USNESENÍ TRIBUNÁLU (devátého senátu)
23. listopadu 2015 (*)
„Žaloba na neplatnost – Fungování finančních trhů – Nařízení (EU) č. 537/2014 – Legislativní akt – Nedostatek osobního dotčení – Nepřípustnost“
Ve věci T‑640/14,
Carsten René Beul, s bydlištěm v Neuwiedu (Německo), původně zastoupený K.-G. Stümperem, poté H.-M. Pottem a T. Eckholdem, advokáty,
žalobce,
proti
Evropskému parlamentu, zastoupenému P. Schonardem a D. Warinem, jako zmocněnci,
a
Radě Evropské unie, zastoupené R. Wiemann a N. Rouam, jako zmocněnkyněmi,
žalovaným,
jejímž předmětem je návrh na zrušení nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 537/2014 ze dne 16. dubna 2014 o specifických požadavcích na povinný audit subjektů veřejného zájmu a o zrušení rozhodnutí Komise 2005/909/ES (Úř. věst. L 158, s. 77),
TRIBUNÁL (devátý senát),
ve složení G. Berardis, předseda, O. Czúcz (zpravodaj) a A. Popescu, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,
vydává toto
Usnesení
Skutkový stav, řízení a návrhová žádání účastníků řízení
1 Žalobce, Carsten René Beul, je auditorem zapsaným podle německého auditorského řádu (Gesetz über eine Berufsordnung der Wirtschaftsprüfer). Podle německé právní úpravy je tedy oprávněn provádět audit účetnictví podniků, a to včetně subjektů veřejného zájmu.
2 Evropský parlament a Rada Evropské unie přijaly dne 16. dubna 2014 nařízení (EU) č. 537/2014 o specifických požadavcích na povinný audit subjektů veřejného zájmu a o zrušení rozhodnutí Komise 2005/909/ES (Úř. věst. L 158, s. 77, dále jen „napadené nařízení“).
3 Článek 1 napadeného nařízení upravuje jeho předmět a stanoví požadavky na provádění povinného auditu ročních a konsolidovaných účetních závěrek subjektů veřejného zájmu, pravidla týkající se organizace a výběru statutárních auditorů a auditorských společností subjekty veřejného zájmu, která mají podpořit jejich nezávislost a zabránit střetu zájmů, a pravidla týkající se dohledu nad tím, zda statutární auditoři a auditorské společnosti jednají v souladu s těmito požadavky.
4 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 20. srpna 2014 podal žalobce projednávanou žalobu.
5 Samostatnými podáními došlými kanceláři Tribunálu dne 27. a 28. listopadu 2014 vznesly Parlament a Rada námitky nepřípustnosti na základě čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu ze dne 2. května 1991. Žalobce předložil své vyjádření k těmto námitkám dne 12. ledna 2015.
6 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 18. prosince 2014 podala Evropská komise návrh na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Parlamentu a Rady.
7 V podání došlém kanceláři Tribunálu dne 22. prosince 2014 Parlament uvedl, že se nestaví proti návrhu Komise na vstup do řízení. Žalobce ani Rada se k předmětnému návrhu nevyjádřili.
8 Žalobce navrhuje, aby Tribunál zrušil napadené nařízení.
9 Parlament navrhuje, aby Tribunál:
– odmítl žalobu jakožto nepřípustnou;
– podpůrně pro případ, že námitku zamítne nebo rozhodne o spojení rozhodnutí o přípustnosti s rozhodnutím ve věci samé, aby mu přiznal novou lhůtu pro předložení vyjádření, a to včetně otázky opodstatněnosti;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
10 Rada navrhuje, aby Tribunál:
– odmítl žalobu jakožto nepřípustnou;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
11 Podle čl. 130 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu může Tribunál na návrh žalovaného vydat rozhodnutí o nepřípustnosti, nedostatku pravomoci nebo nepříslušnosti, aniž by se zabýval věcí samou. V projednávané věci Tribunál pokládá věc za dostatečně objasněnou písemnostmi obsaženými ve spise a rozhodne, aniž by pokračoval v řízení.
12 Parlament a Rada v projednávané věci uvádí, že napadené nařízení je legislativním aktem, a proto nepředstavuje nařizovací akt ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU. Mimoto se domnívají, že žalobce není napadeným nařízením bezprostředně ani osobně dotčen. Žaloba tedy podle nich není ve smyslu článku 263 SFEU přípustná.
13 Žalobce je přesvědčen, že je napadeným nařízením bezprostředně a osobně dotčen, neboť se jím mění složení orgánu příslušného k dohledu nad jeho profesní činností.
14 Na úvod je třeba uvést, že článek 263 čtvrtý pododstavec SFEU stanoví, že „[k]aždá fyzická nebo právnická osoba může za podmínek uvedených v prvním a druhém pododstavci podat žalobu proti aktům, které jsou jí určeny nebo které se jí bezprostředně a osobně dotýkají, jakož i proti právním aktům s obecnou působností [proti nařizovacím aktům], které se jí bezprostředně dotýkají a nevyžadují přijetí prováděcích opatření.“
15 Je třeba zdůraznit, že napadené nařízení není určeno žalobci. Podle první hypotézy upravené v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU mu tak právo podat žalobu nenáleží.
16 Z odůvodnění napadeného nařízení mimoto vyplývá, že jeho právním základem je článek 114 SFEU týkající se sbližování právních předpisů a že bylo přijato společně Parlamentem a Radou podle řádného legislativního postupu.
17 V tomto ohledu z čl. 289 odstavce 1 a 3 SFEU vyplývá, že právní akty přijaté postupem vymezeným v článku 294 SFEU, zvaným „řádný legislativní postup“, jsou legislativními akty.
18 Z toho vyplývá, že napadené nařízení je legislativním aktem.
19 Výraz „právní akt s obecnou působností [nařizovací akt]“ ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU však podle judikatury legislativní akty nezahrnuje [rozsudky ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‑583/11 P, Sb. rozh., EU:C:2013:625, bod 61, a ze dne 25. října 2011, Microban International a Microban (Europe) v. Komise, T‑262/10, Sb. rozh., EU:T:2011:623, bod 21].
20 Z toho vyplývá, že žalobci nesvědčí právo podat žalobu ani podle třetí hypotézy uvedené ve čtvrtém pododstavci čl. 263 SFEU .
21 Předložená žaloba je tedy přípustná jen v rozsahu, v němž je žalobce napadeným nařízením bezprostředně a osobně dotčen, podle druhé hypotézy uvedené v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU.
22 Tribunál považuje za účelné, aby posouzení přípustnosti žaloby zahájil zkoumáním otázky osobního dotčení žalobce.
K otázce osobního dotčení žalobce napadeným nařízením
23 Je třeba připomenout, že napadené nařízení obsahuje pravidla, jejichž cílem je zajistit nezávislost orgánů příslušných k dohledu nad činnostmi statutárních auditorů a auditorských společností provádějících povinný audit účetnictví subjektů veřejného zájmu. Článek 21 dotčeného nařízení stanoví následující:
„Příslušné orgány jsou nezávislé na statutárních auditorech a auditorských společnostech.
[…]
Členem řídicího orgánu nebo osobou odpovědnou za rozhodování uvedených orgánů nesmí být žádná osoba, která v době zapojení do činnosti orgánu nebo v průběhu předchozích tří let:
a) prováděla povinné audity;
b) měla hlasovací právo v auditorské společnosti;
c) byla členem správního, řídicího nebo dozorčího orgánu auditorské společnosti;
d) byla společníkem či zaměstnancem auditorské společnosti nebo pro auditorskou společnost vykonávala činnost na základě smlouvy.
[…]“
24 Parlament a Rada ve svých námitkách nepřípustnosti uvádí, že žalobce není napadeným nařízením osobně dotčen. Podle jejich názoru nepatří do určité omezené skupiny hospodářských subjektů a neuvedl žádnou zvláštní okolnost, která by jej mohla z hlediska pravidel stanovených judikaturou individualizovat.
25 Žalobce uvádí, že je napadeným nařízením osobně dotčen a že je jeho přijetím zasažen, neboť se jím mění orgán příslušný k dohledu nad jeho profesní činností.
26 Domnívá se, že článek 21 napadeného nařízení mění jeho právní postavení. Podle žalovaného byla totiž před vstupem nařízení v platnost k dohledu a kontrole jeho činnosti, včetně činnosti týkající se ověřování účetních závěrek subjektů veřejného zájmu, příslušná Wirtschaftsprüferkammer (Komora auditorů, dále jen „WPK“). Podle žalobce se přitom WPK spravovala plně autonomně a byla složena z demokraticky zvolených členů pocházejících z řad auditorů.
27 Naproti tomu článek 21 napadeného nařízení výslovně stanoví, že příslušníci auditorské profese nemohou vykonávat žádnou funkci v rámci dohledu nad povinným auditem subjektů veřejného zájmu.
28 Napadené nařízení podle žalobce tím, že nutně mění obsazení orgánu příslušného k dohledu nad povinným auditem subjektů veřejného zájmu, mění právní rámec, v jehož mezích vykonává žalobce uvedenou činnost. Tato změna údajně představuje zásah do jeho základního práva svobodné volby povolání stanoveného v článku 15 Listiny základních práv Evropské unie, neboť ovlivňuje nezávislost režimu profesního dohledu.
29 Žalobce dodává, že musí vždy požádat o schválení kontrolního úkolu uvnitř společností či jiných podniků jejich příslušné orgány. Ve světle napadeného nařízení mu dotčené orgány mohou kontrolní úkol svěřit jen v případě, že prokáže, že je podřízen dohledu příslušného orgánu, jehož složení se tedy vstupem napadeného nařízení v platnost mění. Napadené nařízení ho tak údajně nutí podřídit se dohledu nového příslušného orgánu. Pokud by se žalobce po ustavení tohoto nového orgánu setkal v rámci své profesní činnosti s otázkou týkající se auditu subjektů veřejného zájmu, musel by se obrátit na tento nový orgán a WPK by mu nebyla oprávněna poskytnout žádnou odpověď. Nový orgán bude výlučně příslušný k obecnému dohledu, postihu protiprávních jednání a oficiálnímu poradenství příslušníkům auditorské profese.
30 Žalobce se konkrétně domnívá, že je napadeným nařízením osobně dotčen, jelikož je jeho právo na výkon profese pod dohledem ze správního hlediska nezávislého orgánu zcela zbaveno své podstaty. Z toho hlediska se odvolává na rozsudek ze dne 18. května 1994 Codorniu v. Rada (C‑309/89, Recueil, EU:C:1994:197, body 21 a 22), ze kterého stran osobního dotčení dovozuje, že postačí, aby napadený akt byl v rozporu se zavedeným stavem, který svědčí účastníkovi, který chce dosáhnout zrušení takového aktu.
31 Úvodem je nutno připomenout, že fyzická či právnická osoba může být určitým aktem, který jí není určen, osobně dotčena, pouze pokud ji dotčený akt zasahuje z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ni zvláštní, nebo faktické situace, která ji odlišuje od všech ostatních osob, a tím ji individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byla individualizována osoba, jíž je takové rozhodnutí určeno (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise, 25/62, Recueil, EU:C:1963:17, body 197, 223, a ze dne 25. července 2002, Unión de Pequeños Agricultores v. Rada, C‑50/00 P, Recueil, EU:C:2002:462, bod 36).
32 Podle judikatury má akt obecnou působnost, pokud se použije na objektivně určené situace a zakládá právní účinky vůči kategoriím osob, které jsou vymezeny obecně a abstraktně (usnesení ze dne 6. září 2011, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, T‑18/10, Recueil, EU:T:2011:419, bod 63).
33 Tak je tomu v projednávané věci. Podle čl. 288 druhého pododstavce SFEU má totiž nařízení obecnou působnost, je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.
34 S ohledem na kritéria stanovená judikaturou citovanou v bodě 32 výše je třeba dojít k závěru, že napadené nařízení stanoví za účelem zajištění sbližování právních řádů a správní praxe členských států v této oblasti zvláštní požadavky týkající se provádění povinného auditu subjektů veřejného zájmu s obecnou působností. Totéž platí v případě článku 21 dotčeného nařízení, jejž žalobce napadá a jenž stanoví podmínky, jejichž účelem je zajištění nezávislosti orgánů příslušných k dohledu nad činností statutárních auditorů ve vztahu k subjektům veřejného zájmu. Všechna pravidla obsažená v napadeném nařízení se použijí přímo ve všech členských státech.
35 Kromě toho jsou situace a osoby, na něž je napadené nařízení použitelné, určeny objektivně, neboť je v článku 2 napadeného nařízení upřesněno, že se na jedné straně týká statutárních auditorů a auditorských společností provádějících povinné audity subjektů veřejného zájmu a na druhé straně samotných subjektů veřejného zájmu. Totéž platí pro článek 21, který stanoví požadavky na složení orgánů dohledu, které musejí být dodržovány všemi členskými státy v okamžiku ustavení takových orgánů.
36 Z výše uvedeného vyplývá, že kategorie osob, na které se napadené nařízení použije, jsou rovněž vymezeny obecně a abstraktně.
37 Z toho vyplývá, že napadené nařízení, a konkrétně jeho článek 21, mají obecnou působnost.
38 Je nicméně namístě připomenout, že skutečnost, že ustanovení, které je svou povahou a působností obecně závazné, jelikož se obecně použije na zúčastněné hospodářské subjekty, nevylučuje, že by se mohlo některých z nich osobně dotýkat (rozsudky ze dne 22. června 2006, Belgie a Forum 187 v. Komise, C‑182/03 a C‑217/03, Recueil, EU:C:2006:416, bod 58, a ze dne 23. dubna 2009, Sahlstedt a další v. Komise, C‑362/06 P, Recueil, EU:C:2009:243, bod 29).
39 V tomto ohledu je zaprvé nutno připomenout, že skutečnost, že se napadený akt použije na situace objektivně určené jeho vlastními ustanoveními a zakládá právní účinky vůči kategoriím osob, které jsou vymezeny obecně a abstraktně, dokazuje nedostatek osobního dotčení (rozsudek Sahlstedt a další v. Komise, bod 38 výše, EU:C:2009:243, bod 31; v tomto smyslu viz usnesení Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, bod 32 výše, EU:T:2011:419, bod 89).
40 V projednávané věci se přitom napadené nařízení žalobce dotýká výlučně v jeho postavení jakožto statutárního auditora, který provádí audit účetnictví subjektů veřejného zájmu, což je situace upravená napadeným nařízením objektivně, aniž by byla zákonodárcem jakýmkoliv způsobem zohledněna individuální situace příslušníků této profese. Požadavky týkající se struktury orgánů pověřených dohledem nad statutárními auditory, kteří vykonávají takovou činnost, jsou kromě toho formulovány obecným způsobem a použijí se bez rozdílu na každý hospodářský subjekt a každý orgán, na který se vztahuje působnost napadeného nařízení.
41 Zadruhé z judikatury vyplývá, že pokud se napadený akt dotýká skupiny osob, jež byly nebo mohly být známy v okamžiku přijetí tohoto aktu, a na základě kritérií, která jsou členům této skupiny vlastní, mohou být tyto osoby tímto aktem osobně dotčeny v rozsahu, v němž patří do omezené skupiny hospodářských subjektů, přičemž tomu tak může být zejména v případě, když rozhodnutí mění práva, která jednotlivec nabyl před jeho přijetím (rozsudek ze dne 27. února 2014, Stichting Woonpunt a další v. Komise, C‑132/12 P, Sb. rozh., EU:C:2014:100, bod 59).
42 V projednávané věci však osoby dotčené požadavky popsanými v článku 21 napadeného nařízení nebyly ani nemohly být v okamžiku jeho přijetí známy.
43 Napadené nařízení se totiž podle jeho článku 44 použije od 17. června 2016. Členské státy tedy musí do tohoto data reorganizovat dotčené příslušné orgány, je-li to potřeba ke splnění požadavků popsaných v článku 21 napadeného nařízení.
44 Žalobce v tomto ohledu sám vysvětluje, že WPK byla v době podání žaloby stále příslušnou k dohledu nad statutárními auditory ve věcech auditů účetnictví subjektů veřejného zájmu a že tento stav potrvá až do přenesení pravomoci k dohledu z WPK na nový orgán, který bude splňovat požadavky stanovené v článku 21 napadeného nařízení. Každý německý statutární auditor, který v období od přijetí napadeného nařízení do dne přechodu pravomoci k dohledu zahájil či zahájí svou činnost týkající se auditu účetnictví subjektů veřejného zájmu, je nebo bude v naprosto totožné situaci jako žalobce, tedy dohled nad jeho činností přejde z WPK složené z členů vykonávajících profesi auditora na jiný orgán, který bude splňovat požadavky stanovené v článku 21 napadeného nařízení, tedy na orgán, který nebude moci mezi své členy pojmout zejména statutární auditory, kteří vykonávají nebo v posledních třech letech vykonávali tuto profesi mezi členy řídicích orgánů nebo mezi pracovníky pověřenými přijímáním rozhodnutí.
45 Do okruhu osob, kam patřil žalobce v okamžiku přijetí napadeného nařízení, tedy lze zahrnout neznámý počet hospodářských subjektů, takže tuto kategorii nelze považovat za omezenou skupinu. Naopak se jedná o nespecifikovaný a nespecifikovatelný soubor hospodářských subjektů, jehož okruh může být po přijetí napadeného nařízení rozšířen (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. listopadu 1984, Intermills v. Komise, 323/82, Recueil, EU:C:1984:345, bod 16, a usnesení ze dne 3. dubna 2014, CFE-CGC France Télécom-Orange v. Komise, T‑2/13, EU:T:2014:226, bod 51).
46 Hospodářské subjekty, které patří do takto otevřené kategorie, přitom nejsou předmětným aktem osobně dotčeny (v tomto smyslu viz usnesení CFE-CGC France Télécom-Orange/Commission, bod 45 výše, EU:T:2014:226, bod 52).
47 Zatřetí je nutno zdůraznit, že žalobce neuvádí žádný faktor uznaný judikaturou, na jehož základě by bylo možné jej individualizovat. Odkazuje na údajné nabyté právo podléhat dohledu nezávislého profesního orgánu složeného z příslušníků jeho profese. Je nutné zdůraznit, že i kdyby takové právo existovalo a mohlo být zohledněno za účelem posouzení osobního dotčení, každý další německý statutární auditor disponuje totožným právem, a co se týče auditu účetnictví subjektů veřejného zájmu, bude toto právo přenesením pravomoci v oblasti dohledu na jiný orgán splňující kritéria stanovená v článku 21 napadeného nařízení ve vztahu ke všem těmto auditorům bez rozdílu zrušeno.
48 Skutkový kontext se tedy v projednávané věci liší od kontextu věci, v níž byl vydán rozsudek Codorniu v. Rada, bod 30 výše (EU:C:1994:197). V uvedené věci byl žalobce individualizován tím, že vlastnil ochrannou známku „Grand Crémant de Codorniu“ a dotčené nařízení mu bránilo tuto známku užívat, neboť svěřovalo právo užít výraz „crémant“ výlučně francouzským a lucemburským výrobcům. Soudní dvůr zdůraznil, že tato okolnost žalobce individualizuje ve vztahu ke všem ostatním subjektům (rozsudek Codorniu v. Rada, bod 30 výše, EU:C:1994:197, body 21 a 22). V projednávané věci se však nejedná o užití ochranné známky, která je nutně ze své podstaty individuální, ale o údajné právo podléhat dohledu profesního orgánu složeného ze členů vykonávajících profesi auditorů. I kdyby bylo takové právo prokázáno, nijak by neindividualizovalo žalobce vzhledem k nespecifikovanému a nespecifikovatelnému souboru subjektů vykonávajících uvedenou profesi, kteří provádějí audit účetnictví subjektů veřejného zájmu.
49 S ohledem na tyto úvahy je nutné dojít k závěru, že žalobce není osobně dotčen ani napadeným nařízením obecně, ani článkem 21 uvedeného nařízení, který ve své žalobě napadá.
50 Je-li přípustnost žaloby zkoumána s ohledem na druhou hypotézu stanovenou v čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, jsou kritéria bezprostředního a osobního dotčení kritérii kumulativními, a proto je nadbytečné zkoumat bezprostřední dotčení žalobce napadeným nařízením.
51 Z výše uvedeného vyplývá, že žalobce nemá aktivní legitimaci podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU.
K právu žalobce na účinnou právní ochranu
52 Žalobce se odvolává na článek 19 SEU, jakož i na čl. 47 první pododstavec Listiny základních práv, a s ohledem na tato ustanovení dovozuje, že jeho právo na účinnou právní ochranu znamená, že projednávaná žaloba musí být přípustná.
53 Úvodem je třeba připomenout, že soudní přezkum dodržování právního řádu Evropské unie je zajišťován Soudním dvorem a soudy členských států, jak vyplývá z čl. 19 odst. 1 SEU (rozsudek Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, bod 19 výše, EU:C:2013:625, bod 90).
54 Podle judikatury zavedla Smlouva o FEU články 263 a 277 a dále článkem 267 úplný systém procesních prostředků a řízení určený k zajištění přezkumu legality unijních aktů unijním soudem (rozsudky Unión de Pequeños Agricultores v. Rada, bod 31 výše, EU:C:2002:462, bod 40, a Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, bod 19 výše, EU:C:2013:625, bod 92).
55 Fyzické nebo právnické osoby, které z důvodu podmínek přípustnosti uvedených v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU nemohou přímo napadnout unijní akty s obecnou působností, jsou tak chráněny proti uplatnění takových aktů vůči nim. Přísluší-li provádění uvedených aktů unijním orgánům, tyto osoby mohou k unijnímu soudu podat přímou žalobu proti prováděcím aktům za podmínek uvedených v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU a na podporu této žaloby se na základě článku 277 SFEU dovolávat protiprávnosti dotčeného obecného aktu. Pokud toto provádění přísluší členským státům, mohou tyto osoby uplatňovat neplatnost dotčeného unijního aktu u vnitrostátních soudů a přimět tyto soudy, aby na základě článku 267 SFEU předložily v tomto ohledu Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce (rozsudek Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, bod 19 výše, EU:C:2013:625, bod 93).
56 V tomto ohledu je třeba upřesnit, že jednotlivci mají v rámci vnitrostátního řízení právo napadnout soudní cestou legalitu všech rozhodnutí nebo jiných vnitrostátních aktů týkajících se použití unijního aktu s obecnou působností vůči nim a dovolávat se při tom neplatnosti dotčeného aktu (rozsudek Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, bod 19 výše, EU:C:2013:625, bod 94).
57 Z toho plyne, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se posouzení platnosti je stejně jako žaloba na neplatnost způsobem přezkumu legality unijních aktů (rozsudek Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, bod 19 výše, EU:C:2013:625, bod 95).
58 Naproti tomu, co se týče ochrany, kterou přiznává článek 47 Listiny základních práv, je třeba uvést, že cílem tohoto článku není změnit systém soudního přezkumu stanovený Smlouvami, a zejména pravidla přípustnosti přímých žalob k soudu Evropské unie (Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, bod 19 výše, EU:C:2013:625, bod 97).
59 Z toho vyplývá, že se žalobce nemůže platně dovolávat přípustnosti projednávané žaloby na neplatnost na základě článku 47 Listiny základních práv, když není aktivně legitimován podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU.
60 Je tedy třeba zamítnout tuto výtku.
61 Ve světle výše uvedeného je třeba přijmout námitku nepřípustnosti předloženou Parlamentem a Radou, a z toho důvodu žalobu odmítnout jako nepřípustnou.
62 Z uvedeného rovněž vyplývá, že není namístě rozhodnout o návrhu na vstup vedlejšího účastníka do řízení předloženém Komisí.
K nákladům řízení
63 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to požadoval účastník řízení, který měl ve věci úspěch.
64 Vzhledem k tomu, že žalobce neměl ve věci úspěch a Parlament a Rada požadovaly náhradu nákladů řízení, je důvodné žalobci uložit, že ponese vlastní náklady a nahradí náklady řízení, které vynaložily Parlament a Rada.
65 Komise a Parlament kromě toho podle čl. 144 odst. 10 jednacího řádu ponesou vlastní náklady řízení související s návrhem na vstup vedlejšího účastníka do řízení. Jak vyplývá z bodu 7 výše, žalobce a Rada nevynaložili v tomto ohledu žádné náklady.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (devátý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se odmítá jako nepřípustná.
2) O návrhu Evropské komise na vstup do řízení jako vedlejší účastnice řízení není namístě rozhodnout.
3) Carsten René Beul ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady vynaložené Evropským parlamentem a Radou Evropské unie.
4) Komise a Parlament ponesou vlastní náklady řízení související s návrhem na vstup vedlejšího účastníka do řízení.
V Lucemburku dne 23. listopadu 2015.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |