Věci T-211/04 a T-215/04
Government of Gibraltar a Spojené království Velké Británie a Severního Irska
v.
Komise Evropských společenství
„Státní podpory – Režim podpor oznámený Spojeným královstvím v souvislosti s reformou korporační daně vlády Gibraltaru – Rozhodnutí prohlašující režim podpor za neslučitelný se společným trhem – Regionální selektivita – Věcná selektivita“
Shrnutí rozsudku
1. Podpory poskytované státy – Pojem – Selektivní charakter opatření – Finanční opatření přijaté entitou působící pod úrovní státu
(Článek 87 odst. 1 ES)
2. Podpory poskytované státy – Pojem – Selektivní charakter opatření – Odchylka od obecného či „obvyklého“ finančního režimu
(Článek 87 odst. 1 ES)
1. Článek 87 odst. 1 ES ukládá povinnost určit, zda v rámci daného právního režimu může vnitrostátní opatření zvýhodňovat „určité podniky nebo určitá odvětví výroby“ vůči ostatním, které se nacházejí s ohledem na cíl sledovaný uvedeným režimem ve srovnatelné skutkové a právní situaci. Taková analýza je rovněž nutná, pokud jde o opatření přijaté nikoliv vnitrostátním zákonodárcem, ale orgánem působícím pod úrovní státu, jelikož opatření přijaté územně správním celkem, a nikoliv ústřední mocí, může představovat podporu, pokud jsou splněny podmínky stanovené v tomto ustanovení. Určení referenčního rámce je zvláště důležité v případech daňových opatření, jelikož samotná existence zvýhodnění může být zjištěna pouze ve vztahu k takzvanému „obvyklému“ zdanění. Obvyklá daňová sazba je sazba platná v zeměpisné oblasti, která tvoří referenční rámec.
K posouzení selektivity opatření přijatého entitou působící pod úrovní státu, které má pouze na části území členského státu zavést sníženou daňovou sazbu oproti daňové sazbě platné ve zbytku dotčeného členského státu, je proto třeba přezkoumat zaprvé, zda dotčené opatření bylo vytvořeno regionálním nebo místním orgánem, který má na ústavní úrovni status politicky a správně odlišný od statusu ústřední vlády, zadruhé, zda bylo toto opatření vytvořeno, aniž by ústřední vláda mohla přímo zasahovat do jeho obsahu, a zatřetí, zda finanční důsledky přijetí dotčeného opatření pro entitu působící pod úrovní státu nejsou kompenzovány podporami nebo dotacemi od ostatních regionů nebo ústřední vlády dotčeného členského státu.
(viz body 78–80, 86)
2. Článek 87 odst. 1 ES ukládá povinnost určit, zda v rámci daného právního režimu může vnitrostátní opatření zvýhodňovat „určité podniky nebo určitá odvětví výroby“ vůči ostatním, které se nacházejí s ohledem na cíl sledovaný uvedeným režimem ve srovnatelné skutkové a právní situaci. Kvalifikace určitého daňového opatření jako selektivního Komisí nezbytně předpokládá zaprvé předchozí identifikaci a přezkum Komisí obecného nebo „obvyklého“ režimu daňového systému, který je použitelný v zeměpisné oblasti, která představuje rozhodný referenční rámec. Právě ve srovnání s tímto obecným nebo „obvyklým“ daňovým režimem musí Komise zadruhé posoudit a prokázat případnou selektivní povahu výhody, kterou přiznává dotčené daňové opatření, tak, že prokáže, že toto opatření se odchyluje od uvedeného obecného režimu v rozsahu, v němž zavádí rozlišování mezi hospodářskými subjekty, které se nacházejí, s ohledem na cíl daňového systému dotčeného členského státu, ve srovnatelné skutkové a právní situaci.
V případě, kdy Komise přezkoumala a prokázala v rámci těchto dvou prvních etap svého posouzení, že existují odchylky od obecného nebo „obvyklého“ daňového režimu, které způsobují rozlišování mezi podniky, není takové rozlišování nicméně selektivní, pokud vyplývá z povahy nebo uspořádání systému finančních odvodů, v němž je začleněno. V tomto případě totiž Komise musí zatřetí ověřit, zda dotčené státní opatření nemá selektivní povahu, ačkoli zvýhodňuje podniky, které jej mohou využít. V tomto ohledu, vzhledem k odchylující se a a priori selektivní povaze stanovených rozlišování vůči obecnému nebo „obvyklému“ daňovému režimu, přísluší členskému státu, aby prokázal, že tato rozlišování jsou odůvodněná povahou nebo uspořádáním jeho daňového systému v rozsahu, v němž vyplývají přímo ze základních nebo řídících zásad uvedeného daňového systému. V tomto kontextu je nutno rozlišit jednak mezi cíli určitého daňového systému, které jsou mu nevlastní, a jednak mechanismy vlastními samotnému daňovému systému, které jsou nezbytné k uskutečnění takových cílů.
V případě, kdy Komise neprovedla první a druhou etapu přezkumu selektivní povahy opatření, nemůže přistoupit ke třetí a poslední etapě svého posouzení, aniž by překročila meze tohoto přezkumu. Takový přístup by totiž mohl jednak umožnit Komisi, aby nahradila členský stát, pokud jde o stanovení jeho daňového systému a jeho obecného nebo „obvyklého“ režimu, včetně co se týče jeho cílů, jeho vlastních mechanismů, které jsou nezbytné pro dosažení těchto cílů, a jeho daňových základů, a jednak tak znemožnit členskému státu, aby odůvodnil dotčená rozlišování povahou a uspořádáním oznámeného daňového systému, jelikož Komise by nejprve ani neidentifikovala jeho obecný nebo „obvyklý“ režim, ani neprokázala, že tato rozlišování představují odchylky.
(viz body 141,143–145)