Věc T-25/04
González y Díez, SA
v.
Komise Evropských společenství
„Státní podpory – Podpory určené k pokrytí výjimečných nákladů na restrukturalizaci – Zrušení dřívějšího rozhodnutí – Uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO – Pravomoc Komise – Kontinuita právního řádu Společenství – Neporušení podstatných formálních náležitostí – Ochrana legitimního očekávání – Zjevně nesprávné posouzení“
Shrnutí rozsudku
1. Podpory poskytované státy – Podpory podléhající ratione materiae a ratione temporis právnímu režimu Smlouvy o ESUO – Uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO – Zachování kontroly ze strany Komise, jednající v právním rámci čl. 88 odst. 2 ES
(Článek 88 odst. 2 ES)
2. Akty orgánů – Časová působnost – Procesní pravidla – Hmotněprávní pravidla – Rozlišení – Zpětná účinnost hmotněprávního pravidla – Podmínky
(Nařízení Rady č. 1407/2002; sdělení Komise 2002/C 152/03)
3. Žaloba na neplatnost – Akty napadnutelné žalobou – Akty s právně závaznými účinky – Rozhodnutí Komise o ukončení formálního vyšetřovacího řízení o státních podporách stanoveného v čl. 88 odst. 2 ES
(Článek 88 odst. 2 ES a článek 230 ES)
4. Akty orgánů – Zpětvzetí – Protiprávní akty – Rozhodnutí Komise v oblasti státních podpor – Podmínky
(Nařízení Rady č. 659/1999, článek 9)
5. Podpory poskytované státy – Podpory povolené Komisí – Zneužití příjemcem – Rozhodnutí konstatující zneužití části povolených podpor – Zpětvzetí – Zahájení nového formálního vyšetřovacího řízení
(Článek 88 odst. 2 ES)
6. Podpory poskytované státy – Rozhodnutí Komise zahájit formální vyšetřovací řízení o podpoře – Ochrana legitimního očekávání zúčastněných osob ohledně výtek Komise proti zkoumaným opatřením podpory
(Článek 88 odst. 2 ES; nařízení Rady č. 659/1999, článek 6)
1. I když návaznost právního rámce Smlouvy o ES na právní rámec Smlouvy o ESUO s sebou nesla ode dne 24. července 2002 změnu právních základů, postupů a použitelných hmotněprávních pravidel, tato změna spadá do kontextu jednoty a kontinuity právního řádu Společenství a jeho cílů. V tomto ohledu zavedení a zachování režimu volné hospodářské soutěže, v rámci kterého jsou zajištěny obvyklé podmínky hospodářské soutěže a ze kterého zejména vychází pravidla v oblasti státní podpory, představuje jeden z hlavních cílů jak Smlouvy o ES, tak Smlouvy o ESUO. V tomto kontextu, jakkoliv se pravidla Smlouvy o ESUO a Smlouvy o ES, která upravují chování v oblasti státní podpory, od sebe v určité míře liší, podpory poskytnuté v režimu Smlouvy o ESUO odpovídají pojmu „podpora“ ve smyslu článků 87 ES a 88 ES. Sledování cíle nenarušené hospodářské soutěže v odvětvích spadajících původně pod společný trh s uhlím a ocelí není tedy přerušeno z důvodu, že Smlouva o ESUO pozbyla platnosti, protože tento cíl je rovněž sledován v rámci Smlouvy o ES.
Kontinuita právního řádu Společenství a cílů, které řídí jeho fungování, tak vyžaduje, aby Evropské společenství, jakožto nástupce Evropského společenství uhlí a oceli, ve svém vlastním procesním rámci zaručilo s ohledem na situace, které vznikly za platnosti Smlouvy o ESUO, dodržování práv a povinností platných eo tempore jak pro členské státy, tak pro jednotlivce podle Smlouvy o ESUO a pravidel přijatých k jejímu provedení. Tento požadavek platí o to více v rozsahu, v němž narušení hospodářské soutěže vyplývající z nedodržení pravidel v oblasti státních podpor může rozšířit své účinky v čase i na období po uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO, kdy již platí Smlouva o ES.
Z toho vyplývá, že čl. 88 odst. 2 ES musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje Komisi kontrolovat po dni 23. července 2002 slučitelnost státních podpor poskytnutých v oblastech spadajících do působnosti Smlouvy o ESUO ratione materiae a ratione temporis se společným trhem, jakož i uplatnění členskými státy rozhodnutí o povolení státní podpory přijatých podle Smlouvy o ESUO, pokud jde o situace, ke kterým došlo před uplynutím platnosti této Smlouvy.
(viz body 55–57)
2. Ačkoliv jsou procesní pravidla obecně považována za použitelná na všechny spory projednávané v okamžiku jejich vstupu v platnost, neplatí to v případě hmotněprávních pravidel. Tato pravidla totiž za účelem zajištění dodržení zásady právní jistoty a ochrany legitimního očekávání musejí být vykládána jako vztahující se na situace, ke kterým došlo před jejich vstupem v platnost, pouze tehdy, pokud z jejich znění, cíle a struktury jasně vyplývá, že jim musí být přiznán takový účinek.
Z tohoto pohledu kontinuita právního řádu Společenství a požadavky zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání ukládají, aby se hmotněprávní ustanovení přijatá na základě Smlouvy o ESUO použila na skutkové okolnosti spadající do jejich působnosti ratione materiae a ratione temporis. Okolnost, podle které není právní rámec Smlouvy o ESUO z důvodu, že pozbyla platnosti, v okamžiku, kdy dojde k posouzení skutkového stavu, již platný, nemění tuto úvahu, protože toto posouzení se týká právní situace, která definitivně proběhla v době, kdy byla použitelná hmotněprávní ustanovení přijatá na základě Smlouvy o ESUO.
V této souvislosti nařízení č. 1407/2002 o státní podpoře uhelnému průmyslu nemůže být použito na právní situace, které definitivně proběhly před uplynutím platnosti Smlouvy o ESUO. Ze znění článku 14 uvedeného nařízení totiž jasně vyplývá, že se toto nařízení použije na situace vzniklé nejdříve ode dne 24. července 2002. Komise tedy nebyla oprávněna k tomu, aby v bodě 47 sdělení o některých aspektech vyřizování záležitostí hospodářské soutěže v důsledku uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO uvedla, že se na státní podporu poskytnutou před 23. červencem 2002 bez jejího předchozího povolení použijí ustanovení nařízení č.1407/2002.
(viz body 58–59, 67–68)
3. Konečné rozhodnutí, které Komise přijala za účelem ukončení formálního vyšetřovacího řízení stanoveného v čl. 88 odst. 2 ES, představuje napadnutelný akt na základě článku 230 ES. Takové rozhodnutí totiž vyvolává právně závazné účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy zúčastněných stran, protože ukončuje dotčené řízení a definitivně se vyslovuje ke slučitelnosti zkoumaného opatření s pravidly použitelnými na státní podpory. Zúčastněné strany mají tedy stále možnost napadnout konečné rozhodnutí, kterým se ukončuje formální vyšetřovací řízení, a musí mít v tomto rámci možnost napadnout různé prvky, na kterých je založeno konečné stanovisko přijaté Komisí.
Tato možnost nezávisí na otázce, zda rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení s sebou nese, nebo nenese právní účinky, které by mohly být předmětem žaloby na neplatnost. Možnost napadnout rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení totiž nemůže způsobit omezení procesních práv zúčastněných stran tak, že by jim zabránila napadnout konečné rozhodnutí a uplatňovat na podporu své žaloby vady, které se týkají všech fází řízení vedoucího k tomuto rozhodnutí.
(viz body 91–92)
4. Ze znění článku 9 nařízení č. 659/1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [88 ES], vyplývá, že řízení stanovené tímto ustanovením se použije výlučně na zrušení příznivých rozhodnutí v oblasti státní podpory vydaných na základě čl. 4 odst. 2 nebo 3 nebo čl. 7 odst. 2, 3 nebo 4 tohoto nařízení a přijatých na základě nesprávných informací poskytnutých během řízení. Není tedy použitelné na nepříznivá rozhodnutí, která konstatují zneužití povolené podpory nebo neslučitelnost podpory se společným trhem.
Vzhledem k tomu možnost Komise zrušit rozhodnutí týkající se státní podpory není omezena jen na samotnou situaci uvedenou v článku 9 nařízení č. 659/1999. Toto ustanovení je totiž pouze zvláštním vyjádřením obecné právní zásady, podle které zrušení protiprávního správního aktu, kterým byla vytvořena subjektivní práva, se zpětnou účinností je přípustné, zejména když byl dotčený správní akt přijat na základě nesprávných nebo neúplných informací poskytnutých zúčastněnou stranou. Možnost zrušit se zpětnou účinností protiprávní správní akt, kterým byla vytvořena subjektivní práva, není nicméně omezena na tuto jedinou okolnost, takové zrušení může být uskutečněno vždy, za předpokladu, že orgán, který akt vydal, splní podmínky týkající se respektování přiměřené lhůty a legitimního očekávání beneficienta aktu, který mohl spoléhat na legalitu tohoto aktu.
(viz body 96–97)
5. Jestliže rozhodnutí Komise konstatuje zneužití části povolené podpory, zbývající část dotčené podpory, která nebyla předmětem konstatování zneužití, zůstává v působnosti rozhodnutí o povolení a platí pro ni z tohoto důvodu domněnka nezneužití.
Přitom se přezkum Komisí uskutečněný v rámci nového formálního řízení, zahájeného za účelem zrušení jejího staršího rozhodnutí konstatujícího zneužití části podpory a přijetí nového rozhodnutí v tomto ohledu, musí týkat celé částky podpory, která byla předmětem prvního přezkumu v rámci řízení, které vedlo k přijetí tohoto staršího rozhodnutí.
Žalobkyně se tak nemůže dovolávat legitimního očekávání v rozsahu, v němž částky podpory, které nebyly považovány za zneužité v rámci staršího rozhodnutí, nespadaly do přezkumu Komise v rámci nového formálního řízení.
(viz body 119–121)
6. V souladu s článkem 6 nařízení č. 659/1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [88 ES], musí rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení o státních podporách umožnit zúčastněným stranám účinně se účastnit na formálním řízení, ve kterém budou mít možnost uplatnit své argumenty. Za tímto účelem postačuje, aby byly strany seznámeny s úvahami, které vedly Komisi k předběžnému závěru, že dotčené opatření mohlo představovat podporu neslučitelnou se společným trhem.
Komise musí totiž při vedení vyšetřovacího řízení o státní podpoře vzít v úvahu legitimní očekávání, které mohlo být vyvoláno na základě údajů obsažených v rozhodnutí o zahájení vyšetřovacího řízení, a následně legitimní očekávání, že neodůvodní definitivní rozhodnutí chybějícími informacemi, jejichž předložení zúčastněné strany s ohledem na tyto údaje nemohly považovat za nutné.
(viz body 124–125)