostem a lepším odhadům využívány spíše prodávajícím nebo poskytovatelem nežli průměrným a obezřetným spotřebitelem.
17 Uvedený soud má proto pochybnosti o tom, zda lze mít v případě nezavedení vhodných mechanismů k ochraně spotřebitele za to, že relevantní ustanovení OUG č. 50/2010 mohou být považována za ustanovení, která mohou být uplatňována nezávisle na vůli stran nebo automaticky, bez jakékoliv jiné formy dohody mezi těmito stranami. Posouzení případně zneužívající povahy smluvních ujednáni, do nichž se tato ustanovení promítají, by proto nemělo být vyňato ze soudního přezkumu.
18 Takový závěr by však nebyl v souladu s převládající vnitrostátní judikaturou, podle níž smluvní ujednání obsažená v dodatcích sepsaných prodávajícími nebo poskytovateli na základě OUG č. 50/2010 nemohou být předmětem takového přezkumu.
19 Za těchto podmínek se Tribunalul Specializat Mureş (specializovaný soud župy Mureş) rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být ustanovení čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13[…] provedená do vnitrostátního práva čl. 3 odst. 2 [zákona o zneužívajících ujednáních]
zejména ve světle dvanáctého a třináctého bodu odůvodnění směrnice,
jakož i s přihlédnutím k článkům 80 a 81 [OUG č. 50/2010]
vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby vnitrostátní soudy zkoumaly rovněž podezření týkající se zneužívající povahy smluvních ujednání v dodatcích k úvěrovým smlouvám, které prodávající nebo poskytovatelé uzavřeli se spotřebiteli před nabytím účinnosti posledně uvedeného ustanovení, tedy [dodatcích uzavřených] podle článku 95 OUG č. 50/2010, ať už byla tato ujednání spotřebitelem výslovně odsouhlasena způsobem stanoveným v čl. 40 odst. 1 OUG č. 50/2010, nebo jsou považována za tacitně přijatá ope legis způsobem stanoveným v čl. 40 odst. 3 OUG č. 50/2010?
2) V případě kladné odpovědi na první otázku, je na základě výše uvedených předpokladů a okolností věci v původním řízení judikatura vnitrostátních soudů, podle které výslovné odsouhlasení dodatku vypracovaného způsobem stanoveným v čl. 40 odst. 1 [OUG č. 50/2010] a na základě [jeho] článku 95 automaticky vede k závěru, že tento dodatek byl sjednán, a v důsledku toho jsou podmínky v něm stanovené vyloučeny z přezkumu své případně zneužívající povahy, v rozporu [s unijním právem]?“
K předběžným otázkám
K první otázce
20 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že brání posouzení zneužívající povahy ujednání obsažených ve smlouvě o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem za okolností, kdy tento prodávající nebo poskytovatel tato ujednání pozměnil tak, aby byl zajištěn soulad této smlouvy se závaznou vnitrostátní právní úpravou způsobu stanovení úrokové sazby, podle které musí být tato sazba nahrazena úrokovou sazbou stanovenou na základě jednoho z referenčních indexů určených touto právní úpravou navýšeného o pevnou marži stanovenou tímto prodávajícím nebo poskytovatelem pro celou dobu platnosti smlouvy.
21 Nejprve je třeba zdůraznit, že čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 vylučuje z její působnosti smluvní ujednání, která odrážejí závazné právní a správní předpisy.
22 Mimoto s ohledem na cíl sledovaný touto směrnicí, kterým je ochrana spotřebitele proti zneužívajícím ujednáním ve smlouvách uzavřených s prodávajícími nebo poskytovateli, se výjimka stanovená v čl. 1 odst. 2 musí vykládat striktně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Trapeza Peiraios, C‑243/20, EU:C:2021:1045, bod 37).
23 Na jedné straně z ustálené judikatury vyplývá, že výraz „závazné právní a správní předpisy“ vykládaný ve světle třináctého bodu odůvodnění uvedené směrnice zahrnuje ustanovení vnitrostátního práva, která se použijí mezi smluvními stranami nezávisle na jejich volbě, i dispozitivní právní normy, tj. normy, které se použijí automaticky v případě neexistence odlišného ujednání mezi stranami (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Trapeza Peiraios, C‑243/20, EU:C:2021:1045, bod 30 a citovaná judikatura).
24 Co se na druhé straně týče toho, zda smluvní ujednání „odráží“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 takové závazné právní a správní předpisy vnitrostátního práva, je třeba připomenout, že vyloučení zavedené tímto ustanovením je odůvodněno skutečností, že je v zásadě legitimní předpokládat, že vnitrostátní zákonodárce nastolil rovnováhu mezi právy a závazky smluvních stran určitých smluv, tedy rovnováhu, kterou výslovně zamýšlel chránit unijní normotvůrce. Mimoto okolnost, že taková rovnováha byla nastolena, představuje nikoli podmínku pro uplatnění vyloučení uvedeného ve zmíněném čl. 1 odst. 2, nýbrž odůvodnění tohoto vyloučení (rozsudek ze dne 6. července 2023, First Bank, C‑593/22, EU:C:2023:555, bod 22 a citovaná judikatura).
25 V projednávaném případě předkládajícímu soudu pro účely posouzení, zda je smluvní ujednání odrážející jedno z ustanovení OUG č. 50/2010 vyloučeno z působnosti směrnice 93/13 na základě jejího čl. 1 odst. 2, nepřísluší, aby předem ověřoval, zda vnitrostátní zákonodárce tímto předpisem hodlal zajistit rovnováhu mezi všemi právy a povinnostmi stran dotčené smlouvy.
26 Dále z judikatury Soudního dvora vyplývá, že ujednání smlouvy uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, které odráží závazné ustanovení vnitrostátního práva, které není na tuto smlouvu použitelné nebo se omezuje nikoliv na odkaz na takové ustanovení, ale na vnitrostátní právní úpravu jako celek, nelze považovat za ujednání, které odráží závazné ustanovení vnitrostátního práva ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13, a nemůže být proto vyňato ze soudního přezkumu své případně zneužívající povahy (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. března 2013, RWE Vertrieb, C‑92/11, EU:C:2013:180, bod 30, a ze dne 3. dubna 2019, Aqua Med, C‑266/18, EU:C:2019:282, body 35 až 38).
27 K tomu, aby smluvní ujednání „odráželo“ závazné právní a správní předpisy ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13, musí tudíž reprodukovat normativní obsah závazného ustanovení použitelného na dotčenou smlouvu, tak aby bylo možné mít za to, že konkrétně vyjadřuje tutéž právní normu, jako je norma obsažená v tomto závazném ustanovení (rozsudek ze dne 6. července 2023, First Bank, C‑593/22, EU:C:2023:555, bod 25).
28 V projednávaném případě je na předkládajícím soudu, aby provedl nezbytná posouzení za účelem určení, zda smluvní ujednání dotčené ve věci v původním řízení odráží ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 relevantní ustanovení OUG č. 50/2010.
29 Nicméně s ohledem na skutečnosti vyplývající ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, se jeví, že smluvní ujednání obsažená v úvěrové smlouvě dotčené ve věci v původním řízení z ustanovení OUG č. 50/2010 vyplývají. Tato ustanovení totiž ukládala bankám povinnost provést určité změny ve všech stávajících smlouvách o spotřebitelském úvěru. Tato zákonná povinnost se týkala zejména ujednání týkajících se způsobů stanovení pohyblivé úrokové sazby. Mimoto se jeví, že OUG č. 50/2010 připravilo spotřebitele o možnost tyto změny přijmout, nebo odmítnout. Uvedený předpis totiž stanoví, že pokud spotřebitelé dodatek oznámený bankou nepodepsali, mělo se za to, že s jeho zněním mlčky souhlasili.
30 Nicméně čl. 37 písm. a) OUG č. 50/2010 stanovoval, že úroková sazba u úvěrových smluv sice musela být nahrazena úrokovou sazbou stanovenou na základě referenčního indexu a pevné marže určené pro celou dobu trvání smlouvy, ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, nicméně vyplývá, že banky měly prostor pro uvážení, co se týkalo volby referenčního indexu i výše této pevné marže.
31 Za těchto podmínek se jeví, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, že vnitrostátní právní úprava zavedla obecný rámec a podmínky, které bylo třeba dodržet za účelem stanovení nové pohyblivé úrokové sazby, přičemž úvěrovým institucím ponechala určitý prostor pro uvážení při výpočtu této nové sazby.
32 V rozsudku ze dne 3. března 2020, Gómez del Moral Guasch (C‑125/18, EU:C:2020:138, body 33 až 37), přitom Soudní dvůr rozhodl, že vyloučení uvedené v čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 se nepoužije na smluvní ujednání, které stanoví, že úroková sazba použitelná na úvěr je založena na jednom z oficiálních referenčních indexů určených vnitrostátní právní úpravou, pokud tato úprava nestanoví povinné použití tohoto indexu, ale ponechává bance možnost stanovit pohyblivou úrokovou sazbu jiným způsobem.
33 Z toho plyne, že vyloučení uvedené v čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 se nepoužije v situaci, kdy prodávající nebo poskytovatel pozměnil ujednání smlouvy o spotřebitelském úvěru za účelem zajištění souladu této smlouvy s vnitrostátní právní úpravou přijatou po jejím uzavření, pokud tato právní úprava pouze zavádí obecný rámec pro stanovení úrokové sazby k této úvěrové smlouvě, přičemž tomuto prodávajícímu nebo poskytovateli ponechává prostor pro uvážení, co se týče volby referenčního indexu této sazby i výše pevné marže, o níž lze hodnotu indexu navýšit.
34 A konečně, s ohledem na úvahy předkládajícího soudu je třeba pro všechny případy připomenout, že použití čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 má objektivní povahu a nezávisí například na informacích, které spotřebiteli poskytl prodávající nebo poskytovatel, ani na tom, jak spotřebitel zná použitelné právní předpisy (rozsudek ze dne 6. července 2023, First Bank, C‑593/22, EU:C:2023:555, bod 31).
35 Proto případné výslovné nebo tacitní přijetí změn dotčené smlouvy spotřebitelem nemůže mít vliv na to, zda jsou smluvní ujednání, jichž se tyto změny týkají, vyloučena z působnosti směrnice 93/13 na základě jejího čl. 1 odst. 2.
36 S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání posouzení zneužívající povahy ujednání obsažených ve smlouvě o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem za okolností, kdy tento prodávající nebo poskytovatel tato ujednání pozměnil tak, aby byl zajištěn soulad této smlouvy se závaznou vnitrostátní právní úpravou způsobu stanovení úrokové sazby, pokud tato úprava pouze zavádí obecný rámec pro stanovení úrokové sazby k uvedené smlouvě, přičemž tomuto prodávajícímu nebo poskytovateli ponechává prostor pro uvážení, co se týče volby referenčního indexu této sazby i výše pevné marže, o níž lze hodnotu indexu navýšit.
Ke druhé otázce
37 Podle ustálené judikatury platí, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z tohoto hlediska Soudnímu dvoru přísluší případně přeformulovat otázky, které jsou mu položeny. Soudní dvůr může kromě toho zohlednit i normy unijního práva, na které vnitrostátní soud ve svých otázkách neodkázal (rozsudek ze dne 15. července 2021, Ministrstvo za obrambo, C‑742/19, EU:C:2021:597, bod 31 a citovaná judikatura).
38 Soudnímu dvoru přísluší, aby ze všech poznatků předložených předkládajícím soudem, zejména z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vytěžil ty prvky unijního práva, které je s přihlédnutím k předmětu sporu třeba vyložit [rozsudek ze dne 21. března 2024, Profi Credit Bulgaria (Doplňkové služby k úvěrové smlouvě), C‑714/22, EU:C:2024:263, bod 48 a citovaná judikatura].
39 V projednávaném případě byla smluvní ujednání obsažená v dodatku dotčeném ve věci v původním řízení předem sepsána společností Raiffeisen Bank a žalobce v původním řízení neměl možnost jejich znění sjednat nebo jakkoliv ovlivnit jejich obsah. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že převládající vnitrostátní judikatura má za to, že smluvní ujednání obsažená v dodatcích sepsaných prodávajícími nebo poskytovateli na základě OUG č. 50/2010 nemohou být předmětem přezkumu své případně zneužívající povahy, i když tato ujednání nebyla se spotřebitelem sjednána.
40 Za těchto podmínek je třeba mít za to, že podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda článek 3 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní judikatuře, podle níž změny ujednání smlouvy o spotřebitelském úvěru provedené prodávajícím nebo poskytovatelem k zajištění souladu této smlouvy s vnitrostátní právní úpravou, která ponechává tomuto prodávajícímu nebo poskytovateli prostor pro uvážení, nemohou být předmětem přezkumu své případně zneužívající povahy, i když tato ujednání nebyla se spotřebitelem sjednána.
41 V tomto ohledu může být podle čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 předmětem soudního přezkumu případně zneužívající povahy pouze ujednání smlouvy uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, které nebylo individuálně sjednáno.
42 Článek 3 odst. 2 uvedené směrnice mimoto upřesňuje, že ujednání je vždy považováno za nesjednané individuálně, jestliže bylo sepsáno prodávajícím nebo poskytovatelem předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na jeho obsah, což je nevyhnutelně případ adhezních smluv.
43 Předkládajícímu soudu sice přísluší, aby zohlednil všechny okolnosti, za kterých bylo takové ujednání spotřebiteli předloženo, za účelem určení, zda tento spotřebitel mohl mít na jeho obsah vliv (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. července 2020, Ibercaja Banco, C‑452/18, EU:C:2020:536, bod 35), Soudní dvůr však již rozhodl, že pouhý podpis smlouvy uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, která stanoví, že tímto podpisem spotřebitel souhlasí se všemi smluvními ujednáními předem sepsanými prodávajícím nebo poskytovatelem, nevede k vyvrácení domněnky, že taková ujednání nebyla sjednána individuálně (usnesení ze dne 24. října 2019, Topaz, C‑211/17, EU:C:2019:906, bod 51).
44 Soudní dvůr rovněž rozhodl, že změna ujednání o úrokových sazbách, která spadá do obecné politiky nového sjednávání smluv o hypotečním úvěru s pohyblivou sazbou za účelem uvést tato ujednání do souladu s rozhodnutím nejvyššího soudu, mohla naznačovat, že spotřebitel nemohl mít na obsah uvedeného ujednání vliv. Mimoto okolnost, že spotřebitel před svůj podpis uvede ručně psanou poznámku, z níž vyplývá, že pochopil mechanismus uvedeného ujednání, nepostačuje k prokázání, že toto ujednání bylo sjednáno individuálně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. července 2020, Ibercaja Banco, C‑452/18, EU:C:2020:536, body 36 a 38).
45 Z toho vyplývá, že sjednanost ujednání obsaženého ve smlouvě o úvěru uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem nemůže být založena na pouhé domněnce, aniž by bylo prokázáno, že si spotřebitel mohl skutečně toto ujednání konkrétně sjednat a mít tak vliv na jeho obsah.
46 S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že článek 3 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní judikatuře, podle níž změny ujednání smlouvy o spotřebitelském úvěru provedené prodávajícím nebo poskytovatelem k zajištění souladu této smlouvy s vnitrostátní právní úpravou, která ponechává tomuto prodávajícímu nebo poskytovateli prostor pro uvážení, nemohou být předmětem přezkumu své případně zneužívající povahy, i když tato ujednání nebyla se spotřebitelem sjednána.
K nákladům řízení
47 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto:
1) Článek 1 odst. 2 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách
musí být vykládán v tom smyslu, že
nebrání posouzení zneužívající povahy ujednání obsažených ve smlouvě o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem za okolností, kdy tento prodávající nebo poskytovatel tato ujednání pozměnil tak, aby byl zajištěn soulad této smlouvy se závaznou vnitrostátní právní úpravou způsobu stanovení úrokové sazby, pokud tato úprava pouze zavádí obecný rámec pro stanovení úrokové sazby k uvedené smlouvě, přičemž tomuto prodávajícímu nebo poskytovateli ponechává prostor pro uvážení, co se týče volby referenčního indexu této sazby i výše pevné marže, o níž lze hodnotu indexu navýšit.
2) Článek 3 směrnice 93/13
musí být vykládán v tom smyslu, že
brání vnitrostátní judikatuře, podle níž změny ujednání smlouvy o spotřebitelském úvěru provedené prodávajícím nebo poskytovatelem k zajištění souladu této smlouvy s vnitrostátní právní úpravou, která ponechává tomuto prodávajícímu nebo poskytovateli prostor pro uvážení, nemohou být předmětem přezkumu své případně zneužívající povahy, i když tato ujednání nebyla se spotřebitelem sjednána.
Podpisy