Věc T-139/06

Francouzská republika

v.

Evropská komise

„Nesplnění povinností vyplývajících z rozsudku Soudního dvora, jímž bylo konstatováno nesplnění povinnosti státem – Penále – Přijetí určitých opatření členským státem – Žádost o zaplacení – Pravomoc Komise – Pravomoc Tribunálu“

Shrnutí rozsudku

1.      Žaloba pro nesplnění povinnosti – Rozsudek Soudního dvora, jímž bylo konstatováno nesplnění povinnosti vyhovět rozsudku a stanoveno penále – Pravomoc Komise vymáhat penále stanovené Soudním dvorem

(Články 226 ES až 228 ES, články 274 ES a 279 ES)

2.      Žaloba pro nesplnění povinnosti – Rozsudek Soudního dvora, jímž bylo konstatováno nesplnění povinnosti – Lhůta k vyhovění rozsudku

(Články 226 ES a 228 ES)

3.      Žaloba pro nesplnění povinnosti – Rozsudek Soudního dvora, jímž bylo konstatováno nesplnění povinnosti vyhovět rozsudku a stanoveno penále – Posouzení opatření přijatých členským státem k vyhovění rozsudku Soudního dvora ze strany Komise – Meze

(Články 226 ES a 228 ES)

4.      Žaloba pro nesplnění povinnosti – Rozsudek Soudního dvora, jímž bylo konstatováno nesplnění povinnosti vyhovět rozsudku a stanoveno penále – „Fixní penále“ a „degresivní penále“ – Pravomoc Komise snížit výši penále stanoveného Soudním dvorem – Neexistence

(Články 226 ES a 228 ES)

5.      Řízení – Rozdělení pravomocí mezi Soudním dvorem a Tribunálem – Žaloba na neplatnost podaná členským státem proti rozhodnutí Komise, kterým se stanoví výši penále dlužného na základě rozsudku Soudního dvora – Plná jurisdikce Tribunálu ke snížení penále – Neexistence – Výlučná pravomoc Soudního dvora

(Články 226 ES, 228 ES a 229 ES)

1.      Smlouva o ES nestanoví způsoby splnění povinností vyplývajících z rozsudku, který Soudní dvůr vynese na konci řízení podle článku 228 ES, a to ani tehdy, když je uloženo penále. Třebaže řízení upravená v článcích 226 ES a 228 ES sledují stejný účel, a sice účel zajistit účinné uplatňování unijního práva, nic to nemění na tom, že jsou dvěma odlišnými řízeními, která mají různé cíle. Cílem řízení upraveného článkem 226 ES je totiž určit, že jednání členského státu je v rozporu s unijním právem, a přimět tento členský stát k tomu, aby  se tohoto jednání zdržel, zatímco cíl řízení upraveného v článku 228 ES je mnohem více omezen, jelikož má členský stát v prodlení pouze přimět k tomu, aby vyhověl rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o nesplnění povinnosti.

Z toho vyplývá, že jakmile Soudní dvůr rozsudkem vydaným podle článku 226 ES určí, že členský stát nesplnil své povinnosti, je předmětem dalších jednání mezi tímto členským státem a Komisí nikoliv existence nesplnění povinnosti, která právě již byla Soudním dvorem určena, ale otázka, zda jsou splněny podmínky nezbytné pro podání žaloby podle článku 228 ES.

Podle článků 226 ES až 228 ES může být určení práv a povinností členských států, jakož i posouzení jejich chování pouze výsledkem rozsudku Soudního dvora. Jelikož Soudní dvůr v rozsudku vydaném podle článku 228 ES jasně určil povinnosti členského státu, bylo by v rozporu s duchem Smlouvy a s cílem mechanismu stanoveného článkem 228 ES uložit Komisi povinnost podat novou žalobu pro nesplnění povinnosti na základě článku 226 ES.

Jestliže rozsudek Soudního dvora vydaný podle čl. 228 odst. 2 ES ukládá členskému státu, aby Komisi zaplatil na účet „Vlastní zdroje Evropského společenství“ penále, a Komise podle článku 274 ES plní rozpočet, je na Komisi, aby v souladu s finančním nařízením přijatým na základě článku 279 ES vymáhala částky, které mají na základě rozsudku připadnout do unijního rozpočtu.

Z toho vyplývá, že Komise má v zásadě pravomoc požadovat zaplacení penále stanoveného Soudním dvorem.

(viz body 25–28, 32, 37–38)

2.      Ačkoli článek 228 ES neupřesňuje lhůtu, v níž musí být rozsudku Soudního dvora, jímž bylo konstatováno nesplnění povinnosti, vyhověno, zájem na okamžitém a jednotném uplatňování unijního práva vyžaduje, aby toto plnění povinností vyplývajících z rozsudku bylo započato okamžitě a aby bylo završeno v co nejkratší možné lhůtě. Z ducha Smlouvy a spojení mezi články 226 ES a 228 ES vyplývá, že rozsudek Soudního dvora, jímž bylo konstatováno nesplnění povinnosti, jakož i následný rozsudek, jímž bylo konstatováno, že prvnímu rozsudku nebylo v plném rozsahu vyhověno, je třeba považovat za právní rámec umožňující členskému státu přesně určit nezbytná opatření, která mají být přijata k dosažení souladu s unijním právem.

(viz body 42–43)

3.      Má-li Komise v rámci plnění povinností vyplývajících z rozsudku Soudního dvora, kterým je členskému státu uloženo penále, závažné a důvodné pochybnosti ohledně kontrol prováděných vnitrostátními orgány, nemůže členský stát vyvrátit její zjištění, aniž podloží svá vlastní tvrzení skutečnostmi, které dokládají existenci spolehlivého a fungujícího kontrolního systému. Tomuto členskému státu totiž přísluší předložit co nejpodrobnější a nejúplnější důkaz o reálnosti kontrol a popřípadě o nesprávnosti tvrzení Komise. To platí tím spíše v rámci plnění povinností vyplývajících z rozsudku Soudního dvora, kterým bylo rozhodnuto o nesplnění povinnosti, neboť členskému státu přísluší prokázat, že učinil přítrž uvedenému neplnění povinnosti. V tomto rámci musí mít totiž Komise možnost posoudit opatření přijatá členským státem k vyhovění rozsudku Soudního dvora, aby se zejména zabránilo tomu, že se členský stát, který nesplnil své povinnosti, omezí na to, že přijme opatření, která mají ve skutečnosti stejný obsah jako opatření, která jsou předmětem rozsudku Soudního dvora.

Výkon této posuzovací pravomoci však nemůže zasahovat do práv členských států, a to zejména do procesních práv, která vyplývají z řízení stanoveného článkem 226 ES, ani do výlučné pravomoci Soudního dvora rozhodovat o souladu vnitrostátních právních předpisů s právem Společenství.

Komise proto musí před vymáháním penále ověřit, zda skutečnosti vytýkané Soudním dvorem v rámci rozsudku podle článku 228 ES ke dni uplynutí lhůty stanovené Soudním dvorem i nadále existují.

(viz body 52–55)

4.      Jestliže Soudní dvůr v rámci plnění povinností vyplývajících z rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o nesplnění povinnosti, na základě článku 228 ES rozhodne o stanovení fixního penále, které je vymahatelné za každé pololetí počínaje vynesením rozsudku, na jehož konci nebude rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o nesplnění povinnosti, v plném rozsahu vyhověno, je třeba z toho dovodit, že částečné vyhovění rozsudku nezakládá nárok na snížení penále. Pokud totiž Soudní dvůr výslovně stanoví „fixní penále“, a nikoliv „degresivní penále“, Komise, která je vázána rozsudkem Soudního dvora, nemá pravomoc výši tohoto penále snížit.

(viz body 78–79)

5.      Pokud jde o případnou pravomoc Tribunálu k soudnímu přezkumu v plné jurisdikci v tom smyslu, aby snížil výši penále, případné stanovení penále a jeho výše v oblasti nevyhovění rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o nesplnění povinnosti, je ve výlučné pravomoci Soudního dvora. Bylo by tedy v rozporu s vnitřní soudržností Smlouvy, aby Tribunál snížil toto penále v rámci žaloby na neplatnost. Článek 229 ES konečně vyžaduje, aby tato pravomoc byla explicitní. Tuto pravomoc přitom nelze dovodit ani ze znění článku 226 ES, ani ze znění článku 228 ES.

(viz bod 81)