Sdělení v Úř. věst.

 

Žaloba podaná dne 4. srpna 2004 Brandt Italia spa proti Komisi Evropských společenství

(Věc T-323/04)

(Jednací jazyk: italština)

Soudu prvního stupně Evropských společenství byla předložena dne 4. srpna 2004 žaloba podaná proti Komisi Evropských společenství Brandt Italia spa zastoupenou Martijnem van Empelem, Claudiem Viscoem a Salvatorem Lamarcem, advokáty.

Žalobkyně navrhuje, aby Soud:

konstatoval neplatnost, a tedy zrušil rozhodnutí Komise K(2004) 930 konečné ze dne 30. března 2004;

podpůrně určil částečnou neplatnost rozhodnutí, omezuje se na jeho článek 3, v rozsahu, v němž ukládá italskému státu přistoupit k navrácení podpory neoprávněně vyplacené;

uložil Komisi Evropských společenství náhradu nákladů řízení.

Žalobní důvody a hlavní argumenty

Napadené rozhodnutí v projednávané věci prohlásilo státní podporu týkající se naléhavých opatření v oblasti zaměstnanosti, kterou Itálie poskytla na základě vládního nařízení s mocí zákona ze dne 14. února 2003 č. 23 změněného v zákon ze dne 17. dubna 2003, za neslučitelnou se společným trhem a uložilo italské vládě, aby vyzvala žadatele o podporu, kterému byla podpora vyplacena u příležitosti postoupení oddělení podniku Ocean spa per la refrigerazione se sídlem ve Verolanuova, Brescia, k navrácení podpory.

Na podporu svých argumentů Brandt zpochybňuje především argument Komise, podle kterého uděluje vládní nařízení 23/2003 nabyvatelům individuální výhodu, která má za následek narušení hospodářské soutěže. Údajné výhody vyplývající z vládního nařízení jsou na základě platných právních předpisů v oblasti Cassa Integrazione Guadagni e Mobilità (obecně závazný právní předpis) obecně dostupné jakékoliv jiné společnosti, která zaměstnává pracovníky ze seznamu žadatelů o práci. Vládní nařízení 23/2003 tedy také tím, že zvýhodňuje postavení pracovníků převedených na jinou práci, nezavádí žádný hospodářský prospěch ve prospěch nabyvatelů a v projednávaném případě ve prospěch Brandt. Z jiného hlediska žalobkyně vytýká Komisi, že neprovedla úplné a přesné posouzení hospodářských dopadů vnitrostátního opatření, jelikož nevzala v úvahu dodatečné náklady, které jdou k tíži podniků nabývajících oddělení podniku, které měly povinnost nést náklady a odpovědnost (sociální a finanční), které by jim při neexistenci dotčeného opatření nevznikly. Konečně žalobkyně uplatňuje obecnou povahu dotyčného opatření, které má ve skutečnosti stejné důsledky jako důsledky již stanovené obecnými ustanoveními zákona 223/91. Podle žalobkyně uložila Komise italské vládě po přezkoumání vládního nařízení 23/2003, kdy kvalifikovala opatření jako obecný režim podpory, přistoupit k navrácení finančního prospěchu, který byl poskytnut Brandt individuálně na základě uvedeného vládního nařízení. Komise tím, že uložila navrácení individuální podpory v rámci rozhodnutí týkajícího se režimu podpor, porušila článek 88 ES tím, že ostatně nedodržela ustanovení nařízení (ES) č. 659/1999. Krom toho Komise zcela opomněla provést přezkoumání konkrétní projednávané věci údajné individuální podpory, o jejíž navrácení žádá. Komise měla zahájit oddělené řízení za účelem posouzení slučitelnosti vnitrostátního opatření ve světle kritérií použitelných v oblasti individuální podpory nebo se případně opírat o nástroje stanovené nařízením ES č. 659/1999, pokud jde o přijetí prozatímních opatření ve věci navrácení.

Žalobkyně rovněž konstatuje porušení článků 88 a 89 ES, jakož i ustanovení nařízení (ES) č. 994/98 a (ES) č. 2204/2002. Z tohoto hlediska vytýká Komisi, že prohlásila opatření eventuálně obsažené v režimu výjimek z nařízení (ES) č. 2204/2002 za protiprávní ex tunc, a tedy které může být jako takové považováno za existující podporu ve smyslu článku 88 ES. Krom toho si Komise neoprávněně přiznala právo stanovit, že se na vládní nařízení 23/2003 nevztahují ustanovení nařízení 2204/2002 a rovněž překročila rozsah svých pravomocí intervence ve smyslu spojených ustanovení článku 89 ES nařízení (ES) č. 994/98 a (ES) č. 2204/2002.

Žalobkyně pokračuje tvrzením, že článek 3 napadeného rozhodnutí, který ukládá Itálii povinnost navrácení údajné státní podpory příjemci opatření, je neslučitelný se zásadou ochrany legitimního očekávání.

Konečně žalobkyně uplatňuje, že Komise nesplnila povinnost uvést odůvodnění, stanovenou v článku 253 ES, a konstatuje zneužití pravomoci v projednávané věci.

____________