ROZSUDEK TRIBUNÁLU (sedmého senátu)
25. června 2015(*)
„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vůči Íránu s cílem zabránit šíření jaderných zbraní – Zmrazení finančních prostředků – Nesprávné posouzení – Povinnost uvést odůvodnění – Právo na účinnou soudní ochranu – Zneužití pravomoci – Právo na vlastnictví – Rovné zacházení“
Ve věci T‑95/14,
Iranian Offshore Engineering & Construction Co., se sídlem v Teheránu (Irán), zastoupená J. Viñals Camallongou, L. Barriola Urruticoecheaou a J. Iriarte Ángelem, avocats,
žalobkyně,
proti
Radě Evropské unie, zastoupené Á. de Elera-San Miguel Hurtadoem a V. Piessevauxem, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je žádost o zrušení rozhodnutí Rady 2013/661/SZBP ze dne 15. listopadu 2013, kterým se mění rozhodnutí Rady 2010/413/SZBP o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 306, s. 18), a prováděcího nařízení Rady (EU) č. 1154/2013 ze dne 15. listopadu 2013, kterým se provádí nařízení (EU) č. 267/2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 306, s. 3), v rozsahu, v němž se tyto akty týkají žalobkyně,
TRIBUNÁL (sedmý senát),
ve složení M. van der Woude (zpravodaj), předseda, I. Wiszniewska-Białecka a I. Ulloa Rubio, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González, vrchní rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 22. ledna 2015,
vydává tento
Rozsudek(1)
Skutečnosti předcházející sporu
1 Žalobkyně, Iranian Offshore Engineering & Construction Company usazená v Teheránu (Írán), působí v oblasti strojírenství, konstrukce a montáže infrastruktur na moři i na pevnině pro ropné a plynárenské projekty.
2 Dne 9. června 2010 přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 1929 (2010) (dále jen „rezoluce 1929“), která rozšířila působnost omezujících opatření uložených rezolucemi Rady bezpečnosti OSN č. 1737 (2006), 1747 (2007) a 1803 (2008) a která zavedla další omezující opatření vůči Íránské islámské republice.
3 Dne 17. června 2010 zdůraznila Evropská rada, že je stále více znepokojena íránským jaderným programem a uvítala přijetí rezoluce 1929. Evropská rada připomněla své prohlášení ze dne 11. prosince 2009 a vyzvala Radu, aby přijala opatření k provedení opatření uvedených v rezoluci 1929 a doprovodná opatření s cílem napomoci prostřednictvím jednání k vyřešení všech existujících obav týkajících se vývoje citlivých technologií Íránskou islámskou republikou na podporu jejího jaderného a raketového programu. Tato opatření se měla zaměřit na oblast obchodu, finanční sektor, odvětví dopravy, klíčová odvětví ropného a plynárenského průmyslu a určení dalších osob, zejména příslušníků islámských revolučních gard.
4 Dne 26. července 2010 přijala Rada rozhodnutí 2010/413/SZBP o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140/SZBP (Úř. věst. L 195, s. 39), jehož příloha II obsahuje seznam osob a subjektů – odlišných od osob a subjektů určených Radou bezpečnosti nebo Výborem pro sankce, zřízeným rezolucí 1737 (2006), uvedených v příloze I – jejichž finanční prostředky se zmrazují. Jeho bod 22 odůvodnění odkazuje na rezoluci 1929 a uvádí, že tato rezoluce poukazuje na možnou souvislost mezi příjmy Íránu plynoucími z jeho energetického odvětví a financováním íránských jaderných činností představujících potenciální riziko šíření jaderných zbraní.
5 V rámci sankcí, které Evropská unie přijímá vůči Íránu už několik let, bylo rozhodnutí Rady 2011/783/SZBP ze dne 1. prosince 2011 (Úř. věst. L 319, s. 71) změněno rozhodnutím 2010/413/SZBP v tom smyslu, že byla na seznam osob, na které se vztahují omezující opatření, uvedený v příloze II rozhodnutí 2010/413 zapsána jména nových osob a subjektů.
6 Rozhodnutím 2011/783 tak bylo na seznam uvedený v příloze II k rozhodnutí 2010/413 poprvé zapsáno jméno žalobkyně, a to s následujícím odůvodněním:
„Společnost působící v odvětví energetiky, která se podílí na výstavbě zařízení pro obohacování uranu ve Fordó (Kumm). Vztahují se na ni zákazy vývozu vyhlášené Spojeným královstvím, Itálií a Španělskem.“
7 Rada přijala dne 1. prosince 2011 prováděcí nařízení (EU) č. 1245/2011, kterým se provádí nařízení č. 961/2010 o omezujících opatření vůči Íránu (Úř. věst. L 319, s. 11), jímž v souladu s rozhodnutím 2011/783 pozměnila přílohu VIII nařízení Rady (EU) č. 961/2010 ze dne 25. října 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení (ES) č. 423/2007 (Úř. věst. L 281, s. 1) v tom smyslu, že do ní zapsala jméno žalobkyně ze stejných důvodů jako v případě rozhodnutí 2011/783.
8 Žalobkyně projevila nesouhlas se zápisem svého jména na dotčené seznamy dne 27. února 2012 podáním žaloby na zrušení rozhodnutí 2011/783 a prováděcího nařízení č. 1245/2011 v rozsahu, v němž se jí týkají. Uvedená žaloba byla zaregistrována pod číslem T‑110/12.
9 Dne 23. ledna 2012 přijala Rada rozhodnutí 2012/35/SZBP, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. L 19, s. 22). Bod odůvodnění 8 tohoto rozhodnutí v podstatě přebírá obsah bodu 22 odůvodnění rozhodnutí 2010/413 (bod 4 výše). Podle bodu 13 odůvodnění rozhodnutí 2012/35 by se omezení týkající se vstupu a zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů měla vztahovat i na další osoby a subjekty poskytující íránské vládě podporu, která jí umožňuje provádět jaderné činnosti potenciálně ohrožující nešíření nebo vedoucí k vývoji nosičů jaderných zbraní, především na osoby a subjekty poskytující íránské vládě finanční, logistickou či materiální pomoc.
10 Článek 1 odst. 7 písm. a) bod ii) rozhodnutí 2012/35 doplnil do čl. 20 odst. 1 rozhodnutí 2010/413, který upravuje zmrazení finančních prostředků dále uvedených osob a subjektů, následující bod:
„c) jinými osobami a subjekty, které nejsou uvedeny v příloze I a které poskytují podporu íránské vládě, a osobami a subjekty, které jsou s nimi spojeny, jak jsou uvedeny v příloze II“.
11 V důsledku toho přijala Rada dne 23. března 2012 nařízení (EU) č. 267/2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení č. 961/2010 (Úř. věst. L 88, s. 1). K provedení čl. 1 odst. 7 písm. a) bodu ii) rozhodnutí 2012/35 stanoví čl. 23 odst. 2 tohoto nařízení zmrazení finančních prostředků osob, subjektů a orgánů uvedených v příloze IX, které byly uznány jako:
„d) další osoby, subjekty nebo orgány, které poskytují íránské vládě podporu, například finanční, logistickou či materiální pomoc, nebo osoby a subjekty, které jsou s nimi spojeny“.
12 Dne 15. října 2012 přijala Rada rozhodnutí 2012/635/SZBP o změně rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. L 282, s. 58). Podle bodu 16 odůvodnění tohoto rozhodnutí je třeba na seznam osob a subjektů, na něž se vztahují omezující opatření, obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413 zařadit další osoby a subjekty, zejména íránským státem vlastněné subjekty působící v odvětví ropy a plynu, neboť tyto subjekty představují významný zdroj příjmů íránské vlády.
13 Článek 1 odst. 8 písm. a) rozhodnutí 2012/635 pozměnil čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413, který nyní stanoví, že omezující opatření se vztahují na:
„c) jin[é]osob[y] a subjekty, které nejsou uvedeny v příloze I a které poskytují podporu íránské vládě, a osob[y] a subjekty, které jsou vlastněny nebo ovládány, jak jsou uvedeny v příloze II“.
14 Dne 21. prosince 2012 přijala Rada nařízení (ES) č. 1263/2012, kterým se mění nařízení č. 267/2012 (Úř. věst. L 356, s. 34). Článkem 1 odst. 11 nařízení č. 1263/2012 byl změněn čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012, který stanoví zmrazení finančních prostředků osob, subjektů a orgánů uvedených v příloze IX, které byly identifikovány jako:
„d) další osoby, subjekty nebo orgány, které poskytují íránské vládě podporu, například materiální, logistickou či finanční pomoc, nebo subjekty, které jsou jimi vlastněny nebo ovládány, nebo osoby a subjekty s nimi spojené“.
15 Rozsudkem ze dne 6. září 2013, Iranian Offshore Engineering & Construction v. Rada (T‑110/12, Sb. rozh.,, dále jen „rozsudek ze dne 6. září 2013“, EU:T:2013:411), Tribunál zrušil rozhodnutí 2011/783 a nařízení č. 1245/11 v rozsahu, v němž se týkaly žalobkyně.
16 Dne 10. října 2013 zaslala Rada žalobkyni dopis, v němž ji informovala, že zohlednila rozsudek ze dne 6. září 2013, bod 15 výše (EU:2013:411), a že podle jejího názoru splnila nezbytné podmínky k tomu, aby se na ni vztahovala dotyčná omezující opatření v souladu s čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 a čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012, které se vztahují na osoby či subjekty, které poskytují íránské vládě zejména finanční a logistickou podporu, a to vzhledem k její činnosti v energetickém odvětví a konkrétně její zásadní roli v rozvoji pole Jižní Pars.
17 Dne 14. října 2013 požádala žalobkyně Radu, aby jí zpřístupnila spis s důkazy, na jejichž základě bylo rozhodnuto o jejím opětném zapsání na seznamy sankcionovaných osob a subjektů (dále jen „sporné seznamy“).
18 Dne 31. října 2013 přednesla žalobkyně své vyjádření a tvrdila, že pro zápis jejího jména na sporné seznamy z důvodů uváděných Radou nebyl dán právní či faktický důvod.
19 Dne 15. listopadu 2013 přijala Rady rozhodnutí 2013/661/SZBP, kterým se mění rozhodnutí 2010/413/SZBP (Úř. věst. L 306, s. 18). Tímto rozhodnutím byla žalobkyně zapsána na seznam uvedený v příloze II rozhodnutí 2010/413.
20 Tentýž dne přijala Rada prováděcí nařízení (EU) č. 1154/2013, kterým se provádí nařízení č. 267/2012 (Úř. věst. L 306, s. 3), jímž byla žalobkyně zapsána do přílohy II nařízení č. 267/2012.
21 V rozhodnutí 2013/661 a nařízení č. 1154/2013 (dále jen „napadené akty“) byl zápis žalobkyně na sporné seznamy odůvodněn následovně:
„Významný subjekt v odvětví energetiky, jenž je pro íránskou vládu zdrojem značných zisků. IOEC poskytuje íránské vládě finanční a logistickou podporu.“
22 Dne 18. listopadu 2013 zaslala Rada žalobkyni dopis, v němž ji informovala, že byl dán důvod k tomu zapsat ji opětně na sporné seznamy.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
23 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 7. února 2014 podala žalobkyně projednávanou žalobu.
24 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené akty v rozsahu, v němž se jí týkají;
– odstranil její jméno z příloh uvedených aktů;
– uložil Radě náhradu nákladů řízení.
25 Rada navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
26 Na podporu své žaloby žalobkyně uvádí v podstatě tři následující žalobní důvody. Zaprvé žalobkyně tvrdí, že napadené akty nejsou odůvodněné, proto jsou podle ní v rozporu s článkem 296 SFEU a zásadou účinné soudní ochrany. Zadruhé žalobkyně vytýká Radě, že se dopustila nesprávného právního posouzení, zneužila pravomoc a porušila použitelné právní normy a zásadu rovného zacházení, když zapsala její jméno na sporné seznamy bez faktického základu a důkazů. Zatřetí žalobkyně tvrdí, že Rada porušila její právo na vlastnictví a zásadu proporcionality, když ji podruhé zapsala na seznamy.
27 Před analýzou jednotlivých žalobních důvodů je třeba uvést, že žalobkyně se v rámci druhého návrhového žádání domáhá, aby Tribunál odstranil její jméno z příloh napadených aktů. V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle článku 263 SFEU se pravomoci Tribunálu omezují na přezkum legality aktů orgánů a že podle článku 266 SFEU musí opatření ke splnění povinností vyplývajících z rozsudků Tribunálu splnit orgán, který zrušený akt přijal. Ve světle těchto ustanovení, která neumožňují, aby Tribunál provedl zrušení aktu, je třeba vykládat druhé návrhové žádání pouze jako konkretizaci prvního návrhového žádání.
K prvnímu žalobnímu důvodu týkajícímu se odůvodnění napadených aktů
[omissis]
K druhému žalobnímu důvodu týkajícímu se opodstatněnosti odůvodnění napadených aktů
40 Žalobkyně zpochybňuje opodstatněnost odůvodnění napadených aktů s poukazem na tři argumenty. Zaprvé tvrdí, že není energetickým podnikem, ale strojírenským a montážním podnikem specializujícím se na konstrukci a údržbu fixních a mobilních námořních zařízení. Zadruhé žalobkyně tvrdí, že je od roku 2010 zcela privatizovaným podnikem. Finanční podpora íránské vlády se podle ní jako pro jakýkoli jiný podnik omezuje na placení daní a příspěvků na sociální zabezpečení. Uvádí v tomto ohledu, že unijní předpisy neumožňují sankcionovat podnik pouze z toho důvodu, že plní zákonné povinnosti. Zatřetí žalobkyně tvrdí, že Rada nepředložila žádný důkaz, na jehož základě by bylo možné tvrdit, že poskytuje íránské vládě logistickou podporu.
41 Pokud jde o první argument, je pravda, že žalobkyně neprodává ani neuvádí do oběhu energetické produkty jako ropu či zemní plyn. To však nemění nic na tom, že její strojírenská činnost a údržba, kterou provádí, jsou nezbytné k získávání těchto zdrojů. Z internetové stránky, jejíž části jsou převzaty v příloze k žalobě, totiž vyplývá, že podle stanov žalobkyně a zejména podle druhého článku těchto stanov se tento podnik specializuje na těžbu a přepravu ropy a zemního plynu, přičemž konkrétně staví ropné plošiny na moři a plynovody či ropovody. Podle těchto výňatků je žalobkyně nejen hlavním íránským generálním dodavatelem pro výrobu a montáž námořních infrastruktur pro íránský ropný a plynárenský průmysl, ale tyto pozemní a námořní služby nabízí i v mezinárodním měřítku, přičemž jsou zde uvedeny i početné příklady projektů jako rozvoj pole Jižní Pars.
42 První argument, podle něhož není žalobkyně „významným subjektem v odvětví energetiky“, jak tvrdí Rada v odůvodnění napadených aktů, je tedy třeba zamítnout.
43 Pokud jde o druhý argument týkající se finanční podpory íránské vládě, je třeba nejprve připomenout, že toto kritérium se netýká jakékoli formy podpory íránské vládě, ale pouze těch forem podpory, které svým kvantitativním nebo kvalitativním významem přispívají k vyvíjení íránských jaderných aktivit.
44 Taková podpora může konkrétně vyplývat z kapitálových vazeb mezi podnikem a íránským státem, kterému tak ve výsledku plynou dividendy a výnosy z činnosti tohoto podniku.
45 Z judikatury dále vyplývá, že v případě zpochybnění legality je úkolem příslušného unijního orgánu, aby prokázal, že jsou důvody uplatňované vůči dotyčné osobě podložené, přičemž tato osoba není povinna předložit důkazy o opaku svědčící o tom, že uvedené důvody podložené nejsou (rozsudek ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, Sb. rozh., EU:C:2013:518, bod 121).
46 Konečně je třeba připomenout, že legalita napadených aktů může být posuzována pouze na základě faktických a právních skutečností, na základě nichž tyto akty byly přijaty, a nikoli na základě skutečností, s nimiž se Rada seznámila až po přijetí těchto aktů, a to i kdyby měla za to, že uvedené skutečnosti mohly platně odůvodnit přijetí uvedených aktů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. října 2012, Oil Turbo Compressor v. Rada, T‑63/12, Sb. rozh., EU:T:2012:579, bod 29).
47 V projednávaném případě Rada připouští, že íránský stát nebyl v době, kdy byla žalobkyně zapsána na sporné seznamy, jejím jediným akcionářem. Tvrdí však, že žalobkyně předložila důkazy o konkrétním složení akcionářské skupiny až ve fázi repliky. Z těchto opožděně předložených informací přitom vyplývá, že 51 % akcií žalobkyně vlastní Oil Pension Fund Investment Company, jež byla rovněž zapsána na sporné seznamy z důvodu, že finančně podporuje íránskou vládu. Rada tedy zastává názor, že žalobkyně je ovládána parastátním subjektem, který v konečném důsledku kontroluje íránská vláda, což žalobkyně zpochybňuje.
48 Vzhledem k judikatuře uvedené v bodě 46 výše je třeba konstatovat, že argumentaci Rady nelze přijmout.
49 Z proměnlivosti argumentace Rady totiž vyplývá, že v době, kdy napadené akty přijala, neměla žádnou konkrétní představu o tom, jaké je složení skupiny akcionářů žalobkyně, a že v podstatě navrhuje, aby Tribunál nahradil původní odůvodnění napadených aktů odůvodněním, které poskytla v duplice.
50 Z toho vyplývá, že Rada nedoložila právně dostačujícím způsobem odůvodnění, že žalobkyně poskytuje íránské vládě podstatné finanční prostředky.
51 Odůvodnění napadených aktů se však nezakládá pouze na finanční podpoře íránské vlády, ale i na podpoře logistické, takže je třeba posoudit i posledně uvedený důvod. Pokud jde totiž o přezkum legality rozhodnutí o přijetí omezujících opatření, Soudní dvůr rozhodl, že z důvodu preventivní povahy těchto opatření platí, že pokud je unijní soud toho názoru, že alespoň jeden z uvedených důvodů je dostatečně přesný a konkrétní, podložený a představuje sám o sobě dostatečný základ pro toto rozhodnutí, pak okolnost, že ostatní z těchto důvodů tento požadavek nesplňují, neodůvodňuje zrušení uvedeného rozhodnutí (rozsudek ze dne 28. listopadu 2013, Rada v. Manufacturing Support & Procurement Kala Naft, C‑348/12 P, Sb. rozh., EU:C:2013:776, bod 72).
52 Pokud jde o třetí argument, žalobkyně tvrdí, že není podnikem věnujícím se logistice, takže nemůže být obviňována z toho, že poskytuje íránské vládě logistickou podporu.
53 V tomto ohledu je třeba na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně konstatovat, že definice pojmu „logistická“ v čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 a čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012 se neomezuje pouze na přepravu zboží či osob. Tento výraz je totiž v běžném slova smyslu chápán jako jakákoli činnost, která se pojí k organizaci či vedení operace nebo složitého procesu. Logistika je tedy průřezový pojem, který může zahrnovat různé druhy operací jako poskytování surovin, správu materiálů, dodávání zboží či manipulační práce. Za logistickou podporu ve smyslu výše uvedených ustanovení proto musí být považována jakákoli činnost, která sice jako taková nemusí mít přímou či nepřímou souvislost s šířením jaderných zbraní, ale může tuto činnost z kvalitativního a kvantitativního hlediska podporovat tím, že íránské vládě umožňuje reagovat na určité logistické potřeby, a sice v tomto případě v ropném a plynárenském odvětví, které je pro uvedenou vládu zdrojem podstatných příjmů.
54 Jak bylo přitom uvedeno výše, strojírenství, konstrukce a údržba provozovaná žalobkyní, která se prezentuje jako hlavní íránský smluvní partner v odvětví konstrukce a montáže infrastruktur na moři, jsou nezbytné k řádnému fungování plynárenského a ropného průmyslu v Íránu. Bez průzkumných, těžebních a přepravních zařízení, a zejména bez plynovodů a ropovodů, by tento průmysl nemohl fungovat. Tato zařízení a činnosti žalobkyně jsou tedy z kvalitativního a kvantitativního hlediska nezbytné k reagování na potřeby ropného a plynárenského průmyslu v Íránu, který íránská vláda kontroluje prostřednictvím různých státních podniků. Taková logistická podpora poskytovaná žalobkyní uvedené vládě tedy splňuje kritérium stanovené v čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 a čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012, jelikož podle bodu odůvodnění 22 rozhodnutí 2010/413 a bodu odůvodnění 8 rozhodnutí 2012/35 plynou Íránu z jeho odvětví energetiky podstatné příjmy, které mu umožňují financovat jaderné činnosti potenciálně ohrožující nešíření jaderných zbraní.
55 Rada se tedy nedopustila nesprávného právního posouzení, když zapsala jméno žalobkyně na sporné seznamy s odůvodněním, že poskytuje íránské vládě logistickou podporu.
56 Je tedy třeba odmítnout i tvrzení žalobkyně, že se Rada dopustila zneužití pravomoci a porušila zásadu rovného zacházení. Tato tvrzení totiž vychází v zásadě z toho, že ke zmrazení finančních prostředků žalobkyně nebyl dán žádný důvod. Jak však bylo konstatováno v bodě 55 výše, Rada správně uplatnila kritérium pro zápis stanovené v čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413, ve znění rozhodnutí 2012/635 (viz bod 13 výše), a čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012 (viz bod 14 výše), když jméno žalobkyně zapsala na sporné seznamy z důvodu, že poskytuje logistickou podporu íránské vládě.
57 Z toho vyplývá, že druhý důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný.
Ke třetímu důvodu týkajícímu se práva na vlastnictví a zásady proporcionality
[omissis]
67 Žaloba musí být tedy zamítnuta v plném rozsahu.
K nákladům řízení
68 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Rada požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (sedmý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Iranian Offshore Engineering & Construction Co. ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou Evropské unie.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 25. června 2015.
Podpisy.