Language of document : ECLI:EU:T:2014:782

Věc T‑317/12

Holcim (Romania) SA

v.

Evropská komise

„Mimosmluvní odpovědnost – Systém pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů – Odpovědnost za zaviněné protiprávní jednání – Odmítnutí Komise poskytnout informace a zakázat veškeré transakce týkající se údajně odcizených emisních povolenek – Dostatečně závažné porušení právní normy, která přiznává práva jednotlivcům – Objektivní odpovědnost“

Shrnutí – rozsudek Tribunálu (osmého senátu) ze dne 18. září 2014

1.      Soudní řízení – Návrh na zahájení řízení – Formální požadavky – Určení předmětu sporu – Stručný popis žalobních důvodů – Žaloba na náhradu škody údajně způsobené unijním orgánem – Skutečnosti umožňující identifikovat jednání vytýkané orgánu, příčinná souvislost a skutečnost a určitost způsobené škody

[Statut Soudního dvora, čl. 21 první pododstavec a čl. 53 první pododstavec; jednací řád Soudu, čl. 44 odst. 1 písm. c)]

2.      Žaloba na náhradu škody – Autonomní povaha – Vyčerpání vnitrostátních procesních prostředků – Výjimka – Nemožnost získat náhradu před vnitrostátním soudem – Nevyčerpání prostředků bránící tomu, aby unijní soud posoudil existenci a výši uplatňované škody – Nepřípustnost

[Čl. 268 SFEU a čl. 340 druhý pododstavec SFEU; jednací řád Soudu, čl. 44 odst. 1 písm. c)]

3.      Mimosmluvní odpovědnost – Podmínky – Dostatečně závažné porušení unijního práva – Prostor pro uvážení, kterým orgán disponuje při přijímání aktu

(Článek 340 druhý pododstavec SFEU)

4.      Životní prostředí – Znečištění ovzduší – Směrnice 2003/87 – Systém pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů – Integrovaný systém registrů Unie a členských států – Údaje o obchodování s povolenkami – Zpřístupnění a důvěrnost – Použitelná úprava – Výjimky – Uplatnění soukromoprávní společností, které byly povolenky údajně odcizeny – Vyloučení

(Nařízení Komise č. 2216/2004 čl. 10; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87, čl. 20)

5.      Životní prostředí – Znečištění ovzduší – Směrnice 2003/87 – Systém pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů – Integrovaný systém registrů Unie a členských států – Údaje o obchodování s povolenkami – Zpřístupnění a důvěrnost – Použitelná úprava – Omezení práva na vlastnictví – Neexistence

(Listina základních práv Evropské unie, čl. 17 odst. 1 a čl. 52 odst. 1; nařízení Komise č. 2216/2004 čl. 10; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87, čl. 19 odst. 3)

6.      Životní prostředí – Znečištění ovzduší – Směrnice 2003/87 – Systém pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů – Integrovaný systém registrů Unie a členských států – Možnost Komise zablokovat určité povolenky v registru – Meze

(Nařízení Komise č. 2216/2004, článek 27 a čl. 69; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87, čl. 20)

7.      Soudní řízení – Předložení nových žalobních důvodů v průběhu řízení – Podmínky – Rozšíření existujícího žalobního důvodu – Přípustnost

[Jednací řád Soudu čl. 44 odst. 1 písm. c) a čl. 48 odst. 2 první pododstavec]

8.      Mimosmluvní odpovědnost – Podmínky – Právní akt – Újma vyplývající z odmítnutí Komise zpřístupnit důvěrné informace o povolenkách na emise skleníkových plynů a z neautorizovaného převodu uvedených povolenek z účtu společnosti, která je vlastní – Neexistence neobvyklé a zvláštní škody – Odpovědnost Unie – Vyloučení

(Čl. 340 druhý pododstavec SFEU; nařízení Komise č. 2216/2004 čl. 10)

1.      Viz znění rozhodnutí.

(viz body 55, 56, 181)

2.      Přípustnost žaloby na náhradu škody podle článku 268 a článku 340 druhého pododstavce SFEU může v některých případech záviset na tom, zda byly vyčerpány dostupné vnitrostátní opravné prostředky k získání náhrady od vnitrostátních orgánů, zajišťují-li tyto vnitrostátní opravné prostředky účinným způsobem ochranu práv dotyčných osob tím, že mohou vést k náhradě údajné škody.

Ačkoli nevyčerpání „dostupných vnitrostátních opravných prostředků k získání náhrady od vnitrostátních orgánů“ nemusí unijní soud systematicky vést k závěru o nepřípustnosti, existuje jeden případ, kdy má okolnost, že nebylo pravomocně rozhodnuto o žalobě na náhradu škody podané k vnitrostátnímu soudu, nutně za následek nepřípustnost žaloby na náhradu škody předložené k unijnímu soudu. Jde o případ, kdy tato okolnost znemožňuje tomuto soudu určit povahu a výši škody, která je před ním uplatňována, a kdy nejsou splněny podmínky podle čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Tribunálu.

Pokud osoba podala dvě žaloby na náhradu jedné a téže škody jednak proti vnitrostátnímu orgánu a jednak proti orgánu či subjektu Unie, a hrozí, že z důvodu odlišného posouzení této škody dvěma soudy bude uvedená osoba nedostatečně či nadměrně odškodněna, musí unijní soud vyčkat rozhodnutí vnitrostátního soudu před tím, než rozhodne o existenci a výši škody. Během této doby tedy nemůže rozhodnout ani o příčinné souvislosti mezi jednáním vytýkaným Unii a uplatňovanou škodou. Může však ještě před rozhodnutím vnitrostátního soudu určit, zda je vytýkané jednání s to založit mimosmluvní odpovědnost Unie.

(viz body 73–75, 79, 80)

3.      Viz znění rozhodnutí.

(viz bod 87)

4.      Společnost, které byly údajně odcizeny povolenky na emise skleníkových plynů, se nemůže dovolávat výjimky z úpravy důvěrnosti, co se týče informací o uvedených povolenkách podle článku 10 nařízení (ES) č. 2216/2004 o standardizovaném a bezpečném systému registrů podle směrnice 2003/87 a rozhodnutí 280/2004, a požadovat po Komisi, aby jí poskytla informace o uvedených povolenkách.

Zaprvé, uvedený článek 20 směrnice 2003/87 o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství a o změně směrnice 96/61 sice stanoví, že ústřední správce určený Komisí provádí automatickou kontrolu každé evidované transakce, aby ověřil, že v operacích týkajících se povolenek nejsou žádné nesrovnalosti, a zjistí-li tento orgán nesrovnalost, informuje dotčený členský stát či dotčené členské státy, avšak tento článek ani jiné ustanovení směrnice 2003/87 či nařízení č. 2216/2004 výslovně nestanoví, že Komise může zpřístupnit informace o údajně odcizených povolenkách údajné oběti krádeže. Uvedený článek 20 v tomto ohledu nestanoví, že mají být zpřístupněny informace o operaci, v níž se vyskytla nesrovnalost. Tím spíše neukládá Komisi povinnost poskytnout informace o povolenkách dotčených takovou operací.

Jelikož takové zrušení důvěrnosti není nezbytné ke správné aplikaci ustanovení směrnice 2003/87 či nařízení č. 2216/2004 nebo normativního ustanovení použitelného v členském státě, nemůže společnost uplatňovat výjimku ratione materiae z pravidla zachování důvěrnosti zakotveného v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 2216/2004.

Zadruhé, výjimka zakotvená v čl. 10 odst. 2 nařízení č. 2216/2004 platí pouze pro orgány pro vynucování práva a daňové úřady členského státu, Úřad pro boj proti podvodům OLAF, Europol a správce registrů členských států, takže výjimku ratione personae nemůže uplatňovat akciová společnost založená podle vnitrostátního práva. Uvedená výjimka dále neopravňuje Komisi zpřístupnit důvěrné informace obsažené v registrech předsedovi vnitrostátního soudu rozhodujícímu o předběžném opatření. Jakožto soudce rozhodující o předběžném opatření totiž nemá postavení orgánu pro vynucování práva ve smyslu odstavce 2 písm. a) uvedeného článku 10.

(viz body 109, 116–119, 122, 158)

5.      I kdyby bylo možné považovat úpravu důvěrnosti povolenek na emise skleníkových plynů zakotvenou v článku 10 nařízení č. 2216/2004 o standardizovaném a bezpečném systému registrů podle směrnice 2003/87 a rozhodnutí 280/2004 za úpravu omezující výkon práva na vlastnictví zaručeného v čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, toto omezení je nutné považovat za omezení v souladu s podmínkami stanovenými v čl. 52 odst. 1 uvedené Listiny. Tato úprava důvěrnosti je totiž zaprvé zakotvena článkem 10 nařízení č. 2216/2004, který je v souladu se zmocňovacími ustanoveními čl. 19 odst. 3 směrnice 2003/87 o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství a o změně směrnice 96/61. Je ji tedy třeba považovat za úpravu stanovenou zákonem ve smyslu článku 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie. Zadruhé, tato úprava reaguje na potřebu chránit obchodní tajemství, tj. cíl obecného zájmu, který Unie uznává. Zatřetí, uvedená úprava neklade nepřiměřené požadavky v poměru ke sledovanému cíli. Nezasahuje do podstaty práva na vlastnictví. Sama o sobě totiž toto právo přímo neporušuje. Nepřekročuje dále meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení uvedeného cíle. Pokud totiž jde o údajnou krádež povolenek na emise skleníkových plynů, článek 10 nařízení č. 2216/2004 nezakazuje orgánu činnému v trestním řízení poskytnout důvěrné informace nezbytné i identifikaci pachatele přestupku či trestného činu fyzické či právnické osobě, která se stala obětí údajného trestného činu. Ve smyslu článku 10 odst. 2b uvedeného nařízení totiž musí být taková osoba považována za osobu dotčenou důvody uváděnými za účelem zrušení důvěrnosti. Uvedený článek 10 dále nezakazuje, aby taková osoba učinila na základě takto získaných informací kroky směřující k navrácení povolenek, ani tento úkol nadměrně neztěžuje

(viz body 113, 154, 165–169, 224)

6.      Článek 69 nařízení č. 2216/2004 o standardizovaném a bezpečném systému registrů podle směrnice 2003/87 a rozhodnutí 280/2004 neumožňuje zablokovat přístup k určitým vkladovým účtům v rámci registru povolenek na emise skleníkových plynů. Umožňuje pouze pozastavit v případě systémového rizika přístup k registru nebo nezávislé evidenci transakcí Společenství jako celku. Nařízení č. 2216/2004 totiž upravuje blokování některých povolenek v rámci registru pouze v jediném případě stanoveném v článku 27. Jde o případ, kdy hospodářský subjekt nesplnil pro některé ze svých zařízení v požadované lhůtě technické požadavky na prohlášení o množství emisí skleníkových plynů tohoto zařízení schválené příslušným orgánem.

Článek 20 směrnice 2003/87 o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství a o změně směrnice 96/61 stejně tak neukládá Komisi povinnost ani ji výslovně či implicitně neopravňuje k tomu, aby sama zablokovala povolenky dotčené transakcemi, v nichž se vyskytly nesrovnalosti ve smyslu uvedeného článku 20. Tento článek totiž ukládá Komisi, která jedná jako hlavní správce, povinnost informovat dotčené členské státy, dojde-li v transakcích k nesrovnalostem, a těmto členským státům dále ukládá povinnost tyto transakce nezaregistrovat.

(viz body 201, 205, 215)

7.      Viz znění rozhodnutí.

(viz bod 218)

8.      Unijní soud, kterému byla předložena žaloba na náhradu škody směřující k založení odpovědnosti Unie za škodu způsobenou legálním aktem, se nedopustí nesprávného právního posouzení, když neposoudí otázku existence objektivní odpovědnosti v unijním právu a když v každém případě zamítne argumenty, jež mu byly předloženy, nebyla-li prokázána neobvyklost a zvláštnost uplatňované újmy. Újma je neobvyklá, pokud přesahuje meze hospodářského rizika vlastního činnostem v dotčeném odvětví, a zvláštní, pokud zasahuje konkrétní kategorii hospodářských subjektů nepřiměřeným způsobem v porovnání s ostatními subjekty.

Skutečnost, že Komise uplatnila úpravu důvěrnosti týkající se povolenek na emise skleníkových plynů zakotvenou v článku 10 nařízení č. 2216/2004 o standardizovaném a bezpečném systému registrů podle směrnice 2003/87 a rozhodnutí 280/2004 na společnost, která uvedené povolenky vlastní, nezakládá neobvyklou újmu. Okolnost, že byla v uvedeném článku 10 zakotvena úprava důvěrnosti, která byla poté vztažena na společnost, totiž nepředstavuje neobvyklé riziko v tomto odvětví, tj. odvětví hospodářských subjektů podléhajících systému Společenství pro obchodování s povolenkami. Bez takové úpravy by nemohlo být zaručeno obchodní tajemství, což by ohrozilo samotnou existenci trhu s povolenkami.

Jelikož je obecně známo, že internetový informační systém, jehož prostřednictvím se uskutečňuje obchodování s povolenkami, s sebou nese mnohdy značná technická rizika, újmu odpovídající hodnotě povolenek převedených elektronicky bez souhlasu společnosti, která je vlastní, na jiné než její účty tedy v každém případě nelze považovat za újmu přesahující hospodářská či technická rizika vlastní činnostem v dotčeném odvětví.

(viz body 235–238)