null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MACIEJE SZPUNARA
přednesené dne 25. dubna 2024(1)
Věc C‑159/23
Sony Computer Entertainment Europe Ltd
proti
Datel Design and Development Ltd,
Datel Direct Ltd,
JS
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo)]
„Řízení o předběžné otázce – Duševní vlastnictví – Autorské právo a práva s ním související – Právní ochrana počítačových programů – Směrnice 2009/24/ES – Článek 1 – Rozsah – Úkony podléhající omezení – Článek 4 odst. 1 – Změna počítačového programu – Změna obsahu proměnných uložených do lokální paměti a používaných při fungování programu“
Úvod
1. Jak podle unijního práva, tak podle mezinárodního práva, které se vztahuje na Unii(2), musí být počítačové programy chráněny jako literární díla ve smyslu Bernské úmluvy(3). Tato kvalifikace může vyvolávat pochybnosti. I když se totiž počítačový program může vyskytovat ve formě „textu“, tj. seznamu příkazů, které má počítač provádět, jedná se o zvláštní text v mnoha ohledech, který se nepodobá žádné jiné kategorii literárních děl.
2. Účelem takového programu není, aby ho četl nebo jakýmkoliv jiným způsobem využíval přímo uživatel, nýbrž aby tento program řídil fungování zařízení schopného zpracovávat data, tedy počítače. Užitková forma počítačového programu, v níž jsou tyto programy běžně rozšiřovány uživatelům, není ani člověkem čitelná, neboť má být zpracována strojovým zařízením. Ostatně i forma počítačového programu, která je čitelná pro člověka, je srozumitelná pouze pro kvalifikované osoby, neboť je formulována v umělém jazyce (programovací jazyk), který zpravidla není srozumitelný pro průměrné uživatele těchto programů. Z toho vyplývá zvláště důležitá vlastnost počítačových programů jakožto chráněných děl z hlediska autorského práva k nim, a sice že z důvodu způsobu, jakým počítače fungují, vyžaduje obvykle každé použití programu jeden nebo více úkonů rozmnožení tohoto programu, které vyžadují svolení nositele autorských práv k tomuto programu.
3. Není tedy nijak překvapivé, že ochrana počítačových programů, tak jak je koncipována v unijním právu, se značně liší od „obecných“ pravidel pro autorská práva a podobá se spíše režimu zvláštní ochrany(4). Tento režim ochrany totiž nositelům práv poskytuje větší kontrolu nad jednáním uživatelů v jejich soukromé sféře, která obvykle nespadá do oblasti působnosti autorského práva, a dále nad úkony, které obvykle nespadají pod monopol autora, jako je změna díla uživatelem pro jeho vlastní potřeby. Tato kontrola je tak rozsáhlá, že i pouhé seznámení se s dílem, které je v běžném případě literárního díla zásadní, je povoleno pouze na základě výjimky, v omezeném rozsahu a jen za určitých podmínek. Kromě toho výjimky obvykle stanovené v autorskoprávních předpisech, počínaje tzv. výjimkou „pro soukromé rozmnožování“, jsou vyloučeny z režimu ochrany počítačových programů.
4. Nic to však nemění na tom, že ochrana literární díla s sebou nese důležité inherentní omezení, a sice že se v zásadě vztahuje pouze na formu vyjádření díla, tj. jinými slovy na text.
5. V projednávané věci vyvstává otázka, zda a případně v jakém rozsahu může být ochrana přiznaná unijním právem počítačovým programům uplatněna nad rámec samotného textu. Jinými slovy: Do jaké míry lze v případě takových programů rozšířit pojem „text“?
6. V kontextu videoher se konkrétně jedná o to, zda třetí osoby mohou vytvořit a uživatelé užívat bez svolení nositelů autorských práv k těmto hrám programy, které umožňují usnadnit hru tím, že obcházejí určité obtíže koncipované jejím autorem, a které jsou běžně nazývány cheat software. Nositelé autorských práv k těmto videohrám by podle mého názoru chtěli mít „to nejlepší z obou světů“, tedy podrobit velmi široké ochraně počítačových programů prvky, na něž by se mohla vztahovat nanejvýš mnohem omezenější ochrana podle „obecného“ autorskoprávního rámce.
7. Problematika dotčená projednávané věci však jde nad rámec striktně vymezené oblasti videoher, neboť software umožňující používat počítačové programy jiným způsobem, než je jejich původní koncepce, může existovat i v jiných odvětvích.
Právní rámec
Mezinárodní právo
8. Článek 4 Smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) o právu autorském, podepsané dne 20. prosince 1996 v Ženevě(5), stanoví:
„Počítačové programy jsou chráněny jako literární díla ve smyslu článku 2 Bernské úmluvy. Tato ochrana se vztahuje na počítačové programy bez ohledu na způsob nebo formu jejich vyjádření.“
9. Obdobné ustanovení je obsaženo v čl. 10 odst. 1 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví(6), který stanoví:
„1. Počítačové programy, ať již ve zdrojovém nebo strojovém kódu, budou chráněny jako literární díla podle [Bernské úmluvy].“
Unijní právo
10. Článek 1 odst. 2 písm. a) směrnice 2001/29/ES(7) stanoví:
„S výjimkou případů uvedených v článku 11 nejsou touto směrnicí dotčeny a nijak ovlivněny stávající předpisy Společenství, týkající se:
a) právní ochrany počítačových programů.“
11. Podle čl. 2 písm. a) této směrnice:
„Členské státy stanoví výlučné právo udělit svolení nebo zakázat přímé nebo nepřímé, dočasné nebo trvalé rozmnožování jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě, vcelku nebo po částech:
a) pro autory v případě jejich děl.“
12. Článek 1 směrnice 2009/24/ES(8) stanoví:
„1. V souladu s ustanoveními této směrnice chrání členské státy počítačové programy autorskými právy stejně jako literární díla ve smyslu [Bernské úmluvy]. Pro účely této směrnice se ‚počítačovým programem‘ rozumí i přípravný koncepční materiál.
2. Ochrana podle této směrnice se vztahuje na vyjádření počítačového programu v jakékoliv formě. Myšlenky a zásady, na kterých je založen kterýkoliv z prvků počítačového programu včetně myšlenek a zásad, na kterých je založeno jeho rozhraní, nejsou chráněny autorským právem podle této směrnice.
3. Počítačový program je chráněn, pokud je původní, v tom smyslu, že je vlastním duševním výtvorem autora. Pro stanovení způsobilosti k ochraně není uplatňováno žádné jiné kritérium.
[...]“
13. Podle čl. 4 odst. 1 písm. a) a písm. b) této směrnice:
„S výhradou ustanovení článků 5 a 6 zahrnují výlučná práva nositele práv ve smyslu článku 2 právo činit sám a právo udělovat svolení jinému k
a) stálému nebo dočasnému rozmnožování počítačového programu jako celku nebo jeho části, a to jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě. Pokud je takové rozmnožování nezbytné pro zavedení, zobrazení, provoz, přenos nebo ukládání počítačového programu do paměti, vyžadují tyto rozmnožovací úkony svolení nositele práva;
b) překladům, zpracováním, úpravám a k jakékoliv jiné změně počítačového programu a k rozmnožování programu z těchto úkonů vyplývajícímu, aniž jsou dotčena práva osoby provádějící změnu programu.“
14. V souladu s čl. 5 odst. 1 uvedené směrnice:
„Pokud nejsou ve smlouvě sjednána zvláštní ustanovení, nevyžadují svolení nositele práv úkony uvedené v čl. 4 odst. 1 písm. a) a b), pokud se jedná o úkony nezbytné k tomu, aby umožnily oprávněnému nabyvateli užívat počítačový program způsobem, ke kterému je určen, včetně opravy chyb.“
Německé právo
15. Výše uvedená ustanovení směrnice 2009/24 byla do německého práva provedena zejména v ustanoveních § 69a a § 69c Gesetz über Urheberrecht und verwandte Schutzrechte. – Urheberrechtsgesetz (zákon o autorském právu a právech s ním souvisejících) ze dne 9. září 1965(9), ve znění zákona ze dne 23. června 2021(10).
Skutkové okolnosti, řízení a předběžné otázky
16. Společnost Sony Computer Entertainment Europe Ltd (dále jen „Sony“), se sídlem ve Spojeném království, prodává jakožto držitelka výhradní licence pro Evropu herní konzole PlayStation, jakož i hry určené pro tyto konzole. Až do roku 2014 tak společnost Sony prodávala zejména PlayStationPortable (dále jen „PSP“) a hru „MotorStorm: Arctic Edge“, určenou pro tuto konzoli.
17. Společnosti Datel Design and Development Ltd a Datel Direct Ltd (dále jen společně „Datel“), rovněž se sídlem ve Spojeném království, vyvíjejí, vytvářejí a prodávají software, zejména doplňky k herním konzolím společnosti Sony, mimo jiné software „Action replay PSP“ a zařízení Tilt FX, které umožňuje ovládání herní konzole PSP pomocí pohybu v prostoru.
18. Software společností Datel funguje výlučně s originálními hrami společnosti Sony. Tento software se spustí tak, že se připojí PSP k počítači a do PSP se vloží USB klíč, který načte uvedený software. Po restartování konzole PSP může uživatel na této konzoli zvolit další záložku, jejímž prostřednictvím lze provádět změny v hrách společnosti Sony. V případě hry „MotorStorm: Arctic Edge“ mezi tyto změny patří například možnosti nastavení umožňující zrušit jakákoli omezení při používání „turba“ (boosteru) nebo při výběru řidičů, z nichž určitá část by jinak byla zpřístupněna až po získání určitého počtu bodů.
19. Ve věci v původním řízení v prvním stupni se společnost Sony v podstatě domáhala toho, aby bylo společnostem Datel zakázáno prodávat jejich software, který je určen k fungování s hrami a konzolami společnosti Sony. Rozsudkem ze dne 24. ledna 2012 Landgericht Hamburg (Zemský soud v Hamburku, Německo) návrhům společnosti Sony částečně vyhověl. Tento rozsudek však byl v odvolacím řízení změněn Oberlandesgericht Hamburg (Vrchní zemský soud v Hamburku, Německo), který žalobu společnosti Sony v plném rozsahu zamítl.
20. Předkládající soud, k němuž byl podán opravný prostředek Revision směřující proti rozsudku Oberlandesgericht Hamburg (Vrchní zemský soud v Hamburku), uvádí, že úspěch tohoto opravného prostředku závisí na tom, zda používání dotčeného softwaru společností Datel porušuje výlučné právo na provádění změn počítačového programu. Tato otázka přitom podle jeho názoru vyvolává pochybnosti týkající se výkladu čl. 1 odst. 1 až 3 a čl. 4 odst. 1 písm. b) směrnice 2009/24.
21. Podle tohoto soudu společnost Sony ve věci v původním řízení zejména tvrdí, že uživatelé provádějí prostřednictvím softwaru společností Datel změny počítačových programů, na základě kterých fungují její hry, způsobem, který je z hlediska autorského práva nezákonný, a společnosti Datel za to nesou odpovědnost. Mezi účastnicemi řízení je však nesporné, že ani dotčený software společností Datel, ani jeho uživatelé nemají přístup ke kódům těchto programů, ani v nich neprovádějí žádné změny. Tento software, který funguje současně s počítačovým programem společnosti Sony, totiž mění pouze obsah proměnných, které chráněný počítačový program vložil do operační paměti a které používá při fungování tohoto programu.
22. Za těchto podmínek se Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Dochází v případě, že nedojde ke změně strojového ani zdrojového kódu počítačového programu nebo jeho rozmnoženiny, avšak jiný program fungující současně s chráněným počítačovým programem změní obsah proměnných, které chráněný počítačový program vložil do operační paměti a které používá při fungování tohoto programu, k zásahu do oblasti působnosti ochrany počítačového programu podle čl. 1 odst. 1 až 3 směrnice 2009/24?
2) Jedná se v případě, že nedojde ke změně strojového ani zdrojového kódu počítačového programu nebo jeho rozmnoženiny, avšak jiný program fungující současně s chráněným počítačovým programem změní obsah proměnných, které chráněný počítačový program zanesl do operační paměti a které používá při fungování tohoto programu, o změnu ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. b) směrnice 2009/24?“
23. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla Soudnímu dvoru doručena dne 15. března 2023. Písemná vyjádření předložily účastnice původního řízení a Evropská komise. Všechny z nich byly zastoupeny na jednání, které se konalo dne 25. ledna 2024.
Analýza
24. Spor v původním řízení se týká údajného porušení výlučného práva společnosti Sony, přiznaného na základě čl. 4 odst. 1 písm. b) směrnice 2009/24, udělit svolení k jakémukoli provádění změn počítačového programu, k němuž má tato společnost autorská práva. Předkládající soud pokládá dvě předběžné otázky, které jsou podle jeho názoru na sobě nezávislé. Odpověď na první předběžnou otázku však nutně určuje odpověď na druhou předběžnou otázku. Touto druhou otázkou se tedy budu zabývat velmi stručně.
25. Úvodem je třeba poznamenat, že původní řízení, a tedy i předběžné otázky se týkají pouze údajného porušování výlučných práv společnosti Sony k jejím počítačovým programům společnostmi Datel v důsledku toho, že uživatelé těchto programů používají software společností Datel. Tyto otázky se tedy netýkají případných porušení práv společnosti Sony, kterých se dopustily společnosti Datel při vývoji svého softwaru, ani odpovědnosti společností Datel za případné porušení jiných práv společnosti Sony, než jsou autorská práva, jako je porušení ochranné známky nebo nekalá soutěž, ani odpovědnosti uživatelů sporného softwaru. Těmito otázkami se tedy nebudu v tomto stanovisku zabývat.
26. Naproti tomu, i když se spor v původním řízení netýká – jak bylo potvrzeno na jednání – ani případného porušení autorských práv společnosti Sony k jiným prvkům jejích videoher, než k počítačovým programům, na základě kterých tyto hry fungují, budu se touto otázkou krátce zabývat v rozsahu, v němž byla vznesena Komisí a projednána mezi účastnicemi řízení na jednání.
K první předběžné otázce
27. Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda ustanovení čl. 1 odst. 1 až 3 směrnice 2009/24 musí být vykládána v tom smyslu, že se ochrana přiznaná touto směrnicí na základě uvedených ustanovení vztahuje na obsah proměnných, které chráněný počítačový program vložil do operační paměti počítače a které používá při fungování tohoto programu v situaci, kdy jiný program fungující současně s chráněným počítačovým programem změní tento obsah, avšak nedojde ke změně strojového nebo zdrojového kódu naposled uvedeného programu.
28. Jinými slovy, předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby upřesnil předmět ochrany poskytované počítačovým programům směrnicí 2009/24.
K předmětu ochrany přiznané směrnicí 2009/24
29. Směrnice 2009/24 pojem „počítačový program“ nedefinuje. Podle důvodové zprávy ke směrnici 91/250/EHS(11), která byla kodifikována směrnicí 2009/24, je tato neexistence definice vysvětlena snahou o zabránění tomu, aby taková definice případně zaostávala za technickým pokrokem(12). Tato obezřetnost se jeví jako zbytečná, neboť je vždy možné odkázat na definici obsaženou v této důvodové zprávě, podle níž uvedený pojem označuje „soubor příkazů, jejichž účelem je přimět systém pro zpracování informací, nazývaný počítač, aby vykonával určité funkce“(13). Tato definice, jejíž relevance nijak neutrpěla technickým pokrokem, je dokonalým výchozím bodem pro analýzu předmětu ochrany přiznané směrnicí 2009/24.
30. Navzdory neexistenci právní definice pojmu „počítačový program“ obsahuje směrnice 2009/24 několik upřesnění týkajících se předmětu a povahy ochrany, kterou poskytuje.
31. Zaprvé čl. 1 odst. 1 této směrnice tak stanoví, že počítačové programy jsou chráněny autorským právem jako literární díla. Toto tvrzení má důsledky, co se týče jak rozsahu, tak povahy dotčené ochrany.
32. Zadruhé podle čl. 1 odst. 2 uvedené směrnice se ochrana vztahuje na vyjádření počítačového programu v jakékoliv formě s vyloučením všech myšlenek a zásad, na kterých je založen kterýkoliv z prvků takového programu. Vzhledem k tomu, že jde o obecnou zásadu autorského práva, je důležité, aby normotvůrce považoval za nezbytné výslovně ji potvrdit v normativní části směrnice 2009/24.
33. Konečně zatřetí čl. 1 odst. 3 této směrnice definuje úroveň požadavků pro získání ochrany tak, že stanoví, že je chráněn každý počítačový program, který je původní, to znamená, který je vlastním duševním výtvorem svého autora, a že uplatňování jakéhokoli jiného kritéria je vyloučeno. I když toto ustanovení nestanoví zvláště vysokou úroveň požadavků k tomu, aby počítačový program mohl požívat dotčené ochrany, zejména tím, že v souladu s bodem 8 odůvodnění směrnice 2009/24 odstraňuje jakékoliv hodnocení jeho kvality nebo jeho estetické hodnoty, přesto se zdá, že vylučuje ochranu prvků, posuzovaných samostatně, které nepředstavují duševní výtvor autora programu.
34. Tyto prvky definice předmětu ochrany obsažené v samotné směrnici 2009/24 byly rozvinuty a upřesněny v judikatuře Soudního dvora.
35. Soudní dvůr tedy s odkazem na čl. 10 odst. 1 Dohody TRIPS v rozsudku Bezpečnostní softwarová asociace(14) rozhodl, že předmětem ochrany přiznané směrnicí 91/250, jejíž relevantní ustanovení jsou totožná s ustanoveními směrnice 2009/24, je jakákoliv forma vyjádření počítačového programu, která umožňuje program rozmnožit v různých počítačových kódech, jako jsou zejména zdrojový a strojový kód(15). V tomto rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že uživatelské rozhraní nepředstavuje takovou formu vyjádření počítačového programu, nýbrž jen prvek tohoto programu, jehož prostřednictvím uživatelé využívají funkce uvedeného programu, a nepožívá tedy ochrany stanovené směrnicí 91/250(16).
36. Na základě těchto úvah Soudní dvůr dále vyloučil z oblasti ochrany přiznané směrnicí 91/250 takové prvky, jako jsou funkce počítačového programu, programovací jazyk a formát datových souborů užívaných takovým programem(17). Jediná výjimka se podle jeho názoru týká situace, kdy by došlo k rozmnožení částí zdrojového nebo strojového kódu, která se vztahují k programovacímu jazyku nebo k formátu datových souborů, přičemž v takovém případě by se jednalo o rozmnožení části počítačového programu(18). Toto upřesnění však neplatí pro funkce programu, protože rozdíl mezi kódem (zdrojem nebo objektem) programu a jeho funkcemi je jasný.
37. Z této judikatury vyplývá, že v praxi jsou formami vyjádření počítačových programů chráněných podle směrnice 2009/24 zdrojový a strojový kód(19), neboť umožňují rozmnožení daného programu jako celku nebo jeho části. Naproti tomu jiné prvky počítačového programu v širokém smyslu, jako jsou zejména jeho funkce, nespadají pod ochranu poskytovanou touto směrnicí.
38. Takový výklad směrnice 2009/24, nebo směrnice, která jí předcházela, v tom smyslu, že omezuje ochranu na zdrojový a strojový kód počítačového programu, je v souladu s povahou ochrany, kterou autorskoprávními předpisy poskytují literárním dílům, což je režim ochrany zvolený unijním normotvůrcem. Taková ochrana se nutně vztahuje na text díla, jelikož se v případě literárního díla vyjádření duševního výtvoru autora odráží v textu. V případě počítačového programu je přitom textem kód, tedy strukturovaný soubor pokynů, podle kterých musí zařízení provádět úkoly stanovené autorem programu.
39. Je zajisté pravda, že počítačový program v širokém smyslu nelze omezit na jeho kód. Uživatele totiž nezajímá a nepodněcuje k zaplacení kupní ceny počítačového programu možnost seznámit se s kódem tohoto programu, tedy možnost, kterou v každém případě běžně nebude mít, jelikož je mu program dodáván pouze ve formě strojového kódu, nýbrž funkce uvedeného programu, které umožňují dosáhnout pomocí počítače určitého výsledku.
40. Právě specifičnost autorskoprávní ochrany počítačových programů však spočívá v tom, že je záměrně omezena na „doslovné“ vyjádření programu ve formě kódu. V případě směrnice 2009/24 tato vůle unijního normotvůrce zcela jasně vyplývá z jejího čl. 1 odst. 1 a 2, podle kterého jsou počítačové programy chráněny stejně jako literární díla a tato ochrana se vztahuje pouze na jejich vyjádření, s výjimkou myšlenek a zásad, na kterých jsou založeny. Tato upřesnění ponechávají malý prostor pro uvážení při výkladu ustanovení této směrnice, pokud jde o předmět ochrany a její meze.
41. Omezení ochrany počítačových programů na jejich vyjádření ve formě kódu je rovněž v souladu s cílem této ochrany. Má chránit autory programů před neoprávněným rozmnožováním a kopírováním těchto programů, která jsou v digitálním prostředí velmi snadné a levné, jakož i před distribucí jejich „pirátských“ kopií. Naproti tomu ochrana počítačových programů nesmí bránit vývoji konkurenčních nebo kompatibilních softwarů, pokud tyto softwary nepředstavují pouhé rozmnoženiny existujících programů nebo užívání programů oprávněnými uživateli v jejich soukromé sféře(20). Je tedy logické, že Soudní dvůr omezil ochranu na formy vyjádření, které umožňují rozmnožování počítačového programu jako celku nebo jeho částí(21).
42. Ve světle těchto úvah je třeba analyzovat problematiku nastolenou v první předběžné otázce.
K použití v projednávané věci
43. Připomínám, že první předběžná otázka se týká toho, zda se ochrana počítačových programů přiznaná směrnicí 2009/24 vztahuje na „obsah proměnných“, které takový program vloží do paměti počítače a následně používá při jeho fungování. Úvodem je tedy třeba si položit otázku týkající se významu pojmu „obsah proměnných“, použitého předkládajícím soudem.
44. Jak vysvětluje společnost Sony ve svém vyjádření, v oblasti výpočetní techniky se „proměnnou“ rozumí místo v paměti počítače, do kterého jsou za běhu počítačového programu vkládány informace, jinými slovy data, a ke kterému má tento program přístup, aby tyto informace mohl použít při plnění svých úkolů. Programový kód obvykle definuje parametry proměnné, jako je její umístění v paměti, její název, typ dat, která do ní lze vložit apod.(22). Konkrétní informace vložená do takového místa v paměti se nazývá „hodnota“ proměnné. Pokud se parametry proměnné za běhu programu nezmění, může se její hodnota změnit v závislosti na informacích, které program získá zvenčí, například od uživatele.
45. Jak jsem uvedl, parametry proměnných jsou integrálními prvky programového kódu a s výhradou jejich originality požívají ochrany přiznané směrnicí 2009/24.
46. Z popisu skutkového stavu však vyplývá, že dotčený software společností Datel tyto parametry nemění. Mění se hodnota proměnných, tedy data, která jsou vložena do těchto míst v paměti počítače a která pak program společnosti Sony bere v úvahu při provádění různých úloh v souladu s pokyny zapsanými v jeho kódu. Pojmem „obsah proměnných“ tedy předkládající soud nutně poukazuje na hodnotu proměnných. První otázka se tedy týká toho, zda směrnice 2009/24 umožňuje nositeli autorského práva k počítačovému programu bránit tomu, aby hodnota proměnných zahrnutých do paměti počítače za běhu tohoto programu byla změněna v důvodu fungování jiného programu ve srovnání s hodnotou, která by byla zapsána pouze z důvodu fungování prvního programu.
47. Na tuto otázku je podle mého názoru třeba odpovědět záporně, a to z několika důvodů.
48. Zaprvé hodnota proměnných nepředstavuje prvek kódu počítačového programu. Počítač vytváří a znovu používá při běhu programu jen data mimo kód. Stejně tak obsah tohoto stanoviska představuje externí data z hlediska textového editoru, s jehož pomocí je vypracováno. Tato data neexistují v okamžiku vytvoření programu jeho autorem ani během jeho nahrávání do paměti počítače, neboť jsou vytvářena až za běhu programu. Není tedy pravděpodobné, že by umožňovaly rozmnožení programu nebo i jen jeho části. Jak jsem již uvedl, ochrana přiznaná směrnicí 2009/24 je podle judikatury Soudního dvora omezena na kód počítačových programů, jelikož je to právě kód, a to jak zdrojový kód, tak strojový kód, který umožňuje rozmnožování programu. Jak jsem již zmínil(23), ochrana přiznaná směrnicí 2009/24 je podle judikatury Soudního dvora omezena na kód počítačových programů, jelikož rozmnožování programu umožňuje právě kód, a to jak zdrojový, tak i strojový kód.
49. Zadruhé hodnota proměnných nesplňuje kritérium původnosti stanovené v čl. 1 odst. 3 směrnice 2009/24, neboť není vlastním duševním výtvorem autora programu. V případě takových programů, jako jsou videohry společnosti Sony, je totiž hodnota dotčených proměnných výsledkem průběhu hry, a tedy v konečném důsledku výsledkem chování hráče. Je zajisté pravda, že autor koncipoval kategorie zaznamenaných proměnných, jakož i pravidla, podle nichž je jejich hodnota určována během hry. Tato hodnota však sama o sobě nepodléhá tvůrčí kontrole autora, neboť nutně závisí na faktorech, které nelze předem předvídat, jako je chování hráče. Uvedená hodnota tedy nemůže požívat autorskoprávní ochrany.
50. Zatřetí, jak rovněž poznamenává Komise, hodnota proměnných generovaných programem má pouze přechodný, časový a prozatímní charakter, jelikož se může za běhu programu měnit a je často vynulována při dalším běhu tohoto programu. Soudní dvůr sice připustil, že vyjádření autorova výtvoru nemusí být nutně trvalé, aby se na něj vztahovala ochrana přiznaná směrnicí 2009/24, nicméně požadoval, aby předmět ochrany byl dostatečně přesně a objektivně identifikovatelný(24). Na rozdíl od toho, co tvrdí společnost Sony, takový prvek, jako je hodnota proměnných vytvořená počítačovým programem za jeho běhu, který je nejen dočasný, ale také neustále měněn, a to jak během tohoto běhu, tak během každého následujícího běhu programu, a tím spíše pokud tyto změny nezávisí na výtvoru autora, nýbrž na vnějších faktorech, jako je jednání uživatelů díla, tento požadavek podle mého názoru nesplňuje.
51. Musím poznamenat, že v projednávané věci nelze tento problém vyřešit tím, že budeme mít za to, že autorskoprávní ochrana se vztahuje na všechny možné hodnoty proměnných obsažených v počítačovém programu, neboť v takovém případě by k porušení nedošlo. Software, jako je software společností Datel, nemění parametry proměnných, nýbrž jen jejich hodnotu. Pokud by tedy všechny možné hodnoty byly součástí chráněného programu, nedošlo by k žádné změně.
52. Z vyjádření společnosti Sony však patrně vyplývá, že tato společnost nechce chránit ani tak hodnoty proměnných posuzovaných samostatně, ale spíše účinky, které tyto různé hodnoty mají na průběh hry nebo, jak uvádí společnost Sony, „zážitek ze hry vytvořený programátorem“.
53. Podle společnosti Sony se kreativita vynálezce projevuje v celém průběhu programu. Právě hodnota proměnných přitom mezi různými možnými průběhy programu určuje průběh, který bude skutečně zvolen. Tyto etapy průběhu programu jsou nezbytné pro vytvoření formy vyjádření tohoto programu, při jehož fungování jsou tak sledována určitá pravidla hry, která jsou uložena ve zdrojovém kódu jakožto základní výsledek práce odvedené vývojářem hry.
54. Zdá se mi však, že pojmy „zážitek ze hry“, „průběh programu“, „vytvoření formy vyjádření“ programu nebo dále „pravidla hry“ společnost Sony ve skutečnosti poukazuje na fungování programu nebo na myšlenky a zásady, na nichž je tento program založen. Společnost Sony ostatně ve svém vyjádření připouští, že v projednávané věci se změna proměnných týká fungování programu a změna proměnné je postavena na roveň zásahu do fungování programu.
55. Na rozdíl od toho, co tvrdí společnost Sony, se judikatura citovaná v bodech 35 a 36 tohoto stanoviska netýká „specificky nezávislé ochrany funkcí [...] a uživatelských rozhraní“, aby se na některé změny ve fungování programu mohl vztahovat monopol autora. Tato judikatura vymezuje rozsah ochrany přiznané směrnicí 2009/24 tím, že vylučuje zejména funkce počítačových programů, tedy úkoly, které tyto programy mohou nechat provádět počítačem, a způsob, jakým budou prováděny.
56. Naproti tomu je pravda, že se dotčená judikatura netýká změny, jako je tomu v projednávaném případě, nýbrž rozmnožení nebo napodobení prvků, jejichž ochrana byla požadována. Nevidím však žádný důvod k tomu, proč by tato judikatura nemohla být použita i na projednávanou věc. Zaprvé, pokud v textu směrnice 2009/24 není obsaženo výslovné ustanovení v tomto smyslu, předmět ochrany se totiž nemůže lišit v závislosti na dotčeném výlučném právu. Zadruhé z hlediska cíle ochrany narušuje změna způsobu fungování počítačového programu jeho oprávněným uživatelem mnohem méně zájmy nositele autorských práv k tomuto programu než rozmnožení funkcí tohoto programu výrobcem konkurenčního programu. Není tedy důvod k tomu, aby byla ochrana proti takové změně širší než ochrana proti rozmnožování.
57. Jsem tedy toho názoru, že s ohledem jak na znění relevantních ustanovení směrnice 2009/24, tak na relevantní judikaturu(25) nepředstavuje skutečnost, že oprávněný uživatel tohoto programu mění při používání programu – beze změny jeho kódu – způsob, jakým uvedený program funguje, a to způsobem, který není v souladu s úmysly jeho tvůrce, ať již s pomocí či bez pomoci třetího programu, porušení autorského práva k počítačovému programu. Stejně tak autor detektivky nemůže čtenáři zakázat, aby se podíval až na konec románu, aby si ověřil, kdo je vrah, i kdyby to mělo zkazit požitek ze čtení a zničit autorovu snahu udržet napětí. Ochrana požadovaná společností Sony je ostatně iluzorní: může se jednoduše stát, že hráč nechce nebo nemůže pokročit ve hře tak, jak si její autor představoval, a hra nebude probíhat tak, jak bylo plánováno. Mluvili bychom pak také o zásahu do práv jeho nositele?
58. Konečně společnost Sony tvrdí, že – a v tom podle mého názoru spočívá problém – dotčený program společností Datel „parazituje na programu [společnosti Sony]“. Je však třeba poznamenat, že tento argument se týká spíše právní otázky z oblasti nekalé soutěže. Na druhou stranu, pokud jde o autorskoprávní předpisy, i když tyto předpisy chrání před paděláním a pirátstvím, nijak nechrání proti užívání díla jiné osoby jako základu své vlastní tvorby, pokud se nejedná o protiprávní rozmnoženinu chráněného díla.
Návrh odpovědi
59. Z výše uvedeného podle mého názoru vyplývá, že ustanovení čl. 1 odst. 1 až 3 směrnice 2009/24 musí být vykládána v tom smyslu, že se ochrana přiznaná touto směrnicí na základě uvedených ustanovení nevztahuje na obsah proměnných, které chráněný počítačový program vložil do operační paměti počítače a které používá při fungování tohoto programu v situaci, kdy jiný program fungující současně s chráněným počítačovým programem změní tento obsah, avšak nedojde ke změně strojového nebo zdrojového kódu naposled uvedeného programu.
K druhé předběžné otázce
60. Podstatou druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda se v situaci popsané v první předběžné otázce jedná o úkon, na který se vztahuje výlučné právo autora podle čl. 4 odst. 1 písm. b) směrnice 2009/24, tedy o úkon změny počítačového programu. Podle vysvětlení obsažených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je tato druhá otázka nezávislá na odpovědi na první otázku. Vyvstává tedy otázka, zda se může jednat o změnu počítačového programu bez ohledu na skutečnost, že obsah proměnných není předmětem ochrany přiznané směrnicí 2009/24.
61. Odpověď na takto formulovanou druhou otázku musí být záporná. Rozsah výlučných práv podle směrnice 2009/24 nemůže být širší než předmět ochrany přiznané touto směrnicí. Jinými slovy, když čl. 4 odst. 1 písm. b) uvedené směrnice hovoří o „změně počítačového programu“, je nutně třeba pod pojmem „počítačové programy“ rozumět prvky chráněné podle článku 1 téže směrnice. Odpověď na druhou předběžnou otázku tedy vyplývá přímo z odpovědi na první otázku, takže není třeba odpovídat zvlášť na druhou otázku.
Další poznámky
62. Svou analýzu projednávané věci bych rád doplnil o několik poznámek týkajících se okolností sporu v původním řízení a dále otázek vznesených ve vyjádření Komise.
K osobě odpovědné za změnu
63. Pokud by Soudní dvůr navzdory odpovědi, kterou navrhuji poskytnout na první předběžnou otázku, měl mít za to, že se ochrana přiznaná směrnicí 2009/24 vztahuje na obsah proměnných dotčených ve sporu v původním řízení, musel by se podle mého názoru za účelem poskytnutí odpovědi předkládajícímu soudu, která je úplná a užitečná pro vyřešení tohoto sporu, zabývat otázkou, kdo by byl odpovědný za případné porušení autorských práv k těmto proměnným z důvodu použití takového softwaru, jako je software společností Datel.
64. Spor v původním řízení totiž probíhá mezi společností Sony a společnostmi Datel a týká se odpovědnosti společností Datel. Tato odpovědnost však nevyplývá z porušení autorského práva společnosti Sony při vývoji softwaru společností Datel, nýbrž z neoprávněné změny počítačového programu společnosti Sony za použití tohoto softwaru, a to ovšem uživateli uvedeného počítačového programu, z nichž většina jsou nepochybně oprávněnými nabyvateli ve smyslu uvedeného čl. 5 odst. 1 směrnice 2009/24. Odpovědnost by tedy v zásadě měli nést tito uživatelé, neboť právě oni činí úkon podléhající povinnosti získat svolení, a sice změnu počítačového programu. Společnosti Datel jim pouze poskytují nezbytný nástroj ve formě svého softwaru.
65. Účastnicím řízení byly v tomto směru položeny otázky na jednání. Společnost Sony a Komise jsou toho názoru, že Soudní dvůr by měl rozšířit okruh odpovědných osob na výrobce softwaru, jako jsou společnosti Datel, obdobně jako je tomu v jeho judikatuře týkající se práva na sdělování veřejnosti zakotveného v článku 3 směrnice 2001/29.
66. Je pravda, že Soudní dvůr v této judikatuře shledal přímo odpovědnými za porušení práva na sdělování veřejnosti určité kategorie zprostředkovatelů v komunikačním procesu, jimž by bylo možno přisuzovat nanejvýš nepřímou odpovědnost(26). Soudní dvůr měl totiž za to, že dané osoby „jedna[ly] při plném vědomí důsledků [svého] chování, když zprostředkovaly [svým] klientům přístup k chráněnému dílu, a to zejména pokud by tito klienti bez tohoto zprostředkování v zásadě nemohli šířeného díla využít“, čímž jsou podle Soudního dvora naplněny pojmové znaky „sdělování“(27). Soudní dvůr tak mohl rozhodnout, že sdělování je uskutečňováno vedoucími různých zařízení vybavených veřejně přístupnými televizními přijímači(28), osobami, které umisťují na internet hypertextové odkazy, které odkazují na obsah, jenž není volně přístupný, nebo dokonce šíří zařízení s takovými předinstalovanými odkazy(29), nebo osobami, které spravují internetovou stránku pro sdílení obsahu, která přispívá k protiprávnímu sdělování veřejnosti(30).
67. Je však třeba zohlednit zvláštní povahu práva na sdělování veřejnosti a úkonů, na které se toto právo vztahuje. Sdělování veřejnosti totiž vyžaduje přítomnost dvou stran, tj. autora sdělení a veřejnosti. Zprostředkovatel(31), který buď usnadňuje sdělování, jež by bez něj bylo nemožné nebo mimořádně obtížné, nebo rozšiřuje okruh veřejnosti, která má přístup k dílu, čímž uskutečňuje sekundární sdělování určené nové veřejnosti, tak určité veřejnosti poskytuje přístup k předmětům ochrany. Dochází tedy k záměně úloh různých aktérů a zvyšuje se riziko narušení hlavních zájmů nositelů autorských práv. Soudní dvůr připustil v určitých situacích přímou odpovědnost takových osob právě v tomto kontextu a za účelem zaručení nositelům práv vysokou úroveň ochrany požadovanou směrnicí 2001/29.
68. V projednávaném případě se nejedná o právo na sdělování veřejnosti, nýbrž o právo udělit svolení k „jakékoli změně“ počítačového programu, což je zvláštní právo vyplývající ze směrnice 2009/24, které nemá ve směrnici 2001/29 obdobu. Úkony vedoucí ke změně, a to přinejmenším takové úkony, jako jsou úkony, které byly učiněny ve věci v původním řízení, neposkytují uživatelům přístup k chráněnému dílu, jelikož k němu již přístup mají, a to ve většině případů legálně. Tyto úkony nevyžadují ani přítomnost dvou stran, neboť uživatelé je činí interně v rámci používání počítačových programů společnosti Sony. Nemůže tedy existovat žádný prostředník a společnosti Datel jím nejsou. Skutečnost, že dotčený software společností Datel je specificky navržen tak, aby fungoval spolu s počítačovými programy společnosti Sony, a že umožňuje uživatelům tyto programy měnit(32), na tomto závěru nic nemění. Role jsou jasně rozděleny a zájmy nositelů autorských práv k počítačovým programům jsou dostatečně zachovány, zejména z důvodu dnes velmi rozšířeného způsobu rozšiřování těchto programů, kterým jsou uživatelské licence a smluvní ujednání zavazující uživatele. Kromě toho, jak jsem již uvedl, cílem směrnice 2009/24 je chránit tyto nositele práv nikoli před výrobou a užíváním softwaru slučitelného s jejich softwarem, ale před paděláním a pirátstvím.
69. Neexistuje tedy snadná analogie mezi situací, která nastala v projednávané věci, a situacemi analyzovanými Soudním dvorem ve věcech týkajících se práva na sdělování veřejnosti. Nedomnívám se ani, že by bylo žádoucí, aby se Soudní dvůr snažil vytvořit takovou analogii, jelikož otázky týkající se obou dotčených výlučných práv jsou značně odlišné. V případě, že by Soudní dvůr rozhodl, že se ochrana přiznaná směrnicí 2009/24 vztahuje na obsah proměnných dotčených v projednávané věci, měl by tak podle mého názoru rovněž upozornit předkládající soud na skutečnost, že za případná porušení autorských práv k tomuto obsahu nesou přímou odpovědnost pouze uživatelé softwarů umožňujících jej změnit, a že výrobci těchto softwarů, jako jsou společnosti Datel, mohou nést pouze sekundární odpovědnost, která však není v unijním právu harmonizována, a může tedy vyplývat pouze z vnitrostátního práva.
K ochraně podle směrnice 2001/29
70. Komise má ve svém vyjádření za to, že je nezbytné analyzovat aspekt, který nebyl zmíněn v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, a sice případnou ochranu jiných prvků videoher společnosti Sony, než je samotný počítačový program, jako jsou grafické, zvukové, vizuální a textové prvky, nebo dokonce jejich „narativní struktura“(33). Komise se opírá o judikaturu Soudního dvora, podle níž jsou videohry komplexním vybavením, jehož jiné prvky než samotný počítačový program mohou být chráněny směrnicí 2001/29(34) a že takové ochrany mohou požívat zejména uživatelská rozhraní počítačových programů(35).
71. Jistě se jedná o zajímavé intelektuální cvičení, k němuž nás tak vyzývá Komise. Navrhuji však, aby tento aspekt nebyl analyzován, a to z následujících důvodů.
72. Zaprvé je předmět sporu v původním řízení omezen na údajný zásah do práv, která má společnost Sony na základě směrnice 2009/24, což je jediný akt unijního práva, o jehož výklad žádá předkládající soud. Je pravda, že o otázce, zda by tento předmět mohl být rozšířen tak, aby zahrnoval směrnici 2001/29, bylo mezi účastnicemi řízení diskutováno na jednání. Nic to však nemění na tom, že všechny otázky související s touto směrnicí zůstávají hypotetické a nelze s jistotou říct, že mají užitek pro vyřešení sporu.
73. Zadruhé vzhledem k tomu, že zásah do práv založených na směrnici 2001/29 nebyl v původním řízení uplatněn, nelze určit, jaké prvky videoher společnosti Sony by byly případně dotčeny, ani v čem by případný zásah měl spočívat. Hypotézy Komise jsou tedy v tomto ohledu čistě teoretické a nemají žádnou oporu v tvrzeních a argumentech uplatněných v projednávané věci.
74. Zatřetí je podle mého názoru velmi pravděpodobné, že stejně jako případný zásah do práv založených na směrnici 2009/24 lze zásah do práv založených na směrnici 2001/29 za takových podmínek, jaké nastaly v projednávané věci, přičítat přímo uživatelům videoher a pouze nepřímo takovému výrobci softwaru, jako jsou společnosti Datel. Všechny úvahy, která jsem přednesl v bodech 63 až 69 tohoto stanoviska, zůstávají nadále platné.
75. Konečně začtvrté nesdílím přesvědčení Komise, že došlo k zásahu do práva na rozmnožování chráněného podle čl. 2 písm. a) směrnice 2001/29 z důvodu používání softwaru společností Datel oprávněnými nabyvateli videoher společnosti Sony.
76. Pokud jde totiž o grafické prvky těchto her, je pravda, že jsou rozmnožovány na počítačových monitorech uživatelů za běhu programu. Nicméně zejména v případě, že se toto rozmnožení přičte uživatelům(36), nevidím žádný důvod k tomu, aby se na toto rozmnožení neuplatnila výjimka stanovená v čl. 5 odst. 1 směrnice 2001/29, jak to činí Komise. Soudní dvůr již rozhodl, že rozmnožování díla na obrazovce při příjmu televizního vysílání v soukromém kruhu spadá do oblasti působnosti tohoto ustanovení(37). Stejně jako rozmnožování televizního programu na obrazovce splňuje i rozmnožování grafických prvků videohry na obrazovce počítače podmínky čl. 5 odst. 1 směrnice 2001/29. Má dočasnou a přechodnou povahu, představuje nedílnou a podstatnou součást technického procesu, jehož jediným účelem je umožnit oprávněné užití díla(38) a nemá žádný samostatný hospodářský význam, neboť oprávněný nabyvatel videohry již zaplatil kupní cenu.
77. Pokud jde naproti tomu o „narativní strukturu“ videohry, zdá se mi dokonce obtížné hovořit za těchto okolností o „rozmnožení“. I když oprávněný nabyvatel hry může tuto strukturu při hraní změnit, neznamená to však zásah do výlučných práv nositele autorských práv na podle směrnice 2001/29.
78. Navrhuji tedy, aby byla analýza v projednávané věci omezena pouze na výklad směrnice 2009/24.
Závěry
79. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji odpovědět na předběžné otázky položené Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) následovně:
„Článek 1 odst. 1 až 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/24/ES ze dne 23. dubna 2009 o právní ochraně počítačových programů,
musí být vykládán v tom smyslu, že
ochrana přiznaná touto směrnicí na základě uvedeného ustanovení se nevztahuje na obsah proměnných, které chráněný počítačový program vložil do operační paměti počítače a které používá při fungování tohoto programu v situaci, kdy jiný program fungující současně s chráněným počítačovým programem změní tento obsah, avšak nedojde ke změně strojového nebo zdrojového kódu naposled uvedeného programu.“