ROZSUDEK TRIBUNÁLU (třetího senátu)

12. prosince 2012(*)

„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Trh karbidu vápníku a hořčíku pro ocelářský a plynárenský průmysl v EHP, s výjimkou Irska, Španělska, Portugalska a Spojeného království – Rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení článku 81 ES – Stanovení cen a rozdělení trhu – Pokuty – Povinnost uvést odůvodnění – Proporcionalita – Rovné zacházení – Pokyny o metodě stanovování pokut z roku 2006 – Platební schopnost“

Ve věci T‑352/09,

Novácke chemické závody a.s., se sídlem v Novákách (Slovensko), zastoupená původně A. Černejovou, poté M. Bol’ošem a L. Bányaiovou, advokáty,

žalobkyně,

podporovaná

Slovenskou republikou, zastoupenou B. Ricziovou, jako zmocněnkyní,

vedlejší účastnicí řízení,

proti

Evropské komisi, zastoupené F. Castillo de la Torrem, N. von Lingenem a A. Tokárem, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise C(2009) 5791 final ze dne 22. července 2009, v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/39.396 – Činidla na bázi karbidu vápníku a hořčíku pro ocelářský a plynárenský průmysl) v rozsahu, v němž se týká žalobkyně, jakož i podpůrně návrh na zrušení nebo snížení pokuty uložené žalobkyni uvedeným rozhodnutím,

TRIBUNÁL (třetí senát),

ve složení O. Czúcz, předseda, I. Labucka a D. Gratsias (zpravodaj), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: N. Rosner, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 25. dubna 2012,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Rozhodnutím C(2009) 5791 final ze dne 22. července 2009, v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/39.396 – Činidla na bázi karbidu vápníku a hořčíku pro ocelářský a plynárenský průmysl) (dále jen „napadené rozhodnutí“) Komise Evropských společenství konstatovala, že hlavní dodavatelé karbidu vápníku a hořčíku pro ocelářský a plynárenský průmysl porušili čl. 81 odst. 1 ES a článek 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP) tím, že se od 7. dubna 2004 do 16. ledna 2007 účastnili jediného a trvajícího protiprávního jednání. Podíleli se na rozdělení trhu, cenových dohodách, rozdělení zákazníků, stanovení cen a výměně citlivých obchodních informací o cenách, zákaznících a objemech prodeje v EHP, s výjimkou Irska, Španělska, Portugalska a Spojeného království.

2        Řízení bylo zahájeno na základě žádosti o ochranu před pokutou na základě oznámení Komise o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů (Úř. věst. C 45, s. 3), podané ze strany Akzo Nobel NV.

3        Žalobkyně, Novácke chemické závody a. s., vyrábí zejména karbid vápníku. V čl. 1 písm. e) napadeného rozhodnutí Komise konstatovala, že se žalobkyně účastnila protiprávního jednání po celou dobu jeho trvání, a v čl. 2 prvním pododstavci písm. e) téhož rozhodnutí jí uložila pokutu ve výši 19,6 milionu eur, společně a nerozdílně se společností 1. garantovaná a. s., její mateřskou společností v době protiprávního jednání.

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

4        Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 14. září 2006 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

5        Samostatným podáním došlým kanceláři téhož dne a zapsaným do rejstříku pod číslem T‑352/09 R podala žalobkyně rovněž návrh na předběžné opatření ve smyslu článků 242 ES a 243 ES a článku 104 a následujících jednacího řádu Tribunálu. Usnesením předsedy Tribunálu ze dne 29. října 2009, Novácke chemické závody v. Komise (T‑352/09 R, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí) byl tento návrh na předběžné opatření zamítnut.

6        Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 7. října 2009 žalobkyně informovala Tribunál, že na ni byl prohlášen konkurs. Jiným dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 6. listopadu 2009 žalobkyně informovala Tribunál, že správce konkursní podstaty určil nového zástupce. Dodala, že v souladu s ustanoveními slovenského práva použitelnými v případě prohlášení konkursu na účastníka řízení před soudem, musí být řízení v projednávané věci přerušeno. Jelikož měl Tribunál za to, že tento dopis v podstatě obsahuje návrh na přerušení řízení v projednávané věci, požádal Komisi o vyjádření k tomuto návrhu. Ve svých vyjádřeních došlých kanceláři Tribunálu dne 7. prosince 2009 se Komise postavila proti navrhovanému přerušení řízení.

7        Usnesením předsedy pátého senátu Tribunálu ze dne 21. ledna 2010 bylo řízení v projednávané věci přerušeno podle čl. 77 písm. d) jednacího řádu až do 31. října 2010, aby bylo správci konkursní podstaty žalobkyně umožněno rozhodnout, zda si přeje jménem žalobkyně pokračovat v projednávané věci nebo vzít žalobu zpět.

8        Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 16. března 2010 podala Komise návrh na pokračování řízení v projednávané věci. Jelikož žalobkyně nepředložila vyjádření k uvedenému návrhu ve stanovené lhůtě, rozhodl předseda pátého senátu Tribunálu usnesením ze dne 11. května 2010 o pokračování řízení v projednávané věci.

9        Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 25. listopadu 2009 podala Slovenská republika návrh na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání žalobkyně. Usnesením ze dne 24. června 2010, opraveným usnesením ze dne 26. července 2010, předseda pátého senátu Tribunálu tomuto návrhu na vstup vedlejší účastnice do řízení vyhověl. Slovenská republika předložila svůj spis vedlejšího účastníka dne 14. září 2010.

10      Vzhledem k tomu, že složení senátů Tribunálu bylo změněno, byl původně určený soudce zpravodaj přidělen ke třetímu senátu, kterému tedy byla přidělena projednávaná věc. Z důvodu částečné obměny Tribunálu byla projednávaná věc přidělena novému soudci zpravodaji, jenž zasedal v tomtéž senátu.

11      Tribunál (třetí senát) se na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu vyzval zaprvé žalobkyni a Komisi, aby předložily některé dokumenty, zadruhé žalobkyni, aby odpověděla na jednu otázku, a zatřetí všechny účastnice řízení, aby odpověděly na jinou otázku. Účastnice řízení těmto žádostem vyhověly, kromě jednoho dokumentu, o jehož předložení byla požádána Komise.

12      Usnesením ze dne 27. března 2012 Tribunál Komisi nařídil, v rámci důkazního opatření stanoveného v článku 65 jednacího řádu, předložení dokumentu, který nepředložila v rámci organizačních procesních opatření uvedených v předchozím bodě. Komise tomuto důkaznímu opatření vyhověla ve stanovené lhůtě.

13      Řeči účastnic řízení a odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 25. dubna 2012.

14      Na jednání Slovenská republika požádala o možnost předložení nového dokumentu. Jelikož s tím ostatní účastnice řízení souhlasily, povolil Tribunál předložení dotčeného dokumentu a poskytl ostatním účastnicím řízení lhůtu k předložení jejich písemných vyjádření k uvedenému dokumentu. Ústní část řízení byla ukončena dne 15. května 2012 poté, co byla předložena vyjádření ostatních účastnic řízení k dokumentu předloženému Slovenskou republikou.

15      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž se jí týká, a zrušil pokutu, která jí byla uložena,

–        podpůrně zrušil nebo výrazně snížil pokutu, která jí byla uložena,

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

16      Slovenská republika podporuje návrh žalobkyně směřující ke zrušení nebo výraznému snížení pokuty, která byla žalobkyni uložena.

17      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu,

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

18      Na podporu své žaloby žalobkyně uvádí tři žalobní důvody vycházející zaprvé z porušení obecných zásad proporcionality a rovného zacházení při určení výše pokuty, zadruhé z porušení podstatných formálních náležitostí, z nesprávného skutkového zjištění, jakož i ze zjevně nesprávného posouzení, jelikož Komise odmítla zohlednit platební neschopnost žalobkyně ve smyslu bodu 35 pokynů pro výpočet pokut uložených podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení (ES) č. 1/2003 (Úř. věst. C 210, s. 2, dále jen „pokyny“), a zatřetí z porušení čl. 3 odst. 1 písm. g) ES.

 K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení obecných zásad proporcionality a rovného zacházení při určení výše pokuty

 Pokyny

19      Jak vyplývá z bodu 285 odůvodnění napadeného rozhodnutí, byla částka pokut uložených žalobkyni a ostatním účastníkům sporné kartelové dohody stanovena podle pokynů zveřejněných Komisí.

20      Jak vyplývá z bodů 9 až 11 pokynů, je stanovení částky pokuty provedeno podle dvoustupňového postupu.

21      Komise nejprve určí základní částku pro každý podnik nebo sdružení podniků. Komise v tomto ohledu vychází z hodnoty tržeb za zboží nebo služby dosažených dotyčným podnikem v příslušné zeměpisné oblasti, které přímo nebo nepřímo souvisejí s protiprávním jednáním (bod 13). Základní částka pokuty souvisí s určitým podílem tržeb a závisí na stupni závažnosti protiprávního jednání vynásobeným počtem let, během nichž k takovému jednání docházelo (bod 19). Období delší než šest měsíců, ale kratší než jeden rok, počítá jako jeden celý rok (bod 24). Podíl tržeb, k němuž se bude přihlížet, se obvykle nachází na stupnici do 30 % (bod 21).

22      Bod 22 pokynů uvádí, že „[p]ři rozhodování o tom, zda by se podíl tržeb, k němuž se bude v daném případě přihlížet, měl nacházet ve spodní nebo horní části této stupnice, vezme Komise v úvahu určitý počet ukazatelů, například povahu protiprávního jednání, kumulovaný podíl všech stran na trhu, zeměpisný rozsah protiprávního jednání, implementování či neimplementování protiprávního jednání“.

23      Bod 25 pokynů kromě toho stanoví, že „bez ohledu na dobu účasti podniku na protiprávním jednání, Komise zahrne do základní výše pokuty částku v hodnotě 15 % až 25 % hodnoty tržeb […], aby podniky odradila i jen od účasti na horizontálních dohodách o stanovení cen, rozdělení trhů a omezení produkce“.

24      Poté Komise může základní částku pokuty, stanovenou v prvním stupni, upravit směrem nahoru nebo dolů. Bod 28 pokynů tak stanoví zvýšení uvedené částky, jestliže Komise zjistí existenci přitěžujících okolností, jako jsou okolnosti uvedené v témže bodě. Recidiva, totiž skutečnost, že „podnik pokračuje ve stejném či podobném protiprávním jednání nebo ho opakuje i poté, co Komise nebo vnitrostátní úřad pro ochranu hospodářské soutěže konstatovaly, že tento podnik porušil ustanovení článku 81 [ES] nebo článku 82 [ES]“, je jednou z mnoha přitěžujících okolností uvedených v tomto bodě a odůvodňuje až stoprocentní zvýšení základní částky pokuty (viz bod 28 první odrážka pokynů). Skutečnost, že podnik hrál vedoucí úlohu při protiprávním jednání nebo k němu podněcoval, rovněž představuje podle třetí odrážky bodu 28 pokynů přitěžující okolnost.

25      Kromě toho pokyny stanovují i zvláštní zvýšení částky pokuty s odrazujícím účinkem, zejména v bodě 30 pokynů, podle kterého „Komise bude věnovat zvláštní pozornost potřebě zajistit, aby pokuty měly dostatečně odrazující účinek; může proto zvýšit pokutu ukládanou podnikům, které mají zvláště vysoký obrat přesahující tržby za zboží a služby, jichž se dané protiprávní jednání týká“.

26      Mimoto bod 29 pokynů uvádí, že Komise může snížit základní částku pokuty, jestliže zjistí existenci polehčujících okolností, jako jsou polehčující okolnosti uvedené v témže bodě. Podle druhé odrážky tohoto bodu Komise konstatuje existenci polehčujících okolností, jestliže dotyčný podnik poskytne důkaz o tom, že protiprávní jednání bylo spácháno z nedbalosti. Kromě toho podle čtvrté odrážky téhož bodu Komise konstatuje existenci polehčujících okolností, „jestliže dotyčný podnik účinně spolupracuje s Komisí nad rámec oznámení o shovívavosti a zákonem stanovené povinnosti spolupráce“.

27      V tomto ohledu, jak vyplývá z bodu 339 odůvodnění napadeného rozhodnutí, řídila se od 14. února 2002 spolupráce podniků s Komisí oznámením Komise o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů (Úř. věst. C 45, s. 3, dále jen „sdělení o shovívavosti z roku 2002“), které bylo od 8. prosince 2006 nahrazeno novým oznámením Komise (Úř. věst. C 298, s. 17, dále jen „sdělení o shovívavosti z roku 2006“). Jelikož Akzo Nobel Komisi na základě žádosti o shovívavost kontaktovala dne 20. listopadu 2006, tedy před vstupem sdělení o shovívavosti z roku 2006 v platnost, uplatní se na projednávaný případ sdělení o shovívavosti z roku 2002, jakož i výjimečně body 31 až 35 sdělení o shovívavosti z roku 2006, na základě bodu 37 posledně uvedeného sdělení.

28      Konečně bod 35 pokynů stanoví přihlédnutí k platební neschopnosti podniku, který se nachází ve zvláštní hospodářsko společenské situaci, vzhledem k případnému snížení částky pokuty.

 Napadené rozhodnutí

29      Hodnota tržeb každého účastníka kartelové dohody během posledního celého roku jeho účasti na protiprávním jednání, kterou Komise použila ke stanovení pokuty, je uvedena v tabulce nacházející se v bodě 288 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z tabulky vyplývá, že hodnota tržeb z prachového karbidu vápníku dosažená žalobkyní v roce 2006 se pohybuje mezi 5 až 10 miliony eur. Hodnota tržeb z granulátového karbidu vápníku dosažená žalobkyní se pohybuje mezi 20 až 25 miliony eur.

30      Z bodu 294 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise měla za to, že sporné protiprávní jednání patří svou povahou mezi nejzávažnější omezení hospodářské soutěže.

31      Kromě toho v bodě 299 odůvodnění napadeného rozhodnutí se Komise domnívala, že se dotčená kartelová dohoda týkala zákazníků v rámci EHP s výjimkou Irska, Španělska, Portugalska a Spojeného království.

32      V bodě 301 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise stanovila podíl hodnoty tržeb, který je třeba vzít v úvahu pro všechny účastníky kartelové dohody, na 17 % vzhledem ke „zvláštním okolnostem projednávané věci“ a s ohledem na „kritéria zkoumaná v bodech 294 a 299 odůvodnění“.

33      V tabulce v obsažené v bodě 304 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla násobitel určený podle počtu let účasti na protiprávním jednání zjištěných pro každý podnik, kterého se toto rozhodnutí týká, přičemž při jeho stanovení zohlednila úvahy týkající se doby trvání protiprávního jednání uvedené v bodech 302 a 303 odůvodnění téhož rozhodnutí. V případě žalobkyně Komise určila násobitel 2,5 pro prachový karbid vápníku a 3 pro granulátový karbid vápníku.

34      Kromě toho v bodě 306 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise stanovila procento hodnoty tržeb odpovídající dodatečné částce, která má být zahrnuta do pokuty podle bodu 25 pokynů, v projednávaném případě 17 % „vzhledem ke zvláštním okolnostem projednávané věci a s ohledem na výše zkoumaná kritéria týkající se povahy protiprávního jednání a [jeho] zeměpisného rozsahu“.

35      Bod 308 odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje tabulku uvádějící základní částku pokuty vypočítanou pro každého účastníka. V případě žalobkyně tato částka činí 19,6 milionu eur.

36      V bodech 309 až 312 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise zkoumala, zda bylo třeba zvýšit základní částku pokuty z důvodu přitěžujících okolností. Komise konstatovala existenci přitěžujících okolností z důvodu opakování protiprávního jednání v případě dvou účastníků kartelové dohody, Akzo Nobel a Degussa AG, která se v době přijetí napadeného rozhodnutí stala společností Evonik Degussa GmbH. V případě žalobkyně nebyla uvedena nebo zjištěna žádná přitěžující okolnost.

37      V bodech 313 až 333 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise zkoumala, zda je vzhledem k jednomu nebo více účastníkům kartelové dohody třeba konstatovat existenci polehčujících okolností. Zvláště Komise postupně zkoumala argumenty předložené všemi účastníky vycházející z omezené účasti na kartelové dohodě (body 313 až 316 odůvodnění), argumenty předložené některými účastníky vycházející z neprovedení kartelových dohod a z neexistence prospěchu dosaženého účastníky kartelové dohody z účasti na ní (body 317 až 320 odůvodnění), argumenty některých účastníků, včetně žalobkyně, vycházející z jejich účinné spolupráce s Komisí nad rámec působnosti sdělení o shovívavosti z roku 2006 (body 321 až 327 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a argumenty předložené některými účastníky a vycházející z obtížné hospodářské situace dodavatelů karbidu vápníku a hořčíku před obdobím kartelové dohody a v jeho průběhu (body 328 až 331 odůvodnění). Ve všech těchto případech Komise dospěla k závěru, že není třeba konstatovat existenci polehčujících okolností (body 314, 320, 327 a 331 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

38      V bodech 335 až 360 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise zkoumala, zda je vzhledem k jednomu nebo více účastníkům kartelové dohody třeba uplatnit sdělení o shovívavosti z roku 2002. Z bodu 358 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně podala žádost v tomto smyslu dne 6. února 2008 (dále jen „žádost o shovívavost“). Komise měla v témže bodě odůvodnění za to, že žádost byla podána více než rok po kontrolách a poté, co žalobkyně obdržela žádosti o informace podle článku 18 nařízení č. 1/2003. Žádost údajně nepřinesla významnou přidanou hodnotu, jelikož žalobkyně uvedla pouze skutečnosti týkající se prachového karbidu vápníku, o němž Komise již v daném období disponovala dostatečnými důkazy. Komise se tak domnívala, že informace poskytnuté žalobkyní již nemohly svou povahou nebo stupněm podrobnosti posilnit schopnost Komise prokázat skutkový stav. Z těchto důvodů došla k závěru, že žalobkyni nemůže být přiznáno snížení částky pokuty.

39      Naproti tomu Komise přiznala ochranu před pokutami společnosti Akzo Nobel (body 335 a 336 odůvodnění napadeného rozhodnutí), snížení částky pokuty společnosti Donau Chemie AG o 35 % (bod 346 odůvodnění napadeného rozhodnutí), jakož i snížení částky pokuty společnosti Evonik Degussa o 20 % (bod 356 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise zamítla žádost o ochranu nebo o snížení pokuty podanou společností Almamet GmbH (bod 349 odůvodnění) a mimo jiné měla za to, že společnosti SKW Stahl Metallurgie GmbH, SKW Stahl Metallurgie AG a Arques Industries AG nemohou mít prospěch ze snížení částky pokuty přiznaného společnosti Evonik Degussa, jelikož posledně uvedená společnost podala svou žádost o shovívavost pouze svým vlastním jménem (bod 357 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

40      Částky ukládaných pokut se nacházejí v bodě 361 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Částka uvedená pro žalobkyni činí 19,6 milionu eur.

41      Konečně v bodech 362 až 378 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise zkoumala žádosti několika účastníků kartelové dohody, aby se na ně uplatnila ustanovení bodu 35 pokynů. Komise zamítla žádost žalobkyně v tomto smyslu (bod 377 odůvodnění napadeného rozhodnutí), jakož i žádosti podané jinými účastníky kartelové dohody, ale přiznala snížení částky pokuty společnosti Almamet ve výši 20 % (bod 372 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

 K výhradám uvedeným žalobkyní

42      Žalobkyně uvádí, že stanovení částky pokuty, kterou jí uložila Komise, porušuje zásady proporcionality a rovného zacházení. Žalobkyně v této souvislosti uvádí pět výhrad týkajících se zaprvé odrazující povahy pokuty, zadruhé přitěžujících okolností, zatřetí polehčujících okolností, začtvrté snížení částky pokuty přiznaného společnosti Almamet a zapáté pokuty, jak je vypočítána úměrně k celkovým obratům společností, kterým bylo napadené rozhodnutí určeno. Tyto výhrady budou zkoumány následně po uvedení některých úvodních úvah. Na jednání žalobkyně uvedla výhradu týkající se hodnoty tržeb, která má být zohledněna pro výpočet základní částky pokuty. Podle žalobkyně se tato výhrada nachází již v žalobě. Komise tvrdí, že se jedná o novou výhradu, která není založena na skutečnostech uvedených v průběhu řízení, a je proto nepřípustná. Tato výhrada bude zkoumána jako poslední.

–       Úvodní úvahy

43      Je třeba připomenout, že Komise má při stanovení výše pokut široký prostor pro uvážení za účelem směrování chování podniků ve smyslu dodržování pravidel hospodářské soutěže (viz rozsudek Tribunálu ze dne 29. dubna 2004, Tokai Carbon a další v. Komise, T‑236/01, T‑239/01, T‑244/01 až T‑246/01, T‑251/01 a T‑252/01, Recueil, s. II‑1181, bod 216, a citovaná judikatura).

44      Jak však uvádí žalobce, vždy když se Komise rozhodne uložit pokutu podle práva hospodářské soutěže, je povinna dodržovat obecné právní zásady, mezi něž patří zásady rovného zacházení a proporcionality, jak je vyložily soudy Unie (rozsudek Tribunálu ze dne 13. července 2011, Schindler Holding a další v. Komise, T‑138/07, Sb. rozh. s. II‑4819, bod 105).

45      Podle čl. 23 odst. 3 nařízení č. 1/2003 Komise při stanovování výše pokuty přihlíží k závažnosti a k době trvání protiprávního jednání. Z judikatury vyplývá, že v tomto kontextu musí Komise zejména dbát na to, aby její konání mělo odrazující účinek (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. června 1983, Musique Diffusion française a další v. Komise, 100/80 až 103/80, Recueil, s. 1825, bod 106, a rozsudek Tribunálu ze dne 5. dubna 2006, Degussa v. Komise, T‑279/02, Sb. rozh. s. II‑897, bod 272).

46      Nezbytnost zajistit dostatečný odrazující účinek pokuty neodůvodňuje zvýšení obecné úrovně pokut v rámci provádění politiky hospodářské soutěže, ale vyžaduje úpravu částky pokuty tak, aby zohlednila zamýšlený dopad na podnik, kterému je uložena, aby se nestala nezanedbatelnou nebo naopak nadměrnou, zejména s ohledem na finanční způsobilost dotčeného podniku, v souladu s požadavky vycházejícími z potřeby zajistit účinnost pokuty, a z dodržení zásady proporcionality (rozsudky Tribunálu Degussa v. Komise, bod 45 výše, bod 283, a ze dne 18. června 2008, Hoechst v. Komise, T‑410/03, Sb. rozh. s. II‑881, bod 379).

47      Pokud jde o pokyny, z judikatury vyplývá, že Komise se přijetím takových pravidel chování a zveřejněním oznámení, že je napříště bude používat na případy jimi dotčené, omezuje při výkonu své posuzovací pravomoci a nemůže se od těchto pravidel odchýlit, aby případně nebyla sankcionována z důvodu porušení obecných právních zásad, jako je zásada rovného zacházení nebo ochrana legitimního očekávání (rozsudek Soudního dvora Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, Sb. rozh. s. I‑5425, bod 211; rozsudky Tribunálu ze dne 8. října 2008, Schunk a Schunk Kohlenstoff-Technik v. Komise, T‑69/04, Sb. rozh. s. II‑2567, bod 44, a ze dne 28. dubna 2010, Amann & Söhne a Cousin Filterie v. Komise, T‑446/05, Sb. rozh. s. II‑1255, bod 146).

48      Z toho vyplývá, jak to ostatně uznává žalobkyně, že při stanovení pokuty, která má být uložena podniku podle článku 23 nařízení č. 1/2003, nepředstavuje samotné zohlednění pokynů porušení zásady proporcionality a rovného zacházení, nýbrž naopak toto zohlednění může být nezbytné zejména z důvodu dodržení druhé z těchto zásad. Naproti tomu však pouhé dodržení metodiky stanovení částky pokut uvedené v pokynech nezbavuje Komisi povinnosti zajistit, aby byla pokuta uložená v konkrétním případě v souladu se zásadami proporcionality a rovného zacházení. Navíc v bodě 37 pokynů si Komise sama vyhradila právo odchýlit se od této metodiky nebo od limitů stanovených v uvedených pokynech, pokud to odůvodňují okolnosti dané věci nebo nutnost dosáhnout v dané věci odrazujícího účinku.

49      Kromě toho je třeba zdůraznit, že pokud jde o žaloby směřující proti rozhodnutím Komise, kterými se podnikům ukládají pokuty za porušení pravidel hospodářské soutěže, je Tribunál příslušný ve dvou směrech (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, SCA Holding v. Komise, C‑297/98 P, Recueil, s. I‑10101, bod 53).

50      Zaprvé je pověřený přezkumem legality uvedených rozhodnutí a v této souvislosti musí kontrolovat dodržení povinnosti odůvodnění (rozsudek SCA Holding v. Komise, bod 49 výše, bod 54) a mimoto má na základě důkazů předložených žalobcem na podporu uplatněných důvodů provádět důkladný přezkum právního i skutkového stavu (rozsudek Soudního dvora ze dne 8. prosince 2011, KME Germany a další v. Komise, C‑389/10 P, Sb. rozh. s. I‑13125, bod 129).

51      Zadruhé je tento přezkum legality doplněn pravomocí přezkumu v plné jurisdikci, která je unijnímu soudu přiznána článkem 31 nařízení č. 1/2003 v souladu s článkem 261 SFEU (rozsudek KME Germany a další v. Komise, bod 50 výše, bod 130). Nad rámec pouhého přezkumu legality, který umožňuje pouze zamítnout žalobu na neplatnost či zrušit zcela nebo částečně napadený akt, pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, kterou tento soud disponuje, jej opravňuje k tomu, aby s přihlédnutím ke všem skutkovým okolnostem napadený akt změnil, aniž by jej zrušil (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, Recueil, s. I‑8375, bod 692, a ze dne 3. září 2009, Prym a Prym Consumer v. Komise, C‑534/07 P, Sb. rozh. s. I‑7415, bod 86). Může tak nahradit posouzení Komise svým vlastním posouzením a uloženou pokutu nebo penále zrušit, snížit nebo zvýšit (rozsudek KME Germany a další v. Komise, bod 50 výše, bod 130).

52      Právě ve světle těchto obecných úvah je třeba zkoumat výhrady uvedené žalobkyní v rámci tohoto žalobního důvodu.

–       K první výhradě, týkající se odrazující povahy pokuty

53      Žalobkyně uvádí, že Komise v napadeném rozhodnutí adekvátně nezohlednila skutečnost, že pokuta uložená podniku, který se účastnil kartelové dohody, musí mít pro dotyčný podnik zvláštní odrazující povahu. Žalobkyně zdůrazňuje, že je v tomto ohledu nezbytný individuální přístup, jelikož pokuta v určité částce může mít pro jeden podnik odrazující účinek, pro jiný však nikoli. Z toho podle žalobkyně vyplývá, že částka uvedená v bodě 25 pokynů nesmí být stanovena v téže výši pro všechny účastníky kartelové dohody. Nezbytnost použít odrazující násobitele pro každého účastníka byla údajně potvrzena Tribunálem v jeho rozsudku Degussa v. Komise, bod 45 výše.

54      Kromě toho žalobkyně uvádí, že Komise v projednávané věci nevyužila možnost uvedenou v bodě 30 pokynů zvýšit částku pokuty tak, aby zajistila dostatečně odrazující účinek. Podle žalobkyně takové zvýšení mohlo být použito vůči účastníkům kartelové dohody, jejichž celkové obraty byly nejvyšší, totiž Akzo Nobel, Ecka Granulate GmbH & Co. KG (dále jen „Ecka“) a Evonik Degussa. Konečně měli být recidivisté, Akzo Nobel a Evonik Degussa, potrestáni vyšší pokutou než je pokuta uložená žalobkyni, která v tomto protiprávním jednání hrála pouze malou roli. Zohlednění opakování protiprávního jednání pouze jako přitěžující okolnosti stanovené v bodě 28 pokynů není dostačující.

55      Úvodem, pokud jde o povahu argumentu shrnutého v předcházejícím bodě, je třeba uvést, že je pravdou, že soudní přezkum v plné jurisdikci svěřený unijnímu soudu zahrnuje výslovně pravomoc v případě potřeby zvýšit částku uložené pokuty. Proto by za předpokladu, že by nebylo s více účastníky protiprávního jednání zacházeno rovným způsobem, vycházejícího ze skutečnosti, že závažnost protiprávního jednání jedněch účastníků protiprávního jednání byla vzhledem k závažnosti protiprávního jednání druhých účastníků protiprávního jednání podhodnocena, bylo nejvhodnějším řešením pro obnovení spravedlivé rovnováhy zvýšení částky pokuty uložené prvně uvedeným účastníkům protiprávního jednání (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 8. července 2004, JFE Engineering a další v. Komise, T‑67/00, T‑68/00, T‑71/00 a T‑78/00, Sb. rozh. s. II‑2501, bod 576).

56       Takové zvýšení však může nastat pouze za předpokladu, že by se účastníci protiprávního jednání, jejichž pokuta má být zvýšena, proti této pokutě odvolali k Tribunálu a bylo by jim umožněno předložit svá vyjádření týkající se takového zvýšení (v tomto smyslu viz rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 55 výše, body 577 a 578). Pokud tyto podmínky nejsou splněny, spočívá nejvhodnější prostředek nápravy nerovného zacházení ve snížení částky pokuty uložené ostatním účastníkům protiprávního jednání (v tomto smyslu viz rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 55 výše, bod 579). Proto nemůže být argument shrnutý v bodě 54 výše bez dalšího odmítnut jako neúčinný.

57      Následně je třeba uvést, že Komise si je vědoma nezbytnosti zajistit nejen obecnou odrazující povahu svého jednání v oblasti porušení práva hospodářské soutěže, ale i odrazující účinek pokuty na konkrétní podnik, kterou ukládá podniku, jež se takového protiprávního jednání dopustil. To potvrzuje i bod 4 pokynů, který stanoví zejména, že „[j]e na místě stanovit pokuty v takové výši, která má odrazující účinek, a to […] s cílem potrestat konkrétní podnik (odrazující účinek na konkrétní podnik)“.

58      V souvislosti s tím je třeba připomenout, že částka uvedená v bodě 25 pokynů je součástí základní částky pokuty, která, jak vyplývá z bodu 19 týchž pokynů (viz bod 21 výše), musí zrcadlit závažnost protiprávního jednání, a nikoli závažnost týkající se účasti každého z dotyčných podniků na protiprávním jednání. Podle judikatury musí být tato posledně uvedená otázka posuzována v rámci případného uplatnění přitěžujících nebo polehčujících okolností (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 8. října 2008, Carbone‑Lorraine v. Komise, T‑73/04, Sb. rozh. s. II‑2661, bod 100). Proto, a jak to také správně uvádí Komise, může Komise stanovit procentní podíl z hodnoty tržeb podle bodu 25 pokynů, jakož i procentní podíl podle bodu 21 týchž pokynů, ve stejné výši pro všechny účastníky kartelové dohody. Stanovení stejného procentního podílu pro všechny účastníky kartelové dohody neznamená, na rozdíl od toho, co jak se zdá, tvrdí žalobkyně, stanovení stejné částky pro všechny účastníky kartelové dohody podle bodu 25 pokynů. Jelikož tato částka sestává z procentního podílu z hodnoty tržeb uskutečněných každým účastníkem kartelové dohody v souvislosti s protiprávním jednáním, bude různá pro každého z nich v závislosti na rozdílech v hodnotě tržeb, které uskutečnili.

59      Žalobcem uvedený rozsudek Degussa v. Komise, bodě 45 výše, nemůže vést k odlišnému závěru. Je pravdou, že v bodě 335 tohoto rozsudku Tribunál dospěl k závěru, že Komise nemohla bez porušení zásady rovného zacházení zvýšit pokutu stanovenou v závislosti na závažnosti protiprávního jednání stejnou měrou na oba účastníky kartelové dohody, jelikož se jejich obrat podstatně lišil.

60      Jak však vyplývá z bodů 20, 21, 326 a 327 téhož rozsudku, byla částka pokuty uložené různým účastníkům kartelové dohody, o kterou v dané věci šlo, stanovena podle metodiky odlišné od metodiky upravené v pokynech a uplatněné Komisí v projednávaném případě. Ve věci, ve které byl vydán rozsudek Degussa v. Komise, bod 45 výše, Komise účastníky kartelové dohody rozdělila do různých skupin v závislosti na jejich obratu a všem členům každé skupiny stanovila stejnou základní částku pokuty. Žalobkyně byla v dané věci zařazena do téže skupiny jako jiný podnik, který dosáhl vyššího obratu, a proto byla oběma podnikům stanovena stejná základní částka. Dále Komise k zajištění dostatečného odrazujícího účinku zvýšila tuto částku stejnou měrou, v daném případě o 100 %, pro oba podniky. Tribunál kritizoval právě tento posledně uvedený aspekt (rozsudek Degussa v. Komise, bod 45 výše, body 328 až 335).

61      V projednávaném případě je však zaprvé, jak již bylo uvedeno, základní částka pokuty odlišná pro různé účastníky kartelové dohody, v závislosti na rozdílu v dosažených obratech. Zadruhé Komise, jak správně uvádí, nezvýšila konkrétní základní částku z důvodu zajištění jejího dostatečného odrazujícího účinku. Z toho vyplývá, že okolnosti projednávané věci nejsou v ničem srovnatelné s okolnostmi věci, ve které byl vydán rozsudek Degussa v. Komise, bod 45 výše.

62      Žalobkyně rovněž kritizuje skutečnost, že Komise podle bodu 30 pokynů nezvýšila pokutu uloženou účastníkům kartelové dohody s nejvyššími celkovými obraty. V tomto ohledu je třeba uvést, že ačkoli z uvedeného bodu pokynů skutečně vyplývá, že se zvýšení pokuty, která má být uložena podniku se zvlášť vysokým obratem dosaženým nad rámec tržeb z výrobků a služeb, kterých se týká protiprávní jednání, může jevit nezbytným k zajištění dostatečně odrazujícího účinku této pokuty, nevyplývá z toho naopak, že pokuta, která nepředstavuje podstatný procentní podíl z celkového obratu dotyčného podniku, nemá vůči tomuto podniku dostatečně odrazující účinek.

63      Pokuta stanovená podle metodiky definované v pokynech totiž v zásadě představuje významný procentní podíl z hodnoty tržeb trestaného podniku dosažených v oblasti dotčené protiprávním jednáním. Z důvodu pokuty tak dotčený podnik dosáhne v tomto odvětví značně sníženého zisku či dokonce zaznamená ztráty. I kdyby obrat uvedené společnosti v tomto odvětví představoval jen malou část jejího celkového obratu, nelze a priori vyloučit, že snížení zisku v tomto odvětví, ba i jeho přeměna ve ztráty má odrazující účinek, jelikož obchodní společnost v určeném odvětví v zásadě usiluje o dosažení zisku.

64      Bod 30 pokynů tak upravuje možnost, nikoli povinnost Komise zvýšit pokutu ukládanou podnikům, které mají zvláště vysoký obrat dosažený nad rámec tržeb za zboží a služby, jichž se týká dané protiprávní jednání. Kromě nejasného odkazu na údajně vysoký celkový obrat některých účastníků kartelové dohody, který pouze zrcadlí argument uvedený v rámci páté výhrady zkoumané níže, však žalobkyně neuvedla žádný konkrétní důkaz, který by mohl prokázat, že Komise měla v projednávaném případě využít této možnosti. Proto nelze Komisi na tomto základě vytýkat žádné porušení zásad rovného zacházení a proporcionality.

65      Konečně pokud jde o zohlednění opakování protiprávního jednání, je třeba uvést, že jak uznává sama žalobkyně, opakování protiprávního jednání je zohledněno ve fázi úpravy základní částky pokuty z důvodu přitěžujících okolností, v souladu s bodem 28 první odrážkou pokynů a může vést ke značnému zvýšení této částky, které tak může vést až k jejímu dvojnásobku. Naproti tomu určení základní částky, pod něž spadá i stanovení procentního podílu uvedeného v bodě 25 pokynů, se provádí, jak již bylo uvedeno (viz bod 58 výše), se zohledněním závažnosti protiprávního jednání. Nezohlednění přitěžující okolnosti v této fázi, pokud daná přitěžující okolnost bude zohledněna později, nepředstavuje žádné nesprávné právní posouzení (v tomto smyslu viz usnesení Soudního dvora ze dne 11. září 2008, Coats Holdings a Coats v. Komise, C‑468/07 P, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 28).

66      Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že první výhrada není opodstatněná a musí být zamítnuta.

–       K druhé výhradě týkající se přitěžujících okolností

67      Žalobkyně Komisi vytýká, že v napadeném rozhodnutí nezkoumala otázku, kteří členové kartelové dohody hráli vedoucí úlohu při protiprávním jednání, a uvádí, že ona sama byla pasivním členem. Žalobkyně uznává, že není možné ve všech případech kartelové dohody identifikovat jednoho nebo vícero vedoucích členů. Přesto je údajně v komplexní kartelové dohodě, jakou je kartelová dohoda v projednávané věci, těžko pochopitelné, že by mohla fungovat bez toho, aby jedna nebo vícero společnosti přišly s touto myšlenkou a provedly potřebnou přípravu. Žalobkyně má za to, že Komise nevyvinula dostatečnou snahu tyto společnosti identifikovat. V tomto ohledu žalobkyně uvádí jako příklady toho, co mělo být zkoumáno Komisí, otázku, kdo uspořádal první schůzky a pozval na ně pasivní členy kartelové dohody, nebo otázku, v prostorech které společnosti se tyto schůzky konaly. Z toho podle žalobkyně vyplývá, že Komise porušila zásady rovného zacházení a proporcionality v rozsahu, v němž se s pasivními členy kartelové dohody zacházelo stejně jako s vedoucími účastníky nebo podněcovateli.

68      Komise tvrdí neúčinnost této výhrady. Domnívá se, že i kdyby bylo možno konstatovat, že jeden nebo více podniků hrály v protiprávním jednání vedoucí roli, nemělo by takové zjištění vliv na pokutu uloženou žalobkyni a v nejlepším případě by mohlo vést pouze ke zvýšení pokut uložených ostatním podnikům.

69      Z důvodů uvedených v bodech 55 a 56 výše nemůže být tato výhrada rovnou zamítnuta jako neúčinná. Zároveň, ač není nezbytné zkoumat, zda jsou v projednávaném případě splněny podmínky zvýšení pokuty uvedené v bodě 56 výše, je ji každopádně třeba zamítnout jako neopodstatněnou.

70       V tomto ohledu je úvodem třeba zdůraznit, že tvrzení žalobkyně, podle kterého se v této kartelové dohodě chovala pasivně, není v rámci projednávané výhrady relevantní, ale musí být zkoumáno v kontextu analýzy třetí výhrady týkající se polehčujících okolností, a to tím více, že svou argumentací uvedenou na podporu této výhrady žalobkyně toto tvrzení opakuje a rozšiřuje.

71      Dále je třeba uvést, že otázky uvedené žalobkyní v jejích tvrzeních byly široce zkoumány v napadeném rozhodnutí. Jak vyplývá z bodu 177 odůvodnění napadeného rozhodnutí, týkalo se dotčené protiprávní jednání tří výrobků, totiž prachového karbidu vápníku, granulátového hořčíku a granulátového karbidu vápníku, a dvou trhů, trhu s prvními dvěma výrobky, které jsou navzájem nahraditelné a které jsou určeny pro ocelářský průmysl, a trhu s třetím výrobkem určeným pro plynárenský průmysl. Komise se odvolává na různé dohody týkající se každého z těchto výrobků (viz body 54 až 91, 113 až 135 a 92 až 112 odůvodnění napadeného rozhodnutí), v bodě 177 odůvodnění svého rozhodnutí dochází k závěru, že tyto tři dohody spadají do jediného a pokračujícího protiprávního jednání.

72      Pokud jde zvláště o prachový karbid vápníku, uvádí Komise v bodě 56 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že „[d]vě první schůzky byly uspořádány v prostorech společnosti Almamet“. Na podporu tohoto konstatování ostatně v poznámce pod čarou 106 odkázala zejména na žádost o shovívavost. Průběh první schůzky je podrobněji popsán v bodech 64 až 66 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z tohoto popisu lze vyvodit, že to byla Almamet, kdo pozval ostatní účastníky na schůzku, jelikož nejen, že se schůzka konala v jejích prostorách, ale byl to rovněž její zástupce, kdo zahájil diskusi (viz bod 65 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

73      Druhá schůzka týkající se téhož výrobku se podle napadeného rozhodnutí (viz bod 67 odůvodnění) konala rovněž v prostorech společnosti Almamet. Jak však vyplývá z bodu 69 odůvodnění napadeného rozhodnutí, během druhé schůzky se účastníci včetně žalobkyně rozhodli pořádat obdobné schůzky pravidelně a střídat se v jejich pořádání. Napadené rozhodnutí následně v bodech 70 až 89 odůvodnění odkazuje na devět schůzek, které byly uspořádány různými účastníky kartelové dohody, přičemž dvě z nich, schůzky ze dne 7. dubna 2005 a ze dne 25. dubna 2006, se konaly na Slovensku a byly uspořádány žalobkyní (viz body 74 a 83 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

74      Pokud jde o granulátový karbid vápníku Komise v bodě 98 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že se první schůzka uskutečnila dne 7. dubna 2004 v jednom hotelu ve Slovinsku a byla uspořádána společností TDR-Metalurgija d.d. Žalobkyně a Donau Chemie byly jedinými dvěma dalšími společnostmi, které se jí zúčastnily. V bodě 99 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise odkazuje na dvě další schůzky v Bratislavě (Slovensko), mezi týmiž třemi výrobci tohoto výrobku. Komise však dodává, že otázky týkající se granulátového karbidu vápníku byly rovněž projednávány buď v rámci schůzek týkajících se prachového karbidu vápníku, nebo při zvláštních schůzkách představujících jejich prodloužení (viz body 101 a 108 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

75      Konečně se dohoda týkající se hořčíku týkala pouze společností Almamet, Donau Chemie a Ecka. Ostatní adresáti napadeného rozhodnutí včetně žalobkyně hořčík nevyrábějí. Z bodu 125 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že k první schůzce mezi těmito třemi dotčenými podniky došlo na konci roku 2004 nebo na začátku roku 2005, že však přesné datum nebylo možno stanovit. Napadené rozhodnutí odkazuje na pět dalších schůzek týkajících se tohoto výrobku. Kromě schůzky ze dne 2. května 2006, kterou uspořádala společnost Ecka, která rovněž uhradila její náklady (viz bod 129 odůvodnění napadeného rozhodnutí), nebylo zjištěno, který podnik schůzky uspořádal. Bod 115 odůvodnění napadeného rozhodnutí však uvádí, že tři podniky, které se těchto schůzek zúčastnily, se střídaly v jejich pořádání a hradily s nimi spojené náklady.

76      Tyto úvahy jsou tak zcela v rozporu s tvrzením žalobkyně, podle kterého dotčené protiprávní jednání ze své povahy v podstatě vyžaduje existenci jednoho nebo více vedoucích účastníků. Z úvah napadeného rozhodnutí uvedených v bodech 71 až 73 výše totiž vyplývá, že si všichni účastníci kartelové dohody byli rovni. Nezdá se, že by skutečnost, že Almamet uspořádala první schůzku týkající se prachového karbidu vápníku a že TDR-Metalurgija jednala stejným způsobem, pokud jde o granulátový karbid vápníku, měla zvláštní význam. Žádná indicie v napadeném rozhodnutí neumožňuje domnívat se, že role těchto dvou podniků v kartelové dohodě byla důležitější než role ostatních zúčastněných podniků.

77      Z bodu 54 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že podle Komise měla dohoda týkající se prachového karbidu vápníku svůj původ v negativním vývoji ceny tohoto výrobku trvajícím od začátku dvacátého prvního století, společně se zvýšením nákladů na výrobu a snížením poptávky.

78      Podle bodu 104 odůvodnění napadeného rozhodnutí přetrvával na trhu s granulátovým karbidem vápníku srovnatelný pocit. Tento bod odůvodnění cituje „zaměstnance společnosti Akzo Nobel“, který údajně tvrdil, že se všem dodavatelům dotčeného výrobku „zdála být zvýšení ceny nezbytná“. Pokud jde o hořčík, který je rovněž určen pro ocelářský průmysl a který je nahraditelný prachovým karbidem vápníku, Komise v bodě 113 odůvodnění napadeného rozhodnutí uznává, že poptávka po tomto výrobku se zvyšuje, ale dodává, a žalobkyně jí neodporuje, že „si dodavatelé rovněž byli vědomi zvýšení tržní sily svých zákazníků“ a byli také pod stále silnějším tlakem způsobeným vstupem nových čínských konkurentů na trh.

79      V tomto kontextu není příliš důležité vědět, kdo se chopil iniciativy uspořádat první schůzku, jelikož tato iniciativa pouze vyjadřuje společné pocity více výrobců dotyčného výrobku. Ostatně žalobkyně ani nevysvětlila své tvrzení, podle kterého protiprávní jednání, jako je protiprávní jednání dotčené v projednávané věci, je obtížně představitelné bez jednoho nebo více vedoucích účastníků, ani neuvedla konkrétní důkazy na jeho podporu. Navíc jediné konkrétní otázky uvedené žalobkyní v její argumentaci, bez ohledu na jejich relevanci pro konstatování případných přitěžujících okolností, byly každopádně široce posouzeny v napadeném rozhodnutí, jak již bylo uvedeno v bodě 71 výše.

80      Z toho vyplývá, že tvrzení žalobkyně, podle kterého Komise nezkoumala existenci případných přitěžujících okolností, pokud jde o některé účastníky kartelové dohody a tímto opomenutím porušila zásadu rovného zacházení, nelze přijmout. Druhá výhrada je tudíž neopodstatněná a musí být zamítnuta.

–       K třetí výhradě týkající se polehčujících okolností

81      Žalobkyně vytýká Komisi, že neuznala podle bodu 29 pokynů existenci polehčujících okolností odůvodňujících snížení částky pokuty, která jí byla uložena. Žalobkyně v tomto kontextu uvádí zaprvé údajnou nedbalostní povahu její účasti na kartelové dohodě, zadruhé omezenou a pasivní povahu této účasti a zatřetí údajnou spolupráci s Komisí nad rámec působnosti „sdělení o shovívavosti z roku 2002/2006“ a svých právem stanovených povinností spolupráce, kterou Komise nezohlednila.

82      Zaprvé žalobkyně uvádí, že v době, kdy nastaly sporné skutečnosti, byli členy jejího vedení osoby, jejichž vzdělání a kariéra byly formovány podmínkami přísně regulovaného hospodářství komunistického režimu před rokem 1989. Přinejmenším na začátku kartelové dohody si tak manažeři žalobkyně údajně ani nebyli vědomi nezákonné povahy jejich protisoutěžního jednání. Kartelové schůzky údajně považovali za běžné obchodní schůzky a byli ostatními účastníky kritizováni pro svou nediskrétnost. Žalobkyně dodává, že nikdy předtím proti ní nebylo vedeno šetření ani ji nebyla uložena sankce ze strany jakéhokoli orgánu pro ochranu hospodářské soutěže, a má za to, že nedbalostní povaha její účasti na kartelové dohodě měla být zohledněna jako polehčující okolnost.

83      Komise odpovídá, že tvrzené protiprávní jednání bylo spácháno více než čtrnáct let po skončení komunistického režimu v Československu a že Slovenská republika přijala legislativu zakazující podobné dohody ještě před svým vstupem do Evropské unie. Žalobkyně ve své replice odpovídá, že toto tvrzení dostatečně nezohledňuje následky, které pro její manažery v době protiprávního jednání vyplývaly ze skutečnosti, že prožili podstatnou a formující část své kariéry v odlišném hospodářském režimu, než je tržní hospodářství.

84      Není nezbytné zacházet do detailů debaty mezi účastníky řízení, ale je třeba připomenout, že čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 povoluje Komisi uložit pokutu podnikům, které porušily ustanovení článku 81 ES, nejen v případě, že se ho dopustily úmyslně, ale i v případě, že se ho dopustily z nedbalosti.

85      Podle ustálené judikatury není pro to, aby bylo porušení pravidel hospodářské soutěže považováno za spáchané úmyslně, a nikoli z nedbalosti, nezbytné, aby si dotyčný podnik byl vědom porušení těchto pravidel; stačí, že nemohl nevědět, že cílem jeho jednání je porušit hospodářskou soutěž na společném trhu (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1989, Belasco a další v. Komise, 246/86, Recueil, s. 2117, bod 41 a citovaná judikatura, a rozsudek Tribunálu ze dne 14. prosince 2006, Raiffeisen Zentralbank Österreich a další v. Komise, T‑259/02 až T‑264/02 a T‑271/02, Sb. rozh. s. II‑5169, bod 205 a citovaná judikatura).

86      V projednávané věci žalobkyně nepopírá, že se zúčastnila protiprávního jednání, nýbrž naopak ve své argumentaci týkající se této výhrady „přiznává a nepopírá [svou odpovědnost za] protisoutěžní jednání předcházejícího vedení společnosti“. Vzhledem ke skutečnostem představujícím dotčené protiprávní jednání, které jsou shrnuty v bodě 1 výše, je však zřejmé, že členové vedení žalobkyně, kteří se jejím jménem zúčastnili různých schůzek pořádaných v rámci kartelové dohody a kteří následně provedli rozhodnutí přijatá na těchto schůzkách, nemohli nevědět, že cílem jejich jednání je porušení hospodářské soutěže na společném trhu. Takový je totiž přímý a okamžitý následek rozdělení trhu, stanovení kvót, rozdělování si zákazníků a stanovování cen mezi vícero účastníky na týchž trzích, přičemž tato jednání spadají do předmětu protiprávního jednání potrestaného napadeným rozhodnutím.

87      Naopak, jak vyplývá z judikatury citované v bodě 85 výše, v tomto kontextu není důležité, že členové vedení žalobkyně nevěděli, z důvodu svých předcházejících zkušeností v bývalém komunistickém režimu v Československu nebo z nějakého jiného důvodu, že takové jednání porušuje vnitrostátní pravidla hospodářské soutěže nebo pravidla hospodářské soutěže stanovená unijním právem.

88      Jak správně uvádí Komise, závěr, podle kterého si členové vedení žalobkyně byli vědomi protisoutěžního účelu svého jednání, potvrzují tvrzení žalobkyně, která jsou obsažena v žádosti o shovívavost. Žalobkyně v ní vysvětlila, že členové jejího vedení, kteří se zúčastnili kartelových schůzek, neuvedli informace týkající se těchto schůzek ve „zprávách ze zahraničních pracovních cest“, které vypracovali, přičemž některé z těchto zpráv Komise získala v rámci kontroly v prostorech žalobkyně. Aby nezanechali písemné stopy, předkládali uvedení členové tyto informace generálnímu řediteli a předsedovi představenstva žalobkyně ústně. Toto jednání dotčených členů vedení žalobkyně pouze dokazuje, že si byli vědomi protisoutěžní, ba protiprávní povahy své účasti na dotčených schůzkách, jinak by bylo obtížné pochopit důvod, proč se chtěli vyhnout jakékoli písemné stopě.

89      Z toho vyplývá, že Komisi nemůže být vytýkáno nesprávné právní posouzení z důvodu, že žalobkyni nepřiznala snížení částky pokuty z důvodu, že se protiprávního jednání dopustila z nedbalosti.

90      Zadruhé žalobkyně vytýká Komisi, že jako polehčující okolnost nezohlednila pasivní povahu její účasti na protiprávním jednání. Žalobkyně v tomto ohledu uvádí, že členové vedení, kteří ji zastupovali na jednotlivých kartelových schůzkách, nehovořili plynně žádným cizím jazykem a museli se spoléhat na služby tlumočníka. Kromě toho ostatní členové kartelové dohody údajně poznamenali, že se zástupce žalobkyně během jednotlivých schůzek choval pasivně a nekomunikoval s ostatními účastníky. Samotná Komise v oznámení námitek uznala, že žalobkyně byla nejméně aktivním členem kartelové dohody, jelikož nikdy nevyhotovila žádné tabulky ani neshromažďovala údaje pocházející od členů kartelové dohody, kteří se nezúčastnili určité schůzky, ani takové údaje nesdělovala jiným členům. Žalobkyně dodává, že kartelová dohoda byla mnohem důležitější pro společnost Almamet, distributora jejích výrobků, a z tohoto důvodu by z ní mohla mít prospěch, aniž by se jí sama zúčastnila. Ostatně to byla právě Almamet, kdo žalobkyni pozval k účasti na této kartelové dohodě. Před tímto pozváním žalobkyně neměla žádný pravidelný kontakt s ostatními členy kartelové dohody.

91      Vzhledem k této argumentaci je třeba uvést, že podle ustálené judikatury, pokud se protiprávního jednání dopustilo více podniků, je třeba v rámci stanovení výše pokut přezkoumat závažnost účasti každého z nich na protiprávním jednání, což zejména předpokládá prokázání jejich rolí v protiprávním jednání po dobu jejich účasti na něm. Tento závěr je logickým důsledkem zásady personality trestů a sankcí, podle níž lze podnik potrestat pouze za skutky, které jsou mu individuálně vytýkány, což je zásada použitelná na veškerá správní řízení, jež mohou vést k uložení sankcí na základě pravidel hospodářské soutěže obsažených v unijním právu (viz rozsudek Tribunálu ze dne 25. října 2005, Groupe Danone v. Komise, T‑38/02, Sb. rozh. s. II‑4407, body 277 a 278, a citovaná judikatura).

92      V souladu s těmito zásadami pokyny v bodě 29 stanoví úpravu základní částky pokuty v závislosti na některých polehčujících okolnostech specifických pro každý dotyčný podnik. Tento bod zvláště uvádí demonstrativní seznam polehčujících okolností, které mohou být zohledněny. Je však třeba konstatovat, že „výlučně pasivní nebo následovnická role“ podniku při protiprávním jednání se na tomto demonstrativním seznamu nenachází, ačkoli byla výslovně stanovena jako polehčující okolnost v bodě 3 první odrážce Pokynů o metodě stanovování pokut [uložených] podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 Smlouvy o ESUO (Úř. věst. C 9, s. 3), které byly nahrazeny pokyny.

93      V tomto ohledu je třeba uvést, že i když se Komise, jak bylo uvedeno v bodě 47 výše, nemůže odklonit od pravidel, které si sama stanovila, je naopak v její pravomoci je upravit nebo nahradit. V případě, který spadá do působnosti nových pravidel, jako je tomu v případě dotčeného protiprávního jednání spadajícího ratione temporis do působnosti pokynů, jak vyplývá z jejich bodu 38, nemůže být Komisi vytýkáno, že nezohlednila polehčující okolnost nestanovenou v nových pravidlech, pouze proto, že byla uvedena v dřívějších pravidlech. Pouhá skutečnost, že Komise ve své předchozí rozhodovací praxi měla za to, že určité skutečnosti jsou polehčující okolností pro účely stanovení výše pokuty, totiž sama o sobě neznamená, že by Komise byla povinna držet se stejného posouzení i v pozdějším rozhodnutí (rozsudky Tribunálu ze dne 14. května 1998, Mayr Melnhof v. Komise, T‑347/94, Recueil, s. II‑1751, bod 368, a ze dne 20. března 2002, LR AF 1998 v. Komise, T‑23/99, Recueil, s. II‑1705, bod 337).

94      Nic to nemění na tom, že výčet polehčujících okolností, uvedených v bodě 29 pokynů, které mohou být zohledněny Komisí, není taxativní, jak již bylo uvedeno v bodě 92 výše. Proto skutečnost, že pokyny mezi polehčujícími okolnostmi neuvádějí pasivní roli podniku, který se účastnil protiprávního jednání, netvoří překážku pro zohlednění této okolnosti z tohoto důvodu, pokud může prokázat menší závažnost účasti uvedené společnosti na protiprávním jednání.

95      Není nezbytné určit, zda je tato posledně uvedená podmínka v projednávané věci splněna, ale je každopádně třeba konstatovat, že z důkazů a tvrzení uvedených žalobkyní nevyplývá, že její role v dotčeném protiprávním jednání byla pasivní nebo následovnická.

96      V tomto ohledu je třeba připomenout, že jak rozhodl Tribunál ve svém rozsudku ze dne 9. července 2003 Cheil Jedang v. Komise (T‑220/00, Recueil, s. II‑2473, body 167 a 168), uplatněném samou žalobkyní na podporu své argumentace, taková pasivní role předpokládá zaujetí „rezervovaného postoje“ dotyčným podnikem, tedy neexistenci aktivní účasti při vypracování protisoutěžní dohody nebo protisoutěžních dohod. V rámci skutečností, které mohou odhalit pasivní roli podniku v kartelové dohodě, lze zohlednit jeho výrazně méně častou účast na setkáních ve srovnání s běžnými účastníky kartelové dohody, jakož i jeho opožděný vstup na trh, který je předmětem protiprávního jednání, bez ohledu na dobu trvání jeho účasti na protiprávním jednání, nebo také existenci výslovných prohlášení učiněných v tomto smyslu zástupci ostatních podniků, které se protiprávního jednání účastnily.

97      V projednávaném případě se však zaprvé, jak správně poznamenává Komise, žalobkyně zúčastnila deseti z jedenácti schůzek týkajících se prachového karbidu vápníku (viz body 64 až 88 odůvodnění napadeného rozhodnutí), dokonce dvě z nich uspořádala. Stejně tak se zúčastnila všech schůzek týkajících se granulátového karbidu vápníku, které jsou uvedeny v napadeném rozhodnutí (viz body 98 a 99 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

98      Zadruhé z napadeného rozhodnutí vyplývá, že přínos žalobkyně na schůzkách, kterých se zúčastnila, byl srovnatelný s přínosem ostatních účastníků. Z výše uvedených bodů odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že se účastníci jednotlivých schůzek navzájem informovali o objemech prodejů a že následně byla aktualizována tabulka rozdělení trhu. Kromě toho se diskutovalo o cenách, které mají být uplatněny, a někdy bylo rozhodnuto o zvýšení cen (viz například body 67 a 68 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Žádný z těchto údajů neumožňuje dojít k závěru, že jednání žalobkyně bylo pasivní, nebo že se její jednání lišilo od jednání ostatních účastníků. Naopak z bodu 73 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně ve své interní zprávě ze schůzky ze dne 24. ledna 2005 uvedla, že se jí podařilo kompenzovat zvýšení ceny karbidu vápníku. Mimoto podle bodu 110 odůvodnění napadeného rozhodnutí žalobkyně souhlasila s poskytnutím kompenzací společnosti Donau Chemie za její objemové ztráty v Rakousku, které byly nahrazeny dodatečnými objemy v Německu. Jde tu o údaje potvrzující, že účast žalobkyně na schůzkách byla přinejmenším stejně aktivní jako účast ostatních členů kartelové dohody.

99      Zatřetí se zdá být tvrzení žalobkyně, že během schůzky nikdy neinformovala o údajích, které jí poskytl jiný člen kartelové dohody na této schůzce nepřítomný, podle znění napadeného rozhodnutí pravdivé, neumožňuje to však dojít k závěru, že její účast na kartelové dohodě byla pasivní. Z napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že většina členů kartelové dohody byla na schůzkách přítomna. Skutečnost, že se nějaký člen občas nemohl zúčastnit určené schůzky a předal údaje, které se ho týkaly, jinému členu, který je následně prezentoval na dotčené schůzce (viz například bod 83 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého se Akzo Nobel nemohla zúčastnit schůzky ze dne 25. dubna 2006, ale předem poskytla údaje, které se jí týkaly, společnosti Donau Chemie) není zvlášť důležitá a sama o sobě nepředstavuje údaj o aktivnější účasti člena dohody, který takovou službu poskytl jinému nepřítomnému členovi.

100     Začtvrté není tvrzení žalobkyně, podle kterého ostatní členové kartelové dohody poukazovali na pasivní jednání jejího zástupce na schůzkách, podloženo žádným důkazem.

101    Pokud jde o tvrzení žalobkyně, podle kterého bylo v oznámení námitek uznáno, že byla nejméně aktivním členem kartelové dohody, požádal ji Tribunál v rámci organizačního procesního opatření o předložení výňatku uvedeného oznámení, na které odkazuje. V odpovědi na tuto žádost žalobkyně v podstatě uvedla, že odkaz v oznámení námitek, na skutečnost, že se Almamet chopila iniciativy pro pořádání schůzek kartelové dohody, na skutečnost, že pozdějším schůzkám předsedal zástupce společnosti SKW Stahl-Metallurgie a že zástupce společnosti Donau Chemie byl často pověřen aktualizací a distribucí tabulek vyměňovaných mezi účastníky, zatímco žalobkyně často sama nebyla při popisu jednotlivých schůzek zvlášť uvedena, poukazuje na její pasivní roli v kartelové dohodě.

102    Je třeba konstatovat, že žalobkyně neuvádí žádné výslovné uznání, obsažené v oznámení námitek, její údajně pasivní role v kartelové dohodě. Žalobkyně totiž implicitně uznává, že tvrzení, jehož se týká předcházející bod, se jako takové nikde v oznámení námitek nenachází, nýbrž je pouze jejím vlastním výkladem tohoto oznámení. Tento výklad však nelze přijmout. Jak bylo uvedeno v bodě 99 výše, pouhá skutečnost, že určití členové kartelové dohody zabezpečovali na jednotlivých schůzkách některé administrativní úkoly, nestačí k závěru, že role ostatních členů byla pasivní. To platí tím spíše, že žalobkyně nezpochybnila, že sama pořádala dvě schůzky části kartelové dohody týkající se prachového karbidu vápníku (viz bod 73 výše).

103    Zapáté je otázka týkající se úrovně znalosti cizích jazyků dvou členů vedení žalobkyně, kteří ji zastupovali na kartelových schůzkách, irelevantní. Bez ohledu na úroveň těchto znalostí, rozhodující je, jak již bylo uvedeno v bodě 98 výše, skutečnost, že se žalobkyně uvedených schůzek zúčastnila stejně aktivně jako ostatní členové kartelové dohody, tedy sdělovala údaje týkající se jejích prodejů, znala obdobné údaje ostatních členů kartelové dohody a přijala závazky týkající se rozdělení relevantních trhů, stanovení kvót, rozdělování zákazníků, jakož i stanovení cen. Skutečnost, i kdyby byla prokázána, že z důvodu nedostatečných jazykových znalostí byla sociální interakce mezi zástupci žalobkyně a ostatními členy kartelové dohody omezená, není v tomto ohledu relevantní.

104    Zašesté skutečnost, i kdyby byla prokázána, že by žalobkyně měla prospěch z kartelové dohody i bez svého podílení se na ní, z důvodu účasti společnosti Almamet, nepředstavuje ani ospravedlnění její účasti na kartelové dohodě ani polehčující okolnost.

105    Každopádně, jak správně poznamenává Komise, toto tvrzení žalobkyně popírají její vlastní prohlášení obsažená v její žádosti o shovívavost. Z této žádosti totiž vyplývá, že žalobkyně navrhovala zvýšit prodejní ceny svých výrobků pro společnost Almamet. Almamet v podstatě odpověděla, že by ji takové zvýšení nutilo zvýšit ceny, za které prodává konečným zákazníkům a že by se tito zákazníci takovému zvýšení bránili. Almamet proto uvedla, že jediným řešením by bylo zorganizovat schůzku dotčených výrobců a dodavatelů s cílem zvýšení cen. Žalobkyně údajně odpověděla, že bez ohledu na to, jak se Almamet rozhodne tento problém řešit, musí se smířit se zvýšením ceny výrobků kupovaných od žalobkyně. Tato tvrzení žalobkyně naznačují, že se Almamet chopila iniciativy uspořádat první schůzku týkající se prachového karbidu vápníku po tlaku uskutečněném žalobkyní a že žalobkyně, která o této iniciativě věděla, nejenže od toho Almamet neodradila a od této iniciativy se nedistancovala, nýbrž naopak nadále trvala na zvýšení cen. Tato tvrzení tak nepotvrzují tezi, podle které byla účast žalobkyně pasivní, nýbrž naopak ji značně vyvracejí.

106    Vzhledem ke všem předcházejícím úvahám, je třeba dojít k závěru, že Komise postupovala správně, když nezohlednila jako polehčující okolnost údajně pasivní povahu účasti žalobkyně na protiprávním jednání.

107     Zatřetí má žalobkyně za to, že Komise měla vzít v úvahu její účinnou spolupráci s Komisí jako polehčující okolnost. Žalobkyně v tomto ohledu uvádí, že přijala svůj díl odpovědnosti za protiprávní jednání, přičemž ale vyjadřuje svůj nesouhlas s nadhodnocením závažnosti její účasti na protiprávním jednání a s pokutou, která jí byla uložena. Domnívá se, že její doznání týkající se účasti členů jejího vedení na kartelových schůzkách a skutečnost, že potvrdila samotnou existenci horizontální kartelové dohody, jejímž cílem bylo stanovení cen, neznamená pouhé nezpochybnění skutkového stavu zjištěného Komisí, jak naznačuje bod 327 napadeného rozhodnutí. Dodává, že se nesnažila zpochybnit všechny závěry Komise týkající se dotčeného protiprávního jednání, ale že spíše měla v úmyslu pomáhat Komisi v jejím šetření. V tomto ohledu poznamenává, že několik bodů odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje na její prohlášení jakožto na důkazy. Žalobkyně příkladem uvádí zvláště poznámky pod čarou číslo 100, 104, 106, 111, 118, 146 až 150, 158, 161, 174, 180, 182 až 185, 188, 190, 194 a 617 napadeného rozhodnutí.

108    Ve své replice žalobkyně uvádí, že její argumentace je rovněž potvrzena v žalobní odpovědi Komise, která podle žalobkyně obsahuje mnoho odkazů na žádost o shovívavost. Žalobkyně také uvádí, že Komise převrací účel ustanovení o spolupráci, jak vyplývají ze „sdělení o shovívavosti z roku 2002/2006“ a porušuje zásady řádného výkonu spravedlnosti a zákazu vypovídat ve vlastní neprospěch, když podnik trestá za jeho spolupráci namísto toho, aby ho odměnila. Žalobkyně se domnívá, že za těchto podmínek musejí být argumenty Komise podepřené odkazy na žádost o shovívavost a důkazy s nimi související odmítnuty jako irelevantní.

109     Pokud jde o argumentaci žalobkyně shrnutou v předcházejícím bodě, je třeba uvést, že je pravdou, jak správně tvrdí Komise, že skutečnost, že ve svých písemnostech před Tribunálem použila žádost žalobkyně o shovívavost, nemůže mít vliv na platnost napadeného rozhodnutí, jelikož toto rozhodnutí předcházelo žádosti o shovívavost, ani představovat užitečnou indicii přidané hodnoty tohoto prohlášení ve srovnání s ostatními důkazy, které Komise měla. Nic to však nemění na skutečnosti, že argumentace žalobkyně klade otázku přípustnosti použití žádosti o shovívavost před Tribunálem. Vzhledem k množství odkazů na žádost o shovívavost obsažených v argumentaci Komise, je proto nejprve třeba zkoumat tuto otázku.

110    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že spolupráce na základě sdělení o shovívavosti z roku 2002 má čistě dobrovolnou povahu ze strany dotyčného podniku. Tento podnik totiž není žádným způsobem nucen k poskytnutí důkazů týkajících se údajné kartelové dohody. Stupeň spolupráce, kterou hodlá podnik poskytnout v rámci správního řízení, závisí tedy výlučně na jeho svobodné vůli, a není v žádném případě uložen uvedeným sdělením (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 14. července 2005, rozsudek ThyssenKrupp v. Komise, C‑65/02 P a C‑73/02 P, Sb. rozh. s. I‑6773, bod 52, a stanovisko generálního advokáta Légera předcházející tomuto rozsudku, Sb. rozh. s. I‑6777, bod 140).

111    Kromě toho bod 31 sdělení o shovívavosti z roku 2006, který se uplatňuje na projednávaný případ (viz bod 27 výše) zejména uvádí, že „[j]akékoli prohlášení adresované Komisi v souvislosti s tímto oznámením je součástí spisu Komise, a může být proto použito jako důkaz“. Z toho vyplývá, že od zveřejnění sdělení o shovívavosti z roku 2006 si je podnik, který se jako žalobkyně v projednávané věci rozhodne předložit prohlášení za účelem dosažení snížení částky pokuty, vědom skutečnosti, že i když mu snížení bude přiznáno pouze, pokud jsou podle Komise splněny podmínky snížení stanovené ve sdělení, bude prohlášení každopádně součástí spisu a bude možno je uplatnit jako důkaz, a to i vůči autoru uvedeného prohlášení.

112    Dotyčný podnik se tak nemůže účinně dovolávat judikatury týkající se zákazu vypovídat ve vlastní neprospěch, jelikož se rozhodl svobodně a s plnou znalostí věci předložit takové prohlášení. Zejména z této judikatury vyplývá, že Komise nemůže podniku uložit povinnost poskytnout odpovědi, kterými by tento podnik musel přiznat existenci protiprávního jednání, kterou má prokázat Komise (rozsudky Soudního dvora ze dne 18. října 1989, Orkem v. Komise, 374/87, Recueil, s. 3283, body 34 a 35; ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, s. I‑123, body 61 a 65, a ThyssenKrupp v. Komise, bod 110 výše, bod 49). Jelikož však v projednávané věci žalobkyně podala žádost o shovívavost z vlastní vůle, aniž k tomu byla povinna, nemůže účinně uplatňovat své právo nebýt Komisí nucena přiznat svou účast na protiprávním jednání (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 25. ledna 2007, Dalmine v. Komise, C‑407/04 P, Sb. rozh. s. I‑829, bod 35).

113    Žalobkyně proto nemůže Komisi vytýkat, že se ve svých písemnostech před Tribunálem opírala o její žádost o shovívavost.

114    Co se dále týče otázky, zda uvedená žádost představovala účinnou spolupráci, která mohla být vzata v úvahu jako polehčující okolnost podle bodu 29 čtvrté odrážky pokynů, je třeba uvést, že důsledkem použití tohoto ustanovení nemůže být to, že by sdělení o shovívavosti z roku 2002 bylo zbaveno svého užitečného účinku. Je totiž třeba konstatovat, že sdělení o shovívavosti z roku 2002 stanoví rámec pro odměňování podniků, které jsou či byly stranou tajných kartelových dohod s dopadem na Unii, za spolupráci při vyšetřování Komise. Ze znění a ze systematiky uvedeného sdělení tedy vyplývá, že podniky v zásadě mohou dosáhnout snížení částky pokuty na základě spolupráce, pouze splňují-li striktní podmínky stanovené v uvedeném sdělení (rozsudky Tribunálu ze 17. května 2011, Arkema France v. Komise, T‑343/08, Sb. rozh. s. II‑2287, bod 169, ze dne 5. října 2011, Transcatab v. Komise, T‑39/06, Sb. rozh. s. II‑6831, bod 329, a ze dne 30. listopadu 2011, Quinn Barlo a další v. Komise, T‑208/06, Sb. rozh. s. II‑7953, bod 271).

115    Za účelem zachování užitečného účinku sdělení o shovívavosti z roku 2002 může být tudíž snížení částky pokuty uložené podniku na základě bodu 29 čtvrté odrážky pokynů přiznáno pouze za výjimečných okolností. Tak je tomu zejména tehdy, je-li spolupráce podniku, která jde nad rámec jeho povinnosti spolupráce stanovené právním předpisem, i když mu neposkytuje nárok na snížení částky pokuty na základě sdělení o shovívavosti z roku 2002, pro Komisi objektivně užitečná. Taková užitečnost musí být konstatována, opírá-li se Komise ve svém konečném rozhodnutí o důkazy, které jí podnik poskytl v rámci své spolupráce a bez nichž by Komise nebyla schopna uložit sankci za dotčené protiprávní jednání nebo jeho část (rozsudky Arkema France v. Komise, bod 114 výše, bod 170, Transcatab v. Komise, bod 114 výše, bod 330, a Quinn Barlo a další v. Komise, bod 114 výše, bod 270).

116     V projednávaném případě, jak vyplývá z bodu 358 odůvodnění napadeného rozhodnutí, měla Komise za to, že informace obsažené v žádosti o shovívavost nepřinášejí významnou přidanou hodnotu ve srovnání s důkazy, které již měla, a tudíž se rozhodla nepřiznat žalobkyni snížení částky pokuty (viz rovněž bod 38 výše).

117    Žalobkyni přísluší, aby určila zpochybňované části napadeného rozhodnutí a předložila důkazy, které mohou sestávat ze spolehlivých indicií, jejichž cílem je prokázat, že její výtky jsou opodstatněné (v tomto smyslu viz rozsudek KME Germany a další v. Komise, bod 50 výše, bod 132). Jak však vyplývá ze shrnutí argumentace žalobkyně uvedeného v bodě 107 výše, týká se jediný konkrétní argument, který žalobkyně uvedla k vyvrácení posouzení napadeného rozhodnutí, jak je popsáno v předcházejícím bodě, skutečnosti, že toto rozhodnutí na několika místech odkazuje na její prohlášení obsažená zejména v žádosti o shovívavost.

118    Je třeba uvést, že žalobkyně a její mateřská společnost uvedly během správního řízení obdobný argument, vycházející ze skutečnosti, že Komise použila žalobkyní poskytnuté informace. Komise tento argument odmítla v bodě 359 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Komise vysvětlila, že relevantním kritériem není použití informace, která jí byla poskytnuta účastníkem kartelové dohody, ale spíše případná významná přidaná hodnota této informace. Poskytnutí dalších informací o již známých skutečnostech nepředstavuje významné přidání hodnoty. Komise v témže bodě odůvodnění také uvedla, že se žalobkyně v informacích, které poskytla, nezmínila o skutečnosti, že se protisoutěžní jednání týkalo i granulátového karbidu vápníku, ačkoli její účast i v této části protiprávního jednání byla jasně zdokumentována.

119    Názor, podle kterého informace poskytnuté účastníkem protiprávního jednání nepředstavují objektivní užitečnost, pokud se týkají skutečností Komisi známých, ohledně nichž již Komise disponuje dostatečnými důkazy, je v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 115 výše a musí být uznán.

120    Vzniká proto otázka, zda tomu tak skutečně je v případě informací poskytnutých žalobkyní, zejména v žádosti o shovívavost. V tomto ohledu se však žalobkyně omezuje na odkazy na svá prohlášení, jak jsou obsaženy v napadeném rozhodnutí, aniž vysvětluje, jaké konkrétní informace nebo důkazy Komisi poskytla, jimiž Komise již předtím nedisponovala.

121    Kromě toho je třeba uvést, že z množství poznámek pod čarou nacházejících se v napadeném rozhodnutí, které žalobkyně uvádí ve své argumentaci, pouze tři odkazují na prohlášení žalobkyně. Ostatní uvedené poznámky pod čarou zmiňují rovněž buď dokumenty získané Komisí při kontrolách, nebo prohlášení Akzo Nobel a Evonik Degussa, kterým, jak bylo uvedeno v bodě 39 výše, byla přiznána ochrana a snížena částka pokuty právě z důvodu jejich spolupráce. Tyto ostatní poznámky pod čarou tak potvrzují tezi Komise, podle které se informace poskytnuté žalobkyní týkaly již známých skutečností dostatečně podpořených důkazy.

122    Třemi poznámkami pod čarou, které uvádějí pouze prohlášení žalobkyně, jsou poznámky s číslem 111, 118 a 617. Poznámka pod čarou 111 odkazuje na žádost pro podporu tvrzení, uvedeného v poslední větě bodu 56 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého se v průběhu každé kartelové schůzky účastníci obvykle dohodli na místě a datu příští schůzky. I za předpokladu, že by tuto informaci Komisi poskytla pouze žalobkyně, se zjevně nejedná o závažný aspekt objektivní užitečnosti, ale spíše o druhořadou skutečnost.

123    Poznámka pod čarou 118 odkazuje na prohlášení žalobkyně ze dne 18. února 2008 na podporu informací obsažených v páté odrážce bodu 57 odůvodnění napadeného rozhodnutí, které se týkají úloh vykonávaných zástupci žalobkyně na schůzkách týkajících se prachového karbidu vápníku. Jelikož se tyto údaje týkaly konkrétně žalobkyně, je pochopitelné, že jediným dokumentem, na který je v tomto ohledu odkazováno, je dokument předložený žalobkyní. Každopádně úlohy vykonávané zástupci žalobkyně při dotčených schůzkách byly pro Komisi užitečné jen okrajově, tím více, že žalobkyně nepopírala a nepopírá svou účast na uvedených schůzkách nebo svou účast na této části protiprávního jednání.

124    Konečně poznámka pod čarou 617 doplňuje tvrzení, obsažené v bodě 294 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého dotčené protiprávní jednání patřilo mezi nejzávažnější porušení hospodářské soutěže, odkazem na obdobné tvrzení obsažené v odpovědi žalobkyně na oznámení námitek. V tomto případě se tak odkaz na písemnosti žalobkyně v průběhu správního řízení netýká ani skutečností ani důkazů, ale pouze posouzení závažnosti protiprávního jednání. Je zřejmé, že ani v tomto případě nejde o objektivní užitečnost.

125    Z toho vyplývá, že nelze přijmout tvrzení žalobkyně, podle kterého různé odkazy na její prohlášení nacházející se v napadeném rozhodnutí svědčí o jejich užitečnosti pro vyšetřování Komise.

126    Rovněž je třeba uvést, že žalobkyně nepopřela tvrzení obsažené v bodě 359 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého ve své žádosti o shovívavost nezmínila skutečnost, že se dotčené protisoutěžní jednání týkalo i granulátového karbidu vápníku. Body 92 až 112 odůvodnění napadeného rozhodnutí, které se týkají schůzek vztahujících se ke granulátovému karbidu vápníku, totiž obsahují pouze tři odkazy na žádost o shovívavost (poznámky pod čarou 241, 249 a 276), přičemž žádný z nich se nezdá být objektivně užitečným pro vyšetřování Komise týkající se tohoto aspektu protiprávního jednání. Konkrétně se odkaz na poznámku pod čarou 249 týká nepodstatné informace, v daném případě skutečnosti, že schůzce ze dne 7. dubna 2004 předcházela večeře pořádaná večer před schůzkou, zatímco odkazy na poznámky pod čarou 241 a 276 poukazují na skutečnost, že při dvou příležitostech někteří účastníci kartelové dohody, včetně žalobkyně, odmítli návrh Donau Chemie diskutovat o ceně granulátového karbidu vápníku (viz body 95 a 108 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

127    Z toho vyplývá, že se žalobkyně, ačkoli nepopírá svou účast na části protiprávního jednání týkající se granulátového karbidu vápníku, ve své žádosti o shovívavost snažila neuvést skutečnosti a důkazy, které mohly být užitečné pro vyšetřování Komise týkající se tohoto aspektu protiprávního jednání. Jde tak o dodatečnou skutečnost rovněž hovořící proti uznání objektivní užitečnosti údajné spolupráce žalobkyně.

128    Z předcházejících úvah vyplývá, že argument žalobkyně, podle kterého měla být jako polehčující okolnost zohledněna její údajná účinná spolupráce s Komisí, nelze přijmout.

129    Jelikož nebyl přijat žádný argument uvedený žalobkyní k prokázání toho, že měly být zohledněny polehčující okolnosti, je třeba dojít k závěru, že třetí výhrada žalobkyně není opodstatněná a musí být zamítnuta.

–       K čtvrté výhradě týkající se snížení částky pokuty přiznaného společnosti Almamet

130    Ve své žalobě žalobkyně uvedla, že Komise v napadeném rozhodnutí bez nejmenšího rozumného důvodu přiznala společnosti Almamet snížení částky pokuty (viz bod 41 výše) z důvodu její údajné platební neschopnosti, zatímco podobná žádost žalobkyně byla zamítnuta, což žalobkyně ostatně napadá ve svém druhém žalobním důvodu. Snížení přiznané společnosti Almamet údajně představuje závažné porušení zásady proporcionality a rovného zacházení, tím více, že Almamet je jedním z iniciátorů protiprávního jednání.

131    Komise před Tribunálem upřesnila, že snížení částky pokuty poskytnuté společnosti Almamet bylo založeno na bodě 37, nikoli na bodě 35 pokynů. Žalobkyně odpověděla, že toto upřesnění svědčí tím více ve prospěch její výhrady vycházející z porušení zásad proporcionality a rovného zacházení. Z vysvětlení nacházejících se v bodech 369 až 371 odůvodnění napadeného rozhodnutí údajně vyplývá, že pravděpodobnost prohlášení konkursu na společnost Almamet je nízká a že i v případě takového prohlášení by nedošlo k úplné ztrátě hodnoty aktiv tohoto podniku. Žalobkyně se domnívá, že prokázala, že její finanční situace je horší než situace společnosti Almamet. Kromě toho jsou charakteristiky společnosti Almamet vyjmenované v bodě 372 odůvodnění napadeného rozhodnutí pro odůvodnění snížení částky pokuty, které jí bylo přiznáno, srovnatelné s charakteristikami žalobkyně, takže pokud Komise nechce zjevně porušit zásadu rovného zacházení, je povinna žalobkyni přiznat podobné snížení částky pokuty.

132    Rovnou je třeba konstatovat, že ze znění bodů 369 až 371 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise dospěla k závěru, že žádosti společnosti Almamet založené na bodě 35 pokynů nelze vyhovět.

133    V bodě 372 odůvodnění napadeného rozhodnutí však Komise uvedla, že, „ač není dotčena předchozí analýza“, je třeba zohlednit skutečnost, že Almamet je nezávislým obchodníkem malé velikosti, který nepatří do žádné velké skupiny společností. Almamet je podle ní činnou v oblasti obchodování s materiály vysoké hodnoty se spíše malou ziskovou marží, a má „poměrně úzce zaměřené portfolio výrobků“. Komise dodala, že byla rovněž zohledněna „skutečnost, že uložená pokuta by měla relativně velký dopad na finanční situaci tohoto typu společnosti“. Komise došla k závěru, že vzhledem ke „zvláštním charakteristikám“ společnosti Almamet považovala snížení částky pokuty o 20 % za vhodné, jelikož Almamet je každopádně pokutou v této výši dostatečně odrazena. Komise v poznámce pod čarou 685 odkázala na bod 37 pokynů. Komise rovněž v poslední větě bodu 372 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že s ohledem na úpravu pokuty, která má být uložena společnosti Almamet, „zůstává platný závěr [uvedený] v bodě (371) odůvodnění, [že je málo pravděpodobné, že] uložená pokuta nezvratně ohrozí hospodářskou životaschopnost společnosti Almamet“.

134     Z toho vyplývá, že žalobkyně nemůže uvádět žádnou nerovnost zacházení ve srovnání se společností Almamet, pokud jde o zkoumání jejich žádostí o snížení částky pokuty na základě bodu 35 pokynů, jelikož obě byly zamítnuty. Jak ve své žalobní odpovědi upřesnila Komise, tím, že společnosti Almamet poskytla snížení pokuty o 20 %, využila možnost, kterou si vyhradila v bodě 37 uvedených pokynů, odchýlit se úplně nebo částečně od metodiky stanovení pokut, která je v nich stanovena, aby zohlednila zvláštní okolnosti dané věci. Odkaz, v poznámce pod čarou 685, na uvedený bod 37 tento závěr potvrzuje, stejně jako bod 361 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde je částka pokuty, která má být uložena společnosti Almamet, uvedena jako 3,8 milionu eur „před snížením [podle bodu] 37“ pokynů.

135    Z judikatury uvedené v bodě 47 výše však vyplývá, že se Komise může od vlastních pokynů odchýlit pouze za předpokladu, že by rozdílné zacházení s jednotlivými účastníky protiprávního jednání, které by z takového odchýlení vyplývalo, bylo slučitelné se zásadou rovného zacházení. Podle ustálené judikatury tato zásada vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li taková odlišnost objektivně odůvodněna (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 29. dubna 2004, Novartis Pharmaceuticals, C‑106/01, Recueil, s. I‑4403, bod 69 a citovaná judikatura).

136    Za těchto podmínek může být projednávaná výhrada žalobkyně chápána pouze v tom smyslu, že se Komise měla i v jejím případě odchýlit od pokynů, aby jí přiznala stejné snížení pokuty, jaké přiznala společnosti Almamet. Taková výhrada může být úspěšná pouze za předpokladu, že by zjevná nerovnost v zacházení mezi společností Almamet, které byla pokuta snížena o 20 %, a žalobkyní, které takové snížení poskytnuto nebylo, porušovala zásadu rovného zacházení. Z judikatury citované v předcházejícím bodě vyplývá, že aby tomu tak bylo, musejí se obě společnosti nacházet ve srovnatelné situaci.

137    Jak bylo uvedeno výše (bod 133), vyjmenovalo napadené rozhodnutí pro odůvodnění snížení částky pokuty, které bylo přiznáno společnosti Almamet, některé její „zvláštní charakteristiky“. Je totiž třeba uvést, že podnik s takovými charakteristikami se vzhledem k možnému snížení pokuty mimo případů zvlášť stanovených v pokynech nachází v odlišné situaci, než je situace podniku, který uvedené charakteristiky nevykazuje.

138    Zaprvé je třeba připomenout, že čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 stanoví zejména, že pokuta u každého podniku podílejícího se na porušení ustanovení článku 81 ES nesmí přesáhnout 10 % jeho celkového obratu za předchozí hospodářský rok. Podle judikatury je cílem horní hranice obratu vyhnout se tomu, aby byly pokuty uložené Komisí nepřiměřené ve vztahu k významu dotyčného podniku (rozsudky Soudního dvora Musique Diffusion française a další v. Komise, bod 45 výše, bod 119, a ze dne 7. června 2007, Britannia Alloys & Chemicals v. Komise, C‑76/06 P, Sb. rozh. s. I‑4405, bod 24).

139    Tato horní hranice však není dostatečná k tomu, aby zabránila případné nepřiměřenosti pokuty uložené v případě obchodníka činného v oblasti obchodování s materiály vysoké hodnoty se spíše malou ziskovou marží, jako je Almamet. Z důvodu vysoké hodnoty dotyčných materiálů může totiž takový podnik vykazovat nepřiměřeně vysoký obrat v porovnání se svými zisky a aktivy, které jediné budou použity k zaplacení pokuty.

140    Zadruhé, jelikož je podle metodiky pokynů při stanovení pokuty jako počáteční bod brán poměr hodnoty tržeb uskutečněných dotčeným podnikem na trhu, kterého se týkalo protiprávní jednání (viz bod 21 výše), je riziko nepřiměřené pokuty v případě podniku, jako je Almamet o to vyšší, že daná pokuta představuje podstatnou část celkového obratu uvedeného podniku, který disponuje „relativně úzce zaměřeným portfoliem výrobků“.

141    Zatřetí je rovněž relevantní skutečnost, že Almamet byla velmi malým podnikem, který nepatřil do žádné velké skupiny, takže musela sama čelit pokutě, jelikož žádná jiná společnost s ní není společně a nerozdílně odpovědnou za zaplacení této pokuty nebo jí nebyla schopna poskytnout za tímto účelem podporu.

142     Žalobkyně nepopřela skutečnost, že Almamet skutečně vykazuje zvláštní charakteristiky, vyjmenované v bodě 372 odůvodnění napadeného rozhodnutí pro odůvodnění snížení částky pokuty, které jí bylo přiznáno. Za účelem odpovědi na projednávanou výhradu žalobkyně je tudíž třeba zjistit, zda žalobkyně rovněž vykazovala tytéž charakteristiky.

143    Žalobkyně tvrdí, že tomu tak je, ale v tomto ohledu uvádí pouze nejasnou a obecnou argumentaci, aniž by provedla podrobnější srovnání své situace se situací společnosti Almamet, z hlediska charakteristik posledně uvedené společnosti v bodě 372 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Kromě toho, jak správně poznamenává Komise, žalobkyně sama přiznává, že její portfolio výrobků není tak úzce zaměřené jako portfolio společnosti Almamet. Ostatně, i když žalobkyně tvrdí, že své výrobky prodává s velmi nízkou marží, blíže toto tvrzení nerozvedla, ani ho neprokázala důkazy. Navíc je třeba konstatovat, že žalobkyně je výrobcem, a nikoli obchodníkem jako Almamet a že na rozdíl od ní patřila v době protiprávního jednání do skupiny společností a pokuta jí byla uložena společně a nerozdílně s její mateřskou společností.

144    Kromě toho Komise rovněž správně poznamenává, že celkový obrat žalobkyně v posledním celém hospodářském roce před přijetím napadeného rozhodnutí činil 205 milionů eur (bod 24 odůvodnění napadeného rozhodnutí), zatímco obrat společnosti Almamet se pohyboval mezi 45 až 50 miliony eur (bod 15 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Jinak řečeno, mezi těmito dvěma podniky existoval značný rozdíl ve velikosti. Z týchž bodů odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž vyplývá, že v případě společnosti Almamet bylo přibližně 50 % jejího celkového obratu dosaženo s výrobky, jichž se týkalo protiprávní jednání, zatímco u žalobkyně tento poměr činil 10 %, byl tedy mnohem nižší.

145    Na rozdíl od toho, co uvádí žalobkyně ve své odpovědi na písemnou otázku Tribunálu, značně nižší celkový obrat společnosti Almamet nepředstavoval rozhodující kritérium, na kterém Komise založila poskytnutí snížení částky pokuty společnosti Almamet. Jak bylo uvedeno v bodě 133 výše, toto rozhodnutí je odůvodněno odkazem na některé zvláštní charakteristiky společnosti Almamet, které se neuplatní na žalobkyni. Rozdíl v celkových obratech, a tudíž rozdíl ve velikosti obou podniků představuje dodatečný důkaz, který Komise uvedla před Tribunálem, k prokázání toho, že se tyto dva podniky nenacházely ve stejné situaci. Také je třeba dodat, že na rozdíl od toho, co zjevně tvrdí žalobkyně, z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že finanční potíže, kterým čelila Almamet, hrály určující roli, pokud jde o rozhodnutí Komise poskytnout uvedené společnosti snížení částky pokuty na základě bodu 37 pokynů.

146     Komise ve svých písemnostech rovněž uvedla výroční zprávy žalobkyně za roky 2007 a 2008 a na žádost Tribunálu v rámci organizačního procesního opatření je předložila. Z uvedených zpráv vyplývá, že v roce 2007 představovaly karbid vápníku a technické plyny 30,63 % prodejů žalobkyně a že tytéž výrobky tvořily 28,95 % jejích vývozů. Tyto informace podporují závěr, podle kterého bylo portfolio výrobků žalobkyně mnohem širší než portfolio společnosti Almamet.

147     Konečně pokud jde o tvrzení žalobkyně, podle kterého byla Almamet jedním z iniciátorů dotčeného protiprávního jednání, stačí připomenout, jak vyplývá z bodů 76 až 79 výše, že Komise neshledala takovou přitěžující okolnost vůči Almamet nebo jinému účastníku protiprávního jednání a že nic v argumentaci žalobkyně neumožňuje konstatovat, že tento závěr je chybný.

148    Vzhledem ke všem předcházejícím úvahám je třeba čtvrtou výhradu žalobkyně odmítnout jako neopodstatněnou.

–       K páté výhradě, týkající se pokuty, v rozsahu v němž je vypočítána úměrně k celkovým obratům společností, kterým bylo napadené rozhodnutí určeno

149    Na podporu páté výhrady uvedené v rámci prvního žalobního důvodu žalobkyně ve své žalobě připomíná zaprvé judikaturu, podle které stanovení přiměřené pokuty za porušení pravidel hospodářské soutěže nemůže být výsledkem jednoduchého výpočtu založeného na celkovém obratu dotyčného podniku, a odkazuje na rozsudek Musique Diffusion française a další v. Komise, bod 45 výše (bod 121), a zadruhé judikaturu, podle které Komise není povinna při stanovování výše pokut podle závažnosti a doby trvání dotčeného protiprávního jednání zajistit v případě, že pokuty jsou ukládány několika podnikům podílejícím se na témže protiprávním jednání, aby jí vypočtené konečné částky pokut pro dotyčné podniky vyjadřovaly veškeré rozdíly mezi nimi, pokud jde o jejich celkový obrat nebo jejich relevantní obrat, s odkazem na rozsudek Dansk Rørindustri a další v. Komise, bod 47 výše (bod 312). Žalobkyně rovněž odkazuje na body 6 a 27 pokynů, ze kterých podle ní vyplývá, že stanovení částky pokuty nemůže vyplývat z metodiky automatického a aritmetického výpočtu, ale musí být uskutečněno v rámci celkového posouzení s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem, a tedy v důsledku toho při dodržení zásady proporcionality.

150    Žalobkyně má za to, že v projednávaném případě pokuty uložené účastníkům dotčeného protiprávního jednání odrážejí relevantní obrat, a nikoli jiná důležitější hlediska, což vede k „nespravedlivému a nesmyslnému“ výsledku, že jí byla uložena zdaleka nejvyšší pokuta jak v absolutní hodnotě, tak i v poměru k celkovému obratu. Žalobkyně na podporu těchto tvrzení odkazuje na tabulku srovnávající částky pokut uložených jednotlivým účastníkům protiprávního jednání. Uvádí, že ačkoli Komise zjevně postupovala v souladu s pokyny, pokud jde o aritmetický výpočet pokuty, kterou jí uložila, a ačkoli částka této pokuty ve vztahu k pokutám, které byly uloženy ostatním účastníkům protiprávního jednání, odráží skutečnost, že dotyčné výrobky představují jádro jejich prodejů, nelze údajně popřít zjevné porušení zásady proporcionality.

151    Žalobkyně v tomto ohledu uvádí skutečnost, že jak vyplývá z tabulky, kterou předkládá, dokonce i „obrovská společnost, jako je Akzo Nobel“ by v případě, kdyby nebyla přijata její žádost o shovívavost, byla potrestána nižší absolutní pokutou v porovnání s pokutou žalobkyně a představovala by pouze 0,113 % jejího světového obratu, a to navzdory skutečnosti, že Akzo Nobel byla jedním z nejaktivnějších členů kartelové dohody a že se v jejím případě jednalo o opakování protiprávního jednání. Žalobkyně dodává, že členové kartelové dohody s celkovým obratem mnohem vyšším než obrat žalobkyně byli potrestáni pokutami, které měly jen symbolický dopad na jejich rozpočty, zatímco jí uložená pokuta v případě zaplacení žalobkyni přinutí k ukončení činnosti.

152    Žalobkyně v tomto kontextu rovněž zdůrazňuje, že se stanovení 17 % hodnoty tržeb, která má být zohledněna v rámci uplatnění bodů 21 a 25 pokynů může jevit jako shovívavý přístup ze strany Komise, nikoli však v případě žalobkyně, jelikož vyšší procento by u ní vedlo k překročení prahové hodnoty 10 % z jejího celkového obratu. Naopak tato zdánlivá shovívavost pouze zdůrazňuje nepřiměřenost pokuty, která jí byla uložena, ve vztahu k pokutám uloženým ostatním účastníkům.

153    Žalobkyně dodává, že „struktura a výše pokut uložených“ Komisí v napadeném rozhodnutí vyvolávají chybný dojem, že žalobkyně byla podnikem, jehož účast na protiprávním jednání byla nejzávažnější, že její obrat byl nejvyšší, a že dokonce byla vůdcem kartelové dohody a jejím nejaktivnějším členem. Žalobkyně si klade otázku, jaká by jí byla uložená pokuta, kdyby všechny tyto předpoklady odpovídaly realitě, vzhledem k tomu, že výše pokuty, která jí byla uložena, se již nyní blíží k prahové hodnotě 10 % jejího celkového obratu.

154    Vzhledem k této argumentaci žalobkyně je třeba uvést, že žalobkyně dodávala dva ze třech výrobků dotčených tímto protiprávním jednáním, totiž prachový karbid vápníku a granulátový karbid vápníku. Jak vyplývá z tabulky nacházející se v bodě 288 odůvodnění napadeného rozhodnutí, pohybovala se hodnota tržeb žalobkyně z uvedených výrobků v průběhu posledního celého roku její účasti na protiprávním jednání pro první z těchto dvou výrobků v rozmezí 5 až 10 milionů eur, a pro druhý výrobek v rozmezí 20 až 25 milionů eur. Pokud jde o první výrobek byla hodnota tržeb žalobkyně srovnatelná s hodnotou tržeb třech dalších účastníků kartelové dohody, konkrétně Donau Chemie, Evonik Degussa a Holding Slovenske elektrarne d.o.o, a přesáhly ji pouze hodnoty tržeb dvou jiných účastníků. Pokud jde o druhý výrobek, byla hodnota tržeb žalobkyně mnohem vyšší než hodnota tržeb ostatních účastníků protiprávního jednání. Pouze tři další účastníci protiprávního jednání dodávali tento výrobek a hodnota jejich tržeb činila 3 až 5 milionů eur v případě Akzo Nobel a 5 až 10 milionů eur v případě Donau Chemie a Holding Slovenske elektrarne. Kromě toho, jak vyplývá z tabulky nacházející se v bodě 304 odůvodnění napadeného rozhodnutí, na žalobkyni byly pro tyto dva výrobky uplatněny násobitele určené podle počtu let účasti na protiprávním jednání, které patřily mezi nejvyšší násobitele použité na účastníky protiprávního jednání, tedy 2,5 pro prachový karbid vápníku a 3 pro granulátový karbid vápníku (viz bod 33 výše).

155    S ohledem na tyto skutečnosti, které žalobkyně nepopírá, není překvapivé, že jí byla uložena pokuta s nejvyšší absolutní hodnotou mezi pokutami uloženými v napadeném rozhodnutí. Rovněž je třeba uvést, že druhá nejvyšší pokuta, totiž 13,3 milionu eur, byla uložena společně a nerozdílně společnostem SKW Stahl-Metallurgie GmbH, SKW Stahl Metallurgie AG a Arques Industries, tedy skupině podniků, jejíž hodnota tržeb karbidu vápníku byla nejvyšší mezi všemi účastníky protiprávního jednání. Uvedená skupina však nedodávala granulátový karbid vápníku, nýbrž granulátový horčík, s hodnotou tržeb nacházející se mezi 5 až 10 miliony eur. Násobitel uplatněný na tuto skupinu pro tento posledně uvedený výrobek byl stanoven na 1,5, tedy mnohem níže než násobitel použitý v případě žalobkyně pro prodeje granulátového karbidu vápníku. Tyto rozdíly vysvětlují rozdíl mezi částkou pokuty uložené této skupině a částkou pokuty uložené žalobkyni.

156    Pokud jde o společnost Akzo Nobel, kdyby neobdržela ochranu před pokutou z důvodu spolupráce s Komisí, byla by jí uložena pokuta ve výši 8,7 milionu eur, jak vyplývá z bodu 308 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nižší částka této pokuty v porovnání s pokutou, která byla uložena žalobkyni, je vysvětlena skutečností, že ačkoli byla hodnota tržeb za prachový karbid vápníku společnosti Akzo Nobel, totiž 10 až 15 milionů eur, vyšší než hodnota tržeb žalobkyně za týž výrobek, hodnota tržeb z granulátového karbidu vápníku společnosti Akzo Nobel byla naopak podstatně nižší než hodnota tržeb žalobkyně za tento výrobek (viz bod 154 výše). Navíc délka účasti Akzo Nobel v protiprávním jednání byla kratší než v případě žalobkyně a na společnost Akzo Nobel byl uplatněn pouze násobitel 2 pro oba výrobky, které dodávala.

157    Tyto úvahy vyvracejí tezi žalobkyně o nepřiměřenosti částky pokuty, která jí byla uložena. Dokazují, že vysoká úroveň částky pokuty, která jí byla uložena, nebyla stanovena náhodně, ale je vysvětlena skutečností, že žalobkyně byla zdaleka nejvýznamnějším dodavatelem jednoho ze třech výrobků dotčených protiprávním jednáním, jakož i důležitým dodavatelem dalšího z těchto výrobků, a že délka její účasti na protiprávním jednání byla nejdelší ze všech účastníků. Jinými slovy je vysoká úroveň pokuty, která byla žalobkyni udělena, vysvětlena závažností její účasti na protiprávním jednání, včetně doby trvání její účasti ve srovnání s ostatními účastníky. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že kromě mateřské společnosti žalobkyně, společnosti 1. garantovaná, byly pouze na jednu společnost, Donau Chemie, uplatněny stejné násobitele, jako na žalobkyni. Zatímco však hodnota tržeb této společnosti za prachový karbid vápníku byla srovnatelná s hodnotou tržeb žalobkyně, hodnota tržeb této společnosti za granulátový karbid vápníku byla podstatně nižší, totiž 5 až 10 milionů eur. Navíc bylo společnosti Donau Chemie přiznáno snížení pokuty o 35 % z důvodu její spolupráce s Komisí (viz bod 346 odůvodnění napadeného rozhodnutí), v důsledku čehož jí byla uložena pokuta ve výši 5 milionů eur, namísto 7,7 milionu eur (viz bod 308 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

158    Z těchto úvah vyplývá, že argument žalobkyně o nepřiměřenosti částky jí uložené pokuty je v konečném důsledku založen pouze na srovnání částek pokut uložených jednotlivým účastníkům protiprávního jednání, vyjádřených v procentních podílech z jejich celkových obratů. Nic v judikatuře však neumožňuje dojít k závěru, že při určení přiměřenosti nebo nepřiměřenosti částky uložené pokuty je dovoleno provést takové srovnání, jako to učinila žalobkyně.

159    Na jedné straně se judikatura uvedená samotnou žalobkyní a připomenutá v bodě 149 výše jasně staví proti takovému srovnání.

160    Na druhé straně vyplývá rovněž z ustálené judikatury, že čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 nevyžaduje, aby v případě, kdy jsou pokuty uloženy více podnikům účastnícím se stejného protiprávního jednání, nepřesahovala výše pokuty uložené podniku malé nebo střední velikosti v procentech obratu pokutu uloženou větším podnikům. Z uvedeného ustanovení totiž vyplývá, že jak pro podniky malé a střední velikosti, tak pro podniky větší velikosti je třeba zohlednit, za účelem stanovení výše pokuty, závažnost a dobu trvání protiprávního jednání. V případě, že Komise uloží podnikům účastnícím se stejného protiprávního jednání pokuty, které jsou pro každý z nich odůvodněné v poměru k závažnosti a době trvání protiprávního jednání, nelze jí vytýkat, že výše pokuty některých z těchto podniků byla v poměru k obratu vyšší než výše pokuty jiných podniků (rozsudky Tribunálu ze dne 5. prosince 2006, Westfalen Gassen Nederland v. Komise, T‑303/02, Sb. rozh. s. II‑4567, bod 174, a ze dne 28. dubna 2010, Gütermann a Zwicky v. Komise, T‑456/05 a T‑457/05, Sb. rozh. s. II‑1443, bod 280).

161    Pokud jde o argument žalobkyně vycházející ze skutečnosti, že částka pokuty, která jí byla uložena, se blíží hranici 10 % celkového obratu (viz body 152 a 153 výše), je třeba uvést, že chybně vnímá povahu této hranice. Částka odpovídající 10 % celkového obratu podniku porušujícího pravidla hospodářské soutěže totiž nepředstavuje, na rozdíl od toho v co zjevně věří žalobkyně, maximální výši pokuty, kterou je možno uložit pouze v případech nejzávažnějších protiprávních jednání. Jak vyplývá z judikatury, jedná se spíše o zmírňující hranici, jejímž možným důsledkem je, že částka pokuty vypočítaná na základě kritérií závažnosti a doby trvání protiprávního jednání bude snížena na nejvyšší povolenou úroveň. Její uplatnění znamená, že dotyčný podnik nezaplatí pokutu, kterou by v zásadě jinak byl povinen zaplatit na základě posouzení založeného na uvedených kritériích (rozsudek Dansk Rørindustri a další v. Komise, bod 47 výše, bod 283).

162     Soudní dvůr tak rozhodl, že tato hranice Komisi nebrání v tom, aby odkazovala za účelem výpočtu pokuty na mezitímní částku přesahující uvedenou hranici. Nebrání ani tomu, aby tyto mezitímní výpočty zohledňující závažnost a dobu trvání protiprávního jednání byly provedeny z částky převyšující uvedenou mez. Pokud se ukáže, že na konci výpočtu musí být konečná výše pokuty snížena o částku převyšující uvedenou horní hranici, je skutečnost, že se některé faktory, jako je závažnost a doba trvání protiprávního jednání, skutečně nepromítají do částky uložené pokuty, pouhým důsledkem použití této horní hranice na konečnou částku (rozsudek Dansk Rørindustri a další v. Komise, bod 47 výše, body 278 a 279).

163    Z toho vyplývá, že skutečnost, že pokuta, která byla žalobkyni uložena, dosahuje výše 10 % jejího obratu, přestože tato procentní hodnota je v případě ostatních účastníků kartelové dohody nižší, nemůže sama o sobě představovat porušení zásady rovného zacházení či zásady proporcionality. Tento důsledek totiž přirozeně plyne z výkladu 10% horní hranice coby pouhého zmírňujícího limitu, jehož se použije po případném snížení částky pokuty na základě polehčujících okolností nebo na základě zásady proporcionality (rozsudek Tribunálu ze dne 16. června 2011, Putters International v. Komise, T‑211/08, Sb. rozh. s. II‑3729, bod 74).

164    Z téhož důvodu pouhá skutečnost, že z důvodu uplatnění tohoto limitu nebude, i v případě ještě závažnějšího protiprávního jednání, žalobkyni uložena značně vyšší pokuta, neprokazuje nepřiměřenost částky pokuty uložené žalobkyni v napadeném rozhodnutí. Každopádně je třeba obecně uvést, že posouzení přiměřenosti nebo nepřiměřenosti částky pokuty uložené podniku za porušení pravidel hospodářské soutěže nemůže být provedeno na základě srovnání skutečně uložené pokuty s pokutou, která by měla být uložena za hypotetické ještě závažnější protiprávní jednání, jelikož se od podniků očekává, že budou dodržovat pravidla hospodářské soutěže, a ne je porušovat. Kromě toho je třeba konstatovat, že na podporu teze, podle které závažnost protiprávního jednání, jehož se žalobkyně dopustila, nebyla tak velká, jako mohla být, žalobkyně opakuje tvrzení, která musejí být zamítnuta jako neopodstatněná, jak vyplývá z bodů 86 až 89 a 97 až 106 výše.

165    Z toho vyplývá, že pátá výhrada nemůže uspět.

–       K šesté výhradě uvedené na jednání a týkající se hodnoty tržeb, která má být zohledněna pro výpočet základní částky pokuty

166    Na jednání žalobkyně zejména uvedla, že byla vystavena diskriminačnímu zacházení vyplývajícímu ze skutečnosti, že při výpočtu hodnoty tržeb společnosti Almamet, která měla být zohledněna pro stanovení základní částky jí ukládané pokuty, Komise odečetla hodnotu karbidu vápníku zakoupeného touto společností u žalobkyně a následně prodaného jejím vlastním zákazníkům. Podle žalobkyně měl být obdobný odečet použit i na hodnotu jejích vlastních tržeb, což by vedlo k podstatnému snížení částky pokuty, která jí byla uložena.

167    Jak již bylo uvedeno (bod 42 výše), Komise tvrdí, že tato výhrada je nepřípustná, jelikož byla poprvé uvedena na jednání a nebyla založena na skutečnostech uvedených v průběhu řízení. Po vyzvání k předložení svých vyjádření k této otázce žalobkyně uvedla, že výhrada shrnutá v předcházejícím bodě již byla uvedena v bodě 17 její žaloby. Všechna tato prohlášení byla zapsána v protokolu o jednání.

168    Je třeba připomenout, že z ustanovení čl. 44 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 48 odst. 2 jednacího řádu vyplývá, že žaloba musí uvádět předmět sporu a obsahovat stručný popis žalobních důvodů a že nové důvody nelze předkládat v průběhu řízení, ledaže by se zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení. Nicméně žalobní důvod, který je rozšířením důvodu dříve přímo nebo implicitně uvedeného v žalobě a který je s ním úzce spjat, musí být prohlášen za přípustný (rozsudky Tribunálu ze dne 20. září 1990, Hanning v. Parlament, T‑37/89, Recueil, s. II‑463, bod 38, a ze dne 15. října 2008, Mote v. Parlament, T‑345/05, Sb. rozh. s. II‑2849, bod 85). Obdobné řešení platí i ve vztahu k výhradě dovolávané na podporu žalobního důvodu (rozsudky Tribunálu ze dne 21. března 2002, Joynson v. Komise, T‑231/99, Recueil, s. II‑2085, bod 156, a výše uvedený rozsudek Mote v. Parlament, bod 85).

169    V projednávané věci se nezdá a žalobkyně to netvrdí, že je šestá výhrada založena na skutkových a právních okolnostech vyšlých najevo v průběhu řízení. Tato výhrada totiž vychází ze způsobu, jakým Komise vypočítala základní částku pokuty, kterou uložila společnosti Almamet. Postup pro tento výpočet je však jasně popsán v druhé odrážce bodu 288 napadeného rozhodnutí, a byl tudíž žalobkyni v době podání žaloby znám.

170    Za těchto okolností je pro rozhodnutí o přípustnosti šesté výhrady třeba ověřit, zda, jak to uvádí žalobkyně, byla tato výhrada již uvedená v žalobě.

171    Tak tomu však není. Bod 17 žaloby, který žalobkyně v tomto kontextu uvádí, není relevantní. Tento bod začíná prohlášením, podle kterého „[v]ýpočet hodnoty tržeb, určení základní částky pokuty jako poměru hodnoty tržeb a znásobení počtem let provedené Komisí v zásadě nejsou zpochybněny“. Uvedený bod pokračuje tvrzením žalobkyně, které je shrnuto v bodě 152 výše. Toto tvrzení nijak nesouvisí se šestou výhradou uvedenou na jednání.

172    Kromě toho pouze čtvrtá výhrada, zkoumaná a zamítnutá v bodech 130 až 148 výše, vychází z diskriminace v neprospěch žalobkyně ve srovnání se zacházením se společností Almamet. Tato výhrada se však týká otázky zcela odlišné od otázky výpočtu základní částky pokuty. Čtvrtá výhrada se totiž týká snížení částky pokuty, které bylo společnosti Almamet přiznáno na základě bodu 37 pokynů, a šestou výhradu nelze považovat za pouhé její rozšíření. Mimoto tvrzení žalobkyně, jak je uvedeno v její žalobě a zopakované v předcházejícím bodě, zjevně lze pochopit pouze v tom smyslu, že cílem žalobkyně nebylo uvést ve své žalobě výhradu týkající se základní částky pokuty a jejího určení podle hodnoty tržeb uskutečněných v souvislosti s protiprávním jednáním.

173    Z toho vyplývá, že šestá výhrada musí být prohlášena za nepřípustnou. Jelikož byly všechny výhrady uvedené v rámci prvního žalobního důvodu zamítnuty, je v důsledku toho třeba tento žalobní důvod zamítnout.

 K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení podstatných formálních náležitostí, z nesprávného skutkového zjištění, jakož i ze zjevně nesprávného posouzení, když Komise odmítla zohlednit platební neschopnost žalobkyně

 Pokyny

174    Bod 35 pokynů o metodě stanovování pokut zní takto:

„Za výjimečných okolností může Komise na žádost přihlédnout k platební neschopnosti podniku, který se nachází ve zvláštní hospodářsko společenské situaci. Ke snížení pokuty z tohoto důvodu nebude Komisi stačit pouhé zjištění, že se daný podnik nachází v nepříznivé nebo ztrátové finanční situaci. Snížení bude povoleno pouze na základě objektivních důkazů prokazujících, že uložení pokuty podle podmínek stanovených v těchto pokynech by nezvratně ohrozilo ekonomickou životaschopnost dotyčného podniku a vedlo by ke ztrátě veškeré hodnoty jeho majetku.“

 Napadené rozhodnutí

175    Žalobkyně předložila Komisi žádost, aby při stanovení částky pokuty zohlednila její platební neschopnost, přičemž tato žádost byla zamítnuta z důvodů uvedených v bodě 377 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tento bod odůvodnění zní takto:

„Po zkoumání údajů poskytnutých NCHZ [(Novácke chemické závody)] […], Komise došla k závěru, že tyto údaje nedokazují, že by pokuta uložená tímto rozhodnutím nezvratně ohrozila hospodářskou životaschopnost společnosti NCHZ a že by vedla ke ztrátě veškeré hodnoty jejího majetku. Žádost společnosti NCHZ týkající se platební neschopnosti se proto zamítá.“

 Závěry Tribunálu

176    Pro zpochybnění tohoto zamítnutí žalobkyně nejprve uvádí některé obecné úvahy týkající se účelu a výkladu bodu 35 pokynů. Následně popisuje svou hospodářskou situaci před uložením pokuty a tvrdí, že se od určitého období nachází na „pokraji úpadku“. V tomto ohledu byl údajně zvlášť kritický rok 2004, jelikož se více věřitelů domnívalo, že se nachází v platební neschopnosti. Navzdory trvání této kritické situace přijal nový akcionář, který se ke společnosti připojil v roce 2008, a nové vedení společnosti opatření ke stabilizaci výroby a zlepšení efektivity řízení. Novému vedení se údajně rovněž podařilo dohodnout určité podmínky s obchodními partnery žalobkyně, které jí umožnily přežít složité období, kterým procházela, provést revitalizaci a být úspěšná na trhu. Žalobkyně zdůrazňuje, že její finanční problémy nejsou spojeny s její konkurenceschopností na trhu s karbidem vápníku, na němž je uznávaným konkurentem, nýbrž se zátěží zanechanou dřívějším vedením, pokud jde o znečišťování životního prostředí a špatná strategická investiční rozhodnutí.

177    Žalobkyně dále uvádí, že svou obtížnou finanční situaci popsala v odpovědi na oznámení námitek ze dne 3. října 2008, ke které připojila i znalecký posudek. Tento odborný posudek údajně došel k závěru, na základě zejména analýzy finančních účtů, že se žalobkyně nachází ve špatné hospodářské a finanční situaci a že jako činný podnik může přežít pouze, pokud budou splněny tři podmínky týkající se zvýšení jeho základního kapitálu alespoň o 400 milionů slovenských korun SKK, příznivého výsledku soudního sporu vedeného proti slovenskému státnímu subjektu a neuložení pokuty ze strany Komise za dotčené protiprávní jednání. Pokud tyto podmínky nebudou splněny, špatná hospodářská situace žalobkyně se podle znalce značně zhorší a poměrně rychle může následovat úpadek.

178    Žalobkyně dále analyzuje relevantní ustanovení slovenských právních předpisů v oblasti úpadku. Kromě toho popisuje zhoršení své finanční situace po přijetí napadeného rozhodnutí, které bylo způsobeno „nervozitou“ jejích věřitelů a ztrátou úvěrových možností poskytovaných bankami nebo jinými finančními institucemi. Z této analýzy údajně vyplývá, že v okamžiku zanesení pokuty do jejích účetních knih a její splatnosti bude žalobkyně povinna podat návrh na prohlášení konkursu.

179    Takový návrh byl skutečně po podání žaloby předložen (viz bod 6 výše) a účastníci řízení se rozcházejí v otázce, zda příčinou prohlášení konkursu na žalobkyni bylo uložení pokuty. Komise tuto tezi popírá a zejména poznamenává, že návrh na prohlášení konkursu byl podán ještě před splatností pokuty. Žalobkyni rovněž vytýká, že nepožádala o možnost uhradit pokuty postupnými splátkami nebo že se nepokusila získat bankovní záruku. Žalobkyně na tato tvrzení odpovídá ve své replice, kde uvádí, že v důsledku „nervozity“ a ztráty důvěry svých věřitelů a dodavatelů po uložení pokuty byli členové jejího vedení podle platných slovenských právních předpisů povinni podat návrh na prohlášení konkursu. Dále uvádí, že by žádosti o úhradu pokuty postupnými splátkami pravděpodobně nebylo vyhověno, a i kdyby ano, nestačilo by to k zabránění konkursu. Žalobkyně dodává, že získat bankovní záruku pro ni bylo nemožné.

180    Žalobkyně rovněž uvádí, že následky konkursu budou škodlivé v sociálním a regionálním kontextu, což je nutno zohlednit podle bodu 35 pokynů. V tomto ohledu uvádí, že je jedním z hlavních zaměstnavatelů na Slovensku a má strategický význam pro hospodářský život hornonitrianského regionu, kde se nacházejí její výrobní závody. Jejich případné uzavření by nemělo za následek pouze propuštění jejích 2 000 zaměstnanců, nýbrž i ukončení nebo podstatné snížení činnosti mnoha jiných podniků v témže regionu, zejména jejích dodavatelů.

181    Tato tvrzení žalobkyně podporuje i Slovenská republika, která celý svůj spis vedlejšího účastníka věnovala prokázání negativních následků případného zastavení činnosti žalobkyně pro sociální situaci v okrese Prievidza, který je součástí hornonitrianského regionu, kde se nacházejí výrobní závody žalobkyně. Tato eventualita by měla za následek zvýšení nezaměstnanosti, která by byla výsledkem nejen přímého propouštění zaměstnanců žalobkyně, ale nepřímo i „řetězové reakce“, která by ohrozila zaměstnanost u dodavatelů žalobkyně. Slovenská republika zdůrazňuje, že mnoho nezaměstnaných nebude mít reálnou perspektivu najít si nové zaměstnání. Na jednání Slovenská republika předložila nové dokumenty, umožňující aktualizaci informací uvedených v jejím spise vedlejšího účastníka.

182    Žalobkyně je přesvědčena, že výše shrnutými argumenty prokázala, že v jejím případě byly splněny podmínky uplatnění bodu 35 pokynů. Vytýká tudíž Komisi porušení „podstatných formálních náležitostí“, jelikož ani v průběhu řízení ani v napadeném rozhodnutí nevysvětlila, proč důkazy předložené na podporu její žádosti podle bodu 35 pokynů neprokázaly, že pokuta nezvratně ohrožuje její ekonomickou životaschopnost a vede ke ztrátě veškeré hodnoty jejího majetku. Žalobkyně se domnívá, že krátké prohlášení obsažené v bodě 377 odůvodnění napadeného rozhodnutí nemůže být v tomto ohledu považováno za dostatečné.

183    Žalobkyně se rovněž domnívá, že Komise nezkoumala přiměřeným způsobem důkazy, které předložila na podporu své žádosti podle bodu 35 pokynů, a že posouzení uvedených důkazů je každopádně stiženo zjevně nesprávným posouzením, jelikož neshledalo, že nebezpečí prohlášení konkursu na žalobkyni bylo bezprostřední a neuplatnilo tento bod pokynů. Žalobkyně mimoto vyzývá Tribunál k tomu, aby v rámci výkonu své pravomoci v plné jurisdikci sám přezkoumal dotčené důkazy, případně nařídil vyhotovení znaleckého posudku, aby bylo možno posoudit, v jakém rozsahu pokuta uložená žalobkyni povede k prohlášení konkursu a uzavření podniku, přičemž uvedené opatření může být v případě potřeby doplněno výslechem znalce na slovenské právo, zvláště v oblasti úpadkového práva.

184    Rovněž je třeba uvést, jak uvedla Slovenská republika a žalobkyně, že posledně uvedená mohla využít ustanovení zákona č. 493/2009 Z. z. ze dne 5. listopadu 2009 o niektorých opatreniach týkajúcich sa strategických spoločností a o zmene a doplnení niektorých zákonov (zákon o některých opatřeních týkajících se strategických podniků). Tento zákon stanoví, že správce konkursní podstaty podniku, který je považován za „strategický“, je ze zákona povinen jej udržet v činnosti a že slovenský stát má předkupní právo na aktiva takového podniku. Žalobkyně byla ve smyslu tohoto zákona označena za strategický podnik rozhodnutím příslušného slovenského orgánu ze dne 2. prosince 2009. Podle Slovenské republiky mohla žalobkyně z tohoto důvodu pokračovat ve své činnosti i po prohlášení konkursu a bylo možno vyhnout se hromadnému propouštění. Zdá se však, že takový vývoj situace následoval až po vydání napadeného rozhodnutí a v době jeho přijetí nebyl nijak předvídatelný a že činí žalobkyní požadované znalecké posouzení bezpředmětným, jelikož k prohlášení konkursu již došlo. Tento vývoj tak nemůže být za účelem zkoumání projednávaného žalobního důvodu zohledněn.

185    Před zkoumáním výhrad uvedených žalobkyní na podporu jejího druhého žalobního důvodu je třeba zkoumat účel a výklad bodu 35 pokynů.

186    Opakovaně bylo rozhodnuto, že Komise v zásadě není povinna při stanovení výše pokuty zohlednit ztrátovou finanční situaci dotyčného podniku, jelikož uznání takové povinnosti by vedlo k neodůvodněnému soutěžnímu zvýhodnění podniků, které jsou nejméně přizpůsobeny podmínkám trhu (rozsudek Dansk Rørindustri a další v. Komise, bod 47 výše, bod 327; rozsudky Tribunálu ze dne 19. března 2003 CMA CGM a další v. Komise, T‑213/00, Recueil, s. II‑913, bod 351, a Tokai Carbon a další v. Komise, bod 43 výše, bod 370).

187    Kromě toho z ustálené judikatury vyplývá, že skutečnost, že opatření přijaté unijním orgánem vyvolá úpadek nebo likvidaci daného podniku, není sama o sobě unijním právem zakázána. Ačkoliv likvidace podniku v jeho stávající právní formě může ohrozit finanční zájmy vlastníků, akcionářů nebo držitelů podílů, neznamená to, že osobní, hmotné a nehmotné složky podniku rovněž ztratily svou hodnotu (rozsudky Tribunálu Tokai Carbon a další v. Komise, bod 43 výše, bod 372; ze dne 29. listopadu 2005, Heubach v. Komise, T‑64/02, Sb. rozh. s. II‑5137, bod 163, a ze dne 28. dubna 2010, BST v. Komise, T‑452/05, Sb. rozh. s. II‑1373, bod 96).

188    Nelze tak přijmout, že si Komise přijetím bodu 35 pokynů jakkoliv uložila povinnost, která by byla v rozporu s touto judikaturou. O tom svědčí skutečnost, že uvedený bod neodkazuje na úpadek společnosti, ale na podnik ve „zvláštní hospodářsko společenské situaci“, v níž by uložení pokuty „nezvratně ohrozilo ekonomickou životaschopnost dotyčného podniku a vedlo by ke ztrátě veškeré hodnoty jeho majetku“.

189    Z toho vyplývá, že k použití bodu 35 pokynů nestačí pouhá skutečnost, že uložení pokuty za porušení pravidel hospodářské soutěže může vést k úpadku dotyčného podniku. Z judikatury citované v bodě 187 výše totiž vyplývá, že i když úpadek poškozuje finanční zájmy dotyčných vlastníků nebo akcionářů, neznamená to nutně zánik dotčeného podniku. Uvedený podnik může jako takový nadále existovat, buďto – v případě rekapitalizace společnosti, na kterou byl prohlášen konkurs – jako právnická osoba zajišťující provoz uvedeného podniku, nebo – v případě celkového převzetí veškerých jejích aktiv, a tedy podniku jiným subjektem – jako subjekt vykonávající hospodářskou činnost. Takové celkové převzetí může být uskutečněno dobrovolným nebo nuceným prodejem aktiv společnosti v úpadku s pokračujícím provozem.

190    Bod 35 pokynů je tedy třeba vnímat, zejména v souvislosti se ztrátou veškeré hodnoty majetku dotyčného podniku, jako bod, který upravuje situaci, kdy se převzetí podniku, nebo alespoň jeho majetku, o němž se hovoří v předcházejícím bodě, zdá být nepravděpodobné až nemožné. V takovém případě budou jednotlivé časti majetku podniku v úpadku nabídnuty k prodeji jedna po druhé, a je pravděpodobné, že mnoho z nich nenajde kupce nebo přinejlepším budou prodány za velmi sníženou cenu, takže se zdá být legitimní hovořit o ztrátě veškeré jejich hodnoty, jak to činí bod 35 pokynů.

191    Vysvětlení poskytnutá samotnou Komisí na jednání tento závěr podporují. Komise totiž uvedla, že neuplatňuje do písmene podmínku stanovenou v bodě 35 pokynů, podle které musí existovat riziko, že majetek dotyčného podniku ztratí veškerou hodnotu, nýbrž že se snaží určit, zda uvedený majetek bude nadále využíván při zhotovování výrobků. Tato prohlášení byla zaznamenána do protokolu o jednání. Vyplývá z toho, že výklad bodu 35 pokynů přijatý Komisí je v podstatě stejný jako výklad uvedený v předcházejícím bodě.

192    Kromě toho je třeba připomenout, že uplatnění uvedeného bodu pokynů podle jeho znění rovněž požaduje „zvláštní hospodářsko společenskou situaci“. Podle judikatury je taková situace charakterizována důsledky, které by mělo zaplacení pokuty zejména z hlediska zvýšení nezaměstnanosti nebo zhoršení stavu hospodářských odvětví na předcházejících a navazujících trzích ve vztahu k dotyčnému podniku (rozsudek Soudního dvora ze dne 29. června 2006 SGL Carbon v. Komise, C‑308/04 P, Sb. rozh. s. I‑5977, bod 106).

193    Pokud jsou podmínky uvedené ve třech předcházejících bodech splněny, lze skutečně tvrdit, že uložení pokuty, která může mít za následek zánik dotyčného podniku, je v rozporu se zásadou proporcionality, kterou Komise musí dodržovat při každém uložení pokuty podle práva hospodářské soutěže (viz bod 44 výše).

194    Tyto obecné úvahy je třeba zohlednit při zkoumání argumentace žalobkyně v rámci druhého žalobního důvodu.

195    V tomto ohledu je třeba rovnou konstatovat, že žalobkyně touto argumentací vznáší jak procesní výhradu, týkající se porušení povinnosti odůvodnění (viz bod 182 výše), tak i věcné výhrady, totiž nesprávné skutkové zjištění a zjevně nesprávné posouzení Komise (viz bod 183 výše). Žalobkyně také vyzývá Tribunál k tomu, aby v rámci výkonu své pravomoci v plné jurisdikci v oblasti pokut zrušil nebo snížil částku pokuty, která jí byla uložena.

196    Je třeba konstatovat, že žádost žalobkyně týkající se uplatnění bodu 35 pokynů v jejím případě, jakož i její argumentace před Tribunálem ke zpochybnění zamítnutí této žádosti jsou založeny na nesprávném pochopení podmínek uplatnění uvedeného bodu.

197    Je pravdou, že si žalobkyně při podání své žádosti o zohlednění údajné platební neschopnosti byla vědoma nezbytnosti prokázat existenci „zvláštní hospodářsko-společenské situace“ ve smyslu výše uvedené judikatury (viz bod 192) a této otázce věnovala část svého dopisu ze dne 27. března 2009 obsahujícího tuto žádost. Žalobkyně tam v podstatě uvádí stejné argumenty, jako jsou argumenty uvedené žalobkyní i Slovenskou republikou před Tribunálem (viz bod 180 a 181 výše). Tato argumentace, kterou ostatně Komise nijak nepopřela, právně dostačujícím způsobem prokazuje existenci zvláštní situace, jak ho požaduje bod 35 pokynů, takže tato podmínka uplatnění uvedeného bodu musí být považována za splněnou.

198    Naopak při podání žádosti o zohlednění její údajné platební neschopnosti žalobkyně zjevně vycházela z nesprávného předpokladu, podle kterého v tomto ohledu stačilo prokázat, že by uložení pokuty vedlo k úpadku. Znalecký posudek předložený žalobkyní v příloze k její odpovědi na oznámení námitek a uvedený v bodě 177 výše je tak věnován „pokračování hospodářské existence společnosti NCHZ“.

199    V tomto ohledu je třeba poznamenat, že žalobkyně poněkud zkresluje znění této zprávy, když tvrdí, že musí být splněny tři podmínky, aby mohla „přežít jako činný podnik“. Ze znění zprávy jasně vyplývá, že se tyto podmínky týkají pokračování hospodářské existence žalobkyně jako obchodní společnosti. Zpráva dále uvádí, že pokud tyto podmínky nebudou splněny, „můžeme očekávat podstatné prohloubení recese společnosti, s vývojem směřujícím ke stavu relativně brzkého úpadku“. Zpráva se však nezabývá důsledky případného úpadku pro pokračování podniku žalobkyně a zvláště se nevyjadřuje k možnosti dobrovolného nebo nuceného převodu jejích aktiv na jinou společnost s pokračováním provozu.

200    Žalobkyně se touto otázkou nezabývala ani v dopise ze dne 27. března 2009 uvedeném v bodě 197 výše, ve kterém kromě odkazu na zvláštní hospodářsko společenskou situaci dané věci, pouze poskytla nové údaje k prokázání své „kritické finanční situace“. Touto otázkou se nezabývá ani žaloba. Až v replice žalobkyně uvedla konkrétní argumentaci, aby odpověděla na tvrzení Komise, podle kterého předložené důkazy zejména neprokazovaly, že její majetek ztratí veškerou svou hodnotu.

201    Jak však již bylo uvedeno (viz body 189 a 190 výše), k použití bodu 35 pokynů nestačí prokázat, že na dotyčný podnik bude v případě uložení pokuty prohlášen konkurs. Podle samotného znění tohoto bodu musí existovat „objektivn[í] důkaz[y] prokazujíc[í], že uložení pokuty […] by nezvratně ohrozilo ekonomickou životaschopnost dotyčného podniku a vedlo by ke ztrátě veškeré hodnoty jeho majetku“, což není automatické v případě úpadku společnosti provozující dotčený podnik. Žalobkyně proto může požadovat uplatnění tohoto bodu pokynů pouze v případě, že předloží objektivní důkazy o takové možnosti, což představuje základní podmínku uplatnění uvedeného bodu.

202    Při posouzení výhrad, které žalobkyně uvedla v rámci projednávaného žalobního důvodu, je třeba zohlednit toto její nesprávné pochopení podmínek uplatnění bodu 35 pokynů.

203    V tomto ohledu je třeba, pokud jde o údajné porušení povinnosti odůvodnění ze strany Komise, připomenout, že podle ustálené judikatury musejí z odůvodnění vyžadovaného článkem 253 ES jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat přezkum. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 253 ES, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz rozsudek Tribunálu ze dne 6. prosince 2005, Brouwerij Haacht v. Komise, T‑48/02, Sb. rozh. s. II‑5259, bod 45 a citovaná judikatura).

204    Pokud jde konkrétně o rozsah povinnosti odůvodnění v souvislosti se stanovením částky pokuty uložené za porušení pravidel hospodářské soutěže, rovněž z ustálené judikatury vyplývá, že podstatné formální náležitosti, které tato povinnost odůvodnění představuje, jsou splněny, jestliže Komise uvede ve svém rozhodnutí posuzované skutečnosti, které jí umožnily určit závažnost a dobu trvání protiprávního jednání, jakož i posuzované skutečnosti, které za tímto účelem zohlednila podle orientačních pravidel obsažených v jejích pokynech (viz rozsudek Brouwerij Haacht v. Komise, bod 203 výše, bod 46, a citovaná judikatura).

205    S ohledem na tuto judikaturu je třeba konstatovat, že odůvodnění poskytnuté Komisí v napadeném rozhodnutí pro zamítnutí žádosti žalobkyně založené na bodě 35 pokynů je dost stručné a omezuje se na jednoduché tvrzení, že informace předložené žalobkyní neprokazují, že by uložená pokuta nezvratně ohrozila její ekonomickou životaschopnost a vedla by ke ztrátě veškeré hodnoty jejího majetku.

206    Pokud by, jak se chybně domnívá žalobkyně, byla pravděpodobnost, že na žalobkyni bude po uložení pokuty prohlášen konkurs, dostačující k prokázání toho, že byla splněna podmínka uplatnění bodu 35 pokynů, týkající se ohrožení její ekonomické životaschopnosti a ztráty veškeré hodnoty jejího majetku, bylo by zajisté možné dojít k závěru, že bod 377 odůvodnění napadeného rozhodnutí týkající se zamítnutí žádosti žalobkyně o uplatnění uvedeného bodu pokynů je stižen nedostatečným odůvodněním.

207    Z judikatury totiž vyplývá, že kontext přijetí rozhodnutí, který se zejména vyznačuje výměnou názorů mezi autorem rozhodnutí a dotyčným účastníkem řízení, může za určitých okolností ztížit splnění požadavků odůvodnění [rozsudky Tribunálu ze dne 6. dubna 2000, Kuijer v. Rada, T‑188/98, Recueil, s. II‑1959, body 44 a 45, a ze dne 3. prosince 2003, Audi v. OHIM (TDI), T‑16/02, Recueil, s. II‑5167, bod 89]. Jelikož žalobkyně předložila podrobné informace, včetně znaleckého posudku, prokazující, že podle žalobkyně v případě uložení pokuty bude prohlášení konkursu velmi pravděpodobné či dokonce neodvratné, měla Komise, pokud zamýšlela dojít k jinému závěru, předložit přinejmenším stručné shrnutí důkazů a posouzení, podporujících její závěr.

208     Toto platí tím spíše, že Komise v žalobní odpovědi tvrdí, že pečlivě zkoumala finanční situaci žalobkyně, zejména provedením analýzy založené na tzv. modelu Altmanova Z-skóre, a že na základě údajů poskytnutých žalobkyní vypočítala indikátor pravděpodobnosti stanovený tímto modelem. Hodnota tohoto indikátoru se v případě žalobkyně údajně nachází pod hraniční hodnotou označující vysokou pravděpodobnost úpadku. Mezi účastníky řízení došlo k debatě o přesnosti výpočtu tohoto indikátoru, vypočteného rovněž ve znaleckém posudku předloženém žalobkyní – avšak podle Komise vypočteného chybně – a obecně o posouzení znaleckého posudku předloženého žalobkyní v průběhu správního řízení. V tomto kontextu žalobkyně předložila rovněž nový znalecký posudek o své finanční situaci.

209    Předpoklad uvedený žalobkyní v bodě 206 výše však není přesný. Jak již bylo uvedeno (viz bod 201 výše), nemůže se žalobkyně za účelem uplatnění bodu 35 pokynů omezit na tvrzení, že uložení pokuty povede k prohlášení konkursu, ale musí také vysvětlit a dokázat, jakým způsobem by tato eventualita ohrozila její ekonomickou životaschopnost jako podniku a vedla ke ztrátě veškeré hodnoty jejího majetku.

210    Touto posledně uvedenou otázkou se však žalobkyně ve své žádosti o uplatnění uvedeného bodu pokynů výslovně nezbývala (viz body 198 až 200 výše). Proto nedošlo mezi žalobkyní a Komisí k žádné výměně názorů na tuto otázku, takže se judikatura uvedená v bodě 207 výše neuplatní. Za těchto okolností se Komise mohla, aniž porušila povinnost odůvodnění, omezit na konstatování nacházející se v bodě 377 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého nebyla splněna základní podmínka uplatnění bodu 35 pokynů o ohrožení životaschopnosti dotyčného podniku a ztrátě veškeré hodnoty jeho majetku. Výhrada žalobkyně vycházející z porušení povinnosti odůvodnění tedy musí být zamítnuta.

211    Z judikatury uvedené v bodech 49 až 51 výše však každopádně vyplývá, že v daném případě se na Tribunálu požaduje nejen přezkum legality napadeného rozhodnutí, pokud jde o jeho formu a obsah, ale i výkon jeho soudní pravomoci v plné jurisdikci, což znamená nahradit posouzení Komise vlastním posouzením.

212    Výkon soudní pravomoci v plné jurisdikci unijním soudem může odůvodnit předložení a zohlednění doplňujících informací, jejichž uvedení v rozhodnutí není podle povinnosti uvést odůvodnění jako takové požadováno (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, KNP BT v. Komise, C‑248/98 P, Recueil, s. I‑9641, bod 40; rozsudky SCA Holding v. Komise, bod 49 výše, bod 55, a Cheil Jedang v. Komise, bod 96 výše, bod 215). Jsou-li případně rovněž zohledněny takové doplňující skutečnosti, neuvedené v rozhodnutí Komise, může unijní soud při výkonu své soudní pravomoci v plné jurisdikci zejména dojít k závěru, že částka uložené pokuty je přiměřená (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 12. prosince 2007, BASF a UCB v. Komise, T‑101/05 a T‑111/05, Sb. rozh. s. II‑4949, body 71 a 72), a to i v případě, že je rozhodnutí Komise stiženo nedostatečným odůvodněním (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 12. září 2007, Prym a Prym Consumer v. Komise, T‑30/05, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 190).

213    V projednávané věci žalobkyně zpochybňuje, pokud jde o meritum věci, posouzení Komise, které ji vedlo k zamítnutí žádosti o zohlednění její platební neschopnosti. Žalobkyně se v tomto ohledu neomezuje na tvrzení nesprávného skutkového zjištění nebo zjevně nesprávného posouzení, ale rovněž Tribunál žádá, aby vykonal soudní pravomoc v plné jurisdikci. Pokud jde o Komisi, ta ve své žalobní odpovědi požaduje, aby Tribunál při výkonu soudní pravomoci v plné jurisdikci zachoval částku pokuty v případě, že by měl za to, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nedostatečné.

214    Za těchto okolností i za předpokladu, že by napadené rozhodnutí bylo stiženo nedostatečným odůvodněním v rozsahu, v němž zamítlo výše uvedenou žádost žalobkyně, je třeba před jeho případným zrušením z tohoto důvodu zkoumat argumentaci žalobkyně zpochybňující zamítnutí této žádosti po meritorní stránce, pro určení nejen toho, zda je toto zamítnutí stiženo žalobkyní tvrzenými meritorními pochybeními, ale i zda je třeba v rámci výkonu pravomoci Tribunálu v plné jurisdikci v této oblasti zrušit pokutu nebo snížit její částku, jak to žádá žalobkyně, nebo ji zachovat, jak žádá Komise.

215    V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že jak znalecký posudek přiložený žalobkyní k její odpovědi na oznámení námitek, tak i dopis ze dne 27. března 2009, se nejenže výslovně nezabývají otázkou životaschopnosti podniku žalobkyně a případné ztráty veškeré hodnoty jejího majetku z důvodu uložení pokuty (viz body 199 a 200 výše), ale ani neobsahují žádnou skutečnost svědčící ve prospěch takové možnosti.

216    Zadruhé ani argumenty předložené žalobkyní v její žalobě nesvědčí ve prospěch takové eventuality, ale naopak vedou k závěru, že i v případě úpadku bylo pravděpodobné pokračování existence podniku po rekapitalizaci žalobkyně nebo po převzetí všech jejích aktiv jiným subjektem, při pokračujícím provozu. Navzdory skutečnosti, že se žalobkyně podle svých vlastních tvrzení nachází „od určité doby na pokraji úpadku“, se totiž ke společnosti připojil v roce 2008 nový akcionář, což dokazuje, že existovali investoři se zájmem o získání podílu ve společnosti-žalobkyni. To může být vysvětleno skutečností, že žalobkyně byla, jak sama tvrdí, respektovaným konkurentem na trhu karbidu vápníku a finanční problémy, kterým čelila, nesouvisely s její konkurenceschopností na tomto trhu.

217    Zatřetí tento dojem potvrzuje znění prohlášení představenstva žalobkyně ze dne 17. září 2009 adresovaného jejím „obchodním partnerům“ a předloženého Komisí v příloze k její žalobní odpovědi. V prohlášení se uvádí, že cílem návrhu na prohlášení konkursu na žalobkyni byla ochrana jejího majetku s cílem zachování výroby. Představenstvo prohlašuje, že žalobkyně je schopna udržet si své postavení na trhu, což je „znakem její životaschopnosti a vnitřní sily“ a uvádí „proces revitalizace společnosti“, který v žádném případě neohrozí její „provozuschopnost a platební schopnost“.

218    Začtvrté ani argumentace uvedená žalobkyní v replice k prokázání neodvratnosti její likvidace a ztráty veškeré hodnoty jejího majetku není přesvědčivá. V tomto kontextu žalobkyně nejprve odpovídá na argument Komise nacházející se v její žalobní odpovědi, podle kterého žalobkyně již vytvořila finanční rezervu ve výši přibližně 11 milionů eur, aby čelila této pokutě. Tento argument však není relevantní, jelikož se netýká případného pokračování podniku po prohlášení konkursu, nýbrž otázky, zda byl tento konkurs nevyhnutelným důsledkem uložení pokuty.

219    Žalobkyně se v této části své argumentace zabývá rovněž dvěmi dalšími otázkami. Zaprvé odpovídá na tvrzení Komise týkající se případného převzetí jejího majetku jiným podnikem. Zadruhé odpovídá na argument Komise, podle kterého nepožádala o zahájení vyrovnacího řízení.

220    Co se týče první z obou otázek uvedených v předcházejícím bodě, žalobkyně tvrdí, že je „obtížné dokázat, že k určité události nikdy nedojde“, ale že jí každopádně není známo, že by jakýkoli podnik „měl zájem o odkoupení jejích aktiv (včetně závazků)“. Tato odpověď je však založena na nesprávném předpokladu. Prodej celého majetku společnosti v úpadku za účelem pokračování v provozu, jak je uvedeno v bodě 189 výše, totiž neznamená na rozdíl od domněnky žalobkyně rovněž převedení závazků této společnosti na nabyvatele. Dluhy obsažené v závazcích budou uhrazeny z výtěžku z prodeje. Je pravděpodobné, že toto uhrazení bude pouze částečné, jinak by na společnost nebyl prohlášen konkurs. Nic to nemění na tom, že obecně celkový prodej veškerého majetku společnosti v úpadku za účelem pokračování provozu může vést k lepšímu výsledku než individuální prodej jednotlivých částí majetku, jelikož celkový prodej veškerého majetku podniku v úpadku umožňuje realizaci nehmotných složek, jako je jeho pověst na trhu, a kupci se zájmem o rozvinutí činnosti v dotyčné oblasti ostatně umožňuje vyhnout se úsilí, nákladům a komplikacím souvisejícím se založením úplně nového podniku.

221    Za těchto okolností je rozumné očekávat, že žalobkyně vysvětlí, proč byl za okolností projednávaného případu vyloučen prodej jejího podniku jinému subjektu, tím spíše že sama tvrdila, že je na trhu respektovaným konkurentem. Žalobkyně však pouze poznamenává, že pokračování jejích činností závisí na názoru „výboru věřitelů“, a pokud oni budou mít za to, „že [je] výnosnější prodat majetek společnosti, než ji zachovat činnou […], [budou] výrobní provozy uzavřeny […] a opětné zahájení činnosti bude představovat výjimečné zatížení jak po finanční, tak i technické stránce“, takže „lze rozumně očekávat, že přinejmenším o část jejího majetku a výrobních provozů nebude zájem, a z tohoto důvodu ztratí veškerou svou nynější hodnotu“.

222    Žalobkyně v tomto ohledu rovněž předložila znalecký posudek, který dochází k závěru, že její výrobní činnosti mohou být ukončeny ve lhůtě 10 až 18 týdnů bez jakéhokoli ohrožení bezpečnosti jejích zaměstnanců, ale že látky, které zůstanou v zařízeních, budou mít „velký dopad“ na životní prostředí a demontáž uvedených zařízení bude muset být provedena odborníky, přičemž lze obtížně odhadovat dobu a náklady s tím spojené.

223    Je třeba konstatovat, že argumentace žalobkyně shrnutá ve dvou předcházejících bodech je neúplná, ba i rozporuplná. Argumenty, které uvádí, jakož i znalecký posudek, který předložila, nasvědčují, že prodej veškerého jejího majetku s cílem pokračovat v provozu by byl nejlepším řešením, a to i pro její věřitele. Žalobkyně však nevysvětluje, z jakého důvodu by výbor věřitelů mohl bez ohledu na tyto skutečnosti dojít k závěru, že bude výhodnější prodat její majetek a ukončit výrobu.

224    Pokud jde o vyrovnací řízení, je třeba uvést, že Komise v  žalobní odpovědi převzala argument již uvedený v rámci řízení o předběžném opatření. Z usnesení Novácke chemické závody v. Komise, bod 5 výše (body 25 a 49) však vyplývá, že vyrovnací řízení mělo být zahájeno před prohlášením konkursu. Z toho vyplývá, že se tento argument týká otázky, jak bylo možno se vyhnout prohlášení konkursu, a netýká se následků takového prohlášení. Proto je i tento argument irelevantní (viz rovněž bod 218 výše). Každopádně se žalobkyně ve své odpovědi na tento argument omezuje na tvrzení, že by někteří z jejích věřitelů souhlasili s návrhem na vyrovnání pouze, pokud by bylo v souladu s pravidly v oblasti státních podpor, přičemž nevysvětluje, proč by byl předpoklad takového souladu vyloučen. Kromě toho žalobkyně opakuje nejasná a nepodložená tvrzení, podle kterých o koupi jejích akcií nebo jejího podniku třetí stranou „není podstatný zájem“.

225    Vzhledem ke všem předcházejícím úvahám, je třeba konstatovat, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že odmítnutí Komise zohlednit v napadeném rozhodnutí její platební neschopnost ve smyslu bodu 35 pokynů je chybné.

226    Tento závěr je dále posílený odpovědí žalobkyně na otázku Tribunálu, která byla adresována účastníkům řízení v rámci organizačního procesního opatření a kterou je Tribunál vyzval k doplnění jejich argumentace týkající se projednávaného žalobního důvodu, zejména pokud jde o perspektivy prodeje veškerého majetku žalobkyně s pokračováním v provozu.

227    Žalobkyně totiž potvrdila, že dne 16. ledna 2012 byl v rámci konkursního řízení celý její majetek prodán, nezatížený jakýmikoli jinými závazky nežli těmi, které vznikly po prohlášení konkursu, za cenu 2,2 milionu eur, kterou označila za „zanedbatelnou“. Podle žalobkyně skutečnost, že tato cena představuje pouze zlomek pokuty, která jí byla uložena, potvrzuje úplnou ztrátu hodnoty jejího majetku.

228    Nezávisle na otázce, zda mohl být veškerý majetek žalobkyně prodán za vyšší cenu, než za jakou byl ve skutečnosti prodán, je však třeba konstatovat, že vzhledem k prodejní ceně nelze v žádném případě hovořit o úplné ztrátě hodnoty uvedeného majetku. Namísto toho, aby žalobkyně prokázala, že prodej celého jejího majetku s pokračováním provozu podniku je nepravděpodobný, ba dokonce nemožný, naopak potvrdila, že k takovému prodeji ve skutečnosti došlo.

229    Proto je třeba dojít k závěru, že Komise správně měla za to, že předběžné podmínky pro případné uplatnění bodu 35 pokynů nebyly v případě žalobkyně splněny a že je při výkonu soudní pravomoci v plné jurisdikci, kterou Tribunál má, každopádně třeba mít za to, že argumentace předložená žalobkyní v rámci projednávaného žalobního důvodu neodůvodňuje zrušení nebo snížení částky pokuty, která jí byla uložena, ale že naopak odůvodňuje její zachování v původní výši. Z toho vyplývá, že druhý žalobní důvod musí být zamítnut.

 Ke třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 3 odst. 1 písm. g) ES

230    Ve svém třetím žalobním důvodu žalobkyně uvádí, že napadené rozhodnutí tím, že jí uložilo nadměrnou pokutu, může způsobit narušení nebo vyloučení hospodářské soutěže na trhu karbidu vápníku a porušit čl. 3 odst. 1 písm. g) ES. Opírajíc se o rozsudek Soudního dvora ze dne 21. února 1973, Europemballage a Continental Can v. Komise (6/72, Recueil, s. 215, body 23 a 24) žalobkyně tvrdí, že z tohoto ustanovení vyplývá, že je zakázáno provádět ustanovení práva hospodářské soutěže způsobem, který vede k porušení nebo vyloučení hospodářské soutěže, i když toto porušení není postihováno unijním právem přímo. Žalobkyně se domnívá, že toto ustanovení zavazuje nejen podniky, ale i orgány Unie, a že tudíž, pokud takový orgán přijme opatření, které narušuje nebo vylučuje hospodářskou soutěž, porušuje uvedené ustanovení, ačkoli neporušuje žádné jiné pravidlo unijního práva.

231    Žalobkyně v rámci tohoto žalobního důvodu opakuje tvrzení již uvedené v rámci druhého žalobního důvodu, podle kterého důsledkem pokuty jí uložené bude její úpadek a odchod z relevantního trhu. Kromě toho žalobkyně s odkazem na konkrétní údaje vyňaté z napadeného rozhodnutí a opírajíc se o Herfindahl-Hirschmanův index (HHI) používaný orgány pro hospodářskou soutěž, včetně Komise, pro posouzení úrovně koncentrace na konkrétním trhu uvádí, že trhy prachového a granulátového karbidu vápníku dotčené v projednávané věci již byly vysoce koncentrované. Žalobkyně tudíž uvádí, že jelikož je jedním z nejdůležitějších soutěžitelů na těchto trzích, bude mít její odstranění za následek ještě větší pravděpodobnost koordinace mezi ostatními soutěžiteli, navzdory sankcím, které jim byly uloženy. Její tržní podíly budou pravděpodobně rozděleny mezi ostatní účastníky kartelové dohody, což povede ke zvýšení koncentrace, a v konečném důsledku k vyloučení hospodářské soutěže na uvedených trzích.

232    Žalobkyně odkazuje zvláště na eventualitu, že její podíly na dotčených trzích získá Akzo Nobel, a tvrdí, že Herfindahl-Hirschmanův index v tomto případě ukazuje velmi výrazné zvýšení. Tato hypotéza podle ní zdůrazňuje „absurdní a nespravedlivý výsledek“, ke kterému může vést „mechanické a neodborné uplatňování pravidel práva hospodářské soutěže“. Společnost Akzo Nobel, „ekonomický obr“, která drží významné podíly na relevantních trzích, která již byla potrestána za účast na jiných kartelových dohodách a která byla aktivním členem dotčené kartelové dohody, bude v konečném důsledku mít prospěch z napadeného rozhodnutí, jelikož nejen, že jí byla poskytnuta ochrana před pokutami, nýbrž rovněž získá zákazníky žalobkyně. Podle žalobkyně je takový výsledek zjevně v rozporu nejen s cíly práva hospodářské soutěže, ale rovněž se základními zásadami ekvity.

233    Tato argumentace nemůže uspět.

234    Zaprvé musí být odmítnut argument vycházející z porušení čl. 3 odst. 1 písm. g) ES.

235    Je pravdou, jak Soudní dvůr rozhodl v rozsudku Europemballage a Continental Can v. Komise, bod 230 výše (body 23 a 24), na který se odvolává žalobkyně, že toto ustanovení zdůrazňuje cíl uplatněný ve vícero ustanoveních Smlouvy o ES, pro jejichž výklad má rozhodující význam. Tím, že stanoví vytvoření systému zabezpečujícího, aby na společném trhu nebyla narušena hospodářská soutěž, vyžaduje čl. 3 odst. 1 písm. g) ES a fortiori, aby hospodářská soutěž nebyla narušena. Tento požadavek je tak podstatný, že by bez něj mnohá ustanovení Smlouvy o ES byla bezpředmětná. Omezení hospodářské soutěže, která tato smlouva za určitých podmínek připouští z důvodů založených na nezbytnosti sladit různé cíle, které mají být sledovány, tak v tomto požadavku nacházejí hranici, za kterou oslabování hospodářské soutěže hrozí zásahem do cílů společného trhu.

236    Tyto úvahy, samy o sobě správné, však nejsou relevantní, pokud jde o uložení sankce podniku, který porušil pravidla hospodářské soutěže účastí na dohodě mezi podniky nebo na jednání ve vzájemné shodě, jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES. Ve své argumentaci totiž žalobkyně vůbec nebere v úvahu skutečnost, že hospodářská soutěž na trzích dotčených v projednávané věci byla v důsledku kartelové dohody potrestané napadeným rozhodnutím narušena, ba vyloučena. Cílem napadeného rozhodnutí je právě náprava této situace, a to i uložením přiměřených sankcí.

237    Je třeba uvést, že uložení sankcí Komisí, pokud tato konstatuje porušení pravidel hospodářské soutěže, představuje prostředek směřující právě k dosažení cíle uvedeného v čl. 3 odst. 1 písm. g) ES, a zjevně nemůže být sám o sobě považován za porušení tohoto ustanovení. Nic to však nemění na tom, že v rámci dodržování zásady proporcionality, kterou se musí Komise v této oblasti řídit (viz body 44 a 46 výše), je třeba vyhnout se nadměrným sankcím, které nejsou nezbytné pro uskutečnění sledovaného cíle. Právě z hlediska případného porušení zásady proporcionality je proto třeba zkoumat argumentaci předloženou žalobkyní v rámci projednávaného žalobního důvodu.

238    Zadruhé je třeba uvést, že pod tímto úhlem ustálená judikatura, uvedená v bodě 186 výše, podle které Komise není při stanovení částky pokuty povinna zohlednit ztrátovou finanční situaci dotyčného podniku, neznamená, že by tak nemohla učinit (rozsudek Carbone-Lorraine v. Komise, bod 58 výše, bod 314). Nezbytnost dodržovat zásadu proporcionality může být totiž v rozporu s uložením pokuty, která by překročila hranici považovanou za přiměřenou z důvodu konstatovaného protiprávního jednání a která by mohla ohrozit samotnou existenci dotyčného podniku. To platí tím spíše, že zmizení podniku z relevantního trhu by mělo nezbytně škodlivé následky pro hospodářskou soutěž.

239    Avšak nic v argumentaci žalobkyně neumožňuje dojít k závěru, že pokuta, která jí byla uložena, spadá pod případ uvedený v předcházejícím bodě, a že se stanovení její částky tedy ukazuje být v rozporu se zásadou proporcionality.

240    Na jedné straně argumentace žalobkyně spočívá v předpokladu, že uložení této pokuty povede k jejímu odchodu z relevantních trhů, přičemž se tento předpoklad ukazuje být chybný z důvodů uvedených v rámci zkoumání druhého žalobního důvodu (viz body 215 až 228 výše).

241    Na druhé straně i za předpokladu odchodu žalobkyně z relevantních trhů, nic v její argumentaci neumožňuje dojít k závěru, že v takovém případě bude hospodářská soutěž na těchto trzích vyloučena nebo podstatně omezena.

242    V tomto ohledu je třeba uvést, že z bodu 44 odůvodnění napadeného rozhodnutí, který žalobkyně nijak nezpochybňuje, vyplývá, že karbid vápníku je výbušný a z toho důvodu se poměrně obtížně přepravuje. Vytvoření dominantního postavení nebo monopolu na tomto trhu proto představuje další problém, jelikož by výrobce musel disponovat více výrobními místy rozmístěnými na příslušném území, aby mohl dominovat trhu.

243    Kromě toho žalobkyně na podporu své teze, podle které bude mít její odchod z relevantních trhů za následek omezení, ba i vyloučení hospodářské soutěže na těchto trzích, uvádí eventualitu převzetí svých zákazníků společností Akzo Nobel. Nijak však nevysvětluje, proč je pravděpodobné převzetí jejích zákazníků společností Akzo Nobel, a ne jiným subjektem na týchž trzích.

244    Z tabulky nacházející se v bodě 46 odůvodnění napadeného rozhodnutí mimoto vyplývá, že podíl společnosti Akzo Nobel na trhu prachového karbidu vápníku činil 20 až 25 % a na trhu granulátového karbidu vápníku 5 až 10 %. Za předpokladu převzetí zákazníků žalobkyně by tudíž Akzo Nobel v žádném případě nezískala monopol na těchto dvou trzích. Navíc je třeba uvést, že podle poznámky pod čarou číslo 80, na kterou odkazuje bod 44 odůvodnění napadeného rozhodnutí, Akzo Nobel nebyla hlavním dodavatelem „na kontinentálním trhu“, jehož účastníkem byla žalobkyně. Velká část tržního podílu společnosti Akzo Nobel totiž zjevně vyplývá ze skutečnosti, že podle téže poznámky pod čarou byla jediným výrobcem „v severské oblasti“. Tyto skutečnosti, které žalobkyně nezpochybňuje, svědčí jak proti předpokladu převzetí zákazníků žalobkyně, v případě jejího odchodu z uvedených trhů, společností Akzo Nobel, tak i proti eventualitě získání, ze strany posledně uvedené společnosti, dominantního postavení na těchto trzích, pokud by se jí podařilo převzít zákazníky žalobkyně.

245     Vzhledem ke všem předcházejícím úvahám je třeba dojít k závěru, že třetí žalobní důvod je neopodstatněný a musí být zamítnut. Navíc se Tribunál při výkonu soudní pravomoci v plné jurisdikci, pokud jde o částku pokuty uložené žalobkyni, domnívá, že je tato částka každopádně přiměřená okolnostem projednávané věci týkajícím se závažnosti a doby trvání protiprávního jednání konstatované Komisí, jakož i hospodářským zdrojům žalobkyně. Žalobu je tudíž nutno zamítnout v plném rozsahu.

 K nákladům řízení

246    Podle čl. 87 odst. 2 prvního pododstavce jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle odst. 4 prvního pododstavce téhož článku nesou členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, vlastní náklady řízení.

247    Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení. Pokud jde o Slovenskou republiku, ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (třetí senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Novácke chemické závody a.s. ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.

3)      Slovenská republika ponese vlastní náklady řízení.

Czúcz Labucka Gratsias

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 12. prosince 2012.

Podpisy.

Obsah

Skutečnosti předcházející sporu

Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

Právní otázky

K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení obecných zásad proporcionality a rovného zacházení při určení výše pokuty

Pokyny

Napadené rozhodnutí

K výhradám uvedeným žalobkyní

– Úvodní úvahy

– K první výhradě, týkající se odrazující povahy pokuty

– K druhé výhradě týkající se přitěžujících okolností

– K třetí výhradě týkající se polehčujících okolností

– K čtvrté výhradě týkající se snížení částky pokuty přiznaného společnosti Almamet

– K páté výhradě, týkající se pokuty, v rozsahu v němž je vypočítána úměrně k celkovým obratům společností, kterým bylo napadené rozhodnutí určeno

– K šesté výhradě uvedené na jednání a týkající se hodnoty tržeb, která má být zohledněna pro výpočet základní částky pokuty

K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení podstatných formálních náležitostí, z nesprávného skutkového zjištění, jakož i ze zjevně nesprávného posouzení, když Komise odmítla zohlednit platební neschopnost žalobkyně

Pokyny

Napadené rozhodnutí

Závěry Tribunálu

Ke třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 3 odst. 1 písm. g) ES

K nákladům řízení

* Jednací jazyk: angličtina.