null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
JEANA RICHARDA DE LA TOUR
přednesené dne 16. května 2024(1)
Spojené věci C‑289/23 [Corván] a C‑305/23 [Bacigán](i)
Agencia Estatal de la Administración Tributaria
proti
A.
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Juzgado de lo Mercantil no 1 de Alicante (obchodní soud č. 1 v Alicante, Španělsko)]
a
S.E.I.
proti
Agencia Estatal de la Administración Tributaria
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Juzgado de lo Mercantil no 10 de Barcelona (obchodní soud č. 10 v Barceloně, Španělsko)]
„Řízení o předběžné otázce – Směrnice (EU) 2019/1023 – Řízení ve věci restrukturalizace, insolvence a oddlužení – Žádost o oddlužení – Fyzická osoba, která se dostala do úpadku – Podmínky přístupu k oddlužení – Veřejnoprávní pohledávky – Strop oddlužení“
I. Úvod
1. Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu čl. 23 odst. 2 a 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1023 ze dne 20. června 2019 o rámcích preventivní restrukturalizace, o oddlužení a zákazech činnosti a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení a o změně směrnice (EU) 2017/1132 (směrnice o restrukturalizaci a insolvenci)(2).
2. Tyto žádosti byly předloženy v rámci sporů mezi dvěma fyzickými osobami, které se dostaly do úpadku (dále jen „dlužníci“), a Agencia Estatal de Administración Tributaria (státní daňová správa, Španělsko) (dále jen „AEAT“) ve věci návrhu na oddlužení podaného dlužníky v průběhu insolvenčního řízení, které se jich týká. AEAT totiž nesouhlasila s návrhy na oddlužení z důvodu zlého úmyslu dlužníka (věc C‑289/23) nebo jeho nepoctivosti (C‑305/23), přičemž zdůraznila, že z oddlužení byly vyloučeny veřejnoprávní pohledávky.
3. Tato věc poskytuje Soudnímu dvoru příležitost vyjasnit, jaký rozhodovací prostor mají členské státy při provádění čl. 23 odst. 1, 2 a 4 směrnice 2019/1023, který stanoví, že členské státy musí přijmout ustanovení, která zamítají nebo omezují přístup k oddlužení v případě nepoctivosti nebo zlého úmyslu dlužníka, mohou zamítnout nebo omezit tento přístup na základě určitého chování dlužníka a mohou vyloučit některé konkrétní kategorie pohledávek z mechanismu úplného oddlužení.
4. Na žádost Soudního dvora se ve své analýze zaměřím na druhou otázku, písmeno d), ve věci C‑289/23, která se v podstatě týká rozhodovacího prostoru členských států při provádění směrnice 2019/1023, a zejména možnosti stanovit rámec limitů pro oddlužení týkající se veřejnoprávních pohledávek, které nemají žádný vztah ke skutečné výši dluhu.
5. V tomto stanovisku na závěr své analýzy navrhnu odpovědět Juzgado de lo Mercantil no 1 de Alicante (obchodnímu soudu č. 1 v Alicante, Španělsko), který je v této věci předkládajícím soudem, že členské státy mohou stanovit omezení oddlužení pro určité kategorie pohledávek v podobě stropu, nad který se oddlužení neprovede, pokud je toto omezení řádně odůvodněno.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
6. Článek 23 směrnice 2019/1023, nadepsaný „Odchylky“, stanoví:
„1. Odchylně od článků 20 až 22 členské státy zachovají nebo zavedou ustanovení, která zamítají nebo omezují přístup k oddlužení, ruší výhodu oddlužení nebo stanoví delší doby pro úplné oddlužení nebo delší doby zákazu činnosti, pokud podnikatel v úpadku jednal podle vnitrostátního práva nepoctivě nebo se zlým úmyslem vůči věřitelům nebo dalším zainteresovaným stranám při zadlužování, během insolvenčního řízení nebo v průběhu splácení dluhu podle vnitrostátního práva, aniž jsou dotčena vnitrostátní pravidla týkající se důkazního břemene.
2. Odchylně od článků 20 až 22 mohou členské státy zachovat nebo zavést ustanovení, která zamítají, omezují přístup k oddlužení, ruší výhodu oddlužení nebo stanoví delší doby pro úplné oddlužení nebo delší doby zákazu činnosti, a to za určitých přesně stanovených okolností a pokud jsou tyto odchylky řádně odůvodněny, například pokud:
a) podnikatel v úpadku podstatným způsobem porušil povinnosti podle splátkového kalendáře nebo jakoukoli jinou právní povinnost, která má chránit zájmy věřitelů, včetně povinnosti maximalizovat výnosy pro věřitele;
b) podnikatel v úpadku porušil povinnost poskytovat informace nebo součinnost podle unijního a vnitrostátního práva;
c) existují zneužívající návrhy na oddlužení;
d) existuje další návrh na oddlužení během určitého období poté, co bylo podnikateli v úpadku přiznáno úplné oddlužení nebo bylo zamítnuto jeho úplné oddlužení z důvodu závažného porušení povinnosti poskytovat informace nebo součinnost;
e) nejsou pokryty náklady postupu vedoucího k oddlužení, nebo
f) je odchylka nezbytná k zajištění rovnováhy mezi právy dlužníka a právy jednoho či více věřitelů.
[...]
4. Členské státy mohou vyloučit určité kategorie dluhu z oddlužení nebo mohou omezit přístup k oddlužení nebo stanovit delší dobu oddlužení, pokud jsou taková vyloučení, omezení nebo delší doby řádně odůvodněny, jako například v případě:
a) zajištěných dluhů;
b) dluhů vyplývajících z trestních sankcí nebo s nimi souvisejících;
c) dluhů vyplývajících z deliktní odpovědnosti;
d) dluhů souvisejících s vyživovacími povinnostmi vyplývajícími z rodinných vztahů, rodičovství, manželství nebo švagrovství;
e) dluhů vzniklých po podání návrhu na postup vedoucí k oddlužení nebo po zahájení tohoto postupu a
f) dluhů vyplývajících z povinnosti uhradit náklady na postup vedoucí k oddlužení.
[...]“
B. Španělské právo
7. Rozhodným právním předpisem rationae temporis pro spor v původním řízení je Real Decreto Legislativo 1/2020 por el que se aprueba el texto refundido de la Ley Concursal (královské legislativní nařízení č. 1/2020, kterým se přijímá konsolidované znění insolvenčního zákona)(3), ze dne 5. května 2020, ve znění Ley 16/2022 de reforma del texto refundido de la Ley Concursal aprobado por el Real Decreto Legislativo 1/2020, de 5 de mayo, para la transposición de la [Directiva 2019/1023] (zákon 16/2022, kterým se mění přepracované znění insolvenčního zákona, schválené královským legislativním nařízením č. 1/2020 ze dne 5. května 2020, za účelem provedení [směrnice 2019/1023])(4), ze dne 5. září 2022 (dále jen „TRLC“).
8. V preambuli tohoto zákona se uvádí:
„[...]
Pokud je dlužníkem v úpadku fyzická osoba, je cílem insolvenčního řízení identifikovat dlužníky v dobré víře a nabídnout jim částečné oddlužení, a tím jim dát druhou šanci a zabránit jejich opětovnému pádu do šedé ekonomiky nebo na okraj společnosti.
[...]
Jednou z nejzásadnějších změn v nové úpravě je skutečnost, že namísto, aby oddlužení bylo podmíněno uspokojením určitého druhu pohledávek (jak stanoví čl. 487 odst. 2 [TRLC před těmito změnami]), zavádí se systém oddlužení podle zásluh, v němž každý dlužník bez ohledu na to, zda je podnikatelem, či nikoliv, za předpokladu, že splňuje požadavek dobré víry, na němž je tento institut založen, může mít přístup k oddlužení všech svých dluhů, s výjimkou těch, které se výjimečně a z důvodu jejich zvláštní povahy nepovažují za právně způsobilé k oddlužení. Zachována zůstává možnost přiznat oddlužení každému dlužníkovi, který je fyzickou osobou v dobré víře, bez ohledu na to, zda je podnikatelem, či nikoli, kterou španělský zákonodárce přijal již v roce 2015.
[...]
Základem oddlužení zůstává dobrá víra dlužníka. V souladu s doporučeními mezinárodních organizací se normativní vymezení dobré víry stanoví odkazem na určité objektivní, taxativně vyjmenované formy chování (uzavřený seznam), aniž se poukazuje na modely chování, které jsou nejasné nebo nedostatečně konkrétní nebo jejichž prokázání klade na dlužníka nepřiměřené břemeno [...].
[...]
Oddlužení se vztahuje na všechny pohledávky v rámci kolektivního insolvenčního řízení a na všechny pohledávky za majetkovou podstatou. Výjimky jsou v některých případech založeny na zvláštním významu jejich uspokojení pro spravedlivou a solidární společnost založenou na právním státu (např. dluhy na výživném, dluhy vyplývající z veřejnoprávních pohledávek, dluhy vyplývající z trestných činů nebo dluhy z deliktní odpovědnosti). U dluhů z veřejnoprávních pohledávek oddlužení podléhá určitým omezením a může se na ně vztahovat pouze při prvním oddlužení, a nikoli při následujících oddluženích.
[...]“
9. Článek 486 TRLC stanoví:
„Dlužník, který je fyzickou osobou, bez ohledu na to, zda je podnikatelem či nikoliv, může požádat o oddlužení nesplacených dluhů za podmínek stanovených tímto zákonem, pokud je dlužníkem v dobré víře:
1) tím, že se podřídí splátkovému kalendáři bez předchozí likvidace majetkové podstaty v souladu s režimem oddlužení uvedeným v oddíle 3 pododdíle 1 níže, nebo
2) likvidací majetkové podstaty, přičemž v takovém případě bude oddlužení podléhat režimu stanovenému v oddíle 3 pododdíle 2 níže, pokud je důvodem ukončení insolvenčního řízení konec fáze likvidace majetkové podstaty nebo nedostatečnost majetkové podstaty k uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou.“
10. Článek 489 TRLC zní následovně:
„1. Oddlužení se vztahuje na všechny neuhrazené dluhy, s výjimkou:
[...]
5) dluhů vyplývajících z veřejnoprávních pohledávek. Dluhy, jejichž vymáhání spadá do pravomoci [AEAT], však mohou být odepsány až do maximální výše 10 000 eur na dlužníka; u prvních 5 000 eur dluhu bude odepsání dluhu úplné a od této částky činí odepsání 50 % dluhu až do uvedeného maxima. Stejně tak mohou být odepsány sociální dluhy ve stejné výši a za stejných podmínek. Částka, která je předmětem oddlužení, se až do výše uvedeného stropu uplatňuje v opačném pořadí, než je pořadí přednosti stanovené tímto zákonem, a v rámci každé kategorie podle data vzniku pohledávky.
[...]
3. Veřejnoprávní pohledávka může být předmětem oddlužení až do výše stanovené v odst. 1 bodě 5 druhé větě, avšak pouze při prvním oddlužení; při následných oddluženích, která mohou být přiznána témuž dlužníkovi, nelze odepsat žádnou částku.“
III. Skutkový stav věcí v původních řízeních a předběžné otázky
A. Věc C‑289/23
11. Dne 7. července 2022 podal dlužník A. návrh na prohlášení úpadku a přihlásil dluhy ve výši 537 787,69 eura. Poté, co předkládající soud dne 26. července 2022 prohlásil úpadek dlužníka a ukončení řízení pro nedostatek majetku, požádal uvedený dlužník dne 28. září 2022 o úplné oddlužení. Dne 19. října 2022 tento soud prohlásil námitku AEAT proti oddlužení z důvodu existence různých veřejnoprávních pohledávek za přípustnou.
12. Před předkládajícím soudem AEAT tvrdila jednak, že odmítnutí oddlužení bylo odůvodněno tím, že před necelými deseti lety existovalo pravomocné rozhodnutí o prodloužení splatnosti daňových dluhů a penále v celkové výši 114 408,09 eura, které dlužila společnost, jejímž byl dlužník jednatelem, a že v důsledku toho dlužník nejednal v dobré víře. Kromě toho dodává, že některé z dluhů jsou veřejnoprávní, a proto jsou vyloučeny z oddlužení.
13. Tento soud má pochybnosti o způsobu, jakým španělský zákonodárce provedl směrnici 2019/1023, jednak pokud jde o pojem „dobrá víra“, který je podmínkou přístupu k oddlužení a který je definován objektivně (zejména to, že v posledních deseti letech před podáním žádosti o prominutí dluhů nedošlo k rozšíření odpovědnosti), a jednak pokud jde o vyloučení veřejnoprávních pohledávek.
14. K tomuto poslednímu bodu uvedený soud uvádí, že španělské právo stanoví, že veřejnoprávní pohledávky, jejichž vymáhání spadá do pravomoci AEAT a Tesoreria General de la Seguridad Social (Všeobecná pokladna sociálního zabezpečení, Španělsko), mohou být částečně odepsány. U těchto pohledávek je oddlužení omezeno na 10 000 eur na dlužníka, přičemž u prvních 5 000 eur je odpis úplný a nad tuto částku dosahuje odpis 50 % pohledávky až do maximální výše 10 000 eur. Částka, která je předmětem oddlužení, se uplatňuje v opačném pořadí, než je zákonem stanovené pořadí přednosti, a v rámci každé kategorie pohledávek podle data vzniku pohledávky.
15. Předkládající soud si klade zejména otázku týkající se neexistence přiměřenosti zákonem povoleného oddlužení ve vztahu k celkové výši závazků, čímž hrozí, že oddlužení pozbude reálného účinku.
16. Za těchto podmínek se Juzgado de lo Mercantil no 1 de Alicante (obchodní soud č. 1 v Alicante) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) a) Musí být čl. 23 odst. 2 směrnice [2019/1023] vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která omezuje přístup k oddlužení stanovený v čl. 487 odst. 1 bodě 2 [TRLC], neboť toto omezení nebylo stanoveno v právních předpisech platných před provedením [uvedené] směrnice, v nichž bylo uznáváno právo na oddlužení, a zákonodárce jej vložil ex novo? Je konkrétně přípustné, aby vnitrostátní zákonodárce při provedení [uvedené] směrnice zavedl přísnější omezení přístupu k oddlužení, než jaká byla stanovena v předchozích právních předpisech, zvláště pokud toto omezení neodpovídá žádné z okolností stanovených v čl. 23 odst. 2 [této] směrnice?
b) V případě, že Soudní dvůr odpoví na předchozí otázku záporně, musí být čl. čl. 23 odst. 2 směrnice 2019/1023 vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která omezuje přístup k oddlužení ‚v případě, že během deseti let předcházejících podání žádosti o oddlužení bylo proti dlužníkovi vydáno pravomocné správní rozhodnutí z důvodu velmi závažných přestupků v oblasti daní, sociálního zabezpečení nebo společenského řádu, nebo pokud bylo během stejné doby vydáno pravomocné rozhodnutí o rozšíření odpovědnosti, ledaže by dlužník ke dni podání žádosti o oddlužení již plně dostál svým závazkům‘ (čl. 487 odst. 1 bod 2 TRLC), vzhledem k tomu, že zmíněný důvod by mohl narušit systém klasifikace pohledávek v úpadkovém řízení?
c) V případě, že Soudní dvůr odpoví na předchozí otázku záporně, musí být čl. čl. 23 odst. 2 směrnice [2019/1023] vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která omezuje přístup k oddlužení ve smyslu stanoveném v čl. 487 odst. 1 bodě 2 TRLC, ‚pokud […] bylo vydáno pravomocné rozhodnutí o rozšíření odpovědnosti, ledaže by [dlužník] ke dni podání žádosti o oddlužení již plně dostál svým závazkům‘, vzhledem k tomu, že tato okolnost není způsobilá k tomu, aby určila zlý úmysl na straně dlužníka? Je pro tyto účely relevantní okolnost, že dosud nebylo rozhodnuto o zavinění úpadku dlužníkem?
d) V případě, že Soudní dvůr odpoví na předchozí otázku záporně, musí být čl. čl. 23 odst. 2 směrnice [2019/1023] vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která omezuje přístup k oddlužení ve smyslu stanoveném v čl. 487 odst. 1 bodě 2 TRLC z důvodu protiprávních skutků nebo rozhodnutí o rozšíření odpovědnosti vydaných či schválených během deseti let předcházejících podání žádosti o oddlužení, aniž se přihlíží k datu skutku, který založil odpovědnost, a možnému prodlení v přijetí rozhodnutí o rozšíření odpovědnosti?
e) V případě, že Soudní dvůr odpoví na předchozí otázky záporně, musí být čl. čl. 23 odst. 2 směrnice [2019/1023] vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která omezuje přístup k oddlužení ve smyslu stanoveném v čl. 487 odst. 1 bodě 2 TRLC, vzhledem k tomu, že toto omezení nebylo vnitrostátním zákonodárcem řádně odůvodněno?
2) a) Musí být čl. 23 odst. 4 směrnice [2019/1023] vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava obsažená v čl. 487 odst. 1 bodě 2 TRLC, která stanoví případy, v nichž je vyloučen přístup k oddlužení, které nejsou uvedeny v seznamu obsaženém ve výše uvedeném čl. 23 odst. 4? Musí se konkrétně mít za to, že seznam případů uvedený v čl. 23 odst. 4 představuje numerus clausus, nebo se naopak jedná o numerus apertus?
b) V případě, že tento seznam představuje numerus apertus a vnitrostátní zákonodárce je oprávněn zavést další výjimky kromě výjimek již stanovených ve směrnici [2019/1023], brání čl. 23 odst. 4 této směrnice vnitrostátní právní úpravě, která stanoví obecné pravidlo o vyloučení veřejnoprávních pohledávek z oddlužení, vyjma velmi omezených okolností a částek, jež nesouvisí s povahou a okolnostmi konkrétních veřejnoprávních pohledávek? Je v tomto případě relevantní konkrétně okolnost, že předchozí právní úprava v té podobě, jak ji vykládá judikatura Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko), do určité míry umožňovala oddlužení veřejných pohledávek, zatímco prováděcí předpis vedl k omezení přístupu k oddlužení?
c) V případě, že Soudní dvůr odpoví na předchozí otázky záporně, musí být čl. 23 odst. 4 směrnice [2019/1023] vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava obsažená v čl. 489 odst. 1 bodě 5 TRLC, která stanoví obecné pravidlo o vyloučení veřejných pohledávek z oddlužení (s odchylkami, jež jsou předmětem následující předběžné otázky), vzhledem k tomu, že podle ní má být s veřejnými věřiteli zacházeno příznivěji než s ostatními věřiteli?
d) Je v souvislosti s předchozí otázkou relevantní konkrétně okolnost, že právní úprava stanoví určitou možnost oddlužení veřejných pohledávek, avšak pouze v případě určitých dluhů a v konkrétně stanoveném rozmezí, jež nemá souvislost se skutečnou výší dluhu?
e) A konečně, musí být čl. 23 odst. 4 směrnice 2019/1023 vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava obsažená v čl. 489 odst. 1 bodě 5 TRLC, vzhledem k tomu, že [vyloučení] oddlužení [veřejnoprávních pohledávek] je zde odůvodněno zvláštním významem jejich uspokojení pro spravedlivou a solidární společnost vycházející ze zásad právního státu, a že tato právní úprava obecně odkazuje na veřejné pohledávky, aniž se v ní přihlíží ke konkrétní povaze dané pohledávky? Je pro tyto účely relevantní konkrétně okolnost, že je toto obecné odůvodnění použito jak pro dluhy uvedené v seznamu obsaženém v čl. 23 odst. 4 [této] směrnice, tak i pro okolnosti či dluhy v tomto seznamu neuvedené?“
B. Věc C‑305/23 (pro informaci)
17. V rámci nucené likvidace, která vedla zejména k prodeji jeho bydlení, S. E. I., fyzická osoba, požádal o oddlužení a zároveň navrhl splátkový kalendář na dluhy, které podle jeho názoru nejsou způsobilé k oddlužení. AEAT vznesla proti této žádosti námitku s odůvodněním, že S. E. I. byl v období deseti let před podáním žádosti o prominutí daně pravomocně potrestán (pokutou ve výši 504,99 eura) za velmi závažné daňové delikty a že v době podání žádosti o prominutí daně nebyl tento trest vykonán.
18. Za těchto podmínek se Juzgado de lo Mercantil no 10 de Barcelona (obchodní soud č. 10 v Barceloně, Španělsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru několik předběžných otázek, které nejsou pro nynější stanovisko relevantní.
19. Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 21. června 2023 byly věci C‑289/23 a C‑305/23 spojeny pro účely písemné a ústní části řízení a pro účely rozsudku.
20. Písemná vyjádření předložili S. E. I., španělská vláda a Evropská komise.
IV. Analýza
21. Na žádost Soudního dvora se má analýza zaměří na druhou otázku, písmeno d), věci C‑289/23, kterou se vnitrostátní soud snaží v podstatě zjistit, zda rozhodovací prostor členských států při provádění směrnice 2019/1023 umožňuje stanovit rámce oddlužení veřejnoprávních pohledávek v limitech, které nemají žádný vztah ke skutečné výši dluhu.
22. V tomto případě se kromě otázky o níž Soudní dvůr nedávno rozhodl(5) a která se týká typu kategorie pohledávek, na něž nelze uplatnit oddlužení, objevuje problematika související s kvantitativním rozsahem vyloučení tohoto oddlužení.
23. Z otázky předkládajícího soudu vyplývá, že tento soud zpochybňuje metodu dvojí hranice 5 000 eur a 10 000 eur, kterou španělský zákonodárce přijal pro oddlužení daňové nebo sociální povahy, aniž zohlednil celkovou výši dotčeného daňového nebo sociálního dluhu.
24. Komise ve svých připomínkách v tomto smyslu souhlasí a uvádí, že ačkoli je toto omezení krokem správným směrem, není si jistá, zda je dostatečné pro dosažení souladu s čl. 23 odst. 4 směrnice 2019/1023. Ztotožňuje se s argumentací předkládajícího soudu ve prospěch dodržení zásady proporcionality ve vztahu k celkové výši dluhu při uplatňování vyloučení oddlužení.
25. Pro informaci, tato směrnice ukládá členským státům povinnost dohlížet na to, aby podnikatelé v úpadku měli přístup k nejméně jednomu postupu, jenž může vést k úplnému oddlužení(6). Tento článek nevyžaduje, aby členské státy zaručily úplné oddlužení podnikatelům v úpadku.
26. Kromě toho článek 23 směrnice 2019/1023 stanoví řadu situací, které mohou vést k odmítnutí nebo k omezení přístupu k oddlužení, přičemž stanoví delší doby pro oddlužení nebo delší doby zákazu činnosti buď z důvodu nepoctivosti nebo zlého úmyslu dlužníka (odstavec 1), nebo z důvodu jiného chování dlužníka (odstavec 2), nebo z důvodu povahy dotčené pohledávky (odstavec 4), nebo z důvodu povolání podnikatele (odstavec 5).
27. Soudní dvůr však již rozhodl, že čl. 23 odst. 4 směrnice 2019/1023 musí být vykládán v tom smyslu, že výčet konkrétních kategorií dluhu, který je v něm uveden, není taxativní, a že členské státy mohou vyloučit z oddlužení jiné konkrétní kategorie dluhu než ty, které jsou uvedeny v tomto ustanovení, v řádně odůvodněných případech(7).
28. Členské státy mohou k šesti kategoriím uvedeným v čl. 23 odst. 4 přidat zvláštní kategorie pohledávek.
29. Stejnou argumentaci lze použít i pro čl. 23 odst. 2 směrnice (EU) 2019/1023, který stanoví seznam šesti typů jednání, které mohou mít vliv na oddlužení. Členské státy mohou tento seznam rovněž doplnit.
30. Počet výjimek z oddlužení tedy může být velký, přičemž členské státy mají v této oblasti široký prostor pro uvážení, aby zohlednily svůj právní systém, a to s ohledem na dopady, které taková pravidla mohou mít.
31. Soudní dvůr upřesnil, že unijní normotvůrce přitom výslovně podmínil uplatnění této možnosti, jež byla přiznána členským státům v čl. 23 odst. 4 směrnice 2019/2019, tím, že taková vyloučení musí být „řádně odůvodněna“. Dodal, že pokud vnitrostátní zákonodárce přijme takové odchylky, musí důvody těchto odchylek vyplývat z vnitrostátního práva nebo z postupu, který k nim vedl, a tyto důvody musí sledovat legitimní veřejný zájem(8).
32. V důsledku toho je široký prostor pro uvážení členských států pro přidání konkrétních kategorií pohledávek ohraničen těmito dvěma požadavky, konkrétně existencí odůvodnění ve vnitrostátním právu a sledováním oprávněného veřejného zájmu.
33. Znění čl. 23 odst. 4 směrnice 2019/1023 dále uvádí, že pro tyto konkrétní kategorie pohledávek mohou členské státy stanovit vyloučení oddlužení nebo omezení možnosti oddlužení nebo delší dobu pro oddlužení, pokud jsou tato vyloučení, omezení nebo delší doby řádně odůvodněny.
34. Unijní normotvůrce tedy nejen umožňuje úplné vyloučení oddlužení, ale navíc nezmiňuje žádnou konkrétní metodu omezení možnosti oddlužení (strop, úměrnost, prahové hodnoty s různými obměnami úměrnosti), pokud je vyloučení pouze částečné, což opět potvrzuje široký prostor pro uvážení ponechaný členským státům a nedostatečnou harmonizaci v této oblasti.
35. V každém případě by bylo paradoxní omezovat prostor pro uvážení členských států více v případě omezení než v případě vyloučení.
36. Je-li tedy možné omezení oddlužení úměrně celkové výši dluhů, nic nebrání provést zastropování oddlužení, pokud jsou obě metody řádně odůvodněny. Omezené oddlužení může mít motivační účinek, neboť umožňuje podnikateli rychleji reagovat na rostoucí výši dluhu. Tento podnikatel bude vědět, že pokud nebude reagovat, oddlužení se nad rámec tohoto stropu neprovede.
37. Jediný odkaz na úměrnost se nachází v čl. 20 odst. 2 směrnice (EU) 2019/1023, kde je stanoveno, že oddlužení může být podmíněno částečným splacením dluhů podnikatelem. V tomto případě musí být povinnost splacení vázána na individuální situaci podnikatele a musí být zejména přiměřená jeho dostupným příjmům a majetku během doby oddlužení a musí zohledňovat spravedlivý zájem věřitelů.
38. Nemyslím si, že tento odkaz na poměr mezi částečným splacením dluhu dlužníkem, jakož i jeho dostupnými příjmy a majetkem je v tomto konkrétním případě dostatečný k tomu, aby se z něj stala pro členské státy povinnost, jestliže zvažují omezení oddlužení.
39. Uplatňování zásady proporcionality členskými státy při provádění směrnice 2019/1023 neukládá využití oddlužení úměrného závazkům namísto například zastropovaného oddlužení. Na druhé straně tato zásada ukládá těmto státům, aby zavedly přiměřené prostředky k dosažení výsledku požadovaného touto směrnicí, tj. existenci postupu, který může vést k úplnému oddlužení podnikatele v úpadku. Je proto na každém členském státě, aby s ohledem na své insolvenční právo, právo cenných papírů, manželské majetkové právo a daňové právo posoudil, jak lze tento postup začlenit do celkového systému, přičemž je třeba mít na paměti, že samotná směrnice neopomíjí rovnováhu mezi právy dlužníka a právy jednoho či více věřitelů(9).
40. Nicméně vzhledem k tomu, že směrnice 2019/1023 neharmonizuje výjimky z oddlužení a jejich podmínky, je na každém členském státě, aby je stanovil, avšak za podmínky, že nebudou méně příznivé než pravidla upravující podobné situace podléhající vnitrostátnímu právu (zásada rovnocennosti) a v praxi neznemožní nebo nadměrně neztíží výkon práv přiznaných unijním právem (zásada efektivity)(10).
41. Mám za to, že tato směrnice je směrnicí s minimální harmonizací, jejímž cílem je zavedení postupu pro úplné nebo částečné oddlužení v každém členském státě, přičemž způsoby omezení tohoto oddlužení jsou z velké části ponechány na uvážení členských států za předpokladu, že tato omezení jsou v souladu se zásadou efektivity řádně odůvodněná a vyplývají z vnitrostátního práva nebo z postupu, který k nim vedl.
42. Navrhuji proto, aby odpověď na druhou předběžnou otázku pod písmenem d) ve věci C‑289/23 zněla, že čl. 23 odst. 4 směrnice 2019/1023 musí být vykládán v tom smyslu, že omezení oddlužení pro určitou kategorii pohledávek zavedením stropu, nad který nebude oddlužení provedeno, je možné za předpokladu, že toto omezení je řádně odůvodněno na základě vnitrostátního práva nebo postupem, který k němu vedl.
V. Závěry
43. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na druhou předběžnou otázku pod písmenem d) položenou Juzgado de lo Mercantil no 1 de Alicante (obchodním soudem č. 1 v Alicante, Španělsko) ve věci C‑289/23 odpověděl následovně:
„Článek 23 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1023 ze dne 20. června 2019 o rámcích preventivní restrukturalizace, o oddlužení a zákazech činnosti a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení a o změně směrnice (EU) 2017/1132 (směrnice o restrukturalizaci a insolvenci)
musí být vykládán v tom smyslu, že
omezení oddlužení pro určitou kategorii pohledávek zavedením stropu, nad který nebude oddlužení provedeno, je možné za předpokladu, že toto omezení je řádně odůvodněno na základě vnitrostátního práva nebo postupem, který k němu vedl.“