STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
NIILA JÄÄSKINENA
přednesené dne 11. prosince 2014(1)
Věc C‑352/13
Cartel Damage Claims (CDG) Hydrogen Peroxide SA
proti
Evonik Degussa GmbH,
Akzo Nobel NV,
Solvay SA,
Kemira Oyj,
Arkema France SA,
FMC Foret SA,
Chemoxal SA,
Edison SpA
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Landgericht Dortmund (Německo)]
„Soudní spolupráce v občanských a obchodních věcech – Nařízení (ES) č. 44/2001 – Zvláštní příslušnost – Žaloba na poskytnutí informací a náhradu škody podaná proti společnostem se sídlem v různých členských státech, které se na různých místech a v různých okamžicích účastnily kartelové dohody, která byla prohlášena za neslučitelnou s článkem 81 ES (článkem 101 SFEU) a článkem 53 Dohody o EHP – Článek 6 bod 1 – Příslušnost v případě, že je žalováno více osob společně – Riziko vzájemně si odporujících rozhodnutí – Zpětvzetí žaloby vůči jedinému žalovanému s bydlištěm nebo sídlem v členském státě, ve kterém má sídlo soud, u něhož bylo zahájeno řízení – Zachování příslušnosti – Zneužití práva – Článek 5 bod 3 – Příslušnost ve věcech týkajících se deliktní odpovědnosti – Pojem ,místo, kde došlo ke škodné události‘ – Eventuální příslušnost ve vztahu ke všem společně žalovaným a všem uplatněným škodám založená na každém místě na území členských států, kde byla protiprávní kartelová dohoda uzavřena a prováděna – Článek 23 – Doložky o příslušnosti – Rozhodčí doložky – Vliv zásady plné účinnosti zákazu kartelových dohod stanoveného unijním právem“
I – Úvod
1. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Landgericht Dortmund (krajský soud v Dortmundu, Německo) se týká výkladu čl. 5 bodu 3 a čl. 6 bodu 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(2) (dále jen „nařízení Brusel I“), jakož i dosud nezkoumaného aspektu, kterým je vzájemný vztah mezi těmito ustanoveními a hlavními zásadami unijního práva hospodářské soutěže, které se týkají článku 101 SFEU.
2. Tato žádost byla předložena v rámci řízení o žalobě na poskytnutí informací a náhradu škody, kterou žalobkyně se sídlem v Belgii podala k uvedenému německému soudu proti několika společnostem, které jsou usazeny v různých členských státech, přičemž pouze jedna z nich je usazena v Německu, a které se účastnily protiprávního jednání, v jehož případě bylo v rozhodnutí Evropské komise určeno, že je v rozporu se zákazem kartelových dohod stanoveným v článku 81 ES (nyní článek 101 SFEU) a v článku 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru ze dne 2. května 1992(3).
3. Vzhledem k tomu, že se účastnice řízení neshodují v otázce mezinárodní příslušnosti předkládajícího soudu, posledně uvedený žádá Soudní dvůr o výklad ze tří hlavních hledisek.
4. Zaprvé se táže, zda je v takovém sporu, jako je spor v původním řízení, použitelný čl. 6 bodu 1 nařízení Brusel I, který umožňuje rozšíření příslušnosti soudu tak, aby daný soud mohl rozhodnout rovněž o právních nárocích týkajících se jiných žalovaných, než je žalovaný, který má bydliště v jeho obvodu, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí. Pro doplnění je třeba uvést, že tato problematika vyvstala ve zvláštním případě, kdy – stejně jako v projednávané věci – žalobce vzal svoji žalobu zpět vůči jedinému ze společně žalovaných, který je usazen v členském státě sídla soudu, u kterého bylo zahájeno řízení, a kterého lze kvalifikovat jako „ústředního žalovaného“, jelikož může jako jediný představovat základ pro příslušnost soudu.
5. Zadruhé pokud jde o příslušnost ve věcech týkajících se deliktní odpovědnosti podle čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I, je Soudní dvůr tázán, zda je třeba pojem „místo, kde došlo ke škodné události“ ve smyslu tohoto ustanovení chápat tak, že umožňuje určit uvedenou příslušnost ve vztahu ke všem žalovaným a všem údajným škodám na základě každého z řady míst v členských státech, kde byla protiprávní kartelová dohoda uzavřena nebo prováděna a kde byla svobodná volba kupujících podle žalobkyně omezena.
6. Zatřetí předkládající soud patrně vychází z předpokladu, že se některé doložky o příslušnosti, na které se může vztahovat článek 23 nařízení Brusel I, nebo rozhodčí doložky, kterých se dovolávají žalované v původním řízení, vztahují na nároky na náhradu škody uplatňované v projednávané věci. Předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby rozhodl, zda zásada účinného provádění zákazu kartelových dohod, který je uveden v článku 101 SFEU, může v tomto případě bránit tomu, aby takové doložky mohly být uplatněny vůči osobě usilující o náhradu škody, byla-li žaloba podána k jednomu ze soudů, které by byly příslušné podle čl. 5 bodu 3 nebo čl. 6 bodu 1 nařízení Brusel I.
7. Je třeba zdůraznit, že projednávaná věc je první věcí, ve které má Soudní dvůr přímo rozhodnout o vztahu mezi ustanoveními primárního práva, která zaručují volnou hospodářskou soutěž v rámci Evropské unie, na jedné straně a ustanoveními unijního mezinárodního práva soukromého, která se týkají příslušnosti v občanských a obchodních věcech, na straně druhé, a to v případě sporu, jehož specifičností je, že se týká velmi rozsáhlé kartelové dohody, neboť tato zahrnuje velké množství účastníků a poškozených a narušila hospodářskou soutěž na celém vnitřním trhu.
8. Především je třeba uvést, že nařízení Brusel I, jehož cílem je vytvořit systém unijních pravidel pro určení příslušnosti v přeshraničních sporech v občanských a obchodních věcech, není podle mého názoru zcela vhodné k zajištění soukromoprávního prosazování ustanovení unijního práva hospodářské soutěže (nebo „private enforcement“, podle běžného označení v této oblasti)(4), které by bylo účinné v takovém případě, jako je projednávaný případ.
9. Použití některých ustanovení tohoto nařízení totiž může vést k územnímu rozdělení příslušností mezi soudy členských států, které by nemuselo být vhodné z hlediska zeměpisného rozsahu unijního práva hospodářské soutěže a mohlo by osobám poškozeným protiprávními omezeními hospodářské soutěže ztížit domáhání se úplné náhrady škod, které jim byly způsobeny, a získání této náhrady. Podle mého názoru je tedy možné, že původci takových omezení využijí tato ustanovení mezinárodního práva soukromého k vytvoření situace, kdy by občanskoprávní důsledky jediného a závažného porušení unijních pravidel hospodářské soutěže měly být určeny v rámci řady řízení probíhajících v různých členských státech.
10. Z této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyvodím obecný závěr, že de lege ferenda z důvodu zvláštní povahy dopadů, které mohou mít přeshraniční protisoutěžní praktiky v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech, zvláště jsou-li tak složité, jako ve sporu v původním řízení, by bylo podle mého názoru rozumné, aby unijní zákonodárce zvážil, že do nařízení Brusel I vloží pravidlo pro určení příslušnosti pro takové praktiky(5) dle příkladu kolizní normy, která je konkrétně uvedena pro povinnosti plynoucí z omezení hospodářské soutěže v nařízení obvykle nazývaném „Řím II“(6).
II – Právní rámec
11. Body 11, 12, 14 a 15 odůvodnění nařízení Brusel I uvádí:
„(11) Pravidla pro určení příslušnosti musí být vysoce předvídatelná a založená na zásadě, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného, a musí být na tomto základě vždy určitelná, kromě několika přesně určených případů, kdy předmět sporu nebo smluvní volnost stran opravňuje k použití odlišného určujícího hlediska. Sídlo právnické osoby musí být v nařízení samostatně vymezeno tak, aby společná pravidla byla přehlednější a zamezilo se sporům o příslušnost.
(12) Kromě místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a právním sporem nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti.
(14) Pokud jde o volbu příslušného soudu, musí být respektována smluvní volnost stran, s výjimkou smluv týkajících se pojištění, spotřebitelských a pracovních smluv, u kterých je možnost volby příslušných soudů omezena, aniž by tím byla dotčena výlučná kritéria pro určení příslušnosti stanovená tímto nařízením.
(15) V zájmu harmonického výkonu spravedlnosti je nezbytné minimalizovat možnost souběžných řízení a zajistit, aby ve dvou členských státech nebyla vydána vzájemně si odporující rozhodnutí. […]“
12. Podle čl. 1 odst. 2 písm. d) nařízení Brusel I se toto nařízení nevztahuje na rozhodčí řízení.
13. Kapitola II uvedeného nařízení uvádí řadu pravidel pro určení příslušnosti v občanských a obchodních věcech. Článek 2 odst. 1 tohoto nařízení stanoví zásadu, že „[n]estanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“.
14. Článek 5 bod 3, který je obsažen v oddíle 2 uvedené kapitoly týkajícím se „Zvláštní příslušnosti“, uvádí, že „[o]soba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována […] ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“.
15. V uvedeném oddíle čl. 6 bod 1 doplňuje, že „[o]soba, která má bydliště na území některého členského státu, může být též žalována, […] je-li žalováno více osob společně, u soudu místa, kde má bydliště některý z žalovaných, za předpokladu, že právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je vyšetřit a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních“.
16. Článek 23 odst. 1 a 5, který je obsažen v oddíle 7 uvedené kapitoly, nazvaném „Ujednání o příslušnosti“, zní takto:
„1. Dohodnou-li se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště na území členského státu, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. […]
[…]
5. Dohody o příslušnosti […] nemají právní účinek, jsou-li v rozporu s články 13, 17 a 21 nebo pokud mají soudy, jejichž příslušnost má být vyloučena, na základě článku 22 výlučnou příslušnost.“
III – Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
17. Žaloba v původním řízení je založena na rozhodnutí ze dne 3. května 2006(7), v němž měla Komise za to, že několik společností dodávajících peroxid vodíku nebo perboritan sodný(8) se podílelo na jediném a trvajícím protiprávním jednání, které je v rozporu se zákazem kartelových dohod stanoveným v článku 81 ES (článku 101 SFEU) a článku 53 Dohody o EHP a na základě kterého byla některým z těchto společností uložena povinnost zaplatit pokuty(9).
18. V daném rozhodnutí bylo uvedeno, že k porušování docházelo od 31. ledna 1994 od 31. prosince 2000 a že se týkalo celého území Evropského hospodářského prostoru (EHP). Daná kartelová dohoda spočívala především ve výměně informací o cenách a objemech prodeje mezi soutěžiteli, dohodách o cenách, dohodách o snížení výrobních kapacit a monitorování provádění protisoutěžních dohod. Předkládající soud zdůrazňuje, že tyto koluzní praktiky spadaly do rámce schůzek a telefonních rozhovorů, které probíhaly především v Belgii, Francii a Německu, a že osoby, které se dopustily protiprávního jednání, se jich účastnily různými způsoby, avšak s vědomím protiprávní povahy jejich tajných opatření směřujících k omezení hospodářské soutěže.
19. Společnost Cartel Damage Claims (CDG) Hydrogen Peroxide SA (dále jen „CDC“) má sídlo v Belgii a předmětem její činnosti je uplatňovat nároky na náhradu škod, které na ni přímo či nepřímo převedly některé podniky, jež byly údajně poškozeny v rámci uvedeného protiprávního jednání(10).
20. Návrhem ze dne 16. března 2009 podala CDC žalobu na náhradu škody k Landgericht Dortmund solidárně proti šesti společnostem, kterým Komise uložila sankce a které měly sídlo v různých členských státech, přičemž jediná z nich byla usazena ve státě, v němž má soud sídlo, a sice Evonik Degussa GmbH (dále jen „Evonik Degussa“), která má sídlo v Essenu (Německo)(11).
21. V září 2009, tedy po doručení žaloby všem žalovaným v původním řízení, ale před uplynutím lhůty stanovené pro předložení žalobních odpovědí a zahájení ústního řízení, vzala CDC svoji žalobu vůči této německé společnosti zpět z důvodu smíru. Na konci roku 2009 žalované, které byly ještě účastnicemi řízení, vyzvaly společnost Evonik Degussa a další dvě společnosti uvedené v rozhodnutí Komise, aby vstoupily do řízení jako vedlejší účastnice(12).
22. CDC uvedla, že v letech 1994 až 2006 koupily podniky, které na ni převedly svá práva, od dodavatelů, kteří se účastnili protiprávní kartelové dohody, značná množství peroxidu vodíku, která byla na základě smlouvy dodána do různých členských států Unie nebo EHP.
23. Žalované v původním řízení namítaly, že některé z těchto smluv o dodání obsahují doložky o příslušnosti a doložky o volbě soudu, a vznesly námitku mezinárodní nepříslušnosti.
24. Landgericht Dortmund měl za to, že jeho vlastní příslušnost může být založena pouze na ustanoveních čl. 6 bodu 1 a čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I, není-li platně vyloučena v důsledku doložky o příslušnosti podle článku 23 tohoto nařízení nebo rozhodčí doložky. V tomto kontextu Landgericht Dortmund rozhodnutím ze dne 26. června 2013 přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1 a) Je třeba čl. 6 bod 1 nařízení [Brusel I] vykládat v tom smyslu, že jsou-li od žalovaného usazeného ve státě, v němž má sídlo soud, a žalovaných usazených v jiných členských státech Evropské unie v rámci žaloby solidárně požadovány informace a náhrada škody v souvislosti s jediným a trvajícím protiprávním jednáním, na kterém se podíleli v několika členských státech na různých místech a v různých obdobích, [přičemž toto porušení článku 81 ES (nyní článku 101 SFEU) a článku 53 Dohody o EHP bylo zjištěno Evropskou komisí], je účelné [tyto právní nároky] vyšetřit a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních?
b) Je třeba v takovém kontextu zohlednit skutečnost, že žaloba podaná proti žalovanému usazenému ve státě, v němž má sídlo soud, byla vzata zpět po doručení žaloby všem žalovaným a před uplynutím lhůty, kterou soud stanovil k předložení žalobních odpovědí a zahájení prvního jednání?
2) Je třeba čl. 5 odst. 3 nařízení [Brusel I] vykládat v tom smyslu, že jsou-li od žalovaných usazených v různých členských státech Evropské unie v soudním řízení požadovány informace a náhrada škody v souvislosti s jediným a trvajícím protiprávním jednáním, na kterém se podíleli v několika členských státech na různých místech a v různých obdobích [toto porušení článku 81 ES (nyní článku 101 SFEU) a článku 53 Dohody o EHP bylo zjištěno Evropskou komisí], ke škodné události došlo ve vztahu ke každému žalovanému a všech uplatňovaným škodám nebo celkové škodě v členských státech, v nichž byly kartelové dohody uzavřeny a prováděny?
3) V případě, že je v soudním řízení požadována náhrada škody za porušení článku 81 ES (nyní článku 101 SFEU) a článku 53 Dohody o EHP (zákaz kartelových dohod), umožňuje zásada účinného provádění zákazu kartelových dohod v unijním právu zohlednit rozhodčí doložky a doložky o příslušnosti obsažené ve smlouvách o dodání, má-li pro všechny žalované nebo všechna uplatněná práva či jejich část takové zohlednění za následek odchýlení se od pravidel pro určení mezinárodní příslušnosti stanovených v čl. 5 bodě 3 nebo čl. 6 bodě 1 nařízení [Brusel I]?“
25. Písemná vyjádření předložily společnost CDC, společnost Evonik Degussa pouze k písm. b) první otázky, společnosti Akzo Nobel, Solvay, Kemira, FMC Foret a Edison, francouzská vláda pouze ke třetí otázce, a dále Komise. Předkládající soud v dopise ze dne 26. srpna 2013 Soudní dvůr informoval, že CDC vzala zpět svoji žalobu vůči Arkema France. Ve věci nebylo nařízeno jednání.
IV – Analýza
A – Úvodní poznámky
26. Zaprvé pokud jde o obecné otázky projednávané věci, je třeba zdůraznit, že nařízení Brusel I nemá samo o sobě nikterak provádět pravidla unijního práva hospodářské soutěže. Jak uvádí mimo jiné body 1, 2 a 6 odůvodnění tohoto nařízení, jeho cílem je podporovat „řádné fungování vnitřního trhu“ a zajistit „volný pohyb rozhodnutí v občanských a obchodních věcech“ vytvořením jednotného rámce pro spory týkající se této oblasti, pokud jde o rozdělení příslušností mezi soudy členských států i uznávání a výkon rozhodnutí vydaných posledně uvedenými.
27. Jsem však toho názoru, že výklad a použití nařízení Brusel I musí umožnit zachování plné účinnosti ustanovení unijního práva hospodářské soutěže, která mají zásadní význam pro vnitřní trh a představují základní prvek hospodářského uspořádání Evropské unie(13), neboť jak již Soudní dvůr zdůraznil, článek 85 Smlouvy o ES, nyní článek 101 SFEU, je „základním ustanovením nezbytným ke splnění poslání svěřených Společenství a zejména k fungování vnitřního trhu“(14). Kromě toho procesní normy unijního práva musí určitým způsobem napomáhat uplatňování hmotněprávních norem unijního práva v tom smyslu, že první z nich jsou nástrojem umožňujícím konkretizaci práv a povinností soukromých a veřejných osob, zejména z hlediska práva na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces, které bylo zakotveno v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie(15).
28. V tomto ohledu je třeba nejprve konstatovat, že spor v původním řízení se týká následků, které může mít v občanském právu delikt spočívající v jediném a trvajícím protiprávním jednání porušujícím článek 101 SFEU, kterého se dopustilo několik společností usazených na území různých členských států a které poškozuje mnoho osob, jež mají také bydliště v různých členských státech.
29. Vytváření takových subjektů účastnících se soudního řízení, jako je žalobkyně v původním řízení, jejichž cílem je shromáždit majetek na základě nároků na náhradu škody plynoucích z porušení unijního práva hospodářské soutěže(16), ve skutečnosti podle mého názoru ukazuje, že v případě komplexnějších narušení hospodářské soutěže není rozumné, aby poškozené osoby samy a individuálně žalovaly různé původce tohoto typu narušení(17).
30. Dále je třeba připomenout, že odškodnění osob poškozených kartelovou dohodou, která je v rozporu s unijním právem, pro ně představuje výsadu, jejíž hlavní podstatu upravuje toto právo v souladu s judikaturou vycházející z rozsudků Courage a Crehan(18) a Manfredi a další(19), jež se týkají výkladu článku 81 ES (článek 101 SFEU). Toto platí pro existenci uvedené výsady i její hlavní věcný rozsah, který zahrnuje mimo jiné možnost poškozených osob získat vedle zaplacení úroků náhradu nejen jejich ztrát (damnum emergens), ale i ušlých zisků (lucrum cessans) v důsledku takové kartelové dohody(20).
31. Jak nicméně zdůraznil Soudní dvůr, s ohledem na vývoj unijního práva zůstávají podmínky pro uplatnění tohoto práva na úplnou náhradu škody v rukou členských států, pokud tyto státy dodržují zásadu rovnocennosti a zásadu efektivity, které jsou v dané judikatuře uvedeny(21). Toto zachování normativní pravomoci vnitrostátních zákonodárců v dané oblasti platí především pro procesní pravidla, ale již neplatí pro kolizní normy, neboť „rozhodné právo pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z omezení hospodářské soutěže,“ je nyní závazně určeno nařízením Řím II(22).
32. Obdobně ze zásady efektivity žalob na náhradu škody takto stanovené ve vztahu k ustanovením vnitrostátního práva by měly podle mého názoru a fortiori vycházet výklad a použití nařízení Brusel I v tom smyslu, že toto nařízení nelze jakožto akt sekundárního práva přijatý samotnou Unií vykládat způsobem, který by využití uvedené výsady, která je přiznána na základě primárního práva, v praxi znemožňoval nebo nadměrně ztěžoval v kontextu protiprávní přeshraniční kartelové dohody(23).
33. Zadruhé je třeba zdůraznit, že s ohledem na judikaturu Soudního dvora je nesporné, že žaloba, která stejně jako žaloba dotčená v projednávané věci směřuje k získání náhrady škody od podniků, které porušily článek 101 SFEU, spadá pod „věci občanské a obchodní“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I(24).
34. Zatřetí je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že nařízení Brusel I nahradilo ve vztazích mezi členskými státy Úmluvu o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsanou v Bruselu dne 27. září 1968(25) (dále jen „Bruselská úmluva“), výklad ustanovení této úmluvy Soudním dvorem platí rovněž pro ustanovení uvedeného nařízení, pokud lze ustanovení těchto nástrojů kvalifikovat jako rovnocenná(26).
35. S ohledem na judikaturu Soudního dvora taková rovnocennost podle mého názoru existuje u každého ustanovení nařízení Brusel I, které je dotčeno v projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, tedy jeho čl. 5 bodu 3, čl. 6 bodu 1 a čl. 23 odst. 1, neboť obsah odpovídajících ustanovení Bruselské úmluvy, tedy čl. 5 bodu 3, čl. 6 bodu 1 a čl. 17 prvního pododstavce této úmluvy, je přinejmenším co do podstaty podobný, či dokonce totožný(27).
36. Začtvrté je třeba připomenout, že v souladu s cíli Bruselské úmluvy, které jsou zároveň cíli nařízení Brusel I, je třeba pokud možno zabránit založení příslušnosti více soudů pro tentýž právní vztah a dále zaručit právní jistotu žalobců i žalovaných tím, že budou schopni určit s jistotou příslušný soud, a to zejména poskytnutím možnosti soudu, u kterého bylo zahájeno řízení, rozhodnout o vlastní příslušnosti bez nutnosti zkoumat podstatu sporu(28).
37. Konečně mám za to, že žaloby na civilní náhradu škody plynoucí z porušení práva hospodářské soutěže jsou převážně koncipovány tak, že mají deliktní povahu(29), přičemž smluvní kvalifikace základu takových žalob není nicméně a priori vyloučena přinejmenším v některých vnitrostátních právních systémech(30).
38. Při zkoumání problematik předložených Soudnímu dvoru se tudíž budu nejprve zabývat druhou předběžnou otázkou, která se týká čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I, jenž stanoví zvláštní příslušnost pro žaloby na náhradu škody založené na deliktní odpovědnosti (B). Dále budu zkoumat první otázku, jež se týká čl. 6 bodu 1 tohoto nařízení, který stanoví rozšířenou příslušnost v případě souvisejících právních nároků uplatněných proti několika žalovaným (C). Na závěr se budu zabývat třetí otázkou, která se týká těchto dvou ustanovení a konkrétních aspektů volby soudu, v souvislosti se zásadou plné účinnosti zákazu kartelových dohod v unijním právu (D).
B – K výkladu čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I (druhá otázka)
39. Ve druhé otázce je Soudní dvůr v podstatě žádán, aby rozhodl o působnosti čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I a rozsahu příslušnosti, která může vyplývat ze zvláštního pravidla, které toto ustanovení uvádí (1). Zejména s ohledem na cíle tohoto ustanovení mám za to, že jeho použití je problematické, či by dokonce mělo být vyloučeno za takových okolností, jako jsou okolnosti sporu v původním řízení, které jsou bezpochyby zvláštní (2).
1. K problematice předložené Soudnímu dvoru
40. S ohledem na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce pokládá předkládající soud za nesporné, že žaloba na náhradu škody a poskytnutí informací, kterou projednává, spadá pod „věci týkající se deliktní odpovědnosti“ uvedené v čl. 5 bodě 3 nařízení Brusel I, a že toto ustanovení tedy může založit jeho příslušnost. Takovou kvalifikaci žalob této povahy nedávno připustil Soudní dvůr(31).
41. Tento soud mimoto správně uvádí, že z ustálené judikatury vyplývá, že v případě komplexních deliktů(32) se výraz „místo, kde došlo ke škodné události“(33), jenž je uveden v daném čl. 5 bodě 3, vztahuje k místu příčinné události, v níž má uplatňovaná újma původ, i k místu, kde došlo k této újmě, takže žalobce se může rozhodnout, zda bude žalované žalovat u soudu jednoho nebo druhého místa(34). Rovněž připomíná, že existuje-li více údajných škod, může však soud příslušný na základě posledně uvedeného hraničního určovatele rozhodovat jen o žalobách, které se týkají škody způsobené na území členského státu, kde má sídlo(35).
42. Předkládající soud má pochybnosti o způsobu, jakým je třeba ve sporu, který mu byl předložen, uplatnit kritéria, která Soudní dvůr takto alternativně definoval, neboť přispění členů kartelové dohody, která vedla k porušení článku 101 SFEU a uplatňovaným škodám, se vyznačuje tím, že se liší ze zeměpisného i časového hlediska. Uvedený soud se zejména táže, zda čl. 5 bod 3 nařízení Brusel I umožňuje podat v každém „míst[ě], kde došlo ke škodné události“ ve smyslu tohoto ustanovení a proti každému členovi protiprávní kartelové dohody žalobu týkající se všech škod způsobených touto kartelovou dohodou, i když někteří žalovaní nejednali přímo na území členského státu, v němž má soud sídlo.
43. CDC navrhuje, aby Soudní dvůr odpověděl, že všech škod způsobených kartelovou dohodou zakládající uvedené porušení by mělo být možné se podle tohoto ustanovení dovolávat u soudů všech členských států, na jejichž území byla uzavřena nebo provedena alespoň jedna část této kartelové dohody, nebo dotyčný trh byl touto kartelovou dohodou alespoň částečně přímo a významně narušen. Komise zastává podobný přístup, avšak ohledně rozsahu příslušnosti soudů, kterým by mohla být věc v tomto rámci platně předložena, je nicméně zdrženlivější(36). Žalované v původním řízení, které se vyjádřily ke druhé otázce, navrhují buď nepřípustnost této otázky(37), nebo ve věci samé odmítnutí celkové příslušnosti soudu ve vztahu ke všem účastníkům protiprávní kartelové dohody a všem údajným škodám(38).
44. Je třeba připomenout, že s ohledem na judikaturu Soudního dvora týkající se čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I se výklad tohoto ustanovení řídí několika hlavními zásadami. Nejprve je nesporné, že pojmy, které toto ustanovení obsahuje, musí být vymezeny autonomně, tedy bez využití institutů vnitrostátního práva, a to především s přihlédnutím k systematice a cílům tohoto nařízení, aby bylo zajištěno jednotné uplatňování tohoto nařízení ve všech členských státech(39). Pokud jde dále o zvláštní pravidlo, které se odchyluje od zásady příslušnosti soudů místa bydliště žalovaného, jež je stanovena v článku 2 tohoto nařízení, nesmí být chápáno extenzivně, nýbrž úzce(40), aby se zabránilo zejména zobecnění fora actoris(41), jakož i existenci více příslušných soudů podporující forum shopping.
45. Navíc je důležité mít na paměti, že Soudní dvůr v souladu s cílem spočívajícím v zaručení blízkosti, který je uveden v bodě 12 odůvodnění nařízení Brusel I, uvedl, že pravidlo pro určení příslušnosti stanovené v uvedeném čl. 5 bodě 3 je založeno na existenci zvláště úzké vazby mezi právním sporem a soudy místa, kde došlo ke škodné události. Právě tato vazba odůvodňuje odlišné určení příslušnosti posledně uvedených soudů z důvodů řádného výkonu spravedlnosti a účelné organizace řízení(42). Vzhledem k tomu, že identifikace jednoho z hraničních určovatelů uznaných výše uvedenou judikaturou(43) musí umožnit stanovení příslušnosti soudu, který má objektivně nejlepší předpoklady pro posouzení, zda skutečnosti zakládající odpovědnost žalované osoby jsou splněny, vyplývá z toho, že žaloba může být platně podána jen k soudu, v jehož obvodu se nachází relevantní hraniční určovatel(44).
46. Právě existence takové blízkosti by mohla podle předkládajícího soudu chybět, pokud bychom v projednávané věci připustili, že podle čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I by byl pro všechny žalované a všechny údajné škody(45) příslušný každý soud se sídlem v jednom z mnoha míst, kde byla protiprávní kartelová dohoda uzavřena, organizována a kontrolována a kde byla svobodná volba kupujících omezena na dotyčném trhu. S názorem předkládajícího soudu souhlasím z níže uvedených důvodů.
2. K uplatnění kritérií pro použití čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I v rámci takového sporu, jako je spor v původním řízení
47. I když použití čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I v rámci žaloby na náhradu škody vycházející z porušení článku 101 SFEU nelze v zásadě vyloučit(46), přikláním se nicméně k názoru, že toto ustanovení nelze účelně použít, pokud jde o zvláštní případ protiprávní horizontální kartelové dohody, která trvala velmi dlouho, omezila hospodářskou soutěž na celém území Unie a jejíž struktura je velmi složitá, neboť vedla k celé řadě koluzních dohod a jednání, v důsledku čehož se účastníci i osoby, kterým byly způsobeny uplatňované škody, nacházejí v mnoha členských státech(47).
48. V takovém případě, o jaký se jedná v projednávané věci, jsou definiční znaky „místa, kde došlo ke škodné události“ ve smyslu tohoto ustanovení, které vyplývají z judikatury, podle mého názoru irelevantní z důvodu značného zeměpisného rozptýlení příčin a následků uplatňovaných škod. Obě části alternativy uvedené Soudním dvorem totiž v tomto případě vedou k tomu, že je potenciálně příslušná řada soudů členských států, ačkoli cílem uvedeného nařízení je omezit počet souběžných řízení(48), a neumožňují určit soud, který má „zvláště úzkou vazbu“ se sporem a má tak „nejlepší předpoklady“ ratione loci pro rozhodnutí tohoto sporu, ačkoli to je základem uvedeného čl. 5 bodu 3.
49. Pokud jde o kritérium týkající se místa příčinné události, která vedla ke vzniku údajných škod, mohlo by teoreticky odkazovat na každé místo, kde protiprávní kartelovou dohodu uzavřeli její členové, tedy místo, které však může být obtížné, či dokonce nemožné určit s ohledem na tajnou povahu kartelové dohody, ledaže by byla použita různá místa, kde se nacházejí sídla zúčastněných. Uvedené kritérium by také mohlo odpovídat všem místům skutečného provádění kartelové dohody, tedy každému místa, kde účastníci organizovali a konkrétně uplatňovali podmínky obsažené v koluzních dohodách směřujících k omezení hospodářské soutěže, a to aktivním jednáním nebo protisoutěžní nečinností(49). V tomto ohledu je třeba upřesnit, že na rozdíl od Komise mám za to, že rozsudek Melzer(50), který vyloučil možnost založit příslušnost na místě příčinné události způsobené jedním z původců škodné události, který nebyl zažalován, by měl vést k tomu, že jednání účastníka kartelové dohody na území členského státu nelze přičítat jiným původcům protiprávního jednání, kteří se neúčastnili volné hospodářské soutěže na trhu odpovídajícímu uvedenému území(51). Každopádně v rámci takové kartelové dohody, jež má evropský rozsah a dlouhé trvání, jako je kartelová dohoda dotčená v původním řízení, se mi takové lokalizační faktory jeví irelevantní, neboť vedou k příliš obecné, rozptýlené a nahodilé příslušnosti(52), a to z důvodu vysokého počtu účastníků i dotyčných jednání nebo opomenutí, a tudíž mnohosti míst s tím souvisejících škodných událostí(53).
50. Pokud jde o kritérium týkající se místa, kde došlo k údajným škodám, z hospodářského hlediska lze mít za to, že tyto škody vznikly buď v každém z míst, kde domnělí poškození koupili výrobky dotčené protiprávní kartelovou dohodou, to znamená v místě, kde byly podepsány nebo plněny smlouvy, jejichž obsah byl narušen kartelovou dohodou, v projednávaném případě smlouvy o dodání uzavřené mezi žalovanými a podniky, které převedly svá práva na žalobkyni, nebo v každém z míst, kde mají tito poškození nebo jejich pobočky své sídlo. Nepřímí poškození, kteří neuzavřeli smlouvu s členem kartelové dohody, ale kterým její existence nicméně způsobila škodu(54), by také měli mít možnost uplatňovat své škody v mezích stanovených judikaturou Soudního dvora(55). Je však třeba připomenout, že možnost volby příslušnosti poskytnutou ve věcech týkajících se deliktní odpovědnosti nelze vykládat v tom smyslu, že umožňuje forum actoris, neboť nařízení Brusel I směřuje k omezení posledně uvedeného faktoru příslušnosti za účelem zachování užitečného účinku obecného pravidla stanoveného v jeho článku 2(56). Kromě toho by mohla být užitečně zohledněna všechna místa, kde byl trh narušen porušením článku 101 SFEU, jelikož cílem pravidel práva hospodářské soutěže je chránit řádný průběh hospodářské činnosti, a nikoliv chránit individuální zájmy dané společnosti(57). V projednávaném případě přitom protiprávní jednání, na němž je založen návrh na náhradu škod, pokrývá území všech členských států Unie, což vede k velkému množství soudů, které mohou být příslušné(58). Takový extenzivní přístup je v rozporu s výše uvedenými cíli nařízení Brusel I, konkrétně pak s cíli uvedenými v jeho čl. 5 bodě 3. Je třeba doplnit, že judikatura vycházející z rozsudku Shevill a další(59) znamená, aniž je podle mého názoru možné či žádoucí tento bod měnit, že příslušnost založená na místě, kde došlo ke škodné události, je místně rozdělená podle hranic členských států(60), s čímž souvisí nebezpečí tříštění sporu, neboť soud, který je z tohoto důvodu příslušný, nebude moci posoudit veškeré uplatňované škody jako celek.
51. Konečně je třeba zdůraznit, že pokud by měl Soudní dvůr připustit, že je v tomto případě příslušných více soudů na základě čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I, možnosti poskytnuté jednotlivcům na tomto základě by byly velmi rozsáhlé, třebaže jde o volbu příslušnosti, která má zvláštní povahu, a vyžaduje tedy v zásadě striktní použití. Kromě toho by hrozilo nebezpečí, zdaleka ne hypotetické(61), že by se osoby, které porušily unijní právo hospodářské soutěže, mohly v souladu s rozsudkem Folien Fischer a Fofitec(62) snažit o maření ve formě negativních určovacích žalob podaných v členském státě, ve kterém by bylo obecně známo, že řízení jsou obzvláště dlouhá, proti osobám, které byly během správního řízení zahájeného Komisí označeny jako poškozené. Naproti tomu jakmile bylo rozhodnutí Komise o existenci protiprávního jednání vydáno, nemělo by již podle mého názoru docházet k možnému negativnímu určení, a to z důvodu závazného účinku rozhodnutí Komise o skutkových okolnostech a jejich právní kvalifikaci(63).
52. Na závěr je třeba uvést, že obdobně tomu, jak Soudní dvůr rozhodl v rozsudku Besix(64), mám za to, že pravidlo pro určení zvláštní příslušnosti ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, které je uvedeno v čl. 5 bodě 3 nařízení Brusel I, se neuplatní v případě, kdy stejně jako ve sporu v původním řízení místo, kde údajně došlo ke škodné události, nelze určit z důvodu, že porušení článku 101 SFEU, na němž je žaloba založena, spočívá v jednáních, která se vyznačují mnohostí míst, kde byla dohodnuta nebo provedena, což tedy neumožňuje jasně a užitečně určit soud, který by měl zvláště úzkou vazbu s celým sporem.
53. V takovém případě musí být podle mého názoru příslušnost určena buď na základě obecného pravidla stanoveného v čl. 2 odst. 1 nařízení Brusel I, nebo na základě jiných pravidel pro určení zvláštních příslušností, která toto nařízení uvádí, jako je pravidlo stanovené v jeho čl. 6 bodě 1, který umožňuje spojení právních nároků uplatněných proti několika žalovaným u jediného soudu, jsou-li v dané věci splněny podmínky použití jednoho z těchto pravidel. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že souvislost mezi žalobami podanými proti několika žalovaným lze jakožto základ pro příslušnost zohlednit pouze v rámci uvedeného čl. 6 bodu 1(65), který tuto možnost vyhrazuje pouze z titulu pevného hraničního určovatele, kterým je bydliště jednoho z žalovaných, a nikoliv v rámci ustanovení, jehož použití závisí na místě vzniku události, jak je tomu v případě čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I.
C – K výkladu čl. 6 bodu 1 nařízení Brusel I (první otázka)
54. Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda lze pravidlo koncentrace příslušnosti v případě více žalovaných, které je stanoveno v čl. 6 bodě 1 nařízení Brusel I, uplatnit v rámci žaloby podané proti podnikům, které se na jediném a trvajícím porušení zákazu kartelových dohod stanoveném v unijním právu podílely ze zeměpisného a časového hlediska odlišným způsobem (1). Předkládající soud dále žádá Soudní dvůr, aby rozhodl, zda má v případě kladné odpovědi zpětvzetí jedné takové žaloby vůči ústřednímu žalovanému, to znamená jedinému z žalovaných, který má bydliště v členském státě, kde má sídlo soud, u něhož bylo zahájeno řízení, vliv na příslušnost tohoto soudu podle uvedeného ustanovení (2).
1. K použitelnosti čl. 6 bodu 1 nařízení Brusel I v takovém sporu, jako je spor v původním řízení [první otázka písm. a)]
a) K problematice předložené Soudnímu dvoru
55. Je třeba zdůraznit, že podobně jako v případě čl. 5 bod 3 nařízení Brusel I(66) musí být znění čl. 6 bodu 1 tohoto nařízení vymezeno autonomně, takže pojmy, které jsou v tomto článku uvedeny, nelze chápat jako odkaz na kvalifikaci právního vztahu projednávaného před soudem, u kterého bylo zahájeno řízení, příslušným vnitrostátním právem(67).
56. Podle čl. 6 bodu 1 nařízení Brusel I mohou být všechny žaloby téhož žalobce proti několika žalovaným podány k soudu členského státu, v jehož obvodu má bydliště(68) alespoň jeden z nich, který bude v tomto případě kvalifikován jako ústřední žalovaný, avšak s výhradou existence souvislosti mezi těmito žalobami(69). V tomto ohledu je výslovně požadováno, aby „právní nároky byly spojeny tak úzce, že je účelné je vyšetřit a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních“(70).
57. Uvedený čl. 6 bod 1 tím, že umožňuje spojení žalob před stejným soudem a rozšíření jeho příslušnosti na žalované, o kterých by bez tohoto rozšíření nemohl rozhodovat, odpovídá cílům uvedeným v nařízení Brusel I, kterými jsou řádný výkon spravedlnosti, a to zejména na základě hospodárnosti řízení, a předcházení riziku souběžných žalob a vzájemně si odporujících rozhodnutí, která z toho mohou plynout(71).
58. Avšak vzhledem k tomu, že toto pravidlo pro určení příslušnosti má zvláštní povahu, neboť se odchyluje od příslušnosti soudu obecně založené na místě bydliště každého žalovaného, která je zmíněna v bodě 11 odůvodnění nařízení Brusel I a uvedena v jeho článku 2, je nesporné, že musí být vykládáno striktně(72).
59. Jelikož se tak uvedený čl. 6 bod 1 musí uplatnit jen výjimečně, spojení žalob, které stanoví, je povoleno pouze v případě, že se tyto žaloby netýkají pojištěnce, spotřebitele nebo zaměstnance(73), a jen tehdy, týkají-li se různých právních nároků, které jsou nicméně úzce spojeny.
60. První část první otázky se v podstatě týká této posledně uvedené podmínky. Soudní dvůr je v tomto případě žádán, aby rozhodl, zda se takový vztah souvislosti vyskytuje v rámci takové žaloby, jako je žaloba předložená předkládajícímu soudu, tedy žaloby na poskytnutí informací a náhradu škody podané společně proti spolupůvodcům kartelové dohody, o níž bylo rozhodnuto, že je v rozporu s unijním právem, kdy se tito podíleli na tomto protiprávním jednání na různých místech a v různých okamžicích.
61. Zúčastnění, kteří v tomto ohledu předložili písmenná vyjádření, mají různé názory, neboť CDC a Komise mají za to, že čl. 6 bod 1 nařízení Brusel I se v takovém kontextu uplatní, zatímco žalované v původním řízení tvrdí opak(74).
62. Z judikatury Soudního dvora týkající se vztahu souvislosti, který vyžaduje toto ustanovení, vyplývá, že aby bylo možné rozhodnutí považovat za „vzájemně si odporující“, nestačí, že existuje rozdíl v řešení sporu, ale je rovněž třeba, aby tento rozdíl spadal do rámce téže skutkové i právní situace(75). Ověření těchto dvou kritérií za takových okolností, jako jsou okolnosti původního řízení, vede k protichůdným posouzením ve vyjádřeních, která byla předložena Soudnímu dvoru.
b) K existenci téže skutkové situace
63. Žalované v původním řízení jsou toho názoru, že nároky uplatněné v žalobě v původním řízení nesplňují podmínku totožnosti skutkové situace z důvodu, že je irelevantní, že se všichni členové protiprávní kartelové dohody podíleli na dohodách zakládajících tuto kartelovou dohodu, neboť pouze provádění těchto dohod mohlo způsobit konkrétní škodu kupujícím, kteří převedli svá práva CDC, a že je třeba zkoumat odděleně každý nárok, který žalobkyně na tomto základě uplatňuje.
64. V tomto ohledu sdílím opačný názor, který zastávají předkládající soud, CDC a Komise a podle kterého takové nároky, jako jsou nároky uplatněné proti různým žalovaným v původním řízení, vychází z jediné skutkové situace, i když se tyto žalované různým způsobem, a to podle uvedeného soudu ze zeměpisného i časového hlediska, podílely na provádění dotčené kartelové dohody, jakož i na uzavření a plnění různých smluv narušených touto kartelovou dohodou, které způsobily škodu podnikům, jež převedly svá práva na žalobkyni v původním řízení.
65. Jak totiž uvádí předkládající soud, v rozhodnutí Komise, na kterém jsou tyto nároky založeny, bylo konstatováno, a to závazně pro soudy členských států(76), že jediného a trvajícího porušení článku 81 ES (článku 101 SFEU) a článku 53 Dohody o EHP se dopustily společnosti, proti kterým podala CDC žalobu, a že každému účastníku lze jakožto spolupůvodci přičíst skutečné chování ostatních účastníků bez ohledu na jeho konkrétní přispění(77). Předkládající soud podle mého názoru správně dodává, že z důvodu takto zjištěného chování během sankčního správního řízení musí každý původce protiprávního jednání nést občanskoprávní odpovědnost za deliktní jednání ostatních původců, a tudíž za škody, které z něj mohou vyplývat.
c) K existenci téže právní situace
66. Soudní dvůr již rozhodl, že s ohledem na znění čl. 6 bodu 1 nařízení Brusel I rozdíl v právních základech žalob podaných proti jednotlivým žalovaným sám o sobě nebrání použití tohoto ustanovení, pokud však mohli žalovaní předvídat, že mohou být žalováni u soudu členského státu, v němž má alespoň jeden z nich místo svého bydliště(78).
67. V projednávaném případě se účastníci kartelové dohody, o které bylo v jediném rozhodnutí Komise rozhodnuto, že představuje jediné porušení unijního práva hospodářské soutěže, a nikoliv že k ní došlo na úrovni různých vnitrostátních právních řádů, nacházejí v téže právní situaci, konkrétně mají povinnost poskytnout odškodnění, která vyplývá z unijního práva a je založena na ustálené judikatuře Soudního dvora. Mohli tedy rozumně očekávat, že budou poté společně žalováni za účelem náhrady škody v civilním řízení u soudu, v jehož obvodu byl jeden z nich usazen. Předvídatelnost příslušnosti požadovaná Soudním dvorem v souladu s cílem uvedeným v bodě 11 odůvodnění nařízení Brusel I je tedy za takových okolností splněna.
68. Dále je třeba zdůraznit, že Soudní dvůr v rozsudku Kalfelis, který zavedl požadavek souvislosti mezi žalobami, které mohou být spojeny na základě tohoto ustanovení, odkázal na Jenardovu zprávu, podle které „[p]oužití pravidla [stanoveného v čl. 6 bodě 1 Bruselské úmluvy] vyžaduje, aby existovala vazba mezi žalobami podanými proti každému žalovanému, například aby se jednalo o „solidární dlužníky“(79). Předkládající soud je přitom toho názoru, že právě tak tomu je ve sporu v původním řízení navzdory tomu, že tuto kvalifikaci žalob na určení solidární odpovědnosti zpochybňují některé žalované.
69. Jsem toho názoru, že pouhá možnost, aby byla solidární odpovědnost v případě několika původců určena v jednom z příslušných členských států, a nikoliv v jiných, stačí k tomu, aby vzniklo nebezpečí různých a vzájemně si odporujících rozhodnutí ve smyslu čl. 6 bodu 1 nařízení Brusel I. V právním řádu tohoto členského státu by se totiž odpovědnost každého žalovaného již z povahy věci rozšířila na veškeré škody, zatímco v právních systémech členských států, kde by solidární odpovědnost byla odmítnuta, by se úroveň přiznané náhrady škody mohla značně lišit v závislosti na soudu, u kterého bylo zahájeno řízení. I v opačném případě, kdy by taková solidarita byla připuštěna ve všech příslušných členských státech, by nicméně nebezpečí, že budou vydána vzájemně si odporující rozhodnutí, pokud by o žalobách bylo rozhodováno odděleně, existovalo i nadále, pokud jde o rozdělení odpovědnosti mezi členy kartelové dohody podle toho, zda se na ní podíleli během celého dotčeného období, nebo jen po určitou dobu.
70. V tomto ohledu lze poznamenat, že s ohledem na údaje, které Komise uvedla ve vyjádření, se solidární odpovědnost osob podílejících se na společném porušení zákazu kartelových dohod uvedeném v článku 101 SFEU jeví býti zásadou, která je obecně uznávána v právních systémech členských států(80) a byla použita mimo jiné ve směrnici, která byla nedávno v dané oblasti přijata(81).
71. Je třeba zdůraznit, že v případě, kdy by se čl. 6 bod 1 nařízení Brusel I neuplatnil na takové řízení, jako je původní řízení, znamenalo by to, že různé soudy by musely bez vzájemné dohody zkoumat uplatňované škody z hlediska různých vnitrostátních právních předpisů(82), přičemž by hrozilo nebezpečí, že každému z účastníků téže protiprávní kartelové dohody bude uložena náhrada škody v jiné výši, ačkoli by bylo vhodné, či dokonce nezbytné rozhodnout jednotně o nárocích na náhradu škody uplatňovaných stejným žalobcem(83).
72. Domnívám se, že Komise správně uvádí, že „užitečný účinek tohoto ustanovení by byl zpochybněn, pokud by bylo vykládáno tak striktně, že by za takových okolností znemožnilo podání hromadných žalob proti všem účastníkům kartelové dohody před soudem nacházejícím se v místě bydliště jednoho z žalovaných, kteří jsou členy kartelové dohody, pouze z toho důvodu, že neexistuje celková mezinárodní příslušnost“.
73. S ohledem na tyto skutečnosti mám za to, že situace, kdy by o několika společnostech usazených v různých členských státech bylo rozhodováno v oddělených řízeních před různými soudy, a nikoliv před jediným soudem, za účelem náhrady škody způsobené stejnou kartelovou dohodu, která je v rozporu s unijním právem hospodářské soutěže, a to z důvodu jednání, k nimž sice došlo v různých okamžicích a na různých míst, avšak spadají pod jediné a trvající protiprávní jednání, může vést k vzájemně si odporujícím rozhodnutím, pokud je o věcech rozhodováno v oddělených řízeních ve smyslu čl. 6 bodu 1 nařízení Brusel I.
74. Podle judikatury Soudního dvora bude muset předkládající soud existenci takového nebezpečí ve sporu v původním řízení posoudit s přihlédnutím ke všem relevantním skutečnostem ve spise(84).
75. Podobně jako Komise poznamenávám, že takový výklad má tu nezanedbatelnou výhodu, že je v souladu s vůlí zákonodárce, kterou vyjádřil v nařízení Řím II, konkrétně pak v jeho článku 6, nadepsaném „Nekalá soutěž a jednání omezující volnou hospodářskou soutěž“, jehož odstavec 3 uvádí možnost žalobce, který podal žalobu proti několika žalovaným v rámci sporu týkajícího se této oblasti, spojit své právní nároky před jediným soudem „v souladu s platnými pravidly o určení příslušnosti“ a žalovat podle práva tohoto soudu(85). Podle mého názoru je třeba náležitě zohlednit tento zákonodárný směr v zájmu soudržnosti nástrojů unijního práva použitelných v přeshraničních sporech(86) navzdory tomu, že nařízení Řím II se v projednávané věci neuplatní ratione temporis(87), jak namítají žalované v původním řízení.
2. K vlivu zpětvzetí žaloby vůči jedinému ze společně žalovaných, který je usazen ve státě soudu, pro účely použití čl. 6 bodu 1 nařízení Brusel I [první otázka písm. b)]
76. Předkládající soud při odůvodnění své žádosti, kterou předkládá ve druhé části první předběžné otázky, rozlišuje dva problémy výkladu čl. 6 bodu 1 nařízení Brusel I při zpětvzetí žaloby vůči tomu ze společně žalovaných, který umožňuje přidělit celý spor soudu, u kterého bylo zahájeno řízení, tedy zaprvé případné použití zásady zachování příslušnosti(88) založené na tomto ustanovení v takovém případě (a) a zadruhé důsledky, které je třeba dovodit z možného zneužití práva dovolávat se z tohoto důvodu vztahu souvislosti (b).
77. Odpovědi navržené zúčastněnými, kteří předložili vyjádření k těmto dvěma problémům, jsou obzvláště protichůdné, avšak lze stručně poznamenat, že žalované v původním řízení tvrdí, že rozšíření příslušnosti stanovené v uvedeném čl. 6 bodě 1 by nemělo trvat za takových okolností(89), a to rozdílně od stanoviska CDC a Komise, přičemž posledně uvedená však uvádí více rozdílů.
a) K zachování příslušnosti na základě čl. 6 bodu 1 nařízení Brusel I v případě zpětvzetí žaloby vůči ústřednímu žalovanému
78. Souhlasím s názorem předkládajícího soudu, CDC a Komise, že za předpokladu, že by vztah souvislosti mezi právními nároky uplatněnými vůči několika žalovaným byl prokázán v okamžiku podání žaloby, následné zpětvzetí žaloby vůči žalovanému, který odůvodňuje rozšířenou příslušnost soudu podle čl. 6 bodu 1 nařízení Brusel I, nemůže mít za následek zánik této příslušnosti.
79. Je pravda, že Soudní dvůr ještě neměl možnost o této problematice přímo rozhodovat. Je třeba nicméně uvést, že v rozsudku Reisch Montage zdůraznil, že toto ustanovení neobsahuje žádný odkaz na vnitrostátní pravidla, která tomu tedy nemohou být překážkou, a upřesnil, že se toto ustanovení musí uplatnit, „i když je žaloba již k okamžiku svého podání považována za nepřípustnou na základě vnitrostátní právní úpravy vůči […] žalovanému [s bydlištěm v členském státě, v němž má soud sídlo]“(90). Soudní dvůr navíc v rozsudku Freeport výslovně použil okamžik podání žaloby jako referenční bod pro posouzení existence souvislosti mezi právními nároky(91).
80. Kritériem, které je podle mého názoru rozhodující, aby i nadále platila odvozená příslušnost stanovená v čl. 6 bodě 1 nařízení Brusel I, je skutečnost, že žaloba je vůči ústřednímu žalovanému vzata zpět až po dni, ke kterému byla věc předložena dotyčnému soudu za požadovaných procesněprávních podmínek(92). Pokud bylo řízení platně zahájeno k tomuto datu, je naproti tomu podle mého názoru irelevantní, že zpětvzetí žaloby předcházelo stejně jako v projednávané věci uplynutí lhůty stanovené soudem pro předložení žalobní odpovědi a zahájení prvního jednání.
81. V tomto ohledu je třeba připomenout, že článek 30 nařízení Brusel I stanoví pro účely použití ustanovení obsažených v oddíle 9, jenž se týká překážky litispendence a závislých řízení, datum, ke kterému se má za to, že bylo zahájeno řízení u soudu členského státu(93). Podle mého názoru je možné tuto definici zohlednit i v případě ostatních oddílů kapitoly II, jež se týká pravidel pro určení příslušnosti, či je dokonce nutné ji zohlednit zejména v případě uvedeného čl. 6 bodu 1, neboť tento článek uvádí pravidlo, které také spočívá na existenci souvislosti mezi právními nároky(94).
82. Navíc zachování spojení souvisejících žalob před soudem, u kterého bylo zahájeno řízení, které umožňuje čl. 6 bodu 1 nařízení Brusel I, je v souladu s cíli řádného výkonu spravedlnosti, předvídatelnosti a právní jistoty, které sledují pravidla pro určení příslušnosti stanovená tímto nařízením(95), neboť toto zachování umožňuje zajistit, aby nebyla vydána vzájemně si odporující rozhodnutí přinejmenším vůči zbývajícím žalovaným, kteří již v okamžiku dotčeného zpětvzetí mimoto věděli o tom, že jsou všichni žalováni u daného soudu.
83. Mám tedy za to, že skutečnost, že žalobce vezme žalobu zpět vůči jedinému ze společně žalovaných, který má bydliště v obvodě soudu, nemá sama o sobě vliv na příslušnost založenou na uvedeném čl. 6 bodě 1, pokud k tomuto zpětvzetí dojde poté, co bylo u dotyčného soudu platně zahájeno řízení, a je-li rovněž splněna doplňující podmínka, která bude popsána níže.
b) K omezení plynoucímu ze zneužití práva založit příslušnost na čl. 6 bodě 1 nařízení Brusel I
84. V souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora nelze „pravidlo [pro určení příslušnosti stanovené v čl. 6 bodě 1 nařízení Brusel I] uplatnit takovým způsobem, aby žalobci umožnilo podat žalobu směřující proti více žalovaným s jediným cílem odejmout některého z nich soudům členského státu, ve kterém má bydliště“(96). Toto omezení týkající se případného obcházení příslušnosti soudu, které nalezlo oporu v Jenardově zprávě(97), je zcela v souladu s požadavkem, aby výjimky ze základní příslušnosti soudů místa, kde má bydliště žalovaný, která je stanovena v článku 2 nařízení Brusel I, byly pojaty restriktivně.
85. Soudní dvůr v rozsudku Freeport upřesnil, že „když žaloby podané proti různým žalovaným mají souvislost při svém podání“, použije se pravidlo pro určení příslušnosti uvedené v čl. 6 bodě 1, „aniž by bylo kromě toho nezbytné zvlášť zjistit, že žaloby nebyly podány s jediným cílem odejmout některého z žalovaných soudům členského státu, kde má bydliště nebo sídlo“(98). Otázka důsledků, které je třeba dovodit z této poněkud nejednoznačné formulace, činí problém předkládajícímu soudu a rozděluje jak účastnice tohoto řízení, tak komentáře právní teorie týkající se uvedeného rozsudku(99).
86. V tomto ohledu se mi analýza předkládajícího soudu jeví být správná, neboť uvedený soud má za to, že je-li splněna podmínka existence vztahu souvislosti mezi právními nároky ve smyslu tohoto ustanovení, soud, u kterého bylo zahájeno řízení, není povinen systematicky přezkoumávat, zda rozšířená příslušnost, která z toho plyne, byla založena v důsledku zneužití práva, avšak má nicméně možnost provést takový přezkum v případě, kdy existují dostatečné důkazy o tom, že žalobce, který se jich dovolává, jednal tak, aby obešel účel tohoto pravidla pro určení příslušnosti.
87. V projednávané věci přitom předkládající soud zmiňuje možnost tajné dohody mezi žalobkyní v původním řízení a žalovanou v původním řízení, tedy společností Evonik Degussa, jež má sídlo v Německu, které záměrně odložily formální uzavření smíru na dobu po podání žaloby, ačkoli dohoda byla dávno před tím připravována, či dokonce o ní bylo rozhodnuto mezi těmito účastnicemi řízení, pouze s cílem založit rozšířenou příslušnost v tomto členském státě(100).
88. Pod podmínkou, že údajné podvodné jednání, které je v projednávané věci zpochybňováno zúčastněnými, není pouze pravděpodobné, ale je prokázané, což bude muset ověřit vnitrostátní soud, by takové zneužití práva, jehož cílem je vyloučit jednoho nebo více žalovaných ze základní příslušnosti soudů členského státu, kde mají bydliště(101), mělo být podle mého názoru sankcionováno odmítnutím uplatnit čl. 6 bod 1 nařízení Brusel I za těchto okolností, jelikož kritéria souvislosti by nebyla ke dni podání žaloby skutečně splněna(102). Zájem na tom, aby soud místa, kde má bydliště ústřední žalovaný, právní nároky uplatněné vůči několika žalovaným vyšetřil a rozhodl o nich společně v souladu s tímto ustanovením, totiž zanikl v okamžiku, kdy závazný smír zrušil právní povinnost tohoto žalovaného, které se žalobce mohl proti němu před tímto soudem dovolávat. Mám za to, že mimo těchto konkrétních případů není naproti tomu třeba kontrolovat a postihovat zneužití práva v takovém právním kontextu.
89. Je třeba upřesnit, že existence vztahu souvislosti, který požaduje čl. 6 bod 1 nařízení Brusel I, poskytuje žalobci možnost volby, přičemž tento má podle mého názoru a v souladu s názorem generálních advokátů Ruiz‑Jarabo Colomera a Mengozziho ohledně forum shopping možnost provést tuto volbu způsobem, který je podle něj nejvhodnější a nejvýhodnější, aniž to samo o sobě představuje obcházení příslušnosti soudu(103). Navíc v případě takových protiprávních kartelových dohod, jako je protiprávní kartelová dohoda dotčená v původním řízení, může použití tohoto ustanovení s ohledem na jeho cíl již z povahy věci vést k tomu, že jeden nebo více žalovaných musí odpovídat za své chování před jiným soudem, než je soud místa jejich bydliště, v důsledku čehož je každá námitka vycházející z tohoto konkrétního výsledku irelevantní.
90. S ohledem na všechny tyto skutečnosti mám za to, že pravidlo pro určení rozšířené příslušnosti stanovené v čl. 6 bodě 1 nařízení Brusel I nemůže být uplatněno, pokud je podle soudu, u kterého bylo zahájeno řízení, náležitě prokázáno, že žalobce uzavřel před podáním své žaloby právně závazný smír s žalovaným usazeným v členském státě, v němž má daný soud sídlo, a že vědomě zatajil existence této dřívější dohody pouze s cílem vyloučit jednoho z ostatních žalovaných z příslušnosti soudů členského státu, kde má bydliště.
D – K případnému uplatnění doložek o příslušnosti a rozhodčích doložek v takovém sporu, jako je spor v původním řízení (třetí otázka)
91. V rámci třetí otázky, jejíž odůvodnění je bohužel dosti stručné, je Soudní dvůr žádán, aby rozhodl, zda s ohledem na zásadu stanovenou Soudním dvorem, a to zásadu plné účinnosti zákazu kartelových dohod, který je uveden v článku 101 SFEU a zaručen právem poškozených na náhradu škod utrpěných v této oblasti(104), by bylo v projednávaném případě přípustné odchýlit se od pravidel pro určení příslušnosti stanovených v čl. 5 bodě 3 nebo čl. 6 bodě 1 nařízení Brusel I na základě rozhodčích doložek nebo doložek o příslušnosti (1).
92. Vzhledem k tomu, že doložky o příslušnosti spadají na rozdíl od rozhodčích doložek do působnosti článku 23 uvedeného nařízení, bude třeba zohlednit dopad tohoto ustanovení v tomto kontextu (2). Kromě toho, i když předkládající soud vychází a priori ze zásady, že obě kategorie doložek uplatněných žalovanými v původním řízení mohou být použity v rámci takové žaloby na náhradu škody, o jakou jde v původním řízení(105), což podle mého názoru vyžaduje diskusi (4), bude třeba si každopádně položit otázku, zda a v jakém rozsahu mohou takové doložky zakládat účinky, když obsah smluv, ve kterých jsou obsaženy, byl narušen dotčenou protiprávní kartelovou dohodou (3).
1. K problematice předložené Soudnímu dvoru
93. Žalované v původním řízení za účelem zpochybnění příslušnosti Landgericht Dortmund namítaly, že rozhodčí doložky a doložky o příslušnosti jsou obsaženy v některých smlouvách o dodání uzavřených mezi kupujícími peroxidu vodíku, kteří převedli svá práva na CDC, a dodavateli, kteří se účastnili protiprávní kartelové dohody, na které jsou založeny žaloby na náhradu škody podané posledně uvedenou.
94. Předkládací rozhodnutí neobsahuje podrobný popis dotčených doložek. Avšak z vyjádření CDC vyplývá, že podle tvrzení žalovaných v původním řízení některé z uvedených smluv o dodání obsahovaly takové doložky buď ve formě všeobecných podmínek pro danou smlouvu(106), nebo na základě rámcových smluv pro několik dodávek jednomu zákazníkovi během období nezávislého na období kartelové dohody(107), přičemž je třeba upřesnit, že někteří zákazníci dojednali několik doložek s různými dodavateli(108) nebo různé doložky v různých smlouvách uzavřených se stejnými dodavateli(109). Otázka, zda uplatněné doložky o příslušnosti označují pouze soudy členských států, nebo také soudy třetích států, není jasně vyřešena.
95. Podle odůvodnění předkládajícího soudu u třetí otázky má daný soud za to, že v případě, že by se dotčené doložky vztahovaly na uplatňované nároky na náhradu škody, což přísluší určit pouze jemu samotnému(110), by pak bylo třeba si položit otázku, zda zásada účinného provádění zákazu kartelových dohod v unijním právu brání tomu, aby takové doložky byly uplatňovány v případě, že soud, k němuž byla podána žaloba tohoto typu, je příslušný na základě čl. 6 bodu 1 nebo čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I.
96. Ze zúčastněných, kteří předložili Soudnímu dvoru vyjádření, pouze CDC tvrdí, že uvedené doložky nesmí být v takovém kontextu zohledněny. Komise nicméně zdůrazňuje, že k zodpovězení předběžné otázky, zda se rozhodčí doložka nebo doložka o příslušnosti skutečně vztahuje na takové nároky na náhradu škody, o jaké se jedná v původním řízení, bude muset vnitrostátní soud zohlednit skutečnost, že uvedené nároky nevyplývají z dotčených smluv o dodání, ale z deliktního jednání spočívajícího v koluzní dohodě, která je na těchto smlouvách nezávislá.
97. Dříve, než se v tomto ohledu vyjádřím, mám v úmyslu poskytnout určitá upřesnění, která jsou podle mého názoru důležitá. Zaprvé je třeba připomenout, že doložky o volbě soudu, na základě kterých strany, z nichž alespoň jedna má bydliště na území členského státu, určily soud členského státu, jež bude příslušný v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu, spadají pod ustanovení článku 23 nařízení Brusel I.
98. Naproti tomu rozhodčí doložky jsou v zásadě z působnosti tohoto nařízení vyloučeny(111). Z toho vyplývá, že otázky týkající se platnosti a uplatnitelnosti posledně uvedených doložek by měly být upraveny vnitrostátním právem každého členského státu, jakož i mezinárodními úmluvami, které jsou pro ně závazné(112). Soudní dvůr nicméně rozhodl, že i když z důvodu hlavního předmětu sporu, to znamená povahy práv, která mají být zachována v takovém řízení, jako je řízení o návrhu na náhradu škody, spadá řízení zahájené před státním soudem do působnosti nařízení Brusel I, incidenční otázka, která se předběžně týká použitelnosti rozhodčí smlouvy, včetně její platnosti, spadá rovněž do působnosti tohoto nazření, a výlučně tomuto soudu tak přísluší rozhodnout o námitce nepříslušnosti vycházející z existence rozhodčí smlouvy, jakož i o jeho vlastní příslušnosti na základě ustanovení tohoto nařízení(113).
99. Navzdory tomuto rozdílu, pokud jde o použitelnost nařízení Brusel I, je třeba zdůraznit, že společným důsledkem obou kategorií dotyčných doložek je možnost odchýlit se od pravidel pro určení příslušnosti uvedených v daném nařízení, a to z důvodu respektování smluvní volnosti stran ohledně určení soudu, státního nebo rozhodčího v závislosti na případu, kterému mají v úmyslu ponechat vyřešení svých sporů(114).
100. Avšak doložka o příslušnosti, která je v souladu s článkem 23 nařízení Brusel I, bude moci založit pouze příslušnost soudů členských států Unie a potažmo na základě Luganské úmluvy(115) soudů států, které jsou smluvní stranou této úmluvy, zatímco rozhodčí doložka může určit, že rozhodčí řízení se bude konat v jakémkoli třetím státě. Přitom pravděpodobnost, že ustanovení unijního práva hospodářské soutěže nebudou uplatněna, a to i z titulu kogentních pravidel, je vyšší v případě, kdy je příslušnost přiznána rozhodčím soudům nebo soudům států, které nejsou vázány uvedenou Luganskou úmluvou(116).
101. Zadruhé je třeba zdůraznit, že vztah mezi doložkami o příslušnosti nebo rozhodčími doložkami na jedné straně a ustanoveními unijního práva hospodářské soutěže na straně druhé je složitý, neboť právní kontext narušení volné hospodářské soutěže, kterou stanoví tato ustanovení, poskytuje celou řadu možných konfigurací. Pokud jde konkrétně o nárok na úplnou náhradu škody na základě článku 101 SFEU, je třeba připomenout, že kvalifikace odpovědnosti osoby, která porušila toto ustanovení, jako smluvní nebo deliktní není vždy jednoduchá a že mezi právními systémy členských států existují v tomto ohledu rozdíly(117).
102. Existence různých smluvních vztahů mezi účastníky kartelové dohody a osobami poškozenými takovým protiprávním jednáním nastoluje otázku, zda dotyčné doložky mohou v projednávaném případě umožnit výjimku z příslušnosti soudu členského státu, která by byla založena na článcích 5 nebo 6 nařízení Brusel I, bez ohledu na skutečnost, že obsah smluv, v nichž jsou obsaženy, byl dotčen uvedeným protiprávním jednáním.
103. Vzhledem k tomu, že určení věcného rozsahu takových doložek přísluší pouze vnitrostátnímu soudu(118), v rámci třetí předběžné otázky je tedy Soudní dvůr především žádán, aby určil, zda a jakým způsobem mohou zásady inherentní článku 101 SFEU ovlivnit nejprve použití článku 23 nařízení Brusel I v případě doložek o příslušnosti, na které se vztahuje, a dále uplatnění jiných typů doložek o příslušnosti a rozhodčích doložek, které jsou upraveny právními normami členských států.
2. K vyloučení použití pravidel pro určení příslušnosti stanovených v článcích 5 a 6 nařízení Brusel I na základě doložek o příslušnosti, které jsou v souladu s článkem 23 tohoto nařízení
104. Nejprve je třeba konstatovat, že taková náhrada škod způsobených protiprávní kartelovou dohodou, jakou žádá žalobce v původním řízení, obecně spadá pod smluvní volnost stran, neboť se v tomto případě jedná o občanskoprávní povinnost každé osoby, která se dopustila zakázaného jednání, poskytnout finanční náhradu škod, které utrpěla jiná osoba, tedy oblast, ve které jsou hmotná práva zúčastněných k dispozici(119). Stejně tak nařízení Brusel I nevylučuje možnost stran určit příslušnost ratione loci(120) soudu členského státu v rámci sporu o takové otázce v souladu s jeho článkem 23.
105. Pokud jde o vzájemný vztah mezi ustanoveními článku 23 a ustanoveními čl. 5 bodu 3 nebo čl. 6 bodu 1 nařízení Brusel I, společnost Kemira správně uvádí, že Soudní dvůr již rozhodl, že uzavřením dohody o volbě soudu v souladu s článkem 17 Bruselské úmluvy měly strany možnost odchýlit se nejen od obecné příslušnosti stanovené v jejím článku 2, ale i od zvláštních příslušností stanovených v jejích článcích 5 a 6(121). Soudní dvůr upřesnil, že „tento výklad je odůvodněn tím, že [uvedený] článek 17 je založen na uznání smluvní volnosti stran v oblasti určení příslušnosti soudů, které mají rozhodovat o jiných sporech spadajících do působnosti úmluvy, než jsou spory, které jsou výslovně vyloučeny podle čl. 17 druhého pododstavce“, a dále že „taková doložka si stále zachovává užitečný účinek v tom smyslu, že v jejím důsledku jsou ve vztazích mezi stranami vyloučena jiná fakultativní určení příslušnosti, která jsou uvedena v článcích 5 a 6 úmluvy“(122).
106. Totéž platí pro odpovídající ustanovení nařízení Brusel I, neboť jeho body 11 a 14 odůvodnění a jeho čl. 23 odst. 5 uvádí, že „pokud jde o volbu příslušného soudu, musí být respektována smluvní volnost stran“, s výjimkou případů, kdy se uplatní buď zvláštní pravidla pro určení příslušnosti, která mají chránit slabší stranu(123), nebo pravidla pro určení výlučné příslušnosti uvedená v jeho článku 22. Kromě ustanovení, jejichž použití je takto výslovně stanoveno a mezi něž nepatří články 5 a 6 tohoto nařízení, musí mít dohoda o příslušnosti, která je v souladu s jeho článkem 23, plný účinek a zejména musí svěřit výlučnou příslušnost zvolenému soudu.
107. Vůle stran převažuje zejména ve vztahu k cílům čl. 6 bodu 1 nařízení Brusel I týkajícím se koncentrace příslušností a hospodárnosti řízení, a to podle mého názoru i tehdy, když uvedená doložka výslovně neuvádí, že se strany chtěly odchýlit od tohoto zvláštního ustanovení.
108. Pokud jde o čl. 5 bod 3 tohoto nařízení, bude třeba nejprve určit, zda se má doložka o příslušnosti skutečně uplatnit v takovém sporu, jako je spor v původním řízení, který podle mého názoru spadá pod věci týkající se deliktní odpovědnosti, a jeho předmět tedy netvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy(124), a zda ji lze uplatnit na takového žalobce, jako je CDC, z toho důvodu, že vstoupil do závazků přijatých podniky, které mu postoupily svá práva(125), což bude muset ověřit předkládající soud na základě požadavků, které Soudní dvůr stanovil v tomto ohledu.
109. Zejména je třeba připomenout, že z judikatury Soudního dvora k článku 23 nařízení Brusel I vyplývá, že platnost doložky o příslušnosti vložené do smlouvy je podmíněna tím, že strany, které tuto smlouvu uzavřely, s touto doložkou jasně souhlasily, a dále že soud, u kterého bylo zahájeno řízení, má povinnost zkoumat skutečnost souhlasu dotčených osob v tomto ohledu(126).
110. Navíc podle uvedeného článku se dohoda o volbě soudu může týkat jen již vzniklých nebo budoucích sporů „z určitého právního vztahu“. Soudní dvůr vyložil posledně uvedené kritérium z hlediska článku 17 Bruselské úmluvy a upřesnil, že „[t]ento požadavek má omezit rozsah dohody o příslušnosti jen na spory z právního vztahu, v rámci kterého byla tato dohoda uzavřena. Jeho cílem je zabránit tomu, aby byla jedna strana překvapena tím, že určitému soudu budou přiděleny všechny spory, které vyvstanou ve vztazích, jež má se svým smluvním partnerem, a které mají původ v jiných vztazích, než ve vztahu, v rámci kterého byla příslušnost soudu dohodnuta“(127).
111. Podobně jako CDC přitom velmi pochybuji o tom, že doložka o příslušnosti obsažená v takových smlouvách, o které se jedná v této věci, by mohla splnit požadavek jasného a řádného souhlasu, neboť se v tomto případě jedná o založení příslušnosti soudu, který má rozhodnout spor týkající se deliktní odpovědnosti jednoho ze smluvních partnerů, která vychází z protiprávní kartelové dohody, ačkoli domnělý poškozený v okamžiku, kdy uzavřel takovou dohodu, o existenci této kartelové dohody nevěděl.
112. Naproti tomu by podle mého názoru bylo zcela možné připustit, že se poškozený připojí k dohodě o příslušnosti poté, co se dozvěděl o existenci kartelové dohody zakázané článkem 101 SFEU, přičemž tato dohoda uzavřená po vzniku sporu je tak přijata za plné znalosti věci.
113. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že výše uvedená směrnice 2014/104, která se týká žalob na náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení unijních právních předpisů v oblasti hospodářské soutěže, směřuje zejména k podpoře používání mechanismů pro řešení sporů dohodou, jako je mimosoudní vyrovnání nebo arbitráž, a zvýšení jejich účinnosti(128). Tento přístup se mi jeví odůvodněný za předpokladu, že strany zcela a svobodně souhlasily s tím, že pro otázku nároků na náhradu škod způsobených protiprávní kartelovou dohodou bude příslušný určitý soud, i když je to jiný soud než ten, který by byl příslušný podle čl. 5 bodu 3 nebo čl. 6 bodu 1 nařízení Brusel I.
114. Bez ohledu na analýzu, kterou předkládající soud přijme ohledně posledně uvedených bodů, jsem toho názoru, že zásada plné účinnosti zákazu kartelových dohod stanoveného v článku 101 SFEU, které se týká třetí předběžná otázka, by neměla být na překážku zvláštnímu případu doložek o příslušnosti, které spadají pod článek 23 nařízení Brusel I.
115. V případě takové doložky to totiž nejsou vnitrostátní pravidla, ale ustanovení uvedeného článku, která v unijním právu určují příslušnost soudů členských států v občanských a obchodních věcech, neboť stanoví podmínky platnosti i právní účinky této doložky(129). Výše uvedené úvahy o soudním výkladu uvedeného článku 23(130) přitom jasně vedou k tomu, že doložky, které jsou v souladu s požadavky tohoto článku, zejména pokud jde o souhlas osoby, která byla údajně protiprávní kartelovou dohodou poškozena, mají případně přednost před příslušností plynoucí z článků 5 nebo 6 tohoto nařízení.
116. Je třeba dodat, že vzájemná důvěra mezi soudy členských států, která je jedním z pilířů systému soudní spolupráce zavedeného Bruselskou úmluvou a převzatého v nařízení Brusel I(131), podle mého názoru znamená, že příslušnost soudu, který je určen stranami v souladu s článkem 23 tohoto nařízení, nemůže být vyloučena na základě článku 101 SFEU, stejně jako Soudní dvůr rozhodl, že k zabránění výkonu rozsudku pocházejícího z jiného členského státu se nelze dovolávat veřejného pořádku z důvodu, že unijní právo hospodářské soutěže zde bylo nesprávně uplatněno ve věci samé(132).
117. Mám tedy za to, že při existenci doložky určující soud jiného členského státu, která by byla považována za vyhovující článku 23 nařízení Brusel I a náležitě použitelnou na spor, který je mu předložen, by se soud členského státu musel prohlásit za nepříslušný i v případě, že tato doložka vede k vyloučení zvláštních pravidel pro určení příslušnosti stanovených v článcích 5 nebo 6 tohoto nařízení, a to bez ohledu na zásadu účinného provádění zákazu kartelových dohod plynoucího z článku 101 SFEU.
3. K dopadu zásady plné účinnosti zákazu kartelových dohod uvedeného v článku 101 SFEU na ostatní typy uplatňovaných doložek
118. Pokud jde o doložky o příslušnosti, u kterých by se ukázalo, že se na ně článek 23 nařízení Brusel I nevztahuje, a rozhodčí doložky, problematika předložená předkládajícím soudem je složitější, neboť musí být chápána nikoliv za použití ustanovení tohoto nařízení, jak je vykládá Soudní dvůr, ale za použití pravidel vnitrostátního práva, jejichž provádění musí být v souladu se závaznými ustanoveními unijního primárního práva, a zejména s článkem 101 SFEU.
119. V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr podle své ustálené judikatury vycházející z rozsudků Courage a Crehan a Manfredi a další, které již byly uvedeny(133), rozhodl, že při neexistenci unijní právní úpravy v této oblasti přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby upravil procesní podmínky výkonu tohoto práva požadovat náhradu škody vyplývající z kartelové dohody zakázané článkem 101 SFEU(134), za předpokladu, že jsou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity, které zejména vyžadují, aby tato vnitrostátní pravidla neohrozila plnou účinnost unijního práva hospodářské soutěže a konkrétně zohledňovala cíl uvedeného článku(135). Podle mého názoru z toho v projednávaném případě vyplývá, že použití vnitrostátních pravidel neumožňuje, aby dotčené doložky o příslušnosti nebo rozhodčí doložky mohly vést k narušení této plné účinnosti.
120. Soudní dvůr navíc rozhodl, že plný účinek článku 101 SFEU a zejména užitečný účinek zákazu uvedeného v jeho odstavci 1(136) jsou zpochybněny, pokud každá osoba nemůže žádat náhradu škody, kterou jí způsobila smlouva nebo chování, které mohou omezit nebo narušit hospodářskou soutěž, tak jako protiprávní kartelová dohoda, na které jsou v projednávané věci založeny nároky CDC. Záruka práva žádat náhradu takové škody může zejména odrazovat od často utajovaných dohod nebo praktik tohoto typu, a podstatně tak přispívá k zachování účinné hospodářské soutěže v Unii(137).
121. Obecně platí, že existuje-li rozhodčí doložka, soud členského státu by se měl prohlásit za nepříslušný a odkázat strany na rozhodčí řízení na žádost jedné z nich, ledaže daný soud zjistí, že uplatňovaná rozhodčí smlouva je neplatná, irelevantní nebo nemůže být použita na spor, o kterém má rozhodnout, a to po přezkumu uskutečněném při výkonu své pravomoci z hlediska požadavků jeho vnitrostátního práva(138), neboť nařízení Brusel I nestanoví podmínky platnosti takové doložky(139). Totéž platí i pro doložky určující státní soud, které nespadají pod článek 23 uvedeného nařízení.
122. Avšak zásada vyžadující účinné provádění zákazu kartelových dohod v unijním právu, na kterou poukazuje předkládající soud, může podle mého názoru bránit dotčeným doložkám o volbě soudu nebo rozhodčím doložkám, a to zejména s cílem zajistit, aby každá osoba měla právo žádat úplnou náhradu takových škod plynoucích ze zakázané kartelové dohody, jaké jsou tvrzeny v původním řízení.
123. V tomto smyslu je třeba uvést, že Soudní dvůr v rozsudku Eco Swiss, který se týká vztahu mezi rozhodčím řízením a pravidly hospodářské soutěže plynoucími z unijního práva, uvedl, že článek 85 Smlouvy, nyní článek 101 SFEU, „lze považovat za kogentní ustanovení“(140). V daném rozsudku rozhodl, že „v rozsahu, v němž vnitrostátní soud musí podle svých vnitrostátních procesních pravidel vyhovět návrhu na zrušení rozhodčího nálezu vycházejícího z porušení vnitrostátních kogentních pravidel, musí rovněž vyhovět takovému návrhu, pokud má za to, že tento nález je v rozporu s [tímto článkem]. Právo Společenství [totiž] vyžaduje, aby otázky týkající se výkladu zákazu stanoveného [uvedeným článkem] mohly být zkoumány vnitrostátními soudy, které mají rozhodnout o platnosti rozhodčího nálezu, a mohly být případně předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Soudnímu dvoru“(141).
124. Obdobně mám za to, že unijní právo vyžaduje, aby rozhodčí doložka, stejně jako doložka o příslušnosti, na kterou se nevztahuje článek 23 nařízení Brusel I, nebyla použita v případech, kdy by použití takové doložky ohrozilo užitečný účinek článku 101 SFEU. V tomto ohledu lze užitečně poznamenat, že uvedený rozsudek Eco Swiss byl vydán dříve než výše uvedené rozsudky Courage a Crehan a Manfredi a další, které v unijním právu zakotvily uznání práva na náhradu všech škod, které utrpěly osoby poškozené v důsledku protiprávních narušení volné hospodářské soutěže, a to nejen v zájmu uvedených poškozených, ale zvláště za účelem ochrany obecných zájmů souvisejících s touto volností. Judikatura následující po těchto dvou rozsudcích ještě posílila tento přístup, když podpořila soukromé prosazování uvedených pravidel hospodářské soutěže (obecně nazývané „private enforcement“), zejména díky odstranění překážek, které mohou plynout z vnitrostátních ustanovení(142).
125. Je pravda, že uplatnění doložek o příslušnosti nebo rozhodčích doložek nebrání samo o sobě dosažení užitečného účinku článku 101 SFEU ve smyslu výše uvedené judikatury. Zejména skutečnost, že doložky tohoto typu mohou – jsou-li platné a použitelné na dotyčný spor – vést k vyloučení zvláštních příslušností podle článků 5 nebo 6 nařízení Brusel I, nemá nutně za následek, že osoby, kterým byla údajně způsobena škoda protiprávní kartelovou dohodou, nemají možnost dosáhnout z tohoto titulu úplné náhrady škody, jelikož se mohou obrátit na jakýkoli určený státní nebo rozhodčí soud, i když s ohledem na širokou škálu doložek uplatněných v projednávané věci by takový krok mohlo jejich uplatnění bezpochyby ztížit.
126. Nicméně podle mého názoru je obtížné zrealizovat tento teoretický názor ve zvláštním kontextu protiprávní kartelové dohody, která zahrnuje řadu účastníků a domnělých poškozených a jejíž provedení vedlo k řadě individuálních smluv o dodání, které byly eventuálně uzavřeny mezi různými společnostmi skupiny prodávajícího nebo kupujícího(143). V případě takového horizontálního omezení hospodářské soutěže, o jaké se opírá žaloba v původním řízení, je totiž podle mého názoru obtížné připustit vyloučení běžných prostředků právní ochrany, s výjimkou případů, kdy domnělí poškození poskytli v tomto smyslu výslovný souhlas, a pod podmínkou, že státní nebo rozhodčí soudy, jejichž příslušnost byla takto určena, jsou povinny uplatnit ustanovení unijního práva hospodářské soutěže jakožto kogentní normy.
4. K použitelnosti doložek o příslušnosti a rozhodčích doložek v takovém sporu, jako je spor v původním řízení
127. Hlavní problém, který bude muset vnitrostátní soud ve skutečnosti nejprve vyřešit, je, zda rozhodčí doložky a doložky o příslušnosti, kterých se dovolávají žalované v původním řízení, jsou skutečně v projednávané věci v rozporu. Je pravda, že podle judikatury Soudního dvora(144) platí, že pouze soud, kterému byl předložen spor v původním řízení, může, a dokonce musí posoudit platnost a rozsah doložky o volbě soudu, která je vůči němu uplatněna. Landgericht Dortmund má přitom patrně za to, i když jeho předkládací rozhodnutí není v tomto ohledu explicitní, že na předmět sporu se mohou vztahovat oba typy doložek obsažených ve smlouvách o dodání, jejichž dodržení vyžadují žalované v původním řízení.
128. Avšak jak zdůrazňuje CDC i Komise, lze silně pochybovat o tom, že nároky na náhradu škody, které uplatňuje žalobkyně v původním řízení, vychází ze smluv, které tyto doložky obsahují.
129. Obdobně tomu, co Soudní dvůr uvedl k doložkám o příslušnosti, které spadají pod článek 23 nařízení Brusel I(145), je podle mého názoru obtížné připustit, že soudní příslušnosti založené na ustanoveních tohoto nařízení mohou být vyloučeny v případě, kdy by právo členského státu umožňovalo, aby se jiný typ doložek o příslušnosti nebo rozhodčí doložka vztahovaly na všechny spory, které vzniknou ze vztahů smluvní strany a jejího dodavatele a které mají původ v jiných vztazích, než je vztah, v rámci kterého byla dotyčná doložka přijata. Požadavek jasného vztahu mezi uplatňovanou doložkou a daným právním vztahem je v tomto případě patrně také nezbytný pro účely zajištění předvídatelnosti příslušnosti.
130. Podle mého názoru práva uplatňovaná v projednávané věci plynou spíše z deliktu spočívajícího v kartelové dohodě, která byla tajně zorganizována a provedena žalovanými v původním řízení. Předmětem sporu v původním řízení jsou totiž finanční důsledky tohoto podvodného jednání, které je svou povahou odlišné od uplatňovaných smluv o dodání(146). Za takových okolností, tedy dokonce před tím, než domnělí poškození vědí o existenci příčinné události a škod, které způsobila, nelze doložku o příslušnosti nebo rozhodčí doložku platně uzavřít.
131. Ostatně předkládající soud také směřuje k téže kvalifikaci sporu v původním řízení, neboť zvláště podle jeho druhé otázky má patrně za to, že žaloba na určení občanskoprávní odpovědnosti, kterou projednává, spadá pod věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti podle čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I, a předmět sporu tedy netvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy podle čl. 5 bodu 1 tohoto nařízení(147). Deliktní kvalifikace předmětu sporu však v některých vnitrostátních právních systémech nevylučuje sama o sobě použitelnost doložek o příslušnosti nebo rozhodčích doložek, která zjevně závisí v každém konkrétním případě na formulaci dotyčné doložky(148).
132. Mám proto za to, že článek 101 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že uplatnění doložek o příslušnosti nebo rozhodčích doložek v rámci žaloby na náhradu škod způsobených kartelovou dohodou, která byla prohlášena za odporující tomuto článku, neporušuje samo o sobě zásadu plné účinnosti zákazu kartelových dohod. Avšak pokud by doložka z jedné z těchto kategorií mohla být na základě práva členského státu prohlášena za použitelnou ve sporu týkajícím se deliktní odpovědnosti, která může plynout z takové kartelové dohody, uvedená zásada brání podle mého názoru tomu, aby příslušnost týkající se tohoto sporu byla určena na základě doložky obsažené ve smlouvě, jejíž obsah byl dohodnut, zatímco strana, vůči které je tato doložka uplatňována, nevěděla o dotčené kartelové dohodě a její protiprávní povaze, a nemohla tedy předpokládat, že se doložka může vztahovat na náhradu škody požadovanou na tomto základě.
V – Závěry
133. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Landgericht Dortmund (Německo) takto:
1) a) Článek 6 bod 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že jsou-li od žalovaného, který má bydliště v obvodu soudu členského státu, a žalovaných usazených v jiných členských státech před tímto soudem solidárně požadovány informace a náhrada škody v souvislosti s jediným a trvajícím protiprávním jednáním spočívajícím v porušení článku 81 ES (článku 101 SFEU), které konstatovala Evropská komise a na kterém se tito žalovaní podíleli v různých členských státech a v různých okamžicích, je účelné tyto právní nároky vyšetřit a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních.
b) Článek 6 bod 1 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že žaloba podaná proti jedinému ze společně žalovaných, který má bydliště nebo sídlo v obvodu soudu, u kterého bylo zahájeno řízení, byla vzata zpět, nemá vliv na použití tohoto ustanovení, pokud k takovému zpětvzetí dojde po dni, kdy bylo u soudu platně zahájeno řízení, a pokud se časově neshoduje se smírem, který byl závazně uzavřen mezi žalobcem a uvedeným žalovaným před tímto datem, avšak byl zatajen pouze s cílem odejmout jednoho z ostatních žalovaných soudům členského státu, kde má bydliště.
2) Článek 5 bod 3 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že je-li od žalovaných usazených v různých členských státech v soudním řízení požadována náhrada škody v souvislosti s kartelovou dohodou, o které bylo v rozhodnutí Evropské komise prohlášeno, že představuje jediné a trvající protiprávní jednání spočívající v porušení článku 81 ES (článku 101 SFEU), a které se tito žalovaní účastnili v několika členských státech na různých místech a v různých okamžicích, nelze mít za to, že škodná událost nastala ve vztahu ke každému žalovanému a všem uplatňovaným škodám nebo celkové škodě v každém z členských států, na jehož území byla protiprávní kartelová dohoda uzavřena nebo prováděna.
3) Článek 101 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že v rámci žaloby na náhradu škod způsobených porušením tohoto článku nebrání zásada plné účinnosti zákazu kartelových dohod v unijním právu uplatnění doložek o příslušnosti, které jsou v souladu s článkem 23 nařízení č. 44/2001, kdežto tato zásada brání uplatnění rozhodčích doložek nebo doložek o příslušnosti, na které se uvedený článek 23 nevztahuje, pokud použitelné vnitrostátní právo umožňuje, aby byla příslušnost týkající se tohoto sporu určena na základě doložky obsažené ve smlouvě, jejíž obsah byl dojednán, zatímco strana, vůči které byla tato doložka uplatněna, nevěděla o dotčené kartelové dohodě a její protiprávní povaze.