ROZSUDEK TRIBUNÁLU (šestého rozšířeného senátu)
16. června 2011(*)
„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Peroxid vodíku a perboritan sodný – Rozhodnutí konstatující porušení článku 81 ES – Pokuty – Promlčení – Rozdílné zacházení – Doba trvání protiprávního jednání – Polehčující okolnosti “
Ve věci T‑192/06,
Caffaro Srl, se sídlem v Miláně (Itálie), zastoupená A. Santa Mariou a C. Biscaretti di Ruffiou, advokáty,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, původně zastoupené V. Di Buccim a F. Amatem, dále Di Buccim a V. Bottkou, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise K (2006) 1766 v konečném znění ze dne 3. května 2006 v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/F/38.620 – peroxid vodíku a perboritan) v rozsahu, v němž Komise v tomto rozhodnutí ukládá žalobkyni a společnosti SNIA SpA společně a nerozdílně pokutu a podpůrně návrh na snížení uvedené výše pokuty,
TRIBUNÁL (šestý rozšířený senát),
ve složení V. Vadapalas (zpravodaj), zastupující předseda, A. Dittrich a L. Truchot, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: K. Pocheć, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 4. března 2010,
vydává tento
Rozsudek
Skutkový základ sporu
1 Žalobkyně, společnost Caffaro Srl, dříve společnost Industrie Chimiche Caffaro SpA, následně Caffaro SpA, je společností založenou podle italského práva, která prodávala do roku 1999 perboritan sodný (dále jen „PS“). Žalobkyně byla v rozhodné době 100% dceřinou společností společnosti Caffaro SpA, která se v roce 2000 stala společností SNIA SpA.
2 V listopadu 2002 společnost Degussa AG informovala Komisi Evropských společenství o existenci kartelové dohody na trzích peroxidu vodíku (dále jen „PV“) a PS a požádala o uplatnění oznámení Komise o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů (Úř. věst. C 45, 2002, s. 3; Zvl. vyd. 08/02, s. 155).
3 Společnost Degussa Komisi poskytla hmotné důkazy, které jí ve dnech 25. a 26. března 2003 umožnily provést šetření v prostorách třech podniků.
4 Dne 26. ledna 2005 Komise zaslala žalobkyni a dalším dotčeným podnikům oznámení námitek.
5 Po slyšení dotčených podniků Komise přijala rozhodnutí K (2006) 1766 v konečném znění ze dne 3. května 2006 ohledně postupu podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP proti společnostem Akzo Nobel NV, Akzo Nobel Chemicals Holding AB, EKA Chemicals AB, Degussa, Edison, FMC Corp., FMC Foret SA, Kemira Oyj, L’Air liquide SA, Chemoxal SA, SNIA SpA, žalobkyni, Solvay, Solvay Solexis, Total SA, Elf Aquitaine SA a Arkema SA (věc COMP/F/38.620 – peroxid vodíku a perboritan) (dále jen „napadené rozhodnutí“), jehož shrnutí je zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie ze dne 13. prosince 2006 (Úř. věst. L 353, s. 54). Rozhodnutí bylo žalobkyni oznámeno dopisem ze dne 8. května 2006.
Napadené rozhodnutí
6 V napadeném rozhodnutí Komise uvedla, že jeho adresáti se podíleli na jediném a trvajícím jednání porušujícím článek 81 ES a článek 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP) ohledně PV a navazujícího produktu PS (bod 2 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
7 Protiprávní jednání, které bylo konstatováno pokud jde o období od 31. ledna 1994 do 31. prosince 2000, spočívalo především v tom, že si soutěžitelé vzájemně vyměňovali hospodářsky významné a důvěrné informace týkající se trhů a podniků, omezovali a kontrolovali výrobu a její možné i skutečné kapacity, rozdělovali si podíly na trhu a zákazníky a stanovovali a monitorovali dodržování cílových cen.
8 Žalobkyně byla shledána odpovědnou za protiprávní jednání „společně a nerozdílně“ se společností SNIA (body 407 až 412 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
9 Pro účely výpočtu částek pokuty Komise uplatnila metodologii uvedenou v pokynech o metodě stanovování pokut udělených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 [UO] (Úř. věst. 1998, C 9, s. 3, dále jen „pokyny“).
10 Komise určila základní částky pokut podle závažnosti a doby trvání protiprávního jednání (bod 452 odůvodnění napadeného rozhodnutí), přičemž toto protiprávní jednání kvalifikovala jako velmi závažné (bod 457 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
11 Na základě uplatnění rozdílného zacházení žalobkyně byla zařazena do čtvrté a poslední kategorie odpovídající výchozí částce 1,875 milionu eur. Při určování této částky Komise rovněž snížila výši pokuty o 25 % s přihlédnutím ke skutečnosti, že nebylo prokázáno, že žalobkyně věděla nebo nutně měla vědět o globálním plánu protisoutěžních ujednání (body 460 až 462 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
12 Vzhledem k tomu, že žalobkyně se podle Komise účastnila protiprávního jednání od 29. května 1997 do 31. prosince 1998, tedy během období jednoho roku a sedmi měsíců, výchozí částka její pokuty byla navýšena o 15 % (bod 467 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
13 Komise konstatovala, že žalobkyně měla v protiprávním jednání pasivní a nepatrnou roli a z důvodu této polehčující okolnosti snížila výši pokuty o 50 % (body 476 a 477 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
14 Článek 1 písm. l) napadeného rozhodnutí uvádí, že žalobkyně porušila čl. 81 odst. 1 ES a článek 53 Dohody o EHP tím, že se od 29. května 1997 do 31. prosince 1998 podílela na předmětném protiprávním jednání.
15 V článku 2 písm. g) napadeného rozhodnutí Komise uložila žalobkyni „společně a nerozdílně“ se společností SNIA pokutu ve výši 1,078 milionu eur.
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
16 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu žalobkyně podala dne 18. července 2006 projednávanou žalobu.
17 Vzhledem k tomu, že složení senátů Tribunálu se změnilo, byl soudce zpravodaj přidělen k šestému senátu a po vyslechnutí stran byla projednávaná věc předána šestému rozšířenému senátu.
18 V rámci organizačních procesních opatření Tribunál položil dne 22. prosince 2009 žalobkyni písemnou otázku, na niž ve stanovené lhůtě odpověděla.
19 Na základě zprávy soudce zpravodaje Tribunál rozhodl o zahájení ústní části řízení. Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 4. března 2010.
20 Jelikož se dva členové senátu neúčastnili porady z důvodu překážky na jejich straně, v souladu s článkem 32 jednacího řádu Tribunálu se tedy porad Tribunálu účastnili tři soudci, jejichž podpisy jsou uvedeny na tomto rozsudku.
21 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž Komise v tomto rozhodnutí žalobkyni uložila společně a nerozdílně se společností SNIA pokutu;
– podpůrně snížil výši pokuty na symbolickou částku;
– podpůrněji snížil tuto částku „zásadním způsobem“ s přihlédnutím ke krátké době trvání její účasti na protiprávním jednání a k polehčujícím okolnostem;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
22 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
23 Na podporu žaloby směřující ke zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž v tomto rozhodnutí Komise uložila žalobkyni společně a nerozdílně se společností SNIA pokutu, nebo ke snížení výše pokuty, žalobkyně uplatňuje pět žalobních důvodů vycházejících z nesprávného právního posouzení a nesprávného posouzení skutkového stavu ohledně, zaprvé údajné skutečnosti, že je „oběť a nikoli člen kartelové dohody o [PV]“, zadruhé údajně nesprávně zvoleného referenčního roku v rámci rozdílného zacházení, zatřetí posouzení doby trvání její účasti na protiprávním jednání, začtvrté uplatnění promlčecí lhůty stanovené v čl. 25 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [81 ES] a [82 ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1) a zapáté posouzení polehčujících okolností.
K údajnému statusu „oběti a nikoli člena kartelové dohody o PV“, kterého se žalobkyně dovolává
Argumenty účastnic řízení
24 Žalobkyně tvrdí, že je „obětí kartelové dohody“, protože v roce 1999 opustila trh s PS, právě v důsledku protiprávních dohod uzavřených na trhu s PV. Byla totiž nucená PV – jedinou surovinu nutnou pro výrobu PS – odebírat od výrobců zapojených do kartelové dohody, kteří byli jejími přímými konkurenty na trhu s PS. Zvýšení cen PV, o němž strany kartelové dohody rozhodly, žalobkyni vytlačilo z trhu.
25 Žalobkyně byla na producentech PV zcela hospodářsky závislá, neboť nemohla přizpůsobit svoji vlastní obchodní politiku na trhu s PS podle plánovaných zvýšení cen na trhu s PV. Komise sama potvrdila, že „ne[bylo] prokázáno, že [žalobkyně] věděla nebo nutně [měla] vědět o globálním plánu protisoutěžních ujednání“ (bod 461 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
26 Žalobkyně tvrdí, že v řadě předchozích rozhodnutí Komise rozhodla o neuložení pokuty účastníkům těchto protiprávních dohod v rozsahu, v němž jednali proti jejich zájmům nebo byli hospodářsky závislí na jiných podnicích, které byly stranami dané dohody. V dalších obdobných případech Komise uložila pouze symbolickou pokutu. Možnost Komise uložit symbolickou pokutu je krom toho výslovně stanovena v bodě 5 písm. d) pokynů.
27 Komise je těmito předchozími rozhodnutími vázána vzhledem k tomu, že jsou početná a dotčené případy jsou projednávané věci podobné. Jejich společný jmenovatel spočívá ve skutečnosti, že tak jako žalobkyně, byly dotčené podniky zapojeny do dohody uzavřené proti jejich zájmům nebo byly v každém případě hospodářsky závislé na jiných stranách dohody. Situace žalobkyně by mohla být přirovnána k situaci distributora v případě vertikální dohody uzavřené s výrobcem vzhledem k tomu, že v obou případech jde o hospodářsky závislý podnik.
28 Situace žalobkyně má především velmi shodné znaky se situací společnosti Compagnie Maritime Zaïroise (CMZ) uvedenou v rozhodnutí 93/82/EHS ze dne 23. prosince 1992 v řízení podle článku [81 ES] (IV/32.448 a IV/32.450 – Cewal, Cowac, Ukwal) a podle článku [82 ES] (IV/32.448 a IV/32.450 – Cewal) (Úř. věst. 1993, L 34, s. 20), které se Komise rozhodla neuložit pokutu, neboť neměla z konstatovaného protiprávního jednání žádný prospěch.
29 Vzhledem k tomu, že Komise nepřihlédla ke stejným okolnostem v případě žalobkyně, použila nesprávně čl. 81 odst. 1 ES, čl. 23 odst. 2 a 3 nařízení č. 1/2003, pokyny a porušila svoji povinnost uvést odůvodnění. Dotčené posouzení je stiženo zjevně nesprávným posouzením skutkového stavu a zneužitím pravomoci. Krom toho Komise chybně zaměnila status žalobkyně se statusem společností Atochem SA, Kemira a Chemoxal, které jsou výrobci PV [bod 332 písm. b), odůvodnění napadeného rozhodnutí].
30 Komise nepřihlédla zejména ke skutečnosti, že výrobci PV zavedli systém, který během období kratšího než rok a půl vedl ke zdvojnásobení cen, že žalobkyně nevyráběla PV a byla v situaci naprosté hospodářské závislosti na těchto podnicích, že nevěděla o globálním plánu kartelové dohody, že musela strpět podstatné zvýšení cen PV, což je rozhodující aspekt jejího odchodu z trhu s PS během kartelové dohody, že neměla žádný zisk, ani při změně dodavatele vzhledem k tomu, že vyrovnání cen se týkalo všech výrobců PV a že na trhu PS si nemohla nastavit svoji vlastní obchodní strategii, protože se schůzek ohledně PV nikdy neúčastnila. V důsledku nezohlednění těchto skutečností a neuvedení důvodu tohoto nezohlednění, je uložení pokuty žalobkyni protiprávní.
31 Konečně, pokuta uložená žalobkyni je zbavena užitečného účinku jak v případě represivního cíle, tak v případě cíle odrazujícího, jelikož žalobkyně právě v důsledku dotčené kartelové dohody již dotyčný trh opustila, byla tedy již sankcionována a není tak schopná se dalšího protiprávního jednání dopustit.
32 Komise tyto argumenty žalobkyně odmítá.
Závěry Tribunálu
33 Úvodem je třeba podotknout, že jak vyplývá z argumentace rozvinuté v žalobě, žalobkyně při odkazu na její údajný status „oběti a nikoli člena kartelové dohody týkající se [PV] “ ve skutečnosti nepopírá ani její účast na dotčeném protiprávním jednání, ani jeho jednotnou povahu.
34 Žalobkyně především nezpochybňuje její účast na schůzkách kartelové dohody, které se konaly ve dnech 28. nebo 29. května 1997 v Seville a 14. května 1998 v Évian-les-Bains, ani nepopírá protiprávní obsah těchto schůzek, který Komise konstatovala zejména v bodech 162 až 164 a 226 až 229 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ale v rámci třetího žalobního důvodu přezkoumaného níže pouze popírá dobu trvání její účasti na dotčeném protiprávním jednání.
35 Za těchto podmínek je třeba projednávaný žalobní důvod, který vychází z faktu, že žalobkyně „je obětí a nikoli členem kartelové dohody týkající se [PV]“, ve skutečnosti chápat jako směřující ke zpochybnění legality a úrovně pokuty s ohledem na specifickou situaci žalobkyně v rámci kartelové dohody.
36 Žalobkyně totiž uplatňuje pouze některé okolnosti, které podle ní musely vést k neuložení pokuty nebo nanejvýš k uložení symbolické pokuty ve výši 1 000 eur stanovené v bodě 5 písm. d) pokynů. Dovolává se především svojí výjimečné situace výrobce PS – produktu navazujícího na PV –, přičemž tvrdí, že byla hospodářsky závislá na ostatních stranách dohody, kterými byly výrobci PV nebo obou dotčených výrobků, jakož i skutečnosti, že na koluzních ujednáních se účastnila proti svým vlastním zájmům a neplynula z nich pro ni žádná výhoda, protože byla v polovině roku 1999 donucena z trhu s PS odejít.
37 V tomto ohledu je třeba připomenout, že pravomoc Komise ukládat pokuty podnikům, které úmyslně nebo z nedbalosti porušily ustanovení čl. 81 odst. 1 ES, představuje jeden z prostředků svěřených Komisi, aby mohla plnit úkol dohledu, který jí svěřuje právo Unie. Tento úkol spočívá v povinnosti provádět obecnou politiku směřující k uplatňování zásad v oblasti hospodářské soutěže stanovených ve Smlouvě a v tomto smyslu směrovat chování podniků (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. června 1983, Musique diffusion française a další v. Komise, 100/80 až 103/80, Recueil, s. 1825, bod 105).
38 Komise má při stanovení výše pokut široký prostor pro uvážení za účelem směrování chování podniků k dodržování pravidel hospodářské soutěže. Zejména skutečnost, že Komise v minulosti použila pokuty určité úrovně na určité typy protiprávních jednání, ji tedy nemůže zbavit možnosti tuto úroveň kdykoli zvýšit, aby bylo zajištěno provádění unijní politiky hospodářské soutěže (rozsudek Musique diffusion française a další v. Komise, bod 37 výše, bod 109).
39 Tento prostor pro uvážení existuje tím spíše v rámci možnosti uložit v některých případech tak zvanou „symbolickou“ pokutu, kterou si Komise vyhradila v bodě 5 písm. d) pokynů nebo neuložit pokutu vůbec.
40 Za účelem zpochybnění legality jí uložené pokuty se žalobkyně v projednávané věci nejprve odvolává na její závislost na ostatních stranách kartelové dohody.
41 Je třeba uvést, že skutečnost, že strana kartelové dohody jednala v situaci hospodářské závislosti, sama o sobě nepředstavuje okolnost, která by mohla vyloučit její odpovědnost. Takovou okolnost ani není nutné zohlednit při určování výše pokuty.
42 Podle ustálené judikatury platí, že podnik, který se účastní schůzek, které mají protisoutěžní cíl, a to i pod nátlakem dalších účastníků, kteří mají větší hospodářskou sílu, má vždy možnost podat Komisi stížnost, aby upozornil na dotčené protisoutěžní činnosti, namísto aby ve své účasti na uvedených schůzkách pokračoval (rozsudky Tribunálu ze dne 20. března 2002, HFB a další v. Komise, T‑9/99, Recueil, s. II‑1487, bod 178, a ze dne 25. října 2005, Groupe Danone v. Komise, T‑38/02, Sb. rozh. s. II‑4407, bod 423). I za předpokladu, že by byl podnik vystaven nátlaku přistoupit ke kartelové dohodě, vždy o tom může informovat příslušné orgány namísto toho, aby se ke kartelové dohodě připojil (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 29. dubna 2004, Tokai Carbon a další v. Komise, T‑236/01, T‑239/01, T‑244/01 až T‑246/01, T‑251/01 a T‑252/01, Recueil, s. . II‑1181, bod 344).
43 S ohledem na tyto úvahy ani údajná závislost na jiné straně kartelové dohody, ani údajné výhružné chování této jiné strany nemohou představovat situaci, kterou by měla Komise zohlednit jakožto polehčující okolnost (rozsudek Groupe Danone v. Komise, bod 42 výše, bod 424).
44 Komise proto nemůže být a fortiori povinna k těmto stejným skutečnostem přihlédnout, aby rozhodla, že pokutu neuloží, nebo aby uložila pouze symbolickou pokutu.
45 S ohledem na výše uvedené nemůže argument žalobkyně vycházející z nezohlednění její situace hospodářské závislosti ve vztahu k dalším stranám kartelové dohody obstát.
46 Pokud jde dále o odkaz žalobkyně na předchozí rozhodnutí Komise, v nichž pokutu neuložila nebo uložila jen pokutu symbolickou, je třeba připomenout, že rozhodovací praxe Komise nemůže sama o sobě vytvářet právní rámec pro pokuty v oblasti hospodářské soutěže a že rozhodnutí týkající se jiných věcí mají ohledně případné existence porušení zásady rovného zacházení pouze orientační povahu, protože je málo pravděpodobné, že okolnosti jim vlastní, jako jsou dotčené trhy, výrobky, podniky a doby trvání, jsou totožné (rozsudky Soudního dvora ze dne 21. září 2006, JCB Service v. Komise, C‑167/04 P, Sb. rozh. s. I‑8935, body 201 a 205, a ze dne 7. června 2007, Britannia Alloys & Chemicals v. Komise, C‑76/06 P, Sb. rozh. s. I‑4405, bod 60).
47 Nic to nemění na tom, že i v tomto kontextu je Komise povinna dodržovat zásadu rovného zacházení a nemůže zacházet se srovnatelnými situacemi odlišně nebo s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno.
48 Je však třeba poznamenat, že situace dotčené v případech, které jsou předmětem dřívějších rozhodnutí Komise, a jež žalobkyně uplatňuje, vykazují ve srovnání se situací v projednávané věci významné rozdíly.
49 Žalobkyně jednak uplatňuje řadu rozhodnutí týkajících se dohod a jednání ve vzájemné shodě mezi výrobcem a distributory, jež obsahují opatření zabraňující paralelním dovozům či vývozům.
50 Z těchto rozhodnutí vyplývá, že v rámci některých případů týkajících se vertikálních omezení Komise přihlédla ke skutečnosti, že distributoři, tedy z hospodářského hlediska podstatně slabší podniky, jednaly pod nátlakem výrobce a proti jejich vlastním hospodářským zájmům, a to ze strachu, že jim bude odebráno právo výhradní distribuce. Komise se tak případ od případu rozhodovala nečinit distributory odpovědné a neuložit jim pokutu nebo jim uložit pouze velmi nízkou částku.
51 Je však třeba poznamenat, že tyto úvahy nelze přímo převést na případy takových horizontálních omezení, jako jsou cenový kartel a rozdělení trhů dotčené v projednávané věci, které jsou ze své povahy velmi závažnými protiprávními jednáními, k nimž obecně dochází mezi podniky, jež mají srovnatelnou hospodářskou roli, jelikož jsou všichni výrobci dotčeného výrobku nebo výrobků.
52 V projednávané věci se totiž žalobkyně účastnila jediného protiprávního jednání, které se projevilo na trzích s PV a PS. Skutečnost, že vyráběla pouze PS, že si musela opatřovat PV u ostatních stran kartelové dohody, a proto se musela podřídit tarifním tlakům na předcházejícím trhu s PV, neprokazuje, že na trhu s PS byla nucena jednat protiprávním způsobem. Žalobkyně v každém případě neuplatňuje žádný konkrétní nepřímý důkaz směřující k prokázání toho, že ostatní strany kartelové dohody ji vystavily nátlaku například tím, že vyhrožovaly, že jí přestanou dodávat PV v případě porušení koluzních pravidel, které na trhu s PS zavedly.
53 Pokud jde dále o horizontální omezení, žalobkyně se odvolává na rozhodnutí Komise 94/210/ES ze dne 29. března 1994, v řízení podle článků [81 ES] a [82 ES] (věc 33.941 – HOV-SVZ/MCN) (Úř. věst. L 104, s. 34), jakož i rozhodnutí Komise K (2004) 4030 ze dne 20. října 2004, v řízení podle čl. 81 odst. 1 [ES] (věc 38.238 – Surový tabák – Španělsko), jejichž shrnutí je zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie ze dne 19. dubna 2007 (Úř. věst. L 102, s. 14).
54 Je třeba podotknout, že rozhodnutí 94/210 se týkalo železničních podniků, jež byly stranou jedné „obranné kartelové dohody“ určené k blokování účinků cenových praktik dominantního podniku, které byly v rámci stejného rozhodnutí přezkoumány podle článku 82 ES. V bodech 109 až 112 daného rozhodnutí Komise zejména uvedla, že „obranná kartelová dohoda obecně […] ne[může] osvobodit podniky od uložení pokuty“ před tím, než bude rozhodnuto, že „s přihlédnutím […] ke specifičnosti projednávaného případu […] ne[bylo] třeba uložit pokutu za porušení článku [81 ES]“.
55 Pokud jde o rozhodnutí K (2004) 4030 týkající se dvou kartelových dohod mezi podniky zpracovávajícími tabák a mezi zástupci výrobců, Komise ohledně druhé kartelové dohody dospěla k závěru, že bylo třeba uložit pouze jednu symbolickou pokutu ve výši 1000 eur každému zástupci výrobce, jelikož vnitrostátní právní rámec vytvořil vysoký stupeň nejistoty, pokud jde o legalitu jejich chování. Komise totiž konstatovala, že španělské úřady zástupce výrobců přinejmenším podporovaly v pokračování vyjednávání o cenách vzhledem k tomu, že ministerstvo zemědělství dokonce schvalovalo tabulky sjednaných cen, které byly připojeny ke vzorové smlouvě zveřejněné ve španělském Úředním věstníku [body 425 až 431 rozhodnutí K (2004) 4030].
56 Z těchto zjištění vyplývá, že obě rozhodnutí, která žalobkyně uplatňuje, představují izolovaná rozhodnutí, jež jsou založená na specifických okolnostech, které nejsou ničím srovnatelné s okolnostmi, jichž se žalobkyně v projednávané věci dovolává.
57 Argument žalobkyně vycházející z údajné „diskriminace“ s ohledem na rozhodovací praxi Komise, pokud jde o zohlednění situace hospodářské závislosti ve vztahu k ostatním stranám kartelové dohody, proto nemůže obstát.
58 Zadruhé se žalobkyně dovolává skutečnosti, že z kartelové neměla žádný zisk, ale dokonce utrpěla újmu.
59 Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury skutečnost, že podnik nenabyl z protiprávního jednání žádný zisk, nemůže bránit tomu, aby mu byla uložena pokuta, jelikož jinak by pokuta ztratila svoji odrazující povahu. Z toho vyplývá, že Komise není povinna pro účely stanovení výše pokut prokázat, že protiprávní jednání přineslo dotyčným podnikům protiprávní výhodu, ani případně vzít do úvahy neexistenci zisku z dotčeného protiprávního jednání (rozsudky Tribunálu ze dne 15. března 2000, Cimenteries CBR a další v. Komise, T‑25/95, T‑26/95, T‑30/95 až T‑32/95, T‑34/95 až T‑39/95, T‑42/95 až T‑46/95, T‑48/95, T‑50/95 až T‑65/95, T‑68/95 až T‑71/95, T‑87/95, T‑88/95, T‑103/95 a T‑104/95, Recueil, s. II‑491, bod 4881, a ze dne 26. dubna 2007, Bolloré a další v. Komise, T‑109/02, T‑118/02, T‑122/02, T‑125/02 a T‑126/02, T‑128/02 a T‑129/02, T‑132/02 a T‑136/02, Sb. rozh. s. II‑947, bod 671).
60 Neexistenci takového zisku totiž nelze považovat za polehčující okolnost, již by bylo možné zohlednit v rámci určení výše pokuty (rozsudky Tribunálu ze dne 29 . listopadu 2005, SNCZ v. Komise, T‑52/02, Sb. rozh. s. II‑5005, bod 91, a ze dne 8. července 2008, BPB v. Komise, T‑53/03, Sb. rozh. s. II‑1333, bod 442), a proto nepředstavuje důvod ospravedlňující uložení symbolické pokuty.
61 Stejné úvahy se v zásadě uplatní pokud jde o údajnou skutečnost, že se žalobkyně podílela na koluzi se svými konkurenty proti svým vlastním hospodářským zájmům a tudíž, že byla vystavena negativním účinkům této koluze, přičemž taková okolnost, byť by byla prokázaná, také nepředstavuje skutečnost, jež by musela být nutně zohledněna jakožto polehčující okolnost a a fortiori jakožto okolnost odůvodňující uložení symbolické pokuty.
62 Podle judikatury, podnik, který pokračuje v jednání ve vzájemné shodě se svými konkurenty v oblasti cen, navzdory údajné újmě, kterou utrpěl, nelze považovat za podnik, který se dopustil méně závažného protiprávního jednání, než je jednání ostatních podniků, jež byly do koluze také zapojeny (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 14. května 1998, Europa Carton v. Komise, T‑304/94, Recueil, s. II‑869, bod 141).
63 Pokud jde v tomto kontextu o argument žalobkyně vycházející ze situace společnosti CMZ, na kterou se vztahuje rozhodnutí 93/82, je třeba podotknout, že z bodů 111 a 112 odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedených pod nadpisem „Stupeň účasti“ vyplývá, že Komise se rozhodla společnosti CMZ neuložit pokutu z důvodů vážících se především k její účasti na protiprávním jednání a zejména, že nebyla aktivně přítomna na dotyčném trhu, přičemž neexistence zisku vyplývajícího z protiprávního jednání byla uvedena pouze pro úplnost. Krom toho je třeba poznamenat, že Tribunál potvrdil, že Komise byla oprávněná neuložit dotyčné společnosti pokutu z důvodu, že její obchodní a finanční situace byla od ostatních účastníků protiprávního jednání v rozhodné době odlišná (rozsudek Tribunálu ze dne 1. července 2008, Compagnie maritime belge v. Komise, T‑276/04, Sb. rozh. s. II‑1277, bod 96).
64 Pokud tedy jde o izolované rozhodnutí, jež bylo přijato ohledně věci, která ostatně nemá s projednávaným případem podobné prvky, pak toto rozhodnutí nemůže podpořit argument žalobkyně, který vychází z nutnosti zohlednit neexistenci zisku vyplývajícího z protiprávního jednání.
65 V důsledku toho žalobkyně nemůže platně tvrdit, že Komise byla povinna jí neuložit pokutu nebo jí uložit symbolickou pokutu s ohledem na skutečnost, že z kartelové dohody neměla žádný zisk, neboť musela strpět negativní následky, které z této dohody plynuly.
66 Konečně, pokud jde zatřetí o argument vycházející z údajné neexistence užitečného účinku pokuty jak v případě represivního cíle, tak v případě cíle odrazujícího, je třeba připomenout, že odrazující faktor se hodnotí tak, že se zohledňuje řada prvků, a nikoli pouze konkrétní situace dotčeného podniku (rozsudky Soudního dvora ze dne 29. června 2006, Showa Denko v. Komise, C‑289/04 P, Sb. rozh. s. I‑5859, bod 23, a Tribunálu ze dne 30. dubna 2009, Nintendo a Nintendo of Europe v. Komise, T‑13/03, Sb. rozh. s. II‑947, bod 71).
67 Krom toho toto hodnocení nezahrnuje posouzení možnosti opakování protiprávního jednání podnikem. Snaha zajistit odrazující účinek se totiž netýká jen podniků výslovně uvedených rozhodnutím ukládajícím pokuty, jelikož je třeba rovněž podnítit podniky podobné velikosti, které disponují obdobnými zdroji, aby se zdržely účasti na podobných protiprávních jednáních porušujících pravidla hospodářské soutěže (viz v tomto smyslu rozsudek Nintendo a Nintendo of Europe v. Komise, bod 66 výše, body 72 a 73).
68 Vzhledem k tomu, že žalobkyně každopádně neukončila veškerou hospodářskou činnost, pak skutečnost, že na dotčeném trhu již nepůsobí, nijak nezpochybňuje nutnost zaručit odrazující povahu jí uložené sankce.
69 Pokud jde o represivní cíl stačí poznamenat, že by bylo v rozporu s tímto cílem, kdyby zanechání obchodních činností na dotčeném trhu mělo za následek, že dotčený podnik unikne uložení pokuty za protiprávní jednání, jehož se dopustil.
70 V důsledku toho nelze pokutu uloženou žalobkyni považovat za zbavenou užitečného účinku.
71 Závěrem je třeba uvést, že jsou-li uplatněné okolnosti posouzeny v celku, neprokazují, že Komise ve vztahu k žalobkyni překročila svůj prostor pro uvážení v rámci výkonu své pravomoci ukládat sankce.
72 V tomto ohledu je důležité podotknout, že Komise zohlednila prvky charakterizující účast žalobkyně na protiprávním jednání tím, že na výchozí částku její pokuty uplatnila snížení o 25 % z důvodu, že neprokázala, že žalobkyně věděla o globálním plánu protisoutěžních ujednání (bod 461 odůvodnění napadeného rozhodnutí), jakož i tím, že uplatnila snížení částky pokuty o 50 % z důvodu polehčující okolnosti vycházející z její pasivní a nepatrné role, jelikož její účast na kartelové dohodě nebyla srovnatelná s účastí ostatních aktivních členů (body 476 a 477 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
73 Svým argumentem vycházejícím z údajného srovnání mezi její situací a situací výrobců PV, který Komise provedla, mimoto žalobkyně pouze odkázala na bod 332 písm. b) odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle něhož skutečnost, že některé podniky nevyráběly jeden nebo druhý dotyčný výrobek nevyvrací konstatování jednotné povahy protiprávního jednání. Jelikož však žalobkyně nepopírá jednotnou povahu protiprávního jednání, její argument je neúčinný.
74 S ohledem na tyto úvahy je třeba zamítnout argument žalobkyně vycházející ze zneužití pravomoci. Jak totiž vyplývá zejména z bodů 66 až 70 výše, sankce, která jí byla uložena, nebyla nijak zbavena svého účelu, jak v případě represivního, tak odrazujícího cíle.
75 Krom toho je třeba odmítnout námitku žalobkyně vycházející z údajného porušení povinnosti uvést odůvodnění, vyslovenou pouze v názvu projednávaného žalobního důvodu v žalobě, ovšem nerozvedenou v jejích písemnostech, ani v jejích ústních vyjádřeních při jednání.
76 Za předpokladu, že by žalobkyně touto námitkou Komisi vytýkala, že se nevyjádřila k její zvláštní situaci v rámci kartelové dohody, je třeba podotknout, že Komise s ohledem na zvláštní situaci žalobkyně uvedla v bodech 461 a 474 až 477 odůvodnění napadeného rozhodnutí úvahy odůvodňující snížení výše pokuty, a dále, že Komise nebyla povinna se vyjádřit k případnému uložení symbolické pokuty, pokud jde o pouhou možnost uvedenou pro vyjímečné případy v bodě 5 písm. d) pokynů.
77 S ohledem na výše uvedené je třeba první žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněný.
K referenčnímu roku zohledněnému v rámci rozdílného zacházení
Argumenty účastnic řízení
78 Žalobkyně tvrdí, že Komise se dopustila chyby tím, že v rámci rozdílného zacházení použila její podíl na trhu připadající na rok 1998, zatímco u všech ostatních adresátů napadeného rozhodnutí zohlednila podíly na trhu v roce 1999, což je poslední celý rok trvání protiprávního jednání. V tomto ohledu Komise porušila také zásadu rovného zacházení stanovenou v čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 a pokyny.
79 Jakožto referenční rok byla Komise povinna zvolit poslední celý rok období protiprávního jednání. Z rozsudku Soudního dvora ze dne 2. října 2003, Aristrain v. Komise (C‑196/99 P, Recueil, s. I‑11005, bod 129) krom toho vyplývá, že pouze použití referenčního roku, jenž je společný všem podnikům, které se účastnily na stejném protiprávním jednání, zaručuje rovnost zacházení. Ve svých dřívějších rozhodnutích Komise použila jediný referenční rok, přestože se jednotlivé podniky na protiprávním jednání účastnily v různých obdobích.
80 Komise tím, že ve vztahu k žalobkyni zvolila rok 1998, usilovala o zvýšení její pokuty. Obrat, kterého žalobkyně v roce 1999 dosáhla, jakož i podíl na odpovídajícím trhu, byly jednoznačně nižší než v roce 1998 a její celosvětový obrat ohledně PS se snížil z 12,9 milionů eur dosažených v roce 1998 na 9,1 milionů eur v roce 1999.
81 Komise argumenty žalobkyně popírá.
Závěry Tribunálu
82 Podle bodu 1 A šestého pododstavce pokynů může být v případě protiprávních jednání zahrnujících více podniků nezbytné zvážit výchozí částku pokuty, aby se vzala v úvahu specifická váha, a tedy skutečný dopad protiprávního jednání každého podniku na hospodářskou soutěž, zejména pokud existuje značný nepoměr ve velikosti podniků, které se dopustily protiprávního jednání stejného typu, a aby se v důsledku toho přizpůsobil výchozí bod základní částky zvláštní povaze každého podniku.
83 Podle ustálené judikatury rozdělení účastníků kartelové dohody do kategorií pro účely rozdílného zacházení ve fázi určování výchozích částek pokuty musí dodržovat zásadu rovného zacházení, podle níž je zakázáno zacházet se srovnatelnými situacemi odlišně nebo s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno. Výše pokut musí být mimoto alespoň přiměřená skutečnostem zohledněným při posuzování závažnosti protiprávního jednání (viz rozsudek Tokai Carbon a další v. Komise, bod 42 výše, bod 219 a citovaná judikatura)
84 Aby ověřil, zda je rozdělení účastníků kartelové dohody do kategorií v souladu se zásadami rovného zacházení a proporcionality, se Tribunál musí v rámci svého přezkumu výkonu posuzovací pravomoci, jíž Komise v této oblasti disponuje, nicméně omezit na ověření, zda je toto rozdělení soudržné a objektivně odůvodněné (rozsudky Tribunálu ze dne 19. března 2003, CMA CGM a další v. Komise, T‑213/00, Recueil, s. II‑913, bod 416, a Tokai Carbon a další v. Komise, bod 42 výše, bod 220).
85 Za účelem určení individuální váhy každého účastníka v rámci protiprávního jednání Komise v projednávané věci zohlednila, s výjimkou žalobkyně, tržní podíly vyplývající z kombinovaných prodejů obou dotčených výrobků na světovém trhu v roce 1999, posledním celém roce během něhož se protiprávní jednání týkalo těchto dvou výrobků. Ve vztahu k žalobkyni Komise přihlédla k jejímu podílu na trhu v roce 1998, posledním roce její účasti na protiprávním jednání (bod 460 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
86 Komise krom toho snížila o 25 % výchozí částku pokuty uložené žalobkyni s ohledem na skutečnost, že nebylo prokázáno, že věděla nebo nutně měla vědět o globálním plánu protisoutěžních ujednání (body 461 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
87 V tomto ohledu je třeba podotknout, že skutečnost, že v rámci rozdílného zacházení byl určen jiný referenční rok pro jednoho účastníka kartelové dohody, sama o sobě nevede k porušení zásady rovného zacházení.
88 Soudní dvůr rozhodl, že použití společného referenčního roku pro všechny podniky, které se účastnily na stejném protiprávním jednání, jistě dává každému podniku záruku, že s ním bude zacházeno stejným způsobem, jako s ostatními, jelikož sankce jsou určovány jednotným způsobem, a dále, že výběr referenčního roku, který byl součástí období protiprávního jednání, umožňuje posoudit rozsah spáchaného protiprávního jednání v závislosti na hospodářské situaci, tak jak se v průběhu tohoto období jevila (rozsudek Aristrain v. Komise, bod 79 výše , bod 129).
89 Avšak v rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně, z toho nevyplývá, že volba společného roku představuje jediný prostředek k určení sankcí v souladu se zásadou rovného zacházení.
90 Komise může především legálně přihlédnout ke skutečnosti, že v případě daného podniku spadá společný referenční rok mimo období protiprávního jednání, které bylo vůči němu uplatněno a nepředstavuje tak vhodný ukazatel jeho individuální váhy během protiprávního jednání a v důsledku toho může zohlednit jeho obrat vztahující se k jinému roku než je společný referenční rok, pod podmínkou, že rozdělení účastníků kartelové dohody do kategorií zůstane soudržné a objektivně odůvodněné.
91 Na základě obdobných úvah je třeba v rámci uplatnění maximální výše 10 % obratu, která je stanovena v čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, vybrat odlišný referenční hospodářský rok, pokud jde o podnik, který během hospodářského roku určeného v případě ostatních stran kartelové dohody již není na trhu aktivní a posledně uvedený rok tak nepředstavuje spolehlivý ukazatel jeho skutečné hospodářské situace (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 7. června 2007, Britannia Alloys & Chemicals v. Komise, bod 46 výše, body 28 až 30 a 43, a rozsudek Tribunálu ze dne 29. listopadu 2005, Britannia Alloys & Chemicals v. Komise, T‑33/02, Sb. rozh. s. II‑4973, bod 74).
92 Poté co v projednávané věci konstatovala, že prodeje, které žalobkyně realizovala v průběhu společného referenčního roku určeného ve vztahu k ostatním podnikům účastnícím se kartelové dohody, nepředstavují spolehlivou indicii její skutečné hospodářské situace během období protiprávního jednání, zejména vzhledem k tomu, že její účast na protiprávním jednání již skončila, mohla Komise legálně odkázat na její prodeje za rok 1998, což byl poslední rok její účasti na kartelové dohodě.
93 Ostatně je třeba podotknout, že toto kritérium bylo objektivně uplatněno vůči všem účastníkům kartelové dohody, neboť všechny dotčené podniky, s výjimkou žalobkyně, se účastnily na kartelové dohodě v roce 1999, který tak představuje poslední rok jejich účasti na protiprávním jednání týkajícím se obou předmětných výrobků.
94 Žalobkyně krom toho neprokázala, že výběr jiného referenčního roku ve vztahu k ní vedl k nesoudržnosti při rozdělování do kategorií.
95 Je třeba totiž poznamenat, že žalobkyně je jediným podnikem zařazeným do čtvrté a poslední kategorie s výchozí částkou pokuty ve výši 1,875 milionu eur (která činila 2,5 milionů eur před snížením uplatněným v bodě 461 odůvodnění napadeného rozhodnutí), která je tedy značně nižší než částka odpovídající třetí kategorii, a to 20 milionů eur. Rozdíl mezi tržními podíly žalobkyně v roce 1998 a v roce 1999 je krom toho relativně bezvýznamný, zejména ve srovnání s rozdílem mezi podíly na trhu jednotlivých podniků, jež byly všechny zařazeny do třetí kategorie, přičemž tento rozdíl je zcela vysvětlen paušalizací zohledněných částek.
96 V tomto ohledu je třeba připomenout, že skutečnost, že výchozí částky připadající na každou z kategorií nejsou přísně úměrné příslušným podílům na trhu, nemůže být považována za pochybení, jelikož je pouze výsledkem paušalizace částek (rozsudek CMA CGM a další v. Komise, bod 84 výše , bod 411).
97 Žalobkyní uplatněný rozdíl mezi jejími podíly na trhu v letech 1998 a 1999 přitom nemá takový význam, aby metoda přijatá Komisí mohla vést ke značně zkreslenému obrazu relevantních trhů (viz v tomto smyslu rozsudky Tribunálu ze dne 15. března 2006, BASF v. Komise, T‑15/02, Sb. rozh. s. II‑497, bod 159, a ze dne 8. října 2008, SGL Carbon v. Komise, T‑68/04, Sb. rozh. s. II‑2511, bod 70).
98 Ve světle všech těchto úvah je třeba projednávaný žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněný.
K posouzení doby trvání účasti žalobkyně na protiprávním jednání
Argumenty účastnic řízení
99 Žalobkyně popírá dobu trvání své účasti na protiprávním jednání, kterou Komise v rámci výpočtu výše pokuty konstatovala. V tomto ohledu se dovolává zkreslení skutkových okolností, zneužití pravomoci, porušení práva na obhajobu, nedostatku odůvodnění, jakož i porušení čl. 23 odst. 2 a 3 nařízení č. 1/2003 a pokynů.
100 Zalobkyně v podstatě popírá svoji účast na schůzce ze dne 26. listopadu 1998, která se odehrála v Bruselu v rámci zasedání Evropské rady chemického průmyslu (CEFIC) (bod 258 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a uvádí, že její zástupce se v průběhu uvedeného zasedání účastnil pouze legálních jednání. Při stanovení účasti žalobkyně na protiprávních kontaktech, které probíhaly během přestávek zasedání, Komise vycházela z prohlášení společnosti Degussa, jež obsahovalo pouze seznam účastníků zasedání CEFIC. Tvrzení Komise, že všechny osoby, které se zasedání CEFIC účastnily, se „bez výjimky“ podílely na protiprávních kontaktech, z tohoto prohlášení nelze vyvodit. Skutečnost, že Degussa se ve své odpovědi na oznámení námitek k těmto prohlášením „nevrátila“ a ani je nepozměnila (bod 258 odůvodnění napadeného rozhodnutí) nic neprokazuje, neboť již původní prohlášení společnosti Degussa nebylo dostatečně odůvodněné.
101 Komise krom toho v bodě 258 odůvodnění napadeného rozhodnutí použila na podporu námitky týkající se přítomnosti žalobkyně na schůzce v Bruselu poznatky vycházející z odpovědi společnosti Degussa na oznámení námitek, k níž žalobkyně něměla přístup. Tato skutečnost zakládá porušení práva žalobkyně na obhajobu.
102 Prohlášení společnosti Degussa nemůže být v žádém případě přijato jakožto skutečnost v neprospěch v rozsahu, v němž jej žalobkyně zpochyňuje a není podpořeno dalšími důkazy. Komise ostatně neúčast žalobkyně na schůzce v Bruselu implicitně uznala, neboť potvrdila, že její účast na protiprávním jednání se omezila pouze na dvě schůzky (bod 476 odůvodnění napadeného rozhodnutí), kterými mohly být pouze schůzky v Seville a v Évian-les-Bains.
103 Vzhledem k tomu, že podle žalobkyně její účast na schůzce v Bruselu prokázána nebyla, Komise měla den 14. května 1998, tedy datum schůzky v Évian-les-Bains, přijmout jako konečné datum její účasti na protiprávním jednání. Žalobkyně totiž dohody o cenách PS, jež byly stanoveny během schůzky v Évian-les-Bains, neuplatnila. Toto potvrzuje její nepřítomnost na pěti následujících schůzkách v roce 1998, jejichž cílem bylo provádění dohody uzavřené v Évian-les-Bains, jakož i její rozhodnutí odejít z trhu PS učiněné během posledních měsíců v roce 1998.
104 Komise tedy nesprávně stanovila dobu trvání její účasti na protiprávním jednání na jeden rok a sedm měsíců, místo jednoho roku od 29. května 1997 do 14. května 1998, a na základě této doby trvání uplatnila neoprávněné zvýšení pokuty.
105 Komise argumenty žalobkyně popírá.
Závěry Tribunálu
106 Ze spisu vyplývá, že Komise v oznámení námitek žalobkyni vytýká, že se v období mezi dny 24. května 1996 a 30. června 1999 podílela na protiprávních jednáních. Dané období protiprávního jednání bylo značně sníženo v oznámení námitek, v němž Komise konstatovala, že se žalobkyně účastnila na protiprávním jednání mezi 29. květnem 1997 a 31. prosincem 1998 [čl. 1 písm. l) odůvodnění napadeného rozhodnutí].
107 V rámci projednávaného žalobního důvodu žalobkyně popírá svoji účast na protiprávním jednání ohledně části protiprávního období, a sice období od 14. května do 31. prosince 1998, neboť zohlednění tohoto období vedlo ke zvýšení její pokuty.
108 Úvodem je třeba poznamenat, jak to i uvádí Komise, že žalobkyně ve své odpovědi na oznámení námitek potvrdila, že byla zapojená do protiprávních kontaktů nanejvýš během období od 29. května 1997 do 31. prosince 1998.
109 V tomto ohledu Tribunál rozhodl, že uzná-li dotčený podnik výslovným, jasným a přesným způsobem skutečnosti, které mu Komise v oznámení námitek vytýká, tyto skutečnosti pak musí být považovány za prokázané a daný podnik je v zásadě již nemůže před Tribunálem zpochybnit (viz rozsudek Tribunálu ze dne 8. října 2008, Schunk a Schunk Kohlenstoff-Technik v. Komise, T‑69/04, Sb. rozh. s. II‑2567, bod 84 a citovaná judikatura).
110 Nicméně, ačkoliv žalobkyně v projednávané věci v rámci zpochybnění námitek Komise ohledně období od 24. května 1996 do 30. června 1999 skutečně uvedla, že „doba trvání protiprávního jednání, jež je [jí] přičítána odpovíd[ala] maximálně období [mezi] 29. květnem 1997 [a] 31. prosincem 1998“, ve stejné odpovědi její účast na protiprávních kontaktech spadajících do tohoto období, a sice na schůzkách ze dne 16. září a 26. listopadu 1998, popřela.
111 S ohledem na kontext, ve kterém byla dotčená informace předložena, tedy nebylo možné žalobkyni považovat za podnik, který výslovně, jasně a přesně uznal svoji účast na protiprávním jednání v průběhu protiprávnho období.
112 Projednávaný žalobní důvod je proto třeba považovat za přípustný.
113 Pokud jde o opodstatněnost tohoto žalobního důvodu, je třeba nejprve poznamenat, že žalobkyně nepopírá ani svoji účast na schůzce ohledně PS dne 14. května 1998 v Évian-les-Bains, ani protiprávní obsah diskuzí v rámci této schůzky, které jsou uvedeny v bodech 226 až 230 odůvodnění napadeného rozhodnutí.
114 Je rovněž nesporné, že žalobkyně se neúčastnila na čtyřech schůzkách kartelové dohody ohledně PS, jež se konaly mezi zasedáními CEFIC v květnu a listopadu 1998, kterými jsou dvě trojstranné schůzky ohledně uzavření provozovny společnosti Atochem (body 233 a 243 odůvodnění napadeného rozhodnutí), jedna mnohostranná schůzka na „vysoké úrovni“ a jedna dvoustranná schůzka mezi společnostmi Solvay a Degussa (body 237 a 239 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
115 Žalobkyně však popírá svou účast na protiprávních kontaktech v rámci zasedání CEFIC dne 26. listopadu 1998 v Bruselu, přičemž argumentuje, že její zapojení do kartelové dohody skončilo dnem schůzky 14. května 1998 v Évian-les-Bains. Tvrdí, že stran těchto kontaktů se Komise nepsrávně opírala o jediné prohlášení společnosti Degussa, jež bylo nepřesné a nepodložené dalšími důkazy.
116 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury prohlášení obviněného podniku, jehož správnost je popírána dalšími podniky, nemůže být bez podložení jinými důkazními materiály považováno za dostatečný důkaz protiprávního jednání spáchaného těmito podniky (viz rozsudek Groupe Danone v. Komise, bod 42 výše, bod 285 a citovaná judikatura).
117 Pokud jde o účast žalobkyně na protiprávních kontaktech ze dne 26. listopadu 1998, z bodu 257 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že „mezi výrobci PS (podle společnosti Degussa byly přítomni zástupci společnosti Ausimont, [žalobkyně], společností Degussa, Atochem, FMC Foret a Solvay) proběhly během přestávky zasedání CEFIC dvoustranné a vícestranné kontakty, aby si vyměnili názory ohledně uplatnění zvýšení cen PS, na kterém se shodli v květnu během schůzky v Évian“.
118 Komise krom jiného popření těchto kontaktů žalobkyní odmítla, přičemž uvedla následující (bod 258 odůvodnění napadeného):
„Společnost Degussa jasně řekla, že někteří zástupci se oficiální schůzky ohledně PS účastnili a že během této schůzky dané osoby protiprávní kontakty podporovali (nikoho nevyjímaje; ve své odpovědi na oznámení námitek se společnost Degussa k těmto prohlášením již nevrátila a ani je nepozměnila). Společnost Atofina uvedené protiprávní kontakty zařadila do stejného kontextu, aniž předem prohlášení společnosti Degussa znala, a to takovým způsobem, že Komise dospěla k názoru, že daná jednání skutečně proběhla a že osoby, které společnost Degussa jmenovala, se jich účastnily.“ (bod 258 odůvodnění napadeného rozhodnutí)
119 Z těchto důvodů vyplývá, že za účelem konstatování účasti žalobkyně na předmětných protiprávních kontaktech, se Komise opírala výhradně o informace pocházející z prohlášení společnosti Degussa učiněného v rámci spolupráce s ní.
120 Ačkoliv Komise rovněž uvedla, že společnost Degussa se k jejím výpovědím „nevrátila“ a že její prohlášení se shodovalo s některými informacemi společnosti Atofina, tyto údaje nepřinášejí žádný další důkaz, pokud jde o účast žalobkyně. Jak vyplývá ze spisu zejména informace společnosti Atofina zmiňují pouze schůzku týkající se PV, která se uskutečnila dne 25.listopadu 1998 a na žalobkyni vůbec neodkazují.
121 Je třeba rovněž připomenout, že prohlášení společnosti Degussa výslovně neodkazuje na účast žalobkyně a koluzních kontaktech, ale pouze předkládá seznam účastníků oficiálního zasedání CEFIC, mezi kterými byl zástupce žalobkyně, a pouze obecně potvrzuje existenci dvoustranných protiprávních kontaktů v rámci oficiálních schůzek.
122 Je tedy třeba vzít v úvahu, že poznatky vyplývající z prohlášení společnosti Degussa účast žalobkyně na protiprávních kontaktech v Bruselu s jistotou nepotvrzují a vzhledem k tomu, že nejsou podloženy, nepředstavují dostatečný důkaz, který by prokázal, že žalobkyně se těchto kontaktů účastnila.
123 V důsledku toho Komise nesprávně shledala účast žalobkyně na protiprávních kontaktech ze dne 26. listopadu 1998.
124 Pokud jde o následky tohoto pochybení je třeba poznamenat, že podle ustálené judikatury v rozsahu, v němž některé důvody zmíněné v rozhodnutí mohou samy o sobě právně dostačujícím způsobem odůvodnit toto rozhodnutí, nemají vady, kterými mohou být postiženy ostatní důvody aktu, v žádném případě dopad na jeho výrok (rozsudky Tribunálu ze dne 21. září 2005, EDP v. Komise, T‑87/05, Sb. rozh. s. II‑3745, bod 144, a ze dne 14. prosince 2005, General Electric v. Komise, T‑210/01, Sb. rozh. s. II‑5575, bod 42; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 12. července 2001, Commission a Francie v. TF1, C‑302/99 P a C‑308/99 P, Recueil, s. I‑5603, body 26 až 29).
125 Jak vyplývá v projednávané věci z bodu 362 odůvodnění napadeného rozhodnutí, konstatování skutečnosti, že žalobkyně se účastnila na protiprávním jednání do 31. prosince 1998 nespočívá pouze na poznatku vycházejícím z její účasti na protiprávních kontaktech dne 26. listopadu 1998, ale je rovněž založeno na důvodu, že žalobkyně se „nejméně do 31. prosince 1998 koluzním ujednáním přizpůsobovala“, což je datum, do kterého platila koluzní ujednání dohodnutá při jednání dne 14. května 1998 v Évian-les-Bains.
126 Vzhledem k tomu, že žalobkyně nepopírá ani svoji přítomnost na schůzce v Évian-les-Bains, ani obsah dohod uzavřených při této schůzce (body 226 až 230 odůvodnění napadeného rozhodnutí), nelze konstatování týkající se její účasti na ujednáních dohodnutých v Évian-les-Bains pro období do 31. prosince 1998 zpochybnit její argumentací vycházející z údajného neuplatnění dotčených ujednání, které je údajně podpořeno její neúčastí na dalších koluzních schůzkách v roce 1998, jakož i jejím rozhodnutím odejít z trhu PS učiněným na konci roku 1998.
127 Na jedné straně okolnost, že podnik neplní výsledky schůzky s protisoutěžním účelem, ho nemůže zprostit jeho odpovědnosti, ledaže by se od protiprávního obsahu diskuzí veřejně distancoval (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, s. I‑123, bod 85 a citovaná judikatura).
128 Na druhé straně kartelovou dohodu lze nezávisle na jejích konkrétních dopadech na trh oprávněně považovat za nadále účinnou až do cílového data, které bylo koluzními ujednáními výslovně stanoveno (viz v tomto smyslu rozsudek Bolloré a další v. Komise, bod 59 výše, bod 186).
129 Jelikož je v projednávané věci prokázáno, že žalobkyně přistoupila k ujednáním přijatým v Évian-les-Bains, zahrnujícím zejména určování cen PS pro druhé pololetí roku 1998 (body 229 a 362 odůvodnění napadeného rozhodnutí), pouhá okolnost, že se vyhnula jejich uplatnění, byť prokázaná, tak nemůže mít vliv na její odpovědnost za účast na kartelové dohodě během přemětného období.
130 V tomto ohledu je třeba podotknout, že argument žalobkyně vycházející z její neúčasti na schůzkách v průběhu druhého pololetí roku 1998 není způsobilý prokázat, že se veřejně distancovala od obsahu protiprávních dohod uzavřených dne 14. května 1998 v Évian-les-Bains. Krom toho je nesporné, že žalobkyně zůstana na trhu s PS aktivní až do poloviny roku 1999.
131 Je tedy třeba mít za to, že konstatování Komise vztahující se k účasti žalobkyně na protiprávním jednání až do 31. prosince 1998 je právně dostačujícím způsobem podloženo skutečností, že žalobkyně přistoupila na koluzní dohody ohledně druhého pololetí roku 1998, které byly ujednány během schůzky dne 14. května 1998 v Évian-les-Bains.
132 V důsledku toho skutečnost, že Komise neprokázala účast žalobkyně na protiprávních kontaktech ze dne 26. listopadu 1998, nemá vliv na dobu trvání protiprávního jednání, která byla ve vztahu k žalobkyni určena.
133 Stran údajného prorušení povinnosti uvést odůvodnění, je třeba podotknout, jak vyplývá z bodů 125 a 129 výše, že Komise v bodech 226 až 230 a 362 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla jak právní úvahy, tak skutkové okolnosti, o něž opřela své konstatování ohledně data ukončení účasti žalobkyně na protiprávním jednání.
134 Komise totiž v bodech 226 až 230 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla odůvodnění na podporu svého konstatování, podle něhož žalobkyně přistoupila ke koluzním ujednáním, ke kterým došlo během schůzky dne 14. května 1998 v Évian-les-Bains. Komise v bodě 362 odůvodnění napadeného rozhodnutí mimoto uvedla, že „ceny sjednané v [Évian-les-Bains] byly uplatňovány až do 31. prosince 1998 “ a že, „vzhledem k tomu, že [žalobkyně] se nejméně do 31. prosince 1998 koluzním dohodám přizpůsobovala, Komise zachovala [dané datum] jako konečné datum, které má být zohledněno za účelem určení doby trvání protiprávního jednání v [jejím] případě“.
135 Konečně, vzhledem k tomu, že konstatování Komise ohledně účasti žalobkyně na protiprávních kontaktech ze dne 26. listopadu 1998 bylo vyvráceno, není nutné se vyjadřovat k argumentu žalobkyně vycházejícímu z údajného porušení jejího práva na obhajobu, jehož se tohoto konstatování dotýká; argumentu vyplývajícímu ze skutečnosti, že za účelem prokázání její účasti na schůzce v Bruselu Komise vycházela z informace, která nebyla zpřístupněna a která vycházela z odpovědi společnosti Degussa na oznámení námitek.
136 Tímto argumentem žalobkyně v každém případě pouze uvedla, že Komise v bodě 258 odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázala na skutečnost, že „ve své odpovědi na oznámení námitek se společnost Degussa k těmto prohlášením [ohledně protiprávních kontaktů, které se uskutečnily dne 26. listopadu 1998 v Bruselu] nevrátila a ani je nepozměnila“. Z tohoto odkazu však nijak nevyplývá, že by Komise použila další důkaz, který nebyl žalobkyni zpřístupněn a který mohl vést k porušení jejího práva na obhajobu.
137 Vzhledem k výše uvedenému je nutné tento žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněný.
K pětileté promlčecí lhůtě
Argumenty účastnic řízení
138 Žalobkyně tvrdí, že odmítnutím konstatovat, že její účast na protiprávním jednání byla promlčena, Komise porušila čl. 25 odst. 2 nařízení č. 1/2003, její právo na obhajobu, jakož i povinnost uvést odůvodnění.
139 Tvrdí, že uplynulo pět let mezi ukončením její účasti na protiprávním jednání dne 31. prosince 1998 a dnem žádosti o informace, která jí byla zaslána dne 18. března 2004.
140 Žalobkyně připouští, že v souladu s čl. 25 odst. 3 nařízení č. 1/2003 k přerušení promlčecí lhůty dochází s účinkem ode dne, kdy byl tento úkon oznámen nejméně jednomu podniku, který se na protiprávním jednání podílel. Uvádí však, že v projednávané věci musela „platit za nečinnost Komise“. Do března 2004 totiž žalobkyně o šetření nevěděla a nemohla vědět, neboť byla pět let předtím donucena z trhu odejít.
141 Podle žalobkyně, která se dovolává rozsudku CMA CGM a další v. Komise, bod 84 výše (bod 484), přerušení promlčecí lhůty představuje výjimku ze zásady pětileté promlčecí lhůty, kterou je třeba vykládat restriktivně. V projednávané věci Komise podala pouze „formalistický výklad“ článku 25 nařízení č. 1/2003 a nevysvětlila důvody, proč žalobkyni žádost o informace neposlala na začátku šetření. Komise tak neuznala podstatu důvodu přerušení promlčecí lhůty, kterou je efektivita správního řízení, a svým jednáním nerespektovala požadavky na rychlost řízení a zájmy žalobkyně.
142 Napadené rozhodnutí je tedy protiprávní v rozsahu, v němž v tomto rozhodnutí Komise žalobkyni uložila pokutu, zatímco posledně uvedená svoji účast na kartelové dohodě ukončila více jak pět let před začátkem šetření zahájeného vůči ní. Toto tvrzení je potvrzeno přístupem Komise v projednávané věci ve vztahu ke společnostem Chemoxal a Air liquide (bod 448 odůvodnění napadeného rozhodnutí), jakož i v dřívějších rozhodnutích, v nichž Komise neuložila pokuty výrobcům, kteří své účasti na kartelové dohodě zanechali více jak pět let před začátkem šetření [rozhodnutí Komise 2005/566/ES ze dne 9. prosince 2004 o řízení podle článku [81 ES] a článku 53 Dohody o EHP (věc C.37.533 – Cholinchlorid) (Úř. věst. 2005, L 190, s. 22)].
143 Postoj Komise je protiprávní, neboť ačkoli se Komise odvolává na článek 25 nařízení č. 1/2003, během více jak jednoho roku žalobkyni neinformovala o šetření a toto opomenutí neodůvodnila. Šetření Komise je stiženo „překročením pravomoci“, spočívajícím ve zneužití účelu tohoto ustanovení a nedostatku odůvodnění. Tato procesní chyba měla za následek protiprávnost napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž v daném rozhodnutí Komise uložila žalobkyni pokutu.
144 Nečinnost Komise v případě žalobkyně, tedy skutečnost, že jí byla opožděně zaslána žádost o informace, přičitatelná nedbalosti správního orgánu, má za následek protiprávnost napadeného rozhodnutí z důvodu porušení zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání.
145 Komise nesplnila svoji povinnost uvést odůvodnění, neboť neuvedla důvody, proč bylo oznámení žalobkyni zasláno se zpožděním. Opožděná činnost Komise krom toho neprávem omezila právo žalobkyně na obhajobu, která měla méně času k přípravě svojí obhajoby a k seznámení se se spornými skutečnostmi.
146 Komise tyto argumenty žalobkyně odmítá..
Závěry Tribunálu
147 Podle čl. 25 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1/2003 pravomoc Komise ukládat sankce stanovená v článcích 23 a 24 daného nařízení podléhá promlčecí lhůtě pěti let.
148 Podle čl. 25 odst. 2 téhož nařízení lhůta začíná běžet dnem, kdy došlo k protiprávnímu jednání nebo v případě trvajícího nebo opakovaného protiprávního jednání začíná lhůta běžet dnem, kdy bylo toto jednání ukončeno.
149 V souladu s čl. 25 odst. 3 nařízení č. 1/2003 každý úkon učiněný Komisí za účelem šetření nebo postupu souvisejícího s protiprávním jednáním promlčecí lhůtu přerušuje. K přerušení dochází s účinkem ode dne, kdy byl tento úkon oznámen nejméně jednomu podniku nebo sdružení podniků, které se podílejí na protiprávním jednání a podle čl. 25 odst. 4 stejného nařízení se vztahuje na všechny podniky nebo sdružení podniků, které se na protiprávním jednání podílejí.
150 Stejná pravidla vyplývají z článků 1 a 2 nařízení Rady (EHS) č. 2988/74 ze dne 26. listopadu 1974 o promlčení v záležitostech stíhání a výkonu práva v oblasti dopravy a hospodářské soutěže v Evropském hospodářském společenství (Úř. věst. L 319, s. 1).
151 Jak vyplývá z přezkumu třetího žalobního důvodu (viz bod 131 výše) Komise v projednávané věci oprávněně konstatovala, že žalobkyně se na protiprávním jednání účastnila do 31. prosince 1998.
152 Je nesporné, že první opatření přijaté Komisí za účelem vyšetření dotčeného protiprávního jednání spočívalo v šetřeních v prostorách některých podniků ve dnech 25. a 26. března 2003 (viz bod 3 výše), tedy v případě žalobkyně před uplynutím pětileté promlčecí lhůty, takže k promlčení ke dni přijetí napadeného rozhodnutí nedošlo.
153 Z toho vyplývá, že stíhání protiprávního jednání nebylo v případě žalobkyně promlčeno.
154 V tomto ohledu argument žalobkyně vycházející ze skutečnosti, že mezi ukončením protiprávního jednání a datem žádosti o informace, kterou jí Komise zaslala, uplynulo pět let vychází z chybného výkladu ustanovení čl. 25 odst. 3 a 4 nařízení č. 1/2003 a ustanovení čl. 2 odst. 1 a 2 nařízení č. 2988/74, z nichž jasně vyplývá, že k přerušení běhu promlčecí lhůty dochází s účinkem ode dne, kdy byl tento úkon oznámen nejméně jednomu podniku, který se podílel na protiprávním jednání, a vztahuje se na všechny podniky, které se na protiprávním jednání podílely.
155 Tyto úvahy, které výslovně vyplývají z výše uvedených ustanovení, nelze krom toho zpochybnit argumentací žalobkyně vycházející z nutnosti restriktivního výkladu pravidel upravujících přerušení běhu promlčecí lhůty, „překročení pravomoci“ spočívající ve zneužití účelu tohoto ustanovení, jakož i z nedostatku odůvodnění.
156 Krom toho je rovněž nesprávné, že žalobkyně uplatňuje údajnou „diskriminaci“, přičemž odkazuje na neuložení pokuty podnikům v dřívějších rozhodnutích, jelikož uvedené podniky se nacházely ve zjevně odlišných situacích než ona, neboť pětiletá promlčecí lhůta k datu prvních úkonů Komise směřujících k vyšetření protiprávního jednání uplynula (bod 448 odůvodnění napadeného rozhodnutí a bod 184 rozhodnutí 2005/566).
157 Pokud jde o argument žalobkyně založený na judikatuře, podle níž musí být k platnému přerušení běhu pětileté promlčecí lhůty možné právem považovat žádost o informace za vztahující se k předpokládanému protiprávnímu jednání (rozsudek CMA CGM a další v. Komise, bod 84 výše, body 484 až 488), stačí poznamenat, že žalobkyně nepředkládá žádnou argumentaci směřující k prokázání toho, že dotčené úkony přerušující běh promlčecí lhůty, a sice šetření ve dnech 25. a 26. března 2003 (viz bod 3 výše), byly ve vztahu k cílům šetření neodůvodněné nebo že jejich jediným cílem bylo uměle prodloužit běh promlčecí lhůty.
158 Argumentace žalobkyně vycházející z údajného chybného uplatnění pravidel ohledně promlčení je tedy neopodstatněná.
159 V rámci projednávaného žalobního důvodu žalobkyně rovněž tvrdí, že údajná nedbalost Komise, která poslala žalobkyni žádost o informace téměř rok po začátku šetření představuje porušení zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, jakož i jejího práva na obhajobu. Žalobkyně zejména uvádí, že o šetření včas nevěděla a že o něm nemohla vědět, neboť již nebyla na dotčeném trhu přítomná.
160 Pokud jde o údajné porušení zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání v rozsahu, v němž žalobkyně uplatňuje judikaturu podle níž v případě, kdy neexistuje právní předpis upravující promlčecí lhůtu, základní požadavek právní jistoty brání tomu, aby Komise mohla donekonečna odkládat výkon svých pravomocí (rozsudek Tribunálu ze dne 6. října 2005, Sumitomo Chemical a Sumika Fine Chemicals v. Komise, T‑22/02 a T‑23/02, Sb. rozh. s. II‑4065, body 87 až 89) stačí poznamenat, že hypotéza uvedená v této judikatuře je v projednávaném případě nerelevantní, jelikož pravomoc Komise ukládat sankce, kterou ve vztahu k žalobkyni vykonala podléhá promlčecí lhůtě stanovené v čl. 25 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1/2003 a v čl. 1 odst. 1 písm. b) nařízení 2988/74.
161 Vzhledem k tomu, že uvedená promlčecí lhůta byla v projednávané věci dodržena, uložení pokuty žalobkyni nemůže porušit zásady právní jistoty a ochrany legitimního očekávání.
162 Pokud jde o údajné porušení práva žalobkyně na obhajobu vyplývající z údajně opožděné informace ohledně šetření, je třeba připomenout, že ačkoliv je Komise povinna poskytnout dotyčnému podniku již ve fázi přípravného vyšetřování určité informace, tato povinnost se vztahuje na informace poskytnuté dotyčnému podniku ve stadiu prvního opatření přijatého ve vztahu k němu (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 8. července 2008, AC‑Treuhand v. Komise, T‑99/04, Sb. rozh. s. II‑1501, body 52 až 56).
163 V projednávané věci však žalobkyně nezpochybňuje, že byla odpovídajícím způsobem informována o probíhajícím vyšetřování ve stadiu prvního opatření přijatého ve vztahu k ní, a sice v rámci žádosti o informace ze dne 18. března 2004.
164 Krom toho, i za předpokladu, že by skutečnost, že žalobkyně nebyla o šetření informována od prvních vyšetřovacích úkonů, mohla být jako taková zohledněna v rámci přezkumu údajného zásahu do jejího práva na obhajobu, je třeba uvést, že žalobkyně v každém případě nepředkládá žádný konkrétní důkaz na podporu jejího tvrzení, podle něhož údajná opožděnost této informace nepříznivě zasáhla do účinného výkonu její obhajoby.
165 S ohledem na výše uvedené je třeba tento žalobní důvod zamítnout.
K posouzení polehčujících okolností
Argumenty účastnic řízení
166 Žalobkyně tvrdí, že Komise použila nesprávně pokyny, zkreslila důkazy a porušila povinnost uvést odůvodnění tím, že jí nepřiznala polehčující okolnosti z důvodu neuplatnění dohod a neexistence hospodářské či finanční výhody, která z protiprávního jednání plynula.
167 Zaprvé žalobkyně tvrdí, že neprováděla dohody sjednané během schůzek, které jsou v napadeném rozhodnutí ve vztahu k ní konstatovány. Vzhledem k tomu, že během schůzky v Seville v květnu 1997 nebyla uzavřena žádná dohoda (bod 164 odůvodnění napadeného rozhodnutí), jednalo se pouze o provádění dohod o PS sjednaných během schůzky v Évian-les-Bains v květnu 1998, obsahujících zvýšení cen během druhého pololetí roku 1998 (body 229 a 230 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
168 Během dotčeného období přitom žalobkyně obecně své prodejní ceny PS snížila, s výjimkou mírného zvýšení v srpnu 1998, jež bylo zapříčiněno zvýšením cen základní suroviny, kterou je PV. Do března 1999 její ceny PS zůstaly výrazně nižší než úrovně cen z května 1998. Je tedy zřejmé, že zvýšení cen stanovená v Évian-les-Bains nebyla žalobkyní provedena.
169 S ohledem na rozdíl v cenách uplatňovaných žalobkyní ve vztahu ke stanoveným cenám a na její rozhodnutí odejít z trhu s PS učiněné na podzim roku 1998, je nemožné, aby se žalobkyně pokusila použít kartelovou dohodu ve svůj prospěch, jak tvrdí Komise.
170 Zadruhé žalobkyně uvádí, že její údajná účast na kartelové dohodě pro ni neměla žádný hospodářský nebo finanční přínos, ale naopak vedla k jejímu odchodu z trhu s PS. Komise měla tuto skutečnost zohlednit jakožto polehčující okolnost.
171 Komise tyto argumenty žalobkyně odmítá.
Závěry Tribunálu
172 Je třeba připomenout, že v rámci posouzení polehčujících okolností v napadeném rozhodnutí Komise snížila výši pokuty uložené žalobkyni o 50 % z důvodu její pasivní a nepatrné role při protiprávním jednání. Komise totiž konstatovala, že role žalobkyně v rámci kartelové dohody nebyla srovnatelná s rolí ostatních aktivních členů, že její účast na koluzních kontaktech, která se omezila pouze na dvě schůzky ohledně PS, byla výrazně sporadičtější, což potvrzuje její omezenou účast na všech protiprávních ujednáních (body 476 a 477 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
173 V tomto ohledu je třeba uvést, že z pokynů nevyplývá, že Komise musí každou z polehčujících okolností vyjmenovaných v bodě 3 těchto pokynů vždy zohlednit samostatně. I když okolnosti, které jsou zde vyjmenovány, patří nepochybně mezi okolnosti, které může Komise zohlednit v konkrétním případě, není Komise povinna z tohoto důvodu automaticky přiznat dodatečné snížení, jakmile podnik uvádí skutečnosti, které mohou naznačovat existenci některé z takových okolností.
174 Jelikož pokyny neobsahují ustanovení kogentní povahy ohledně polehčujících okolností, jež mohou být zohledněny, Komise si tak zachovala prostor pro účely celkového posouzení rozsahu případného snížení výše pokut se zohledněním veškerých polehčujících okolností charakterizujících projednávaný případ (rozsudky Tribunálu ze dne 8. července 2004, Mannesmannröhren-Werke v. Komise, T 44/00, Sb. rozh. s. II 2223, body 274 a 275, a Dalmine v. Komise, T 50/00, Sb. rozh. s. II 2395, body 325 a 326; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 12. září 2007, Prym a Prym Consumer v. Komise, T 30/05, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 204).
175 S ohledem na značné snížení pokuty uplatněné v napadeném rozhodnutí nemůže v projednávaném případě argumentace žalobkyně vycházející z existence jiných polehčujících okolností, jež Komise neuznala, a to i za předpokladu, že by byla opodstatněná, vést k připuštění nepřiměřenosti snížení pokuty, které Komise provedla na základě posouzení polehčujících okolností.
176 Navíc je třeba uvést, že argumenty žalobkyně v každém případě neprokazují existenci jiných polehčujících okolností, než jsou polehčující okolnosti uznané Komisí.
177 Pokud jde o údajnou neexistenci zisku z dotčeného protiprávního jednání, je třeba připomenout, že v rámci stanovení výše pokuty Komise není povinna prokázat, že protiprávní jednání přineslo dotyčným podnikům protiprávní výhodu, ani případně zohlednit neexistenci zisku z protiprávního jednání (viz rozsudek Bolloré a další v. Komise, bod 59 výše, bod 671, a citovaná judikatura). Neexistence finanční výhody spojené s protiprávním jednáním konkrétně nemůže být považována za polehčující okolnost (viz rozsudek BPB v. Komise, bod 60 výše, bod 442, a citovaná judikatura).
178 Pokud jde dále o údajné faktické neprovádění dohod, tedy okolnost uvedenou v bodě 3 druhé odrážce pokynů, je třeba ověřit, zda žalobkyně uplatnila argumenty, které mohou prokázat, že během období, v průběhu kterého se k dohodám o protiprávním jednání připojila, se skutečně zdržela jejich provádění tím, že přijala soutěžní jednání na trhu, nebo přinejmenším, že neplnila povinnosti k provedení této kartelové dohody tak jednoznačně a podstatně, že tím bylo narušeno její samotné fungování (rozsudky Tribunálu ze dne 15. března 2006, Daiichi Pharmaceutical v. Komise, T 26/02, Sb. rozh. s. II 713, bod 113, a ze dne 8. října 2008, Carbone Lorraine v. Komise, T 73/04, Sb. rozh. s. II 2661, bod 196).
179 V tomto ohledu je třeba připomenout, že protiprávní jednání přičítané žalobkyni plyne z její účasti jednak na protiprávních schůzkách, které se konaly dne 29. května 1997 v Seville, během nichž nedošlo k uzavření dohody ohledně koluzních ujednání (body 162 až 164 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a dále na schůzce ze dne 14. května 1998 v Évian-les-Bains, která vedla k uzavření protiprávních dohod o podílech na trhu a cenách PS pro druhý semestr roku 1998 (body 226 až 230 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
180 Žalobkyně v podstatě tvrdí, že její ceny, jež uplatňovala během předmětného období, nepodléhaly zvýšením stanoveným protiprávními dohodami uzavřenými dne 14. května 1998 v Évian-les-Bains. V tomto ohledu odkazuje na informace obsažené v její odpovědi na oznámení námitek připojené k žalobě, jakož i na doplňující informace předložené ve fázi repliky.
181 Zaprvé je však třeba poznamenat, že dotčené informace nemohou být považovány za věrohodný důkaz o chování žalobkyně na trhu. Jedná se totiž o graf a tabulky, které žalobkyně sestavila v roce 2005 bez sebemenšího vysvětlení údajů, na jejichž základě byla tato kompilace sestavena, a bez důkazu na jejich podporu. I když žalobkyně v příloze repliky mimoto předložila určitý počet faktur z roku 1998 vystavených za prodej předmětného výrobku, tyto informace, jež byly předloženy poprvé před Tribunálem, musí být v důsledku toho odmítnuty (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 27. září 2006, Akzo Nobel v. Komise, T 330/01, Sb. rozh. s. II 3389, bod 89).
182 Zadruhé je třeba podotknout, že jak vyplývá z bodů 226 až 230 odůvodnění napadeného rozhodnutí, protiprávní dohody uzavřené v Évian-les-Bains se týkaly nejen cen, ale také rozdělení trhu, přičemž žalobkyně se účastnila na vytvoření modelu kontroly částí trhu tím, že poskytnula své údaje.
183 Za těchto podmínek argumentace a informace, které žalobkyně přednesla nestačily k prokázání, že se zdržela provádění celku koluzních dohod tím, že přijala soutěžní jednání na trhu, nebo přinejmenším, že se bránila plnění povinností k provedení této kartelové dohody tak jednoznačně a důrazně, že tím bylo narušeno její samotné fungování.
184 Ze všech těchto úvah vyplývá, že projednávaný žalobní důvod musí být zamítnut.
185 V důsledku toho je třeba projednávanou žalobu zamítnout v plném rozsahu, aniž je třeba rozhodovat o námitce nepřípustnosti vznesené Komisí a vycházející z nepřípustnosti návrhových žádání žalobkyně směřujících ke zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž v tomto rozhodnutí Komise uložila pokutu její mateřské společnosti SNIA
K nákladům řízení
186 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (šestý rozšířený senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Společnosti Caffaro Srl se ukládá náhrada nákladů řízení.
Vadapalas | Dittrich | Truchot |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 16. června 2011.
Podpisy.
Obsah
Skutkový základ sporu
Napadené rozhodnutí
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
Právní otázky
K údajnému statusu „oběti a nikoli člena kartelové dohody o PV“, kterého se žalobkyně dovolává
Argumenty účastnic řízení
Závěry Tribunálu
K referenčnímu roku zohledněnému v rámci rozdílného zacházení
Argumenty účastnic řízení
Závěry Tribunálu
K posouzení doby trvání účasti žalobkyně na protiprávním jednání
Argumenty účastnic řízení
Závěry Tribunálu
K pětileté promlčecí lhůtě
Argumenty účastnic řízení
Závěry Tribunálu
K posouzení polehčujících okolností
Argumenty účastnic řízení
Závěry Tribunálu
K nákladům řízení