ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pátého senátu)
11. dubna 2024(*)
„Řízení o předběžné otázce – Směrnice 2008/118/ES – Článek 1 odst. 2 – Spotřební daně – Elektřina – Vnitrostátní právní úprava zavádějící dodatečnou daň ke spotřební dani z elektrické energie – Neexistence zvláštních důvodů – Dodatečná daň považovaná vnitrostátními soudy za odporující směrnici 2008/118/ES – Vrácení daně zaplacené konečným spotřebitelem bez právního důvodu pouze od dodavatele – Článek 288 SFEU – Přímý účinek – Zásada efektivity“
Ve věci C‑316/22,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Tribunale di Como (soud v Como, Itálie) ze dne 28. dubna 2022, došlým Soudnímu dvoru dne 11. května 2022, v řízení
Gabel Industria Tessile SpA,
Canavesi SpA
proti
A2A Energia SpA,
Energit SpA,
Agenzia delle Dogane e dei Monopoli,
SOUDNÍ DVŮR (pátý senát),
ve složení: E. Regan, předseda senátu, Z. Csehi, M. Ilešič (zpravodaj), I. Jarukaitis a D. Gratsias, soudci,
generální advokát: N. Emiliou,
za soudní kancelář: C. Di Bella, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 13. září 2023,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za španělskou vládu: A. Ballesteros Panizo a J. Rodríguez de la Rúa Puig, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi: A. Armenia a F. Moro, jako zmocněnkyně,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 16. listopadu 2023,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 288 třetího pododstavce SFEU a zásady efektivity.
2 Tato žádost byla předložena v rámci dvou spojených věcí v původních řízeních, v nichž zaprvé stojí Gabel Industria Tessile SpA proti A2A Energia SpA a zadruhé Canavesi SpA proti Energit SpA a Agenzii delle Dogane e dei Monopoli (Úřad pro cla a monopoly, Itálie) ohledně žádostí o vrácení částek zaplacených společnostmi Gabel Industria Tessile a Canavesi v letech 2010 a 2011 společnostem A2A Energia a Energit z titulu dodatečné daně ke spotřební dani z elektřiny stanovené italskou právní úpravou.
Právní rámec
Unijní právo
3 Směrnice Rady 2008/118/ES ze dne 16. prosince 2008 o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS (Úř. věst. 2009, L 9, s. 12) byla zrušena směrnicí Rady (EU) 2020/262 ze dne 19. prosince 2019, kterou se stanoví obecná úprava spotřebních daní (Úř. věst. 2020, L 58, s. 4). Směrnice 2008/118 je nicméně z hlediska časové působnosti použitelná na skutkové okolnosti sporů v původním řízení.
4 Článek 1 této směrnice stanovil:
„1. Tato směrnice stanoví obecnou úpravu spotřební daně, která se ukládá přímo nebo nepřímo na spotřebu níže uvedeného zboží (dále jen „zboží podléhající spotřební dani“):
a) energetické produkty a elektřina, na něž se vztahuje směrnice [Rady] 2003/96/ES [ze dne 27. října 2003, kterou se mění struktura rámcových předpisů Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny (Úř. věst. 2003, L 283, s. 51; Zvl. vyd. 09/01, s. 405)];
[…]
2. Členské státy mohou ze zboží podléhajícího spotřební dani vybírat ze zvláštních důvodů další nepřímé daně za předpokladu, že tyto daně splňují pravidla Unie platná pro spotřební daně nebo pro daň z přidané hodnoty, pokud jde o stanovení základu daně, výpočet daně, splatnost daně a kontrolu daně, avšak s výjimkou ustanovení upravujících osvobození od daně.
[…]“
5 Článek 9 druhý pododstavec směrnice 2008/118 stanovil:
„Spotřební daň se vyměří a vybere a popřípadě vrátí nebo promine postupem stanoveným každým členským státem. […]“
6 Článek 48 odst. 1 této směrnice zněl následovně:
„Členské státy do 1. ledna 2010 přijmou a zveřejní právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí s účinkem od 1. dubna 2010. […]“
Italské právo
Nařízení s mocí zákona č. 511/1988
7 Článek 6 decreto-legge n. 511 – Disposizioni urgenti in materia di finanza regionale e locale (nařízení s mocí zákona č. 511 o naléhavých opatřeních v oblasti regionálních a místních financí) ze dne 28. listopadu 1988 (GURI č. 280 ze dne 29. listopadu 1988), který byl pozměněn článkem 5 decreto legislativo n. 26 – Attuazione della direttiva 2003/96/CE che ristruttura il quadro comunitario per la tassazione dei prodotti energetici e dell’elettricita (legislativní nařízení č. 26, kterým se provádí směrnice 2003/96/ES, kterou se mění struktura rámcových předpisů Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny) ze dne 2. února 2007 (běžný doplněk ke GURI č. 68 ze dne 22. března 2007) (dále jen „legislativní nařízení č. 511/1988“), stanovil ve znění použitelném na skutkové okolnosti sporů v původních řízeních a v každém případě do 31. března 2012, následující:
„1. Zavádí se dodatečná daň ke spotřební dani z elektřiny uvedené v článku 52 a následujících konsolidovaného znění právních předpisů o daních z výroby a spotřeby, jakož i trestních a správních sankcích, schváleného [decreto legislativo 26 ottobre 1995, n. 504 (legislativní nařízení č. 504 ze dne 26. října 1995)], dále jen „konsolidované znění v oblasti spotřební daně“, ve výši:
a) 18,59 [eura] za 1 000 kWh ve prospěch obcí za každé používání v obydlích, s výjimkou objektů vedlejšího bydlení a dodávek elektřiny o disponibilním výkonu až 3 kW do registrovaného bydliště uživatelů do výše prvních 150 kWh měsíční spotřeby. Pokud jde o spotřebu přesahující hranici 150 kWh u smluv do 1,5 kW a spotřebu přesahující hranici 220 kWh u smluv nad 1,5 kW do 3 kW, bude odpovídající dodatečná daň vrácena podle kritérií stanovených v bodě 2 kapitoly I usnesení meziresortního výboru pro ceny č. 15 ze dne 14. prosince 1993;
b) 20,40 [eur] za 1 000 kWh ve prospěch obcí za každé používání v objektech vedlejšího bydlení;
c) 9,30 [eur] za 1 000 kWh ve prospěch provincií za každé používání v jiných prostorách a místech, než jsou obytné prostory, a to u všech smluv do maximální výše 200 000 kWh měsíční spotřeby.
[…]
3. Dodatečné daně uvedené v odstavci 1 platí osoby povinné k dani uvedené v článku 53 konsolidovaného znění v oblasti spotřební daně při dodání elektřiny konečným spotřebitelům nebo, v případě elektřiny vyrobené nebo zakoupené pro vlastní spotřebu, v okamžiku její spotřeby. Dodatečné daně se vybírají a vymáhají stejným způsobem jako spotřební daň z elektřiny.
4. Dodatečné daně uvedené v odstavci 1 za dodávky elektřiny s disponibilním výkonem nepřesahujícím 200 kW se platí přímo obcím a provinciím, na jejichž území se uživatelé nacházejí. Dodatečné daně za dodávky elektřiny s disponibilním výkonem vyšším než 200 kW a za spotřebu elektřiny vyrobené nebo zakoupené pro vlastní spotřebu jsou odváděny do státního rozpočtu, s výjimkou daní vybíraných na území regionu Valle d’Aosta [Itálie] a autonomních provincií Trento [Itálie] a Bolzano [Itálie], které se odvádí přímo obcím a provinciím.
[…]“
Legislativní nařízení č. 504/1995
8 Článek 14 decreto legislativo n. 504 – Testo unico delle disposizioni legislative concernenti le imposte sulla produzione e sui consumi e relative sanzioni penali e amministrative (legislativní nařízení č. 504 o konsolidovaném znění právních předpisů o daních z výroby a spotřeby, jakož i trestních a správních sankcích) ze dne 26. října 1995 (běžný doplněk ke GURI č. 279 ze dne 29. listopadu 1995) stanoví:
„1. Spotřební daň se vrátí, pokud vyjde najevo, že byla zaplacena bezdůvodně; pravidla pro vrácení daně uvedená v tomto článku se použijí rovněž na žádosti týkající se úlev, které byly přiznány prostřednictvím úplného nebo částečného vrácení zaplacené spotřební daně nebo jinými způsoby stanovenými v pravidlech, jimiž se řídí jednotlivé úlevy.
2. Aniž jsou dotčena ustanovení čl. 7 odst. 1 písm. e) a čl. 10b odst. 1 písm. d) musí být žádost o vrácení podána ve dvouleté propadné lhůtě, která běží ode dne zaplacení nebo ode dne, kdy může být nárok uplatněn.
[…]
4. Pokud je po skončení soudního řízení osobě povinné ke spotřební dani uloženo, aby vrátila třetím osobám částky neoprávněně vybrané z důvodu přenesení spotřební daně, požádá uvedená osoba povinná k dani o vrácení ve lhůtě 90 dnů ode dne, kdy rozsudek ukládající vrácení částek nabude právní moci, jinak nárok propadne.“
9 Článek 16 odst. 3 tohoto legislativního nařízení stanoví:
„Pohledávky, které mají osoby povinné k dani a držitelé povolení k provozování komerčních skladů energetických produktů po zaplacení daně vůči odběratelům výrobků, za něž tuto daň zaplatili, mohou být přeneseny do fakturace […]“
10 Článek 53 uvedeného legislativního nařízení stanoví:
„1. Povinnost zaplatit spotřební daň z elektřiny mají:
a) subjekty, které účtují elektřinu konečným spotřebitelům […]
[…]“
Spory v původním řízení a předběžné otázky
11 Gabel Industria Tessile a Canavesi jsou dvě společnosti založené podle italského práva, které uzavřely se společnostmi A2A Energia a Energit smlouvy o dodávkách elektřiny do svých výrobních závodů.
12 Za roky 2010 a 2011 Gabel Industria Tessile a Canavesi uhradily částky dlužné na základě těchto smluv, které zahrnovaly dodatečnou daň, jež byla před jejím zrušením k 1. dubnu 2012 stanovena článkem 6 nařízení s mocí zákona č. 511/1988 a doplňovala spotřební daň z elektřiny.
13 V roce 2020 podaly tyto společnosti proti svým dodavatelům občanskoprávní žaloby k Tribunale di Como (soud v Como, Itálie), který je předkládajícím soudem, jež tento soud spojil, a jimiž se domáhaly vrácení částek zaplacených z titulu této daně z důvodu, že vnitrostátní ustanovení zavádějící uvedenou daň jsou neslučitelná s unijním právem.
14 Uvedený soud poznamenává, že v návaznosti na rozsudek ze dne 25. července 2018, Messer France (C‑103/17, EU:C:2018:587), Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie) rozhodl, že dodatečná daň ke spotřební dani z elektřiny stanovená, před jejím zrušením, článkem 6 nařízení s mocí zákona č. 511/1988 nemá zvláštní důvod, a proto je v rozporu s čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118.
15 Předkládající soud upřesňuje, že decreto legislativo n. 48. – Attuazione della direttiva 2008/118/CE relativa al regime generale delleaccise e che abroga la direttiva 92/12/EHS (legislativní nařízení č. 48, kterým se provádí směrnice 2008/118/ES o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS) ze dne 29. března 2010 (GURI č. 75 ze dne 31. března 2010) nezměnilo článek 6 legislativního nařízení č. 511/1988.
16 Předkládající soud dodává, že oba spory, které mu byly předloženy, jsou součástí řady sporů, které probíhají ve věcech nakládání s částkami zaplacenými bez právního důvodu během období mezi uplynutím lhůty poskytnuté členským státům k provedení směrnice 2008/118 a zrušením dodatečné daně ke spotřební dani z elektřiny italským zákonodárcem.
17 V tomto ohledu zaujaly italské soudy dva různé přístupy.
18 Podle prvního směru judikatury – který by v případě, že by byl následován, vedl k zamítnutí žádostí o vrácení této daně – nemůže soud ve sporu mezi jednotlivci upustit od použití vnitrostátního ustanovení, které je neslučitelné se směrnicí Unie, neboť jinak by jí byl přiznán „horizontální přímý účinek“, který Soudní dvůr nepřipouští.
19 Druhý směr judikatury – který by v případě, že by byl následován, vedl k vyhovění takovým žádostem – vychází z povinnosti vykládat vnitrostátní právo ode dne uplynutí lhůty k provedení dotčené směrnice s ohledem na její znění a účel tak, aby bylo dosaženo výsledků jí sledovaných. Podle tohoto přístupu vede tato povinnost k uznání toho, že zásada pouze vertikálního přímého účinku směrnic nebrání konstatování bezdůvodného plnění v horizontálním vztahu „přenesení“, a to z důvodu souvislosti mezi tímto vztahem a daňověprávním vztahem, na který se přímo vztahuje zákaz stanovený unijním právem.
20 Za těchto podmínek se Tribunale di Como (soud v Como) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Brání obecně systém pramenů unijního práva a konkrétně čl. 288 třetí pododstavec SFEU tomu, aby vnitrostátní soud ve sporu mezi jednotlivci nepoužil ustanovení vnitrostátního práva, které je v rozporu s jasným, přesným a bezpodmínečným ustanovením směrnice, jež nebyla provedena nebo byla provedena nesprávně, v důsledku čehož by jednotlivci byla uložena dodatečná povinnost, pokud je to podle vnitrostátního právního řádu (čl. 14 odst. 4 [legislativního nařízení] č. 504/1995) předpokladem pro to, aby se jednotlivec mohl vůči státu dovolávat práv, která mu tato směrnice přiznává?
2) Brání zásada efektivity takové vnitrostátní právní úpravě (čl. 14 odst. 4 [legislativního nařízení] č. 504/1995), která neumožňuje konečnému spotřebiteli požadovat vrácení bezdůvodně vybrané daně přímo od státu, ale dává mu pouze možnost podat civilní žalobu na vydání bezdůvodného obohacení proti osobě povinné k dani, která jediná je oprávněna získat vrácení daně od daňových orgánů, pokud jediný důvod nezákonnosti daně – a sice skutečnost, že je v rozporu s [unijní] směrnicí – lze uplatnit pouze ve vztahu mezi osobou povinnou zaplatit daň a daňovým orgánem, nikoli však ve vztahu mezi touto osobou a konečným spotřebitelem, čímž je fakticky zabráněno účinnému vrácení daně, anebo je třeba v zájmu dodržení této zásady uznat v takovém případě přímý nárok konečného spotřebitele vůči státu, jako v situaci, kdy je nemožné nebo nadměrně obtížné domáhat se vrácení bezdůvodně zaplacené daně vůči dodavateli?“
K předběžným otázkám
K první otázce
21 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 288 třetí pododstavec SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby vnitrostátní soud nepoužil ve sporu mezi jednotlivci vnitrostátní právní normu zavádějící daň, která je v rozporu s jasným, přesným a bezpodmínečným ustanovením směrnice, jež nebyla provedena nebo byla provedena nesprávně.
22 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle článku 288 třetího pododstavce SFEU platí, že závaznost směrnice, na které je založena možnost se jí dovolávat, se vztahuje pouze na „každý stát, kterému je určena“. Z toho podle ustálené judikatury plyne, že směrnice nemůže sama o sobě ukládat povinnosti jednotlivci, a nelze se jí tedy jako takové vůči němu dovolávat před vnitrostátním soudem (rozsudek ze dne 22. prosince 2022, Sambre & Biesme a Commune de Farciennes, C‑383/21 a C‑384/21, EU:C:2022:1022, bod 36, jakož i citovaná judikatura).
23 Je však třeba zaprvé uvést, že unijní právo nebrání tomu, aby členský stát vykonal svou pravomoc, pokud jde o formu a prostředky k dosažení výsledků stanovených uvedenou směrnicí, tím, že ve vnitrostátních právních předpisech stanoví, že po uplynutí lhůty pro provedení se jasná, přesná a bezpodmínečná ustanovení neprovedené nebo nesprávně provedené směrnice stávají součástí jeho právního řádu, a že se jich tedy jednotlivec může dovolávat vůči jinému jednotlivci. V takové situaci není totiž povinnost takto uložená jednotlivcům založena na unijním právu, ale na právu vnitrostátním, a nepředstavuje tedy dodatečnou povinnost k povinnostem stanoveným tímto právem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. ledna 2022, Thelen Technopark Berlin, C‑261/20, EU:C:2022:33, bod 32 a citovaná judikatura).
24 I když tedy směrnice nemůže podle unijního práva sama o sobě zakládat jednotlivci povinnosti a nelze se jí tedy jako takové vůči němu dovolávat u vnitrostátního soudu, může členský stát naopak přiznat vnitrostátním soudům pravomoc nepoužít na základě svého vnitrostátního práva jakékoli ustanovení tohoto práva, jež je v rozporu s ustanovením unijního práva, které nemá přímý účinek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. ledna 2022, Thelen Technopark Berlin, C‑261/20, EU:C:2022:33, bod 33).
25 Bez ohledu na neexistenci horizontálního účinku směrnice tak vnitrostátní soud může jednotlivci umožnit uplatnění nezákonnosti daně, která na něj byla bezdůvodně přenesena prodávajícím na základě možnosti, kterou mu přiznává vnitrostátní právní úprava, za účelem dosažení neutralizace dodatečné ekonomické zátěže, kterou v konečném důsledku musel nést, pokud je tato možnost stanovena vnitrostátními právními předpisy, což ve věci dotčené v původním řízení musí určit předkládající soud.
26 Zadruhé Soudní dvůr připustil, že se jednotlivci mohou dovolávat bezpodmínečných a dostatečně přesných ustanovení směrnice nejen vůči členskému státu a všem jeho správním orgánům, ale rovněž vůči subjektům nebo entitám, které podléhají autoritě nebo dohledu státu nebo které jsou nadány výjimečnými pravomocemi ve srovnání s těmi, které vyplývají z pravidel použitelných ve vztazích mezi jednotlivci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. října 2017, Farrell, C‑413/15, EU:C:2017:745, bod 33 a citovaná judikatura). V projednávané věci bude muset předkládající soud provést nezbytná ověření za účelem určení, zda dotyční dodavatelé spadají do některé z těchto kategorií.
27 S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 288 třetí pododstavec SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby vnitrostátní soud neaplikoval ve sporu mezi jednotlivci vnitrostátní právní normu zavádějící nepřímou daň, která je v rozporu s jasným, přesným a bezpodmínečným ustanovením směrnice, jež nebyla provedena nebo byla provedena nesprávně, ledaže vnitrostátní právo stanoví jinak nebo subjekt, vůči němuž je rozpor uvedené daně uplatňován, podléhá autoritě nebo dohledu státu nebo je nadán výjimečnými pravomocemi ve srovnání s těmi, které vyplývají z pravidel použitelných ve vztazích mezi jednotlivci.
K druhé otázce
28 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda zásada efektivity musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která neumožňuje konečnému spotřebiteli požadovat přímo od členského státu vrácení dodatečné ekonomické zátěže, kterou tento spotřebitel nesl z důvodu, že dodavatel na základě možnosti, kterou mu přiznává vnitrostátní právní úprava, přenesl daň, kterou sám zaplatil bez právního důvodu, která ale umožňuje takovému spotřebiteli podat proti tomuto dodavateli pouze civilní žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, pokud je bezdůvodnost této platby důsledkem rozporu uvedené daně s jasným, přesným a bezpodmínečným ustanovením směrnice, která nebyla do vnitrostátního právního řádu provedena nebo byla provedena nesprávně, a pokud z důvodu nemožnosti dovolávat se směrnice jako takové ve sporu mezi jednotlivci nelze tento důvod protiprávnosti v rámci takové žaloby účinně uplatnit.
29 V tomto ohledu jsou podle ustálené judikatury Soudního dvora členské státy v zásadě povinny vrátit daně vybrané v rozporu s unijním právem, přičemž nárok na vrácení těchto daní je důsledkem a doplňkem práv přiznaných jednotlivcům ustanoveními unijního práva, která takové daně zakazují (rozsudek ze dne 20. října 2011, Danfoss a Sauer-Danfoss, C‑94/10, EU:C:2011:674, bod 20, jakož i citovaná judikatura).
30 Odchylně od zásady vracení daní neslučitelných s unijním právem však může být vrácení daně vybrané bez řádného důvodu odmítnuto tehdy, pokud by zakládalo bezdůvodné obohacení oprávněných osob, to znamená, pokud se prokáže, že osoba, jež byla nucena uvedené daně odvést, je ve skutečnosti přenesla přímo na jinou osobu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. října 2011, Danfoss a Sauer-Danfoss, C‑94/10, EU:C:2011:674, bod 21, jakož i citovaná judikatura).
31 V takové situaci totiž nebyla protiprávně vybranou daní zatížena osoba povinná k dani, nýbrž konečný spotřebitel, na něhož byla přenesena. Vrátit osobě povinné k dani částku daně, kterou tato osoba již vybrala od konečného spotřebitele, by tak pro ni znamenalo získání dvojí platby, která by mohla být kvalifikována jako bezdůvodné obohacení, aniž by tím přitom byly napraveny důsledky, jež měla protiprávnost daně pro konečného spotřebitele (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. října 2011, Danfoss a Sauer-Danfoss, C‑94/10, EU:C:2011:674, bod 22, jakož i citovaná judikatura).
32 Naproti tomu je nutno v téže situaci zabránit tomu, aby měl dotyčný členský stát prospěch z porušení unijního práva. Pokud tedy k tomuto přenesení došlo na základě možnosti, kterou vnitrostátní právní úprava přiznává dodavatelům, a konečný spotřebitel nesl v konečném důsledku bez právního důvodu tuto dodatečnou ekonomickou zátěž, musí mít posledně uvedený možnost získat vrácení této zátěže buď přímo od uvedeného členského státu, nebo od osoby povinné k dani, která je prodávajícím. V tomto posledně uvedeném případě musí pak mít tato osoba povinná k dani možnost požadovat po tomto členském státu náhradu za vrácení, které musela provést.
33 Po tomto upřesnění je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že pokud neexistuje unijní právní úprava v dané oblasti, musí každý členský stát ve svém vnitrostátním právním řádu stanovit přesné procesní podmínky, za kterých musí být nárok na vrácení uvedené ekonomické zátěže uplatněn (obdobně viz rozsudek ze dne 15. března 2007, Reemtsma Cigarettenfabriken, C‑35/05, EU:C:2007:167, bod 37), přičemž tyto podmínky musí být v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. června 2004, Recheio – Cash & Carry, C‑30/02, EU:C:2004:373, bod 17 a ze dne 6. října 2005, MyTravel, C‑291/03, EU:C:2005:591, bod 17).
34 Pokud by se ukázalo, že je takové vrácení nemožné nebo že je nadměrně obtížné jej získat od dotčených dodavatelů, zásada efektivity by konkrétně vyžadovala, aby měl konečný spotřebitel možnost obrátit se se svou žádostí o vrácení přímo na dotyčný členský stát (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. března 2007, Reemtsma Cigarettenfabriken, C‑35/05, EU:C:2007:167, bod 41, a ze dne 26. dubna 2017, Farkas, C‑564/15, EU:C:2017:302, bod 53).
35 V projednávané věci vyplývá ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, že podle článku 53 legislativního nařízení č. 504/1995 měli dodatečnou daň ke spotřební dani z elektřiny platit dodavatelé elektřiny, ale ti ji následně na základě možnosti, kterou jim přiznává čl. 16 odst. 3 legislativního nařízení č. 504/1995, přenesli na konečné spotřebitele. Podle informací poskytnutých předkládajícím soudem přitom toto nařízení s mocí zákona stanoví, že koneční spotřebitelé nemohou požadovat vrácení dodatečné ekonomické zátěže, kterou tedy nesli bez právního důvodu, přímo od dotyčného členského státu, ale že se musí s takovou žádostí obrátit výhradně na tyto dodavatele.
36 Vzhledem k tomu, že – jak je zřejmé z bodu 22 tohoto rozsudku – nesprávně provedené nebo neprovedené ustanovení směrnice, byť jasné, přesné a bezpodmínečné, nemůže samo o sobě ukládat jednotlivci dodatečnou povinnost ve srovnání s těmi, které jsou stanoveny vnitrostátními právními předpisy, a nelze se jej tedy jako takového vůči němu dovolávat, vyplývá z toho, že v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, je pro konečné spotřebitele právně nemožné dovolávat se vůči dodavatelům elektřiny neslučitelnosti dodatečné daně ke spotřební dani z elektřiny s ustanoveními směrnice 2008/118, a proto získat vrácení dodatečné ekonomické zátěže způsobené touto daní, kterou museli nést z důvodu, že Italská republika tuto směrnici řádně neprovedla.
37 S ohledem na informace poskytnuté Soudnímu dvoru ohledně charakteristik vnitrostátní právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení a s výhradou jejich ověření předkládajícím soudem je tedy třeba konstatovat, že takové právní předpisy tím, že neumožňují konečnému spotřebiteli požadovat přímo od členského státu vrácení dodatečné ekonomické zátěže, kterou nesl z důvodu, že dodavatel na základě možnosti, kterou mu přiznávají vnitrostátní právní předpisy, přenesl daň, kterou uvedený dodavatel sám bez právního důvodu odvedl uvedenému členskému státu, jsou v rozporu se zásadou efektivity.
38 Z výše uvedeného vyplývá, že na druhou otázku je třeba odpovědět tak, že zásada efektivity musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která neumožňuje konečnému spotřebiteli požadovat přímo od členského státu vrácení dodatečné ekonomické zátěže, kterou tento spotřebitel nesl z důvodu, že dodavatel na základě možnosti, kterou mu přiznává vnitrostátní právní úprava, přenesl daň, kterou sám zaplatil bez právního důvodu, která ale umožňuje takovému spotřebiteli podat proti tomuto dodavateli pouze civilní žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, pokud je bezdůvodnost této platby důsledkem rozporu uvedené daně s jasným, přesným a bezpodmínečným ustanovením směrnice, která nebyla provedena nebo byla provedena nesprávně, a pokud z důvodu nemožnosti dovolávat se směrnice jako takové ve sporu mezi jednotlivci nelze tento důvod protiprávnosti účinně uplatnit v rámci této žaloby.
K nákladům řízení
39 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:
1) Článek 288 třetí pododstavec SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby vnitrostátní soud neaplikoval ve sporu mezi jednotlivci vnitrostátní právní normu zavádějící nepřímou daň, která je v rozporu s jasným, přesným a bezpodmínečným ustanovením směrnice, jež nebyla do vnitrostátního právního řádu provedena nebo byla provedena nesprávně, ledaže vnitrostátní právo stanoví jinak nebo subjekt, vůči němuž je rozpor uvedené daně uplatňován, podléhá autoritě nebo dohledu státu nebo je nadán výjimečnými pravomocemi ve srovnání s těmi, které vyplývají z pravidel použitelných ve vztazích mezi jednotlivci.
2) Zásada efektivity musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která neumožňuje konečnému spotřebiteli požadovat přímo od členského státu vrácení dodatečné ekonomické zátěže, kterou tento spotřebitel nesl z důvodu, že dodavatel na základě možnosti, kterou mu přiznává vnitrostátní právní úprava, přenesl daň, kterou sám zaplatil bez právního důvodu, která ale umožňuje takovému spotřebiteli podat proti tomuto dodavateli pouze civilní žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, pokud je bezdůvodnost této platby důsledkem rozporu uvedené daně s jasným, přesným a bezpodmínečným ustanovením směrnice, která nebyla provedena nebo byla provedena nesprávně, a pokud z důvodu nemožnosti dovolávat se směrnice jako takové ve sporu mezi jednotlivci nelze tento důvod protiprávnosti účinně uplatnit v rámci této žaloby.
Podpisy