STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
EVGENIJE TANČEVA
přednesené dne 8. června 2017(1)
Věc C‑214/16
C. King
proti
The Sash Window Workshop Ltd,
Richardu Dollarovi
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) [odvolací soud (Anglie a Wales) (občanskoprávní oddělení) (Spojené království)]
„Sociální politika – Článek 7 směrnice 2003/88/ES a právo na placenou dovolenou za kalendářní rok – Článek 31 Listiny základních práv Evropské unie v horizontálních sporech mezi dvěma soukromými subjekty – Neexistence prostředku po celou dobu trvání pracovního poměru pro výkon práva na placenou dovolenou za kalendářní rok – Právo členského státu, které ukládá pracovníkům, aby čerpali dovolenou dříve, než může zjistit, zda dovolená bude placená – Článek 7 odst. 2 směrnice 2003/88 a právo na finanční náhradu za nevyčerpanou dovolenou při ukončení pracovního poměru – Právo na účinný opravný prostředek“
I. Úvod
1. Pokud byl pracovníkovi, jako je C. King, během jeho pracovního poměru v délce 13 let poskytnut jeho zaměstnavatelem prostředek k výkonu práva na placenou dovolenou za kalendářní rok pouze po část pracovního poměru nebo snad nebyl poskytnut vůbec(2), může nárok na placenou dovolenou zaniknout na základě práva členského státu na základě toho, že C. King nepodnikl kroky k tomu, aby se dovolával práva na placenou dovolenou za kalendářní rok před tím, než byl jeho pracovní poměr ukončen?
2. To je otázkou, která vyvstává v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Court of Appeal of England and Wales (odvolací soud Anglie a Walesu). Vyžaduje výklad čl. 7 odst. 1 a 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby(3) a zejména s přihlédnutím k čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie, jehož znění bezpodmínečně stanoví, že „[k]aždý pracovník má právo na […] ‚každoroční placenou dovolenou‘ “. Obsah práva na placenou dovolenou za kalendářní rok podle unijního práva dále vyžaduje meritorní posouzení, stejně jako rozsah, v němž existují omezení jeho použitelnosti ve sporu v projednávané věci vzhledem k tomu, že se C. King dovolává směrnice 2003/88 proti subjektu ze soukromého sektoru(4).
3. Předložený problém má naléhavý sociální význam vzhledem ke zvyšujícímu se počtu lidí v Evropské unii, kteří pracují na flexibilním, příležitostném a občasném základě. Tyto formy zaměstnání se stávají stále častějšími z důvodu poskytování služeb za úplatu pomocí digitálních technologií v éře internetu. Kdo by měl nést riziko nedodržení práva na placenou dovolenou za kalendářní rok, pokud neexistuje žádný prostředek v pracovním poměru pro jeho výkon – zaměstnavatel nebo dotčení pracovníci? Je slučitelné s unijním právem na placenou dovolenou za kalendářní rok, aby právo členského státu ukládalo zaměstnanci, aby si vzal dovolenou dříve, než bude schopen zjistit, zda tato dovolená bude placená? A za okolností původního řízení, jaké omezení, pokud vůbec nějaké, je třeba stanovit z hlediska toho, co pracovník, jako je C. King, může obdržet z titulu finanční náhrady za placenou dovolenou za kalendářní rok při ukončení pracovního poměru podle čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88?
4. Dospěl jsem k závěru, že s přihlédnutím k zásadnímu normativnímu významu práva na placenou dovolenou za kalendářní rok v unijním, mezinárodním(5) a vnitrostátním právu(6), uložit spíše pracovníkovi než zaměstnavateli, aby podnikl kroky proto, aby vytvořil přiměřený prostředek pro výkon placené dovolené za kalendářní rok, by protiprávně podmínilo právo předběžné podmínce(7) a překračovalo by tak prostor pro volné uvážení přiznaný členským státům podle čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 v souladu s „podmínkami pro získání a přiznávání této dovolené“.
5. Tudíž podle čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88, což je ustanovení, které nelze vykládat restriktivně(8), vzniká finanční náhrada za placenou dovolenou za kalendářní rok při ukončení pracovního poměru a musí pokrývat celé období, během kterého nebyl poskytnut zaměstnavatelem žádný přiměřený prostředek pro výkon práva na placenou dovolenou za kalendářní rok, a zaniká pouze tehdy, pokud se takový prostředek stane dostupným. Pouze v tomto okamžiku se mohou začít uplatňovat časová a jiná omezení na výkon práva na placenou dovolenou za kalendářní rok, jejichž uložení si mohly členské státy zvolit, a dokonce i tehdy pouze v případě, že tato omezení spadají do rámce diskreční pravomoci poskytnuté členským státům podle čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 a jsou jinak slučitelná s unijním právem. Pokud nebyl přiměřený prostředek k výkonu práva na placenou dovolenou za kalendářní rok nikdy poskytnut, bude finanční náhrada pokrývat podle čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 celé období zaměstnání až do ukončení pracovního poměru.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
6. Bod 6 odůvodnění směrnice 2003/88 stanoví:
„Při úpravách pracovní doby by mělo být přihlédnuto k zásadám Mezinárodní organizace práce, včetně těch, které se týkají noční práce.“
7. Článek 1 směrnice 2003/88 je nadepsaný „Předmět a oblast působnosti“. Článek 1 odst. 1 této směrnice stanoví:
„Tato směrnice stanoví minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví pro úpravu pracovní doby.“
8. Článek 7 směrnice 2003/88 je nadepsaný „Dovolená za kalendářní rok“ a stanoví:
„1. Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby měl každý pracovník nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů v souladu s podmínkami pro získání a přiznávání této dovolené stanovenými vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.
2. Minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok nelze nahradit finanční náhradou, s výjimkou případů ukončení pracovního poměru.“
B. Vnitrostátní právo
9. Směrnice 2003/88 byla ve Spojeném království provedena prostřednictvím Working Time Regulations 1998 (nařízení o pracovní době z roku 1998) (ve znění pozdějších změn). Článek 13 odst. 1 tohoto nařízení zní následovně:
„1) […] pracovník má nárok na čtyři týdny dovolené za kalendářní rok v průběhu každého referenčního roku.“
10. Právo na náhradu mzdy je přiznáno článkem 16 tohoto nařízení, který zní následovně:
„1) Pracovník má nárok na proplacení každé doby dovolené za kalendářní rok, na niž má nárok podle článku 13, ve výši odpovídající týdenní mzdě za každý týden dovolené.“
11. Předkládací rozhodnutí dále vysvětluje, že čl. 13 odst. 9 tohoto nařízení zavádí to, co se hovorově označuje jako zásada „ber nebo nech být“. Vyžaduje, aby dovolená byla vyčerpána v příslušném roce vzniku nároku, nebo nárok zanikne. Článek 13 odst. 9 zní následovně:
„Dovolená, na kterou má pracovník nárok na základě tohoto předpisu, může být čerpána po částech, ale a) musí být čerpána pouze v roce, za který nárok vznikl, a b) nemůže být nahrazena finanční náhradou, s výjimkou případů ukončení pracovního poměru.“
12. Vnitrostátní předkládající soud uvádí, že existují další tři nařízení Spojeného království, která jsou potenciálně relevantní v projednávané věci. Článek 14 vymezuje výjimečné okolnosti, za kterých článek 7 směrnice 2003/88 umožňuje finanční náhradu namísto dovolené, konkrétně pokud dojde k ukončení smlouvy během referenčního roku a pracovník do té doby nevyčerpal poměrnou část dovolené, na kterou má nárok. Článek 14 zní následovně:
„1) Tento článek se použije v případech, ve kterých:
a) je pracovní poměr pracovníka ukončen během referenčního roku a
b) k datu účinnosti ukončení pracovního poměru (dále jen ‚datum ukončení pracovního poměru‘) vyčerpaná poměrná část dovolené, na niž má pracovník podle článku 13 odst. 1 nárok v referenčním roce, neodpovídá poměrné části tohoto referenčního roku, která k danému datu uplynula.
2) Pokud je poměrná část dovolené vyčerpaná pracovníkem menší než uplynulá poměrná část referenčního roku, zaměstnavatel mu zaplatí finanční náhradu za nevyčerpanou dovolenou v souladu s odstavcem 3 […]“
13. Článek 15 upravuje postup pro čerpání dovolené a dny, kdy může být dovolená čerpána. Tento článek stanoví:
„1) Pracovník může dovolenou, na niž má nárok podle článku 13 […], čerpat ve dnech podle své volby, které oznámí svému zaměstnavateli v souladu s odstavcem 3, s výhradou podmínek, které mu zaměstnavatel může uložit podle odstavce 2.
2) Zaměstnavatel může po pracovníkovi požadovat, aby
a) čerpal dovolenou, na kterou má pracovník nárok podle článku 13 odst. 1; nebo
b) aby tuto dovolenou v určité dny nečerpal, a to formou oznámení pracovníkovi v souladu s odstavcem 3.“
14. Článek 30 se zabývá vynucováním a nápravnými opatřeními. Podle předkládacího rozhodnutí rozlišuje mezi případy, kdy je pracovníkovi odepřeno právo na volno podle čl. 13 odst. 1 na straně jedné, a případy, kdy zaměstnavatel nevyplácí mzdu, na kterou má pracovník nárok buď podle článku 16 nebo článku 14. Článek 30 stanoví:
„Pracovník může podat žalobu k pracovněprávnímu soudu z důvodu, že mu jeho zaměstnavatel
a) odmítne povolit výkon některého z práv, které pracovníkovi náleží na základě […] čl. 13 odst. 1 […];
b) nevyplatí celou částku nebo její část, na kterou má nárok podle čl. 14 odst. 2 nebo čl. 16 odst. 1 […].
2) Pracovněprávní soud se žalobou podle tohoto článku bude zabývat tehdy, je-li podána
a) před uplynutím lhůty v délce tří měsíců (nebo v případech, na které se vztahuje čl. 38 odst. 2, v délce šesti měsíců), která začne běžet v den, kdy měl být údajně umožněn výkon daného práva (nebo v případě doby odpočinku nebo dovolené trvající déle než jeden den v den, kdy měl být povolen začátek výkonu) nebo případně, kdy mělo dojít k platbě;
b) během další lhůty, kterou soud považuje za přiměřenou v případě, kdy je prokázáno, že nebylo prakticky možné, aby byla žaloba podána před uplynutím dané lhůty v délce tří nebo případně šesti měsíců.“
III. Skutkový stav v původním řízení a předběžná otázka
15. První žalovaná, společnost The Sash Window Workshop Ltd (dále jen „SWWL“) je společností, která dodává okna a dveře a provádí jejich instalaci. Druhý žalovaný, Richard Dollar, je společný generální ředitel společnosti SWWL. C. King začal pracovat pro společnost SWWL dne 1. června 1999 jako obchodní zástupce. Byl placen pouze na základě provize vázané na prodeje, které zajistil. Nepobíral příspěvek na dovolenou. V jeho smlouvě, která neobsahovala žádné ujednání ohledně otázky placené dovolené za kalendářní rok, nebylo uvedeno právo na placenou dovolenou. Smlouva byla popsána v předkládacím rozhodnutí jako „smlouva samostatně výdělečně činné osoby pobírající pouze provizi“.
16. Nicméně společnost SWWL nabídla C. Kingovi v roce 2008 uzavření zaměstnanecké smlouvy, která podle sdělení zástupce C. Kinga na jednání zahrnovala všechna práva, která běžně náležela pracovníkům, jako například právo na placenou dovolenou za kalendářní rok. C. King se však rozhodl zůstat samostatně výdělečně činný(9).
17. C. King pracoval pro společnost SWWL nepřetržitě do doby, než byl s účinností od svých 65. narozenin dne 6. října 2012 propuštěn. Dne 20. prosince 2012 C. King zahájil řízení u Employment Tribunal (pracovní soud, Spojené království) a ve dnech od 20. do 22. srpna 2013 se konalo jednání.
18. C. King byl u Employment Tribunal (pracovní soud) úspěšný ve věci, pokud jde o žalobní důvod založený na diskriminaci na základě věku ve vztahu k jeho propuštění, a ani tento aspekt jeho žalobního důvodu, ani zjištění Employment Tribunal (pracovní soud), že C. King byl „pracovníkem“ pro účely nařízení o pracovní době, které provádí směrnici 2003/88, nebyly zpochybněny v odvolání k Employment Appeal Tribunal (odvolací soud pro pracovněprávní věci).
19. C. King byl u Employment Tribunal (pracovní soud) rovněž úspěšný ve věci, pokud jde o žalobní důvod ohledně placené dovolené. Rozlišil tři různé druhy:
1. „Příspěvek na dovolenou 1“ ve výši 518,40 UKL vztahující se k získané, ale nevyčerpané placené dovolené během posledního (neúplného) referenčního roku C. Kinga od 1. června do 6. října 2012.
2. „Příspěvek na dovolenou 2“ ve výši 17 402,83 UKL týkající se (neplacené) dovolené, kterou C. King skutečně vyčerpal během předchozích 13 let svého působení u společnosti SWWL, a
3. „Příspěvek na dovolenou 3“ ve výši 9 336,73 UKL týkající se dovolené, na kterou C. King získal nárok v průběhu celého období svého zaměstnání u SWWL, ale kterou nevyčerpal.
20. Společnost SWWL podala odvolání proti rozhodnutí Employment Tribunal (pracovní soud) ohledně Příspěvku na dovolenou 3 k Employment Appeal Tribunal (odvolací soud pro pracovněprávní věci) (dále jen „EAT“).
21. Jednání u EAT se konalo v úterý dne 4. listopadu 2014. EAT vyhověl odvolání společnosti SWWL proti rozhodnutí Employment Tribunal (pracovní soud) o Příspěvku na dovolenou 3 a vrátil tuto část žaloby C. Kinga k původnímu Employment Tribunal (pracovní soud) k novému rozhodnutí.
22. C. King podal odvolání ke Court of Appeal (odvolací soud) proti rozhodnutí EAT ohledně Příspěvku na dovolenou 3 dne 23. prosince 2014. Jednání o odvolání se konalo dne 9. února 2016. Společnost SWWL a Richard Dollar tvrdili, že C. King neuplatnil svůj „Příspěvek na dovolenou 3“ včas. Court of Appeal (odvolací soud) v předkládacím rozhodnutí uvádí, že Employment Tribunal (pracovní soud) rozhodl, že veškerá nevyčerpaná dovolená C. Kinga se převádí, protože společnost SWWL nikdy nebyla připravena ji proplatit, takže právo na finanční náhradu vzniklo v okamžiku propuštění, a argument ze strany společnosti SWWL a Richarda Dollara byl odmítnut. Na základě této analýzy byl návrh C. Kinga podán včas, protože byl podán do tří měsíců po ukončení jeho pracovního poměru.
23. Court of Appeal (odvolací soud) určil tři otázky, které vyžadují výklad unijního práva s ohledem na Příspěvek na dovolenou 3 a které tvoří předmět předkládacího rozhodnutí. Zaprvé se Court of Appeal (odvolací soud) tázal, zda je článek 13 nařízení o pracovní době z roku 1998 slučitelný s článkem 7 směrnice 2003/88 a právem na účinnou soudní ochranu vzhledem k tomu, že podle uvažování EAT by pracovník nejprve musel vyčerpat neplacenou dovolenou a až poté by mohl zkoumat, zda má právo na její proplacení.
24. Zadruhé Court of Appeal (odvolací soud) požádal o objasnění okolností, za kterých lze převádět nevyčerpanou placenou dovolenou v kontextu, kdy se C. King dovolává finanční náhrady při ukončení pracovního poměru podle čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 za celou dobu trvání pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že C. King neuplatnil svá práva před Employment Tribunal (pracovní soud) v průběhu pracovního poměru, znamená to, že C. King neměl příležitost vykonat své právo na placenou dovolenou za kalendářní rok z důvodů, které byly mimo jeho kontrolu, takže ji lze převádět v souladu s rozsudkem Soudního dvora ve věci Schultz-Hoff a další(10)?
25. Zatřetí Court of Appeal (odvolací soud) má v každém případě pochybnosti o tom, zda lze placenou dovolenou převádět po neomezenou dobu.
26. S přihlédnutím k výše uvedenému Court of Appeal (odvolací soud) položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Dojde-li ke sporu mezi pracovníkem a zaměstnavatelem o to, zda má pracovník nárok na dovolenou za kalendářní rok s náhradou mzdy na základě článku 7 směrnice 2003/88, je slučitelné s unijním právem, a zejména se zásadou účinné právní ochrany, pokud pracovník musí začít čerpat dovolenou dříve, než může být určeno, zda má nárok na to, aby byla placená?
2) Pokud pracovník nevyčerpá celou dovolenou za kalendářní rok nebo její část, na kterou má nárok, v referenčním roce, kdy by mělo být určité právo vykonáno, za okolností, kdy by tak učinil, pokud by mu zaměstnavatel neodmítl vyplatit náhradu mzdy za dobu čerpání dovolené, může pracovník uplatňovat, že je mu bráněno ve výkonu jeho práva na placenou dovolenou, takže se dané právo převádí do doby, kdy má možnost jej vykonat?
3) Pokud se dané právo převádí, děje se tak neomezeně, nebo existuje omezená doba pro výkon převedeného práva, a to obdobně s omezeními, která se uplatní v případech, kdy pracovník nemůže vykonat své právo na dovolenou v referenčním roce z důvodu nemoci?
4) Neexistuje-li žádné zákonné či smluvní ustanovení, které by upřesňovalo dobu převoditelnosti, je soud povinen určit omezení doby převoditelnosti, aby bylo zajištěno, že použití nařízení nenarušuje účel článku 7?
5) V případě kladné odpovědi na předchozí otázku, je doba 18 měsíců následujících po konci referenčního roku, ve kterém vznikl nárok na dovolenou, slučitelná s právem podle článku 7?“
27. Písemná vyjádření předložili C. King, společnost SWWL a Richard Dollar, vláda Spojeného království a Evropská komise. Všichni výše uvedení se účastnili jednání konaného dne 29. března 2017.
IV. Posouzení
A. Úvodní poznámky
28. Úvodem uvádím, že z veškerých četných žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce podaných Soudnímu dvoru ohledně výkladu článku 7 směrnice 2003/88 s ohledem na právo na placenou dovolenou za kalendářní rok(11) je to, zdá se, poprvé, kdy mezi účastníky řízení není sporné, zda strana, která vykonává právo na placenou dovolenou za kalendářní rok, je „pracovník“ pro účely unijního a vnitrostátního práva, a tedy má nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok(12), a kdy je Soudní dvůr pouze žádán, aby posoudil důsledky plynoucí z toho, že pracovník nejednal dříve, než došlo k ukončení jeho pracovního poměru, za účelem výkonu práva na placenou dovolenou za kalendářní rok(13). Soudní dvůr je obecněji žádán, aby rozhodl, zda „podmínky pro získání a přiznávání této dovolené stanovené vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi“, tedy prostor pro volné uvážení ponechaný členským státům podle čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, jsou slučitelné s unijním právem(14).
29. Převažující množství případů neshod spíše ohledně podmínek pro výkon placené dovolené za kalendářní rok než ohledně její existence v judikatuře může klidně odrážet postavení a význam tohoto práva v unijním, vnitrostátním a mezinárodním právu, pevně zakořeněného v souboru základních pravidel pracovního práva, jejichž dodržování je obvykle striktní(15).
30. Toto je důležité, neboť – jak vysvětlím v bodech 71 až 75 dále – mám pochybnosti ohledně toho, zda je dosavadní judikatura Soudního dvora týkající se otázky, zda měl pracovník skutečně možnost vykonat právo na placenou dovolenou za kalendářní rok, takže je třeba vyloučit omezení členského státu týkající se jeho výkonu(16), relevantní pro řešení sporu v projednávané věci. Je tomu tak proto, že se veškerá judikatura týkala rozsahu prostoru pro volné uvážení členských států s ohledem na podmínky pro získání a přiznávání placené dovolené za kalendářní rok (jako je uplynutí doby, po kterou lze placenou dovolenou převádět)(17), ale žádná se netýkala situace, ve které šlo v prvé řadě o podstatu tohoto práva z důvodu neexistence prostředku v pracovním poměru k výkonu tohoto práva.
31. Jak vysvětlím na následujících stranách, lepší přístup k projednávanému problému má za následek posouzení následující otázky. Může se C. King dovolávat čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 po ukončení pracovního poměru, aby se domohl finanční náhrady za nevyčerpanou placenou dovolenou, pokud zaměstnavatel vytvořil přiměřený prostředek pro výkon práva na placenou dovolenou za kalendářní rok pouze pro část pracovního poměru nebo jej snad nevytvořil vůbec (viz body 84 až 86 níže).
32. Před tím, než se budu zabývat touto otázkou, je třeba si vyjasnit, co přesně znamená právo na placenou dovolenou za kalendářní rok.
B. Prameny nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok
33. Nárok každého pracovníka na placenou dovolenou za kalendářní rok je obzvláště významnou zásadou unijního sociálního práva, která je nyní zakotvena v čl. 31 odst. 2 Listiny. Ve směrnici 2003/88 není žádné ustanovení, které by od této zásady stanovilo odchylku(18) a tato zásada může být uskutečněna příslušnými vnitrostátními orgány pouze v mezích stanovených směrnicí 2003/88(19). Jedná se o nárok, který každému pracovníkovi přiznává přímo unijní právo(20) a článek 7 směrnice 2003/88, který jej zakotvuje, ukládá jasnou a přesnou povinnost členským státům dosáhnout konkrétního výsledku(21). Uvedený nárok sleduje dvojí účel, a to umožnit pracovníkům, aby si odpočinuli od vykonávání pracovních úkolů, které jim ukládá pracovní smlouva, a kromě toho jim poskytnout volný čas a čas na oddych(22). Jedná se tedy o opatření týkající se zdraví a bezpečnosti, jež je odrazem čl. 31 odst. 1 Listiny. Nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok podle čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 navíc nelze vykládat restriktivně(23) a restriktivně nelze vykládat ani nárok na finanční náhradu za nevyčerpanou dovolenou podle čl. 7 odst. 2 téže směrnice(24).
34. Hlavní zásadou výkladu čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 kromě toho je, že členské státy samozřejmě mohou definovat ve své vnitrostátní právní úpravě podmínky pro výkon a provádění nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok, nemohou však podřídit samotnou existenci tohoto nároku jakékoliv podmínce(25). Směrnice 2003/88 neumožňuje, aby členské státy vyloučily samotný vznik nároku výslovně přiznaného všem unijním pracovníkům(26).
35. Co pak doplňuje čl. 31 odst. 2 Listiny? Podle vysvětlivek k Listině základních práv(27) vychází čl. 31 odst. 2 ze směrnice, která předcházela směrnici 2003/88, konkrétně ze směrnice 93/104, z článku 2 Evropské sociální charty Rady Evropy z roku 1961 a z bodu 8 Charty základních sociálních práv pracovníků Společenství z roku 1989. Posledně uvedená charta stanoví, že každý „pracující Evropského společenství má právo na dobu odpočinku každý týden a na výroční placenou dovolenou, jejíž délka musí být postupně harmonizována v souladu s národní praxí“, zatímco prvně uvedená charta uvádí, že „s cílem zajistit účinný výkon práva na spravedlivé pracovní podmínky se smluvní strany zavazují: […] poskytovat minimálně dvoutýdenní placenou dovolenou ročně“.
36. Rovněž je třeba uvést, že čl. 31 odst. 2 je zvláštním projevem respektování lidské důstojnosti, která je rozsáhleji chráněna v Hlavě I Listiny. Je tomu tak proto, že čl. 31 odst. 1 uvádí, že každý „pracovník má právo na pracovní podmínky respektující jeho zdraví, bezpečnost a důstojnost“(28). Podle vysvětlivek k Listině čl. 31 odst. 1 vychází mimo jiné z článku 26 Revidované sociální charty Rady Evropy, která stanoví, že „[v]šichni pracovníci mají nárok na důstojnost v práci“. Jeden komentátor tvrdil, že vzhledem k souvislosti mezi článkem 31 Listiny a článkem 1 o lidské důstojnosti je článek 31 ustanovením „se zásadním normativním významem a důležitostí. Článek 31 lze jistě považovat za nejzákladnější z pracovních práv v Listině EU“(29).
37. Nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok je rovněž zakotven, a to již po značně dlouhou dobu, v několika mezinárodních dohodách, na kterých členské státy Evropské unie spolupracovaly. Je například chráněn v článku 24 Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948, který přiznává každému „právo na odpočinek a na zotavení, zejména také na rozumné vymezení pracovních hodin a na pravidelnou placenou dovolenou“. Rovněž je uznán v čl. 7 písm. d) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966 jako vyjádření práva každého na spravedlivé a příznivé pracovní podmínky.
38. V rámci Mezinárodní organizace práce bylo právo na minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok dosud předmětem dvou vícestranných úmluv. Úmluva č. 132, která vstoupila v platnost dne 30. června 1973, změnila dosud platnou úmluvu č. 52. Tyto úmluvy zavazují smluvní státy s ohledem na provedení tohoto základního sociálního práva v rámci jejich domácích právních řádů(30).
39. Je významné, že nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok je opakovaně vyjádřen v evropských i mezinárodních předpisech jako „nárok“. To je přesné znění, které se objevuje v čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, které – jak jsem již uvedl – neponechává členským státům žádný prostor, aby ohrozily „samotnou existenci“ tohoto nároku(31). Není proto překvapivé, že čl. 13 odst. 1 nařízení o pracovní době Spojeného království jednoznačně uvádí, že „pracovník má nárok na čtyři týdny dovolené za kalendářní rok v průběhu každého referenčního roku“, a že čl. 16 odst. 1 týkající se placení takové dovolené obsahuje podobně kogentní znění.
40. Pojem „nárok“ se vyskytuje rovněž v relevantních předpisech mezinárodního práva, na kterých spolupracovaly členské státy. Zde odkazuji na použití slova „má“ v bodě 8 Charty základních sociálních práv pracovníků Společenství z roku 1989 (jak je uvedeno v bodě 35 výše), zatímco čl. 7 písm. d) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech stanoví, že státy, smluvní strany Paktu, „uznávají“ a „zajišťují“ „pravidelnou placenou dovolenou, jakož i odměnu ve dnech veřejných svátků“. Článek 3 odst. 1 Úmluvy MOP č. 132 obsahuje ještě více kogentní znění a není určen výhradně státům. Stanoví, že každá „osoba, na kterou se vztahuje tato úmluva, má nárok na každoroční placenou dovolenou ve stanovené minimální délce“.
41. S přihlédnutím k těmto pramenům jsem dospěl k závěru, že nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok podle článku 7 směrnice 2003/88, vykládaného s přihlédnutím k článku 31 Listiny a mezinárodním právním předpisům týkajícím se nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok, na kterých členské státy spolupracovaly, znamená, že zaměstnavatelé jsou povinni poskytnout pracovníkům vhodné prostředky pro výkon tohoto práva. Podle ustálených zásad unijního práva je plnění výsledků sledovaných článkem 7 směrnice 2003/88, včetně dodržování poskytnutí těchto prostředků ze strany zaměstnavatelů, závazné pro všechny orgány členských států, včetně jejich soudů(32).
42. Za tímto účelem jsou v souladu s ustálenou judikaturou členské státy povinny zohlednit veškeré právní normy a použít metody výkladu, které jsou těmito normami uznávány, za účelem výkladu vnitrostátního práva v co nejširším rozsahu, ve světle znění a účelu článku 7 směrnice 2003/88, aby dosáhly výsledku, který předmětná směrnice sleduje a který podle mého názoru zahrnuje dostupnost vhodných prostředků v pracovních poměrech pro výkon práva na placenou dovolenou za kalendářní rok, a dosáhly tím souladu s čl. 288 třetím pododstavcem SFEU o dopadu směrnic ve vnitrostátním právu(33).
43. Poskytnutí přiměřeného prostředku pro výkon práva na placenou dovolenou za kalendářní rok může mít formu zvláštních smluvních ujednání, která přiznávají právo na placenou dovolenou, nebo stanovení legálně vykonatelného správního řízení, prostřednictvím kterého mohou pracovníci podat žádost o placenou dovolenou za kalendářní rok u zaměstnavatelů.
44. V původním řízení je věcí vnitrostátního soudu, aby rozhodl s přihlédnutím ke všem relevantním skutečnostem, zda prostředek poskytnutý společností SWWL byl vhodný pro výkon práva na placenou dovolenou za kalendářní rok (viz dále body 84 až 86). Nicméně, jak bylo zdůrazněno zástupcem C. Kinga na jednání, čl. 31 odst. 2 Listiny odstraňuje jakoukoliv pochybnost o tom, zda riziko nesouladu s právem na placenou dovolenou za kalendářní rok nese zaměstnavatel nebo pracovník, přinejmenším pokud jde o to, který z nich je povinen vytvořit prostředek pro jeho výkon.
45. Bez ohledu na použité prostředky se domnívám, že takový Drittwirkung, který stanovím pro čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 a který předpokládá, že toto ustanovení má nepřímý účinek základních práv vůči třetím osobám(34), je slučitelný s effet utile směrnice 2003/88, ve světle výkladu judikatury Soudního dvora. Bude rovněž v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora týkající se dopadu směrnic na horizontální spory mezi dvěma subjekty ze soukromého sektoru, a rozsah, v němž může být pro řešení takových sporů relevantní Listina základních práv EU. Těmito otázkami se budu nyní zabývat.
C. Článek 7 směrnice 2003/88 v ustálené judikatuře Soudního dvora
1. Klíčové rozsudky týkající se článku 7 směrnice 2003/88 a její effet utile
46. Soudní dvůr ve věci Fuβ rozhodl, že povinnost pracovníků podle vnitrostátního práva požádat nejprve zaměstnavatele o zajištění souladu s čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88, co se týče maximální délky pracovní doby stanovené v čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88, jako nutná podmínka pro podání žaloby na náhradu škody u vnitrostátního soudu za toto porušení, má za následek, že „povinnost dbát na dodržování těchto ustanovení je nepřetržitě přenášena na jednotlivce“, čímž je zaměstnavateli „umožněno, aby byl vyňat z jejich dodržování, pokud taková žádost podána nebyla“(35).
47. V důsledku toho by bylo neslučitelné s effet utile čl. 7 odst. 1, aby byla pracovníkům, jako je C. King, uložena povinnost podat žádost u soudu nebo jiného orgánu, aby přinutili zaměstnavatele k vytvoření přiměřeného prostředku pro výkon práva na placenou dovolenou za kalendářní rok, což je otázkou, která je kvantifikovatelně odlišná od sporu ohledně podmínek pro výkon placené dovolené za kalendářní rok (viz dále body 71 až 75).
48. Soudní dvůr dále rozhodl ve věci Bollacke(36) s ohledem na čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 a nárok na finanční náhradu za nevyčerpanou dovolenou, že úmrtí neomezuje povinnost zaměstnavatele je dodržovat. Za okolností, kdy se dědic zesnulého pracovníka domáhal finanční náhrady za 140,5 dnů nevyčerpané dovolené, vyloučené podle německého práva, neboť k ukončení pracovního poměru došlo v důsledku úmrtí, Soudní dvůr uvedl, že čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 nesmí být vykládán restriktivně(37) a následně rozhodl takto:
„Jelikož čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 nestanoví pro vznik nároku na finanční náhradu žádnou jinou podmínku, než skutečnost, že pracovní poměr skončil, je třeba mít za to, že přiznání takové náhrady nelze podřídit existenci žádosti ex ante učiněné za tímto účelem.
Tento nárok je totiž přiznán přímo uvedenou směrnicí, nevyžaduje žádný krok ze strany dotyčného pracovníka a nezávisí na jiných podmínkách, než které jsou výslovně stanoveny, takže okolnost, že pracovník předem nepožádal o přiznání finanční náhrady podle čl. 7 odst. 2 této směrnice, je zcela irelevantní.“(38)
49. Tyto rozsudky odrážejí skutečnost, že pracovník je „slabší stranou pracovněprávního vztahu“ a že „je nutné zabránit tomu, aby měl zaměstnavatel možnost omezovat jej na jeho právech“(39).
50. Věc Bollacke(40) ve skutečnosti stanoví kritérium ohledně toho, co je vyžadováno pro dosažení souladu s effet utile čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88. Jak zdůraznil zástupce C. Kinga na jednání, pokud by musel být na rozdíl od judikatury Soudního dvora(41) čl. 7 odst. 2 vykládán restriktivně, riziko nesouladu by bylo přeneseno ze zaměstnavatele na pracovníka, přičemž zaměstnavatel by mohl bezpečně postupovat při vědomí, že čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 nemůže být dovoláván na podporu pracovníkem za účelem nápravy porušení povinnosti poskytnout přiměřený prostředek pro výkon práva na placenou dovolenou za kalendářní rok při ukončení pracovního poměru. Nebo – jak uvedl zástupce Komise na jednání – by dlouho trvající pochybení na straně zaměstnavatele mohlo zbavit pracovníky jejich práv.
2. Horizontální účinek Listiny a vymáhání směrnic
51. Na rozdíl od několika jiných ustanovení Listiny základních práv EU(42) není stanoveno, že čl. 31 odst. 2 podléhá unijnímu právu a vnitrostátním právním předpisům a zvyklostem, a toto ustanovení není určeno pouze členským státům. Jak již bylo uvedeno, jeho znění je spíše širší v tom smyslu, že každý „pracovník má právo na […] každoroční placenou dovolenou“.
52. S přihlédnutím k tomuto znění, kogentní povaze unijního práva na placenou dovolenou za kalendářní rok a jeho zásadnímu normativnímu významu (uvedenému podrobně výše v bodech 33 až 40) je třeba nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok podle čl. 31 odst. 2 Listiny považovat za „právo“ podle unijního práva a nejedná se o pouhou „zásadu“(43) ve smyslu čl. 52 odst. 5 Listiny(44). Bez ohledu na to, jaké důsledky mohou vyplývat z rozlišení mezi „právy“ a „zásadami“ v unijním právu základních svobod(45), jakožto „právo“ je čl. 31 odst. 2 nepochybně vodítkem při výkladu čl. 7 odst. 1 a 2 směrnice 2003/88 bez ohledu na to, zda je subjekt, vůči kterému je směrnice 2003/88 vymáhána, součástí veřejné správy(46) nebo subjektem ze soukromého sektoru. Toto pak nevyhnutelně poskytuje vodítko při výkladu vnitrostátního práva v souladu se směrnicí 2003/88.
53. Tudíž jednoznačné znění čl. 31 odst. 2 Listiny dále brání výkladu čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, podle kterého by byli pracovníci povinni podat žádost u soudu nebo jiného orgánu, aby přinutili zaměstnavatele vytvořit přiměřený prostředek pro výkon práva na placenou dovolenou za kalendářní rok, což je otázka, která je odlišná od existující úlohy soudu rozhodovat spory, ve kterých pracovník zpochybní provedení prostoru pro volné uvážení členských států v čl. 7 odst. 1 s ohledem na podmínky pro získání a přiznávání placené dovolené za kalendářní rok (viz dále body 71 až 75) bez ohledu na to, zda je žalovaný součástí veřejné správy nebo subjekt ze soukromého sektoru. Soudní dvůr totiž specificky rozhodl, že právo na placenou dovolenou za kalendářní rok „nelze zpochybnit vnitrostátními ustanoveními, která stanoví vyloučení […] vzniku tohoto nároku“(47).
54. Na jednání zmocněnec Komise uvedl, že povinnost zajištění souladu v záležitostech zdraví a bezpečnosti přísluší zaměstnavatelům spíše než pracovníkům, a naznačil, že požadovat po pracovníkovi, aby zahájil soudní řízení, aby se dovolal práva na placenou dovolenou za kalendářní rok, by se rovnalo požadovat po pracovníkovi, aby požádal zaměstnavatele o poskytnutí ochranné masky, pokud pracuje s jedovatou látkou. Poskytnutí přiměřeného prostředku ze strany zaměstnavatelů za účelem výkonu práva na placenou dovolenou za kalendářní rok je podle mého názoru skutečně prvkem pracovního poměru, který nesmí být podmíněn vydáním donucujícího rozhodnutí soudem, a že takový požadavek by byl neslučitelný s ustálenou judikaturou, jelikož existence nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok nesmí podléhat jakýmkoli předchozím podmínkám(48).
55. Opačný výklad by byl dále nedostatečný k odrazení zaměstnavatelů od porušování článku 7 směrnice 2003/88(49) zejména s přihlédnutím k nízkým dotčeným částkám ve srovnání s náklady na zahájení soudního řízení. Z ustálené judikatury Soudního dvora o rovném zacházení mezi muži a ženami vyplývá, že opravné prostředky poskytnuté vnitrostátním právem pro zajištění vymáhání relevantních směrnic musí být dostatečně účinné proto, aby měly „skutečný odrazující účinek“ pro jejich porušování zaměstnavateli a Soudní dvůr tento požadavek uplatnil v několika horizontálních sporech(50). To samé se musí nutně uplatnit na článek 7 směrnice 2003/88, zejména s přihlédnutím k zásadnímu normativnímu významu nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok, který se odráží v článku 31 Listiny.
56. Poté je třeba náležitě zohlednit existující omezení v judikatuře Soudního dvora týkající se horizontálního dopadu směrnic ve sporech soukromé povahy. V nedávno vydaném rozsudku ze dne 19. dubna 2016, DI (C‑441/14, EU:C:2016:278), jenž se rovněž týkal pracovních práv a sociálního práva, Soudní dvůr zopakoval následující:
„Soudní dvůr nicméně rozhodl, že zásada konformního výkladu vnitrostátního práva má určité meze. Povinnost vnitrostátního soudu přihlížet k unijnímu právu, pokud vykládá a aplikuje relevantní pravidla vnitrostátního práva, je omezena obecnými právními zásadami a nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem […]
V této souvislosti je třeba upřesnit, že k požadavku na konformní výklad patří i povinnost vnitrostátních soudů změnit případně ustálenou judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli směrnice […]“(51)
57. Předkládací rozhodnutí uvádí, že pokud je analýza Employment Tribunal (pracovní soud) správná (podle níž měl C. King získat „Příspěvek na dovolenou 3“), pak čl. 13 odst. 9 a článek 14 nařízení o pracovní době mohly být vykládány důsledně v souladu se zásadou zakotvenou ve věci Marleasingo výkladu vnitrostátního práva v souladu se směrnicemi, aby byl rozhodnutí ve věci Schultz-Hoff a další přiznán plný účinek. Na jednání zástupce společnosti SWWL dále uvedl, že „souladný“ výklad práva Spojeného království s unijním právem je dostupný, pokud vnitrostátní soud nerozhodne jinak, a že Court of Appeal (odvolací soud) nerozhodl jinak. Tudíž výklad čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, který zde obhajuji, se nejeví tak, že by vedl k výkladu vnitrostátního práva contra legem(52), a Soudnímu dvoru nebyla v této záležitosti předložena žádná předběžná otázka. Nanejvýše to povede k tomu, že na základě rozhodnutí o žádosti o předběžné otázce, vykládající čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 takovým způsobem, že od zaměstnavatelů vyžaduje, aby poskytovali přiměřené prostředky pro výkon práce na placenou dovolenou za kalendářní rok, povede k nepřímému účinku tohoto ustanovení na horizontální spor, což je podle judikatury Soudního dvora možné(53). Jak uvedla jedna generální advokátka, „v případě výkladu v souladu se směrnicí neukládá jednotlivci povinnosti směrnice sama o sobě, nýbrž tak činí vnitrostátní právo, které se použije v souladu se směrnicí“(54).
58. Není se proto potřeba podle mého názoru zabývat tím, zda právo na placenou dovolenou za kalendářní rok v čl. 31 odst. 2 Listiny je obecnou právní zásadou, vzhledem ke konkrétnímu výrazu obsaženému ve směrnici 2003/88(55), takže se připojuje k obecné unijní právní zásadě zákazu diskriminace na základě věku(56), která je chráněna článkem 21 Listiny jako jedna z obecných zásad a je přímo vymahatelná soukromou stranou proti jiné soukromé straně i v případě existujících překážek contra legem na vnitrostátní úrovni(57).
3. Protokol (č. 30) o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spojeném království
59. Konečně řešení, které navrhuji, spadá do mezí Protokolu (č. 30) o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spojeném království (dále jen „Protokol“) na základě znění tohoto Protokolu a judikatury Soudního dvora. Výrok tohoto Protokolu zní následovně.
„Článek 1
1. Listina nerozšiřuje možnost Soudního dvora Evropské unie ani jakéhokoliv soudu Polska či Spojeného království shledat, že právní a správní předpisy, zvyklosti nebo postupy Polska či Spojeného království nejsou v souladu se základními právy, svobodami nebo zásadami, které Listina potvrzuje.
2. Zejména, a aby se předešlo jakékoliv pochybnosti, nic v hlavě IV Listiny nezakládá soudně vymahatelná práva platná v Polsku či ve Spojeném království, pokud tato práva nejsou stanovena ve vnitrostátním právu Polska či Spojeného království.
Článek 2
Tam, kde ustanovení Listiny odkazuje na vnitrostátní právní předpisy a zvyklosti, vztahuje se toto ustanovení na Polsko či Spojené království pouze v tom rozsahu, v jakém jsou práva nebo zásady v dotyčném ustanovení obsažené uznávány v právních předpisech nebo zvyklostech Polska či Spojeného království.“
60. Je nesporné, že nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok je plně přiznán v právu Spojeného království, takže meze stanovené ustanovením v čl. 1 odst. 2 byly respektovány. Dále řešení, které navrhuji, nijak nerozšiřuje pravomoci a povinnosti tohoto Soudního dvora ani soudů ve Spojeném království, neboť byly při podpisu Lisabonské smlouvy v souladu s čl. 1 odst. 1 Protokolu, jelikož „možnost“ vnitrostátních soudů vykládat vnitrostátní právo v souladu s unijními směrnicemi byla stanovena v roce 1990 ve věci Marleasing(58).
61. Pokud jde o výklad práv, která již existovala v okamžiku vstupu Lisabonské smlouvy v platnost, Soudní dvůr rozhodl ve věci N.S. a další, že „čl. 1 odst. 1 protokolu (č. 30) ozřejmuje článek 51 Listiny, týkající se oblasti použití Listiny, a jeho účelem není osvobodit Polskou republiku a Spojené království od povinnosti dodržovat ustanovení Listiny, ani bránit soudu některého z těchto členských států, aby dbal na dodržování těchto ustanovení“(59).
62. Proto, i kdyby čl. 1 odst. 2 bránil vzniku soudně vymahatelných práv mezi soukromými subjekty horizontálně s ohledem na Hlavu IV Listiny (která zahrnuje článek 31) a bránil novým právům odvozeným od jakéhokoliv ustanovení Hlavy IV(60), řešení, které navrhuji, nezahrnuje žádný z těchto případů.
63. Konečně článek 2 Protokolu je irelevantní pro původní řízení, jelikož se uplatní pouze „v rozsahu, v němž ustanovení Listiny odkazuje na vnitrostátní právní předpisy a zvyklosti“. Jak bylo uvedeno výše, článek 31 Listiny není na rozdíl od několika jiných ustanovení Listiny(61) zmírněn odkazem na vnitrostátní právní předpisy a zvyklosti.
D. Navržené odpovědi na položené otázky
1. Druhá až pátá otázka
64. Určil jsem obsah práva na placenou dovolenou za kalendářní rok v čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, vykládaném s přihlédnutím k článku 31 Listiny základních práv Evropské unie a mezinárodním právním předpisům o právu na placenou dovolenou za kalendářní rok, na kterých členské státy spolupracovaly. Tento přehled ukazuje, že právo na placenou dovolenou za kalendářní rok má imperativní povahu a není určeno výhradně státům. Stanovil jsem rovněž parametry, za kterých se lze dovolávat čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 jako nápravného opatření, za okolností, kdy nebyl zaměstnavatelem vytvořen žádný přiměřený prostředek pro pracovníka pro účely výkonu práva na placenou dovolenou za kalendářní rok (po celou dobu pracovního poměru nebo po její část) a zabýval jsem se legálními mezemi dopadu směrnice a Listiny EU v horizontálních sporech mezi dvěma subjekty ze soukromého sektoru. Vzhledem k tomu, že druhá až pátá otázka jsou přímo spojeny s čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88, odpovím na ně dříve, než se budu zabývat první otázkou. Druhou otázkou se budu zabývat odděleně od třetí až páté otázky.
(a) Druhá otázka
65. Podstatou druhé otázky vnitrostátního soudu je, zda se pracovník jako C. King může domáhat, že je mu bráněno ve výkonu práva na placenou dovolenou za kalendářní rok, pokud nevyčerpal dovolenou za kalendářní rok, na kterou má nárok v referenčním roce, neboť mu zaměstnavatel odmítá zaplatit náhradu mzdy za jakoukoliv dobu dovolené, kterou si vybere. Druhá otázka se dále táže na to, zda se právo převádí do doby, než má pracovník možnost jej vykonat.
66. Je třeba poznamenat, že původní řízení se týká případu, na který budu poukazovat jako na „věc týkající se ukončení“, ve které se žalobce domáhá finanční náhrady za nevyčerpanou dovolenou za kalendářní rok na základě čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 při ukončení pracovního poměru(62). To znamená, že se na situaci C. Kinga použijí významné zásady uvedené podrobně výše v bodě 48 výše z rozsudku Bollacke Soudního dvora, stejně jako bezvýhradné ustanovení čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 v tom smyslu, že „minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok nelze nahradit finanční náhradou, s výjimkou případů ukončení pracovního poměru“ (kurziva provedená autorem stanoviska).
67. Ve věci Maschek Soudní dvůr posuzoval okolnosti, kdy rakouské právo bránilo finanční náhradě za nevyčerpanou dovolenou za kalendářní rok, pokud státní úředník odešel do důchodu na vlastní žádost. Soudní dvůr připomněl svou ustálenou judikaturu v tom smyslu, že čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 stanoví, že pracovník má nárok na finanční náhradu, aby bylo zabráněno nemožnosti využít placenou dovolenou za kalendářní rok z důvodu ukončení pracovního poměru tak, aby nedošlo k situaci, kdy by pracovník pozbyl toto právo, a to i v peněžité formě(63). Soudní dvůr poté uvedl následující:
„Dále je třeba rovněž uvést, že čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88, jak je vykládán Soudním dvorem, stanoví pro vznik nároku na finanční náhradu pouze ty podmínky, že pracovní poměr skončil a že pracovník nevyčerpal všechnu placenou dovolenou za kalendářní rok, na kterou měl nárok ke dni skončení tohoto poměru.
Z toho v souladu s čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 vyplývá, že pracovník, který do skončení svého pracovního poměru nemohl vyčerpat celý nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok, má nárok na finanční náhradu za nevyčerpanou placenou dovolenou za kalendářní rok. Důvod skončení pracovního poměru je v tomto ohledu irelevantní.“(64)
68. Nesouhlasím proto s tím, že finanční náhrada je omezena účelem umožnit pracovníkovi i po ukončení pracovního poměru vyčerpat dobu odpočinku před tím, než vstoupí do nového pracovního poměru(65). Jejím primárním účelem je spíše nahradit prostřednictvím peněžité náhrady nevyčerpanou placenou dovolenou existující při ukončení pracovního poměru tak, aby pracovník neztratil veškerý požitek z tohoto práva(66). To podléhá pouze vnitrostátním omezením čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88, která jsou slučitelná s unijním právem, tedy, že vnitrostátní podmínky výkonu čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 nepodřizují samotný vznik nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok jakékoliv předběžné podmínce(67).
69. Soudní dvůr uznal, že jsou období, mimo jejichž rámec dovolená za kalendářní rok pozbývá svůj kladný účinek pro pracovníka jako doba odpočinku, takže členské státy mohou stanovit referenční období nebo období převoditelnosti, jejichž uplynutím zaniká podle čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok (dále jen „zásada uplynutí“)(68). Řešení, které zde navrhuji, nijak nenaruší tuto linii judikatury Soudního dvora(69).
70. Je tomu tak proto, že Soudní dvůr přijal jako zásadu, ač podléhající omezením, že „otázka převoditelnosti dovolené, a tudíž určení období, během kterého může ještě pracovník, který nemohl čerpat svou placenou dovolenou za kalendářní rok během referenčního období, využít uvedenou dovolenou za kalendářní rok, spadá pod podmínky výkonu a provádění nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok, a je tudíž upravena vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi“(70).
71. Nicméně v původním řízení vyvstává naprosto odlišný skutkový kontext.
72. Všechny rozsudky týkající se zásady uplynutí spadají do prostoru pro volné uvážení členských států a obvykle se týkají rozsahu, v němž vnitrostátní právo ukládá taková omezení, jako jsou časové omezení na čerpání dovolené ve vztahu k danému období dovolené nebo podmínky pro finanční náhradu za placenou dovolenou, která nebyla vyčerpána(71), pro jejíž výkon byl v prvé řadě zaměstnavatelem poskytnut prostředek. Tytéž skutkové okolnosti existovaly ve věcech, ve kterých došlo ke sporu ohledně podmínek pro náhradu za roční dovolenou v pracovních poměrech, které trvají(72), a tedy se na ně vztahuje čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 s vyloučením čl. 7 odst. 2(73).
73. Pokud by tedy vnitrostátní právo umožnilo zaměstnavatelům nevytvořit přiměřený prostředek pro pracovníky pro výkon práva na placenou dovolenou za kalendářní rok a nechává tak na pracovnících, aby se domohli možnosti takového prostředku na základě zahájení řízení u soudu nebo jakýmkoliv jiným jednáním, překračuje prostor pro volné uvážení poskytnutý členským státům při provádění práva na placenou dovolenou za kalendářní rok a podobá se spíše předběžné podmínce samotné existence tohoto práva(74).
74. Proto, ačkoli byl spor mezi společností SWWL a C. Kingem ve značném rozsahu, ne-li výhradně, argumentován na základě podmínky Schultz-Hoff v tom smyslu, že k zániku nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok na konci referenčního roku nebo období převoditelnosti může dojít pouze tehdy, pokud pracovník „má skutečně možnost uplatnit nárok, který mu směrnice přiznává“(75), nejsem přesvědčen o tom, že je rozsudek ve věci Schultz-Hoff vhodný pro původní řízení.
75. S ohledem na výše uvedené se domnívám, že Soudní dvůr může odložit stranou svou ustálenou judikaturu ohledně časových a jiných omezení členských států z hlediska výkonu placené dovolené za kalendářní rok a spíše se zabývat předmětným problémem zvážením následující otázky: existuje něco, co brání pracovníkovi, jako je C. King, aby se dovolával prostého znění čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88, jak je vykládán Soudním dvorem, proto, aby se domohl finanční náhrady za nevyčerpanou dovolenou, pokud mu zaměstnavatel neposkytl žádný přiměřený prostředek pro výkon práva na placenou dovolenou za kalendářní rok v rozporu s čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, nebo byl takový prostředek poskytnut pouze po část pracovního poměru? S přihlédnutím k analýze provedené v tomto stanovisku jsem toho názoru, že je třeba na tuto otázku odpovědět záporně.
76. Podpůrně souhlasím s argumenty předloženými C. Kingem s podporou Komise v tom smyslu, že C. King neměl žádnou možnost vybrat si placenou dovolenou za kalendářní rok ve smyslu judikatury Soudního dvora, ovšem na základě toho, že přiměřený prostředek pro výkon této dovolené byl vytvořen zaměstnavatelem až v roce 2008 a možná vůbec (viz dále body 84 až 86). Tato cesta je však v menší míře v souladu s ustálenou judikaturou jak z výše uvedených důvodů, tak z důvodu skutečnosti, že jelikož Soudní dvůr nejprve rozhodl, že pracovník, jehož nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok může zaniknout, musí mít předtím skutečně možnost jej uplatnit podle práva členského státu(76), toto ještě musí být rozšířeno nad rámec případů, kdy byl pracovník nepřítomen z důvodu nemoci. Soudní dvůr rozhodl, že pokud pracovník „nepodléhá fyzickým či psychickým omezením způsobeným nemocí, nachází se v situaci, která je odlišná od situace vyplývající z pracovní neschopnosti v důsledku jeho zdravotního stavu“(77).
77. Souhlasím nicméně, že je možné na základě prosté analýzy významu dospět k závěru, že pracovník neměl možnost vykonat právo na placenou dovolenou za kalendářní rok podle směrnice 2003/88 během období, kdy mu zaměstnavatel neposkytl žádný přiměřený prostředek pro výkon tohoto práva, takže omezení členských států na výkon tohoto práva, která by jinak spadala pod diskreční pravomoc přiznanou členským státům podle čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, se nutně neuplatní.
78. Odpověď na druhou otázku by tudíž měla znít tak, že pokud pracovník nevyčerpá celou dovolenou za kalendářní rok nebo její část, na kterou má nárok, v referenčním roce, kdy mělo být právo vykonáno, za okolností, kdy pokud by tak učinil, avšak z důvodu skutečnosti, že by mu zaměstnavatel odmítl vyplatit náhradu mzdy za dobu vyčerpané dovolené, může pracovník uplatňovat, že je mu bráněno ve výkonu jeho práva na placenou dovolenou, takže se dané právo převádí do doby, kdy má možnost jej vykonat.
(b) Odpovědi na třetí až pátou otázku
79. Podstatou třetí až páté otázky, na které je třeba odpovědět společně, je, zda právo na placenou dovolenou za kalendářní rok lze převádět neomezeně. Jaká, pokud vůbec nějaká, doba převoditelnosti má být použita, pokud neexistuje žádné zákonné nebo smluvní ustanovení vymezující dobu převoditelnosti a je při jeho neexistenci soud povinen takovou dobu uložit? V případě kladné odpovědi, byla by doba 18 měsíců po ukončení referenčního roku, ve kterém nárok na dovolenou vznikl, slučitelná s nárokem na placenou dovolenou za kalendářní rok podle článku 7 směrnice 2003/88?
80. Na tyto otázky lze odpovědět stručně.
81. Při ukončení pracovního poměru má pracovník podle čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 nárok na finanční náhradu za placenou dovolenou za kalendářní rok, kterou si nevyčerpal do doby, kdy zaměstnavatel poskytl pracovníkovi prostředek pro výkon práva na placenou dovolenou za kalendářní rok. Pouze v tomto okamžiku se mohou začít uplatňovat časová a jiná omezení na výkon práva na placenou dovolenou za kalendářní rok, jejichž uložení si mohly členské státy zvolit, a dokonce i tehdy pouze v případě, že tato omezení spadají do rámce diskreční pravomoci poskytnuté členským státům podle čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 a jsou jinak slučitelná s unijním právem. Pokud nebyl přiměřený prostředek k výkonu práva na placenou dovolenou za kalendářní rok nikdy poskytnut, bude finanční náhrada podle čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 pokrývat celé období zaměstnání až do ukončení pracovního poměru.
82. Předkládací rozhodnutí uvádí dobu převoditelnosti v délce 18 měsíců po ukončení referenčního roku, ve kterém nárok na dovolenou vznikl, jako dovolené omezení výkonu práva na placenou dovolenou za kalendářní rok.
83. Zdá se, že tento návrh vychází z čl. 9 odst. 1 Úmluvy (MOP) č. 132 z roku 1970 o placené dovolené za kalendářní rok. Nicméně toto ustanovení, stejně jako judikatura Soudního dvora týkající se zásady uplynutí, je podmíněno tím, že v prvé řadě existuje přiměřený prostředek pro výkon placené dovolené v pracovním poměru. Článek 9 odst. 1 Úmluvy (MOP) č. 132 z roku 1970 je proto irelevantní z hlediska skutečností v původním řízení.
84. Právní zástupce společnosti SWWL uvedl na jednání, že smluvní podmínky C. Kinga neobsahovaly žádné ustanovení ohledně otázky placené dovolené za kalendářní rok. To nutně vede k tomu, že společnost SWWL neposkytla žádný vhodný prostředek pro výkon práva na placenou dovolenou za kalendářní rok. Podotýkám, že společnost SWWL na jednání uznala, že C. King byl pracovníkem a měl nárok během pracovního poměru na placenou dovolenou za kalendářní rok.
85. Společnost SWWL nicméně rovněž tvrdí, že v roce 2008 nabídla C. Kingovi uzavření pracovní smlouvy, a její zástupce na jednání uvedl, že tato smlouva mu nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok přiznávala. Pokud by to představovalo vytvoření přiměřeného prostředku pro výkon práva na placenou dovolenou za kalendářní rok, což je otázkou, o níž musí rozhodnout vnitrostátní předkládající soud, byla by finanční náhrada za nevyčerpanou placenou dovolenou splatná podle čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 od zahájení zaměstnání C. Kinga v červnu 1999 do data v roce 2008, kdy mu byla nabídnuta pracovní smlouva obsahující přiměřený prostředek pro výkon práva na placenou dovolenou za kalendářní rok. Pouze od tohoto okamžiku by se mohla začít uplatňovat omezení na výkon práva na placenou dovolenou za kalendářní rok uložená podle práva Spojeného království, která jsou slučitelná s čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 a v širším smyslu s unijním právem.
86. Na druhé straně, pokud tato smlouva neobsahovala takový prostředek prostřednictvím například dostatečně přesného smluvního ustanovení ohledně výkonu placené dovolené za kalendářní rok, poté se musí finanční náhrada podle čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 nutně vztahovat k celé době pracovního poměru od začátku v červnu 1999 do ukončení dne 6. října 2012.
87. Odpověď na třetí až pátou otázku je následující:
„Při ukončení pracovního poměru má pracovník podle čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 nárok na finanční náhradu za placenou dovolenou za kalendářní rok, kterou si nevyčerpal do doby, kdy zaměstnavatel poskytl pracovníkovi prostředek pro výkon práva na placenou dovolenou za kalendářní rok. Pouze v tomto okamžiku se mohou začít uplatňovat časová a jiná omezení na výkon práva na placenou dovolenou za kalendářní rok, jejichž uložení si mohly členské státy zvolit, a dokonce i tehdy pouze v případě, že tato omezení spadají do rámce diskreční pravomoci poskytnuté členským státům podle čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 a jsou jinak slučitelná s unijním právem. Pokud nebyl přiměřený prostředek k výkonu práva na placenou dovolenou za kalendářní rok nikdy poskytnut, bude finanční náhrada podle čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 pokrývat celé období zaměstnání až do ukončení pracovního poměru. Za okolností v původním řízení není omezení doby převoditelnosti o délce 18 měsíců po ukončení referenčního roku, ve kterém nárok na dovolenou vznikl, slučitelné s článkem 7 směrnice 2003/88.“
2. Odpověď na první otázku
88. Podstatou první otázky vnitrostátního předkládajícího soudu Soudnímu dvoru je, zda dojde-li ke sporu mezi pracovníkem a zaměstnavatelem o to, zda má pracovník nárok na dovolenou za kalendářní rok s náhradou mzdy na základě článku 7 směrnice 2003/88, je slučitelné s unijním právem, a zejména se zásadou účinné právní ochrany, pokud pracovník musí začít čerpat dovolenou dříve, než může být určeno, zda má nárok na to, aby byla placená?
89. Vzhledem k tomu, že jsem navrhl, že uložit pracovníkům, aby učinili kroky, ať již zahájením soudního řízení nebo jinak, za účelem vytvoření přiměřeného prostředku pro výkon práva na placenou dovolenou za kalendářní rok, by představovalo protiprávní předběžnou podmínku samotné existence tohoto práva(78), je nutné odpovědět na první otázku pouze v případě, že Soudní dvůr nebude souhlasit s mou odpovědí na druhou až pátou otázku. Je tomu tak proto, že uložit pracovníkovi, aby čerpal dovolenou dříve, než může být určeno, zda má nárok na to, aby byla placená, rovněž znamená uložit pracovníkovi, na rozdíl od zaměstnavatele, aby podnikl aktivní kroky k tomu, aby zajistil vytvoření prostředku.
90. V návaznosti na výše uvedené v každém případě navrhuji na první otázku odpovědět záporně z následujících důvodů.
91. Zaprvé již dlouho z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že směrnice 2003/88 upravuje nárok na dovolenou za kalendářní rok a nárok na proplacení této dovolené, což představuje dva aspekty jednoho nároku(79). Soudní dvůr posoudil za neslučitelné s čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 zvyklosti, které vytváří „vážné nebezpečí, že pracovník nebude svou dovolenou čerpat“(80). Toto zahrnuje finanční podmínky po dobu trvání dovolené, které nejsou srovnatelné s těmi, které se vztahují k výkonu zaměstnání pracovníkem, jako je odrazení od výkonu práva na roční dovolenou za kalendářní rok, ke kterému dochází tehdy, pokud je během doby dovolené placena pouze základní mzda, bez provize(81). Jak uvedl jeden z generálních advokátů, „je nutné zajistit […], aby pracovníkovi nevznikaly nevýhody z toho, že se rozhodne k využití svého práva na dovolenou za kalendářní rok“(82).
92. Zdá se nesporné, že pracovník bude odrazen od výkonu svého práva na placenou dovolenou za kalendářní rok, pokud musí začít čerpat dovolenou bez jakékoliv náhrady mzdy dříve, než může být určeno, zda má nárok na placenou dovolenou. Taková situace by byla neslučitelná s effet utile čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 a s výkladem Soudního dvora poskytnutým k tomuto ustanovení v tom smyslu, že „za období dovolené za kalendářní rok […] musí být zachována odměna a řečeno jinými slovy, pracovník musí obdržet obvyklou odměnu za tuto dobu odpočinku“(83). Toto implikuje inherentní souběžný prvek tohoto práva na placenou dovolenou za kalendářní rok.
93. Zadruhé uložit pracovníkovi, aby čerpal neplacenou dovolenou dříve, než může být určeno, zda má nárok na to, aby byla placená, je rovněž neslučitelné s povinností, kterou jsem popsal v bodě 55 výše, uloženou členským státům poskytnout opravné prostředky pro vymáhání článku 7 směrnice 2003/88, které mají skutečný odrazující účinek pro porušování zaměstnavateli. Takový požadavek rovněž nadměrně ztěžuje vymáhání nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok, jelikož se zdá, že zde nejsou žádné okolnosti s přihlédnutím k místu tohoto ustanovení v řízení jako celku, k jeho průběhu a k jeho zvláštnostem(84), které by odůvodňovaly takovou překážku výkonu práva na placenou dovolenou za kalendářní rok. Nezdá se být ani nezbytné s přihlédnutím k ochraně práva na obhajobu a ochraně právní jistoty(85).
94. Zatřetí jakékoliv oddělení práva na placenou dovolenou od práva na náhradu mzdy za ni podle práva Spojeného království by mohlo znamenat, že opravný prostředek podle práva Spojeného království by mohl být neobvykle složitý, takže by mohl vést k porušení článku 47 Listiny(86).
95. První otázka by tedy měla být zodpovězena tak, že dojde-li ke sporu mezi pracovníkem a zaměstnavatelem o to, zda má pracovník nárok na dovolenou za kalendářní rok s náhradou mzdy na základě článku 7 směrnice 2003/88, je neslučitelné s unijním právem, a zejména se zásadou účinné právní ochrany, pokud pracovník musí začít čerpat dovolenou dříve, než může být určeno, zda má nárok na to, aby byla placená.
E. Závěrečné poznámky
96. Uvědomuji si, že odpovědi, které navrhuji poskytnout na položené otázky, by vyžadovaly spíše po zaměstnavatelích než pracovnících, aby učinili všechny nezbytné kroky proto, aby zjistili, zda jsou povinni vytvořit přiměřený prostředek pro výkon práva na placenou dovolenou za kalendářní rok, bez ohledu na to, zda se bude jednat o právní poradenství, konzultaci s relevantními odbory nebo vyžádání si poradenství od orgánů členského státu, které jsou odpovědné za vymáhání pracovního práva. Pokud zaměstnavatel takový krok nepodnikne, bude riskovat, že ponese povinnost k finanční náhradě za nevyčerpanou dovolenou při ukončení pracovního poměru. Nicméně bude to v souladu s potřebou zajistit effet utile práva na placenou dovolenou za kalendářní rok, jako základního práva zásadního normativního významu ve vnitrostátním, unijním a mezinárodním právu, a je rovněž v souladu se skutečným postavením pracovníka jako slabší strany v pracovním poměru, uznaným v judikatuře Soudního dvora(87).
97. Umožnit současně pracovníkům v situaci C. Kinga, kteří nikdy neměli k dispozici prostředek pro výkon práva na placenou dovolenou za kalendářní rok, aby se dovolávali čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 při ukončení pracovního poměru, nijak neotvírá pro pracovníky možnost shromažďovat finanční náhradu za dovolenou v rozporu s cílem článku 7 směrnice 2003/88, kterým je zajistit skutečný odpočinek za účelem zajištění účinné ochrany jejich zdraví a bezpečnosti(88). Je tomu tak proto, že jakmile zaměstnavatel vytvoří přiměřený prostředek pro výkon práva na placenou dovolenou za kalendářní rok, pracovník se stává odpovědným za jeho využití(89). Jinak řečeno, v tomto okamžiku pracovníkovi vznikne příležitost vykonat právo na dovolenou za kalendářní rok ve smyslu rozsudku ve věci Schultz-Hoff, pokud nenastanou jiné okolnosti uznané Soudním dvorem jako překážky výkonu tohoto práva, jako například nemoc.
V. Závěry
98. Navrhuji proto, aby byly otázky položené Court of Appeal of England and Wales (odvolací soud Anglie a Walesu) zodpovězeny následovně:
„1) Dojde-li ke sporu mezi pracovníkem a zaměstnavatelem o to, zda má pracovník nárok na dovolenou za kalendářní rok s náhradou mzdy na základě článku 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby, je neslučitelné s unijním právem, a zejména se zásadou účinné právní ochrany, pokud pracovník musí začít čerpat dovolenou dříve, než může být určeno, zda má nárok na to, aby byla placená.
2) Pokud pracovník nevyčerpá celou dovolenou za kalendářní rok nebo její část, na kterou má nárok, v referenčním roce, kdy by mělo být určité právo vykonáno, za okolností, kdy by tak učinil, pokud by mu zaměstnavatel neodmítl vyplatit náhradu mzdy za dobu čerpání dovolené, může pracovník uplatňovat, že je mu bráněno ve výkonu jeho práva na placenou dovolenou, takže se dané právo převádí do doby, kdy má možnost jej vykonat.
3) Při ukončení pracovního poměru má pracovník podle čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 nárok na finanční náhradu za placenou dovolenou za kalendářní rok, kterou si nevyčerpal do doby, kdy zaměstnavatel poskytl pracovníkovi prostředek pro výkon práva na placenou dovolenou za kalendářní rok. Pouze v tomto okamžiku se mohou začít uplatňovat časová a jiná omezení na výkon práva na placenou dovolenou za kalendářní rok, jejichž uložení si mohly členské státy zvolit, a dokonce i tehdy pouze v případě, že tato omezení spadají do rámce diskreční pravomoci poskytnuté členským státům podle čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 a jsou jinak slučitelná s unijním právem. Pokud nebyl přiměřený prostředek k výkonu práva na placenou dovolenou za kalendářní rok nikdy poskytnut, bude finanční náhrada podle čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 pokrývat celé období zaměstnání až do ukončení pracovního poměru. Za okolností v původním řízení není omezení doby převoditelnosti o délce 18 měsíců po ukončení referenčního roku, ve kterém nárok na dovolenou vznikl, slučitelné s článkem 7 směrnice 2003/88.“