STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
PAOLA MENGOZZIHO
přednesené dne 4. října 2018(1)
Věc C‑557/17
Y. Z.,
Z. Z.,
Y. Y.,
Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Raad van State (Státní rada, Nizozemsko)]
„Řízení o předběžné otázce – Směrnice 2003/86/ES – Právo na sloučení rodiny – Směrnice 2003/109/ES – Právní postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty – Odnětí povolení k pobytu nebo právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta z důvodu podvodu – Nevědomost o podvodu“
I. Úvod
1. Předmětem první předběžné otázky položené Raad van State (Státní rada, Nizozemsko) v projednávané věci je, zda lze odejmout povolení k pobytu udělené rodinnému příslušníku státního příslušníka třetí země v souladu se směrnicí Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny(2), které bylo získáno na základě nepravdivých informací poskytnutých osobou usilující o sloučení rodiny(3), pokud si držitel dotčeného povolení nebyl vědom, že uvedené informace jsou nepravdivé. Obdobně je předmětem druhé předběžné otázky položené předkládajícím soudem, zda je podmínkou pro ztrátu právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, upraveného směrnicí Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty(4), že osoba, které bylo přiznáno takové postavení, věděla o podvodu, pokud bylo zmíněné postavení získáno na základě nepravdivých informací.
2. Je pravda, jak poznamenal generální advokát Elmer ve svém stanovisku ve věci Kol (C‑285/95, EU:C:1997:107, bod 19), že pokud by byl podvod spáchaný za účelem získání povolení k pobytu shledán jako irelevantní, „znamenalo by to stvrzení protiprávního jednání, což by ostatní povzbudilo v tom – a nikoli odradilo od toho – aby předkládali imigračním orgánům členských států nepravdivá prohlášení“. Ve věci v původním řízení však osoby, kterým byla udělena povolení k pobytu uvedená v předběžných otázkách, nevěděly o tom, že informace uvedené v žádostech podaných za účelem jejich získání povolení jsou nepravdivé. Nesou tudíž důsledky podvodného jednání spáchaného jinou osobou.
3. Soudní dvůr již měl příležitost rozhodnout o důsledcích podvodného získání povolení k pobytu pro svou osobu v případě tureckého pracovníka, který využil práv, která přiznává jeho rodinným příslušníkům čl. 7 první pododstavec rozhodnutí Rady přidružení EHS-Turecko č. 1/80(5) ze dne 19. září 1980 o vývoji přidružení mezi Evropským společenstvím a Tureckem. Naproti tomu se nikdy nezabýval otázkou, zda lze z důvodu podvodu odejmout se zpětnou účinností povolení k pobytu z titulu sloučení rodiny na jedné straně a z titulu dlouhodobého pobytu na druhé straně, pokud byly jako podklad k žádosti o vydání povolení k pobytu použity dokumenty podvodné povahy, v případech, kdy držitelé těchto povolení nevěděli o podvodné povaze uvedených dokladů. V projednávané věci tak bude mít Soudní dvůr příležitost tuto otázku vyjasnit, což vyžaduje posouzení vztahu mezi podvodným jednáním a podvodným úmyslem.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
4. Podle čl. 16 odst. 2 písm. a) směrnice 2003/86:
„Členské státy mohou též zamítnout žádost o vstup a pobyt za účelem sloučení rodiny nebo odejmout povolení k pobytu některému rodinnému příslušníkovi či zamítnout prodloužení jeho doby platnosti, pokud se zjistí, že:
a) byly použity nepravdivé nebo zavádějící informace nebo padělané či pozměněné doklady, nebo že byl spáchán podvod nebo byly použity jiné nezákonné prostředky“.
5. Podle článku 17 směrnice 2003/86 „[č]lenské státy berou náležitě v úvahu povahu a pevnost rodinných vztahů dotyčné osoby a dobu trvání jejího pobytu v členském státě, jakož i existenci rodinných, kulturních a sociálních vazeb se zemí původu v případě, že […] odejmou povolení k pobytu či zamítnou prodloužení jeho doby platnosti […].“
6. Článek 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/109, nadepsaný „Odnětí nebo ztráta právního postavení“, stanoví
„1. Dlouhodobě pobývající rezident ztrácí nárok na právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, jestliže
a) bylo zjištěno, že právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta bylo získáno podvodem.“
B. Nizozemské právo
7. Článek 18 odst. 1 návětí a písm. c) Vreemdelingenwet 2000 (cizinecký zákon z roku 2000, Nizozemsko, dále jen „Vw 2000“) ve spojení s článkem 19 téhož zákona, jsou ustanovení, kterými se provádí čl. 16 odst. 2 písm. a) směrnice 2003/86. Článek 18 odst. 1 návětí a písm. c) Vw 2000 stanoví:
„Žádost o prodloužení platnosti povolení k pobytu vydaného na dobu určitou, upraveného v článku 14, může být zamítnuta, pokud […] cizí státní příslušník poskytl nesprávné informace nebo neposkytl informace, které by v případě jejich poskytnutí měly za následek zamítnutí původní žádosti o vydání povolení nebo o prodloužení doby jeho platnosti“.
8. Článek 19 Vw 2000 stanoví:
„Povolení k pobytu na dobu určitou může být odňato z důvodů uvedených v čl. 18 odst. 1, vyjma důvodu uvedeného pod písm. b) […]“.
9. Podle čl. 20 odst. 1 Vw 2000(6):
„Příslušný ministr je oprávněn:
a) žádosti o povolení k pobytu s neomezenou platností vyhovět nebo takovou žádost zamítnout či odmítnout bez projednání;
b) odejmout povolení k pobytu s neomezenou platností […].“
10. Článek 21 odst. 1 a 3 Vw 2000 zní:
„1. Podle čl. 8 odst. 2 [směrnice 2003/109] lze žádost o vydání nebo změnu povolení k pobytu s neomezenou platností, upraveného v článku 20, zamítnout, pouze pokud cizí státní příslušník:
a) neměl bezprostředně před podáním žádosti oprávněný pobyt ve smyslu článku 8 nepřetržitě po dobu pěti let;
[…]
d) nemá k dispozici samostatně a dlouhodobě, buď společně se svým rodinným příslušníkem, u kterého pobývá, nebo jinak, dostatečné prostředky k zajištění výživy;
[…]
h) poskytl nepravdivé informace nebo neposkytl informace, které by v případě jejich poskytnutí měly za následek zamítnutí žádosti o vydání či změnu povolení nebo o prodloužení doby jeho platnosti;
[…]“
III. Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení u Soudního dvora
11. Navrhovateli Y. Z. (dále jen „otec“), který je státní příslušník třetí země, bylo v souladu s vnitrostátním právem vydáno několik povolení k pobytu na základě tvrzeného výkonu funkce jednatele společnosti, která však byla, jak se později ukázalo, pouze fiktivní(7). Je nesporné, že otec získal povolení k pobytu pro svou osobu podvodným jednáním.
12. Dne 31. ledna 2002 bylo na základě práva na sloučení rodiny navrhovateli Z. Z. (dále jen „syn“), narozenému v roce 1991, a navrhovatelce Y. Y. (dále jen „matka“), kteří jsou oba státními příslušníky třetí země, uděleno řádné povolení k pobytu na dobu určitou ve smyslu čl. 2 písm. d) směrnice 2003/86(8) (dále jen „povolení k pobytu na základě práva na sloučení rodiny“). Na základě rozhodnutí ze dne 21. března 2007 získali matka a syn počínaje dnem 18. října 2006 řádné povolení k pobytu s neomezenou platností, na němž bylo uvedeno označení „dlouhodobě pobývající rezident – ES“ (dále jen „povolení k pobytu pro dlouhodobě pobývajícího rezidenta“), v souladu s články 7 a 8 směrnice 2003/109.
13. Rozhodnutími ze dne 29. ledna 2014 Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie (státní tajemník pro bezpečnost a spravedlnost, Nizozemsko, dále jen „státní tajemník“) odňal se zpětnou účinností zaprvé povolení k pobytu vydaná matce a synovi na základě práva na sloučení rodiny a zadruhé na základě čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/109 jim udělená povolení k pobytu pro dlouhodobě pobývajícího rezidenta (dále jen „rozhodnutí o odnětí povolení ze dne 29. ledna 2014“). Nařídil jim, aby okamžitě opustili Nizozemsko, a uložil jim zákaz návratu. Rozhodnutí o odnětí povolení ze dne 29. ledna 2014 byla odůvodněna tím, že povolení k pobytu vydaná na základě práva na sloučení rodiny byla matce a synovi udělena na základě podvodných prohlášení učiněných údajným zaměstnavatelem otce, kterými mělo být doloženo, že má otec stálé, pravidelné a dostatečné finanční příjmy, jak vyžaduje čl. 7 odst. 1 písm. c) směrnice 2003/86. Obdobně byla podvodným způsobem získána i povolení k pobytu pro dlouhodobě pobývajícího rezidenta udělená matce a synovi, jelikož zaprvé byla vydána na základě nesprávného předpokladu, že matka a syn mají oprávněný pobyt na základě práva na sloučení rodiny, a zadruhé byla i pro ně předložena podvodná prohlášení učiněná zaměstnavatelem otce, kterými mělo být doloženo, že mají stálé, pravidelné a dostatečné příjmy, jak vyžaduje čl. 5 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/109. Podle státního tajemníka nebyla pro odpověď na otázku, zda byla dotčená povolení získána podvodem, relevantní skutečnost, zda matka a syn věděli o podvodu, kterého se dopustil otec, či nikoli, a zda si byli vědomi, že dotčená prohlášení jsou podvodná, či nikoli. Rovněž nebyla relevantní skutečnost, že syn, který byl v době podání žádostí o povolení k pobytu pro jeho osobu nezletilý, sám zmíněné žádosti nepodepsal.
14. Rozhodnutím ze dne 4. května 2015 zamítl státní tajemník námitky podané proti rozhodnutím ze dne 29. ledna 2014 jako neopodstatněné. Rozhodnutím ze dne 31. května 2016 rechtbank Den Haag zittingsplaats Haarlem (okresní soud v Haagu zasedající v Amsterdamu, Nizozemsko) tato rozhodnutí částečně zrušil a částečně potvrdil. Otec, matka, syn i státní tajemník podali proti uvedenému rozhodnutí odvolání k Raad van State (Státní rada).
15. Otec, matka a syn namítají, že rechtbank Den Haag zittingsplaats Haarlem (okresní soud v Haagu zasedající v Amsterdamu, Nizozemsko) nepřihlédl ke skutečnosti, že sama matka ani syn se nikdy nedopustili žádného podvodného jednání. Kromě toho tvrdí, že zásada právní jistoty zaručená unijním právem brání tomu, aby jim bylo odňato povolení k pobytu pro dlouhodobě pobývajícího rezidenta. V tomto směru odkazují na rozsudek ze dne 18. prosince 2008, Altun (C‑337/07, EU:C:2008:744).
16. Předkládající soud uvádí, že otázka, kdo se dopustil podvodu, se s ohledem na znění čl. 16 odst. 2 písm. a) směrnice 2003/86 a čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/109 jeví jako irelevantní. Nicméně zdůrazňuje, že výrazy „nepravdivé nebo zavádějící informace“ a „nebo že byl spáchán podvod“ v čl. 16 odst. 2 písm. a) směrnice 2003/86, a rovněž výraz „podvodem“ v čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/109 naznačují, že musí být přítomen určitý úmysl nebo zavinění. Dále podotýká, že ve sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě ze dne 2. července 2009 o pokynech pro lepší provádění a uplatňování směrnice 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „pokyny pro uplatňování směrnice 2004/38“)(9) je pojem „podvod“ definován jako „úmyslné uvedení v omyl nebo jiná forma klamavého jednání, kterých se dotyčná osoba dopustí za účelem získání práva volného pohybu a pobytu podle směrnice“. Pokud jde o judikaturu Soudního dvora, ta podle tohoto soudu neposkytuje dostatečná vodítka k výkladu pojmu „podvod“.
17. Za těchto okolností se Raad van State (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být čl. 16 odst. 2 návětí a písm. a) směrnice [2003/86] vykládán v tom smyslu, že brání odnětí povolení k pobytu uděleného v rámci sloučení rodiny v případě, kdy bylo toto povolení získáno na základě nepravdivých informací, avšak rodinný příslušník nevěděl, že tyto informace jsou nepravdivé?
2) Musí být čl. 9 odst. 1 návětí a písm. a) směrnice [2003/109] vykládán v tom smyslu, že brání odnětí právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta v případě, kdy bylo toto postavení přiznáno na základě nepravdivých informací, avšak dlouhodobě pobývající rezident nevěděl, že tyto informace jsou nepravdivé?“
IV. Analýza
A. K výkladu čl. 16 odst. 2 písm. a) směrnice 2003/86
18. Podstatou první předběžné otázky položené předkládajícím soudem je, zda pro účely odnětí povolení k pobytu udělených matce a synovi na základě práva na sloučení rodiny je ve smyslu čl. 16 odst. 2 písm. a) směrnice 2003/86 podstatné, zda dotčené osoby byly obeznámeny se skutečností, že potvrzení o zaměstnání otce jsou podvodná(10).
19. Podle ustálené judikatury se jednotlivci nemohou podvodně nebo zneužívajícím způsobem dovolávat norem unijního práva(11). Tato zásada zneužití, jejíž platnost opakovaně potvrdil Soudní dvůr v různých oblastech, představuje obecnou zásadu unijního práva a její použití nepodléhá požadavku provedení do evropského či vnitrostátního právního řádu(12). Podle judikatury Soudního dvora je odepření práva nebo výhody z důvodu zneužití nebo podvodného jednání pouze důsledkem zjištění, podle kterého nejsou v případě podvodu nebo zneužití práva objektivní podmínky, jež jsou požadovány za účelem získání požadované výhody, ve skutečnosti splněny, a proto takové odepření nevyžaduje zvláštní právní základ(13). Tuto judikaturu používá Soudní dvůr zřejmě jak v případě podvodu, tak v případě zneužití práva(14). Vnitrostátním soudům přísluší, aby v každé projednávané věci s ohledem na objektivní skutkové okolnosti přihlédly ke zneužívajícímu či podvodnému jednání dotčených osob a na tomto základě jim případně odepřely výhody vyplývající z norem unijního práva, kterých se dovolávají, přičemž je třeba při posouzení takového jednání vycházet z cílů sledovaných těmito ustanoveními(15).
20. Tato zásada obecného zákazu podvodného jednání a zneužití práva je použitelná i v oblasti legálního přistěhovalectví. Podle sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě o pokynech pro uplatňování směrnice 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny (neoficiální překlad) dále jen „pokyny pro uplatňování směrnice 2003/86“)(16) jsou „členské státy povinny přijmout opatření proti zneužití a podvodům týkajícím se práv přiznaných směrnicí 2003/86. V obecném zájmu a v zájmu oprávněných žadatelů vyzývá Komise členské státy, aby přijaly přísná opatření v souladu s ustanoveními čl. 16 odst. 2 a 4.“ (neoficiální překlad)
21. V rozsudku ze dne 6. února 2018, Altun a další (C‑359/16, EU:C:2018:63, body 50 až 53), Soudní dvůr upřesnil, že „[k]onstatování podvodu […] spočívá na souboru shodujících se indicií, které prokazují naplnění jak objektivní, tak subjektivní stránky“(17). Objektivní stránka spočívá ve skutečnosti, že nejsou splněny podmínky vyžadované pro získání výhody vyplývající z unijního práva(18). Subjektivní stránka odpovídá úmyslu dotyčných osob obejít podmínky stanovené použitelnými právním předpisem nebo se jim vyhnout s cílem získat dotčenou výhodu(19). Podvodné získání povolení tak může vyplývat z „vědomého konání“, například uvedení nepravdivých skutečností, nebo „vědomého opomenutí“, například zatajení relevantní informace s úmyslem vyhnout se podmínkám použití dotčené právní úpravy(20).
22. Právě ve světle výše uvedené judikatury je třeba ověřit, zda jsou za okolností věci v původním řízení naplněny jednotlivé znaky skutkové podstaty podvodu.
23. Z předkládacího usnesení vyplývá, že padělané či podvodné doklady byly použity v okamžiku podání žádosti o sloučení rodiny jako podpůrné doklady(21) prokazující splnění podmínky stanovené v čl. 7 odst. 1 písm. c) směrnice 2003/86, týkající se povinnosti mít stálé a pravidelné a dostatečné finanční příjmy. Pokud by za těchto okolností bylo zjištěno, že bez předložení uvedených dokladů by nebyla podmínka stanovená v tomto článku splněna, byla by naplněna objektivní stránka podvodu, jak je definována v rozsudku ze dne 6. února 2018, Altun a další (C‑359/16, EU:C:2018:63). V této souvislosti připomínám, že podle upřesnění Soudního dvora v rozsudku ze dne 6. prosince 2012, O a další (spojené věci C‑356/11 a C‑357/11, EU:C:2012:776, bod 72) jsou předmětem individuálního přezkumu žádostí o sloučení rodiny vyžadovaného směrnicí 2003/86 v zásadě zdroje osoby usilující o sloučení rodiny a nikoli zdroje státního příslušníka třetí země, pro kterého se žádá o právo k pobytu. Přikláním se k názoru Evropské komise vyjádřenému v pokynech k uplatňování směrnice 2003/86, že použitím výrazu „v zásadě“ Soudní dvůr přinejmenším naznačuje, že v konkrétních případech mohou existovat výjimky z pravidla, podle kterého je nutné zohlednit finanční příjmy osoby usilující o sloučení rodiny, pokud jsou takové výjimky odůvodněny zvláštními okolnostmi dané věci(22).
24. Pokud jde o subjektivní stránku, která musí být naplněna, aby mohl být konstatován podvod, ta podle definice uvedené v rozsudku ze dne 6. února 2018, Altun a další (C‑359/16, EU:C:2018:63, bod 52), použijeme-li ji na projednávanou věc, odpovídá úmyslu dotyčné osoby obejít podmínky vydání povolení k pobytu na základě práva na sloučení rodiny nebo se jim vyhnout s cílem získat s tím spojenou výhodu. Z uvedené definice vyplývá, že tuto stránku je nutné posuzovat z pohledu osoby, která usiluje o získání výhody vyplývající z norem unijního práva. Za okolností věci v původním řízení se toto posouzení musí týkat tudíž osoby, která podala žádost o sloučení rodiny.
25. V této souvislosti skutečnost, že znění čl. 16 [odst. 2] písm. a) směrnice 2003/86 je formulováno v trpném rodě („byly použity […] padělané či pozměněné doklady“ a „byl spáchán podvod“) neznamená, že by nebylo relevantní, kdo podvod spáchal, jak tvrdí předkládající soud, Evropská komise a polská vláda. Podle mého názoru totiž zmíněná formulace vyplývá ze skutečnosti, že v souladu s čl. 5 odst. 1 směrnice 2003/86 mohou členské státy určit, zda žádost o sloučení rodiny podá osoba usilující o sloučení rodiny, nebo rodinný příslušník.
26. V projednávané věci podal žádost o sloučení rodiny zřejmě otec, jako osoba usilující o sloučení rodiny. Pokud by tomu tak skutečně bylo, byla by naplněna i subjektivní stránka, protože otec věděl, že doklady, které předkládá na podporu své žádosti o sloučení rodiny, jsou podvodné.
27. Nicméně připomínám, že i v případě, že byl prokázán podvod ve smyslu čl. 16 odst. 2 písm. a) směrnice 2003/86, jsou příslušné orgány členských států povinny před tím, než odejmou povolení k pobytu či rozhodnou o navrácení osoby usilující o sloučení rodiny nebo jejích rodinných příslušníků, provést posouzení podle článku 17 této směrnice(23). Uvedené ustanovení zejména ukládá členským státům povinnost vzít „náležitě v úvahu povahu a pevnost rodinných vztahů dotyčné osoby a dobu trvání jejího pobytu v členském státě, jakož i existenci rodinných, kulturních a sociálních vazeb se zemí původu […].“(24)
28. Je třeba připomenout, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že článek 17 směrnice 2003/86 ukládá individualizaci přezkumu žádostí o sloučení rodiny(25), a že příslušné vnitrostátní orgány musí při provádění směrnice 2003/86, a tedy i při rozhodování o odnětí povolení k pobytu na základě práva na sloučení rodiny vyváženým a odpovídajícím způsobem posoudit všechny zájmy, které jsou ve hře(26). K takovému odnětí nemůže proto dojít automaticky.
29. Předkládající soud nepokládá otázky týkající se posouzení na základě článku 17 směrnice 2003/86 či legality rozhodnutí, kterými bylo nařízeno navrácení syna a matky. Své úvahy proto omezím na dvě následující poznámky.
30. Zaprvé mám za to, že v rámci posouzení prováděného na základě článku 17 směrnice 2003/86 je nutné řádně přihlédnout ke skutečnosti, že matka ani syn nejsou osobně odpovědni za podvod, ale nesou pouze jeho důsledky. Toto ustanovení totiž ukládá povinnost zajistit, aby opatření spočívající v odnětí povolení či navrácení dotčené osoby zamýšlená příslušnými vnitrostátními orgány byla přiměřená, což je nutné posuzovat ve světle celého souboru skutkových a osobních okolností existujících v dané věci(27).
31. Zadruhé z bodu 2 odůvodnění směrnice 2003/86 vyplývá, že tato směrnice ctí základní práva a řídí se zásadami zakotvenými v Listině základních práv Evropské unie. Článek 7 Listiny základních práv, který obsahuje práva odpovídající právům zaručeným čl. 8 odst. 1 EÚLP, uznává právo na respektování soukromého a rodinného života(28). Posouzení podle článku 17 směrnice 2003/86 musí být přitom provedeno s ohledem na toto právo, přičemž je nutné vzít v úvahu jednak „dobu trvání pobytu“(29) osoby, jíž svědčí právo na sloučení rodiny, v dotčeném členském státě a jednak „existenci rodinných, kulturních a sociálních vazeb se zemí původu“(30).
32. Doba trvání pobytu jako kritérium, které je třeba zohlednit při vyvažování relevantních zájmů, vychází z předpokladu, že čím déle žije dotčená osoba v určitém státě, tím silnější jsou její vazby s tímto státem a tím slabší budou její vazby se zemí původu(31). V této souvislosti je třeba přihlížet zejména ke zvláštní situaci státních příslušníků třetích zemí, kteří většinu svého života strávili v dotyčném členském státě, byli v něm vychováni nebo v něm získali vzdělání(32). Naproti tomu existence či neexistence rodinných, kulturních a sociálních vazeb dotčené osoby se zemí původu se posuzuje na základě takových okolností, jako je zejména existence rodinného kruhu v této zemi, cesty do této země a doby tamního pobytu a úroveň znalosti jazyka uvedené země(33).
33. Ve věci v původním řízení přitom z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že osoba usilující o sloučení rodiny pobývá v Nizozemsku více než sedmnáct let, a matka a syn více než šestnáct let, přičemž posledně uvedenému bylo při příjezdu do Nizozemska pouhých 11 let(34). Nelze tudíž vyloučit, že si během této doby vytvořili úzké vazby s Nizozemskem a že naproti tomu jejich vazby se zemí původu mezitím prakticky zanikly, nebo jsou přinejmenším velmi slabé. Za takových okolností nelze vyloučit, že by odnětí jejich povolení k pobytu na základě práva na sloučení rodiny a jejich případné vyhoštění mělo zvlášť závažné, nebo dokonce i nepřiměřené důsledky.
34. S ohledem na veškeré výše uvedené úvahy je třeba odpovědět na první předběžnou otázku tak, že čl. 16 odst. 2 písm. a) směrnice 2003/86 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání odnětí povolení k pobytu udělenému na základě odvozeného práva v rámci sloučení rodiny, které bylo získáno na základě nepravdivých informací, pokud se prokáže, že osoba, která podala žádost o sloučení rodiny, jednala v úmyslu obejít podmínky pro udělení tohoto povolení, nebo se jim vyhnout, a to i v případě, že držitel dotčeného povolení nevěděl, že uvedené informace jsou nepravdivé. Je věcí příslušných orgánů členských států, aby před takovým odnětím povolení posoudily v souladu s článkem 17 směrnice 2003/86 veškeré relevantní zájmy a provedly toto posouzení s ohledem na veškeré relevantní okolnosti dané věci, mezi něž náleží skutečnost, že držitel povolení k pobytu není pachatelem podvodu, který vedl k udělení tohoto povolení, ani o tomto podvodu nevěděl.
B. K výkladu čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/109
35. Podstatou druhé předběžné otázky položené předkládajícím soudem je, zda čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/109 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby za okolností věci v původním řízení bylo matce a synovi odňato právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta(35).
36. Konkrétně podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda měl státní tajemník při vydání rozhodnutí o odnětí povolení ze dne 29. ledna 2014 vzít v úvahu skutečnost, že syn ani matka nevěděli, že prohlášení o zaměstnání, předložená jako podpůrné doklady za účelem získání uvedeného postavení, jsou podvodná.
37. V bodě 2 odůvodnění směrnice 2003/109 se uvádí, že touto směrnicí se provádí prohlášení Evropské rady přijaté na zvláštním zasedání v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999, podle kterého „právní postavení státních příslušníků třetích zemí by se mělo sbližovat s právním postavením státních příslušníků členských států a že by osobě, která pobývala oprávněně v členském státě po dobu, kterou je třeba stanovit, a je držitelem povolení k dlouhodobému pobytu, měl být v uvedeném členském státě přiznán soubor jednotných práv, která se co nejvíce přibližují právům přiznávaných občanům Evropské unie“. Hlavním cílem směrnice 2003/109 je integrace státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou trvale usazeni v členských státech, jak vyplývá zejména z bodů 4, 6 a 12 jejího odůvodnění(36). Za účelem dosažení tohoto cíle zaručuje směrnice 2003/109 státním příslušníkům třetích zemí, kterým bylo přiznáno právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, rovné zacházení jako státním příslušníkům dotyčného členského státu v oblastech uvedených v čl. 11 odst. 1 písm. a) až h) uvedené směrnice na území hostitelského členského státu.
38. Kromě toho, jak uvedl Soudní dvůr v bodech 66 a 67 rozsudku ze dne 24. dubna 2012, Kamberaj (C‑571/10, EU:C:2012:233), systém zavedený směrnicí 2003/109 značí, že získání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta podléhá zvláštnímu postupu a povinnosti splnit přesně stanovené podmínky. Její článek 4 tak stanoví, že členské státy přiznávají právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta státním příslušníkům třetích zemí, kteří bezprostředně před podáním příslušné žádosti pobývali oprávněně a nepřetržitě na jejich území po dobu pěti let(37); její článek 5 podmiňuje získání tohoto právního postavení předložením důkazu, že státní příslušník třetí země žádající o získání uvedeného právního postavení má dostatečné příjmy a zdravotní pojištění; nakonec jsou v jejím článku 7 stanoveny procesní požadavky, které musí být splněny.
39. Článek 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/109, nadepsaný „Odnětí nebo ztráta právního postavení“, stanoví, že dotčená osoba ztrácí nárok na právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, jestliže bylo zjištěno, že právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta bylo získáno podvodem(38).
40. Z žádné části znění tohoto článku nevyplývá, že by výraz „získáno podvodem“ vyžadoval existenci úmyslného jednání.
41. Nicméně, jak jsem připomněl v bodech 21 a 22 tohoto stanoviska, pro konstatování podvodu je nutné, jak vyplývá z rozsudku ze dne 6. února 2018, Altun a další (C‑359/16, EU:C:2018:63, bod 50), ověřit existenci souboru shodujících se indicií, které prokazují naplnění jak objektivní, tak subjektivní stránky. Sankci lze tudíž uložit pouze za podvod spáchaný fyzicky a úmyslně státním příslušníkem třetí země, který podal žádost o přiznání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta.
42. Skutečnost, že přiznání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta má významné důsledky, zejména z hlediska pobytu v ostatních členských státech, jak připomíná Komise(39), nezpochybňuje potřebu prokázat úmysl osoby, která podala žádost o přiznání tohoto postavení, obejít použitelná zákonná ustanovení, aby bylo možné konstatovat existenci podvodu. Ostatně podotýkám, že na rozdíl od čl. 16 odst. 2 písm. a) směrnice 2003/86, který zahrnuje mezi důvody odnětí povolení také pouhé použití „nepravdiv[ých] nebo zavádějící[ch] informac[í]“ nebo „padělan[ých] či pozměněn[ých] doklad[ů]“, čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/109 uvádí pouze případ „získání podvodem“. Aniž je dotčen způsob, jakým je třeba vykládat čl. 16 odst. 2 směrnice 2003/86, lze podle mého názoru z výše uvedeného dovodit úmysl normotvůrce omezit možnost ztráty právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta uvedený v čl. 9 odst. 1 písm. a) pouze na případy, kdy byl prokázán podvodný úmysl. Rovněž zdůrazňuji, že k přiznání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta se vyžaduje vysoká míra integrace(40) a osobního zapojení(41) dotčené osoby v hostitelském členském státě, což podle mého názoru brání příliš širokému výkladu podmínek pro odnětí uvedeného právního postavení.
43. Konečně práva na vstup a pobyt rodinných příslušníků přiznaná v rámci sloučení rodiny jsou sice právy odvozenými od práva osoby usilující o sloučení rodiny, avšak právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta podle směrnice 2003/109 je osobním právem, které se nabývá na základě žádosti, již podává dotyčná osoba svým jménem. Tento rozdíl by nás měl tím spíše přesvědčit, že pokud jde o toto právní postavení, je třeba odmítnout argument vycházející ze rčení „fraus omnia corrumpit“, který na jednání zastávala Komise a podle něhož by měl podvod spáchaný jinou osobou rozhodující význam pro odnětí uvedeného právního postavení. Taková argumentace je v příkrém rozporu s tradicí ochrany práv jednotlivce zastávanou Soudním dvorem.
44. Pokud jde o objektivní stránku, jež musí být naplněna, aby mohl být konstatován podvod, v projednávané věci z předkládacího usnesení vyplývá, že matka ani syn neměli sami k dispozici stálé, pravidelné a dostatečné příjmy ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/109(42). Dále, jak zdůrazňuje předkládající soud, jelikož povolení k pobytu pro matku a syna byla v rámci sloučení rodiny získána na základě podvodných dokladů, nebyla v okamžiku podání žádosti o přiznání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta v zásadě splněna ani podmínka oprávněného pobytu stanovená v čl. 4 odst. 1 směrnice 2003/109. Z uvedeného vyplývá, že matka ani syn nesplnili podmínky vyžadované touto směrnicí, a je tudíž naplněna objektivní stránka nezbytná ke konstatování podvodu, jak je definován v rozsudku ze dne 6. února 2018, Altun a další (C‑359/16, EU:C:2018:63, bod 51).
45. Pokud jde o subjektivní stránku, která musí být naplněna, aby mohl být konstatován podvod, ta podle definice uvedené v rozsudku ze dne 6. února 2018, Altun a další (C‑359/16, EU:C:2018:63, bod 52), použijeme-li ji na okolnosti věci v původním řízení, odpovídá úmyslu žadatele obejít podmínky přiznání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta nebo se jim vyhnout s cílem získat s tím spojenou výhodu. Proto pouhá vědomost matky a syna o podvodu, kterého se dopustil otec a úmyslu získat z něj výhodu by vedlo k získání tohoto právního postavení podvodem ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/109. Předkládající soud upřesňuje, že matka ani syn nevěděli, že potvrzení otcova zaměstnavatele, jež byla předložena jako podpůrné doklady prokazující splnění podmínky stanovené v čl. 5 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/109, jsou podvodná. Nezdá se tedy, že by se ve věci v původním řízení matka a syn vědomě snažili tuto podmínku obejít. Předkládajícímu soudu nicméně přísluší ověřit, zda tomu tak skutečně je.
46. S výhradou takového ověření je vzhledem k neexistenci úmyslu matky a syna obejít podmínky stanovené pro přiznání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta nutné vyloučit existenci podvodu.
47. Na tomto místě je třeba uvést, že pozdější zjištění, že nebyly splněny podmínky pro přiznání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, není uvedeno jako jeden z důvodů pro ztrátu nebo odnětí zmíněného postavení, jež jsou taxativně vyjmenovány v článku 9 směrnice 2003/109. Článek 8 odst. 1 stanoví, že „[s] výhradou článku 9 má právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta trvalou povahu“, z čehož lze dovodit, že vyjma případů taxativně vyjmenovaných v posledně uvedeném článku(43) nelze dotčené právní postavení ztratit, ani nemůže být odňato(44). Z přípravných prací ke směrnici 2003/109 totiž vyplývá, že právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta má zajistit jeho nositeli co největší právní jistotu(45).
48. Soudní dvůr sice v rozsudku ze dne 17. července 2014, Tahir (C‑469/13, EU:C:2014:2094, body 30 a 34) potvrdil, že podmínka oprávněného nepřerušeného pobytu na území dotčeného členského státu po dobu pěti let bezprostředně před podáním příslušné žádosti, stanovená v čl. 4 odst. 1 směrnice 2003/109, je nezbytnou podmínkou pro udělení postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta upraveného touto směrnicí. Tento rozsudek se však týká pouze zamítnutí žádosti o přiznání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta. Neuvádí se v něm, že později konstatované nesplnění této podmínky vede ke ztrátě právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta.
49. Z toho vyplývá, že jelikož nebyl konstatován podvod, neposkytovala směrnice 2003/109 právní základ pro odnětí právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta matce a synovi.
50. Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/109 musí být vykládán v tom smyslu, že brání odnětí právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, pokud osoba, které bylo toto postavení přiznáno, nevěděla o tom, že informace, jež uvedla na podporu své žádosti a na jejichž základě jí bylo uvedené postavení přiznáno, jsou nepravdivé.
V. Závěry
51. Vzhledem ke všem výše uvedeným úvahám navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázky položené Raad van State (Státní rada, Nizozemsko) odpověděl následovně:
„1) Článek 16 odst. 2 písm. a) směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání odnětí povolení k pobytu udělenému v rámci sloučení rodiny, které bylo získáno na základě nepravdivých informací, pokud se prokáže, že osoba, která podala žádost o sloučení rodiny, jednala v úmyslu obejít podmínky pro udělení tohoto povolení nebo se jim vyhnout, a to i v případě, že držitel dotčeného povolení nevěděl, že uvedené informace jsou nepravdivé. Je věcí příslušných orgánů členských států, aby před takovým odnětím posoudily v souladu s článkem 17 směrnice 2003/86 veškeré relevantní zájmy a provedly toto posouzení s ohledem na veškeré relevantní okolnosti dané věci, mezi něž náleží skutečnost, že držitel povolení k pobytu není pachatelem podvodu vedoucího k udělení tohoto povolení, ani o tomto podvodu nevěděl.
2) Článek 9 odst. 1 písm. a) směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, musí být vykládán v tom smyslu, že brání odnětí právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, pokud osoba, které bylo toto postavení přiznáno, nevěděla o tom, že informace, jež uvedla na podporu své žádosti a na jejichž základě jí bylo uvedené postavení přiznáno, jsou nepravdivé.“