ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (prvního senátu)
16. ledna 2007
Věc F-126/05
Andrea Borbély
v.
Komise Evropských společenství
„Úředníci – Náhrada nákladů – Příspěvek na zařízení – Denní příspěvek – Cestovní výdaje při převzetí funkce – Místo přijetí – Neomezená soudní pravomoc“
Předmět: Žaloba, podaná na základě článků 236 ES a 152 AE, kterou A. Borbély požaduje jednak zrušení rozhodnutí Komise, kterým jí bylo zamítnuto poskytnutí příspěvku na zařízení a denního příspěvku, jakož i náhrada cestovních výdajů vynaložených v souvislosti s převzetím funkce, a jednak uložení Komisi zaplacení uvedených příspěvků jakož i náhrady výše uvedených cestovných výdajů.
Rozhodnutí: Rozhodnutí Komise ze dne 2. března 2005 se zrušuje v rozsahu, v němž je jím zamítnuto poskytnutí žalobkyni příspěvku na zařízení stanoveného v čl. 5 odst. 1 přílohy VII služebního řádu a denního příspěvku stanoveného v čl. 10 odst. 1 téže přílohy. Komisi se ukládá zaplatit žalobkyni, v souladu s platnými předpisy, uvedené příspěvky, zvýšené o úroky z prodlení od okamžiku splatnosti uvedených částek až do okamžiku skutečného zaplacení, jejichž sazba je stanovena Evropskou centrální bankou pro hlavní refinanční operace a použitelná v průběhu dotčeného období, zvýšená o dva body. Žaloba se ve zbývající části zamítá. Každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení.
Shrnutí
1. Úředníci – Náhrada výdajů – Příspěvek na zařízení – Denní příspěvek
(Služební řád, příloha VII, články 5 a 10; nařízení Rady č. 723/2004)
2. Úředníci – Náhrada výdajů – Cestovní výdaje z místa přijetí na místo přidělení
[Služební řád, příloha VII, články 4, 5, čl. 7 odst. 1 písm. a) a článek 10]
3. Úředníci – Žaloba – Předmět – Příkaz určený administrativě – Neomezená soudní pravomoc – Žádost o platbu
(Služební řád, čl. 91 odst. 1; příloha VII, čl. 5 a 10)
1. Zrušení nařízením Rady č. 723/2004, kterým byly změněny služební řád a pracovní řád ostatních zaměstnanců, první alternativní podmínky článku 5 přílohy VII služebního řádu, na základě které bylo poskytnutí příspěvku na zařízení podmíněno přiznáním práva na příspěvek za práci v zahraničí, je možné nanejvýš vykládat tak, že zákonodárce zamýšlel znovu obnovit rovnost ohledně podmínek poskytnutí příspěvku na zařízení mezi všemi osobami, které nastupují na pracovní místo u orgánu Společenství poté, co bydlely nebo pracovaly na území státu, ve kterém se tento orgán nachází. Osoby, které před převzetím práce ve veřejné službě Společenství pracovaly pro stát nebo mezinárodní organizaci, musí nadále, stejně jako ostatní zaměstnanci Společenství, prokázat, že splňují jedinou podmínku stanovenou v článku 5 přílohy VII služebního řádu, v jeho novém znění, tedy že musely změnit bydliště za účelem splnění povinností podle článku 20 služebního řádu. Nicméně takové postavení naroveň dvou kategorií úředníků neznamená, že zákonodárce rovněž zamýšlel změnit samotný obsah dotčené podmínky, která je formulována zcela shodně jak ve starším, tak v novém znění článku 5 přílohy VII služebního řádu. Pojem „bydliště“ je proto třeba vždy chápat tak, že představuje „centrum zájmů úředníka nebo zaměstnance“.
Skutečné bydliště je jedním z faktorů, který společně s dalšími určuje centrum zájmů úředníka. Tento přístup je potvrzen účelem článku 5 přílohy VII služebního řádu, jež nebyl pozměněn změnou podmínek pro poskytnutí příspěvku na zařízení, přičemž tímto účelem je pokrytí nákladů spojených se situací osoby, která byla jmenována úředníkem a která se v důsledku toho, že se dostává z nejistého postavení do postavení s definitivou, musí zařídit a trvale a nepřetržitě integrovat ve svém místě zaměstnání na neurčitou ale podstatnou dobu. V důsledku toho existence dočasného bydliště v místě, kde se nachází zaměstnávající orgán, zejména pro profesní účely, není v žádném případě v rozporu s cílem, který je sledován poskytnutím příspěvku na zařízení, jež odpovídá zvýšeným nárokům, kterým nejsou obvykle vystaveny osoby, jejichž centrum zájmů se shoduje s jejich místem zaměstnání.
Tak tomu bude rovněž ohledně denního příspěvku, jehož účelem je nahrazení výdajů a nevýhod způsobených nejistou situací úředníka ve zkušební době, zejména v případě, pokud si musí zachovat současně i původní bydliště, což platí tím spíš, že podmínku týkající se povinnosti změnit bydliště v rámci článků 5 a 10 přílohy VII služebního řádu je třeba vykládat stejně.
(viz body 44 a 47 až 49)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 12. prosince 1996, Monteiro da Silva v. Komise, T‑74/95, Recueil FP, s. I‑A‑583 a II‑1559, body 63 a 64; 12. prosince 1996, Mozzaglia v. Komise, T‑137/95, Recueil FP, s. I‑A‑619 a II‑1657, bod 57; 20. srpna 1998, Collins v. Výbor regionů, T‑132/97, Recueil FP, s. I‑A‑469 a II‑1379, bod 41; 13. prosince 2004, E v. Komise, T‑251/02, Sb. VS s. I‑A‑359 a II‑1643, bod 100; 13. září 2005, Recalde Langarica v. Komise, T‑283/03, Sb. VS s. I‑A‑235 a II‑1075, bod 176
2. Má-li být zohledněn účel čl. 7 odst. 1 přílohy VII služebního řádu, který zaměstnavateli Společenství ukládá nést cestovní výdaje, které úředník musel vynaložit ke své přepravě z místa přijetí do místa zaměstnaní, je třeba, aby při zjišťování centra zájmů úředníka, jež určuje jeho obvyklé bydliště a současně s tím jeho místo přijetí, podobně jak je tomu při určení obvyklého bydliště pro účely použití článku 4 přílohy VII služebního řádu, byla věnována zvláštní pozornost skutečnému bydlišti dotyčného, zejména jeho místo zaměstnaní v okamžiku přijetí do zaměstnání. Úředník tak může nést tyto výdaje pouze tehdy, jestliže se již v okamžiku svého přijímání nacházel, zejména z profesních důvodů, v místě svého budoucího zaměstnání, nehledě na centrum jeho zájmů ve smyslu článků 5 a 10 přílohy VII služebního řádu jakékoli.
Nebude tomu jinak ani tehdy, pokud budoucí úředník nebyl přítomen ve svém dřívějším místě zaměstnaní během kratší doby před převzetím funkce z důvodu, že například využil svou dovolenou za kalendářní rok k návratu do země, kde se nachází centrum jeho zájmů. Výdaje, které následně vynaložil k návratu do místa dřívějšího zaměstnaní, které je krom toho rovněž místem výkonu budoucích služebních povinností pro orgán Společenství, nemohou být nahrazeny na základě čl. 7 odst. 1 písm. a) přílohy VII služebního řádu. Náhrada těchto výdajů vynaložených samotným úředníkem totiž neodpovídá účelu tohoto ustanovení.
(viz body 66 až 68)
Odkazy:
Soudní dvůr: 15. září 1994, Magdalena Fernández v. Komise, C‑452/93 P, Recueil, s. I‑4295, bod 22
Soud prvního stupně: 10. července 1992, Benzler v. Komise, T‑63/91, Recueil, s. II‑2095, body 23 a 24; výše uvedený Monteiro da Silva, body 70 a 71; 28. září 1999, J v. Komise, T‑28/98, Recueil FP, s. I‑A‑185 a II‑973, bod 47; 25. října 2005, Dedeu i Fontcuberta v. Komise, T‑299/02, Sb. VS s. I‑A‑303 a II‑1377, bod 77
3. Soudu Společenství nepřísluší, aniž by tím bylo zasaženo do výsad administrativy, vydávat soudní příkazy orgánu Společenství, které by mu přikazovaly přijmout opatření, která s sebou přináší plnění povinností vyplývajících z rozsudku, jímž se zrušuje určité rozhodnutí. Nicméně ve sporech majetkoprávní povahy má soud Společenství v souladu s čl. 91 odst. 1 druhou větou služebního řádu neomezenou soudní pravomoc, která mu umožňuje uložit žalovanému orgánu zaplacení stanovených částek, případně zvýšených o úroky z prodlení.
V rámci žaloby na neplatnost, kterou bylo napadenou rozhodnutí nepřiznat žalobkyni příspěvek na zařízení a denní příspěvek, je návrhové žádání, které zní na uložení povinnosti administrativě zaplatit částky dlužné z titulu těchto dvou příspěvků, zvýšených o úroky z prodlení, dostatečně určité a je třeba jej považovat za přípustné, i když žalobkyně nepředložila výpočet požadovaných částek, jelikož tyto jsou přímo a objektivně určitelné na základě dvou jasných a nezpochybnitelných parametrů, a to základního platu žalobkyně a případného přiznání jí práva na příspěvek na domácnost v okamžiku nebo během období rozhodných pro jednotlivá ustanovení upravující tyto příspěvky.
(viz body 71 a 72)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 9. června 1994, X v. Komise, T-94/92, Recueil FP, s. I‑A‑149 a II‑481, bod 33; 8. července 1998, Aquilino v. Rada, T‑130/96, Recueil FP, s. I‑A‑351 a II‑1017, bod 39; 23. března 2000, Rudolph v. Komise, T‑197/98, Recueil FP, s. I‑A‑55 a II‑241, body 32 a 33; 18. září 2002, Puente Martín v. Komise, T‑29/01, Recueil FP, s. I‑A‑157 a II‑833, bod 87; 2. března 2004, Di Marzio v. Komise, T‑14/03, Recueil FP, s. I‑A‑43 a II‑167, bod 63