USNESENÍ SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (prvního senátu)

6. března 2008

Věc F-105/07

R bis

v.

Komise Evropských společenství

„Veřejná služba – Úředníci – Žaloba – Žaloba na náhradu škody – Podmínky průběhu zkušební doby – Prodloužení zkušební doby – Jmenování – Zjevná nepřípustnost“

Předmět: Žaloba na základě článků 236 ES a 152 AE, kterou se R bis domáhá toho, aby Soud zrušil rozhodnutí Komise ze dne 27. června 2007, kterým byla zamítnuta stížnost podaná dne 13. března 2007 proti zamítnutí žádosti o náhradu škody podané dne 8. listopadu 2006, aby v případě potřeby zrušil rozhodnutí Komise ze dne 13. února 2007, kterým byla zamítnuta stížnost a žádost o náhradu škody, jež byly podány dne 8. listopadu 2006 a zrušil rozhodnutí Komise ze dne 19. prosince 2005, kterým byla zamítnuta stížnost a žádost o náhradu škody ze dne 17. srpna 2005 a aby uložil Komisi, aby mu zaplatila částku 2 5000 000 eur jakožto náhradu škody, která mu podle jeho tvrzení vznikla z důvodu jednání orgánu.

Rozhodnutí: Žaloba se odmítá jako zjevně nepřípustná. Každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení.

Shrnutí

1.      Řízení – Přípustnost žalob – Posouzení s ohledem na pravidla platná v okamžiku podání žaloby

(Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, článek 76)

2.      Úředníci – Žaloba – Předcházející administrativní stížnost – Lhůty

(Služební řád, články 90 a 91)

3.      Řízení – Náklady řízení – Žaloba podaná Soudu pro veřejnou službu

(Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, článek 122)

1.      I když platí, že ustanovení článku 76 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu, podle kterého Soud může návrh zamítnout usnesením, jsou-li dány zjevné důvody pro odmítnutí nebo zamítnutí návrhu, je procesní právní normou, které se použije jako taková ode dne svého vstupu v platnost na všechny spory probíhající před Soudem, není tomu tak v případě právních norem, na jejichž základě může Soud, za použití uvedeného článku, považovat návrh za zjevně nepřípustný, těmito právními normami totiž mohou být pouze ty, které jsou použitelné ke dni podání návrhu.

(viz bod 35)

2.      Lhůty stanovené v článcích 90 a 91 služebního řádu, které jsou určené k zajištění jistoty právních situací, jsou lhůtami propadnými, které jsou závazné jak pro účastníky řízení, tak pro soud. Úředník tudíž nemůže předložením žádosti ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu orgánu oprávněnému ke jmenování obnovit ve svůj prospěch právo na podání žaloby proti rozhodnutí, které se stalo konečným po uplynutí lhůt stanovených pro podání žaloby. Proto na základě nové žádosti o náhradu škody nemůže začít běžet nová lhůta pro podání žaloby, která by běžela ode dne, kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí, jímž se zamítá stížnost, kterou podal proti zamítnutí první žádosti o náhradu nemajetkové, profesní a majetkové újmy.

(viz body 43 a 44)

Odkazy:

Soud prvního stupně: 22. září 1994, Carrer a další v. Soudní dvůr, T‑495/93, Recueil FP, s. I‑A‑201 a II‑651, bod 20; 14. července 1998, Lebedef v. Komise, T‑42/97, Receuil FP, s. I‑A‑371 a II‑1071, bod 25

3.      Ustanovení týkající se nákladů řízení a soudních výdajů, která jsou obsažená v jednacím řádu Soudu pro veřejnou službu, se na základě článku 122 zmíněného řádu nepoužijí na věc zahájenou před vstupem tohoto řádu v platnost. Za tímto účelem není důležité, že oznámení žaloby podané před vstupem zmíněného řádu v platnost žalovanému bylo odloženo na pozdější datum za účelem odstranění formálních vad písemností podaných žalobcem, vzhledem k tomu, že tato okolnost nemá podle čl. 8 odst. 1 vliv na datum podání žaloby.

(viz body 49 a 50)