ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého senátu)

18. září 2014 (*)

„Mimosmluvní odpovědnost – Systém pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů – Odpovědnost za zaviněné protiprávní jednání – Odmítnutí Komise poskytnout informace a zakázat veškeré transakce týkající se údajně odcizených emisních povolenek – Dostatečně závažné porušení právní normy, která přiznává práva jednotlivcům – Objektivní odpovědnost“

Ve věci T‑317/12,

Holcim (Romania) SA, se sídlem v Bukurešti (Rumunsko), zastoupená L. Arnautsem, advokát,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené K. Mifsud-Bonnicim a E. Whitem, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh na náhradu škody za zaviněné protiprávní jednání, která údajně vznikla žalobkyni v důsledku odmítnutí Komise poskytnout jí informace o povolenkách na emise skleníkových plynů, které byly žalobkyni údajně odcizeny, a odmítnutí zakázat veškeré transakce týkající se těchto povolenek, a návrh na náhradu škody v rámci objektivní odpovědnosti,

TRIBUNÁL (osmý senát),

ve složení D. Gratsias (zpravodaj), předseda, M. Kančeva a C. Wetter, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: S. Spyropoulos, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 27. února 2014,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

I –  Závazky vyplývající z Kjótského protokolu

1        Rámcová úmluva Organizace spojených národů o změně klimatu byla podepsána jménem Evropského hospodářského společenství dne 13. června 1992. Jménem Společenství byla schválena rozhodnutím Rady 94/69/ES ze dne 15. prosince 1993 o uzavření Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu (Úř. věst. 1994, L 33, s. 11) a vstoupila vůči němu v platnost dne 21. března 1994.

2        Dne 29. dubna 1998 byl jménem Společenství podepsán Kjótský protokol k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu (dále jen „Kjótský protokol“). Tento protokol byl jménem Evropského společenství schválen rozhodnutím Rady 2002/358/ES ze dne 25. dubna 2002 (Úř. věst. L 130, s. 1; Zvl. vyd. 11/33, s. 208).

3        Článek 3 odst. 1 Kjótského protokolu stanoví, že pro období 2008–2012 státy a mezinárodní organizace uvedené v příloze I Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu zajistí, aby jejich úhrnné antropogenní emise skleníkových plynů nepřekročily určité tzv. „přidělené množství“. K těmto mezinárodním organizacím patří i Společenství, jehož nástupkyní je na základě článku 1 třetího pododstavce SEU ve znění Lisabonské smlouvy Evropská unie.

4        Přidělené množství podle čl. 3 odst. 1 Kjótského protokolu je vyjádřeno v tunách ekvivalentu oxidu uhličitého, přičemž jedna tuna se rovná „jednotce přiděleného množství“ (AAU). V období 2008–2012 mohl každý stát a mezinárodní organizace uvedené v příloze I Kjótského protokolu jako doplněk k opatřením přijatým ke splnění kvantifikovaných závazků na omezení a snížení emisí měnit přidělené množství tak, aby nebylo nižší než jejich skutečné emise. Existovalo několik možností. Podle článku 17 Kjótského protokolu bylo možné získat dodatečné AAU od třetích států. Zadruhé bylo možné získat jednotky jiného typu prostřednictvím „člověkem bezprostředně vyvolanými činnostmi v kategorii změny využívání půdy a lesnictví, s omezením na zalesňování, obnovu lesů a odlesňování“ („jednotky propadů“, či RMU podle čl. 3 odst. 3 Kjótského protokolu) a určitými projekty jiných států na snížení emisí skleníkových plynů. Tato poslední kategorie jednotek má dvě podkategorie, a sice „jednotky snížení emisí“ (ERU podle článku 6 Kjótského protokolu) a „jednotky ověřeného snížení emisí“ (CER podle článku 12 Kjótského protokolu). Každá AAU, ERU, CER i RMU (dále společně jen „kjótské jednotky“) odpovídá jedné tuně ekvivalentu oxidu uhličitého.

5        Dne 30. listopadu 2005 přijala konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu jednající jako shromáždění smluvních stran Kjótského protokolu rozhodnutí 13/CMP.1. Příloha k tomuto rozhodnutí vymezuje „[p]ravidla pro účtování přidělených množství“.

II –  Právní předpisy přijaté Unií k provedení Kjótského protokolu

6        Dne 13. října 2003 byla přijata směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství a o změně směrnice Rady 96/61/ES (Úř. věst. L 275, s. 32; Zvl. vyd. 15/07, s. 631). Tato směrnice měla podle bodu 5 odůvodnění „přispět k efektivnějšímu plnění závazků [vyplývajících z Kjótského protokolu]“. Článek 19 odst. 3 této směrnice stanovil, že „[k] provedení této směrnice přijme Komise […] nařízení týkající se normalizovaného a bezpečného systému registrů ve formě standardizovaných elektronických databází obsahujících společné datové prvky ke sledování vydávání, držení, převádění a rušení povolenek, k zajištění přístupu veřejnosti a přiměřené důvěrnosti údajů a k zajištění toho, aby nedocházelo k žádným převodům neslučitelným s povinnostmi vyplývajícími z Kjótského protokolu“.

7        Na základě tohoto ustanovení přijala Komise Evropských společenství dne 21. prosince 2004 nařízení (ES) č. 2216/2004 o standardizovaném a bezpečném systému registrů podle směrnice 2003/87/ES Evropského parlamentu a Rady a rozhodnutí 280/2004/ES Evropského parlamentu a Rady (Úř. věst. L 386, s. 1).

A –  Povolenky na emise skleníkových plynů zavedené unijními právními předpisy

8        Směrnice 2003/87 zavedla pojem „povolenky na emise skleníkových plynů“ (dále jen „povolenky“ či „emisní povolenky“). Podle jejího článku 3 písm. a) povolenka „povol[uje] vypouštět jednu tunu ekvivalentu oxidu uhličitého po specifikované období“.

9        Mezi povolenkami a určitými kjótskými jednotkami existuje vazba, avšak jejich povaha se liší.

10      Článek 45 první a druhý pododstavec nařízení č. 2216/2004 totiž stanoví, že emisní povolenka, kterou může držet fyzická i právnická osoba se získá „přepočtem“ AAU, přičemž tento přepočet se provede tak, že se k identifikačnímu kódu každé AAU přidá prvek „povolenka“.

11      Článek 11a směrnice 2003/87 zavedený směrnicí 2004/101/ES Evropského parlamentu a Rady ze dne 27. října 2004, kterou se mění směrnice 2003/87 (Úř. věst. L 338, s. 18), umožňuje fyzickým či právnickým osobám s různými výhradami získat emisní povolenky „výměnou“ za ERU nebo CER.

B –  Vydávání a vyřazování povolenek

12      Na základě čl. 11 odst. 2 a 4 směrnice 2003/87 vydá příslušný orgán dotyčného členského státu pro pětileté období počínající dnem 1. ledna 2008 na každý rok provozovateli zařízení v odvětví činnosti uvedených v příloze I této směrnice určité množství povolenek na emise skleníkových plynů. Povolenky jsou vydávány nejpozději 28. února předmětného roku (rok N).

13      Podle článků 14 a 15 směrnice 2003/87 jsou během kalendářního roku N emise každého zařízení monitorovány a ověřovány.

14      Podle čl. 12 odst. 3 směrnice 2003/87 musí provozovatel zařízení nejpozději do 30. dubna roku N+1 vyřadit počet povolenek rovnající se celkovým emisím z uvedeného zařízení během kalendářního roku N.

15      Podle směrnice 2003/87 mohou nastat čtyři varianty. Zaprvé, má-li provozovatel k 30. dubnu roku N+1 počet povolenek převyšující celkové emise jeho zařízení během roku N, může si tyto přebytečné povolenky ponechat nebo je může prodat. Zadruhé, má-li provozovatel počet povolenek rovnající se celkovým emisím z jeho zařízení, nezůstanou mu žádné povolenky pro toto zařízení, jakmile splní povinnost je vyřadit. Zatřetí, zjistí-li provozovatel, že emise jeho zařízení převyšují počet povolenek, které pro toto zařízení má, může si je opatřit do 30. dubna roku N+1, aby mohl splnit povinnost povolenky vyřadit. Začtvrté podle čl. 16 odst. 3 směrnice 2003/87 platí, že pokud provozovatel k 30. dubnu roku N+1 nevyřadí dostačující počet povolenek ke krytí svých emisí z roku N, musí zaplatit pokutu za překročení emisí. Pokuta za překročení emisí činí 100 eur za každou vypuštěnou tunu ekvivalentu oxidu uhličitého zařízením, pro kterou provozovatel nevyřadil povolenky. Platba této pokuty za překročení emisí nezprošťuje provozovatele povinnosti vyřadit k 30. dubnu roku N+2 povolenky ve výši tohoto překročení emisí v roce N. Provozovatel, který se dostane do této situace, si tak musí v praxi opatřit povolenky za překročení emisí do 30. dubna roku N+2.

16      Tyto varianty v konečném důsledku zakládají podmínky pro vytvoření trhu s povolenkami.

C –  Fungování systému pro obchodování s povolenkami

17      Zvláštní pozornost si zaslouží tři ustanovení.

18      Zaprvé, čl. 19 odst. 1 směrnice 2003/87 stanoví, že členské státy vytvoří registr „k zajištění přesné evidence vydávání, držení, převádění a rušení povolenek“. Odstavec 2 téhož článku uvádí, že tyto registry obsahují „oddělené účty“ určené k „zaznamenání povolenek držených každou osobou, které jsou povolenky vydávány nebo od které jsou převáděny“. Článek 3 odst. 1 nařízení č. 2216/2004 uvádí, že členský stát zřídí registr v podobě „standardizované“ elektronické databáze (anglicky „standardised“). Odstavec 2 téhož článku dodává, že registry obsahují hardware a software a jsou přístupné prostřednictvím internetu. Odstavec 3 uvedeného článku konečně stanoví, že musí být schopny správně provést všechny postupy týkající se ověřených emisí a účtů fyzických či právnických osob držících povolenky.

19      Zadruhé čl. 20 odst. 1 směrnice 2003/87 stanoví, že Komise jmenuje ústředního správce, aby vedl „nezávislý protokol transakcí sloužící k zaznamenávání vydávání, převádění a rušení povolenek“.

20      Článek 5 odst. 1 nařízení č. 2216/2004 dodává, že Komise zřídí tento protokol zvaný též „nezávislá evidence transakcí Společenství“ v podobě „standardizované“ elektronické databáze. Odstavec 2 uvedeného článku stanoví, že uvedená evidence bude zahrnovat „hardware a software“ a bude přístupná prostřednictvím internetu. Odstavec 5 ve znění nařízení Komise (ES) č. 916/2007 ze dne 31. července 2007, kterým se mění nařízení č. 2216/2004 (Úř. věst. L 200, s. 5), konečně stanoví, že hlavní správce, který vede evidenci, provádí pouze postupy týkající se povolenek, ověřených emisí nebo účtů, pokud je to nezbytné pro výkon jeho funkce hlavního správce. Z nařízení č. 2216/2004 konečně vyplývá, že nezávislá evidence transakcí Společenství je databáze, která shromažďuje údaje z vnitrostátních registrů a umožňuje identifikovat transakce mezi jednotlivými registry.

21      Zatřetí, čl. 10 odst. 1 nařízení č. 2216/2004 upravuje důvěrnost. Stanoví:

„Veškeré informace, včetně držení všech účtů a všech provedených transakcí, uchovávané v registrech a v nezávislé evidenci transakcí Společenství jsou považovány za důvěrné pro všechny účely kromě provádění požadavků tohoto nařízení, směrnice 2003/87/ES nebo vnitrostátního práva.“

III –  Skutečnosti předcházející podání žaloby

22      Žalobkyně, společnost Holcim (Rumunsko) SA, patří ke skupině Holcim, zabývající se výrobou cementu, agregátů, asfaltu a betonu připraveného k použití. Vlastní povolenkové účty v rumunském registru.

23      Dne 16. listopadu 2010 získala k těmto účtům nezákonně přístup neoprávněná osoba. Podle žalobkyně byl jeden milion jejích povolenek v důsledku tohoto nezákonného přístupu ilegálně převeden na účet v Itálii a 600 000 povolenek bylo převedeno do Lichtenštejnska. Těchto 600 000 povolenek převedených do Lichtenštejnska se jí k datu podání žaloby podařilo získat zpět. To však neplatí pro zbývající jeden milion povolenek. Podle žalobkyně má tento milion odcizených povolenek (které se k datu podání žaloby nepodařilo získat zpět) v době rozhodné z hlediska skutkového stavu hodnotu „okolo 15 milionů eur“.

24      Dopisem ze dne 24. listopadu 2010 žalobkyně na tuto skutečnost formálně upozornila Komisi a požádala ji, aby „vyzvala vnitrostátní registry ke zmrazení“ údajně odcizených emisních povolenek a „zablokovala účty“, jejichž prostřednictvím byly převedeny.

25      Dopisem ze dne 25. listopadu 2010 podala trestní oznámení rumunskému státnímu zástupci.

26      Dopisem ze dne 2. prosince 2010 požádala advokátní kancelář žalobkyně Komisi, aby „pozastavila a odepřela přístup k účtům“, jejichž prostřednictvím byly údajně odcizené povolenky převedeny. Dále ji žádala, aby „vyzvala vnitrostátní registry, které nesplňují obvyklé požadavky na bezpečnost bankovních informačních systémů, aby zastavily veškeré převody [emisních povolenek] do doby, než budou taková bezpečnostní opatření v informačních systémech zavedena“.

27      Dopisem ze dne 14. prosince 2010 odpověděl vedoucí příslušného odboru Komise na dopis ze dne 2. prosince 2010 následovně:

„[…]

Co se týče vaší žádosti o přerušení a zablokování přístupu k příslušným účtům, dle našeho názoru je vrácení povolenek, jež byly předmětem údajného podvodného převodu, otázkou vnitrostátního práva a spadá do pravomoci vnitrostátních orgánů pro vynucování práva. Komise nemá pravomoc zablokovat takové povolenky na registrovém účtu.

Co se týče obchodování s povolenkami, upozorňuji, že v souladu s článkem 10 a přílohou XVI nařízení č. 2216/2004 je tato informace důvěrná po dobu pěti let. Navzdory tomuto ustanovení Komise spolupracuje s příslušnými represivními orgány za účelem vyřešení [otázky] neoprávněného přístupu k [dotčeným] účtům.

Co se konečně týče vaší žádosti, aby byly zastaveny veškeré převody povolenek ve vnitrostátních registrech do doby, než budou zavedena běžná pravidla pro bezpečnost bankovních informačních systémů, takový krok by byl nepřiměřený a bez právního základu […]“

28      Dopisem ze dne 22. prosince 2010 odpověděl generální ředitel generálního ředitelství (GŘ) Komise pro oblast klimatu na dopis ze dne 24. listopadu 2010 následovně:

„[…]

Vrácení povolenek, jež byly předmětem údajného podvodného převodu, je otázkou vnitrostátního práva a spadá do pravomoci vnitrostátních orgánů pro vynucování práva. Komise nemá pravomoc zablokovat takové povolenky na registrovém účtu, jelikož takové povolenky jsou nadále platným nástrojem pro splnění povinností.

Co se týče obchodování s povolenkami, upozorňuji, že v souladu s článkem 10 a přílohou XVI nařízení č. 2216/2004 je tato informace důvěrná po dobu pěti let. Navzdory tomuto ustanovení Komise spolupracuje s příslušnými represivními orgány za účelem vyřešení [otázky] neoprávněného přístupu k [dotčeným] účtům.

[…]“

29      Je nesporné, že tento generální ředitel Komise jednal jakožto ústřední správce nezávislého protokolu transakcí ve smyslu čl. 20 odst. 1 směrnice 2003/87, přičemž výkonem této funkce byl pověřen v roce 2010.

30      Dne 28. prosince 2010 bylo na podnět jiné společnosti než žalobkyně zahájeno proti Komisi před tribunal de première instance de Bruxelles (Belgie) řízení o vydání předběžného opatření. Cílem tohoto řízení bylo, aby předseda tohoto soudu rozhodující o vydání předběžného opatření uložil Komisi povinnost „sdělit totožnost majitele či majitelů“ účtů, na nichž se nachází údajně odcizené povolenky, a „zablokovat všechny vnitrostátní registry, v nichž [byly] [tyto] povolenky evidovány“. Dne 21. února 2011 předložila žalobkyně tribunal de première instance de Bruxelles návrh, aby jí bylo umožněno připojit se k žalobě „s cílem domoci se opatření, kterých se domáhala“ tato jiná společnost. Získala tak postavení „druhé žalobkyně“. Tak to alespoň vyplývá z usnesení, jímž bylo ukončeno toto řízení o vydání předběžného opatření, zmíněného v bodě 39 níže.

31      Dopisem ze dne 11. března 2011 informoval státní zástupce vedoucí oddělení pro vyšetřování organizovaného zločinu a terorismu (Rumunsko) žalobkyni o tom, že bylo zahájeno „trestní stíhání“ týkající se skutečností uváděných žalobkyní v trestním oznámení (uvedeném v bodě 25 výše).

32      Dopisem ze dne 18. března 2011 tento orgán informoval žalobkyni o tom, že dne 11. ledna 2011 zaslal belgickým soudním orgánům žádost o právní pomoc. Cílem této žádosti bylo, aby generální ředitelství Komise pověřené vedením nezávislé evidence transakcí Společenství:

–        úředně zakázalo orgánům pověřeným vedením vnitrostátních registrů zaúčtovávat a povolovat transakce týkající se emisních povolenek žalobkyně;

–        poskytlo veškeré údaje, jež má k dispozici o údajném neoprávněném převodu emisních povolenek žalobkyně, k němuž došlo dne 16. listopadu 2010;

–        popsalo všechny transakce týkající se těchto povolenek;

–        poskytlo protokoly (anglicky „log files“) s „IP adresami“, datem a hodinou všech transakcí týkajících se emisních povolenek žalobkyně ode dne 16. listopadu 2010;

–        poskytlo protokoly s „IP adresami“, datem a hodinou všech přístupů na účty s emisními povolenkami žalobkyně ode dne 16. listopadu 2010;

–        a poskytlo všechny informace předávané ostatními vnitrostátními registry v obdobných případech.

33      V tomto dopise ze dne 18. března 2011 se rovněž uvádělo, že belgické soudní orgány na uvedenou žádost prozatím neodpověděly.

34      Ze žalobní odpovědi vyplývá, že Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) mezitím dne 4. března 2011 obdržel prostřednictvím belgických soudních orgánů dožádání.

35      Dopisem ze dne 4. dubna 2011 informovala společnost, která patří k téže skupině jako žalobkyně, Komisi o tom, že se zástupkyně žalobkyně setkala dne 2. a 17. března 2011 s pracovníky Komise. Zdůraznila, že u této příležitosti bylo posledně jmenovaným sděleno, že rumunský státní zástupce zaslal Komisi žádost prostřednictvím dožádání. Poté potvrdila, že tato žádost zůstala prozatím bez odpovědi. Nakonec uvedla, že byla ústně informována o tom, že OLAF žádost obdržel, a vyzvala Komisi, aby na ni neprodleně odpověděla.

36      Dopisem ze dne 7. dubna 2011 informoval vedoucí příslušného odboru Komise tuto společnost, že GŘ „pro oblast klimatu“ neobdrželo žádost rumunských soudních orgánů. Žalobkyni rovněž informoval o tom, že údaje o transakcích vedené v nezávislé evidenci transakcí Společenství jsou důvěrné a že „v souladu se zavedenou praxí“ jsou poskytovány pouze vnitrostátním orgánům pro vynucování práva na základě řádně odůvodněné žádosti.

37      Z téže žalobní odpovědi vyplývá, jak dokládají dokumenty předložené Komisí v odpověď na písemnou otázku Tribunálu, že OLAF 7. dubna 2011 na dožádání odpověděl. Žalobkyně ostatně v žalobě uznala, že tato odpověď byla poskytnuta. OLAF tak podle Komise předal belgickému státnímu zástupci „CD-ROM a hard disk s 300 GB informací“.

38      Dopisem ze dne 31. května 2011 sdělil právní zástupce žalobkyně Komisi, že byla podle něj informována o tom, že je žalobkyně od února 2011 účastníkem řízení o vydání předběžného opatření zmíněného v bodě 30 výše. Trval na tom, že cílem tohoto řízení je uložit Komisi povinnost zablokovat povolenky, které byly údajně odcizeny dne 16. listopadu 2010, a uvést „kde se v současnosti ve vnitrostátních registrech nachází“. Tento právní zástupce dále uvedl, že podle informací z tisku bylo 279 210 údajně odcizených povolenek vyřazeno několika provozovateli v rámci Unie ke dni 30. dubna 2011 (v rámci splnění povinnosti vyřadit povolenky stanovené v čl. 12 odst. 3 směrnice 2003/87 zmíněné v bodě 14 výše). Poté Komisi žádal, aby nepovolila vyřazení takových povolenek a aby je alespoň zablokovala a vrátila jejich oprávněnému vlastníkovi.

39      Usnesením ze dne 3. června 2011 prohlásil předseda tribunal de première instance de Bruxelles svou „nepříslušnost“ k projednání žaloby na vydání předběžného opatření uvedené v bodě 30 výše.

40      Dopisem ze dne 18. července 2011 Komise odpověděla na dopis advokáta žalobkyně ze dne 31. května 2011: zdůraznila, že nezměnila názor, pokud jde o žádost zablokovat vyřazování údajně odcizených povolenek. Podle ní je „vrácení povolenek, jež byly předmětem údajného podvodného převodu, otázkou vnitrostátního práva a spadá do pravomoci vnitrostátních orgánů pro vynucování práva“, a „Komise nemá pravomoc zablokovat takové povolenky na registrovém účtu, jelikož jsou nadále platnými nástroji ke splnění povinností“.

41      V dopise Komisi ze dne 13. prosince 2011 žalobkyně tvrdí, že Komise a členské státy mají „implicitně povinnost“ najít řešení za účelem náhrady škody způsobené uživateli povolenek, který nezavinil její vznik. Dále uvedla, že hodlá proti Komisi a rumunským orgánům zahájit soudní řízení za účelem „nahrazení vzniklých ztrát“. Konečně tvrdila, že takové řízení není v zájmu jejich akcionářů, a že je tedy připravena uzavřít s Komisí dohodu (anglicky „out-of-court settlement“).

42      Dopisem ze dne 16. ledna 2012 informovala Komise žalobkyni, že nemá zájem na smírném řešení.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

43      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 11. července 2012 podala žalobkyně projednávanou žalobu. Předkládá v ní dva druhy návrhových žádání.

44      Zaprvé navrhuje, aby Tribunál „mezitímním rozsudkem“:

–        „určil, že […] Unie nese odpovědnost za jednání Komise na základě článků 256, 268 a 340 SFEU, pokud jde o škodu údajně vzniklou žalobkyni v důsledku krádeže jednoho milionu povolenek;

–        uložil […] Unii, aby žalobkyni předběžně zaplatila částku ve výši jednoho eura;

–        uložil účastníkům řízení, aby se dohodli na výši škody a/nebo uložil žalobkyni, aby prokázala konečnou výši škody do třech měsíců od data mezitímního rozsudku;

–        prohlásil rozsudek za vykonatelný.“

45      Zadruhé navrhuje, aby Tribunál:

–        „uložil […] Unii, aby jí vyplatila částku odpovídající hodnotě odcizených povolenek, které nebyly vráceny k datu pravomocného rozsudku, a to tržní cenu k datu krádeže včetně úroků ve výši 8 % za rok od 16. listopadu 2010;

–        uložil […] Unii náhradu nákladů řízení a

–        prohlásil rozsudek za vykonatelný.“

46      Dne 19. října 2012 doručila Komise soudní kanceláři Tribunálu svou žalobní odpověď. Navrhovala, aby Tribunál

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

47      Dne 23. října 2012 bylo žalobkyni vráceno 94 761 povolenek „zablokovaných“ italským registrem, které zabavil italský státní zástupce. K tomuto datu tedy žalobkyni chybělo 905 239 povolenek, a nikoli jeden milion, jak původně tvrdila (viz bod 44 výše).

48      Dne 11. února 2013 žalobkyně doručila soudní kanceláři Tribunálu repliku. Změnila jedno z návrhových žádání. Namísto návrhu, aby Tribunál „uložil účastníkům řízení, aby se dohodli na výši škody a/nebo uložil žalobkyni, aby prokázala konečnou výši škody do třech měsíců od data mezitímního rozsudku“, navrhla, aby Tribunál uložil „účastníkům řízení, aby se dohodli na výši náhrady škody a/nebo uložil žalobkyni, aby prokázala konečnou výši škody do tří měsíců od ukončení trestního řízení vedeného v Rumunsku“. Ve zbývající části zůstala její návrhová žádání stejná jako v žalobě.

49      Dne 29. května 2013 doručila Komise soudní kanceláři Tribunálu dupliku.

50      Při změně složení senátů Tribunálu byl soudce zpravodaj přidělen k osmému senátu, kterému byla tudíž tato věc přidělena.

51      Na návrh soudce zpravodaje rozhodl Tribunál (osmý senát) o zahájení ústní části řízení. V rámci organizačních procesních opatření vyzval Tribunál účastníky řízení, aby odpověděli na otázky a předložili některé dokumenty.

52      Dopisem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 5. února 2014 Komise na tuto žádost odpověděla. Žalobkyně tak učinila dne 6. února 2014.

53      Řeči žalobkyně a Komise a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 27. února 2014.

 K předběžným otázkám a věcnému posouzení

54      Než Tribunál posoudí opodstatněnost žaloby, posoudí i bez návrhu její přípustnost s ohledem na podmínky stanovené v čl. 44 odst. 1 písm. c) jeho jednacího řádu a poté rozhodne, jaké jsou procesní důsledky toho, že byla rumunskému soudu předložena žaloba, která zní na náhradu téže škody jako v rámci tohoto řízení, avšak směřuje proti rumunským orgánům.

I –  Ke splnění podmínek podle čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu

55      Podle ustálené judikatury na základě článku 21 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie ve spojení s článkem 53 prvním pododstavcem uvedeného statutu a čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu musí každá žaloba obsahovat uvedení předmětu sporu a stručný popis dovolávaných žalobních důvodů. Toto musí být dostatečně jasné a přesné, aby umožnilo žalovanému připravit si svou obhajobu a Tribunálu o žalobě rozhodnout případně bez ostatních podpůrných informací. Za účelem zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti je k přípustnosti žaloby nezbytné, aby základní skutkové a právní poznatky, na kterých je žaloba založena, vycházely přinejmenším stručně, avšak soudržným a srozumitelným způsobem, ze samotného textu žaloby. Aby byly konkrétně splněny tyto požadavky, musí žaloba na náhradu škody údajně způsobené unijním orgánem obsahovat údaje, které umožňují zaprvé určit jednání, které je vytýkáno, zadruhé charakter a rozsah údajně vzniklé škody a zatřetí důvody, na základě kterých má žalobkyně za to, že mezi tímto jednáním a škodou existuje příčinná souvislost (viz rozsudek Tribunálu ze dne 2. března 2010, Arcelor v. Parlament a Rada, T‑16/04, Sb. rozh. s. II‑211, bod 132 a citovaná judikatura).

56      Není však nezbytné v žalobě uvádět přesný rozsah škody jakožto podmínku přípustnosti, a tím méně vyčíslovat výši požadované náhrady škody, jelikož toto je možné učinit vždy až do stadia repliky za podmínky, že žalobkyně uvede konkrétní okolnosti odůvodňující toto opoždění a uvede skutečnosti, které umožní posoudit charakter a rozsah této škody, takže žalovaná strana bude moci zajistit svou obhajobu (viz výše uvedený rozsudek Arcelor v. Parlament a Rada, bod 55 výše, bod 135 a citovaná judikatura).

57      Ve světle těchto konstatování je tedy třeba zjistit, zda žaloba splňuje podmínky stanovené v čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu.

A –  Jednání vytýkané Unii

58      Argumentace v žalobě má prokázat, že Komise měla žalobkyni odhalit totožnost stávajících držitelů odcizených povolenek a zakázat jakékoli transakce týkající se těchto povolenek, aby usnadnila jejich vrácení žalobkyni. V bodě 64 žaloby totiž žalobkyně tvrdí, že Komise založila odpovědnost Unie tím, že „odmítla sdělit, kde se odcizené povolenky nachází, a nezablokovala je“. Podobná tvrzení se nachází v bodě 68 žaloby. Konkrétnější tvrzení jsou konečně uvedena v bodě 134 žaloby. Zde se uvádí, že Unii není vytýkána „krádež jako taková“, ale „neoprávněné odmítnutí a neschopnost […] Komise zablokovat v požadovaném období odcizené povolenky a uvést, kde se nachází“.

59      Je pravda, že žalobkyně v bodě 65 žaloby tvrdí, že se „[s]kutečnosti, které vedly k založení odpovědnosti Unie“, udály dne 16. listopadu 2010, tj. ke dni údajného neoprávněného převodu povolenek. Žalobkyně však nikdy tento převod nepřičetla přímo Komisi, takže je třeba učinit závěr, že jednání, která žalobkyně Komisi vytýká, jsou v žalobě jednoznačně určena. Jde o dvojí jednání. Jednak údajné odmítnutí Komise „sdělit, kde se odcizené povolenky nachází“ a jednak odmítnutí tohoto orgánu „zablokovat je“.

B –  Uplatňovaná škoda

60      Žalobkyně se v návrhových žádáních domáhá, aby jí byla jakožto náhrada škody vyplacena částka odpovídající „hodnotě odcizených povolenek, které nebyly vráceny k datu pravomocného rozsudku, a sice tržní ceně k datu krádeže včetně úroků ve výši 8 % za rok od 16. listopadu 2010“.

61      Dostatečně přesně tak vymezila charakter škody, kterou uplatňuje: jde striktně o majetkovou újmu vyjádřenou především kupní cenou jednoho milionu údajně odcizených povolenek ke dni 16. listopadu 2010, které nebyly k datu podání žaloby vráceny.

62      Na žalobu je dále nutné pohlížet v tom smyslu, že obsahuje informace postačující k vymezení přesného rozsahu uplatňované škody.

63      Část žaloby s návrhovými žádáními, kde je uveden návrh na náhradu škody, je totiž třeba chápat ve spojení s bodem 119 žaloby, podle něhož činí „ztráty“ vzniklé žalobkyni „okolo 15 milionů eur“.

64      I když je toto číslo přibližné, musí být vykládáno s ohledem na bod 7 žaloby, v němž se uvádí, že „průměrná kupní cena [každé údajně odcizené a nevrácené povolenky činila k datu údajné krádeže] 10 až 20 eur“. Z toho vyplývá, že žalobkyně požaduje náhradu škody maximálně ve výši 20 milionů euro bez úroků.

65      Povaha i rozsah uplatňované škody jsou tedy v žalobě určeny.

C –  Příčinná souvislost

66      V žalobě se konečně poměrně jasně uvádí, že uplatňovaná škoda vznikla „v důsledku protiprávního odmítnutí Komise a její neschopnosti […] zablokovat v požadované době odcizené povolenky a sdělit, kde se nachází.“ Podle žalobkyně přitom toto odmítnutí znemožnilo identifikovat stávající majitele těchto povolenek a následně vést řízení, a případně i soudní řízení, za účelem jejich navrácení.

67      Tyto informace ohledně příčinné souvislosti mezi vytýkaným jednáním a údajnou škodou postačují k závěru, že žaloba splňuje požadavky stanovené v čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu.

II –  K procesním důsledkům toho, že byla rumunskému soudu předložena žaloba, která zní na náhradu téže škody jako v rámci tohoto řízení, avšak směřuje proti rumunským orgánům

68      V bodě 17 repliky žalobkyně uvádí, že „podala občanskoprávní žalobu“ k rumunskému soudu proti správnímu orgánu pověřenému vedením rumunského registru. Dodává, že „tato žaloba se liší [od projednávané žaloby] a není [s ní] ve střetu, jelikož vychází ze smlouvy, kterou žalobkyně uzavřela s rumunskou správou“.

69      Z bodu 49 návrhu na zahájení řízení před rumunským soudem, která došla kanceláři tohoto soudu dne 10. listopadu 2011, vyplývá, že škoda, jejíž nahrazení je požadováno od rumunských orgánů, odpovídá kupní ceně jednoho milionu emisních povolenek ke dni 16. listopadu 2010, které byly údajně neoprávněně převedeny a které se nepodařilo získat zpět. Ačkoli se jednání vytýkané rumunským orgánům (tj. porušení povinnosti zajistit bezpečnost rumunského registru) liší od jednání vytýkaného Komisi v rámci projednávané žaloby, nemění to nic na tom, že uplatňovaná škoda je v obou případech stejná: odpovídá hodnotě údajně odcizených povolenek, které nebyly vráceny zpět k datu podání žaloby (viz bod 61 výše).

70      Podle informací poskytnutých žalobkyní k datu jednání a a fortiori k datu podání žaloby žádný rumunský soud dosud nevydal rozhodnutí.

71      Pokud by v takové situaci po ukončení jednání v projednávané věci vyhověl rumunský soud návrhu, který mu žalobkyně předložila, a pokud by Tribunál současně vyhověl projednávané žalobě, získala by žalobkyně dvojí náhradu za tutéž škodu.

72      Judikatura však umožňuje předejít takovým důsledkům v závislosti na konkrétním případě buď při posuzování přípustnosti žaloby, nebo později při posuzování její opodstatněnosti.

A –  Důsledky podání žaloby na náhradu škody k rumunskému soudu na přípustnost projednávané žaloby

73      Rozsudkem ze dne 30. května 1989, Roquette frères v. Komise (20/88, Recueil, s. 1553, bod 15), Soudní dvůr rozhodl, že přípustnost žaloby na náhradu škody podle článku 268 a článku 340 druhého pododstavce SFEU může v některých případech záviset na tom, zda byly vyčerpány dostupné vnitrostátní opravné prostředky k získání náhrady od vnitrostátních orgánů, zajišťují-li tyto vnitrostátní opravné prostředky účinným způsobem ochranu práv dotyčných osob tím, že mohou vést k náhradě údajné škody.

74      Použití slovesa „moci“ ve formulaci této zásady nasvědčuje tomu, že nevyčerpání „dostupných vnitrostátních opravných prostředků k získání náhrady od vnitrostátních orgánů“ nemusí unijní soud systematicky vést k závěru o nepřípustnosti. Závěr o nepřípustnosti žaloby může učinit pouze „v některých případech“.

75      Tyto případy rozsudek Roquette frères v. Komise, bod 73 výše (bod 15), neuvádí. Tribunál však má za to, že existuje pouze jediný případ, kdy má okolnost, že nebylo pravomocně rozhodnuto o žalobě na náhradu škody podané k vnitrostátnímu soudu, nutně za následek nepřípustnost žaloby na náhradu škody předložené k unijnímu soudu. Jde o případ, kdy tato okolnost znemožňuje tomuto soudu určit povahu a výši škody, která je před ním uplatňována, a kdy nejsou splněny podmínky podle čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu (viz judikatura uvedená v bodě 55 výše).

76      V projednávaném případě je přitom Tribunál s to vymezit povahu a výši uplatňované škody, nehledě na to, že na základě informací ve spise nelze konstatovat, že by některý z rumunských soudů rozhodl o žalobě na náhradu škody podané žalobkyní (viz bod 65 výše).

77      Na základě z judikatury vycházející z rozsudku Roquette frères v. Komise, bod 73 výše (bod 15), proto nelze projednávanou žalobu zamítnout jako nepřípustnou.

B –  Důsledky podání žaloby na náhradu škody k rumunskému soudu na posouzení opodstatněnosti projednávané žaloby

78      Podání žaloby k vnitrostátnímu soudu na náhradu téže škody jako k unijnímu soudu nemá následky pouze stran přípustnosti. Má rovněž vliv na posouzení opodstatněnosti žaloby na náhradu škody předložené unijnímu soudu.

79      Podle judikatury platí, že pokud osoba podala dvě žaloby na náhradu jedné a téže škody jednak proti vnitrostátnímu orgánu k vnitrostátnímu soudu a jednak proti orgánu či subjektu Unie k unijnímu soudu, a hrozí, že z důvodu odlišného posouzení této škody dvěma soudy bude uvedená osoba nedostatečně či nadměrně odškodněna, unijní soud musí před rozhodnutím o škodě vyčkat rozhodnutí vnitrostátního soudu o žalobě, která mu byla předložena, jímž se před ním ukončuje řízení (v tomto smyslu viz rozsudky Soudního dvora ze dne 14. července 1967, Kampffmeyer a další v. Komise, 5/66, 7/66 a 13/66 až 24/66, Recueil, s. 317, 344; ze dne 30. listopadu 1967, Becher v. Komise, 30/66, Recueil, s. 369, 389 a 390, rozsudek Tribunálu ze dne 13. prosince 2006, É. R. a další v. Rada a Komise, T‑138/03, Sb. rozh. s. II‑4923, bod 42).

80      V podobném případě je tak unijní soud povinen vyčkat rozhodnutí vnitrostátního soudu před tím, než rozhodne o existenci a výši škody. Během této doby tedy nemůže rozhodnout ani o příčinné souvislosti mezi jednáním vytýkaným Unii a uplatňovanou škodou. Může však ještě před rozhodnutím vnitrostátního soudu určit, zda je vytýkané jednání s to založit mimosmluvní odpovědnost Unie. Ve věci, v níž byl vydán rozsudek Kampffmeyer a další v. Komise, bod 79 výše (Recueil, s. 339), se tak Soudní dvůr před přerušením řízení vyslovil k existenci „nesprávného úředního postupu způsobilého založit odpovědnost Společenství“.

81      V projednávaném případě podala žalobkyně žalobu, o které rumunský soud dosud nerozhodl, na náhradu téže škody, kterou uplatňuje v rámci projednávané žaloby, a proto Tribunál nebude zatím posuzovat škodu a příčinnou souvislost.

82      Tribunál nicméně podotýká, že může rozhodnout o otázkách, jež předchází tomuto posouzení.

83      Může konkrétně posoudit legalitu obou jednání Komise, jež žalobkyně uvádí na podporu svých návrhových žádání na náhradu škody za zaviněné protiprávní jednání. Pokud by měl dále tato dvě první návrhová žádání na náhradu škody zamítnout, je rovněž oprávněn rozhodnout o tom, zda byly splněny podmínky pro založení objektivní odpovědnosti za předpokladu, že má takový odpovědnostní režim své místo v unijním právu.

 K věci samé

84      Žalobkyně usiluje o založení dvojí odpovědnosti Unie: subjektivní odpovědnosti Unie, tj. odpovědnosti za zaviněné protiprávní jednání, a podpůrně objektivní odpovědnosti, tj. odpovědnosti za právem dovolené jednání.

85      Tyto dvě oblasti budou zkoumány postupně.

I –  K subjektivní odpovědnosti

86      Podle ustálené judikatury je založení mimosmluvní odpovědnosti Unie podmíněno splněním několika podmínek, tj. zaprvé přičitatelnost vytýkaného jednání orgánu či subjektu Unie, zadruhé protiprávnost tohoto jednání, zatřetí vznik škody a začtvrté přímá příčinná souvislost mezi uvedeným jednáním a údajnou škodou. Pokud jedna z podmínek není splněna, musí být žaloba v plném rozsahu zamítnuta, aniž je nezbytné zkoumat, zda jsou splněny ostatní podmínky (viz rozsudek Tribunálu ze dne 10. července 2012, Interspeed v. Komise, T‑587/10, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 38 a citovaná judikatura).

87      Pro splnění podmínky protiprávnosti vytýkaného jednání požaduje judikatura, aby bylo dáno dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž předmětem je přiznat práva jednotlivcům. V tomto ohledu je třeba připomenout, že režim, k němuž judikatura dospěla v oblasti mimosmluvní odpovědnosti Unie, zohledňuje především složitost situací, které bylo třeba vyřešit, obtížnost použití nebo výkladu znění právních předpisů, a zvláště pak prostor pro uvážení, kterým disponuje autor napadeného aktu. Rozhodujícím kritériem umožňujícím považovat porušení unijního práva za dostatečně závažné je skutečnost, že dotčený orgán zjevně a závažně nerespektoval omezení, která jsou stanovena pro jeho posuzovací pravomoc. Pokud tento orgán disponuje pouze velice zúženým či dokonce neexistujícím prostorem pro uvážení, může k prokázání existence dostatečně závažného porušení postačovat prosté porušení unijního práva (rozsudky Soudního dvora ze dne 4. července 2000, Bergaderm a Goupil v. Komise, C‑352/98 P, Recueil, s. I‑5291, body 40 a 42 až 44, a ze dne 10. prosince 2002, Komise v. Camar a Tico, C‑312/00 P, Recueil, s. I‑11355, body 52 až 55).

88      Ve světle těchto konstatování je třeba posoudit legalitu oněch dvou jednání, která, jak bylo uvedeno v bodě 59 výše, vytýká žalobkyně Komisi.

A –  První vytýkané jednání v podobě odmítnutí sdělit, kde se nachází povolenky odcizené údajně dne 16. listopadu 2010

1.     Existence prvního vytýkaného jednání

89      Je pravda, že v dopisech, které byly jménem žalobkyně zaslány Komisi a které jsou součástí spisu, chybí výslovná žádost, aby Komise sdělila, kde se nachází povolenky odcizené údajně dne 16. listopadu 2010.

90      Je však třeba konstatovat, že Komise žalobkyni sama informovala v dopisech ze dne 14. a 22. prosince 2010 o tom, že „informace [týkající se obchodování s povolenkami] je důvěrná po dobu pěti let“.

91      Ze spisu navíc vyplývá, že žalobkyně požádala dne 21. února 2011 předsedu tribunal de première instance de Bruxelles, aby uložil Komisi povinnost „poskytnout informace o totožnosti majitele či majitelů“ účtů, na nichž se nachází povolenky, které jí byly podle ní odcizeny dne 16. listopadu 2010 (viz bod 30 výše). Žalobkyně se jinými slovy domáhala, aby byl Komisi uložen příkaz sdělit, kde se nachází údajně odcizené povolenky.

92      Ačkoli byla taková žádost předložena předsedovi tribunal de première instance de Bruxelles, a nikoli Komisi, Komise na ni podle všeho reagovala v dopise ze dne 7. dubna 2011 (viz bod 36 výše). V tomto dopise se totiž uvádí, že údaje o transakcích vedené v nezávislé evidenci transakcí Společenství jsou důvěrné a že „v souladu se zavedenou praxí“ je Komise poskytuje pouze vnitrostátním orgánům pro vynucování práva na základě řádně odůvodněné žádosti. Tento dopis ze dne 7. dubna 2011 nebyl adresován žalobkyni, ale jiné společnosti téže skupiny. Neobsahoval ani odkaz na žádost žalobkyně podanou v rámci řízení zahájeného před tribunal de première instance de Bruxelles. To však nemění nic na tom, že na tuto žádost nepřímo odpovídal.

93      Za těchto podmínek je nutné konstatovat, že Komise odmítla vyhovět žádosti žalobkyně, aby jí sdělila, kde se nachází povolenky odcizené údajně dne 16. listopadu 2010. K prvnímu jednání tedy prokazatelně došlo.

2.     Legalita prvního vytýkaného jednání

94      Za účelem prokázání protiprávnosti prvního vytýkaného jednání, tj. odmítnutí Komise poskytnout žalobkyni přímo důvěrné informace, uvádí žalobkyně sedm žalobních důvodů.

a)     První žalobní důvod, spočívající v porušení čl. 10 odst. 1 nařízení č. 2216/2004

 Argumenty žalobkyně

95      Podstatou prvního žalobního důvodu žalobkyně je skutečnost, že Komise porušila článek 10 nařízení č. 2216/2004, který obsahuje úpravu důvěrnosti, když jí neposkytla informace o údajně odcizených povolenkách.

96      Na podporu tohoto žalobního důvodu uvádí, že Komise měla povinnost poskytnout jí důvěrné informace, které by jí umožnily získat zpět údajně odcizené povolenky. Podle ní totiž článek 10 nařízení č. 2216/2004 umožňuje poskytnout důvěrné informace v případě, že je to nezbytné ke splnění požadavků stanovených nařízením č. 2216/2004, směrnicí 2003/87 a vnitrostátní právní úpravou. Právě poskytnutí informací o odcizených povolenkách je přitom podle ní nezbytné ke „splnění“ takových požadavků a je „podmínkou pro vedení registrů“.

97      Aby odůvodnila svůj postoj, žalobkyně tvrdí, že článek 20 směrnice 2003/87 svěřuje útvarům Komise pověřeným vedením nezávislé evidence transakcí Společenství úkol odhalovat případné nesrovnalosti v transakcích jako krádeže a zjednat jejich nápravu. Takový úkol však podle ní nelze řádně splnit, pokud není „obětem těchto nesrovnalostí“ poskytnuta žádná informace. Poskytnutí informací o účtech „za účelem navrácení odcizených povolenek“ je tedy podle ní v souladu s požadavky stanovenými v článku 20 směrnice 2003/87.

98      Žalobkyně konečně tvrdí, že Komise sice prohlásila, že souhlasí s „poskytnutím informací orgánům [členských států] pro vynucování práva“, avšak vyloučila, že by takovým orgánem mohly být občanskoprávní soudy a konkrétně předseda tribunal de première instance de Bruxelles. Takový názor je podle žalobkyně „neodůvodněný a sám o sobě představuje zneužití pravomoci“ (anglicky „misuse of powers“). Dodává, že Komise „ve skutečnosti“ do dnešního dne neodpověděla na „dožádání zaslané rumunskými orgány činnými v trestním řízení […] dne 13. ledna 2011“.

 Opodstatněnost argumentů žalobkyně

99      Za účelem odpovědi na první žalobní důvod je nejprve třeba uvést a vyložit ustanovení článku 10 nařízení č. 2216/2004.

–       Ustanovení článku 10 nařízení č. 2216/2004 ve znění platném k datu jednání vytýkaného Komisi

100    Úvodem je třeba zdůraznit, že článek 10 nařízení č. 2216/2004 byl použitelný k datu, které je třeba považovat za datum, k němuž Komise odmítla poskytnout informace, jež žalobkyně požadovala, tj. 7. dubna 2011 (viz bod 92 výše). Článek 91 odst. 2 nařízení Komise (ES) č. 994/2008 o normalizovaném a bezpečném systému registrů podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES a rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 280/2004/ES (Úř. věst. L 271, s. 3) sice zrušil nařízení č. 2216/2004, avšak s účinností až od 1. ledna 2012.

101    Článek 10 odst. 1 nařízení č. 2216/2004 zůstal do svého zrušení k 1. lednu 2012 nezměněn. Stanoví, že „[v]eškeré informace, včetně držení všech účtů a všech provedených transakcí, uchovávané v registrech a v nezávislé evidenci transakcí Společenství jsou považovány za důvěrné pro všechny účely kromě provádění požadavků tohoto nařízení, směrnice 2003/87/ES nebo vnitrostátního práva.“

102    Znění čl. 10 odst. 2 až 2e nařízení č. 2216/2004 použitelné k datu prvního vytýkaného jednání podle žalobkyně vyplývá ze znění změn provedených čl. 78 bod 2 nařízení Komise (EU) č. 920/2010 ze dne 7. října 2010 o standardizovaném a bezpečném systému registrů podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES a rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 280/2004/ES (Úř. věst. L 270, s. 1), které v souladu s článkem 80 tohoto nařízení vstoupily v platnost dne 15. října 2010.

103    Článek 10 odst. 2 až 2e nařízení č. 2216/2004 ve znění použitelném na spor stanoví:

„2.      Údaje uchovávané v registrech a [nezávislé evidenci transakcí Společenství] mohou obdržet tyto subjekty:

a)      orgány pro vynucování práva a daňové úřady členského státu;

b)      [OLAF];

c)      Europol;

d)      správci registrů členských států.

2a       Údaje o transakcích mohou být poskytnuty subjektům uvedeným v odstavci 2, když o to požádají hlavního správce nebo správce registru, pokud jsou tyto žádosti odůvodněné a nezbytné pro účely vyšetřování, zjišťování a stíhání podvodů, správy a vymáhání daní, praní peněz, financování terorismu nebo závažných trestných činů.

2b       Subjekt, který dostává údaje v souladu s odstavcem 2a, zajistí, že obdržené údaje budou použity pouze pro účely uvedené v žádosti podle odstavce 2a a nebudou vědomě a náhodně zpřístupněny pro osoby nezúčastněné na zamýšleném účelu použití údajů [osoby, jež nejsou dotčeny zamýšleným účelem použití údajů]. Toto ustanovení nevylučuje, že uvedené subjekty zpřístupní údaje jiným subjektům uvedeným v odstavci 2, je-li to nezbytné pro účely oznámené v žádosti, která byla podána v souladu s odstavcem 2a. Toto ustanovení nevylučuje, že uvedené subjekty zpřístupní údaje jiným subjektům uvedeným v odstavci 2, je-li to nezbytné pro účely oznámené v žádosti, která byla podána v souladu s odstavcem 2a.

2c       Hlavní správce může subjektům uvedeným v odstavci 2 poskytnout na jejich žádost přístup k anonymizovaným údajům o transakcích pro účely vyhledávání případů podezřelých transakcí. Subjekty s tímto přístupem mohou případy podezřelých transakcí oznámit jiným subjektům uvedeným v odstavci 2.

2d       Správci registrů dají všem ostatním správcům registrů prostřednictvím bezpečných prostředků k dispozici jména a údaje o totožnosti osob, kterým odmítli otevřít účet, nebo které odmítli jmenovat odpovědným zástupcem nebo dalším odpovědným zástupcem.

2e       Správci registrů mohou vnitrostátním orgánům pro vymáhání práva oznámit všechny transakce, které zahrnují počet jednotek překračující množství stanovené národním správcem a oznámit každý účet zapojený v průběhu 24 hodin do počtu transakcí, který překračuje množství stanovené národním správcem.“

104    Konečně, znění čl. 10 odst. 3 nařízení č. 2216/2004, které se použije k datu prvního vytýkaného jednání, vyplývalo ze změny provedené článkem 1 bod 6 nařízení č. 916/2007.

105    Ve znění použitelném na spor čl. 10 odst. 3 nařízení č. 2216/2004 stanoví:

„Každý příslušný orgán a správce registrů provádí postupy týkající se povolenek, ověřených emisí […] účtů nebo kjótských jednotek pouze tehdy, jsou-li nezbytné pro naplnění jejich funkce příslušného orgánu nebo správce registru.“

–       Výklad článku 10 nařízení č. 2216/2004

106    Článek 10 nařízení č. 2216/2004 reaguje na obavy stran zachování obchodního tajemství. Jako pravidlo stanoví, že veškeré informace, včetně držení všech účtů a všech provedených transakcí, uchovávané v registrech a v nezávislé evidenci transakcí Společenství jsou považovány za důvěrné.

107    První výjimka z tohoto pravidla je stanovena v odst. 1 článku 10 nařízení č. 2216/2004. Tato výjimka se týká případu, kdy má poskytnutí takových informací sloužit k provádění požadavků nařízení č. 2216/2004, směrnice 2003/87 či vnitrostátního práva. Musí však být vykládána restriktivně stejně jako jakákoli odchylka či výjimka z obecného pravidla (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 29. září 2011, Komise v. Irsko, C‑82/10, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 44 a citovaná judikatura). Dále je třeba uvést, že se vztahuje pouze na dva případy. První je poskytnutí informací vedených v registru a nezávislé evidenci transakcí Společenství požadované výslovně ustanovením směrnice 2003/87 či nařízení č. 2216/2004 nebo vnitrostátním normativním ustanovením, které je v souladu s unijním právem. Druhý případ se týká poskytnutí těchto informací, jsou-li nezbytné ke správnému uplatnění těchto ustanovení. Dále je třeba podotknout, že uvedená výjimka platí v zásadě pouze ve prospěch orgánů veřejné moci, které mohou být z tohoto titulu pověřeny „prováděním “ ustanovení nařízení č. 2216/2004 a směrnice 2003/87 či ustanovení vnitrostátní právní úpravy, kterými se tyto unijní normy provádějí či uplatňují.

108    Odstavce 2, 2a, 2b a 2c článku 10 nařízení č. 2216/2004 stanoví druhou výjimku z pravidla důvěrnosti informací vedených v registrech a nezávislé evidenci transakcí Společenství.

109    Odstavec 2 výslovně stanoví, že tato výjimka platí pouze pro orgány pro vynucování práva a daňové úřady členského státu, OLAF, Europol a správce registrů členských států.

110    Podle odstavce 2a ostatně přichází v úvahu pouze v případě, že tyto subjekty předložily žádost o informace vedené v registrech a nezávislé evidenci transakcí Společenství. Tato žádost musí být řádně odůvodněna. Požadované informace musí být nezbytné k potírání přečinů či trestných činů, nebo k stanovení daňového základu či jejímu vymáhání.

111    Odstavec 2b konečně nezakazuje subjektu, který získá informace na základě odstavce 2a, poskytnout je fyzickým či právnickým osobám, jichž se přímo týkají trestní a daňové aspekty uvedené v žádosti. Článek 10 odst. 2b první věta totiž „[ukládá každému] subjektu, který dostává údaje v souladu s odstavcem 2a, [aby zajistil], že obdržené údaje budou použity pouze pro účely uvedené v žádosti podle odstavce 2a a nebudou vědomě a náhodně zpřístupněny pro osoby nezúčastněné na zamýšleném účelu použití údajů [osoby, jež nejsou dotčeny zamýšleným účelem použití údajů]. Z toho je třeba a contrario dovodit, že osoby „dotčené použitím údajů“, které jsou uvedeny v žádosti předložené na základě odstavce 2a, mohou tyto údaje získat od subjektů, které podaly uvedenou žádost.

112    Je však třeba zdůraznit, že pouhá skutečnost, že byla osoba dotčená použitím údajů uvedena v žádosti předložené na základě odstavce 2a, nezakládá bezpodmínečný nárok na získání těchto údajů. Jejich zpřístupnění osobě v takovém postavení je pouhou možností, o níž rozhoduje subjekt, který podal uvedenou žádost: tento subjekt posoudí, zda má k takovému poskytnutí dojít, s ohledem na jemu známé skutkové okolnosti a na použitelné vnitrostátní právo.

113    Obdrží-li takový orgán činný v trestním řízení, jako je orgán, na nějž se dne 25. listopadu 2010 obrátila žalobkyně (viz bod 25 výše), v rámci svého postavení jakožto subjektu „pro vynucování práva“ důvěrné informace obsažené v registrech a nezávislé evidenci transakcí Společenství, které jsou podle jeho názoru nezbytné k identifikaci pachatelů přečinu či trestného činu, článek 10 nařízení č. 2216/2004 mu nezakazuje poskytnout je fyzické či právnické osobě, která se, jako je tomu v případě žalobkyně, stala obětí údajného trestného činu. Ve smyslu článku 10 odst. 2b nařízení č. 2216/2004 totiž musí být taková osoba považována za osobu „dotčenou“ důvody uváděnými za účelem zrušení důvěrnosti.

114    Odstavec 2d článku 10 nařízení č. 2216/2004 zavádí třetí výjimku z pravidla zachování důvěrnosti, která se vztahuje na správce registrů. Opravňuje je k tomu, aby si vzájemně předávali informace.

115    Odstavec 2e článku 10 nařízení č. 2216/2004 konečně zavádí čtvrtou výjimku z pravidla zachování důvěrnosti: opravňuje správce registru upozornit vnitrostátní orgány pro vynucování práva na transakce, jejichž výše přesahuje určitou hranici, a na účty, u nichž počet transakcí přesahuje určitý limit za den.

–       Aplikace v projednávaném případě

116    Zaprvé článek 20 směrnice 2003/87 stanoví, že ústřední správce určený Komisí provádí „automatickou kontrolu“ každé evidované transakce, aby ověřil, že v operacích týkajících se povolenek nejsou žádné „nesrovnalosti“, a zjistí-li tento orgán „nesrovnalost“, informuje dotčený členský stát či dotčené členské státy (viz bod 148 níže). Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně v bodě 97 výše, tento článek ani jiné ustanovení směrnice 2003/87 či nařízení č. 2216/2004 výslovně nestanoví, že Komise může zpřístupnit informace o údajně odcizených povolenkách údajné oběti krádeže. Není rovněž prokázáno, ba dokonce ani tvrzeno, že něco takového stanoví normativní ustanovení použitelné v členském státě.

117    Dále nebylo prokázáno, že by bylo takové zrušení důvěrnosti nezbytné ke správné aplikaci ustanovení směrnice 2003/87 či nařízení č. 2216/2004 nebo normativního ustanovení použitelného v členském státě. Není konkrétně nezbytné ke správné aplikaci článku 20 směrnice 2003/87, na který poukazuje žalobkyně.

118    Za těchto podmínek nemůže žalobkyně uplatňovat výjimku ratione materiae z pravidla zachování důvěrnosti zakotveného v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 2216/2004 (zmíněného v bodě 108 výše).

119    Na druhém místě lze na okraj uvést, že žalobkyně je akciovou společností založenou podle rumunského práva. V rámci takového postavení nemůže užitečně uplatnit výjimku ratione personae podle čl. 10 odst. 2 nařízení č. 2216/2004 (připomenutou v bodě 108 výše).

120    Zatřetí žalobkyně v rámci argumentu uvedeného v bodě 98 výše v podstatě tvrdí, že Komise protiprávně odmítla zpřístupnit důvěrné informace občanskoprávnímu soudnímu orgánu, tj. předsedovi tribunal de première instance de Bruxelles, a „ve skutečnosti“ je nezpřístupnila orgánu činnému v trestním řízení, tj. rumunskému státnímu zástupci. Takové odmítnutí jí podle jejího názoru následně znemožnilo přístup k těmto důvěrným informacím na základě čl. 10 odst. 2b nařízení č. 2216/2004 ve smyslu bodů 108 a 113 výše.

121    Z konstatování v žalobní odpovědi ve spojení s interním dokumentem Komise, který předložila v odpověď na písemnou otázku Tribunálu, však vyplývá, že OLAF, který je na základě článku 2 rozhodnutí Komise 1999/352/ES, ESUO, Euratom ze dne 28. dubna 1999 o zřízení Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) Úř. věst. L 136, s. 20), pověřen „prováděním vnitřních správních vyšetřování [v Komisi] za účelem […] boje proti podvodům“ a „poskytováním pomoci Komisi při spolupráci s členskými státy v oblasti boje proti podvodům“, odpověděl dne 7. dubna 2011 na dožádání rumunského státního zástupce (viz bod 37 výše). Tato konstatování v žalobní odpovědi přitom nejsou nijak zpochybněna a jsou plně podpořena samotnou žalobou. Žalobkyně totiž sice v bodě 93 žaloby uvádí, že na dožádání nebylo „ve skutečnosti“ odpověděno (viz bod 98 výše), avšak současně v bodě 53 žaloby připouští, že taková odpověď byla poskytnuta. Pokud žalobkyně kritizuje v rámci argumentu uvedeného v bodě 93 žaloby relevanci odpovědi na dotyčnou žádost, kterou jménem Komise poskytl OLAF, je třeba konstatovat, že nepředložila žádný důkaz na podporu takového tvrzení. Neupřesnila ani, v čem je podle ní odpověď OLAFu podaná rumunskému státnímu zástupci nevhodná či nedostatečná, a to i přesto, že Komise v žalobní odpovědi upřesnila rozsah informací, které jejím jménem OLAF předal (viz bod 37 výše). Za těchto podmínek nemůže žalobkyně tvrdit, že Komise odmítla zpřístupnit informace rumunskému státnímu zástupci s odvoláním na jejich důvěrnost.

122    Článek 10 nařízení č. 2216/2004 dále Komisi neopravňuje zpřístupnit předsedovi tribunal de première instance de Bruxelles důvěrné informace obsažené v registrech. Jakožto soudce rozhodující o předběžném opatření totiž nemá postavení „orgánu pro vynucování práva“ ve smyslu odstavce 2 písm. a) tohoto článku (viz bod 103 výše). Zejména nebyl pověřen vyšetřováním týkajícím se údajně odcizených povolenek.

123    Je tedy nepřesné tvrdit, jak činí žalobkyně, že Komise odmítla zpřístupnit důvěrné informace takovému občanskoprávnímu soudnímu orgánu členského státu, jako je předseda tribunal de première instance de Bruxelles: odmítla pouze zpřístupnit tyto informace přímo žalobkyni na příkaz tohoto belgického soudního orgánu.

124    V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že advokát Komise uvedl ve vyjádření předloženém dne 21. února 2011 tribunal de première instance de Bruxelles následující:

„[U]nie vždy uváděla, že je připravena odpovědět na řádně odůvodněné otázky, které jí zaslaly státní orgány, o což však protistrana ve svém návrhu neusiluje […], jedna věc je poskytnout informace soudu, policii […] a druhá věc je poskytnout tyto informace obchodní společnosti, k čemuž požadavek – přestože je formulován před soudem – směřuje: pokud by mu bylo vyhověno, Unie […] by musela poskytnout požadované informace nikoli předsedovi [tribunal de première instance de Bruxelles] rozhodujícímu o předběžném opatření, ale žalobkyni.“

125    Komise jinými slovy ústy svého advokáta tvrdila, že by na základě čl. 10 odst. 2 nařízení č. 2216/2004 souhlasila s předáním důvěrných informací o povolenkách vnitrostátním soudním orgánům. Upřesnila však, že takový návrh, jako je návrh na vydání předběžného opatření předložený žalobkyní k tribunal de première instance de Bruxelles (viz bod 30 výše), nesměřuje k poskytnutí důvěrných informací takovým orgánům, ale k jejich přímému poskytnutí „obchodní společnosti“, čemuž podle ní nemůže vyhovět.

126    První žalobní důvod tudíž není opodstatněný.

b)     Druhý žalobní důvod, spočívající v porušení závazků vyplývajících z Kjótského protokolu

 Argumenty účastníků řízení

127    V rámci druhého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že čl. 10 odst. 1 nařízení č. 2216/2004 ve smyslu vyloženém v bodě 107 výše je v rozporu s bodem 47 přílohy k rozhodnutí 13/CMP.1 uvedenému v bodě 5 výše. Vznáší tak námitku protiprávnosti.

128    Na podporu tohoto žalobního důvodu uvádí, že bod 47 přílohy k rozhodnutí 13/CMP.1 uvádí informace, které musí být zpřístupněny veřejnosti „podle bodu 44“. Podle ní přitom k těmto informacím patří „některé údaje o individuálních účtech“.

129    Dále tvrdí, že „[n]emohla důvodně očekávat, že Komise […] bude vykládat své povinnosti nepřiměřeně a nekoherentně ve vztahu […] k závazkům přijatým […] v rámci Kjótského protokolu“, jako u rozhodnutí 13/CMP.1, a vyvozuje z toho, že byla porušena zásada ochrany legitimního očekávání.

130    V žalobní odpovědi Komise tvrdí, že příloha k rozhodnutí 13/CMP.1 není součástí unijního právního řádu, jelikož ji Unie neschválila.

 Opodstatněnost žalobního důvodu

131    I za předpokladu, že je příloha k rozhodnutí 13/CMP.1 součástí unijního právního řádu a lze se jí dovolávat před Tribunálem, musí být druhý žalobní důvod zamítnut, a to ze dvou důvodů.

–       První důvod

132    Bod 44 přílohy k rozhodnutí 13/CMP.1 stanoví, že „[v]eřejnosti jsou zpřístupněny informace z jednotlivých vnitrostátních registrů, které nejsou důvěrné“, a bod 47 uvedené přílohy, na který poukazuje žalobkyně, stanoví:

„Informacemi podle bodu 44 […] jsou následující informace o držených jednotkách a transakcích provedených v rámci vnitrostátního registru […]:

celkové množství [kjótských jednotek (tj. ERU, CER, AAU a RMU), vymezených způsobem v bodě 4 výše,] držených na jednotlivých účtech k počátku roku;

celkové množství AAU vydaných na základě přiděleného množství […];

celkové množství ERU vydaných na základě [určitých projektů];

celkové množství [kjótských jednotek] získaných z jiných registrů a identifikační údaje o těchto účtech a registrech;

celkové množství RMU vydaných na základě [určitých činností];

celkové množství [kjótských jednotek] převedených do jiných registrů a identifikační údaje o těchto účtech a registrech;

celkové množství [kjótských jednotek] zrušených na základě [určitých činností];

celkové množství [kjótských jednotek] zrušených [řádně];

celkové množství ostatních zrušených [kjótských jednotek];

celkové množství vyřazených [kjótských jednotek];

celkové množství [kjótských jednotek] převedených z předchozího závazkového období;

[Kjótské jednotky] držené na jednotlivých účtech k relevantnímu okamžiku.“

133    Jak vyplývá z jeho znění, bod 47 přílohy k rozhodnutí 13/CMP.1 nekvalifikuje informace, jejichž výčet uvádí, jako „nedůvěrné“.

134    Pokud bychom navzdory této skutečnosti připustili, že tento bod 47 odkazuje pouze na nedůvěrné informace, nezbývaly by žádné jiné informace, které by mohly být ve vnitrostátním registru považovány za důvěrné. Podle bodů 24, 27, 29 a 41 písm. b) přílohy k rozhodnutí 13/CMP.1 má totiž každá kjótská jednotka vlastní sériové číslo. Pokud bychom připustili, že jsou všechny informace uvedené v bodě 47 téže přílohy nedůvěrné, znamenalo by to konkrétně, že na základě tohoto bodu 47 by se mohl každý dozvědět, jaké kjótské jednotky se nachází na daném účtu v daném okamžiku, a po analýze údajů, které mu byly poskytnuty, i odkud tyto jednotky pochází. Takový vyklad bodu 47 přílohy k rozhodnutí 13/CMP.1 by tedy zbavil smyslu bod 44, který umožňuje zpřístupnit veřejnosti pouze nedůvěrné informace uložené v registrech.

135    Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že informace uvedené v bodě 47 jsou informacemi, které mají být zpřístupněny veřejnosti na základě bodu 44 pouze v případě, že jsou nedůvěrné.

136    Příloha k rozhodnutí 13/CMP.1 přitom neuvádí kritéria, na jejichž základě může smluvní strana Kjótského protokolu považovat informaci uvedenou v bodě 47 přílohy k tomuto rozhodnutí za nedůvěrnou.

137    Žalobkyně proto nemůže poukazovat na bod 47 přílohy k rozhodnutí 13/CMP.1, aby prokázala, že informace, o něž žádá, nejsou důvěrné.

–       Druhý důvod

138    Body 44 a 47 rozhodnutí 13/CMP.1 upravují pouze zpřístupnění informací o kjótských jednotkách veřejnosti. Neupravují zpřístupnění informací o emisních povolenkách zavedených podle směrnice 2003/87 a nařízení č. 2216/2004 veřejnosti.

139    Zaprvé, kjótské jednotky a emisní povolenka nejsou jedno a totéž.

140    Jak bylo uvedeno v bodě 10 výše, článek 45 první a druhý pododstavec nařízení č. 2216/2004 stanoví, že emisní povolenka se získá „přepočtem“ AAU, přičemž tento přepočet se provede tak, že se k identifikačnímu kódu každé AAU přidá prvek „povolenka“. Potřeba provést takový „přepočet“ svědčí o tom, že se povolenka a AAU liší, a to zejména z hlediska úpravy důvěrnosti.

141    Jak bylo dále uvedeno v bodě 11 výše, článek 11a směrnice 2003/87 umožňuje provozovatelům zařízení, na něž se vztahuje systém výměny povolenek na emise skleníkových plynů ve Společenství, získat s určitými výhradami emisní povolenky „výměnou“ za ERU nebo CER. Tato okolnost nasvědčuje tomu, že se povaha emisních povolenek liší od ERU a CER, zejména pokud jde o úpravu důvěrnosti.

142    Nařízení č. 2216/2004 konečně obecněji odlišuje úpravu použitelnou pro emisní povolenky od úpravy pro kjótské jednotky. Nestaví do jedné skupiny povolenky na straně jedné a kjótské jednotky na straně druhé. Například je třeba uvést, že čl. 11 odst. 5 nařízení č. 2216/2004 stanoví, že „[p]okud není stanoveno jinak, musí být možné na všech účtech [vedených v registrech] ukládat povolenky a kjótské jednotky“.

143    Zadruhé, kjótské jednotky a emisní povolenky mají odlišný účel.

144    Z bodů 1 až 4 přílohy k rozhodnutí 13/CMP.1 totiž vyplývá, že jsou kjótské jednotky vydávány na základě Kjótského protokolu či rozhodnutí přijatých k jeho provedení. Jak přitom vyplývá z jeho čl. 3 odst. 1 uvedeného v bodě 3 výše, tento protokol stejně jako rozhodnutí přijatá k jeho provedení stanoví povinnosti pouze pro státy a mezistátní organizace, které jsou smluvními stranami. Kjótské jednotky jsou tedy nástroji, které mohou tyto státy a mezistátní organizace využít ke splnění svých povinností vyplývajících z Kjótského protokolu.

145    Emisní povolenky byly naopak zavedeny na základě směrnice 2003/87 a nařízení č. 2216/2004. Tyto předpisy přitom ukládají povinnosti fyzickým a právnickým osobám, na něž se vztahují, tj. osobám vykonávajícím činnosti uvedené v příloze I ke směrnici 2003/87. Emisní povolenky jsou tedy nástroji vytvořenými unijní právní úpravou a jsou v prvé řadě určeny těmto fyzickým a právnických osobám. Jsou majetkovým vlastnictvím těchto osob a mohou být využity k obchodním účelům.

146    Jelikož Komise odmítla v dopise ze dne 4. dubna 2011 poskytnout žalobkyni pouze informace o emisních povolenkách, je námitka žalobkyně, že je článek 10 nařízení č. 2216/2004 v rozporu s bodem 47 rozhodnutí 13/CMP.1, který je věnován, jak již bylo řečeno, pouze kjótským jednotkám, zbytečná. Argument uvedený v bodě 129 výše nemůže za těchto podmínek obstát.

c)     Třetí žalobní důvod, spočívající v porušení článků 19 a 20 směrnice 2003/87

147    Článek 19 odst. 2 a 3 směrnice 2003/87 stanoví:

„2.       Každá osoba může být držitelem povolenek. Registr je přístupný veřejnosti a obsahuje oddělené účty k zaznamenání povolenek držených každou osobou, které jsou povolenky vydávány nebo od které jsou převáděny.

3.       K provedení této směrnice přijme Komise nařízení týkající se normalizovaného a bezpečného systému registrů ve formě standardizovaných elektronických databází obsahujících společné datové prvky ke sledování vydávání, držení, převádění a rušení povolenek, k zajištění přístupu veřejnosti a přiměřené důvěrnosti údajů a k zajištění toho, aby nedocházelo k žádným převodům neslučitelným s povinnostmi vyplývajícími z Kjótského protokolu. […]“

148    Článek 20 téže směrnice stanoví:

„[…]

Ústřední správce [určený Komisí] provádí automatickou kontrolu každé transakce v registrech prostřednictvím tohoto nezávislého protokolu transakcí, aby zajistil, že neexistují žádné nesrovnalosti ve vydávání, převádění a rušení povolenek.

3.       Pokud jsou při automatické kontrole zjištěny nesrovnalosti, ústřední správce o tom informuje dotyčný členský stát nebo dotyčné členské státy, které nezaregistrují danou transakci nebo jakékoli další transakce vztahující se k daným povolenkám, dokud nebudou nesrovnatelnosti vyřešeny.“

 Argumentace žalobkyně

149    V rámci třetího žalobního důvodu vznáší žalobkyně námitku protiprávnosti.

150    Tvrdí, že čl. 19 odst. 3 směrnice 2003/87, který Komisi opravňuje k tomu, aby nařízením vymezila „normalizovaný a bezpečný systém registrů“, dává Komisi „určitý prostor pro uvážení, pokud jde o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi zájmem na zveřejňování a na zachování důvěrnosti“, avšak tento prostor pro uvážení omezuje „restriktivní znění článku 20 [téže směrnice], který se týká nesrovnalostí a povinnosti je napravit“. Dodává, že pokud byly emisní povolenky předmětem transakce, v níž se vyskytly „nesrovnalosti“ a Komise byla o těchto „nesrovnalostech“ informována, má povinnost poskytnout informace o těchto povolenkách na základě článku 20 směrnice 2003/87.

151    Podle žalobkyně článek 10 nařízení č. 2216/2004 „nesplňuje požadavky stanovené články 19 a 20 směrnice [2003/87]“. Oba posledně jmenované články totiž podle ní vyžadují zabezpečení systému pro obchodování s emisními povolenkami, avšak úprava důvěrnosti v článku 10 nařízení č. 2216/2004 podle ní brání tomu, aby mohly být povolenky na její žádost zabaveny, a znemožňuje podle ní, aby byly informace o povolenkách poskytnuty „dokonce i v rámci trestního řízení“ „osobě, která podala trestní oznámení“.

152    Za těchto podmínek je žalobkyně toho názoru, že „se Komise provinila tím, že zjevně a závažně porušila meze své posuzovací pravomoci“, když přijala článek 10 nařízení č. 2216/2004. Podle ní mělo být stanoveno, že se informace týkající se krádeže povolenek poskytují údajné oběti této krádeže. Pouze takové ustanovení by totiž podle ní umožnilo spravedlivě vyvážit „zájem na zveřejnění a zájem na zachování důvěrnosti“ ve smyslu čl. 19 odst. 3 směrnice 2003/87. Dále uvádí, že „nemohla důvodně očekávat, že Komise odmítne učinit opatření v případě protiprávního jednání nebo že bude vykládat své pravomoci nepřiměřeně a nesoudržně ve vztahu k článku 20 směrnice 2003/87 […]“, a dovozuje z toho, že byla porušena zásada ochrany legitimního očekávání.

 Opodstatněnost argumentace žalobkyně

153    Zaprvé je pravda, že čl. 19 odst. 3 směrnice 2003/87 stanoví, že má nařízení č. 2216/2004 „zajistit přístup veřejnosti a přiměřenou důvěrnost údajů“, tj. nastolit spravedlivou rovnováhu mezi transparentností a důvěrností.

154    Aby však článek 10 nařízení č. 2216/2004 sladil tyto odlišné požadavky a vyhověl ustanovení čl. 19 odst. 3 směrnice 2003/87, stanoví významné výjimky ze zachování důvěrnosti údajů vedených v registrech a nezávislé evidenci transakcí Společenství. Jak bylo uvedeno v bodě 113 výše, pokud takový orgán činný v trestním řízení, jako je orgán, na který se obrátila žalobkyně dne 25. listopadu 2010 (viz bod 25 výše), získá důvěrné informace vedené v registrech a nezávislé evidenci transakcí Společenství, které jsou podle něj nezbytné k identifikaci pachatelů přečinu či trestného činu, článek 10 nařízení č. 2216/2004 tomuto orgánu činnému v trestním řízení nezakazuje poskytnout uvedené informace fyzické či právnické osobě, která se stejně jako žalobkyně stala obětí údajného trestného činu. Tento článek této osobě nezakazuje, aby na základě informací, které jí byly poskytnuty, učinila následně kroky k zahájení řízení směřujících k zabavení určitých emisních povolenek.

155    Z toho vyplývá, že argument zakládající se na porušení čl. 19 odst. 3 směrnice 2003/87 článkem 10 nařízení č. 2216/2004 musí být odmítnut.

156    Argumentace žalobkyně dále vychází z nesprávného výkladu článku 20 směrnice 2003/87.

157    Tento článek totiž stanoví dvě povinnosti, jednu hlavnímu správci, tj. Komisi, a druhou určitým členským státům: odhalí-li „automatická kontrola“ nesrovnalosti v transakci, hlavní správce musí informovat „dotyčný členský stát či dotyčné členské státy“; jakmile tyto státy takovou informaci získaly, nesmí tuto či jakoukoli pozdější transakci s dotčenými povolenkami zaevidovat, „dokud nebudou nesrovnatelnosti vyřešeny“.

158    Článek 20 směrnice 2003/87 však nestanoví, že se poskytují informace o transakci, při níž došlo k „nesrovnalosti“. A fortiori nestanoví ani to, že musí Komise poskytnout informace týkající se povolenek dotčených takovou transakcí.

159    Za těchto podmínek nemůže obstát argument zakládající se na porušení článku 20 směrnice 2003/87 článkem 10 nařízení č. 2216/2004 ani argument zakládající se na porušení zásady ochrany legitimního očekávání, uvedený v bodě 152 výše.

160    V důsledku toho je třeba třetí žalobní důvod zamítnout v plném rozsahu.

d)     Čtvrtý žalobní důvod, spočívající v porušení práva na vlastnictví

 Argumenty žalobkyně

161    V rámci čtvrtého žalobního důvodu vznáší žalobkyně opět námitku protiprávnosti.

162    Tvrdí, že článek 10 nařízení č. 2216/2004 nepřiměřeně zasahuje do jejího práva na vlastnictví. Úprava důvěrnosti zavedená tímto článkem totiž podle ní znemožnila Komisi jednak tak, jak měla, a sice „nikoli povrchně, neprodleně, nestranně a pečlivě“, aby jí pomohla objasnit krádež povolenek, k níž údajně došlo dne 16. listopadu 2010. Tato úprava jí tak podle jejího názoru znemožnila získat povolenky zpět a měla tytéž důsledky jako vyvlastnění.

163    Žalobkyně dále tvrdí, že tato úprava důvěrnosti, jež reaguje na potřebu chránit obchodní tajemství a zajistit mobilitu trhu, narušuje na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, řádné fungování systému pro obchodování s emisními povolenkami. Nereaguje tedy podle ní dostatečně na veřejný zájem.

 Opodstatněnost argumentů žalobkyně

164    Článek 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie zaručuje právo na vlastnictví. Toto právo však není absolutní výsadou, a lze jej proto omezit (viz rozsudek Tribunálu ze dne 28. května 2013, Trabelsi a další v. Rada, T‑187/11, bod 75 a citovaná judikatura).

165    V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, že úprava důvěrnosti zakotvená v článku 10 nařízení č. 2216/2004 jí znemožnila získat zpět odcizené povolenky, čímž nepřímo omezila výkon jejího práva na vlastnictví.

166    I kdyby tomu tak bylo, toto omezení je nutné považovat za omezení v souladu s podmínkami stanovenými v čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv, podle něhož „[k]aždé omezení výkonu a svobod uznaných [l]istinou [základních práv] musí být stanoveno zákonem a respektovat podstatu těchto práv a svobod“ a „[p]ři dodržení zásady proporcionality mohou být omezení zavedena pouze tehdy, pokud jsou nezbytná a pokud skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého“.

167    Tato úprava důvěrnosti je totiž zaprvé zakotvena článkem 10 nařízení č. 2216/2004, který je v souladu se zmocňovacími ustanoveními čl. 19 odst. 3 směrnice 2003/87 (viz bod 155 výše). Je ji tedy třeba považovat za úpravu stanovenou zákonem ve smyslu článku 52 odst. 1 Listiny základních práv.

168    Zadruhé, jak bylo uvedeno v bodě 106 výše, tato úprava reaguje na potřebu chránit obchodní tajemství, tj. „cíl obecného zájmu, který Unie uznává“.

169    Zatřetí uvedená úprava neklade nepřiměřené požadavky v poměru ke sledovanému cíli. Nezasahuje do podstaty práva na vlastnictví. Sama o sobě totiž toto právo přímo neporušuje. Nepřekročuje dále meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení cíle uvedeného v předchozím bodě. Jak bylo totiž řečeno v bodech 113 a 154 výše, obdrží-li takový orgán činný v trestním řízení, jako je orgán, na nějž se obrátila žalobkyně, důvěrné informace obsažené v registrech a nezávislé evidenci transakcí Společenství, které jsou podle jeho názoru nezbytné k identifikaci pachatelů přečinu či trestného činu, článek 10 nařízení č. 2216/2004 mu nezakazuje poskytnout je fyzické či právnické osobě, která se jako žalobkyně stala obětí údajného trestného činu. Tento článek dále nezakazuje, aby taková osoba učinila na základě takto získaných informací kroky směřující k navrácení povolenek ani tento úkol nadměrně neztěžuje.

170    Čtvrtý žalobní důvod je tedy třeba zamítnout.

e)     Pátý žalobní důvod, vycházející z porušení zásady účinné soudní ochrany

171    V rámci pátého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že „jednání Komise“ je v rozporu s právem na účinnou soudní ochranu zakotveným v článku 47 Listiny základních práv. Komise jí totiž podle jejího názoru fakticky znemožnila „[…] podat žaloby nezbytné k získání [údajně] odcizených povolenek zpět“, jelikož neměla informace o tom, „v které zemi ani proti komu žalobu podat“.

172    Tímto žalobním důvodem vznáší žalobkyně námitku protiprávnosti. Žalobkyně totiž tvrdí, že je článek 10 nařízení č. 2216/2004 v rozporu s právem na účinnou soudní ochranu, jelikož tento článek ve smyslu, kterým byl vyložen v bodech 106 až 115 výše, zakazuje Komisi poskytnout žalobkyni přímo informace o emisních povolenkách, které jí byly údajně odcizeny, což jí znemožňuje dát podnět k zahájení vnitrostátního soudního řízení, aby tyto povolenky získala zpět.

173    Žalobkyně tak vychází z předpokladu, že podnět k zahájení vnitrostátního soudního řízení za účelem zpětného získání povolenek, které jí byly údajně odcizeny, nemůže dát proto, že je vyloučeno, aby jí Komise „přímo“ poskytla důvěrné informace obsažené v registrech a nezávislé evidenci transakcí Společenství.

174    Jak však vyplývá z bodů 113, 154 a 169 výše, premisa tohoto argumentu, podle níž článek 10 nařízení č. 2216/2004 zakazuje rumunskému státnímu zástupci předat žalobkyni důvěrné informace, které by mohla obsahovat odpověď Komise na dožádání, a žalobkyni zakazuje použít takto získané informace pro účely zahájení soudního řízení s cílem získat údajně odcizené povolenky zpět, není správná.

175    Pátý žalobní důvod proto musí být zamítnut.

f)     Šestý žalobní důvod, vycházející z porušení zásady právní jistoty

176    Podle ustálené judikatury je cílem zásady právní jistoty zajistit předvídatelnost právních stavů a vztahů, které vyplývají z unijního práva (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 15. září 2005, Irsko v. Komise, C‑199/03, Sb. rozh. s. I‑8027, bod 69 a citovaná judikatura).

177    V rámci šestého žalobního důvodu žalobkyně rovněž vznáší námitku protiprávnosti. Tvrdí, že právní předpisy „musí být do rozumné míry uplatňovány jasně a soudržně, aby pokud možno nevznikla právní nejistota a pochybnosti na straně právních subjektů dotčených přijatými opatřeními“. Podle ní „[j]e v tomto případě zjevné, že Komise značnou právní nejistotu vyvolala, [jelikož] Kjótský protokol zaujímá [v otázce důvěrnosti] liberálnější přístup.“

178    Žalobkyně v podstatě tvrdí, že rozdílné zacházení s emisními povolenkami a kjótskými jednotkami, pokud jde o důvěrnost, svědčí o nesoudržnosti, a je tedy v rozporu se zásadou právní jistoty.

179    Emisní povolenky a kjótské jednotky však nemají tutéž povahu (viz bod 139 výše). I za předpokladu, že se úprava důvěrnosti pro emisní povolenky a kjótské jednotky liší, jak tvrdí žalobkyně, nemění to nic na předvídatelnosti této úpravy a nedokládá to, že Komise porušila zásadu právní jistoty.

180    Šestý žalobní důvod proto musí být zamítnut.

g)     Sedmý žalobní důvod, vycházející z porušení článku 2 směrnice 91/308

181    Podle čl. 44 odst. 1 písm. c) a d) jednacího řádu musí žaloba zejména obsahovat stručný popis uplatněných žalobních důvodů. Tento popis musí být dostatečně jasný a přesný, aby umožnil žalované straně připravit její obhajobu a Tribunálu rozhodnout o žalobě, podle okolností bez dalších podpůrných informací. Aby byla zaručena právní jistota a řádný výkon spravedlnosti, přípustnost žalobního důvodu je podmíněna tím, že je alespoň jeho rozsah uveden soudržným a srozumitelným způsobem (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 28. listopadu 2013, Gaumina v. EIGE, T‑424/12, bod 18 a citovaná judikatura).

182    V rámci sedmého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že „Komise porušila“ směrnici Rady 91/308/EHS ze dne 10. června 1991 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz (Úř. věst. L 166, s. 77; Zvl. vyd. 09/01, s. 153), „jelikož […] článek 2 této směrnice stanoví obecný zákaz praní peněz […] a [Komise] se ve vyjádření předloženém [tribunal de première instance de Bruxelles] přirovnala k finančnímu orgánu, přičemž zdůraznila, že [nezávislá evidence transakcí Společenství] pouze eviduje transakce, avšak není do nich zapojena“.

183    Ze znění tohoto žalobního důvodu v žalobě podle všeho vyplývá, že žalobkyně předpokládá, že pokud Komise jedná jakožto hlavní správce nezávislé evidence transakcí společenství, plní obdobné funkce jako finanční orgán, a vztahuje se tedy na ni zákaz praní peněz, který podle žalobkyně stanoví článek 2 směrnice 91/308.

184    Žalobkyně však v odpověď na otázku položenou na jednání, zda uvedený žalobní důvod splňuje požadavky stanovené v čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu, uvedla, že neměla v úmyslu tvrdit, že se na Komise vztahuje směrnice 91/308.

185    V této souvislosti nemůže Tribunál určit rozsah sedmého žalobního důvodu, který je v žalobě jen nastíněn. Tento důvod nesplňuje požadavky na soudržnost a srozumitelnost stanovené v čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu. Musí tedy být zamítnut jako nepřípustný.

186    Projednávaný žalobní důvod by navíc bylo třeba zamítnout jako neopodstatněný, i kdyby bylo navzdory rozporům a nepřesnostem v jeho formulaci možné konstatovat, že splňuje podmínky stanovené v čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu.

187    Zaprvé článek 2 směrnice 91/308, na který žalobkyně poukazuje, totiž stanoví, že „[č]lenské státy zajistí, aby praní peněz […] bylo zakázáno“. Tento článek tedy stanoví povinnost pouze pro členské státy. Žalobkyně se jej tedy nemůže užitečně dovolávat za účelem prokázání protiprávnosti jednání Komise.

188    Zadruhé, i kdyby žalobkyně měla v úmyslu v žalobě tvrdit, že obecná zásada v unijním právním řádu zakazuje praní peněz všem, tento argument by musel být odmítnut. Žalobkyně totiž neuvádí ani důvody, proč by mělo být odmítnutí poskytnout informace o povolenkách, které byly údajně odcizeny dne 16. listopadu 2010, jež žalobkyně Komisi vytýká, považováno za praní peněz.

189    Zatřetí, i pokud žalobkyně mínila pojímat toto odmítnutí poskytnout informace jako zatajení zdroje či umístění odcizeného majetku, argumentace žalobkyně nemůže obstát. Podle článku 1 třetí odrážky směrnice 91/308 se sice pojem „praní peněz“ vztahuje konkrétně na „zatajení nebo zakrytí skutečné povahy, zdroje, umístění, nakládání, pohybu, práv k majetku nebo jeho vlastnictví při vědomí, že tento majetek pochází z trestné činnosti nebo z účasti na takové činnosti“. Nicméně okolnost, že Komise na základě článku 10 nařízení č. 2216/2004 odmítla poskytnout informace o údajně odcizených povolenkách přímo žalobkyni, neprokazuje, že měla v úmyslu zatajit zdroj či umístění těchto povolenek. Jak bylo ostatně uvedeno v bodě 121 výše, OLAF nesporně předal jménem Komise informace o těchto povolenkách rumunskému státnímu zástupci dne 7. dubna 2011.

190    Z výše uvedeného vyplývá, že protiprávnost prvního jednání vytýkaného Komisi není prokázána.

B –  Druhé vytýkané jednání v podobě odmítnutí zakázat veškeré transakce týkající se povolenek odcizených údajně dne 16. listopadu 2010

1.     Existence druhého vytýkaného jednání

191    Žalobkyně před Tribunálem tvrdí, že Komise odmítla „zablokovat“ povolenky, které byly žalobkyni údajně odcizeny. Jedná se o druhé jednání, které žalobkyně tomuto orgánu vytýká (viz body 58 a 59 výše).

192    K tomuto jednání prokazatelně došlo.

193    Dopisem ze dne 24. listopadu 2010 totiž žalobkyně vyzvala Komisi, aby „vnitrostátní registry požádala“ o „zablokování účtů“, jejichž prostřednictvím byly údajně odcizené povolenky převedeny (viz bod 24 výše). Nejprve Komisi formálně vyzvala, aby tyto účty neblokovala ona sama, ale aby k tomu vyzvala vnitrostátní orgány. Tuto žádost o blokaci následně s malou změnou zopakovala. Dopisem ze dne 2. prosince 2010 byla tedy poté Komise jménem žalobkyně požádána, aby „přístup k [předmětným] účtům odepřela [ona sama]“ (viz bod 26 výše). Komise tedy byla jinými slovy žádána o to, aby sama „zablokovala“ povolenky a také všechny účty, jejichž prostřednictvím byly tyto povolenky převedeny. Naposledy pak byla Komise dopisem ze dne 31. května 2011 žádána o to, aby sama „zablokovala“ pouze odcizené povolenky (viz bod 38 výše).

194    Posledně uvedená žádost byla přitom zamítnuta dopisem ze dne 18. července 2011 (viz bod 40 výše).

2.     Legalita druhého vytýkaného jednání

195    Za účelem prokázání protiprávnosti druhého jednání, které žalobkyně Komisi vytýká, uplatňuje pět žalobních důvodů. Tyto budou postupně zkoumány níže.

a)     První žalobní důvod, vycházející z porušení zásady řádné správy

196    K zárukám zakotveným unijním právem ve správním řízení patří mimo jiné zásada řádné správy, zakotvená v článku 41 Listiny základních práv, k níž se váže povinnost řádné péče, tj. povinnost příslušného orgánu pečlivě a nestranně zkoumat veškeré relevantní skutečnosti daného případu (rozsudky Tribunálu ze dne 27. září 2012, Applied Microengineering v. Komise, T‑387/09, bod 76, a ze dne 16. září 2013, ATC a další v. Komise, T‑333/10, bod 84).

197    V rámci prvního žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že „[K]omise při plnění povinnosti řádné péče nepostupovala v dobré víře a s dobrou vůlí, když tvrdila, že povolenky nemůže zablokovat, ačkoli jí [rumunské orgány] oznámily krádež prakticky okamžitě, a ani ne o dva měsíce později zablokovala na několik měsíců všechny registry, přičemž nadále tvrdila, že jednotlivé povolenky nemůže zablokovat“.

198    Žalobkyně jinými slovy tvrdí, že Komise nejednala s řádnou péčí a porušila zásadu řádné správy, když odmítla zakázat všechny transakce s povolenkami, které byly žalobkyni údajně odcizeny.

199    Předpokládá tedy, že Komise měla oprávnění takové zablokování provést. Aby totiž orgán jednal v určité oblasti s řádnou péčí, musí mít nejprve oprávnění v této oblasti jednat.

200    Taková premisa je nesprávná.

201    Nařízení č. 2216/2004 totiž zaprvé upravuje blokování některých povolenek v rámci registru pouze v jediném případě stanoveném v článku 27. Jde o případ, kdy „1. dubna […] nebudou roční ověřené emise zařízení za předchozí rok zaneseny do tabulky ‚ověřených emisí‘ “, takže účet dotčeného subjektu je zablokován jako celek. Jinými slovy jde o případ, kdy hospodářský subjekt nesplnil pro některé ze svých zařízení v požadované lhůtě technické požadavky na prohlášení o množství emisí skleníkových plynů tohoto zařízení schválené příslušným orgánem.

202    V každém případě je zjevné, že článek 27 nařízení č. 2216/2004 se na zablokování povolenek požadované žalobkyní nevztahuje.

203     Zadruhé Komise skutečně sama uznala, že v lednu 2011 došlo k přerušení přístupu do registrů.

204    Uvedla však, že k tomuto přerušení přístupu do registrů došlo na základě článku 69 nařízení č. 2216/2004, což nebylo zpochybňováno, přičemž tento článek stanoví:

„Hlavní správce může pozastavit přístup do nezávislé evidence transakcí Společenství a správce registru může pozastavit přístup do svého registru, pokud dojde k porušení bezpečnosti nezávislé evidence transakcí Společenství nebo registru, které ohrožuje integritu nezávislé evidence transakcí Společenství nebo registru nebo integritu systému registrů nebo jsou-li podobně ovlivněna podpůrná zařízení […].“

205    Tento článek na rozdíl od toho, co naznačuje žalobkyně, neumožňuje zablokovat přístup k určitým vkladovým účtům v rámci registru. Umožňuje pouze pozastavit v případě systémového rizika přístup k registru nebo nezávislé evidenci transakcí Společenství jako celku.

206    Z toho vyplývá, že žalobní důvod vycházející z porušení zásady řádné správy musí být zamítnut.

b)     Druhý žalobní důvod, spočívající v porušení zásady právní jistoty

207    V rámci druhého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že právní předpisy „mají být prováděny jasně a soudržně do rozumné míry, aby pokud možno nevznikla právní nejistota a pochybnosti na straně právních subjektů dotčených přijatými opatřeními“. Podle ní „[j]e v tomto případě zjevné, že Komise značnou právní nejistotu vyvolala,“ když „nejprve tvrdila, že [zablokování emisních povolenek] není možné, a poté [v lednu 2011] zablokovala celý evropský systém pro obchodování s povolenkami“. Žalobkyně dodává, že toto rozdílné zacházení je tím spíše neodůvodněné, když k zablokování „celého evropského systému pro obchodování s povolenkami“ došlo v návaznosti na obdobné krádeže, jako je krádež, kterou utrpěla ona.

208    Tento žalobní důvod vychází z premisy, že právní základ uplatňovaný pro účely přerušení přístupu k registrům v lednu 2011 umožňoval Komisi zablokovat emisní povolenky nacházející se na vkladovém účtu v daném registru.

209    Tak tomu však není. Jak vyplývá z bodů 203 až 205 výše, přístup k registrům byl v lednu 2011 přerušen na základě článku 69 nařízení č. 2216/2004. Tento článek sice umožňuje obecné přerušení přístupu k registrům v případě systémového rizika, avšak neumožňuje zablokovat určité emisní povolenky nacházející se na vkladovém účtu v tomtéž registru, jak si přeje žalobkyně.

210    Komise tak přerušením přístupu k registrům v lednu 2011 a následným odmítnutím vyhovět návrhu žalobkyně na zablokování určitých povolenek, nejednala inkoherentně ani neporušila zásadu právní jistoty, jak tvrdí žalobkyně.

211    Druhý žalobní důvod tedy musí být zamítnut.

c)     Třetí žalobní důvod, spočívající v porušení článku 20 směrnice 2003/87

212    Jak bylo řečeno v bodě 148 výše, článek 20 směrnice 2003/87 stanoví:

„[…]

Ústřední správce provádí automatickou kontrolu každé transakce v registrech prostřednictvím tohoto nezávislého protokolu transakcí, aby zajistil, že neexistují žádné nesrovnalosti ve vydávání, převádění a rušení povolenek.

3.       Pokud jsou při automatické kontrole zjištěny nesrovnalosti, ústřední správce o tom informuje dotyčný členský stát nebo dotyčné členské státy, které nezaregistrují danou transakci nebo jakékoli další transakce vztahující se k daným povolenkám, dokud nebudou nesrovnatelnosti vyřešeny.“

213    V rámci třetího žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že „[s]měrnice 2003/87 vyžaduje provádění „automatických kontrol“ za účelem ověření existence nesrovnalostí a že povolenky, ve vztahu k nimž došlo k nesrovnalosti, mají být zablokovány, takže Komise musí zasáhnout tím spíše, je-li o nesrovnalostech aktivně informována“. Dodává, že „v případě oznámení nesrovnalostí neponechává článek 20 směrnice 2003/87 Komisi prostor pro uvážení, pokud jde o zablokování dotčených povolenek“. Pokud by byl článek 20 směrnice 2003/87 vykládán odlišně, jeho cíl, „který spočívá v zabránění nesrovnalostem a podvodům ohrožujícím integritu nezávislého protokolu transakcí Společenství“, by byl podle žalobkyně „narušen“.

214    Nicméně je třeba uvést, že článek 20 směrnice 2003/87 se týká nesrovnalostí, které mohou být zjištěny „automatickými kontrolami“. Žalobkyně přitom tvrdí, že k převodu povolenek, k němuž došlo dne 16. listopadu 2010 z jejích účtů v rumunském registru, nedala souhlas a míní tím, že tento převod chápe jako nesrovnalost, avšak neprokazuje ani netvrdí, že bylo možné takovou nesrovnalost zjistit pouhou automatickou kontrolou.

215    I kdyby bylo možné považovat převod předmětných povolenek za „nesrovnalost“ ve smyslu článku 20 směrnice 2003/87 a vykládat tento článek, jak tvrdí žalobkyně, v tom smyslu, že Komisi ukládá povinnost přijmout jím stanovená opatření nejen v případě, že útvary Komise zjistí „nesrovnalost“ v návaznosti na automatickou kontrolu, ale i v případě, že Komisi na nesrovnalost upozorní dotčená osoba, argumentace žalobkyně nemůže obstát. Článek 20 směrnice 2003/87 totiž ukládá Komisi, která jedná jako hlavní správce, povinnost informovat dotčené členské státy, dojde-li v transakcích k „nesrovnalostem“, a těmto členským státům dále ukládá povinnost tyto transakce nezaregistrovat. Komisi však neukládá povinnost ani ji výslovně či implicitně neopravňuje k tomu, aby sama zablokovala povolenky dotčené uvedenými transakcemi.

216    Třetí žalobní důvod tedy musí být zamítnut.

d)     Čtvrtý žalobní důvod, spočívající v porušení zásady rovnosti

217    Žalobkyně v replice poprvé argumentuje, že s ní Komise zacházela nevýhodněji než se společnostmi, kterým byly povolenky odcizeny na počátku roku 2010. Podle článku publikovaného v roce 2011 totiž Komise údajně reagovala v případě těchto společností zablokováním odcizených povolenek.

218    Z ustanovení čl. 44 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 48 odst. 2 jednacího řádu však vyplývá, že v průběhu řízení nelze předkládat nové důvody, ledaže by se zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení. Žalobní důvod, který představuje rozšíření důvodu dříve uplatněného, ať přímo nebo mlčky, v návrhu na zahájení řízení a který s ním úzce souvisí, však musí být prohlášen za přípustný (viz rozsudek Tribunálu ze dne 15. října 2008, Mote v. Parlament, T‑345/05, Sb. rozh. s. II‑2849, bod 85 a citovaná judikatura).

219    Zaprvé na rozdíl od toho, co tvrdila žalobkyně na jednání, projednávaný žalobní důvod není rozšířením žalobního důvodu uplatněného v návrhu na zahájení řízení. Zadruhé se nezakládá na okolnostech, které žalobkyně zjistila v průběhu řízení. Zatřetí byl předložen opožděně až v replice. Navíc lze podotknout, že žalobkyně neuvedla důvody pro toto pozdní předložení navzdory výzvě Tribunálu, aby tak učinila na jednání.

220    Čtvrtý důvod je tedy nepřípustný.

221    I kdyby tomu tak nebylo, tento žalobní důvod by musel být zamítnut jakožto skutkově nepodložený. V části článku citované žalobkyní se totiž neuvádí, že Komise sama zablokovala odcizené povolenky. Uvádí se zde, že odhalení určitých podvodných praktik vedlo k „pozastavení transakcí z účtů dotčených uživatelů“. Neuvádí se zde však, který orgán provádění transakci pozastavil.

e)     Pátý žalobní důvod, spočívající v porušení práva na účinnou soudní ochranu

222    V rámci pátého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že odmítnutí zablokovat údajně odcizené emisní povolenky porušuje její právo na účinnou soudní ochranu. Podle ní totiž okolnost, že tyto povolenky nebyly zablokovány, vážně narušuje účinnost soudních řízení, jež mohou být zahájena za účelem získat je zpět.

223    Ačkoli je žalobkyně přesvědčena o opaku, k identifikaci emisní povolenky a následně zahájení soudního řízení za účelem jejího zpětného získání není třeba znemožnit obchodování s touto povolenkou. Každá povolenka má totiž v souladu s článkem 39 pododstavcem 2 nařízení č. 2216/2004 „samostatný identifikační kód jednotky“, a může tedy být identifikována, i když není „zablokována“.

224    Jak bylo dále uvedeno v bodech 113, 154, 169 a 174 výše, odstavec 2c článku 10 nařízení č. 2216/2004 nezakazuje takovému orgánu činnému v trestním řízení, jako je orgán, na nějž se obrátila žalobkyně, aby po obdržení důvěrných informací týkajících se např. lokalizace povolenek, o nichž se domnívá, že byly odcizeny, poskytl tyto informace fyzické či právnické osobě, která se jako žalobkyně stala obětí této údajné krádeže. Toto ustanovení nezakazuje takové osobě ani použít takto získané informace pro účely zahájení soudního řízení směřujícího k navrácení povolenek, které jí podle jejího názoru byly odcizeny.

225    Pátý žalobní důvod tedy musí být zamítnut.

226    Z výše uvedeného vyplývá, že nebyla prokázána protiprávnost druhého jednání vytýkaného Komisí.

227    Návrhová žádání na náhradu škody předložená z titulu odpovědnosti za zaviněné protiprávní jednání tedy musí být zamítnuta.

II –  K objektivní odpovědnosti

A –  Argumenty žalobkyně

228    Žalobkyně podpůrně usiluje o založení objektivní odpovědnosti Unie.

229    Tvrdí, že odpovědnost Unie může být založena i v případě, že vytýkané jednání není v rozporu s použitelnými právními předpisy a že jsou tyto právní předpisy v souladu s předpisy vyšší právní síly. Dále zastává názor, že v projednávaném případě je tato odpovědnost vyplývající z přijetí legálních aktů založena. Jednání Komise jí totiž údajně způsobilo neobvyklou a zvláštní újmu, kterou nelze odůvodnit jakýmkoli veřejným zájmem. Ze žaloby vyplývá, že podle žalobkyně toto jednání spočívá jednak ve vydání normy, tj. článku 10 nařízení č. 2216/2004, jednak v přijetí individuálních opatření, tj. uplatnění tohoto článku v konkrétním případě.

230    Žalobkyně konkrétně tvrdí s odkazem na rozsudek Soudního dvora ze dne 15. června 2000, Dorsch Consult v. Rada a Komise (C‑237/98 P, Recueil, s. I‑4549, bod 18), že objektivní odpovědnost vzniká, pokud uplatňovaná újma nepřiměřeně zasahuje konkrétní kategorii hospodářských subjektů v porovnání s ostatními subjekty a přesahuje meze hospodářského rizika vlastního činnostem v daném odvětví a pokud právní předpis, na jehož základě údajná újma vznikla, není odůvodněn obecným hospodářským zájmem.

231    Na základě pravidel stanovených v tomto rozsudku žalobkyně tvrdí, že její újma je neobvyklá, jelikož je „nepřiměřená ve srovnání s ostatními hospodářskými subjekty na trhu, které se nestaly obětí nenapravitelné krádeže.“

232    Dále je toho názoru, že její újma je zvláštní, jelikož „nevznikla z důvodu souvisejícího s její činností či krádeží samotnou nebo jiného „obvyklého“ společenského důvodu, ale proto, že nelze získat odcizené povolenky zpět“.

233    Nakonec tvrdí, že úprava důvěrnosti zakotvená v článku 10 nařízení č. 2216/2004 chrání pouze soukromé zájmy, tj. zájmy „ostatních hospodářských subjektů na trhu, které odcizené povolenky koupily či ukryly“. Tato úprava podle žalobkyně není nezbytná k řádnému fungování trhu s emisními povolenkami.

B –  Opodstatněnost argumentů žalobkyně

234    V rozsudku ze dne 9. září 2008, FIAMM a další v. Rada a Komise (C‑120/06 P a C‑121/06 P, Sb. rozh. s. I‑6513, body 175 a 176) Soudní dvůr konstatoval, že „případnou existenci zásady odpovědnosti za legální jednání nebo opomenutí veřejného orgánu, zejména pokud jsou normativního charakteru“ nelze dovodit ze srovnávací analýzy právních řádů členských států. Učinil z toho závěr pro konkrétní případ, který mu byl předložen, a konstatoval, že za současného stavu [unijního] práva […] neexistuje režim odpovědnosti, který umožňuje založit odpovědnost [Unie] za jednání, které spadá do jeho normativní pravomoci, v situaci, kdy se případného nesouladu takového jednání s [mezinárodní smlouvou] nelze dovolávat u [unijního] soudu […].“

235    Soudní dvůr však v rozsudku ze dne 25. března 2010, Sviluppo Italia Basilicata v. Komise (C‑414/08 P, Sb. rozh. s. I‑2559, bod 141) uvedl, že není třeba, „aby se […] vyslovoval k možnosti vzniku odpovědnosti Unie za škodu způsobenou legálním aktem za takových okolností, jako jsou okolnosti v projednávané věci“, a upřesnil, že Tribunál mohl, aniž by se dopustil nesprávného právního posouzení, zamítnout žalobní důvod týkající se založení odpovědnosti Unie za legální akt, neboť újma uplatňovaná navrhovatelkou „každopádně“ nebyla nijak neobvyklá či zvláštní. Soudní dvůr jinými slovy konstatoval, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když neposoudil otázku existence objektivní odpovědnosti v unijním právu a když „v každém případě“ zamítl argumenty, jež mu byly předloženy, jelikož nebyla prokázána neobvyklost a zvláštnost uplatňované újmy.

236    Podle judikatury je přitom újma „neobvyklá“, pokud přesahuje meze hospodářského rizika vlastního činnostem v dotčeném odvětví, a „zvláštní“, pokud zasahuje konkrétní kategorii hospodářských subjektů nepřiměřeným způsobem v porovnání s ostatními subjekty (viz rozsudek Tribunálu ze dne 20. února 2002, Förde-Reederei v. Rada a Komise, T‑170/00, Sb. rozh. s. II‑515, bod 56 a citovaná judikatura).

237    V projednávaném případě není v každém případě naplněna jedna z těchto dvou kumulativních podmínek: není prokázána neobvyklost uplatňované újmy. Okolnost, že byla v článku 10 nařízení č. 2216/2004 zakotvena úprava důvěrnosti, kterou poté žalobkyně vztáhla na Komisi, totiž nepředstavuje neobvyklé riziko v tomto odvětví: bez takové úpravy by nemohlo být zaručeno obchodní tajemství, což by ohrozilo samotnou existenci trhu s povolenkami.

238    Dále je třeba již jen pro úplnost uvést, že v dotčeném odvětví, tj. odvětví hospodářských subjektů podléhajících systému Společenství pro obchodování s povolenkami, se přístup k účtům s povolenkami uskutečňuje prostřednictvím internetového informačního systému. Obchodování s povolenkami probíhá rovněž v tomto internetovém informačním systému. Je všeobecně známo, že takový způsob provozu s sebou nese mnohdy značná technická rizika. Újmu odpovídající hodnotě povolenek převedených elektronicky bez souhlasu žalobkyně na jiné než její účty tedy v každém případě nelze považovat za újmu přesahující hospodářská či technická rizika vlastní činnostem v dotčeném odvětví.

239    Návrhová žádání znějící na založení objektivní odpovědnosti proto musí být v každém případě zamítnuta.

240    Celá žaloba tedy musí být rovněž zamítnuta.

 K nákladům řízení

241    Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

242    Vzhledem k tomu, že Komise v projednávané věci požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (osmý senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Holcim (Romania) SA ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.

Gratsias Kančeva Wetter

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 18. září 2014.

Podpisy.

Obsah

Skutečnosti předcházející sporu

I –  Závazky vyplývající z Kjótského protokolu

II –  Právní předpisy přijaté Unií k provedení Kjótského protokolu

A –  Povolenky na emise skleníkových plynů zavedené unijními právními předpisy

B –  Vydávání a vyřazování povolenek

C –  Fungování systému pro obchodování s povolenkami

III –  Skutečnosti předcházející podání žaloby

Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

K předběžným otázkám a věcnému posouzení

I –  Ke splnění podmínek podle čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu

A –  Jednání vytýkané Unii

B –  Uplatňovaná škoda

C –  Příčinná souvislost

II –  K procesním důsledkům toho, že byla rumunskému soudu předložena žaloba, která zní na náhradu téže škody jako v rámci tohoto řízení, avšak směřuje proti rumunským orgánům

A –  Důsledky podání žaloby na náhradu škody k rumunskému soudu na přípustnost projednávané žaloby

B –  Důsledky podání žaloby na náhradu škody k rumunskému soudu na posouzení opodstatněnosti projednávané žaloby

K věci samé

I –  K subjektivní odpovědnosti

A –  První vytýkané jednání v podobě odmítnutí sdělit, kde se nachází povolenky odcizené údajně dne 16. listopadu 2010

1.  Existence prvního vytýkaného jednání

2.  Legalita prvního vytýkaného jednání

a)  První žalobní důvod, spočívající v porušení čl. 10 odst. 1 nařízení č. 2216/2004

Argumenty žalobkyně

Opodstatněnost argumentů žalobkyně

–  Ustanovení článku 10 nařízení č. 2216/2004 ve znění platném k datu jednání vytýkaného Komisi

–  Výklad článku 10 nařízení č. 2216/2004

–  Aplikace v projednávaném případě

b)  Druhý žalobní důvod, spočívající v porušení závazků vyplývajících z Kjótského protokolu

Argumenty účastníků řízení

Opodstatněnost žalobního důvodu

–  První důvod

–  Druhý důvod

c)  Třetí žalobní důvod, spočívající v porušení článků 19 a 20 směrnice 2003/87

Argumentace žalobkyně

Opodstatněnost argumentace žalobkyně

d)  Čtvrtý žalobní důvod, spočívající v porušení práva na vlastnictví

Argumenty žalobkyně

Opodstatněnost argumentů žalobkyně

e)  Pátý žalobní důvod, vycházející z porušení zásady účinné soudní ochrany

f)  Šestý žalobní důvod, vycházející z porušení zásady právní jistoty

g)  Sedmý žalobní důvod, vycházející z porušení článku 2 směrnice 91/308

B –  Druhé vytýkané jednání v podobě odmítnutí zakázat veškeré transakce týkající se povolenek odcizených údajně dne 16. listopadu 2010

1.  Existence druhého vytýkaného jednání

2.  Legalita druhého vytýkaného jednání

a)  První žalobní důvod, vycházející z porušení zásady řádné správy

b)  Druhý žalobní důvod, spočívající v porušení zásady právní jistoty

c)  Třetí žalobní důvod, spočívající v porušení článku 20 směrnice 2003/87

d)  Čtvrtý žalobní důvod, spočívající v porušení zásady rovnosti

e)  Pátý žalobní důvod, spočívající v porušení práva na účinnou soudní ochranu

II –  K objektivní odpovědnosti

A –  Argumenty žalobkyně

B –  Opodstatněnost argumentů žalobkyně

K nákladům řízení

* Jednací jazyk: angličtina.