ROZSUDEK SOUDU (čtvrtého senátu)
22. ledna 1997 (*)
„Odnětí celních koncesí – Dohoda o Evropském hospodářském prostoru – Závazek podle mezinárodního práva veřejného nemařit předmět a účel smlouvy před jejím vstupem v platnost – Zásada právní jistoty – Zveřejnění v Úředním věstníku“
Ve věci T‑115/94,
Opel Austria GmbH, dříve General Motors Austria GmbH, společnost založená podle rakouského práva, se sídlem ve Vídni, zastoupená D. Vandermeerschem, advokátem u advokátní komory v Bruselu, a T. Müller‑Iboldem, advokátem ve Frankfurtu nad Mohanem, s adresou pro účely doručování v Lucemburku v kanceláři Arendt a Medernach, 8-10, rue Mathias Hardt,
žalobkyně,
podporovaná
Rakouskou republikou, původně zastoupenou I. Janisch, Kommissärin na spolkovém ministerstvu hospodářství, poté B. Matousek‑Horak, Rätin na stejném ministerstvu, jako zmocněnkyněmi, ve spolupráci s C. Kremerem, advokátem u advokátní komory v Lucemburku, s adresou pro účely doručování v Lucemburku v sídle velvyslanectví Rakouské republiky, 3, rue des Bains,
vedlejší účastnicí,
proti
Radě Evropské Unie, zastoupené B. Hoff-Nielsenem, právním poradcem, jako zmocněncem, ve spolupráci s H.‑J. Rabem a G. M. Berrischem, advokáty v Hamburku a v Bruselu, s adresou pro účely doručování v Lucemburku u B. Eynarda, generálního ředitele Ředitelství právních záležitostí Evropské investiční banky, 100, boulevard Konrad Adenauer,
žalované,
podporované
Komisí Evropských společenství, zastoupenou J. Formanem, právním poradcem, E. Whitem a T. Christoforouem, členy právní služby, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku u C. Gómeze de la Cruz, člena právní služby, Centre Wagner, Kirchberg,
vedlejší účastnicí,
jejímž předmětem je návrh na zrušení nařízení Rady (ES) č. 3697/93 ze dne 20. prosince 1993 o odnětí celních koncesí v souladu s čl. 23 odst. 2 a čl. 27 odst. 3 písm. a) dohody o volném obchodu uzavřené mezi Společenstvím a Rakouskem (General Motors Austria) (Úř. věst. L 343, s. 1),
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ
EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (čtvrtý senát),
ve složení K. Lenaerts, předseda, P. Lindh a J. D. Cooke, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: H. Jung,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 19. září 1996,
vydává tento
Rozsudek
Právní rámec a skutkový základ sporu
1 Projednávaná žaloba směřuje ke zrušení nařízení Rady (ES) č. 3697/93 Rady ze dne 20. prosince 1993 o odnětí celních koncesí v souladu s čl. 23 odst. 2 a čl. 27 odst. 3 písm. a) dohody o volném obchodu uzavřené mezi Společenstvím a Rakouskem (General Motors Austria) (Úř. věst. L 343, s. 1, dále jen „sporné nařízení“) Toto nařízení bylo přijato na základě článku 113 Smlouvy o ES a ustanovení nařízení Rady (EHS) č. 2837/72 ze dne 19. prosince 1972 o ochranných opatřeních stanovených v dohodě mezi Evropským hospodářským společenstvím a Rakouskou republikou (Úř. věst. L 300, s. 94, dále jen „nařízení č. 2837/72“), ve znění nařízení Rady (EHS) č. 638/90 ze dne 5. března 1990 (Úř. věst. L 74, s. 1).
2 Článek 1 sporného nařízení stanoví:
„Opětovně se ukládá clo ve výši 4,9 % na dovoz převodovek F15 pro vozidla vyrobená General Motors Austria, spadající pod kód ex KN 8708 40 10 (dodatkový kód Taric 8996, ostatní: dodatkový kód Taric 8997) a pocházející z Rakouska ve smyslu protokolu č. 3 dohody.
Toto clo ve výši 4,9 % se uplatní, dokud Rada na návrh Komise nenavrhne, že předmětné podpory již nenarušují hospodářskou soutěž a obchod, nebo nejvýše na dobu rovnající se průměrné době daňového odpisu.“ (neoficiální překlad)
3 Žalobkyně Opel Austria GmbH, dříve General Motors Austria GmbH, společnost založená podle rakouského práva, je 100% dceřinou společností General Motors Corporation, Detroit, společnosti založené podle amerického práva. Je jediným výrobcem převodovek F15. Od roku 1993 je vyváží do Společenství.
4 V letech 1989 a 1990 skupina General Motors, jejíž součástí je žalobkyně, konstatovala, že je třeba vytvořit výrobní kapacity pro výrobu hlav válců a vačkových hřídelí, jakož i ručních převodovek, které mají být používány v nových motorech, aby byly uspokojeny potřeby jejích výrobních středisek v Evropě.
5 V procesu posuzování průmyslové lokality, kdy bylo uvažováno o závodech General Motors v Japonsku, Brazílii, Maďarsku a Rakousku, stejně tak jako o lokalitě v Československu, rakouské orgány oznámily, že mají v úmyslu udělit veřejnou podporu žalobkyni, jestliže investice splní určité podmínky uložené rakouským právem.
6 V březnu 1991 Rakouská republika a žalobkyně informovaly Komisi o úmyslu rakouské vlády udělit žalobkyni podporu ve prospěch investic určených k rozšíření výroby převodovek, vačkových hřídelí a hlav válců v továrně žalobkyně v Aspernu/Vídni.
7 Dne 19. března 1991 se konalo neformální jednání mezi zástupci rakouské vlády a žalobkyní a úředníky generálního ředitelství Komise pro hospodářskou soutěž (GŘ IV). Během tohoto jednání byly představeny investiční plán žalobkyně a podpora, kterou jí zamýšlí udělit Rakouská republika. Poté úředníci GŘ IV položili rakouské vládě a žalobkyni určitý počet otázek. Rakouská vláda odpověděla na tyto otázky faxem ze dne 20. března 1991 a žalobkyně faxem ze dne 21. března 1991.
8 V polovině dubna 1991 došlo mezi GŘ IV a rakouskou vládou a mezi GŘ IV a žalobkyní k telefonickým kontaktům.
9 Dne 26. dubna 1991 rakouská vláda sdělila žalobkyni, že se s podporou nedá vyčkávat a že ji považuje za slučitelnou s články 23 a 27 dohody o volném obchodu mezi Společenstvím a Rakouskem (dále jen „DVO“), uzavřené na základě nařízení Rady (EHS) č. 2836/72 ze dne 19. prosince 1972, kterým se uzavírá dohoda mezi Evropským hospodářským společenstvím a Rakouskou republikou a stanoví ustanovení pro její provádění (Úř. věst. L 300, s. 1). Povolila žalobkyni, aby zahájila svou investici, i když dohody o podpoře nebyly s vládou formálně uzavřeny.
10 Při jednání konaném dne 22. července 1991 mezi místopředsedou Komise L. Brittanem, a zástupci rakouské politické strany, jehož předmětem bylo přistoupení Rakouské republiky k Evropské unii, L. Brittan při příležitosti setkání s velvyslancem Rakouska v Bruselu připomněl podporu udělenou žalobkyni.
11 Zemní práce pro výstavbu nových závodů žalobkyně v Aspernu/Vídni byly zahájeny dne 27. července 1991.
12 Komise přijala své stanovisko k žádosti o přistoupení Rakouské republiky [SEC (91) 1590 konečné] dne 1. srpna 1991. V tomto stanovisku zveřejněném v Úředním věstníku Evropských společenství – Dodatek č. 4/92 Komise uvedla, že co se týče státních podpor, i když objem rakouských podpor zaznamenal během posledních let snížení, použití postupů Evropského společenství by se mělo projevit významným vývojem systému zavedeném v Rakousku. V tomto ohledu především uvedla: „Nedávné příklady podpory automobilovému průmyslu ukazují, že i bez existence režimu odvětvové podpory ve prospěch tohoto průmyslu mobilizace instrumentů, jako je Financial Guarantee Act (General Motors), […] [činí] nezbytnou pozornou kontrolu odvětvového dopadu rakouských podpor.“
13 Dne 21. července 1992 uzavřela žalobkyně dohodu s Finanzierungsgarantiegesellschaft udělující 10% podporu až do maximální výše 450 miliónů OS na celou investici, která může dosáhnout dotovatelného maxima 4,5 miliard OS. Dne 1. prosince 1992 žalobkyně uzavřela podobnou dohodu s městem Vídeň, podle které jí bude udělena dodatečná 5% podpora až do maximální výše 225 miliónů OS.
14 V průběhu října 1992 Komise ústně sdělila rakouským orgánům, že projekt General Motors by mohl vyvolat problém, který by ráda urovnala.
15 Dne 21. prosince 1992 generální ředitel Generálního ředitelství pro vnější vztahy (GŘ I) Komise zaslal dopis velvyslanci Rakouska v Bruselu, ve kterém ho informoval, že podle příslušných služeb Komise nebyla investice General Motors v Aspernu v souladu s ustanoveními DVO, a požádal ho, aby vyzval rakouské orgány k zaujetí stanoviska v této věci předtím, než se Komise formálně obrátí na smíšený výbor DVO.
16 Komise předložila záležitost smíšenému výboru DVO na jeho jednání konaném dne 25. února 1993. Na tomto jednání předala rakouské vládě dotazníky datované 17. a 24. února 1993, jakož i informační sdělení ze dne 17. února 1993 shrnující její stanovisko k projektu General Motors v Aspernu.
17 V návaznosti na to se ve dnech 16. března a 15. dubna 1993 konala odborná jednání mezi Komisí a Rakouskou republikou. Druhého jednání se zúčastnili na pozvání rakouské vlády zástupci žalobkyně a předali Komisi memorandum o slučitelnosti podpory udělené Rakouskou republikou s DVO.
18 Dne 21. června 1993 na novém jednání mezi Komisí a Rakouskou republikou předala rakouská vláda Komisi memorandum žalobkyně o naléhavosti podpory.
19 Dne 29. června 1993 shrnula Komise své stanovisko v interním sdělení. Toto sdělení bylo oznámeno žalobkyni dne 29. listopadu 1993.
20 Třetí memorandum žalobkyně uvádějící politické úvahy týkající se podpory bylo Komisi předáno dne 15. července 1993.
21 Dne 22. července 1993 Komise přijala návrh sporného nařízení.
22 Dne 22. listopadu 1993 se konalo jednání mezi úředníky Komise a zástupci Rakouské republiky a žalobkyně, kteří byli pozváni Rakouskou republikou. Během tohoto jednání potvrdili úředníci Komise, že podle nich nebyla podpora odůvodněna ani na základě DVO, ani na základě právní úpravy Společenství. Nicméně podle žalobkyně se dotázali, zda určitá část podpory byla udělena za účelem ochrany životního prostředí, výzkumu a rozvoje nebo vzdělávání.
23 Rozhodnutím Rady a Komise 94/1/ESUO, ES ze dne 13. prosince 1993 o uzavření dohody o Evropském hospodářském prostoru mezi Evropskými společenstvími, jejich členskými státy a Rakouskou republikou, Finskou republikou, Islandskou republikou, Lichtenštejnským knížectvím, Norským královstvím, Švédským královstvím a Švýcarskou konfederací (Úř. věst. L 1, s. 1 dále jen „rozhodnutí 94/1“) a rozhodnutím Rady a Komise 94/2/ESUO, ES ze stejného data o uzavření protokolu upravujícího dohodu o Evropském hospodářském prostoru mezi Evropskými společenstvími, jejich členskými státy a Rakouskou republikou, Finskou republikou, Islandskou republikou, Lichtenštejnským knížectvím, Norským královstvím, Švédským královstvím (Úř. věst. L 1, s. 571, dále jen „rozhodnutí 94/2“), Rada a Komise schválily, jménem Evropského společenství a Evropského společenství uhlí a oceli, dohodu o Evropském hospodářském prostoru (dále jen „dohoda o EHP“ nebo „dohoda“) a protokol upravující dohodu o EHP (dále jen „protokol o úpravě“). Ve stejný den Společenství jako poslední smluvní strany uložily své schvalovací listiny (viz informace o datu vstupu v platnost dohody o Evropském hospodářském prostoru a protokolu upravujícího dohodu o Evropském hospodářském prostoru, Úř. věst. 1994, L 1, s. 606).
24 Dopisem ze dne 14. prosince 1993 žalobkyně předala Komisi memorandum o slučitelnosti podpory s interními pravidly Společenství o státních podporách, které se vztahují k ochraně životního prostředí, výzkumu a rozvoji a vzdělávání. Dne 15. prosince 1993 připravila Komise informační sdělení obsahující komentáře k tomuto memorandu. Toto sdělení bylo žalobkyni oznámeno dopisem ze dne 1. února 1994.
25 Dne 20. prosince 1993 přijala Rada sporné nařízení.
26 Dohoda o EHP vstoupila v platnost dne 1. ledna 1994.
Řízení
27 Návrhem zapsaným do rejstříku kanceláře Soudu dne 21. března 1994 podala žalobkyně projednávanou žalobu.
28 Předseda Soudu přidělil věc druhému senátu. Dne 7. července 1994 Soud rozhodl postoupit věc senátu složenému ze tří soudců. Rozhodnutím ze dne 23. ledna 1995 byla věc přidělena čtvrtému senátu.
29 Návrhem došlým kanceláři Soudu 12. srpna 1994 Komise požádala o vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání žalované. Návrhem došlým kanceláři Soudu 26. srpna 1994 Rakouská republika požádala o vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání žalobkyně. Vedlejší účastenství Komise a Rakouské republiky bylo povoleno usneseními předsedy druhého senátu ze dne 7. a 20. října 1994.
30 Na základě zprávy soudce zpravodaje, Soud (čtvrtý senát) rozhodl o zahájení ústní části řízení, aniž by provedl předchozí důkazní opatření. Soud nicméně položil určité písemné otázky Radě a Úřadu pro úřední tisky Evropských společenství (dále jen „Úřad pro úřední tisky“). Rada a Úřad pro úřední tisky odpověděly dopisy došlými kanceláři dne 20. srpna a 26. července 1996.
31 Ústní část řízení se konala dne 19. září 1996. Byly vyslechnuty řeči zástupců účastnic řízení a jejich odpovědi na ústní otázky položené Soudem.
Návrhová žádání účastnic řízení
32 Opel Austria GmbH, žalobkyně, navrhuje, aby Soud:
– zrušil celé sporné nařízení;
– podpůrně ho zrušil v rozsahu, v němž se použije na žalobkyni, nebo v rozsahu, v němž clo přesahuje 1,23 %;
– uložil Radě náhradu nákladů řízení.
33 Rakouská republika, vedlejší účastnice, navrhuje, aby Soud:
– vyhověl návrhovým žádáním žalobkyně;
– uložil Radě náhradu nákladů řízení vynaložených Rakouskou republikou v souladu s čl. 87 odst. 4 druhým pododstavcem jednacího řádu nebo podpůrně uložil Radě náhradu nákladů řízení vynaložených Rakouskou republikou předtím, než se stane členským státem, nebo nákladů, které se vztahují k tomuto období.
34 Rada, žalovaná, navrhuje, aby Soud:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
35 Komise, vedlejší účastnice, navrhuje, aby Soud zamítl žalobu.
K věci samé
36 Žalobkyně se na podporu svých návrhových žádání směřujících ke zrušení dovolává deseti žalobních důvodů, vycházejících z:
– porušení článků 10, 26 a 62 dohody o EHP;
– porušení prozatímního ujednání pro přípravu řádného vstupu v platnost dohody o EHP a závazku podle mezinárodního veřejného práva nemařit předmět a účel smlouvy před jejím vstupem v platnost;
– zneužití pravomoci tím, že Rada použila postupy DVO k tomu, aby odebrala celní koncese udělené podle dohody o EHP;
– porušení článku VI Všeobecné dohody o clech a obchodu (dále jen „GATT“) a dohody týkající se výkladu a použití článků VI, XVI a XXIII Všeobecné dohody o clech a obchodu [uzavřené v Ženevě dne 12. dubna 1979, IBDD – Dodatek č. 26 (1980), s. 63];
– porušení postupů pro konzultaci a řešení sporů DVO, jakož i použití DVO ve zlé víře;
– porušení článků 23 a 27 DVO;
– porušení nařízení Rady (EHS) č. 2423/88 ze dne 11. července 1988 o ochraně před dumpingovými nebo subvencovanými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. L 209, s. 1), jakož i nařízení č. 2837/72;
– porušení základních práv žalobkyně;
– slučitelnosti podpory s články 92 a 93 Smlouvy o ES;
– nedostatku odůvodnění sporného nařízení nebo zjevně nesprávných posouzení.
37 Vzhledem k tomu, že první žalobní důvod a druhá část druhého žalobního důvodu spolu souvisejí, je třeba je přezkoumat společně.
K prvnímu žalobnímu důvodu a druhé části druhého žalobního důvodu, vycházejícím z porušení článku 10, 26 a 62 dohody o EHP, jakož i porušení závazku podle mezinárodního práva veřejného nemařit předmět a účel smlouvy před jejím vstupem v platnost.
38 Tyto spojené žalobní důvody se skládají z několika částí. Podle první části měla Rada úmyslně antidatovat číslo Úředního věstníku Evropských společenství, ve kterém bylo zveřejněno sporné nařízení. Druhá, třetí a čtvrtá část se týkají porušení článků 10, 26 a 62 dohody o EHP. Pátá část vychází z porušení závazku podle mezinárodního práva veřejného nemařit předmět a účel smlouvy před jejím vstupem v platnost.
Argumenty účastnic řízení
39 Obecně žalobkyně a Rakouská republika tvrdí, že sporné nařízení začalo platit až po vstupu v platnost dohody o EHP (viz body 41 a 42 dále), a že z toho důvodu musí být s touto dohodou slučitelné. Žalobkyně tvrdí, že jelikož je neslučitelné s dohodou o EHP, musí být prohlášeno za neplatné od samého počátku.
40 Rada a Komise tvrdí, že datem rozhodným pro posouzení sporného nařízení je datum jeho přijetí. Vzhledem k tomu, že nařízení bylo přijato před vstupem dohody o EHP v platnost, tato dohoda se v projednávaném případě nepoužije.
– K údajnému antidatování čísla Úředního věstníku, ve kterém bylo sporné nařízení zveřejněno
41 Žalobkyně uvádí, že sporné nařízení ve svém článku 2 upřesňuje, že vstupuje v platnost „v den svého zveřejnění v Úředním věstníku“. S odkazem na rozsudky Soudního dvora ze dne 31. března 1977, Société pour l’exportation des sucres v. Komise (88/76, Recueil, s. 709, body 14 a násl.), a ze dne 25. ledna 1979, Racke (98/78, Recueil, s. 69, bod 15), podotýká, že se předpokládá, že Úřední věstník byl zveřejněn k datu, kterým je označen, ale že může být účastníky řízení prokázáno, že byl ve skutečnosti zveřejněn později.
42 I když je číslo Úředního věstníku, ve kterém bylo zveřejněno sporné nařízení (Úř. věst. L 343), označeno datem 31. prosince 1993, bylo ve skutečnosti zveřejněno dne 11. nebo 12. ledna 1994. Na podporu tohoto tvrzení se žalobkyně dovolává dopisu Úřadu pro úřední tisky a formálních zjištění lucemburského soudního úředníka. Nařízení tedy vstoupilo v platnost nejdříve dne 11. ledna 1994.
43 Žalobkyně uznává, že až do současné doby byl Soudní dvůr toho názoru, že chyby v datu zveřejnění vytištěného na Úředním věstníku nečiní neplatným akt, který v něm byl zveřejněn (viz rozsudky Société pour l’exportation des sucres v. Komise, uvedený výše, body 14 a následující, a Racke, uvedený výše, bod 15). Avšak tyto rozsudky se týkaly pouze chyb spočívajících v jediném pracovním dnu a způsobených Úřadem pro úřední tisky. Jelikož však v projednávaném případě Rada úmyslně antidatovala číslo Úředního věstníku, ve kterém bylo zveřejněno sporné nařízení, Soud by ho měl zrušit z tohoto jediného důvodu. Postup Rady usilující o vytvoření dojmu, že nařízení vstoupilo v platnost před dohodou o EHP, totiž odporuje zásadě řádné správy a poškozuje rovněž důvěru, kterou veřejnost vkládá do hodnověrnosti Úředního věstníku. Takovýto postup je zvláště nepřiměřený, protože právní rámec, který existoval dne 31. prosince 1993, se zcela lišil od rámce zavedeného dne 11. ledna 1994. Rada předala původní verzi sporného nařízení Úřadu pro úřední tisky v lednu 1994, dala mu nicméně pokyn, aby jej zveřejnil v Úředním věstníku ve vydání z roku 1993.
44 Žalobkyně mimoto tvrdí, že vysvětlení podané Radou, podle kterého bylo zpoždění způsobeno pracovním přetížením na konci roku, nemůže Úřad pro úřední tisky zbavovat povinnosti uvést správně datum skutečného zveřejnění Úředního věstníku. Navíc postup užitý Radou není ani řádný, ani nezbytný. Tři ostatní akty přijaté v prosinci 1993 byly zveřejněny v Úředním věstníku v roce 1994. Rada tedy úmyslně usilovala o zveřejnění sporného nařízení v Úředním věstníku roku 1993.
45 Rakouská republika se domnívá, že nezávisle na otázce, zda Úřední věstník byl nebo nebyl úmyslně antidatován, je dodržení podmínek zveřejnění v Úředním věstníku základní formální náležitostí. Doplňuje, že datum vstupu v platnost sporného nařízení hraje roli při přezkumu jeho legality, protože dohoda o EHP zakazuje zavedení nových cel poté, co vstoupila v platnost.
46 Rada potvrzuje, že sporné nařízení bylo zveřejněno dne 11. ledna 1994 v čísle Úředního věstníku, které je označeno datem 31. prosince 1993, a že sporné nařízení tedy vstoupilo v platnost dne 11. ledna 1994. To však nezpůsobuje neplatnost nařízení. Podle judikatury Soudního dvora (rozsudky Société pour l’exportation des sucres v. Komise, uvedený výše, bod 14 a násl., a Racke, uvedený výše, bod 15) chyba týkající se data zveřejnění uvedeného v Úředním věstníku nečiní akt Společenství neplatným. Náhodné či úmyslné antidatování čísla Úředního věstníku může způsobit neplatnost aktu Společenství pouze tehdy, pokud datum vstupu v platnost aktu může ovlivnit legalitu tohoto aktu, což nebyl projednávaný případ.
47 Rada popírá, že úmyslně antidatovala zveřejnění v Úředním věstníku. Pozdní předání Úř. věst. L 343 vysvětluje skutečností, že na konci každého kalendářního roku musí být zveřejněn velmi velký počet aktů, přijatých orgány Společenství na konci prosince. Navíc Rada nikdy netvrdila, že sporné nařízení vstoupilo v platnost před skutečným datem svého zveřejnění.
– K údajnému porušení článku 10 dohody o EHP
48 Žalobkyně tvrdí, že sporné nařízení tím, že stanoví, že se „opětovně ukládá clo ve výši 4,9 %“, je od vstupu v platnost dohody o EHP v rozporu s článkem 10 této dohody.
49 Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že ustanovení dohody o EHP jsou nedílnou součástí právního řádu Společenství (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 30. dubna 1974, Haegeman, 181/73, Recueil, s. 449, body 3 až 5). Článek 10 dohody, který zakazuje dovozní cla, jakož i všechny poplatky s rovnocenným účinkem mezi smluvními stranami, odpovídá článkům 12, 13, 16 a 17 Smlouvy o ES. Je tedy v podstatě totožný s vnitřním právem Společenství, a musí být tedy podle článku 6 dohody o EHP analyzován ve světle judikatury Soudního dvora týkající se ustanovení Smlouvy o ES, která jsou v podstatě totožná.
50 V tomto směru článek 12 Smlouvy o ES odpovídá článku 10 dohody o EHP, pokud jde o dovozní clo. Při posuzování článku 12 Smlouvy o ES přitom Soudní dvůr rozhodl, že „cla jsou zakázána nezávisle na cíli, za kterým byla zavedena, jakož i určení příjmů, které poskytují“ (rozsudek Soudního dvora ze dne 1. července 1969, Sociaal Fonds voor de Diamantarbeiders, 2/69 a 3/69, Recueil, s. 211, bod 13; viz také rozsudek Soudního dvora ze dne 5. února 1963, Van Gend en Loos, 26/62, Recueil, s. 1). Soudní dvůr uvedl, že toto ustanovení hraje ústřední roli v souhrnu pravidel směřujících k zavedení volného pohybu zboží. Tato svoboda je nejen jedním z ústředních cílů Smlouvy o ES, ale také jedním z hlavních cílů dohody o EHP. V kontextu Společenství Soudní dvůr rozhodl, že každá výjimka z tohoto základního pravidla musí být jasně stanovena ve Smlouvě a musí být vykládána striktně (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 13. listopadu 1964, Komise v. Lucembursko a Belgie, 90/63 a 91/63, Recueil, s. 1217, a ze dne 20. dubna 1978, Commissionnaires réunis, 80/77 a 81/77, Recueil, s. 927).
51 Žalobkyně tvrdí, že v souladu s článkem 6 dohody o EHP musí být článek 10 vykládán v tom smyslu, že „cla jsou zakázána nezávisle na cíli, za kterým byla zavedena“, tedy jako stanovící obecný a absolutní zákaz.
52 Dohoda o EHP zakazuje zachování cel, a tím spíše zavedení takovýchto poplatků. Přijetím sporného nařízení přitom vytvořilo Společenství nové clo, které se stalo účinné po vstupu v platnost dohody o EHP.
53 Pokud jde o rozdíly mezi Smlouvou o ES a dohodou o EHP dovolávané Radou za účelem prokázání, že článek 10 dohody o EHP musí být vykládán rozdílně od článku 12 Smlouvy o ES, žalobkyně podotýká, že byly známy autorům dohody o EHP, kteří nicméně přijali článek 6 dohody.
54 Důležitost jednotného výkladu pravidel dohody o EHP a pravidel Společenství je uvedena v dohodě samé, zejména v článku 1 a ve čtvrtém a pátém pododstavci preambule.
55 Pokud jde o argument Rady, podle kterého je ES celní unií a Evropský hospodářský prostor (dále jen „EHP“) zónou volného obchodu, žalobkyně zdůrazňuje, že tento rozdíl nemá žádný vliv na osvobození výrobků pocházejících od smluvních stran od cla.
56 Stejně tak v odpověď na argument Rady, podle kterého ochranným ustanovením stanoveným v dohodě o EHP neodpovídají ustanovení ve Smlouvě o ES, žalobkyně podotýká, že takováto ustanovení existovala v právu Společenství během přechodného období a že v rozsudku Sociaal Fonds voor de Diamantarbeiders Soudní dvůr prohlásil za protiprávní právě cla vybíraná během přechodného období. Soudní dvůr tedy uložil bezpodmínečný zákaz cel navzdory právu členských států použít za určitých okolností ochranná opatření.
57 Pokud jde o argument Komise směřující k uplatnění, že článek 10 dohody o EHP a odpovídající ustanovení Smlouvy o ES nejsou v podstatě totožná, žalobkyně podotýká, že dohoda o EHP sice stanoví několik mimořádných výjimek ze zrušení všech poplatků, ale že každá výjimka je striktně definována a mimoto doprovázena výslovným ustanovením zakazujícím, aby tato výjimka byla rozšířena nad rámec, který její znění výslovně stanoví. Uvádí, že druhá věta článku 10 dohody tak stanoví, že cla fiskální povahy jsou zakázána, s výjimkou těch, která jsou uvedena v protokolu 5, a že článek 26 dohody stanoví, že vyrovnávací cla a ostatní opatření obchodní politiky jsou zakázána, s výjimkou těch, která jsou povolena podle protokolu 13. Stejně tak poplatky přijaté podle článku 64 dohody mohly být přijaty, protože tento článek představuje výjimku z článku 10 dohody.
58 Žalobkyně považuje v projednávaném případě za irelevantní argument Komise, podle kterého zůstává DVO jediným použitelným právem, protože dohoda o EHP nemá odstranit narušení hospodářské soutěže a obchodu vyvolaná existujícími podporami typu podpory, o kterou se jedná v projednávaném případě. Zákaz cel je totiž upraven dohodou o EHP bez ohledu na to, zda se na podporu použijí pravidla týkající se státních podpor či nikoliv.
59 Žalobkyně odmítá rovněž argument Rady, podle kterého clo nově zavedené sporným nařízením je clem sui generis. Podotýká, že dohoda o EHP obsahuje všeobecný zákaz cel s velmi malým počtem výjimek, které jsou úzce definovány. Nemůže tudíž existovat žádná jiná nepsaná nebo nespecifikovaná výjimka z tohoto pravidla pro cla sui generis, protože podle obecně přijatých zásad výkladu se výjimky z obecných pravidel musí zakládat na výslovných ustanoveních práva, která musí být vykládána restriktivně. Žalobkyně doplňuje, že, i když clo zavedené sporným nařízením musí být odlišeno od ostatních cel, protože zakládá odnětí výhody přiznané podle DVO, nemění to jeho povahu. Clo zůstává clem bez ohledu na důvod, proč jej Rada stanoví.
60 Konečně žalobkyně tvrdí, že podle článku 120 dohody o EHP je tato dohoda nadřazena DVO, protože dohoda o EHP se týká obecné oblasti a v oblasti dotčené v projednávané věci pokrývají obě dohody „stejný předmět“. Je zjevné, že dohoda o EHP se týká zrušení cel z průmyslových výrobků mezi stranami, omezení poskytování státních podpor a podmínek předcházejících přijetí ochranných opatření. Navíc cíle dohody o EHP jsou širší než cíle DVO.
61 Rakouská republika uplatňuje, že podle článku 6 dohody o EHP musí být článek 10 této dohody analyzován ve světle judikatury Soudního dvora vztahující se k odpovídajícím ustanovením Smlouvy o ES. Pokud jde o rozdíly mezi Smlouvou o ES a dohodou o EHP, uvádí, že bez ohledu na tyto rozdíly Soud ESVO ve svém rozsudku ze dne 16. prosince 1994, Restamark (E-1/94, Report of the EFTA Court, 1 January 1994 – 30 June 1995, s. 15, body 32 až 34, 46, 56, 63 a 64), implicitně rozhodl, že články dohody o EHP, které jsou v podstatě totožné, musí být vykládány v souladu s použitelnou judikaturou soudů Společenství. Rakouská republika mimoto tvrdí, že dohoda o EHP a DVO stanoví, jedna i druhá, osvobození od cla pro průmyslové výrobky, včetně výrobku dotčeného v projednávané věci, a že podle článku 120 dohody o EHP přestala být DVO tedy od 1. ledna 1994 použitelná.
62 Rada tvrdí, že sporné nařízení je slučitelné s článkem 10 dohody o EHP. V tomto ohledu uplatňuje, že, i když podle článku 6 dohody o EHP musí být v zásadě článek 10 vykládán ve světle judikatury Soudního dvora vztahující se k odpovídajícím ustanovením Smlouvy o ES, a zejména k jejímu článku 12, nemůže být vykládán tak, že znamená, že „cla jsou zakázána nezávisle na cíli, za kterým byla zavedena“ (výše uvedený rozsudek Sociaal Fonds voor de Diamantarbeiders, bod 13). Podle Rady existují významné rozdíly mezi Smlouvou o ES a dohodou o EHP (viz posudek Soudního dvora ze dne 14. prosince 1991 týkající se dohody o EHP, posudek 1/91, Recueil, s. I‑6079, body 13 až 22), rozdíly, z důvodu kterých je třeba vykládat článek 10 této dohody odlišně. Cílem dohody o EHP tak není zavedení jednotného trhu bez vnitřních hranic a její ustanovení vztahující se k volnému pohybu zboží se použijí pouze na výrobky pocházející od smluvních stran. Pokud jde o Smlouvu o ES, tvoří ústavní listinu a zavádí nový právní řád, a ustanovení Smlouvy o ES upravující volný pohyb a hospodářskou soutěž nepředstavují účel sám o sobě, ale jsou prostředky pro dosažení cílů hospodářské integrace ústící ve zřízení vnitřního trhu a hospodářské a měnové unie za účelem konkrétně přispívat k rozvoji Evropské unie.
63 Krom toho na rozdíl od Smlouvy o ES, která po uplynutí přechodného období členským státem neumožňuje přijmout ochranná opatření, dohoda o EHP obsahuje v článku 64 ustanovení umožňující smluvním stranám přijmout opatření za účelem odstranění narušení hospodářské soutěže vyplývající z udělení státních podpor jednou smluvní stranou nebo ze státních monopolů a v článku 26, ve spojení s protokolem 13, ustanovení povolující uložení vyrovnávacích cel v případech, kdy acquis communautaire nebude do dohody plně promítnuto. Na rozdíl od ustanovení dohody o EHP neumožňují ochranná ustanovení Smlouvy o ES, kterých se dovolává žalobkyně, přijetí autonomních opatření, ale stanoví přijetí opatření Radou nebo Komisí nebo jedním členským státem po zvláštním povolení Komise.
64 V odpověď na argument žalobkyně, podle kterého skutečnost, že ES je celní unií a EHP zónou volného obchodu, nemá vliv na osvobození výrobků pocházejících od smluvních stran od cla, Rada zdůrazňuje, že ve Společenství již není na hranicích kontrola výrobků pocházejících z členských států nebo výrobků z třetích zemí, které byly propuštěny do volného oběhu. V EHP naopak i výrobky pocházející od smluvních stran musí být vždy předmětem kontrol na hranicích ze strany buď Společenství, nebo ostatních smluvních stran.
65 Rada dochází k závěru, že smluvní strany mohou v určitých mezích ukládat nebo zachovat cla jakožto ochranná opatření určená k odstranění určitých narušení hospodářské soutěže majících dopad na obchod.
66 Dodává, že clo zavedené sporným nařízením není běžným clem, ale ochranným opatřením přijatým podle ustanovení DVO. Jakožto clo sui generis se na něj nevztahuje článek 10 dohody o EHP, i kdyby byl tento článek vykládán způsobem navrženým žalobkyní. Zaprvé, sporné nařízení neukládá clo, ale odnímá celní koncesi opětovně ukládajíc clo. Zadruhé, toto clo nemá obecnou působnost, protože se vztahuje pouze na zvláštní typ převodovek, vyráběných konkrétním výrobcem v konkrétní zemi. Zatřetí, clo bylo zavedeno za přesně stanoveným účelem, tedy k odstranění narušení vyvolaných podporou udělenou Rakouskou republikou, které nepřestalo existovat, když vstoupila v platnost dohoda o EHP. Začtvrté, clo bylo zavedeno na přesně stanovené a časově omezené období.
67 Konečně, co se týče článku 120 dohody o EHP, cla mezi Společenstvím a Rakouskou republikou byla zrušena článkem 3 DVO. Dohoda o EHP pouze zachovala tyto celní koncese udělené na základě DVO, ale ve skutečnosti celní koncese nestanovila. Tudíž ustanovení DVO vztahující se k celním koncesím nepřestala být použitelná, a v souladu s článkem 120 dohody o EHP tak mohla být cla zavedená na základě DVO zachována po vstupu dohody o EHP v platnost, bez ohledu na to, zda byla či nebyla v souladu s článkem 10 této dohody. Situace je jasně odlišná od situace převažující v okamžiku přistoupení Rakouské republiky k Evropské unii. Nařízení totiž přestalo být použitelné, jelikož DVO rovněž přestala být použitelná.
68 Komise uplatňuje, že článek 10 dohody o EHP a odpovídající ustanovení Smlouvy o ES nejsou v podstatě totožná, a že tedy článek 6 dohody není použitelný. Z článku 10 vyplývá, že cla fiskální povahy nejsou považována za automaticky patřící mezi dovozní a vývozní cla a poplatky s rovnocenným účinkem. Totéž platí pro cla ochranné povahy, protože nejsou rovněž součástí obecné politiky v oblasti cel, ale sledují svůj vlastní účel. Pokud by byl článek 10 vykládán tak, jak si to přeje žalobkyně, bylo by nemožné použít článek 64 dohody. Navíc v tomto případě by článek 26 nebyl nezbytný. Protože dohoda o EHP nemá odstranit narušení hospodářské soutěže a obchodu vyvolaná existujícími podporami typu podpory, o kterou se jedná v projednávaném případě, DVO je jediným použitelným právem. Komise zdůrazňuje, že článek 120 dohody o EHP stanoví, že tato dohoda je nadřazena DVO pouze tehdy, pokud upravuje stejný předmět. Umožňuje tedy nadále použití určitých ustanovení DVO, jako jsou například ustanovení, které Společenství použilo v projednávaném případě.
– K údajnému porušení článku 26 dohody o EHP
69 Žalobkyně uplatňuje, že opatření zavedené nařízením představuje vyrovnávací clo a dovolává se na podporu tohoto tvrzení zejména definice v čl. VI odst. 3 poslední větě GATT, podle které je vyrovnávací clo „zvláštním clem vybíraným za účelem neutralizace jakékoli prémie nebo dotace udělené přímo nebo nepřímo na výrobu, produkci nebo vývoz výrobku“. V důsledku toho sporné nařízení porušuje rovněž článek 26 dohody o EHP, který tím, že potvrzuje specificky obecnou zásadu stanovenou v článku 10, zakazuje vyrovnávací cla mezi smluvními stranami, ledaže dohoda stanoví něco jiného.
70 Z ustanovení protokolu 13 dohody týkajících se nepoužití antidumpingových opatření a vyrovnávacích opatření vyplývá, že proto, aby se uplatnila v daném případě výjimka ze zákazu stanoveného článkem 26, je třeba, aby acquiscommunautaire vztahující se k obchodu s náhradními automobilovými díly nebylo plně promítnuto do dohody, což není projednávaný případ. Veškerá pravidla o státních podporách použitelná na automobilové odvětví jsou výslovně uvedena v příloze XV dohody o EHP. Pokud jde o výrobky vyrobené žalobkyní, jsou rakouského původu a spadají do kapitoly 25 až 97 harmonizovaného systému popisu a číselného označení zboží [viz čl. 8 odst. 2 a 3 písm. a) dohody o EHP].
71 Rakouská republika tvrdí, že sporné nařízení odporuje článku 26 dohody o EHP. Důležitý není název daný danému clu Radou, ale jí skutečně sledovaný cíl a účinek, který obsahuje, tedy v projednávaném případě účinek vyrovnávacího cla.
72 Rada uplatňuje, že sporné nařízení neukládá vyrovnávací clo, ale odnímá podle článku 23 a čl. 27 odst. 3 písm. a) DVO celní koncesi, která byla udělena Rakouské republice podle této dohody. Nezakládá tedy porušení článku 26 dohody o EHP.
73 Komise tvrdí, že sporné nařízení nezavádí vyrovnávací clo, ale představuje ochranné opatření sui generis spočívající v odnětí celní koncese podle článku 113 Smlouvy o ES, opatření výslovně zamýšlené DVO v případě nerozhodnutého sporu ve věci pravidel o státních podporách obsažených v této dohodě.
– K údajnému porušení článku 62 dohody o EHP
74 Žalobkyně uplatňuje, že článek 62 dohody o EHP jasně uvádí, že pravomoc Společenství ve věci státních podpor je omezena na podpory poskytnuté jeho členskými státy. Domnívá se tudíž, že dne 1. ledna 1994 ztratilo Společenství svou pravomoc, pokud jde o podpory poskytované zeměmi ESVO. V důsledku toho je vstup v platnost sporného nařízení po tomto datu neslučitelný s článkem 62 dohody o EHP. Při uplatnění argumentu, podle kterého mohla přijmout sporné nařízení jako ochranné opatření na základě článku 64 dohody o EHP, Rada uznala, že nedodržela postup stanovený tímto článkem.
75 Rada nejprve podotýká, že sporné nařízení nebylo přijato podle dohody o EHP, ale podle DVO. Dále, neprohlásilo podporu za neplatnou nebo za neslučitelnou s fungováním dohody o EHP, což by mohl učinit pouze Kontrolní úřad ESVO. V kontextu dohody o EHP bylo ochranné opatření přijaté Radou slučitelné s článkem 64 této dohody.
– K údajnému porušení závazku podle mezinárodního práva veřejného nemařit předmět a účel smlouvy před jejím vstupem v platnost
76 Žalobkyně připomíná, že článek 18 Vídeňské úmluvy o smluvním právu ze dne 23. května 1969 (Sbírka smluv OSN, svazek 788, s. 354, dále jen „Vídeňská úmluva I“), jakož i článek 18 Vídeňské úmluvy o smluvním právu mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezi mezinárodními organizacemi ze dne 21. března 1986 (Dokumenty Valného shromáždění OSN A/Conf. 129/15 ze dne 20. března 1986, dále jen „Vídeňská úmluva II“) zakazují každému státu nebo mezinárodní organizaci, aby obcházely závazný charakter mezinárodních dohod akty přijatými těsně před vstupem v platnost dohody, které by byly neslučitelné se zásadními zásadami této dohody. Vysvětluje, že tato ustanovení konkrétněji stanoví, že během období mezi podpisem mezinárodní dohody a jejím vstupem v platnost, je stát „povinen zdržet se jednání, které by mohlo mařit předmět nebo účel [této dohody]“.
77 Je obecně přijato, že Vídeňská úmluva I kodifikuje určitá všeobecně závazná pravidla mezinárodního zvykového práva, a že je tedy Společenství těmito pravidly kodifikovanými úmluvou vázáno. To je potvrzeno skutečností, že se Soudní dvůr již několikrát odvolal na ustanovení úmluvy při svém výkladu mezinárodních dohod uzavřených mezi Společenstvím, včetně DVO (viz zejména výše uvedený posudek 1/91, bod 14, a rozsudek Soudního dvora ze dne 1. července 1993, Metalsa, C‑312/91, Recueil, s. I‑3751, bod 12).
78 Mimoto článek 18 Vídeňské úmluvy I a článek 18 Vídeňské úmluvy II jsou výrazem obecné zásady ochrany legitimního očekávání v mezinárodním právu veřejném, zásady, na základě které může být subjekt mezinárodního práva za určitých podmínek vázán očekáváním vytvořeným jeho akty u ostatních subjektů mezinárodního práva.
79 Žalobkyně odmítá argument Rady, podle kterého článek 18 Vídeňské úmluvy I nemůže přiznávat jednotlivcům práva, kterých by se mohli dovolávat před Soudem. Zaprvé, argument vycházející z neexistence přímého účinku není v řízeních zahájených na základě článku 173 Smlouvy o ES relevantní. Mezinárodní dohody jsou nedílnou součástí právního řádu Společenství a je věcí orgánů Společenství, včetně Soudního dvora a Soudu, aby zajistily jeho dodržování (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 10. července 1984, STS v. Komise, 126/83, Recueil, s. 2769, ze dne 22. června 1989, Fediol v. Komise, 70/87, Recueil, s. 1781, bod 20, ze dne 7. května 1991, Nakajima v. Rada, C‑69/89, Recueil, s. I‑2069, bod 31, jakož i stanovisko generálního advokáta Lenze předcházející uvedenému rozsudku, bod 53, a stanovisko generálního advokáta Gulmana předcházející rozsudku ze dne 5. října 1994, Německo v. Rada, C‑280/93, Recueil, s. I‑4973, body 135 a 137). Zadruhé článek 18 Vídeňské úmluvy I obsahuje jednoznačný a bezpodmínečný zákaz aktů, které jsou neslučitelné s předmětem a účelem mezinárodní dohody.
80 Z toho vyplývá, že mezi datem podpisu a datem vstupu dohody o EHP v platnost bylo Společenství povinno nepřijímat opatření, která by mohla ohrozit uskutečnění předmětu a účelu dohody. Tato povinnost byla ještě významnější po ratifikaci dohody všemi smluvními stranami.
81 V tomto ohledu žalobkyně podotýká, že proces ratifikace skončil dne 13. prosince 1993, když Rada a Komise společně přijaly rozhodnutí 94/1 a když ověřené kopie ratifikačních listin, jakož i informační oznámení, podle kterého dohoda vstoupí v platnost dne 1. ledna 1994, byly předány smluvním stranám. V okamžiku, kdy sporné nařízení bylo přijato, tedy 20. prosince 1993, si tedy Rada musela být vědoma, že dohoda o EHP vstoupí v platnost o několik dnů později. Jelikož jedním z prvořadých předmětů dohody o EHP bylo zrušení cel mezi smluvními stranami, Společenství ohrozilo uskutečnění předmětu a účelu dohody o EHP tím, že přijalo sporné nařízení po skončení ratifikačního období.
82 Rakouská republika tvrdí, že tím, že Rada přijala sporné nařízení před vstupem v platnost dohody o EHP, ale poté, co byla dohoda o EHP ratifikována všemi smluvními stranami, porušila práva Rakouské republiky, jakož i práva jejích státních příslušníků. Rada jednala v rozporu s obecnou zásadou obecného práva členských států, a sice povinností vzájemné dobré víry mezi smluvními stranami před vstupem v platnost dohody, zásadou mezinárodního práva veřejného uznanou článkem 18 Vídeňské úmluvy I.
83 Mimoto s odkazem na italské, německé, belgické, španělské a britské právo Rakouská republika uplatňuje, že existuje rovněž obecná právní zásada společná právním systémům členských států, podle které strana smlouvy obsahující povinnosti musí jednat v dobré víře, aby ochránila zájmy ostatních stran nebo osob, na které se smlouva vztahuje, po období, během kterého je přerušeno plnění smlouvy. Tato zásada doplňuje zásadu ochrany legitimního očekávání. Měla by být tedy Soudem povýšena na obecnou zásadu práva Společenství. Tato zásada byla přitom rovněž porušena v návaznosti na přijetí sporného nařízení. Rakouská republika se domnívá, že žalobkyně, jakožto subjekt požívající práva z dohody o EHP, musí mít možnost se této zásady dovolávat.
84 Rada nepopírá tvrzení žalobkyně, podle kterého článek 18 Vídeňské úmluvy I a článek 18 Vídeňské úmluvy II kodifikují pravidla mezinárodního zvykového práva, kterými je Společenství vázáno.
85 Tvrdí nicméně, že zaprvé tato pravidla neporušila, protože sporné nařízení je plně slučitelné s dohodou o EHP. Neexistuje tedy akt, který mařil předmět nebo účel dohody, a nedošlo ani k porušení legitimního očekávání Rakouské republiky.
86 Zadruhé tvrdí, že pravidla, kterých se dovolává žalobkyně, spadají do smluvního práva, oblasti mezinárodního práva, která se týká pouze práv suverénních států a mezinárodních organizací, jakož i vztahů mezi nimi. Takováto pravidla nepřiznávají jednotlivcům práva, kterých by se mohli dovolat před Soudem. Mimoto dané ustanovení není dostatečně přesné, aby bylo přímo použitelné, což ještě více podporuje zásadu ochrany legitimního očekávání.
Závěry Soudu
87 V rámci žaloby na neplatnost podle článku 173 Smlouvy musí být legalita napadeného aktu posuzována v závislosti na skutkových a právních okolnostech existujících k datu, kdy byl akt přijat (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 7. února 1979, Francie v. Komise, 15/76 a 16/76, Recueil, s. 321, bod 7, a Soudu ze dne 22. října 1996, SNCF a British Railways v. Komise, T‑79/95 a T‑80/95, Recueil, s. II‑1491, bod 48).
88 Je tedy třeba odmítnout argument žalobkyně, podle kterého musí být legalita sporného nařízení posuzována v okamžiku jeho vstupu v platnost.
89 Žalobkyně krom toho tvrdí, že dohoda o EHP patří mezi skutkové a právní okolnosti existující v okamžiku, kdy bylo dne 20. prosince 1993 přijato sporné nařízení, a že přijetím sporného nařízení několik dnů před vstupem v platnost dohody o EHP porušila Rada zásadu mezinárodního práva veřejného, zvanou „zásada dobré víry“, podle které jsou strany, které podepsaly mezinárodní dohodu, povinny zdržet se v očekávání vstupu dohody v platnost jednání, které by mohlo mařit předmět nebo účel této dohody.
90 V tomto ohledu je namístě nejprve poznamenat, že zásada dobré víry je pravidlem mezinárodního zvykového práva, jehož existence byla uznána Mezinárodním soudním dvorem (viz rozsudek ze dne 25. května 1926, Intérêts allemands en Haute‑Silésie polonaise, MSD, řada A, č. 7, s. 30 a 39), a že v důsledku je jí Společenství vázáno.
91 Tato zásada je kodifikována článkem 18 Vídeňské úmluvy I, který stanoví:
„Stát je povinen zdržet se jednání, které by mohlo mařit předmět a účel smlouvy, jestliže:
a) podepsal smlouvu nebo vyměnil listiny tvořící smlouvu s výhradou ratifikace, přijetí nebo schválení, dokud jasně neprojevil úmysl, že se nehodlá stát její smluvní stranou, nebo
b) v období, které předchází vstupu smlouvy v platnost, vyjádřil svůj souhlas s tím, že bude vázán smlouvou, a to za podmínky, že vstup smlouvy v platnost není nepřiměřeně oddalován.“
92 V projednávaném případě bylo sporné nařízení přijato Radou dne 20. prosince 1993, tedy sedm dnů poté, kdy Společenství jako poslední smluvní strany schválily dohodu o EHP a uložily své schvalovací listiny (viz výše bod 23). Za těchto podmínek již od 13. prosince 1993 bylo datum vstupu platnosti dohody o EHP Společenství známo. Z článku 129 odst. 3 dohody o EHP, nahrazeného článkem 6 protokolu o úpravě, a z čl. 1 odst. 1 a čl. 22 odst. 3 protokolu o úpravě totiž vyplývá, že tato dohoda měla vstoupit v platnost první den měsíce následujícího po posledním oznámení o jejím schválení nebo ratifikaci.
93 Je namístě dále poznamenat, že zásadě dobré víry odpovídá v mezinárodním právu veřejném zásada ochrany legitimního očekávání, která je podle judikatury součástí právního řádu Společenství (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 3. května 1978, Töpfer v. Komise, 112/77, Recueil, s. 1019, bod 19). Právo dovolávat se zásady legitimního očekávání má každý hospodářský subjekt, u kterého založil orgán podložené naděje (viz zejména rozsudek Soudu ze dne 13. července 1995, O’Dwyer a další v. Rada, T‑466/93, T‑469/93, T‑473/93, T‑474/93 a T‑477/93, Recueil, s. II‑2071, bod 48).
94 V situaci, kdy Společenství uložilo své listiny o schválení mezinárodní dohody a kdy je datum vstupu v platnost této dohody známé, se hospodářské subjekty mohou dovolávat zásady ochrany legitimního očekávání, aby zabránily tomu, aby orgány přijaly v období, které předchází vstupu v platnost této mezinárodní dohody, jakýkoli akt neslučitelný s ustanoveními této dohody, která má pro ně po jejím vstupu v platnost přímý účinek.
95 Žalobkyně má tedy právo domáhat se přezkumu legality sporného nařízení ve vztahu k ustanovením dohody o EHP, které mají po vstupu dohody v platnost přímý účinek.
96 Nicméně před zohledněním jednotlivých argumentů předložených žalobkyní v tomto bodě je třeba jednak ověřit, zda a v jaké míře nahrazují ustanovení dohody o EHP ustanovení DVO, a jednak, zda se dohoda o EHP použije na výrobky, o které jde v projednávané věci.
97 Je namístě podotknout, že DVO, která byla použitelná v rozhodné době z hlediska skutkového stavu a na základě které bylo sporné nařízení přijato, nebyla vypovězena ani pozastavena v okamžiku vstupu dohody o EHP v platnost. Z článku 120 dohody o EHP však vyplývá, že uplatňování ustanovení dohody je nadřazeno uplatňování ustanovení DVO „v rozsahu, v němž dohoda o EHP upravuje stejný předmět“. Ustanovení dohody o EHP dotčená v projednávané věci přitom upravují stejný předmět jako relevantní články DVO. Článek 10 dohody o EHP upravuje stejný předmět jako články 3 a 6 DVO, tedy dovozní cla a poplatky s rovnocenným účinkem. Článek 61 dohody o EHP vztahující se ke státním podporám je specifičtější a má stejnou působnost jako čl. 23 odst. 1 písm. iii) DVO; je téměř totožný s článkem 92 Smlouvy o ES. Mimoto v příloze XV dohody o EHP jsou převzata zvláštní ustanovení použitelná na státní podpory uvnitř Společenství. Pokud jde o postupy upravené čl. 27 odst. 2 a 3 písm. a) DVO, je třeba připomenout, že v souladu s článkem 108 dohody o EHP státy ESVO zřídí Kontrolní úřad ESVO a Soud ESVO. Tyto dva orgány jsou vybaveny zejména v oblastech hospodářské soutěže a státních podpor pravomocemi a postupy obdobnými těm, které existují ve Společenství v těchto oblastech. Rozdělení pravomocí a spolupráce mezi Kontrolním úřadem ESVO a Komisí v oblasti státních podpor je upraveno článkem 62 dohody o EHP. Z toho vyplývá, že po vstupu v platnost dohody o EHP je uplatňování těchto ustanovení dohody nadřazeno uplatňování dotčených ustanovení DVO.
98 V tomto kontextu a aniž by rozhodl o slučitelnosti podpory poskytnuté Rakouskou republikou s DVO nebo dohodou o EHP, Soud poznamenává, že Rada ukončila postup upravený ustanoveními DVO, které se týkají státních podpor, před přijetím sporného nařízení. Jak však vyplývá z předchozího bodu, po vstupu dohody o EHP v platnost je uplatňování ustanovení této dohody týkajících se státních podpor nadřazeno uplatňování odpovídajících ustanovení DVO. V tomto směru dohoda o EHP obsahuje svá vlastní pravidla a postupy umožňující smluvním stranám vyloučit státní podpory neslučitelné s fungováním dohody.
99 Pokud jde o to, zda se dohoda použije na výrobky, kterých se týká sporné nařízení, není sporné, že tyto výrobky pocházejí od smluvních stran dohody o EHP a že spadají do kapitoly 25 až 97 harmonizovaného systému popisu a číselného označení zboží. Podle svého čl. 8 odst. 2 a 3 písm. a) se tedy dohoda o EHP od svého vstupu v platnost na tyto výrobky použije.
100 Zadruhé je třeba přezkoumat, zda po vstupu dohody o EHP v platnost může mít její článek 10 přímý účinek.
101 Z článku 228 odst. 7 Smlouvy o ES vyplývá, že mezinárodní dohody uzavřené Společenstvím v souladu se Smlouvou jsou závazné pro orgány i pro členské státy. Podle ustálené judikatury jsou ustanovení takovéto dohody od jejího vstupu v platnost nedílnou součástí právního řádu Společenství (viz výše uvedený rozsudek Haegeman, bod 5). Rovněž podle ustálené judikatury mohou ustanovení takovéto dohody mít přímý účinek, jestliže jsou bezpodmínečná a dostatečně přesná (viz například rozsudky Soudního dvora ze dne 5. února 1976, Bresciani, 87/75, Recueil, s. 129, bod 25, a ze dne 26. října 1982, Kupferberg, 104/81, Recueil, s. 3641, bod 23).
102 V tomto ohledu Soud poznamenává, že z žádné části spisu nevyplývá, že by dohoda o EHP uzavřená Společenstvím na základě článku 238 Smlouvy o ES nebyla uzavřena v souladu se Smlouvou. Z toho vyplývá, že od vstupu dohody v platnost dne 1. ledna 1994 jsou ustanovení dohody nedílnou součástí právního řádu Společenství. Je rovněž namístě připomenout, že článek 10 dohody o EHP stanoví ve své první větě, že dovozní a vývozní cla a všechny poplatky s rovnocenným účinkem jsou mezi smluvními stranami zakázány. Ve své druhé větě stejný článek upřesňuje, že aniž by byly dotčeny podmínky stanovené v protokolu 5 dohody, tento zákaz se vztahuje také na cla fiskální povahy. Je třeba konstatovat, že článek 10 tak stanoví bezpodmínečné a přesné pravidlo, doprovázené jedinou výjimkou, která je sama o sobě bezpodmínečná a přesná. Z toho plyne, že od vstupu dohody o EHP v platnost má tento článek přímý účinek.
103 Zatřetí, je třeba ověřit, zda sporné nařízení tím, že stanoví opětovné zavedení 4,9% cla, porušuje článek 10 dohody o EHP.
104 Článek 6 dohody o EHP stanoví:
„Aniž je dotčen další vývoj judikatury, jsou ustanovení této dohody v míře, v jaké jsou v podstatě totožná s odpovídajícími pravidly Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství a Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli a s akty přijatými na základě těchto dvou smluv, při svém provádění a uplatňování vykládána v souladu se související judikaturou Soudního dvora Evropských společenství vydanou přede dnem podpisu této dohody.“
105 Rada uplatňuje, že bez ohledu na toto ustanovení nesmí být článek 10 dohody o EHP vykládán stejným způsobem jako odpovídající ustanovení Smlouvy o ES, neboť mezi Smlouvou o ES a dohodou o EHP existují významné rozdíly (viz bod 62 výše).
106 Tento argument nemůže být přijat. Z judikatury totiž vyplývá, že ke stanovení, zda výklad jednoho ustanovení uvedeného ve Smlouvě o ES musí být rozšířen na totožné ustanovení, které je v takové dohodě, jako je dohoda o EHP, je namístě zanalyzovat toto ustanovení ve světle jak předmětu a účelu dohody, tak jejího kontextu (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 9. února 1982, Polydor, 270/80, Recueil, s. 329, bod 8, a ze dne 16. července 1992, Legros a další, C‑163/90, Recueil, s. I‑4625, bod 23). Podle jejího čl. 1 odst. 1 je cílem dohody o EHP podpořit trvalé a vyvážené posilování hospodářských a obchodních vztahů mezi smluvními stranami za rovných podmínek hospodářské soutěže a dodržování těchto pravidel za účelem vytvoření stejnorodého EHP. Za tímto účelem se smluvní strany rozhodly vyloučit překážky pro téměř celý jejich obchod ve shodě s ustanoveními GATT o zavedení zóny volného obchodu.
107 V tomto kontextu zahrnuje dohoda o EHP posílenou integraci, jejíž cíle překračují cíle pouhé dohody o volném obchodu. Z čl. 1 odst. 2 tak vyplývá, že EHP zahrnuje zejména volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, jakož i zavedení režimu, který zajistí, že nebude narušována hospodářská soutěž a že budou stejně dodržována související pravidla. Pravidla použitelná ve vztazích mezi smluvními stranami v oblastech upravených dohodou jsou v podstatě pravidly odpovídajícími ustanovením Smlouvy o ES a ESUO a aktů přijatých k provedení těchto smluv. Účelem dohody o EHP je rovněž rozšířit na EHP právo Společenství v oblastech upravených dohodou podle toho, jak se vytváří, rozvíjí nebo mění, a k tomuto účinku je stanoven rozhodovací postup. Dohoda také stanoví, že státy ESVO zřídí kontrolní úřad, Kontrolní úřad ESVO, který bude mít rovnocenné pravomoci a podobné funkce jako ty, které vykonává Komise, jakož i soudní orgán, Soud ESVO. Článek 109 dohody o EHP upřesňuje, že Kontrolní úřad ESVO na jedné straně a Komise ES, která jedná v souladu se Smlouvou o založení Evropského hospodářského společenství, Smlouvou o založení Evropského společenství uhlí a oceli a s touto dohodou, na druhé straně dohlížejí na dodržování povinností vyplývajících z dohody o EHP. Z článku 108 odst. 2 dohody o EHP, jakož i z dohody mezi státy ESVO ze dne 2. května 1992 o zřízení kontrolního úřadu a soudu (Úř. věst. 1994, L 344, s. 1, dále jen „kontrolní dohoda ESVO“) vyplývá, že Soud ESVO má stejné pravomoci, jako jsou pravomoci Soudního dvora a Soudu.
108 Zřízením Kontrolního úřadu ESVO a Soudu ESVO s pravomocemi podobnými těm, které má Komise a Soudní dvůr, byl vytvořen systém o dvou pilířích, ve kterém Kontrolní úřad ESVO a Soud ESVO dohlíží nad prováděním dohody státy ESVO, zatímco Komise, Soudní dvůr a Soud dohlíží nad jejím prováděním ze strany Společenství. Tento systém je posílen velkým počtem prvků, jejichž předmětem je zajistit jejich stejnorodost. Mezi těmito prvky figurují, vedle podobnosti znění různých ustanovení dohody a Smlouvy o ES a ESUO, čtvrtý a patnáctý bod odůvodnění preambule a článek 6 dohody o EHP, a zejména článek 3 kontrolní dohody ESVO. Zejména podle čtvrtého bodu odůvodnění preambule je cílem smluvních stran „vytvořit dynamický a stejnorodý Evropský hospodářský prostor, založený na společných pravidlech a rovných podmínkách hospodářské soutěže, vybavený přiměřenými prostředky nezbytnými pro jeho zavedení včetně soudních prostředků a založený na rovnosti, vzájemnosti a obecné rovnováze výhod, práv a povinností smluvních stran“. Patnáctý bod odůvodnění preambule doplněný smluvními stranami poté, co Soudní dvůr ve svém výše uvedeném posudku 1/9 konstatoval, že soudní systém první verze dohody, předvídající Soud ESVO, je neslučitelný se Smlouvou o EHS, dále upřesňuje, že „při plném ohledu na nezávislost soudů je cílem smluvních stran dospět ke shodnému výkladu a uplatňování této dohody a těch právních předpisů Společenství, které jsou do této dohody v zásadě převzaty, a dospět ke stejnému zacházení s jednotlivci a hospodářskými subjekty, pokud jde o čtyři svobody a podmínky hospodářské soutěže“. Jak Soud připomněl v bodě 104 výše, článek 6 dohody o EHP stanoví, že ustanovení dohody v míře, v jaké jsou v podstatě totožná s odpovídajícími pravidly Společenství, jsou při svém provádění a uplatňování vykládána v souladu se související judikaturou Soudního dvora a Soudu vydanou přede dnem podpisu této dohody. Konečně z čl. 3 odst. 2 kontrolní dohody ESVO vyplývá, že Kontrolní úřad ESVO a Soud ESVO berou při výkladu a používání dohody o EHP řádně na zřetel zásady stanovené související judikaturou Soudního dvora a Soudu vydanou po podpisu dohody o EHP (viz rozsudky Soudu ESVO, Restamark, uvedený výše, body 24, 33 a 34, a ze dne 21. března 1995, Scottish Salmon Growers Association v. Kontrolní úřad ESVO, E‑2/94, Report of the EFTA Court, 1. ledna 1994 až 30. června 1995, s. 59, body 11 a 13).
109 V rozporu s tím, co tvrdí Rada, význam cíle smluvních stran vytvořit dynamický a stejnorodý EHP pro výklad a používání dohody nebyl narušen Soudním dvorem v jeho výše uvedeném posudku 1/91. Jestliže Soudní dvůr konstatoval, že cíl stejnorodosti ve výkladu a používání práva v EHP naráží na rozdíly existující mezi účely a kontextem dohody na straně jedné a práva společenství na straně druhé, bylo toto zjištění učiněno v rámci přezkumu soudního systému zamýšleného dohodou o EHP za účelem zjištění, zda tento systém může narušit autonomii právního řádu Společenství při sledování cílů, které jsou mu vlastní, a ne v rámci přezkumu konkrétního případu, pro který je třeba určit, zda ustanovení dohody o EHP, které je v podstatě totožné s ustanovením práva Společenství, musí být vykládáno podle judikatury Soudního dvora a Soudu.
110 Z těchto zjištění vyplývá, že článek 6 dohody o EHP musí být vykládán v tom smyslu, že je-li ustanovení dohody o EHP je v podstatě totožné s odpovídajícími pravidly Smlouvy o ES a ESUO a aktů přijatých k provedení těchto dvou smluv, musí být vykládáno v souladu se související judikaturou Soudního dvora a Soudu vydanou přede dnem podpisu dohody o EHP.
111 Soud konstatuje dále, že článek 10 dohody o EHP je v podstatě identický s články 12, 13, 16 a 17 smlouvy o ES, která od konce přechodného období zakazuje dovozní a vývozní cla, jakož i veškeré dávky rovnocenného účinku mezi členskými státy. Tedy podle článku 6 dohody o EHP, článek 10 musí být vykládán v souladu se související judikaturou Soudního dvora a Soudu vydanou přede dnem podpisu dohody.
112 V tomto bodě je třeba zaprvé odmítnout argument Komise směřující k uplatnění, že, jelikož z článku 10 dohody o EHP vyplývá, že cla fiskální povahy nejsou považována za automaticky spadající pod pojem dovozní a vývozní cla a poplatky s rovnocenným účinkem, tento článek a odpovídající ustanovení Smlouvy o ES nejsou v podstatě totožné. Stačí totiž připomenout, že Smlouva o ES obsahuje jedno odpovídající ustanovení, a sice článek 17 Smlouvy, který upřesňuje, že zákazy v článku 9 Smlouvy se uplatní, i když cla mají fiskální povahu, a jehož předmětem je zabránit tomu, aby byl obcházen zákaz dovozních a vývozních cel, jakož i všech poplatků s rovnocenným účinkem (viz výše uvedený rozsudek Sociaal Fonds voor Diamantarbeiders, body 8 a 9).
113 Zadruhé, na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, výklad článku 10 dohody o EHP navržený žalobkyní neznemožňuje použití článku 64 dohody o EHP. V oblasti státních podpor totiž toto posledně uvedené ustanovení opravňuje za určitých podmínek příslušný orgán smluvní strany dotčené narušením hospodářské soutěže, aby přijal opatření mající vyrovnat účinky narušení. Jelikož článek 64 představuje odchylku od ostatních ustanovení dohody o EHP, může být tedy použit navzdory ostatním ustanovením dohody. Nicméně před přijetím opatření je třeba, aby byl ukončen postup upravený článkem 64 dohody o EHP a aby byly splněny podmínky, které stanoví.
114 Zatřetí, různá ochranná ustanovení dohody o EHP umožňující smluvním stranám, aby se odchýlily od jejích ustanovení, mohou být využita pouze za určitých okolností a zpravidla po kontradiktorním přezkoumání smíšeným výborem EHP. Mimo specifické situace, které mohou mít za následek jejich použití, nemají tato ustanovení žádný dopad na cíl, který sleduje článek 10 v rámci dohody o EHP, ani v důsledku toho na výklad uvedeného článku. Tento závěr je zejména podepřen skutečností, že až do vstupu smlouvy o Evropské unii v platnost umožňoval článek 115 Smlouvy o EHS členským státům, aby v případě naléhavosti během přechodného období samy přijaly nezbytná opatření, a že, jak to správně poznamenala žalobkyně, ve výše uvedeném rozsudku Sociaal fonds voor de Diamantarbeiders Soudní dvůr právě prohlásil za protiprávní peněžní dávky vybrané během přechodného období.
115 Začtvrté, argument Komise směřující k uplatnění, že článek 26 dohody o EHP by nebyl nezbytný, kdyby článek 10 musel být vykládán podle judikatury Soudního dvora, musí být rovněž odmítnut. Článek 26 dohody o EHP totiž stanoví, že nestanoví‑li dohoda o EHP jinak, neuplatňují se ve vztazích mezi smluvními stranami antidumpingová opatření, vyrovnávací cla a opatření na ochranu proti nedovoleným obchodním praktikám třetích zemí. Protokol 13 dohody první pododstavec stanoví, že použití článku 26 je omezeno na oblasti podléhající ustanovením dohody, pro které je acquis communautaire do dohody plně promítnuto. Z druhého pododstavce stejného protokolu vyplývá, že článek 26 se nepoužije v situacích, kdy smluvní strana zavede opatření týkající se třetích zemí, která mají zabránit tomu, aby nebyla obcházena antidumpingová opatření, vyrovnávací poplatky a opatření na ochranu proti nedovoleným obchodním praktikám třetích zemí.
116 Článek 26 ve spojení s protokolem 13 dohody musí být tedy vykládán v tom smyslu, že upravuje situace, ve kterých mohou být antidumpingová opatření, vyrovnávací cla a opatření na ochranu proti nedovoleným obchodním praktikám třetích zemí zavedena smluvními stranami mezi sebou bez ohledu na ostatní ustanovení dohody o EHP. Navíc, článek 26 se netýká pouze opatření přijatých ve formě cel, ale rovněž všech ostatních opatření nezávisle na jejich formě, včetně závazků přijatých rozhodnutími Komise ve věci dumpingu. V důsledku toho má článek 26 dohody o EHP svoje vlastní opodstatnění, nezávislé na opodstatnění článku 10 dohody o EHP.
117 Sporné nařízení nebylo ostatně přijato proto, aby bylo zabráněno tomu, že budou obcházena antidumpingová opatření, vyrovnávací cla a opatření na ochranu proti nedovoleným obchodním praktikám třetích zemí. Ostatně oblast státních podpor spadá pod články 61 až 64 dohody o EHP. Navíc veškeré acquis communautaire v této oblasti, zejména pokyny Společenství pro státní podpory v automobilovém sektoru (89/C 123/03, Úř. věst. C 123, 18. května 1989, s. 3), bylo do dohody promítnuto. Tudíž, aniž by bylo nutné rozhodnout o tom, zda opatření zavedená sporným nařízením musí být považována za vyrovnávací cla, tato opatření nemohou být povolena ani na základě článku 26 dohody o EHP.
118 Jen pro úplnost je namístě poznamenat, že pokud jde o dohody o volném obchodu se zeměmi ESVO, jejichž předmět je mnohem omezenější než dohoda o EHP, Soudní dvůr ve svém výše uvedeném rozsudku Legros a další (bod 26), který se týkal článku 6 dohody mezi Společenstvím a Švédským královstvím [nařízení Rady (EHS) č. 2838/72 ze dne 19. prosince 1972, kterým se uzavírá dohoda mezi Evropským hospodářským společenstvím a Švédským královstvím (Úř. věst. L 300, s. 96), týkající se poplatků s rovnocenným účinkem], rozhodl, že v rámci cíle směřujícího k vyloučení překážek obchodu má zrušení dovozních cel prvořadou úlohu, a že totéž platí pro zrušení poplatků s rovnocenným účinkem, které jsou podle judikatury Soudního dvora úzce spjaty s cly stricto sensu (viz zejména rozsudky Soudního dvora ze dne 13. prosince 1973, Sociaal Fonds voor de Diamantarbeiders, 37/73 a 38/73, Recueil, s. 1609, body 12 a 13, a ze dne 12. února 1992, Leplat, C‑260/90, Recueil, s. I‑643, bod 15). Soudní dvůr na základě toho došel k závěru, že dohoda o volném obchodu by byla zbavena svého užitečného účinku, jestliže by pojem poplatek s rovnocenným účinkem uvedený v jejím článku 6 musel být vykládán tak, že má omezenější působnost než tentýž výraz ve Smlouvě o EHS.
119 S ohledem na všechny tyto skutečnosti je tedy třeba přezkoumat, zda je sporné nařízení po vstupu dohody o EHP v platnost v rozporu s článkem 10 této dohody, vykládaným podle článku 6 v souladu se související judikaturou Soudního dvora a Soudu vydanou přede dnem podpisu dohody o EHP.
120 V tomto ohledu je namístě odmítnout argument Rady, podle kterého opatření zavedené sporným nařízením nezavádí clo, ale ochranné opatření sui generis, které jako takové nespadá pod článek 10 dohody o EHP. Podle svého vlastního názvu se totiž sporné nařízení týká „odnětí celních koncesí“. Mimoto jeho článek 1 stanoví, že „se opětovně zavádí clo ve výši 4,9 % na dovoz převodovek F15 pro vozidla vyrobená General Motors Austria“, a jeho dvacátý třetí bod odůvodnění poukazuje na „zavedení cel ve stejné výši jako je výše cel, která by byla použitelná, kdyby [DVO] nevstoupila v platnost“. Konečně, při jednání zástupce Rady v odpověď na otázku Soudu připustil, že kvalifikace opatření jakožto opatření je málo důležitá, protože jeho účinek je totožný bez ohledu na to, zda je kvalifikováno jako antidumpingové clo, vyrovnávací clo, odnětí celních koncesí, zavedení cla nebo jakožto ochranné opatření sui generis.
121 Je namístě dále připomenout, že podle ustálené judikatury „peněžní dávka, byť minimální, jednostranně uložená bez ohledu na její název nebo techniku, která postihuje tuzemské nebo zahraniční zboží z důvodu jeho přechodu přes hranice, představuje, pokud není clem v pravém slova smyslu, poplatek s rovnocenným účinkem ve smyslu článků 9 a 12 Smlouvy, i když není vybírána ve prospěch státu, nemá žádný diskriminační nebo ochranný účinek, a zatížený výrobek nekonkuruje výrobku tuzemskému“ (výše uvedený rozsudek ze dne 1. července 1969, Sociaal Fonds voor de Diamantarbeiders, bod 18).
122 Opatření zavedené sporným nařízením přitom představuje peněžní dávku jednostranně uloženou Společenstvím, která postihuje převodovky F15 z důvodu jejich přechodu přes hranice. Aniž by tedy bylo třeba stanovit, zda toto opatření musí být považováno za dovozní clo v pravém slova smyslu, je namístě konstatovat, že představuje přinejmenším poplatek s rovnocenným účinkem ve smyslu článku 10 dohody o EHP. Z toho vyplývá, že sporné nařízení bylo po vstupu dohody o EHP v platnost v rozporu s tímto článkem.
123 Z výše uvedeného vyplývá, že Rada tím, že přijala sporné nařízení v období, které předcházelo vstupu dohody o EHP v platnost, poté, co Společenství uložila své schvalovací listiny, porušila legitimní očekávání žalobkyně.
124 Navíc z judikatury vyplývá, že právní předpisy Společenství musí být jasné a jejich použití pro procesní subjekty předvídatelné. Zásada právní jistoty vyžaduje, aby jakýkoli akt orgánů mající právní účinky byl jasný, přesný a byl sdělen zúčastněnému tak, aby mohl s jistotou rozpoznat okamžik, od kterého tento akt existuje a začíná působit svými právními účinky. Tento požadavek právní jistoty existuje se zvláštní přísností, jestliže se jedná o akt způsobilý mít finanční důsledky, aby bylo zúčastněným umožněno přesně rozpoznat rozsah povinností, které jim ukládá (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 9. července 1981, Gondrand Frères a Garancini, 169/80, Recueil, s. 1931, bod 17, ze dne 22. února 1984, Kloppenburg, 70/83, Recueil, s. 1075, bod 11, a ze dne 15. prosince 1987, Irsko v. Komise, 325/85, Recueil, s. 5041, bod 18, a Soudu ze dne 7. února 1991, Tagaras v. Soudní dvůr, T‑18/89 a T‑24/89, Recueil, s. II‑53, bod 40).
125 Přijetím sporného nařízení dne 20. prosince 1993, v okamžiku, kdy Rada s jistotou věděla, že dohoda o EHP vstoupí v platnost dne 1. ledna 1994, Rada vědomě vytvořila situaci, ve které od ledna 1994 současně existují dvě vzájemně si odporující pravidla práva, a sice jednak sporné nařízení přímo použitelné ve vnitrostátních právních řádech, opětovně ukládající clo ve výši 4,9 % na dovoz převodovek F15 vyráběných žalobkyní, a jednak článek 10 dohody o EHP mající přímý účinek a zakazující dovozní cla a veškeré poplatky s rovnocenným účinkem. Sporné nařízení nemůže být tudíž kvalifikováno jako jasný právní předpis Společenství a jeho použití nelze pro procesní subjekty považovat za předvídatelné. Z toho plyne, že Rada rovněž porušila zásadu právní jistoty.
126 Ačkoliv tato dvě porušení obecných právních zásad musí být považována za sama o sobě dostatečně závažná, aby měla za následek zrušení sporného nařízení, je třeba pro doplnění stanovit, zda, jak to tvrdí žalobkyně, Rada úmyslně antidatovala číslo Úředního věstníku, ve kterém bylo uvedené nařízení zveřejněno.
127 Číslo Úředního věstníku, ve kterém bylo sporné nařízení zveřejněno, je označeno datem 31. prosince 1993. Podle jeho článku 2 nařízení vstupuje v platnost dnem svého zveřejnění v Úředním věstníku. Nicméně z písemných odpovědí Úřadu pro úřední tisky na otázky Soudu vyplývá, že Úřední věstník ze dne 31. prosince 1993 byl dán k dispozici veřejnosti v sídle Úřadu pro úřední tisky ve všech úředních jazycích Společenství až 11. ledna 1994 v 16 hodin 45 minut. Podle judikatury přitom jestliže existuje domněnka, že datum zveřejnění je skutečně datem, které je uvedeno na každém čísle Úředního věstníku, v případě opačného důkazu musí být brán zřetel na datum skutečného zveřejnění (viz výše uvedený rozsudek Racke, bod 15). Z toho vyplývá, že datem skutečného zveřejnění čísla daného Úředního věstníku v projednávaném případě je 11. leden 1994 a že nařízení vstoupilo v platnost až tohoto posledně uvedeného data.
128 Z písemností ve spise, dokumentů předložených Radou na žádost Soudu, jakož i z písemných odpovědí Rady a Úřadu pro úřední tisky na otázky Soudu ostatně vyplývá, že Rada zaslala sporné nařízení Úřadu pro úřední tisky dne 3. nebo 4. ledna 1994, že v doprovodném přípisu dala pokyn Úřadu pro úřední tisky, aby zveřejnil nařízení ve vydání Úředního věstníku z roku 1993, že tento pokyn byl potvrzen Radou při telefonickém hovoru Úřadu pro úřední tisky a že tento obdržel úplné nařízení faxem ze dne 6. ledna 1994.
129 Na jednání v odpověď na otázky Soudu Rada vysvětlila, že nikdy netvrdila, že sporné nařízení vstoupilo v platnost před svým zveřejněním. V rozhodné době správní orgány Rady, i když byly obeznámeny s judikaturou vztahující se k datu skutečného zveřejnění Úředního věstníku (viz výše bod 127), byly zvyklé dát Úřadu pro úřední tisky pokyn, aby zveřejnil akty přijaté v určitém roce ve vydání Úředního věstníku z téhož roku. Tato zvyklost byla nicméně od té doby změněna.
130 Soud však podotýká, aniž by rozhodl o legalitě této zvyklosti, která musí být označena přinejmenším za pochybnou, že v rozporu s touto zvyklostí bylo několik aktů přijatých Radou v prosinci 1993 zveřejněno ve vydání Úředního věstníku z roku 1993. Jedná se zejména o rozhodnutí 94/1 a 94/2, přijatá dne 13. prosince 1994, ale zveřejněná v Úř. věst. 1994, L 1, označeném datem 3. ledna 1994, jakož i o nařízení Rady (ES) č. 5/94 ze dne 22. prosince 1993 o pozastavení antidumpingových opatření uplatňovaných na země ESVO, zveřejněné v Úř. věst. 1994, L 3, označeném datem 5. ledna 1994.
131 Z výše uvedeného vyplývá, že Rada úmyslně antidatovala číslo Úředního věstníku, ve kterém bylo zveřejněno sporné nařízení.
132 Tímto jednáním rovněž porušila zásadu právní jistoty, která podle judikatury připomenuté v bodě 124 výše vyžaduje, aby jakýkoli akt orgánů mající právní účinky byl nejen jasný a přesný, ale rovněž aby byl sdělen zúčastněnému tak, aby mohl s jistotou rozpoznat okamžik, od kterého tento akt existuje a začíná působit svými právními účinky.
133 Jednání správních orgánů Rady musí být považováno za zvláště závažné, protože je v rozporu s formálními pokyny danými samotnou Radou Úřadu pro úřední tisky, které „mají zajistit, že datum zveřejnění uvedené na každém čísle Úředního věstníku odpovídá datu, ke kterému je toto číslo skutečně k dispozici veřejnosti ve všech jazycích uvedeného Úřadu“ (viz výše uvedený rozsudek Racke, bod 15). Mimoto jak správně upozornila žalobkyně, právní rámec, který existoval dne 31. prosince 1993, byl odlišný od rámce po 1. lednu 1994, datu vstupu dohody o EHP v platnost.
134 Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že první žalobní důvod a druhá část druhého žalobního důvodu jsou opodstatněné.
135 Za těchto podmínek musí být sporné nařízení zrušeno, aniž by bylo nezbytné rozhodnout o ostatních argumentech a žalobních důvodech předložených žalobkyní.
K nákladům řízení
136 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Rada neměla ve věci úspěch, je namístě rozhodnout, že posledně uvedená ponese kromě vlastních nákladů řízení i náklady řízení vynaložené žalobkyní.
137 Článek 87 odst. 4 jednacího řádu stanoví, že orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady. Komise tedy ponese vlastní náklady řízení.
138 Vedlejší účastenství Rakouské republiky bylo povoleno nikoli podle čl. 37 druhého pododstavce Statutu (ES) Soudního dvora, ale v souladu se závazkem Společenství, který je obsažen v prohlášení „o právech států ESVO před Soudním dvorem ES“, připojeném k dohodě o EHP, jež má poskytnout státům ESVO a Kontrolnímu úřadu ESVO možnost vstoupit do řízení před Soudním dvorem jako vedlejší účastník podle článku 37 Statutu Soudního dvora, „aby byla posílena soudní stejnorodost uvnitř EHP“ (viz usnesení Soudu ze dne 20. října 1994, Opel Austria v. Rada, T‑115/94, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí). Toto prohlášení musí být vykládáno v tom smyslu, že se Společenství zavázalo poskytnout státům ESVO a Kontrolnímu úřadu ESVO stejnou možnost vstoupit do řízení jako vedlejší účastník, jako mají členské státy a orgány Společenství. Z toho vyplývá, že musí požívat stejná práva a mít stejné povinnosti. Článek 87 odst. 4 jednacího řádu přitom stanoví, že členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady. Za těchto podmínek ponese Rakouská republika vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
SOUD (čtvrtý senát)
rozhodl takto:
1) Nařízení Rady (ES) č. 3697/93 ze dne 20. prosince 1993 o odnětí celních koncesí v souladu s čl. 23 odst. 2 a čl. 27 odst. 3 písm. a) dohody o volném obchodu uzavřené mezi Společenstvím a Rakouskem (General Motors Austria) se zrušuje.
2) Rada ponese vlastní náklady řízení, jakož i náklady řízení žalobkyně.
3) Komise a Rakouská republika ponesou vlastní náklady řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 22. ledna 1997.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |