ROZSUDEK TRIBUNÁLU

(kasační senát)

8. října 2014

Věc T‑530/12 P

Moises Bermejo Garde

v.

Evropský hospodářský a sociální výbor (EHSV)

„Kasační opravný prostředek – Veřejná služba – Úředníci – Psychické obtěžování – Protiprávní činnosti poškozující zájmy Unie – Závažné porušení služebních povinností úředníků – Články 12a a 22a služebního řádu – Oznámení učiněné žalobcem – Přeřazení v důsledku tohoto oznámení – Nepředložení věci OLAF nadřízeným, který informace obdržel – Akt nepříznivě zasahující do právního postavení – Dobrá víra – Právo na obhajobu – Pravomoc autora aktu“

Předmět:      Kasační opravný prostředek podaný proti rozsudku Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (prvního senátu) ze dne 25. září 2012, Bermejo Garde v. EHSV (F-41/10, Sb. VS, EU:F:2012:135), a znějící na zrušení tohoto rozsudku.

Rozhodnutí:      Rozsudek Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (prvního senátu) ze dne 25. září 2012, Bermejo Garde v. EHSV (F-41/10), se zrušuje v rozsahu, v němž zamítl návrhová žádání Moisese Bermeja Gardy znějící na zrušení rozhodnutí Evropského hospodářského a sociálního výboru (EHSV) č. 133/10 A ze dne 24. března 2010 o ukončení výkonu jeho předchozích funkcí a rozhodnutí EHSV č. 184/10 A ze dne 13. dubna 2010 o jeho přeřazení. Ve zbývající části se kasační opravný prostředek zamítá. Věc se vrací Soudu pro veřejnou službu. O nákladech řízení bude rozhodnuto později.

Shrnutí

1.      Úředníci – Práva a povinnosti – Svoboda projevu – Zveřejnění skutečností vyvolávajících domněnku existence protiprávní činnosti nebo závažného porušení služebních povinností – Povinnost – Výjimka v případě úředníka, který se považuje za oběť obtěžování

(Služební řád, články 12a a 22a)

2.      Úředníci – Psychické obtěžování – Oznámení obtěžování nejen v rámci článku 12a, ale i v rámci článku 22a služebního řádu – Ochrana před disciplinárním řízením – Podmínka – Dobrá víra úředníka – Faktory, které je třeba zohlednit – Dodržení podmínek stanovených ve výše uvedených ustanoveních – Dodržení dalších služebních povinností

(Služební řád, články 12a a 22a)

3.      Úředníci – Práva a povinnosti – Svoboda projevu – Zveřejnění skutečností vyvolávajících domněnku existence protiprávní činnosti nebo závažného porušení služebních povinností – Ochrana před disciplinárním řízením – Podmínka – Dobrá víra úředníka – Faktory, které je třeba zohlednit – Povinnost zohlednit kontext, v němž došlo k předání informací

(Služební řád, článek 22a)

1.      Článek 22a odst. 1 služebního řádu stanoví povinnost v zájmu Unie, která je zpravidla uložena všem úředníkům. Ve zvláštních případech, kdy protiprávní jednání nebo závažné porušení služebních povinností vyplývají z jednání, která lze kvalifikovat rovněž jako obtěžování ve smyslu čl. 12a odst. 3 a 4 služebního řádu, svědčí dotyčnému úředníkovi práva zakotvená v článku 12a služebního řádu a tento má v tomto ohledu možnost podat žádost o pomoc na základě článku 24 služebního řádu. Obecná informační povinnost uložená čl. 22a odst. 1 služebního řádu se proto může ukázat jako neslučitelná se zvláštní ochranou, kterou čl. 12a odst. 2 první věta služebního řádu zamýšlí výslovně přiznat oběti obtěžování. Je proto třeba mít za to, že úředník, který se cítí být obtěžován, nemůže být nucen oznámit, že došlo k obtěžování. Nelze však vyloučit, že by mohl, pokud si tak bude přát, oznámit obtěžování na základě článku 22a v zájmu Unie, jelikož obtěžování „může představovat závažné porušení služebních povinností úředníků“ ve smyslu tohoto článku.

(viz bod 106)

2.      Jak z čl. 12a odst. 2 služebního řádu, tak jeho čl. 22a odst. 3 vyplývá, že úředník, který poskytne informace ve smyslu těchto dvou ustanovení, nesmí utrpět žádnou újmu ze strany orgánu, pokud jednal v dobré víře. Dobrá víra je tedy podmínkou uplatnění obou ustanovení.

Platí, že články 12a a 22a služebního řádu mají různou oblast působnosti. Pojem obtěžování je totiž výslovně definován v odst. 3 a 4 článku 12a a odlišuje se od pojmů protiprávní činnosti poškozující zájmy Unie a závažné porušení služebních povinností úředníků Unie, které jsou uvedeny v čl. 22a odst. 1 služebního řádu.

Pokud však úředník oznámí skutečnost, že došlo k obtěžování, nejen v rámci žádosti o pomoc na základě článků 12a a 24 služebního řádu, ale rovněž na základě jeho článku 22a, má rovněž povinnost splnit podmínky uvedené v posledně uvedeném ustanovení.

Článek 22a odst. 1 služebního řádu se vztahuje na protiprávní činnosti poškozující zájmy Unie, což nutně znamená, že tyto činnosti vykazují určitý stupeň závažnosti. Stejně tak příklady uvedené v tomto ustanovení, a sice podvod a korupce, jsou ze své podstaty závažné. Za těchto podmínek by se měl mechanismus upozornění upravený v článku 22a v souladu se svým účelem aktivovat pouze v situacích, kdy se předložené informace týkají jednání vykazujících určitou závažnost. Toto ustanovení musí být totiž v souladu s povinnostmi objektivity a nestrannosti, které jsou úředníkům uloženy, spolu s povinností dbát na důstojnost své funkce a s povinností loajality, jakož i s povinností respektovat čest a dodržovat zásadu presumpce neviny dotčených osob.

Pokud tedy úředník oznámí informace podle článků 12a a 22a služebního řádu, nemůže se zprostit jiných svých povinností a úkolů. Musí naopak jednat uvážlivě, aby bezdůvodně nepoškodil své kolegy nebo řádné fungování svého služebního působiště. Oznámení nevěrohodných informací nebo nepodložených skutečností může mít přitom takové škodlivé účinky.

Také rozhodnutí zveřejnit tyto informace mimo okruh osob výslovně označných v článku 22a služebního řádu může být relevantní pro posouzení, zda úředník jednal v dobré víře.

(viz body 114 až 116, 118, 123, 128, 129 a 135)

3.      Otázka, zda úředník při oznámení informací na základě článku 22a služebního řádu jednal v dobré víře, nemůže být posuzována abstraktně a vyžaduje zohlednění celého kontextu, v němž úředník předal svému nadřízenému informace o určitých skutečnostech.

Jelikož čl. 22a odst. 1 služebního řádu stanovuje v zásadě informační povinnost, a nikoli právo či možnosti, může mít existence určité povinnosti dopad na odpověď, kterou je třeba podat na otázku, zda úředník jednal při oznámení informací uvedených v prvním odstavci tohoto článku v dobré víře ve smyslu čl. 22a odst. 3 služebního řádu. Uvážení úředníka, jemuž jsou známy skutečnosti, jež mohou spadat do působnosti tohoto prvního odstavce, je totiž menší v situaci, kdy má oznamovací povinnost, než v situaci, kdy se může svobodně rozhodnout, že tak učiní. V prvním případě se vystavuje riziku uložení sankce ve smyslu článku 86 služebního řádu, zatímco pokud se rozhodne, že určité možnosti nevyužije, takové riziko nenese.

Úředník, který má pochybnosti ohledně použitelnosti čl. 22a odst. 1 služebního řádu, bude tedy mít větší sklon k oznámení informací, pokud k tomu má povinnost, než v opačném případě.

Vysoká míra odpovědnosti dotyčného úředníka může vést navíc k tomu, že své povinnosti plynoucí ze služebního řádu plní svědomitěji.

(viz body 148 až 150 a 152)