STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MACIEJE SZPUNARA
přednesené dne 27. října 2022(1)
Věc C‑522/21
MS
proti
Saatgut-Treuhandverwaltungs GmbH
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Pfälzisches Oberlandesgericht Zweibrücken (Falcký vrchní zemský soud ve Zweibrückenu, Německo)]
„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Duševní vlastnictví – Odrůdová práva – Nařízení (ES) č. 2100/94 – Odchylka stanovená v čl. 14 odst. 3 – Čl. 94 odst. 2 – Protiprávní jednání – Nárok na náhradu škody – Nařízení (ES) č. 1768/95 – Článek 18 odst. 2 – Náhrada škody – Paušální částka vypočítaná na základě čtyřnásobku licenčního poplatku – Pravomoc Komise – Posouzení platnosti“
I. Úvod
1. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla podána v rámci sporu mezi sdružením držitelů odrůdových práv a zemědělcem, který se týká výpočtu výše škody, jež vznikla v důsledku nedovoleného přesévání jedné z chráněných odrůd tímto zemědělcem.
2. Předkládající soud žádá o posouzení platnosti čl. 18 odst. 2 nařízení (ES) č. 1768/95(2) (dále jen „sporné ustanovení“), který stanoví minimální paušální částku náhrady škody, s ohledem na čl. 94 odst. 2 první větu nařízení (ES) č. 2100/94(3).
3. Vzhledem k tomu, že pochybnosti tohoto soudu vyplývají z výkladu tohoto ustanovení nařízení č. 2100/94 podaného Soudním dvorem, poskytuje projednávaná věc Soudnímu dvoru příležitost, aby výklad uvedeného ustanovení přehodnotil.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
1. Nařízení č. 2100/94
4. Článek 13 nařízení č. 2100/94, nadepsaný „Práva držitele odrůdového práva Společenství a zakázané úkony“, v odstavcích 1 až 3 stanoví:
„1. Odrůdové právo Společenství má ten účinek, že úkony uvedené v odstavci 2 je oprávněn provádět pouze držitel nebo držitelé odrůdového práva Společenství, dále jen ‚držitel‘.
2. Aniž jsou dotčeny články 15 a 16, vyžadují souhlas držitele níže uvedené úkony, pokud jde o složky odrůdy nebo sklizený materiál chráněné odrůdy — obě dále uváděné jako ‚materiál‘:
a) produkce nebo reprodukce (množení);
[…]
Držitel může svůj souhlas učinit závislým na podmínkách a omezeních.
3. Odstavec 2 se použije, pokud jde o sklizený materiál, pouze tehdy, pokud byl získán tím, že složky chráněné odrůdy byly použity bez souhlasu, a pokud držitel ve spojitosti s uvedenými složkami odrůdy neměl dostatek příležitosti uplatnit své právo.“
5. Článek 14 tohoto nařízení, nadepsaný „Odchylka od odrůdového práva Společenství“, zní takto:
„1. Odchylně od čl. 13 odst. 2 mohou zemědělci k zajištění zemědělské produkce pro účely množení na šlechtitelských polích ve svém vlastním hospodářství použít produkt sklizně, který ve svém vlastním hospodářství získaly vyšlechtěním rozmnožovacího materiálu odrůdy spadající pod odrůdové právo Společenství, přičemž se nesmí jednat o hybrid nebo syntetickou odrůdu.
2. Odstavec 1 se vztahuje pouze na tyto zemědělské druhy rostlin:
[…]
b) Obiloviny:
[…]
Hordeum vulgare L. – Ječmen
[…]
3. Podmínky pro účinnost výjimky podle odstavce 1, jakož i pro zachování oprávněných zájmů šlechtitele rostlin a zemědělce stanoví před vstupem tohoto nařízení v platnost prováděcí pravidla uvedená v článku 114 na základě níže uvedených kritérií:
– neexistují žádná množstevní omezení na úrovni hospodářství zemědělce, pokud je to nezbytné pro potřeby hospodářství,
– sklizený produkt může být pro výsev připraven samotným zemědělcem nebo prostřednictvím jemu poskytovaných služeb, aniž jsou dotčena omezující ustanovení, které mohou členské státy stanovit vzhledem ke způsobu, kterým je tento produkt sklizně připraven k výsevu, zejména aby zajistily, že výrobek dodaný k přípravě je identický s výrobkem vzniklým z přípravy,
– malí zemědělci nejsou povinni platit držiteli odrůdového práva úhradu; za malé zemědělce jsou považováni:
[…]
– malí [ostatní] zemědělci jsou povinni zaplatit držiteli odrůdového práva přiměřenou úhradu, která musí být zjevně nižší než částka, která se v téže oblasti požaduje za licenční výrobu rozmnožovacího materiálu téže odrůdy; skutečná výše této přiměřené úhrady se může časem změnit, přičemž se přihlédne k tomu, do jaké míry je, pokud jde o dotyčnou odrůdu, použito odchylky podle odstavce 1,
– za dohled nad dodržováním ustanovení tohoto článku nebo ustanovení přijatých na základě tohoto článku jsou výlučně odpovědní držitelé odrůdových práv; při tomto dohledu nesmí přijímat pomoc úředních subjektů,
– zemědělci, jakož i poskytovatelé zpracovatelských služeb předají držitelům odrůdových práv na jejich žádost příslušné informace; příslušné informace mohou rovněž zaslat úřední subjekty účastnící se dohledu nad zemědělskou produkcí, pokud byly tyto informace shromážděny v rámci jejich běžné činnosti a nejsou spojeny s dodatečnými náklady. Předpisy Společenství a vnitrostátní předpisy o ochraně osob při zpracování a volném oběhu osobních údajů nejsou, pokud jde o osobní údaje, dotčena.“
6. Článek 94 uvedeného nařízení, nadepsaný „Protiprávní jednání“, stanoví:
„1. Kdo:
a) ohledně odrůdy, které bylo uděleno odrůdové právo Společenství, provede úkony uvedené v čl. 13 odst. 2, aniž by k tomu byl oprávněn
[…]
může být držitelem žalován za protiprávní jednání nebo o zaplacení přiměřené náhrady nebo oboje.
2. Kdo jedná úmyslně nebo z nedbalosti, je držiteli povinen kromě toho nahradit další škody vzniklé z protiprávního jednání. V případě mírné nedbalosti se může tento nárok snížit v souladu se stupněm této mírné nedbalosti, avšak nikoli pod výši výhody, která vznikla porušiteli z protiprávního jednání.“
2. Nařízení č. 1768/95
7. Nařízení č. 1768/95 bylo přijato na základě článku 114 nařízení č. 2100/94.
8. Článek 18 tohoto prvně uvedeného nařízení, nadepsaný „Zvláštní soukromoprávní žaloba“, v odstavci 2 stanoví:
„Pokud dotyčná osoba se zřetelem na odrůdu nebo více odrůd téhož držitele odrůdového práva opakovaně úmyslně poruší povinnost podle čl. 14 odst. 3 čtvrté odrážky základního nařízení, je vůči držiteli odrůdového práva povinna k úhradě další škody podle čl. 94 odst. 2 [nařízení č. 2100/94]; tato povinnost úhrady zahrnuje alespoň paušální částku, která se vypočítává na základě čtyřnásobku průměrné částky poplatku, požadované na stejném území za licenční výrobu odpovídajícího množství rozmnožovacího materiálu chráněné odrůdy dotyčných rostlinných druhů, aniž je dotčena vyšší náhrada škody.“
III. Skutkový základ sporu v původním řízení, předběžná otázka a řízení před Soudním dvorem
9. Společnost Saatgut‑Treuhandverwaltungs GmbH (dále jen „STV“) je sdružení držitelů odrůdových práv, které bylo svými členy pověřeno výkonem jejich práv na ochranu, zejména uplatňováním práv na informace a úhradu vlastním jménem.
10. MS, navrhovatel v původním řízení, je zemědělcem, kterého STV zažalovala v prvním stupni, aby mimo jiné získala informace o nedovoleném přesévání odrůdy ozimého ječmene „KWS Meridian“, chráněné unijním právem, které navrhovatel prováděl ve čtyřech hospodářských letech 2012/2013 až 2015/2016.
11. Navrhovatel v původním řízení poskytl poprvé v průběhu soudního řízení mezi ním a společností STV vyčíslení rozsahu zpracování tohoto osiva v těchto čtyřech hospodářských letech, které činilo 24,5, 26, 34 a 45,4 metrických centů.
12. Na základě rozsudku vydaného v prvním stupni uhradil navrhovatel v původním řízení ex post průměrnou částku za licenční výrobu splatnou za hospodářský rok 2015/2016, která odpovídá přiměřené náhradě podle čl. 94 odst. 1 nařízení č. 2100/94(4).
13. Společnost STV požádala o náhradu další škody až do výše čtyřnásobku průměrné částky poplatku požadované za licenční výrobu za hospodářské roky 2013/2014, 2014/2015 a 2015/2016(5), a to z titulu náhrady další škody podle čl. 94 odst. 2 nařízení č. 2100/94 ve spojení se sporným ustanovením, a to se započtením částky jednonásobku licenčního poplatku za výrobu rozmnožovacího materiálu chráněné odrůdy, kterou navrhovatel v původním řízení dodatečně zaplatil.
14. Navrhovatel v původním řízení zpochybnil právo společnosti STV na takovou platbu. Měl v tomto ohledu za to, že škoda způsobená společnosti STV jeho nedovoleným chováním byla nahrazena úhradou „jednonásobku“ licenčního poplatku namísto poplatku za přesévání podle čl. 5 odst. 5 nařízení č. 1768/95. Rovněž uvedl, že dodatečná paušální „penalizující náhrada škody“ není slučitelná s judikaturou Soudního dvora.
15. Konečným rozsudkem ze dne 4. prosince 2020 Landgericht Kaiserslautern (zemský soud v Kaiserslauternu, Německo) v podstatě vyhověl(6) návrhu společnosti STV s odkazem na „jasné znění“ sporného ustanovení.
16. Navrhovatel v původním řízení podal proti tomuto rozsudku odvolání k Pfälzisches Oberlandesgericht Zweibrücken (Falcký vrchní zemský soud ve Zweibrückenu, Německo). Sporné ustanovení podle něj není slučitelné s ustanoveními článku 94 odst. 2 nařízení č. 2100/94 a musí být prohlášeno za neplatné. Toto druhé ustanovení totiž nelze chápat tak, že dovoluje stanovit ve prospěch držitele odrůdového práva paušální penalizující náhradu škody, v tomto případě v podobě čtyřnásobku licenčního poplatku, ale v tom smyslu, že náhrada škody musí naopak co nejvíce odpovídat škodě, která byla držiteli odrůdového práva skutečně a jistě způsobena zásahem do jeho práv.
17. Společnost STV tvrdí, že sporné ustanovení neporušuje ustanovení čl. 94 odst. 2 nařízení č. 2100/94 a je v souladu s judikaturou Soudního dvora. Stanovení paušální minimální náhrady škody ve výši čtyřnásobku licenčního poplatku podle ní představuje, s ohledem na úmyslné a opakované zásahy do práv držitele odrůdového práva, spravedlivé a rozumné odškodnění.
18. Předkládající soud má za to, že jeho rozhodnutí závisí výlučně na platnosti sporného ustanovení. Uvádí, že toto ustanovení, kterým Evropská komise stanovila paušální minimální náhradu škody ve výši čtyřnásobku licenčního poplatku, by mohlo porušovat čl. 94 odst. 2 první větu nařízení č. 2100/94 a z toho důvodu by mohlo být zrušeno.
19. Předkládající soud uvádí, že cílem čl. 94 odst. 1 nařízení č. 2100/94 je kompenzovat výhodu získanou porušitelem, tedy zemědělcem, na kterého se nevztahuje odchylka od odrůdového práva Společenství ve smyslu článku 14 tohoto nařízení, stanovením přiměřené náhrady, která odpovídá částce ve výši jednonásobku licenčního poplatku. V tomto kontextu by bylo možno chápat čl. 94 odst. 2 první větu uvedeného nařízení v tom smyslu, že držitel odrůdového práva má v případě úmyslného nebo nedbalostního protiprávního jednání nárok na náhradu další škody pouze v případě, že tuto škodu může konkrétně doložit.
20. Podle názoru předkládajícího soudu judikatura Soudního dvora naznačuje, že zobecnění zásady minimální náhrady škody není v souladu s čl. 94 odst. 2 první větou nařízení č. 2100/94(7). Připomíná, že prováděcí nařízení přijaté na základě zmocnění obsaženého v základním nařízení se nemůže odchýlit od ustanovení základního nařízení, z něhož vychází, a v případě rozporu s ním může být zrušeno(8).
21. V této souvislosti rozhodl Pfälzisches Oberlandesgericht Zweibrücken (Falcký vrchní zemský soud ve Zweibrückenu) rozhodnutím ze dne 18. srpna 2021, které bylo doručeno kanceláři Soudního dvora dne 24. srpna 2021, o přerušení řízení a o předložení následující předběžné otázky Soudnímu dvoru:
„Je [sporné ustanovení] v rozsahu, v němž lze za podmínek zde uvedených požadovat minimální náhradu škody ve výši čtyřnásobku licenčního poplatku, slučitelné s [nařízením č. 2100/94], zejména s čl. 94 odst. 2 první větou?“
22. Písemná vyjádření předložili účastníci původního řízení a Komise. Ústní vyjádření týchž účastníků, jakož i Komise, byla vyslechnuta na jednání, které se konalo dne 14. července 2022.
IV. Analýza
23. Před přezkumem platnosti sporného ustanovení je třeba ověřit přípustnost předběžné otázky.
A. K přípustnosti
24. Komise předtím, než přejde k analýze věci samé, ve svém vyjádření uvádí, aniž však otevřeně tvrdí, že je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nepřípustná, že okolnosti týkající se původního řízení, jak jsou uvedeny v předkládacím rozhodnutí, nejsou jasné. Komise uvádí, že má pochybnosti o tom, zda v projednávaném případě byly v hospodářských letech 2013/2014 až 2015/2016, kdy navrhovatel v původním řízení pěstoval dotčenou chráněnou odrůdu, splněny podmínky stanovené v čl. 14 odst. 1 nařízení č. 2100/94, zejména podmínka použití produktu sklizně chráněné odrůdy k zajištění zemědělské produkce, pro účely množení na šlechtitelských polích, ve svém vlastním hospodářství. Komise uvádí, že pokud by tomu tak nebylo, předběžná otázka týkající se platnosti sporného ustanovení by pro řešení sporu nebyla rozhodující. Zdůrazňuje však, že tuto otázku může posoudit pouze předkládající soud, který musí prokázat všechny relevantní skutečnosti.
25. Zaprvé musím připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že vzhledem k tomu, že ke zjištění a posouzení skutkového stavu, který mu byl předložen, je příslušný pouze předkládající soud, Soudní dvůr musí v zásadě omezit přezkum na skutečnosti, které se mu předkládající soud rozhodl předložit k posouzení a musí tedy vycházet ze situace, již považuje tento soud za prokázanou, a nemůže být vázán hypotézami, které předložil některý z účastníků původního řízení(9).
26. Zadruhé rovněž připomínám, že na otázky týkající se unijního práva se vztahuje domněnka relevance(10). Soudní dvůr smí rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem odmítnout pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad unijní normy nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny(11).
27. Tak tomu však v projednávané věci není.
28. Zaprvé uvádím, že ačkoli je pravda, že předkládající soud neuvedl, proč se na spor v původním řízení použije čl. 14 odst. 1 a 3 nařízení č. 2100/94, ani navrhovatel v původním řízení, ani společnost STV nezpochybňují, že se toto ustanovení a v zásadě i sporné ustanovení v projednávané věci použijí.
29. Zadruhé podotýkám, že ze znění předběžné otázky lze vyvodit, že vnitrostátní soud má pochybnosti nikoli o tom, zda má být sporné ustanovení použito, ale pouze o tom, zda je v souladu s nařízením č. 2100/94, konkrétně s jeho čl. 94 odst. 2 první větou.
30. V tomto ohledu konstatuji, že společnost STV uvádí, že není sporné, že navrhovatel v původním řízení znovu použil ve svém vlastním hospodářství rozmnožovací materiál odrůdy ozimého ječmene „KWS Meridian“, který sám vypěstoval, aniž splnil podmínky požadované pro přesévání, a to zejména v hospodářských letech 2013/2014 až 2015/2016.
31. Mám tedy za to, že není pochyb o přípustnosti této předběžné otázky.
B. K věci samé
32. Abych mohl navrhnout odpověď na předběžnou otázku položenou předkládajícím soudem, objasním zaprvé vztah mezi zásadou, podle níž je pro složky odrůdy nebo sklizený materiál chráněné odrůdy, zejména pro produkci nebo reprodukci (množení), vyžadován souhlas držitele odrůdového práva Unie, a odchylkou od této zásady souhlasu, a zadruhé ve světle tohoto vztahu přezkoumám platnost samotného sporného ustanovení.
1. Obecné úvahy o vztahu mezi souhlasem držitele odrůdového práva Unie a odchylkou od zásady souhlasu
33. Uvádím, že podle čl. 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 2100/94 je souhlas držitele odrůdových práv vyžadován, pokud jde o složky odrůdy nebo sklizený materiál chráněné odrůdy, zejména pro produkci nebo reprodukci (množení)(12).
34. V případě, že takové povolení chybí, stanoví čl. 94 odst. 1 písm. a) nařízení č. 2100/94 možnost držitele odrůdového práva podat žalobu o zaplacení přiměřené náhrady proti osobě, která provedla takovou produkci nebo reprodukci (množení), aniž k tomu byla oprávněna. Kromě toho, pokud posledně uvedená osoba takto jednala úmyslně nebo z nedbalosti, má držitel rovněž nárok na náhradu dalších škod vzniklých z protiprávního jednání v souladu s čl. 94 odst. 2 nařízení(13).
35. V zájmu zajištění zemědělské produkce však čl. 14 odst. 1 nařízení 2100/94 stanoví odchylku od odrůdového práva Unie, obecně nazývanou „výsada zemědělců“(14). Toto ustanovení umožňuje zemědělcům používat pro účely množení na šlechtitelských polích ve svém vlastním hospodářství produkt sklizně, který získali vyšlechtěním rozmnožovacího materiálu chráněné odrůdy uvedené na seznamu zemědělských druhů rostlin podle čl. 14 odst. 2 uvedeného nařízení, včetně, jako v tomto případě, obiloviny „Hordeum vulgare L. – Ječmen“.
36. Abych mohl objasnit vztah mezi zásadou souhlasu držitele odrůdového práva Unie a podmínkami použití odchylky od zásady souhlasu, budu se na jedné straně zabývat podmínkami, které musí zemědělec splnit, aby mohl využít odchylky stanovené v čl. 14 odst. 3 nařízení č. 2100/94, zejména podmínkou týkající se zaplacení „přiměřené úhrady“ a tím, co ji odlišuje od „přiměřené náhrady“ stanovené v čl. 94 odst. 1 tohoto nařízení. Na druhé straně podrobně vysvětlím prováděcí pravidla pro podmínky pro účinek odchylky podle čl. 14 odst. 1 nařízení č. 2100/94, které byly stanoveny nařízením č. 1768/95.
a) K podmínkám stanoveným v čl. 14 odst. 3 nařízení č. 2100/94
37. Odchylka od odrůdového práva Unie podléhá podmínkám stanoveným v čl. 14 odst. 3 nařízení č. 2100/94(15). Pokud zemědělec tyto podmínky nedodrží, výsada zemědělců se tedy neuplatní. Tyto podmínky „jsou stanoveny […] v nařízení [č. 1768/95] uvedeném v článku 114“ nařízení č. 2100/94 na základě řady kritérií stanovených v čl. 14 odst. 3 tohoto nařízení, která umožňují na jedné straně uvést v účinnost uvedenou odchylku a na druhé straně chránit oprávněné zájmy šlechtitele a zemědělce(16).
38. Mezi tato kritéria uvedená v čl. 14 odst. 3 čtvrté odrážce nařízení č. 2100/94 patří povinnost zemědělců zaplatit držiteli odrůdového práva přiměřenou úhradu, která musí být podle tohoto ustanovení „zjevně nižší než částka, jež se v téže oblasti požaduje za licenční výrobu“.
39. V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že zemědělec, který držiteli nezaplatí tuto přiměřenou úhradu v případě, kdy používá produkt sklizně získaný výsevem rozmnožovacího materiálu chráněné odrůdy(17), se nemůže dovolávat čl. 14 odst. 1 nařízení č. 2100/94, a proto je třeba mít za to, že jednal některým ze způsobů uvedených v čl. 13 odst. 2 tohoto nařízení, aniž k tomu byl oprávněn(18). To znamená, že nemůže využívat výsady zemědělců a vrací se, zjednodušeně řečeno, do „výchozí situace“. Jinými slovy, pokud při výsevu nejsou splněna kritéria stanovená v čl. 14 odst. 3 uvedeného nařízení, odchylka se neuplatní a výsev představuje zásah do práv, která držiteli přiznává čl. 13 odst. 2 téhož nařízení.
40. V tomto případě se na zemědělce vztahuje článek 94 nařízení 2100/94(19). Proto může být držitelem žalován za protiprávní jednání nebo o zaplacení přiměřené náhrady nebo oboje. Pokud zemědělec jedná úmyslně nebo z nedbalosti, je držiteli povinen kromě toho nahradit další škody vzniklé z protiprávního jednání(20).
41. Zdá se mi vhodné poukázat zde na rozdíl mezi pojmem „přiměřená úhrada“ uvedeným v čl. 14 odst. 3 čtvrté odrážce nařízení č. 2100/94 a pojmem v čl. 94 odst. 1 tohoto nařízení. Soudní dvůr totiž již zdůraznil, že navzdory podobnosti výrazů použitých v těchto dvou ustanoveních se tato ustanovení netýkají téhož pojmu(21). Zatímco pojem „přiměřená úhrada“ podle čl. 14 odst. 3 čtvrté odrážky nařízení č. 2100/94 ve spojení s čl. 5 odst. 5 nařízení č. 1768/95 má za cíl vyvážit vzájemné legitimní zájmy zemědělců a držitelů odrůdových práv, pojem uvedený v čl. 94 odst. 1 tohoto nařízení, v jehož znění se nerozlišuje podle toho, kdo se dopustil protiprávního jednání, se konkrétně týká zaplacení přiměřené náhrady v kontextu žaloby pro protiprávní jednání(22).
42. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že poplatek za povolený výsev ve smyslu článku 14 nařízení č. 2100/94 nelze vzít za základ výpočtu přiměřené náhrady stanovené v čl. 94 odst. 1 tohoto nařízení(23). Jakýkoliv jiný výklad by totiž nebyl s to zaručit cíl uvedeného nařízení ani jeho užitečný účinek(24). K tomuto hledisku, které je v rámci posouzení předběžné otázky významné, se vrátím níže(25).
b) K prováděcím pravidlům pro podmínky pro účinek výsady zemědělců: nařízení č. 1768/95
43. Připomínám, že nařízením, na které odkazuje článek 114 nařízení č. 2100/94 je nařízení č. 1768/95(26). Nařízení č. 1768/95 stanoví podle svého článku 1 prováděcí pravidla pro podmínky pro účinek odchylky podle čl. 14 odst. 1 nařízení č. 2100/94(27).
44. Nařízení č. 1768/95 zejména stanoví zaprvé pravidla umožňující určit výši přiměřené úhrady (článek 5 tohoto nařízení)(28) a zadruhé okamžik, kdy vzniká individuální povinnost zaplatit ji držiteli odrůdového práva podle čl. 14 odst. 3 čtvrté odrážky nařízení č. 2100/94, a sice okamžik skutečného užití sklizeného materiálu za účelem množení na pěstební ploše (článek 6 nařízení č. 1768/95).
45. Nařízení č. 1768/95 v článku 18 rovněž upravuje zvláštní soukromoprávní žaloby pro případ nedodržení podmínek výsady zemědělců.
46. Sporné ustanovení tak stanoví, že v případě opakovaného a úmyslného porušení povinnosti zaplatit přiměřenou úhradu, stanovené v čl. 14 odst. 3 čtvrté odrážce nařízení č. 2100/94, se zřetelem na odrůdu nebo více odrůd téhož držitele odrůdového práva, představuje náhrada další škody utrpěné držitelem ve smyslu čl. 94 odst. 2 tohoto nařízení, alespoň paušální částku, která bude vyčíslena na základě čtyřnásobku průměrné částky poplatku za licenční výrobu, aniž je dotčena vyšší náhrada škody.
47. Právě toto ustanovení je tedy předmětem otázky týkající se posouzení platnosti, kterou položil předkládající soud a již budu zkoumat ve světle těchto obecných úvah.
2. Přezkum platnosti
48. Svou jedinou otázkou se předkládající soud v podstatě ptá, zda je sporné ustanovení neplatné z hlediska čl. 94 odst. 2 první věty nařízení č. 2100/94 v rozsahu, v němž v případě opakovaného a úmyslného porušení povinnosti zaplatit „přiměřenou úhradu“ podle čl. 14 odst. 3 čtvrté odrážky tohoto nařízení stanoví minimální náhradu další škody utrpěné držitelem odrůdového práva ve výši čtyřnásobku průměrné částky poplatku za licenční výrobu.
49. V rámci tohoto přezkumu nejprve uvedu důvody, pro které je třeba odmítnout argumenty navrhovatele v původním řízení týkající se nedostatku pravomoci Komise přijmout sporné ustanovení. Dále budu ve světle judikatury Soudního dvora analyzovat normativní obsah čl. 94 odst. 2 nařízení č. 2100/94, v jehož světle předkládající soud položil otázku týkající se posouzení platnosti sporného ustanovení. Nakonec z toho vyvodím poznatky užitečné pro zodpovězení této otázky.
a) K pravomoci Komise přijmout sporné ustanovení
50. Navrhovatel v původním řízení tvrdí, že Komise neměla pravomoc přijmout sporné ustanovení, a tudíž stanovit přiměřenou náhradu, která má být vyplacena podle článku 94 nařízení č. 2100/94.
51. Tento názor nesdílím.
52. Připomínám, že Soudní dvůr musí posuzovat platnost ustanovení unijního práva v rámci předběžné otázky, která mu byla předložena(29).
53. V projednávaném případě se otázka týká souladu sporného ustanovení zejména s čl. 94 odst. 2 první větou nařízení č. 2100/94. To znamená, že navrhovatel v původním řízení se zpochybněním pravomoci Komise přijmout sporné ustanovení snaží rozšířit otázku předloženou předkládajícím soudem(30).
54. Kromě toho je zřejmé, že přezkum platnosti sporného ustanovení, o který předkládající soud žádá Soudní dvůr, musí být proveden s přihlédnutím k povaze a předmětu tohoto aktu, jehož právním základem je, jak jsem uvedl v bodě 7 tohoto stanoviska, čl. 14 odst. 3 nařízení č. 2100/94(31). V tomto ohledu článek 114 nařízení č. 2100/94 ve spojení s čl. 14 odst. 3 uvedeného nařízení zmocňuje Komisi ke stanovení prováděcích pravidel pro odchylku podle tohoto ustanovení(32).
55. Z toho vyplývá, že Komise je na základě těchto ustanovení oprávněna přijmout takové prováděcí nařízení, jako je nařízení č. 1768/95, aby stanovila podmínky pro účinek odchylky podle čl. 14 odst. 1 nařízení č. 2100/94 a zajistila oprávněné zájmy šlechtitele a zemědělce. V tomto ohledu, pokud jde o účel a důvody přijetí nařízení č. 1768/95, z druhého, třetího, desátého a jedenáctého bodu odůvodnění tohoto nařízení vyplývá, že cílem tohoto nařízení je stanovit takové podmínky, jakož i konkretizovat zaprvé spojitost mezi právem držitele odrůdového práva Společenství a právy odvozenými z ustanovení článku 14 nařízení č. 2100/94 a zadruhé spojitost mezi souhlasem uděleným zemědělci a využíváním tohoto souhlasu.
56. Kromě toho, vzhledem k tomu, že účelem nařízení č. 1768/95 je upřesnit kritéria stanovená v čl. 14 odst. 3 nařízení č. 2100/94, která zajišťují účinek dotčené odchylky a zachování oprávněných zájmů šlechtitele rostlin a zemědělce, je třeba ještě určit, jak požadoval vnitrostátní soud, zda Komise tím, že ve sporném ustanovení stanovila minimální náhradu škody způsobené držiteli až do výše čtyřnásobku průměrné částky poplatku za licenční výrobu, porušila znění čl. 94 odst. 2 nařízení č. 2100/94, jak jej vyložil Soudní dvůr.
57. Za tímto účelem považuji za nezbytné stručně připomenout relevantní judikaturu týkající se článku 94 nařízení č. 2100/94.
b) K judikatuře týkající se článku 94 nařízení č. 2100/94: rozsudek Hansson
58. Rozsudek Hansson(33) se mi jeví jako precedent, o který se Soudní dvůr bude moci užitečně opřít při poskytnutí odpovědi na předběžnou otázku. Ve věci, v níž byl vydán tento rozsudek, chtěl předkládající soud v podstatě znát zásady, jimiž se řídí stanovení a výpočet výše náhrady škody podle článku 94 nařízení č. 2100/94.
1) Povaha náhrady dalších škod
59. Co se týče povahy náhrady škody podle článku 94 nařízení č. 2100/94, Soudní dvůr poukázal zaprvé na to, že ze znění čl. 94 odst. 2 tohoto nařízení vyplývá, že cílem tohoto ustanovení je výlučně náhrada škody vzniklé držiteli odrůdového práva Unie v důsledku porušení tohoto práva(34).
60. Soudní dvůr totiž na jedné straně uvedl, že článek 94 odst. 1 nařízení č. 2100/94 má finančně kompenzovat výhodu, již získal porušitel, přičemž tato výhoda odpovídá částce rovnající se poplatku, který neuhradil(35). Soudní dvůr v tomto ohledu upřesnil, že toto ustanovení neupravuje náhradu jiných škod než těch, jež souvisejí s nezaplacením přiměřené náhrady ve smyslu tohoto ustanovení(36). Na druhé straně Soudní dvůr uvedl, že čl. 94 odst. 2 tohoto nařízení se týká dalších škod, které je porušovatel povinen „kromě toho“ nahradit držiteli v případě protiprávního jednání, jež bylo spácháno „úmyslně nebo z nedbalosti“(37).
61. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že článek 94 nařízení č. 2100/94 zakládá nárok na odškodnění ve prospěch držitele odrůdového práva Unie, „který je nejen úplný, ale je nadto založen na objektivních kritériích, což znamená, že pokrývá pouze škodu plynoucí z protiprávního jednání“(38). V návaznosti na závěry generálního advokáta H. Saugmandsgaarda Øe(39) proto Soudní dvůr rozhodl, že toto ustanovení nelze vykládat tak, že může ve prospěch tohoto držitele sloužit jako právní základ k tomu, aby byla porušiteli uložena paušálně stanovená náhrada škody, která má povahu trestu. Dodal, že rozsah náhrady škody podle článku 94 nařízení č. 2100/94 naopak musí co možná nejpřesněji odrážet skutečnou a určitou škodu, která vznikla držiteli odrůdového práva v důsledku protiprávního jednání(40).
62. Soudní dvůr zadruhé s odkazem na body 17 a 26 odůvodnění směrnice 2004/48/ES(41) a na její čl. 13 odst. 1(42) uvedl, že takový výklad je v souladu s cíli této směrnice, která stanoví minimální standard pro vymáhání práv duševního vlastnictví obecně(43).
2) Prováděcí pravidla pro stanovení náhrady škody: rozsah náhrady
63. Pokud jde o rozsah náhrady ve smyslu čl. 94 odst. 2 nařízení č. 2100/94, Soudní dvůr uvedl, že je na držiteli odrůdy, k níž byla porušena práva, aby předložil důkazy o tom, že jemu způsobená škoda je vyšší než škoda, na kterou se vztahuje přiměřená náhrada podle čl. 94 odst. 1 tohoto nařízení(44). Soudní dvůr vymezil na tomto základě rozsah této náhrady tím, že zdůraznil, že výše obvyklého poplatku za licenční výrobu z tohoto důvodu sama o sobě nemůže sloužit jako základ pro vyčíslení této škody. Takový poplatek totiž umožňuje vypočítat přiměřenou náhradu podle čl. 94 odst. 1 uvedeného nařízení a nemusí nutně souviset se škodou, která nebude nahrazena a jejíž náhrada je stanovena v čl. 94 odst. 2 téhož nařízení(45).
64. V tomto ohledu Soudní dvůr na jedné straně připomněl, že okolnosti, které při výpočtu přiměřené náhrady odůvodnily navýšení obvyklého poplatku za licenční výrobu, nelze podruhé zohlednit u náhrady škody podle čl. 94 odst. 2 nařízení č. 2100/94(46). Na druhé straně rozhodl, že je na předkládajícím soudu, aby posoudil, do jaké míry lze s určitostí prokázat škodu, které se dovolává držitel odrůdy, k níž byla porušena práva, nebo zda je namístě stanovit paušální částku, která by co nejlépe odrážela existenci této škody(47).
c) Ke zpochybnění platnosti sporného ustanovení s ohledem na čl. 94 odst. 2 nařízení č. 2100/94, jak jej vyložil Soudní dvůr
65. Předkládající soud se v podstatě táže, zda je zobecnění zásady použití minimální paušální částky ve výši čtyřnásobku licenčního poplatku, jak je stanoveno ve sporném ustanovení, z hlediska škody v souladu s čl. 94 odst. 2 nařízení č. 2100/94, jak jej vykládá Soudní dvůr.
1) Argumenty vznesené navrhovatelem v původním řízení, společností STV a Komisí
66. Navrhovatel v původním řízení tvrdí, že sporné ustanovení, přinejmenším jeho druhá část, je neplatné a může být snadno zrušeno nebo nemusí být použito, přičemž zbytek nařízení č. 1768/95 může zůstat zachován. Dodává, že první část tohoto ustanovení omezuje povinnost uhradit další škodu podle čl. 94 odst. 2 nařízení č. 2100/94 na případ porušení povinnosti se zřetelem „na odrůdu nebo více odrůd téhož držitele odrůdového práva“. Takové omezení rozsahu a působnosti tohoto ustanovení není obsaženo ve znění tohoto ustanovení a nevyplývá z jeho obsahu, takže jeho první část rovněž není v souladu s právem a měla by být zrušena.
67. Společnost STV tvrdí, že sporné ustanovení bylo platně přijato Komisí v souladu s cíli a hlavními zásadami nařízení č. 2100/94 a nemůže být prohlášeno za neplatné. Je rovněž nesporné, že navrhovatel v původním řízení jednal úmyslně bez souhlasu držitele odrůdového práva Unie. Podmínky stanovené v čl. 94 odst. 2 a v čl. 14 odst. 3 nařízení č. 2100/94, ve spojení se sporným ustanovením, jsou tedy nepochybně splněny.
68. Komise tvrdí, že sporné ustanovení je v souladu s požadavky nařízení č. 2100/94, neboť za podmínek stanovených v tomto ustanovení lze požadovat minimální náhradu škody až do výše čtyřnásobku licenčního poplatku.
69. Konkrétně Komise ve svém písemném vyjádření odůvodňuje použití minimální paušální částky stanovené v napadeném ustanovení tím, že v případě, kdy se na výsev chráněné odrůdy nevztahuje výsada zemědělců, to znamená v případě neoprávněného opětovného osetí, by nevyplacení přiměřené náhrady, nižší než obvyklý licenční poplatek, představovalo „zneužití“ této výsady, které by zakládalo nejen právo na zaplacení tohoto poplatku podle čl. 94 odst. 1 nařízení č. 2100/94, ale také právo na náhradu další škody ve smyslu čl. 94 odst. 2 tohoto nařízení. Podle Komise by pak v případě opakovaného a úmyslného zneužití měla být tato náhrada uložena v minimální výši stanovené ve sporném ustanovení(48).
70. Vzhledem k tomu, že článek 14 nařízení č. 2100/94 zakotvující výsadu zemědělců upravuje složitou rovnováhu zájmů mezi držiteli odrůdových práv a zemědělci, je podle názoru Komise vhodné, aby pochybení zemědělce, který využívá této výsady, ale opakovaně a úmyslně neplní povinnost platit přiměřenou úhradu, (čl. 14 odst. 3 čtvrtá odrážka tohoto nařízení) bylo trestáno přísněji než „prosté“ jednání, které podléhá souhlasu a jež bylo úmyslně nebo z nedbalosti provedeno bez tohoto souhlasu (čl. 94 odst. 2 uvedeného nařízení)(49). Sporná minimální paušální částka totiž odpovídá standardnímu přístupu k minimálním škodám, které obvykle vzniknou držitelům odrůdových práv.
71. V tomto ohledu Komise na jednání připomněla rozsudek Stowarzyszenie Oławska Telewizja Kablowa(50), ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že článek 13 směrnice 2004/48 musí být tudíž vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby vnitrostátní právní úprava, podle níž může poškozený nositel autorských práv požadovat od osoby, jež tato práva porušila, buď náhradu škody, kterou utrpěl, s přihlédnutím ke všem relevantním aspektům daného případu, anebo platbu dvojnásobku příslušné odměny, jež by mu musela být zaplacena v případě udělení oprávnění k užívání dotyčného díla, aniž by tento nositel musel prokazovat skutečnou škodu.
72. Komise dále na jednání uvedla, že komplexnost cíle zajistit rovnováhu mezi zájmy držitelů odrůdových práv ke chráněným odrůdám rostlin a zájmy zemědělců je způsobena mimo jiné skutečností, že k protiprávnímu opětovnému výsevu dochází v zemědělském podniku, což držitelům ztěžuje kontrolu používání chráněných odrůd. Tvrdí, že za těchto okolností musí být opatření dostatečně motivační, aby se zabránilo tomu, že budou zvýhodněni ti zemědělci, již se vyhýbají povinnosti zaplatit přiměřenou úhradu, kterou jim ve vztahu k držiteli ukládá čl. 14 odst. 3 čtvrtá odrážka nařízení č. 2100/94, oproti zemědělcům, již tuto povinnost plní. To platí podle Komise tím spíše, že čl. 14 odst. 3 pátá odrážka tohoto nařízení stanoví, že za kontrolu a dohled nad používáním chráněných odrůd v rámci povoleného výsevu jsou výlučně odpovědní držitelé odrůdových práv a mohou se tedy spoléhat pouze na dobrou víru a součinnost dotčených zemědělců.
2) Posouzení
73. Na prvním místě je třeba odmítnout argumenty týkající se relevance dotčené minimální paušální částky, a to z následujících důvodů.
74. Připomínám, že sporné ustanovení stanoví, že povinnost úhrady škody, kterou držitel utrpěl ve smyslu čl. 94 odst. 2 nařízení č. 2100/94, zahrnuje alespoň paušální částku, jež se vypočítává na základě čtyřnásobku průměrné částky poplatku za licenční výrobu, aniž je dotčena vyšší náhrada škody.
75. Pokud zemědělec dodrží podmínky stanovené v čl. 14 odst. 3 nařízení č. 2100/94 a zejména zaplatí přiměřenou úhradu za hospodářský rok, zaplatí v podstatě 50 % poplatku za licenční výrobu(51), zatímco pokud je nedodrží(52) a pokud se použije sporné ustanovení(53) , zaplatí v podstatě paušální minimální částku ve výši 400 % licenčního poplatku za tuto licenční výrobu, to znamená čtyřnásobek 100 % průměrné požadované částky, tedy částku, která v podstatě odpovídá osminásobku přiměřené úhrady požadované podle čl. 14 odst. 3 nařízení č. 2100/94, a to za každý dotčený hospodářský rok(54).
76. Je jistě pravda, že toto paušální minimum lze podle logiky Komise(55) „technicky“ odůvodnit tím, že poplatek za povolený výsev, pokud se na zemědělce vztahuje odchylka stanovená v čl. 14 odst. 1 nařízení č. 2100/94, nelze použít jako základ pro výpočet přiměřené náhrady podle čl. 94 odst. 1 tohoto nařízení(56), a že proto je zemědělec povinen v případě neoprávněného opětovného osetí zaplatit 100 % poplatku za licenční výrobu jako spravedlivou odměnu podle tohoto ustanovení.
77. Znění čl. 94 odst. 2 nařízení č. 2100/94 a závěry vyplývající z rozsudku Hansson mě však vedou k názoru, že taková minimální paušální částka není v souladu se zněním tohoto ustanovení.
78. Zaprvé Soudní dvůr v rozsudku Hansson uvedl, že čl. 94 odst. 2 nařízení č. 2100/94 má za cíl napravit škodu vzniklou držiteli odrůdových práv, proti němuž směřovalo protiprávní jednání(57), a charakterizoval tuto náhradu jako „objektivní a úplnou náhradu této škody“. Soudní dvůr uvedl, že aby se držiteli takové náhrady dostalo, musí předložit důkazy o tom, že „jemu způsobená škoda je vyšší než škoda, na kterou se vztahuje přiměřená náhrada podle odstavce 1 tohoto článku [čl. 94 odst. 1 tohoto nařízení]“(58).
79. Zadruhé z rozsudku Hansson(59) vyplývá, že je na předkládajícím soudu, aby posoudil, zda škodu, které se dovolává držitel odrůdy, k níž byla porušena práva, lze „s určitostí“ prokázat, nebo zda je třeba „stanovit paušální částku“. Pokud tedy Soudní dvůr v tomto rozsudku připouští možnost, aby soud, jemuž byla věc předložena, stanovil náhradu škody paušální částkou podle čl. 94 odst. 2 nařízení č. 2100/94, je podle mého názoru zřejmé, že toto rozhodnutí přísluší tomuto soudu a že rozsah náhrady škody musí v každém případě „co možná nejpřesněji odrážet skutečnou a určitou škodu, která vznikla držiteli odrůdového práva v důsledku protiprávního jednání“(60). Podle Soudního dvora musí být proto článek 94 tohoto nařízení vykládán v tom smyslu, že „nárok na náhradu škodu, který toto ustanovení přiznává držiteli chráněné odrůdy, k níž byla porušena práva, se vztahuje na veškerou škodu, která tomuto držiteli vznikla; na základě tohoto článku však nelze uložit paušální přirážku pro porušovatele“(61).
80. Naproti tomu, jak sama Komise uvedla v odpovědi na otázku Soudního dvora, když se uplatní sporné ustanovení, držitel, který je obětí protiprávního jednání, nemusí prokazovat přesný rozsah utrpěné škody, ale pouze opakované a úmyslné porušení svých práv. Jak jsem však vysvětlil, držitel práva musí prokázat, že jeho škoda je vyšší než škoda, na niž se vztahuje přiměřená náhrada, přičemž posouzení přesného rozsahu vzniklé škody nebo případného stanovení paušální částky náleží soudu, kterému byla věc předložena(62).
81. Proto není v souladu s čl. 94 odst. 2 nařízení č. 2100/94, jak jej vykládá Soudní dvůr, zaprvé to, aby jako základ pro vyčíslení škody, kterou utrpěl držitel odrůdového práva, sloužila výše obvyklého licenčního poplatku za licenční výrobu, konkrétně 100 % tohoto poplatku, a aby byla vynásobena čtyřmi, jak vyplývá ze sporného ustanovení, neboť takový licenční poplatek je určen pro účely výpočtu přiměřené náhrady stanovené v čl. 94 odst. 1 tohoto nařízení, a nemusí nutně souviset se škodou, kterou utrpěl držitel odrůdového práva a jejíž náhrada je stanovena v čl. 94 odst. 2 uvedeného nařízení(63).
82. Zadruhé připomínám, že Soudní dvůr v rozsudku Hansson odmítl možnost, že by článek 94 nařízení č. 2100/94 mohl být vykládán tak, že „může ve prospěch tohoto držitele sloužit jako právní základ k tomu, aby byla porušiteli uložena paušálně stanovená náhrada škody, [která má povahu trestu]“(64). V tomto ohledu dodal, že rozsah náhrady škody podle tohoto ustanovení musí „co možná nejpřesněji odrážet skutečnou a určitou škodu, která vznikla držiteli odrůdového práva v důsledku protiprávního jednání“(65).
83. Bylo by proto rovněž v rozporu s čl. 94 odst. 2 nařízení č. 2100/94, jak jej vykládá Soudní dvůr, stanovit jako vůdčí požadavek sporného ustanovení, aby výše náhrady škody náležející držiteli činila alespoň čtyřnásobek průměrné částky za licenční výrobu. Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, by takový požadavek vedl k přiznávání náhrady škody sankční povahy v rozsahu, v němž toto prvně uvedené ustanovení směřuje k náhradě další „škody způsobené držiteli práv“ a výlučně této škody. V tomto ohledu se domnívám, že nelze přisvědčit Komisi, když tvrdí, tak jako na jednání, že toto ustanovení odpovídá standardnímu typickému přístupu k minimálním škodám, které obvykle vzniknou držitelům odrůdových práv(66).
84. Na druhém místě z použití příslovce „alespoň“ ve sporném ustanovení vyvozuji, že soud je při posuzování škody, kterou uplatňuje držitel odrůdy, k níž byla porušena práva, a v případě stanovení paušální částky, povinen vyčíslit náhradu způsobené škody na základě požadavku stanoveného Komisí v nařízení č. 1768/95, aby náhrada škody činila alespoň čtyřnásobek licenčního poplatku(67). Kromě toho v odpovědi na otázku položenou Soudním dvorem v tomto bodě Komise připustila, že i v případě, že by bylo možné snadno prokázat skutečnou škodu a tato by byla nižší než minimální paušální částka stanovená ve sporném ustanovení, mohl by soud, kterému byla věc předložena, v případě opakovaného a úmyslného porušení povinností vyplývajících ze sporného ustanovení tuto částku zvýšit, ale v žádném případě by ji nemohl snížit, s ohledem na znění tohoto ustanovení.
85. To by znamenalo, že i v případě, že škoda uplatňovaná držitelem, jehož odrůdová práva byla porušena, může být „s určitostí prokázána“, předkládající soud by měl přistoupit ke „stanovení paušální částky“, ačkoli takové paušální stanovení není nutné. Kromě toho v případě, že by tato škoda nemohla být s určitostí prokázána, pokud by se soud rozhodl stanovit paušální částku, tato by nemohla být nižší než minimální paušální částka stanovená sporným ustanovením(68). Je zjevné, že takové omezení prostoru pro uvážení soudu, jemuž byla věc předložena, by bylo v rozporu nejen s čl. 94 odst. 2 první větou nařízení č. 2100/94, jak je vykládán Soudním dvorem(69), ale rovněž se zásadou proporcionality. Ačkoli de lege ferenda by Komise mohla stanovit minimální paušální částku licenčního poplatku, mělo by ustanovení, které by ji upravovalo, umožnit žalovanému zpochybnit tuto minimální paušální částku, jež by neměla být pro soud, jemuž byla věc předložena, závazná.
86. Zatřetí a konečně se domnívám, že argumenty založené na rozsudku ve věci Stowarzyszenie Oławska Telewizja Kablowa(70) nejsou relevantní pro posouzení otázky platnosti, která je předmětem projednávané věci. Mám totiž za to, že skutkové okolnosti věci v původním řízení jsou zcela odlišné od skutkových okolností věci, ve které byl vydán tento rozsudek.
87. Na jedné straně, vzhledem k tomu, že směrnice 2004/48 ponechává členským státům určitý prostor pro uvážení při jejím provedení a týká se nejen práv duševního vlastnictví k odrůdám rostlin, ale veškerých práv duševního vlastnictví, včetně práv průmyslového vlastnictví(71), mohou být případné zásahy do těchto práv a jejich porušení různorodá a četná. Proto, jak zdůraznil generální advokát H. Saugmandsgaard Øe(72), ačkoli tato směrnice může být případně považována také za součást relevantního kontextu, který je nutné vzít v úvahu při výkladu nařízení č. 2100/94, je důležité zabránit tomu, aby pod záminkou kontextuálního výkladu tohoto nařízení docházelo k zavádění přímo použitelných práv přenesených ze zmíněné směrnice, jež nejsou zakotvena v nařízení.
88. Na druhé straně, a to je ještě důležitější, věc, ve které byl vydán rozsudek Stowarzyszenie Oławska Telewizja Kablowa(73), se týkal výkladu směrnice 2004/48, zatímco v projednávané věci je Soudní dvůr žádán o posouzení platnosti ustanovení nařízení č. 1768/95, konkrétně sporného ustanovení, které je prováděcím opatřením a jako takové musí být v souladu s nařízením č. 2100/94, a zejména s jeho čl. 94 odst. 2.
89. Z toho vyplývá, že čl. 94 odst. 2 nařízení č. 2100/94 neumožňuje stanovit minimální paušální částku zakotvenou ve sporném ustanovení. Znění sporného ustanovení jde totiž nad rámec znění čl. 94 odst. 2 tohoto nařízení. Kromě toho, jak vyplývá z předchozích bodů, argumenty společnosti STV a Komise nejsou takové povahy, aby mohly zpochybnit výklad posledně uvedeného ustanovení, který v rozsudku Hansson poskytl Soudní dvůr.
90. Za těchto okolností mám za to, že zobecnění zásady minimální paušální částky náhrady škody ve výši čtyřnásobku poplatku za licenční výrobu, obsažené ve sporném rozhodnutí, není v souladu s čl. 94 odst. 2 nařízení č. 2100/94, jak je vykládá Soudní dvůr, třebaže se sporné ustanovení, jak tvrdí společnost STV a Komise, použije pouze v případě opakovaného a úmyslného porušení povinnosti platit přiměřenou úhradu stanovenou v čl. 14 odst. 3 čtvrté odrážce tohoto nařízení.
91. Přijetím sporného ustanovení tedy Komise překročila meze své pravomoci, zvláště s ohledem na čl. 94 odst. 2 nařízení č. 2100/94.
V. Závěry
92. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku položenou Pfälzisches Oberlandesgericht Zweibrücken (Falcký vrchní zemský soud ve Zweibrückenu, Německo) takto:
„Článek 18 odst. 2 nařízení Komise (ES) č. 1768/95 ze dne 24. července 1995, kterým se stanoví prováděcí pravidla pro odchylku podle čl. 14 odst. 3 nařízení Rady č. 2100/94 o odrůdových právech Společenství, je s ohledem na čl. 94 odst. 2 první věty nařízení Rady (ES) č. 2100/94 ze dne 27. července 1994 o odrůdových právech Společenství neplatný v rozsahu, v němž toto ustanovení v případě opakovaného a úmyslného porušení povinnosti zaplatit přiměřenou úhradu podle čl. 14 odst. 3 čtvrté odrážky nařízení č. 2100/94 stanoví minimální náhradu škody způsobené držiteli odrůdového práva až do výše čtyřnásobku průměrné částky poplatku za licenční výrobu rozmnožovacího materiálu téže odrůdy na stejném území.“