ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU
(první senát)
15. února 2011
Věc F‑81/09
Luigi Marcuccio
v.
Evropská komise
„Veřejná služba – Úředníci – Příspěvek v invaliditě – Chyba při výpočtu – Výplata nedoplatků – Dlužné úroky z prodlení – Použitelná úroková míra – Roční kapitalizace – Majetková a nemajetková újma“
Předmět: Žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE, kterou se L. Marcuccio v podstatě domáhá zrušení rozhodnutí Komise, jímž byla částečně zamítnuta jeho žádost o to, aby mu byly vyplaceny úroky z prodlení související s nedoplatky příspěvku v invaliditě, které mu uvedený orgán vyplatil, a dále aby bylo Komisi uloženo zaplatit mu částku rovnající se rozdílu mezi výší úroků z prodlení stanovenou podle kritérií, která měla být dle jeho názoru použita, a výší úroků z prodlení, která byla skutečně zaplacena, přičemž tato částka bude sama navýšena o úroky z prodlení
Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí čtvrtinu nákladů řízení vynaložených žalobcem. Žalobce ponese tři čtvrtiny vlastních nákladů řízení.
Shrnutí
1. Úředníci – Rozhodnutí nepříznivě zasahující do právního postavení – Povinnost uvést odůvodnění – Dosah – Nedostatečné odůvodnění – Zhojení vad v průběhu soudního řízení – Podmínky
(Článek 253 ES; služební řád úředníků, čl. 25 druhý pododstavec)
2. Akty orgánů – Nařízení – Obdobné použití – Podmínky
3. Námitka protiprávnosti – Dosah – Akty, proti nimž může být vznesena námitka protiprávnosti – Obecně závazný akt zakládající napadené rozhodnutí
(Článek 241 ES)
4. Řízení – Návrh na zahájení řízení – Formální náležitosti
[Statut Soudního dvora, čl. 21 první pododstavec; jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 35 odst. 1 písm. d) a e)]
1. Cílem povinnosti uvést odůvodnění stanovené v čl. 25 druhém pododstavci služebního řádu, který pouze přebírá všeobecnou povinnost zakotvenou v článku 253 ES, je jednak poskytnout dotyčné osobě dostatečné údaje pro posouzení opodstatněnosti aktu, který nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení, a příhodnosti podání žaloby k Soudu pro veřejnou službu, a jednak umožnit tomuto Soudu výkon přezkumu legality aktu. Z toho vyplývá, že takto stanovená povinnost uvést odůvodnění představuje základní zásadu unijního práva, od níž se lze odchýlit pouze z naléhavých důvodů.
Zaprvé, nedostatečnost – nikoliv však zcela chybějící – odůvodnění lze zhojit i v průběhu řízení, jestliže dotyčná osoba znala již před podáním své žaloby skutečnosti představující počátek odůvodnění, a zadruhé, rozhodnutí lze považovat za dostatečně odůvodněné, jestliže bylo přijato v kontextu, který je dotyčnému úředníkovi znám a který mu umožní porozumět jeho dosahu.
(viz body 39 a 40)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 15. září 2005, Casini v. Komise, T‑132/03, bod 30 a citovaná judikatura
Tribunál: 2. března 2010, Doktor v. Rada, T‑248/08 P, bod 93 a citovaná judikatura
2. Rozsah působnosti nařízení je obvykle vymezen jeho vlastními ustanoveními a v zásadě nemůže být rozšířen na jiné situace, než na které se mělo vztahovat. V určitých výjimečných případech tomu však může být jinak. Hospodářské subjekty se tak mohou právem dovolávat obdobného použití nařízení, které se na ně za běžných okolností nepoužije, pokud prokáží, že právní režim, který se na ně vztahuje, je úzce srovnatelný s režimem, jehož obdobné použití požadují, a dále že právní režim, který se na ně vztahuje, obsahuje opomenutí, které je neslučitelné s obecnou zásadou unijního práva a které lze zhojit obdobným použitím nařízení, které se na ně za běžných okolností nepoužije.
Obdobné použití právní úpravy proto podléhá splnění dvou kumulativních podmínek, a to existence úzké srovnatelnosti obvykle použitelného právního režimu a právní úpravy, jejíž obdobné použití je zamýšleno, a dále existence mezery v uvedeném právním režimu, která je neslučitelná s obecnou zásadou unijního práva a kterou lze zhojit právní úpravou, jejíž obdobné použití je zamýšleno.
(viz bod 55)
Odkazy:
Soudní dvůr: 20. února 1975, Reich, 64/74; 11. července 1978, Union française de Céréales, 6/78; 12. prosince 1985, Krohn, 165/84, body 13 a 14
3. Článek 241 ES je výrazem obecné zásady zajišťující každému účastníkovi řízení právo, aby za účelem dosažení zrušení rozhodnutí, které se jej bezprostředně a osobně dotýká, zpochybnil platnost dřívějších aktů orgánů, které jsou právním základem napadeného rozhodnutí, jestliže tento účastník řízení neměl právo podat na základě článku 230 ES přímou žalobu proti těmto aktům, jejichž důsledky tak nese, aniž by mohl navrhnout jejich zrušení.
Cílem článku 241 ES je tak chránit jednotlivce proti použití protiprávního normativního aktu, přičemž se má za to, že účinky rozsudku, který konstatuje nepoužitelnost takového aktu, jsou omezeny pouze na účastníky řízení, a že tento rozsudek nezpochybňuje samotný akt, který se stal nenapadnutelným.
(viz bod 60)
Odkazy:
Soudní dvůr: 6. března 1979, Simmenthal v. Komise, 92/78, bod 39; 19. ledna 1984, Andersen a další v. Parlament, 262/80, bod 6
Tribunál: 12. prosince 1996, Altmann a další v. Komise, T‑177/94 a T‑377/94, bod 119; 20. listopadu 2007, Ianniello v. Komise, T‑308/04, bod 32 a citovaná judikatura
4. Podle čl. 35 odst. 1 písm. d) a e) jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu musí žaloba uvedená v článku 21 statutu Soudního dvora uvádět zejména předmět sporu a obsahovat dovolávané žalobní důvody a právní a skutkové argumenty.
Tyto údaje musejí být dostatečně jasné a přesné pro to, aby umožnily žalovanému připravit svou obranu a Soudu rozhodnout o žalobě případně bez dalších informací.
(viz body 61 a 62)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: 30. června 2006, Ott a další v. Komise, F‑87/05, bod 38; 14. května 2008, Taruffi v. Komise, F‑95/06, body 121 až 125; 30. listopadu 2009, de Britto Patrício-Dias v. Komise, F‑16/09, bod 42