STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
DÁMASA RUIZ-JARABA COLOMERA
přednesené dne 3. února 2009(1)
Věc C‑440/07 P
Komise Evropských společenství
proti
Schneider Electric
Obsah
I – Úvod
II – Skutkový stav v řízení v prvním stupni
A – Správní řízení
B – Soudní řízení
III – Právní rámec
A – Právní úprava Společenství týkající se kontroly spojování podniků
B – Předcházející rozsudky s dopadem na řízení
IV – Řízení před Soudem prvního stupně a rozsudek napadený kasačním opravným prostředkem
A – Řízení ve věci T‑351/03
B – Obsah napadeného rozsudku (věc T‑351/03)
1. Dostatečně závažné porušení
2. K příčinné souvislosti
3. Vymezení způsobených škod
a) Honoráře, správní a soudní náklady vynaložené společností Schneider
b) Snížení ceny převodu společnosti Legrand na konsorcium Wendel KKR za účelem umožnění odkladu data převodu
c) Hodnocení, námitka a úroky
V – Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastnic řízení o kasačním opravném prostředku
VI – Analýza kasačního opravného prostředku
A – Předložení
B – K důvodům týkajícím se dostatečně závažného porušení
1. Argumenty účastníků řízení
2. První důvod: chybné porozumění napadenému výroku
3. Ke druhému důvodu
C – K důvodu týkajícímu se škody vzniklé společnosti Schneider
D – K důvodům týkajícím se vztahu příčinné souvislosti
1. Neexistence příčinné souvislosti
a) Ke zkreslení skutečností a důkazů (první část třetího důvodu opravného kasačního prostředku)
b) K nedostatku příčinné souvislosti mezi neplatností rozhodnutí o neslučitelnosti a snížením prodejní ceny společnosti Legrand ve prospěch konsorcia Wendel KKR (druhá část třetího důvodu kasačního opravného prostředku)
i) Argumenty účastníků řízení
ii) Posouzení
2. K přerušení příčinné souvislosti (třetí a pátý důvod kasačního opravného prostředku)
a) Shrnutí tvrzení účastnic řízení
b) K přípustnosti určitých tvrzení
c) K základu
3. K důvodu založenému na kontradiktorním odůvodnění
E – K sedmému důvodu kasačního opravného prostředku
VII – Výrok Soudního dvora ve věci samé
VIII – K nákladům řízení v obou stupních
IX – Závěry
„Kasační opravný prostředek – Spojování podniků – Trh distribuce elektřiny – Škoda způsobená jednáním Komise při posouzení spojení podniků – Požadavky pro vznik mimosmluvní odpovědnosti Společenství“
I – Úvod
1. Evropská Komise napadá kasačním opravným prostředkem rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 11. července 2007(2), kterým bylo částečně vyhověno žalobě z titulu mimosmluvní odpovědnosti Společenství z důvodu zabránění spojení, které později uvedený soud zrušil.
2. Více než značná výše požadované částky, přibližně 1 700 milionů eur, vyvstává v této věci důležitost možného dosahu rozhodnutí Soudního dvora na hospodářskou politiku orgánu Společenství pověřeného péčí o hospodářskou soutěž v Evropě.
3. Při diskusi o porušení práva na obhajobu podniků ve správním řízení a o škodě způsobené porušením základního práva, je třeba maximální opatrnosti a obezřetnosti z důvodu vážných dopadů rozhodnutí jak na podniky, tak na orgány Společenství a možná i na vnitrostátní orgány.
II – Skutkový stav v řízení v prvním stupni
4. Komplexní skutečnosti, které byly příčinou konfliktu, jenž má být vyřešen v tomto řízení o kasačním opravném prostředku, jsou zachyceny v napadeném rozsudku(3) a jsou shrnuty v následujících bodech.
A – Správní řízení
5. Obě francouzské společnosti, Schneider Electric SA (dále jen „Schneider“) a Legrand SA (dále jen „Legrand“), sdělily Komisi plán převzetí kontroly první společnosti nad druhou z těchto společností prostřednictvím veřejné nabídky výměny akcií (dále jen „VNVA“) ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení (EHS) č. 4064/89(4) (dále jen „nařízení“). Schneider se věnuje výrobě a prodeji zařízení a systémů v oblastech distribuce elektřiny, průmyslové kontroly a automatizace, zatímco Legrand se zabývá elektrickými instalacemi nízkého napětí.
6. Z důvodu vážných pochybností ohledně slučitelnost se společným trhem, které tento plán vyvolával, zahájila Komise dne 30. března 2001 v souladu s čl. 6 odst. 1 písm. c) nařízení fázi II přezkumu tím, že společnosti Schneider a Legrand požádala o informace.
7. Dne 3. srpna 2001 předložila Komise společnosti Schneider oznámení námitek, ve kterém dospěla k závěru, že spojení vytváří dominantní postavení na určitém počtu vnitrostátních sektorových trhů.
8. Uvedené společnosti ve své odpovědi ze dne 16. srpna 2001 na oznámení námitek zpochybnily definici trhů, kterou použila Komise, jakož i její analýzu dopadu spojení na tyto trhy. Dne 29. srpna 2001 se konala společná schůzka oznamujících podniků a služeb Komise, na níž se Schneider zavázala přijmout různá nápravná opatření.
9. Dne 10. října 2001 Komise v souladu s čl. 8 odst. 3 nařízení přijala rozhodnutí 2004/275/ES(5) (dále jen „rozhodnutí o neslučitelnosti“), v němž uvedené spojení prohlásila za neslučitelné se společným trhem. V bodech 782 a 783 odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedla, že fúze by měla za následek vznik dominantního postavení a vážné překážky pro účinnou soutěž na některých vnitrostátních trzích a kromě toho by posílila převažující postavení v různých francouzských sektorech(6). Komise také namítala, že nápravné prostředky navržené společností Schneider by nezabránily narušením soutěže popsaným v rozhodnutí o neslučitelnosti.
10. Jelikož Schneider jako 98,1% vlastník kapitálu společnosti Legrand uskutečnila spojení označené a posteriori jako neslučitelné se společným trhem, vypracovala Komise dne 24. října 2001 druhé oznámení námitek za účelem rozdělení obou společností, v němž nařídila společnosti Schneider v souladu s čl. 8 odst. 4 nařízení prodej aktiv společnosti Legrand pod rozhodující podíl, aby byla obnovena účinná soutěž s dostatečným stupněm jistoty a v přiměřeně krátké lhůtě.
11. Komise chtěla okamžitě pověřit zkušeného a nezávislého zmocněnce hájením zájmů společnosti Schneider ve společnosti Legrand, a v souladu s čl. 7 odst. 4 nařízení udělila dne 4. prosince 2001 společnosti Schneider souhlas, aby vykonávala hlasovací práva spojená s kapitálem, který investovala do společnosti Legrand, prostřednictvím zmocněnce jmenovaného za podmínek uvedených ve smlouvě spolupodepsané Komisí.
12. Dne 30. ledna 2002 Komise v souladu s čl. 8 odst. 4 nařízení přijala rozhodnutí(7) (dále jen „rozhodnutí o rozdělení“), kterým nařídila společnosti Schneider oddělit se od společnosti Legrand ve lhůtě devíti měsíců, která uplynula dne 5. listopadu 2002.
13. Uvedené rozhodnutí bránilo společnosti Schneider provést odlišné rozdělení určitých aktivit Legrand, podřizovalo případné nabyvatele společnosti Legrand předchozímu souhlasu Komise a zakazovalo jakýkoliv způsob pozdějšího vrácení určitých aktivit společnosti Legrand společnosti Schneider.
B – Soudní řízení
14. Před tímto posledním rozhodnutím společnost Schneider dne 13. prosince 2001 podala k Soudu prvního stupně Evropských společenství žalobu na neplatnost proti rozhodnutí o neslučitelnosti (věc T‑310/01).
15. V žalobě ze dne 18. března 2007 francouzský podnik rovněž požadoval zrušení rozhodnutí o rozdělení (věc T‑77/02) a odklad jeho výkonu (věc T‑77/02 R).
16. Po jednání o předběžném opatření dne 23. dubna 2002 ve věci T‑77/02 Komise prodloužila lhůtu určenou společnosti Schneider k tomu, aby se zbavila společnosti Legrand do 5. února 2003, aniž by byla dotčena realizace etap oddělování během stanovené lhůty, což bylo důvodem, proč společnost Schneider upustila od žádosti o odklad výkonu rozhodnutí.
17. Společnost Schneider připravila převod společnosti Legrand, který se měl provést v případě zamítnutí obou žalob na neplatnost, a podepsala dne 26. července 2002 s konsorciem Wendel-KKR smlouvu o převodu, která měla být vykonána nejpozději dne 10. prosince 2002. Smlouva obsahovala ustanovení umožňující společnosti Schneider až do 5. prosince 2002 vypovědět smlouvu v případě, že by bylo zrušeno rozhodnutí o neslučitelnosti, a to za zaplacení odškodného v souvislosti s výpovědí (180 milionů euro).
18. Rozsudkem Schneider I(8) Soud prvního stupně zrušil, jak jsem předeslal, rozhodnutí o neslučitelnosti z důvodu nesprávné analýzy a nesprávného posouzení dopadu spojení na vnitrostátní sektorové trhy mimo Francii, jakož i porušení práva na obhajobu. Rozsudkem ze stejného data, Schneider II(9), zrušil rozhodnutí o rozdělení, protože představovalo prováděcí opatření rozhodnutí o neslučitelnosti. Vzhledem k tomu, že Komise nepodala proti žádnému z těchto dvou rozhodnutí opravný prostředek, vytvořila tato rozhodnutí překážku věci rozsouzené. Abych dále nekomplikoval výklad o skutečnostech, všímám si pozorněji obsahu obou rozsudků v hlavě III tohoto stanoviska, věnované právnímu rámci této věci(10).
19. Komise zveřejnila oznámení, kterým v souladu s čl. 10 odst. 5 nařízení stanovila nový začátek běhu lhůt řízení o přezkumu spojení(11) na 23. října 2002. Doplnila, že po předběžném přezkumu fáze I, aniž by bylo dotčeno konečné rozhodnutí, může jednání společnosti Schneider spadat do působnosti nařízení, a vyzvala třetí dotčené osoby, aby předložily svá vyjádření.
20. V novém oznámení námitek ze dne 13. listopadu 2002 Komise oznámila společnosti Schneider, že její jednání může ovlivnit hospodářskou soutěž na francouzských sektorových trzích z důvodu určitého překrývání podílů na trhu společností Schneider a Legrand, ukončení jejich tradičního soutěžení, významu ochranných známek vlastněných subjektem Schneider-Legrand, jejich vlivu na velkoobchodníky a toho, že žádný soutěžitel nemohl nahradit konkurenční tlak, který vykonávala společnost Legrand před spojením.
21. Dne 14. listopadu 2002 navrhla společnost Schneider Komisi nápravná opatření s cílem odstranění překrývání určitých činností mezi společnostmi v procesu fúze na odpovídajících sektorových francouzských trzích. Na základě těchto návrhů byla zavedena korespondenční diskuse, v níž Komise odmítla záměry společnosti Schneider pro zmírnění negativních účinků na hospodářskou soutěž ve Francii jako nedostatečné, zatímco společnost Schneider vytýkala Komisi pochybnosti o uskutečnitelnosti a způsobilosti jejích prostředků k zajištění zachování hospodářské soutěže v této zemi.
22. V dopise ze dne 2. prosince 2002 Schneider uvedla, že v tak pokročilé fázi řízení zbavuje postoj Komise vyjednávání smyslu, a proto za účelem ukončení více než roční nejistoty oznámila Komisi svoji vůli prodat společnost Legrand konsorciu Wendel-KKR. Tento záměr potvrdila následující den faxem, ve kterém detailněji uvedla, že v souladu s uvedenou smlouvou o převodu dojde k prodeji společnosti Legrand konsorciu Wendel-KKR dne 10. prosince 2002, což Schneider dala Komisi na vědomí dne 11. téhož měsíce.
23. Ačkoli Komise nejprve dne 4. prosince 2002 zahájila fázi II přezkumu spojení, přičemž dospěla k závěru, že řešení přijatá společností Schneider neodstraňovala pochybnosti o slučitelnosti, následujícího 13. prosince Komise oznámila společnosti Schneider ukončení řízení z důvodu bezpředmětnosti, protože společnost již nekontrolovala společnost Legrand.
24. Žaloba na neplatnost podaná společností Schneider proti rozhodnutí o zahájení fáze II a proti rozhodnutí o ukončení ze dne 13. prosince 2002 (věc T‑48/03)(12) neměla úspěch, a rovněž kasační opravný prostředek proti uvedenému usnesení byl zamítnut usnesením Soudního dvora(13).
25. V bodě 48 svého usnesení Soudní dvůr uvedl, že volbou obnovení fáze I řízení o přezkumu spojení, Komise vyloučila důsledky rozsudku Schneider I a přijala tak všechna opatření nezbytná k zajištění toho, aby nedošlo k dalšímu porušení práva společnosti Schneider na obhajobu.
III – Právní rámec
A – Právní úprava Společenství týkající se kontroly spojování podniků
26. Znění nařízení použitelné na spor ve svém čl. 2 odst. 3 stanoví, že oznámená spojení, která vytvářejí nebo posilují dominantní postavení, v jehož důsledku je významně narušena účinná hospodářská soutěž na společném trhu nebo na jeho podstatné části, se prohlásí za neslučitelná se společným trhem.
27. Podle čl. 3 odst. 1 písm. b) stejného nařízení se spojení považuje za vzniklé, pokud společnost získá přímou nebo nepřímou kontrolu nad jiným podnikem, zejména nákupem cenných papírů nebo majetku.
28. Článek 6 odst. 1 písm. b) tohoto normativního textu upřesňuje, že Komise prohlásí za slučitelná se společným trhem spojení oznámená v souladu s nařízením, která, ačkoli spadají do jeho působnosti, nevyvolávají vážné pochybnosti o své slučitelnosti.
29. V ostatních případech Komise zahájí uvedené přezkumné řízení (rozhodnutí nazvané „zahájení fáze II“) v souladu s čl. 6 odst. 1 písm. c).
30. Článek 10 odst. 1 vyžaduje, aby tato rozhodnutí byla přijata ve lhůtě jednoho měsíce ode dne následujícího po dni přijetí oznámení o spojení nebo ode dne následujícího po dni přijetí úplných informací.
31. Článek 8 dává Komisi v odstavcích 2 a 3 možnost rozhodnout o slučitelnosti v rámci fáze II přezkumu po změnách provedených dotyčnými podniky v jejich oznámeném projektu fúze.
32. Článek 10 odst. 3 stanoví pro přijetí rozhodnutí o neslučitelnosti spojení se společným trhem lhůtu čtyř měsíců od data zahájení fáze II.
33. V souladu s čl. 8 odst. 4, jestliže spojení považované za neslučitelné již bylo provedeno, Komise rozhodnutím podle odstavce 3 nebo zvláštním rozhodnutím nařídí rozdělení podniků nebo jiná vhodná opatření k obnovení podmínek účinné hospodářské soutěže.
34. Článek 10 odst. 6 zavádí tichý správní souhlas, na základě něhož se považují za slučitelná se společným trhem oznámená spojení, u nichž Komise nezahájila fázi II v maximální lhůtě jednoho měsíce po sdělení nebo obdržení kompletních informací nebo se nevyslovila o slučitelnosti spojení do čtyř měsíců od zahájení fáze II.
35. Podle čl. 10 odst. 5, pokud Soudní dvůr zruší rozhodnutí Komise, začnou lhůty stanovené nařízením běžet znovu ode dne vydání rozsudku.
36. V souladu s čl. 7 odst. 1 nenabude spojení účinku před jeho oznámením nebo v prvních třech týdnech po jeho oznámení Komisi. Odstavec 3 nicméně připouští výjimku, takže odstavce 1 a 2 nebrání uskutečnění veřejné nabídky koupě nebo výměny, která byla oznámena Komisi, pokud nabyvatel nevykonává hlasovací práva spojená s dotyčnými cennými papíry nebo pokud tak činí pouze proto, aby zachoval plnou hodnotu takových investic, a na základě odchylky přiznané Komisí.
37. Velký význam pro projednávanou věc má článek 18 nařízení, neboť v souladu s jeho odstavcem 1, dříve než přijme rozhodnutí podle, mimo jiné, čl. 8 odst. 3, umožní Komise dotyčným osobám, podnikům a sdružením podniků, aby v každém stádiu řízení, až po konzultaci s poradním výborem, sdělily svůj názor na námitky proti nim vznesené.
38. Konečně, tento článek ve svém odstavci 3 upřesňuje, že Komise musí založit svůj názor pouze na námitkách, ke kterým strany mohly předložit své připomínky, aby tak bylo v průběhu řízení plně zaručeno jejich právo na obhajobu.
B – Předcházející rozsudky s dopadem na řízení
39. Společnost Schneider zahájila spor s Komisí napadením rozhodnutí o neslučitelnosti a rozhodnutí o rozdělení před Soudem prvního stupně, a proto je vhodné shrnout rozsudky, které tato rozhodnutí zrušily, a které tvoří překážku věci rozsouzené.
40. Rozsudek Schneider I zrušil rozhodnutí o neslučitelnosti s odůvodněním, že jednak obsahovalo chyby při hodnocení dopadu na sektorové trhy mimo Francii, a jednak porušovalo právo na obhajobu, čímž došlo ke zkreslení analýzy dopadů na uvedené trhy, jakož i nápravných opatření navržených podnikem.
41. V řízení o kasačním opravném prostředku se neřeší chyby v hospodářském hodnocení, proto je pouze třeba přezkoumat porušení práva na obhajobu. V tomto ohledu rozsudek Schneider I učinil závěr, že Komisi příslušelo zjistit rizika pro hospodářskou soutěž, která s sebou transakce přinášela, aby oznamující subjekty mohly účinně a včas provést rozdělení aktiv, jež mohla přizpůsobit spojení společnému trhu.
42. Rozsudek Schneider I doplnil, že oznámení námitek ze dne 3. srpna 2001 nepřistupovalo s dostatečnou přesností k posílení postavení společnosti Schneider vůči francouzským distributorům elektrických zařízení nízkého napětí, pokud byla odvozena od množství prodejů společnosti Legrand na trzích se součástkami elektrických panelových rozvaděčů a od rozhodujícího postavení společnosti Legrand v odvětvích elektrických koncových zařízení(14).
43. Dále uvedl, že oznámení námitek uvádělo různé sektorové vnitrostátní trhy dotčené spojením, aniž zdůraznilo jakékoli opírání se o postavení oznamujících stran(15). Komise tak zbavila francouzskou společnost možností předkládat vyjádření a napadat tezi, podle které by tato společnost posílila své dominantní postavení v sektoru součástek pro koncové a distribuční panelové rozvaděče, z důvodu rozhodujícího postavení společnosti Legrand v sektoru koncových zařízení.
44. Tím, že nebyly zhodnoceny v celé své šíři překážky hospodářské soutěže na francouzském trhu distribuce elektrických zařízení nízkého napětí identifikované Komisí, porušilo rozhodnutí o neslučitelnosti právo společnosti Schneider na obhajobu. Zejména tato společnost neměla příležitost navrhnout rozdělení aktiv v určitém rozsahu nebo jiné prostředky pro odstranění překážek hospodářské soutěže. Nepřímo jí tak byl odepřen souhlas Komise, což je dost závažné pochybení, neboť uvedené prostředky jsou jediným způsobem, jak zajistit fúzi spadající do působnosti čl. 2 odst. 3 nařízení(16).
45. Krom toho Soud prvního stupně z důvodu vnitřního spojení s rozhodnutím o neslučitelnosti zrušil rozsudkem Schneider II také rozhodnutí o rozdělení.
IV – Řízení před Soudem prvního stupně a rozsudek napadený kasačním opravným prostředkem
A – Řízení ve věci T‑351/03
46. Dne 10. října 2003 společnost Schneider podala žalobu na náhradu škody v souladu s článkem 235 ES a druhým pododstavcem čl. 288 ES.
47. Podporována Francouzskou republikou požadovala, aby Soud prvního stupně v první řadě uložil Společenství zaplatit 1 663 734 716,76 eur, aniž by opomněla snížení o návratné náklady stanovené v usneseních o vyčíslení nákladů řízení(17) a zvýšení o úroky ve výši 4 % ročně ode dne 4. prosince 2002 do data plné úhrady a zvýšení o částku daně, kterou by společnost Schneider musela odvést z této náhrady škody.
48. Žalobkyně svá tvrzení soustředila(18) kolem dvou protiprávních zjištění v rozhodnutí o neslučitelnosti rozsudkem Schneider I: jednak nedostatky v analýze Komise dopadu spojení na vnitrostátní sektorové trhy mimo Francii, a jednak porušení práva žalobkyně na obhajobu, které vyplývá z toho, že v oznámení námitek nebyla dostatečně vyjádřena námitka opírání se o postavení společností.
49. Jako přímý následek vznikla škoda způsobená snížením hodnoty aktiv: zaprvé z důvodu účetní ztráty aktiv Legrand; zadruhé z důvodu ušlého zisku odvozeného od nemožnosti provést očekávaná spolupůsobení a z následného zhroucení průmyslové strategie skupiny; a zatřetí z důvodu poškození pověsti žalobkyně. Také přičítala zvýšení škody zápornému postoji Komise.
50. Společnost Schneider k těmto škodám rovněž přičítala náklady zástupce, který vystupoval ve správním řízení o rozdělení, náklady na nový přezkum spojení po rozsudcích Schneider I a Schneider II, jakož i výdaje v důsledku podání žalob T‑310/01, T‑77/02 a T‑77/02 R, s výjimkou částek návratných nákladů společnosti Schneider ve smyslu dvou výše uvedených usnesení o vyčíslení nákladů řízení.
51. Podpůrně se domáhala přípustnosti žaloby a mimosmluvní odpovědnosti Společenství, pro jejíž vyčíslení žádala řízení ad hoc o výpočtu nahraditelné vzniklé škody, a uložení náhrady nákladů řízení Komisi.
52. Komise podporovaná Spolkovou republikou Německo se současně u Soudu prvního stupně domáhala prohlášení žaloby za částečně nepřípustnou, zamítnutí žaloby jako neopodstatněné v plném rozsahu, a uložení náhrady nákladů společnosti Schneider
53. Dne 11. prosince 2003 Soud prvního stupně (čtvrtý senát) přijal organizační procesní opatření, kterými nařídil omezení diskuse na zásadu založení mimosmluvní odpovědnosti Společenství za škodu a na metodu ohodnocení škody.
B – Obsah napadeného rozsudku (věc T‑351/03)
1. Dostatečně závažné porušení
54. Rozsudek Schneider I zrušil rozhodnutí o neslučitelnosti z důvodu porušení práva francouzské společnosti na obhajobu, přičemž své odůvodnění zaměřil na zjištění, zda se jednalo o dostatečně závažné porušení právní normy přiznávající práva jednotlivcům, a za tím účelem sledoval kritérium zjevného a závažného nedodržení mezí posuzovací pravomoci orgánem Společenství(19).
55. Před hodnocením prvků zvyšujících škodu, odvozených od jednání Komise během přezkumného řízení, se rozsudek zabýval tím, zda pochybení uvedeného rozhodnutí odpovídala pojetí dostatečně závažného porušení.
56. Odhlédneme-li od nedostatků analýzy hospodářského dopadu spojení jako zdroje odpovědnosti Společenství(20), neboť neměly význam při zjištění konstatování neslučitelnosti se společným trhem(21), Soud prvního stupně nalezl pouze jediný nedostatek rozhodnutí o neslučitelnosti, který podle rozsudku Schneider I zbavil žalobkyni možnosti obdržet rozhodnutí ve prospěch spojení: posouzený rozpor mezi oznámením námitek ze dne 3. srpna 2001 a samotným rozhodnutím o neslučitelnosti ve vztahu k námitce, opírání se o postavení účastníků spojení.
57. Pro Soud prvního stupně představovalo znění oznámení námitek zjevné a závažné porušení čl. 18 odst. 1 a 3 nařízení, neboť podle rozsudku Schneider I žalobkyně nemohla vědět, že pokud nenabídne opatření k omezení nebo odstranění situací, kdy se opírá o postavení společnosti Legrand na francouzských sektorových trzích, ztratí jakoukoli možnost získat prohlášení o slučitelnosti se společným trhem.
58. Nepřijal odůvodnění ani vysvětlení založená na zvláštních nárocích, kterým podléhají služby Komise, která zdůrazňovala obtížnost, jež je vlastní provádění komplexní analýzy trhu při velmi přísném časovém omezení; Soud prvního stupně Společenství měl tento argument za nerelevantní, neboť škoda neměla původ v analýze relevantních trhů v oznámení námitek, ani v rozhodnutí o neslučitelnosti, nýbrž v opomenutí zmínky, podstatné pro jeho důsledky v mechanismu uvedeného rozhodnutí, v uvedeném oznámení námitek.
59. Toto oznámení nepředstavovalo žádnou technickou překážku ani nevyžadovalo žádný dodatečný zvláštní přezkum, který by se nemohl uskutečnit z časových důvodů, kromě toho, tento nedostatek nebylo možné přičíst náhodnému nebo nahodilému nedostatku znění nahraditelnému celkovou četbou oznámení námitek.
60. Ze všech těchto úvah Soud dovodil, že porušení práva společnosti Schneider na obhajobu, představuje ze strany Komise zjevné a závažné nedodržení mezí, které jsou jí uloženy, a jako takové je dostatečně závažným porušením právní normy, jejímž předmětem je přiznání práv jednotlivcům.
2. K příčinné souvislosti
61. Je třeba především připomenout, že Soud prvního stupně přijal organizační procesní opatření, kterými se diskuse omezila na zásadu založení mimosmluvní odpovědnost Společenství a na metodu ohodnocení škody(22).
62. Společnost Schneider uplatňovala ztrátu hodnoty aktiv mezi datem ohlášení VNVA týkající se cenných papírů společnosti Legrand v lednu 2001 a datem uskutečnění smlouvy o rozdělení v prosinci 2002, v již popsaném rozsahu.
63. Výklad Soudu prvního stupně ohledně vztahu příčinné souvislosti srovnával vzniklou situaci s ohledem na třetí osobu dotčenou protiprávním jednáním se situací, která by pro danou třetí osobu vyplynula z chování Komise při dodržení právní normy(23). Tím vyloučil, že by nedostatek v rozhodnutí o neslučitelnosti zbavil společnost Schneider jakéhokoli práva na rozhodnutí o neslučitelnosti spojení, výslovného nebo implicitního, které by opravňovalo k nařčení Komise z finančního dopadu takového zbavení, zejména dopadu plynoucího ze závazku převést aktiva Legrand.
64. Považoval za obtížné stanovit povahu a částky zrušených investic nutných k tomu, aby se spojení stalo slučitelným se společným trhem a aby bylo dosaženo souhlasu Komise s jeho realizací. Ještě složitější se mu zdál výpočet dopadu prodejů a převodů na celkovou hodnotu aktiv vlastněných žalujícím podnikem, který by tato nápravná opatření zahrnoval.
65. Nejistotu obklopující posouzení změn hospodářských ukazatelů, které by případné rozhodnutí o slučitelnosti doprovázelo, označil za nadměrnou, což zabránilo užitečnému srovnání s důsledky rozhodnutí o neslučitelnosti.
66. Rovněž nepřijal tvrzení společnosti Schneider, že protiprávní rozhodnutí o neslučitelnosti jí znemožnilo uskutečnit očekávané synergie spojení, a znemožnilo tedy její průmyslovou strategii, přičemž negativním dopadem na její pověst poškodilo její dobré jméno(24).
67. Naproti tomu potvrdil existenci dostatečně úzkého vztahu příčinné souvislosti pro vznik nároku na náhradu škody mezi protiprávním jednáním a dvěma složkami škody utrpěnými žalobkyní: náklady vynaloženými podnikem na účast na znovuzahájeném přezkumném řízení o kontrole spojení po zrušení obou rozhodnutí, a snížením kupní ceny, které musela společnost Schneider poskytnout nabyvateli aktiv společnosti Legrand, aby dosáhla odkladu účinku tohoto prodeje k takovému datu, aby se soudní řízení právě probíhající před soudem Společenství nestala bezpředmětnými před ukončením řízení.
3. Vymezení způsobených škod
a) Honoráře, správní a soudní náklady vynaložené společností Schneider
68. Ohledně nákladů na znovuzahájení přezkumného řízení Soud prvního stupně rozlišil tři oblasti: honoráře zmocněnce ad hoc, náklady právního, daňového a bankovního poradenství za účelem provedení rozdělení, jakož i náklady vynaložené ve vnitrostátním soudním řízení a v soudním řízení před orgány Společenství; a náklady na konzultace, honoráře a správní poplatky různé povahy, které společnost Schneider musela vynaložit po rozsudcích Schneider I a Schneider II.
69. Ačkoli vyloučil první dvě oblasti nákladů(25), uznal, že náklady uvedené na posledním místě („různé náklady“) vznikly z důvodu protiprávnosti, které se dopustila Komise. Na podporu svého závěru Soudní dvůr prvního stupně použil argumenty, které postupně shrnuji(26).
70. Tím, že Komise opomenula formulovat v oznámení námitek ze dne 3. srpna 2001 překážku hospodářské soutěže, na které se zakládá rozhodnutí o neslučitelnosti, byla společnost Schneider zbavena práva se v tomto ohledu vyjádřit a navrhnout vhodná protiopatření, což byla okolnost, která odůvodnila zrušení uvedeného rozhodnutí. Znovuzahájení řízení odstranilo toto pochybení tím, že podnik byl vyslechnut ohledně námitek a možnosti předložit návrhy k nápravě škodlivých účinků spojení.
71. To znamená, že další náklady vzniklé žalobkyni z důvodu vedení správního přezkumného řízení po rozsudcích Schneider I a Schneider II by nevznikly, pokud by Komise od počátku dodržela právo na obhajobu. I kdyby se mohla vyjádřit k námitce opírání se, která nebyla uvedena v oznámení námitek, musela by vynaložit náklady na přípravu odpovědi a případná nápravná opatření, a proto měl Soud prvního stupně za to, že skutečnost znovuzahájení dvanáct měsíců přerušeného správního řízení na nových právních základech znamenala pro osobu, která se na Komisi obrací, nesrovnatelně těžší břemeno, než je břemeno odpovědi během původního řízení, kdy se podnik a jeho zástupci ještě plně účastnily schůzí a komunikace s příslušnými službami Komise.
b) Snížení ceny převodu společnosti Legrand na konsorcium Wendel KKR za účelem umožnění odkladu data převodu(27)
72. Podle Soudu prvního stupně Schneider sjednala a uzavřela smlouvu o převodu společnosti Legrand na konsorcium Wendel KKR, jakož i odložila uskutečnění této smlouvy do 10. prosince 2002 v očekávání, že dojde k vydání rozhodnutí ve dvou neukončených sporech T‑310/01 a T‑77/02.
73. Pokud by nejednala tímto způsobem, nesla by v případě zamítavého rozsudku riziko příliš brzkého uzavření jednání za podmínek nepříznivých pro její zájmy, s ohledem na to, že lhůta pro rozdělení byla stanovena na 5. února 2003 a její prodloužení nebylo jisté.
74. Odložení prodeje společnosti Legrand vyvolané úmyslem společnosti Schneider dosáhnout rozhodnutí o slučitelnosti spojení se společným trhem vedlo podle napadeného rozsudku francouzskou společnost, omezenou uvedenými okolnostmi, k poskytnutí slevy konsorciu Wendel KKR z ceny společnosti Legrand v porovnání s cenou, kterou by získala za normální situace. Zpoždění prodeje aktiv společnosti Legrand do 10. prosince 2002 vedlo k přiznání odměny za riziko znehodnocení těchto aktiv, kterému se Wendel KKR vystavila tím, že souhlasila s takovým odkladem, byť z důvodu případné nepříznivé změny průmyslových cenných papírů v tomto období.
75. Z uvedených okolností Soud dovodil, že porušení práva na obhajobu v případě rozhodnutí o neslučitelnosti mělo přímou vazbu s tímto odložením, neboť tento odklad byl nezbytný pro to, aby společnost Schneider mohla vykonat právo získat platné rozhodnutí o slučitelnosti oznámeného spojení, a být vyslechnut se všemi zárukami.
c) Hodnocení, námitka a úroky
76. Ohledně nákladů, které společnost Schneider vynaložila na základě účasti na znovuzahájeném přezkumu spojení, Soud prvního stupně vypočetl škodu tak, že odečetl od souhrnu nákladů společnosti Schneider ve věcech T‑310/01, T‑77/02 a T‑77/02 správní náklady, které obyčejně nese samotná společnost, aby čelila rozdělení, a nakonec náklady, které by společnost Schneider nezbytně vynaložila na nápravná opatření ve vztahu k situacím opírání se.
77. Škodu vzniklou nížením ceny převodu společnosti Legrand na konsorcium Wendel KKR z důvodu odložení prodeje společnosti Legrand do 10. prosince 2002 Soud stanovil jako rozdíl mezi kupní cenou sjednanou smluvními stranami a kupní cenou, kterou by společnost Schneider mohla získat po ukončení prvního přezkumného řízení, dne 10. prosince 2001, pokud by měla k dispozici platné rozhodnutí o slučitelnosti spojení.
78. Soud prvního stupně za účelem přesného vyčíslení částek dlužných ze strany Komise odkazoval pro futuro na řízení ad hoc, v nichž by účastníci vyřešili celkovou sumu odškodnění(28).
79. Vzhledem k tomu, že společnost Schneider nabyla akcie společnosti Legrand prostřednictvím VNVA v souladu s výjimkou podle čl. 7 odst. 3 nařízení, dospěl Soud k závěru, že přijala riziko vydání rozhodnutí o neslučitelnosti a související povinnosti rozdělit aktiva spojovaných podniků. Ze skutečnosti, že společnosti Schneider bylo známo, že spojení podniků by vytvořilo nebo posílilo její dominantní postavení na podstatné části společného trhu, Soud dovodil(29), že rovněž přispěla ke vzniku vlastní škody(30), jejíž výši ohodnotila jako jednu třetinu škody vzniklé v důsledku snížení ceny sjednané s konsorciem Wendel KKR.
80. Nakonec doplnil úroky z prodlení(31) až do okamžiku úplného zaplacení, a to ode dne vydání rozsudku o náhradě škody.
V – Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastnic řízení o kasačním opravném prostředku
81. Kasační opravný prostředek byl doručen kanceláři Soudního dvora dne 24. září 2007(32); Komise v něm vznáší sedm důvodů a navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil rozsudek Soudu prvního stupně ve věci T‑351/03 a uložil francouzské společnosti Schneider povinnost nahradit veškeré náklady(33).
82. V kasační odpovědi, která byla kanceláři Soudního dvora doručena dne 31. prosince 2007(34), společnost Schneider navrhla, aby Soudní dvůr zamítl kasační opravný prostředek a uložil Komisi náhradu nákladů.
83. Předseda Soudního dvora přijal repliku a dupliku, zapsané v kanceláři Soudného dvora dne 12. března(35) a 8. května(36) 2008, v nichž obě účastnice trvaly na svých návrhových žádáních.
84. Na žádost Komise byla věc v souladu s čl. 44 odst. 3 druhým pododstavcem Jednacího řádu Soudního dvora přidělena velkému senátu.
85. Na jednání konané dne 3. prosince 2008 se dostavili zástupci společnosti Schneider a zástupci Komise, aby ústně přednesli své argumenty a odpověděli na otázky členů senátu.
VI – Analýza kasačního opravného prostředku
A – Předložení
86. Komise zakládá kasační opravný prostředek na sedmi důvodech, z nichž některé jsou rozděleny do několika částí. Ačkoli namítané nedostatky napadeného rozsudku se v řízeních tohoto typu schovávají za obecnými předpisy, jako porušení práva, zkreslení skutkových okolností nebo porušení povinnosti odůvodnění, mezi jinými, je patrné, že je třeba je rozdělit do tří kategorií námitek týkajících se kvalifikace porušení jako „dostatečně závažného“, způsobené škody a příčinné souvislosti mezi těmito prvky.
87. Zdá se tedy vhodné je rozčlenit podle jejich pořadí do některé z těchto kategorií a postupovat podle nejlogičtějšího pořadí(37), nejprve začít přezkumem intenzity porušení, jehož existence je nesporná, neboť již byla určena v rozsudku Schneider I, pokračovat otázkou škody, která je v tomto kasačním opravném prostředku dotčena pouze zlehka, a skončit spojením mezi oběma hledisky. Analýza tedy bude zahrnovat všechny důvody kasačního opravného prostředku vznesené Komisí, čímž splním úlohu, která mi jako generálnímu advokátovi přísluší.
B – K důvodům týkajícím se dostatečně závažného porušení
1. Argumenty účastníků řízení
88. Komise vytýká Soudu prvního stupně, že se dopustil porušení překážky věci rozsouzené a povinnosti odůvodnění, jakož i nesprávného posouzení a zkreslení skutečností, tím, že jednak konstatoval, že Komise „opomenula“ v oznámení námitek ze dne 3. srpna 2001 vytknout opírání se o postavení společností Schneider a Legrand, a jednak konstatoval, že takové oznámení „nezpůsobovalo žádné zvláštní technické obtíže“(38).
89. Druhým důvodem z této kategorie Komise napadenému rozsudku vytýká vady spočívající v nesprávném právním posouzení při popisu skutkového rámce, neboť nevzal v úvahu složitost situací, které musí být upraveny(39), a nedostatek odůvodnění z důvodu odmítnutí tvrzení směřujících k prokázání časového tlaku a technických obtíží provázejících vyhotovení oznámení, jak uplatnila na svoji obhajobu.
90. Společnost Schneider považuje úvahy Komise týkající se obou důvodů za nepřípustné, a kromě toho neúčinné a neopodstatněné, neboť ve skutečnosti usilovala o nový přezkum pravomocně zjištěného skutkového stavu, přičemž se opírala o připomínky neuplatněné v prvním stupni, aniž by vhodným způsobem vysvětlila opakované technické obtíže.
2. První důvod: chybné porozumění napadenému výroku
91. Aniž jsou dotčeny možné příčiny nepřípustnosti, první důvod, jehož dvě části je třeba přezkoumat společně, musí být odmítnut z důvodu nesprávného porozumění napadenému rozsudku.
92. V první části důvodu Komise vytýká Soudu prvního stupně, že v bodě 155 sporného rozsudku uvedl, že prvkem, který způsobil škodu společnosti Schneider, bylo „opominutí“ jakékoli zmínky o námitce opírání se v oznámení námitek, zatímco bod 445 rozsudku Schneider I uznal, že oznámení námitek nevymezilo podproblém opírání se o postavení „s dostatečnou jasností a přesností“.
93. Ze srovnání obou závěrů navrhovatelka vyvozuje tři rozpory, které odůvodňují její návrh na zrušení sporného rozsudku.
94. Zaprvé připomíná, že v rozsudku Schneider I uvedený bod 445 předpokládá, že zde byla přinejmenším implicitní formulace opírání se. Z toho zadruhé vyplývá, že tento rozsudek vytýká Komisi, že výslovně nepoukázala na takový škodlivý hospodářský důsledek, ačkoli uplatnění této námitky vůči společnosti Schneider vyplývalo z oznámení námitek jako celku. Zatřetí namítá, že následky těchto zjevných rozporů mezi oběma výroky, neboť zatímco rozsudek Schneider I pouze dovodil, že pochybení přičítané Komisi zabránilo podniku zhodnotit v celé jejich šíři překážky hospodářské soutěži ztotožněné na francouzském trhu(40), napadený rozsudek dovodil, že kvůli takovému opominutí společnost Schneider nemohla vědět, že pokud nenavrhne nápravná opatření vhodná k omezení daných nedostatků, nezíská prohlášení o slučitelnosti(41).
95. Komise přičítá tyto rozpory novému posouzení skutkového stavu porušujícímu její práva na obhajobu, neboť tím, že nebyl zkoumán její názor na znovu provedené hodnocení, čímž došlo k porušení překážky věci rozsouzené ohledně skutkového stavu zjištěného v rozsudku Schneider I, byl chybně kvalifikován skutkový stav a zkresleny důkazy.
96. Ve druhé části důvodu Komise doplňuje k podobné výtce napadenému rozsudku námitku nedostatku odůvodnění. Viní jej z toho, že vyloučil její myšlenku o omluvitelné povaze neexistence námitky opírání se v oznámení námitek, která vycházela z povinnosti jednat pohotově, která je typická pro řízení o spojování podniků, jakož i ze složitosti zpracování takového dokumentu. Napadený rozsudek naproti tomu vysvětluje, že povinnost uvést spornou námitku nezpůsobuje žádné zvláštní technické obtíže, nevyžaduje žádný zvláštní dodatečný přezkum, jenž by nemohl být z časových důvodů uskutečněn, a jejíž neexistence nemůže být přičtena náhodnému redakčnímu problému(42).
97. Kromě skutečnosti, jak výstižně uvádí francouzský podnik ve své kasační odpovědi a v duplice, že některá z dovolávaných tvrzení nebyla právně dostačujícím způsobem prokázána, jako například zkreslení důkazů, stačí uvést, že celý první důvod kasačního opravného prostředku je založen na nesprávném porozumění rozsudku. Komise používá sémantické cvičení, aby ukázala, že intenzita smyslu použitých slov v jednom a ve druhém rozsudku odpovídá vůli Soudu prvního stupně zhoršit důsledky vyplývající z prokázaných skutečností v rozsudku Schneider I.
98. Kromě toho se tvrzení Komise ukazují jako neúčinná, neboť gramatické rozdíly mezi rozsudkem Schneider I a nyní napadeným rozsudkem nevyvracejí, že znění oznámení námitek neumožňovalo obviněnému podniku jasně pochopit, že je mu vytýkáno opírání se o postavení, k němuž směřovalo spojení se společností Legrand; tento nedostatek existuje nezávisle na tom, zda bylo toto obvinění opominuto nebo zda bylo vyjádřeno příliš stručně, neboť tím, že neměl prakticky žádný prostor pro uvážení – což samotná Komise uznává – při použití článku 18 nařízení, jeho pouhé porušení způsobovalo dostatečně závažné porušení(43).
99. Stejným způsobem je třeba vyloučit druhou část prvního důvodu kasačního opravného prostředku týkající se odůvodnění pochybení při předložení námitky opírání se z důvodu nedostatku časového prostoru pro vyřešení tak složité záležitosti, neboť napadený rozsudek s větší jasností vyslovuje výtku určenou Soudem prvního stupně Komisi v rozsudku Schneider I, když zdůrazňuje nešťastný způsob, jakým byla strukturována námitka opírání se „vymezeného [bez] nezbytné jasnosti a přesnosti“ orgánem Společenství, takže nebyla v dokumentu zdůrazněna(44).
100. Aniž by došlo k překroucení skutkových okolností, napomáhá výklad rozsudku Schneider I učiněný žalobkyní lepšímu vnímání jeho obrysů, když zdůrazňuje, že nedostatek oznámení námitek nebyl přičítán analýze pozadí porušení hospodářské soutěže, nýbrž se omezoval na neexistující nebo vadnou formulaci konkrétní námitky, která dotčený podnik zbavila možnosti rozvinout svoji obhajobu v dané oblasti. Z toho logicky vyplývá, že odůvodnění Komise by byla s málo vysvětleními odmítnuta, neboť by měla význam pouze tehdy, pokud by byly kritizovány výsledky přezkumu z úhlu hospodářské soutěže, k čemuž nedošlo, jak se dovozuje i z rozsudku Schneider I.
101. Neukazuje se jiná možnost, neboť spěch, se kterým musí Komise zahájit šetření vedoucí k oznámení námitek ji nezbavuje povinnosti řádné péče ve vztahu k jejím argumentům, zejména těch rozhodujících, aby splnila požadavky článku 18 nařízení. Z tohoto důvodu se Soud prvního stupně mohl důvodně domnívat, že zmínka o námitce nezpůsobovala žádné zvláštní technické obtíže, ani nevyžadovala dodatečný zvláštní přezkum.
102. Z výše uvedeného vyplývá, že Soud prvního stupně se nedopustil právních ani skutkových pochybení, ani nezkreslil důkazy, ani se nedopustil pochybení v odůvodnění rozsudku, a z tohoto důvodu navrhuji zamítnutí prvního důvodu kasačního opravného prostředku.
3. Ke druhému důvodu
103. Komise vytýká napadenému rozsudku chyby při kvalifikaci skutkového rámce, neboť nevzal v úvahu komplexnost upravovaných situací, dále nedostatek odůvodnění z důvodu krátkého odmítnutí tvrzení, za účelem prokázání obtíží provázejících vyhotovení oznámení, čehož se již dovolávala ve své obhajobě.
104. Ačkoli uznává, že neměla téměř žádný prostor pro uvážení při použití čl. 18 odst. 1 a 3 nařízení, Komise se domnívá, že Soud prvního stupně by měl zvážit složitost upravovaných situací ve smyslu judikatury Soudního dvora(45).
105. V návaznosti na druhou část prvního důvodu kasačního opravného prostředku vytýká pochybení při kvalifikaci skutečností, z důvodu nepřijetí toho, že námitka opírání se zahrnovala zvláštní dodatečnou komplikaci, která byla výsledkem analýzy napříč všemi trhy s elektrickými zařízeními nízkého napětí ve všech členských státech, včetně sektorových trhů. V této souvislosti se jí zdá přístup, jako je přístup v napadeném rozsudku, odtržený od reality, neboť v rámci tak komplikovaného procesu, jako je fáze II přezkumu hospodářského spojení, izoluje úkol jasně formulovat námitky v oznámení námitek, s poukazem na jejich jednoduchost. Za tímto účelem se opírá o časovou tíseň, v níž byly osoby odpovědné za vyhotovení oznámení námitek ze dne 3. srpna 2001.
106. Rovněž napadenému rozsudku vytýká nedostatek odůvodnění pro odmítnutí tvrzení směřujících k prokázání, že námitka opírání se byla v oznámení námitek uvedena.
107. Nově by řešení vycházelo ze správného porozumění rozsudku vytého v řízení v prvním stupni, neboť skutečností relevantní pro posouzení „komplexnosti upravených situací“ by nebyla jednání, analýzy nebo vyjádření hospodářské povahy, ale slyšení dotčených podniků.
108. Sporný předpis, který je třeba vykládat podle vodítek výše uvedených rozsudků Bergaderm a Holcim, umožňuje takovým společnostem v každém stádiu řízení, až po konzultaci s poradním výborem, sdělit svůj názor na námitky proti nim vznesené(46), kromě toho tato norma zavazuje Komisi založit svá rozhodnutí o neslučitelnosti pouze na námitkách, k nimž se dotčení mohli vyjádřit(47).
109. Z napadeného rozsudku tedy vyplývá, že skutečnosti relevantní pro posouzení porušení nebyly komplexní, ani nebyl složitý výklad použitelné normy(48), a z toho důvodu, v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora, při nedostatku prostoru pro uvážení, pouhé porušení článku 18 nařízení zakládá odpovědnost Komise(49).
110. Kromě toho body 152 a 155 rozsudku prvního stupně odmítly tvrzení o zvláštních technických obtížích vlastních vyhotovení oznámení námitek, ačkoli Komise tvrdila, že příliš stručně; rozsudek rovněž stanoví, že neexistence námitky opírání se nemůže být přičtena náhodnému redakčnímu problému, který lze kompenzovat celkovým hodnocením oznámení námitek, ve zjevné narážce na údajně implicitní formulaci dané námitky, kterou uplatňuje navrhovatelka v kasačním opravném prostředku.
111. Souhrnně, vzhledem k tomu, že Komise soustředila druhý důvod kasačního opravného prostředku na komplexnost skutečností, které postrádaly význam při hodnocení vzniku mimosmluvní odpovědnosti Společenství a povahy dostatečně závažného porušení prohlášeného v rozsudku Schneider I, Soud prvního stupně nepochybil, když je vyloučil bez velkého vysvětlování v tomto ohledu.
112. Z tohoto důvodu nemůže obstát ani nedostatek odůvodnění, neboť napadený rozsudek neschvaluje oznámení námitek nikoli z důvodu, že neuvedlo námitku opírání se, nýbrž z důvodu, že tak učinilo skrytým způsobem, čímž zabránilo, aby společnost Schneider porozuměla významu námitky a snížilo její schopnost obhajoby(50). Nedostatek jasného prohlášení, které by zdůraznilo důležitost, jež Komise přisuzovala této námitce, nebyl napraven kvůli složitosti řízení; Soud prvního stupně požadoval od Komise pouze větší přesnost v písemném vysvětlení námitek, jako nezbytné kritérium pro zaručení práva uznaného v čl. 18 nařízení. Není tedy shledáno žádné pochybení v odůvodnění.
113. V souhrnu Komise nedokázala přesvědčivým způsobem zpochybnit výrok napadeného rozsudku týkající se dostatečně závažného porušení, který proto musí být považován za opodstatněný, a je třeba pokračovat k dalšímu prvku nutnému pro konstatování odpovědnosti, tedy ke vzniku škody.
C – K důvodu týkajícímu se škody vzniklé společnosti Schneider
114. Přání respektovat logické studium prvků mimosmluvní odpovědnosti mě vede k tomu, abych ve své analýze pokračoval šestým důvodem kasačního opravného prostředku.
115. Tímto důvodem Komise vytýká Soudu prvního stupně výrok ultra petita z důvodu uznání škody na majetku francouzského podniku, jejíž náhrada nebyla požadována. Takto, ačkoli požadovala náhradu finanční ztráty odvozené ze závazku prodat aktiva Legrand za nižší cenu, než je nabývací cena(51), připustil škodu, kterou představovalo snížení ceny za převod, kterou musela Schneider poskytnout nabyvateli těchto aktiv, aby dosáhla odkladu dopadů tohoto převodu k takovému dni, aby se soudní řízení právě probíhající před soudem Společenství nestala bezpředmětnými před ukončením řízení(52).
116. Komise z napadeného rozsudku dovozuje, že došlo k porušení norem o důkazním břemeni, neboť společnosti Schneider příslušelo prokázat škodu, a došlo tedy rovněž k porušení práva Komise na obhajobu, neboť jí bylo znemožněno vyjádřit svůj názor na škodu.
117. Z následujících důvodů nelze přijmout ani tento důvod.
118. Zaprvé, ohledně výroku ultra petita sdílím tezi francouzského podniku, podle níž Soud prvního stupně neodmítl vztah příčinné souvislosti v celém pochybení, které Schneider utrpěla, a za těchto podmínek byla uplatněná finanční ztráta součástí celkového objemu uplatněných ztrát. V tomto kontextu je třeba uznat, že vyřízení sporu rozhodnutím infra petita neodporuje žádné procesní normě.
119. Zadruhé se předchozí úvaha opírá mimo jiné o okolnost, že napadený rozsudek měl pouze stanovit základ škody, nikoli provést její výpočet. Za této situace Komisi příslušelo vypracovat odůvodnění způsobilé zvrátit jakékoli uznání závazku odškodnění v její neprospěch, včetně v případě menšího poměru vzhledem k původnímu petitum.
120. V důsledku toho tedy neobstojí odůvodnění týkající se důkazního břemene a porušení práva na obhajobu, neboť nelze hovořit o nějakém rozhodnutí ultra petita, takže nelze přijmout šestý důvod uvedený Komisí v kasačním opravném prostředku.
D – K důvodům týkajícím se vztahu příčinné souvislosti
121. Je třeba změnit pořadí tři důvodů, které Komise vznáší ve vztahu k příčinné souvislosti mezi spáchaným porušením a škodou vzniklou francouzskému podniku, podle toho, zda se týkají absolutního popření této souvislosti(53), jejího porušení(54), nebo kontradiktornosti argumentů při posouzení takového vztahu, která by odůvodnila zrušení napadeného rozsudku(55).
122. Poslední z těchto výtek se týká obou škod, jejichž náhrada byla společnosti Schneider přiznána v napadeném rozsudku, zatímco ostatní výtky se týkají pouze výpočtu již popsané finanční ztráty.
1. Neexistence příčinné souvislosti
a) Ke zkreslení skutečností a důkazů (první část třetího důvodu opravného kasačního prostředku)
123. Na prvním místě Komise uvádí, že v bodech 305 až 309 napadeného rozsudku byly zkresleny skutečnosti a důkazy, neboť podle něj byla společnost Schneider „zavázána“ z důvodu existence rozhodnutí o neslučitelnosti uzavřít s konsorciem Wendel-KKR smlouvu o převodu společnosti Legrand.
124. Podle názoru navrhovatelky lze z okolností případu a jednání francouzského podniku dovodit, že lhůta pro rozdělení, prodloužená do 5. února 2003, byla dostatečná pro rozšíření jednání o prodeji Legrand, jakož i pro žádost o nové prodloužení, pokud by bylo nutné, pokud by společnost Schneider přijala nabídku Komise v bodě 122 rozhodnutí o rozdělení.
125. Schneider uplatňuje nepřípustnost této části třetího důvodu z důvodu, že zpochybňuje skutkový rámec vymezený v napadeném rozsudku. Toto tvrzení však nelze přijmout, neboť Komise přímo uvedla, že napadla rozhodnutí Soudu prvního stupně právě z důvodu zkreslení skutečností ve věci.
126. Ani v tomto ohledu není projev Komise přesvědčivý, neboť není shledáno žádné zkreslení. V kritizovaných bodech se Soud prvního stupně omezil na logické odůvodnění, podle něhož se společnost Schneider měla zbavit společnosti Legrand, přičemž tato myšlenka je posílena s ohledem na nemožnost odložit rozhodnutí o rozdělení.
127. Kromě toho, aniž by došlo k opuštění fúze před koncem soudní bitvy před Soudem prvního stupně, a zatímco rozhovory s budoucím kupcem rychle postupovaly, společnost Schneider se cítila uvězněna mezi splněním svých zákonných povinností a uvedeným očekáváním soudního řešení. Bylo by nespravedlivé vyčítat jí rychlost, s jakou se přizpůsobila rozhodnutí o rozdělení, když sama Komise požadovala okamžité ukončení hospodářského spojení(56).
128. Nelze rozumět tomu, že Komise vytýká napadenému rozsudku zkreslení důkazů, neboť ke zkreslení skutečností nedošlo, ačkoli účastníci nesdílí posouzení Soudem prvního stupně ani těchto ukazatelů, ani zejména majetkové odpovědnosti vyplývající pro samotnou Komisi.
129. V důsledku toho je třeba odmítnout první část třetího důvodu kasačního opravného prostředku.
b) K nedostatku příčinné souvislosti mezi neplatností rozhodnutí o neslučitelnosti a snížením prodejní ceny společnosti Legrand ve prospěch konsorcia Wendel KKR (druhá část třetího důvodu kasačního opravného prostředku)
i) Argumenty účastníků řízení
130. Komise vytýká napadenému rozsudku nepřesná skutková zjištění, zkreslení skutečností a pochybení při právní kvalifikaci, neboť zakládá(57) přímé spojení mezi důvodem protiprávnosti rozhodnutí o neslučitelnosti a prodejem společnosti Legrand za nižší cenu, než v případě přímého prodeje bez nedostatků.
131. Opírá se o tři druhy úvah: zaprvé uvádí, že mezní datum, kdy se společnost Schneider zavázala převést společnost Legrand na konsorcium Wendel KKR, tedy 10. prosinec 2002, bylo stanoveno 26. dne předcházejícího července, kdy odpůrkyně nebyla nucena podřídit se určité lhůtě, neboť Komise byla ochotná prodloužit lhůtu za datum 5. února 2003, což bylo původně sjednané mezní datum. Kromě toho, jak uvádí Komise, když se dne 5. prosince 2002 zřekla ustanovení o zrušení, byla si společnost Schneider vědoma, že nebyla právně vázána oddělit se od společnosti Legrand, neboť Soud prvního stupně rozhodl předcházejícího 22. října o neplatnosti obou uvedených rozhodnutí.
132. Zadruhé se Komise domnívá, že převod společnosti Legrand byl výhradně vůlí společnosti Schneider, která se tímto jednáním vzdala jak svého práva na zrušení kupní smlouvy, tak i případného rozhodnutí o slučitelnosti se společným trhem, neboť v řízení znovuzahájeném Komisí mohla navrhnout opatření pro zmírnění opírání se.
133. Zatřetí se Komise domnívá, že procesní povaha porušujícího aktu, který jí byl vytýkán, brání tomu, aby vznikl jakýkoli příčinný vztah mezi tímto nedostatkem a typem škody, který Soud prvního stupně uznal ve prospěch Schneider.
134. Posledně uvedený podnik jednak odmítá všechny tyto výtky jako neúčinné, neboť nesměřují proti příčinné souvislosti, nýbrž proti vzniklým nákladům; ohledně data prodeje vyvrací tezi Komise, neboť na jednu stranu nebere v úvahu, že konsorcium Wendel KKR přijalo odklad pouze do 10. prosince, čemuž společnost Schneider nemohla odporovat; a jednak trvá na tom, že nepřátelské jednání ze strany Komise nepředznamenávalo nové rozhodnutí, kterým by nyní bylo připuštěno spojení obou společností.
135. Ohledně dne předání společnosti Legrand nabyvateli, společnost Schneider zdůrazňuje chybu Komise při ztotožnění data skutečného prodeje se vznikem škody, neboť podle ní škoda vznikla vydáním rozhodnutí o neslučitelnosti. Vylučuje kromě toho, že by procesní povaha protiprávnosti důvodu neplatnosti rozhodnutí o neslučitelnosti vylučovala příčinou souvislost.
ii) Posouzení
136. Tento důvod vyžaduje detailní přezkum odůvodnění Soudu prvního stupně za účelem posouzení existence příčinné souvislosti.
137. Podle rozsudku, musela společnost Schneider s ohledem na odklad uskutečnění prodeje společnosti Legrand v očekávání vyřešení tehdy probíhajících sporů s cílem dosáhnout slučitelnosti spojení se společným trhem poskytnout konsorciu Wendel KKR nižší prodejní cenu, než které by dosáhla obvyklým prodejem bez rozhodnutí o neslučitelnosti stiženého dvěma zjevnými protiprávnostmi(58).
138. Napadený rozsudek tedy spojuje toto zpoždění prodeje do 10. prosince 2002 s odměnou za riziko znehodnocení aktiv společnosti Legrand, kterému se konsorcium Wendel KKR vystavilo z důvodu možné nepříznivé změny ceny průmyslových cenných papírů v období mezi podpisem smlouvy a jejím uskutečněním(59).
139. Po přisouzení určité odpovědnosti společnosti Schneider za rozsah škody, Soud uložil Komisi náhradu dvou třetin škody utrpěné společností Schneider z důvodu snížení kupní ceny společnosti Legrand SA, které společnost Schneider musela poskytnout nabyvateli za odložení lhůty prodeje až do 10. prosince 2002(60).
140. Souhlasím s Komisí, že tento přístup není správný. Zejména souvislost zakládající mimosmluvní odpovědnost postrádá v tomto případě charakteristické známky přiměřenosti, a škoda tedy není přímo, bezprostředně a výlučně(61) odvozována od protiprávního aktu ve vztahu příčiny a následku(62).
141. Rozhodnutí o neslučitelnosti a o rozdělení, nepochybně nutila společnost Schneider hledat podnik schopný nést náklady akvizice společnosti rozměrů Legrand, což je úkol zahrnující komplexní jednání, jak společnost Schneider ujišťuje v duplice(63).
142. V tomto smyslu zrušení uvedených rozhodnutí změnilo náklady těchto jednání ve zbytečné náklady, neboť pokud by nebyl vydán příkaz k rozdělení, Schneider by k takovým výdajům nemusela přistoupit. Nicméně nepožaduje náhradu tohoto typu škody, pročež nemá význam se u její analýzy zastavovat. Chci nicméně ukázat jako příklad náklady, spojené se zrušením správního jednání Komise, nebo přinejmenším náklady, které je jako zbytečné náklady třeba chápat jako odvozené od uvedeného porušení.
143. Naproti tomu, ačkoli snížení prodejní ceny Legrand pro konsorcium Wendel KKR je výsledkem těch samých jednání, nemá původ v neplatnosti aktu, nýbrž ve svobodné vůli společnosti Schneider obchodovat se svými protějšky. V této souvislosti byla společnost Schneider v nepříjemném postavení kvůli tlaku pociťovanému ze strany Komise, aby vyhověla rozhodnutí o rozdělení, avšak tento nátlak byl pouze jedním z prvků ovlivňujících konečnou podobu dohody s konsorciem Wendel KKR.
144. V duplice Schneider uvádí řadu údajů objasňujících podmínky vzniku smlouvy o převodu společnosti Legrand a vypočítává další zdroje vyvíjející silný tlak na vyjednávače společnosti Schneider, aby se rychle zbavili společnosti, s níž se Schneider pokusila sloučit, jako například postoj samotného předsedy společnosti Legrand(64), akcionářů společnosti Schneider, finančních analytiků a trhů(65). Tato prohlášení pomáhají dotvořit obraz rámce, v němž vznikaly dohody mezi společností Schneider a konsorciem Wendel KKR, a prokazují, že závazek (nakonec protiprávní) rozdělit spojené podniky byl pouze pozadím situace, bez přímého vlivu na společností Schneider dohodnutá a podepsaná ustanovení ve smlouvě o koupi Legrand. Všechny tyto okolnosti pravděpodobně lépe vysvětlují napětí, které vedlo společnost Schneider k uzavření smlouvy dne 26. července 2002.
145. Je normální, že si Schneider vymínila právo zrušit smlouvu uzavřenou s konsorciem Wendel KKR v závislosti na výsledcích sporů probíhajících před Soudem prvního stupně. Nicméně kromě prvků uvedených v předchozím bodě ji nic nenutilo dokončit a uzavřít kupní smlouvy v tak brzkém datu, jak přiléhavě uvádí Komise, když trvá na tom, že udělená lhůta do 5. února, navíc prodloužitelná, se zdála dostatečná pro nalezení vhodného kupce.
146. Takový postup zvyšuje podezření, že Schneider zamýšlela dát přednost transakci s Wendel KKR, přičemž pokračování fúze měla za pouhou hypotézu. Tato domněnka dosvědčená uvedenými tlaky byla konkretizována, když Schneider před záchranou hospodářského spojení znovuzahájením fáze II přezkumu Komise po zrušení rozhodnutí upřednostnila uskutečnění dohody dosažené s nabývající společností.
147. Navíc 180 milionů eur, které by společnost Schneider stálo odstoupení od prodeje, bylo pouze výsledkem způsobu, jakým vedla obchodní jednání; případné snížení hodnoty majetku Legrand z důvodu znehodnocení cen průmyslových cenných papírů v daném období se mi zdá příliš vágní a nahodilé, aby vytvořilo příčinnou souvislost(66).
148. Konečně na základě určení hrozeb pro každý z podniků(67) byl konsorciu Wendel KKR znám způsob uvažování společnosti Schneider, takže jí byla dostatečně známa možnost, že rozhodnutí o slučitelnosti a o rozdělení budou prohlášena za neplatná, což je okolnost, která by ji logicky znemožnila nabytí Legrand. V důsledku toho vybavila smlouvu nástroji vhodnými k zamezení jakéhokoliv nebezpečí: snížením prodejní ceny a náhradou škody ve výši 180 milionů eur za odstoupení od smlouvy, čímž smluvně přenášela svá rizika na prodávajícího, který dobrovolně souhlasil.
149. Schneider tedy podstoupila velké riziko, když postupovala podle čl. 7 odst. 3 nařízení. Uvedené ustanovení tvoří výjimku ze zásady uskutečnit spojení dříve, než Komise výslovně nebo mlčky rozhodne(68). Z tohoto důvodu si každý pečlivý podnikatel musí být vědom důsledků plynoucích ze záporného hodnocení spojení orgánem Společenství, které s sebou nese odpovídající přijetí rozhodnutí o rozdělení, neboť navzdory znění čl. 8 odst. 4 téhož nařízení [„Jestliže spojení již bylo provedeno, může Komise [...] nařídit rozdělení [...]“], v situaci popsané v čl. 7 odst. 3 Komise nemá prostor pro posouzení, aby obnovila předchozí status quo na trhu, což je cílem uvedeného předpisu(69).
150. V souhrnu spadají běžné změny, ke kterým ve fúzích dochází, do zmíněné oblasti rizik společností, které se drží výjimky podle uvedeného čl. 7 odst. 3, neboť se s ohledem na právní úpravu spojování zdají snadno předvídatelné(70).
151. Ačkoli zrušení rozhodnutí o neslučitelnosti a o rozdělení nejsou „normálními“ skutečnostmi, bylo by možné odůvodnit uznání některých škod, například, jak jsem již dříve uvedl, nákladů vzniklých z důvodu zahájených jednání za účelem prodeje podniku, avšak pokud má neplatnost svůj původ v pochybení procesního typu ze strany Komise, jehož náprava umožňuje znovu zahájit přezkum spojení, nepřísluší přiznat jiný druh škod, neboť důvod zjištěné neplatnosti neznehodnocuje hospodářskou analýzu, jak vyplývá z napadeného rozsudku v této věci.
152. Za této situace má Komise pravdu, když poukazuje, že zrušení z formálních důvodů se nedotklo podstaty přezkoumávané transakce, takže po nápravě pochybení týkajícího se porušení článku 18 nařízení, nebylo vyznění rozhodnutí, které by bylo přijato po znovuzahájení fáze II, ještě určeno a mohlo vyznít v jednom nebo v druhém smyslu, zejména podle vhodných opatření navržených společností Schneider.
153. Souhrnně tím, že Schneider převzala jak svoje rizika, tak na základě smlouvy rizika konsorcia Wendel KKR, přiznání náhrady škody Soudem prvního stupně z důvodu snížení ceny, které musela první z těchto společností poskytnout té druhé z důvodu čekání na ukončení probíhajících sporů, vede k poskytnutí záruky nebo zajištění pro všechny druhy dodatečných škod, které by vznikly za předpokladu porušení, a to i procesních norem bez přímého dopadu na hospodářské pozadí spojení, ve prospěch podniků, které zvolí postup podle čl. 7 odst. 3 nařízení.
154. S ohledem na výše uvedené se domnívám, že je třeba přijmout důvod kasačního opravného prostředku a zrušit napadený rozsudek z důvodu, že přiznal společnosti Schneider škodu odvozenou od snížení ceny společnosti Legrand SA, jež musela nabídnout konsorciu Wendel KKR jako kompenzaci odkladu prodeje do 10. prosince 2002.
2. K přerušení příčinné souvislosti (třetí a pátý důvod kasačního opravného prostředku)
a) Shrnutí tvrzení účastnic řízení
155. Ač s určitými odchylkami, Komise ve svých písemných podáních během celého řízení o kasačním opravném prostředku v podstatě vytýká Soudu prvního stupně právní pochybení, kterého se dopustil tím, že z různých důvodů neučinil závěr, že vztah příčinné souvislosti byl jednáním odpůrkyně přerušen.
156. Jednak ve svém třetím důvodu obhajuje, že přes formální povahu pochybení, kterého se dopustila, bylo nevyhnutelné přijetí dalšího rozhodnutí po znovuzahájení fáze II, které vedlo k zániku uvedené souvislosti. A jednak uvádí, že vymáhanou škodu způsobilo stanovení lhůty prodeje do 10. prosince a vzdání se, ze strany společnosti Schneider, použití ustanovení o odstoupení od uvedené smlouvy(71).
157. Kromě toho v pátém důvodu ukazuje, že uvedená francouzská společnost nesplnila svoji povinnost pečlivosti třemi způsoby: zaprvé, nepožádala Komisi o detailnější informaci týkající se námitky opírání se; zadruhé se zřekla použití předběžných opatření, kterými by se mohla předtím a potom domáhat prohlášení neplatnosti; zatřetí, realizovala kupní smlouvu týkající se společnosti Legrand v okamžiku, kdy už nebyla právními předpisy nucena se od ní oddělit.
158. Nicméně Schneider před odmítnutím těchto výtek ohledně pozadí napadeného rozsudku namítá nepřípustnosti všech těchto tvrzení Komise, neboť představují nové důvody, o kterých Soud prvního stupně nerozhodoval.
159. Proto po návrhu hodnocení důvodu týkajícího se neexistence příčinné souvislosti, zahajuji tyto úvahy podpůrně pro případ, že by Soudní dvůr nesdílel můj názor a vyžadoval přezkum podstaty ostatních důvodů kasačního opravného prostředku.
b) K přípustnosti určitých tvrzení
160. Výtka této povahy, kterou vůči opravnému prostředku činí Schneider, se vztahuje na tvrzení třetího důvodu, které ji vinilo z nedbalosti, a na celý pátý důvod uvedeného opravného prostředku, popsaný v bodě 167 tohoto stanoviska; v obou případech zakládá svůj útok na tom, že vůči řízení před Soudem prvního stupně představují nové důvody.
161. Zaprvé, ohledně údajné novosti nedbalosti, kterou Komise přisuzuje společnosti Schneider a která způsobila škodu, stačí uvést, že judikatura Soudního dvora připouští uvádění nových argumentů v tomto typu řízení, pokud posilují důvod uvedený v řízení v prvním stupni(72).
162. Zadruhé, ohledně pátého důvodu Komise dodává, že v bodech 326 a 335 napadeného rozsudku se zkoumalo obvinění Schneider z odpovědnosti za škodu, alespoň v určitém rozsahu. Nicméně všechna tvrzení, kterým Schneider vytýká tento nedostatek, rozvíjejí takové hledisko, pročež nelze přijmout ani tuto výtku.
163. Námitka nepřípustnosti navrhovaná společností Schneider proto nemůže obstát a je třeba ji zamítnout v plném rozsahu.
c) K základu
164. Parametry pro tuto analýzu poskytuje judikatura Soudního dvora, podle níž v oblasti mimosmluvní odpovědnosti orgánů Společenství může nedostatek předvídavosti nebo obezřetnosti žadatele o odškodnění změnit spojení příčinné souvislosti mezi protiprávním aktem a škodou, dokonce až omezit(73) uvedenou odpovědnost, nebo ji vyloučit(74). Stranou těchto obecností však spory vzniklé v této oblasti vykazují nevyhnutelný kazuistický přístup.
165. Ve vztahu k napadenému rozsudku je těžké porozumět prvnímu tvrzení Komise, podle něhož by závazné přijetí rozhodnutí o slučitelnosti po znovuzahájení fáze II mělo za následek zánik příčinné souvislosti mezi zrušenými rozsudky a škodou vzniklou Schneider, pokud by takový vztah vznikl. Podle ní by toto nové formální rozhodnutí mělo za následek zánik příčinné souvislosti, neboť v případě slučitelnosti by společnost Schneider nemusela společnost Legrand prodat, a v opačném případě by vzniku škody zabránilo nové rozhodnutí.
166. Nelze přijmout tezi Komise, která, jak uvádí Schneider ve své kasační odpovědi, má určitý sofistický nádech. Každopádně je její zdůvodnění neúčinné, vezme-li se v úvahu její hypotetický charakter, který nebyl po prodeji Legrand konsorciu Wendel KKR konkretizován. Proto je třeba jej vyloučit, neboť jde o to soudit skutečnosti, které nastaly, nikoli skutečnosti imaginární.
167. Stejný osud věštím první části pátého důvodu týkající se nedostatku pečlivosti Schneider, protože nepožadovala po Komisi poskytnutí větších objasnění ohledně námitky opírání se; tím se pokouší přesunout na francouzský podnik vlastní nedostatek přesnosti při vypracování oznámení námitek. Tato výmluva je však příliš zřejmá, než aby k ní bylo přihlíženo, a proto je třeba ji odmítnout.
168. Ve druhé části druhého důvodu, stranou určitých prohlášení Soudu prvního stupně(75), Komise uvádí, že byla přerušena příčinná souvislost tím, že se Schneider vzdala předběžných opatření, kterých se mohla dožadovat před nebo po prohlášení neplatnosti.
169. Nicméně ze skutkových zjištění(76) vyplývá, že francouzská společnost podala spolu s žalobou na neplatnost rovněž návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí o rozdělení; kromě toho pozdější vzdání se pokračování v takovém řízení vyplývalo ze dvou současných skutečností: jednak bylo připuštěno zrychlené řízení ve věci T‑310/01, a jednak byla prodloužena lhůta stanovená Komisí pro zbavení se společnosti Legrand do 5. února 2003
170. Za této situace, v rozporu s tvrzením Komise společnost Schneider jednala s odpovídající pečlivostí, neboť svojí strategií získala prakticky totéž, co by jí po vyjasnění neznámé veličiny – platnosti dvou napadených rozhodnutí – poskytla předběžná opatření, a rychle a nezávisle na vývoji těchto řízení byla rozšířena lhůta pro provedení prodeje Legrand.
171. Za těchto okolností tedy nelze jednání Schneider kvalifikovat jako nedbalé, ani mu přisuzovat způsobilost přerušit vztah příčinné souvislosti, o níž se jedná, a proto je třeba tezi Komise vyloučit jako neopodstatněnou.
172. Konečně z důvodu objektivního spojení je třeba přezkoumat třetí část pátého důvodu, která společnosti Schneider vytýká prodej Legrand v době, kdy již nebyla právně zavázána oddělit se od této společnosti, a výtku Komise ohledně prodloužení lhůty k prodeji do 10. prosince a vzdání se, ze strany společnosti Schneider, použití ustanovení o odstoupení od uvedené smlouvy; podle orgánu Společenství všechny tyto okolnosti přispěly k uplatňované škodě, čímž omezily spornou příčinnou souvislost.
173. Schneider uvádí, že byla k prodeji vedena dvěma následujícími pohnutkami: zaprvé, splnit závazek oddělit se od Legrand a zadruhé, po zrušení rozsudků, předejít riziku spoléhání se na získání povolení, neboť jí byla známa neústupnost Komise ve druhém řízení o přezkumu spojení.
174. Jak vysvětluji níže, bylo by namístě přijmout tato tvrzení, ačkoli pouze podpůrně, jak opakuji, neboť již jsem uvedl své přesvědčení, že neexistuje žádný vztah příčinné souvislosti.
175. Při uskutečnění smlouvy o převodu Legrand dne 10. prosince 2002 byla společnost Schneider vázána pouze svojí smlouvou, neboť rozhodnutí o neslučitelnosti a o rozdělení byla zrušena Soudem prvního stupně dne 22. října téhož roku. I když se vezme v úvahu, že uvedená smlouva vznikla na základě právního závazku, který byl prohlášen za neplatný, prodej se uskutečnil jako akt vlastní vůle, který urychlil konec řízení o přezkumu spojení, přičemž bylo postupováno podle smluvních ustanovení, která byla výsledkem jednání s kupcem, na něž Komise neměla žádný vliv.
176. Navíc vedle toho, že Schneider mohla tehdy usilovat o kladné rozhodnutí na konci nového přezkumného řízení, neboť se jí otevřela možnost předložit prostředky vyvracející námitku opírání se, čehož se mlčky vzdala, když se zbavila společnosti Legrand, se nezdá, že by jednala ostražitě, když nebrala na vědomí ustanovení o odstoupení od smlouvy.
177. Za popsaných podmínek by za předpokladu, že Schneider nadále stála o završení spojení se společností Legrand(77), bylo logičtější odstoupit od prodeje s odkazem na dané ustanovení, aby tak byla snížena uplatňovaná škoda, neboť částka 180 milionů eur nemůže být srovnávána s uplatňovanou škodou přibližně ve výši 1 700 milionů eur. Žaloba na určení mimosmluvní odpovědnosti Společenství týkající se částky vyplývající z ustanovení o odstoupení od smlouvy by byla důvodnější a více v souladu s povahou skutečností.
178. Domnívám se tedy, že společnost Schneider tím, že přistoupila k prodeji, aniž by k němu byla právně zavázána, a tím, že nejednala s požadovanou pečlivostí, přerušila vztah příčinné souvislosti, a proto podpůrně navrhuji, aby byl pátý důvod kasačního opravného prostředku přijat.
3. K důvodu založenému na kontradiktorním odůvodnění
179. Ve čtvrtém důvodu kasačního opravného prostředku Komise kritizuje kontradiktornost argumentační struktury v rozsudku Soudu prvního stupně z důvodu nesoudržnosti, která by vedla jednak k popření příčinné souvislosti mezi porušením, které je pro zrušení rozhodnutí rozhodující, a předpokládanou vzniklou škodou (v bodech 260 až 286), a jednak k jejímu potvrzení oběma druhy škod, které byly společnosti Schneider přiznány (v bodě 288).
180. Pro odmítnutí této výtky stačí uvést, že první z analýz zmíněných Komisí se týká uvedené příčinné souvislosti s celkovou ztrátou hodnoty aktiv Legrand mezi jejím nabytím a jejím prodejem v prosinci 2002, zatímco druhá se týká škody, kterou podle Soudu prvního stupně utrpěl francouzský podnik. Není tedy shledána žádná kontradiktornost ve znění napadeného rozsudku a z tohoto důvodu neobstojí ani čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku.
E – K sedmému důvodu kasačního opravného prostředku
181. Komise podpůrně požaduje zrušení napadeného rozsudku, protože přiznal společnosti Schneider úroky z prodlení ode dne, kdy byla konkretizována hmotná újma, tedy 10. prosince 2002, do data, ve kterém bude zaplacena částka náhrady škody.
182. Protože podporuji zrušení napadeného rozsudku z důvodu nedostatku příčinné souvislosti a podpůrně z důvodu jejího přerušení, není nutné zkoumat opodstatnění sedmého důvodu, která se týkají pouze škody, kterou moje analýza neuznává.
VII – Výrok Soudního dvora ve věci samé
183. Věta druhá článku 61 Statutu umožňuje Soudnímu dvoru, pokud zruší rozsudek Soudu prvního stupně, aby sám vydal konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo aby věc vrátil orgánu prvního stupně k rozhodnutí. První z předpokladů, za nichž se může použít první z možností nabízených uvedeným ustanovením, je pochybení in iudicando, pokud je popis skutečností úplný a dostatečný pro rozhodnutí, a není nutné provést žádný důkaz. Toto je u Soudního dvora obvyklé, ačkoli není zvykem odůvodňovat, proč stav sporu dovoluje, aby sám vydal rozhodnutí(78).
184. Bylo by vhodné, aby Soudní dvůr rozhodl ve věci samé, pokud ze spisů vyplyne, že spor je připraven k rozhodnutí(79), v souladu s tím, že ho zákonodárce Společenství uspořádal jako moderní soudní dvůr vybavený širokou svobodou pro rozhodování v odvolacím řízení, pokud to považuje za vhodné(80).
185. V této věci nelze pochybovat o tom, že přezkum provedený Soudním dvorem v řízení o kasačním opravném prostředku je výlučně právní povahy. Přestože Soud prvního stupně diskusi omezil na zásadu vzniku škody, aniž by přistoupil k jejímu vyčíslení, vyhradil tento úkol, v situaci sporu úkol komplexní povahy, pro následné řízení ve fázi výkonu rozsudku. Bylo by v rozporu s hospodárností řízení věc znovu vrátit orgánu prvního stupně, aby se věnoval pouze ohodnocení částky dlužné ze strany Komise, jakožto jediné škody, kterou je třeba nahradit. Nic nebrání tomu, aby tento úkol provedl Soudní dvůr, jak se již stalo v minulosti(81), na základě metody přepokládané v napadeném rozsudku.
VIII – K nákladům řízení v obou stupních
186. Řešení, které navrhuji, by společnosti Schneider neukládalo náhradu všech nákladů, neboť Komise neměla úspěch pouze v některých návrhových žádáních, ačkoli se nejednalo o ta nejvýznamnější.
187. Vzhledem k tomu, že Soud prvního stupně si vyhradil rozhodnutí o nákladech řízení, v rozsahu, v jakém navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl o zhodnocení škody vzniklé společnosti Schneider z důvodu nákladů na účast na znovuzahájení řízení o přezkumu spojení, měl by rozhodnout o nákladech řízení v prvním stupni a v řízení o kasačním opravném prostředku.
188. V tomto ohledu by spravedlivé posouzení prvků sporu jako celku vedlo k uložení společnosti Schneider náhrady dvou třetin nákladů vynaložených Evropskou komisí v obou stupních.
IX – Závěry
189. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr:
„1) Zrušil rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 11. července 2007 ve věci T‑351/03 z důvodu, že uložil Evropskému společenství nahradit společnosti Schneider Electric SA dvě třetiny škody vzniklé z důvodu snížení prodejní ceny společnosti Legrand SA, které Schneider Electric musel poskytnout nabyvateli za odklad lhůty uskutečnění prodeje společnosti Legrand až do 10. prosince 2002.
2) Zrušil rovněž body 5 a 10 výroku uvedeného rozsudku, v nichž je rozhodnuto o znaleckém posudku pro posouzení této škody a které přiznávají úroky z prodlení.
3) Zamítl opravný prostředek ve zbývající části.
4) Nařídil účastnicím řízení, aby Soudnímu dvoru ve lhůtě tří měsíců ode dne vydání rozsudku předložily návrh společné dohody o částce nákladů, které Schneider Electric musela vynaložit na znovuzahájení řízení o přezkumu spojení, ke kterému došlo po vydání rozsudků Soudu prvního stupně ze dne 22. října 2002, Schneider Electric v. Komise (T‑310/01 a T‑77/02).
5) Nařídil v případě nedosažení dohody účastnicím řízení, aby Soudnímu dvoru v téže lhůtě předložily své vyčíslené nároky.
6) Rozhodl, že společnost Schneider Electric nahradí dvě třetiny nákladů vynaložených Komisí v řízení o kasačním opravném prostředku a v řízení v prvním stupni, a ponese vlastní náklady obou řízení.“