ROZSUDEK TRIBUNÁLU (šestého rozšířeného senátu)

16. června 2011(*)

„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Peroxid vodíku a perboritan sodný – Rozhodnutí konstatující porušení článku 81 ES – Doba trvání protiprávního jednání – Presumpce neviny – Právo na obhajobu – Pokuty – Polehčující okolnosti“

Ve věci T‑191/06,

FMC Foret, SA, se sídlem v Barceloně (Španělsko), zastoupená M. Seimetzem, advokátem, a C. Stanbrookem, QC,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, původně zastoupené F. Arbaultem, poté V. Di Buccim a V. Bottkou, jako zmocněnci, ve spolupráci s M. Gray, barrister,

žalované,

jejímž předmětem je návrh na částečné zrušení rozhodnutí Komise K (2006) 1766 v konečném znění ze dne 3. května 2006 v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/F/38.620 – peroxid vodíku a perboritan) a podpůrně návrh na snížení výše pokuty uložené žalobkyni,

TRIBUNÁL (šestý rozšířený senát),

ve složení V. Vadapalas (zpravodaj), zastupující předseda, A. Dittrich a L. Truchot, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: K. Andová, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 4. března 2010,

vydává tento

Rozsudek

 Skutkový základ sporu

1        Žalobkyně, společnost FMC Foret, SA, je společností založenou podle španělského práva, která v rozhodné době prodávala zejména peroxid vodíku (dále jen „PV“) a perboritan sodný (dále jen „PS“).

2        Žalobkyně je 100% dceřinou společností společnosti FMC Chemicals Netherlands BV a je součástí skupiny, již kontroluje americký podnik FMC Corp.

3        V listopadu 2002 společnost Degussa AG informovala Komisi Evropských společenství o existenci kartelové dohody na trzích PV a PS a požádala o uplatnění oznámení Komise o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů (Úř. věst. C 45, 2002, s. 3; Zvl. vyd. 08/02, s. 15, dále jen „oznámení o spolupráci“).

4        Společnost Degussa poskytla Komisi hmotné důkazy, které jí ve dnech 25. a 26. března 2003 umožnily provést šetření v prostorách tří podniků.

5        Následně po těchto šetřeních některé podniky, z nichž zejména EKA Chemicals AB, Atofina SA (nyní Arkema SA) a Solvay SA požádaly, aby bylo použito oznámení o spolupráci a předaly Komisi důkazy týkající se dotčené kartelové dohody.

6        Dne 26. ledna 2005 Komise žalobkyni a dalším dotčeným podnikům zaslala oznámení námitek.

7        Po slyšení dotčených podniků, které se konalo ve dnech 28. a 29. června 2005, přijala Komise rozhodnutí K (2006) 1766 v konečném znění ze dne 3. května 2006 ohledně postupu podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP proti společnostem Akzo Nobel NV, Akzo Nobel Chemicals Holding AB, EKA Chemicals, Degussa, Edison, FMC, žalobkyni, Kemira Oyj, Air liquide SA, Chemoxal SA, SNIA SpA, Caffaro Srl, Solvay, Solvay Solexis SpA, Total SA, Elf Aquitaine SA a Arkema (věc COMP/F/38.620 – peroxid vodíku a perboritan) (dále jen „napadené rozhodnutí“), jehož shrnutí je zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie ze dne 13. prosince 2006 (Úř. věst. L 353, s. 54). Rozhodnutí bylo žalobkyni oznámeno dopisem ze dne 8. května 2006.

 Napadené rozhodnutí

8        Komise v napadeném rozhodnutí uvedla, že jeho adresáti se podíleli na jediném a trvajícím jednání porušujícím článek 81 ES a článek 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP) ohledně PV a navazujícího produktu PS (bod 2 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

9        Protiprávní jednání, které bylo konstatováno pro období od 31. ledna 1994 do 31. prosince 2000, spočívalo především v tom, že si soutěžitelé vzájemně vyměňovali hospodářsky významné a důvěrné informace týkající se trhů a podniků, omezovali a kontrolovali výrobu a její možné i skutečné kapacity, rozdělovali si podíly na trhu a zákazníky a rovněž stanovovali a monitorovali dodržování cílových cen.

10      Žalobkyně byla shledána odpovědnou za protiprávní jednání „společně a nerozdílně“ se společností FMC (body 389 až 395 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

11      Pro účely výpočtu částek pokuty Komise uplatnila metodologii uvedenou v pokynech o metodě stanovování pokut udělených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 [UO] (Úř. věst. 1998, C 9, s. 3, dále jen „pokyny“).

12      Komise určila základní částky pokut podle závažnosti a doby trvání protiprávního jednání (bod 452 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a zároveň toto protiprávní jednání kvalifikovala jako velmi závažné (bod 457 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

13      Na základě uplatnění rozdílného zacházení byla žalobkyně zařazena do třetí a předposlední kategorie odpovídající výchozí částce 20 milionů eur (body 460 až 462 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

14      Vzhledem k tomu, že podle Komise se žalobkyně účastnila protiprávního jednání od 29. května 1997 do 31. prosince 1999, tedy během období dvou let a sedmi měsíců, výchozí částka její pokuty byla navýšena o 25 % (bod 467 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

15      Žádná přitěžující nebo polehčující okolnost nebyla ve vztahu k žalobkyni uplatněna.

16      Článek 1 písm. g) napadeného rozhodnutí uvádí, že žalobkyně porušila čl. 81 odst. 1 ES a článek 53 Dohody o EHP tím, že se od 29. května 1997 do 13. prosince 1999 podílela na dotyčném protiprávním jednání.

17      V článku 2 písm. d) napadeného rozhodnutí Komise uložila žalobkyni „společně a nerozdílně “ se společností FMC pokutu ve výši 25 milionů eur.

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

18      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu podala žalobkyně dne 18. července 2006 projednávanou žalobu.

19      Vzhledem k tomu, že složení senátů Tribunálu se změnilo, soudce zpravodaj byl přidělen k šestému senátu a po vyslechnutí stran byla projednávaná věc předána šestému rozšířenému senátu.

20      Dne 6. ledna 2010 Tribunál položil v rámci organizačních procesních opatření účastnicím řízení písemné otázky, na které odpověděly písemnými vyjádřeními ze dne 29. ledna 2010.

21      Na základě zprávy soudce zpravodaje Tribunál rozhodl o zahájení ústní části řízení. Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání, které proběhlo dne 4. března 2010.

22      Jelikož se dva členové senátu neúčastnili porady z důvodu překážky na jejich straně, v souladu s článkem 32 jednacího řádu Tribunálu se porad Tribunálu účastnili tři soudci, jejichž podpisy jsou uvedeny na tomto rozsudku.

23      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž jí v tomto rozhodnutí Komise uložila pokutu;

–        podpůrně snížil výši pokuty;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

24      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

25      V replice, jakož i při jednání žalobkyně upřesnila, že návrhové žádání žaloby je třeba především chápat tak, že směřuje ke zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se jí týká, což zahrnuje konstatování její účasti na dotčeném protiprávním jednání.

 Právní otázky

26      Na podporu žaloby znějící na zrušení napadeného rozhodnutí nebo podpůrně na snížení pokuty žalobkyně uplatňuje tři žalobní důvody vycházející zaprvé z nesprávného hodnocení důkazů o její účasti na protiprávním jednání, zadruhé z porušení práva na obhajobu v rámci přístupu ke spisu a zatřetí z nepřiměřené výše pokuty.

 K prvnímu důvodu vycházejícímu z údajně nesprávného hodnocení důkazů o účasti žalobkyně na protiprávním jednání

 Argumenty účastnic řízení

27      Žalobkyně tvrdí, že Komise za účelem prokázání její účasti na kartelové dohodě nepředložila dostatečně přesné a shodující se důkazy.

28      Komise se do značné míry opírala o nepřesné a nepodložené údaje poskytnuté v rámci žádosti o shovívavost, jež byly sepsány ve spěchu, neodůvodněné, a proto s nižší důkazní hodnotou. Dále Komise nepřihlédla k protidůkazu předloženému žalobkyní, jimž jsou zejména svědectví jejích zaměstnanců, kteří byli údajně do protiprávních jednání zapojeni.

29      Komise nevyvrátila důkazy, které žalobkyně uvedla ve své odpovědi na oznámení námitek a během slyšení, zejména svědectví jejích zaměstnanců. Kromě toho nezohlednila informaci žalobkyně o jejím protisoutěžním jednání na trhu.

30      Úředník pro slyšení uznal během slyšení nedostatek důkazů, které byly ve vztahu k žalobkyni uplatněny. Uvedený úředník navrhl setkání účastnic řízení, jakož i provedení kontradiktorního přezkumu nového protidůkazu, který žalobkyně předložila. Komise těmto návrhům nevyhověla.

31      V oznámení námitek Komise žalobkyni obvinila, že se od ledna 1994 do června 2001 účastnila protiprávního jednání, ovšem následně rozsah tohoto obvinění podstatně zúžila. V napadeném rozhodnutí se omezila pouze na období mezi 29. květnem 1997, což je den pololetního zasedání Evropské rady chemického průmyslu (CEFIC), které žalobkyně pořádala v Seville, a dnem 13. prosince 1999, kdy se konala schůzka ve Fribourgu, na niž byl přítomen zaměstnanec žalobkyně.

32      Za účelem prokázání protiprávních skutečností se Komise opřela o nepodložené informace, které pochází z jediného zdroje, a to od společnosti Degussa, Solvay nebo Atofina, v rozporu s judikaturou, podle níž prohlášení jediného podniku není dostatečným důkazem o protiprávním jednání (rozsudek Tribunálu ze dne 14. května 1998, Enso-Gutzeit v. Komise, T‑337/94, Recueil, s. II‑1571, bod 91).

33      Pokud jde o informace od společnosti Degussa, Komise nesprávně uvedla, že byly podpořeny důkazy předloženými dalšími stranami kartelové dohody. Z bodu 86 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že jelikož některé podniky uznaly tvrzení společnosti Degussa, která se jich týkala, Komise měla ve skutečnosti za to, že tvrzení této společnosti nemusela být ohledně žalobkyně potvrzena. Komise tedy o potvrzení informací společnosti Degussa ohledně žalobkyně neusilovala.

34      Stran ostatních důkazů, které poskytl jediný podnik, Komise uvedla, že byly obdrženy od přímých svědků protiprávních kontaktů, že jí byly předány „po zralé úvaze“ a že ve světle souboru shodujících se důkazů byly věrohodné (bod 86 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

35      Tyto údaje přitom nebyly všechny přesné. Informace společnosti Solvay byly nejasné a například uváděly, že jeden blíže neurčený zdroj ze společnosti Solvay tvrdil, že nějaký zaměstnanec posledně jmenované kontaktoval při čtyřech nespecifikovaných příležitostech zaměstnance žalobkyně. Stejně tomu je v případě tvrzení společnosti Solvay, podle něhož žalobkyně odškodnila společnost Atofina za uzavření své výrobny. Komise mimoto dané informace nesrovnala s opačnými svědectvími zaměstnanců žalobkyně.

36      Pokud jde o informace od zaměstnance společnosti Atofina, a sice zápisy ze schůzek kartelové dohody, Komise nepřihlédla ke skutečnosti, že stejné zápisy byly předloženy za účelem prokázání řady schůzek. Pokud jde o žalobkyni, dané zápisy mimoto často obsahovaly otazníky.

37      Komise tak vůči žalobkyni nesprávně uplatnila důkazy pocházející od jediného podniku, které byly nepodložené a vyvrácené svědectvími zaměstnanců žalobkyně.

38      Žalobkyně dále kritizuje konstatování Komise ohledně konkrétních schůzek.

–       K telefonickým hovorům, které žalobkyně přijala

39      Žalobkyně tvrdí, že Komise nesprávně vycházela z informací společností Solvay a Atofina, když konstatovala, že žalobkyně byla o výsledcích některých schůzek kartelu telefonicky informována.

40      Informace společnosti Solvay se týkaly čtyř schůzek „na vysoké úrovni“ mezi společnostmi Degussa, Solvay a Kemira (body 171 až 174, 211, 215 až 217 a 239 až 242 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Ohledně těchto schůzek se Komise opírala o prohlášení společnosti Solvay, podle něhož byly „ostatní hospodářské subjekty na trhu o výsledku těchto schůzek informovány“, přičemž „Solvay o konkrétních výsledcích těchto jednání například informovala společnost Foret (ve Španělsku) a Ausimont (v Itálii)“. Podle Komise toto prohlášení bylo potvrzeno společností Atofina (bod 172 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

41      Dané prohlášení společnosti Solvay neodůvodňuje zjištění, podle něhož společnost Solvay tvrdila, že žalobkyni „zpravidla vyčerpávajícím způsobem po telefonu […]“ informovala (bod 172 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Solvay neuvedla „kdo volal komu“, ani obsah toho, co bylo sděleno. S výjimkou schůzky v srpnu 1997 neupřesnila, na jaké schůzky odkazovala. Tento detail doplnila Komise sama. Prohlášení společnosti Solvay nemohla být potvrzena společností Atofina, která se schůzek neúčastnila. Atofina totiž ve skutečnosti odkázala na telefonní hovory společnosti Solvay při různých schůzkách, a sice schůzkách „skupiny B“, které se uskutečnily mezi koncem roku 1995 a začátkem roku 1997. Informace společností Solvay a Atofina se tedy vzájemně nepodporují.

42      Solvay kromě toho sama svoji účast na jedné ze čtyř dotčených schůzek, a sice schůzce konané ve Frankfurtu nad Mohanem v dubnu 1998, popřela (bod 217 odůvodnění napadeného rozhodnutí). V případě schůzky ze září 1998 v Bruselu Solvay nezmínila, že žalobkyni kontaktovala.

43      V průběhu slyšení se Komise marně snažila od společnosti Solvay získat konkrétnější informace. Bez upřesnění je prohlášení dané společnosti ohledně telefonických hovorů zbaveno důkazní hodnoty. V každém případě je vyvráceno svědectvím zaměstnanců žalobkyně, kteří popírají, že telefonické hovory ze strany společnosti Solvay přijímali.

44      Pokud jde o informace společnosti Atofina, Komise nesprávně vycházela z tvrzení zaměstnance této společnosti, podle něhož se žalobkyně čtyřikrát účastnila schůzek po telefonu (body 180 až 192 a 247 až 253 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Toto tvrzení nebylo žádným dalším účastníkem dotčených schůzek podpořeno.

45      Další důkazy ve spise zpochybňují věrohodnost informací dotyčného zaměstnance společnosti Atofina. Zejména v oznámení námitek se Komise opřela o jeho prohlášení, podle něhož se zástupce žalobkyně účastnil dne 12. února 1996 schůzky v Paříži (body 137 a 138 oznámení námitek). Žalobkyně prokázala, že tento údaj nebyl přesný, neboť pas údajného účastníka potvrdil, že v průběhu dotčeného týdne se nacházel ve Spojených státech. Komise toto pochybení v napadeném rozhodnutí nijak nezmínila. Kromě toho svědek společnosti Atofina opakovaně předložil tutéž stránku svých zápisů jako důkaz pro různé schůzky. Pokud jde o informace ohledně žalobkyně a její účasti na schůzkách, dotčené zápisy obsahovaly často otazníky. Komise k těmto skutečnostem při hodnocení věrohodnosti důkazů společnosti Atofina nepřihlédla.

46      Pokud jde o první dotčenou schůzku v Paříži v září 1997, původní informace společnosti Atofina neumožňovaly identifikovat zaměstnance žalobkyně, který byl údajně telefonicky kontaktován. Zaměstnanec žalobkyně, který byl označen v tabulce, již společnost Atofina následně připravila, v přísežném prohlášení popřel, že takový hovor přijal. Komise toto popření nezohlednila.

47      Komise měla za to, že skutečnost, že žalobkyně byla kontaktována, byla pravděpodobná s ohledem na dřívější kontakty a na její telefonickou účast na dvou následujících schůzkách (bod 186 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Stran údajných dřívějších kontaktů přitom napadené rozhodnutí uvádí pouze jediný telefonát přijatý o měsíc dříve (bod 172 odůvodnění napadeného rozhodnutí), který vyplývá z nepodpořených informací společnosti Solvay. Údajná telefonická účast žalobkyně na dvou následujících schůzkách vychází ze stejných informací společnosti Atofina, které nebyly podpořeny.

48      Pokud jde o druhou dotčenou schůzku ve Frankfurtu nad Mohanem ze dne 17. listopadu 1997 (body 188 až 192 odůvodnění napadeného rozhodnutí), zaměstnanec společnosti Atofina, který si v tomto protiřečí, označil nejprve jednoho zaměstnance, poté dva zaměstnance žalobkyně, kteří byly údajně kontaktováni. Komise tento rozpor neuvedla a sama se dopustila chyby stran jména označené osoby (poznámka pod čarou 204 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dotčená informace nebyla podpořena a označení zaměstnanci žalobkyně ji popřeli.

49      V rozporu s tvrzením Komise nebyly informace společnosti Atofina potvrzeny listinnými důkazy. Dotčené důkazy předložil tentýž zaměstnanec společnosti Atofina, a nemohly tak podpořit jeho vlastní tvrzení. Kromě toho se jednalo o tabulku vytvořenou během dotčené schůzky, která uváděla ceny podle zákazníka a podle výrobce (bod 192 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a která v případě žalobkyně obsahovala čtyři otazníky. Dané informace ostatně nebyly nutně poskytnuty žalobkyní, ale bylo je možné získat prostřednictvím jiných zdrojů, především prostřednictvím jejích zákazníků.

50      Degussa v odpovědi na oznámení námitek rovněž nepotvrdila údajný telefonní hovor se zaměstnancem žalobkyně. Společnost Degussa ve skutečnosti pouze shrnula obsah oznámení námitek, jenž obsahoval tvrzení společnosti Atofina, podle něhož některé další podniky, včetně žalobkyně, byly o této schůzce informovány a následně svoji účast na této schůzce potvrdila. Přiznání společnosti Degussa je pouze důkazem proti ní a žalobkyně se nijak netýká.

51      Pokud jde o třetí dotčenou schůzku ze dne 21. listopadu 1997 v Paříži (body 193 až 197 odůvodnění napadeného rozhodnutí), žádný další člen kartelové dohody, kromě společnosti Atofina, účast žalobkyně nezmínil. Komise se nesprávně opřela o tvrzení společnosti Atofina, které nebylo podpořeno a odporuje mu uvedené svědectví zaměstnance žalobkyně.

52      Kromě toho Komise nesprávně vycházela ze skutečnosti, že ceny, které žalobkyně uplatňovala, byly uvedeny v poznámkách sepsaných během dotčené schůzky (bod 197 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Většina tabulky obsahovala pouze hvězdičky. V případě několika uvedených cen se jednalo o cílené ceny, které zaměstnanec společnosti Atofina odhadl a z informací žalobkyně nevyplývaly. Stejná tabulka ostatně obsahovala informace ohledně dvou dalších výrobců, v jejichž případě Komise účast na této schůzce nekonstatovala. Komise sama připustila, že cílové ceny mohly být uvedeny pro výrobce, aniž by on o tom on věděl. Dotčená tabulka tedy informace společnosti Atofina nepodporuje.

53      Co se týče čtvrté dotčené schůzky ze dne 12. října 1998 v Düsseldorfu, poznámky zaměstnance společnosti Atofina nezmiňují zúčastněné osoby a pozdější vysvětlení, které k nim tento zaměstnanec podal, uvádí: „společnost FMC nebyla přítomna“. Pouze tabulka připravená pro účely žádosti o shovívavost, kterou společnost Atofina předložila, zmiňuje, že žalobkyně nebyla „přítomna, ale byla kontaktována telefonicky a zastoupena společností Solvay“. Žádný další účastník, včetně společnosti Solvay, účast žalobkyně na této schůzce nepotvrdil. Naopak společnost Degussa při dotazu k této skutečnosti uvedla, že „pokud ví […], tak čtvrtý podnik se schůzky neúčastnil“. V tomto ohledu Komise nesprávně pouze uvedla, že „tři další podniky konání této schůzky potvrdily“ (bod 253 odůvodnění napadeného rozhodnutí), aniž přihlédla ke skutečnosti, že žádný z těchto podniků informace společnosti Atofina ohledně žalobkyně nepotvrdil. Kromě toho, když Komise uvedla, že prohlášení společnosti Atofina byla „ve vztahu k důkazům, které Komise vlastnila, pravděpodobná“ (bod 253 odůvodnění napadeného rozhodnutí), pouze tím odkázala na další nepodpořená tvrzení společnosti Atofina. Její odůvodnění se tedy pohybuje v kruhu.

54      Je tedy třeba dospět k závěru, že tvrzení zaměstnance společnosti Atofina, že telefonicky kontaktoval zaměstnance žalobkyně, je nepodložené. Naopak svědectví zaměstnanců žalobkyně o tom, že k telefonním hovorům nedošlo, je posíleno mlčením ostatních členů kartelové dohody ohledně této záležitosti a otazníky v poznámkách ze schůzek poskytnutých společností Atofina. Informace o cenách žalobkyně, jež jsou v těchto poznámkách obsaženy, mohly pocházet z jiných zdrojů. Dané poznatky jako celek tedy svědčí o neúčasti žalobkyně na dotčených schůzkách.

–       Ke kontaktům v rámci zasedání CEFIC

55      Žalobkyně tvrdí, že Komise konstatovala nesprávně její účast na šesti schůzkách kartelové dohody, které se uskutečnily v rámci zasedání CEFIC v období mezi květnem 1997 a listopadem 1999. Uvádí, že její zaměstnanci se dotčených zasedání CEFIC účastnili. Každý z nich nicméně potvrdil, že v rámci těchto zasedání se nepodílel na aktivitách kartelu. Komise přitom svědectví zaměstnanců žalobkyně bez odůvodnění odmítla.

56      Pouhá účast na schůzce kartelu účast na kartelu neprokazuje. Podnik může prokázat svoji neúčast na aktivitách kartelu zejména tím, že prokáže, že svým konkurentům naznačil, že nesdílí jejich postoj.

57      O schůzkách v Seville z května 1997, zaměstnanec žalobkyně, který se jich účastnil, v tomto ohledu Komisi sdělil, že jasně prohlásil, že jeho podnik se „rozvíjel v Německu“ a neměl „zájem“ na jakémkoli omezování cen, a dále že o nich odmítl jednat. Předmětné svědectví je potvrzeno skutečností, že po tomto prohlášení odpovědný zaměstnanec společnosti Degussa na jedné z těchto schůzek bouchnul při odchodu z místnosti dveřmi (bod 162 odůvodnění napadeného rozhodnutí). V důsledku toho nebyl zástupce žalobkyně pozván následující den na večeři do restaurace (bod 163 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

58      Podle svědectví téhož zaměstnance žalobkyně vedlo zasedání CEFIC z května 1998 v Évian-les-Bains ke stejnému výsledku. Malí výrobci, včetně žalobkyně, odmítli přistoupit k protisoutěžním dohodám, neboť chtěli pokračovat v jednání soutěžním způsobem.

59      Zaměstnanci žalobkyně se ani nepodíleli na jednáních kartelu během čtyř dalších schůzek v rámci zasedání CEFIC (body 198 až 207, 254 až 258, 264 a 265, 273 až 275 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dané schůzky se konaly v restauracích, barech nebo v kuloárech hotelů. Lze si obtížně představit vícestranné schůzky kartelu na takto veřejných místech. Diskuze tedy musely probíhat dvoustranně nebo až po odchodu zaměstnanců žalobkyně z restaurace.

60      Komise se nezabývala skutečností, že žalobkyně svoji účast na těchto jednáních popřela. Uvedla, že žalobkyně neprokázala, že její zaměstnanci se od protisoutěžních jednání distancovali (bod 207 odůvodnění napadeného rozhodnutí), přestože v případě jedné ze schůzek připustila, že „si lze představit, že […] některá jednání se konala spíše dvoustranně“ (bod 167 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Jelikož podle žalobkyně byly diskuze dvoustranné, její zaměstnanci o nich nevěděli a nemohli se od nich distancovat.

61      Ohledně večeře konané v rámci zasedání CEFIC v Bruselu dne 26. listopadu 1997, podle bodu 199 odůvodnění napadeného rozhodnutí společnosti „Degussa, EKA, Solvay a Atofina uvedly, že [žalobkyně a společnost Kemira] byly skutečně přítomny, že o protiprávní povaze níže popsaných jednání zajisté věděly a účastnili se jich“. Avšak společnost EKA Chemicals žalobkyni vůbec nezmínila. Společnost Solvay vytvořila seznam účastníků, na němž zaměstnanci žalobkyně nebyli uvedeni, i když dodala, že „pravděpodobně všichni další účastníci“ zasedání byli přítomni.

62      Údaje od společnosti Atofina a Degussa zmiňují pouze osoby přítomné na večeři, mezi kterými byli i zástupci žalobkyně, aniž potvrzovaly účast těchto zástupců na protisoutěžních diskuzích.

63      Ohledně schůzky v rámci zasedání CEFIC v listopadu 1999 (body 273 až 275 odůvodnění napadeného rozhodnutí) Komise opomenula uvést, že předmětná schůzka se konala na veřejném místě, a sice v kuloáru hotelu při příležitosti oficiální večeře. Jednání musela být dvoustranná a neexistuje dostatečně přesný a shodující se důkaz o účasti žalobkyně na daných jednáních.

–       Ke schůzce ze dne 13. července 1998 v Königswinteru

64      Žalobkyně tvrdí, že Komise nesprávně uvedla, že její generální ředitel se účastnil schůzky se společnostmi Solvay a Degussa v Königswinteru v červenci 1998 týkající se uzavření závodu společnosti Atochem (bod 233 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dotyčný zaměstnanec účast na této schůzce popřel a předložil účet od taxi služby s jeho jménem, který prokazoval, že toho dne byl v Barceloně.

65      Komise tento důkaz nevyvrátila a pouze naznačila, že zaměstnanec žalobkyně mohl být současně přítomen na setkání v Königswinteru a později téhož dne využít taxi služby v Barceloně. Ohledně dalších setkání společnost Degussa předložila účty z restaurace obsahující seznam účastníků. Pro dotčenou schůzku však Komise ze strany společnosti Degussa nebo Solvay více důkazů nezískala. Solvay účast žalobkyně na této schůzce nepotvrdila.

66      Skutečnost, že žalobkyně se neúčastnila diskuzí ohledně uzavření závodu společnosti Atochem je posílena její neúčastí na následujících schůzkách na toto téma. Komise nesprávně konstatovala, že společnost Solvay potvrdila účast žalobkyně na dohodě se společností Atochem (bod 244 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Solvay podrobnosti této údajné účasti neupřesnila a Degussa na ni nijak neodkazuje. Je možné, že Solvay omylem odkázala na legální dodavatelskou smlouvu, jež v rozhodné době mezi žalobkyní a společností Atochem existovala.

67      V bodě 234 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise neuvádí, že by žalobkyně souhlasila s finanční odměnou společnosti Atochem. Neopodstatněnost prohlášení společnosti Solvay v tomto smyslu je zdůrazněna pozdějšími skutečnostmi, především nepřítomností žalobkyně na následující schůzce v říjnu 1998, která se uskutečnila mezi společnostmi Solvay, Degussa a Atofina. Z bodu 245 odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom vyplývá, že na této schůzce Degussa a Solvay přesvědčily společnost Atochem, aby za úplatu, kterou poskytnou, závod uzavřela.

–       Ke schůzce se společností Degussa ze dne 28. září 1998 v Bruselu

68      Žalobkyně tvrdí, že Komise posoudila chybně informace od společnosti Degussa o dvoustranné schůzce ze září 1998. Podle bodu 241 odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo předmětem této schůzky informovat žalobkyni o výsledcích ranní schůzky konané téhož dne. Ve skutečnosti Degussa pouze uvedla, že „předmětem schůzky byla obecná diskuze o vývoji evropského trhu s PV, zejména o zvýšené úrovni dosažených cen a o šancích takovou úroveň udržet“. Degussa neodkázala na žádnou dohodu o cenách nebo o podílech na trhu, ale poznamenala, že diskuze byla „obecná“.

–       Ke schůzkám ohledně PS

69      Žalobkyně uvádí, že její zaměstnanec si pamatuje, že se účastnil dvou ze čtyř schůzek ohledně PS, které jsou v napadeném rozhodnutí uvedeny (body 237 a 238, 259 až 263, 267 až 270 a 276 až 279 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a sice schůzek z počátku roku 1999 v Miláně a z prosince 1999 ve Fribourgu.

70      Předmětem těchto schůzek bylo jednat o prostředcích, jež dané průmyslové odvětví mohlo použít za účelem zmírnění obav z dopadů jedné složky PS na zdraví. S přihlédnutím k těmto obavám žalobkyně již začala připravovat vývoj „alternativního výrobku“, perkarbonátu sodného (dále jen „PKS“). Je politováníhodné, že během dotčených schůzek se ostatní výrobci zapojili do protiprávních diskuzí. Uvedené diskuze žalobkyni nezajímaly, neboť se již rozhodla postupně PS opustit ve prospěch PKS. Její zástupce se tedy protiprávních diskuzí neúčastnil. Toto vysvětlení je podpořeno společností Degussa, která potvrdila, že dotčené schůzky se konaly „náhodně“ v rámci legálních jednání.

71      Pokud jde o další schůzky ohledně PS, tedy schůzky ze září 1998 v Lyonu a v létě 1999 v Bâle, údajná účast žalobkyně vyplývá pouze z nepodložených informací společnosti Solvay. Komise nezohlednila svědectví dotčeného zaměstnance žalobkyně, který si na účast na uvedených schůzkách nepamatuje.

–       Argumenty rozvinuté v rámci repliky

72      V replice žalobkyně uplatňuje skutečnost, že Komise porušila zásadu presumpce neviny, neboť neměla přesné a shodující se důkazy o její účasti na aktivitách kartelové dohody.

73      Zaprvé Komise nezohlednila důkazy na podporu tvrzení žalobkyně a tím zkreslila další důkazy, aby odůvodnila svůj závěr. Podle žalobkyně Komise nepřihlédla ke skutečnosti, že nejlepšími důkazy byla přímá svědectví jejích zaměstnanců, uplatnila neodůvodněné domněnky k její újmě, pozměnila důkazy, které svědčily v její prospěch, přirovnala její účast na zasedáních CEFIC, které jsou legální, k aktivitám kartelu a „přikrášlila“ důkazy k její újmě.

74      Komise důkazy nezohlednila objektivně a jako celek. Nepřihlédla k důkazům, které potvrzovaly, že žalobkyně přistupovala k rozdělování trhu agresivně, že konkurenti ztratili podíly na trhu v její prospěch a stěžovali si na to a že byly ukončeny dva pokusy o schůzku kartelové dohody, jelikož žalobkyně se jich odmítla účastnit. Komise nezískala další důkazy týkající se nepodpořených tvrzení proti žalobkyni.

75      Zadruhé žalobkyně kritizuje skutečnost, že Komise za účelem ověření pravdivosti výpovědí jejích zaměstnanců nepoužila křížový výslech. Žalobkyně byla jediným podnikem, který svědky při slyšení před Komisí představil. Žádná ze tří společností, které proti žalobkyni svědčily, svědky při slyšení nepředstavily. Řada důkazů předložených společností Degussa a Solvay byla z větší části z anonymních zdrojů. Komise nepřihlédla k prohlášením zaměstnanců žalobkyně, neboť nebyla provedena pod přísahou.

76      Zatřetí místě žalobkyně tvrdí, že Komise představila chybně poznatky získané po slyšení.

77      Úředník pro slyšení při slyšení upřesnil, že některé důkazy, o něž se Komise opírala, zejména tvrzení anonymních zdrojů, které předložila společnost Solvay o telefonních hovorech žalobkyni, nebyly věrohodné. Po slyšení ovšem Komise další důkazy nezískala.

78      Zejména ke schůzkám v Seville z května 1997 Komise v žalobní odpovědi nesprávně uvedla, že po slyšení získala potvrzení některých skutkových aspektů od jiných podniků a poskytla žalobkyni možnost uplatnit svůj názor. Jiné příspěvky ohledně těchto schůzek po slyšení nenásledovaly.

79      V rozporu s tím co tvrdí Komise, žalobkyni předané doplňující informace, neměly na údajné telefonické hovory od společnosti Solvay žádnou vazbu. V jejich příspěvcích následujících po slyšení společnosti Solvay a Degussa pouze popsaly obsah oznámení námitek ohledně některých konkrétních bodů (schůzku ve Frankfurtu nad Mohanem z listopadu 1997, pokud jde o společnost Degussa, a schůzku v Königswinteru z července 1998, pokud jde o společnost Solvay) a potvrdily účast jejich zaměstnanců. Žádná z těchto společností původně účast žalobkyně na těchto schůzkách nezmínila. Komise sama uznala, že odpověď společnosti Solvay byla „nepřímá“ a že společnost Degussa žalobkyni „výslovně“ nezahrnula.

80       Komise učinila protichůdná tvrzení. O společnosti Kemira měla za to, že nebylo nerozumné se domnívat, že různá jednání v rámci zasedání CEFIC byla vedena spíše dvoustranně (bod 167 odůvodnění napadeného rozhodnutí). O žalobkyni Komise přitom nesprávně tvrdila, že nebylo možné, aby se její zástupci účastnili týchž schůzek a nevěděli o koluzi.

81      Zapáté Komise zkreslila některé důkazy ve prospěch. Zaprvé jde o informace, podle nichž byla žalobkyně součástí skupiny „neposlušných žáků“, neboť chtěla zvýšit celkové kapacity v Evropě na úkor cen. Komise tento důkaz neprávem odmítla, když v žalobní odpovědi uvedla pouze to, že svědčil o snaze žalobkyně využít kartelovou dohodu ve svůj prospěch.

82      Zadruhé, co se týče schůzek v Seville konaných v rámci zasedání CEFIC, zaměstnanec žalobkyně uvedl, že se odmítl účastnit jakéhokoliv jednání kartelové dohody, a v důsledku toho zástupci společnosti Solvay a Degussa opustili místnost, kde schůzka probíhala. Tím, že Komise odmítla toto svědectví uznat, opřela se o svůj vlastní nepodložený výklad důvodů, proč společnosti Solvay a Degussa opustily jednací místnost, kterým je, že malí výrobci, včetně žalobkyně, byli s nabídkami nespokojeni pravděpodobně z důvodu podílu na trhu, který jim byl přidělen. Na podporu tohoto tvrzení Komise neexistuje jediný důkaz. Žalobkyně má naopak za to, že náhlý konec schůzek v Seville související se stížnostmi soutěžitelů na snížení jejich cen a zvýšení jejich podílu na trhu prokazuje, že svým konkurentům upřesnila, že se těchto schůzek účastnila z jiných důvodů, než z jakých se jich účastnili oni.

83      Zašesté Komise zkreslila některé listinné důkazy.

84      Zaprvé, co se týče razítka v pase zaměstnance žalobkyně svědčícího o jeho vstupu na území Spojených států dne 10. února 1996, Komise nesprávně tvrdí, že nutně neprokazuje, že dotčený zaměstnanec nemohl být o dva dny později v Paříži. Podle žalobkyně však není možné, aby dotčený zaměstnanec odletěl dne 10. února do Spojených států, strávil tam 24 hodin, letěl v noci zaoceánským letem zpátky, šel přímo na schůzku kartelové dohody dne 12. února a následně se vrátil do Spojených států. Pokud by tomu tak bylo, pak by v jeho pase bylo podle žalobkyně další razítko. Zaměstnanec společnosti Atofina tak nesprávně potvrdil, že zástupce žalobkyně byl dne 12. února 1996 v Paříži. Pokud se doplní skutečnost, že společnost Atofina byla v řadě případů jediná, kdo tvrdil, že žalobkyně se účastnila schůzek kartelové dohody a že některé z těchto informací obsahovaly otazníky, je tím věrohodnost informací této společnosti zpochybněna.

85      Zadruhé, pokud jde o účtenku od taxislužby z Barcelony ze dne 13. července 1998 se jménem zaměstnance žalobkyně, který se údajně účastnil schůzky v Königswinteru ve stejný den, Komise tuto informaci zcela neopodstatněně zpochybnila a uvedla, že daná účtenka mohla být vydána téhož dne v jiný okamžik (bod 236 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Nad takovou spekulací přitom musí převážit presumpce neviny.

86      Zatřetí poznámky ze schůzek předložené společností Atofina, které v kolonce cen žalobkyně obsahují otazníky, svědčí o tom, že Atofina neměla o cenách žalobkyně žádnou informaci, neboť posledně uvedená nebyla na schůzce přítomna. Komise nicméně v žalobní odpovědi nesprávně uvedla, že tyto otazníky odráží „opatrnost“ zaměstnance společnosti Atofina. Komise nezvážila jiné vysvětlení navrhnuté žalobkyní, podle něhož dotčená informace „mohla pocházet odkudkoliv“. Ohledně této schůzky tak Komise zkreslila jasné svědectví zaměstnance žalobkyně, které se opíralo o listinné důkazy.

87      Začtvrté Komise uvedla, že poznámka zaměstnance společnosti Atofina vztahující se ke schůzce v Düsseldorfu v říjnu 1998 žalobkyni opakovaně zmiňovala. Podle žalobkyně není dotčená poznámka jasná, ale z pozdějších vysvětlení společnosti Atofina vyplývá, že odkazuje na schůzku následující po schůzce v Düsseldorfu, která se měla konat dne 9. listopadu, během níž měl být přijat „definitivní model“, a zmiňuje „komentář ke způsobu, jak přinutit [žalobkyni], aby na nátlak společnosti Solvay přijala svoje podíly na trhu“. V říjnu 1998 žalobkyně opět odmítla účast na aktivitách v rámci kartelu. Avšak Komise se nesprávně opřela o pouhý fakt, že bylo zmíněno jméno žalobkyně, aniž přezkoumala obsah zápisu.

88      Zasedmé Komise tím, že doplnila neexistující detaily nebo zveličila zjištěná fakta, důkazy „přikrášlila“.

89      Zaprvé, pokud jde o dvoustranou schůzku se společností Degussa v září 1998 v Bruselu, kterou žalobkyně popírá, Komise uvedla, že tato spočívala v „debriefingu“ ranní schůzky (bod 241 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Informace společnosti Degussa však o takovém „debriefingu“ mlčí a žádnou diskuzi o PS nebo o zmrazení podílů na trhu s PV nezmiňují. Pokud jde o PV, společnost Degussa výslovně uvedla, že jednání zůstala „obecná“. Závěry Komise jsou nepodložené.

90      Zadruhé, pokud jde o schůzky v Seville, v rozporu s tím, co tvrdí Komise, žalobkyně se od protisoutěžních diskuzí distancovala, když se do činností v rámci kartelové dohody odmítla zapojit, což vedlo k „náhlému odchodu“ zástupců společností Degussa a Solvay, a tedy k uzavření této řady schůzek. Atofina prohlásila, že dané schůzky byly s odchodem zástupců společností Degussa a Solvay ukončeny. Komise v tomto ohledu zkreslila důkazy ve spise.

91      Zatřetí, co se týče tvrzení Komise, že společnost Atofina podpořila prohlášení společnosti Solvay ohledně telefonních hovorů, je třeba zdůraznit, že informace společnosti Solvay a Atofina se jasně vztahovaly k odlišným schůzkám. Daná prohlášení se tak, pokud jde o účastníky nebo období těchto schůzek, překrývat nemohla.

92      Zaosmé žalobkyně tvrdí, že vzhledem k tomu, že společnosti Solvay a Atofina předložily žádosti o shovívavost souběžně, „soutěžily o to být první“, kdo poskytne významnou přidanou hodnotu důkazům, které již Komise vlastnila, což zpochybňuje věrohodnost jejich prohlášení.

93      Podniky, které podaly žádost o shovívavost, nemohly vzpomínky svých zaměstnanců ověřit, ani předložit jasné a konkrétní důkazy. Například Komise odkázala na bod 236 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle něhož Solvay ve své odpovědi na oznámení námitek „dobrovolně potvrdila“ schůzku z Köningswinteru z července 1998, zatímco v žalobní odpovědi v závorkách doplnila: „budeme muset ověřit, zda to bylo skutečně dobrovolné nebo na žádost Komise“. Pokud jde o schůzku v Düsseldorfu v říjnu 1998, Degussa obdobně na žádost Komise „pokračovala v dotazování“ svých zaměstnanců ohledně účastníků.

94      Závěrem žalobkyně uvádí, že nikdy nebyla uznána vinnou za provozování protisoutěžních činností. Její zaměstnanci svědčili při slyšení a učinili prohlášení, která vyvracejí tvrzení uvedená v oznámení námitek. O získání shovívavosti usilovaly právě podniky odpovědné za opakování protiprávního jednání a při „honbě“ za tímto cílem předložily v dopisech svých advokátů nebo záhadných ručně psaných poznámkách „plných otazníků“ tvrzení nejasná, nepodpořená a často z anonymních zdrojů. Komise neposkytla žádné vysvětlení, které by umožnilo upřednostnit tyto důkazy ve vztahu k jasným a nesporným důkazům předloženým žalobkyní.

95      Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.

 Závěry Tribunálu

96      Podle čl. 81 odst. 1 ES jsou se společným trhem neslučitelné, a proto zakázané, veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na společném trhu.

97      K tomu, aby existovala dohoda ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES, postačuje, aby dotčené podniky vyjádřily svou společnou vůli chovat se na trhu určitým způsobem (rozsudky Tribunálu ze dne 17. prosince 1991, Hercules Chemicals v. Komise, T‑7/89, Recueil, s. II‑1711, bod 256, a ze dne 20. března 2002, HFB a další v. Komise, T‑9/99, Recueil, s. II‑1487, bod 199).

98      Lze se domnívat, že dohoda ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES je uzavřena, jakmile existuje shoda vůle k omezení hospodářské soutěže jako takovému, i když konkrétní prvky zamýšleného omezení jsou ještě předmětem jednání (viz v tomto smyslu rozsudek HFB a další v. Komise, bod 97 výše, body 151 až 157 a 206).

99      Pojem jednání ve vzájemné shodě odkazuje na formu koordinace mezi podniky, která ač nedospěla až k uzavření dohody ve vlastním slova smyslu, vědomě předchází rizikům hospodářské soutěže prostřednictvím praktické spolupráce mezi podniky (rozsudky Soudního dvora ze dne 8. července 1999, Komise v. Anic Partecipazioni, C‑49/92 P, Recueil, s. I‑4125, bod 115, a Hüls v Komise, C‑199/92 P, Recueil, s. I‑4287, bod 158).

100    V tomto ohledu čl. 81 odst. 1 ES brání jakýmkoliv přímým nebo nepřímým kontaktům mezi hospodářskými subjekty, které mohou buď ovlivnit tržní chování skutečného nebo potenciálního soutěžitele, nebo takovému soutěžiteli odhalit chování, o kterém tyto subjekty rozhodly, že jej budou samy uskutečňovat na trhu, nebo které zamýšlí samy uskutečňovat na trhu, jestliže je účelem nebo důsledkem těchto kontaktů omezení hospodářské soutěže (viz v tomto smyslu rozsudek Komise v. Anic Partecipazioni, bod 99 výše, body 116 a 117).

101    Sdělení informací svým soutěžitelům za účelem připravení protisoutěžní dohody postačuje k prokázání existence jednání ve vzájemné shodě ve smyslu článku 81 ES (rozsudek Tribunálu ze dne 6. dubna 1995, Tréfilunion v. Komise, T‑148/89, Recueil, s. II‑1063, bod 82, a ze dne 8. července 2008, BPB v. Komise, T‑53/03, Sb. rozh. s. II‑1333, bod 178).

102    Podle ustálené judikatury pojmy dohody a jednání ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES zahrnují formy koluze, které mají stejnou povahu a odlišují se pouze intenzitou a formami, ve kterých se projevují (rozsudky Komise v. Anic Partecipazioni, bod 99 výše, body 131 a 132, a HFB a další v. Komise, bod 97 výše, bod 190).

103    V rámci komplexního protiprávního jednání, jehož se po dobu několika let účastnilo více výrobců a jehož cílem je společná regulace trhu, nelze požadovat, aby Komise přesně kvalifikovala protiprávní jednání jako dohodu či jednání ve vzájemné shodě, neboť na obě tyto formy protiprávního jednání se v každém případě vztahuje článek 81 ES (viz v tomto smyslu rozsudek Komise v. Anic Partecipazioni, bod 99 výše, body 111 až 114, a rozsudek Tribunálu ze dne 20. dubna 1999, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, T‑305/94 až T-307/94, T‑313/94 až T‑316/94, T‑318/94, T‑325/94, T‑328/94, T‑329/94 a T‑335/94, Recueil, s. II‑931, bod 696).

104    Dvojí kvalifikaci protiprávního jednání jako dohodu „a/nebo“ jednání ve vzájemné shodě je třeba chápat jako komplexní celek, jenž zahrnuje skutkové okolnosti, z nichž některé byly kvalifikovány jako dohoda a jiné jako jednání ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES, který pro tento typ komplexního protiprávního jednání nestanoví zvláštní kvalifikaci (rozsudky Hercules Chemicals v. Komise, bod 97 výše, bod 264, a HFB Holdings a další v. Komise, bod 97 výše, bod 187).

105    Co se týče provádění důkazů o protiprávním jednání, je třeba připomenout, že Komise je povinna předložit důkazy, které mohou právně dostačujícím způsobem prokázat existenci skutečností zakládajících protiprávní jednání porušující čl. 81 odst. 1 ES (rozsudek Soudního dvora ze dne 17. prosince 1998, Baustahlgewebe v. Komise, C‑185/95 P, Recueil, s. I‑8417, bod 58).

106    Komise v tomto ohledu musí uvést přesné a shodující se důkazy (viz rozsudek Tribunálu ze dne 6. července 2000, Volkswagen v. Komise, T‑62/98, Recueil, s. II‑2707, bod 43 a citovaná judikatura).

107    Nicméně těmto kritériím nemusí nutně odpovídat žádný z důkazů předložených Komisí ve vztahu ke každému jednotlivému prvku protiprávního jednání. Stačí, když soubor nepřímých důkazů, kterého se orgán dovolává, odpovídá tomuto požadavku jako celek (viz rozsudek Tribunálu ze dne 8. července 2004, JFE Engineering a další v. Komise, T‑67/00, T‑68/00, T‑71/00 a T‑78/00, Sb. rozh. s. II‑2501, bod 180 a citovaná judikatura).

108    Nepřímé důkazy uplatněné Komisí v rozhodnutí za účelem prokázání, že podnik porušil čl. 81 odst. 1 ES, musí být posuzovány nikoliv izolovaně, ale jako celek (viz rozsudek BPB v. Komise, bod 101 výše, bod 185 a citovaná judikatura).

109    Rovněž je třeba zohlednit skutečnost, že protisoutěžní činnosti se odehrávají tajně, a proto musí být existence protisoutěžní praktiky nebo dohody ve většině případů dovozena z určitého počtu shodujících se skutečností a nepřímých důkazů, které mohou jako celek představovat, neexistuje-li jiné logické vysvětlení, důkaz o porušení pravidel hospodářské soutěže (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, s. I‑123, body 55 až 57).

110    Stran rozsahu soudního přezkumu, Tribunál je podle ustálené judikatury obecně povinen, je-li mu předložena žaloba na neplatnost rozhodnutí vydaného podle čl. 81 odst. 1 ES, provést celkový přezkum otázky, zda jsou splněny podmínky pro použití čl. 81 odst. 1 ES či nikoli (viz rozsudek Tribunálu ze dne 26. října 2000, Bayer v. Komise, T‑41/96, Recueil, s. II‑3383, bod 62 a citovaná judikatura).

111    Má-li soudce pochybnosti, musí být tato skutečnost ku prospěchu podniku, jemuž je určeno rozhodnutí, kterým se konstatuje protiprávní jednání, v souladu se zásadou presumpce neviny, která se jakožto obecná zásada práva Unie uplatní zejména na řízení o porušení pravidel hospodářské soutěže použitelných na podniky, která mohou vést k uložení pokut nebo penále (rozsudek Hüls v. Komise, bod 99 výše, body 149 a 150).

112    Ve světle těchto úvah je tedy třeba přezkoumat, zda Komise v projednávané věci právně dostačujícím způsobem prokázala, že žalobkyně se na dotčeném protiprávním jednání podílela.

–       Úvodní poznámky

113    Žalobkyně vznáší řadu obecných výtek vztahujících se k provedení důkazů v projednávané věci tím, že se dovolává zaprvé snížené důkazní hodnoty důkazů předložených podniky, které podaly žádost o shovívavost, zadruhé použití nepodložených informací pocházejících z jediného zdroje, zatřetí skutečnosti, že opačná svědectví jejích zaměstnanců nebyla vyvrácena a začtvrté nevyhovění návrhům, které úředník pro slyšení učinil během slyšení.

114    Ačkoliv se tyto výtky do velké míry překrývají s námitkami směřujícími proti skutkovým okolnostem, které Komise v napadeném rozhodnutí uvedla, přesto jim je třeba věnovat určité úvodní poznámky.

115    Zaprvé k argumentům žalobkyně ohledně hodnoty předložených důkazů v rámci žádostí o shovívavost je třeba připomenout, že pouhý fakt, že informace byla předložena podnikem, jenž podal žádost o shovívavost, její důkazní hodnotu nezpochybňuje.

116    Podle ustálené judikatury totiž žádné ustanovení ani žádná obecná zásada práva Unie Komisi nezakazuje, aby vůči podniku použila prohlášení jiných stíhaných podniků (rozsudek Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, bod 103 výše, bod 512). Prohlášení učiněná v rámci oznámení o spolupráci nemohou být jen z tohoto pouhého důvodu považována za prohlášení bez důkazní hodnoty (rozsudek Tribunálu ze dne 8. července 2008, Lafarge v. Komise, T‑54/03, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 57 a 58).

117    Určitá nedůvěra k dobrovolným výpovědím hlavních účastníků protiprávní kartelové dohody je pochopitelná, jelikož tito účastníci by mohli zmenšovat význam svého přispění k protiprávnímu jednání a zvyšovat význam takového přispění ostatních účastníků. Nicméně s ohledem na logiku, která je vlastní postupu podle oznámení o spolupráci, požadování výhody na základě tohoto oznámení za účelem dosažení snížení výše pokuty nutně nevede k podnětu předložit zkreslené důkazy, pokud jde o ostatní účastníky dané kartelové dohody. Jakákoliv snaha uvést Komisi v omyl by totiž mohla zpochybnit upřímnost a úplnost spolupráce podniku, a ohrozit tak možnost, že získá úplnou výhodu na základě oznámení o spolupráci (rozsudky Tribunálu ze dne 16. listopadu 2006, Peróxidos Orgánicos v. Komise, T‑120/04, Sb. rozh. s. II‑4441, bod 70, a Lafarge v. Komise, bod 116 výše, bod 58).

118    Zvláště je namístě mít za to, že skutečnost, že osoba přiznala, že se dopustila protiprávního jednání, a přiznala tak existenci skutečností, které jdou nad rámec skutečností, jejichž existence mohla být přímo dovozena z předmětných dokumentů, a priori znamená, že se tato osoba, neexistují-li zvláštní okolnosti, které by mohly svědčit o opaku, rozhodla mluvit pravdu. Prohlášení, která jsou v rozporu se zájmy prohlašujícího, tak musí být v zásadě považována za zvlášť hodnověrné důkazy (rozsudky Tribunálu JFE Engineering v. Komise, bod 107 výše, body 211a 212; ze dne 26. dubna 2007, Bolloré a další v. Komise, T‑109/02, T‑118/02, T‑122/02, T‑125/02 a T‑126/02, T‑128/02 a T‑129/02, T‑132/02 a T‑136/02, Sb. rozh. s. II‑947, bod 166, a Lafarge v. Komise, bod 116 výše, bod 59).

119    Avšak prohlášení učiněná obviněnými podniky v rámci žádostí o shovívavost je třeba posuzovat s opatrností a obecně je nelze bez potvrzení přijmout.

120    Podle ustálené judikatury totiž nemůže být prohlášení podniku obviněného z účasti na kartelové dohodě, jehož správnost je popírána několika ostatními obviněnými podniky, považováno za dostatečný důkaz existence protiprávního jednání spáchaného těmito posledně uvedenými podniky, aniž je podpořeno jinými důkazy (rozsudky Tribunálu JFE Engineering v. Komise, bod 107 výše, bod 219; ze dne 25. října 2005, Groupe Danone v. Komise, T‑38/02, Sb. rozh. s. II‑4407, bod 285; Bolloré a další v. Komise, bod 118 výše, bod 167, a Lafarge v. Komise, bod 116 výše, bod 293; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek Enso-Gutzeit v. Komise, bod 32 výše, bod 91).

121    Za účelem přezkumu důkazní hodnoty prohlášení podniků, které podaly žádost o shovívavost, Tribunál přihlédne zejména k významu shodujících se nepřímých důkazů podporujících relevanci těchto prohlášení, a dále k neexistenci nepřímých důkazů, že tyto podniky měly sklon zmenšovat význam svého přispění k protiprávnímu jednání a zvyšovat význam přispění ostatních podniků (viz v tomto smyslu rozsudky Peróxidos Orgánicos v. Komise, bod 117 výše, bod 70, a Lafarge v. Komise, bod 116 výše, body 62 a 295).

122    Zadruhé, pokud jde o námitku žalobkyně vycházející ze skutečnosti, že ohledně některých skutkových okolností se Komise opírala o jediný důkaz, je třeba připomenout, že žádná zásada práva Unie nebrání tomu, aby Komise svůj závěr o existenci protiprávního jednání založila na jediném listinném důkazu, je-li jeho důkazní hodnota nepochybná a za předpokladu, že dotčený důkaz sám o sobě dokládá existenci protiprávního jednání s určitostí (rozsudek Tribunálu ze dne 15. března 2000, Cimenteries CBR a další v. Komise, T‑25/95, T‑26/95, T‑30/95 až T‑32/95, T‑34/95 až T‑39/95, T‑42/95 až T‑46/95, T‑48/95, T‑50/95 až T‑65/95, T‑68/95 až T‑71/95, T‑87/95, T‑88/95, T‑103/95 a T‑104/95, Recueil, s. II‑491, bod 1838).

123    S ohledem na judikaturu citovanou v bodě 120 výše se tato hypotéza ovšem obecně neuplatní na pouhá prohlášení obviněného podniku, která jsou-li zpochybněna ostatními dotyčnými podniky, musí být podpořena dalšími a nezávislými důkazy.

124    Tento závěr však lze zmírnit v případě, kdy prohlášení spolupracujícího podniku je zvláště důvěryhodné, neboť za takových okolností je požadovaný stupeň potvrzení nižší po stránce přesnosti i intenzity.

125    V případě, kdy soubor nepřímých shodujících se důkazů umožňuje podpořit existenci a některé specifické aspekty koluze, která je uvedena v prohlášení předloženém v rámci spolupráce, dané prohlášení může samo o sobě k potvrzení ostatních aspektů napadeného rozhodnutí stačit (viz v tomto smyslu rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 107 výše, body 220 a 334). Za těchto podmínek se Komise může opírat výhradně o uvedené prohlášení za předpokladu, že věrohodnost toho, co bylo tvrzeno, nevzbuzuje pochybnosti a že informace nejsou neurčité.

126    I za předpokladu, že by prohlášení podniku nebylo, pokud jde o konkrétní skutečnosti, které potvrzuje, podpořeno, může mít určitou důkazní hodnotu při potvrzení existence protiprávního jednání v rámci souboru nepřímých shodujících se důkazů, které Komise zohlednila. V rozsahu, v němž se v dokumentu nacházejí specifické informace, které odpovídají informacím obsaženým v jiných dokumentech, je třeba mít za to, že tyto poznatky se mohou vzájemně posilovat (viz v tomto smyslu rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 107 výše, bod 275).

127    Kromě toho Komise musí mít možnost vyvodit z období, k němuž se vztahuje relativně mnoho důkazů, závěry ohledně jiných období, ve vztahu k nimž může být mezi jednotlivými důkazy větší časový odstup. Je tak zapotřebí vskutku pádného vysvětlení, aby soud nabyl přesvědčení, že během určité fáze řady schůzek došlo k naprosto odlišným událostem, než ke kterým došlo během schůzek dřívějších a pozdějších, přestože se těchto schůzek účastnil stejný okruh účastníků, konaly se za obdobných vnějších okolností a měly nepopiratelně tentýž účel (závěry soudce Vesterdorfa při výkonu funkce generálního advokáta k rozsudku Tribunálu ze dne 24. října 1991, Rhône-Poulenc v. Komise, T‑1/89, Recueil, s. II‑867, II‑885, společné stanovisko k rozsudkům zvaným „polypropylén“, Recueil, s. II‑954).

128    Zatřetí žalobkyně tvrdí, že Komise v rámci hodnocení důkazů nevyslechla její zaměstnance a nepřihlédla k jejich svědectvím.

129    Žalobkyně zejména tvrdí, že konstatování protiprávního jednání do velké míry spočívá na prohlášeních společnosti Solvay a prohlášeních zaměstnance společnosti Atofina, která potvrzují, že někteří z jejích zaměstnanců, ač nepřítomných na řadě schůzek, byli telefonicky kontaktováni nebo informováni. Žalobkyně tvrdí, že ti z jejích zaměstnanců, kteří jsou v těchto prohlášeních identifikováni, Komisi předložili opačná prohlášení, která nebyla zohledněna.

130    V tomto ohledu je třeba podotknout, že je nesporné, že Komise tato písemná prohlášení dotyčných zaměstnanců žalobkyně měla k dispozici a tito zaměstnanci byli na slyšení přítomni.

131    Za těchto podmínek se otázka, zda byla uvedená prohlášení náležitě v napadeném rozhodnutí zohledněna, překrývá s posouzením námitek žalobkyně proti dotčeným konkrétním skutkovým okolnostem.

132    V této fázi je však třeba uvést, že žalobkyně neprávem tvrdí, že jelikož byla dotčená prohlášení učiněna pod přísahou, mají vyšší důkazní hodnotu, a proto byla Komise povinna prokázat, že její svědkové „přísahali křivě“.

133    Ačkoliv by svědectví učiněné pod přísahou před soudem nebo případně v rámci šetření před státním zástupcem mohlo mít vyšší důkazní hodnotu – s přihlédnutím k negativním následkům, jež mohou z trestněprávního hlediska vyplynout pro svědka, jenž by v rámci vyšetřování lhal, což činí takovou výpověď hodnověrnější než pouhé prohlášení (viz v tomto smyslu rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 107 výše, bod 312) – tyto úvahy nelze použít v projednávaném případě, neboť se jedná o písemná prohlášení zaměstnanců žalobkyně předložená Komisi v průběhu správního řízení, jakož i o jejich svědectví učiněná při slyšení před Komisí.

134    Žalobkyně kromě toho nesprávně tvrdí, že Komise byla při slyšení povinna v rámci křížového výslechu srovnat svědectví, kterými ji společnosti Atofina a Solvay obviňují, a opačná svědectví jejích vlastních zaměstnanců.

135    V tomto ohledu je třeba připomenout, že v průběhu správního řízení Komise nemá možnost nařídit výslech osob coby svědků pod přísahou.

136    Podle čl. 19 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [81 ES] a [82 ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1) se Komise může dotazovat každé fyzické či právnické osoby, která s tím souhlasí, za účelem shromáždění informací týkajících se předmětu šetření. Kromě toho podle bodu 3 odůvodnění nařízení Komise (ES) č. 773/2004 ze dne 7. dubna 2004 o vedení řízení Komise podle článků 81[ ES] a 82 [ES] (Úř. věst. L 123, s. 18) před přejímáním ústních vyjádření fyzických nebo právnických osob, které souhlasí s tím být slyšeny, by Komise měla tyto osoby poučit o právním základu tohoto slyšení a o jeho dobrovolnosti.

137    Komise je kromě toho povinna vyslechnout fyzické nebo právnické osoby, které prokážou oprávněný zájem, pouze pokud tyto osoby skutečně žádají být slyšeny. Komise tedy má přiměřený prostor pro uvážení k tomu, aby rozhodla o zájmu, který může představovat slyšení osob, jejichž svědectví může být pro šetření spisu důležité. Zaručení práva na obhajobu totiž nevyžaduje, aby Komise přistoupila ke slyšení svědků označených zúčastněnými stranami, má-li za to, že šetření ve věci bylo dostačující (viz v tomto smyslu rozsudek HFB a další v. Komise, bod 97 výše, body 382 a 383 a citovaná judikatura).

138    Článek 6 odst. 3 písm. d) úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 sice stanoví, že „[k]aždý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva [...] vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě“. Mimoto, i když Komise není soudem ve smyslu tohoto článku a i když pokuty uložené Komisí nemají trestní charakter, nic to nemění na tom, že Komise je ve správním řízení povinna dodržovat obecné zásady práva Unie.

139    Podle ustálené judikatury však uvedeným zásadám neodporuje skutečnost, že ustanovení unijního práva hospodářské soutěže nestanoví povinnost Komise předvolat svědky ve prospěch, jejichž svědectví bylo požadováno. Je totiž třeba podotknout, že i když Komise může vyslechnout fyzické nebo právnické osoby, považuje-li to za nutné, nemá již právo předvolat svědky v neprospěch, aniž obdrží jejich souhlas (rozsudek HFB a další v. Komise, bod 97 výše, body 389 až 392, a Bolloré a další v. Komise, bod 118 výše, body 86 a 87). Vzhledem k tomu, že řízení před Komisí má pouze správní povahu, není její povinností, aby dotčenému podniku poskytla možnost vyslýchat určitého svědka a analyzovala jeho prohlášení ve stádiu vyšetřování (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 109 výše, bod 200). Stačí, že prohlášení, která Komise použila, byla obsažena ve spise předaném žalobkyni, která je může před soudem Unie napadnout (rozsudek Lafarge v. Komise, bod 116 výše, body 147 až 149).

140    S ohledem na tyto úvahy se žalobkyně nemůže dovolávat porušení jejího práva vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě.

141    V každém případě žalobkyni nic nebránilo žádat o předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch před Tribunálem tak, že by v tomto směru podala návrh na provedení důkazních opatření. Je však třeba konstatovat, že žalobkyně takový návrh nepodala. Tribunál by ostatně považoval předvolání dotčených svědků za nutné, pouze pokud by se mělo na základě přezkumu provedeného níže ukázat, že skutečnosti vyplývající ze spisu a vysvětlení poskytnutá při ústním jednání nestačí k rozhodnutí o sporu.

142    Začtvrté žalobkyně závěrem tvrdí, že nedostatek důkazů, které byly vůči ní uplatněny, byl při slyšení uznán úředníkem pro slyšení, přičemž tento úředník navrhl provedení kontradiktorního přezkumu nového protidůkazu, který žalobkyně předložila, a sice prohlášení jejích zaměstnanců, čemuž Komise nevyhověla.

143    V tomto ohledu je třeba podotknout, že zpráva úředníka pro slyšení představuje čistě interní dokument Komise, jehož účelem není doplnit nebo opravit argumentaci podniků, a který tedy nepředstavuje žádný rozhodující aspekt, jenž by měl soud Unie při výkonu svého přezkumu zohlednit (viz rozsudek Tribunálu ze dne 30. září 2009, Hoechst v. Komise, T‑161/05, Sb. rozh. s. II‑3555, bod 176 a citovaná judikatura).

144    Dané úvahy se tím spíše uplatní na takové komentáře úředníka pro slyšení vyslovené během slyšení, jaké uplatňuje žalobkyně v projednávané věci. V každém případě ve své závěrečné zprávě ze dne 20. dubna 2006, která byla připojena k žalobní odpovědi, uvedený úředník potvrdil, že pravidla související s právem na spravedlivý proces a s právem na obhajobu byla v rámci dotčeného správního řízení dodržena.

145    Ve světle všech těchto poznámek jsou námitky žalobkyně vyjádřené v souvislosti s tím, jak Komise provedla důkazy a jak vedla slyšení, z části neopodstatněné a z části se překrývají s námitkami, které směřují proti skutkovým okolnostem protiprávního jednání, jež jsou zkoumány níže.

–       K důkazům o účasti žalobkyně na protiprávním jednání

146    Pokud jde o základní charakteristiky protiprávního jednání, Komise konstatovala, že od 31. ledna 1994 si soutěžitelé vyměňovali a projednávali důvěrné informace ohledně objemů výroby a jejich možného snížení se snahou zabránit, aby byly nové kapacity uvedeny na trh. Jednali také o rozdělení zákazníků a částí trhu, jakož i o prodejních cenách. Zavedli systém dohledu, skrze který si pravidelně vyměňovali důvěrné informace o trhu, společnostech, objemech prodeje a prodejních cenách. Soutěžitelé se kromě toho zapojili do snižování kapacity a pravidelně při mnohostranných schůzkách analyzovali vývoj podílů na trhu (body 100, 351 až 354 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

147    Velká část mnohostranných schůzek se konala v rámci pololetních zasedání CEFIC, což je legální asociace dotčeného průmyslového odvětví.

148    V srpnu 1997 v Bruselu, jakož i během tří následujících schůzek v únoru, dubnu a v září 1998 se účastníci těchto výměn informací dohodli na koordinovaném zvýšení cen PV (body 171 a 172 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Ohledně PS byly během prvních diskuzí na toto téma vyměňovány citlivé informace o trhu s cílem uzavřít protisoutěžní dohodu a pro uzavření formální dohody „byla půda připravena“ nejméně od 15. května 1998 (body 100, 214 a 229 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Poslední mnohostranná schůzka v rámci této koluze se uskutečnila dne 18. května 2000, ale dohoda o zachování úrovní cen PV trvala až do konce roku 2000 (body 281 a 282, 355 až 360 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

149    Pokud jde o účast žalobkyně na protiprávním jednání, Komise konstatovala, že tato patřila k „tvrdému jádru“ účastníků kartelové dohody (bod 99 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise poznamenala, že nepřímé důkazy o koluzních kontaktech zahrnující žalobkyni existují od 1991 (bod 106 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Zejména podle informací společnosti Atofina, poznámky ze schůzek z července, října a z listopadu 1995, které společnost Atofina předložila, obsahovaly údaje žalobkyně a odkazovaly na vyjádření postoje žalobkyně (body 120, 127, 128, 129, 133 a 136 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Podle informací společnosti Degussa žalobkyně během dvoustranné schůzky konané v druhé polovině roku 1996 nebo první polovině roku 1997 mimoto „přijala základní myšlenku koordinovaného zvýšení úrovně cen“ (bod 151 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

150    Jak vyplývá ze spisu, dané informace vztahující se k počátečnímu období kartelové dohody žalobkyně popřela a kvůli nedostatku potvrzení nebyly ve vztahu k ní použity.

151    V důsledku toho Komise v napadeném rozhodnutí podstatně snížila dobu trvání účasti žalobkyně na protiprávním jednání, ve srovnání s dobou, která byla uvedena v oznámení námitek. Ohledně začátku účasti žalobkyně na protiprávním jednání se Komise domnívala, že má důkazy potvrzující účast žalobkyně na schůzce kartelu ze dne 29. května 1997 a že uvedené datum je třeba použít za účelem určení doby trvání protiprávního jednání posledně jmenované (bod 352 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Co se týče konce účasti, žalobkyně na protiprávním jednání Komise uvedla, že byla pevně přesvědčená o zapojení žalobkyně do protiprávního jednání až do 13. prosince 1999, což je datum poslední schůzky kartelu, o níž Komise měla důkaz účasti jejích zaměstnanců (bod 365 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

152    Protiprávní kontakty, jež byly v napadeném rozhodnutí proti žalobkyni v napadeném rozhodnutí konstatovány, jsou následující:

–        tři mnohostranné schůzky, jež se konaly ve dnech 28. nebo 29. května 1997 v Seville v rámci zasedání CEFIC (body 156 až 167 odůvodnění napadeného rozhodnutí); žalobkyně uznává svoji účast na dvou z nich, ale tvrdí, že se protiprávním diskuzím bránila;

–        čtyři mnohostranné schůzky konané v srpnu 1997 v Bruselu, dne 18. září 1997 v Paříži, dne 17. listopadu 1997 ve Frankfurtu nad Mohanem a dne 21. listopadu 1997 v Paříži, kterých se žalobkyně fyzicky neúčastnila, ale o nichž byla informována telefonicky společností Atochem (body 171 až 197 odůvodnění napadeného rozhodnutí), což žalobkyně popírá;

–        mnohostranné schůzky konané ve dnech 26. a 27. listopadu 1997 v Bruselu v rámci zasedání CEFIC (body 198 až 209 odůvodnění napadeného rozhodnutí), přičemž žalobkyně připouští svoji účast na uvedeném zasedání, ale tvrdí, že o protiprávních diskuzích nevěděla;

–        dvoustranné schůzky mezi společnostmi Degussa, Kemira a Solvay v rozmezí konce roku 1997 a začátku roku 1998, o jejichž výsledku žalobkyni telefonicky informovala společnost Solvay (bod 210 odůvodnění napadeného rozhodnutí), což žalobkyně popírá;

–        mnohostranné schůzky ze dne 14. května 1998 v Évian-les-Bains, v rámci zasedání CEFIC (body 221 až 232 odůvodnění napadeného rozhodnutí), přičemž žalobkyně připouští svoji účast na zasedání CEFIC, ale tvrdí, že o protiprávních diskuzích nevěděla;

–        schůzka mezi společností Degussa, Solvay a žalobkyní dne 13. července 1998 v Königswinteru, týkající se uzavření továrny společnosti Atochem na výrobu PS (body 233 až 236 odůvodnění napadeného rozhodnutí), na které žalobkyně svoji účast popírá;

–        schůzka „vysoké úrovně“ ze dne 28. září 1998 v Bruselu mezi společnostmi Degussa a Solvay ohledně PV a PS, po níž se Degussa setkala s žalobkyní, aby ji o výsledku informovala (body 239 až 242 odůvodnění napadeného rozhodnutí); žalobkyně nepopírá, že se se společností Degussa setkala, ale tvrdí, že obsah schůzky byl legální;

–        mnohostranná schůzka o PV ze dne 12. října 1998 v Düsseldorfu, které se žalobkyně neúčastnila, ale ohledně níž byla podle společnosti Atofina telefonicky kontaktována (body 247 až 253 odůvodnění napadeného rozhodnutí), což žalobkyně popírá;

–        mnohostranné schůzky a dvoustranné kontakty v rámci zasedání CEFIC ve dnech 25. a 26. listopadu 1998 v Bruselu (body 254 až 258 odůvodnění napadeného rozhodnutí), dne 30. dubna 1999 v Estorilu (Portugalsko) (body 264 až 265 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a dne 16. listopadu 1999 v Bruselu (body 273 až 275 odůvodnění napadeného rozhodnutí), přičemž žalobkyně připouští, že se daných zasedání CEFIC účastnila, ale tvrdí, že o protiprávních jednáních nevěděla;

–        čtyři mnohostranné schůzky týkající se výhradně PS, které se konaly dne 16. září 1998 v Lyonu (body 237 a 238 odůvodnění napadeného rozhodnutí), počátkem roku 1999 v Miláně (body 259 až 263 odůvodnění napadeného rozhodnutí), v létě 1999 v Bâle (body 267 až 270 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a dne 13. prosince 1999 ve Fribourgu (body 276 až 279 odůvodnění napadeného rozhodnutí); žalobkyně popírá svoji účast na schůzkách v Lyonu a v Bâle a i když uznala, že byla přítomna na dvou dalších schůzkách, uvedla, že jejich předmět byl zcela legální, a sice zvolení přístupu ve vztahu k hnutí „anti-bore“, a přestože se diskuze rovněž „ubrala“ k „nepatřičným“ tématům, věnovala jim pouze „málo pozornosti“ vzhledem ke svému rozhodnutí přejít z důvodů životního prostředí od PS k PKS.

153    Z uvedených zjištění vyplývá, že kromě dvou schůzek ohledně PS začátkem roku 1999 v Miláně a dne 13. prosince 1999 ve Fribourgu, žalobkyně, pokud jde o zbytek informací použitých v napadeném rozhodnutí, svoji účast na koluzních kontaktech popírá.

–       K mnohostranných schůzkám konaným 28. nebo 29. května 1997 v Seville

154    Pokud jde o tři schůzky konané v Seville, je mezi účastníky známo, že žalobkyně byla zastoupena na dvou prvních schůzkách týkajících se PV (účastnicemi první schůzky byly společnosti Atochem, Degussa, Solvay, Kemira a žalobkyně) a PS (účastnicemi druhé schůzky byly společnosti Caffaro a tytéž účastnice jako na první schůzce). Žalobkyně se naproti tomu neúčastnila večeře konané další den v restauraci (body 156, 162 a 163 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

155    Pokud jde o dvě schůzky, kterých se žalobkyně účastnila, posledně uvedená nepopírá obsah jednání, jež na jedné straně vedla k výměně informací ohledně vývoje trhu a na druhé straně se týkala návrhů na celkové zvýšení cen a dohody o rozdělení trhu s PV (body 157 až 161 odůvodnění napadeného rozhodnutí), jakož i paralelních pokusů pokud jde o PS (bod 162 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

156    Komise konstatovala, aniž jí žalobkyně odporovala, že „z důvodu nedůvěry a nesouhlasu, který projevilo několik malých evropských výrobců, nedošlo toho dne ke konečné dohodě“ (bod 164 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Podle prohlášení společnosti Atofina byly zejména snahy o jednání ohledně PS ukončeny „značným rozhněváním odpovědného zaměstnance společnosti Degussa […], jenž vzhledem k odporu malých výrobců, kteří [odmítli] přijmout názory společností Solvay a Degussa, při odchodu z místnosti bouchnul dveřmi“ (bod 162 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

157    Žalobkyně však ohledně těchto skutečností argumentuje, že jakožto malý výrobce ve skutečnosti protiprávnímu jednání oponovala, což prokazuje její neúčast na večeři v restauraci následujícího dne.

158    Žalobkyně se opírá zejména o prohlášení svého zástupce generálního ředitele z rozhodné doby, které je k žalobě připojeno, z něhož podle ní vyplývá, že na schůzce ohledně PV její zástupce společnostem Degussa a Solvay naznačil, že podnik žalobkyně „se rozvíjel v Německu“ a že ji jakékoliv omezení cen „nezajímalo“. Žalobkyně tak odmítla o nich jednat, což vedlo k unáhlenému odchodu odpovědného zaměstnance společnosti Degussa.

159    Podle ustálené judikatury je třeba v tomto ohledu připomenout, že účastnil-li se podnik schůzky, v jejímž průběhu se diskutovalo o protiprávním jednání ve vzájemné shodě, je považován, byť v rámci této schůzky nehrál aktivní roli, za podnik, který se na uvedeném jednání ve shodě podílel, ledaže prokáže, že se od něj otevřeně distancoval nebo ostatní účastníky informoval o tom, že se dotčené schůzky hodlá zúčastnit z jiných důvodů, než z jakých se jí účastní oni (viz rozsudek Cimenteries CBR a další v. Komise, bod 122 výše, bod 3199 a citovaná judikatura).

160    Vzhledem k tomu, že žalobkyně uznala, že byla dotčeným protiprávním diskuzím přítomna, naleží jí tedy prokázat, že její účast nebyla vedena žádným protisoutěžním záměrem.

161    Je však třeba vzít v úvahu, že nesouhlas žalobkyně se specifickými návrhy společnosti Degussa, byť by byl prokázán, za podmínek v projednávané věci nestačí k prokázání, že svým konkurentům ozřejmila, že se dotčených schůzek účastnila z jiných důvodů, než z jakých se jich účastnili oni.

162    Pokud jde konkrétně o argumenty žalobkyně vztahující se ke schůzkám popsaným v bodech 156 až 162 odůvodnění napadeného rozhodnutí, Komise uvedla, že „ačkoliv společnosti Solvay a Degussa opustily místnost konání schůzky, nebylo tomu z důvodu, že se malí výrobci odmítli dohodnout na samotném zvýšení cen, ale spíše proto, že nabídka tyto výrobce zjevně neuspokojila, a to s největší pravděpodobností kvůli podílu na trhu, který jim byl přidělen“, že „nic nenaznačovalo, že by [žalobkyně] samotnou myšlenku dohody se soutěžiteli skutečně odmítla nebo že by se od nabídnuté dohody jako takové distancovala“ a nadto, že během dotčené schůzky došlo k výměně důvěrných informací (bod 166 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

163    Je třeba podotknout, že dané tvrzení Komise je v souladu s průběhem kartelové dohody, z něhož vyplývá, že počínaje schůzkami v Seville, se strany kartelové dohody „rozhodly přisuzovat méně důležitosti podílům na trhu, což bylo do té doby hlavním předmětem jednání, aby přesunuly svůj zájem na celkové zvýšení cen“ (bod 157 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a že o koordinovaném zvýšení cen bylo rozhodnuto během následující schůzky v Bruselu v srpnu 1997 (body 171 a 172 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

164    Argumentace žalobkyně vycházející z jejího údajného nesouhlasu s protiprávní povahou jednání dále není nijak posílena informacemi od dalších podniků, které pouze potvrdily nedostatek důvěry mezi účastníky kartelové dohody a rozdíly v názorech velkých a malých výrobců (bod 164 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

165    V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že důkaz o účasti žalobkyně na kartelové dohodě se netýká jen schůzek v Seville, které jsou součástí řady koluzních kontaktů přezkoumaných níže.

166    Postoj žalobkyně během dotčených schůzek kromě toho není jednoznačný. Ačkoliv tvrdila, že oponovala protisoutěžním diskuzím v průběhu schůzky ohledně PV, která se týkala propracovaného modelu rozdělení trhu a cen, je nesporné, že její zástupce místo schůzky neopustil a účastnil se následující schůzky ohledně PS. Ani její nepřítomnost na večeři v restauraci následujícího dne nepředstavuje nepřímý důkaz jejího nesouhlasu s koluzními jednáními vzhledem k tomu, že některé další dotčené strany, zejména společnosti Solvay a Ausimont, se jí také neúčastnily.

167    S ohledem na tyto úvahy žalobkyní předložené skutečnosti nestačí k prokázání toho, že její účast na dotčených schůzkách, během kterých docházelo k protiprávním jednáním, nebyla vedena žádným protisoutěžním záměrem.

–       K telefonickým hovorům, které žalobkyně přijala

168    Pokud jde o mnohostranné schůzky, které následovaly po schůzkách v Seville, Komise konstatovala, že žalobkyně se jich neúčastnila fyzicky, ale byla telefonicky kontaktována nebo informována o jejich výsledku. Jedná se o čtyři schůzky „vysoké úrovně“, ohledně kterých se Komise opírala o informace společnosti Solvay, a dále o sérii schůzek popsaných společností Atofina.

169    Zaprvé, pokud jde o schůzky „vysoké úrovně“ mezi společnostmi Degussa, Solvay a Kemira (schůzky ze srpna 1997 a z února 1998 v Bruselu, schůzky z dubna 1998 ve Frankfurtu nad Mohanem a ze září 1998 v Bruselu; body 172, 211, 215 a 239 odůvodnění napadeného rozhodnutí), Komise uvedla, že „i když se [jich] účastnily tři podniky, jednání měla podporu celého sektoru“ a „[žalobkyně] a společnost Ausimont byly vždy vyčerpávajícím způsobem (zpravidla telefonicky) o výsledku jednání informovány“ (bod 172 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

170    Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že toto konstatování se opírá o prohlášení společnosti Solvay, podle něhož „byly ostatní hospodářské subjekty na trhu o výsledku schůzek mezi společnostmi Degussa, Solvay a Kemira informovány“, přičemž Komise upřesnila, že „například Solvay informovala [žalobkyni] a společnost Ausimont […] o konkrétním výsledku jednání “, a dále o prohlášení společnosti Atofina, podle něhož se „společnost FMC kvůli společnosti Company Policy (US společnost) fyzicky neúčastnila všech schůzek, ale byla prostřednictvím společnosti Solvay informována a do všech dohod a [všech] vyjednávání“ byla jasně zapojena (bod 172 a poznámky pod čarou 175 a 176 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

171    Komise prohlášení společnosti Solvay rovněž použila ohledně dvoustranných schůzek mezi společnostmi Degussa a Kemira mezi koncem roku 1997 a začátkem roku 1998, jichž se Solvay „občas účastnila“. Společnosti Degussa a Solvay podle Komise prohlásily, že žalobkyně se jich z důvodu jejího programu slučitelnosti neúčastnila, ale že Solvay ji o výsledku těchto schůzek telefonicky informovala (bod 210 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jenž odkazuje na výše citované prohlášení společnosti Solvay).

172    Žalobkyně popírá, že byla společností Solvay kontaktována. Zdůrazňuje nepřesnost prohlášení posledně uvedené a tvrdí, že výroky společnosti Atofina se netýkají schůzek „vysoké úrovně“ a nemohou posílit prohlášení společnosti Solvay. Kromě toho tvrdí, že Komise zkreslila komentáře společnosti Solvay v rozsahu, v němž konstatovala, že některé podniky byly informovány „vyčerpávajícím způsobem“ a „obvykle telefonicky“ (bod 172 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

173    Pokud jde o důkazní hodnotu prohlášení společnosti Solvay, je třeba podotknout, že se jedná o informaci podanou obviněným podnikem v rámci žádosti o shovívavost. Dotčené prohlášení je, pokud jde o veškeré schůzky „vysoké úrovně“, vyjádřeno obecně a neumožňuje identifikovat fyzické osoby, které byly do kontaktů zapojené, což brání jeho ověření svědectvím. Dotyčná pasáž z prohlášení společnosti Solvay, jak je citovaná v poznámce pod čarou 175 napadeného rozhodnutí, nezmiňuje, že informace byla poskytnuta „telefonicky“ a „vyčerpávajícím způsobem“. Pokud jde o informaci podanou největším subjektem na trhu, podle které bylo několik podniků v odvětví neustále informováno o protiprávních jednáních, nelze mimoto za okolností v projednávaném případě vyloučit, že se tento subjekt snažil zmenšit svoji úlohu při vývoji kartelové dohody.

174    Co se týče podpoření prohlášení Solvay, je třeba poukázat na to, že dané prohlášení, které se týká informace poskytnuté žalobkyni, není ohledně zmíněných schůzek potvrzeno dalšími důkazy. Ze spisu totiž vyplývá, že prohlášení společnosti Atofina, jež Komise uplatnila v poznámce pod čarou 176 napadeného rozhodnutí, ve skutečnosti neodkazuje na schůzky „vysoké úrovně“, ale pouze na schůzky „skupiny B“, které se konaly mezi koncem roku 1995 a začátkem roku 1997, přičemž posledně uvedené proběhly přinejmenším ve velké míře před protiprávním obdobím, které bylo proti žalobkyni konstatováno. Je ostatně nesporné, že Atofina se schůzek zmíněných v prohlášení společnosti Solvay neúčastnila.

175    S ohledem na tyto úvahy je třeba konstatovat, že prohlášení společnosti Solvay má skutečnou důkazní hodnotu velmi slabou na to, aby prokázalo, že žalobkyně byla informována o výsledcích schůzek „vysoké úrovně“ a že není přímo podpořeno dalšími důkazy. V důsledku toho dané prohlášení samo o sobě není způsobilé účast žalobkyně na koluzních kontaktech mezi zářím roku 1997 a zářím roku 1998 prokázat, ale nanejvýše může být doplňující skutečností v souboru indicií, jež byly za tímto účelem použity.

176    Zadruhé v případě pěti schůzek popsaných společností Atofina (schůzky ze dne 18. září 1997 v Paříži, ze dne 17. listopadu 1997 ve Frankfurtu nad Mohanem, ze dne 21. listopadu 1997 v Paříži a z října 1998 v Dusseldorfu; body 180, 188, 193 a 247 odůvodnění napadeného rozhodnutí) žalobkyně zpochybňuje věrohodnost prohlášení posledně uvedené společnosti, na základě něhož byla telefonicky informována a tvrdí, že dané prohlášení není posíleno dalšími důkazy. Předložila prohlášení svých zaměstnanců identifikovaných prohlášením společnosti Atofina, kteří popírají, že byli kontaktováni.

177    Ohledně důkazní hodnoty prohlášení společnosti Atofina je třeba poznamenat, že skutečnost, že toto prohlášení bylo podáno v rámci žádosti o shovívavost, sama o sobě jeho věrohodnost nezpochybňuje. Není důvod věřit, že když společnost Atofina uvedla, že žalobkyni kontaktovala v rámci řady schůzek, snažila se tím svoji účast na kartelové dohodě zmenšit. Rovněž je třeba podotknout, že údaje vztahující se ke kontaktům se žalobkyní nejsou vůbec formulovány nejasně, ale naopak jsou velmi detailní a umožňují identifikovat kontaktované zaměstnance žalobkyně. Informace pochází od přímého svědka, a sice zaměstnance společnosti Atofina, jenž se sporných schůzek účastnil. Je třeba připomenout, že uvedený zaměstnanec učinil své prohlášení dne 26. května 2003, a to několik týdnů po předložení prvních důkazů dne 3. dubna 2003 (bod 513 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Jak z podmínek spolupráce společnosti Atofina, tak z přesného obsahu jejího prohlášení vyplývá, že byl učiněn úmyslně a po zralé úvaze.

178    Soubor těchto okolností tedy svědčí o značné důkazní hodnotě dotčených prohlášení společnosti Atofina.

179    Pokud jde o podpoření prohlášení společnosti Atofina ohledně schůzky ze dne 18. září 1997 v Paříži, poznámka sepsaná zaměstnancem jmenované společnosti odkazuje jak na jeho prohlášení, podle něhož byla žalobkyně „telefonicky kontaktována, aby jí byly sděleny informace o jednání“, tak na velké písmeno „E“, jež identifikuje žalobkyni a znamená, že „nebyla přítomna, ale byla kontaktována telefonicky“ (body 180 a 181 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i poznatky ze správního spisu citované v poznámce pod čarou 188 tohoto rozhodnutí).

180    Podle stejné výpovědi ohledně schůzky ze dne 17. listopadu 1997 ve Frankfurtu nad Mohanem, byli v průběhu jejího konání jeden nebo dva zaměstnanci žalobkyně telefonicky kontaktováni a zástupce společnosti Atofina jim o schůzce podal zprávu (bod 188 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Daná výpověď je rovněž posílena zápisem ze schůzky předloženým společností Atofina, který uvádí následující: „společnost FMC = nepřítomná, ale telefonicky jsem se s ní spojil (pan […]), jiný místní zástupce (pan […]) velmi aktivní“ (poznámka pod čarou 200 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Žalobkyně je ostatně uvedena jakožto první podnik, který měl ohlásit zvýšení cen a její údaje jsou zapsány do tabulky vytvořené pro účely této schůzky, která obsahuje minimální ceny na zákazníka a na výrobce (bod 192 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Společnost Degussa mimoto ve své odpovědi na oznámení námitek upřesnila, že zástupce společnosti Atofina volal jednomu zástupci žalobkyně během jednání (bod 192 a poznámka pod čarou 206 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

181    Podle téže výpovědi společnosti Atofina ohledně schůzky ze dne 21. listopadu 1997 v Paříži, žalobkyně byla telefonicky kontaktována za účelem získání jejího souhlasu s koordinovaným zvýšením cen (bod 193 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a poznámky z této schůzky uvádějí její ceny (bod 197 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i dokumenty ze správního spisu citované v poznámce pod čarou 216).

182    Pokud jde o schůzku z října 1998 v Düsseldorfu, zpráva z tohoto jednání obsahuje – kromě výpovědi, že jeden zástupce žalobkyně „sledoval průběh schůzky po telefonu“ – aktuální a navrhovaný podíl žalobkyně na trhu (body 247 až 249 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i dokumenty ze správního spisu citované v poznámce pod čarou 282 tohoto rozhodnutí).

183    Z těchto poznatků vyplývá, že výpověď společnosti Atofina má nejen značnou důkazní hodnotu, ale rovněž je ohledně každé dotyčné schůzky potvrzena soudobými listinnými důkazy o uplatněných skutečnostech, které jmenovaná společnost poskytla a v případě jedné ze schůzek je podpořena prohlášením společnosti Degussa poskytnutým v její odpovědi na oznámení námitek.

184    Mimoto s přihlédnutím k důkazní hodnotě prohlášení společnosti Atofina, jakož i k úrovni podrobnosti předložených listinných důkazů, nelze jejich věrohodnost zpochybnit faktem, že listinné důkazy pocházejí od autora dotčeného prohlášení.

185    Žalobkyně ve skutečnosti nepopírá ani pravost listinných důkazů předložených společností Atofina, ani vysvětlení, která ohledně jejich obsahu posledně jmenovaná podala. Žalobkyně zpochybňuje pouze věrohodnost těchto dokumentů, jakožto důkazu svojí účasti na kartelové dohodě.

186    S ohledem na skutečnost, že se jedná o dokumenty sepsané přímým svědkem v rozhodné době a na jejich přesný a podrobný obsah, je třeba jim přiznat určitou důkazní hodnotu.

187    Věrohodnost těchto dokumentů není zpochybněna argumenty žalobkyně ohledně jejich obsahu a jejich úrovně přesnosti.

188    Zaprvé skutečnost, že některé informace jsou doplněny hvězdičkami a otazníky – někdy s poznámkou „k ověření“ – nezpochybňuje věrohodnost veškerých informací, které jsou v dotyčných dokumentech obsaženy.

189    Zadruhé není pravděpodobný argument žalobkyně, že informace vztahující se k jejím cenám mohly pocházet z jiného zdroje – například od jejích zákazníků – neboť tabulky obsahují další údaje, které přímo žalobkyni uvádí, a sice poznámky zmiňující, že byla kontaktována, že musela být první, kdo ohlásil zvýšení cen, jakož i podíl na trhu, který jí měl být přidělen (body 188, 192 a 282 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

190    Zatřetí je třeba podotknout, že žalobkyně svým argumentem, který vychází z údajného dvojího uplatnění důkazů vycházejících z prohlášení společnosti Atofina ohledně několika schůzek, pouze odkazuje na dokumenty ve spise, jež vůči ní nebyly v napadeném rozhodnutí použity.

191    Z její argumentace vyplývá, že se jedná buď o schůzky předcházející protiprávnímu období, které bylo v jejím případě konstatováno (a sice schůzky ze dne 23. listopadu 1995, 12. února 1996, 22. a 23. května 1996, 27. listopadu 1996 a „další obecné schůzky“ z roku 1996), nebo o schůzky, u nichž uznala svoji účast i obsah diskuzí (schůzky ze dne 28. a 29. května 1997), anebo schůzky, které ačkoliv jsou uvedeny v oznámení námitek, nebyly nakonec v napadeném rozhodnutí uvedeny (dvě schůzky v roce 1999 a Roissy a ve Frankfurtu nad Mohanem). Mimoto, pokud jde o poznámku údajně použitou ohledně schůzky ze dne 26. listopadu 1997 v Bruselu a další schůzky, jež se konala „ mezi červnem a zářím roku 1997“, žalobkyně neuvádí dotyčné body odůvodnění napadeného rozhodnutí.

192    V tomto ohledu žalobkyně při dotazu k danému bodu v rámci organizačních procesních opatření ze dne 6. ledna 2010 nebyla schopná označit body odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterých ke dvojímu uplatnění některých důkazů došlo.

193    I za předpokladu, že by některé rukou psané poznámky předložené společností Atofina, v nichž nebylo uvedeno datum, nemohly být spojeny s konkrétními schůzkami, je uvedený argument neúčinný vzhledem k tomu, že se netýká důkazů použitých v napadeném rozhodnutí proti žalobkyni.

194    Mimoto je třeba uvést, že byť by byla prokázána, údajná nepřesnost důkazů předložených společností Atofina je vysvětlena časovým odstupem mezi spornými skutečnostmi a okamžikem, kdy byl prohlašující požádán, aby si na ně vzpomněl. Vzhledem k tomu, že tyto nepřesnosti se týkají jiných skutečností, než skutečností konstatovaných ve vztahu k žalobkyni, nemohou zpochybnit věrohodnost důkazů o kontaktech se žalobkyní a o použití jejích informací, neboť tyto posledně uvedené aspekty jsou jasně a přesně prokázány.

195    Začtvrté žalobkyně uvádí, že v rámci své odpovědi na oznámení námitek zpochybnila informaci poskytnutou dotyčným zaměstnancem společnosti Atofina, která se vztahovala k údajné účasti jednoho z jejích zástupců na schůzce v Paříži dne 12. února 1996. Za účelem popření této informace žalobkyně uvádí, že předložila opačné prohlášení svého zaměstnance a kopii jeho pasu s razítkem dokládajícím vstup na území Spojených států dne 10. února 1996.

196    Je třeba podotknout, že žalobkyní předložené prohlášení zpochybňuje konkrétní zprávu zaměstnance společnosti Atofina. S přihlédnutím k důkazu předloženému žalobkyní, je totiž málo pravděpodobné, že její zástupce, jenž vstoupil na území Spojených států dne 10. února, by se mohl o dva dny později dopravit do Paříže. Ostatně je třeba poznamenat, že Komise tuto úvahu zohlednila a vzhledem k nedostatku potvrzení informace od společnosti Atofina účast žalobkyně na dotčené schůzce nekonstatovala.

197    Avšak skutečnost, že žalobkyně zpochybnila důkaz společnosti Atofina, který proti žalobkyni nebyl uplatněn, nemůže ovlivnit věrohodnost dotyčného prohlášení jako celku.

198    Konečně, tvrdí-li žalobkyně, že Komise nezohlednila prohlášení jejích zaměstnanců, kteří popírají, že byli zaměstnancem společnosti Atofina kontaktováni, je třeba poznamenat, že – jak vyplývá zejména z bodů 186, 191, 192 a 253 odůvodnění napadeného rozhodnutí – Komise toto popření ze strany zaměstnanců žalobkyně zohlednila správně a posoudila ve světle ostatních důkazů, které měla k dispozici.

199    Ve světle uvedených konstatování je třeba dospět k závěru, že soubor nepřímých důkazů, jenž na jedné straně vyplývá z informací společnosti Atofina, které se vztahují k telefonickým kontaktům s žalobkyní v rámci schůzek konaných mezi zářím roku 1997 a říjnem roku 1998, a na druhé straně z uvedení jejího jména a údajů v listinných důkazech, jež s těmito schůzkami souvisely, prokázal účast žalobkyně na protiprávních kontaktech během dotyčného období právně dostačujícím způsobem.

200    Rovněž je třeba podotknout, že dané důkazy jsou v případě jedné schůzky podpořeny společností Degussa a rovněž se shodují s prohlášením společnosti Solvay, které se vztahuje k informaci předané žalobkyni v rámci jiných schůzek konaných během téhož období.

201    Argumentaci žalobkyně týkající se dotyčných důkazů tedy nelze přijmout.

–       Ke kontaktům navázaným v rámci zasedání CEFIC

202    Komise konstatovala účast žalobkyně při koluzních kontaktech uskutečněných v rámci pěti pololetních zasedání CEFIC, které následovaly po zasedání v Seville (a sice zasedání v listopadu 1997, v květnu a v listopadu 1998, v dubnu a v listopadu 1999; body 198 až 207, 221 až 232, 254 až 258, 264 a 265, 273 až 275 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

203    Žalobkyně svoji účast na pololetních zasedáních CEFIC uznala, ale popírá, že byla zapojená do protiprávních kontaktů a uplatňuje neexistenci dostatečně přesného a shodujícího se důkazu v tomto ohledu. Uvádí, že dotčené schůzky se konaly na veřejných místech, a to v restauracích, barech nebo kuloárech hotelů. Podle žalobkyně tedy protiprávní jednání musela spočívat pouze ve dvoustranných kontaktech nebo se konala po odchodu jejích zástupců.

204    Je třeba připomenout že, podle ustálené judikatury citované v bodě 159 výše, prokáže-li Komise účast dotyčného podniku na protiprávních schůzkách, náleží tomuto podniku, aby předložil indicie způsobilé prokázat, že jeho účast na uvedených schůzkách nebyla vedena žádným protisoutěžním záměrem.

205    Zaprvé je tedy třeba přezkoumat, zda byla účast žalobkyně na protiprávních diskuzích prokázána, pokud jde o kontakty v rámci dotčených pěti zasedání CEFIC, a poté, bude-li třeba, zda žalobkyně předložila indicie způsobilé dokázat, že její účast přesto nebyla vedena žádným protisoutěžním záměrem.

206    Zaprvé, pokud jde o kontakty navázané během večeře v restauraci konané v předvečer zasedání CEFIC ve dnech 26. a 27. listopadu 1997 v Bruselu, Komise konstatovala, že společnosti Degussa, EKA Chemicals, Solvay a Atofina uvedly, že žalobkyně a společnost Kemira „byly skutečně přítomny, že si byly plně vědomy protiprávní povahy diskuzí […] a těchto diskuzí se účastnily“ (bod 199 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

207    Žalobkyně tvrdí, že společnost EKA Chemicals se o ní vůbec nezmínila, že společnost Solvay pouze vytvořila seznam účastníků, na němž nejsou zaměstnanci žalobkyně uvedeni, přestože doplnila, že „pravděpodobně všichni další účastníci“ zasedání byli přítomni také a že informace společností Atofina a Degussa jen zmiňují osoby přítomné na večeři, včetně jejích zástupců. Žalobkyně uvádí, že jeden z jejích zástupců předložil prohlášení, které jeho účast na protiprávních diskuzích popírá.

208    Je třeba uvést, že – jak vyplývá z poznatků uvedených v poznámce pod čarou 218 odůvodnění napadeného rozhodnutí, které Komise předložila v rámci organizačních procesních opatření ze dne 6. ledna 2010 – konstatování, podle něhož se zaměstnanec žalobkyně účastnil večeře, během níž účastníci vedli protiprávní diskuze, vyplývá z prohlášení společností Atofina a Degussa, které jsou v tomto ohledu přesné.

209    Jelikož účast žalobkyně na těchto protiprávních kontaktech vyplývá ze souboru nepřímých shodujících se důkazů, nelze ji zpochybnit prohlášením jejího dotyčného zaměstnance, který výslovně nepopírá, že byl na večeři přítomen, ale pouze tvrdí, že se nepodílel na koluzních kontaktech.

210    Rovněž je třeba podotknout, že zapojení žalobkyně do dotčených protiprávních diskuzí vyplývá také z dalších poznatků uvedených v napadeném rozhodnutí, podle nichž bylo na jednu stranu při rozdělení regionálních kompetencí rozhodnuto, že žalobkyně bude odpovědná za Španělsko a Portugalsko, a na druhou stranu se žalobkyně účastnila schůzky o PS, která se konala v rámci stejného zasedání, jakož i jedné z místních schůzek, které následovaly (body 201 a 208 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

211    Zadruhé, pokud jde o kontakty vytvořené v rámci následujícího zasedání v květnu 1998 v Évian-les-Bains, a sice během dvou schůzek o PV a PS, z poznatků uvedených v bodech 222 a 226 odůvodnění napadeného rozhodnutí, které Komise předložila v rámci organizačních procesních opatření ze dne 6. ledna 2010, vyplývá, že společnosti Degussa a Solvay účast žalobkyně potvrdily. Pokud jde o schůzku ohledně PS, Atofina připojila tabulku ze schůzky, která obsahuje číselné údaje o prodejích PS včetně údajů žalobkyně (bod 228 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

212    V prohlášení, které žalobkyně uvedla v příloze žaloby, její dotyčný zaměstnanec připustil existenci protiprávních diskuzí o PS v rámci tohoto zasedání v následujícím znění:

„Účastnil jsem se také zasedání CEFIC v Évian-les-Bains v květnu 1998. V průběhu této schůzky se konverzace opět svezla k tématu podílů na trhu, jak je uvedeno v [oznámení námitek]. Malí výrobci jako [žalobkyně] odmítli přijmout zmrazení podílů na trhu, protože jsme chtěli pokračovat v hospodářské soutěži.“

213    Zatřetí, pokud jde o kontakty navázané v rámci zasedání ve dnech 25. a 26. listopadu 1998 v Bruselu, a sice schůzku ohledně PS dne 25. listopadu v restauraci a schůzku ohledně PS dalšího dne, ze skutečností uvedených v bodech 255 a 257 odůvodnění napadeného rozhodnutí, které Komise předložila v rámci organizačních procesních opatření ze dne 6. ledna 2010, vyplývá, že společnost Degussa prohlásila, že jeden zástupce žalobkyně se na těchto dvou protiprávních schůzkách podílel. Pokud jde o schůzku ohledně PV, toto prohlášení bylo podpořeno společností Kemira (bod 255 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

214    Začtvrté, pokud jde o kontakty vytvořené v rámci zasedání CEFIC z dubna 1999 v Estorilu, z bodu 265 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že ke kontaktům týkajícím se PV došlo podle společnosti Degussa téhož večera v hotelovém baru.

215    Zapáté z bodu 273 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně se podle společnosti Degussa účastnila jedné schůzky ohledně PV večer před konáním zasedání CEFIC dne 16. listopadu 1999 v Bruselu. Konání uvedené protiprávní schůzky uznaly společnosti Solvay, Atofina, Kemira a Ausimont.

216    Je třeba uvést, že ačkoliv konstatování týkající se účasti žalobkyně na protiprávních kontaktech navázaných v rámci uvedených posledních schůzek přímo vyplývá pouze z prohlášení společnosti Degussa, přesto jej lze považovat za prokázané, jak Komise uvedla v bodě 275 odůvodnění napadeného rozhodnutí, s ohledem na soubor nepřímých důkazů týkajících se účasti žalobkyně na koluzních jednáních v rámci řady schůzek organizovaných za stejných podmínek. Dotčené schůzky zejména spadají do téhož období jako dvě schůzky, v případě kterých žalobkyně přiznala svoji účast na protiprávních diskuzích (viz body 235 až 242 níže).

217    Konstatování vyplývající z uvedených shodujících se informací nemůže zpochybnit prohlášení zaměstnance žalobkyně, jenž výslovně nepopřel svoji účast na schůzkách konaných v rámci dotčených zasedání, popírá pouze to, že se koluzních kontaktů účastnil.

218    S ohledem na souhrn těchto informací je třeba konstatovat, že Komise předložila soubor nepřímých důkazů, který přesvědčivým způsobem odůvodňuje její závěr ohledně účasti žalobkyně na protiprávních schůzkách konaných v rámci dotčených zasedání.

219    Tento závěr nelze zpochybnit argumentem žalobkyně, že předmětné protiprávní kontakty se mohly konat dvoustranně nebo v jazycích, které její zaměstnanci neovládali, a unikly tak jejich pozornosti. Daná argumentace je nepřijatelná vzhledem ke složitosti diskuzí, jejichž obsah je uveden především v bodech 200 až 205, 223 až 229, 256, 257 a 274 odůvodnění napadeného rozhodnutí, a dále vzhledem k uvedení jména žalobkyně a jejích údajů v dokumentech vypracovaných v přímé souvislosti s koluzními kontakty uskutečněnými během téhož období (viz body 179 až 182 výše).

220    S přihlédnutím k celku těchto informací potvrzujících účast žalobkyně na dotčených koluzních kontaktech nemůže posledně uvedená vyvodit platný argument z vedlejšího závěru Komise ohledně jedné z dotyčných schůzek, podle něhož „si lze představit, že […] některá jednání se konala spíše dvoustranně“ (bod 167 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

221    Vzhledem k tomu, že žalobkyně následně nepředložila další nepřímý důkaz způsobilý prokázat, že její účast na předmětných schůzkách nebyla vedena žádným protisoutěžním záměrem, Komise správně určila, že žalobkyně byla do koluzních kontaktů navázaných v rámci dotyčných zasedání CEFIC zapojena.

–       Ke schůzce ze dne 13. července 1998 v Königswinteru

222    V bodech 233 až 236 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise konstatovala, že setkání společností Degussa, Solvay a žalobkyně se uskutečnilo dne 13. července 1998 v Königswinteru a organizovala jej společnost Degussa s cílem „ověřit, zda uvedené tři společnosti byly rozhodnuty o tom, že přesvědčí společnost Atochem, aby ukončila výrobu PS za účelem snížení kapacit v tomto odvětví“.

223    Z bodů 234 a 235 odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že účast žalobkyně na této schůzce vyplývá z prohlášení společnosti Degussa, které je posíleno odpovědí společnosti Solvay na oznámení námitek.

224    Žalobkyně popírá svoji účast na schůzce v Königswinteru a za tímto účelem se opírá o prohlášení svého dotyčného zaměstnance, jakož i o účtenku od taxislužby, na níž je uvedeno jeho jméno, vydané v Barceloně v den schůzky. Žalobkyně kromě toho tvrdí, že Solvay ve skutečnosti účast žalobkyně na uvedené schůzce nepotvrdila. Nesouhlasí s prohlášením společnosti Solvay, podle něhož se „účastnila dohody se společností Atochem, jelikož výměnou poskytla náhradu ve Španělsku“ (bod 244 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

225    Je třeba poznamenat, že v rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně, jsou prohlášení společností Degussa a Solvay sepsána jasně a přítomnost žalobkyně v Königswinteru jednoznačně potvrzují. Přestože Solvay nezmínila dotčenou schůzku ve své žádosti o shovívavost, ale pouze ve své odpovědi na oznámení námitek, následně po své žádosti o shovívavost však objasnila, že společnost Atochem požádala o kompenzaci za uzavření svého výrobního závodu PS, a uvedla, že Degussa ohledně této záležitosti žalobkyni a ji samotnou kontaktovala (dokument ze spisu, který je částečně citovaný v poznámce pod čarou 271 napadeného rozhodnutí).

226    Vzhledem k těmto poznatkům, jakož i ke skutečnosti, že účtenka od taxislužby vydaná v Barceloně v den konání schůzky nepředstavuje důkaz, že zástupce žalobkyně se do Königswinteru téhož dne nevrátil, Komise konstatovala účast žalobkyně na dotčené schůzce oprávněně (bod 236 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

227    Rovněž je třeba podotknout, že ačkoliv se žalobkyně neúčastnila pozdější schůzky na stejné téma konané dne 1. října 1998, skutečnosti vztahující se k této schůzce jsou také nepřímými důkazy jejího zapojení do diskuzí ohledně uzavření výrobního závodu společnosti Atochem.

228    Jak vyplývá z bodů 243 a 244 odůvodnění napadeného rozhodnutí, společnosti Degussa i Solvay uvedly, že cílem schůzky ze dne 1. října 1998 v Paříži bylo prezentovat společnosti Atochem nabídku, na které se shodly společnosti Degussa, Solvay a žalobkyně při schůzce v Königswinteru. Dále z bodu 277 odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že po uzavření výrobních továren společností Atochem a Caffaro, měly být podíly těchto společností na trhu PS v zásadě přiděleny společnostem Solvay, Degussa a žalobkyni.

229    Ve světle souboru těchto informací nelze argumenty, které žalobkyně předložila za účelem popření své účasti na kontaktech, jež byly vytvořeny v Königswinteru ohledně uzavření závodu společnosti Atochem, přijmout.

–       Ke schůzce se společností Degussa konané dne 28. září 1998 v Bruselu

230    V bodech 239 až 242 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise zmínila schůzku na „vysoké úrovni“ mezi společnostmi Degussa a Solvay konanou dne 28. září 1998 v Bruselu. Komise konstatovala, že „poté (odpoledne) následovala dvoustranná schůzka mezi vysoce postavenými zástupci společnosti Degussa a [žalobkyně] také v Bruselu, [… jejímž] předmětem bylo umožnit společnosti Degussa oznámit výsledky schůzky z téhož rána“. Dané konstatování se opírá o informaci společnosti Degussa a o zápis v diáři jejího zaměstnance (bod 241 a poznámka pod čarou 267 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

231    Žalobkyně nepopírá konání této schůzky, ale pouze její předmět a uvádí, že společnost Degussa ve své žádosti o shovívavost uvedenou schůzku nezmínila a že v později doplněných informacích pouze poznamenala, že „předmětem schůzky byla obecná diskuze o vývoji evropského trhu s PV, zejména ve vztahu ke zvýšené úrovni dosažených cen a k šanci takovou úroveň udržet“.

232    V tomto ohledu je třeba poznamenat, že skutečnost, že předmětná schůzka není v žádosti o shovívavost společnosti Degussa zmíněna, nemá žádný vliv, jelikož žalobkyně její konání nepopírá. Podle Komise je třeba podotknout, že koluzní předmět této schůzky potvrzuje skutečnost, že schůzka s žalobkyní následovala po schůzce se společností Solvay, v jejímž případě není protiprávní cíl zpochybněn, že daná schůzka je uvedena v diáři zaměstnance společnosti Degussa jako „následující schůzka“ (nächstes meeting) a že byla uvedena na seznamu koluzních kontaktů, který posledně jmenovaná společnost poskytla (poznámka pod čarou 267 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

233    S ohledem na uvedené skutečnosti nemohou argumenty žalobkyně zpochybnit závěry Komise ohledně dotčené schůzky.

–       Ke schůzkám ohledně PS

234    V napadeném rozhodnutí Komise uvedla řadu následujících schůzek mezi společnostmi Degussa, Solvay, Ausimont a žalobkyní, které se týkaly PS:

–        schůzka ze dne 16. září 1998 v Lyonu (body 237 a 238 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        schůzka na počátku roku 1999 v Miláně (body 259 až 263 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        schůzka v průběhu léta 1999 v Bâle (body 267 až 270 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        schůzka ze dne 13. prosince 1999 ve Fribourgu (body 276 až 279 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

235    Je třeba uvést, že žalobkyně uznala svoji účast, pokud jde o schůzky v Miláně a ve Fribourgu, jakož i skutečnost, že diskuze se „ubíraly“ směrem k „nevhodným“ tématům, ale tvrdí, že její zástupce jim věnoval „málo pozornosti“.

236    Vzhledem k tomu, že účast žalobkyně a protiprávní obsah jednání byly prokázány, přísluší žalobkyni, aby předložila údaje prokazující, že její účast na zmíněných schůzkách nebyla vedena žádným protisoutěžním záměrem, a to tím, že prokáže, že svým soutěžitelům sdělila, že se těchto schůzek účastnila z jiných důvodů, než z jakých se jich účastnili oni (viz judikatura citovaná v bodě 159 výše).

237    Žalobkyně v tomto ohledu tvrdí, přičemž se opírá o prohlášení svého zaměstnance, který se těchto schůzek účastnil, že účelem uvedených schůzek bylo jednat o prostředcích, jejichž pomocí by dané průmyslové odvětví mohlo zmírnit obavy vytvořené hnutím „anti-bore“, a že s přihlédnutím k těmto obavám již začala připravovat vývoj „alternativního výrobku“, tj. PKS. Ačkoliv žalobkyně uznává, že v průběhu dotčených schůzek se ostatní výrobci zapojili do protiprávních diskuzí, tvrdí, že jejího zástupce tyto diskuze nezajímaly a neúčastnil se jich, přestože místo jednání neopustil. Uvedené vysvětlení je podle žalobkyně podpořeno společností Degussa, která potvrzuje, že dotčené schůzky se konaly v rámci legálních jednání.

238    Je třeba konstatovat, že dotčené schůzky se konaly v období, kdy byla kartelová dohoda značně rozvinutá a předcházelo jim množství koluzních kontaktů, kterých se žalobkyně účastnila. Žalobkyně sama protiprávní obsah diskuzí připouští, a to bez náznaku, že s nimi otevřeně nesouhlasila nebo že svým soutěžitelům sdělila, že se těchto schůzek účastnila z jiných důvodů, než z jakých se jich účastnili oni.

239    Je ostatně málo pravděpodobné, že by žalobkyně neměla na protiprávních jednáních o cenách PS žádný zájem vzhledem k tomu, že pokračovala ve výrobě PS v letech 1999 a 2000 a patřila mezi jeho čtyři největší výrobce, kteří se všichni účastnili týchž schůzek, a s prodejem PKS začala až v roce 2002 (bod 36 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

240    Důkazy o dotčených schůzkách mimoto zahrnují tabulky, které obsahují upřesnění ohledně podílů účastníků na trhu (bod 261 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a zmiňují diskuze o přidělení uvolněných podílů, které vznikly uzavřením výrobních továren společností Atochem a Caffaro a které „měly být v zásadě přiděleny společnostem Solvay, Degussa a [žalobkyni] v závislosti na jejich skutečném podílu na trhu“ (bod 277 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

241    Kromě toho v rozporu s tvrzením žalobkyně informace společnosti Degussa, podle níž se dotčené schůzky konaly „při příležitosti“ legálních setkání, neznamená, že protiprávní diskuze probíhaly „náhodou“ nebo nahodile.

242    S ohledem na všechny uvedené okolnosti nestačí žalobkyní předložené argumenty k tomu, aby prokázaly, že její účast na dotčených diskuzích nebyla vedena žádným protisoutěžním záměrem.

243    Pokud jde o schůzky v Lyonu a v Bâle, je třeba podotknout, že ačkoliv účast žalobkyně na daných setkáních vyplývá z informací poskytnutých společnostmi Degussa a Solvay, jež nejsou podloženy dalšími důkazy, s přihlédnutím k totožnosti jejich účastníků a účelu, jakož i malému časovému odstupu mezi nimi, Komise konstatovala správně, že žalobkyně se všech uvedených schůzek účastnila.

244    V důsledku toho nemohou argumenty žalobkyně ohledně schůzek týkajících se PS, které se konaly v září 1998 a v prosinci 1999, obstát.

–       Závěr

245    Je třeba připomenout, že důkazy, které Komise v napadeném rozhodnutí uplatnila, aby prokázala, že podnik porušil čl. 81 odst. 1 ES, musí být posuzovány nikoliv izolovaně, ale jako celek (viz judikatura citovaná v bodě 108 výše).

246    Na základě přezkumu uvedeného v bodech 113 až 244 výše, je třeba konstatovat, že celek analyzovaných informací představuje soubor nepřímých důkazů, které dostatečně právním způsobem prokazují, že se žalobkyně na protiprávním jednání podílela.

247    Komise totiž v případě každé ze skutečností zakládajících uvedené protiprávní jednání předložila věrohodný důkaz, který byl z velké části přímo podpořen dalšími důkazy. Účast žalobkyně na kartelové dohodě plyne z její účasti na mnohých schůzkách a koluzních kontaktech, a dále z uvedení jejího jména a údajů v jednotlivých dokumentech vypracovaných v přímé souvislosti s koluzními kontakty. Argumenty žalobkyně vycházející z údajného zkreslení nebo „přikrášlení“ důkazů jsou ve světle výše provedené analýzy neopodstatněné.

248    Uplatnila-li Komise v případě některých protiprávních skutečností samostatné důkazy, jež nebylo možné přímo podpořit dalšími indiciemi, je třeba připomenout, že s ohledem na soubor nepřímých shodujících se důkazů, které účast na kartelové dohodě prokazují, je zapotřebí vskutku pádného vysvětlení k přesvědčení, že během určité fáze řady schůzek došlo k naprosto odlišným událostem, než ke kterým došlo během schůzek dřívějších a pozdějších (viz bod 127 výše).

249    Ve světle výše uvedené analýzy je přitom nutné konstatovat, že žalobkyně nepředložila pádný argument, aby zpochybnila důkazy, jež Komise vůči ní použila, a to zejména v případě určitých schůzek konaných v rámci zasedání CEFIC, ohledně nichž se posledně jmenovaná opřela o nepřímé důkazy pocházející z jediného zdroje informací (viz body 216 a 243 výše).

250    S ohledem na uvedené úvahy je třeba odmítnout výtku žalobkyně, jíž se domáhá, aby podle zásady in dubio pro reo pochybnosti svědčily v její prospěch. Na základě celkového posouzení případu daná výtka a specifické námitky žalobkyně nemohou zpochybnit soubor nepřímých a shodujících se důkazů, které jsou v napadeném rozhodnutí uvedeny.

251    Konečně, legalitu konstatování účasti žalobkyně na dotčeném protiprávním jednání nelze vyvrátit jejími argumenty, kterými se na základě popisu uplynulého vývoje na trhu a zejména významného zvýšení jejího podílu na trhu v EHP v rozmezí let 1993 a 2001 snažila prokázat, že se na trhu chovala „agresivně“.

252    Jakmile je totiž prokázán protisoutěžní účel dohody nebo jednání ve vzájemné shodě, není již nutné zkoumat jejich důsledky (rozsudky Soudního dvora ze dne 19. března 2009, Archer Daniels Midland v. Komise, C‑510/06 P, Sb. rozh. s. I‑1843, bod 140, a ze dne 4. června 2009, T‑Mobile Netherlands e.a. C‑8/08, Sb. rozh. s. I‑4529, body 28 až 30).

253    A dále, odpovědnost konkrétního podniku za porušení je platně dána, pokud se účastnil schůzek a věděl o jejich protisoutěžním účelu, i když poté neprovedl některá opatření, která na nich byla sjednána (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, Recueil, s. I‑8375, body 508 a 509).

254    Ve světle uvedených úvah je třeba mít za to, že první žalobní důvod není opodstatněný, a proto musí být zamítnut.

 K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení práva na obhajobu v rámci přístupu ke spisu

 Argumenty účastnic řízení

255    Žalobkyně tvrdí, že Komise se opřela o určité skutečnosti v neprospěch vycházející z odpovědí společností Solvay a Degussa na oznámení námitek, aniž jí dala možnost se k těmto skutečnostem vyjádřit.

256    Zaprvé, pokud jde o informace společnosti Solvay ohledně telefonních hovorů, posledně uvedená nesdělila data, kdy žalobkyni kontaktovala. Komise dospěla k závěru, že se jednalo o schůzky popsané v bodech 171 až 174, 211, 215 až 217 a 239 až 242 odůvodnění napadeného rozhodnutí (bod 172 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Zdá se však, že Solvay ve své odpovědi na oznámení námitek svoji účast na schůzce uvedené v bodech 215 až 217 odůvodnění napadeného rozhodnutí popřela. Daná skutečnost má zvláštní důležitost s přihlédnutím k faktu, že Komise vycházela z údajných telefonní hovorů společnosti Solvay, aby následně podpořila údajné telefonní hovory společnosti Atofina. Žalobkyně však neměla přístup k odpovědi společnosti Solvay na oznámení námitek, aby se mohla seznámit s tím, co posledně jmenovaná k danému tématu uvedla.

257    Zadruhé Komise vycházela z odpovědí společností Degussa a Solvay na oznámení námitek, pokud jde o schůzku ze září 1998 v Bruselu (body 239 až 242 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Žalobkyně však neměla možnost se seznámit s případnými informacemi společnosti Solvay v její odpovědi na oznámení námitek ohledně telefonátu, který v souvislosti s touto schůzkou přijala.

258    Zatřetí Komise se za účelem podpoření tvrzení společnosti Degussa, podle něhož se žalobkyně účastnila schůzky v listopadu 1999 v Bruselu, opírala o odpověď společnosti Solvay na oznámení námitek (body 273 až 275 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Vzhledem k tomu, že žalobkyně nevěděla, co společnost Solvay řekla, nemohla na tuto námitku odpovědět.

259    Kromě toho žalobkyně neměla možnost si připravit svoji obhajobu, neboť neměla přístup k dotčeným odpovědím, které mohly rovněž obsahovat skutečnosti svědčící ve prospěch.

260    Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.

 Závěry Tribunálu

261    Podle znění čl. 27 odst. 2 nařízení č. 1/2003 musí být při řízení plně dodržováno právo dotyčných stran na obhajobu. Musí mít právo nahlížet do spisů Komise, s výhradou oprávněného zájmu podniků na ochraně jejich obchodního tajemství.

262    Podle ustálené judikatury právo nahlížet do spisu – logický následek zásady práva na obhajobu – znamená, že Komise musí umožnit dotčenému podniku přezkoumat všechny dokumenty obsažené ve vyšetřovacím spise, které by mohly být relevantní pro jeho obhajobu (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 2. října 2003, Corus UK v. Komise, C‑199/99 P, Recueil, s. I‑11177, body 125 až 128, a rozsudek Tribunálu ze dne 29.června 1995, Solvay v. Komise, T‑30/91, Recueil, s. II‑1775, bod 81).

263    Mezi tyto dokumenty patří písemnosti svědčící jak v neprospěch, tak ve prospěch, s výjimkou obchodních tajemství jiných podniků, interních dokumentů Komise a jiných důvěrných informací (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 109 výše, bod 68).

264    V případě písemností svědčících v neprospěch zakládá nezpřístupnění dokumentu porušení práva na obhajobu pouze tehdy, jestliže dotčený podnik prokáže, že Komise vycházela z tohoto dokumentu na podporu své námitky týkající se existence protiprávního jednání, a dále, že tato námitka mohla být prokázána pouze odkazem na tento dokument. Dotčený podnik má tedy povinnost prokázat, že výsledek, ke kterému Komise dospěla ve svém rozhodnutí, by byl odlišný, kdyby daný nezpřístupněný dokument musel být jako důkaz odmítnut (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 109 výše, body 71 až 73).

265    Naopak, pokud jde o nezpřístupnění dokumentu ve prospěch, dotčený podnik musí pouze prokázat, že dané nezpřístupnění tohoto dokumentu mohlo ovlivnit k jeho újmě průběh řízení a obsah rozhodnutí Komise. Postačí, že podnik prokáže, že uvedené dokumenty ve prospěch mohl použít ke své obhajobě (rozsudky ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, bod 253 výše, bod 318, a Hercules Chemical v. Komise, bod 97 výše, bod 81) tím, že zejména prokáže, že se mohl dovolávat skutečností, které se neshodují s posouzeními Komise učiněnými ve fázi oznámení námitek, a tím mohl jakýmkoliv myslitelným způsobem ovlivnit závěry učiněné v rozhodnutí (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 109 výše, bod 75).

266    Pokud jde o přístup k odpovědím ostatních dotčených podniků na oznámení námitek, je třeba připomenout, že takové odpovědi nejsou součástí vlastního vyšetřovacího spisu (rozsudek Cimenteries CBR a další v. Komise, bod 122 výše, bod 380).

267    Pokud tedy jde o dokumenty, které nejsou součástí spisu vytvořeného k okamžiku oznámení námitek, Komise je povinna zpřístupnit uvedené odpovědi ostatním dotčeným podnikům pouze, ukáže-li se, že obsahují nové skutečnosti v neprospěch či ve prospěch.

268    V projednávané věci žalobkyně v žalobě tvrdí, že Komise porušila její právo na obhajobu tím, že v napadeném rozhodnutí použila některé skutečnosti v neprospěch vycházející z odpovědí společností Solvay a Degussa na oznámení námitek, ke kterým neměla možnost vyjádřit své připomínky. Dále tvrdí, že nemohla připravit svoji obhajobu, neboť neměla přístup k dotčeným odpovědím, které mohly rovněž obsahovat skutečnosti svědčící ve prospěch.

269    Kromě toho při jednání žalobkyně rozvinula novou argumentaci vycházející z neumožnění přístupu k jednomu dokumentu společnosti Solvay, který Komise předložila v rámci organizačních procesních opatření nařízených Tribunálem dne 6. ledna 2010 (viz bod 300 níže).

–       K údajným skutečnostem v neprospěch vyplývajícím z odpovědí společností Solvay a Degussa na oznámení námitek

270    Z ustálené judikatury vyplývá, že pokud se Komise hodlá za účelem prokázání existence protiprávního jednání opřít o skutečnost vyplývající z odpovědi na oznámení námitek, musí ostatním podnikům účastnícím se uvedeného řízení umožnit se k takovému novému důkazu vyjádřit. Za takových okolností je totiž dotyčná skutečnost důkazem v neprospěch různých podniků, které se na protiprávním jednání podílely (rozsudky Tribunálu Ciment a další v. Komise, bod 122 výše, bod 386, a ze dne 27. září 2006, Avebe v. Komise, T‑314/01, Sb. rozh. s. II‑3085, bod 50).

271    Dokument lze považovat za dokument v neprospěch, pouze použije-li jej Komise na podporu zjištění protiprávního jednání, jehož se podnik dopustil. K tomu, aby dotyčný podnik prokázal, že jeho právo na obhajobu bylo porušeno, nestačí, aby prokázal, že se v průběhu správního řízení nemohl vyjádřit k dokumentu použitému v jakékoliv části napadeného rozhodnutí. Je třeba, aby prokázal, že Komise tento dokument v napadeném rozhodnutí použila jako dodatečný důkaz, z něhož vycházela při zjištění protiprávního jednání, na němž se měl podnik podílet (rozsudek Tribunálu ze dne 16. prosince 2003, Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied et Technische Unie v. Komise, T‑5/00 a T‑6/00, Recueil, s. II‑5761, bod 35).

272    Je nesporné, že v projednávané věci Komise dne 24. února 2006 žalobkyni zpřístupnila úryvky odpovědí společností Solvay a Degussa na oznámení námitek, které obsahovaly nové skutečnosti, jež zamýšlela proti žalobkyni uplatnit. V případě odpovědi společnosti Solvay se jedná o body 249 až 254, které se týkají schůzky ze dne 13. července 1998 v Königswinteru ohledně uzavření výrobního závodu PS společnosti Atochem a bodů 26 až 28 odpovědi společnosti Degussa ohledně telefonického hovoru se žalobkyní v rámci schůzek v listopadu 1997. Žalobkyně předložila své stanovisko dne 15. března 2006.

273    Žalobkyně nicméně tvrdí, že Komise proti ní použila další důkazy vycházející z týchž odpovědí, které jí zpřístupněny nebyly.

274    Zaprvé žalobkyně tvrdí, že z napadeného rozhodnutí není patrné, že společnost Solvay ve své odpovědi na oznámení námitek popřela svoji účast na schůzce z dubna 1998 ve Frankfurtu nad Mohanem uvedené v bodech 215 až 217 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle žalobkyně jde o důležitou informaci, neboť Komise vycházela ze skutečnosti, že společnost Solvay žalobkyni telefonicky informovala, a to zejména o výsledku dotčené schůzky (bod 172 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

275    Je třeba podotknout, že uvedenou argumentací žalobkyně ve skutečnosti tvrdí nezpřístupnění údajné informace ve prospěch.

276    V tomto ohledu z bodu 217 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že pokud jde o dotčenou schůzku z roku 1998, Solvay nezpochybňovala svoji účast na této schůzce, ale pouze použití důkazu, a to diáře jednoho z generálních ředitelů v chemickém odvětví, který podle ní patřil řediteli jmenovanému v roce 2000.

277    Toto pouhé upřesnění však neodporuje prohlášení společnosti Solvay ohledně informací poskytnutých žalobkyni při řadě dotyčných schůzek, a proto nemůže být skutečností ve prospěch.

278    Zadruhé žalobkyně tvrdí, že Komise vycházela z odpovědí na oznámení námitek předložených společnostmi Degussa a Solvay, aby prokázala skutečnosti vztahující se ke schůzce ze dne 28. září 1998 v Bruselu (body 239 až 242 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

279    Je třeba připomenout, že v bodech 239 až 241 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise popsala na základě informací vyplývajících z žádosti o shovívavost společnosti Degussa schůzku na „vysoké úrovni“ mezi společnostmi Degussa a Solvay, která se týkala PV a PS, a zejména uvedla, že Degussa se téhož dne setkala s žalobkyní, aby ji o výsledku této schůzky informovala.

280    Z bodu 242 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i ze skutečností předložených Komisí v rámci organizačních procesních opatření ze dne 6. ledna 2010 kromě toho vyplývá, že ačkoliv společnost Solvay ve své odpovědi na oznámení námitek konání této schůzky potvrdila, měla za to, že o PS se jednat nemohlo, zatímco Degussa ve své odpovědi na oznámení námitek výslovně potvrdila, že se rovněž jednalo o PS, přičemž diskuze se týkala společného plánu uzavření továrny na výrobu PS společnosti Atochem. V důsledku toho Komise setrvala na svém závěru, podle něhož se schůzka týkala obou těchto výrobků.

281    Je třeba poznamenat, že údaje vyplývající z uvedených odpovědí na oznámení námitek se vztahují především k obsahu schůzky mezi společnostmi Degussa a Solvay, a nikoli schůzky mezi společností Degussa a žalobkyní. Údaje se týkají výhradně otázky, zda se tato schůzka týkala obou výrobků nebo pouze PV. Komise ve své odpovědi na oznámení námitek jen uvedla, že Degussa dříve poskytnutou informaci výslovně potvrdila.

282    Za těchto podmínek se nelze domnívat, že dotčená upřesnění poskytnutá společnostmi Solvay a Degussa v jejich odpovědích na oznámení námitek, obsahují nový důkaz v neprospěch žalobkyně.

283    Pokud jde o tutéž schůzku, žalobkyně tvrdí, že neměla možnost se seznámit s případnými informacemi společnosti Solvay ohledně telefonického hovoru, který od jmenované společnosti přijala.

284    Je třeba poznamenat, že ačkoliv prohlášení společnosti Solvay ohledně informací poskytnutých žalobkyni (bod 172 odůvodnění napadeného rozhodnutí) odkazuje rovněž na dotčenou schůzku, poznatky uvedené v bodech 239 až 242 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež Komise předložila v rámci organizačních procesních opatření ze dne 6. ledna 2010, na telefonní kontakt mezi společností Solvay a žalobkyní vůbec neodkazují. Argument žalobkyně vycházející z údajného uplatnění nové skutečnosti v neprospěch, která vyplývá z odpovědi na oznámení námitek poskytnuté společností Solvay ohledně dotčené schůzky, je tedy neopodstatněný.

285    Zatřetí žalobkyně tvrdí, že Komise se opírala o odpověď společnosti Solvay na oznámení námitek, aby podpořila informaci od společnosti Degussa, podle níž se žalobkyně účastnila schůzky v listopadu 1999 v Bruselu (body 273 až 275 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

286    Z bodu 275 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i ze skutečností předložených Komisí v rámci organizačních procesních opatření ze dne 6. ledna 2010 vyplývá, že Solvay ve své odpovědi na oznámení námitek pouze uvedla, že ohledně této schůzky neměla informace, ale potvrdila, že se jí účastnila. Kromě toho, ač nepopřela protiprávní obsah diskuzí, uvedla, že skutečný stav trhu byl v té době takový, že výrobci začali uplatňovat nezávislé ceny, aby zvýšili své podíly na trhu.

287    V tomto ohledu je třeba poznamenat, že v témže bodě odůvodnění je uvedeno, že „vzhledem k tomu, že Solvay potvrdila prohlášení společnosti Degussa a společnosti Atofina, Kemira a Solexis obsah této schůzky, tak jak je uveden v oznámení námitek, nezpochybnily“, Komise se ke svému závěru ohledně dotčené schůzky nevracela, neboť považovala za věrohodné, že tato schůzka se bude konat „v témže kontextu a podle stejných pravidel jako tomu bylo v případě jiných schůzek kartelové dohody během téhož období“, a to včetně zapojení žalobkyně.

288    Z těchto úvah vyplývá, že údaj poskytnutý společností Solvay v její odpovědi na oznámení námitek je nanejvýše doplňující skutečností v souboru nepřímých důkazů, které Komise ohledně dotčené schůzky použila. Informace od společnosti Solvay, podle níž posledně uvedená potvrdila svoji účast na dotčené schůzce, nemohla být – zejména s ohledem na její obsah – dodatečným důkazem o účasti žalobkyně na protiprávním jednání.

289    S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že žalobkyně neprokázala, že se Komise opřela o nové skutečnosti v neprospěch, které vycházejí ze znepřístupněných částí odpovědí na oznámení námitek, a proto nemůže odepření zpřístupnění těchto skutečností namítat.

–       K údajným skutečnostem ve prospěch vyplývajícím z odpovědí společností Solvay a Degussa na oznámení námitek

290    Je třeba připomenout, že Komise podle ustálené judikatury není povinna z vlastní iniciativy zpřístupnit dokumenty, které nejsou obsaženy v jejím vyšetřovacím spise a které nehodlá v konečném rozhodnutí použít v neprospěch dotyčných stran (rozsudky Tribunálu Cimenteries CBR a další v. Komise, bod 122 výše, bod 383, a ze dne 30. září 2003, Atlantic Container Line a další v. Komise, T‑191/98, T‑212/98 až T‑214/98, Recueil, s. II‑3275, bod 340).

291    V projednávané věci ze spisu vyplývá, že žalobkyně v průběhu správního řízení nepožádala o přístup k odpovědím společností Degussa a Solvay na oznámení námitek, ale že dne 18. května 2006 v tomto smyslu žádost podala poté, co jí bylo napadené rozhodnutí oznámeno. Komise danou žádost dne 2. června 2006 zamítla.

292    Pokud jde o dokumenty, které Komise obecně není povinna z vlastní iniciativy zpřístupnit, je třeba uvést, že žalobkyně se v zásadě nemůže platně dovolávat nezpřístupnění údajných informací ve prospěch, jež jsou v dotčených odpovědích obsaženy, jelikož v průběhu správního řízení o přístup k těmto odpovědím nepožádala (viz v tomto smyslu rozsudek Cimenteries CBR a další v. Komise, bod 122 výše, bod 383).

293    Tento závěr nevyvrací skutečnost, že Komise některé části dotčených odpovědí žalobkyni sdělila (viz bod 272 výše).

294    Pokud se totiž Komise hodlá opřít o úryvek odpovědi na oznámení námitek, dotčený úryvek představuje důkaz v neprospěch ve vztahu k jednotlivým podnikům, které se na protiprávním jednání podílely (viz v tomto smyslu rozsudky Cimenteries CBR a další v. Komise, bod 122 výše, bod 386, a Avebe v. Komise, bod 270 výše, bod 50).

295    Přestože Komise je povinna zpřístupnit dotyčným podnikům úryvky odpovědi na oznámení námitek obsahující veškeré relevantní informace ohledně dotčené skutečnosti ve prospěch, není povinna toto zpřístupnění rozšířit na další úryvky uvedené odpovědi, které nemají s uplatňovanou skutečností souvislost.

296    Dále i za předpokladu, že je třeba argumentaci žalobkyně chápat jako snahu prokázat, že Komise měla shledat existenci skutečností ve prospěch žalobkyně obsažených v dotčených odpovědích a z vlastní iniciativy je tudíž žalobkyni sdělit, je třeba uvést, že v rámci takové argumentace je povinností žalobkyně, aby předložila první indicii poukazující na užitečnost dotčených odpovědí pro její obhajobu.

297    Žalobkyně musí především označit případné dotčené důkazy ve prospěch nebo předložit nepřímý důkaz, který dokládá jejich existenci, a tedy jejich užitek pro potřeby řízení (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 27. září 2006, Jungbunzlauer v. Komise, T‑43/02, Sb. rozh. s. II‑3435, body 351 až 359).

298    V projednávané věci, s výjimkou argumentů přezkoumaných a zamítnutých v bodech 276 a 277 výše, však žalobkyně v žalobě nepředkládá k případné existenci důkazů ve prospěch v částech nezpřístupněných odpovědí na oznámení námitek žádnou specifickou argumentaci.

299    V důsledku toho nelze přijmout námitku žalobkyně, jež vychází z údajných důkazů ve prospěch obsažených v částech odpovědí společností Solvay a Degussa na oznámení námitek, které nebyly zpřístupněny.

–       K dokumentu společnosti Solvay

300    Na jednání žalobkyně uvedla novou argumentaci týkající se dokumentu společnosti Solvay, který Komise předložila v rámci organizačních procesních opatření ze dne 6. ledna 2010. Tento dokument, jenž nebyl v rámci správního řízení zpřístupněn, byl podle žalobkyně nejen použit jako důkaz v neprospěch, ale obsahoval také důkazy ve prospěch ohledně obsahu dotčené schůzky.

301    S ohledem na požadavky stanovené čl. 48 odst. 2 jednacího řádu je třeba dotčenou argumentaci ohledně dokumentu, který Komise předložila po uzavření písemné části řízení, považovat za přípustnou.

302    Pokud jde, stran věci samé, o tvrzení žalobkyně vycházející z údajné skutečnosti v její neprospěch, je třeba poznamenat, že dotčený dokument, ačkoliv jej Komise předložila v rámci spisového materiálu uplatněného na podporu konstatování vztahujících se ke schůzce v Bruselu ze dne 26. listopadu 1997 (body 198 a 199 odůvodnění napadeného rozhodnutí), ve skutečnosti není mezi spisovým materiálem uplatněným v daných bodech odůvodnění napadeného rozhodnutí uveden.

303    Jak Komise na jednání potvrdila, aniž jí žalobkyně odporovala, daný dokument je přepisem prohlášení společnosti Solvay, které spočívalo v ústním prohlášení, jež bylo následně písemně potvrzeno. Ve spise byla obsažena a v napadeném rozhodnutí byla uplatněna jen písemná stručnější verze (bod 198 a poznámka pod čarou 217 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

304    Komise upřesňuje, že v rámci přístupu do spisu poskytnutého žalobkyni byl dotčený dokument výslovně citován jako interní dokument Komise a nebyl při přijetí napadeného rozhodnutí použit.

305    Při neexistenci nepřímého důkazu o tom, že dotčený dokument byl Komisí použit, tak nelze tento dokument považovat za nový důkaz v neprospěch, který nebyl zpřístupněn.

306    Pokud jde o údajné důkazy ve prospěch, je třeba poukázat na to, že za účelem dodržení práva na obhajobu musí spis, který Komise založila, zahrnovat soubor relevantních dokumentů, jež byly v průběhu šetření získány. Ačkoliv je sice konkrétně povoleno vyloučit ze správního řízení důkazy, které nemají žádný vztah ke skutkovým a právním tvrzením uvedeným v oznámení námitek, a které tedy pro účely vyšetřování nejsou nijak relevantní, není možné, aby samotná Komise byla povinna rozhodnout, jaké dokumenty jsou užitečné pro obhajobu dotyčného podniku (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 109 výše, bod 126).

307    V projednávané věci Komise v tomto ohledu těmto požadavkům nevyhověla, jelikož dotčený dokument, který obsahuje přepis ústního prohlášení společnosti Solvay ohledně jedné ze schůzek uvedených v napadeném rozhodnutí, ze spisu vyloučila, zatímco písemné prohlášení předložené týmž podnikem ve vztahu k dané schůzce bylo použito jako relevantní důkaz pro vyšetřování.

308    Je třeba nicméně připomenout, že takové pochybení se může dotknout legality napadeného rozhodnutí, pouze pokud může ovlivnit průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí k újmě žalobkyně, která je povinna prokázat, že nezpřístupněný dokument ve prospěch mohla použít pro svoji obhajobu a zejména že se mohla dovolávat skutečností, které se neshodují s posouzeními Komise učiněnými ve fázi oznámení námitek, a tím mohla jakýmkoliv myslitelným způsobem ovlivnit závěry učiněné v napadeném rozhodnutí (viz bod 265 výše).

309    V tomto ohledu žalobkyně uvádí, že nezpřístupněná verze prohlášení společnosti Solvay obsahuje informace o nedůvěře mezi výrobci, které mohou ovlivnit konstatování protiprávního obsahu schůzky ze dne 26. listopadu 1997.

310    Je třeba poznamenat, že nezpřístupněná verze prohlášení obsahuje určité komentáře zástupce společnosti Solvay uplatněné žalobkyní, jež popisují „válečnou atmosféru“ mezi účastníky jednání, kteří nebyli považováni za „soutěžitele, ale za nepřátele“, zatímco „k tomu, aby lidé spolu začali znovu mluvit […], aby uvěřili, že ceny budou zvýšeny a že někdo další dané situace nevyužije s cílem přebrat zákazníky, bylo potřeba spíše příjemné prostředí“.

311    Je třeba podotknout, že ačkoliv některé úryvky ústního prohlášení společnosti Solvay, zejména ty výše uvedené, nejsou převzaty do písemné verze téhož prohlášení, jež je kratší a je jedinou verzí obsaženou ve spise, nic to nemění na tom, že obsah těchto dvou verzí se neliší relevantním způsobem.

312    Úryvky uplatněné žalobkyní, jež odkazují na nedůvěřivou atmosféru panující mezi výrobci v té době, kterou Komise ostatně konstatovala v případě jiné schůzky konané v témže období (bod 164 odůvodnění napadeného rozhodnutí), totiž nemohou mít vliv na posouzení koluzní povahy dotčené schůzky, jež vyplývá ze souboru nepřímých důkazů uvedených v bodech 198 až 205 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Solvay v témže prohlášení především výslovně potvrdila protiprávní povahu diskuzí a upřesnila, že „během [dotčené] večeře se účastníci dohodli učinit pokus o zvýšení cen, aby platily […] od 1. ledna 1998“ (bod 203 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

313    Ve světle těchto úvah je třeba konstatovat, že ačkoliv jde o pochybení, neuvedení přepisu dotčeného ústního prohlášení ve spise nemohlo ovlivnit závěry učiněné v napadeném rozhodnutí ve vztahu k dotčené schůzce.

314    S ohledem na výše uvedené je třeba žalobní důvod vycházející z porušení práva na obhajobu zamítnout v plném rozsahu.

 Ke třetímu žalobnímu důvodu vztahujícímu se k určení výše pokuty

 Argumenty účastnic řízení

315    Žalobkyně nejprve tvrdí, že výše její pokuty přesahuje 10 % jejího obratu dosaženého v průběhu roku 2005, čímž je porušen čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003.

316    Tato výše je kromě toho s ohledem na minimální účast žalobkyně na kartelové dohodě nepřiměřená. Komise mohla nanejvýše konstatovat, že žalobkyně se dopustila „formálního porušení“ článku 81 ES, neboť její zaměstnanci během schůzek z počátku roku 1999 v Miláně a v prosinci roku 1999 ve Fribourgu slyšeli diskuze, které se od legálních témat „ubraly“ směrem k „nevhodným“.

317    Doba trvání účasti žalobkyně na protiprávním jednání by tak měla být snížena na jeden rok s následným snížením výše pokuty. Dále by měla být výše pokuty snížena za účelem zohlednění pasivní nebo následovnické role žalobkyně při protiprávním jednání, která vyplývá z pouhé přítomnosti na dvou dotčených schůzkách bez aktivní účasti na diskuzích.

318    Všechny další podniky – s výjimkou společnosti Caffaro, jejíž výše pokuty byla z důvodu její pasivní role snížena – kromě toho skutečně schůzky kartelu organizovaly. Žalobkyně však uvedené schůzky ani neorganizovala, ani nehostila. Patřila mezi „neposlušné žáky“, neboť odejmula podíly na trhu společnostem Kemira, Degussa a Solvay a společnosti EKA Chemicals naznačila, že „na základě instrukcí, které dostala od vedení“ pokračuje v prodejích ve Skandinávii. Stála u zrodu krachu schůzek kartelu v Seville, jelikož odmítla „hrát hru“ a následující den nebyla na schůzku pozvána.

319    Konečně, v rámci rozdílného zacházení byla žalobkyně zařazena do stejné kategorie jako ostatní podniky držící v roce 1999 podíly na trhu mezi 9 a 11 %. Když v roce 1994 kartel údajně začínal, žalobkyně měla podíl na trhu 5 % a během trvání kartelu se jí podařilo její podíl na trhu díky svému soutěžnímu chování zdvojnásobit. Je nelogické uložit jí pokutu v rovnocenné výši jako aktivním členům kartelu.

320    V replice žalobkyně znovu potvrzuje, že při protiprávním jednání hrála pouze pasivní roli, což potvrzují časté stížnosti od ostatních účastníků kartelové dohody na její soutěžní jednání, které vedlo k tomu, že zdvojnásobila své podíly na trhu, jakož i „formální“ povaha její údajné účasti na protiprávním jednání, vzhledem k tomu, že žalobkyně sice zůstala na dvou schůzkách, při nichž probíhaly „nevhodné“ diskuze, ale aktivně se jich neúčastnila. Komise se kromě toho nesprávně snažila přirovnat legální účast na zasedání CEFIC, což je obchodní organizace, k účasti na činnostech tvořících kartelovou dohodu.

321    Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.

 Závěry Tribunálu

322    V rámci projednávaného žalobního důvodu předloženého na podporu návrhového žádání směřujícího ke snížení výše pokuty žalobkyně uplatňuje tři žalobní body.

323    Zaprvé, když žalobkyně uplatňuje porušení čl. 23 odst. 2 druhého pododstavce nařízení č. 1/2003, tvrdí, že Komise byla povinna uplatnit dané ustanovení se zohledněním jejího individuálního obratu, a nikoli společného obratu její mateřské společnosti a jí samotné.

324    Je třeba připomenout, že horní hranice 10 % obratu, stanovená v čl. 23 odst. 2 druhém pododstavci nařízení č. 1/2003 musí být vypočtena na základě součtu celkového obratu všech společností, které tvoří hospodářskou entitu odpovědnou za sankcionované protiprávní jednání (rozsudek HFB a další v. Komise, bod 97 výše, bod 528). Pokud se však hospodářská entita mezitím rozpadne, každý z adresátů rozhodnutí má právo, aby se příslušná horní hranice uplatnila na každého z nich jednotlivě (rozsudek Tribunálu ze dne 15. června 2005, Tokai Carbon a další v. Komise, T‑71/03, T‑74/03, T‑87/03 a T‑91/03, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 390).

325    S ohledem na tyto úvahy nemůže projednávaný žalobní důvod obstát. Žalobkyně totiž nezpochybňuje konstatování Komise, že společnost FMC a ona tvořily jedinou hospodářskou entitu odpovědnou za protiprávní jednání, a proto byly za dotčené protiprávní jednání společně a nerozdílně odpovědné. Žalobkyně ani netvrdí, že by se tato entita rozpadla před přijetím napadeného rozhodnutí.

326    Zadruhé žalobkyně argumentuje, že doba trvání její účasti na protiprávním jednání by tak měla být snížena na jeden rok s následným snížením výše pokuty. Žalobkyně má za to, že Komise mohla nanejvýše konstatovat, že žalobkyně se dopustila „formálního porušení“ článku 81 ES, neboť její zaměstnanci během schůzek z počátku roku 1999 v Miláně a v prosinci roku 1999 ve Fribourgu slyšeli diskuze, které se od legálních témat „ubraly“ směrem k „nevhodným“.

327    Je třeba uvážit, že tato námitka je shodná s prvním žalobním důvodem vycházejícím z popření protiprávního jednání, a musí tak být z důvodů uvedených v bodech 245 až 254 výše zamítnuta.

328    Za třetí žalobkyně tvrdí, že jí Komise měla přiznat polehčující okolnost vycházející z její pasivní role při protiprávním jednání.

329    Nejprve je třeba poznamenat, že ačkoliv Komise uvádí, že žalobkyně výslovně svoji pasivní úlohu během správního řízení neuplatnila, tato okolnost nemá na přípustnost projednávaného žalobního bodu vliv (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 8. října 2008, Carbone‑Lorraine v. Komise, T‑73/04, Sb. rozh. s. II‑2661, bod 194).

330    Podniky, kterým je oznámení námitek určeno, totiž nejsou povinny o přiznání polehčujících okolností speciálně žádat. Dále, pokud se protiprávního jednání dopustilo více podniků, Komise je povinna přezkoumat závažnost účasti na protiprávním jednání každého z nich, aby zjistila, zda v jejich případě existují přitěžující nebo polehčující okolnosti, a to zejména tehdy, když se jedná – jak je tomu v projednávaném případě – o polehčující okolnost výslovně uvedenou v demonstrativním výčtu obsaženém v bodě 3 pokynů.

331    Dále je k věci samé třeba připomenout, že „výlučně pasivní nebo následovnická role“ podniku při uskutečňování protiprávního jednání může být, pokud je prokázána, polehčující okolností v souladu s bodem 3 první odrážky pokynů, neboť je upřesněno, že tato pasivní role předpokládá zaujetí „rezervovaného postoje“ dotyčným podnikem, tedy neexistenci aktivní účasti při vypracování protisoutěžní dohody nebo protisoutěžních dohod (rozsudek Tribunálu ze dne 9. července 2003, Cheil Jedang v. Komise, T‑220/00, Recueil, s. II‑2473, bod 167).

332    V rámci skutečností, které mohou odhalit pasivní roli podniku v kartelové dohodě, lze zohlednit jeho výrazně méně častou účast na setkáních ve srovnání s běžnými účastníky kartelové dohody, jakož i jeho opožděný vstup na trh, který je předmětem protiprávního jednání, bez ohledu na dobu trvání jeho účasti na protiprávním jednání, nebo také existenci výslovných prohlášení učiněných v tomto smyslu zástupci ostatních podniků, které se protiprávního jednání účastnily (viz rozsudek Carbone‑Lorraine v. Komise, bod 329 výše, bod 164 a citovaná judikatura). V každém případě je třeba zohlednit celek relevantních okolností projednávaného případu.

333    Komise má podle ustálené judikatury určitý prostor pro uvážení, pokud jde o uplatňování polehčujících okolností (rozsudky Tribunálu ze dne 8. července 2004, Mannesmannröhren-Werke v. Komise, T‑44/00, Sb. rozh. s. II‑2223, bod 307, a Bolloré a další v. Komise, bod 118 výše, bod 602).

334    Zaprvé žalobkyně v projednávané věci argumentuje, že její role při protiprávním jednání vyplývá pouze z účasti na dvou schůzkách týkajících se PS bez aktivní účasti na diskuzích, a to schůzky z počátku roku 1999 v Miláně a schůzky v prosinci roku 1999 ve Fribourgu. Žalobkyně má za to, že stála u zrodu krachu schůzek v Seville, jelikož odmítla „hrát hru“. Komise se kromě toho nesprávně snažila přirovnat její legální účast na zasedáních CEFIC, k účasti na protiprávních činnostech.

335    Je třeba podotknout, že tato argumentace nemůže obstát, jelikož plně spočívá na argumentech, které byly v rámci přezkumu prvního žalobního důvodu, zejména v bodech 154 až 167, 202 až 221 a 245 až 254 výše, odmítnuty.

336    Zadruhé žalobkyně tvrdí, že její role byla od role všech ostatních stran kartelové dohody odlišná; s výjimkou společnosti Caffaro, jejíž pasivní roli Komise uznala. Žalobkyně tvrdí, že patřila mezi „neposlušné žáky“, neboť přebrala podíly na trhu společností Kemira, Degussa a Solvay a společnosti EKA Chemicals naznačila, že „na základě instrukcí, které dostala od vedení“ pokračuje v prodejích ve Skandinávii. Její pasivní roli při protiprávním jednání údajně potvrzují stížnosti od ostatních účastníků kartelové dohody na soutěžní jednání žalobkyně, jakož i významné zvýšení jejího podílu na trhu v průběhu protiprávního období.

337    Jak vyplývá z výše uvedeného přezkumu prvního žalobního důvodu, Komise však dostatečně právním způsobem prokázala, že žalobkyně byla v případě většiny koluzních schůzek konaných v období od 29. května 1997 do 13. prosince 1999, které napadené rozhodnutí uvádí, zastoupena nebo informována. Žalobkyně v tomto ohledu nemůže platně tvrdit, že její účast byla výrazně méně častá než účast ostatních stran kartelové dohody. Způsoby této účasti, a to skutečnost, že žalobkyně se některých schůzek neúčastnila fyzicky, ale byla o nich telefonicky informována, odpovídají utajené povaze jejich konání a nijak nesvědčí o výhradně pasivní nebo následovnické roli žalobkyně.

338    Skutečnost, že žalobkyně patřila ke skupině přezdívané společnostmi Degussa a Solvay „neukáznění“ nebo „neposlušní žáci“ neprokazuje, že její postoj se významně od ostatních účastníků kartelové dohody lišil. Jednalo se totiž o skupinu sdružující čtyři z osmi účastníků kartelové dohody, a sice malé výrobce PV, kteří chtěli zvýšit celkovou kapacitu výroby na úkor cen (bod 130 odůvodnění napadeného rozhodnutí). S ohledem na konstatování Komise, jež žalobkyně nepopřela (viz body 162 a 163 výše), skutečnost, že zájmy této skupiny výrobců se neshodovaly se strategií, kterou navrhly velké subjekty na trhu, a to společnosti Degussa a Solvay (body 139 a 166 odůvodnění napadeného rozhodnutí), neznamená, že přijaly čistě pasivní nebo následovnický přístup.

339    Kromě toho, ačkoliv žalobkyně tvrdí, že ostatní výrobci si stěžovali na její soutěžní činnosti na trhu, neuplatňuje v tomto smyslu žádné výslovné prohlášení, které by mohlo její pasivní jednání v rámci kartelové dohody prokázat.

340    Žalobkyně se totiž opírá o prohlášení jejích vlastních zaměstnanců ohledně agresivní soutěžní strategie, kterou podnik přijal. Dále odkazuje na určité údaje, které se týkají výhradně období před začátkem její účasti na protiprávním jednání dne 29. května 1997, a to na zápis ze schůzky ze dne 31. ledna 1994 mezi společnostmi EKA Chemicals a Kemira, který uvádí, že posledně uvedená „ztratila […] ve Francii ve prospěch společnosti FMC a AL“, dále na prohlášení společnosti Atofina týkající se „připomenutí společnosti Degussa vývoje podílů na trhu mezi [1988–1989] a [1995] s prudkým poklesem [podílů] společností Solvay a Degussa ve prospěch [řady dalších podniků, včetně žalobkyně]“, jakož i informaci od společnosti EKA Chemical, podle níž „během roku 1996 společnosti FMC a Ausimont zvýšily své podíly na trhu prostřednictvím agresivního útoku na ceny“ a „ na konci roku [1996] jejich konkurenti […] vyvinuly urputné úsilí získat své pozice zpět“.

341    S ohledem na soubor těchto úvah je třeba konstatovat, že žalobkyně nepředložila argument způsobilý prokázat, že její role v rámci kartelové dohody byla výhradně pasivní nebo následovnická.

342    Konečně, ač žalobkyně nerozvinula konkrétní argumentaci, kritizuje Komisi za to, že nepřihlédla ke skutečnosti, že se jí podařilo významně zvýšit svůj podíl na trhu s PV mezi lety 1994–1999, tj. v průběhu období kartelové dohody.

343    Je třeba poznamenat, že žalobkyně touto argumentací nezpochybňuje úvahy ohledně rozdílného zacházení, jelikož připouští, že byla zařazena do stejné kategorie jako podniky, které v roce 1999 držely podobné podíly na trhu. Naopak tvrdí, že dotčená okolnost navzdory její účasti na kartelové dohodě prokazuje, že na trhu údajně hrála agresivní soutěžní roli, přičemž tato okolnost mohla být v rámci polehčujících okolností zohledněna.

344    V tomto ohledu je třeba poznamenat, že ačkoliv žalobkyně odkazuje na zvýšení svého podílu na trhu s PV v období mezi lety 1994 a 1999, uvedené údajné zvýšení je podle informací, které sama předložila, významně omezenější v průběhu protiprávního období, jež bylo v jejím případě konstatováno; tj. mezi lety 1997 a 1999.

345    Podle znění bodu 3 druhé odrážky pokynů může být „praktické neprovádění dohod nebo ujednání o protiprávním jednání“ polehčující okolností, jestliže dotčený podnik prokáže, že během období, kdy se připojil k protiprávním dohodám, se skutečně zdržel jejich provádění tím, že přijal soutěžní jednání na trhu nebo přinejmenším že neplnil povinnosti k provedení této kartelové dohody tak jednoznačně a podstatně, že tím bylo narušeno její samotné fungování (viz rozsudek Carbone‑Lorraine v. Komise, bod 329 výše, bod 196 a citovaná judikatura).

346    Mimoto samotná skutečnost, že podnik, jehož účast na jednání ve vzájemné shodě s jeho soutěžiteli je prokázána, se na trhu nechoval v souladu s tím, na čem se dohodl se svými soutěžiteli, neboť na trhu uplatňoval více méně nezávislou politiku, nutně nepředstavuje skutečnost, ke které by se mělo přihlížet jako k polehčující okolnosti. Nelze vyloučit, že se tento podnik jednoduše pokusil využít kartelovou dohodu ve svůj prospěch (viz rozsudek Lafarge v. Komise, bod 116 výše, body 772 a 773 a citovaná judikatura).

347    Pouhá skutečnost, že se žalobkyni podařilo zvýšit svůj podíl na trhu s PV, nestačí v projednávané věci k prokázání toho, že se svým soutěžním chováním na trhu skutečně zdržela provádění protiprávních dohod, které zahrnovaly zvyšování cen a rozdělení trhu. Tato okolnost tedy neodůvodňuje přiznání polehčujících okolností, jelikož nelze vyloučit, že žalobkyni se jednoduše podařilo využít kartelové dohody ve svůj prospěch (viz v tomto smyslu rozsudek Bolloré a další v. Komise, bod 118 výše, bod 629 a citovaná judikatura).

348    S ohledem na výše uvedené je třeba námitky, které byly v rámci tohoto žalobního důvodu uplatněny, zamítnout.

349    V důsledku toho je třeba zamítnout žalobu v plném rozsahu.

 K nákladům řízení

350    Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise v projednávané věci požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (šestý rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Společnosti FMC Foret, SA se ukládá náhrada nákladů řízení.

Vadapalas Dittrich Truchot

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 16. června 2011.

Obsah

Skutkový základ sporu

Napadené rozhodnutí

Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

Právní otázky

K prvnímu důvodu vycházejícímu z údajně nesprávného hodnocení důkazů o účasti žalobkyně na protiprávním jednání

Argumenty účastnic řízení

– K telefonickým hovorům, které žalobkyně přijala

– Ke kontaktům v rámci zasedání CEFIC

– Ke schůzce ze dne 13. července 1998 v Königswinteru

– Ke schůzce se společností Degussa ze dne 28. září 1998 v Bruselu

– Ke schůzkám ohledně PS

– Argumenty rozvinuté v rámci repliky

Závěry Tribunálu

– Úvodní poznámky

– K důkazům o účasti žalobkyně na protiprávním jednání

– K mnohostranných schůzkám konaným 28. nebo 29. května 1997 v Seville

– K telefonickým hovorům, které žalobkyně přijala

– Ke kontaktům navázaným v rámci zasedání CEFIC

– Ke schůzce ze dne 13. července 1998 v Königswinteru

– Ke schůzce se společností Degussa konané dne 28. září 1998 v Bruselu

– Ke schůzkám ohledně PS

– Závěr

K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení práva na obhajobu v rámci přístupu ke spisu

Argumenty účastnic řízení

Závěry Tribunálu

– K údajným skutečnostem v neprospěch vyplývajícím z odpovědí společností Solvay a Degussa na oznámení námitek

– K údajným skutečnostem ve prospěch vyplývajícím z odpovědí společností Solvay a Degussa na oznámení námitek

– K dokumentu společnosti Solvay

Ke třetímu žalobnímu důvodu vztahujícímu se k určení výše pokuty

Argumenty účastnic řízení

Závěry Tribunálu

K nákladům řízení

* Jednací jazyk: angličtina.