ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA
6. října 1982 (*)
„Povinnost podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce“
Ve věci 283/81,
jejímž předmětem je žádost předložená Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS prvním občanskoprávním senátem Corte suprema di cassazione směřující k získání, ve sporech probíhajících před tímto soudem,
Srl Cilfit – v likvidaci – a 54 dalších, v Římě
proti
Ministerstvu zdravotnictví, prostřednictvím ministra, v Římě
a
Lanificio di Gavardo SpA, v Miláně
proti
Ministerstvu zdravotnictví, prostřednictvím ministra, v Římě,
rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu čl. 177 třetího pododstavce Smlouvy o EHS,
SOUDNÍ DVŮR,
ve složení J. Mertens de Wilmars, předseda, G. Bosco, A. Touffait a O. Due, předsedové senátů, P. Pescatore, Mackenzie Stuart, A. O’Keeffe, T. Koopmans, U. Everling, A. Chloros a F. Grévisse, soudci,
generální advokát: F. Capotorti,
vedoucí soudní kanceláře: P. Heim,
vydává tento
Rozsudek
1 Usnesením ze dne 27. března 1981 došlým Soudnímu dvoru dne 31. října 1981, položil Corte suprema di cassazione na základě článku 177 Smlouvy o EHS předběžnou otázku týkající se výkladu čl. 177 třetího pododstavce Smlouvy o EHS.
2 Tato otázka vyvstala v rámci sporu mezi společnostmi dovážejícími vlnu a italským ministerstvem zdravotnictví ve věci platby poplatku za hygienickou kontrolu vlny dovezené z nečlenských zemí Společenství. Tyto společnosti se dovolávaly nařízení č. 827/68 ze dne 28. června 1968 (Úř. věst. L 151, s. 16; Zvl. vyd. 03/01, s. 140) o společné organizaci trhu s některými produkty uvedenými v příloze II Smlouvy, nařízení, které ve svém čl. 2 odst. 2 zakazuje členským státům vybírat poplatky s účinkem rovnocenným clu v případě dovážených produktů živočišného původu, jinde neuvedených a zařazených pod sazebníkové číslo 05.15 společného celního sazebníku. Ministerstvo zdravotnictví proti této argumentaci namítlo, že vlna není obsažena v příloze II Smlouvy. Nepodléhá proto společné organizaci zemědělských trhů.
3 Ministerstvo zdravotnictví z těchto okolností vyvozuje důsledek, že odpověď na otázku výkladu aktu orgánů Společenství je tak zřejmá, že nepřipouští možnost pochybnosti při výkladu, a vylučuje tedy nutnost podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru. Naopak zúčastněné společnosti tvrdí, že jelikož otázka výkladu nařízení byla vznesena před Corte suprema di cassazione, soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, nemůže se podle čl. 177 třetího pododstavce tento soud vyhnout povinnosti obrátit se na Soudní dvůr.
4 Vzhledem k těmto opačným tvrzením položil Corte suprema di cassazione Soudnímu dvoru následující otázku:
„Ukládá čl. 177 třetí pododstavec Smlouvy, který stanoví, že vyvstane‑li otázka odpovídající otázkám uvedeným v prvním pododstavci tohoto článku ve sporu projednávaném před vnitrostátním soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr, také povinnost podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, která neumožňuje vnitrostátnímu soudu posoudit opodstatněnost vznesené otázky, nebo podřizuje tuto povinnost – a za jakých mezí – dřívější existenci rozumné pochybnosti o výkladu?“
5 K vyřešení tohoto problému je třeba vzít v úvahu systematiku článku 177, jenž opravňuje Soudní dvůr mimo jiné k rozhodování o výkladu Smlouvy a aktů přijatých orgány Společenství.
6 Na základě druhého pododstavce tohoto článku může každý vnitrostátní soud jakéhokoliv členského státu, považuje‑li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr, aby rozhodl o této otázce. Podle třetího pododstavce vyvstane‑li otázka výkladu ve věci projednávané před vnitrostátním soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr.
7 Tato povinnost obrátit se na Soudní dvůr spadá do rámce spolupráce, vytvořené za účelem zajistit správné použití a jednotný výklad práva Společenství ve všech členských státech, mezi vnitrostátními soudy, jakožto soudy pověřenými použitím práva Společenství, a Soudním dvorem. Cílem čl. 177 třetího pododstavce je především to, aby v rámci Společenství bylo zamezeno vzniku rozdílů v judikatuře v otázkách práva Společenství. Dosah této povinnosti musí být posuzován podle tohoto účelu v závislosti na vzájemných pravomocích vnitrostátních soudů a Soudního dvora, je-li takováto otázka výkladu vznesena ve smyslu článku 177.
8 V tomto rámci je namístě upřesnit komunitární význam výrazu „vyvstane‑li takováto otázka“ proto, aby mohlo být stanoveno, za jakých podmínek se musí vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit na Soudní dvůr.
9 V tomto ohledu je třeba zaprvé poznamenat, že článek 177 nepředstavuje procesní prostředek, který mají k dispozici účastníci řízení ve sporu probíhajícím před vnitrostátním soudem, a nestačí tedy, že účastník tvrdí, že spor nastoluje otázku ohledně platnosti práva Společenství, aby dotyčný soud musel mít za to, že vyvstala otázka ve smyslu článku 177. Naopak mu v tom případě přísluší, aby se na Soudní dvůr obrátil i bez návrhu.
10 Zadruhé ze vztahu mezi druhým a třetím pododstavcem článku 177 vyplývá, že soudy uvedené ve třetím pododstavci požívají stejné posuzovací pravomoci jako všechny ostatní vnitrostátní soudy, pokud jde o otázku, zda rozhodnutí ve věci práva Společenství je nezbytné k tomu, aby mohly vynést svoje rozhodnutí. Tyto soudy tedy nejsou povinny vznést otázku výkladu práva Společenství, která před nimi vyvstala, jestliže tato otázka není relevantní, tedy v případech, kdy by odpověď na tuto otázku, ať už je jakákoliv, nemohla mít žádný vliv na řešení sporu.
11 Naopak zjistí-li, že odvolání na právo Společenství je nezbytné pro vyřešení sporu, který projednávají, článek 177 jim ukládá povinnost obrátit se na Soudní dvůr s jakoukoliv otázkou výkladu.
12 Cílem otázky položené Corte di cassazione je, zda povinnost stanovená článkem 177 třetím pododstavcem může mít nějaké meze.
13 V této souvislosti je namístě připomenout, že Soudní dvůr prohlásil ve svém rozsudku ze dne 27. března 1963 (28 až 30/62, Da Costa, Recueil, s. 75), že ačkoliv čl. 177 poslední pododstavec bez jakéhokoliv omezení zavazuje vnitrostátní soudy, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, položit Soudnímu dvoru jakoukoliv otázku výkladu, která před nimi vyvstala, výklad, který již Soudní dvůr na základě článku 177 poskytl, může tuto povinnost zbavit svého účelu a obsahu, zejména je‑li vznesená otázka po hmotné stránce shodná s otázkou, která již byla předmětem rozhodnutí o předběžné otázce v obdobném případě.
14 Stejný účinek může mít z hlediska mezí povinnosti stanovené čl. 177 třetím pododstavcem i judikatura Soudního dvora zabývající se daným právním problémem, bez ohledu na povahu řízení, ve kterých byla tato judikatura vydána, i při nesplnění podmínky naprosté shody sporných otázek.
15 Nicméně ve všech těchto případech se rozumí, že vnitrostátní soudy, včetně soudů stanovených v čl. 177 třetím pododstavci, mají naprostou svobodu obracet se na Soudní dvůr, domnívají‑li se, že je to příhodné.
16 Konečně správné použití práva Společenství může být tak zřejmé, že neponechává prostor pro žádnou rozumnou pochybnost o způsobu vyřešení položené otázky. Dříve, než vnitrostátní soud rozhodne o tom, že takováto situace vznikla, musí si být jist, že stejnou jistotu by měly soudy ostatních členských států a Soudní dvůr. Pouze v případě, že jsou tyto podmínky splněny, se může vnitrostátní soud zdržet položení této otázky Soudnímu dvoru a vyřešit ji na vlastní zodpovědnost.
17 Existence takové možnosti však musí být posouzena v závislosti na rysech práva Společenství a zvláštních obtížích při jeho výkladu.
18 Nejdříve je třeba vzít v úvahu, že právní předpisy Společenství jsou sepsány v několika jazycích a že jsou současně závazné různé jazykové verze; výklad ustanovení právního předpisu Společenství tak vyžaduje srovnání různých jazykových verzí.
19 Dále je třeba poznamenat, že i v případě naprosté shody různých jazykových verzí právo Společenství používá vlastní terminologii. Kromě toho je třeba ještě zdůraznit, že právní pojmy nemají nutně stejný význam v právu Společenství a v různých vnitrostátních právech.
20 Konečně každé ustanovení práva Společenství je třeba posuzovat v jeho celkové souvislosti a vykládat s ohledem na všechna ustanovení tohoto práva, jeho cíle a stav vývoje k datu, kdy má být dotčené ustanovení práva uplatněno.
21 S přihlédnutím ke všem těmto úvahám je třeba odpovědět Corte suprema di cassazione tak, že čl. 177 třetí pododstavec musí být vykládán v tom smyslu, že soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je povinen, vyvstane‑li před ním otázka týkající se výkladu práva Společenství, splnit svou povinnost předložit věc Soudnímu dvoru, ledaže by shledal, že otázka, která vyvstala, není relevantní nebo že dotčené ustanovení práva Společenství bylo již předmětem výkladu Soudního dvora anebo že jediné správné použití práva Společenství je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost; existence takové možnosti musí být posouzena v závislosti na zvláštních rysech práva Společenství, zvláštních obtížích vznikajících při jeho výkladu a nebezpečí rozdílné judikatury v rámci Společenství.
Náklady řízení
22 Výdaje vynaložené italskou vládou, vládou Nizozemského království a Komisí Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru svá vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před Corta suprema di cassazione, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR
o otázkách, které mu byly předloženy usnesením Corte suprema di cassazione ze dne 27. března 1981, rozhodl takto:
Článek 177 třetí pododstavec Smlouvy musí být vykládán v tom smyslu, že soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je povinen, vyvstane‑li před ním otázka týkající se výkladu práva Společenství, splnit svou povinnost předložit věc Soudnímu dvoru, ledaže by shledal, že otázka, která vyvstala, není relevantní nebo že dotčené ustanovení práva Společenství bylo již předmětem výkladu Soudního dvora anebo že jediné správné použití práva Společenství je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost; existence takové možnosti musí být posouzena v závislosti na zvláštních rysech práva Společenství, zvláštních obtížích vznikajících při jeho výkladu a nebezpečí rozdílné judikatury v rámci Společenství.
Mertens de Wilmars | Bosco | Touffait |
Due | Pescatore | Mackenzie Start |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 6. října 1982.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |
P. Heim | | J. Mertens de Wilmars |