USNESENÍ TRIBUNÁLU (osmého senátu)
21. března 2012 (*)
„Žaloba na neplatnost – Státní podpory – Režim podpor umožňující daňové odpisy finančního goodwillu vzniklého nabytím podílu v zahraničních podnicích – Rozhodnutí, kterým se prohlašuje režim podpor za neslučitelný se společným trhem a kterým se nenařizuje navrácení podpor – Nedostatek osobního dotčení – Nepřípustnost“
Ve věci T‑174/11,
Modelo Continente Hipermercados, SA, sucursal en España, se sídlem v Madridu (Španělsko), zastoupená J. Buendía Sierraou, E. Abad Valdenebro, M. Muñoz de Juan a R. Calvo Salinerou, advokáty,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zastoupené R. Lyalem a C. Urraca Caviedesem, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na zrušení čl. 1 odst. 1 rozhodnutí Komise 2011/5/ES ze dne 28. října 2009 o daňových odpisech finančního goodwillu vzniklého nabytím podílu v zahraničních podnicích C 45/07 (ex NN 51/07, ex CP 9/07) zavedených Španělskem (Úř. věst. 2011, L 7, s. 48),
TRIBUNÁL (osmý senát),
ve složení L. Truchot (zpravodaj), předseda, M. E. Martins Ribeiro a A. Popescu, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,
vydává toto
Usnesení
Skutečnosti předcházející sporu
1 Několika písemnými otázkami položenými v letech 2005 a 2006 (E‑4431/05, E‑4772/05, E‑5800/06 a P‑5509/06) se poslanci Evropského parlamentu dotázali Komise Evropských společenství na kvalifikaci jako státní podpora ustanovení článku 12 odst. 5, které bylo do španělského zákona o dani z příjmu právnických osob vloženo zákonem Ley 24/2001, de Medidas Fiscales, Administrativas y del Orden Social (zákon 24/2001 o přijetí daňových a správních opatření a opatření sociální povahy) ze dne 27. prosince 2001 (BOE č. 313 ze dne 31. prosince 2001, s. 50493) a převzato Real Decreto Legislativo 4/2004, por el que se aprueba el texto refundido de la Ley del Impuesto sobre Sociedades (královský legislativní dekret 4/2004, kterým se schvaluje kodifikované znění zákona o dani z příjmu právnických osob) ze dne 5. března 2004 (BOE č. 61 ze dne 11. března 2004, s. 10951) (dále jen „sporný režim“). Komise v podstatě odpověděla, že podle informací, které má k dispozici, nic nenasvědčuje tomu, že by sporný režim spadal do rozsahu působnosti pravidel týkajících se státních podpor.
2 Dopisy ze dne 15. ledna a 26. března 2007 požádala Komise španělské orgány o poskytnutí informací za účelem posouzení dosahu a účinků sporného režimu. Dopisy ze dne 16. února a 4. června 2007 sdělilo Španělské království Komisi požadované informace.
3 Faxem ze dne 28. srpna 2007 obdržela Komise stížnost soukromého subjektu, který tvrdil, že sporný režim představuje státní podporu, která je neslučitelná se společným trhem.
4 Rozhodnutím ze dne 10. října 2007 (shrnutí v Úř. věst. C 311, s. 21) zahájila Komise formální vyšetřovací řízení týkající se sporného režimu.
5 Dopisem ze dne 5. prosince 2007 obdržela Komise k tomuto rozhodnutí o zahájení formálního řízení připomínky Španělského království. Od 18. ledna do 16. června 2008 Komise rovněž obdržela připomínky třiceti dvou třetích zúčastněných stran. Dopisy ze dne 30. června 2008 a 22. dubna 2009 Španělské království předložilo své stanovisko k připomínkám třetích zúčastněných stran.
6 Ve dnech 18. února 2008, 12. května 2009 a 8. června 2009 se uskutečnily technické schůzky se španělskými orgány. Uskutečnily se rovněž další technické schůzky s některými z 32 třetích zúčastněných stran.
7 Dopisem ze dne 14. července 2008 a elektronickou zprávou ze dne 16. června 2009 předložilo Španělské království Komisi dodatečné informace.
8 Pokud jde o nabývání podílů uvnitř Evropské unie, Komise ukončila řízení rozhodnutím 2011/5/ES ze dne 28. října 2009 o daňových odpisech finančního goodwillu vzniklého nabytím podílu v zahraničních podnicích C 45/07 (ex NN 51/07, ex CP 9/07) zavedených Španělskem (Úř. věst. 2011, L 7, s. 48, dále jen „napadené rozhodnutí“).
9 Napadené rozhodnutí prohlašuje za neslučitelný se společným trhem sporný režim, který spočívá v daňovém zvýhodnění, které španělským společnostem umožňuje odepsat goodwill vzniklý nabytím podílu v zahraničních podnicích, pokud se použije na nabývání podílů ve společnostech usazených v Unii.
10 Článek 1 odst. 2 a 3 napadeného rozhodnutí však dovoluje, aby se sporný režim na základě zásady ochrany legitimního očekávání nadále uplatňoval na akvizice provedené před zveřejněním rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení vydaného dne 21. prosince 2007 v Úředním věstníku Evropské unie, jakož i na akvizice, jejichž provedení, jež podléhá schválení regulačním orgánem, jemuž byla tato transakce oznámena před tímto datem, bylo neodvolatelně sjednáno před 21. prosincem 2007.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
11 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 18. března 2011 podala žalobkyně Modelo Continente Hipermercados, SA, sucursal en España, projednávanou žalobu.
12 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 26. května 2011 vznesla Komise námitku nepřípustnosti podle čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu.
13 Dne 8. července 2011 předložila žalobkyně své vyjádření k námitce nepřípustnosti vznesené Komisí.
14 Žalobkyně v podstatě navrhuje, aby Tribunál:
– prohlásil žalobu za přípustnou a nařídil pokračování v řízení;
– zrušil čl. 1 odst. 1 napadeného rozhodnutí;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
15 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– prohlásil žalobu za nepřípustnou;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
16 Podle čl. 114 odst. 1 jednacího řádu, požaduje-li to některý účastník řízení, může Tribunál rozhodnout o nepřípustnosti žaloby a přitom se nezabývat věcí samou. V souladu s odstavcem 3 téhož článku se návrh projedná ústně, nerozhodne-li Tribunál jinak. V projednávaném případě pokládá Tribunál věc na základě písemností ve spise za dostatečně objasněnou, a proto není třeba zahájit ústní část řízení.
17 Komise tvrdí, že projednávaná žaloba je nepřípustná z důvodu, že žalobkyně neprokázala, že má právní zájem na podání žaloby, ani že je napadeným rozhodnutím osobně dotčena.
18 Nejprve je třeba přezkoumat druhou námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí.
19 Podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU „[k]aždá fyzická nebo právnická osoba může za podmínek uvedených v prvním a druhém pododstavci podat žalobu proti aktům, které jsou jí určeny nebo které se jí bezprostředně a osobně dotýkají, jakož i proti právním aktům s obecnou působností [proti nařizovacím aktům], které se jí bezprostředně dotýkají a nevyžadují přijetí prováděcích opatření“.
20 Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo přijato na závěr formálního vyšetřovacího řízení a nebylo určeno žalobkyni, její osobní dotčení musí být posouzeno podle kritérií vymezených v rozsudku Soudního dvora ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise (25/62, Sb. rozh. s. 197, 223). Žalobkyně tak musí prokázat, že je napadeným rozhodnutím zasažena z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ni zvláštní, nebo faktické situace, která ji vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím ji individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát tohoto rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 29. dubna 2004, Itálie v. Komise, C‑298/00 P, Sb. rozh. s. I‑4087, bod 36 a citovaná judikatura).
21 Žalobkyně se dovolává svého postavení příjemce sporného režimu za účelem prokázání, že je osobně dotčena napadeným rozhodnutím prohlašujícím uvedený režim za protiprávní a neslučitelný se společným trhem, pokud se tento uplatňuje na nabytí podílů v podnicích v rámci Evropské unie.
22 Podle ustálené judikatury nemůže být žaloba na neplatnost rozhodnutí Komise, jímž je zakázán režim podpor v určitém odvětví, podaná podnikem v zásadě přípustná, jestliže je tímto rozhodnutím podnik dotčen pouze z důvodu své příslušnosti k dotčenému odvětví a svého postavení potenciálního příjemce uvedeného režimu. Takové rozhodnutí je totiž ve vztahu k tomuto podniku obecně závazným opatřením, které se uplatní v objektivně vymezených situacích a které zakládá právní účinky pro určitou kategorii osob vymezených obecně a abstraktně (viz výše uvedený rozsudek Itálie v. Komise, bod 37 a citovaná judikatura, a rozsudek Tribunálu ze dne 11. června 2009, Acegas v. Komise, T‑309/02, Sb. rozh. s. II‑1809, bod 47 a citovaná judikatura).
23 Je-li však žalující podnik předmětným rozhodnutím dotčen nejen jako podnik v dotyčném odvětví, který je potenciálně příjemcem režimu podpor, ale rovněž ve svém postavení skutečného příjemce individuální podpory, která byla v rámci tohoto režimu poskytnuta a jejíž navrácení Komise nařídila, je uvedeným rozhodnutím osobně dotčen a jeho žaloba směřující proti němu je přípustná (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 19. října 2000, Itálie a Sardegna Lines v. Komise, C‑15/98 a C‑105/99, Sb. rozh. s. I‑8855, body 34 a 35, a rozsudek Tribunálu ze dne 10. září 2009, Banco Comercial dos Açores v. Komise, T‑75/03, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 44).
24 Je tudíž třeba ověřit, zda je žalobkyně v postavení skutečného příjemce individuální podpory, která byla poskytnuta na základě režimu podpor, jehož se týkalo napadené rozhodnutí, a jejíž navrácení Komise nařídila (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 9. června 2011, Comitato „Venezia vuole vivere“ a další v. Komise, C‑71/09 P, C‑73/09 P a C‑76/09 P, Sb. rozh. s. I‑4727, bod 53 a citovaná judikatura, a rozsudek Tribunálu ze dne 8. března 2012, Iberdrola v. Komise, T‑221/10, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 27).
25 Žalobkyně uvádí, že je osobně dotčena napadeným rozhodnutím na základě nabytí podílu ve společnosti usazené v Portugalsku. Upřesňuje, že dne 26. července 2007 její mateřská společnost se sídlem v Portugalsku uzavřela s nizozemskou společností kupní smlouvu podmíněnou získáním povolení od portugalského orgánu pro hospodářskou soutěž. Ten předmětnou transakci odsouhlasil dne 27. prosince 2007 poté, co byl informován, že „smluvní postavení“ mateřské společnosti žalobkyně bylo této postoupeno na základě kupní smlouvy. Transakce se nakonec uskutečnila dne 31. prosince 2007 a žalobkyně v příloze žaloby předložila několik dokumentů potvrzujících, že na tuto transakci uplatnila sporný režim. Takto žalobkyně prokázala své postavení skutečného příjemce sporného režimu. Uvádí nicméně, že nepodléhá povinnosti navrácení.
26 V tomto ohledu žalobkyně s odkazem na judikaturu tvrdí, že přiznání osobního dotčení příjemce podpory udělené v rámci režimu podpor, jenž byl prohlášen za protiprávní a neslučitelný, by nemělo být omezeno pouze na případy, kdy bylo uloženo navrácení této podpory. Podle ní by povinnost navrácení mohla být skutečně zkoumána pouze pro úplnost.
27 Tento argument musí být odmítnut. Rozsudky citované v bodě 23 výše, jakož i rozhodnutí citovaná žalobkyní, shodně podmiňují osobní dotčení žalobce rozhodnutím prohlašujícím režim podpor za neslučitelný prokázáním jeho postavení skutečného příjemce individuální podpory poskytnuté v rámci tohoto režimu, jejíž navrácení bylo Komisí nařízeno (rozsudky Tribunálu ze dne 20. září 2007, Salvat père & fils a další v. Komise, T‑136/05, Sb. rozh. s. II‑4063, bod 70; ze dne 11. června 2009, Confservizi v. Komise, T‑292/02, Sb. rozh. s. II‑1659, bod 44, a AEM v. Komise, T‑301/02, Sb. rozh. s. II‑1757, bod 45). Z této formulace, která klade stejný důraz na povinnost navrátit podporu jako na žalobcovo postavení skutečného příjemce, nelze dovodit, že by první ze zmíněných požadavků byl podřadného významu, nebo dokonce nadbytečný.
28 Kromě toho je třeba uvést, že rozsudek Tribunálu ze dne 28. listopadu 2008, Hôtel Cipriani a další v. Komise (T‑254/00, T‑270/00 a T‑277/00, Sb. rozh. s. II‑3269, bod 84), který žalobkyně taktéž cituje, pouze opakuje obě výše zmíněné podmínky a příkazu navrácení dokonce přikládá zvláštní důležitost s tím, že individualizace vyplývá ze zvláštního zásahu do zájmů dokonale identifikovatelných členů tohoto uzavřeného okruhu prostřednictvím příkazu k navrácení. Soudní dvůr při rozhodování o opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí dospěl k závěru, že Tribunál měl právem za to, že žalující podniky mají aktivní legitimaci, jelikož jsou sporným rozhodnutím osobně dotčeny z důvodu zvláštního zásahu do jejich právního postavení prostřednictvím příkazu k navrácení předmětných podpor (výše uvedený rozsudek Comitato „Venezia vuole vivere“ a další v. Komise, bod 51).
29 Navíc v rozporu tvrzením žalobkyně nelze z bodu 56 výše uvedeného rozsudku Comitato „Venezia vuole vivere“ a další v. Komise dovodit, že Soudní dvůr nade vši pochybnost stvrzuje, že navrácení zvýhodnění není condition sine qua non pro to, aby mohl být žalobce považován za osobně dotčeného. Soudní dvůr v tomto bodě totiž potvrzuje, že se příkaz k navrácení osobně dotýká všech příjemců podle dotčeného režimu v rozsahu, v němž jsou od okamžiku přijetí sporného rozhodnutí vystaveni nebezpečí, že zvýhodnění, která získali, budou vymáhána zpět, a bude tak dotčeno jejich právní postavení, aniž je nezbytné zkoumat další podmínky týkající se situací, ve kterých rozhodnutí Komise neobsahuje příkaz k navrácení. Soudní dvůr také ve stejném bodě upřesňuje, že možnost, že zvýhodnění, která byla prohlášena za protiprávní, nebudou později vymáhána od jejich příjemců, nevylučuje, že tito příjemci budou považováni za osobně dotčené. Soudní dvůr se tak omezuje na konstatování, že příkaz k navrácení obsažený ve sporném rozhodnutí je dostačující k individualizaci dotčených příjemců, aniž je nezbytné zkoumat, zda tento příkaz bude mít na národní úrovni účinky.
30 Z toho vyplývá, že jakmile napadený akt požaduje navrácení podpor poskytnutých na základě režimu podpor, jsou osobně tímto aktem dotčeni pouze ti žalobci, na něž se vztahuje povinnost k navrácení.
31 Vzhledem k tomu, že žalobkyně nemá povinnost k navrácení, nemůže být považována za osobně dotčenou napadeným rozhodnutím.
32 Jestliže argument žalobkyně, podle něhož ji odmítnutí žaloby jako nepřípustné zbavuje účinné soudní ochrany, ačkoli je obsažen v části její argumentace věnované právnímu zájmu na podání žaloby, musí být vykládán jako argument na podporu tvrzení o postavení osoby osobně dotčené, je třeba připomenout, že Unie je unií práva, v rámci níž její orgány podléhají přezkumu, zda jsou jejich akty v souladu se Smlouvou a s obecnými právními zásadami, jejichž součástí jsou základní práva. Jednotlivci tedy musejí mít nárok na účinnou soudní ochranu práv, která jim přiznává právní řád Unie. V projednávané věci však není žalobkyni nikterak upíráno právo na účinnou soudní ochranu. I kdyby totiž tato žaloba byla prohlášena za nepřípustnou, nic by nebránilo tomu, aby žalobkyně v rámci sporů před vnitrostátním soudem, jejichž existence se dovolává a ve kterých jsou uplatněny žalobní důvody zpochybňující skutečnost, že se na ni podle napadeného rozhodnutí nevztahuje povinnost navrácení, navrhla vnitrostátnímu soudu, aby podal žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU za účelem zpochybnění platnosti napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž shledává neslučitelnost sporného režimu (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 24. března 2011, Freistaat Sachsen a další v. Komise, T‑443/08 a T‑455/08, Sb. rozh. s. II‑1311, bod 55 a citovaná judikatura). V rozporu s tvrzením žalobkyně, existence jiných žalob podaných u Tribunálu proti čl. 1 odst. 1 napadeného rozhodnutí takovouto soudní ochranu nezpochybňuje. Tribunál buď zruší předmětné ustanovení a toto zrušení bude pro vnitrostátního soudce závazné, nebo zamítne žaloby a povinnost vnitrostátního soudce předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku v případě pochybností o platnosti předmětného ustanovení zůstane zachována (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 22. října 1987, Foto-Frost, 314/85, Sb. rozh. s. 4199, 4225, bod 15).
33 Je tedy třeba odmítnout žalobu jako nepřípustnou, aniž je třeba přezkoumávat první námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí vycházející z nedostatku právního zájmu žalobkyně na podání žaloby.
K nákladům řízení
34 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit, aby nesla vlastní náklady řízení a nahradila náklady řízení vynaložené Komisí.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (osmý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se odmítá.
2) Společnosti Modelo Continente Hipermercados, SA, sucursal en España se ukládá náhrada nákladů řízení.
V Lucemburku dne 21. března 2012.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |