STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

ELEANOR SHARPSTON

přednesené dne 22. září 2016(1)

Věc C‑599/14 P

Rada Evropské unie

proti

Liberation Tigers of Tamil Eelam (LTTE)

„Kasační opravný prostředek – Omezující opatření s cílem bojovat proti terorismu – Ponechání osob, skupin a subjektů na seznamu podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 – Společný postoj 2001/931/SZBP – Článek 1 odst. 4 a 6 – Postup – Význam pojmu ‚příslušný orgán‘ – Úloha rozhodnutí orgánů třetích států – Použití veřejně dostupných informací – Práva na obhajobu – Povinnost uvést odůvodnění“

1.        Rada Evropské unie podala v projednávané věci kasační opravný prostředek proti rozsudku Tribunálu ve spojených věcech T‑208/11 a T‑508/11(2) (dále jen „napadený rozsudek“), jímž bylo zrušeno několik prováděcích aktů Rady v rozsahu, v němž byla organizace Tygři osvobození tamilského Ílamu (Liberation Tigers of Tamil Eelam; dále jen „LTTE“) za účelem boje proti terorismu zařazena v uvedených aktech na seznam osob, skupin a subjektů, kterým nebo v jejichž prospěch je zakázáno poskytovat finanční služby. Tribunál zmíněné akty zrušil z důvodů souvisejících mimo jiné s nedostatečným odůvodněním a rovněž s důvody, o něž se Rada opírala ve svém rozhodnutí ponechat organizaci LTTE na zmíněném seznamu.

2.        Rada tvrdí, že se Tribunál v napadeném rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení:

–        tím, že nesprávně uvedl, že Rada byla povinna v odůvodnění prokázat, že ověřila, že činnost orgánu odpovědného za zařazení na seznam ve třetí zemi je vykonávána s dostatečnými zárukami;

–        při posouzení použití veřejně dostupných informací ze strany Rady;

–        tím, že neučinil závěr, že usnesení o zákazu LTTE z roku 2001 mohlo představovat dostatečný základ pro zápis LTTE na seznam(3).

 Právní rámec

 Společný postoj 2001/931

3.        Rada přijala společný postoj 2001/931/SZBP(4) za účelem provedení rezoluce Rady bezpečnosti OSN (dále jen „RB OSN“) 1373(2001). Podle uvedené rezoluce jsou všechny státy povinny předcházet a potlačovat financování teroristických činů a bezodkladně zmrazit peněžní prostředky a jiný finanční majetek nebo hospodářské zdroje mimo jiné osob, které páchají teroristické činy nebo se je pokusí spáchat nebo se zúčastní takových činů nebo napomáhají jejich spáchání(5).

4.        Článek 1 odst. 1 stanoví, že „[…] společný postoj se v souladu s následujícími články vztahuje na osoby, skupiny a subjekty, které jsou zapojeny do teroristických činů a jejichž seznam je uveden v příloze“(6).

5.        Podle čl. 1 odst. 2 se „osobami, skupinami a subjekty zapojenými do teroristických činů“ rozumějí mimo jiné „osoby a subjekty přímo nebo nepřímo vlastněné nebo kontrolované takovými osobami a osoby, skupiny a subjekty jednající jménem takových osob, skupin a subjektů nebo podle jejich pokynů, včetně prostředků odvozených nebo vytvořených z majetku přímo nebo nepřímo vlastněného nebo kontrolovaného takovými osobami, skupinami a subjekty a osobami, skupinami a subjekty s nimi spojenými“. Článek 1 odst. 3 vymezuje pro účely společného postoje 2001/931 pojem „teroristický čin“(7).

6.        Článek 1 odst. 4 stanoví, že seznam uvedený v příloze

„[…] je vypracován na základě přesných informací nebo materiálů v příslušném spisu, ze kterých vyplývá, že příslušný orgán přijal na základě závažných a věrohodných důkazů nebo stop rozhodnutí ve vztahu k dotyčným osobám, skupinám a subjektům, které se týká zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání za teroristický čin, pokus o spáchání teroristického činu, účast na něm nebo napomáhání k jeho spáchání nebo odsouzení za takové činy. Do seznamu mohou být zahrnuty osoby, skupiny a subjekty uvedené [RB OSN] jako osoby, skupiny a subjekty spojené s terorismem a proti nimž [RB OSN] nařídila sankce.

Pro účely tohoto odstavce se ‚příslušným orgánem‘ rozumí justiční orgán, nebo pokud justiční orgány nemají pravomoc v oblasti, které se týká tento odstavec, rovnocenný příslušný orgán v této oblasti.“

7.        Článek 1 odst. 6 stanoví, že „[j]ména osob a subjektů na seznamu uvedeném v příloze se budou pravidelně, nejméně však jednou za šest měsíců, prověřovat s cílem zjistit, zda trvají důvody pro jejich uvedení v seznamu“.

8.        Podle článků 2 a 3 nařídí (tehdejší) Evropské společenství v mezích pravomocí, které mu byly svěřeny (tehdejší) Smlouvou o založení Evropského společenství „zmrazení finančních prostředků a jiného finančního majetku nebo hospodářských zdrojů osob, skupin a subjektů uvedených v příloze“ a „zajistí, aby finanční prostředky, finanční majetek nebo hospodářské zdroje nebo finanční nebo jiné související služby nebyly přímo ani nepřímo zpřístupněny ve prospěch osob, skupin a subjektů uvedených v příloze“.

9.        V příloze ke společnému postoji 2001/931 byl uveden původní seznam osob, skupin a subjektů uvedených v článku 1. Organizace LTTE na tomto seznamu uvedena nebyla.

 Nařízení č. 2580/2001

10.      V bodech 3 a 4 odůvodnění nařízení Rady (ES) č. 2580/2001(8) se odkazuje na rezoluci RB OSN 1373 (2001). V bodě 5 odůvodnění je uvedeno, že k provedení aspektů společné zahraniční a bezpečnostní politiky (dále jen „SZBP“) obsažených ve společném postoji 2001/931 jsou nutná opatření (tehdejšího) Společenství. Podle bodu 6 odůvodnění uvedené nařízení představuje opatření potřebné na úrovni (tehdejšího) Společenství, které doplňuje správní a soudní postupy proti teroristickým organizacím v Evropské unii a ve třetích zemích.

11.      Podle čl. 1 odst. 2 nařízení č. 2580/2001 se „zmrazením finančních prostředků a jiných finančních a hospodářských zdrojů“ rozumí „zabránění jakémukoli pohybu, převodu, změně, využití finančních prostředků nebo nakládání s nimi jakýmkoli způsobem, který by vedl k jakékoli změně jejich objemu, částky, umístění, vlastnictví, držby, povahy, určení nebo k jiné změně, která by umožnila použití těchto prostředků, včetně správy portfolia“. Podle čl. 1 odst. 4 je pojem „teroristický čin“ pro účely nařízení č. 2580/2001 vymezen v čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931.

12.      Článek 2 odst. 3 stanoví, že Rada vypracuje, přezkoumává a mění seznam osob, skupin a subjektů, na které se vztahuje nařízení č. 2580/2001 (dále jen „seznam podle čl. 2 odst. 3“), v souladu s čl. 1 odst. 4, 5 a 6 společného postoje 2001/931. Stanoví zejména, že uvedený seznam obsahuje:

„[…]

ii)      právnické osoby, skupiny nebo subjekty, které páchají teroristické činy nebo se je pokusí spáchat, účastní se takových činů nebo napomáhají jejich spáchání;

[…]“

13.      Organizace LTTE byla poprvé zařazena na seznam v příloze ke společnému postoji 2001/931 společným postojem 2006/380/SZBP(9). Téhož dne byla rozhodnutím Rady 2006/379/ES zařazena i na seznam podle čl. 2 odst. 3(10). Organizace LTTE tento původní zápis na seznam nenapadla. Na uvedeném seznamu podle čl. 2 odst. 3 byla následně ponechána až do dnešního dne v důsledku řady rozhodnutí a nařízení (včetně napadených nařízení(11)), kterými byla postupně rušena a nahrazována předcházející rozhodnutí a nařízení. Svou první žalobou(12) k Tribunálu se organizace LTTE domáhala zrušení prováděcího nařízení Rady (EU) č. 83/2011 v rozsahu, v němž se jí týkalo. Uvedené nařízení bylo v dané době v platnosti a uvádělo organizaci LTTE na seznamu podle čl. 2 odst. 3 v bodě 2.17(13). Svou druhou žalobou(14) se zmíněná organizace následně domáhala zrušení prováděcího nařízení Rady (EU) č. 687/2011 (kterým bylo zrušeno mimo jiné prováděcí nařízení č. 83/2011) v rozsahu, v němž se jí týkalo(15).

14.      V odůvodněních všech napadených nařízení je uvedeno, že Rada poskytla všem osobám, skupinám a subjektům (kde to bylo prakticky možné) odůvodnění, proč byly zařazeny na seznam uvedený v předchozím nařízení. Je v nich rovněž zmíněno, že Rada informovala osoby, skupiny a subjekty uvedené na seznamu v předchozím nařízení, že se rozhodla je na seznamu ponechat. Dále se v nich vysvětluje, že dotyčné osoby, skupiny a subjekty byly rovněž informovány o možnosti požádat Radu o odůvodnění svého zařazení na seznam (v případě, že jim toto odůvodnění nebylo dosud sděleno). Podle zmíněných bodů odůvodnění vzala Rada při provedení celkového přezkumu seznamu podle čl. 2 odst. 3 v úvahu připomínky, jež Radě předložily dotčené osoby, skupiny a subjekty.

15.      Tribunál popsal obsah odůvodnění v souvislosti s prováděcím nařízením č. 83/2011 takto:

„167.      Toto odůvodnění začíná pododstavcem, v němž Rada zaprvé popisuje žalobkyni jako ‚teroristickou skupinu‘ vytvořenou v roce 1976 a bojující za samostatný tamilský stát na severu a na východě Srí Lanky, zadruhé tvrdí, že žalobkyně spáchala ‚řadu teroristických činů, včetně opakovaných útoků a zastrašování civilistů, časté útoky na vládní cíle, narušení politických procesů a únosy a politické vraždy‘, a zatřetí uvádí, že ‚přestože nedávná vojenská porážka LTTE výrazně oslabila její strukturu, pravděpodobným záměrem této organizace je i nadále pokračovat v teroristických útocích na Srí Lance‘ (první pododstavce odůvodnění napadených nařízení).

168.      Poté Rada uvádí seznam ‚teroristických činností‘, které žalobkyně podle Rady vedla od srpna 2005 do dubna 2009 nebo – podle napadených nařízení – do června 2010 (druhé pododstavce odůvodnění napadených nařízení).

169.      Rada nejprve konstatovala, že ‚na tyto činy se vztahuje čl. 1 odst. 3 písm. a), b), c), f) a g) společného postoje 2001/931 a byly spáchány s cíli uvedenými v čl. 1 odst. 3 [bodech] i) a iii) uvedeného společného postoje‘ a že ‚na [LTTE] se uplatní čl. 2 odst. 3 [bod] ii) nařízení č. 2580/2001‘ (třetí a čtvrté pododstavce odůvodnění napadených nařízení), a poté odkázala na rozhodnutí, která přijaly britské a indické orgány vůči žalobkyni v letech 1992, 2001 a 2004 [včetně dvou rozhodnutí přijatých ve Spojeném království. Jedním z nich je rozhodnutí Secretary of State for the Home Department (ministr vnitra Spojeného království; dále jen ‚Home Secretary‘) ze dne 29. března 2001, kterým se LTTE zakazuje jako nelegální organizace podílející se na terorismu podle zákona Spojeného království o terorismu z roku 2000 (Terrorism Act 2000) (dále jen ‚usnesení o zákazu LTTE z roku 2001‘)] (páté a šesté pododstavce odůvodnění prováděcích nařízení č. 83/2011 až č. 125/2014), jakož i v roce 2012 (šestý a sedmý pododstavec odůvodnění prováděcího nařízení č. 790/2014).

170.      Pokud jde o britská rozhodnutí a – pouze v odůvodnění prováděcího nařízení č. 790/2014 – indická rozhodnutí, Rada odkazuje na skutečnost, že jsou pravidelně přezkoumávána nebo mohou být přezkoumána nebo se proti nim lze odvolat.

171.      Rada z těchto úvah vyvozuje, že ‚rozhodnutí, která byla přijata vůči [LTTE], byla tedy přijata příslušnými orgány ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931‘ (sedmé pododstavce odůvodnění napadených nařízení).

172.      Konečně Rada ‚konstatuje, že výše uvedená rozhodnutí […] jsou stále v platnosti, a […] má za to, že důvody pro zařazení [LTTE] na seznam [týkající se zmrazení finančních prostředků] jsou nadále platné‘ (osmé pododstavce odůvodnění napadených nařízení). Rada na základě toho dochází k závěru, že žalobkyně musí být nadále uvedena na tomto seznamu (deváté pododstavce odůvodnění napadených nařízení).“

 Shrnutí řízení v prvním stupni a napadený rozsudek

16.      Dne 11. dubna 2011 podala organizace LTTE k Tribunálu žalobu (zapsanou pod referenčním číslem T‑208/11), kterou napadla své zařazení na seznam podle čl. 2 odst. 3 v prováděcím nařízení č. 83/2011. Poté, co byla ponechána i na seznamu přiloženém k prováděcímu nařízení č. 687/2011, podala další žalobu (zapsanou pod referenčním číslem T‑508/11), znějící na zrušení uvedeného nařízení ze stejných důvodů. Poté, co bylo uvedené nařízení zrušeno a nahrazeno prováděcím nařízením (EU) č. 1375/2011(16) a organizace LTTE ponechána na seznamu podle čl. 2 odst. 3, požádala o spojení věcí T‑208/11 a T‑508/11. Požádala zároveň o úpravu návrhových žádání v obou věcech tak, aby se vztahovala i na prováděcí nařízení č. 1375/2011. Obě věci byly spojeny usnesením ze dne 15. června 2012. V průběhu řízení požádala organizace LTTE s ohledem na přijetí nových prováděcích nařízení o úpravu návrhových žádání tak, aby zahrnovala i prováděcí nařízení Rady (EU) č. 542/2012(17), č. 1169/2012(18), č. 714/2013(19), č. 125/2014(20) a č. 790/2014(21). Společně s ostatními prováděcími nařízeními jsou společně označována jako „napadená nařízení“. Tribunál s uvedenými úpravami souhlasil.

17.      Na podporu Rady, která navrhla, aby Tribunál žalobu organizace LTTE zamítl a uložil jí náhradu nákladů řízení, vstoupily do řízení v obou věcech Evropská komise a nizozemská vláda. Ve věci T‑208/11 vstoupila do řízení na podporu Rady také vláda Spojeného království.

18.      Organizace LTTE uplatnila šest žalobních důvodů, které se týkaly obou předmětných věcí; ve věci T‑508/11 uplatnila navíc ještě jeden další žalobní důvod. V tomto řízení o kasačním opravném prostředku jsou relevantní jen třetí až šestý žalobní důvod.

19.      Svým třetím žalobním důvodem (neexistence rozhodnutí přijatého příslušným orgánem) poukazovala organizace LTTE na to, že v odůvodněních napadených nařízení byly uvedeny odkazy na rozhodnutí britských a indických orgánů, která však nelze považovat za rozhodnutí příslušného orgánu ve smyslu společného postoje 2001/931. Pro případ, že by došel Tribunál k závěru, že britská rozhodnutí představují rozhodnutí příslušných orgánů, namítala organizace LTTE, že se tato rozhodnutí nezakládají na závažných a věrohodných důkazech nebo stopách a že odůvodnění napadených nařízení neuvádějí právní základy pro tato rozhodnutí. Pro případ, že by Tribunál učinil závěr, že rozhodnutí orgánu třetího státu (Indie) bylo rozhodnutím příslušného orgánu, uvedla organizace LTTE, že indická rozhodnutí, kterými byla tato organizace prohlášena za zakázanou, nebyla předmětem přezkumu ze strany indického soudu, jak vyžaduje indické právo. V odůvodnění rovněž nebylo uvedeno ani nijak prokázáno, že indická rozhodnutí představují rozhodnutí přijatá příslušným orgánem. V každém případě se indická rozhodnutí nezakládala na závažných a věrohodných důkazech nebo stopách a jejich odůvodnění neobsahovala základ pro tato rozhodnutí. Organizace LTTE argumentovala rovněž tím, že indické orgány nelze považovat za věrohodný zdroj informací, neboť nezaujaly nestranný postoj.

20.      Tribunál námitku organizace LTTE, že britské a indické orgány nejsou příslušnými orgány, zamítl(22). Poukázal přitom na judikaturu, podle níž může být příslušným orgánem i správní orgán, přičemž skutečnost, že určité rozhodnutí je rozhodnutím správním, není sama o sobě rozhodující(23). Tribunál uvedl, že ačkoli jsou upřednostňována rozhodnutí soudních orgánů, čl. 1 odst. 4 druhý pododstavec společného postoje 2001/931 „[…] v žádném případě nevylučuje zohlednění rozhodnutí správních orgánů, pokud jsou tyto orgány na základě vnitrostátního práva skutečně příslušné k přijetí omezujících opatření namířených proti skupinám zapojeným do terorismu, a dále pokud tyto orgány, byť pouze správní povahy, mohou být přesto považovány za ‚rovnocenné‘ soudním orgánům“(24). Ze stávající judikatury rovněž vyplývá, že společný postoj 2001/931 nevyžaduje, aby rozhodnutí příslušného orgánu bylo součástí trestního řízení; taková rozhodnutí mohou být i součástí řízení, jehož předmětem je přijetí preventivních opatření(25). Britská a indická rozhodnutí byla v projednávané věci přijata v rámci vnitrostátních řízení směřujících k uložení preventivních opatření či sankcí v souvislosti s bojem proti terorismu.

21.      Tribunál nejprve určil, že Home Secretary je příslušným orgánem, a posléze rozhodl, že i orgán třetí země může být uznán za příslušný orgán ve smyslu společného postoje 2001/931(26). Uvedl dále, že základní podmínka, kterou je ověření existence rozhodnutí vnitrostátního orgánu odpovídající vymezení v čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, je o to důležitější v případě rozhodnutí přijatých orgány třetích zemí. Konstatoval, že mnoho třetích zemí není vázáno Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a žádná z nich nepodléhá ustanovením Listiny základních práv Evropské unie. Tribunál proto rozhodl, že je na Radě, aby než se opře o rozhodnutí orgánu třetí země, důkladně ověřila, že relevantní právní úprava tohoto státu zajišťuje ochranu práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu rovnocennou ochraně zaručené na unijní úrovni. Nesmí přitom existovat skutečnosti prokazující, že třetí země v praxi tuto právní úpravu porušuje. Tribunál dodal, že není-li úroveň ochrany zaručená právní úpravou třetí země rovnocenná s úrovní ochrany zaručenou na unijní úrovni, zakládá přiznání vnitrostátnímu orgánu třetí země postavení příslušného orgánu ve smyslu společného postoje 2001/931 rozdílné zacházení mezi osobami, na něž se vztahují unijní opatření ke zmrazení finančních prostředků, podle toho, zda vnitrostátní rozhodnutí, která tvoří podklad pro tato opatření, pocházejí od orgánů třetí země nebo orgánů členských států(27).

22.      Tribunál v předmětné věci konstatoval, že nic v odůvodnění napadených nařízení nenasvědčuje tomu, že by Rada provedla takové důkladné ověření(28). Odmítl rovněž argument Rady, že pokud by se jednalo o původní zápis na seznam (a nikoli jeho potvrzení), bylo by uvedeno podrobnější odůvodnění odrážející důkladnější původní posouzení indické právní úpravy. Tribunál z těchto důvodů třetímu žalobnímu důvodu vyhověl v rozsahu, v němž se týkal indických orgánů, a zamítl jej v rozsahu, v němž se týkal britských orgánů(29).

23.      Tribunál se dále zabýval čtvrtým až šestým žalobním důvodem, ve spojení s druhým žalobním důvodem. Uvedené žalobní důvody byly následující:

–        neprovedení přezkumu požadovaného článkem 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 (čtvrtý žalobní důvod);

–        porušení povinnosti uvést odůvodnění (pátý žalobní důvod);

–        porušení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu (šestý žalobní důvod), a

–        nesprávná kvalifikace organizace LTTE jako teroristické organizace ve smyslu čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931 (druhý žalobní důvod).

24.      Tribunál konstatoval, že zmíněné žalobní důvody souvisejí s tvrzením, že Rada nezaložila napadená nařízení ani tak na rozhodnutí příslušných orgánů, jako spíš na seznamu činů, které Rada přímo organizaci LTTE přičetla. Druhý a čtvrtý žalobní důvod se týkaly tvrzení, že obvinění organizace LTTE z teroristické činnosti, která daný seznam obsahuje, nespočívají na dostatečném skutkovém či právním základě. Pátý a šestý žalobní důvod pak souvisely s tvrzením, že odůvodnění napadených nařízení je příliš neúplné, než aby organizaci LTTE umožnilo připravit si účinnou obranu a aby umožnilo soudní přezkum(30).

25.      Tribunál nejprve vymezil(31) zásady a judikaturu, na jejichž základě se bude zabývat důvody uvedenými Radou v napadených nařízeních(32). Došel přitom k závěru, že Rada založila uvedená nařízení nikoli na posouzeních obsažených v rozhodnutích příslušných orgánů, nýbrž na informacích, které získala z tisku a z internetu(33). Podle Tribunálu byl sled úvah Rady následující: i) Rada samotná kvalifikovala organizaci LTTE jako teroristickou organizaci a přičetla jí řadu násilných činů na základě informací z tisku a internetu; ii) poté uvedla, že činy přičítané organizaci LTTE jsou teroristické činy ve smyslu společného postoje 2001/931 a že je tato organizace teroristickou skupinou, a iii) odkázala konečně na rozhodnutí britských a indických orgánů, která jsou, pokud jde o prováděcí nařízení č. 83/2011 až 125/2014, starší než vytýkané činy(34).

26.      Tribunál rozhodl, že Rada v odůvodnění prováděcích nařízení neuvedla případná vnitrostátní rozhodnutí obsahující pozdější přezkoumání nebo jiná rozhodnutí příslušných orgánů, která skutečně přezkoumala a potvrdila konkrétní činy uvedené na začátku daného odůvodnění. Rada pouze citovala původní vnitrostátní rozhodnutí a bez dalšího uvedla, že jsou stále v platnosti. Až s ohledem na nařízení č. 790/2014 zmínila Rada vnitrostátní rozhodnutí, která byla vydána po činech konkrétně přičítaných organizaci LTTE. V uvedeném nařízení však Rada neprokázala, že taková rozhodnutí skutečně přezkoumala a potvrdila konkrétní činy uvedené na začátku daného odůvodnění(35). Na základě uvedených důvodů odlišil Tribunál projednávanou věc, ve které Rada sama vznesla faktická obvinění na základě informací z tisku a internetu, od věcí, kdy skutkový základ nařízení Rady vycházel z rozhodnutí příslušných vnitrostátních orgánů(36). Podle Tribunálu se tak Rada pokusila převzít úlohu příslušného orgánu. Taková úloha však nespadá do její pravomoci podle společného postoje 2001/931, ani nemá k jejímu převzetí potřebné prostředky(37).

27.      Tribunál rozhodl, že je přístup Rady v rozporu s dvoustupňovým systémem zavedeným společným postojem 2001/931. Podle jeho názoru musí být každý nový teroristický čin, který Rada vloží do svého odůvodnění během opětovného přezkoumání, předmětem přezkumu a rozhodnutí příslušného orgánu ve smyslu tohoto společného postoje(38).

28.      Tribunál odmítl argument Rady, že neexistence odkazu (v odůvodnění napadených nařízení) na konkrétní rozhodnutí příslušných orgánů, která konkrétně přezkoumala a potvrdila činy uváděné na začátku uvedeného odůvodnění, je přičitatelná organizaci LTTE, která mohla a měla zpochybnit omezující opatření, která byla vůči ní přijata, na vnitrostátní úrovni. Je tomu tak proto, že i) povinnost založit rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků na skutkovém základě není podmíněna chováním dotyčné osoby nebo skupiny; ii) uvedený argument potvrzuje, že se Rada ve skutečnosti opřela o informace, které čerpala z tisku a internetu, a iii) tento argument dále naznačuje, že by se sama vnitrostátní rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků, o která se Rada rozhodne opřít, nemusela zakládat na žádném konkrétním teroristickém činu, pokud je dotyčná strana nenapadne na vnitrostátní úrovni(39).

29.      Tribunál nepřesvědčila argumentace Rady a Komise, že by povinnost, aby skutkový základ nařízení o zmrazení finančních prostředků vycházel z rozhodnutí příslušných orgánů, mohla při neexistenci takových rozhodnutí vést k neodůvodněným vyškrtnutím osob nebo skupin ze seznamu podle čl. 2 odst. 3, také proto, že se frekvence opětovného přezkoumání v členských státech může lišit od pololetního rytmu použitelného na unijní úrovni. Uvedený argument odporuje společnému postoji 2001/931, který vyžaduje, aby skutkový základ unijního rozhodnutí spočíval na informacích, které byly konkrétně přezkoumány a potvrzeny v rozhodnutích příslušných vnitrostátních orgánů.

30.      Ve dvoustupňovém systému přísluší členským státům, aby pravidelně předávaly Radě rozhodnutí příslušných orgánů přijatá v uvedených členských státech, jakož i odůvodnění těchto rozhodnutí, a Radě přísluší tato rozhodnutí shromažďovat. Tribunál došel k závěru, že pokud Rada i přes předání informací nemá k dispozici rozhodnutí příslušného orgánu týkající se konkrétního činu, který by mohl představovat teroristický čin, přísluší jí vzhledem k neexistenci vlastních vyšetřovacích prostředků požádat příslušný vnitrostátní orgán o posouzení tohoto činu za účelem vydání rozhodnutí tímto orgánem. Za tímto účelem se může Rada obrátit na 28 unijních členských států, a mezi nimi konkrétně na členské státy, které již případně přezkoumaly situaci dotyčné osoby nebo skupiny, a rovněž na třetí zemi, která splňuje požadované podmínky ve smyslu ochrany práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu. Tribunál uznal, že dotčené rozhodnutí nemusí být nutně přijato vnitrostátním orgánem, který pravidelně přezkoumává zápis dotyčné osoby nebo skupiny do vnitrostátního seznamu týkajícího se zmrazení finančních prostředků. V každém případě nemůže skutečnost, že na vnitrostátní úrovni existuje jiný časový rytmus pravidelného přezkoumávání, než je v platnosti na unijní úrovni, odůvodnit, že dotyčný členský stát odloží přezkum dotčeného činu požadovaný Radou. Vzhledem ke dvoustupňovému systému a k zásadě loajální spolupráce musí členské státy, které o to Rada požádala, neprodleně vyhovět žádostem Rady o posouzení, a případně o vydání rozhodnutí příslušným orgánem ve smyslu společného postoje 2001/931 o činu, který by mohl představovat teroristický čin(40).

31.      Tribunál dále uvedl, že neexistence jakéhokoli nového teroristického činu v daném pololetí v žádném případě neznamená, že Rada musí vyškrtnout dotyčnou osobu nebo skupinu ze seznamu podle čl. 2 odst. 3. Rada může dotyčnou osobu na uvedeném seznamu ponechat, a to i po ukončení teroristické činnosti v pravém slova smyslu, pokud to okolnosti odůvodňují(41).

32.      Tribunál dodal, že nutnost existence skutkového základu v rozhodnutích příslušných orgánů nemůže vést k riziku neodůvodněného ponechání osoby nebo skupiny na seznamu podle čl. 2 odst. 3. Společný postoj 2001/931 neobsahuje žádnou povinnost vycházet z rozhodnutí příslušných orgánů, pokud jde o rozhodnutí neponechat osobu nebo subjekt na seznamu podle čl. 2 odst. 3. Takové rozhodnutí nepodléhá stejným procesním požadavkům, třebaže ve většině případů k němu dojde s ohledem na příznivá rozhodnutí přijatá na vnitrostátní úrovni(42).

33.      Tribunál proto napadená nařízení zrušil v rozsahu, v němž se týkala organizace LTTE, a to z důvodu, že nařízení č. 2580/2001 je použitelné v případě ozbrojeného konfliktu (což není v tomto řízení o kasačním opravném prostředku relevantní(43)) a že Rada porušila jak článek 1 společného postoje 2001/931, tak povinnost uvést odůvodnění(44).

 Návrhová žádání a tvrzení v řízení o kasačním opravném prostředku

34.      Rada, podporovaná Komisí(45), francouzskou a nizozemskou vládou a vládou Spojeného království, navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek, vydal konečné rozhodnutí o otázkách, jež jsou předmětem projednávaného kasačního opravného prostředku, žaloby zamítl a uložil organizaci LTTE náhradu nákladů řízení vynaložených Radou v řízení ve spojených věcech T‑208/11 a T‑508/11 a v tomto řízení o kasačním opravném prostředku. Organizace LTTE navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravné prostředky zamítl, potvrdil napadený rozsudek a uložil Radě náhradu nákladů řízení.

35.      Všechny výše uvedené účastnice řízení přednesly rovněž ústní vyjádření na jednání konaném dne 3. května 2016.

36.      Rada prvním důvodem svého kasačního opravného prostředku uplatňuje nesprávné právní posouzení na straně Tribunálu, pokud jde o povinnost Rady prokázat v odůvodnění zaslaném organizaci LTTE, že ověřila, že je činnost orgánu odpovědného za zařazení na seznam ve třetí zemi vykonávána s dostatečnými zárukami. Hlavní argumenty Rady lze shrnout takto: odůvodnění se musí týkat informací, které umožní organizaci LTTE porozumět tomu, proč byla zapsána na seznam, a zejména na základě jakého jednání k zápisu došlo. V odůvodnění by neměly být uvedeny žádné jiné informace, včetně informací souvisejících s posouzením relevantních procesních záruk ze strany Rady, pokud jde o rozhodnutí příslušného orgánu třetí země, z něhož vycházela. Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že nejsou-li v odůvodnění uvedeny informace týkající se takového posouzení, neznamená to, že Rada takové posouzení neprovedla.

37.      Organizace LTTE navrhuje, aby Soudní dvůr první důvod kasačního opravného prostředku zamítl. Tribunál totiž správně rozhodl, že v odůvodnění nebyla nikterak zmíněna práva na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu. Organizace LTTE má za to, že společný postoj 2001/931 vyžaduje, aby Rada ověřila právní předpisy i praxi třetí země a určila, zda standardy práv na obhajobu a na účinnou soudní ochranu odpovídají standardům zaručeným unijním právem. Na společný postoj 2001/931 i prováděcí nařízení se totiž vztahují obecné zásady unijního práva. Jakékoli rozhodnutí podle čl. 1 odst. 4 tak musí být přijato v souladu se zmíněnými právy. Nelze očekávat, že budou jednotlivci seznámeni s procesními zárukami platnými ve třetích zemích. Případná analýza situace ve třetích státech bude navíc součástí odůvodnění jen tehdy, bude-li výsledek posouzení Rady kladný.

38.      Druhým důvodem svého kasačního opravného prostředku poukazuje Rada na to, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když posuzoval použití veřejně dostupných informací.

39.      Tribunál měl zaprvé nesprávně za to, že Rada musí pravidelně předkládat nové důvody, proč má žalobkyně být i nadále podrobena omezujícím opatřením a že – nehledě na usnesení o zákazu LTTE z roku 2001 a unijní zmrazení majetku – přijímají vnitrostátní orgány průběžně rozhodnutí, která by Rada mohla a měla vzít v úvahu při svém pololetním přezkoumání.

40.      Tribunál zadruhé odmítl použití veřejně dostupných materiálů v situaci, kdy Rada sama uvedla informace, z nichž vycházela při rozhodování, zda – nehledě na to, že mohla ponechat organizaci LTTE na seznamu i na základě existujících rozhodnutí příslušných orgánů – by měla ponechat organizaci LTTE na seznamu.

41.      Zatřetí Tribunál sice uvedl, že Rada měla požádat příslušný orgán o přezkoumání materiálů z tisku, ale ve společném postoji 2001/931, v rozsudku Soudního dvora Al-Aqsa ani nikde jinde se nenalézá pro takový postup opodstatnění. V každém případě je závěr Tribunálu v praxi neudržitelný.

42.      Začtvrté došel Tribunál k nesprávnému závěru, že odmítne-li možnost použití veřejně dostupných materiálů Radou, musí nutně také zrušit napadená nařízení.

43.      Organizace LTTE odpovídá na výše uvedené argumenty v tom smyslu, že činy uvedené v odůvodnění nebyly odvozeny z rozhodnutí příslušných orgánů, protože relevantní vnitrostátní rozhodnutí ve skutečnosti předcházela každému z uvedených činů. To potvrzuje, že rozhodnutí ponechat tuto organizaci na seznamu podle čl. 2 odst. 3 nemohlo být založeno na ničem jiném než na informacích z tisku a internetu. Tribunál nerozhodl, že Rada musí uvést nové důvody, proč má být žalobkyně i nadále pravidelně podrobena omezujícím opatřením. Určil pouze, že pokud se Rada rozhodne uvést nové důvody, musí být takové důvody odvozeny z rozhodnutí příslušných orgánů. Tribunál správně rozhodl, že nezávislým posouzením na základě informací získaných z tisku a internetu se Rada ve skutečnosti pokoušela převzít úlohu příslušného orgánu.

44.      Ve třetím důvodu svého kasačního opravného prostředku Rada tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když neučinil závěr, že usnesení o zákazu LTTE z roku 2001 mohlo sloužit jako platné rozhodnutí ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931. Zaprvé Tribunál v rozsudku PMOI(46) rozhodl, že takové usnesení je rozhodnutím příslušného vnitrostátního orgánu. Zadruhé došel k závěru, že Rada musí být seznámena se všemi aspekty, o které se opíral Home Secretary při zákazu organizace LTTE.

45.      Organizace LTTE tvrdí, že nebyl-li Radě znám žádný z teroristických činů, na jejichž základě Home Secretary tuto organizaci zakázal, nemohla ověřit, zda usnesení o zákazu LTTE z roku 2001 splňuje požadavky stanovené v čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931. V takovém případě nemohl Tribunál dále ověřit, zda jsou dovolávané důkazy skutkově přesné, spolehlivé a konzistentní. Výše uvedené by rovněž znamenalo, že by žádná z dotčených stran nebyla schopna určit, zda bylo či nebylo přijato rozhodnutí ve smyslu čl. 1 odst. 4. Argumentace Rady, že požadavek na poskytnutí určitých informací, z nichž vychází vnitrostátní rozhodnutí, nemusí být realistický, je pouze hypotetická. V tomto řízení nebyl patrně nijak omezen přístup k (případným) informacím, jež tvořily základ usnesení o zákazu LTTE z roku 2001.

 Posouzení

 Úvodní poznámky

46.      V tomto řízení o kasačním opravném prostředku má Soudní dvůr možnost (znovu) posoudit strukturu mechanismu, jímž jsou ponechávána v platnosti omezující opatření Evropské unie podle společného postoje 2001/931 a nařízení č. 2580/2001, a úlohu členských států a třetích zemí v tomto systému.

47.      V rámci uvedeného systému lze rozlišovat mezi: i) původním zapsáním na seznam a ii) rozhodnutím ponechat určitou osobu, subjekt nebo skupinu na seznamu podle čl. 2 odst. 3. Pokud jde o prvně jmenovaný druh rozhodnutí, stanoví společný postoj 2001/931 postup, který má Rada použít, a materiály, z nichž může vycházet. Pro druhý typ rozhodnutí nejsou žádná taková pravidla stanovena. Právě uvedený druhý typ rozhodnutí byl předmětem žaloby organizace LTTE k Tribunálu a je dotčen v tomto řízení o kasačním opravném prostředku.

48.      Článek 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 stanoví pouze, že mají být pravidelně prověřována jména osob a subjektů uvedených na seznamu podle čl. 2 odst. 3 s cílem zjistit, zda trvají důvody pro jejich uvedení v seznamu. Základní otázky v tomto řízení o kasačním opravném prostředku zní, jak může Rada určit, že takové důvody existují, a co musí Rada sdělit dotčeným osobám nebo subjektům.

49.      Z článku 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 vyplývá, že při neexistenci důvodů pro ponechání určité osoby nebo subjektu na uvedeném seznamu je musí Rada ze seznamu vyškrtnout(47). V tomto ohledu je nesporné, že organizace LTTE sama nepředložila Radě žádná vyjádření a důkazy, jimiž by mohly být dotčeny důvody pro její zařazení na seznam podle čl. 2 odst. 3 a jež by případně mohly vést k jejímu vyškrtnutí ze seznamu. S ohledem na jiný druh omezujícího opatření Soudní dvůr rozhodl, že jsou-li taková vyjádření a důkazy předloženy a zohledněny při změně důvodů pro zápis určité osoby v rozhodnutí přijatém v rámci SZBP, musí být taková změna rovněž provedena v nařízení přijatém podle SFEU(48).

50.      Žádná z účastnic řízení nezpochybnila část rozsudku týkající se prvního žalobního důvodu, který organizace LTTE uplatnila v obou věcech, tedy že se nařízení č. 2580/2001 nevztahuje na konflikt mezi organizací LTTE a srílanskou vládou, protože uvedený ozbrojený konflikt (a tedy rovněž činy spáchané v daném kontextu) podléhá pouze mezinárodnímu humanitárnímu právu. Tato otázka však byla vznesena ve věci A a další, C‑158/14.

51.      Rada ve svých podáních klade značný důraz na to, že organizace LTTE nenapadla nikdy žádné z vnitrostátních rozhodnutí, ze kterých Rada vycházela, ani nařízení Rady, jimiž byla tato organizace původně zařazena na seznam podle čl. 2 odst. 3 a posléze na tomto seznamu ponechána. Mám však za to, že součástí přezkumu nařízení Rady je i ověření, zda Rada dodržela všechny použitelné normy unijního práva, včetně podmínek stanovených ve společném postoji 2001/931 a základních práv. Nic ve zmíněných normách nepodmiňuje takový přezkum tím, že dotčená strana nejprve napadne rozhodnutí příslušného orgánu u příslušného vnitrostátního fóra.

52.      Rada byla na jednání dotázána, zda je nutné se zabývat prvním důvodem kasačního opravného prostředku. Uvedený důvod se týká požadavku na odůvodnění rozhodnutí o přijetí omezujících opatření. Je pravda, že pokud dojde Soudní dvůr k závěru, že alespoň jeden z uvedených důvodů je dostatečně přesný a konkrétní, pak okolnost, že ostatní z těchto důvodů tento požadavek nesplňují, neodůvodňuje zrušení uvedeného rozhodnutí(49). To znamená, že pokud by Soudní dvůr v projednávané věci (v rámci druhého nebo třetího důvodu kasačního opravného prostředku) rozhodl, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, a určil, že napadená nařízení jsou řádně založena například na usnesení o zákazu LTTE z roku 2001 a obsahují dostatečné odůvodnění, nebylo by pak nezbytné se zabývat otázkou, zda Rada uvedla dostatečné důvody k tomu, proč vycházela z rozhodnutí třetích zemí. Avšak s přihlédnutím k systémovému významu otázky, z níž vychází první důvod kasačního opravného prostředku, a její možné relevanci v jiných věcech se budu zmíněným prvním důvodem zabývat bez ohledu na to, zda jsou ostatní důvody kasačního opravného prostředku opodstatněné.

 K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku

53.      První důvod kasačního opravného prostředku se týká rozsahu povinnosti Rady odůvodnit, proč vycházela z rozhodnutí orgánu třetího státu při prokazování, že i nadále trvají důvody pro ponechání takové organizace, jako je LTTE, na seznamu podle čl. 2 odst. 3. Uvedená část kasačního opravného prostředku vychází z předpokladu, že Tribunál nepochybil, když došel k závěru, že pokud Rada vycházela z takového rozhodnutí až poté, co pečlivě ověřila, zda relevantní právní předpisy třetí země zajišťují ochranu práv na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu rovnocennou ochraně zaručené na unijní úrovni, může takové rozhodnutí představovat rozhodnutí příslušného orgánu ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931. Otázky, zda může Rada vůbec vycházet z rozhodnutí orgánu třetí země, a pokud ano, za jakých podmínek, nebyly v tomto řízení o kasačním opravném prostředku Soudnímu dvoru položeny.

54.      Společný postoj 2001/931 neobsahuje žádný výslovný požadavek na odůvodnění. Základ uvedeného požadavku se nachází jinde. Podle článku 296 SFEU musí Rada výslovně a podrobně uvést konkrétní důvody pro ponechání takového subjektu, jako je organizace LTTE, na seznamu podle čl. 2 odst. 3. Je přitom povinna poskytnout dostatek informací, které umožní subjektu dotčenému daným aktem, aby se seznámil s důvody, proč byl ponechán na uvedeném seznamu, a aby unijní soudy mohly rozhodnutí přezkoumat(50). Uvedená povinnost je dalším vyjádřením příslušného základního práva podle článku 47 Listiny(51).

55.      Povinnost uvést odůvodnění je základním procesním požadavkem. Liší se od otázky prokázání tvrzeného jednání. Ta souvisí s legalitou merita dotčeného aktu a zahrnuje ověření pravdivosti skutečností uvedených v tomto aktu, jakož i kvalifikaci těchto skutečností jakožto skutečností odůvodňujících uplatnění omezujících opatření vůči dotyčné osobě(52).

56.      V odůvodnění aktu, kterým se ukládá opatření o zmrazení finančních prostředků, musí Rada zejména „[…] identifikovat specifické a konkrétní důvody, na základě kterých Rada při výkonu své diskreční posuzovací pravomoci dospěla k závěru, že se takové opatření musí uplatnit na dotyčnou osobu“(53). Rada musí rovněž uvést „[…] individuální, specifické a konkrétní důvody, na základě kterých mají příslušné orgány za to, že je vůči dotyčné osobě nutné přijmout omezující opatření […]“(54). Otázka, zda musí odůvodnění splňovat konkrétní požadavky, bude záviset na okolnostech případu, zejména na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti. Dostatečnost odůvodnění musí totiž být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast(55).

57.      Je tedy třeba nejprve přezkoumat druh dotčeného aktu a důvody, o které se může opírat.

58.      Zápis a ponechání určité osoby nebo subjektu na seznamu podle čl. 2 odst. 3 zahrnuje posouzení nebezpečí, že se účastní nebo mohou účastnit teroristických činů vymezených v čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931. Prvotní posouzení musí podle čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 vycházet z „přesných informací nebo materiálů v příslušném spisu“, ze kterých vyplývá, že příslušný orgán přijal rozhodnutí ve vztahu k dotyčným osobám, skupinám a subjektům. Ze znění čl. 1 odst. 4 lze odvodit určitá vodítka k předmětu takových rozhodnutí. Rozhodující je, zda bylo dané rozhodnutí přijato příslušným orgánem „[bez ohledu na to]“, zda se takové rozhodnutí týká, na straně jedné, zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání za teroristický čin, pokus o spáchání teroristického činu, účast na něm nebo napomáhání k jeho spáchání, a to na základě závažných a věrohodných důkazů nebo stop, nebo na straně druhé, odsouzení za takové činy. Také posledně jmenované rozhodnutí musí nutně být založeno na závažných a věrohodných důkazech(56). Rada se musí v každém případě ujistit, že existují „závažné a věrohodné důkazy a stopy“(57). Z toho vyplývá, že Radě nemusí být známy všechny aspekty, ze kterých vycházel příslušný orgán při přijetí (správního či soudního) rozhodnutí, jako je v projednávané věci usnesení o zákazu LTTE z roku 2001. Rada totiž nemůže de novo přezkoumávat závažnost a věrohodnost důkazů či stop, na nichž bylo založeno rozhodnutí příslušného orgánu. Může a musí však přezkoumat, zda bylo takové rozhodnutí založeno na důkazech a zda daný orgán považoval tyto důkazy za závažné a věrohodné. Co Rada nemůže sama činit, je zkoumat důkazy. Namísto toho se účel přezkumu rozhodnutí příslušných orgánů (členských států i třetích zemí) ze strany Rady omezuje na ověření, zda taková rozhodnutí z hlediska unijního práva představují dostatečný základ pro použití omezujících aktů Evropské unie.

59.      Z výše uvedeného vyplývá, že výlučně s ohledem na obsah daného aktu musí z odůvodnění původního rozhodnutí o zápisu určité osoby nebo subjektu na seznam podle čl. 2 odst. 3 vyplývat přinejmenším následující: i) individuální, specifické a konkrétní důvody, na základě kterých se má za to, že určitá osoba nebo subjekt mohou být zapojeny do teroristických činů vymezených v čl. 1 odst. 3, a je tedy třeba přijmout omezující opatření(58) a ii) rozhodnutí příslušných orgánů ve smyslu čl. 1 odst. 4, ze kterých uvedené důvody vycházejí. Oběma uvedenými aspekty je dotčena legalita daného aktu. Nevyplývají-li z odůvodnění oba zmíněné aspekty, nemůže se dotčená osoba či subjekt seznámit s věcnými důvody pro její zápis na příslušný seznam a určit, zda Rada splnila zákonné podmínky takového zápisu, a Soudní dvůr nemůže vykonat svůj přezkum. Nesouhlasím proto s argumentací Rady, že odůvodnění má být omezeno jen na informace týkající se jednání, na jehož základě zapsala Rada organizaci LTTE na daný seznam, a to i v případě, že obstojí tvrzení Rady, že povinnost uvést odůvodnění je požadavek nezávislý na otázce prokázání tvrzeného jednání(59).

60.      První důvod kasačního opravného prostředku se týká druhého z výše jmenovaných aspektů: postačí k tomu, aby bylo možno vycházet z rozhodnutí příslušného orgánu třetích zemí, uvést pouze dané rozhodnutí příslušného orgánu ve smyslu čl. 1 odst. 4 druhého pododstavce?

61.      Mám za to, že nikoli.

62.      Vychází-li Rada z rozhodnutí příslušných orgánů členských států jednajících v rámci unijního práva, má se za to, že takové orgány mají povinnost respektovat základní práva použitelná v Evropské unii. Standardy a úroveň ochrany jsou tedy – v rámci unijního práva – ustáleny a podléhají přezkumu Soudního dvora. Pokud Rada vychází z takových rozhodnutí, bude zpravidla odůvodněné, aby předpokládala, že byla přijata v souladu s použitelnými základními právy, a zejména právy na obhajobu a účinnou soudní ochranu. Taková domněnka však není absolutní. V posudku 2/13 Soudní dvůr rozhodl, že zásada vzájemné důvěry členských států zejména v souvislosti s prostorem svobody, bezpečnosti a práva ukládá každému z těchto států, aby až na výjimečné okolnosti vycházel z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která unijní právo uznává(60). Jinými slovy: zásadou je vzájemná důvěra, avšak nikoli důvěra slepá, tedy důvěra ať se děje, co se děje.

63.      Stejné úvahy musí platit i v projednávané věci. Má-li tedy Rada za to, že existují důkazy, které prokazují skutečné riziko, že rozhodnutí příslušného orgánu nebylo v konkrétní dotčené věci přijato v souladu s takovými právy, nemůže z takového rozhodnutí bez dalšího vycházet pro účely přijetí omezujících opatření podle společného postoje 2001/931. Jak jsem uvedla ve svém stanovisku ve věci Francie v. People’s Mojahedin Organization of Iran, „[v]zhledem k tomu, že rozhodnutí o zmrazení prostředků musí respektovat taková práva v případě, že bude předmětem žaloby u soudu Evropské unie, mám za to, že Rada musí [provést přezkum dodržení těchto práv na úrovni Evropské unie] před přijetím svého rozhodnutí“(61). Za jiných (běžnějších) okolností může předpokládat, že byla relevantní základní práva dodržena, a může tedy z takového rozhodnutí vycházet, pokud jde o zápis určité osoby nebo subjektu na seznam podle čl. 2 odst. 3.

64.      Z výše uvedeného vyplývá, že pokud jde o rozhodnutí příslušného orgánu členského státu, může postačovat, pokud Rada v odůvodnění uvede rozhodnutí, z něhož vycházela, a vysvětlí, proč se jedná o rozhodnutí příslušného orgánu ve smyslu čl. 1 odst. 4 druhého pododstavce společného postoje 2001/931. Na základě takového odůvodnění se pak dotčená osoba nebo subjekt dozví, že Rada měla za to, že byla respektována relevantní základní práva a nenastaly žádné výjimečné okolnosti, za kterých takový předpoklad neplatí. Má-li Rada důkazy o existenci skutečného rizika nedodržení základních práv, musí prokázat, že se ujistila o jejich dodržení, a tuto skutečnost jasně uvést v odůvodnění.

65.      Situace je odlišná tehdy, pokud se Rada rozhodne vycházet z rozhodnutí příslušného orgánu třetí země. Takové orgány nepodléhají stejným omezením jako členské státy ve smyslu ochrany základních práv, a to i v případě, že jejich vlastní právní ochrana základních práv může být přinejmenším rovnocenná ochraně zaručené podle unijního práva. Také Rada samotná uznává nutnost ujištění se, že rozhodnutí orgánu třetího státu bylo přijato za podmínek, kdy byla ochrana základních práv přinejmenším rovnocenná ochraně podle unijního práva (jež upravuje rovnocenná rozhodnutí orgánů členských států).

66.      Kromě obecného předpokladu, že třetí země dodržují své závazky podle mezinárodního práva (mezi něž mohou patřit i závazky týkající se lidských práv), nelze mít za to, že je úroveň ochrany základních práv zaručená ve třetí zemi „přinejmenším rovnocenná“ ochraně podle unijního práva. Mezinárodněprávní normy (včetně zejména Evropské úmluvy o lidských právech) mohou být sice v tomto směru určitým způsobem indikativní, je ale nutné zároveň přihlížet k vnitrostátní právní úpravě. Přísluší Radě, aby ověřila, zda je úroveň ochrany základních práv přinejmenším rovnocenná ochraně podle unijního práva a zda případně existují důkazy o tom, že dotčené rozhodnutí nemuselo být přijato v souladu s relevantním a použitelným standardem ochrany.

67.      Mám za to, že Rada má tedy povinnost přezkoumat i) jaké normy vnitrostátního práva takové třetí země jsou použitelné na dotčené rozhodnutí (včetně případných mezinárodněprávních norem, které jsou součástí vnitrostátního práva); ii) jaké standardy a úroveň ochrany takové normy stanoví (včetně otázky, zda je dostupný správní nebo soudní přezkum daného rozhodnutí, a zda je tedy zaručeno základní právo na účinnou soudní ochranu) a zda jsou rovnocenné ochraně zaručené podle unijního práva a iii) zda případně existují důkazy o tom, že dotčené rozhodnutí nemuselo být přijato v souladu s relevantním a použitelným standardem ochrany. Na rozdíl od Tribunálu však nemám za to, že by Rada musela vždy systematicky ověřovat, zda třetí země v praxi uplatňuje, či neuplatňuje své právní předpisy zajišťující ochranu práv na obhajobu a zaručující účinnou soudní ochranu. To není nezbytné a na druhé straně ani postačující k tomu, aby bylo v konkrétním případě ověřeno, zda Rada vycházela oprávněně z konkrétního rozhodnutí příslušného orgánu.

68.      Nemohu přijmout ani námitku Rady, že existuje nebezpečí zásahu do politického systému třetí země, a její tvrzení, že takovým rizikům by bylo možné předejít, pokud by měla Rada v následném soudním řízení možnost předložit vyjádření k právnímu systému takové země, a to zejména v rámci svého písemného vyjádření podle čl. 20 druhého pododstavce statutu Soudního dvora(62). Mám za to, že posouzení Rady se musí omezovat na ověření rovnocennosti mezi právní úpravou třetí země a unijními právními předpisy a na záruky dostupné v konkrétní věci. Jeho účelem není ověřit, zda třetí země dodržuje mezinárodněprávní normy, které jsou pro ni závazné, nebo vnitrostátní právní předpisy jiných zemí. Úvahy, na jejichž základě může Rada vycházet z rozhodnutí orgánu třetí země, jsou navíc sdělovány dotčené osobě nebo subjektu jen tehdy, pokud se Rada ujistí o existenci zmíněné rovnocennosti. Pokud je výsledek posouzení záporný, nemůže Rada z daného rozhodnutí orgánu třetí země vycházet a dotčená osoba či subjekt tedy nebudou informovány o žádné části posouzení Rady a žádná část takového posouzení nebude ani sdělena veřejnosti.

69.      Ze stejných důvodů nelze odůvodnění sdělit jen v rámci písemného vyjádření předloženého v řízení před Tribunálem. V každém případě z povinnosti uvést odůvodnění vyplývá odpovídající právo dotčené strany seznámit se s důvody: existence takového práva nemůže být podmíněna tím, že bude nařízení Rady nejprve napadeno u unijních soudů. Zmíněné právo umožňuje dotyčnému seznámit se se základními aspekty podkladového aktu, který se ho dotýká, a tento akt napadnout; nikoli opačně(63).

70.      Je-li výsledek takového posouzení kladný, musí Rada následně v odůvodnění uvést důvody ke svému závěru, že předmětné rozhodnutí příslušného orgánu třetí země bylo přijato na základě standardů ochrany základních práv, které jsou rovnocenné standardům použitelným podle unijního práva na rozhodnutí přijímaná orgány členských států. Nepostačí tedy uvést pouze odkaz na takové rozhodnutí.

71.      To neznamená, že by Rada musela v odůvodnění uvést celou svou analýzu a přednést obecné a úplné hodnocení ústavního a trestního práva a praxe třetího státu. Musí však jasně uvést, proč má v projednávané věci, kde je dotčeno konkrétní rozhodnutí příslušného orgánu, za to, že právní úprava třetí země zajišťuje přinejmenším rovnocennou úroveň ochrany práv na obhajobu a účinnou soudní ochranu, a musí sdělit právní zdroje práv, z nichž vycházela.

72.      Rada rovněž patrně v rámci prvního důvodu svého kasačního opravného prostředku rozlišuje mezi rozhodnutím, kterým byla určitá osoba nebo subjekt zapsány na seznam podle čl. 2 odst. 3, a následnými rozhodnutími o jejich ponechání na tomto seznamu. Tímto rozlišením se budu podrobněji zabývat v rámci analýzy druhého důvodu kasačního opravného prostředku. Z důvodů, které vysvětluji ve zmíněné části tohoto stanoviska(64), mám za to, že pokud Rada vychází při rozhodování o ponechání určité osoby nebo subjektu na seznamu podle čl. 2 odst. 3 z rozhodnutí příslušného orgánu třetí země, musí uvést dostatečné důvody, proč se o takové rozhodnutí opřela.

73.      Neshledávám tedy žádnou vadu ve výkladu, který sloužil Tribunálu jako podklad pro jeho závěr, že Rada neuvedla žádné posouzení úrovní ochrany práv na obhajobu či účinnou soudní ochranu poskytovaných indickým právem a že pouhý odkaz na ustanovení právních předpisů a pravidelné přezkoumání ze strany indického Home Affairs Minister (ministr vnitra) není v tomto směru postačující. Na výše uvedeném nemění nic ani skutečnost, že se Tribunál podle mého názoru dopustil pochybení, když uvedl, že Rada má obecnou povinnost prakticky i abstraktně posoudit skutečné uplatňování právních předpisů třetí země, které zajišťují ochranu práv na obhajobu a účinnou soudní ochranu.

74.      První důvod kasačního opravného prostředku je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněný.

 Ke druhému důvodu kasačního opravného prostředku

 Úvod

75.      Druhý důvod kasačního opravného prostředku Rady se týká důvodů, na jejichž základě se může Rada rozhodnout ponechat osobu nebo subjekt na seznamu podle čl. 2 odst. 3, a požadavku na uvedení těchto důvodů v odůvodnění. Tento důvod kasačního opravného prostředku vychází v zásadě ze tří argumentů: i) Tribunál měl nesprávně za to, že Rada musí pravidelně uvádět nové důvody, proč má dotčený subjekt být i nadále podroben omezujícím opatřením; ii) Tribunál nesprávně rozhodl, že Rada nemůže vycházet z veřejných materiálů, které nebyly součástí rozhodnutí příslušného orgánu, a iii) Tribunál nesprávně rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu, že Rada nemůže vycházet z veřejných materiálů.

76.      Uvedenými argumenty se budu zabývat postupně.

 Musí Rada pravidelně uvádět nové důvody, proč má dotčený subjekt být i nadále podroben omezujícím opatřením?

77.      Souhlasím s Radou, že při rozhodování o ponechání dotčené osoby nebo subjektu na seznamu podle čl. 2 odst. 3 není Rady vždy povinna uvést nové důvody (ve smyslu nových skutečností řešených v rozhodnutí příslušného orgánu nebo nového rozhodnutí takového orgánu, pokud jde o skutečnosti, z nichž Rada původně vycházela) pro ponechání této osoby či subjektu na seznamu. To může být nutné v některých, ale ne nutně ve všech případech.

78.      Základem pro zápis na seznam podle čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 je skutečnost, že „na základě závažných a věrohodných důkazů nebo stop“ bylo vydáno rozhodnutí příslušného orgánu „ve vztahu k dotyčným osobám, skupinám a subjektům, které se týká zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání za teroristický čin, pokus o spáchání teroristického činu, účast na něm nebo napomáhání k jeho spáchání nebo odsouzení za takové činy“. Zmíněné důkazy musí sestávat z přesných informací či materiálů.

79.      Původní zápis na seznam tedy vychází z rozhodnutí týkajících se minulých skutečností. Účelem odkazu na vnitrostátní rozhodnutí je „[…] zajistit, aby bylo rozhodnutí Rady přijato na dostatečném skutkovém základě umožňujícím Radě dospět k závěru o existenci nebezpečí, že v případě nepřijetí omezujících opatření se bude dotčená osoba i nadále účastnit teroristických činností“(65). Funkcí je „[…] prokázání přesných informací nebo materiálů v příslušném spise nebo závažných a věrohodných důkazů nebo stop prokazujících účast dotčené osoby na teroristických činnostech, kteréžto informace, materiály ve spise, důkazy nebo stopy jsou vnitrostátními orgány považovány za spolehlivé“(66). Při původním zápisu na seznam jsou tedy taková rozhodnutí používána k posouzení nebezpečí budoucí teroristické činnosti či zapojení se do takové budoucí činnosti(67). Zmrazení peněžních prostředků určených pro (teroristickou) činnost nelze odůvodnit, pokud (již) neexistuje nebezpečí takové činnosti.

80.      Na základě uvedeného posouzení přísluší Radě, aby rozhodla, jak má být nastavena úroveň ochrany proti zmíněnému nebezpečí, a vyhodnotila, zda určitá osoba nebo subjekt představuje takové nebezpečí (případně i tehdy, pokud již po nějakou dobu nespáchala žádný teroristický čin)(68). Tím je pak odůvodněno použití preventivních opatření. Posouzení uvedeného nebezpečí musí být v konkrétním případě založeno na skutečnostech a informacích obsažených v rozhodnutích příslušných orgánů. Vzhledem k dvoustupňovému systému, z něhož vychází společný postoj 2001/931, jsou uvedená rozhodnutí jediným zdrojem, na jehož základě lze prokázat existenci důvodů pro zápis osoby, subjektu nebo skupiny na seznam. Rada musí ověřit, zda je dané rozhodnutí ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 dostatečně přesné k tomu, aby i) byla identifikována dotčená osoba nebo subjekt a ii) byla prokázána případná souvislost (popsaná v čl. 1 odst. 2 společného postoje) mezi dotčenou osobou nebo subjektem a teroristickými činy vymezenými v čl. 1 odst. 3 společného postoje. Rada musí rovněž zvážit dobu vydání daného rozhodnutí a dobu vzniku skutečností, kterých se rozhodnutí týká, a určit, zda prokazují současné (a případně budoucí) nebezpečí terorismu odůvodňující přijetí omezujících opatření.

81.      Ačkoli má tedy Rada posuzovací pravomoc, pokud jde o existenci nebezpečí terorismu, stanovení úrovně ochrany a volbu prostředků k řešení takového nebezpečí, je oprávněna zařadit osoby, skupiny či subjekty na seznam podle čl. 2 odst. 3 jen tehdy, pokud existují dostatečné důvody prokazující, že takové osoby, skupiny či subjekty vykazují dostatečnou vazbu na teroristické činy nebo činnost. Posuzovací pravomoc jí tedy přísluší při zkoumání rozhodnutí příslušných orgánů a skutečností a důkazů, z nichž vycházejí. Společný postoj 2001/931 však nestanoví, že by měla Rada sama při přijímání původního rozhodnutí o zapsání na seznam nějaké vyšetřovací nebo jiné nalézací pravomoci(69). Rada tedy nemá posuzovací pravomoc, pokud jde o volbu základu k prokázání důvodů pro zařazení na seznam. Takový základ je třeba nalézt v rozhodnutích příslušných orgánů.

82.      Článek 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 upravuje pravidelné přezkoumávání seznamu podle čl. 2 odst. 3 (nejméně jednou za šest měsíců). Účelem tohoto přezkumu je zajistit, aby i nadále trvaly důvody pro uvedení osoby nebo subjektu v seznamu. Zmíněné ustanovení neobsahuje žádné další vodítko, pokud jde o takové důvody a jejich základ.

83.      Mám za to, že důvody pro původní zápis na seznam podle čl. 2 odst. 3 musí být stejné jako důvody pro následné ponechání osoby nebo subjektu na tomto seznamu: osoby, subjekty nebo skupiny mohou být na uvedeném seznamu ponechány jen tehdy, pokud přetrvává nebezpečí teroristických činů a činnosti a jejich účasti na nich. Důvod pro existenci dvoustupňového mechanismu zápisu na seznam zůstává neměnný bez ohledu na to, jak dlouho jsou určitá osoba nebo subjekt na seznamu ponechány. Jinými slovy, po provedení prvotního zápisu nelze mít za to, že zapsaná osoba nebo subjekt splňují i nadále podmínky pro zařazení do seznamu, dokud samy nepožádají o vyškrtnutí a na podporu své žádosti nepředloží důkazy o nových skutečnostech.

84.      Namísto toho vykonává Rada dozorčí funkci. Radě přísluší, aby v rámci svého přezkumu ověřila, zda s ohledem na skutkové okolnosti a důkazy existují i nadále důvody pro zařazení do seznamu. V rozsudku Al Aqsa Soudní dvůr uvedl, že otázkou významnou při přezkumu, zda má být osoba ponechána ve sporném seznamu, je, „[…] zda od zápisu jména této osoby do zmíněného seznamu nebo od předchozího přezkumu se skutková situace změnila tak, že již neumožňuje dospět k témuž závěru ohledně účasti dotčené osoby na teroristických činnostech“(70). Rozhodující tedy je, zda se vyskytly nové skutečnosti nebo důkazy nebo zda došlo ke změně posouzení zapojení dotčené osoby či subjektu do (financování) terorismu příslušnými vnitrostátními orgány(71). Na jiném místě uvedeného rozsudku Soudní dvůr poukázal na otázku, zda existují indicie „naznačující, že by se […] změnila skutková situace nebo její posouzení vnitrostátními orgány, co se týče účasti navrhovatelky na financování teroristických činností“(72).

85.      Mám za to, že se uvedené body rozsudku Al-Aqsa soustřeďují zejména na otázku, co může přimět Radu k vyškrtnutí osoby nebo subjektu ze seznamu podle čl. 2 odst. 3. Příslušný orgán tedy může ve světle nových skutečností a důkazů rozhodnout, že určitá osoba či subjekt již nejsou nadále zapojeny do financování terorismu. Nebo může Rada sama zjistit skutečnosti, na jejichž základě přehodnotí své dřívější rozhodnutí a vyškrtne případně určitou osobu nebo subjekt ze seznamu podle čl. 2 odst. 3.

86.      Z druhého důvodu kasačního opravného prostředku v projednávané věci vyvstává otázka, zda musí Rada uvést (a zahrnout do odůvodnění) nové důvody i pro ponechání osoby nebo subjektu na seznamu podle čl. 2 odst. 3. Mám za to, že nemůže na jedné straně existovat rigidní a jednoduché pravidlo, podle něhož je Rada oprávněna ponechat určitou osobu nebo subjekt na seznamu podle čl. 2 odst. 3 jen tehdy, pokud byla po provedení původního či předchozího zápisu přijata další rozhodnutí příslušných orgánů nebo se Rada o jejich existenci dozvěděla až po provedení původního či předchozího zápisu. Na druhé straně nebude vždy postačovat původní rozhodnutí, které bylo použito či která byla použita jako základ pro původní zápis na seznam.

87.      Odpověď na otázku, zda je nutné nové rozhodnutí příslušného orgánu či nikoli, a zda je takové rozhodnutí tedy třeba uvést v odůvodnění, bude záviset na celé řadě faktorů.

88.      Pokud Rada přijímá rozhodnutí podle čl. 1 odst. 6, aniž vychází z nového rozhodnutí příslušného orgánu, musí se ujistit, že rozhodnutí příslušného orgánu, z něhož dříve vycházela při přijetí buď původního rozhodnutí nebo následného rozhodnutí o ponechání osoby nebo subjektu na seznamu podle čl. 2 odst. 3, představuje i nadále dostatečný základ odůvodňující takový krok. Na základě skutečností a důkazů, ze kterých vycházelo či vycházela dřívější rozhodnutí příslušného orgánu (i pokud byla taková rozhodnutí později zrušena z důvodů, které nesouvisejí se skutečnostmi a důkazy prokazujícími zapojení do teroristických aktů či činností(73)), musí tedy Rada prokázat, že skutečnosti a důkazy, na nichž bylo založeno či byla založena (původní nebo dřívější) rozhodnutí příslušného orgánu, odůvodňují i nadále závěr, že dotčená osoba nebo subjekt představují nebezpečí terorismu, a že je tedy na místě uplatňování preventivních opatření. Jednoduše řečeno: musí i nadále existovat relevantní nebezpečí a z něj vyplývající nutnost preventivních opatření.

89.      Vzhledem k tomu, že se rozhodnutí příslušných orgánů musí nutně týkat skutečností jim předcházejících, čím delší uplyne doba mezi takovými skutečnostmi a rozhodnutími, na straně jedné, a novým rozhodnutím o ponechání osoby nebo subjektu na seznamu podle čl. 2 odst. 3, na straně druhé, tím významnější bude povinnost Rady pečlivě ověřit, zda je v době jejího přezkumu i nadále platný její závěr založený na daném rozhodnutí a skutečnostech, z nichž vychází(74). Pokud došlo k obnovení či prodloužení platnosti rozhodnutí příslušného orgánu, musí Rada ověřit, na jakém základě k tomu došlo. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že analýza provedená Radou nemůže být zcela totožná s analýzou, kterou provedla při přijetí svého dřívějšího rozhodnutí podle čl. 1 odst. 6 na základě téhož rozhodnutí příslušného orgánu. Je přinejmenším nezbytné přihlédnout k plynutí času. To se musí odrážet i v odůvodnění.

90.      Pokud dotčená osoba nebo subjekt předloží Radě informace v reakci buď na dřívější rozhodnutí o zápisu na seznamu, nebo na odůvodnění týkající se dalšího zápisu na seznam, musí Rada takové informace zohlednit(75) a vysvětlit v odůvodnění nového rozhodnutí o zápisu na seznam, proč na základě daných informací nezměnila své závěry.

91.      Je-li dostupné a Radě známé nové relevantní rozhodnutí příslušného orgánu, musí ověřit, na jakých skutečnostech a důkazech je rozhodnutí založeno, a zda je lze použít k prokázání trvající existence důvodů pro ponechání osoby či subjektu na seznamu podle čl. 2 odst. 3. V tomto ohledu se budou povinnosti Rady (včetně povinností týkajících se odůvodnění) lišit v závislosti na tom, zda je daným vnitrostátním rozhodnutím pouze obnoveno nebo prodlouženo dřívější rozhodnutí příslušného orgánu, z něhož Rada dříve vycházela, nebo zda se jedná o zcela nové rozhodnutí, případně i vydané jiným příslušným orgánem (případně jiného) členského státu, které je založeno na jiných skutečnostech a důkazech.

92.      Již jsem vysvětlila, za jakých podmínek mohou být podle mého názoru osoby či subjekty zapsány na seznam podle čl. 2 odst. 3 na základě rozhodnutí příslušného orgánu třetí země(76). Stejný názor zastávám, i pokud jde o rozhodnutí podle čl. 1 odst. 6. Pokud byla předchozí rozhodnutí o zápisu na seznam již založena na takových rozhodnutích třetího státu a Rada již dříve prokázala splnění uvedených podmínek, nemám za to, že by musela znovu uvádět všechny skutečnosti a důkazy v novém odůvodnění, jestliže i nadále vychází ze zmíněných rozhodnutí. Rada musí namísto toho vysvětlit i) proč v okamžiku rozhodnutí o tom, zda budou osoba nebo subjekt ponechány na seznamu podle čl. 2 odst. 3, taková rozhodnutí stále prokazují existenci důvodů pro ponechání dané osoby či subjektu na seznamu a ii) proč má stále za to, že taková rozhodnutí byla přijata s ohledem na standardy ochrany základních práv, které jsou přinejmenším rovnocenné standardům, jež se na základě unijního práva uplatňují pro rozhodnutí přijatá orgány členských států. Jestliže Rada vychází z nového rozhodnutí stejné třetí země, bude míra, v jaké je Rada povinna znovu uvést relevantní skutečnosti a důkazy, záviset na tom, nakolik je nové rozhodnutí srovnatelné s rozhodnutím dřívějším. V každém případě však musí Rada prokázat, že jsou i nadále splněny podmínky pro zápis osob či subjektů na seznam podle čl. 2 odst. 3 na základě takového rozhodnutí.

93.      Je pravda, že Tribunál v projednávané věci (v bodech 175 až 177 napadeného rozsudku) patrně dospěl k závěru, že je Rada povinna předložit nejnovější vnitrostátní rozhodnutí a odkázat na odůvodnění takových rozhodnutí, aniž nejprve zkoumal, zda Rada prokázala, že i nadále trvají důvody pro ponechání organizace LTTE na seznamu podle čl. 2 odst. 3 na základě existujících rozhodnutí příslušných orgánů, z nichž dříve vycházela.

94.      Jsou-li však uvedené body vykládány ve spojení s bodem 196 napadeného rozsudku, je zřejmé, že Tribunál rovněž určil, že Rada pouze citovala původní rozhodnutí příslušných orgánů a bez dalšího uvedla, že zůstávají v platnosti, a že s ohledem na specifické činy, které ve svém rozhodnutí identifikovala (k nimž došlo po vydání uvedených rozhodnutí), nevycházela z rozhodnutí příslušných orgánů. Za takových okolností měla Rada zjevně vycházet z případných jiných a pozdějších rozhodnutí příslušných orgánů, a nikoli z původních rozhodnutí, na něž odkázala. Tribunál sice uznal, že ve vztahu k prováděcímu nařízení č. 790/2014 byla uvedena určitá pozdější rozhodnutí, rozhodl však zároveň, že Rada neprokázala, jakým způsobem byly ve zmíněných rozhodnutích přezkoumány a potvrzeny konkrétní činy, na něž Rada odkazovala. V bodě 204 napadeného rozsudku Tribunál dále vyjasnil, že Rada nemůže odůvodnit ponechání osoby či subjektu na seznamu podle čl. 2 odst. 3 existencí nových teroristických činů, aniž takové činy byly předmětem přezkumu a rozhodnutí příslušného orgánu.

95.      Na základě výše uvedeného mám za to, že Tribunál správně rozhodl, že jelikož nebylo vydáno žádné nové nebo jiné rozhodnutí příslušného orgánu ohledně seznamu teroristických činů, na které Rada odkazovala, jež by představovalo uspokojivý základ pro tvrzení o existenci důvodů k zápisu organizace LTTE na seznam, nemohla Rada vycházet ze seznamu teroristických útoků, jež daná organizace údajně spáchala, aniž byly takové skutečnosti prokázány v rozhodnutích příslušných orgánů.

 Může Rada při rozhodování o ponechání subjektu na seznamu podle čl. 2 odst. 3 vycházet z veřejně dostupných materiálů?

96.      Z mého závěru, že Rada při rozhodování o ponechání organizace LTTE na seznamu podle čl. 2 odst. 3 nemohla vycházet ze seznamu teroristických útoků údajně spáchaných touto organizací, aniž byly takové skutečnosti prokázány v rozhodnutích příslušných orgánů, vyplývá, že Rada nemůže v zásadě (rovněž) vycházet z veřejně dostupných informací o nových útocích a pomocí takových informací prokazovat, že existují důvody pro ponechání osoby, subjektu nebo skupiny na seznamu podle čl. 2 odst. 3.

97.      Z druhého argumentu Rady na podporu druhého důvodu jejího kasačního opravného prostředku vyvstává otázka, zda existují nějaké výjimky z uvedené zásady. Může Rada při rozhodování o ponechání organizace LTTE na seznamu podle čl. 2 odst. 3 nicméně vycházet z důvodů založených na skutečnostech a důkazech, které se nacházejí jinde než v rozhodnutích příslušných orgánů?

98.      Mám za to, že nikoli.

99.      Základním prvkem dvoustupňového systému, z něhož vychází společný postoj 2001/931, je skutečnost, že Rada nemůže sama činit skutková zjištění, jež by případně tvořila základ pro uvalení unijních preventivních opatření na určitou osobu nebo subjekt. Nemá k tomu ani potřebné vyšetřovací pravomoci(77). Oprávnění zapsat určitou osobu nebo subjekt na seznam podle čl. 2 odst. 3 má naopak jen tehdy, když ze spisu vyplývá, že vnitrostátní soudní orgán nebo za určitých podmínek správní orgán přijal určité rozhodnutí. Účelem tohoto požadavku je zajistit, aby osoba nebo subjekt byly zapsány na seznam jen na dostatečně pevném skutkovém základě(78). Předpokladem na jedné straně je, že v rozhodnutích takových orgánů byly v souladu s vnitrostátními právními předpisy zjištěny či přezkoumány a potvrzeny závažné a věrohodné důkazy či stopy, podle nichž jsou určitá osoba nebo subjekt zapojeny do teroristických činů nebo činností. Na druhé straně se předpokládá, že dotčená osoba nebo subjekt mají ve vztahu k takovým rozhodnutím základní práva na obhajobu a účinnou soudní ochranu.

100. Mám za to, že uvedené důvody platí stejně i pro rozhodnutí o ponechání osoby nebo subjektu na seznamu podle čl. 2 odst. 3. Důvody takového rozhodnutí musí vycházet z dostatečně pevného skutkového základu. Pokud by Rada měla sama možnost zjišťovat důkazy či stopy (minulého či budoucího) zapojení do teroristických činů a činností, na něž se podle jejího názoru vztahuje čl. 1 odst. 2 a 3 společného postoje 2001/931, znamenalo by to rozdílné zacházení s osobami či subjekty, které jsou ponechány na seznamu podle čl. 2 odst. 3 na základě rozhodnutí příslušných orgánů, na straně jedné, a osobami či subjekty, které jsou na uvedeném seznamu ponechány na základě skutečností zjištěných Radou z jejího vlastního podnětu (i pokud by Rada do jisté míry vycházela i z rozhodnutí příslušných orgánů), na straně druhé. Posledně jmenovaná kategorie osob a subjektů by pak měla méně práv na řádný proces a účinnou soudní ochranu, pokud jde o skutečnosti zjištěné Radou. Takové osoby či subjekty by mohly napadnout skutková zjištění Rady jen u unijních soudů. Naproti tomu v rámci dvoustupňového systému je možné taková zjištění napadnout v zásadě jednak na vnitrostátní úrovni (rozhodnutí příslušného orgánu) a jednak na úrovni Evropské unie (rozhodnutí Rady o zápisu na seznam). Pokud by tedy Rada vycházela přímo z takových informací či materiálů, existovalo by nebezpečí, že dotčené osobě nebo subjektu bude upřeno základní právo na přezkum rozhodnutí, kterým jsou nepříznivě dotčeny, před vnitrostátním soudem (zatímco v případě existence rozhodnutí příslušného orgánu by takové osobě či subjektu zmíněné právo příslušelo). Uvedený přezkum by příslušel výlučně unijním soudům. Rada tedy nemůže zařadit osobu nebo subjekt na seznam podle čl. 2 odst. 3 z důvodu, že má k dispozici tiskovou zprávu o tom, že „se něčeho dopustily“ nebo „že někdo tvrdí, že se něčeho dopustily“. Takové rozhodnutí nemůže splňovat podmínky společného postoje 2001/931. Není ani slučitelné se zásadami právního státu.

101. Lze namítat, že pokud bychom trvali na tom, že Rada nemůže vycházet z usvědčujících informací, které již jsou veřejně dostupné, byl by takový přístup příliš formalistický a rigidní. Mám za to, že taková námitka nemůže obstát.

102. Je třeba připomenout, že zápis na relevantní seznam má velice vážné dopady. V jeho důsledku totiž dochází ke zmrazení finančních prostředků a jiných finančních a hospodářských zdrojů. „Zmrazením finančních prostředků a jiných finančních a hospodářských zdrojů“ se rozumí „zabránění jakémukoli pohybu, převodu, změně, využití finančních prostředků nebo nakládání s nimi jakýmkoli způsobem, který by vedl k jakékoli změně jejich objemu, částky, umístění, vlastnictví, držby, povahy, určení nebo k jiné změně, která by umožnila použití těchto prostředků, včetně správy portfolia“(79). Pro osobu, subjekt nebo skupinu uvedenou na seznamu podle čl. 2 odst. 3 to znamená přerušení běžné hospodářské činnosti. S ohledem na takové dopady není patrně nepřiměřené trvat na tom, aby byly uplatňovány precizní postupy, které respektují základní práva na obhajobu a účinnou soudní ochranu.

103. Je rovněž nesnadné si představit, jak přesně by měla být formulována výjimka ze zásady, že Rada nemůže při prokazování existence důvodů pro ponechání osoby, skupiny či subjektu na seznamu podle čl. 2 odst. 3 vycházet z veřejně dostupných informací o nových útocích. Kde se pak nachází příslušná hranice? Postačí jeden „pevný“ důkaz anebo, je-li třeba více než jeden izolovaný důkaz, kolik důkazů je třeba? Má potřebnou důkazní hodnotu veřejné prohlášené známého mluvčího skupiny (za předpokladu, že taková osoba bude vždy existovat), který se výslovně přihlásí k nějakému útoku? Může být stejná důkazní hodnota přisuzována i veřejnému prohlášení osoby, která tvrdí, že mluví za danou skupinu? Jaká by byla situace, pokud by existovaly zprávy v tisku, podle nichž se osoba, která spáchala útok (a která při něm zemřela, a nemůže tedy být vyslechnuta), údajně „inspirovala“ skupinou nebo „jí přísahala věrnost“? Činí to danou skupinu dostatečně odpovědnou, aby bylo namístě její jméno ponechat na seznamu podle čl. 2 odst. 3?

104. Je samozřejmě nevyhnutelné, že si Rada zpravidla opatří informace o (možném) zapojení osob nebo subjektů do teroristických činů a činností. Zdroj takových informací může být veřejný či soukromý. Povinnost loajální spolupráce, na níž je založen dvoustupňový systém upravený společným postojem 2001/931, vyžaduje, aby Rada uvědomila členské státy o informacích a důkazech, o nichž se případně dozví a které mohou být podle jejího názoru relevantní pro příslušné orgány. Je pravda, že samotný společný postoj 2001/931 nestanoví, že členské státy musí bezodkladně přijmout nezbytné kroky směřující k přijetí nového formálního rozhodnutí příslušným orgánem ohledně skutečností a osob, jichž se týkají informace, které jim sdělila Rada. Povinnost loajální spolupráce však – podle mého názoru – nicméně vyžaduje, aby členské státy odpovídajícím způsobem reagovaly na žádost Rady o vyhodnocení sdělených informací. Je zjevné, že by Rada v rámci pololetního prověřování musela v takových případech vyhradit dostatečnou dobu pro vyžádání a získání odpovědí od dotčeného členského státu či členských států, pokud jde o informace, které jim sdělila. Jde však patrně o přijatelnou cenu za to, že bude zajištěno dodržování základních práv na obhajobu a účinnou soudní ochranu.

105. Pokud by Rada měla možnost vycházet ze skutečností a důkazů zjištěných na jiném místě než z rozhodnutí příslušných orgánů, mám rovněž pochybnosti o tom, jak by takový postup fungoval v praxi.

106. Předpokládejme, že by Rada měla k dispozici materiál z věrohodného či původního zdroje (veřejného, či nikoli), který patrně obsahuje záznam prohlášení dotčené osoby nebo subjektu v tom smyslu, že se hlásí k (minulému či budoucímu) zapojení do teroristických činů nebo činností, na něž se podle názoru Rady vztahuje čl. 1 odst. 2 a 3 společného postoje 2001/931. Na základě takového materiálu by Rada mohla přinejlepším učinit předběžné zjištění, že má k dispozici dostatečně pevný skutkový základ pro rozhodnutí o trvající existenci důvodů pro ponechání takového subjektu nebo osoby na seznamu podle čl. 2 odst. 3 (bez ohledu na jakákoli relevantní rozhodnutí příslušných orgánů). Rada by poté musela takové informace a důkazy zahrnout do odůvodnění sděleného dotčené straně před tím, než by přijala následně rozhodnutí ve smyslu čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931(80). Je v praxi pravděpodobné, že taková osoba výslovně uzná (nepříznivé) skutečnosti, které jí sdělila Rada? Jedině na základě takového uznání by ovšem mohla Rada buď i) vycházet z takových skutečností při neexistenci (předchozího nebo nového) rozhodnutí příslušného orgánu, nebo ii) spojit takové skutečnosti s předchozím rozhodnutím příslušného orgánu, ze kterého již dříve vycházela. Přiznávám, že jsem mírně skeptická ohledně toho, zda by měly dotčená osoba nebo subjekt jakýkoli zájem na tom, aby Radě poskytly takto užitečné výslovné potvrzení.

107. Nemohu proto přijmout existenci dispozitivního pravidla, které by umožňovalo Radě vycházet při rozhodnutí o ponechání osoby nebo subjektu na seznamu podle čl. 2 odst. 3 ze „skutečností“, které jsou veřejně známé, a z důkazů takových skutečností získaných z tisku nebo internetu. Veřejná povaha určité skutečnosti a veřejná dostupnost důkazů takové skutečnosti jsou samy o sobě nedostatečným základem pro existenci výjimky z obecného pravidla, že Rada musí vycházet z rozhodnutí příslušných orgánů. Zdůrazňuji konečně, že se tento můj závěr vztahuje pouze na rozhodnutí, kterými Rada ponechává osobu nebo subjekt na seznamu podle čl. 2 odst. 3. Rada nepodléhá stejným omezením při rozhodování o vyškrtnutí určité osoby nebo subjektu z uvedeného seznamu.

108. Odmítám tedy i druhý argument na podporu druhého důvodu kasačního opravného prostředku.

 Postupoval Tribunál správně, když zrušil napadené akty?

109. Svým posledním argumentem na podporu druhého důvodu kasačního opravného prostředku Rada v zásadě poukazuje na to, že pokud neměla možnost vycházet z veřejně dostupného materiálu, mělo být rozhodnuto, že tím nedošlo ke změně skutkové situace, a tedy že organizace LTTE může i nadále být ponechána na předmětném seznamu. Je-li tento argument správný, neměl Tribunál napadená nařízení zrušit mimo jiné s odůvodněním, že podle jeho názoru není přípustné, aby Rada vycházela z veřejně dostupných materiálů.

110. S tím nesouhlasím.

111. Tribunál zaprvé zrušil napadená nařízení v rozsahu, v němž se týkají organizace LTTE, neboť Rada porušila jednak článek 1 společného postoje 2001/931 a jednak povinnost uvést odůvodnění.

112. Zadruhé nesouhlasím s úvahou, z níž vychází argumentace Rady, a to konkrétně, že jelikož nelze zohlednit pozdější činy dokumentované v tisku, je třeba dojít k závěru, že nedošlo ke změně skutkové situace, a je tedy namístě ponechat organizaci LTTE na seznamu podle čl. 2 odst. 3. Již jsem vysvětlila, proč nelze podle mého názoru mít za to, že je namístě ponechat určitou osobu nebo subjekt na seznamu, dokud nedojde k takové změně skutkové situace, že jsou dány (pozitivní) důvody pro vyškrtnutí takové osoby či subjektu ze seznamu. Plynutím času dochází nevyhnutelně ke změně skutkové situace. I v případě, že neexistuje žádné jiné či novější rozhodnutí příslušného orgánu (týkající se jiných skutečností), musí Rada přezkoumat, zda na základě skutečností a důkazů uvedených v rozhodnutí, z něhož dříve vycházela, existuje i nadále nebezpečí zapojení dané osoby či subjektu do teroristických činů, a tedy i důvod pro jejich zápis na seznam. Z toho rovněž vyplývá, že Rada měla v projednávané věci vysvětlit, proč je usnesení o zákazu LTTE z roku 2001 i nadále dostatečným základem pro její rozhodování, a Tribunál se měl tímto argumentem zabývat. Zjištění Tribunálu, pokud jde o usnesení o zákazu LTTE z roku 2001, jsou předmětem třetího důvodu kasačního opravného prostředku Rady.

 Závěr

113. Druhý důvod kasačního opravného prostředku je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněný.

 Ke třetímu důvodu kasačního opravného prostředku

114. Třetím důvodem kasačního opravného prostředku Rady je, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když neučinil závěr, že zápis organizace LTTE na seznam může obstát na základě usnesení o zákazu LTTE z roku 2001. Rada v řízení před Tribunálem argumentovala tím, že uvedené usnesení je dostačující samo o sobě.

115. První argument Rady v tomto směru zní, že Tribunál již dříve rozhodl, že uvedené usnesení je rozhodnutím příslušného orgánu ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931(81). To je pravda (a je to patrně rovněž nesporné) a Tribunál skutečně v bodě 120 napadeného rozsudku výslovně odkazuje na zmíněnou judikaturu a připouští, že dané usnesení je rozhodnutím příslušného orgánu. Body 205 a 206 napadeného rozsudku, kterých se Rada dovolává na podporu této své argumentace, se ve skutečnosti týkají stanoviska Tribunálu, pokud jde o skutečnost, že Rada vycházela ve svém rozhodnutí o ponechání organizace LTTE na seznamu podle čl. 2 odst. 3 z činů, které nebyly předmětem rozhodnutí příslušného orgánu.

116. Druhý argument Rady zní, že se Tribunál dopustil v bodech 206 až 208 napadeného rozsudku nesprávného právního posouzení, když došel k závěru, že Rada nemůže vycházet z usnesení o zákazu LTTE z roku 2001, aniž měla přístup ke skutečnostem a zjištěním, ze kterých dané rozhodnutí vychází. Mám za to, že Tribunál k žádnému takovému závěru nedošel. V citovaných bodech se Tribunál zabýval argumentací Rady a Komise, proč odůvodnění napadených nařízení neodkazuje na konkrétní rozhodnutí příslušných orgánů, ve kterých byly přezkoumány a potvrzeny činy, z nichž Rada vycházela na začátku odůvodnění (tedy, slovy Tribunálu, řada násilných činů, které Rada převzala z tisku a internetu a přičetla je organizaci LTTE). Zmíněné orgány argumentovaly tím, že organizace LTTE mohla a měla napadnout omezující opatření na vnitrostátní úrovni. Tribunál uvedené argumenty odmítl, protože: i) pokud Rada použije teroristické činy jako skutkový základ svého rozhodnutí, musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést rozhodnutí příslušných vnitrostátních orgánů, která konkrétně přezkoumala a potvrdila teroristické činy(82); ii) uvedené argumenty potvrzují, že se Rada ve skutečnosti opřela o informace, které čerpala z tisku a internetu(83) a iii) uvedené argumenty naznačují, že by se sama vnitrostátní rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků, o která se Rada rozhodne opřít, nemusela, pokud je dotyčná strana nenapadne na vnitrostátní úrovni, zakládat na žádném konkrétním teroristickém činu(84). Na rozdíl od tvrzení Rady nic v uvedených bodech (a rozhodně ne v bodě 206) nenaznačuje, že by podle názoru Tribunálu musela být Rada seznámena se všemi aspekty, o něž se opíral Home Secretary při zákazu organizace LTTE.

117. V tomto kontextu je také třeba chápat argumenty Rady ohledně otázky, zda je taková osoba, jako organizace LTTE, povinna předložit věc vnitrostátním soudům. Uvedené argumenty však nejsou podstatné s ohledem na třetí důvod kasačního opravného prostředku, který se v zásadě týká tvrzení, že Tribunál neshledal napadená nařízení platnými z důvodu, že byla založena na usnesení o zákazu LTTE z roku 2001.

118. Ze třetího důvodu kasačního opravného prostředku Rady vyplývá, že Tribunál, který vyhověl prvnímu žalobnímu důvodu organizace LTTE jen v rozsahu, v němž se týkal indických orgánů, a odmítl skutečnost, že Rada vycházela z činů, které nebyly předmětem rozhodnutí příslušných orgánů, měl nicméně rozhodnout, že usnesení o zákazu LTTE z roku 2001 představuje dostatečný základ napadených nařízení. V takovém případě by pak vady jiných důvodů nemohly odůvodňovat zrušení uvedených nařízení.

119. Zjištění Tribunálu, pokud jde o rozhodnutí vnitrostátních orgánů, na něž napadená nařízení odkazovala (a tedy zejména usnesení o zákazu LTTE z roku 2001), mají v zásadě odpovědět na otázku, zda byly činy přičítané Radou organizaci LTTE v prvním a druhém pododstavci odůvodnění napadených nařízení – o nichž měl Tribunál za to, že představují věcné odůvodnění a měly hrát rozhodující úlohu při posouzení Rady(85) – předmětem takových rozhodnutí. Je zjevné, že tomu tak nemohlo být, neboť daná rozhodnutí předcházela činům přičítaným zmíněné organizaci(86).

120. Tribunál sice uznal, že Rada v odůvodnění prováděcích nařízení č. 83/2011 až 125/2014 citovala původní vnitrostátní rozhodnutí (zejména usnesení o zákazu LTTE z roku 2001), došel však k závěru, že Rada uvádí pouze, že jsou zmíněná rozhodnutí stále v platnosti(87).

121. Tribunál z uvedené skutečnosti nevyvodil výslovně žádné závěry. Ačkoli tedy Rada nesprávně tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že usnesení o zákazu LTTE z roku 2001 nemůže nebo nadále nemůže představovat platné rozhodnutí příslušného orgánu, není již tak jasné, zda Tribunál skutečně opomněl zabývat se otázkou (která v řízení před Tribunálem zjevně vyvstala s ohledem na argumentaci organizace LTTE na podporu čtvrtého až šestého žalobního důvodu ve spojení s druhým žalobním důvodem), jestli Rada vycházela při přijetí napadených nařízení spíše ze seznamu činů, jež přímo přičítala uvedené organizaci, než z rozhodnutí příslušných orgánů(88).

122. Třetí důvod kasačního opravného prostředku by snad bylo možné odmítnout z důvodu, že jelikož Tribunál zrušil napadená nařízení, musel nutně dojít k závěru, že nebude-li bráno v potaz indické rozhodnutí a různé činy, které následovaly po přijetí původního rozhodnutí a které Rada přičetla organizaci LTTE, aniž přitom odkázala na rozhodnutí příslušných orgánů, nemůže usnesení o zákazu LTTE z roku 2001 sloužit jako samostatný a dostatečný základ napadených nařízení.

123. Mám však za to, že takový výklad napadeného rozsudku by byl příliš velkorysý. Souhlasím s Radou, že když Tribunál došel k závěru, že některé z uplatňovaných důvodů nemohou odůvodňovat rozhodnutí o ponechání organizace LTTE na seznamu, a nelze k nim tedy přihlížet, měl výslovně přezkoumat také ostatní důvody a ověřit, zda by jeden z nich nepostačoval sám o sobě na podporu daného rozhodnutí(89). Pouze v případě, že by ostatní důvody nebyly dostatečně přesné a konkrétní, aby představovaly základ pro zápis na seznam, měla být napadená nařízení zrušena. Tribunál však taková zjištění v projednávané věci neučinil. Ve svém odůvodnění se v zásadě omezil na skutkové zjištění, že Rada pouze citovala dřívější vnitrostátní rozhodnutí a konstatovala, že zůstávají v platnosti. Z tohoto důvodu je třeba určit, že třetí důvod kasačního opravného prostředku je opodstatněný, a rozhodnutí Tribunálu zrušit.

124. Stav řízení v projednávané věci naštěstí dovoluje Soudnímu dvoru, aby sám vydal konečné rozhodnutí ve věci podle čl. 61 prvního pododstavce druhé věty statutu Soudního dvora. V rámci pátého a šestého žalobního důvodu organizace LTTE argumentuje tím, že odůvodnění napadených nařízení bylo neúplné a že jí neumožňovalo připravit si účinnou obranu a Soudnímu dvoru provést jejich přezkum.

125. V jiné části tohoto stanoviska vysvětluji, proč mám za to, že Tribunál došel ke správnému závěru, že Rada nemohla řádně ve svém rozhodnutí o ponechání organizace LTTE na seznamu podle čl. 2 odst. 3 vycházet (v odůvodnění) z i) rozhodnutí orgánů třetích zemí, aniž uvedla důvody, proč má za to, že taková rozhodnutí byla přijata s ohledem na standardy ochrany základních práv rovnocenné standardům, které se podle unijního práva vztahují na rozhodnutí orgánů členských států, a ii) různých nových činů, které nebyly přezkoumány a potvrzeny v rozhodnutích příslušných orgánů. Zbývá tak otázka, zda postačovalo, aby Rada v odůvodnění napadených nařízení uvedla, buď že původní rozhodnutí příslušných orgánů, a zejména usnesení o zákazu LTTE z roku 2001, zůstávají v platnosti, nebo že bylo přijato jiné rozhodnutí příslušného orgánu.

126. Z výše uvedených důvodů(90) se domnívám, že to postačující nebylo. Mám tedy za to, že napadené akty je třeba z tohoto důvodu zrušit. Za těchto okolností není nutné, aby se Soudní dvůr zabýval ostatními žalobními důvody uplatněnými organizací LTTE v prvním stupni.

 Závěry

127. Z výše uvedených důvodů navrhuji, aby Soudní dvůr:

–        vyhověl kasačnímu opravnému prostředku Rady Evropské unie;

–        zrušil rozsudek Tribunálu ve spojených věcech T‑208/11 a T‑508/11;

–        zrušil prováděcí nařízení Rady (EU) č. 83/2011 ze dne 31. ledna 2011, č. 687/2011 ze dne 18. července 2011, č. 1375/2011 ze dne 22. prosince 2011, č. 542/2012 ze dne 25. června 2012, č. 1169/2012 ze dne 10. prosince 2012, č. 714/2013 ze dne 25. července 2013, č. 125/2014 ze dne 10. února 2014 a č. 790/2014 ze dne 22. července 2014, kterými se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterými se zrušují prováděcí nařízení Rady (EU) č. 610/2010, č. 83/2011, č. 687/2011, č. 1375/2011, č. 542/2012, č. 1169/2012, č. 714/2013 a č. 125/2014 v rozsahu, v němž se uvedené akty týkají organizace Tygři osvobození tamilského Ílamu;

–        uložil Radě podle čl. 138 odst. 3 a čl. 184 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, aby nesla vlastní náklady řízení a nahradila dvě třetiny nákladů řízení vynaložených organizací Tygři osvobození tamilského Ílamu v tomto řízení o kasačním opravném prostředku;

–        uložil organizaci Tygři osvobození tamilského Ílamu podle čl. 138 odst. 3 a čl. 184 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, aby nesla zbývající vlastní náklady řízení vynaložené v tomto řízení o kasačním opravném prostředku;

–        uložil Radě podle čl. 138 odst. 1 a čl. 184 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, aby nesla vlastní náklady řízení a nahradila náklady řízení vynaložené organizací Tygři osvobození tamilského Ílamu v řízení v prvním stupni a

–        uložil francouzské a nizozemské vládě, vládě Spojeného království a Evropské komisi podle čl. 140 odst. 1 a čl. 184 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, aby nesly vlastní náklady řízení.

1 –      Původní jazyk: angličtina.

2 –      Rozsudek ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, EU:T:2014:885.

3 –      Viz bod 15 tohoto stanoviska.

4 –      Společný postoj Rady ze dne 27. prosince 2001 o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu (Úř. věst. 2001, L 344, s. 93; Zvl. vyd. 18/01, s. 217), v platném znění. Viz bod 2 odůvodnění.

5 –      Bod 1 písm. a) a c) rezoluce RB OSN 1373(2001).

6 –      Viz bod 6 tohoto stanoviska.

7 –      „Teroristickým činem“ je některé z úmyslných jednání uvedených v čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931, které může vzhledem ke své povaze nebo souvislostem závažně poškodit zemi nebo mezinárodní organizaci, definované jako trestný čin podle vnitrostátních právních předpisů, bylo-li spácháno s cílem: i) závažným způsobem zastrašit obyvatelstvo nebo ii) protiprávně přinutit vládu nebo mezinárodní organizaci, aby jednala určitým způsobem nebo aby se jednání zdržela, nebo iii) závažným způsobem destabilizovat či zničit základní politické, ústavní, hospodářské nebo sociální struktury země nebo mezinárodní organizace. Dále viz věc A a další, C‑158/14, ve které přednesu své stanovisko dne 29. září 2016.

8 –      Nařízení ze dne 27. prosince 2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu (Úř. věst. 2001, L 344, s. 70; Zvl. vyd. 18/01, s. 207), v platném znění.

9 –      Společný postoj Rady ze dne 29. května 2006, kterým se aktualizuje společný postoj 2001/931 o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu a zrušuje společný postoj 2006/231/SZBP (Úř. věst. 2006, L 144, s. 25).

10 –      Rozhodnutí Rady ze dne 29. května 2006, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje rozhodnutí 2005/930/ES (Úř. věst. 2006, L 144, s. 21). Viz článek 1 a bod 2.17 nového seznamu stanoveného uvedeným nařízením.

11 –      Viz bod 16 tohoto stanoviska.

12 –      Tedy žalobou ve věci T‑208/11.

13 –      Prováděcí nařízení ze dne 31. ledna 2011, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení Rady (EU) č. 610/2010 (Úř. věst. 2011, L 28, s. 14).

14 –      Tedy žalobou ve věci T‑508/11.

15 –      Prováděcí nařízení ze dne 18. července 2011, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušují prováděcí nařízení (EU) č. 610/2010 a (EU) č. 83/2011 (Úř. věst. 2011, L 188, s. 2).

16 –      Prováděcí nařízení ze dne 22. prosince 2011, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení Rady (EU) č. 687/2011 (Úř. věst. 2011, L 343, s. 10).

17 –      Prováděcí nařízení ze dne 25. června 2012, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení Rady (EU) č. 1375/2011 (Úř. věst. 2012, L 165, s. 12).

18 –      Prováděcí nařízení ze dne 10. prosince 2012, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení Rady (EU) č. 542/2012 (Úř. věst. 2012, L 337, s. 2).

19 –      Prováděcí nařízení ze dne 25. července 2013, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení Rady (EU) č. 1169/2012 (Úř. věst. 2013, L 201, s. 10).

20 –      Prováděcí nařízení ze dne 10. února 2014, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení Rady (EU) č. 714/2013 (Úř. věst. 2014, L 40, s. 9).

21 –      Prováděcí nařízení ze dne 22. července 2014, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení Rady (EU) č. 125/2014 (Úř. věst. 2014, L 217, s. 1).

22 –      Body 104 a 110 napadeného rozsudku.

23 –      V bodech 105 a 106 napadeného rozsudku odkazuje Tribunál na rozsudek Soudního dvora ze dne 15. listopadu 2012, Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa, spojené věci C‑539/10 P a C‑550/10 P, EU:C:2012:711 (dále jen „rozsudek Al-Aqsa“), body 66 až 77, a na své vlastní rozsudky ze dne 9. září 2010, Al-Aqsa v. Rada, T‑348/07, EU:T:2010:373, bod 88, a ze dne 23. října 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑256/07, EU:T:2008:461 (dále jen „rozsudek Tribunálu PMOI“), body 144 a 145.

24 –      Bod 107 napadeného rozsudku.

25 –      Bod 113 napadeného rozsudku.

26 –      Body 126 až 136 napadeného rozsudku.

27 –      Body 131 až 140 napadeného rozsudku. Tribunál přitom odkázal na rozsudek ze dne 30. září 2009, Sison v. Rada, T‑341/07, EU:T:2009:372, body 93 a 95.

28 –      Bod 141 napadeného rozsudku.

29 –      Bod 152 napadeného rozsudku.

30 –      Bod 155 napadeného rozsudku.

31 –      Body 157 až 165 napadeného rozsudku.

32 –      Popsaných v bodech 167 až 172 napadeného rozsudku.

33 –      Bod 186 napadeného rozsudku.

34 –      Body 187 až 195 napadeného rozsudku.

35 –      Bod 196 napadeného rozsudku.

36 –      Zejména body 199 až 201 napadeného rozsudku.

37 –      Body 197 a 198 napadeného rozsudku.

38 –      Body 203 a 204 napadeného rozsudku.

39 –      Body 204 a 208 napadeného rozsudku.

40 –      Body 209 až 214 napadeného rozsudku.

41 –      Body 215 a 216 napadeného rozsudku.

42 –      Body 217 a 218 napadeného rozsudku.

43 –      Viz bod 50 tohoto stanoviska.

44 –      Bod 225 napadeného rozsudku.

45 –      Komise se ve svém písemném vyjádření omezila na druhý a třetí důvod kasačního opravného prostředku. Uvedla, že plně souhlasí s tvrzeními Rady ohledně prvního důvodu kasačního opravného prostředku.

46 –      Rozsudek Tribunálu PMOI, bod 144.

47 –      Například viz rozsudek ze dne 21. prosince 2011, Francie v. People’s Mojahedin Organization of Iran, C‑27/09 P, EU:C:2011:853, bod 72.

48 –      Rozsudek ze dne 1. března 2016, National Iranian Oil Company v. Rada, C‑440/14 P, EU:C:2016:128, bod 55.

49 –      Rozsudek ze dne 28. listopadu 2013, Rada v. Manufacturing Support & Procurement Kala Naft, C‑348/12 P, EU:C:2013:776 (dále jen „rozsudek Kala Naft“), bod 72 a citovaná judikatura.

50 –      Například viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Rada v. Bamba, C‑417/11 P, EU:C:2012:718 (dále jen „rozsudek Rada v. Bamba“), body 49 a 50 a citovaná judikatura. Pokud jde o přezkum Soudním dvorem, viz rozsudek ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, spojené věci C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518 (dále jen „rozsudek Kadi II“), bod 119 a citovaná judikatura.

51 –      Obecně viz rozsudek Kadi II, bod 100 a citovaná judikatura. Rovněž viz rozsudek Rada v. Bamba, bod 49 a citovaná judikatura.

52 –      Například viz rozsudek Rada v. Bamba, bod 60 a citovaná judikatura.

53 –      Například viz rozsudek Rada v. Bamba, bod 52.

54 –      Viz rozsudek Kadi II, bod 116 a citovaná judikatura.

55 –      Například viz rozsudek Rada v. Bamba, bod 53 a citovaná judikatura.

56 –      Rovněž viz mé stanovisko ve věci Francie v. People’s Mojahedin Organization of Iran, C‑27/09 P, EU:C:2011:482, body 198 až 201 a 207.

57 –      Rovněž viz mé stanovisko ve věci Francie v. People’s Mojahedin Organization of Iran, C‑27/09 P, EU:C:2011:482, bod 136.

58 –      Obecně viz rozsudky Kadi II, bod 116 a citovaná judikatura; Rada. v. Bamba, bod 52; a Al-Aqsa, bod 142.

59 –      Například viz rozsudek Rada v. Bamba, bod 60 a citovaná judikatura.

60 –      Posudek 2/13 ze dne 18. prosince 2014, EU:C:2014:2454, bod 191 a citovaná judikatura. K tomu, o jaké výjimečné okolnosti se může jednat, viz rozsudek ze dne 5. dubna 2016, Aranyosi, C‑404/15 a C‑659/15, EU:C:2016:198, body 88 až 104.

61 –      Viz mé stanovisko ve věci Francie v. People’s Mojahedin Organization of Iran, C‑27/09 P, EU:C:2011:482, bod 202.

62 –      Podle uvedeného ustanovení: „Písemná část řízení zahrnuje doručení žalob, spisů účastníků řízení, žalobních odpovědí a vyjádření a případně replik, jakož i veškerých podpůrných písemností a dokumentů nebo jejich ověřených opisů účastníkům řízení a orgánům Unie, jejichž rozhodnutí jsou předmětem sporu.“

63 –      Například viz rozsudek Kadi II, bod 100 a citovaná judikatura.

64 –      Zejména viz body 86 až 96 tohoto stanoviska.

65 –      Rozsudek Al-Aqsa, bod 81. Rovněž viz bod 68.

66 –      Rozsudek Al-Aqsa, bod 104.

67 –      Rozsudek Tribunálu PMOI, bod 110.

68 –      Rozsudek Tribunálu PMOI, bod 112. Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že neexistenci rozhodnutí příslušného orgánu nelze odůvodnit tím, že jelikož jsou dotčená osoba či subjekt (již) zapsány na seznamu podle čl. 2 odst. 3, je méně pravděpodobné, že daná osoba nebo subjekt spáchá teroristický čin a bude tak předmětem rozhodnutí příslušných orgánů.

69 –      Rozsudek Al-Aqsa, bod 69.

70 –      Rozsudek Al-Aqsa, bod 82.

71 –      Rozsudek Al-Aqsa, bod 83.

72 –      Rozsudek Al-Aqsa, bod 111; rovněž viz bod 90.

73 –      Tak tomu bylo v rozsudku Al-Aqsa, body 83 až 90.

74 –      Pokud jde o jiný druh sankce, obdobně viz rozsudek Kadi II, bod 156.

75 –      Rovněž viz mé stanovisko ve věci Francie v. People’s Mojahedin Organization of Iran, C‑27/09 P, EU:C:2011:482, bod 89.

76 –      Viz body 60 až 73 tohoto stanoviska.

77 –      Rozsudek Al-Aqsa, bod 69.

78 –      Rozsudek Al-Aqsa, bod 68.

79 –      Článek 1 odst. 2 nařízení č. 2580/2001.

80 –      Rozsudek Kadi II, bod 113 a citovaná judikatura.

81 –      Zejména rozsudek Tribunálu PMOI, bod 144.

82 –      Bod 206 napadeného rozsudku.

83 –      Bod 207 napadeného rozsudku.

84 –      Bod 208 napadeného rozsudku.

85 –      Bod 202 napadeného rozsudku.

86 –      Bod 195 napadeného rozsudku.

87 –      Bod 196 napadeného rozsudku.

88 –      Viz bod 155 napadeného rozsudku.

89 –      Rozsudek Kala Naft, bod 72 a citovaná judikatura.

90 –      Viz body 77 až 91 tohoto stanoviska.