ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého rozšířeného senátu)
8. května 2024(*)
„Hospodářská a měnová unie – Bankovní unie – Jednotný mechanismus pro řešení krizí úvěrových institucí a některých investičních podniků (SRM) – Jednotný fond pro řešení krizí (SRF) – Rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) o výpočtu příspěvků předem na rok 2021 – Povinnost uvést odůvodnění – Námitka protiprávnosti – Časové omezení účinků rozsudku“
Ve věci T‑393/21,
Max Heinr. Sutor OHG, se sídlem v Hamburku (Německo), zástupci: A. Glos, M. Rätz, H.-U. Klöppel a M. Meisgeier, advokáti,
žalobkyně,
proti
Jednotnému výboru pro řešení krizí (SRB), zástupci: J. Kerlin, C. De Falco a T. Wittenberg, jako zmocněnci, ve spolupráci s: B. Meyring, T. Klupsch a S. Ianc, advokáti,
žalovanému,
TRIBUNÁL (osmý rozšířený senát),
ve složení: A. Kornezov, předseda, G. De Baere, D. Petrlík (zpravodaj), K. Kecsmár a S. Kingston, soudci,
za soudní kancelář: S. Jund, radová,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
po jednání konaném dne 9. března 2023,
vydává tento
Rozsudek(1)
1 Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobkyně, společnost Max Heinr. Sutor OHG domáhá zrušení rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (dále jen „Jednotný výbor“ nebo „SRB“) SRB/ES/2021/22 ze dne 14. dubna 2021 o výpočtu příspěvků předem na rok 2021 do Jednotného fondu pro řešení krizí (dále jen „napadené rozhodnutí“) v rozsahu, v němž se jí týká.
[omissis]
III. Návrhová žádání účastníků řízení
25 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí i napadené sdělení;
– uložil Jednotnému výboru náhradu nákladů řízení.
26 Jednotný výbor navrhuje, aby Tribunál:
– žalobu zamítl;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení;
– podpůrně, v případě zrušení, zachoval účinky napadeného rozhodnutí až do jeho nahrazení nebo alespoň po dobu šesti měsíců ode dne, kdy rozsudek nabude právní moci.
IV. Právní otázky
27 Úvodem je třeba připomenout, že svou žalobou se žalobkyně rovněž preventivně domáhá zrušení napadeného sdělení pro případ, že by mu Tribunál přiznal samostatný obsah ve vztahu k napadenému rozhodnutí v odpovědi na šestý žalobní důvod. Podle žalobkyně Jednotný výbor v tomto sdělení vysvětluje své rozhodnutí nevyhovět žádosti o přezkum jejích údajů týkajících se příspěvků předem za příspěvková období 2018 až 2020.
28 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že navzdory nadpisu návrhového žádání směřujícího ke zrušení napadeného sdělení, jak jej formulovala žalobkyně, se její argumentace ve skutečnosti omezuje na zpochybnění legality napadeného rozhodnutí. Žalobkyně tak nepředkládá žádnou samostatnou a cílenou argumentaci týkající se napadeného sdělení. Za těchto podmínek je z toho třeba vyvodit, že se šestý žalobní důvod a žaloba v plném rozsahu ve skutečnosti týkají pouze napadeného rozhodnutí.
29 Na podporu své žaloby předkládá žalobkyně čtrnáct žalobních důvodů, které vycházejí:
– zaprvé z porušení čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63;
– zadruhé z porušení zásady proporcionality podle čl. 70 odst. 2 druhého pododstavce nařízení č. 806/2014 ve spojení s čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59;
– zatřetí z porušení zásady rovného zacházení;
– začtvrté z porušení svobody podnikání chráněné článkem 16 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“);
– zapáté z porušení její svobody usazování podle článku 49 SFEU ve spojení s článkem 54 SFEU;
– zašesté z porušení čl. 17 odst. 3 a 4 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63;
– zasedmé z porušení práva být vyslechnut stanoveného v čl. 41 odst. 1 a odst. 2 písm. a) Listiny;
– zaosmé z porušení povinnosti uvést odůvodnění stanovené v čl. 41 odst. 1 a odst. 2 písm. c) Listiny, jakož i v čl. 296 druhém pododstavci SFEU;
– zadeváté z porušení zásady účinné soudní ochrany stanovené v čl. 47 odst. 1 Listiny;
– podpůrně zadesáté z námitky protiprávnosti článků 4 až 7 a článku 9, jakož i přílohy I nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 z důvodu porušení povinnosti uvést odůvodnění stanovené v čl. 296 druhém pododstavci SFEU;
– podpůrně zajedenácté z námitky protiprávnosti článků 4 až 7 a článku 9, jakož i přílohy I nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 z důvodu porušení zásady účinné soudní ochrany stanovené v čl. 47 odst. 1 Listiny;
– podpůrně zadvanácté z námitky protiprávnosti čl. 14 odst. 2 a čl. 3 bodu 11 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 z důvodu porušení čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59 a zásady rovného zacházení;
– podpůrně zatřinácté z námitky protiprávnosti čl. 14 odst. 2 a čl. 3 bodu 11 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 z důvodu porušení svobody podnikání chráněné článkem 16 Listiny;
– podpůrně začtrnácté z námitky protiprávnosti čl. 14 odst. 2 a čl. 3 bodu 11 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 z důvodu porušení svobody usazování chráněné článkem 49 ve spojení s článkem 54 SFEU.
30 Ve své replice žalobkyně uvedla, že bere desátý a jedenáctý žalobní důvod zpět.
31 Nejprve je třeba zkoumat žalobní důvody, kterými žalobkyně namítá protiprávnost čl. 14 odst. 2 a čl. 3 bodu 11 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, a poté žalobní důvody týkající se přímo legality napadeného rozhodnutí.
A. K námitkám protiprávnosti vzneseným vůči čl. 3 bodu 11, čl. 5 odst. 1 písm. e) a čl. 14 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63
32 V nadpisech dvanáctého, třináctého a čtrnáctého žalobního důvodu vznáší žalobkyně námitky protiprávnosti čl. 14 odst. 2 a čl. 3 bodu 11 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63. Z odůvodnění žaloby však vyplývá, že žalobkyně v podstatě zpochybňuje rovněž legalitu čl. 5 odst. 1 písm. e) tohoto nařízení v přenesené pravomoci.
33 Konkrétně žalobkyně v rámci dvanáctého žalobního důvodu tvrdí, že čl. 3 bod 11, čl. 5 odst. 1 písm. e) a čl. 14 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 odporují čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59 a zásadě rovného zacházení. V rámci třináctého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že tato ustanovení nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 odporují rovněž svobodě podnikání chráněné článkem 16 Listiny. V rámci čtrnáctého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že uvedená ustanovení odporují svobodě usazování chráněně články 49 a 54 SFEU.
34 Žalobkyně vznesla tyto námitky protiprávnosti pro případ, že by čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 měl být vykládán tak, že neumožňuje vyloučení fiduciárních závazků z výpočtu závazků k určení příspěvků předem.
35 Nejprve je tedy třeba zkoumat, zda musí být čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 vykládán tak, že takové vyloučení neumožňuje. Pokud tomu tak je, bude třeba následně posoudit, zda jsou čl. 14 odst. 2 a čl. 3 bod 11 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 v souladu s čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59, zásadou rovného zacházení, článkem 16 Listiny a články 49 a 54 SFEU.
1. K působnosti čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63
36 Podle čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 se při výpočtu příspěvků předem nezapočítávají „v případě investičních firem [investičních podniků] závazky, které vznikly v důsledku držení aktiv nebo finančních prostředků klientů, včetně aktiv nebo finančních prostředků klientů […], je-li takový klient chráněn příslušným insolvenčním právem“.
37 Žalobkyně tvrdí, že toto ustanovení musí být vykládáno v tom smyslu, že umožňuje vyloučit částku jejích fiduciárních závazků z výpočtu závazků při stanovení jejího příspěvku předem, neboť tyto závazky splňují podmínky stanovené v uvedeném ustanovení.
38 Jednotný výbor s argumenty žalobkyně nesouhlasí.
39 Z judikatury vyplývá, že čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 nepřiznává Jednotnému výboru diskreční pravomoc vyloučit některé závazky na základě úpravy podle rizikového profilu z příspěvků předem, ale naopak přesně uvádí podmínky, za kterých je závazek předmětem takového vyloučení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. prosince 2019, Iccrea Banca, C‑414/18, EU:C:2019:1036, bod 93). Podle téže judikatury zohlednění zásad rovného zacházení, zákazu diskriminace a proporcionality nemůže odůvodnit jiný výsledek, jelikož nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 odlišilo situace vykazující významné zvláštnosti přímo spojené s riziky, která vykazují dotčené závazky (rozsudek ze dne 3. prosince 2019, Iccrea Banca, C‑414/18, EU:C:2019:1036, bod 95).
40 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury musí být ustanovení, která stanovují odchylku, vykládána restriktivně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. listopadu 2019, State Street Bank International, C‑255/18, EU:C:2019:967, body 39 a 40). Vzhledem k tomu, že čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 zavádí odchylku z obecného pravidla stanoveného v čl. 103 odst. 2 směrnice 2014/59, když umožňuje vyloučit některé závazky z výpočtu příspěvků předem, je ustanovením, které musí být vykládáno restriktivně.
41 V této souvislosti je třeba uvést, že čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 stanoví tři kumulativní podmínky pro vyloučení dotyčných závazků z výpočtu příspěvku předem, a sice zaprvé skutečnost, že tyto závazky musí být drženy investičním podnikem, zadruhé skutečnost, že musí vzniknout v důsledku držení aktiv nebo finančních prostředků klientů, a zatřetí skutečnost, že tito klienti musí být chráněni příslušným insolvenčním právem.
42 Pokud jde o první podmínku, žalobkyně tvrdí, že musí být považována za investiční podnik ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.
43 Pojem „investiční podniky“ je definován v čl. 3 bodě 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 jako „investiční podniky definované v čl. 2 odst. 1 bodě 3 směrnice 2014/59 […]“.
44 Mezi účastníky řízení je nesporné, že v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí čl. 2 odst. 1 bod 3 směrnice 2014/59 definoval pojem „investiční podnik“ jako „investiční podnik ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 2 nařízení (EU) č. 575/2013 […]“, který definoval pojem „investiční podnik“ jako „osob[u] ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 1 směrnice 2004/39/ES, která podléhá požadavkům stanoveným v uvedené směrnici, s výjimkou: a) úvěrových institucí […]“.
45 Ze samotného znění těchto ustanovení vyplývá, že odchylka obsažená v čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci se v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí nevztahovala na subjekty, které byly úvěrovou institucí a zároveň investičním podnikem, jako tomu bylo v případě žalobkyně. V tomto ohledu není zpochybňováno, že žalobkyně je úvěrovou institucí, která má bankovní licenci jakožto instituce ve smyslu článku 2 ve spojení s čl. 3 odst. 1 bodem 13 nařízení č. 806/2014 a čl. 2 odst. 1 bodem 2 směrnice 2014/59.
46 Tento závěr není zpochybněn tvrzením žalobkyně, že má povolení k poskytování služeb a provádění investičních činností uvedených v bodech 1 až 7 oddílu A přílohy I směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU ze dne 15. května 2014 o trzích finančních nástrojů a o změně směrnic 2002/92/ES a 2011/61/EU (Úř. věst. 2014, L 173, s. 349).
47 Jak totiž tvrdí Jednotný výbor, pokud by Komise zamýšlela vztáhnout pod čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 jak úvěrové instituce, tak investiční podniky, či dokonce úvěrové instituce, které jsou rovněž investičními podniky, odkázala by v tomto ustanovení na „instituce“, a nikoli na „investiční podniky“. Komise ostatně takto postupovala v písmenech a), b) a f) tohoto ustanovení, když použila výraz „instituce“. Naproti tomu, pokud záměrem Komise bylo omezit použití výjimky podle čl. 5 odst. 1 tohoto nařízení v přenesené pravomoci na určité subjekty, uchýlila se k přesnějším formulacím, jako jsou výrazy „ústřední protistrany“, „centrální depozitáře cenných papírů“ a „investiční firmy [investiční podniky]“ použité v písmenech c), d) a e) tohoto ustanovení.
48 Pokud jde konečně o argument žalobkyně, že odkaz v čl. 2 odst. 1 bodě 3 směrnice 2014/59 na čl. 4 odst. 1 bod 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2013, L 176, s. 1) je chybným odkazem, který měl Jednotný výbor opravit, žalobkyně na podporu tohoto tvrzení nepředkládá žádné konkrétní důkazy.
49 V tomto ohledu je třeba připomenout, že definice „investičního podniku“, jak je v současnosti stanovena v čl. 2 odst. 1 bodě 3 směrnice 2014/59, byla změněna čl. 63 bodem 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/2034 ze dne 27. listopadu 2019 o obezřetnostním dohledu nad investičními podniky a o změně směrnic 2002/87/ES, 2009/65/ES, 2011/61/EU, 2013/36/EU, 2014/59/EU a 2014/65/EU (Úř. věst. 2019, L 314, s. 64). Tato definice nyní odkazuje na čl. 4 odst. 1 bod 22 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/2033 ze dne 27. listopadu 2019 o obezřetnostních požadavcích na investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 1093/2010, (EU) č. 575/2013, (EU) č. 600/2014 a (EU) č. 806/2014 (Úř. věst. 2019, L 314, s. 1), který, pokud jde o pojem „investiční podnik“, odkazuje na čl. 4 odst. 1 bod 1 směrnice 2014/65, který tento pojem definuje tak, že se vztahuje na jakoukoli právnickou osobu, která poskytuje investiční služby třetím osobám, aniž by z této definice byly vyloučeny úvěrové instituce.
50 Mezi účastníky řízení je však nesporné, že tato změna definice „investičního podniku“ obsažená v čl. 2 odst. 1 bodě 3 směrnice 2014/59 byla v souladu s čl. 67 odst. 1 druhým pododstavcem směrnice 2019/2034 ve spojení s bodem 39 odůvodnění téže směrnice použitelná až od 26. června 2021.
51 Z výše uvedeného vyplývá, že čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, ve znění použitelném v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí dne 14. dubna 2021, musí být vykládán tak, že neumožňuje vyloučit závazky úvěrových institucí, jako je žalobkyně, z výpočtu závazků ke stanovení jejich příspěvku předem.
52 Za těchto podmínek nesplňují fiduciární závazky žalobkyně první podmínku stanovenou v čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.
53 Vzhledem k tomu, že ony tři podmínky stanovené v čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 mají kumulativní povahu, musí být argumentace žalobkyně odmítnuta v plném rozsahu bez nutnosti zkoumat, zda jsou splněny zbývající dvě podmínky.
54 Proto je třeba přezkoumat námitky protiprávnosti, které žalobkyně vznesla v rámci dvanáctého, třináctého a čtrnáctého žalobního důvodu.
2. K dvanáctému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z protiprávnosti čl. 3 bodu 11, čl. 5 odst. 1 písm. e) a čl. 14 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 v rozsahu, v němž jsou údajně v rozporu s čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59 a se zásadou rovného zacházení
55 Projednávaný žalobní důvod se skládá ze dvou částí vycházejících zaprvé z protiprávnosti čl. 3 bodu 11, čl. 5 odst. 1 písm. e) a čl. 14 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 z důvodu porušení čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59 a zadruhé z toho, že tato ustanovení odporují zásadě rovného zacházení.
56 Je třeba předeslat, že čl. 14 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 ukládá institucím povinnost poskytnout Jednotnému výboru alespoň informace uvedené v příloze II tohoto nařízení v přenesené pravomoci, přičemž podle druhé odrážky této přílohy jsou instituce povinny poskytnout Jednotnému výboru údaje o „celkových závazcích“ definovaných v čl. 3 bodě 11 uvedeného nařízení v přenesené pravomoci jako celkové závazky definované v oddíle 3 směrnice Rady 86/635/EHS ze dne 8. prosince 1986 o ročních účetních závěrkách a konsolidovaných účetních závěrkách bank a ostatních finančních institucí (Úř. věst. 1986, L 372, s. 1; Zvl. vyd. 06/01, s. 157) nebo definované v souladu s mezinárodními standardy účetního výkaznictví uvedenými v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1606/2002 ze dne 19. července 2002 o uplatňování mezinárodních účetních standardů (Úř. věst. 2002, L 243, s. 1; Zvl. vyd. 13/29, s. 609).
a) K první části, vycházející z porušení čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59
57 Z bodů 39 až 53 výše vyplývá, že čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 nestanoví vyloučení fiduciárních závazků z výpočtu příspěvků předem, a uvedené závazky tak do tohoto výpočtu zahrnuje. Takové vyloučení není stanoveno ani v čl. 3 bodě 11, ani v čl. 14 odst. 2 tohoto nařízení v přenesené pravomoci.
58 Žalobkyně v podstatě tvrdí, že výše uvedená ustanovení nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 odporují čl. 103 odst. 7 písm. a) směrnice 2014/59 z důvodu, že při stanovení rizikového profilu institucí nezohledňují absenci rizika fiduciárních závazků.
59 Jednotný výbor s argumenty žalobkyně nesouhlasí.
60 V tomto ohledu je třeba uvést, že podle čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59 je Komise zmocněna přijímat akty v přenesené pravomoci, jimiž upřesní pojem „příspěvků předem upravených v poměru k rizikovému profilu institucí“.
61 V kontextu přenesené pravomoci ve smyslu článku 290 SFEU má však Komise v rámci výkonu pravomocí, které jsou jí svěřeny, širokou posuzovací pravomoc, zejména pokud má provést komplexní posouzení a hodnocení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. května 2017, Dyson v. Komise, C‑44/16 P, EU:C:2017:357, bod 53 a citovaná judikatura).
62 Tak je tomu v případě stanovení kritérií pro úpravu příspěvků předem v poměru k rizikovému profilu podle čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59.
63 V tomto ohledu je třeba připomenout, že zvláštní povaha těchto příspěvků předem spočívá – jak plyne z bodů 105 až 107 odůvodnění směrnice 2014/59 a z bodu 41 odůvodnění nařízení č. 806/2014 – v zajištění toho, že finanční sektor poskytne na základě pojistného principu dostatečný objem finančních prostředků pro jednotný mechanismus pro řešení krizí, tak aby tento mechanismus mohl plnit své úkoly, a zároveň v pobízení dotyčných institucí k působení podle méně rizikového modelu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB, C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, bod 113).
64 V této souvislosti, a jak vyplývá z bodu 114 odůvodnění směrnice 2014/59, unijní normotvůrce pověřil Komisi, aby aktem v přenesené pravomoci upřesnila, jakým způsobem má dojít k úpravě příspěvků institucí do mechanismů financování pro řešení krizí v poměru k jejich rizikovému profilu.
65 Stejně tak bod 107 odůvodnění této směrnice upřesňuje, že v zájmu zajištění spravedlivého výpočtu příspěvků a poskytnutí pobídek k působení podle méně rizikového modelu by příspěvky do vnitrostátních mechanismů financování měly zohledňovat kreditní, likvidní a tržní riziko, které institucím vzniká.
66 Z výše uvedeného vyplývá, že Komise musela při vypracování pravidel pro úpravu příspěvků předem v poměru k rizikovému profilu institucí sledovat dva související cíle, které spočívají zaprvé v zajištění toho, aby byla zohledněna různá rizika vyplývající z činností bankovních nebo obecněji finančních institucí, a zadruhé v pobídce, aby tyto instituce působily podle méně rizikového modelu.
67 Jak přitom vyplývá z dokumentů souvisejících s přijetím nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, a to zejména z dokumentů „JRC technical work supporting Commission second level legislation on risk based contributions to the (single) resolution fund“ [Technická studie JRC na podporu prováděcích právních předpisů Komise o příspěvcích založených na rizicích do (jednotného) fondu pro řešení krizí] a „Commission Staff Working Document: estimates of the application of the proposed methodology for the calculation of contributions to resolution financing arrangements“ (Pracovní dokument útvarů Komise: odhady použití navrhované metodiky pro výpočet příspěvků do mechanismů financování pro řešení krizí), vypracování takových pravidel vyžadovalo komplexní posouzení a hodnocení ze strany Komise, jelikož musela zkoumat různé skutečnosti, s ohledem na něž jsou vyhodnocovány různé druhy rizik v bankovním a finančním sektoru.
68 S ohledem na výše uvedené měla Komise širokou posuzovací pravomoc při přijímání předpisů upřesňujících pojem „příspěvků předem upravených v poměru k rizikovému profilu institucí“, podle čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59.
69 Za těchto podmínek se přezkum unijního soudu, pokud jde o metodu úpravy základních ročních příspěvků podle čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59, musí omezit na přezkum toho, zda výkon posuzovací pravomoci přiznané Komisi není stižen zjevným pochybením nebo zneužitím pravomoci nebo zda Komise zjevně nepřekročila meze této pravomoci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. července 2011, Etimine, C‑15/10, EU:C:2011:504, bod 60).
70 Za těchto podmínek je na žalobkyni, aby prokázala, že ustanovení uvedená v bodě 57 výše jsou stižena zjevným pochybením nebo zneužitím pravomoci nebo že zjevně překračují meze posuzovací pravomoci svěřené Komisi článkem 103 odst. 7 směrnice 2014/59 tím, že nestanoví vyloučení fiduciárních závazků z výpočtu jejího příspěvku předem.
71 V tomto ohledu žalobkyně tvrdí, že Komise porušila čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59, neboť fiduciární závazky jsou bez rizika, což je relevantní pro účely výpočtu příspěvků předem, a to ze dvou důvodů. V první řadě má za to, že finanční prostředky klientů, které má ve svěřenské správě, jsou chráněny v případě její platební neschopnosti podle německého insolvenčního práva. V druhé řadě žalobkyně tvrdí, že v rozsahu, v němž je povinna převádět finanční prostředky klientů institucím nabízejícím produkty, jsou tyto finanční prostředky v případě selhání takové instituce kromě toho chráněny systémem pojištění vkladů ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/49/EU ze dne 16. dubna 2014 o systémech pojištění vkladů (Úř. věst. 2014, L 173, s. 149).
72 Nejprve je třeba připomenout, že čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59 stanoví osm skutečností, které musí Komise zohlednit při úpravě příspěvků předem v poměru k rizikovému profilu instituce. I když je přitom mezi těmito skutečnostmi „riziková expozice instituce“, takže je Komise povinna ji zohlednit při přijímání takového aktu v přenesené pravomoci, jako je nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, tato skutečnost je pouze jedním z osmi kritérií, které musí Komise zohlednit při přípravě takového aktu.
73 Dále nic v čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59 nenasvědčuje tomu, že by Komise byla povinna přiznat zásadní význam jedné nebo více z těchto skutečností uvedených v bodě 72 výše, jako je riziková expozice instituce. Kromě toho toto ustanovení neupřesňuje, jakým způsobem musí Komise tuto expozici zohlednit.
74 A konečně žalobkyně každopádně neprokázala, že fiduciární závazky jsou v případě řešení krize prosty jakéhokoli rizika.
75 Pokud jde totiž nejprve o argument žalobkyně, podle něhož fiduciární závazky nepředstavují riziko v případě řešení krize, neboť finanční prostředky klientů ve svěřenské správě jsou chráněny německým insolvenčním právem, je třeba konstatovat, že žalobkyně nezpochybnila tvrzení Jednotného výboru, podle něhož toto právo neposkytuje zvláštní ochranu prostředkům klientů, dokud se nacházejí na vstupním účtu.
76 Jednotný výbor v tomto ohledu vysvětlil, aniž to žalobkyně zpochybňuje, že držení těchto finančních prostředků na takovém vstupním účtu zvyšuje riziko spojené s fiduciárními závazky, neboť tyto prostředky nejsou bezprostředně odděleny od ostatních finančních prostředků žalobkyně, a nejsou tedy chráněny německým insolvenčním právem.
77 V tomto ohledu z žaloby ostatně vyplývá a žalobkyně na jednání rovněž potvrdila, že pokud jde o žalobkyni, jsou tyto prostředky 15. nebo 30. dne měsíce převáděny na kolektivní svěřenské účty u institucí nabízejících produkty, což znamená, že finanční prostředky mohou zůstat na vstupním účtu po dobu nejvýše patnácti dnů, aniž jsou chráněny německým insolvenčním právem.
78 Stejně tak žalobkyně neprávem tvrdí, že fiduciární závazky nepředstavují žádné riziko od okamžiku, kdy jsou finanční prostředky klientů převedeny ze vstupního účtu institucím nabízejícím produkty, neboť v případě selhání jedné z těchto institucí jsou tyto finanční prostředky chráněny systémem pojištění vkladů.
79 V tomto ohledu žalobkyně nezpochybnila argument Jednotného výboru, že k tomu, aby byly finanční prostředky klientů chráněny tímto systémem pojištění vkladů, je nezbytné, aby dotyčné instituce nabízející produkty měly sídlo v členském státě a klienti do takových institucí nevložili více než 100 000 eur, takže uvedená ochrana je omezena jak z územního, tak z kvantitativního hlediska.
80 S ohledem na výše uvedené žalobkyně neprokázala, že čl. 3 bod 11, čl. 5 odst. 1 písm. e) a čl. 14 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 jsou v rozporu s čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59.
b) K druhé části, vycházející z porušení zásady rovného zacházení
81 Žalobkyně v podstatě tvrdí, že nevyloučení fiduciárních závazků z výpočtu příspěvku předem v čl. 3 bodě 11, čl. 5 odst. 1 písm. e) a čl. 14 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 je v rozporu se zásadou rovného zacházení, jelikož takové úvěrové instituce, jako je ona sama, se nacházejí v situaci srovnatelné se situací investičních podniků uvedených v tomto čl. 5 odst. 1 písm. e) téhož nařízení v přenesené pravomoci, avšak je s nimi zacházeno odlišně.
82 Jednotný výbor s touto argumentací nesouhlasí.
83 Je třeba připomenout, že zásada rovného zacházení jakožto obecná zásada unijního práva vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (rozsudek ze dne 3. února 2021, Fussl Modestraße Mayr, C‑555/19, EU:C:2021:89, bod 95).
84 Vzhledem k tomu, že žalobkyně namítala porušení zásady rovného zacházení, je na ní, aby přesně identifikovala srovnatelné situace, o nichž má za to, že s nimi bylo zacházeno odlišně, nebo odlišné situace, o nichž má za to, že s nimi bylo zacházeno stejně [rozsudek ze dne 12. dubna 2013, Du Pont de Nemours (Francie) a další v. Komise, T‑31/07, nezveřejněný, EU:T:2013:167, bod 311].
85 Podle ustálené judikatury se srovnatelný charakter takových situací posuzuje s ohledem na všechny prvky, které je charakterizují. Tyto prvky musí být zejména určeny a posuzovány ve světle předmětu a cíle aktu, který zakládá dotčené odlišení. Mimoto musejí být zohledněny zásady a cíle oblasti, do níž tento akt spadá (viz rozsudek ze dne 3. února 2021, Fussl Modestraße Mayr, C‑555/19, EU:C:2021:89, bod 99 a citovaná judikatura).
86 Pokud jde o předmět a účel směrnice 2014/59, nařízení č. 806/2014 a nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, je třeba připomenout, že tyto akty spadají do oblasti jednotného mechanismu pro řešení krizí, jehož zavedení má v souladu s bodem 12 odůvodnění nařízení č. 806/2014 zajistit neutrální přístup při zacházení s institucemi v selhání, zvýšit stabilitu institucí v členských státech zúčastněných v jednotném mechanismu pro řešení krizí a zamezit přelévání případných krizí do členských států, které se tohoto mechanismu neúčastní, aby se usnadnilo fungování vnitřního trhu jako celku.
87 Pokud jde kromě toho konkrétně o ustanovení směrnice 2014/59, nařízení č. 806/2014 a nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, která zavádějí příspěvky předem, z bodu 63 výše vyplývá, že jejich cílem je zajištění toho, že finanční sektor poskytne na základě pojistného principu dostatečný objem finančních prostředků pro jednotný mechanismus pro řešení krizí, tak aby tento mechanismus mohl plnit své úkoly, a pobízení institucí k působení podle méně rizikového modelu.
88 S ohledem na tyto zásady a cíle je třeba zaprvé zkoumat, zda se takové úvěrové instituce, jako je žalobkyně, které mají rovněž povolení vykonávat investiční činnosti, nacházejí v situaci srovnatelné se situací investičních podniků uvedených v čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 (dále jen „investiční podniky“), pokud jde o zohlednění fiduciárních závazků pro účely výpočtu příspěvků předem.
89 V tomto ohledu je třeba uvést, že příspěvky předem mají financovat opatření k řešení krize, jejichž přijetí podléhá podmínce, která vyplývá z čl. 18 odst. 1 písm. c) a odst. 5 nařízení č. 806/2014, že takové opatření je nezbytné ve veřejném zájmu, tj. že umožní dosáhnout zejména cíle – uvedeného v čl. 14 odst. 2 písm. b) tohoto nařízení – zabránit významným nepříznivým dopadům likvidace instituce na finanční stabilitu, zejména zabráněním šíření krize, mimo jiné v rámci tržní infrastruktury, a udržením tržní disciplíny.
90 Jak přitom uvádí bod 4 odůvodnění směrnice 2019/2034, úvěrové instituce a investiční podniky nepředstavují srovnatelné riziko, pokud jde o škodlivé dopady, které by jejich selhání mohlo mít na finanční stabilitu, neboť na rozdíl od úvěrových institucí investiční podniky nemají velká portfolia retailových a podnikových úvěrů a nepřijímají vklady. Držení velkých portfolií retailových a podnikových vkladů a úvěrů totiž představuje riziko pro finanční stabilitu, pokud jednotlivci nebo podniky, kteří jsou dlužníky, nebudou ve velkém rozsahu splácet tyto úvěry příslušným úvěrovým institucím nebo pokud dojde k nahromadění značného počtu vkladů.
91 To platí tím spíše, že klientela úvěrových institucí a investičních podniků je odlišná. Jak totiž uvádí Jednotný výbor, aniž mu bylo v tomto bodě oponováno, klientela investičních podniků se skládá z osob, které využívají určité specifické služby související s finančními nástroji, přičemž toto konstatování potvrzuje definice pojmu „zákazník“ takových podniků, který je definován v čl. 4 odst. 1 bodě 9 směrnice 2014/65. Naproti tomu, jak vyplývá z čl. 4 odst. 1 bodu 1 nařízení č. 575/2013, úvěrové instituce, včetně úvěrových institucí, které mají povolení vykonávat investiční činnosti, přijímají od veřejnosti vklady nebo jiné splatné peněžní prostředky a poskytují úvěry na vlastní účet, takže nabízejí své služby širšímu okruhu osob.
92 Za těchto podmínek je pravděpodobnost, že taková úvěrová instituce bude předmětem řešení krize podle čl. 18 odst. 1 písm. c) a odst. 5 nařízení č. 806/2014, vyšší než pravděpodobnost, že předmětem řešení krize bude investiční podnik, takže tyto dvě kategorie institucí se v tomto ohledu nenacházejí ve srovnatelné situaci.
93 Stejně tak není situace těchto institucí srovnatelná, pokud jde o zacházení s fiduciárními závazky.
94 V tomto ohledu žalobkyně vážně nezpochybnila, že v souladu s § 84 odst. 2 Wertpapierhandelsgesetz (zákon o obchodování s cennými papíry) ze dne 9. září 1998 (BGBl. 1998 I, s. 2708), investiční podniky, které nejsou oprávněny provádět transakce s vklady, jsou povinny okamžitě oddělit prostředky obdržené od klientů na svěřenských účtech založených u úvěrových institucí. Naproti tomu taková úvěrová instituce, jako je žalobkyně, není povinna takto postupovat v rámci výkonu investičních činností, jelikož, jak vyplývá z úvah uvedených v bodech 76 až 77 výše, není povinna okamžitě převést uvedené finanční prostředky ze vstupního účtu institucím nabízejícím produkty.
95 Za těchto podmínek žalobkyně neprokázala, že fiduciární závazky investičních podniků jsou vystaveny míře rizika, která je srovnatelná s mírou fiduciárních závazků úvěrových institucí, které mají rovněž povolení vykonávat takové investiční činnosti, jako je žalobkyně. Proto žalobkyně nemůže tvrdit, že situace úvěrových institucí, které mají rovněž povolení vykonávat takové investiční činnosti, k nimž patří, je srovnatelná se situací investičních podniků, a že s těmito dvěma typy institucí tudíž musí být zacházeno stejně, pokud jde o vyloučení fiduciárních závazků pro účely výpočtu příspěvku předem.
96 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že čl. 3 bod 11 a čl. 14 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 zavádějí nerovné zacházení mezi institucemi se sídlem v Německu a institucemi se sídlem v členských státech, které využily výjimky stanovené v čl. 10 odst. 1 třetí větě směrnice 86/635.
97 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 70 odst. 2 druhého pododstavce písm. b) nařízení č. 806/2014 a čl. 103 odst. 2 směrnice 2014/59 vypočítá Jednotný výbor pro každou instituci základní roční příspěvek, jak je uvedeno v bodě 17 výše. Tento příspěvek je úměrný podílu celkové hodnoty závazků instituce (bez započtení kapitálu) po odečtení pojištěných vkladů na úhrnných závazcích (bez započtení kapitálu) všech institucí povolených na území členských států zúčastněných v jednotném mechanismu pro řešení krizí – pokud jde o část tohoto příspěvku vypočtenou na unijním základě – a všech institucí povolených na území členského státu, ve kterém má daná instituce sídlo – u části uvedeného příspěvku vypočtenou na vnitrostátním základě.
98 Pokud jde o stanovení závazků, které je třeba zohlednit pro účely tohoto výpočtu, je třeba připomenout, že čl. 3 bod 11 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 definuje „celkové závazky“ jako „celkové závazky definované v oddíle 3 směrnice [86/635] nebo definované v souladu s mezinárodními standardy účetního výkaznictví uvedenými v nařízení […] č. 1606/2002 […]“.
99 Kromě toho v souladu s čl. 10 odst. 1 směrnice 86/635, který je součástí oddílu 3 této směrnice, musí být peněžní prostředky, které instituce spravuje vlastním jménem ve prospěch třetí osoby, zpravidla vykázány v rozvaze této instituce, nabývá-li tato instituce k daným aktivům práva.
100 Článek 10 odst. 1 třetí věta směrnice 86/635 však stanoví, že členské státy mohou povolit dotyčným institucím vykazování těchto peněžních prostředků v podrozvaze, pokud existuje zvláštní úprava, která umožňuje jejich vyloučení z aktiv použitelných k rozdělení v případě likvidace instituce.
101 V tomto ohledu účastníci řízení tvrdili, že podle předpisů přijatých Spolkovou republikou Německo za účelem dosažení souladu s článkem 10 směrnice 86/635 musí být fiduciární závazky takové úvěrové instituce, jako je žalobkyně, která má povolení vykonávat investiční činnosti a má sídlo v tomto státě, vykázány v rozvaze této instituce.
102 Účastnící řízení rovněž uvedli, že některé členské státy využily možnosti, kterou nabízí čl. 10 odst. 1 třetí věta směrnice 86/635, povolit institucím se sídlem v těchto státech vykazování peněžních prostředků spravovaných vlastním jménem ve prospěch třetí osoby v podrozvaze.
103 Z toho podle žalobkyně vyplývá, že má-li instituce sídlo v členském státě, který využil možnosti, kterou nabízí čl. 10 odst. 1 třetí věta směrnice 86/635, může vykázat závazky týkající se takových svěřenských činností v podrozvaze, takže tyto závazky nejsou zohledněny při výpočtu jejího základního ročního příspěvku. Naproti tomu fiduciární závazky takových institucí se sídlem v členských státech, které nevyužily možnosti vykazovat aktiva a fiduciární závazky, jako je Německo, jsou pro účely tohoto výpočtu zohledněny.
104 Důsledek popsaný v bodě 103 výše tak vyplývá z použití čl. 70 odst. 2 druhého pododstavce písm. b) nařízení č. 806/2014 ve spojení s čl. 103 odst. 2 směrnice 2014/59 ve světle oddílu 3 směrnice 86/635, a zejména jejího čl. 10 odst. 1 třetí věty, který definuje pojem „pasiva“ instituce a zakotvuje možnost členských států zvolit si odlišná pravidla, pokud jde o zahrnutí fiduciárních závazků do rozvahy institucí.
105 Žalobkyně přitom nezpochybnila platnost těchto ustanovení z hlediska zásady rovného zacházení.
106 Kromě toho, pokud by měla být argumentace žalobkyně chápána v tom smyslu, že ve skutečnosti tvrdí, že čl. 3 bod 11 a čl. 14 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 jsou v rozporu se zásadou rovného zacházení z důvodu, že tato ustanovení nezohledňují rozdíl mezi účetními pravidly různých členských států, pokud jde o zahrnutí fiduciárních závazků do rozvahy institucí, je třeba uvést, že zásada rovného zacházení nemůže Komisi opravňovat k tomu, aby při přijímání aktů v přenesené pravomoci podle článku 290 SFEU jednala nad rámec zmocnění uděleného unijním normotvůrcem na základě tohoto ustanovení. Komisi proto nepřísluší, aby napravovala rozdílné vnitrostátní podmínky provádění unijního práva, ledaže by jí za tímto účelem bylo legislativním aktem uděleno zmocnění.
107 V projednávané věci ani směrnice 2014/59, ani nařízení č. 806/2014 nezmocnily Komisi k harmonizaci vnitrostátních účetních pravidel, která se týkají zahrnutí fiduciárních závazků do rozvahy institucí.
108 Za těchto podmínek žalobkyně nemůže Komisi vytýkat, že porušila zásadu rovného zacházení tím, že nenapravila existující rozdíly, pokud jde o vnitrostátní účetní pravidla týkající se zahrnutí těchto závazků do této rozvahy.
109 V každém případě i za předpokladu, že by Komise mohla v čl. 3 bodě 11 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 stanovit jinou definici závazků, než je definice uvedená v oddíle 3 směrnice 86/635, nevyplývalo by z toho, že čl. 3 bod 11 tohoto nařízení v přenesené pravomoci odporuje zásadě rovného zacházení.
110 Jak totiž vyplývá z judikatury, zákaz diskriminace se nevztahuje na případné odlišnosti v zacházení v jednotlivých členských státech, které mohou vyplývat z rozdílů, které existují mezi právními předpisy jednotlivých členských států, pokud jsou těmito právními předpisy týmž způsobem dotčeny všechny osoby spadající do jejich působnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. července 2009, Horvath, C‑428/07, EU:C:2009:458, bod 55, a ze dne 19. září 2013, Panellinios Syndesmos Viomichanion Metapoiisis Kapnou, C‑373/11, EU:C:2013:567, bod 35).
111 Ačkoli byla tato zásada rozvinuta v rámci výkladu ustanovení unijního práva, jehož účelem bylo posouzení slučitelnosti vnitrostátních právních předpisů se zásadou zákazu diskriminace, nemůže nic jiného platit při posouzení platnosti ustanovení unijního práva, které přiznává členským státům diskreční pravomoc, na jejímž základě přijímají uvedené rozdílné právní předpisy (rozsudek ze dne 19. září 2013, Panellinios Syndesmos Viomichanion Metapoiisis Kapnou, C‑373/11, EU:C:2013:567, bod 36).
112 V projednávaném případě žalobkyně netvrdila, natož aby prokázala, že dotyčnými německými právními předpisy nebyly týmž způsobem dotčeny všechny osoby spadajících do jejich působnosti.
113 Kromě toho přijetí unijní právní úpravy v konkrétní oblasti činnosti může mít odlišné dopady na některé hospodářské subjekty s ohledem na jejich individuální situaci nebo na vnitrostátní pravidla, kterým jinak podléhají, přičemž takový důsledek nelze považovat za porušení zásady rovného zacházení, pokud je uvedená právní úprava založena na objektivních kritériích, která jsou přizpůsobena cílům sledovaným touto právní úpravou (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 19. září 2013, Panellinios Syndesmos Viomichanion Metapoiisis Kapnou, C‑373/11, EU:C:2013:567, bod 34 a citovaná judikatura).
114 V tomto ohledu žalobkyně nepředložila Tribunálu žádnou skutečnost, z níž by vyplývalo, že čl. 3 bod 11 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 v rozsahu, v němž odkazuje na oddíl 3 směrnice 86/635, není založen na objektivních kritériích, která jsou přizpůsobena cílům sledovaným nařízením v přenesené pravomoci 2015/63.
115 Argument žalobkyně je tedy třeba odmítnout.
116 Zatřetí žalobkyně tvrdí, že byla vystavena nerovnému zacházení ve srovnání s úvěrovými institucemi, které sestavují svou rozvahu podle mezinárodních účetních standardů, zatímco ona svou rozvahu podle těchto standardů sestavit nemůže, neboť podle použitelné německé právní úpravy jsou oprávněny sestavovat svou rozvahu výhradně podle těchto standardů pouze mateřské společnosti.
117 V tomto ohledu je třeba uvést, že takové údajné nerovné zacházení je důsledkem použití pravidla, které vychází z použitelných německých právních předpisů, a nikoli z čl. 3 bodu 11, čl. 5 odst. 1 písm. e) nebo čl. 14 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, jejichž platnost žalobkyně zpochybňuje.
118 Kromě toho, jak uznává sama žalobkyně, mohla v každém případě sestavit účetní závěrku podle mezinárodních účetních standardů, ale rozhodla se tak neučinit z administrativních a finančních důvodů. Za těchto podmínek žalobkyně nemůže namítat nerovné zacházení z tohoto důvodu.
119 Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně neprokázala, že čl. 3 bod 11, čl. 5 odst. 1 písm. e) nebo čl. 14 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 odporují zásadě rovného zacházení.
120 Proto je třeba dvanáctý žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněný.
[omissis]
B. K žalobním důvodům týkajícím se legality napadeného rozhodnutí
1. K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63
144 Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí tím, že Jednotný výbor odmítl vyloučit z výpočtu příspěvků předem částku jejích fiduciárních závazků, odporuje čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63. Argumentace uvedená na podporu tohoto žalobního důvodu se dělí na dvě části.
a) K první části, vycházející z nezohlednění skutečnosti, že žalobkyně splňuje všechny podmínky stanovené v čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63
145 Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí tím, že odmítlo vyloučit z výpočtu příspěvků předem částku jejích fiduciárních závazků, odporuje čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.
146 Jednotný výbor s touto argumentací nesouhlasí.
147 Jak vyplývá z bodů 39 až 52 výše, je třeba čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 vykládat v tom smyslu, že neumožňuje vyloučit fiduciární závazky žalobkyně z výpočtu jejího příspěvku předem.
148 Za těchto podmínek se Jednotný výbor nedopustil nesprávného právního posouzení, když nevyloučil částku těchto závazků z výpočtu příspěvku předem žalobkyně.
149 První část prvního žalobního důvodu je proto třeba zamítnout jako neopodstatněnou.
b) Ke druhé části, týkající se analogického použití čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63
150 Žalobkyně tvrdí, že v případě, že by čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 měl být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje vyloučení jejích fiduciárních závazků z výpočtu jejího příspěvku předem, vyžadoval by cíl tohoto nařízení v přenesené pravomoci, jakož i zásady rovného zacházení a proporcionality, aby toto ustanovení bylo použito obdobně na její situaci.
151 Jednotný výbor s touto argumentací nesouhlasí.
152 Nejprve je třeba připomenout, že podle judikatury je použití čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 na situace, které lze postavit na roveň situacím uvedeným v tomto článku, i když nesplňují veškeré podmínky uvedené v tomto ustanovení, neslučitelné se zněním uvedeného ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. prosince 2019, Iccrea Banca, C‑414/18, EU:C:2019:1036, bod 92).
153 Soudní dvůr například rozhodl, že čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 nepřiznává příslušným orgánům diskreční pravomoc vyloučit některé závazky na základě úpravy podle rizikového profilu z příspěvků předem uvedených v čl. 103 odst. 2 směrnice 2014/59, ale naopak přesně uvádí podmínky, za kterých mohou být některé závazky vyloučeny z výpočtu příspěvků předem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. prosince 2019, Iccrea Banca, C‑414/18, EU:C:2019:1036, bod 93).
154 Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, se tedy Jednotný výbor nedopustil nesprávného právního posouzení, když na ni obdobně nepoužil čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.
155 Zohlednění zásad rovného zacházení a proporcionality, kterých se dovolává žalobkyně, nemůže odůvodnit jiný výsledek, jelikož nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 odlišilo situace vykazující významné zvláštnosti přímo spojené s riziky, která vykazují dotčené závazky (rozsudek ze dne 3. prosince 2019, Iccrea Banca, C‑414/18, EU:C:2019:1036, bod 95).
156 V každém případě s ohledem na úvahy uvedené v bodech 83 až 120 výše nemůže žalobkyně tvrdit, že nepoužití per analogiam čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 je v rozporu se zásadou rovného zacházení.
157 Stejný závěr platí, pokud jde o zásadu proporcionality.
158 V tomto ohledu z judikatury vyplývá, že zásada proporcionality, která je součástí obecných zásad unijního práva, vyžaduje, aby akty unijních orgánů byly způsobilé k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou a nepřekračovaly meze toho, co je nezbytné k dosažení těchto cílů, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi několika přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a způsobené nevýhody nesmějí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (rozsudky ze dne 4. května 2016, Philip Morris Brands a další, C‑547/14, EU:C:2016:325, bod 165, a ze dne 20. ledna 2021, ABLV Bank v. SRB, T‑758/18, EU:T:2021:28, bod 142; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 8. června 2010, Vodafone a další, C‑58/08, EU:C:2010:321, bod 51).
159 Pokud jde nejprve o vhodnost zohlednění fiduciárních závazků žalobkyně při výpočtu jejího příspěvku předem, žalobkyně nezpochybňuje, že jejich zahrnutí do výpočtu tohoto příspěvku přispívá k dosažení cílů příspěvků předem popsaných v bodě 63 výše tím, že poskytuje jednotnému mechanismu pro řešení krizí dostatečné finanční prostředky k tomu, aby mohl plnit své funkce, a zároveň pobízí instituce, aby působily podle méně rizikového modelu.
160 V tomto ohledu se žalobkyně omezila na uvedení nepodložených tvrzení.
161 Žalobkyně totiž tvrdí, že zohlednění jejích fiduciárních závazků při výpočtu jejího příspěvku předem pro ni představuje nepřijatelnou zátěž, která je zjevně nepřiměřená její velikosti. S ohledem na úvahy uvedené v bodech 39 až 52 výše přitom takový argument nelze přijmout, jelikož vyloučení závazků uvedené v čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 nezávisí na velikosti dotyčných institucí, ale na splnění podmínek stanovených v tomto ustanovení, které nesouvisí s jejich velikostí.
162 Žalobkyně dále tvrdí, že zahrnutí částky jejích fiduciárních závazků do výpočtu jejích závazků při stanovení jejího příspěvku předem je v rozporu s kritérii stanovenými v čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59. V tomto ohledu stačí konstatovat, že žalobkyně právně dostačujícím způsobem nevysvětluje souvislost mezi tímto argumentem a zásadou proporcionality.
163 Pokud jde dále o nezbytnost zohlednění fiduciárních závazků žalobkyně při výpočtu jejího příspěvku předem s ohledem na cíle uvedené v bodě 63 výše, je třeba konstatovat, že žalobkyně v podstatě uplatňuje dva argumenty.
164 Zaprvé žalobkyně tvrdí, že zohlednění jejích fiduciárních závazků není nezbytné, neboť finanční prostředky klientů jsou již přijímány ve formě vkladů institucemi nabízejícími produkty a chráněny jejich systémem pojištění vkladů a že existují dostatečné záruky, aby byli tito klienti chráněni příslušným insolvenčním právem. Podle ní by zohlednění jejích fiduciárních závazků vedlo k případnému dvojímu zohlednění těchto závazků v rámci výpočtu jejího příspěvku předem.
165 V tomto ohledu však žalobkyně nevysvětluje, jaká konkrétní metoda výpočtu příspěvků předem by byla pro instituce méně omezující a současně vhodná k účinnému dosažení cílů uvedených v bodě 63 výše, zejména kompenzací snížení finančních prostředků dostupných v Jednotném fondu pro řešení krizí, které by bylo způsobeno takovým vyloučením.
166 Kromě toho žalobkyně každopádně neuvedla žádnou skutečnost, která by mohla zpochybnit tvrzení Jednotného výboru uvedené v bodě 79 výše, podle něhož k tomu, aby byly finanční prostředky klientů chráněny systémem pojištění vkladů, je nezbytné, aby dotyčné instituce nabízející produkty měly sídlo v členském státě a klienti do takových institucí nevložili více než 100 000 eur.
167 Pokud jde konečně o argument žalobkyně vycházející z toho, že by zohlednění jejích fiduciárních závazků vedlo k údajnému dvojímu zohlednění těchto závazků při výpočtu jejího příspěvku předem, stačí konstatovat, že žalobkyně nepředkládá žádný argument, který by naznačoval, že Komise měla v čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 v úmyslu zcela vyloučit jakoukoli formu dvojího započtení závazků.
168 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že zohlednění jejích fiduciárních závazků při výpočtu jejího příspěvku předem nesplňuje kritérium nezbytnosti, neboť v případě platební neschopnosti by její klienti měli nárok na oddělení fiduciárních aktiv žalobkyně, což podle ní ukazuje, že existují dostatečné záruky ochrany těchto klientů.
169 Tato argumentace musí být odmítnuta ze stejných důvodů, jako jsou důvody uvedené v bodě 165 výše.
170 Kromě toho žalobkyně každopádně neprokázala, že by se na aktiva a finanční prostředky jejích klientů vztahovaly v případě platební neschopnosti záruky srovnatelné se zárukami, které pokrývají aktiva a finanční prostředky klientů investičních podniků, jak je uvedeno v bodech 75 až 77 výše.
171 Konečně žalobkyně nepředložila Tribunálu žádný konkrétní důkaz, že by zahrnutí jejích fiduciárních závazků do výpočtu jejího příspěvku předem vedlo k nevýhodám, které by byly zjevně nepřiměřené ve vztahu k cílům uvedeným v bodě 63 výše.
172 Za těchto podmínek je třeba zamítnout druhou část prvního žalobního důvodu, a tedy tento žalobní důvod v plném rozsahu.
[omissis]
2. K odůvodnění určení roční cílové úrovně
240 Úvodem je třeba připomenout, že neexistence či nedostatek odůvodnění představuje nepominutelný důvod, který unijní soud může, nebo dokonce musí zkoumat i bez návrhu (viz rozsudek ze dne 2. prosince 2009, Komise v. Irsko a další, C‑89/08 P, EU:C:2009:742, bod 34 a citovaná judikatura). Tribunál tedy může, ba dokonce musí zohlednit i jiné nedostatky odůvodnění než ty, na které poukazuje žalobkyně, a to zejména tehdy, když jsou odhaleny v průběhu řízení.
241 V projednávané věci má Tribunál za to, že mu přísluší zkoumat i bez návrhu, zda Jednotný výbor neporušil svou povinnost uvést odůvodnění, pokud jde o určení roční cílové úrovně.
242 Za tímto účelem byli účastníci řízení v rámci organizačního procesního opatření a na jednání vyslechnuti ohledně všech případných nedostatků odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokud jde o stanovení roční cílové úrovně.
243 Po tomto upřesnění je třeba připomenout, že podle čl. 69 odst. 1 nařízení č. 806/2014 musí dostupné finanční prostředky v Jednotném fondu pro řešení krizí dosáhnout do konce počátečního období v délce osmi let od 1. ledna 2016 (dále jen „počáteční období“) konečné cílové úrovně, která odpovídá nejméně 1 % hodnoty pojištěných vkladů všech úvěrových institucí povolených na území všech členských států zúčastněných v jednotném mechanismu pro řešení krizí (dále jen „konečná cílová úroveň“).
244 Podle čl. 69 odst. 2 nařízení č. 806/2014 se příspěvky předem musí během počátečního období rozdělit co nejrovnoměrněji v čase, dokud není dosaženo konečné cílové úrovně uvedené v bodě 243 výše, přitom se však náležitě zohlední fáze hospodářského cyklu a dopad, který mohou mít procyklické příspěvky na finanční situaci institucí.
245 Článek 70 odst. 2 nařízení č. 806/2014 upřesňuje, že příspěvky, které mají uhradit všechny instituce povolené na území všech členských států zúčastněných v jednotném mechanismu pro řešení krizí, nepřekročí 12,5 % konečné cílové úrovně.
246 Pokud jde o způsob výpočtu příspěvků předem, čl. 4 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 stanoví, že Jednotný výbor stanoví jejich výši na základě roční cílové úrovně, přičemž zohlední konečnou cílovou úroveň, a na základě čtvrtletně počítané průměrné hodnoty vkladů pojištěných v předchozím roce všemi institucemi povolenými na území všech členských států zúčastněných v jednotném mechanismu pro řešení krizí.
247 Stejně tak podle článku 4 prováděcího nařízení 2015/81 Jednotný výbor vypočítá příspěvek předem pro každou instituci na základě roční cílové úrovně, která musí být stanovena podle konečné cílové úrovně a v souladu s metodikou stanovenou v nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.
248 V projednávané věci, jak vyplývá z bodu 48 odůvodnění napadeného rozhodnutí, stanovil Jednotný výbor pro příspěvkové období 2021 roční cílovou úroveň ve výši 11 287 677 212,56 eura.
249 V bodech 36 a 37 odůvodnění napadeného rozhodnutí Jednotný výbor v podstatě vysvětlil, že roční cílová úroveň musí být určena na základě analýzy vývoje pojištěných vkladů v předchozích letech, veškerého relevantního vývoje hospodářské situace, jakož i na základě analýzy ukazatelů týkajících se fáze hospodářského cyklu a dopadů procyklických příspěvků na finanční situaci institucí. Následně Jednotný výbor považoval za vhodné stanovit koeficient, který vycházel z této analýzy a z finančních prostředků dostupných v Jednotném fondu pro řešení krizí (dále jen „koeficient“). Tento koeficient pak použil na jednu osminu průměrné hodnoty vkladů pojištěných v roce 2020, aby tak získal roční cílovou úroveň.
250 Jednotný výbor popsal postup pro stanovení koeficientu v bodech 38 až 47 odůvodnění napadeného rozhodnutí.
251 V bodě 38 odůvodnění napadeného rozhodnutí Jednotný výbor konstatoval nepřetržitý vzestupný trend pojištěných vkladů u všech institucí členských států zúčastněných v jednotném mechanismu pro řešení krizí. Konkrétně činila čtvrtletně vypočtená průměrná výše těchto vkladů pro rok 2020 6,689 bilionu eur.
252 V bodech 40 a 41 odůvodnění napadeného rozhodnutí Jednotný výbor předložil prognózu vývoje pojištěných vkladů pro zbývající tři roky počátečního období, tedy od roku 2021 do roku 2023. Odhadoval, že roční míry nárůstu pojištěných vkladů do konce počátečního období se budou pohybovat mezi 4 % a 7 %.
253 V bodech 42 až 45 odůvodnění napadeného rozhodnutí Jednotný výbor předložil vyhodnocení fáze hospodářského cyklu a potenciálního procyklického účinku, který by příspěvky předem mohly mít na finanční situaci institucí. Uvedl, že za tímto účelem zohlednil několik ukazatelů, jako jsou očekávání Komise ohledně růstu hrubého domácího produktu a prognózy Evropské centrální banky v tomto ohledu nebo úvěrový tok soukromého sektoru vyjádřený jako procentní podíl hrubého domácího produktu.
254 V bodě 46 odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl Jednotný výbor k závěru, že i když lze důvodně očekávat další růst pojištěných vkladů v bankovní unii, tempo tohoto růstu bude nižší než v roce 2020. V tomto ohledu Jednotný výbor v bodě 47 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že ve věci míry růstu pojištěných vkladů v nadcházejícím období až do roku 2023 zaujal „konzervativní přístup“.
255 S ohledem na tyto úvahy stanovil Jednotný výbor v bodě 48 odůvodnění napadeného rozhodnutí hodnotu koeficientu na 1,35 %. Poté vypočítal výši roční cílové úrovně vynásobením průměrné výše vkladů pojištěných v roce 2020 tímto koeficientem a výsledek tohoto výpočtu vydělil osmi podle následujícího matematického vzorce stanoveného v bodě 48 odůvodnění uvedeného rozhodnutí:
„Úroveň0 [výše roční cílové úrovně] = Celková výše pojištěných vkladů2020 * 0,0135 * ⅛ = 11 287 677 212,56 eura“.
256 Na jednání však Jednotný výbor uvedl, že roční cílovou úroveň pro příspěvkové období 2021 stanovil následovně.
257 Zaprvé Jednotný výbor stanovil na základě výhledové analýzy výši pojištěných vkladů všech institucí povolených na území všech členských států zúčastněných v jednotném mechanismu pro řešení krizí, předpokládanou ke konci počátečního období, na přibližně 7,5 bilionu eur. K této částce dospěl na základě zohlednění průměrné hodnoty pojištěných vkladů v roce 2020, a sice 6,689 bilionu eur, roční míry růstu pojištěných vkladů ve výši 4 %, jakož i počtu příspěvkových období zbývajících do konce počátečního období, v daném případě tří příspěvkových období.
258 Zadruhé v souladu s čl. 69 odst. 1 nařízení č. 806/2014 vypočetl Jednotný výbor 1 % z těchto 7,5 bilionu eur, aby získal odhadovanou výši konečné cílové úrovně, které má být dosaženo na konci počátečního období, tedy přibližně 75 miliard eur.
259 Zatřetí Jednotný výbor od této částky odečetl finanční zdroje, které byly v Jednotném fondu pro řešení krizí již k dispozici v roce 2021, tj. přibližně 42 miliard eur, a získal tak částku, kterou zbývalo vybrat během zbývajících příspěvkových období do konce počátečního období, tedy od roku 2021 do roku 2023. Tato částka činila přibližně 33 miliard eur.
260 Začtvrté tuto posledně uvedenou částku vydělil třemi, aby ji rovnoměrně rozdělil mezi uvedená tři zbývající příspěvková období. Roční cílová úroveň pro příspěvkové období 2021 byla tedy stanovena ve výši uvedené v bodě 248 výše, tj. přibližně 11,287 miliardy eur.
261 Jednotný výbor na jednání rovněž uvedl, že zveřejnil informace, z nichž vycházela metoda popsaná v bodech 257 až 260 výše a které žalobkyni umožnily pochopit metodu, na základě které byla stanovena roční cílová úroveň. Konkrétně upřesnil, že v květnu roku 2021, tedy po přijetí napadeného rozhodnutí, ale před podáním projednávané žaloby, zveřejnil na svých internetových stránkách informativní přehled nazvaný Fact Sheet 2021 (dále jen „informativní přehled“), který uváděl odhadovanou výši konečné cílové úrovně. Jednotný výbor rovněž uvedl, že výši finančních prostředků dostupných v Jednotném fondu pro řešení krizí bylo možné zjistit i z jeho internetových stránek, jakož i z dalších veřejných zdrojů, a to již před přijetím napadeného rozhodnutí.
262 Pokud jde o obsah povinnosti uvést odůvodnění, z judikatury vyplývá, že odůvodnění rozhodnutí přijatého unijním orgánem nebo unijní institucí musí být zejména prosto vnitřních rozporů, aby se zúčastněné strany mohly seznámit se skutečnými důvody tohoto rozhodnutí za účelem obrany svých práv před příslušným soudem a aby tento soud mohl provést jeho přezkum (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. července 2008, Bertelsmann a Sony Corporation of America v. Impala, C‑413/06 P, EU:C:2008:392, bod 169 a citovaná judikatura; ze dne 22. září 2005, Suproco v. Komise, T‑101/03, EU:T:2005:336, body 20 a 45 až 47, a ze dne 16. prosince 2015, Řecko v. Komise, T‑241/13, EU:T:2015:982, bod 56).
263 Stejně tak, pokud autor napadeného rozhodnutí poskytne v průběhu řízení před unijním soudem určitá vysvětlení ohledně důvodů tohoto rozhodnutí, musí být tato vysvětlení soudržná s úvahami uvedenými v tomto rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. září 2005, Suproco v. Komise, T‑101/03, EU:T:2005:336, body 45 až 47, a ze dne 13. prosince 2016, Printeos a další v. Komise, T‑95/15, EU:T:2016:722, body 54 a 55).
264 Pokud totiž úvahy uvedené v napadeném rozhodnutí nejsou s takovými vysvětleními podanými během soudního řízení soudržné, neplní odůvodnění dotčeného rozhodnutí funkce připomenuté v bodech 217 a 218 výše. Taková nesoudržnost konkrétně brání zaprvé zúčastněným stranám seznámit se před podáním žaloby se skutečnými důvody napadeného rozhodnutí a připravit si ve vztahu k těmto důvodům obhajobu a zadruhé unijnímu soudu zjistit důvody, které sloužily jako skutečný právní podklad pro toto rozhodnutí, a přezkoumat jejich soulad s použitelnými pravidly.
265 Konečně je třeba připomenout, že pokud Jednotný výbor přijme rozhodnutí, kterým se stanoví příspěvky předem, musí dotyčným institucím sdělit metodu výpočtu těchto příspěvků (viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB, C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, bod 122).
266 Totéž musí platit pro metodu určení roční cílové úrovně, jelikož tato výše má v systematice takového rozhodnutí zásadní význam. Jak totiž plyne z článku 4 prováděcího nařízení 2015/81, způsob výpočtu příspěvků předem spočívá v rozdělení uvedené částky mezi všechny dotyčné instituce, takže její zvýšení nebo snížení vede k odpovídajícímu zvýšení nebo snížení příspěvku každé z těchto institucí.
267 Z výše uvedeného vyplývá, že ačkoli je Jednotný výbor povinen vysvětlit institucím prostřednictvím napadeného rozhodnutí metodu určení roční cílové úrovně, musí být tato vysvětlení soudržná s vysvětleními poskytnutými Jednotným výborem v průběhu soudního řízení a týkat se skutečně použité metody.
268 V projednávané věci tomu tak ovšem není.
269 Nejprve je totiž třeba poukázat na to, že napadené rozhodnutí v bodě 48 odůvodnění uvedlo matematický vzorec, který údajně sloužil jako základ pro určení roční cílové úrovně. Je však zřejmé, že tento vzorec nezahrnuje prvky metody, kterou Jednotný výbor skutečně použil a která byla podrobněji popsána na jednání. Jak totiž vyplývá z bodů 257 až 260 výše, Jednotný výbor dospěl v rámci této metody k výši roční cílové úrovně tím, že od konečné cílové úrovně odečetl finanční prostředky dostupné v Jednotném fondu pro řešení krizí, aby vypočetl částku, kterou zbývalo vybrat do konce počátečního období, a tuto částku vydělil třemi. Tyto dvě fáze výpočtu nejsou přitom v uvedeném matematickém vzorci vyjádřeny.
270 Tento závěr nemůže být navíc zpochybněn tvrzením Jednotného výboru, že v květnu 2021 zveřejnil informativní přehled, který obsahoval rozpětí uvádějící případné výše konečné cílové úrovně, a na svých internetových stránkách výši finančních prostředků dostupných v Jednotném fondu pro řešení krizí. Nezávisle na otázce, zda žalobkyně o těchto částkách skutečně věděla, nemohla totiž na základě těchto samotných částek rozpoznat, že Jednotný výbor obě operace uvedené v bodě 269 výše skutečně provedl, zvláště když se o nich nezmiňuje ani matematický vzorec stanovený v bodě 48 odůvodnění napadeného rozhodnutí.
271 Podobnými nesoudržnostmi je stižen i způsob, jakým byl stanoven koeficient ve výši 1,35 %, přestože mu v matematickém vzorci zmíněném v bodě 255 výše náleží prvořadá úloha. Tento koeficient by totiž mohl být chápán v tom smyslu, že je kromě jiných parametrů založen na předpokládaném růstu pojištěných vkladů během zbývajících let počátečního období. Jak přitom uznal Jednotný výbor na jednání, tento koeficient byl stanoven tak, aby mohl odůvodnit výsledek výpočtu výše roční cílové úrovně, tedy poté, co Jednotný výbor tuto částku vypočítal ve čtyřech etapách uvedených v bodech 257 až 260 výše, zejména vydělením částky vyplývající z odečtení finančních prostředků dostupných v Jednotném fondu pro řešení krizí od konečné cílové úrovně třemi. Tento postup přitom z napadeného rozhodnutí nijak nevyplývá.
272 Navíc je třeba připomenout, že podle informativního přehledu se výše odhadované konečné cílové úrovně pohybovala v rozpětí mezi 70 a 75 miliardami eur. Toto rozpětí přitom zjevně nesouhlasí s mírou růstu pojištěných vkladů v mezi 4 % a 7 %, uvedeným v bodě 41 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Jednotný výbor totiž na jednání uvedl, že pro účely určení roční cílové úrovně zohlednil míru růstu pojištěných vkladů ve výši 4 % – což byla spodní hodnota posledně uvedeného rozpětí – a že tak dospěl k odhadované konečné cílové úrovni 75 miliard eur, která představuje nejvyšší hodnotu prvně uvedeného rozpětí. Ukazuje se tak, že mezi těmito dvěma rozpětími existuje nesoulad. Rozpětí míry vývoje pojištěných vkladů totiž zahrnuje i hodnoty vyšší než 4 %, jejichž použití by však vedlo k vyšší odhadované konečné cílové úrovni, než jsou hodnoty zahrnuté v rozpětí týkajícím se této cílové úrovně. A dále je pro žalobkyni nemožné pochopit, proč Jednotný výbor zahrnul do rozpětí uvedené cílové úrovně částky, které jsou nižší než 75 miliard eur. K jejich dosažení by totiž bylo nezbytné použít sazbu, která je nižší než 4 %, avšak není zahrnuta v rozpětí týkajícím se míry růstu pojištěných vkladů. Za těchto podmínek nebyla žalobkyně schopna určit způsob, jakým Jednotný výbor použil rozpětí týkající se míry vývoje těchto vkladů, aby vypočetl odhadovanou konečnou cílovou úroveň.
273 Z toho vyplývá, že pokud jde o určení roční cílové úrovně, metoda skutečně použitá Jednotným výborem, kterou popsal na jednání, neodpovídá metodě popsané v napadeném rozhodnutí, takže ani instituce, ani Tribunál nemohly na základě napadeného rozhodnutí identifikovat skutečné důvody pro stanovení této cílové úrovně.
274 S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí je stiženo vadami odůvodnění, pokud jde o určení roční cílové úrovně. Napadené rozhodnutí je tudíž třeba z tohoto důvodu zrušit.
C. Závěry
275 Po posouzení provedeném Tribunálem i bez návrhu je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí je stiženo vadami odůvodnění, pokud jde o určení roční cílové úrovně. Vzhledem k tomu, že tyto vady mohou samy o sobě odůvodnit zrušení tohoto rozhodnutí, je třeba toto rozhodnutí zrušit v rozsahu, v němž se týká žalobkyně.
[omissis]
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (osmý rozšířený senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) SRB/ES/2021/22 ze dne 14. dubna 2021 o výpočtu příspěvků předem na rok 2021 do Jednotného fondu pro řešení krizí se zrušuje v rozsahu, v němž se týká společnosti Max Heinr. Sutor OHG.
2) Účinky rozhodnutí SRB/ES/2021/22 zůstávají v rozsahu, v němž se toto rozhodnutí týká Max Heinr. Sutor OHG, zachovány do doby, než v přiměřené lhůtě, která nepřesáhne šest měsíců ode dne vyhlášení tohoto rozsudku, vstoupí v platnost nové rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí, kterým se stanoví příspěvek této instituce předem do Jednotného fondu pro řešení krizí na rok 2021.
3) Jednotný výbor pro řešení krizí ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené společností Max Henr. Sutor OHG.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 8. května 2024.
Podpisy