Věc T-411/07 R
Aer Lingus Group plc
v.
Komise Evropských společenství
„Předběžné opatření – Kontrola spojování – Rozhodnutí prohlašující spojení za neslučitelné se společným trhem – Článek 8 odst. 4 a 5 nařízení (ES) č. 139/2004 – Návrh na odklad vykonatelnosti a na nařízení předběžných opatření – Opatření neslučitelné s rozdělením pravomocí mezi orgány – Pravomoci Komise – Předběžná opatření určená vedlejšímu účastníkovi – Návrh na odklad vykonatelnosti – Přípustnost – Neexistence fumus boni juris – Neexistence naléhavosti – Neexistence vážné a nenapravitelné újmy – Vznik škody závisející na budoucích a nejistých událostech – Nedostatečné odůvodnění – Zvážení všech dotčených zájmů“
Shrnutí usnesení
1. Předběžné opatření – Odklad vykonatelnosti – Předběžná opatření – Podmínky nařízení – Předběžná povaha opatření
(Články 242 ES a 243 ES; jednací řád Soudu, čl. 104 odst. 2)
2. Předběžné opatření – Odklad vykonatelnosti – Podmínky nařízení – Zájem navrhovatele na dosažení požadovaného odkladu
(Článek 242 ES; jednací řád Soudu, čl. 104 odst. 2)
3. Předběžné opatření – Předběžná opatření – Opatření neslučitelná s rozdělením pravomocí mezi orgány
(Články 233 ES a 243 ES; nařízení Rady č. 139/2004, čl. 8 odst. 4 a 5)
4. Předběžné opatření – Podmínky přípustnosti – Návrh – Formální požadavky
(Článek 243 ES; jednací řád Soudu, čl. 104 odst. 2)
5. Předběžné opatření – Pravomoc soudce příslušného k rozhodování o předběžných opatřeních – Vydání příkazů určených třetím osobám – Meze
(Art. 243 CE)
6. Hospodářská soutěž – Spojování podniků – Pravomoc Komise – Přijetí opatření proti stranám zakázaného spojení – Podmínky – Uskutečnění spojení
(Články 81 ES a 82 ES; nařízení Rady č. 1/2003, čl. 7 odst. 1, a nařízení Rady č. 139/2004, články 3 a 7 a čl. 8 odst. 4 a 5)
7. Předběžné opatření – Odklad vykonatelnosti – Předběžná opatření – Podmínky nařízení – Naléhavost – Vážná a nenapravitelná újma
(Články 242 ES a 243 ES; jednací řád Soudu, čl. 104 odst. 2)
1. Podle čl. 107 odst. 4 jednacího řádu Soudu má usnesení nařizující předběžná opatření pouze předběžnou povahu a nikterak nepředjímá rozhodnutí Soudu v hlavním řízení. Z toho vyplývá, že doba trvání účinků takového opatření v zásadě nemůže přesahovat trvání hlavního řízení.
(viz bod 45)
2. U zamítavého správního rozhodnutí si nelze představit návrh na odklad vykonatelnosti, protože takový odklad nemůže vést k žádné změně postavení navrhovatele. Takový návrh, vzhledem k tomu, že nemá pro navrhovatele žádný význam, musí být zamítnut, s výhradou rozsahu, v němž by odklad vykonatelnosti mohl být nezbytný pro přijetí dalších opatření požadovaných navrhovatelem, pokud je bude soudce rozhodující o předběžném opatření považovat za přípustná a opodstatněná.
(viz body 46–48)
3. Soudce rozhodující o návrhu na předběžné opatření v zásadě nemůže nařídit předběžné opatření, které – pokud by mělo být nařízeno – by představovalo zásah do výkonu pravomocí orgánu, neslučitelný s rozdělením pravomocí mezi orgány Společenství zamýšleným autory Smlouvy.
Tak je tomu v případě návrhu na předběžná opatření směřujícího k tomu, aby bylo Komisi nařízeno použít – při přijímání určitých opatření proti druhému účastníkovi zakázaného spojení – čl. 8 odst. 4 a 5 nařízení č. 139/2004 o kontrole spojování podniků určitým způsobem, a takový návrh musí být tedy odmítnut jako nepřípustný. Pokud by totiž bylo v rozsudku v hlavním řízení rozhodnuto, že Komise má pravomoc nařídit opatření uvedená v čl. 8 odst. 4 a 5 nařízení, přísluší Komisi, bude-li to považovat za vhodné v kontextu rozdělení kontrolních pravomocí udělených jí v oblasti spojování, přijmout nápravná opatření, která bude považovat za vhodná, a přijmout nezbytná opatření ke splnění povinností vyplývajících z rozsudku Soudního dvora v souladu s článkem 233 ES. V důsledku toho, pokud by soudce rozhodující o návrhu na předběžná opatření tomuto návrhu vyhověl, rovnalo by se to soudnímu příkazu adresovanému Komisi, aby dovodila určité přesné závěry ze zrušovacího rozsudku, a v důsledku toho nařízení opatření, které by překračovalo pravomoci soudce rozhodujícího ve věci samé. Nicméně podle systému rozdělení pravomocí založeného Smlouvou a nařízením přísluší Komisi, pokud to bude považovat za nezbytné v kontextu kontrolní pravomoci, která jí byla svěřena v oblasti spojování, a zejména na základě čl. 8 odst. 4 a 5 nařízení, přijmout opatření k obnovení předchozího stavu, která bude považovat za vhodná.
(viz body 49–51)
4. Návrh na předběžné opatření na základě článku 243 ES nemůže být neurčitý a nepřesný. Nicméně v případech, ve kterých obsah opatření požadovaných navrhovatelem je dostatečně jasný ze zbývající části návrhu, může soudce rozhodující o návrhu rozhodnout v tom smyslu, že návrh není svou povahou neurčitý a nepřesný, a tudíž jej může považovat za přípustný.
(viz body 52–53)
5. V oblasti předběžných opatření článek 243 ES jasně stanoví, že „Soudní dvůr může ve věcech, které mu byly předloženy, nařídit nezbytná předběžná opatření“. Takové obecné znění je zjevně určeno k zajištění dostatečných pravomocí pro soudce rozhodujícího o návrhu na nařízení předběžných opatření k nařízení jakéhokoliv opatření, které považuje za nezbytné pro zaručení plné účinnosti budoucího konečného rozhodnutí, za účelem zajištění, aby v právní ochraně zajišťované Soudním dvorem nebyla mezera.
Za účelem zajištění plné účinnosti článku 243 ES tedy nelze vyloučit, že soudce rozhodující o návrhu na předběžné opatření může uložit příkazy přímo třetím osobám, pokud to bude nezbytné, neboť jeho široké pravomoci jsou, pokud jde o dopad na práva a zájmy třetích osob, omezeny pouze v případech, kdy jsou tato práva a zájmy vážně dotčeny. Takto široká posuzovací pravomoc musí být v tomto ohledu vykonávána s řádným přihlédnutím k procesním právům adresátů předběžných opatření a účastníků řízení přímo dotčených předběžnými opatřeními, zejména k právu být vyslechnut. Při rozhodování o nařízení předběžných opatření požadovaných v tomto druhu věcí soudce rozhodující o návrhu krom toho řádně posoudí sílu případu fumus boni juris a hrozbu vážné a nenapravitelné újmy v daném případě. I pokud třetí osoba neměla příležitost být vyslechnuta v rámci řízení o předběžném opatření, nelze vyloučit, že jí může být uloženo předběžné opatření, za výjimečných okolností a s přihlédnutím k dočasné povaze předběžných opatření, pokud se jeví, že bez takového opatření by byl navrhovatel vystaven situaci, která může ohrozit samotnou jeho existenci. Soudce rozhodující o návrhu na předběžné opatření takové posouzení vykonává, když vyvažuje různé dotčené zájmy.
(viz body 56, 59)
6. Komise neuplatňuje nesprávně ustanovení čl. 8 odst. 4 nařízení č. 139/2004 o kontrole spojování podniků, která ji opravňují k přijetí opatření proti stranám již uskutečněného zakázaného spojení, pokud má poté, co prohlásila záměr spojení spočívajícího v nabytí celého kapitálu podniku za neslučitelný se společným trhem, za to, že nemá pravomoc k tomu, aby zabránila nabývajícímu podniku, aby vykonával hlasovací práva spojená s nakonec získaným minoritním podílem, v rozsahu, v němž tento podnik není v takovém postavení, aby vykonával prostřednictvím tohoto podílu de iure nebo de facto kontrolu nad podnikem, v němž má účast.
I když je totiž pravda, že pojem „implemented“ uvedený v anglické verzi může zahrnovat jak „dosažení cíle“, tak „provádění“, způsob, jakým je tento výraz podán ve francouzské, německé a italské verzi, srovnání s francouzskou verzí jiných předpisů Společenství, v nichž výraz „implemenation“ znamená jasně „provádění“ spíše než „dosažení cíle“, a skutečnost, že Komise může na základě čl. 8 odst. 4 nařízení podnikům nařídit, aby „spojení zrušily“, nicméně ukazují, že definice výrazu „implementation“ podle těchto ustanovení implikuje na první pohled plné dokončení spojení, jak je definováno v článku 3 nařízení, a tudíž získání kontroly.
Tento závěr nemůže být zpochybněn údajnou praxí Komise, podle níž Komise považuje částečné uskutečnění – dokonce i tehdy, pokud se týká kroků, které nezahrnují žádnou změnu kontroly – za zakázané čl. 7 odst. 1, podle nějž spojení s významem pro celé Společenství nesmí být uskutečněno před jeho prohlášením za slučitelné se společným trhem a vyžaduje od stran spojení, aby se zdržely takových opatření. Zaprvé totiž praxe Komise, jakkoliv vlivná a důležitá pro určení odůvodněnosti jakékoliv legitimního očekávání, není v tomto ohledu rozhodující, neboť výklad práva Společenství je výsadou Soudního dvora, a nikoliv Komise. Zadruhé, i kdyby měl být čl. 7 odst. 1 nařízení vykládán v tom smyslu, že zakazuje pouze změnu kontroly v průběhu posuzování Komise, a nikoliv taková opatření, při nichž nedochází ke změně kontroly, jako je výkon hlasovacích práv spojených s minoritními podíly, s ohledem na lhůty, ve kterých Komise musí posoudit oznámené spojení, a kombinaci faktorů, které mohou vést ke vzniku kontroly v daném případě, je nadále legitimní, aby Komise požadovala, aby strany nečinily žádné kroky, které mohou vést ke změně kontroly.
Konečně, tento výklad čl. 8 odst. 4 a 5 nařízení č. 139/2004, ve spojení se zákazem adresovaným členským státům, aby použily své vnitrostátní právní předpisy o hospodářské soutěži na jakékoliv spojení, které má význam pro celé Společenství, podle čl. 21 odst. 3, totiž prima facie nezpůsobuje mezeru, která je neslučitelná s účelem nařízení. V rozsahu, v němž zbývající minoritní podíl již není spojen se získáním kontroly, přestává být součástí „spojení“ a nenáleží do působnosti nařízení č. 139/2004, totiž jeho článek 21 nebrání prima facie použití vnitrostátních právních předpisů vnitrostátními orgány zabývajícími se hospodářskou soutěží a vnitrostátními soudy. Krom toho, ačkoliv minoritní podíl tohoto druhu se nemůže prima facie řídit nařízením, lze si představit, že na jednání zúčastněných podniků mohou být Komisí použita ustanovení Smlouvy v oblasti hospodářské soutěže, a zejména články 81 ES a 82 ES.
(viz body 89–92, 94, 98, 100–101, 103)
7. Naléhavost návrhu na předběžné opatření musí být posouzena vzhledem k nutnosti předběžně rozhodnout, aby nebyla způsobena vážná a nenapravitelná újma účastníkovi řízení, který o předběžné opatření žádá. Účastník řízení musí prokázat, že by čekáním na výsledek hlavního řízení utrpěl takovou újmu.
Pokud způsobení újmy závisí na výskytu několik faktorů, stačí, aby újma byla předvídatelná s dostatečnou mírou pravděpodobnosti. Navrhovatel je však povinen prokázat skutečnosti, které mají odůvodňovat očekávání takové vážné a nenapravitelné škody. Aby bylo možné určit, zda je údajná újma vážná a nenapravitelná, a tudíž poskytuje oporu pro nařízení předběžného opatření, soudce rozhodující o návrhu na předběžná opatření musí mít k dispozici důkazy, které mu umožní určit přesné důsledky, které by neposkytnutí požadovaných opatření s největší pravděpodobností způsobilo každému z dotčených subjektů.
Tvrzení navrhovatele předběžného opatření, že soudce rozhodující o návrhu na předběžné opatření by měl použít „zásadu opatrnosti“ a že je oprávněn použít „ochranná opatření“, aniž by čekal na důkaz existence tvrzeného nebezpečí, tedy nemůže obstát.
(viz body 116–119)