ROZSUDEK TRIBUNÁLU (šestého senátu)
9. června 2016(*)
„Nesplnění povinností vyplývajících z rozsudku Soudního dvora, jímž bylo konstatováno nesplnění povinnosti státem – Penále – Rozhodnutí o určení výše penále – Metoda pro výpočet úroků použitelná na navrácení protiprávních podpor – Složený úrok“
Ve věci T‑122/14,
Italská republika, zastoupená G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s S. Fiorentinem, avvocato dello Stato,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zastoupené V. Di Buccim, G. Contem a B. Stromskym, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na základě článku 263 SFEU, směřující ke zrušení rozhodnutí Komise C(2013) 8681 final ze dne 6. prosince 2013, kterým Komise v rámci opatření vyplývajících z rozsudku ze dne 17. listopadu 2011, Komise v. Itálie (C‑496/09, EU:C:2011:740), stanovila výši penále, které měla Italská republika zaplatit za pololetí od 17. května do 17. listopadu 2012,
TRIBUNÁL (šestý senát),
ve složení S. Frimodt Nielsen (zpravodaj), předseda, F. Dehousse a A. M. Collins, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González, vrchní rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 27. ledna 2016,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
Rozhodnutí týkající se protiprávních neslučitelných podpor (rozhodnutí o navrácení)
1 Rozhodnutím 2000/128/ES ze dne 11. května 1999 o režimu podpor poskytnutých Itálií na opatření k podpoře zaměstnanosti (Úř. věst. 2000, L 42, s. 1, dále jen „rozhodnutí o navrácení“) Evropská komise nařídila Italské republice zajistit vrácení protiprávních podpor neslučitelných s vnitřním trhem, které byly poskytnuty v rámci opatření k podpoře zaměstnanosti. Oznámením SG(99) D/4068 ze dne 4. června 1999 Komise oznámila Italské republice rozhodnutí o navrácení Italské republice.
2 Žaloba podaná Italskou republikou proti rozhodnutí o navrácení byla zamítnuta rozsudkem ze dne 7. března 2002, Itálie v. Komise (C‑310/99, EU:C:2002:143).
Žaloba a rozsudek, kterým bylo konstatováno nesplnění povinnosti
3 Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 15. března 2002 podala Komise podle čl. 88 odst. 2 druhého pododstavce ES žalobu domáhající se určení, že Italská republika tím, že nepřijala v předepsané lhůtě všechna opatření nezbytná k tomu, aby zajistila u příjemců podpor, které byly podle sporného rozhodnutí prohlášeny za protiprávní a neslučitelné se společným trhem, jejich navrácení, a každopádně tím, že Komisi neinformovala o přijatých opatřeních, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývaly z tohoto rozhodnutí o navrácení, jakož i ze Smlouvy o ES.
4 Soudní dvůr rozsudkem ze dne 1. dubna 2004, Komise v. Itálie (C‑99/02, dále jen „rozsudek, kterým bylo konstatováno nesplnění povinnosti“, EU:C:2004:207), žalobě Komise vyhověl a rozhodl, že Italská republika tím, že nepřijala ve stanovených lhůtách opatření nezbytná pro navrácení podpor ze strany příjemců těchto podpor, které byly prohlášeny za protiprávní a neslučitelné se společným trhem, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývaly z rozhodnutí o navrácení.
Nová žaloba a rozsudek, který má být vykonán
5 Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 30. listopadu 2009 se Komise domáhala toho, aby Soudní dvůr určil, že Italská republika tím, že nepřijala všechna opatření nezbytná pro splnění povinností vyplývajících z rozsudku, kterým bylo konstatováno nesplnění povinnosti, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z rozhodnutí o navrácení a z čl. 228 odst. 1 ES, a dále uložil Italské republice, aby zaplatila Komisi denní penále ve výši původně stanovené na 285 696 eur a následně snížené na 244 800 eur z důvodu prodlení při plnění povinností vyplývajících z výše uvedeného rozsudku, a to ode dne vyhlášení rozsudku v této nové věci do dne, kdy bude vyhověno rozsudku, kterým bylo konstatováno nesplnění povinnosti.
6 Rozsudkem ze dne 17. listopadu 2011, Komise v. Itálie (C‑496/09, dále jen „rozsudek, který má být vykonán“, EU:C:2011:740), Soudní dvůr žalobě Komise vyhověl.
7 V rozsudku, který má být vykonán, formuloval Soudní dvůr následující posouzení:
„52. [… J]e třeba Italské republice uložit pravidelné placení částky vypočtené vynásobením základní částky procentním podílem protiprávních podpor, které ještě nebyly vráceny, nebo toto vrácení nebylo prokázáno, v poměru k celkové částce, která nebyla dosud vrácena k datu vyhlášení tohoto rozsudku […].
53. V tomto ohledu lze pro účely výpočtu penále […] zohlednit vrácení uvedených podpor pouze za podmínky, že Komise o tom byla informována a mohla posoudit vhodnost důkazu, který jí byl v tomto ohledu předložen […].
54. Periodicitu platby penále je tedy třeba stanovit pololetně, aby Komise mohla posoudit pokroky v úkonech činěných k navrácení podpory z hlediska situace na konci dotyčného období, a umožnit tak žalovanému členskému státu, aby měl k dispozici nezbytnou dobu ke shromáždění důkazů vhodných k prokázání toho, že za posuzované období došlo k navrácení neoprávněně poskytnutých částek a k jejich předání Komisi.
55. Vyčíslení penále se tedy uskuteční na pololetní bázi a jeho výše se vypočítá vynásobením základní částky procentním podílem protiprávních podpor, které ještě nebyly vráceny, nebo toto vrácení nebylo na konci dotyčného období prokázáno, v poměru k celkové částce, která nebyla dosud vrácena k datu vyhlášení tohoto rozsudku.
[…]
67. […] Soudní dvůr [má] za to, že v projednávaném případě je přiměřené uložit pololetní placení penále o základní částce ve výši 30 milionů eur.
68. Je proto důvodné uložit Italské republice, aby zaplatila Komisi na účet ‚Vlastní zdroje Evropské unie‘ penále ve výši násobku základní částky 30 milionů eur a procentního podílu protiprávních neslučitelných podpor, které ještě nebyly vráceny, nebo toto vrácení nebylo na konci dotyčného období prokázáno, vypočítaného v poměru k celkové částce, která nebyla dosud vrácena k datu vyhlášení tohoto rozsudku, a to za každé pololetí, v němž došlo k prodlení při provádění opatření nezbytných ke splnění povinností vyplývajících z [rozsudku, kterým bylo konstatováno nesplnění povinnosti (EU:C:2004:207)], v období od vyhlášení tohoto rozsudku až do splnění povinností vyplývajících z uvedeného rozsudku [(EU:C:2004:207)].
[…]
69. Je nutno připomenout, […]že je na dotyčném členském státě, aby Komisi předložil přímý a věrohodný důkaz o splnění povinností plynoucích z rozhodnutí [o navrácení] a skutečném vrácení částek dotčených protiprávních podpor.
[…]
72. V případech, ve kterých musí dotčené podpory vrátit podniky, které jsou v úpadku nebo ohledně nichž probíhá úpadkové řízení, jehož cílem je prodej majetku a vyrovnání pohledávek, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že skutečnost, že jsou podniky v obtížích nebo v úpadku, nemá vliv na povinnost vrácení podpor […]
73. Podle ustálené judikatury rovněž platí, že lze obnovení předchozí situace a odstranění narušení hospodářské soutěže vyplývajícího z protiprávně poskytnutých podpor v zásadě dosáhnout zapsáním pohledávky týkající se vrácení dotyčných podpor na seznam pohledávek […]
74. Pro účely výpočtu penále v tomto sporu je tedy na Italské republice, aby Komisi předložila důkaz o přihlášení dotčených pohledávek v úpadkovém řízení. Pokud toho nelze dosáhnout, je na tomto členském státě, aby uvedl jakoukoli skutečnost, která je způsobilá prokázat, že za tímto účelem jednal s nezbytnou řádnou péčí. Především pak v případě, kdy by byl návrh na přihlášení pohledávky zamítnut, musí předložit důkaz, že zahájil na základě vnitrostátního práva jakékoli řízení, které by mohlo uvedené zamítnutí zpochybnit.
75. Na rozdíl od tvrzení Komise proto nelze pro účely výpočtu penále v tomto sporu a u podniků, které jsou v úpadku nebo o nich probíhá úpadkové řízení, od Italské republiky požadovat, aby splnila povinnost prokázání nejen toho, že došlo k zápisu pohledávek na seznam přihlášených pohledávek těchto podniků, ale i k tomu, že byl jejich majetek prodán za tržních podmínek. Jak to právem uvádí tento členský stát, nelze pro účely vyhovění návrhu Komise na zaplacení penále dlužného na základě tohoto rozsudku zohlednit částky dosud nevymožené od podniků v úpadku, pro jejichž vymožení však uvedený členský stát vynaložil veškerou nezbytnou řádnou péči. V opačném případě by uvedené penále pozbylo vhodnosti a přiměřenosti ve vztahu ke zjištěnému nesplnění povinnosti, […] jelikož by Italské republice uložilo finanční zátěž plynoucí ze samotné povahy úpadkového řízení, jakož i jeho doby trvání, kterou nelze zkrátit, a na které nemá tento členský stát přímý vliv.“
8 Na základě svého posouzení Soudní dvůr rozhodl, že Italská republika tím, že po uplynutí lhůty určené v odůvodněném stanovisku vydaném Komisí dne 1. února 2008 na základě článku 228 ES nepřijala všechna opatření nezbytná pro splnění povinností vyplývajících z rozsudku, kterým bylo konstatováno nesplnění povinnosti, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývaly z rozhodnutí o navrácení a z čl. 228 odst. 1 ES (rozsudek, který má být vykonán, bod 1 výroku).
9 V bodě 2 výroku rozsudku, který má být vykonán, Soudní dvůr dále rozhodl, že se Italské republice ukládá, aby zaplatila Komisi na účet „Vlastní zdroje Evropské unie“ penále ve výši násobku základní částky 30 milionů eur a procentního podílu protiprávních neslučitelných podpor, „které ještě nebyly vráceny nebo toto vrácení nebylo na konci dotyčného období prokázáno“ (dále jen „výše podpor, které ještě nebyly navráceny“), vypočítaného v poměru k celkové „částce, která nebyla dosud vrácena k datu vyhlášení [rozsudku, který má být vykonán (EU:C:2011:740)]“ (dále jen „výše podpor, které zbývalo navrátit k 17. listopadu 2011“), a to za každé pololetí, v němž došlo k prodlení při provádění opatření nezbytných ke splnění povinností vyplývajících z rozsudku, kterým bylo konstatováno nesplnění povinnosti, v období od vyhlášení rozsudku, který má být vykonán, až do splnění povinností vyplývajících z rozsudku, kterým bylo konstatováno nesplnění povinnosti.
Žádost o výklad a usnesení o výkladu
10 Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 14. února 2013 podala Italská republika podle článku 43 statutu Soudního dvora Evropské unie a článku 158 jednacího řádu Soudního dvora žádost o výklad bodů 52, 55 a 68 odůvodnění, jakož i bodu 2 výroku rozsudku, který má být vykonán.
11 V návrhu došlém kanceláři Soudního dvora dne 14. února 2013 tak Italská republika Soudní dvůr žádala, aby výraz „částka, která nebyla dosud vrácena k datu vyhlášení [rozsudku, který má být vykonán (EU:C:2011:740)]“, uvedený v bodech 52, 55 a 68 odůvodnění a v bodě 2 výroku uvedeného rozsudku, vyložil v tom smyslu, že se týká částek, které nebyly vráceny k datu, kdy byla v řízení ukončena fáze provádění důkazů, tedy k okamžiku, v němž došlo k vykrystalizování skutkového stavu relevantního pro řízení, na jehož základě Soudní dvůr o sporu rozhodl, a dále výraz „které ještě nebyly vráceny nebo toto vrácení nebylo na konci dotyčného období prokázáno“, obsažený v bodech 52, 55 a 68 odůvodnění a v bodě 2 výroku téhož rozsudku, v tom smyslu, že Komise má pro účely pololetního hodnocení pokroku Italské republiky se získáváním předmětných podpor nazpět zohledňovat nejen dokumenty vztahující se k tomuto pololetí, které jí byly známy před jeho uplynutím, nýbrž rovněž všechny dokumenty týkající se příslušného pololetí.
12 Usnesením ze dne 11. července 2013, Komise v. Itálie (C‑496/09 INT, dále jen „usnesení o výkladu“, EU:C:2013:461), Soudní dvůr žádost Italské republiky o výklad odmítl jako nepřípustnou.
13 Soudní dvůr měl totiž za to, že „je nutno konstatovat, že výrok rozsudku, [který má být vykonán (EU:C:2011:740)], odkazuje ve svých bodech 52, 55 a 68 odůvodnění výslovně na datum vyhlášení uvedeného rozsudku jako na datum rozhodné pro určení celkové částky podpor, které nebyly dosud vráceny, jež má sloužit jako základ pro výpočet degresivního penále, jehož zaplacení bylo tomuto členskému státu uloženo“ (usnesení o výkladu, bod 9).
14 Stejně tak měl Soudní dvůr za to, že je „nesporné, že striktně doslovný výklad výroku rozsudku, [který má být vykonán (EU:C:2011:740)], umožňuje odůvodnit postup Komise, která při výpočtu procentní výše podpor, které je třeba považovat za nevrácené po uplynutí konkrétního pololetí, zohledňuje jen podklady, které obdržela před uplynutím dotyčného období“ (usnesení o výkladu, bod 9).
15 Soudní dvůr rozhodl, že „žádost Italské republiky usiluje [...] o zpochybnění následků takového striktně doslovného výkladu výroku rozsudku, [který má být vykonán (EU:C:2011:740)]. Takové zpochybnění však není slučitelné ani s [článkem] 43 statutu Soudního dvora a čl. 158 odst. 1 jednacího řádu [Soudního dvora], ani se zásadou věci pravomocně rozhodnuté, která se uplatňuje u rozsudků Soudního dvora“ (usnesení o výkladu, bod 11).
16 Jelikož tak „žádost není založena na žádné pochybnosti o smyslu a dosahu rozsudku, [který má být vykonán (EU:C:2011:740)], musí být tato prohlášena za nepřípustnou“ (usnesení o výkladu, bod 12).
První rozhodnutí a rozsudek ve věci prvního penále
17 Dne 11. března 2013 bylo Italské republice oznámeno rozhodnutí Komise C(2013) 1264 final ze dne 7. března 2013, které jí ukládalo zaplatit na účet „Vlastní zdroje Evropské unie“ částku 16 533 000 eur jako penále za první pololetí podle rozsudku, který má být vykonán.
18 Dne 21. května 2013 podala Italská republika k Tribunálu žalobu proti uvedenému rozhodnutí podle článku 263 SFEU (věc T‑268/13).
19 Rozsudkem ze dne 21. října 2014, Itálie v. Komise (T‑268/13, dále jen „rozsudek ve věci prvního penále“, nezveřejněný, EU:T:2014:900), Tribunál žalobu Italské republiky zamítl.
Druhé rozhodnutí o výši penále (napadené rozhodnutí)
20 Komise poskytla italským orgánům možnost předložit své vyjádření ke svému předběžnému vyhodnocení a následně přijala rozhodnutí C(2013) 8681 final ze dne 6. prosince 2013, kterým v rámci opatření vyplývajících z vykonávaného rozsudku, stanovila výši penále, které měla Italská republika zaplatit za druhé pololetí podle uvedeného rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“).
21 V napadeném rozhodnutí Komise zejména zhodnotila pokrok dosažený Italskou republikou při zajišťování navracení podpor během posuzovaného období (od 17. května do 17. listopadu 2012) a určila, že podpory, které zbývalo navrátit, představovaly k 17. listopadu 2012 20,84 % podpor, které zbývalo navrátit k datu vydání rozsudku, který má být vykonán. Na tomto základě uložila Komise Italské republice penále ve výši 20,84 % základní částky představující 30 milionů eur, tedy 6 252 000 eur.
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
22 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 19. února 2014 podala Italská republika projednávanou žalobu.
23 V rámci organizačních procesních opatření Tribunál položil účastnicím řízení několik otázek a požádal o předložení několika písemností týkajících se věci.
24 Tribunál zaprvé vyzval Italskou republiku, aby upřesnila, zda po vydání rozsudku ve věci prvního penále, kterým zamítl žalobní důvod podobný prvnímu žalobnímu důvodu v projednávané věci, na tomto prvním žalobním důvodu trvá.
25 Italská republika ve stanovené lhůtě Tribunálu odpověděla, že bere první žalobní důvodu zpět, což vzal Tribunál na vědomí.
26 Zadruhé Tribunál účastnice řízení vyzval, aby upřesnily, zda a jak mohl složený úrok použitý v projednávané věci ovlivnit výši penále, která je předmětem napadeného rozhodnutí. Pokud tomu tak je, vyzval Komisi, aby podrobněji rozvinula svoji tezi, podle níž měl být druhý žalobní důvod uplatněný v projednávané věci prohlášen za nepřípustný nebo irelevantní, protože Tribunál není povolán rozhodovat o legalitě zohlednění složeného úročení.
27 Účastnice řízení předaly Tribunálu odpovědi na tuto otázku ve stanovené lhůtě.
28 Zatřetí Tribunál účastnice řízení vyzval, aby se vyjádřily k dopadu, který by na odpověď na druhý žalobní důvod mohl mít rozsudek ze dne 3. září 2015, A2A (C‑89/14, EU:C:2015:537).
29 Účastnice řízení předaly Tribunálu odpovědi na tuto otázku ve stanovené lhůtě.
30 Začtvrté Tribunál požádal Komisi, aby mu předala dokumenty, které jí dovolovaly tvrdit, že Italská republika souhlasila s odchýlením se od pravidla stanoveného v článcích 1282 a 1283 Codice civile (italský občanský zákoník), pokud jde o uplatnění složeného úročení v souvislosti s navracením sporné státní podpory (viz zejména napadené rozhodnutí, body 29 a 32), a to pro celé posuzované období.
31 Komise předala Tribunálu dokumenty ve stanovené lhůtě a ty byly předány rovněž Italské republice. Těmito dokumenty jsou:
– dopis Komise Italské republice ze dne 12. června 2013, který obsahoval úvodní hodnocení postupu navracení během druhého pololetí následujícího po vydání rozsudku, který má být vykonán;
– dopis Komise Italské republice ze dne 31. října 2003, který připomínal, že „při stanovení částek, které je třeba vrátit, je podle sdělení Komise o úrokových sazbách, které se použijí v případě navrácení protiprávních podpor, nutno zohlednit složený úrok […]“;
– dopis Komise Italské republice ze dne 29. ledna 2004, který rovněž připomínal, že při stanovení částek, které je třeba vrátit, je podle sdělení Komise o úrokových sazbách, které se použijí v případě navrácení protiprávních podpor, nutno zohlednit složený úrok (Úř. věst. 2003, C 110, s. 21);
– dopis Italské republiky Komisi ze dne 17. ledna 2005, k němuž byla přiložena nóta informující Komisi o protiprávních podporách a upřesňující, že „úroky byly stanoveny na základě složeného úročení, jak požadovaly útvary Komise, a to při použití referenční sazby uplatnitelné za podmínek uvedených na internetových stránkách Evropské unie“.
32 Italská republika navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí,
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
33 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– žalobu zamítl,
– uložil Italské republice náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
34 Italská republika v této fázi na podporu své žaloby uplatňuje jediný žalobní důvod (viz body 24 a 25 výše). Tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje použitelnou právní úpravu, jelikož Komise pro stanovení výše penále vyžadovala, aby bylo na výši podpor, které mají být navráceny, uplatněno složené úročení. Podle judikatury přitom v rozhodnutích o navrácení podpory předcházejících okamžik vstupu nařízení Komise (ES) č. 794/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 659/1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [108 SFEU] (Úř. věst. 2004, L 140, s. 1; Zvl. vyd. 08/04, s. 3), ve znění oprav (Úř. věst. 2004, L 286, s. 3, netýkají se českého znění), v platnost mohou být složené úroky zohledněny pouze tehdy, jestliže to odpovídá obvykle uplatňovanému režimu dle vnitrostátního práva. Tak tomu v projednávaném případě není, jelikož podle článku 1283 italského občanského zákoníku se ze splatných úroků neplatí automaticky úroky.
35 Komise tvrdí, že tento žalobní důvod musí být odmítnut jako nepřípustný nebo zamítnut jako irelevantní nebo každopádně jako postrádající jakýkoliv základ. Úvodem Komise tvrdí, že stanovení výše penále v napadeném rozhodnutí nebylo ovlivněno žádostí o zohlednění složených úroků na protiprávní podpory uvedenou v bodě 34 napadeného rozhodnutí, představující obiter dictum. Tato výzva totiž nezměnila výši penále určenou Komisí, jelikož ta zohlednila pouze údaje, které jí předtím poskytly italské orgány. Kromě toho Italská republika nemůže zpochybňovat žádost o zohlednění složených úroků učiněnou v dané fázi správního řízení, jelikož Soudní dvůr při stanovení základní výše penále v rozsudku, který má být vykonán (bod 64), odkazoval na údaje poskytnuté Itálií, které počítaly se složeným úrokem. Zohlednění složeného úroku je tedy nejen legální z pohledu kritérií zakotvených právní úpravou Evropské unie týkající se navracení podpor a dohody, která byla v tomto ohledu uzavřena mezi účastnicemi řízení, ale je rovněž spojeno s překážkou věci rozsouzené, která se pojí k rozsudku, který má být vykonán.
Úvodní poznámky
Právní rámec
– Nařízení č. 659/1999
36 Článek 14 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [108 SFEU] (Úř. věst. 1999, L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339), nadepsaný „Navrácení podpory“, v odstavcích 2 a 3 stanoví:
„2. Podpora, která má být navrácena podle rozhodnutí o navrácení, zahrnuje úroky v přiměřené výši stanovené Komisí. Úroky jsou splatné od data, kdy byla protiprávní podpora k dispozici příjemci, do data jejího navrácení.
3. [...] navrácení se provede bezodkladně a v souladu s postupy vnitrostátního práva dotyčného členského státu za předpokladu, že umožňují okamžitý a účinný výkon rozhodnutí Komise […]“
– Sdělení komise o úrokových sazbách, které se použijí v případě navrácení protiprávně poskytnuté podpory
37 Sdělení Komise o úrokových sazbách pro navrácení protiprávních podpor (neoficiální překlad) vyhlášené v Úředním věstníku Evropské unie dne 8. května 2003 (Úř. věst. 2003, C 110, s. 21) uvádí:
„[...]
V rámci loajální spolupráce mezi Komisí a členskými státy při výkonu některých rozhodnutí o navrácení však vyvstala otázka, zda mají být tyto úroky jednoduché, nebo složené [...]. Vzhledem k cíli navrácení protiprávních podpor a jeho významu v systému kontroly státních podpor stanovenému ve Smlouvě o ES považuje Komise za naléhavé objasnit své stanovisko v tomto ohledu.
[...]
Podle tržní praxe jsou běžně počítány jednoduché úroky, když příjemce finančních prostředků nemá k dispozici částku těchto úroků před koncem posuzovaného období, například pokud je dotčená částka vyplacena až na konci tohoto období; naproti tomu složené úroky jsou běžně počítány, když lze mít za to, že každý rok (nebo období) je příjemci vyplacena částka úroků, čímž je zvýšena částka jistiny, která mu byla původně vyplacena. V tomto případě by příjemce získal úrok z úroků vyplacených za každé období.
[...] Bez ohledu na četnost situací se tedy jeví, že účinkem protiprávní podpory je poskytnout příjemci finanční prostředky za podmínek podobných střednědobým bezúročným půjčkám. Proto se použití úroku v součtu jeví jako nezbytné, aby finanční výhody vyplývající z takovéto situace byly zcela eliminovány.
Komise si tedy přeje informovat členské státy a zúčastněné strany, že v jakémkoli budoucím rozhodnutí, kterým nařídí navrácení protiprávní podpory, uplatní referenční sazby použité pro výpočet čistého dotačního ekvivalentu regionálních podpor, a to na základě složeného úročení. Podle běžné tržní praxe se toto složení vypočítá na ročním základě. Komise očekává, že členské státy budou podobně uplatňovat složený úrok na výkon případného rozhodnutí o navrácení, pokud tím nedojde k rozporu s obecnými zásadami [unijního práva].“
– Nařízení č. 794/2004
38 Články 9 a 11 nařízení č. 794/2004, které jsou obsaženy v kapitole V tohoto nařízení, se týkají úrokové sazby použitelné pro navracení protiprávních podpor.
39 Článek 9 uvedeného nařízení, nadepsaný „Způsob stanovení úrokové sazby“, v odstavci 1 stanoví:
„1. Pokud není ve zvláštním rozhodnutí stanoveno jinak, je úroková sazba, která má být použita pro navrácení státní podpory poskytnuté v rozporu s čl. 88 odst. 3 Smlouvy, roční procentní sazba stanovená pro každý kalendářní rok.“
40 Článek 11 odst. 2 nařízení č. 794/2004, nadepsaný „Metoda pro uplatnění úroku“, stanoví:
„Úroková sazba se uplatňuje jako složený úrok až do data navrácení podpory. Úroky narostlé v předcházejícím roce jsou v každém následujícím roce úročeny.“
41 Článek 13 první pododstavec nařízení č. 794/2004, který patří do kapitoly VI, nadepsané „Závěrečná ustanovení“, stanoví, že toto nařízení vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie. Vzhledem k tomu, že toto nařízení bylo vyhlášeno v Úředním věstníku Evropské unie dne 30. dubna 2004, vstoupilo v platnost dne 20. května 2004. Kromě toho podle čl. 13 pátého pododstavce uvedeného nařízení se jeho článek 11 použije v souvislosti s jakýmkoli rozhodnutím o navrácení podpory, které bylo oznámeno po dni vstupu tohoto nařízení v platnost.
– Rozhodnutí o navrácení
42 Dne 11. května 1999 přijala Komise rozhodnutí o navrácení, které oznámila Italské republice dne 4. června 1999 (viz bod 1 výše). V článcích 1 a 2 tohoto rozhodnutí Komise konstatovala, že některá opatření na podporu zaměstnanosti prováděná Italskou republikou, jež nesplňovala podmínky uvedené v těchto článcích, jsou neslučitelná s vnitřním trhem. Podle článku 3 rozhodnutí o navrácení:
„Itálie přijme veškerá nezbytná opatření, aby zajistila, že podpory nesplňující podmínky uvedené v článcích 1 a 2, které již byly protiprávně poskytnuty, vrátily jejich příjemci zpět.
Vrácení se uskuteční v souladu s postupy upravenými vnitrostátním právem. Částky, které mají být navráceny, jsou úročeny ode dne, kdy byly dány příjemcům k dispozici, do dne jejich skutečného navrácení. Úroky budou vypočítány podle referenční sazby používané pro výpočet ekvivalentu dotace v rámci regionálních podpor.“
– Italské právo
43 Článek 1283 italského občanského zákoníku stanoví:
„Při neexistenci zvyklostí v opačném smyslu ze splatných úroků mohou platit úroky pouze ode dne podání soudní žaloby nebo podle dohody uzavřené po jejich splatnosti a za předpokladu, že se jedná o úroky, které mají být zaplaceny alespoň za šest měsíců.“
44 Na rozdíl od věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 3. září 2015, A2A (C‑89/14, EU:C:2015:537, body 13 a 14), neoznačila žádná z účastnic řízení jakékoliv další ustanovení italského práva jakožto ustanovení použitelné na projednávanou věc.
Prvky týkající se stanovení výše penále
45 Dne 17. listopadu 2011 v rozsudku, který má být vykonán, Soudní dvůr Italské republice uložil povinnost zaplatit „penále […] za každé pololetí, v němž došlo k prodlení při provádění opatření nezbytných ke splnění povinností vyplývajících z rozsudku [ kterým bylo konstatováno nesplnění povinnosti (EU:C:2004:207)]“.
46 V bodě 2 výroku rozsudku, který má být vykonán, jsou prvky týkající se stanovení výše penále následující:
– za každé pololetí, v němž došlo k prodlení při provádění opatření nezbytných ke splnění povinností vyplývajících z rozsudku, kterým bylo konstatováno nesplnění povinnosti,
– penále ve výši násobku základní částky 30 milionů eur
– a procentního podílu podpor, které ještě nebyly vráceny,
– vypočítaného v poměru k výši podpor, které zbývalo navrátit k 17. listopadu 2011.
47 Dne 7. března 2013 Komise v prvním rozhodnutí o výši penále (viz bod 17 výše a body 3 a 4 napadeného rozhodnutí) stanovila výši penále za období od 17. listopadu 2011 do 17. května 2012 na 16 533 000 eur, a to na základě těchto prvků:
– výše podpor, které zbývalo navrátit k 17. listopadu 2011, byla stanovena na 118 175 296 eur;
– výše podpor, které ještě nebyly navráceny k 17. květnu 2012, byla stanovena na zhruba 65 130 279 eur, tj. 55,11 % částky odpovídající výši podpor, které zbývalo navrátit k 17. listopadu 2011;
– vynásobení procentního podílu podpor, které ještě nebyly navráceny k 17. květnu 2012 (55,11 %), 30 miliony eur umožnilo dojít k penále za období od 17. listopadu 2011 do 17. května 2012 ve výši 16 533 000 eur.
48 Dne 6. prosince 2013 Komise v bodech 77 až 79 napadeného rozhodnutí vyčíslila penále za období od 17. května do 17. listopadu 2012 na 6 252 000 eur, a to na základě těchto prvků:
– výše podpor, které zbývalo navrátit k 17. listopadu 2011, byla stanovena na 118 175 296 eur;
– výše podpor, které ještě nebyly navráceny k 17. listopadu 2012, byla stanovena na 24 627 937,21 eur, tj. 20,84 % částky odpovídající výši podpor, které zbývalo navrátit k 17. listopadu 2011;
– vynásobení procentního podílu podpor, které ještě nebyly navráceny k 17. listopadu 2012 (20,84 %), 30 miliony eur umožnilo dojít k penále za období od 17. května do 17. listopadu 2012 ve výši 6 252 000 eur.
49 Argumenty účastnic řízení je třeba posuzovat na základě těchto úvodních poznámek k právnímu rámci a skutečností týkajících se stanovení výše penále.
Závěry Tribunálu
50 Podstatou žalobního důvodu Italské republiky je, že napadené rozhodnutí musí být zrušeno, jelikož Komise při stanovení penále za pololetí od 17. května do 17. listopadu 2012 protiprávně zohlednila částky, které byly stanoveny na základě složeného úročení.
51 V tomto ohledu se na prvním místě jeví, že při stanovení výše podpor, které zbývalo navrátit k 17. listopadu 2011, tj. dni vyhlášení rozsudku, který má být vykonán, údaje zohledněné Komisí skutečně zahrnovaly složený úrok.
52 Komise tak v bodě 25 napadeného rozhodnutí uvedla, že „veškeré číselné údaje uváděné italskými orgány odpovídají částkám opatření podpor existujících v roce 2007, tedy době, kdy byly vydány úřední příkazy k navrácení“. V bodě 32 napadeného rozhodnutí je v tomto ohledu upřesněno, že „až do roku 2007 uplatňovaly italské orgány na výši existujících podpor složené úročení, tak jak bylo dohodnuto s útvary Komise“.
53 Stejně tak v odpovědi na druhé organizační procesní opatření (viz bod 26 výše) Komise uvedla, že „číselné údaje odpovídající výši podpor platných v roce 2007 byly italskými orgány vypočteny tak, že na protiprávní podpory uplatnily složené úročení“.
54 V této odpovědi Komise připomněla, co vyplývá z bodů 29 až 33 napadeného rozhodnutí, a sice že ji dne 21. března 2013 italské orgány informovaly, že v rozporu s tím, co bylo předtím dohodnuto, přestaly od roku 2007, ať již jednoduché či složené úroky, počítat a uplatňovat je na protiprávní podpory, které je třeba navrátit. Komise rovněž upřesnila, že „částky k navrácení v roce 2007 nebyly nikdy upraveny tak, aby zohledňovaly použitelný úrok“, a že z tohoto důvodu v bodě 34 napadeného rozhodnutí vyzvala italské orgány k tomu, aby vypočítaly složený úrok z protiprávních podpor od roku 2007.
55 Na jednání se účastnice řízení rovněž shodly na tom, že výše podpor, které zbývalo navrátit k 17. listopadu 2011, jež byla zohledněna v napadeném rozhodnutí, představuje situaci vyjádřenou v hodnotě z roku 2007, kdy Soudní dvůr vydal svůj rozsudek. Údaje zohledněné v tento okamžik tedy byly vyčísleny k 17. listopadu 2011 na základě údajů poskytnutých Italskou republikou v okamžiku, kdy Komise zaslala v roce 2007 úřední příkazy k navrácení. Není zpochybňováno, že tyto údaje zahrnovaly přinejmenším do roku 2007 složené úroky.
56 Vzhledem k tomu, že výše podpor, které zbývalo navrátit k 17. listopadu 2011, zahrnovala složené úroky, je třeba mít za to, že penále za pololetí od 17. května do 17. listopadu 2012, stanovené na základě vzorce uvedeného v bodech 46 a 48 výše, rovněž zohledňovalo údaje obsahující složené úroky. Napadené rozhodnutí jako takové uzavírá řízení o určení výše penále za pololetí od 17. května do 17. listopadu 2012 a nepříznivě zasahuje do právního postavení Italské republiky, která tak může napadnout jeho legalitu a uplatnit za tímto účelem veškeré věcné a právní důvody za podmínek stanovených jednacím řádem Tribunálu.
57 Na druhém místě je proto třeba určit, zda existuje právní základ, který by v daném případě umožňoval použít složené úročení, což Italská republika v žalobě zpochybňuje.
58 Článek 14 odst. 1 nařízení (ES) č. 659/1999 stanoví, že je-li v případech protiprávní podpory přijato záporné rozhodnutí, Komise rozhodne, že dotyčný členský stát učiní všechna nezbytná opatření, aby příjemce podporu navrátil. Podpora, která má být navrácena podle rozhodnutí o navrácení, zahrnuje v souladu s čl. 14 odst. 2 uvedeného nařízení úroky. Toto ustanovení však neupřesňuje, zda tyto úroky mají být vypočítány na základě jednoduchého, nebo složeného úročení (rozsudek ze dne 3. září 2015, A2A, C‑89/14, EU:C:2015:537, bod 26).
59 V tomto ohledu je třeba v prvním sledu uvést, že čl. 11 odst. 2 nařízení č. 794/2004 sice stanoví, že úroková sazba se uplatňuje jako složený úrok až do data navrácení podpory a že úroky narostlé v předcházejícím roce jsou v každém následujícím roce úročeny, je však třeba konstatovat, že toto ustanovení se podle čl. 13 pátého pododstavce tohoto nařízení použije jen v souvislosti s rozhodnutími o navrácení podpory, která byla oznámena po dni vstupu tohoto nařízení v platnost, tj. po 20. květnu 2004 (rozsudek ze dne 3. září 2015, A2A, C‑89/14, EU:C:2015:537, bod 27).
60 Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o navrácení, kterým byly podpory, jež jsou předmětem navrácení v projednávané věci, prohlášeny za neslučitelné s vnitřním trhem, bylo oznámeno Italské republice dne 4. června 1999, tedy před vstupem nařízení č. 794/2004 v platnost, není čl. 11 odst. 2 tohoto nařízení jako takový na danou věc ratione temporis použitelný (obdobně viz rozsudek ze dne 3. září 2015, A2A, C‑89/14, EU:C:2015:537, bod 28).
61 Pokud jde ve druhém sledu o otázku, jaká právní úprava byla před vstupem nařízení č. 794/2004 použitelná pro určení, zda má být úročení jednoduché, nebo složené, je třeba připomenout, že v rozsudku ze dne 11. prosince 2008, Komise v. Département du Loiret (C‑295/07 P, EU:C:2008:707, bod 46), Soudní dvůr konstatoval, že v den přijetí rozhodnutí dotčeného ve věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek, tj. 12. července 2000, unijní právo ani judikatura Soudního dvora nebo Tribunálu neuváděla, zda úroky, které má podpora, jež má být navrácena, zahrnovat, se vypočítají na základě jednoduchého, nebo složeného úročení. Vzhledem k tomu, že neexistovalo ustanovení unijního práva v této oblasti, měl Soudní dvůr za to, že praxe Komise, kterou podrobně popsala v dopise členským státům SG(91) D/4577 ze dne 4. března 1991, spojovala otázku použití úroků s procesními postupy navrácení a odkazovala v tomto ohledu na vnitrostátní právo (rozsudky ze dne 11. prosince 2008, Komise v. Département du Loiret, C‑295/07 P, EU:C:2008:707, body 82 až 84, a ze dne 3. září 2015, A2A, C‑89/14, EU:C:2015:537, bod 29).
62 Komise až ve sdělení o úrokových sazbách, které se použijí v případě navrácení protiprávních podpor, ze dne 8. května 2003 výslovně uvedla, že v každém rozhodnutí o navrácení protiprávní podpory, které v budoucnu přijme, použije složené úročení a že očekává, že členské státy budou uplatňovat složené úročení při výkonu všech rozhodnutí o navrácení (rozsudky ze dne 11. prosince 2008, Komise v. Département du Loiret, C‑295/07 P, EU:C:2008:707, bod 46, a ze dne 3. září 2015, A2A, C‑89/14, EU:C:2015:537, bod 30).
63 Rozhodnutí o navrácení ve svém čl. 3 druhém pododstavci vyžaduje, aby se navrácení provedlo v souladu s postupy vnitrostátního práva, aby částky, které mají být navráceny, byly úročeny ode dne, kdy byly dány příjemcům k dispozici, do dne jejich skutečného navrácení, a aby úroky byly vypočítány podle referenční sazby používané pro výpočet ekvivalentu dotace v rámci regionálních podpor, aniž by však uvádělo dodatečný údaj týkající se otázky, zda tyto úroky mají být vypočítány na základě jednoduchého, nebo složeného úročení (obdobně viz rozsudek ze dne 3. září 2015, A2A, C‑89/14, EU:C:2015:537, bod 31).
64 Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí bylo oznámeno Italské republice dne 4. června 1999, tj. před tím, než Komise změnila praxi ve svém sdělení o úrokových sazbách, které se použijí v případě navrácení protiprávních podpor, je třeba na základě judikatury zakotvené v rozsudku ze dne 11. prosince 2008, Komise v. Département du Loiret (C‑295/07 P, EU:C:2008:707) dospět k závěru, že je na vnitrostátním právu, aby v tomto případě určilo, zda úroková sazba má být uplatněna na základě jednoduchého, nebo složeného úročení (obdobně viz rozsudek ze dne 3. září 2015, A2A, C‑89/14, EU:C:2015:537, bod 32).
65 V tomto ohledu, jak tvrdí Italská republika, z judikatury založené na rozsudcích ze dne 11. prosince 2008, Komise v. Département du Loiret (C‑295/07 P, EU:C:2008:707), a ze dne 3. září 2015, A2A (C‑89/14, EU:C:2015:537) jasně vyplývá, že v rozhodnutích o navrácení podpory předcházejících okamžiku vstupu nařízení č. 794/2004 v platnost mohou být složené úroky zohledněny pouze tehdy, jestliže to odpovídá obvykle uplatňovanému režimu dle vnitrostátního práva.
66 Jelikož nebylo v projednávané věci použito jakékoliv další ustanovení vnitrostátního práva, je tak třeba mít za to, že právní úpravou použitelnou v projednávané věci je článek 1283 italského občanského zákoníku, podle něhož se dle výkladu Italské republiky, který nebyl Komisí zpochybněn, ze splatných úroků neplatí automaticky úroky.
67 Z výše uvedeného plyne, že Komise se tím, že při stanovení výše penále za pololetí od 17. května do 17. listopadu 2012 zohlednila částky podpor, které bylo třeba navrátit, jež zahrnovaly složené úroky, dopustila nesprávného právního posouzení.
68 Žádný z argumentů dovolávaných Komisí v tomto ohledu není s to tento závěr zpochybnit.
69 Komise se zaprvé dovolává existence dohody uzavřené účastnicemi řízení, pokud jde o zohlednění složených úroků. Bod 32 napadeného rozhodnutí skutečně dohodu v tomto ohledu zmiňuje, když uvádí, že byla uzavřena „v roce 2003 a […] v roce 2004 na základě nařízení č. 794/2004 (viz dopisy útvarů Komise ze dne 31. října 2003 a 29. ledna 2004, následované dopisem italských orgánů ze dne 17. ledna 2005)“.
70 Na základě dokumentů uváděných v napadeném rozhodnutí, které byly předloženy v odpověď na čtvrté organizační procesní opatření (viz bod 31 výše), je však nutno konstatovat, že pokud Italská republika složené úroky zohlednila, bylo to na výslovnou žádost Komise vyjádřenou v dopise ze dne 31. října 2003, která jako právní základ uváděla ustanovení unijního práva. Za těchto okolností je třeba to, co je Komisí prezentováno jako dohoda účastnic řízení, vykládat spíše jako prostou adhezi adresáta dopisu Komise na základě ustanovení, která se ukázala být nepoužitelnými. Komisí formulovaná žádost totiž předchází vyhlášení rozsudků ze dne 11. prosince 2008, Komise v. Département du Loiret (C‑295/07 P, EU:C:2008:707), a ze dne 3. září 2015, A2A (C‑89/14, EU:C:2015:537), z nichž plyne, že pokud jde o způsob počítání úroků, uplatní se na zde dotčené rozhodnutí o navrácení vnitrostátní právo, a nikoliv právo unijní.
71 Za takových okolností, kdy bylo rozhodnutí o navrácení oznámeno Italské republice dne 4. června 1999, nemůže žádost vznesená Komisí na základě unijního práva zpochybnit působnost použitelné vnitrostátní právní úpravy. Pokud by tomu mělo být naopak, představovalo by to zásah do zásady ochrany legitimního očekávání a bylo by to v rozporu s řešeními zakotvenými Soudním dvorem v rozsudcích ze dne 11. prosince 2008, Komise v. Département du Loiret (C‑295/07 P, EU:C:2008:707), a ze dne 3. září 2015, A2A (C‑89/14, EU:C:2015:537).
72 Zadruhé Komise ve svých vyjádřeních a odpovědích na organizační procesní opatření odkazuje na bod 64 rozsudku, který má být vykonán, a tvrdí, že Soudní dvůr výslovně vycházel z údajů zahrnujících složené úroky, které byly poskytnuty italskými orgány na základě dohody s Komisí.
73 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že v uvedeném bodě Soudní dvůr uvedl, že „je třeba uvést, jak vyplývá z toho, co bylo řečeno na jednání [konaném 12. května 2011], že Italská republika a Komise se shodují ohledně celkové částky poskytnutých podpor, která činí 251 271 032,37 eura“, a dále že „Komise [...] uznává, že podpory ve výši 63 062 555 eur musí být považovány za vrácené“ (rozsudek, který má být vykonán, bod 64).
74 Tato vyjádření umožnila Soudnímu dvoru konstatovat vývoj argumentace účastnic řízení, k němuž došlo na jednání. Původně se totiž Komise domnívala, „že v době, kdy uplynula lhůta určená v odůvodněném stanovisku, nezajistila Italská republika navrácení všech částek podpor, které byly vyplaceny protiprávně, tedy 519 958 761,97 eura“, zatímco „Italská republika zpochybň[ovala] celkovou výši částek, které m[ěly] být navráceny, přičemž sama je stanov[ila] na 251 271 032,37 eura; připoušt[ěla] přitom, že v červenci 2010 získala zpět pouhých 63 062 555,46 eura, k nimž [bylo] nutno připočítat 73 353 387,28 eura z různých titulů“ (rozsudek, který má být vykonán, body 21, 23 a 24).
75 Bod 64 rozsudku, který má být vykonán, pokračuje v logice bodu 63, v němž Soudní dvůr uvedl, že „je nesporné, že podstatná část dotčených částek nebyla dosud vrácena nebo o tom nebyl Komisi předložen žádný důkaz“. Číselné údaje, které jsou uvedeny v bodě 64, pokud jde o celkovou výši vyplacených podpor a výši podpor, které lze považovat za navrácené v červenci 2010, tak Soudnímu dvoru umožňují ohraničit diskuzi ohledně částek, které mají být navráceny. V rozporu s tím, co tvrdí Komise, však nikde z rozsudku, který má být vykonán, neplyne, že by se uvedený soud zabýval otázkou složeného úročení. Není zde žádný odkaz na prvky, které mají být zohledněny pro stanovení částek, které mají být navráceny. Za těchto okolností nelze z rozsudku, který má být vykonán, vyvodit, že by při určování způsobu úročení zamýšlel odchýlit se od zásad uvedených v rozsudku ze dne 11. prosince 2008, Komise v. Département du Loiret (C‑295/07 P, EU:C:2008:707), a potvrzených v rozsudku ze dne 3. září 2015, A2A (C‑89/14, EU:C:2015:537). Z výše uvedeného tedy plyne, že v rozsudku, který má být vykonán, se Soudní dvůr ve výroku ani v odůvodnění k otázce složeného úročení nevyjádřil.
76 Zatřetí nelze souhlasit s Komisí, když měla úvodem za to, že Italská republika ve svém žalobním důvodu ve skutečnosti zpochybňuje pouze obiter dictum, tedy bod 34 napadeného rozhodnutí, v němž je Italská republika vyzývána ke „stanovení a uplatnění úroků v dotčeném období (nebo od roku 2007) na všechny částky existujících podpor, tj. částky týkající se všech příjemců, včetně těch, kteří podporu částečně či v plné výši vrátili, a splnili tak své povinnosti“. Z výše uvedeného totiž plyne, že na žádost Komise bylo přinejmenším do roku 2007 uplatňováno na všechny podpory, kterých se týkaly údaje zohledňované pro stanovení prvků souvisejících s určením výše penále, složené úročení a že penále stanovené v napadeném rozhodnutí bylo stanoveno na základě údajů vycházejících ze složeného úročení. Z žaloby mimoto plyne, že Italská republika skutečně zpochybňuje zohlednění složených úroků a dopad, které toto zohlednění mohlo mít na stanovení penále. Komise tedy tvrdí, že je její žalobní důvod irelevantní, neprávem.
77 V důsledku toho musí být napadené rozhodnutí zrušeno v rozsahu, v němž Komise při stanovení výše penále Italské republiky za pololetí od 17. května do 17. listopadu 2012 zohlednila částky podpor, které bylo třeba navrátit, jež v rozporu s požadavky použitelného vnitrostátního práva zahrnovaly složené úroky.
K nákladům řízení
78 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Italská republika požadovala náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Italskou republikou.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (šestý senát),
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Komise C(2013) 8681 final ze dne 6. prosince 2013 se zrušuje.
2) Evropské komisi se ukládá náhrada nákladů řízení.
Frimodt Nielsen | Dehousse | Collins |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 9. června 2016.
Podpisy