ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (desátého senátu)
1. února 2024(*)
„Kasační opravný prostředek – Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Trh s nákladními vozidly – Rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP) – Dohody a jednání ve vzájemné shodě v oblasti prodejních cen nákladních vozidel, načasování zavádění emisních technologií požadovaných normami Euro 3 až Euro 6 a přenesení nákladů na tyto technologie na zákazníky – Jediné a trvající protiprávní jednání – Zeměpisný rozsah tohoto protiprávního jednání – ‚Hybridní postup‘, který vedl postupně k přijetí rozhodnutí o narovnání a rozhodnutí v řádném řízení – Článek 41 Listiny základních práv Evropské unie – Právo na řádnou správu – Nestrannost Evropské komise – Posouzení zeměpisného rozsahu jednání ve vzájemné shodě – Relevantní skutečnosti – Kvalifikace souboru úkonů jako ‚jediného a trvajícího protiprávního jednání‘ – Nařízení (ES) č. 1/2003 – Článek 25 – Pravomoc Komise uložit pokutu – Promlčení“
Ve věci C‑251/22 P,
jejímž předmětem je kasační opravný prostředek podaný na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie dne 8. dubna 2022,
Scania AB, se sídlem v Södertälje (Švédsko),
Scania CV AB, se sídlem v Södertälje,
Scania Deutschland GmbH, se sídlem v Koblenz (Německo),
zástupci: D. Arts, N. De Backer, K. Schillemans, advocaten, S. Falkner, P. Hammarskiöld, C. Langenius, L. Ulrichs, advokater, a F. Miotto, avocate,
navrhovatelky,
přičemž další účastnicí řízení je
Evropská komise, zástupci: M. Domecq, M. Farley a L. Wildpanner, jako zmocněnci,
žalovaná v prvním stupni,
SOUDNÍ DVŮR (desátý senát),
ve složení: M. Ilešič, vykonávající funkci předsedy desátého senátu, I. Jarukaitis (zpravodaj) a D. Gratsias, soudci,
generální advokát: A. M. Collins,
za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,
vydává tento
Rozsudek
1 Svým kasačním opravným prostředkem se společnosti Scania AB, Scania CV AB a Scania Deutschland GmbH (dále jen „Scania DE“), tři právní subjekty podniku Scania (dále jen společně „Scania“), domáhají zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 2. února 2022, Scania a další v. Komise (T‑799/17, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2022:48), kterým Tribunál zamítl jejich žalobu znějící primárně na zrušení rozhodnutí Komise C(2017) 6467 final ze dne 27. září 2017 v řízení podle článku 101 [SFEU] a článku 53 Dohody o EHP (věc AT.39824 – Nákladní vozidla) (dále jen „sporné rozhodnutí“) a podpůrně na snížení výše pokut, které jim byly tímto rozhodnutím uloženy.
Právní rámec
2 Článek 23 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1, Zvl. vyd. 08/02, s. 205) se týká pravomoci Evropské komise ukládat pokuty. Článek 25 tohoto nařízení, nadepsaný „Promlčecí lhůty pro uložení sankcí“, stanoví:
„1. Pravomoci svěřené Komisi na základě článků 23 […] se promlčují takto:
a) po třech letech v případě porušení ustanovení týkajících se žádostí o informace nebo provedení kontroly;
b) po pěti letech ve všech ostatních případech protiprávního jednání.
2. Lhůta začíná běžet dnem, kdy došlo k protiprávnímu jednání. V případě trvajícího nebo opakovaného protiprávního jednání však začíná lhůta běžet dnem, kdy bylo ukončeno.
3. Každý úkon učiněný Komisí nebo orgánem pro hospodářskou soutěž členského státu za účelem šetření nebo postupu souvisejícího s protiprávním jednáním přerušuje promlčecí lhůtu pro uložení pokuty […]. K přerušení promlčecí lhůty dochází s účinkem ode dne, kdy byl tento úkon oznámen nejméně jednomu podniku nebo sdružení podniků, které se podílejí na protiprávním jednání. […]
4. Přerušení promlčecí lhůty se vztahuje na všechny podniky nebo sdružení podniků, které se podílejí na protiprávním jednání.
[…]“
3 Článek 31 uvedeného nařízení, nadepsaný „Přezkoumání Soudním dvorem“, zní:
„Soudní dvůr má neomezenou příslušnost přezkoumávat rozhodnutí, kterými Komise stanovila pokutu nebo penále. Může uloženou pokutu nebo penále zrušit, snížit nebo zvýšit.“
Skutkový stav
4 Skutečnosti předcházející sporu a vydání sporného rozhodnutí, jak jsou uvedeny v bodech 1 až 61 napadeného rozsudku, lze shrnout následovně.
5 Komise ve sporném rozhodnutí v článku 1 konstatovala, že navrhovatelky porušily článek 101 SFEU a článek 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru ze dne 2. května 1992 (Úř. věst. 1994, L 1, s. 3; Zvl. vyd. 11/52, s. 3; dále jen „dohoda o EHP“) tím, že se od 17. ledna 1997 do 18. ledna 2011 podílely, s právními subjekty podniků [důvěrné](1), [důvěrné], [důvěrné], [důvěrné] a [důvěrné] na koluzivních ujednáních o cenách, o zvyšování cen brutto středně těžkých a těžkých nákladních vozidel v Evropském hospodářském prostoru (EHP), jakož i o načasování a přenesení nákladů na zavedení emisních technologií pro středně těžká a těžká nákladní vozidla požadovaných podle norem EURO 3 až 6. Komise uložila v článku 2 tohoto rozhodnutí společnostem Scania AB a Scania CV AB pokutu ve výši 880 523 000 eur, z čehož na společnost Scania DE společně a nerozdílně připadá částka 440 003 282 eur.
Správní řízení
6 Dne 20. září 2010 podala společnost [důvěrné] žádost o ochranu před pokutami v souladu s bodem 14 oznámení Komise o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů (Úř. věst. 2006, C 298, s. 17). Dne 17. prosince 2010 Komise poskytla společnosti [důvěrné] podmínečnou ochranu před pokutami.
7 V období od 18. do 21. ledna 2011 provedla Komise šetření zejména v prostorách navrhovatelek.
8 Dne 28. ledna 2011 podala společnost [důvěrné] žádost o ochranu před pokutami v souladu s bodem 14 oznámení zmíněného v bodě 6 tohoto rozsudku a pro případ jejímu nevyhovění žádost o snížení pokuty v souladu s bodem 27 uvedeného oznámení. V tomto postupu ji následovaly společnosti [důvěrné] a [důvěrné].
9 Během šetření Komise zejména zaslala několik žádostí o informace podle článku 18 nařízení č. 1/2003.
10 Dne 20. listopadu 2014 zahájila Komise řízení podle čl. 11 odst. 6 tohoto nařízení proti navrhovatelkám a právním subjektům podniků uvedených v bodě 5 tohoto rozsudku a přijala oznámení námitek, které zaslala všem těmto subjektům, včetně navrhovatelek.
11 Po zaslání oznámení námitek měly osoby, jimž bylo toto oznámení určeno, přístup k vyšetřovacímu spisu Komise.
12 Během [důvěrné] navázaly osoby, jimž bylo oznámení námitek určeno, neformální kontakt s Komisí a požádaly ji, aby ve věci pokračovala podle postupu při narovnání stanoveného v článku 10a nařízení Komise (ES) č. 773/2004 ze dne 7. dubna 2004 o vedení řízení Komise podle článků [101] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2004, L 123, s. 18), ve znění nařízení Komise (ES) č. 622/2008 ze dne 30. června 2008 (Úř. věst. 2008, L 171, s. 3) (dále jen „nařízení č. 773/2004“). Komise se rozhodla zahájit postup při narovnání poté, co každá z osob, jimž bylo oznámení námitek určeno, potvrdila svou ochotu vést jednání o narovnání.
13 Mezi [důvěrné] a [důvěrné] proběhla jednání o narovnání mezi každou osobou, jíž bylo oznámení námitek určeno, a Komisí. Po těchto jednáních podaly některé osoby, jimž bylo oznámení námitek určeno, každá za sebe, Komisi formální žádost o narovnání podle čl. 10a odst. 2 nařízení č. 773/2004 (dále jen „strany postupu při narovnání“). Navrhovatelky takovou žádost nepodaly.
14 Dne 19. července 2016 přijala Komise na základě článku 7 a čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 rozhodnutí C(2016) 4673 final v řízení podle článku 101 [SFEU] a článku 53 Dohody o EHP (věc AT.39824 – Nákladní vozidla) určené stranám postupu při narovnání (dále jen „rozhodnutí o narovnání“).
15 Vzhledem k tomu, že se navrhovatelky rozhodly nepodat formální žádost o narovnání, Komise pokračovala v šetření, které se jich týkalo, v rámci běžného postupu, nikoli postupu při narovnání.
16 Poté, co měly navrhovatelky možnost seznámit se se spisem, předložily dne 23. září 2016 písemnou odpověď na oznámení námitek.
17 Dne 18. října 2016 se navrhovatelky zúčastnily slyšení.
18 Dne 7. dubna 2017 Komise v souladu s bodem 111 svého oznámení o osvědčených postupech pro vedení řízení týkajících se článků 101 a 102 [SFEU] (Úř. věst. 2011, C 308, s. 6) zaslala společnosti Scania AB dopis popisující skutkové okolnosti. Dne 23. června 2017 zaslala Komise uvedený dopis popisující skutkové okolnosti též společnostem Scania CV AB a Scania DE.
19 Dne 12. května 2017 společnost Scania AB předala Komisi své písemné připomínky k důkazům přiloženým k dopisu popisujícímu skutkové okolnosti, které odrážely rovněž stanovisko společností Scania CV AB a Scania DE.
20 Dne 27. září 2017 přijala Komise sporné rozhodnutí.
Sporné rozhodnutí
Struktura trhu s nákladními vozidly a mechanismus stanovení cen v odvětví nákladních vozidel, jakož i ve společnosti Scania
21 Co se týče struktury trhu s nákladními vozidly, Komise uvedla, že tento trh je charakterizován vysokou úrovní transparentnosti a koncentrace, jelikož účastníci mají řadu příležitostí každoročně se sejít a diskutovat o situaci na tomto trhu. Podle Komise mohli účastníci prostřednictvím výměny informací získat jasnou představu o konkurenční situaci každého z nich.
22 Komise rovněž uvedla, že účastníci, včetně společnosti Scania, mají na důležitých vnitrostátních trzích dceřiné společnosti, které jednají jakožto distributoři jejich výrobků. Tito vnitrostátní distributoři mají vlastní síť koncesionářů. Komise poznamenala, že společnost Scania prodává svá nákladní vozidla prostřednictvím vnitrostátních distributorů, kteří jsou dceřinými společnostmi, jež tato společnost vlastní ze 100 % ve všech státech EHP, s výjimkou [důvěrné]. Vnitrostátní distributoři společnosti Scania prodávají nákladní vozidla nakoupená v ústředí společnosti koncesionářům, kteří jsou buď ze 100 % vlastněnými dceřinými společnostmi, nebo nezávislými podniky. Komise uvádí, že v Německu má společnost Scania [důvěrné] koncesionářů, kteří jsou ze 100 % dceřinými společnostmi.
23 Co se týče mechanismu stanovení cen, Komise konstatovala, že tento mechanismus zahrnuje stejné etapy pro všechny účastníky a v rámci první fáze obecně začíná stanovením výchozího sazebníku cen brutto ústředím. Mimoto jsou podle Komise v rámci druhé fáze stanoveny převodní ceny pro prodej nákladních vozidel na různých vnitrostátních trzích, a to mezi ústředím výrobců a vnitrostátními distributory, kteří jsou nezávislými podniky nebo jsou ze 100 % vlastněni ústředím. Kromě toho jsou podle Komise v rámci třetí fáze stanovovány ceny, které koncesionáři platí distributorům, a v rámci čtvrté fáze i konečná cena netto placená spotřebiteli, která je sjednána koncesionáři nebo samotnými výrobci, pokud prodávají přímo koncesionářům nebo významným zákazníkům.
24 Komise konstatovala, že ačkoli se konečná cena placená spotřebiteli může lišit, například z důvodu uplatnění různých slev na různých úrovních distribučního řetězce, všechny ceny použitelné v každé fázi distribučního řetězce vyplývají přímo – v případě převodních cen mezi ústředím a distributorem – nebo nepřímo – v případě ceny placené koncesionářem distributorovi nebo v případě ceny placené konečným zákazníkem – z výchozí ceny brutto. Podle Komise se tedy ukazuje, že výchozí sazebníky cen brutto stanovené ústředím představují společnou a zásadní složku výpočtů cen použitelných v každé fázi vnitrostátních distribučních řetězců v celé Evropě. Komise upřesnila, že všechny strany, s výjimkou [důvěrné], sestavily v letech 2000 až 2006 sazebníky cen brutto složené z cen brutto harmonizovaných pro celý EHP.
25 Pokud jde konkrétně o mechanismus stanovování cen ve společnosti Scania a subjekty zapojené do tohoto stanovení cen, Komise popsala, že ústředí společnosti Scania stanoví sazebník cen brutto ze závodu (Factory Gross Price List, dále jen „FGPL“) pro každou jednotlivou disponibilní součástku nákladního vozidla.
26 Každý vnitrostátní distributor společnosti Scania, například společnost Scania DE, vyjednává s ústředím společnosti Scania „cenu netto pro distributora“, tj. cenu, kterou distributor platí ústředí za každou součástku, na základě FGPL, který obdržel. Cena netto pro distributora je uvedena v dokumentu nazvaném „RPU“ (ze slova „Representantuppgift“ ve švédštině), která představuje rozdíl mezi FGPL a cenou netto pro distributora v podobě slevy. Slevy poskytnuté distributorovi jsou stanoveny [důvěrné] v ústředí společnosti Scania, ale jsou rovněž diskutovány v rámci výboru pro ceny. Konečné rozhodnutí o ceně netto pro distributora společnosti Scania činí [důvěrné].
27 Kromě toho vnitrostátní distributor společnosti Scania oznamuje koncesionářům společnosti Scania na svém území svůj vlastní sazebník cen brutto, sestávající z ceny netto pro distributora plus ziskového rozpětí, pro každou jednotlivou disponibilní součástku nákladního vozidla.
28 Koncesionář společnosti Scania následně vyjedná s distributorem „cenu netto pro koncesionáře“ vycházející ze sazebníku cen brutto distributora po uplatnění podstatného snížení ve prospěch koncesionáře.
29 Zákazníci, kteří kupují nákladní vozidla u koncesionářů společnosti Scania, platí „zákaznické ceny“. „Zákaznická cena“ sestává z ceny netto pro koncesionáře zvýšené o ziskové rozpětí koncesionáře a případné náklady vyplývající z individualizace nákladního vozidla a snížené v závislosti na slevách a propagačních akcích nabízených zákazníkovi. Komise konstatuje, že změna ceny v jakékoliv fázi distribučního řetězce bude mít omezený či vůbec žádný dopad na konečnou cenu zaplacenou spotřebitelem.
30 Komise rovněž konstatovala, že se FGPL používá celosvětově, zatímco cena netto pro distributora a sazebník cen brutto distributora se používají na region, v němž distributor působí. Stejně tak se cena sjednaná koncesionářem používá v regionu, v němž koncesionář působí.
31 Pokud jde o dopad zvyšování cen na evropské úrovni na ceny na vnitrostátní úrovni, Komise poznamenala, že vnitrostátní distributoři takových výrobců, jako je společnost Scania DE, nejsou při stanovování cen brutto a sazebníků cen brutto nezávislí a že všechny ceny používané v každé fázi distribučního řetězce až ke konečnému spotřebiteli vyplývají ze sazebníků celoevropských cen brutto stanovených na úrovni ústředí.
32 Z toho podle Komise vyplývá, že zvýšení cen v celoevropském sazebníku cen brutto, o němž bylo rozhodnuto na úrovni ústředí, je určující pro pohyb „ceny netto pro distributora“, tedy ceny, kterou distributor zaplatí ústředí při nákupu nákladního vozidla. Komise má za to, že zvýšení uvedených cen brutto ústředím proto rovněž ovlivňuje výši ceny brutto u distributora, a sice ceny, kterou koncesionář platí distributorovi, ačkoli cena určená konečnému spotřebiteli není nutně změněna ve stejném poměru nebo není změněna vůbec.
Koluzivní kontakty mezi společností Scania a stranami narovnání
33 Ve sporném rozhodnutí Komise uvedla, že se společnost Scania účastnila koluzivních schůzek a kontaktů se stranami narovnání v rámci různých fór a na různých úrovních, které se v průběhu času vyvíjely, zatímco zúčastněné podniky, cíle a dotčené výrobky zůstaly stejné.
34 Komise identifikovala tři úrovně koluzivních kontaktů.
35 Zaprvé Komise uvedla, že v prvních letech protiprávního jednání diskutovaly osoby ve vedení účastníků kartelové dohody o svých záměrech v oblasti cen, o budoucím zvýšení cen brutto, někdy také o vývoji čistých spotřebitelských cen, přičemž někdy se dohodli na zvýšení svých cen brutto. Ve sporném rozhodnutí Komise označovala tuto úroveň koluzivních kontaktů jako „úroveň řídících orgánů“ (top management). Komise dodala, že na schůzkách na úrovni řídících orgánů se účastníci kartelové dohody mimo jiné dohodli na načasování a přenesení nákladů na zavedení modelů nákladních vozidel odpovídajících normám Euro 3 až Euro 5 a při některých příležitostech bylo dohodnuto, že dotčené technologie se nebudou do určitého data zavádět. Komise uvedla, že schůzky na úrovni řídících orgánů se konaly v letech 1997 až 2004.
36 Zadruhé Komise uvedla, že během omezeného období a souběžně se schůzkami na úrovni řídících orgánů, vedli členové středního managementu z ústředí účastníků kartelové dohody jednání, která zahrnovala kromě výměny technických informací i výměnu informací o cenách a o zvyšování cen brutto. Ve sporném rozhodnutí Komise na tuto úroveň koluzivních kontaktů odkazovala jako na „nižší úroveň ústředí“ (lower headquarters level). Komise uvedla, že schůzky na nižší úrovni ústředí se konaly v období let 2000 až 2008.
37 Zatřetí Komise uvedla, že po zavedení eura a zavedení sazebníků cen brutto na evropské úrovni téměř všemi výrobci nákladních vozidel sledovali účastníci kartelové dohody systematickou koordinaci svých budoucích cenových záměrů prostřednictvím svých německých dceřiných společností. Ve sporném rozhodnutí Komise odkazovala na tuto úroveň koluzivních kontaktů jako na „německou úroveň“ (German level meetings). Komise upřesnila, že stejně jako v rámci kontaktů v prvních letech kartelové dohody diskutovali zástupci německých dceřiných společností o budoucím zvýšení cen brutto, jakož i o načasování a přenesení nákladů na zavedení emisních technologií u středně těžkých a těžkých nákladních vozidel požadovaných podle norem Euro 5 a Euro 6. Vyměňovali si i další citlivé obchodní informace. Komise uvedla, že schůzky na německé úrovni se konaly od roku 2004.
Použití článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP
38 Komise měla za to, že listinné důkazy obsažené ve spise prokazují, že se výše uvedené kontakty týkaly:
– změn plánovaných účastníky kartelové dohody, a sice změn cen brutto, sazebníků cen brutto, načasování těchto změn a příležitostně též výměny informací o plánovaných změnách cen netto nebo o úpravách slev nabízených zákazníkům;
– data zavedení emisních technologií pro středně těžká a těžká nákladní vozidla požadovaných podle norem Euro 3 až Euro 6, jakož i přenesení nákladů na zavádění těchto technologií, a
– sdílení dalších informací citlivých z hlediska hospodářské soutěže, jako jsou cílové podíly na trzích, stávající ceny netto a slevy, sazebníky cen brutto, i před jejich vstupem v platnost, konfigurátory nákladních vozidel, objednávky a stav zásob.
39 Komise uvedla, že účastníci měli mnohostranné kontakty na různých úrovních a někdy měli společné kontakty a schůzky na různých úrovních. Podle Komise byly tyto kontakty vzájemně spjaty svým obsahem, datem uskutečnění, otevřenými odkazy jedněch účastníků na druhé a oběhem získaných informací mezi nimi.
40 Komise měla za to, že tyto činnosti představují formu koordinace a spolupráce, kterou účastníci vědomě nahrazovali rizika hospodářské soutěže praktickou spoluprací mezi sebou. Podle Komise mělo dotčené jednání podobu jednání ve vzájemné shodě nebo dohody, kdy konkurenční podniky rezignovaly na nezávislé určování obchodní politiky, kterou zamýšlely uplatňovat na trhu, ale spíše koordinovaly své jednání v oblasti cen prostřednictvím přímých kontaktů a podílely se na koordinovaném zpoždění v zavádění technologií. Navíc podle Komise vytvořila systematická účast na koluzivních kontaktech atmosféru vzájemného porozumění cenové politice účastníků.
41 Komise uvedla, že se společnost Scania pravidelně účastnila různých forem koluzivních praktik po celou dobu trvání protiprávního jednání a dospěla k závěru, že protiprávní jednání, kterého se společnost Scania účastnila, mělo podobu dohody nebo jednání ve vzájemné shodě ve smyslu článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP.
42 Pokud jde o omezení hospodářské soutěže, Komise uvedla, že se společnost Scania účastnila koluzivních kontaktů popsaných v bodě 38 tohoto rozsudku a cílem všech dohod a jednání ve vzájemné shodě, kterých se účastnila, bylo omezení hospodářské soutěže ve smyslu článku 101 SFEU.
43 Pokud jde o jediné a trvající protiprávní jednání, Komise měla za to, že dohody nebo jednání ve vzájemné shodě mezi společností Scania a stranami narovnání představují jediné a trvající protiprávní jednání, na něž se vztahuje čl. 101 odst. 1 SFEU, jakož i článek 53 dohody o EHP, a to za období od 17. ledna 1997 do 18. ledna 2011. Podle Komise, protiprávní jednání spočívalo v koluzivním jednání ohledně cen a zvýšení cen brutto středně těžkých a těžkých nákladních vozidel v EHP a ohledně načasování a přenesení nákladů na zavedení emisních technologií u středně těžkých a těžkých nákladních vozidel uložených normami Euro 3 až Euro.
44 Komise měla konkrétně za to, že prostřednictvím protisoutěžních kontaktů sledovali účastníci společný plán s jediným protisoutěžním cílem a společnost Scania věděla nebo musela vědět o obecné působnosti a základních rysech sítě koluzivních kontaktů a měla v úmyslu přispět ke kartelové dohodě svými činnostmi.
45 Komise rovněž uvedla, že jediný protisoutěžní cíl spočívá v omezení hospodářské soutěže na trhu se středně těžkými a těžkými nákladními vozidly v EHP. Tohoto cíle bylo podle Komise dosaženo praktikami snižujícími úroveň strategické nejistoty mezi účastníky, pokud jde o budoucí ceny a zvýšení cen brutto, jakož i o načasování a přenesení nákladů spojených se zaváděním nákladních vozidel dodržujících normy v oblasti životního prostředí.
Adresáti sporného rozhodnutí
46 Komise nejprve určila sporné rozhodnutí společnostem Scania CV AB a Scania DE, které považovala za přímo odpovědné za protiprávní jednání za následující období:
– co se týče společnosti Scania CV AB, za období od 17. ledna 1997 do 27. února 2009, a
– co se týče společnosti Scania CV DE, za období od 20. ledna 2004 do 18. ledna 2011.
47 Zadruhé Komise rovněž uvedla, že v období od 17. ledna 1997 do 18. ledna 2011 vlastnila společnost Scania AB přímo nebo nepřímo všechny akcie společnosti Scania CV AB, která přímo či nepřímo vlastnila všechny akcie společnosti Scania DE. Komise proto uvedla, že sporné rozhodnutí určila rovněž následujícím subjektům, které jsou společně a nerozdílně odpovědné jakožto mateřské společnosti:
– společnosti Scania AB odpovědné jednak za jednání společnosti Scania CV AB v období od 17. ledna 1997 do 27. února 2009 a jednak za jednání společnosti Scania DE za období od 20. ledna 2004 do 18. ledna 2011, a
– společnosti Scania CV AB odpovědné za jednání společnosti Scania DE v období od 20. ledna 2004 do 18. ledna 2011.
Výše pokuty
48 Komise stanovila výši pokuty na 880 523 000 eur.
Žaloba k Tribunálu a napadený rozsudek
49 Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 11. prosince 2017 podaly navrhovatelky žalobu znějící na zrušení sporného rozhodnutí a podpůrně na částečné zrušení tohoto rozhodnutí a na snížení pokut, které jim byly uloženy, a každopádně na snížení těchto pokut podle článku 261 SFEU a článku 31 nařízení č. 1/2003.
50 Dopisem ze dne 5. června 2020 požádaly navrhovatelky o skrytí některých údajů uvedených ve zprávě z jednání, a to ve vztahu k veřejnosti. Dopisem z téhož dne požádala Komise rovněž o skrytí některých údajů uvedených zejména ve zprávě z jednání a v napadeném rozsudku, a to ve vztahu k veřejnosti.
51 V návaznosti na posledně zmíněnou žádost Tribunál v napadeném rozsudku rozhodl, pokud jde o jeho nedůvěrné znění, že jména fyzických osob budou anonymizována a označení jiných právnických osob než navrhovatelek budou skryta. Rozhodl rovněž, že budou skryty některé údaje týkající se zejména mechanismu stanovování cen v rámci společnosti Scania a výpočtu pokuty uložené této společnosti, jejichž skrytí nemá vliv na porozumění nedůvěrné verzi tohoto rozsudku.
52 Navrhovatelky vznesly na podporu své žaloby devět žalobních důvodů.
53 První žalobní důvod vycházel z porušení práva na obhajobu, zásady řádné správy a presumpce neviny. Druhý žalobní důvod vycházel z porušení čl. 48 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), jakož i čl. 27 odst. 1 a 2 nařízení č. 1/2003.
54 Třetí až sedmý žalobní důvod se v podstatě týkaly závěru Komise o existenci jediného a trvajícího protiprávního jednání, jakož i jeho přičtení společnosti Scania. V rámci třetího žalobního důvodu se navrhovatelky konkrétně dovolávaly nesprávného použití článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP v rozsahu, v němž výměna informací na nižší úrovni ústředí byla považována za jednání porušující tyto články. V rámci čtvrtého žalobního důvodu navrhovatelky tvrdily, že byla porušena povinnost uvést odůvodnění a nesprávně použity uvedené články v rozsahu, v němž Komise měla za to, že navrhovatelky uzavřely dohodu nebo jednaly ve vzájemné shodě ohledně načasování zavedení emisních technologií. Pátý žalobní důvod vycházel z nesprávného použití výše uvedených článků v rozsahu, v němž Komise kvalifikovala výměny informací na německé úrovni jako protiprávní jednání ‚z hlediska účelu‘. V rámci šestého žalobního důvodu navrhovatelky tvrdily, že byly nesprávně použity článek 101 SFEU a článek 53 Dohody o EHP v rozsahu, v němž Komise měla za to, že zeměpisný rozsah protiprávního jednání na německé úrovni zahrnuje celé území EHP. Sedmý žalobní důvod vycházel z nesprávného použití těchto článků v rozsahu, v němž měla Komise za to, že zjištěné jednání představuje jediné a trvající protiprávní jednání a že navrhovatelky jsou v tomto ohledu odpovědné.
55 Osmý žalobní důvod vycházel z nesprávného použití uvedených článků, jakož i článku 25 nařízení č. 1/2003 v rozsahu, v němž Komise uložila pokutu za promlčené jednání, a v každém případě v rozsahu, v němž nezohlednila skutečnost, že uvedené jednání nebylo trvající. V rámci devátého žalobního důvodu se navrhovatelky dovolávaly porušení zásady proporcionality a zásady rovného zacházení, pokud jde o výši pokuty, a v každém případě nutnosti snížení výše pokuty na základě článku 261 SFEU a článku 31 nařízení č. 1/2003.
56 Napadeným rozsudkem Tribunál zamítl všechny žalobní důvody jako neopodstatněné. Pokud jde o žádost směřující k tomu, aby vykonal svou pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, Tribunál uvedl, že námitky, argumenty a právní a skutkové okolnosti uplatněné navrhovatelkami v rámci všech přezkoumaných žalobních důvodů neobsahují nic, co by umožňovalo dospět k závěru, že výše pokut uložených sporným rozhodnutím má být změněna. Tribunál proto žalobu zamítl v plném rozsahu a uložil navrhovatelkám náhradu nákladů řízení.
Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení
57 Návrhem došlým dne 8. dubna 2022 podaly navrhovatelky projednávaný kasační opravný prostředek. Téhož dne mimoto požádaly Soudní dvůr, aby s informacemi uvedenými v bodě 51 tohoto rozsudku zacházel ve vztahu k veřejnosti stejně důvěrně jako Tribunál.
58 Podáním ze dne 29. dubna 2022 požádala též Komise o důvěrné zacházení s některými údaji ve vztahu k veřejnosti.
59 Rozhodnutím ze dne 12. července 2022 předseda Soudního dvora těmto žádostem o důvěrné zacházení vyhověl.
60 Navrhovatelky v rámci kasačního opravného prostředku navrhují, aby Soudní dvůr:
– zrušil napadený rozsudek v plném rozsahu nebo částečně;
– zcela nebo zčásti zrušil sporné rozhodnutí nebo zrušil pokuty, které jim byly uloženy, či snížil jejich výši;
– podpůrně vrátil věc Tribunálu a
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení, včetně nákladů vynaložených v rámci tohoto řízení o kasačním opravném prostředku.
61 Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:
– kasační opravný prostředek zamítl a
– uložil navrhovatelkám náhradu nákladů řízení.
Ke kasačnímu opravnému prostředku
62 Na podporu kasačního opravného prostředku uplatňují navrhovatelky čtyři důvody. První důvod kasačního opravného prostředku vychází v podstatě z porušení práva na řádnou správu zakotveného v čl. 41 odst. 1 Listiny. Druhý důvod kasačního opravného prostředku vychází z porušení článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP z důvodu, že Tribunál kvalifikoval zeměpisný rozsah jednání na německé úrovni tak, že zahrnuje celé území EHP. V rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky v podstatě namítají, že Tribunál porušil tyto dva posledně zmíněné články z důvodu, že kvalifikoval jako jediné protiprávní jednání řadu úkonů zahrnujících tři různé úrovně kontaktů. Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku vychází z porušení týchž článků, jakož i článku 25 nařízení č. 1/2003 z důvodu, že Tribunál zachoval pokutu za promlčené jednání.
K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku
Argumentace účastníků řízení
63 V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když odmítl jejich argument, podle kterého Komise tím, že přijala rozhodnutí o narovnání a pokračovala v šetření proti navrhovatelkám, aniž toto šetření svěřila jinému týmu, než který byl pověřen případem, který vedl k vydání tohoto rozhodnutí, porušila čl. 41 odst. 1 Listiny.
64 Zaprvé navrhovatelky tvrdí, že Tribunál opomněl posoudit, zda bylo správní řízení znovu zahájené proti společnosti Scania po přijetí rozhodnutí o narovnání v souladu se zásadou objektivní nestrannosti. Odkazují na úvahy uvedené zejména v bodech 129, 147 a 151 napadeného rozsudku, které se týkají dodržení zásady nestrannosti v kontextu takového časově rozvrženého „hybridního“ postupu, jako je postup dotčený v projednávané věci. Tvrdí, že přijetím tohoto rozhodnutí byla uvalena dodatečná zátěž na Komisi, která měla dbát na dodržování nejen zásady zvané „tabula rasa“, ale i jejího dojmu nestrannosti. I když Tribunál v tomto bodě 151 v podstatě uznal, že za takových okolností by mohlo být odůvodněné svěřit případy dvěma různým týmům, nevyvodil z toho správný právní závěr a zabýval se otázkou nestrannosti pouze z hlediska subjektivní nestrannosti.
65 V tomto ohledu konkrétně poznamenávají, že Tribunál v uvedeném bodě 151 tvrdil, že společnost Scania neprokázala, jak by „samotná“ skutečnost zapojení stejných útvarů Komise do přijetí jak rozhodnutí o narovnání, tak sporného rozhodnutí mohla prokázat nedostatek nestranného přezkumu věci ve vztahu k nim, aby následně v bodě 152 tohoto rozsudku konstatoval, že společnost Scania neprokázala, že Komise „projevil[a] podjatost nebo osobní zaujatost vůči společnosti Scania […] v rozporu se zásadou subjektivní nestrannosti“. Tribunál se tím podle navrhovatelek dopustil nesprávného právního posouzení, jelikož omezil své posouzení na „subjektivní“ nestrannost a nepřezkoumal z právního hlediska odlišnou zásadu „objektivní“ nestrannosti.
66 Zadruhé navrhovatelky tvrdí, že i kdyby Soudní dvůr shledal, že Tribunál posoudil tuto zásadu objektivní nestrannosti, posouzení Tribunálu v tomto ohledu je v každém případě nesprávné z právního hlediska. Napadený rozsudek neobsahuje žádné odůvodnění umožňující dospět k závěru, že Komise dodržela uvedenou zásadu objektivní nestrannosti, navzdory tomu, že se na přijetí rozhodnutí o narovnání a sporného rozhodnutí podílely tytéž útvary Komise, ačkoli Tribunál v bodě 151 uvedeného rozsudku výslovně uznal, že v důsledku této okolnosti „je obtížnější zajistit, aby po přijetí rozhodnutí o narovnání probíhalo posouzení skutečností a důkazů ve vztahu k určitému podniku podle zásady ‚tabula rasa‘“.
67 Takové uznání by přitom zpochybnilo nestrannost Komise. V bodě 151 napadeného rozsudku Tribunál rovněž uvedl, jak mohla Komise jednat za účelem vyloučení takových pochybností, a sice „[svěřením] případů dvěma různým týmům“, tedy tak, že do řádného řízení, které vedlo k přijetí sporného rozhodnutí, měla zapojit jiný tým, než byl tým zapojený do postupu při narovnání. Ze samotného odůvodnění uvedeného Tribunálem v tomto rozsudku tak vyplývá, že Komise tím, že přijala rozhodnutí o narovnání a pokračovala v šetření proti společnosti Scania s využitím stejných útvarů Komise, porušila čl. 41 odst. 1 Listiny. Tribunál však opomněl uznat, že Komise neposkytla dostatečné záruky k vyloučení veškerých legitimních pochybností o své objektivní nestrannosti při vedení tohoto řádného řízení, čímž se podle navrhovatelek dopustil nesprávného právního posouzení.
68 Komise opodstatněnost této argumentace zpochybňuje.
Závěry Soudního dvora
69 Pokud jde zaprvé o argumentaci navrhovatelek, kterou Tribunálu vytýkají, že neposoudil, zda bylo správní řízení znovu zahájené proti společnosti Scania po přijetí rozhodnutí o narovnání v souladu se zásadou objektivní nestrannosti, je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora je Komise povinna v průběhu správního řízení dodržovat základní práva dotčených podniků. Zásada nestrannosti, která spadá pod právo na řádnou správu, musí být v tomto ohledu odlišena od zásady presumpce neviny (rozsudek ze dne 12. ledna 2023, HSBC Holdings a další v. Komise, C‑883/19 P, EU:C:2023:11, bod 76 a citovaná judikatura).
70 Z práva na řádnou správu, zakotveného v článku 41 Listiny, plyne, že každý má právo zejména na to, aby jeho záležitosti byly orgány Evropské unie řešeny nestranně. Tento požadavek nestrannosti zahrnuje na straně jedné subjektivní nestrannost v tom smyslu, že žádný člen dotyčného orgánu, který se věcí zabývá, nesmí být podjatý nebo osobně zaujatý, a na straně druhé objektivní nestrannost v tom smyslu, že orgán musí v tomto ohledu poskytnout dostatečné záruky pro vyloučení veškerých legitimních pochybností (rozsudek ze dne 12. ledna 2023, HSBC Holdings a další v. Komise, C‑883/19 P, EU:C:2023:11, bod 77 a citovaná judikatura).
71 V projednávané věci Tribunál v bodech 144 a 145 napadeného rozsudku připomněl, co toto právo na řádnou správu zahrnuje v souladu s judikaturou připomenutou ve dvou předchozích bodech tohoto rozsudku.
72 Následně v bodě 147 napadeného rozsudku odmítl argumentaci Komise, podle které za takových okolností, jako jsou okolnosti projednávané věci, musí být porušení zásady nestrannosti posuzováno pouze jako případný důsledek porušení zásady presumpce neviny při přijetí rozhodnutí o narovnání, a uvedl, že takovéto porušení může vyplývat z jiných pochybení Komise ve vztahu k poskytnutí dostatečných záruk pro vyloučení veškerých legitimních pochybností, ve smyslu judikatury, o nestrannosti Komise při vedení řádného správního řízení.
73 Tribunál nicméně v bodě 148 uvedeného rozsudku konstatoval, že žádný z argumentů předložených navrhovatelkami neumožňuje prokázat, že Komise v průběhu šetření neposkytla veškeré záruky k vyloučení veškerých legitimních pochybností, pokud jde o její nestrannost při přezkumu věci týkající se společnosti Scania. Toto zjištění odůvodnil analýzou těchto argumentů v bodech 149 až 164 téhož rozsudku.
74 Konkrétně v bodě 151 napadeného rozsudku konstatoval, že zapojení stejných útvarů do přijetí jak rozhodnutí o narovnání, tak sporného rozhodnutí ztěžuje zajištění toho, aby posouzení skutečností a důkazů ve vztahu k určitému podniku po přijetí rozhodnutí o narovnání „[probíhalo] podle zásady ‚tabula rasa‘ “, a že účelem odstranění pochybností v tomto ohledu by mohly být spisy svěřeny dvěma odlišným týmům. V bodě 152 tohoto rozsudku však Tribunál konstatoval, že navrhovatelky neprokázaly, že člen Komise nebo útvarů podílejících se na přijetí sporného rozhodnutí projevil podjatost nebo osobní zaujatost vůči společnosti Scania, zejména z toho důvodu, že byl „v rozporu se zásadou subjektivní nestrannosti“ zapojen do přijetí rozhodnutí o narovnání.
75 V tomto ohledu je třeba zaprvé připomenout, že postup při narovnání je alternativním správním řízením k řádnému správnímu řízení, jež se od posledně uvedeného řízení liší a vykazuje určité zvláštnosti. Zadruhé je třeba připomenout, že nepředloží-li dotyčný podnik návrh na narovnání, řídí se postup vedoucí k přijetí konečného rozhodnutí obecnými ustanoveními nařízení č. 773/2004, namísto ustanovení upravujících postup při narovnání. Zatřetí, pokud jde o toto řádné řízení, v rámci kterého musí být odpovědnost teprve prokázána, je Komise vázána pouze oznámením námitek a musí zohlednit nové skutečnosti, se kterými se seznámí v rámci tohoto řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. ledna 2017, Timab Industries a CFPR v. Komise, C‑411/15 P, EU:C:2017:11, bod 136).
76 Z toho vyplývá, že „zásada zvaná ‚tabula rasa‘ “ zmíněná Tribunálem v bodě 129 napadeného rozsudku, která v podstatě přebírá úvahy připomenuté v předchozím bodě tohoto rozsudku, se omezuje na vyjádření zjištění, že ve vztahu k podniku nebo podnikům, které se rozhodnou nepokračovat v postupu při narovnání s Komisí, musí být dodržena presumpce neviny.
77 Z toho vyplývá, že „zásada zvaná ‚tabula rasa‘ “ nebyla nijak relevantní pro to, aby Tribunál ve věci, která mu byla předložena, posoudil dodržení zásady nestrannosti Komisí, a v každém případě, že na rozdíl od toho, co uvedl Tribunál, účast týchž služeb na přijetí jak rozhodnutí o narovnání, tak sporného rozhodnutí neznamenala žádné obtíže při dodržení „zásady zvané ‚tabula rasa‘ “. Změna týmu odpovědného za spis v rámci Komise by totiž byla dokonce v rozporu se zásadami řádné správy a zpracování v přiměřené lhůtě správního řízení.
78 Je však třeba konstatovat, že Tribunál nevyvodil žádný důsledek z nesprávné úvahy uvedené ve druhé větě bodu 151 napadeného rozsudku a připomenuté v bodě 74 tohoto rozsudku, takže kritika, kterou vůči němu navrhovatelky směřují, je irelevantní.
79 Vzhledem k tomu, že argumentace navrhovatelek musí být chápána v tom smyslu, že tvrdí, že Tribunál měl dovodit, že skutečnost, že stejný tým byl pověřen případem po celou dobu dotčeného „hybridního“ postupu, nutně prokazuje, že Komise porušila svou povinnost objektivní nestrannosti, je třeba uvést, že pouhá skutečnost, že tentýž tým Komise byl pověřen různými postupnými fázemi šetření, které vedlo k přijetí rozhodnutí o narovnání a poté sporného rozhodnutí, nemůže sama o sobě bez jakékoli jiné objektivní skutečnosti vyvolat pochybnosti o nestrannosti tohoto orgánu (obdobně viz rozsudek ze dne 1. července 2008, Chronopost a La Poste v. UFEX a další, C‑341/06 P a C‑342/06 P, EU:C:2008:375, bod 56).
80 Navrhovatelky však neprokázaly, že před Tribunálem takové objektivní skutečnosti uplatnily. Navíc nic v argumentaci navrhovatelek neumožňuje prokázat, že Tribunál neposoudil, zda se Komise v projednávané věci chovala způsobem, který je v souladu se zásadou objektivní nestrannosti.
81 V bodě 152 napadeného rozsudku měl totiž Tribunál za to, že navrhovatelky neprokázaly, že tým pověřený případem nebo člen tohoto týmu během řádného řízení projevil podjatost vůči společnosti Scania, a na rozdíl od toho, co v podstatě tvrdí navrhovatelky, není tento bod 152 jediným důvodem, na kterém spočívá závěr Tribunálu o tom, že Komise neporušila v projednávané věci zásadu řádné správy, ani neumožňuje prokázat, že tento soud v tomto rámci neposoudil soulad jednání Komise s touto zásadou objektivní nestrannosti.
82 Z bodů 100 až 104 a 148 až 164 napadeného rozsudku v tomto ohledu vyplývá, že se Tribunál zabýval nejen „subjektivní“ složkou, ale i „objektivní“ složkou zásady nestrannosti, a to s ohledem na argumentaci, kterou mu v tomto ohledu navrhovatelky předložily.
83 Pokud jde konkrétně o takovou objektivní nestrannost, Tribunál nejprve v bodech 100 a 101 napadeného rozsudku připomněl zásady vytyčené judikaturou, které upravují použití tzv. „hybridního“ postupu Komisí, a v bodě 104 tohoto rozsudku z toho vyvodil, že na rozdíl od toho, co v podstatě tvrdily navrhovatelky, použití „hybridních“ postupů v rámci použití článku 101 SFEU, v nichž je přijetí rozhodnutí o narovnání a rozhodnutí v řádném řízení rozvrženo v čase, samo o sobě a za všech okolností nevede zejména k porušení povinnosti nestrannosti. V bodě 105 uvedeného rozsudku z tohoto vyvodil, že Komise byla oprávněna použít takový hybridní postup za podmínky, že dodrží zejména tuto povinnost, což následně zkoumal v bodě 143 a následujících téhož rozsudku.
84 V tomto ohledu Tribunál v bodě 145 napadeného rozsudku zejména připomněl zásady vytyčené judikaturou uvedené v bodě 70 tohoto rozsudku a v bodech 148 až 164 napadeného rozsudku zkoumal argumenty předložené navrhovatelkami na podporu jejich tvrzení, že jim Komise v projednávané věci neposkytla veškeré záruky k vyloučení veškerých legitimních pochybností o její nestrannosti při přezkumu věci, která se jich týká.
85 Přitom tím, že nejprve v bodě 104 napadeného rozsudku v podstatě uvádí, že použití hybridního postupu Komisí samo o sobě neumožňuje charakterizovat nesplnění povinnosti nestrannosti ze strany tohoto orgánu, a dále v bodě 149 uvedeného rozsudku uvádí, že když Komise zkoumá důkazy předložené v rámci řádného řízení stranami, které se rozhodly k narovnání nepřistoupit, není nijak vázána skutkovými zjištěními a právními kvalifikacemi, které použila v rozhodnutí o narovnání ve vztahu ke stranám, které se rozhodly k narovnání přistoupit, a konečně v bodě 159 uvedeného rozsudku uvedl, že navrhovatelky Komisi nevytýkaly, že v průběhu správního řízení, které vedlo k přijetí sporného rozhodnutí, nedodržela všechny procesní záruky související s účinným výkonem jejich práva na obhajobu, jak jsou stanoveny zejména v obecných ustanoveních nařízení č. 773/2004, se Tribunál alespoň implicitně, ale nezbytně zabýval „objektivní“ složkou povinnosti nestrannosti, kterou musí Komise dodržovat. Tyto skutečnosti totiž prokazují, že Tribunál posoudil, zda byly navrhovatelkám poskytnuty dostatečné záruky k vyloučení veškerých legitimních pochybností o objektivní nestrannosti Komise.
86 Pokud jde zadruhé o argumentaci navrhovatelek, kterou v podstatě tvrdí, že Tribunál v každém případě posoudil zásadu objektivní nestrannosti z právního hlediska chybně, je třeba připomenout, že navrhovatelky touto argumentací Tribunálu vytýkají, že neodůvodnil svůj závěr, podle kterého Komise dodržela zásadu nestrannosti. V podstatě se tedy dovolávají toho, že Tribunál porušil svou povinnost uvést odůvodnění. Jak přitom vyplývá z bodů 80 až 85 tohoto rozsudku, Tribunál napadený rozsudek v tomto ohledu dostatečně odůvodnil.
87 Dále v rozsahu, v němž navrhovatelky vyvozují argument z úvahy uvedené v bodě 151 napadeného rozsudku, podle které účast týchž útvarů Komise na přijetí rozhodnutí o narovnání i sporného rozhodnutí ztížila dodržení „zásady zvané ‚tabula rasa‘ “, stačí podotknout, že z bodu 77 tohoto rozsudku vyplývá, že tato úvaha je z právního hlediska chybná.
88 Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že první důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut.
K druhému důvodu kasačního opravného prostředku
89 V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky v podstatě tvrdí, že Tribunál porušil článek 101 SFEU a článek 53 Dohody o EHP tím, že zeměpisný rozsah jednání na německé úrovni kvalifikoval tak, že zahrnuje celé území EHP. Navrhovatelky tento důvod dělí do čtyř částí.
K první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku
– Argumentace účastníků řízení
90 V první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky s odkazem na bod 421 napadeného rozsudku tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že dospěl k závěru, že k prokázání zeměpisného rozsahu jednání ve vzájemné shodě mohl zohlednit pouze rozsah získaných informací, a dále tím, že při svém právním posouzení opomněl zohlednit úmysl podniků účastnících se tohoto jednání ve vzájemné shodě, který je však prvkem zakládajícím takové jednání.
91 Tribunál tedy nemůže vycházet pouze z obsahu a povahy vyměňovaných informací za účelem vymezení tohoto zeměpisného rozsahu. Skutečnost, že Tribunál nezohlednil tento „úmysl“, jej údajně vedla k nesprávnému potvrzení toho, že se společnost Scania účastnila výměn informací na německé úrovni, které byly součástí jediného a trvajícího protiprávního jednání v rozporu s článkem 101 SFEU a článkem 53 Dohody o EHP, na úrovni EHP a po celou dobu trvání protiprávního jednání, a sice od 17. ledna 1997 do 18. ledna 2011.
92 Komise s touto argumentací nesouhlasí.
– Závěry Soudního dvora
93 V bodě 421 napadeného rozsudku měl Tribunál za to, že na základě důkazů týkajících se zeměpisného rozsahu informací získaných společností Scania DE, které analyzoval v bodech 405 až 420 tohoto rozsudku, v jejich souhrnu, je třeba dospět k závěru, že společnost Scania DE prostřednictvím účasti svých zaměstnanců na výměně informací na německé úrovni získávala informace s rozsahem překračujícím německý trh. Na základě tohoto zjištění zamítl šestý žalobní důvod, který před ním uplatnily navrhovatelky a vycházel z údajného porušení článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP v rozsahu, v němž měla Komise za to, že zeměpisný rozsah protiprávního jednání týkajícího se německé úrovně zahrnoval celé území EHP. V tomto bodě 421 dále upřesnil, že tato zjištění postačují k zamítnutí tohoto žalobního důvodu, a to nezávisle na otázce, zda společnost Scania DE rovněž poskytovala informace, jejichž rozsah překračoval německý trh.
94 Z ustálené judikatury vyplývá, že porušení čl. 101 odst. 1 SFEU nemusí být výsledkem jen jediného skutku, ale i řady skutků nebo rovněž trvajícího jednání, i když jeden nebo několik prvků této řady skutků nebo tohoto trvajícího jednání by i samy o sobě a nahlíženy jednotlivě mohly zakládat porušení tohoto ustanovení. Pokud se tak jednotlivé skutky začleňují do „jednotného záměru“ z důvodu svého totožného cíle narušujícího hospodářskou soutěž na vnitřním trhu, má Komise právo přičítat odpovědnost za tyto skutky v závislosti na účasti na protiprávním jednání nahlíženém jako celek (rozsudek ze dne 6. prosince 2012, Komise v. Verhuizingen Coppens, C‑441/11 P, EU:C:2012:778, bod 41 a citovaná judikatura).
95 Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že k prokázání účasti podniku na provádění takového jediného protiprávního jednání musí Komise prokázat, že tento podnik svým jednáním zamýšlel přispět ke společným cílům sledovaným všemi účastníky a že věděl o plánovaném nebo uplatňovaném protiprávním jednání jiných podniků sledujících tytéž cíle nebo ho mohl rozumně předvídat a byl připraven přijmout z toho plynoucí riziko (rozsudek ze dne 6. prosince 2012, Komise v. Verhuizingen Coppens, C‑441/11 P, EU:C:2012:778, body 42 a 60 a citovaná judikatura).
96 Podnik se tak mohl přímo účastnit všech protisoutěžních chování tvořících jediné a trvající protiprávní jednání a v tomto případě má Komise právo mu přičíst odpovědnost za veškeré takové chování, a tedy uvedené protiprávní jednání v plném rozsahu. Podnik se může rovněž přímo účastnit jen části z výše uvedených protisoutěžních chování, ale vědět o celém dalším plánovaném nebo uplatňovaném protiprávním jednání jiných účastníků kartelové dohody sledujících tytéž cíle nebo ho může rozumně předvídat a být připraven přijmout z toho plynoucí riziko. V takovém případě má Komise rovněž právo přičíst tomuto podniku odpovědnost za veškeré protisoutěžní chování tvořící takové protiprávní jednání, a proto za protiprávní jednání v jeho plném rozsahu (rozsudek ze dne 6. prosince 2012, Komise v. Verhuizingen Coppens, C‑441/11 P, EU:C:2012:778, bod 43).
97 Z výše uvedeného vyplývá, že k učinění závěru, že dotčené výměny informací překračovaly německý trh a týkaly se území EHP, stačilo Tribunálu určit, že takový závěr vyplýval z obsahu informací získaných společností Scania DE od ostatních účastníků.
98 Tvrzení navrhovatelek, že Tribunál nemohl vycházet pouze ze skutečnosti, že se výměny informací na německé úrovni týkaly území EHP, aby potvrdil jejich účast na protiprávním jednání, tak vychází ze záměny podmínek požadovaných pro stanovení a vymezení rozsahu jediného a trvajícího protiprávního jednání s podmínkami, které musí být splněny k tomu, aby byla podniku přičtena odpovědnost za celé takové protiprávní jednání.
99 Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že k dostatečnému prokázání účasti dotyčného podniku na kartelové dohodě postačí, aby Komise prokázala, že se dotyčný podnik účastnil schůzek, na nichž byly uzavřeny dohody protisoutěžní povahy, aniž by jim zjevně odporoval. Pokud je účast na takových schůzkách prokázána, přísluší tomuto podniku, aby předložil údaje prokazující, že jeho účast na zmíněných schůzkách nebyla vedena žádným protisoutěžním záměrem, a to tím, že prokáže, že svým soutěžitelům sdělil, že jeho účast na těchto schůzkách měla odlišnou povahu než jejich (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, EU:C:2005:408, bod 142 a citovaná judikatura).
100 Z judikatury rovněž vyplývá, že je třeba předpokládat, neexistuje-li důkaz o opaku, jehož předložení přísluší zúčastněným subjektům, že podniky, které jednají ve vzájemné shodě a zůstávají na trhu aktivní, zohledňují při určování svého chování na trhu informace, které si vyměnily se svými soutěžiteli (rozsudek ze dne 19. března 2015, Dole Food a Dole Fresh Fruit Europe v. Komise, C‑286/13 P, EU:C:2015:184, bod 127 a citovaná judikatura).
101 Z této judikatury vyplývá, že pokud Komise prokáže, že se dotyčný podnik účastnil schůzek, na kterých byly uzavřeny dohody protisoutěžní povahy, aniž s tím zjevně nesouhlasil, nemusí tento orgán navíc prokázat, že tento podnik měl v úmyslu účastnit se protiprávního jednání, ale že přísluší tomuto podniku, aby předložil důkazy o tom, že se distancoval od těchto dohod, a zejména, jako v projednávané věci, od zeměpisného rozsahu těchto dohod.
102 Tribunál se tedy nedopustil nesprávného právního posouzení, když poté, co analyzoval důkazy, které mu byly předloženy k posouzení, dospěl k závěru, že Komise oprávněně dospěla k závěru, že společnost Scania DE prostřednictvím výměn informací na německé úrovni získávala informace s rozsahem překračujícím německý trh, aniž Komisi uložil, aby navíc prokázala, že účastí na těchto výměnách informací měla společnost Scania DE v úmyslu tyto informace získat a zohlednit je při určování svého chování.
103 První část druhého důvodu kasačního opravného prostředku je tudíž třeba zamítnout jako neopodstatněnou.
K druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku
– Argumentace účastníků řízení
104 V druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že rozsah informací získaných společností Scania DE při výměnách informací na německé úrovni překračoval německý trh.
105 V tomto ohledu navrhovatelky v podstatě kritizují argumentaci Tribunálu uvedenou v bodech 405 až 414 napadeného rozsudku, v nichž Tribunál posoudil dokumenty ve spise a v bodě 414 tohoto rozsudku z toho vyvodil závěr, že s ohledem na tyto skutečnosti posuzované společně je třeba konstatovat, že rozsah informací získaných společností Scania DE při výměnách uskutečňovaných na německé úrovni překračoval německý trh. V podstatě tvrdí, že pět důvodů uvedených v těchto bodech jsou nejen nedostatečné k tomu, aby tento závěr náležitě podpořily, ale rovněž nesoudržné, či dokonce rozporuplné, přestože judikatura k prokázání existence porušení článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP vyžaduje, aby Komise předložila závažné, přesné a shodující se důkazy.
106 Komise tvrdí, že tato argumentace musí být odmítnuta.
– Závěry Soudního dvora
107 Je třeba poznamenat, že druhou částí druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky ve skutečnosti usilují o to, aby Soudní dvůr provedl nové posouzení skutkového stavu a důkazů, avšak nenamítají jejich zkreslení Tribunálem. V rámci argumentace předložené na podporu této druhé části se totiž navrhovatelky omezují na uvedení důvodů, proč měl Tribunál podle nich přijmout odlišný výklad jednotlivých skutečností uvedených v bodech napadeného rozsudku, které uvádějí, a ostatně odkazují na řadu pasáží své žaloby podané k Tribunálu.
108 Je sice pravda, že otázka, zda Tribunál dodržel pravidla použitelná v oblasti důkazního břemene a provádění důkazů při posuzování důkazů, kterých se Komise dovolávala, aby na nich založila existenci porušení pravidel unijního práva hospodářské soutěže, představuje právní otázku, kterou lze uplatnit v rámci kasačního opravného prostředku. Posouzení, které Tribunál provedl ohledně důkazní síly jemu předložených písemností ve spisu, pokud se nejedná o případy nedodržení pravidel v oblasti důkazního břemene a provádění důkazů a zkreslení uvedených písemností, však není možné zpochybnit před Soudním dvorem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. ledna 2017, Komise v. Keramag Keramische Werke a další, C‑613/13 P, EU:C:2017:49, body 26 a 27 a citovaná judikatura). Navrhovatelky přitom v tomto smyslu neuvádějí žádné tvrzení.
109 Druhá část druhého důvodu kasačního opravného prostředku tudíž musí být odmítnuta jako nepřípustná.
Ke třetí části druhého důvodu kasačního opravného prostředku
– Argumentace účastníků řízení
110 Ve třetí části druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že Tribunál pochybil, když měl implicitně za to, že společnost Scania DE měla „v úmyslu“ účastnit se výměny informací na německé úrovni, jejíž rozsah zahrnoval území EHP.
111 V tomto ohledu navrhovatelky odkazem na argumentaci Tribunálu uvedenou v bodech 415 až 420 napadeného rozsudku a jejich kritikou v podstatě tvrdí, že jelikož posouzení Tribunálu musí být považováno za posouzení úmyslu společnosti Scania DE účastnit se výměny informací na německé úrovni, jejíž rozsah zahrnoval území EHP, dopustil se Tribunál nesprávného právního posouzení, když v bodech 416 a 418 tohoto rozsudku založil toto posouzení na nedostatečném, nesoudržném a rozporuplném odůvodnění, a tím, že v bodě 419 uvedeného rozsudku právně dostačujícím způsobem nepřezkoumal ani se nezabýval konkrétními argumenty nebo důkazy předloženými společností Scania, čímž rovněž nesplnil svou povinnost uvést odůvodnění. Tribunál rovněž podle nich nezohlednil judikaturu, která vyžaduje, aby Komise za účelem prokázání porušení článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP předložila závažné, přesné a shodující se důkazy, přičemž navrhovatelky v tomto ohledu odkazují na bod 417 téhož rozsudku.
112 Navíc tvrdí, že Tribunál v bodě 420 napadeného rozsudku protiprávně odmítl a řádně nezohlednil důkazní hodnotu přísežných prohlášení předložených společností Scania. Podle navrhovatelek při neexistenci jakéhokoli přímého důkazu o tom, že informace získané na německé úrovni byly předány ústředí společnosti Scania, nelze prohlášení osob přímo zapojených do tvrzeného jednání považovat za prohlášení s „omezenou důkazní hodnotou“ pouze proto, že byla předložena po relevantních událostech za účelem obhajoby společnosti Scania v průběhu správního řízení.
113 Komise s touto argumentací nesouhlasí.
– Závěry Soudního dvora
114 Je třeba poznamenat, že argumentace navrhovatelek uvedená na podporu třetí části jejich druhého důvodu kasačního opravného prostředku spočívá na předpokladu, že Tribunál v bodech 415 až 420 napadeného rozsudku konstatoval, že společnost Scania DE měla v úmyslu účastnit se výměny informací na německé úrovni, jejíž rozsah zahrnoval území EHP.
115 Z těchto bodů ve spojení s body 405 až 414 a 421 tohoto rozsudku přitom vyplývá, že se Tribunál omezil na konstatování, že společnost Scania DE získala prostřednictvím účasti svých zaměstnanců na výměnách informací na německé úrovni informace s rozsahem překračujícím německý trh. Body 415 až 420 uvedeného rozsudku se konkrétně věnují odmítnutí tvrzení navrhovatelek před Tribunálem, podle kterého zaměstnanci společnosti Scania DE účastnící se výměn informací na německé úrovni nikdy nepředpokládali, že se informace získané od zástupců dceřiných společností jiných výrobců nákladních vozidel týkaly evropských cen nebo že mohly snížit nejistotu ohledně evropské strategie těchto jiných výrobců.
116 Aniž je nutné určit, zda třetí část druhého důvodu kasačního opravného prostředku ve skutečnosti směřuje ke zpochybnění posouzení důkazů Tribunálem, a tudíž zda musí být v souladu s judikaturou citovanou v bodě 108 tohoto rozsudku odmítnuta jako nepřípustná, je třeba ji zamítnout jako neopodstatněnou, jelikož vychází z předpokladu zmíněného v bodě 114 tohoto rozsudku, který je nesprávný.
Ke čtvrté části druhého důvodu kasačního opravného prostředku
– Argumentace účastníků řízení
117 V rámci čtvrté části druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že určil rozsah informací poskytnutých společností Scania DE. Navrhovatelky v tomto ohledu uvádějí, že závěr Tribunálu, podle kterého společnost Scania DE prostřednictvím kontaktů na německé úrovni poskytla informace, jejichž rozsah zahrnoval celý EHP, je nedostatečně odůvodněný a je založen na nevhodných důvodech. Tribunál se konkrétně podle nich dopustil nesprávného posouzení významu důkazů obsažených v hospodářských zprávách vypracovaných poradenskou kanceláří v oboru ekonomiky, když v bodech 439 a 440 napadeného rozsudku odmítl relevanci těchto zpráv.
118 Komise s touto argumentací nesouhlasí.
– Závěry Soudního dvora
119 Stejně jako v případě druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku je třeba konstatovat, že čtvrtou částí tohoto důvodu se navrhovatelky domáhají toho, aby Soudní dvůr provedl nové posouzení skutkového stavu a důkazů, aniž se dovolávají jejich zkreslení Tribunálem. Ze stejných důvodů, jako jsou důvody uvedené ve vztahu k druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku, je tudíž třeba odmítnout i čtvrtou část tohoto důvodu jako nepřípustnou.
120 Druhý důvod kasačního opravného prostředku je tudíž třeba zčásti odmítnout jako nepřípustný a zčásti zamítnout jako neopodstatněný.
Ke třetímu důvodu kasačního opravného prostředku
Argumentace účastníků řízení
121 V rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že skutkové okolnosti, na jejichž základě Tribunál považoval za podložené zjištění Komise, že v projednávané věci existovalo jediné protiprávní jednání, nemohou sloužit jako základ pro zjištění, že každý dotčený úkon sledoval stejný protisoutěžní cíl, a proto byl součástí jednotného záměru s jediným protisoutěžním cílem nebo přispíval k provedení tohoto záměru. Tribunál mimoto v tomto ohledu neposkytl žádné odůvodnění. Tribunál proto nesprávně kvalifikoval jako „jediné protiprávní jednání“ úkony, ke kterým došlo na třech různých úrovních kontaktů uvedených v bodech 33 až 36 tohoto rozsudku.
122 Navrhovatelky dělí tento důvod kasačního opravného prostředku do tří částí.
123 V první části uvedeného důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když kvalifikoval úkony na třech úrovních kontaktů uvedených v bodech 33 až 36 tohoto rozsudku jako „jediné protiprávní jednání“ a neuvedl, v čem skutkové okolnosti, o které se opírá, tuto kvalifikaci odůvodňují.
124 Tribunál tak v bodech 464 až 469 napadeného rozsudku vycházel k provedení uvedené kvalifikace z několika skutečností, ale žádná z nich nemůže sama o sobě ani společně podpořit závěr, že tyto tři úrovně kontaktů představovaly jediné protiprávní jednání. V tomto ohledu navrhovatelky v podstatě kritizují to, že Tribunál vycházel z okolnosti, že se dotčené kontakty týkaly týchž výrobků a byly vedeny stejnou skupinou výrobců nákladních vozidel, jakož i ze skutečnosti, že na dotčeném jednání se podílela malá skupina zaměstnanců v rámci každé úrovně, jejíž složení zůstalo relativně stabilní. Navrhovatelky dále zpochybňují různá zjištění Tribunálu, podle kterých uvedené tři úrovně kontaktů vykazovaly faktické vazby, stejně jako jeho závěr, podle kterého nižší úroveň ústředí a německá úroveň přispěly k uskutečnění společného plánu.
125 V rámci druhé části třetího důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že výměny informací, které nejsou protisoutěžní, jsou součástí jediného protiprávního jednání. V tomto ohledu navrhovatelky s odkazem na zjištění Tribunálu uvedená v bodech 223, 235 a 236 napadeného rozsudku, která se týkají tří výměn informací, k nimž došlo v průběhu let 2004 a 2005 na nižší úrovni ústředí, v podstatě tvrdí, že Tribunál kvalifikoval tyto tři výměny informací, byť byly zcela legitimní, jako výměny informací sledující stejný protisoutěžní cíl jako jiné odlišné výměny informací, ke kterým došlo na jiných úrovních. Tribunál tak nesprávně konstatoval, že všechny tyto tři výměny informací byly součástí jediného protiprávního jednání. V tomto ohledu Tribunál neposkytl žádné odůvodnění, které by vysvětlovalo, jak takové oprávněné úkony mohly přispět k protisoutěžnímu cíli. Tribunál se tedy dopustil nesprávného právního posouzení, když kvalifikoval nekoluzivní výměny informací na nižší úrovni ústředí jako součást jediného protiprávního jednání v rozporu s článkem 101 SFEU a článkem 53 Dohody o EHP.
126 Ve třetí části třetího důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že jednání na německé úrovni sledovalo cíl totožný s cílem sledovaným na úrovni řídících orgánů, a v rozsahu, v němž je to relevantní, na nižší úrovni ústředí. Rozsah jednání na německé úrovni se totiž nevztahoval na území EHP. Bod 467 napadeného rozsudku, v němž Tribunál konstatoval, že Komise měla důvodně za to, že zeměpisný rozsah protisoutěžních výměn na německé úrovni a na úrovni řídících orgánů zahrnoval celý EHP, je tedy chybný.
127 V tomto ohledu navrhovatelky odkazují na svůj druhý důvod kasačního opravného prostředku, v němž tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když kvalifikoval výměny informací na německé úrovni tak, že zahrnují celý EHP. Z tohoto nesprávného posouzení vyplývá, že ani jednání týkající se německé úrovně nemůže být charakterizováno tak, že sleduje cíl, který je totožný s cílem sledovaným na úrovni řídících orgánů a na nižší úrovni ústředí, přičemž je třeba upřesnit, že pro toto ústředí je dotčeno pouze období týkající se let 2004 a 2005.
128 Komise s touto argumentací nesouhlasí.
Závěry Soudního dvora
129 Je třeba poznamenat, že Tribunál v bodě 479 napadeného rozsudku odmítl tvrzení navrhovatelek, podle kterého měla Komise posoudit samostatně tři úrovně koluzivních kontaktů uvedené v bodech 33 až 36 tohoto rozsudku, zejména z důvodu vazeb mezi těmito třemi úrovněmi kontaktů, a že v bodě 229 uvedeného rozsudku Tribunál konstatoval, že se navrhovatelkám nepodařilo zpochybnit zjištění Komise týkající se těchto vazeb. Konkrétně v tomto bodě 229 Tribunál uvedl, že Komise uplatnila řadu poznatků, vyjmenovaných v bodě 218 uvedeného rozsudku, prokazujících existenci uvedených vazeb, které nebyly zpochybněny, konkrétně skutečnost, že účastníci byli zaměstnanci týchž podniků, a skutečnost, že mezi schůzkami konanými na uvedených třech úrovních docházelo k časovému překrývání. Tribunál přitom svůj závěr, že tyto tři úrovně byly vzájemně propojeny a nepůsobí odděleně a nezávisle ne sobě, založil na všech poznatcích, které Komise zohlednila ve sporném rozhodnutí.
130 Dále je třeba konstatovat, že celý třetí důvod kasačního opravného prostředku jako celek vychází z předpokladu, že každý jednotlivý úkon, který Komise považuje za součást jediného a trvajícího protiprávního jednání, musí sám o sobě představovat porušení článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP.
131 Jak bylo připomenuto v bodě 94 tohoto rozsudku, z ustálené judikatury vyplývá, že porušení čl. 101 odst. 1 SFEU nemusí být výsledkem jen jediného skutku, ale i řady skutků nebo rovněž trvajícího jednání, i když jeden nebo několik prvků této řady skutků nebo tohoto trvajícího jednání by i samy o sobě a nahlíženy jednotlivě mohly zakládat porušení tohoto ustanovení. Pokud se tedy jednotlivé úkony začleňují do „jednotného záměru“ z důvodu svého totožného cíle narušujícího hospodářskou soutěž uvnitř vnitřního trhu, má Komise právo přičítat odpovědnost za tyto úkony v závislosti na účasti na protiprávním jednání nahlíženém jako celek (rozsudek ze dne 16. června 2022, Sony Optiarc a Sony Optiarc America v. Komise, C‑698/19 P, EU:C:2022:480, bod 59 a citovaná judikatura).
132 Podnik, který se podílel na takovém jediném a trvajícím protiprávním jednání úkony, které jsou mu vlastní, které spadají pod pojem „dohoda“ nebo „jednání ve vzájemné shodě“ s cílem narušujícím hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU a jejichž účelem bylo přispět k uskutečňování protiprávního jednání jako celku, může tak být rovněž odpovědný za úkony ostatních podniků v rámci tohoto protiprávního jednání po celou dobu své účasti na uvedeném protiprávním jednání (rozsudek ze dne 16. června 2022, Sony Optiarc a Sony Optiarc America v. Komise, C‑698/19 P, EU:C:2022:480, bod 60 a citovaná judikatura).
133 Soudní dvůr však již upřesnil, že když lze souhrn úkonů za podmínek uvedených v předchozích dvou bodech tohoto rozsudku kvalifikovat jako „jediné a trvající protiprávní jednání“, nelze z toho vyvodit, každý z těchto úkonů musí být sám o sobě a nahlížen jednotlivě nutně kvalifikován jako samostatné porušení tohoto ustanovení (rozsudek ze dne 16. června 2022, Sony Optiarc a Sony Optiarc America v. Komise, C‑698/19 P, EU:C:2022:480, bod 64).
134 Pro účely prokázání jediného a trvajícího protiprávního jednání je totiž obvyklé zohlednit různé vazby existující mezi jednotlivými prvky tvořícími dotčené protiprávní jednání. Kontakt mezi podniky, který sám o sobě nepředstavuje porušení čl. 101 odst. 1 SFEU, tak může být nicméně relevantní pro prokázání existence jediného a trvajícího protiprávního jednání porušujícího toto ustanovení, a to s ohledem na kontext, v němž k tomuto kontaktu došlo. V takové situaci je uvedený kontakt součástí souboru nepřímých důkazů, o který se Komise může legitimně opřít za účelem prokázání existence jediného a trvajícího protiprávního jednání porušujícího uvedené ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. ledna 2017, Komise v. Keramag Keramische Werke a další, C‑613/13 P, EU:C:2017:49, bod 52 a citovaná judikatura).
135 Z judikatury připomenuté v bodech 131 až 134 tohoto rozsudku tedy vyplývá, že k určení existence jediného a trvajícího protiprávního jednání stačí, aby Komise prokázala, že se jednotlivé úkony začleňují do „jednotného záměru“, aniž je nezbytné, aby každý z těchto úkonů mohl být sám o sobě a nahlížen jednotlivě kvalifikován jako samostatné protiprávní jednání porušující čl. 101 odst. 1 SFEU.
136 Vzhledem k tomu, že třetí důvod kasačního opravného prostředku vychází z chybného předpokladu, že k prokázání existence takového jediného a trvajícího protiprávního jednání měl Tribunál od Komise požadovat, aby rovněž prokázala, že každý z uvedených úkonů nahlížených jednotlivě představuje sám o sobě porušení čl. 101 odst. 1 SFEU a článku 53 Dohody o EHP, musí být tento důvod kasačního opravného prostředku zamítnut jako neopodstatněný.
Ke čtvrtému důvodu kasačního opravného prostředku
Argumentace účastníků řízení
137 V rámci čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 516 a 532 napadeného rozsudku rozhodl, že osmý důvod jejich žaloby na neplatnost před tímto soudem, vycházející z nesprávného použití článku 25 nařízení č. 1/2003, musí být zamítnut, jelikož jednání na úrovni řídících orgánů bylo součástí jediného protiprávního jednání, které skončilo dne 18. ledna 2011, takže pětiletá promlčecí lhůta stanovená v tomto čl. 25 odst. 1 písm. b) začala běžet až od tohoto data, a pravomoc Komise uložit pokutu tedy nebyla promlčena.
138 Podle navrhovatelek tato promlčecí lhůta ve skutečnosti uplynula dne 20. září 2010, což bylo bezpochyby datum prvního úkonu Komise ve smyslu čl. 25 odst. 3 nařízení č. 1/2003, kterým byla uvedená promlčecí lhůta přerušena. Vzhledem k tomu, že jednání na úrovni řídících orgánů skončilo dne 23. září 2004, byla přitom pravomoc Komise uložit pokutu za toto jednání promlčena. Kromě toho pro případ, že by Soudní dvůr napadený rozsudek zrušil, postoupil žalobu na neplatnost Tribunálu a rozhodl by zrušit sporné rozhodnutí pouze částečně, navrhovatelky tvrdí, že k poslednímu potenciálně koluznímu jednání na nižší úrovni ústředí došlo více než pět let před 20. zářím 2010, takže Komise již neměla pravomoc uložit pokutu za toto jednání v případě, že by bylo považováno za součást jediného protiprávního jednání na úrovni řídících orgánů a na nižší úrovni ústředí. Vzhledem k tomu, že námitku nedostatku pravomoci může Soudní dvůr uplatnit i bez návrhu, měl by dovodit, že pravomoc Komise uložit pokutu za uvedené jednání byla na základě tohoto článku 25 promlčena.
139 Komise s touto argumentací nesouhlasí.
Závěry Soudního dvora
140 Stačí konstatovat, že čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku je založen na předpokladu, že by Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek, postoupil žalobu navrhovatelek Tribunálu a rozhodl by zrušit část zjištění uvedených ve sporném rozhodnutí týkajících se existence jediného a trvajícího protiprávního jednání. Navrhovatelky totiž v podstatě tvrdí, že Tribunál porušil článek 25 nařízení č. 1/2003 tím, že zachoval pokutu uloženou Komisí v tomto rozhodnutí, ačkoli protisoutěžní jednání na úrovni řídících orgánů skončilo dne 23. září 2004, a toto jednání bylo tedy promlčeno a již by ve vztahu k němu nemohla být uložena pokuta, jelikož první úkon Komise ve smyslu tohoto čl. 25 odst. 3 byl ze dne 20. září 2010.
141 Vzhledem k tomu, že první tři důvody kasačního opravného prostředku byly zamítnuty, musí být závěr Komise a následně i Tribunálu, že dotčená kartelová dohoda představovala jediné a trvající protiprávní jednání, které se vztahovalo na celý EHP a trvalo do 18. ledna 2011, považován za správný. Za těchto podmínek nelze mít s ohledem na datum prvního úkonu Komise ve smyslu uvedeného čl. 25 odst. 3 za to, že k tomuto datu 18. ledna 2011 byla pravomoc Komise uložit pokutu promlčena.
142 Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku je tudíž třeba zamítnout jako neopodstatněný.
143 Vzhledem k tomu, že žádný důvod projednávaného kasačního opravného prostředku neobstál, musí být tento kasační opravný prostředek v plném rozsahu zčásti odmítnut jako nepřípustný, zčásti zamítnut jako irelevantní a zčásti zamítnut jako neopodstatněný.
K nákladům řízení
144 Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora rozhodne Soudní dvůr o nákladech řízení, není-li kasační opravný prostředek opodstatněný.
145 Podle čl. 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
146 Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a společnosti Scania AB, Scania CV AB a Scania Deutschland GmbH neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit, že ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (desátý senát) rozhodl takto:
1) Kasační opravný prostředek se zamítá.
2) Společnosti Scania AB, Scania CV AB a Scania Deutschland GmbH ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.
Podpisy