ROZSUDEK TRIBUNÁLU (šestého rozšířeného senátu)

14. července 2011(*)

„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Peroxid vodíku a perboritan sodný – Rozhodnutí konstatující porušení článku 81 ES – Přičitatelnost protiprávního jednání – Právo na obhajobu – Presumpce neviny – Povinnost uvést odůvodnění – Rovné zacházení – Zásada personality trestů a sankcí – Zásada legality trestných činů a trestů – Zásada řádné správy – Právní jistota – Zneužití pravomoci – Pokuty“

Ve věci T‑190/06,

Total SA, se sídlem v Courbevoie (Francie),

Elf Aquitaine SA, se sídlem v Courbevoie,

zastoupené É. Morganem de Rivery, A. Noël-Baron a E. Lagathu, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, původně zastoupené F. Arbaultem a O. Beynet, dále V. Bottkou, P. J. Van Nuffelem a B. Gencarellim, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh na částečné zrušení rozhodnutí Komise K (2006) 1766 v konečném znění ze dne 3. května 2006 v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (Věc COMP/F/38.620 – peroxid vodíku a perboritan) a podpůrně návrh na změnu článku 2 písm. i) uvedeného rozhodnutí,

TRIBUNÁL (šestý rozšířený senát),

ve složení V. Vadapalas (zpravodaj), zastupující předseda, M. Prek, A. Dittrich, L. Truchot a K. O’Higgins, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: C. Kristensen, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 3. září 2010,

vydává tento

Rozsudek

 Skutkový základ sporu

1        Žalobkyně, společnosti Total SA a Elf Aquitaine SA, jsou společnostmi založenými podle francouzského práva, které zastřešují skupinu, k níž patřila společnost Arkema France SA (dříve Atofina SA, dále jen „Arkema“), jež v rozhodné době uváděla na trh zejména peroxid vodíku (dále jen „PV“) a perboritan sodný (dále jen „PS“).

2        Mezi datem počátku protiprávního jednání a dubnem 2000 byla společnost Elf Aquitaine hlavním akcionářem společnosti Arkema s podílem ve výši 97,5 %. Od dubna 2000 byla společnost Arkema vlastněna z 96,48 % společností Elf Aquitaine, která byla sama z 99,43 % vlastněna společností Total.

3        V listopadu 2002 společnost Degussa AG informovala Komisi Evropských společenství o existenci kartelu na trzích PV a PS a požádala o uplatnění oznámení Komise o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů (Úř. věst. C 45, 2002, s. 3, dále jen „oznámení o spolupráci“).

4        Společnost Degussa poskytla Komisi hmotné důkazy, které jí ve dnech 25. a 26. března 2003 umožnily provést šetření v prostorách tří společností, včetně prostor společnosti Arkema.

5        Následně po těchto šetřeních některé podniky, z nichž zejména EKA Chemicals AB, Arkema a Solvay požádaly o uplatnění oznámení o spolupráci a předaly Komisi důkazy týkající se dotčené kartelové dohody.

6        Dne 26. ledna 2005 Komise zaslala žalobkyním a dalším dotčeným podnikům oznámení námitek.

7        Po slyšení dotčených podniků, které se konalo ve dnech 28. a 29. června 2005, přijala Komise rozhodnutí K (2006) 1766 v konečném znění ze dne 3. května 2006 v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP proti společnostem Akzo Nobel NV, Akzo Nobel Chemicals Holding AB, EKA Chemicals, Degussa, Edison, FMC Corp., FMC Foret SA, Kemira Oyj, Air liquide SA, Chemoxal SA, SNIA SpA, Caffaro Srl, Solvay, Solvay Solexis SpA, žalobkyním a Arkema (Věc COMP/F/38.620 – peroxid vodíku a perboritan) (dále jen „napadené rozhodnutí“), jehož shrnutí je publikováno v Úředním věstníku Evropské unie ze dne 13. prosince 2006 (Úř. věst. L 353, s. 54). Rozhodnutí bylo žalobkyním oznámeno dopisem ze dne 8. května 2006.

 Napadené rozhodnutí

8        Komise v napadeném rozhodnutí uvedla, že jeho adresáti se podíleli na jediném a trvajícím jednání porušujícím článek 81 ES a článek 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP) ohledně PV a navazujícího produktu PS (bod 2 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

9        Konstatované protiprávní jednání spočívalo především v tom, že si soutěžitelé vzájemně vyměňovali hospodářsky významné a důvěrné informace týkající se trhů a podniků, omezovali a kontrolovali výrobu a její možné i skutečné kapacity, rozdělovali si podíly na trhu a zákazníky a rovněž stanovovali a monitorovali dodržování cílových cen.

10      Žalobkyně a společnost Arkema byly za protiprávní jednání shledány „společně a nerozdílně“ odpovědnými (bod 441 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

11      Komise pro účely výpočtu výše pokut uplatnila metodologii uvedenou v pokynech o metodě stanovování pokut [uložených] podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 Smlouvy o [UO] (Úř. věst. 1998, C 9, s. 3, dále jen „pokyny“).

12      Komise určila základní částky pokut v závislosti na závažnosti a době trvání protiprávního jednání (bod 452 odůvodnění napadeného rozhodnutí); dotčené protiprávní jednání přitom bylo kvalifikováno jako velmi závažné (bod 457 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

13      Žalobkyně a společnost Arkema byly na základě uplatnění rozdílného zacházení zařazeny do třetí kategorie, která odpovídá výchozí částce pokuty 20 milionů eur (body 460 až 462 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

14      Za účelem zachování dostatečného odrazujícího účinku byla s ohledem na vysoký obrat žalobkyň vynásobena výchozí částka koeficientem 3 (bod 463 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

15      Vzhledem k tomu, že podle názoru Komise se společnosti Arkema a Elf Aquitaine protiprávního jednání účastnily od 12. května 1995 do 31. prosince 2000, a to během období pěti let a sedmi měsíců, výchozí částka pokuty přičitatelná společnostem byla na základě doby trvání protiprávního jednání zvýšena o 55 % (bod 467 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Toto zvýšení nebylo provedeno v případě částky pokuty přičitatelné společnosti Total, jejíž odpovědnost za dotčené protiprávní jednání byla stanovena na období od 30. dubna do 31. prosince 2000 (bod 468 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

16      V případě společnosti Arkema Komise shledala přitěžující okolnost s ohledem na opakování protiprávního jednání ve srovnání s protiprávním jednáním konstatovaným ve svém rozhodnutí 85/74/EHS ze dne 23. listopadu 1984 v řízení podle článku 85 smlouvy o EHS (Věc IV/30.907 – Peroxidy) (Úř. věst. 1985, L 35, s. 1) a rozhodnutí 94/599/ES ze dne 27. července 1994 v řízení podle článku 85 smlouvy o ES (Věc IV/31.865 – PVC) (Úř. věst. L 239, s. 14). V důsledku toho Komise na výchozí částku pokuty společnosti Arkema uplatnila zvýšení odpovídající 50 % základní částky, která byla vůči ní uplatněna, ačkoliv žalobkyním, tedy zastřešujícím společnostem skupiny, nebylo napadené rozhodnutí určeno (body 469 až 471 a poznámka pod čarou č. 409 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

17      Komise má za to, že společnost Arkema byla druhým podnikem, který naplnil podmínku stanovenou v bodě 21 oznámení o spolupráci, a z toho titulu jí poskytla snížení pokuty o 30 %, jež bylo uplatněno na celkovou částku pokuty uložené společnosti Arkema a žalobkyním (body 509 až 514 a 529 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

18      Článek 1 písm. o) až q) napadeného rozhodnutí uvádí, že uvedené tři společnosti porušily čl. 81 odst. 1 ES a článek 53 Dohody o EHP tím, že se na dotyčném protiprávním jednání účastnily, a to společnost Total od 30. dubna do 31. prosince 2000 a společnosti Arkema a Elf Aquitaine od 12. května 1995 do 31. prosince 2000.

19      Článek 2 písm. i) napadeného rozhodnutí ukládá společnosti Arkema pokutu ve výši 78,663 milionů eur, z nichž jsou společnosti Total a Elf Aquitaine shledány „společně a nerozdílně“ odpovědné do výše 42 milionů eur a 65,1 milionů eur.

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

20      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu (dříve Soudu) dne 19. července 2006 žalobkyně podaly projednávanou žalobu.

21      Vzhledem k tomu, že složení senátů Tribunálu bylo změněno, byl soudce zpravodaj přidělen šestému senátu a po vyslechnutí stran byla projednávaná věc předána šestému rozšířenému senátu.

22      Vzhledem k překážce na straně dvou soudců rozšířeného senátu určil předseda Tribunálu na základě čl. 32 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu pro doplnění senátu jiné dva soudce.

23      V rámci organizačních procesních opatření řízení, které dne 28. dubna 2010 Tribunál nařídil, Komise předložila v dopise ze dne 4. května 2010 některé informace ze správního spisu, jež žalobkyně uplatnily v žalobě.

24      Na základě zprávy soudce zpravodaje Tribunál rozhodl o zahájení ústní části řízení. Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání, které proběhlo dne 3. září 2010.

25      Žalobkyně navrhují, aby Tribunál:

–        zrušil čl. 1 písm. o) a p), čl. 2 písm. i) a články 3 a 4 napadeného rozhodnutí;

–        podpůrně změnil čl. 2 písm. i) napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž Komise v tomto článku žalobkyním uložila společně a nerozdílně se společností Arkema pokutu a snížil výši této pokuty;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

26      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl;

–        uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

27      Na podporu jejich návrhu na částečné zrušení napadeného rozhodnutí žalobkyně uplatňují deset žalobních důvodů, z nichž první vychází z porušení práva na obhajobu, druhý z porušení povinnosti uvést odůvodnění, třetí z porušení jednotné povahy pojmu podniku, čtvrtý z porušení pravidel o přičitatelnosti mateřským společnostem protiprávních jednání jejich dceřiných společností, pátý z nesprávných posouzení skutkového stavu pokud jde o společnost Total, šestý z porušení několika základních zásad uznaných všemi členskými státy, jež jsou nedílnou součástí unijního právního řádu, sedmý z porušení zásady řádné správy, osmý z porušení zásady právní jistoty, devátý z porušení některých základních zásad upravujících ukládání pokut a desátý ze zneužití pravomoci.

28      Podpůrně žalobkyně ve svém jedenáctém žalobním důvodu požadují snížení výše pokuty uložené na základě čl. 2 písm. i) napadeného rozhodnutí.

29      Tribunál má za to, že je vhodné nejprve přezkoumat argumentaci uvedenou v rámci čtvrtého žalobního důvodu.

 Ke čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení pravidel, která upravují přičitatelnost mateřským společnostem protiprávních jednání jejich dceřiných společností

30      Čtvrtý žalobní důvod se dělí na tři části. Nejprve je třeba přezkoumat druhou část uvedeného důvodu.

 K druhé části vycházející z nesprávného právního posouzení výkladu judikatury, která se týká přičitatelnosti, a dodržování rozhodovací praxe Komisí

–       Úvodní poznámky

31      Je třeba připomenout, že unijní právo v oblasti hospodářské soutěže se vztahuje na činnost podniků a že pojem „podnik“ zahrnuje jakoukoli jednotku vykonávající hospodářskou činnost nezávisle na právním postavení této jednotky a způsobu jejího financování (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 10. září 2009, Akzo Nobel a další v. Komise, C‑97/08 P, Sb. rozh. s. I‑8237, bod 54 a citovaná judikatura).

32      Soudní dvůr rovněž upřesnil, že pojem „podnik“ musel být v tomto kontextu chápán jako pojem označující hospodářskou jednotku, i když z právního hlediska je tato hospodářská jednotka složena z více fyzických nebo právnických osob (rozsudek Akzo Nobel a další v. Komise, bod 31 výše, bod 55 a citovaná judikatura).

33      Pokud taková hospodářská jednotka poruší pravidla hospodářské soutěže, musí na základě zásady osobní odpovědnosti nést za toto protiprávní jednání odpovědnost (viz rozsudek Akzo Nobel a další v. Komise, bod 31 výše, bod 56 a citovaná judikatura).

34      Porušení unijního práva hospodářské soutěže musí být jednoznačně přičteno právnické osobě, které mohou být pokuty uloženy, a musí jí být určeno oznámení námitek. Důležité je rovněž to, aby oznámení námitek uvádělo, v jakém postavení právnická osoba čelí obvinění z tvrzených skutečností (viz rozsudek Akzo Nobel a další v. Komise, bod 31 výše, bod 57 a citovaná judikatura).

35      Z ustálené judikatury vyplývá, že chování dceřiné společnosti může být přičteno mateřské společnosti, zejména pokud tato dceřiná společnost, byť má vlastní právní subjektivitu, samostatně neurčuje své chování na trhu, ale v zásadě uplatňuje pokyny, které jsou jí uděleny mateřskou společností, především pak s ohledem na hospodářské, organizační a právní vazby, které tyto dvě právní entity spojují (viz rozsudek Akzo Nobel a další v. Komise, bod 31 výše, bod 58 a citovaná judikatura).

36      Je tomu tak proto, že v takové situaci jsou mateřská společnost a její dceřiná společnost součástí téže hospodářské jednotky, a tudíž vytvářejí jediný podnik ve výše uvedeném smyslu. Skutečnost, že mateřská společnost a její dceřiná společnost představují jediný podnik ve smyslu článku 81 ES, umožňuje Komisi určit rozhodnutí ukládající pokuty mateřské společnosti, aniž vyžaduje prokázání osobního zapojení této společnosti do protiprávního jednání (rozsudek Akzo Nobel a další v. Komise, bod 31 výše, bod 59).

37      Soudní dvůr rovněž rozhodl, že v konkrétním případě, kdy mateřská společnost vlastní 100 % kapitálu své dceřiné společnosti, jež porušila unijní pravidla hospodářské soutěže, může tato mateřská společnost vykonávat rozhodující vliv na chování této dceřiné společnosti, a dále existuje vyvratitelná domněnka, podle které uvedená mateřská společnost skutečně vykonává rozhodující vliv na chování své dceřiné společnosti (viz rozsudek Akzo Nobel a další v. Komise, bod 31 výše, bod 60 a citovaná judikatura).

38      Soudní dvůr upřesnil, že za těchto podmínek postačí k tomu, aby se dalo předpokládat, že mateřská společnost vykonává rozhodující vliv na obchodní politiku dceřiné společnosti, aby Komise prokázala, že veškerý kapitál této dceřiné společnosti je vlastněn její mateřskou společností. Komise následně může shledat mateřskou společnost společně a nerozdílně odpovědnou za zaplacení pokuty uložené její dceřiné společnosti, ledaže tato mateřská společnost, které přísluší vyvrátit tuto domněnku, předloží dostatečné důkazy, které by mohly prokázat, že se její dceřiná společnost chová na trhu samostatně (viz rozsudek Akzo Nobel a další v. Komise, bod 31 výše, bod 61 a citovaná judikatura).

39      V projednávané věci Komise v bodech 370 až 379 odůvodnění napadeného rozhodnutí shrnula s odkazem na judikaturu Soudního dvora a Tribunálu zásady, které měla v úmyslu uplatnit za účelem určení adresátů napadeného rozhodnutí.

40      Komise připomněla, že mateřskou společnost lze shledat odpovědnou za protiprávní jednání dceřiné společnosti v rozsahu, v němž tato dceřiná společnost samostatně neurčuje své chování na trhu, ale řídí se zejména pokyny, které jí uděluje mateřská společnost. Komise upřesnila, že v podstatě může předpokládat, že stoprocentně vlastněná dceřiná společnost se v zásadě řídí pokyny své mateřské společnosti, přičemž posledně uvedená může domněnku důkazem opaku vyvrátit (bod 374 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

41      Ohledně odpovědnosti společnosti Elf Aquitaine Komise uvedla, že vlastnila 98 % kapitálu společnosti Arkerma a vždy jmenovala členy její správní rady. Komise tak předpokládala, že společnost Elf Aquitaine vykonávala rozhodující vliv na jednání své dceřiné společnosti (bod 427 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

42      V případě společnosti Total Komise uvedla, že v dubnu 2000 daná společnost převzala kontrolu nad 99,43 % kapitálu společnosti Elf Aquitaine, že přímo či nepřímo kontrolovala kapitál společností skupiny, která hrála přímou roli v protiprávních jednáních, a že s ohledem na tyto okolnosti Komise předpokládala výkon rozhodujícího vlivu společnosti Total na jednání svých dceřiných společností Elf Aquitaine a Arkema (body 428 a 429 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

43      V bodech 430 až 432 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla argumenty, které žalobkyně uplatnily proti přičtení dotčeného protiprávního jednání, a v bodech 433 až 440 odůvodnění tohoto rozhodnutí je přezkoumala.

44      V bodě 441 odůvodnění napadeného rozhodnutí potvrdila svůj závěr, že společnost Arkema a žalobkyně tvořily jediný podnik a konstatovala jejich odpovědnost za dotčené protiprávní jednání s upřesněním, že společnost Total odpovídala za protiprávní jednání pouze od data jejího převzetí kontroly nad kapitálem společnosti Elf Aquitaine, tedy za období od 30. dubna do 31. prosince 2000.

45      Žalobkyně uvedené posouzení zpochybňují a uvádějí v podstatě dvě námitky týkající se platnosti dotčené domněnky a zamítnutí skutečností předložených za účelem prokázání autonomie společnosti Arkema.

–       K platnosti dotčené domněnky

46      Žalobkyně nejprve argumentují, že Komise jim nemohla přičíst jednání společnosti Arkema pouze na základě domněnky související s jejich téměř úplnou kontrolou kapitálu této dceřiné společnosti a nepopřít tím judikaturu a vlastní rozhodovací praxi v dané oblasti,.

47      Je třeba konstatovat, že metoda, již Komise použila pro účel přičtení sporného protiprávního jednání žalobkyním, je – v rozsahu, v němž je založena na dotčené domněnce – v souladu s judikaturou citovanou v bodech 31 až 38 výše.

48      V rozporu s tím co patrně navrhují žalobkyně, nebylo uvedené přičtení založeno pouze na složení akcionářů, ale rovněž na konstatování, že domněnka výkonu rozhodujícího vlivu na jejich dceřiné společnosti nebyla vyvrácena (viz zejména body 437 a 441 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

49      Z uvedené judikatury dále vyplývá (viz zejména body 37 a 38 výše), že složení akcionářů dceřiné společnosti je dostatečným kritériem pro uplatnění domněnky, aniž by Komise byla povinna předložit další nepřímé důkazy ohledně skutečného výkonu vlivu mateřské společnosti, jak požadují žalobkyně.

50      Tento závěr není vyvrácen skutečností, že takové další nepřímé důkazy mohly být uvedeny ve věci, v níž byl vydán rozsudek Tribunálu ze dne 12. prosince 2007, Akzo Nobel a další v. Komise (T‑112/05, Sb. rozh. s. II‑5049, body 13 a 54). Z rozsudku ze dne 12. prosince 2007, Akzo Nobel a další v. Komise uvedeného výše (body 61 a 62) i z rozsudku ze dne 10. září 2009, Akzo Nobel a další v. Komise, bod 31 výše (body 61 a 62) jednoznačně vyplývá, že uplatnění dotčené domněnky není existencí takových nepřímých důkazů podmíněno. Stejně tak není požadováno, aby Komise za tímto účelem prokázala, že mateřská společnost o protiprávním jednání své dceřiné společnosti v rozhodné době věděla.

51      Dále je třeba uvést, že výše uvedená judikatura se specificky týká zvláštního případu, kde jedna mateřská společnost vlastní 100 % kapitálu své dceřiné společnosti (rozsudek ze dne 10. září 2009, Akzo Nobel a další v. Komise, bod 31 výše, bod 60). V projednávané věci však žalobkyně veškerý kapitál dotyčné dceřiné společnosti nevlastní (viz bod 2 výše).

52      Je třeba nicméně zdůraznit, že žalobkyně neuplatňují žádný argument vycházející ze skutečnosti, že jejich podíly nedosahovaly 100 % kapitálu. Naopak jejich argumentace ohledně možnosti Komise uplatnit dotčenou domněnku se vztahuje bez rozdílu na vlastnictví „100 % nebo téměř 100 %“ kapitálu dceřiné společnosti, což potvrzuje, že se žalobkyně nebrání uplatnění stejných pravidel pro dokazování v obou situacích.

53      Závěrem, i za předpokladu, že Komise podle tvrzení žalobkyň ve své dřívější rozhodovací praxi v oblasti přičitatelnosti odpovědnosti za protiprávní jednání uplatnila další nepřímé důkazy vztahující se ke skutečnému výkonu rozhodujícího vlivu mateřské společnosti, uvedená jediná skutečnost nemůže zpochybnit platnost metody přičitatelnosti, která byla v projednávaném případě uplatněna.

54      Projednávaný žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout.

–       K souboru nepřímých důkazů, které žalobkyně předložily za účelem prokázání autonomie společnosti Arkema na trhu

55      Podle judikatury citované v bodě 38 výše mateřské společnosti přísluší, aby za účelem vyvrácení dotčené domněnky předložila dostačující důkazy způsobilé prokázat, že se její dceřiná společnost chovala na trhu samostatně.

56      V tomto ohledu je třeba přihlédnout ke všem relevantním skutečnostem týkajícím se hospodářských, organizačních a právních vazeb, které tuto dceřinou společnost s mateřskou společností spojují a které se mohou případ od případu lišit (rozsudek ze dne 10. září 2009, Akzo Nobel a další v. Komise, bod 31 výše, body 61 a 74).

57      Především není namístě toto posouzení omezovat pouze na skutečnosti vztahující se k obchodní politice dceřiné společnosti stricto sensu, jako je distribuční nebo cenová strategie. Dotčenou domněnku zejména nelze vyvrátit pouhým prokázáním, že je to dceřiná společnost, kdo řídí tyto konkrétní aspekty své obchodní politiky a nepřijímá v tomto směru pokyny (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 10. září 2009, Akzo Nobel a další v. Komise, bod 31 výše, body 65 a 75).

58      Ze spisu v projednávané věci vyplývá, že žalobkyně uplatnily v průběhu správního řízení argumentaci vycházející z autonomie společnosti Arkema, zejména když tvrdily, že jejich skupina se vyznačovala decentralizovaným řízením dceřiných společností, že společnost Arkema určovala strategické zaměření svých činností samostatně, že řízení její činnosti na trhu instrukcím mateřských společností nepodléhalo, že o své činnosti informovala mateřské společnosti pouze obecně, že byla finančně samostatná a měla pravomoc sjednávat smlouvy bez jejich předchozího schválení a že svoji právní strategii určovala samostatně. Samostatnost společnosti Arkema byla ostatně potvrzena i z pohledu třetích osob.

59      Žalobkyně na podporu jejich argumentace předložily pouze tři brožury od společnosti Arkema a jednu brožuru od jedné z nich, a to společnosti Elf Aquitaine, nazvané „Trhy a řemesla“ vydané pro roky 1995, 2000 a 2003. Avšak nezávisle na otázce jakou důkazní hodnotu je třeba těmto dokumentům přisoudit, je třeba konstatovat, že o vztazích mezi žalobkyněmi a jejich dceřinou společností obsahují pouze některé útržkovité informace. Tyto dokumenty tak mohou nanejvýše dosvědčit to, že společnost Arkema byla samostatnou jednotkou, a to „chemickým odvětvím“ v rámci skupiny, že se v roce 2006 musela stát nezávislou entitou a že v různých oblastech vyráběla značné množství výrobků. S výjimkou brožury „Trhy a řemesla“ z roku 2000 se uvedené dokumenty týkají let, která do protiprávního období nespadají.

60      Žalobkyně kromě toho v poznámce pod čarou jejich odpovědi na oznámení námitek odkázaly na některé informace vyplývající z odpovědi společnosti Arkema na žádost Komise o informace.

61      Dotčené informace, které Komise předložila v rámci organizačních procesních opatření ze dne 4. května 2010, obsahují dokument nazvaný „Vnitřní pravomoci a výdajové závazky“ a seznam ředitelů společností ve skupině v letech 1991 až 2003.

62      Pokud jde o první dokument, z odpovědi společnosti Arkema na žádost Komise o informace vyplývá, že uvedený dokument obsahuje pravidla stanovující právo k finančnímu zavazování skupiny, použitelná „od roku 2001“. Podle tohoto dokumentu výkonný výbor společnosti Total zasahoval pouze v případě rozhodnutí dceřiných společností o investicích převyšujících 10 milionů eur tím, že zhodnotil míru rizika a výnosnost.

63      Na jednu stranu je třeba uvést, že jelikož dotčený dokument obsahuje pravidla týkající se rozdělení pravomocí v rámci skupiny do roku 2001, nemůže sloužit jako relevantní nepřímý důkaz o vazbách mezi dotyčnými společnostmi v průběhu protiprávního období, které skončilo dne 31. prosince 2000.

64      Na druhou stranu z odpovědi žalobkyň na oznámení námitek vyplývá, že tento dokument je uplatňován na podporu jejich tvrzení, že nikdy do řízení činnosti společnosti Arkema vztahující se k PV a PS nezasahovaly vzhledem k tomu, že jejich intervence se týkala pouze nejdůležitějších investic dceřiné společnosti. Samostatnost dceřiné společnosti ve smyslu citované judikatury v bodě 57 výše přitom v žádném případě nelze prokázat pouhou demonstrací toho, že řídí samostatně specifické aspekty své politiky prodeje výrobků dotčených protiprávním jednáním.

65      Ke druhému dokumentu obsahujícímu seznam ředitelů dotyčných společností je třeba uvést, že ačkoliv překrývání ředitelů mateřské společnosti a dceřiné společnosti je nepřímým důkazem výkonu rozhodujícího vlivu, neexistence takového překrývání není dostatečným nepřímým důkazem o samostatnosti dceřiné společnosti.

66      Z výše uvedeného vyplývá, že argumentace předložená žalobkyněmi v jejich odpovědi na oznámení námitek nebyla podpořena konkrétními důkazy o samostatnosti jejich dceřiné společnosti a sestávala tak v podstatě z pouhých tvrzení, která zjevně netvořila soubor nepřímých důkazů dostačující k vyvrácení dotčené domněnky.

67      Nadto je třeba konstatovat, že dotčená argumentace nebyla způsobilá samostatnost jejich dceřiné společnosti prokázat.

68      Zaprvé, pokud jde o prohlášení žalobkyň, že společnost Elf Aquitaine byla jen neprovozní holding srovnatelný s pouhým „finančním řízením“ a že tato situace se s převzetím kontroly společností Total nezměnila, je třeba podotknout, že i za předpokladu, že žalobkyně byly pouze neprovozními holdingy, tato samotná skutečnost nestačí k vyloučení toho, že na společnost Arkema vykonávaly rozhodující vliv, zejména když v rámci skupiny koordinovaly finanční investice. V kontextu skupiny společností, je totiž holding společností, jejímž posláním je seskupit podíly v různých společnostech a jejíž funkcí je zajistit jednotu jejich řízení (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 8. října 2008, Schunk a Schunk Kohlenstoff-Technik v. Komise, T‑69/04, Sb. Rozh. s. II‑2567, bod 63).

69      Žalobkyně však samy tvrdí, že společnost Elf Aquitaine zasahovala do nejdůležitějších rozhodnutí, jež mohla mít dopad na celou skupinu, a že určovala velmi obecnou politiku ohledně slučitelnosti činností jednotlivých odvětví navzájem, změn činností a zeměpisného rozmístění činností ve světě. Tvrzení o existenci jediné hospodářské entity složené z žalobkyň a jejich dceřiných společností nikterak nevyvrací, naopak tato tvrzení spíše potvrzují, že funkcí společnosti Elf Aquitaine bylo zajistit jednotnost řízení a koordinace tak, aby bylo možné chování společnosti Arkema na trhu ovlivňovat.

70      Zadruhé, jelikož žalobkyně uvádějí, že v době sporných skutkových okolností nikdy nezasahovaly do určování strategie nějakého výrobku z „chemického odvětví“, je třeba uvést, že toto tvrzení není podpořeno dostatečnými důkazy. S ohledem na rozměr skupiny, údajný partikularismus chemické výroby v rámci naftařské společnosti, velikost společnosti Arkema a značný počet výrobků, které prodala na různých trzích, je třeba podotknout, že tyto skutečnosti samy o sobě neprokazují, že žalobkyně nikdy nezasahovaly do definice obchodní strategie některého z výrobků z „chemického odvětví“.

71      Zatřetí, jelikož žalobkyně tvrdí, že nikdy obchodní politiku společnosti Arkema neurčovaly a nikdy nezasahovaly do řízení činnosti své dceřiné společnosti vztahující se k PV a PS, je třeba konstatovat, že ve skupině společností je rozdělování úkolů normálním jevem, který nestačí k vyvrácení domněnky, že žalobkyně a společnost Arkema tvořily jediný podnik ve smyslu článku 81 ES. Totéž platí pro argument, že společnost Arkema vystupovala na trhu svým jménem a na svůj vlastní účet, a nikoliv jako zástupce mateřských společností Total a Elf Aquitaine.

72      Žádný závěr nelze dále vyvodit ani ze skutečnosti, že žalobkyně nikdy neměly se svojí dceřinou společností společné zákazníky, že nebyly přítomny na trzích, kde působila, a na souvisejících trzích, že činnost týkající se dotyčných výrobků tvořila jen velmi malou část z celkového obratu každé žalobkyně a že tyto výrobky byly jen jedny z mnoha produktů z „chemické výroby“ společnosti Arkema.

73      Začtvrté, pokud jde o argument žalobkyň vycházející z neexistence informačního systému a systému podávání zpráv mezi nimi a společností Arkema, s výjimkou podávání informace vyplývající z právních povinností v oblasti účetní a finanční regulace, je třeba podotknout, že vzhledem k tomu, že samostatnost dceřiné společnosti se neposuzuje pouze s ohledem na aspekty provozního řízení podniku, pak skutečnost, že dceřiná společnost nikdy nezavedla ve prospěch mateřské společnosti specifickou informační politiku na dotčeném trhu, k prokázání její samostatnosti nestačí.

74      Zapáté, ačkoliv žalobkyně tvrdí, že společnost Arkema měla pravomoc sjednávat smlouvy bez předchozího schválení a měla značnou finanční nezávislost, je třeba poukázat na to, že žalobkyně připustily, že kontrolovaly průmyslové investiční projekty a projekty velkých akvizic, jakož i nejdůležitější závazky své dceřiné společnosti, přičemž tato okolnost může pouze posílit závěr Komise, že jmenovaná dceřiná společnost samostatná nebyla.

75      Zašesté je tomu stejně i v případě tvrzené skutečnosti, že Arkema určovala v projednávané věci svou právní strategii samostatně od stádia šetření, kdy se rozhodla spolupracovat, aniž o tom mateřské společnosti předběžně informovala. Skutečnost, že podnik nevystupuje jak v průběhu správního řízení, tak ve fázi soudního řízení jako jediná kontaktní osoba, neumožňuje dospět k závěru, že dotyčná dceřiná společnost je ve vztahu ke své nebo svým mateřským společnostem samostatná.

76      Mimoto je třeba připomenout, že to, co Komisi opravňuje přičíst mateřské společnosti dotčené protiprávní jednání, není její přímé zapojení do protiprávního jednání její dceřiné společnosti, ale skutečnost, že obě společnosti tvoří jeden podnik. Závěr, k němuž Komise dospěla, tedy nelze zpochybnit skutečností, že žalobkyně nebyly společností Arkema informovány a o existenci dotčené kartelové dohody se dozvěděly až poté, kdy Komise v prostorách uvedené dceřiné společnosti provedla kontroly.

77      Zasedmé argument, že samostatnost společnosti Arkema je potvrzena tím, jak ji vnímaly třetí strany, zejména jelikož dotčené společnosti neměly společnou značku a dodavatelé, zákazníci a spotřebitelé tyto společnosti nezaměňovali, není podpořen důkazy.

78      Brožury „Trhy a řemesla“ zjevně určené třetím stranám, které jsou připojeny k odpovědi na oznámení námitek, navíc společnost Arkema popisují tak, že provádí chemickou činnost, nebo že je „chemickým odvětvím“ skupin společností Total a Elf Aquitaine. Výše uvedené odporuje argumentu žalobkyň, že Arkema byla třetími stranami považována za hospodářský subjekt zcela odlišný od svých mateřských společností. V každém případě však to, jak třetí strany vnímají image určité společnosti, samo o sobě nestačí k prokázání skutečnosti, že dceřiná společnost je ve vztahu ke své či svým mateřským společnostem samostatná.

79      Zaosmé, pokud jde o argument žalobkyň, že samostatnost společnosti Arkema byla potvrzena rozhodnutím Komise K (2003) 4570 ze dne 10. prosince 2003 v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/E-2/37.857 – Organické peroxidy), je třeba uvést, že uvedené rozhodnutí k této věci neobsahuje žádné posouzení, vzhledem k tomu, že se Komise rozhodla neověřovat, zda mělo být protiprávní jednání přičteno zastřešující společnosti ve skupině. (viz bod 212 výše).

80      Zadeváté, pokud jde o skutečnost, kterou žalobkyně uplatnily poprvé až před Tribunálem a která vychází z faktu, že dne 18. května 2006 se společnost Arkema oddělila z finančního hlediska od žalobkyň, je třeba uvést, že toto oddělení, k němuž došlo až po protiprávním jednání a přijetí napadeného rozhodnutí, nemůže sloužit jako nepřímý důkaz, který by byl relevantní k posouzení vazeb mezi dotyčnými společnostmi v průběhu protiprávního jednání.

81      S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že Komise správně dospěla k závěru, že skutečnosti, které žalobkyně předložily, dokonce ani jako celek, nestačily k tomu, aby dotčenou domněnku vyvrátily.

82      Konečně žalobkyně na jednání upřesnily, že Komise tím, že odmítla jimi poskytnuté nepřímé důkazy, změnila dotčenou domněnku na domněnku nevyvratitelnou.

83      V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že Komise v bodě 374 odůvodnění napadeného rozhodnutí připomněla ustálenou judikaturu, podle níž mateřská společnost mohla dotčenou domněnku vyvrátit předložením dostatečných důkazů způsobilých prokázat, že její dceřiná společnost jednala samostatně. Jak z výše uvedené analýzy vyplývá, Komise v projednávaném případě správně dospěla k závěru, že skutečnosti, které žalobkyně předložily, ani jako celek k vyvrácení této domněnky nestačily. Žalobkyně tedy neargumentují správně, že došlo k údajné změně vyvratitelné domněnky na domněnku nevyvratitelnou.

84      Druhá část projednávaného žalobního důvodu tak musí být zamítnuta v plném rozsahu.

 K první části vycházející z nesprávného právního posouzení objektivní povahy kritéria přičitatelnosti

85      Žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise popřela objektivní povahu kritérií přičitatelnosti odpovědnosti, když v rámci odmítnutí jejich argumentu vycházejícího se skutečnosti, že odpovědnost mateřské společnosti Arkema nebyla v rozhodnutí K (2003) 4570 konstatována (bod 434 odůvodnění napadeného rozhodnutí) tvrdila, že má v tomto ohledu prostor pro uvážení.

86      Je třeba podotknout, že Komise v odpovědi na argument žalobkyň uvedla v bodě 434 odůvodnění napadeného rozhodnutí následující:

„[s]kutečnost, že […] Komise své rozhodnutí [K (2003) 4570] určila výhradně [společnosti Arkema], jí v projednávané věci nebrání určit její rozhodnutí zároveň [společnosti Arkema] i [žalobkyním]. Komise má pro účely přičtení odpovědnosti mateřské společnosti za takových okolností prostor pro uvážení a skutečnost, že tuto pravomoc v dřívějším rozhodnutí neuplatnila, jí nebrání v tom, aby tak v projednávané věci učinila.“

87      Je třeba konstatovat, že na rozdíl od tvrzení žalobkyň Komise v projednávaném případě netvrdila, že má „posuzovací pravomoc k tomu, aby vymezila relevantní kritérium přičitatelnosti“, a tudíž pravomoc přičíst společnosti – v rozporu s pravidly stanovenými judikaturou – odpovědnost za protiprávní jednání jiné společnosti. Cílem tvrzení Komise je pouze vyvrátit argument žalobkyň vycházející z toho, že chování společnosti Arkema nebylo její mateřské společnosti přičteno v rozhodnutí K (2003) 4570 určeném společnosti Arkema. Z výše uvedeného kromě toho vyplývá, že Komise za účelem přičtení sporného protiprávního jednání žalobkyním použila konkrétní metodu v souladu s pravidly stanovenými judikaturou a zejména s pojmem podniku v právu hospodářské soutěže.

88      Z toho vyplývá, že argumentace žalobkyň je neúčinná. I za předpokladu, že by Komise v rozporu se svým tvrzením byla vždy povinna přičíst protiprávní jednání dceřiné společnosti její mateřské společnosti – tvoří-li tyto dvě společnosti jeden podnik ve smyslu právních předpisů hospodářské soutěže – skutečnost, že tak v dřívějších rozhodnutích neučinila, nemá na legalitu napadeného rozhodnutí žádný vliv. Komise navíc v tomto ohledu k takovému přičtení v projednávané věci přistoupila.

89      Z judikatury v každém případě vyplývá, že Komise není povinna systematicky ověřovat, zda lze protiprávní chování dceřiné společnosti přičítat její mateřské společnosti (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 14. prosince 2006, Raiffeisen Zentralbank Österreich a další v. Komise, T‑259/02 až T‑264/02 a T‑271/02, Sb. rozh. s. II‑5169, body 330 a 331). Pouhá skutečnost, že Komise nezvážila možnost zaslat rozhodnutí K (2003) 4570 mateřské společnosti Arkema, tudíž nebránila tomu, aby tak učinila v projednávané věci v souladu se zásadami vyplývajícími z judikatury v oblasti přičitatelnosti.

90      Projednávaná část tohoto důvodu tudíž musí být zamítnuta.

 K třetí části, vycházející z porušení „zásady hospodářské samostatnosti právnické osoby“

91      Žalobkyně tvrdí, že podle domnělé „zásady hospodářské samostatnosti právnické osoby“, je situace, v níž mateřská společnost a její dceřiná společnost, dokonce i stoprocentně kontrolovaná, tvoří tentýž podnik, výjimkou. Podle žalobkyň Komise tuto „zásadu“ porušila, když jim za dotčené protiprávní jednání „automaticky“ přičetla odpovědnost.

92      Je třeba připomenout, že pojem „podnik“ zahrnuje jakoukoli jednotku vykonávající hospodářskou činnost nezávisle na právním postavení této jednotky a způsobu jejího financování. Musí tedy být chápán jako pojem označující hospodářskou jednotku, i když z právního hlediska je tato hospodářská jednotka složena z více fyzických nebo právnických osob (viz body 31 a 32 výše).

93      Z toho vyplývá, že skutečnost, že dceřiná společnost má vlastní právní subjektivitu nestačí k vyvrácení možnosti, že se svojí mateřskou společností tvoří jediný podnik.

94      Je třeba připomenout, že sporné protiprávní jednání bylo žalobkyním přičteno z důvodu, že nebyla vyvrácena domněnka výkonu rozhodujícího vlivu na jejich dceřinou společnost, neboť žalobkyně nepředložily ohledně samostatnosti jejich dceřiné společnosti dostatečné důkazy. Není tudíž správné, že žalobkyně označují metodu, která byla v projednávaném případě použita, za „automatickou“, neboť uvedená metoda umožnila plně zohlednit postavení žalobkyň a zejména pak vazeb, jež je se společností Arkema v době sporných skutkových okolností spojovaly.

95      Tato metoda je tedy v souladu s pojmem podniku v právu hospodářské soutěže, jelikož umožnila určit, zda žalobkyně a společnost Arkema tvořily tutéž hospodářskou jednotku. Jak mimoto vyplývá z výše uvedeného, skutečnost, že tato metoda spočívá na domněnce a tomu, kdo ji popírá, přísluší prokázat opak, je v souladu s judikaturou.

96      Žalobkyně mimoto nedokazují, že existuje nějaká obecná právní zásada, která by uplatnění takové domněnky v projednávaném případě bránila. Pokud jde o argumenty vycházející z pravidel francouzského a amerického občanského a obchodního práva jakož i z rozhodovací praxe francouzského orgánu pro hospodářskou soutěž, je třeba konstatovat, že se nejedná o poznatky, ve světle kterých je třeba legalitu rozhodnutí Komise v oblasti hospodářské soutěže přezkoumávat.

97      Závěrem je třeba zdůraznit, že dotčená domněnka jednoduše představuje důkazní prostředek, který má Komise v rámci svých šetření v oblasti hospodářské soutěže k dispozici, a nic předem nevypovídá o vztazích mezi mateřskými společnostmi a jejich dceřinými společnostmi, a tedy ani o stupni právní nebo hospodářské samostatnosti, kterou může dceřiná společnost mít dle použitelné právní úpravy nebo rozhodnutí dotčených společností.

98      S ohledem na výše uvedené musí být třetí část projednávaného žalobního důvodu a tudíž i čtvrtý žalobní důvod zamítnuty v plném rozsahu.

 K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení práva na obhajobu

99      První žalobní důvod lze rozdělit na dvě části.

 K první části vycházející z toho, že se žalobkyně nemohly účinně bránit

100    Zaprvé žalobkyně tvrdí, že Komise byla povinna konkrétně vyvrátit vysvětlení předložená v jejich odpovědi na oznámení námitek a uplatnit vůči nim k prokázání jejich odpovědnosti samostatný soubor důkazů. Jelikož Komise toto důkazní břemeno nepřevzala, porušila zásadu rovnosti zbraní.

101    Je třeba podotknout, že z judikatury citované v bodě 38 výše vyplývá, že mateřské společnosti přísluší dotčenou domněnku vyvrátit tím, že předloží dostačující důkazy způsobilé prokázat, že její dceřiná společnost na trhu jedná samostatně. Konstatuje-li Komise, že domněnka vyvrácena nebyla, je oprávněna mateřské společnosti protiprávní jednání přičíst, aniž musí za účelem prokázání její odpovědnosti předložit „samostatný soubor důkazů“, jak tvrdí žalobkyně.

102     Judikatura, na kterou žalobkyně per analogiam odkazují a podle níž v případě, že se Komise pro účely závěru o existenci protiprávního jednání opírá pouze o chování podniků na trhu, mohou tyto podniky protiprávní jednání popřít uplatněním okolností, které poskytují jiné vysvětlení skutkového stavu zjištěného Komisí a umožňují tak nahradit vysvětlení skutkového stavu, který provedla Komise, jiným přijatelným vysvětlením, není s ohledem na tyto úvahy relevantní (rozsudek Tribunálu ze de 8. července 2004, JFE Engineering a další v. Komise, T‑67/00, T‑68/00, T‑71/00 a T‑78/00, Sb. rozh. s. II‑2501, body 186 a 187). Hypotéza, která je v této judikatuře uvedena, však není hypotézou v projednávaném případě.

103    Ostatně je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury dodržování práva na obhajobu vyžaduje, aby dotčenému podniku bylo v průběhu správního řízení umožněno užitečně vyjádřit své stanovisko k reálnosti a relevantnosti skutkových zjištění, okolností a dokumentů uplatněných Komisí na podporu jejího tvrzení, že došlo k porušení Smlouvy (rozsudky Soudního dvora ze dne 7. června 1983, Musique Diffusion française a další v. Komise, 100/80 až 103/80, Recueil, s. 1825, bod 10, a ze dne 6. dubna 1995, BPB Industries a British Gypsum v. Komise, C‑310/93 P, Recueil, s. I‑865, bod 21).

104    V tomto ohledu stanoví nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205), že stranám je zasíláno oznámení námitek, jež musí jasným způsobem uvádět všechny základní skutečnosti, o které se Komise v tomto stadiu řízení opírá. Takové oznámení námitek představuje procesní záruku uplatňující základní unijní zásadu, jež vyžaduje dodržování práv obhajoby během celého řízení (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 3. září 2009, Papierfabrik August Koehler a další v. Komise, C‑322/07 P, C‑327/07 P a C‑338/07 P, Sb. rozh. s. I‑7191, bod 35).

105    Tato zásada zejména vyžaduje, aby oznámení námitek zaslané podniku, kterému Komise zamýšlí uložit sankci za porušení pravidel hospodářské soutěže, obsahovalo základní skutečnosti uplatňované vůči němu, jako jsou vytýkané skutkové okolnosti, jejich kvalifikace a důkazy, o něž se Komise opírá, aby uvedený podnik mohl užitečně uplatnit své argumenty v rámci správního řízení, které bylo ve vztahu k němu zahájeno (viz rozsudek Papierfabrik August Koehler a další v. Komise, bod 104 výše, bod 36, a citovaná judikatura).

106    Oznámení námitek musí především jednoznačně upřesňovat, které právnické osobě může být pokuta uložena, být této osobě určeno a uvádět v jakém postavení tato osoba obvinění z tvrzených skutečnost čelí (viz v tomto smyslu rozsudek Papierfabrik August Koehler a další v. Komise, bod 104 výše, body 37 a 38).

107    Jestliže společnost, proti které je dotčená domněnka uplatněna, může ve své odpovědi na oznámení námitek a v řízení před úředníkem pro slyšení uvést veškeré právní a faktické okolnosti za účelem vyvrácení této domněnky a jestliže Komise musí tyto okolnosti zohlednit, aby případně upustila od námitek, které by se ukázaly neopodstatněnými, pak je zásada rovnosti zbraní dodržena.

108    Žalobkyně v projednávané věci nepopírají, že oznámení námitek jim umožnilo se seznámit s tím, že jejich zapojení do projednávané věci spočívalo na domněnce související s jejich téměř úplnou kontrolou společnosti Arkema. Vzhledem k tomu, že tato domněnka měla vyvratitelnou povahu, mohly v průběhu správního řízení ohledně této otázky zajistit svoji obhajobu a pokusit se ji vyvrátit. Mimoto žalobkyně přesně tak učinily, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí a z žaloby, aniž se jim však podařilo Komisi přesvědčit.

109    Projednávaný důvod je tedy třeba zamítnout.

110    Zadruhé žalobkyně tvrdí, že Komise nedodržela svoji povinnost pečlivě a nestranně přezkoumat protidůkaz, který byl předložen s cílem dotčenou domněnku vyvrátit, a zabránila jim tak zaměřit jejich obhajobu na konkrétní skutečnosti.

111    Je třeba podotknout, že žalobkyně neupřesňují, které konkrétní relevantní skutečnosti nebyly Komisí přezkoumány.

112    Za předpokladu, že projednávaná námitka směřuje ke zpochybnění přezkumu, který Komise provedla ohledně všech informací, jež žalobkyně za účelem vyvrácení dotčené domněnky předložily, je třeba uvést, že posouzení těchto informací Komisí bylo potvrzeno v rámci přezkumu čtvrtého žalobního důvodu uvedeného výše.

113    Jak vyplývá z přezkumu třetí části druhého žalobního důvodu níže, stručný charakter odůvodnění napadeného rozhodnutí ohledně této otázky mimoto sám o sobě neumožňuje konstatovat porušení povinnosti pečlivě a nestranně přezkoumat relevantní informace, jež ze správního řízení vyplývají.

114    Znění bodů 434 až 441 odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž umožňuje konstatovat, že Komise přezkoumala argumenty žalobkyň shrnuté v bodě odůvodnění 431, které směřují k podpoře jejich tvrzení, že adresátem uvedeného rozhodnutí měla být pouze společnost Arkema. Analýza odpovědi na oznámení námitek neumožňuje určit další relevantní skutečnosti, ke kterým by Komise nepřihlédla.

115    Z toho vyplývá, že projednávaná námitka je neopodstatněná.

116    Zatřetí žalobkyně na jednání tvrdily, že vzhledem k tomu, že Komise je o dotčeném šetření neinformovala před tím, než jim zaslala oznámení námitek, nesplnila požadavky vztahující se k právu na spravedlivý proces, tak jak je uznáno čl. 6 odst. 3 písm. a) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 a potvrzených rozsudkem Tribunálu ze dne 8. července 2008, AC‑Treuhand v. Komise (T‑99/04, Sb. rozh. s. II‑1501) a porušila kodex osvědčených postupů Komise vztahující se k článkům 101 SFEU a 102 SFEU.

117    Je třeba podotknout, že v rozsudku AC‑Treuhand v. Komise, bod 110 výše (bod 56) měl Tribunál za to, že s přihlédnutím k zásadě dodržování práva na obhajobu je Komise povinna dotyčný podnik informovat ve stádiu prvního opatření přijatého vůči němu, včetně žádostí o informace, které mu zasílá na základě článku 11 nařízení č. 17, zejména o předmětu a cíli vyšetřování. V bodě 58 uvedeného rozsudku Tribunál rovněž připomenul, že z judikatury vyplývá, že pouze v případě že bylo pochybení Komise takové, že se konkrétně dotklo práva na obhajobu podniku dotčeného v rámci správního řízení, může toto pochybení vést ke zrušení konečného rozhodnutí Komise.

118    Přitom v projednávaném případě, mimo skutečnost, že z uvedeného rozsudku nelze vyvodit, že by Komise byla povinna, jak tvrdí žalobkyně, přijmout vyšetřovací opatření vůči podniku před zasláním oznámení námitek, pokud má za to, že jinak disponuje informacemi odůvodňujícími zaslání takového oznámení, je nutno uvést, že žalobkyně nepředkládají žádný konkrétní poznatek prokazující, že by byly z tohoto důvodu zbaveny možnosti předložit důkaz, že nevykonávaly rozhodující vliv na společnost Arkema.

119    Co se týče argumentu, podle kterého Komise porušila kodex osvědčených postupů tím, že vůči nim před přijetím oznámení námitek nepřijala žádné vyšetřovací opatření, je třeba konstatovat, že uvedený kodex, který musí být podle svého bodu 5 použit pouze na věci probíhající v době jeho zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie a po něm následující, byl přijat po napadeném rozhodnutí, a není tudíž na skutkové okolnosti tohoto případu použitelný.

120    Dále je třeba uvést, že bod 14 uvedeného kodexu stanoví, s odkazem na rozsudek AC‑Treuhand v. Komise, bod 110 výše (bod 56), že „v okamžiku prvního vyšetřovacího opatření (obvykle žádosti o informace nebo kontroly) jsou podniky informovány o tom, že jsou předmětem předběžného šetření, jakož i o předmětu a cíli takového šetření“. Ač tedy není nezbytné rozhodnout o právním dosahu uvedeného kodexu, je třeba každopádně konstatovat, že z něj nevyplývá, že by Komise byla před přijetím oznámení námitek povinna učinit vyšetřovací úkony vůči všem právním entitám, jež dotyčný podnik tvoří.

121    Projednávanou námitku a následně první část žalobního důvodu je tudíž třeba zamítnout v plném rozsahu.

 K druhé části vycházející z porušení zásady presumpce neviny

122    Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila zásadu presumpce neviny tím, že je zaprvé prohlásila a priori „vinnými“ za protiprávní jednání na základě pouhé domněnky nepodpořené konkrétními skutečnostmi a zadruhé, že konstatovala jejich odpovědnost, přestože nemohly práva na obhajobu plně využít.

123    Je třeba připomenout, že zásada presumpce neviny, jakožto obecná unijní zásada, se použije zejména na řízení o porušení pravidel hospodářské soutěže uplatnitelných na podniky, tedy na řízení, jež mohou vést k uložení pokut nebo penále (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 8. července 1999, Hüls v. Komise, C‑199/92 P, Recueil, s. I‑4287, body 149 a 150).

124    Argumenty žalobkyně neumožňují konstatovat, že by tato zásada byla v projednávaném případě porušena.

125    Zaprvé je třeba připomenout, že Komise může uplatnit domněnku, podle níž mateřská společnost vykonává rozhodující vliv na dceřinou společnost v případě, že vlastní její veškerý nebo téměř veškerý kapitál, aby ji tak mohla shledat společně a nerozdílně odpovědnou za zaplacení pokuty uložené její dceřiné společnosti. V takovém případě se má za to, že mateřská společnost a dceřiná společnost tvoří jeden podnik, jenž musí podle zásady osobní odpovědnosti nést za toto protiprávní jednání odpovědnost. V projednávané věci přitom společnost Arkema ve své žádosti předložené na základě oznámení o spolupráci protiprávní jednání uznala (viz bod 69 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Žalobkyně mimoto svoji účast na dotčené kartelové dohodě nepopírají.

126    Na rozdíl od tvrzení žalobkyň nelze mít za to, že Komise je a priori shledala „vinným“, neboť jim bylo dovoleno výše uvedenou domněnku, která byla v oznámení námitek uvedena, prokázáním samostatnosti jejich dceřiné společnosti vyvrátit.

127    Je třeba připomenout, že přijetí oznámení námitek Komisí nelze v žádném případě považovat za důkaz o vině dotčeného podniku. V opačném případě by zahájení jakéhokoli řízení v této oblasti mohlo presumpci neviny potenciálně ohrozit (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 21. září 2006, JCB Service v. Komise, C‑167/04 P, Sb. rozh. s. I‑8935, bod 99).

128    Kromě toho, pokud žalobkyně na jednání v podstatě tvrdily, že presumpce neviny byla v projednávaném případě porušena z důvodu „koncentrace pravomocí pořádkově-správních, vyšetřovacích, stíhacích a rozhodovacích v rukou Komise“, je třeba konstatovat, že tato námitka byla vznesena opožděně, neboť byla poprvé formulována ve fázi jednání a nelze ji považovat za rozšíření projednávaného žalobního důvodu, tak jak byl uplatněn v žalobě, podle něhož Komise porušila zásadu presumpce neviny, když se ve vztahu k žalobkyním odvolávala na domněnku, která vyplývá z téměř úplné kontroly kapitálu jejich dceřiné společnosti. Tuto námitku je tedy třeba odmítnout jako nepřípustnou, v souladu s čl. 48 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu..

129    S ohledem na výše uvedené je třeba druhou část, a tudíž i projednávaný žalobní důvod, zamítnout v plném rozsahu.

 K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění

130    Podle ustálené judikatury musí být odůvodnění vyžadované článkem 253 ES přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat přezkum. Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 253 ES, musí být posuzována nejen s ohledem na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, Recueil, s. I‑1719, bod 63 a citovaná judikatura).

131    Pokud je rozhodnutí v rámci použití článku 81 ES určeno více osobám a řeší otázku přičitatelnosti protiprávního jednání, jako je tomu v projednávaném případě, musí obsahovat dostatečné odůvodnění ve vztahu ke každé z osob, jimž je určeno, a zejména ve vztahu k těm z nich, které podle uvedeného rozhodnutí musejí za uvedené protiprávní jednání nést odpovědnost. Takové rozhodnutí tak musí ohledně mateřské společnosti, jež je shledána společně a nerozdílně odpovědnou za protiprávní jednání, obsahovat podrobný popis důvodů, které mohou odůvodnit přičitatelnost protiprávního jednání této společnosti (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 14. května 1998, SCA Holding v. Komise, T‑327/94, Recueil, s. II‑1373, body 78 až 80).

132    Žalobkyně jejich projednávaný žalobní důvod člení do tří částí.

 K první části vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění, která je významnější vzhledem k novému postoji Komise

133    Žalobkyně tvrdí, že povinnost uvést v napadeném rozhodnutí odůvodnění je v projednávané věci významnější s ohledem na nový postoj Komise, který ve vztahu ke své rozhodovací praxi zaujala. Žalobkyně jsou toho názoru, že Komise tuto povinnost porušila, když svůj výklad judikatury ohledně přičitatelnosti protiprávního jednání mateřské společnosti pouze potvrdila.

134    Je třeba připomenout, že v bodě bod 434 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise v odpovědi na argument žalobkyň uvedla následující:

„[S]kutečnost, že […] Komise své rozhodnutí [K (2003) 4570] určila výhradně [společnosti Arkema], jí v projednávané věci nebrání určit její rozhodnutí zároveň [společnosti Arkema] i [žalobkyním]. Komise má pro účely přičtení odpovědnosti mateřské společnosti za takových okolností prostor pro uvážení a skutečnost, že tuto pravomoc v dřívějším rozhodnutí neuplatnila, jí nebrání v tom, aby tak v projednávané věci učinila.“

135    Je nutné konstatovat, že na rozdíl od tvrzení žalobkyň tento úryvek nijak nepřipouští, že by Komise v porovnání s její dřívější praxí v projednávané věci přijala zcela nový a zásadně odlišný postoj.

136    Kromě toho je třeba poukázat na to, že domněnka výkonu rozhodujícího vlivu mateřskou společností na její dceřinou společnost založená pouze na kapitálové vazbě již byla Komisí uplatněna v jejím rozhodnutí K (2004) 4876 ze dne 19. ledna 2005 v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP proti společnostem Akzo Nobel, Akzo Nobel Nederland BV, Akzo Nobel Chemicals BV, Akzo Nobel Functional Chemicals BV, Akzo Nobel Base Chemicals AB, EKA Chemical, Akzo Nobel AB, Atofina, Elf Aquitaine, Hoechst AG, Clariant GmbH, Clariant AG (Věc C. 37.773 – MCAA), v němž společnosti Elf Aquitaine přičetla protiprávní jednání, kterého se dopustila společnost Arkema. Žalobkyně tedy nemohou tvrdit, že v projednávaném případě Komise uplatnila ve vztahu k nim zcela nový postoj. Z napadeného rozhodnutí ostatně vyplývá, že žalobkyně v průběhu správního řízení tvrdily, že je to právě rozhodnutí K (2004) 4876, které bylo „smělým vybočením“ z rozhodovací praxe Komise, a požádaly ji vyčkat na výsledek soudního řízení, které proti tomuto rozhodnutí zahájily (viz body 430 a 433 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

137    Judikatura uplatněná žalobkyněmi každopádně pouze vyžaduje, aby Komise, v případě, že v rámci své rozhodovací praxe činí rozhodnutí jdoucí významně nad rámec dřívějších rozhodnutí, jasně rozvinula své odůvodnění. Poskytnutí souhrnného odůvodnění, zejména pak odkazem na ustálenou rozhodovací praxi, tedy v takovém případě nestačí (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 26. listopadu 1975, Groupement des fabricants de papiers peints de Belgique a další v. Komise, 73/74, Recueil, s. 1491, bod 3).

138    V napadeném rozhodnutí však Komise výslovně popsala s odkazem na judikaturu Soudního dvora a Tribunálu jak zásady, které hodlala za účelem určení adresátů napadeného rozhodnutí uplatnit (body 370 až 379 odůvodnění napadeného rozhodnutí), tak i uplatnění těchto zásad vůči žalobkyním (body 427 až 441 odůvodnění). Podmínky stanovené judikaturou uvedenou v bodě 137 výše tak byly, co se týče důvodů, pro něž se Komise rozhodla protiprávní jednání žalobkyním přičíst, odůvodněním napadeného rozhodnutí splněny.

139    První část žalobního důvodu tak nemůže obstát.

 K druhé části vycházející z existence rozporu v odůvodnění

140    Žalobkyně tvrdí, že odůvodnění uvedené v bodech 370 až 372, 435 až 442 a 458 až 529 odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje rozpor, neboť Komise se dopustila záměny mezi dvěma pojmy, a sice pojmem podniku ve smyslu článku 81 ES, tedy hospodářským subjektem odpovědným za protiprávní jednání, jenž musí být z tohoto důvodu sankcionován, a dále pojmem právní entity, jíž je rozhodnutí určeno.

141    Co se nejprve týče terminologie, kterou Komise v napadeném rozhodnutí použila, je třeba konstatovat, že i když není nutné přezkoumat každý z bodů, na něž se žalobkyně odvolávají, z bodu 441 odůvodnění napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že Komise se jim rozhodla přičíst dotčené protiprávní jednání a uložit pokuty pouze na základě konstatování, že žalobkyně a společnost Arkema tvořily jeden podnik ve smyslu článku 81 ES. Skutečnost, že znění napadeného rozhodnutí se čas od času odchyluje od jednotné terminologie a používá pojem „podnik“ za účelem označení jednotlivých společností v dotyčné skupině, tento závěr nevyvrací (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 15. června 2005, Tokai Carbon a další v. Komise, T‑71/03, T‑74/03, T‑87/03 a T‑91/03, Sb. rozh. s. I-0000, bod 62).

142    Co se dále týče skutečnosti, že Komise v napadeném rozhodnutí tvrdí, že jednotlivé společnosti ve skupině Total tvoří jeden podnik, který se dopustil sporného protiprávního jednání; a každou ze společností určuje jakožto adresáta napadeného rozhodnutí, jemuž se ukládá pokuta, je třeba uvést, že se jedná o pouhý důsledek toho, že adresáti pravidel hospodářské soutěže a adresáti rozhodnutí orgánů pro hospodářskou soutěž nejsou nutně totožní.

143    Zatímco se totiž pravidla hospodářské soutěže vztahují na podniky a použijí se na ně přímo; nezávisle zejména na jejich právním postavení, porušení unijního práva v oblasti hospodářské soutěže musí být jednoznačně přičteno právnické osobě, které mohou být pokuty uloženy (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 10. září 2009, Akzo Nobel a další v. Komise, bod 31 výše, body 54 až 57, a stanovisko generální advokátky Kokott k rozsudku Soudního dvora ze dne 11. prosince 2007, ETI a další, C‑280/06, Sb. rozh. s. I‑10893, I‑10896, body 68 a 69).

144    Pokud jde o určení jednotlivých společností skupiny Total v odůvodnění napadeného rozhodnutí věnovaném výpočtu pokuty, postačí konstatovat, že úvahy Komise při určování výše pokuty, jakož i částky, do jejichž výše byly žalobkyně shledány odpovědnými za splacení, jsou v daném rozhodnutí uvedeny jasně a jednoznačně:

145    Konečně v rozsahu, v němž žalobkyně tvrdí, že došlo k pochybení ve věci samé, tedy že uplatnění specifického výpočtu pokuty pro každou z dotyčných společností je neslučitelné s pojmem jediný podnik, je třeba odkázat na analýzu třetího žalobního důvodu uvedenou níže.

146    Druhá část žalobního důvodu tudíž musí být zamítnuta.

 K třetí části vycházející z chybějící odpovědi Komise na vyvrácení domněnky výkonu rozhodujícího vlivu

147    Žalobkyně se dovolávají toho, že Komise dostatečně neodůvodnila zamítnutí skutečností, které byly předloženy v průběhu správního řízení s cílem vyvrátit domněnku související s jejich téměř úplnou kontrolou kapitálu společnosti Arkema.

148    Pokud jde o povinnost Komise uvést odůvodnění, je třeba odkázat na judikaturu uvedenou v bodech 130 a 131 výše. Především je třeba připomenout, že aby bylo rozhodnutí ve vztahu k žalobkyním dostatečně odůvodněno, musí obsahovat podrobný popis důvodů, které mohou přičitatelnost protiprávního jednání těmto společnostem odůvodnit (viz v tomto smyslu rozsudek SCA Holding v. Komise, bod 131 výše, bod 80).

149    Z toho vyplývá, že pokud Komise stejně jako v projednávaném případě vychází z domněnky, podle níž mateřská společnost vykonává rozhodující vliv na chování své dceřiné společnosti, a pokud dotyčné společnosti v průběhu správního řízení předložily informace směřující k vyvrácení této domněnky, rozhodnutí musí obsahovat dostatečné odůvodnění, které je způsobilé ospravedlnit postoj Komise, že uvedené informace nebyly k vyvrácení dané domněnky dostačující.

150    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že z bodů 430 až 441 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že v případě informací uplatněných žalobkyněmi během správního řízení, Komise zaujala odůvodněný postoj.

151    Poté, co Komise v bodech 430 až 432 odůvodnění napadeného rozhodnutí popsala argumentaci žalobkyň v jejich odpovědi na oznámení námitek, odpověděla na jejich argumenty vycházející především z protiprávnosti přičtení chování na základě domněnky, zejména pak s ohledem na zásady samostatnosti právní entity, personality trestů, osobní odpovědnosti, presumpce neviny a rovnosti zbraní.

152    Komise kromé toho v bodech 433 až 441 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že domněnka související s tím, že žalobkyně vlastnily téměř veškerý kapitál společnosti Arkema, vyvrácena nebyla a že závěr ohledně jejich odpovědnosti za protiprávní jednání je třeba na základě této domněnky zachovat.

153    Je třeba mít za to, že Komise v uvedených důvodech na podstatné body argumentů žalobkyň odpověděla. Mimoto, jelikož Komise není povinna zaujmout stanovisko ke všem argumentům, které před ní zúčastněné strany uplatnily (rozsudek Tribunálu ze dne 15. června 2005, Corsica Ferries France v. Komise, T‑349/03, Recueil, s. II‑2197, bod 64; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek Komise v. Sytraval et Brink’s France, bod 130 výše, bod 64), nelze jí vytýkat, že na každý argument žalobkyň nepředložila přesnou odpověď.

154    Stručnost odůvodnění napadeného rozhodnutí k této otázce je ostatně odůvodněna skutečností, že argumentace žalobkyň v podstatě spočívala v pouhých tvrzeních a nebyla podpořena konkrétními důkazy vztahujícími se k vazbám mezi dotyčnými společnostmi v průběhu období protiprávního jednání.

155    Kromě toho v rozsahu, v němž žalobkyně zpochybňují opodstatněnost posouzení Komise, které vedlo k zamítnutí dotčených skutečností, spadá jejich argumentace do legality napadeného rozhodnutí po meritorní stránce, jež bude zkoumána v rámci čtvrtého žalobního důvodu níže.

156    S ohledem na výše uvedené je třeba třetí část projednávaného žalobního důvodu, stejně jako druhý žalobní důvod, zamítnout v plném rozsahu.

 K třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z nerespektování jednotné povahy pojmu podniku

157    Žalobkyně tvrdí, že Komise nerespektovala jednotnou povahu pojmu podniku z důvodu chybějící soudržnosti v používání pojmu „podnik“ v jednotlivých fázích určování výše pokut. Žalobkyně jsou toho názoru, že toto určení mělo být provedeno jednotným způsobem s ohledem na dotyčnou hospodářskou jednotku, přičemž rozdělení odpovědnosti za účelem platby pokuty mezi jednotlivé právní entity, jež podnik tvoří, musí být oddělenou částí odůvodnění.

158    Je třeba konstatovat, že tato argumentace, která se výslovně týká metody, kterou Komise použila za účelem určení výše pokut a rozdělení odpovědnosti za její zaplacení mezi jednotlivé společnosti ve skupině, nemůže zpochybnit legalitu posouzení, jež vedlo k přičtení protiprávního jednání žalobkyním.

159    V rozsahu, v němž by bylo možné argumentaci žalobkyň pochopit tak, že zpochybňuje výši pokuty nebo rozdělení odpovědnosti každé společnosti ze skupiny za platbu této pokuty, je třeba poznamenat, že žalobkyně konkrétní výsledky výpočtů Komise nepopírají. Žalobkyně především netvrdí, že odlišná metoda by je činila odpovědnými za zaplacení menší části pokuty.

160    V každém případě je třeba konstatovat, že přístup Komise nebyl s pojmem podniku neslučitelný.

161    V tomto ohledu je třeba podotknout, že žalobkyně oprávněně tvrdí, že podle článků 81 ES a 82 ES to jsou podniky nebo sdružení podniků, které mohou být uznány jako subjekty, které právo hospodářské soutěže porušují. Kromě toho podle čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 Komise může rozhodnutím uložit pokuty podnikům a sdružením podniků, zejména pokud se dopustí porušení ustanovení článků 81 ES nebo 82 ES.

162    Rovněž je třeba připomenout, že pojem „podnik“ zahrnuje jakoukoli jednotku vykonávající hospodářskou činnost nezávisle na právním postavení této jednotky a způsobu jejího financování. Pojem podnik v tomto kontextu musí být chápán především jako pojem označující hospodářskou jednotku, i když z právního hlediska je tato hospodářská jednotka složena z více fyzických nebo právnických osob (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 10. září 2009, Akzo Nobel a další v. Komise, bod 31 výše, body 54 a 55 a citovaná judikatura).

163    Pokud taková hospodářská jednotka poruší pravidla hospodářské soutěže, musí na základě zásady osobní odpovědnosti nést za toto protiprávní jednání odpovědnost (viz rozsudek ETI a další, bod 143 výše, bod 39, a citovaná judikatura). Porušení unijního práva hospodářské soutěže však musí být jednoznačně přičteno právnické osobě, které mohou být pokuty uloženy (rozsudky Papierfabrik August Koehler a další v. Komise, bod 104 výše, bod 38, a ze dne 10. září 2009, Akzo Nobel a další v. Komise, bod 31 výše, bod 57). Pokud je tedy existence takového protiprávního jednání prokázána, musí být určena fyzická nebo právnická osoba, jež byla odpovědná za provoz podniku v době spáchání protiprávního jednání, aby za uvedené protiprávní jednání odpovídala (rozsudek Tribunálu ze dne 17. prosince 1991, Enichem Anic v. Komise, T‑6/89, Recueil, s. II‑1623, bod 236; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, Cascades v. Komise, C‑279/98 P, Recueil, s. I‑9693, bod 78).

164    Kromě toho Soudní dvůr již rozhodl, že praxe Komise spočívající v tom, že shledá společnost společně a nerozdílně odpovědnou za zaplacení části pokuty uložené jiné společnosti, jestliže jí lze protiprávní jednání této jiné společnosti přičíst, je v souladu s čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 (nahrazeným čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003). V takové situaci je dotčené společnosti uložena pokuta za protiprávní jednání, v jehož případě se má z důvodu zmíněného přičtení za to, že se ho daná společnost dopustila sama (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, Metsä-Serla a další v. Komise, C‑294/98 P, Recueil, s. I‑10065, body 26 až 28).

165    Skutečnost, že napadené rozhodnutí určuje různé právní osoby, jež mají být společně a nerozdílně odpovědné za zaplacení pokuty, tak není s pojmem podniku v rozporu. Naopak, pokud je prokázáno, že dotčený podnik je z právního hlediska složen z více právnických nebo fyzických osob, jedná se o přesné uplatnění tohoto pojmu.

166    Obdobně nelze ani žádné porušení pojmu „podnik“ vyvodit z pouhé skutečnosti, že tyto různé právnické osoby jsou odpovědné za zaplacení různých částek pokuty. Konstatování, že větší počet právnických osob tvoří jediný podnik odpovědný za protiprávní jednání, totiž nutně neznamená, že všechny prvky, které jsou pro výpočet pokuty relevantní, jim budou přičteny týmž způsobem, zejména pak pokud se složení dotčeného podniku z právnického hlediska časem vyvíjelo. V projednávané věci tak byla společnost Total shledána odpovědnou pouze za část protiprávního období (bod 441 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a žádná ze žalobkyň nebyla považována za recidivistu (bod 469 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

167    V tomto ohledu je třeba připomenout že, v rozsudku Cascades v. Komise, bod 163 výše, Soudní dvůr odmítl přístup spočívající v přičítání mateřské společnosti protiprávního jednání jejích dceřiných společností, pokud k němu došlo před jejich nabytím. Soudní dvůr upřesnil, že fyzická nebo právnická osoba, která řídila dotyčný podnik v době, v níž došlo k protiprávnímu jednání, v zásadě odpovídá za toto jednání, i když ke dni přijetí rozhodnutí konstatujícího protiprávní jednání odpovídala za provoz podniku jiná osoba. Poté co Soudní dvůr zdůraznil, že dotčené společnosti nebyly čistě a jednoduše sloučeny s nabyvatelem, ale pokračovaly ve svých činnostech jako jeho dceřiné společnosti, rozhodl, že v důsledku toho musely za své protiprávní jednání uskutečněné před jejich nabytím mateřskou společností odpovídat, aniž tato mateřská společnost mohla být za uvedené protiprávní jednání shledána odpovědnou (body 77 až 80 rozsudku).

168    Vzhledem k tomu, že společnost Total získala kontrolu nad společností Elf Aquitaine v dubnu 2000, bylo tedy správné, že ji Komise shledala odpovědnou za sporné protiprávní jednání až od 30. dubna 2000 (bod 441 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a výchozí částka pokuty, která ji byla uložena, nebyla z důvodu doby trvání navýšena (body 467 a 468 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

169    S ohledem na výše uvedené žalobkyně nemohou platně Komisi kritizovat za to, že v odůvodnění věnovaném výpočtu pokuty určila jednotlivé společnosti skupiny Total.

170    Závěrem je třeba zdůraznit, že kromě zvýšení z důvodu doby trvání protiprávního jednání a recidivy, při jejichž určení Komise zohlednila průběžné změny ve složení dotyčného podniku, byla pokuta vypočítávána jednotně pro všechny dotyčné společnosti ve skupině Total. Komise vůči nim především uplatnila tutéž výchozí částku pokuty a stejné snížení podle oznámení o spolupráci. Kritiky žalobkyň ohledně dvou fází výpočtu pokuty jsou tudíž neopodstatněné.

171    Třetí žalobní důvod je tedy třeba zamítnout.

 K pátému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávných posouzení společnosti Total

172    Žalobkyně uplatňují dvě námitky, které zpochybňují pouze odpovědnost společnosti Total. Zaprvé popírají skutečnost, že společnost Total, která převzala kontrolu nad skupinou v dubnu 2000, by mohla předat společnosti Arkema „instrukce ohledně kartelu“, pokud jde o kartelovou dohodu, která existovala již delší dobu a jejíž poslední mnohostranná schůzka se uskutečnila dne 18. května 2000. Žalobkyně uvádějí, že doba trvání protiprávního jednání, která je společnosti Total přičitatelná, je nanejvýše osm měsíců, přestože ve skutečnosti trvala pouze měsíc, jelikož poslední mnohostranná schůzka kartelové dohody se uskutečnila dne 18. května 2000.

173    Nejprve je třeba podotknout, že tvrzení žalobkyň, že období protiprávního jednání přičitatelné společnosti Total se omezovalo pouze na jeden měsíc, spočívá na předpokladu, že kartelová dohoda byla ukončena k datu poslední mnohostranné schůzky dne 18. května 2000.

174    Žalobkyně však na podporu tohoto tvrzení nerozvíjejí žádnou argumentaci a zejména pak svými argumenty nezpochybňují konstatování Komise, podle něhož vedla schůzka ze dne 18. května 2000 k obecné dohodě na udržení úrovní cen a v důsledku toho kartelová dohoda pokračovala ve svých účincích až do 31. prosince 2000 (body 357 až 360 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

175    Závěrem je třeba připomenout, že odpovědnost společnosti Total spočívá na úvaze, že od 30. dubna 2000, tedy data jejího nabytí dotyčné skupiny, tvořila se společnostmi Arkema a Elf Aquitaine tentýž podnik odpovědný za dotčené protiprávní jednání (bod 441 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

176    V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že pouhý fakt, že společnost Total převzala nad skupinou kontrolu až ve finálním stádiu protiprávního jednání, nestačí k vyloučení toho, že během dotčeného období vykonávala na chování na trhu svojí dceřiné společnosti, jež byla do protiprávního jednání zapojená, rozhodující vliv.

177    Avšak kromě data převzetí kontroly nad skupinou společností Total žalobkyně neuplatňují žádnou konkrétní okolnost způsobilou prokázat, že mezi květnem a prosincem 2000 určovala Arkema ve vztahu ke společnosti Total své chování na trhu samostatně.

178    Za těchto podmínek Komise mohla platně předpokládat, že jelikož společnost Total převzala téměř úplnou kontrolu nad kapitálem skupiny od 30. dubna 2000, vykonávala na chování společnosti Arkema na trhu rozhodující vliv, a v důsledku toho jí na základě této nevyvrácené domněnky za dotčené období přičíst odpovědnost za protiprávní jednání.

179    Kromě toho je třeba odmítnout jakožto irelevantní argument žalobkyň, že s ohledem na datum převzetí kontroly společností Total nad skupinou, se posledně uvedená nemohla seznámit s protiprávním jednáním svojí dceřiné společnosti a učinit rozhodnutí za účelem ukončení tohoto jednání.

180    Jak totiž vyplývá z předcházejících úvah, přičtení odpovědnosti společnosti Total vyplývá ze skutečnosti, že byla jednou z právních entit, které tvořily podnik porušující právo hospodářské soutěže, bez zohlednění skutečnosti, zda o existenci protiprávního jednání věděla či nikoliv.

181    První námitku tedy nelze přijmout.

182    Zadruhé žalobkyně tvrdí, že Komise v bodě 471 odůvodnění napadeného rozhodnutí nesprávně uvedla, že adresáti jejího rozhodnutí 85/74/EHS ze dne 23. listopadu 1984 v řízení podle článku 85 smlouvy o EHS (věc IV/30.907 – Peroxidy) (Úř. věst. 1985, L 35, s. 1) a jejího rozhodnutí 94/599, která byla zohledněna z důvodu recidivy, tvořili v okamžiku přijetí těchto dřívějších rozhodnutí součást skupiny Total.

183    Je třeba poznamenat, že jak to i Komise sama připustila ve své žalobní odpovědi, v bodě 471 odůvodnění napadeného rozhodnutí omylem uvedla, že „právnické osoby, jež jsou adresáty rozhodnutí [85/74 a 94/599] byly a stále jsou členy skupiny Total“.

184    Toto konstatování však nemá na legalitu napadeného rozhodnutí vliv. Z bodu 441 odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že společnost Total byla shledána odpovědnou za protiprávní jednání pouze od data převzetí kontroly nad skupinou, a to od 30. dubna 2000.

185    Jak dále vyplývá z bodu 469 odůvodnění napadeného rozhodnutí, Komise zohlednila skutečnost, že společnost Arkema nebyla v době dřívějších sankcí součástí skupiny Total tím, že uplatnila zvýšení související s recidivou pouze na jednu částku pokuty, která byla přičitatelná společnosti Arkema.

186    S ohledem na výše uvedené je třeba zamítnout druhou námitku, a tudíž i pátý žalobní důvod v plném rozsahu.

 K šestému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení několika podstatných zásad, které všechny členské státy uznaly a které jsou nedílnou součástí unijního právního řádu

187    Žalobkyně tvrdí, že Komise tím, že jim přičetla odpovědnost za dotčené protiprávní jednání a uložila jim pokuty, porušila zásady rovného zacházení, osobní odpovědnosti a personality trestů, jakož i zásadu zákonnosti trestných činů a trestů.

 K údajnému porušení zásady rovného zacházení

188    Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila zásadu rovného zacházení, když konstatovala jejich odpovědnost pouze na základě dotčené domněnky, zatímco u jiných společností, kterým bylo napadené rozhodnutí určeno, jejich odpovědnost založila na domněnce posílené dalšími skutečnostmi (body 385, 391 a 394, 405, 411 a 423 až 427 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

189    Je třeba podotknout, že v tomto ohledu z bodů 370 až 379 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise uplatnila ve vztahu ke všem adresátům stejné pravidlo, podle něhož ke stanovení vyvratitelné domněnky umožňující přičíst odpovědnost mateřské společnosti stačilo, že kontrolovali veškerý nebo téměř veškerý kapitál dceřiné společnosti. Dotčená domněnka totiž byla uplatněna jak na skupinu Total, tak na jiné skupiny společností, na které se napadené rozhodnutí vztahuje.

190    Skutečnost, že ve vztahu k některým adresátům napadeného rozhodnutí, a to společnosti Akzo Nobel, FMC, L’Air liquide, SNIA a Edison, Komise uplatnila kromě domněnky některé další nepřímé důkazy o rozhodujícím vlivu mateřských společností, neznamená, že uplatněné zásady nebyly pro všechny adresáty stejné.

191    Ohledně společnosti Akzo Nobel totiž z bodu 384 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že „jelikož [tato společnost] stoprocentně kontroluje společnost EKA [Chemicals], Komise má za to, že společnost Akzo Nobel vykonávala na společnost EKA [Chemicals] rozhodující vliv, přičemž žádná skutečnost způsobilá tuto domněnku vyvrátit předložena nebyla“. Skutečnost, že Komise v bodě 385 téhož rozhodnutí odkázala na některé další nepřímé důkazy k jejímu potvrzení, tuto úvahu nevyvrací.

192    Pokud jde společnost FMC, Komise uvedla, že závěr ohledně její odpovědnosti založila „na skutečnosti, že společnost [FMC] dceřinou společnost FMC Foret (nepřímo) stoprocentně kontrolovala“ (bod 390 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Skutečnost, že v bodě 391 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uplatnila další nepřímý důkaz o rozhodujícím vlivu vykonávaném společností FMC na její dceřinou společnost, se této úvahy nedotýká.

193    Pokud jde o společnost L’Air liquide, Komise v bodě 403 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že „vzhledem k tomu, že [tato společnost] vlastnila v době protiprávního jednání 100 % kapitálu společnosti Chemoxal a že měla pravomoc jmenovat členy správní rady společnosti Chemoxal, předpokládala, že [L’Air liquide] vykonávala na chování svojí dceřiné společnosti rozhodující vliv“. Komise tuto úvahu upřesnila tím, že v bodě 405 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že „stoprocentní účast na kapitálu vedla k domněnce, která [mohla] být vyvrácena prokázáním, že […] dceřiná společnost byla […] samostatná“.

194    Pokud jde o společnost SNIA, z bodu 411 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že její odpovědnost byla konstatována s přihlédnutím k jejímu spojení se společností, která byla 100% mateřskou společností entity, jež byla do protiprávního jednání přímo zapojená; uvedená situace tudíž není se situací žalobkyň srovnatelná.

195    Konečně, pokud jde o společnost Edison, Komise v bodě 418 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že „vzhledem k tomu, že k vyvrácení domněnky chyběl argument, vlastnictví 100 % kapitálu společnosti [judikaturou] bylo považováno za dostačující důkaz“. Kromě toho Komise v bodech 419 až 421 odůvodnění napadeného rozhodnutí označila některé další skutečnosti a uvedla, že byly v rozporu s argumentem společnosti Edison vycházejícím ze samostatnosti její dceřiné společnosti.

196    Z bodů odůvodnění napadeného rozhodnutí, které žalobkyně uvedly, tak vyplývá, že Komise měla s ohledem na všechny adresáty napadeného rozhodnutí za to, že kontrola veškerého nebo téměř veškerého kapitálu dceřiné společnosti stačila – vzhledem k tomu, že chyběl argument, který by domněnku vyplývající z této kontroly vyvracel – k tomu, aby odpovědnost byla přičtena mateřské společnosti, přičemž byly uvedeny další nepřímé důkazy, pokud byly k dispozici, o výkonu rozhodujícího vlivu některými dotčenými mateřskými společnostmi na jejich dceřiné společnosti, buď za účelem podpoření závěru, který z úplné kontroly kapitálu dceřiné společnosti již platně vyplýval, nebo za účelem odpovědi na argumenty dotyčných podniků.

197    Mimoto pokud jde o žalobkyně, Komise vedle kapitálové vazby poukázala rovněž na skutečnost, že členové správní rady společnosti Arkema byli jmenováni společností Elf Aquitaine (bod 427 odůvodnění napadeného rozhodnutí), aniž však přičtení protiprávního chování dceřiné společnosti, která je vlastněna stoprocentně nebo téměř stoprocentně, její mateřské společnosti podřídila existenci dalších důkazů.

198    Projednávaná námitka je tedy neopodstatněná.

 K údajnému porušení zásad osobní odpovědnosti a personality trestů, jakož i zásady zákonnosti trestných činů a trestů

199    Žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise porušila uplatněné právní zásady, když neuznala, že společnost Arkema ve vztahu k nim tvořila samostatnou hospodářskou jednotkou, a když proto nesprávně konstatovala jejich odpovědnost a uložila jim pokuty.

200    Je třeba připomenout, že s ohledem na povahu dotčených protiprávních jednání, jakož i na povahu a stupeň přísnosti sankcí, které se k nim vážou, má odpovědnost za spáchání těchto protiprávních jednání osobní povahu (rozsudek Soudního dvora ze dne 8. července 1999, Komise v. Anic Partecipazioni, C‑49/92 P, Recueil, s. I‑4125, bod 78). Kromě toho na základě zásady personality trestů a sankcí má být fyzická nebo právnická osoba sankcionována pouze za skutečnosti, které jsou jí vytýkány individuálně (rozsudek Tribunálu ze dne 13. prosince 2001, Krupp Thyssen Stainless a Acciai speciali Terni v. Komise, T‑45/98 a T‑47/98, Recueil, s. II‑3757, bod 63), což je zásada použitelná na veškerá správní řízení, která mohou na základě unijních pravidel hospodářské soutěže vést k uložení sankcí (rozsudek Tribunálu ze dne 4. července 2006, Hoek Loos v. Komise, T‑304/02, Sb. rozh. s. II‑1887, bod 118).

201    V projednávané věci stačí konstatovat, že argumentace žalobkyň spočívá na nesprávném předpokladu, že vůči nim nebylo konstatováno žádné protiprávní jednání a nebyla jim uložena žádná osobní pokuta. Ovšem z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně byly za porušení článku 81 ES shledány osobně odpovědnými, a má se za to, že se s ohledem na hospodářské, organizační a právní vazby, které je s jejich dceřinými společnostmi spojovaly, a s ohledem na nesamostatnost uvedených dceřiných společností na trhu, se tohoto porušení dopustily samotné žalobkyně (viz v tomto smyslu rozsudek Metsä-Serla a další v. Komise, bod 164 výše, body 27 a 34).

202    Kromě toho na rozdíl od tvrzení žalobkyň, z přezkumu čtvrtého žalobního důvodu uvedeného výše vyplývá, že porušení článku 81 ES bylo v jejich případě prokázáno. Sankce vztahující se k takovému porušení jsou přitom jasně stanoveny v čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003. Zásada nullum crimen, nulla poena sine lege byla tudíž dodržena.

203    Projednávanou námitku, jakož i šestý žalobní důvod, je tedy třeba zamítnout v plném rozsahu.

 K sedmému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady řádné správy

204    Zaprvé žalobkyně tvrdí, že Komise pečlivě a nestranně nepřezkoumala skutečnosti předložené za účelem prokázání samostatnosti společnosti Arkema.

205    Jelikož žalobkyně pouze opakují argument vycházející z chybějícího přezkumu dotčených skutečností, jenž byl přezkoumán v bodech 111 až 115 výše, je třeba tento argument ze stejných důvodů zamítnout.

206    Zadruhé žalobkyně argumentují, že Komise měla ve snaze o hospodárnost řízení vyhovět jejich návrhu na odklad přijetí napadeného rozhodnutí, dokud Tribunál nerozhodne o žalobách podaných proti rozhodnutí K (2004) 4876.

207    Argumentaci, která uplatňuje pouhou hospodárnost řízení, a která tedy zjevně není způsobilá legalitu napadeného rozhodnutí zpochybnit, je však třeba úvodem odmítnout.

208    Sedmý žalobní důvod je tedy třeba zamítnout.

 K osmému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady právní jistoty

209    Žalobkyně tvrdí, že nový charakter kritéria přičitatelnosti, které bylo v projednávaném případě použito, vedl ve vztahu k dřívější rozhodovací praxi Komise, a zejména pak ve vztahu k rozhodnutí K (2003) 4570, k porušení zásady právní jistoty.

210    Stačí připomenout, že napadené rozhodnutí není prvním rozhodnutím, kterým Komise na základě domněnky o výkonu rozhodujícího vlivu přičetla odpovědnost za protiprávní jednání společnosti Arkema její mateřské společnosti. V rozhodnutí K (2004) 4876 totiž Komise již k takovému přičtení přistoupila vůči společnosti Elf Aquitaine. Na rozdíl od tvrzení žalobkyň tedy napadené rozhodnutí nepředstavuje odklon od praxe Komise v oblasti přičitatelnosti, a to včetně případu dotčené skupiny společností. Kromě toho žalobkyně již ve své odpovědi na oznámení námitek v projednávané věci odkazují na kritérium přičitatelnosti uplatněné Komisí v rozhodnutí K (2004) 4876, což ostatně vyplývá i z jejich argumentů předložených v rámci šestého žalobního důvodu. Předpoklad tohoto žalobního důvodu, že Komise uplatnila ve vztahu k žalobkyním nové kritérium přičitatelnosti, tedy není v projednávané věci správný.

211    V každém případě je třeba připomenout, že Komise není povinna systematicky zvažovat přičitatelnost protiprávního jednání dceřiné společnosti její mateřské společnosti (viz bod 89 výše). Skutečnost, že se Komise rozhodne přičíst odpovědnost za konstatované protiprávní jednání podniku, který je složený z mateřské společnosti a její dceřiné společnosti, zatímco podle její dřívější praxe by tak neučinila, tudíž porušení zásady právní jistoty nezakládá.

212    Je třeba konstatovat, že z rozhodnutí K (2003) 4570 (body 373 až 391) uplatněného žalobkyněmi ostatně vyplývá, že Komise vůbec problematiku odpovědnosti mateřské společnosti Arkema neanalyzovala a zejména že se k otázce její samostatnosti ve vztahu k mateřské společnosti nevyjadřovala. I za předpokladu, že by skutečnosti v tomto případě byly podobné skutečnostem projednávaného případu, tak nelze tvrdit, že toto rozhodnutí představovalo jakoukoliv záruku ohledně způsobu, jímž Komise na vztahy mezi společností Arkema a jejími mateřskými společnostmi nahlížela, ostatně ani ohledně kritéria přičitatelnosti, které je na tuto skupinu společností použitelné.

213    V důsledku toho nelze projednávaný žalobní důvod přijmout.

 K devátému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení základních zásad, jimiž se stanovování pokut řídí

214    Žalobkyně na základě různých důvodů popírají výši pokuty, která jim byla uložena.

215    Na prvním místě tvrdí, že měly mít nárok na snížení výše pokuty, neboť o protiprávním jednání své dceřiné společnosti nevěděly. Žalobkyně uvádějí, že Komise na stejném základě poskytla snížení jinému adresátovi napadeného rozhodnutí, a to společnosti Caffaro, a přitom uplatňují zásadu rovného zacházení.

216    Je třeba poznamenat, že Komise poskytla snížení výchozí částky pokuty podniku složenému ze společností SNIA a Caffaro, jelikož nebylo prokázáno, že společnost Caffaro, která se účastnila na omezeném počtu schůzek kartelové dohody, jež se týkaly pouze jednoho z dotčených výrobků, věděla nebo nutně měla vědět o globálním projektu protisoutěžních ujednání (body 332 a 461 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

217    V případě žalobkyň je třeba připomenout, že dotčené protiprávní jednání jim bylo přičteno na základě skutečnosti, že tvořily s jejich dceřinou společností jeden podnik, a nikoliv z důvodu, že byly do protiprávního jednání přímo zapojeny, takže jejich nevědomost o kartelové dohodě nemá na uvedené přičtení vliv.

218    Jelikož však žalobkyně netvrdí, že jejich dceřiná společnost, která se přímo protiprávního jednání účastnila, o globálním projektu protisoutěžních ujednání nevěděla, jejich nevědomost o kartelové dohodě není nepřímým důkazem skutečnosti, že závažnost protiprávního jednání, kterého se dopustil podnik, jenž s jejich dceřinou společností tvořily, byla nižší, a nemůže tedy být ani důvodem ospravedlňujícím snížení výše pokuty.

219    Pokud jde o údajné porušení zásady rovného zacházení, je třeba uvést, že žalobkyně, jakožto právnické entity odpovědné za provoz podniku, který uváděl na trh oba dotyčné výrobky a přímo se účastnil všech částí kartelové dohody, se nenacházejí ve stejné situaci jako společnost Caffaro, jež spravovala podnik, jehož účast na kartelové dohodě nebyla rozšířena na celý globální projekt protisoutěžních ujednání.

220    Projednávanou námitku je tudíž třeba zamítnout.

221    Na druhém místě se žalobkyně s ohledem na zvýšení částky pokuty z důvodu odrazujícího účinku dovolávají porušení zásady presumpce neviny a právní jistoty.

222    Zaprvé jejich argument vycházející z porušení presumpce neviny spočívá na předpokladu, že „žádná informace […] neumožňovala v rámci kartelové dohody [jejich] odpovědnost konstatovat“. Tento argument je však třeba odmítnout, neboť z přezkumu čtvrtého žalobního důvodu uvedeného výše vyplývá, že odpovědnost žalobkyň byla konstatována oprávněně.

223    Zadruhé žalobkyně tvrdí, přičemž odkazují na bod 465 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že Komise porušila zásadu presumpce neviny, když uvedla, že vytvořením právně odlišné dceřiné společnosti, mohla mateřská společnost sledovat cíl připojení této společnosti k protiprávnímu jednání a vyhnout se tak sankci.

224    V bodě 465 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise v odpovědi na argument žalobkyň, kterým kritizují zvýšení dotčené částky, uvedla, že „pokud by na základě tohoto argumentu musela rozhodnout, že pokuta uložená společnosti Atofina [musí] být nižší než pokuta, která [je] odůvodněná velikostí podniku, jehož [je] součástí, pak podnik značného rozměru, jenž se účastní jedné či více kartelových dohod, by tak mohl uniknout velkým pokutám tím, že by vytvořil malé dceřiné společnosti s nízkým obratem s cílem připojit je k protiprávnímu jednání“.

225    Jak z tohoto bodu odůvodnění vyplývá, když Komise uplatnila zvýšení dotčené pokuty, měla v podstatě za to, že toto zvýšení umožní zohlednit skutečnou hospodářskou kapacitu všech právnických entit, které jediný dotyčný podnik tvořily, aby tak mohla být určena výše pokuty na dostatečně odrazující úrovni.

226    Tato obecná úvaha přitom nemohla být ve vztahu k žalobkyním vůbec považována za porušení presumpce neviny.

227    Zatřetí se žalobkyně dovolávají porušení zásady právní jistoty tím, že opakují svou argumentaci uvedenou v osmém žalobním důvodu, která vychází z údajného odklonu od praxe Komise. Tuto námitku je tedy třeba zamítnout z důvodů uvedených v bodech 210 až 212 výše.

228    Začtvrté žalobkyně zpochybňují legalitu zvýšení výše pokuty z důvodu odrazujícího účinku a tvrdí, že takové zvýšení není stanoveno ani článkem 23 nařízení č. 1/2003, ani pokyny.

229    Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Komise musí při určování výše pokuty dbát na její odrazující povahu a v tomto ohledu může zejména zohlednit velikost a hospodářskou sílu dotčeného podniku (rozsudky Soudního dvora Musique Diffusion française a další v. Komise, bod 103 výše, body 106 a 120, a ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, Sb. Rozh. s. I‑5425, bod 243).

230    V projednávané věci tak mohla Komise legálně zvýšit výchozí částku dotčené pokuty s ohledem na velikost podniku provozovaného žalobkyněmi, jíž potvrzoval i jejich zvláště vysoký světový obrat (bod 463 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

231    Námitky směřované proti zvýšení výše pokuty za účelem zajištění odrazujícího účinku jsou tedy neopodstatněné.

232    Na třetím místě žalobkyně na jednání tvrdily, že horní hranice 10 % obratu stanovená v čl. 23 odst. 2 druhém pododstavci nařízení č. 1/2003 je s ohledem na zásady legality a právní jistoty protiprávní, neboť odkazuje na obrat podniku za hospodářský rok předcházející přijetí napadeného rozhodnutí, a nikoli za rok vztahující se k období, kdy k protiprávnímu jednání došlo.

233    Je třeba konstatovat, že tato námitka byla vznesena opožděně, neboť byla poprvé vyslovena ve stádiu jednání a nelze ji považovat za rozšíření projednávaného žalobního důvodu předloženého v žalobě, v rámci kterého se žalobkyně domáhají snížení výše pokuty z důvodu, že o protiprávním jednání nevěděly, a kritizují zvýšení výše pokuty z důvodu odrazujícího účinku.

234    Tuto námitku je tedy třeba v souladu s čl. 48 odst. 2 jednacího řádu zamítnout jako nepřípustnou.

235    Námitka je v každém případě neúčinná, jelikož žalobkyně neuvádí, že zohlednění hospodářského roku spadajícího do protiprávního období, by mohlo mít v projednávaném případě jakýkoliv dopad na uplatnění pravidla stanoveného v čl. 23 odst. 2 druhém pododstavci nařízení č. 1/2003, jehož ilegalita je uplatňována.

236    Ve světle těchto úvah je projednávaný žalobní důvod neopodstatněný.

 K desátému žalobnímu důvodu vycházejícímu ze zneužití pravomoci

237    Žalobkyně tvrdí, že Komise se dopustila zneužití pravomoci v tom, že když jim přičetla odpovědnost za protiprávní jednání, nesnažila se potrestat odpovědný podnik, ale zvýšit výši uložené pokuty s přihlédnutím ke značné velikosti jejich podniku.

238    Podle ustálené judikatury je rozhodnutí postiženo zneužitím pravomoci pouze tehdy, když se jeví na základě objektivních, relevantních a shodujících se nepřímých důkazů, že bylo přijato za účelem dosažení jiných než udávaných cílů (viz rozsudek Tribunálu ze dne 16. září 1998, IECC v. Komise, T‑133/95 a T‑204/95, Recueil, s. II‑3645, bod 188, a citovaná judikatura).

239    Rovněž je třeba připomenout, že v souladu s čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 Komise může rozhodnutím uložit pokuty podnikům, které poruší článek 81 ES. Je stanoveno, že cílem sankcí uvedených v článku 23 nařízení č. 1/2003 je potrestat protiprávní jednání dotčených podniků, a zároveň tyto podniky a jiné hospodářské subjekty odradit od budoucího porušování pravidel unijního práva hospodářské soutěže (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 29. června 2006, Showa Denko v. Komise, C‑289/04 P, Sb. Rozh. s. I‑5859, bod 16).

240    Jelikož žalobkyně a společnost Arkema tvořily jeden podnik ve smyslu článku 81 ES a uvedený podnik se účastnil sporného protiprávního jednání, pak sankce, která jim byla uložena, nebyla nijak zbavena svého účelu, a to i s ohledem na to, že Komise při přijetí této pokuty sledovala odrazující cíl.

241    Desátý žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout.

 K jedenáctému žalobnímu důvodu předloženému podpůrně a založenému na snížení výše pokuty na přiměřenou úroveň

242    V rámci jedenáctého žalobního důvodu žalobkyně požadují snížení výše pokuty na přiměřenou úroveň, a to ze dvou důvodů.

243    Jednak tvrdí, že s ohledem na jejich nevědomost o protiprávním jednání, by měla být výchozí částka jejich pokuty snížena o 25 %, podobně jako snížení poskytnuté v bodě 461 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

244    V tomto ohledu je třeba připomenout, že situace uvedená v bodě 461 odůvodnění napadeného rozhodnutí není se situací žalobkyň srovnatelná (viz bod 219 výše). Tribunál má tudíž za to, že žalobkyně na snížení z tohoto důvodu nemají nárok.

245    Dále se žalobkyně dovolávají uplatnění polehčující okolnosti tím, že odkazují na skutečnost, že rozhodnutím K (2004) 4876 a rozhodnutím K (2006) 2098, ze dne 31. května 2006 v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (Věc COMP/F/38.645 – Metakryláty) jim bylo uloženo zaplatit vysoké pokuty za jejich účast na jiných kartelových dohodách v průběhu stejného období, na které se vztahuje i napadené rozhodnutí,

246    V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že jelikož Komise konstatovala, že se žalobkyně dopustily tří odlišných porušení ustanovení článku 81 odst. 1 ES, mohla jim uložit tři různé pokuty, a to každou v mezích stanovených čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 8. října 2008, Carbone‑Lorraine v. Komise, T‑73/04, Sb. rozh. s. II‑2661, bod 56). Každá z těchto pokut musela nutně spočívat na posouzení doby trvání a vlastní závažnosti protiprávního jednání, které sankcionuje. Je přitom třeba konstatovat, že uložení pokuty žalobkyním za různé protisoutěžní činnosti vztahující se k jiným výrobkům nemá na existenci sporného protiprávního jednání vliv (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 12. prosince 2007, BASF a UCB v. Komise, T‑101/05 a T‑111/05, Sb. rozh. s. II‑4949, bod 52).

247    S ohledem na odrazující cíl pokut tedy pouhý fakt, že žalobkyním byly nedávno uloženy dvě další pokuty za protiprávní jednání prováděné z části současně, nemůže odůvodnit snížení pokuty, která byla v projednávaném případě uložena.

248    Žalobkyně přitom neuplatňují žádný důkaz způsobilý prokázat, že uložení pokuty v projednávaném případě v kombinaci s dalšími nedávno uloženými pokutami, by jim přivodilo zvláště obtížnou finanční situaci, kterou by bylo výjimečně v rámci určování výše jejich pokuty možné zohlednit.

249    Pokud jde závěrem o to, že žalobkyně uplatňují rozhodnutí 94/599, z něhož vyplývá, že při určování výše pokut v rámci kartelové dohody, na niž se toto rozhodnutí vztahuje, Komise zohlednila skutečnost, že většině podniků již byly za jejich účast na jiné kartelové dohodě na sousedním trhu za prakticky stejné období vysoké pokuty uloženy (bod 52 rozhodnutí 94/599), je třeba zdůraznit, že rozhodnutí 94/599 bylo přijato dříve než pokyny uplatněné v projednávaném případě, a dále, že situace uvedená v tomto rozhodnutí se ve srovnání se situací dotčenou v projednávaném případě liší. V projednávaném případě totiž Komise v napadeném rozhodnutí za protiprávní jednání na trzích s PV a PS uložila jedinou pokutu a žalobkyně neuplatňují, že mezi těmito trhy a trhy, na něž se vztahují další pokuty, které jim byly nedávno uloženy, existuje vazba.

250    Vzhledem k tomu, že žádná uplatněná skutečnost v projednávaném případě tedy nemůže odůvodnit snížení výše pokuty, není třeba vyhovět podpůrně předloženému návrhu na změnu výše pokuty, která byla žalobkyním uložena.

251    Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že žaloba musí být v plném rozsahu zamítnuta.

 K nákladům řízení

252    Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (šestý rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Společnostem Total SA a Elf Aquitaine SA se ukládá náhrada nákladů řízení.

Vadapalas Prek Dittrich

Truchot        O’Higgins

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 14. července 2011.

Podpisy.

Obsah

Skutkový základ sporu

Napadené rozhodnutí

Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

Právní otázky

Ke čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení pravidel, která upravují přičitatelnost mateřským společnostem protiprávních jednání jejich dceřiných společností

K druhé části vycházející z nesprávného právního posouzení výkladu judikatury, která se týká přičitatelnosti, a dodržování rozhodovací praxe Komisí

– Úvodní poznámky

– K platnosti dotčené domněnky

– K souboru nepřímých důkazů, které žalobkyně předložily za účelem prokázání autonomie společnosti Arkema na trhu

K první části vycházející z nesprávného právního posouzení objektivní povahy kritéria přičitatelnosti

K třetí části, vycházející z porušení „zásady hospodářské samostatnosti právnické osoby“

K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení práva na obhajobu

K první části vycházející z toho, že se žalobkyně nemohly účinně bránit

K druhé části vycházející z porušení zásady presumpce neviny

K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění

K první části vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění, která je významnější vzhledem k novému postoji Komise

K druhé části vycházející z existence rozporu v odůvodnění

K třetí části vycházející z chybějící odpovědi Komise na vyvrácení domněnky výkonu rozhodujícího vlivu

K třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z nerespektování jednotné povahy pojmu podniku

K pátému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávných posouzení společnosti Total

K šestému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení několika podstatných zásad, které všechny členské státy uznaly a které jsou nedílnou součástí unijního právního řádu

K údajnému porušení zásady rovného zacházení

K údajnému porušení zásad osobní odpovědnosti a personality trestů, jakož i zásady zákonnosti trestných činů a trestů

K sedmému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady řádné správy

K osmému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady právní jistoty

K devátému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení základních zásad, jimiž se stanovování pokut řídí

K desátému žalobnímu důvodu vycházejícímu ze zneužití pravomoci

K jedenáctému žalobnímu důvodu předloženému podpůrně a založenému na snížení výše pokuty na přiměřenou úroveň

K nákladům řízení

* Jednací jazyk: francouzština.