ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého senátu)
12. července 2011(*)
„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Trh s projekty, které se týkají plynem izolovaných spínacích přístrojů – Rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení článku 81 ES a článku 53 Dohody o EHP – Rozdělení trhu – Právo na obhajobu – Důkaz o protiprávním jednání – Jediné a trvající protiprávní jednání – Pokuty – Závažnost a doba trvání protiprávního jednání – Odrazující účinek– Spolupráce“
Ve věci T‑112/07,
Hitachi Ltd, se sídlem v Tokiu (Japonsko),
Hitachi Europe Ltd, se sídlem v Maidenhead (Spojené království),
Japan AE Power Systems Corp., se sídlem v Tokiu,
zastoupené M. Reynoldsem, P. Mansfieldem a B. Roy, solicitors, D. Artsem, advokáty, a N. Greenem, QC, a S. Singlou, barrister,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, původně zastoupené F. Arbaultem, dále X. Lewisem, poté P. Van Nuffelem a J. Bourkem, a konečně P. Van Nuffelem, N. Khanem a F. Ronkes Agerbeekem, jako zmocněnci, ve spolupráci s J. Holmesem, barrister,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise K(2006) 6762 v konečném znění, ze dne 24. ledna 2007 týkajícího se řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (Věc COMP/38.899 – Plynem izolované spínací přístroje) v rozsahu, v němž se týká žalobkyň a návrh na zrušení pokut, které jim byly uloženy, jakož i podpůrně návrh na zrušení článku 2 uvedeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká žalobkyň, a dále podpůrně návrh na zrušení nebo snížení pokut uložených žalobkyním,
TRIBUNÁL (druhý senát),
ve složení I. Pelikánová (zpravodajka), předsedkyně, K. Jürimäe a S. Soldevila Fragoso, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: C. Kantza, rada
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 8. prosince 2009,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
A – Žalobkyně
1 Hitachi Ltd a její dceřiná společnost Hitachi Europe Ltd (dále jen společně „podnik Hitachi“) jsou společnostmi činnými v různých průmyslových oborech, včetně oblasti plynem izolovaných spínacích přístrojů (dále jen „PISP“). Japan AE Power Systems Corp. (dále jen „JAEPS“) je společnou společností Hitachi, Fuji Electric Systems Co. Ltd a Meidensha Corp., která dne 1. října 2002 převzala od skupin, ke kterým patřili její akcionáři, zejména činnosti v oblasti PISP.
B – Dotyčné výrobky
2 PISP slouží ke kontrole toku energie v elektrických rozvodných sítích. Jedná se o silnoproudé zařízení používané jako hlavní prvek pro elektrické rozvodny. PISP se prodávají v celém světě jako nedílné součásti elektrických rozvoden dodávaných na klíč nebo jako samostatné díly, které mají být do takových rozvoden začleněny.
C – Správní řízení
3 Dne 3. března 2004 společnost ABB Ltd. oznámila Komisi Evropských společenství existenci protisoutěžních jednání v odvětví PISP v rámci ústní žádosti o ochranu před pokutami v souladu s oznámením Komise ze dne 19. února 2002 o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů (Úř. věst. 2002, C 45, s. 3; Zvl. vyd. 08/02, s. 155, dále jen „oznámení o spolupráci“).
4 Žádost o ochranu před pokutami podaná společností ABB byla doplněna o ústní vyjádření a listinné důkazy. Dne 24. dubna 2004 bylo na jejím základě přijato rozhodnutí Komise, kterým se společnosti ABB poskytuje podmínečná ochrana.
5 Na základě prohlášení společnosti ABB zahájila Komise šetření a ve dnech 11. a 12. května 2004 provedla kontroly v prostorách několika společností činných v odvětví PISP.
6 Dne 20. dubna 2006 přijala Komise oznámení námitek, které bylo zasláno 20 společnostem, mezi nimi zejména žalobkyním. Komise vyslechla společnosti, jimž bylo zasláno oznámení námitek, ve dnech 18. a 19. července 2006.
D – Napadené rozhodnutí
7 Dne 24. ledna 2007 přijala Komise rozhodnutí K(2006) 6762 v konečném znění týkající se řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (věc č. COMP/F/38.899 – Plynem izolované spínací přístroje) (dále jen „napadené rozhodnutí“).
8 V bodech 113 až 123 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že různé podniky, které se účastnily kartelové dohody, koordinovaly podle smluvených pravidel přidělování projektů PISP na celosvětové úrovni, s výjimkou některých trhů, aby zachovaly zejména kvóty, které do značné míry odrážely jejich odhadované historické podíly na trhu. Upřesnila, že k přidělování projektů PISP docházelo na základě společné „japonské“ kvóty a společné „evropské“ kvóty, které měly být mezi ně posléze rozděleny japonskými a evropskými výrobci. Dohoda podepsaná ve Vídni dne 15. dubna 1988 (dále jen „dohoda GQ“) stanovila pravidla umožňující přidělení projektů PISP buď japonským, nebo evropským výrobcům a přičtení jejich hodnoty k příslušným kvótám. Kromě toho v bodech 124 až 132 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise upřesnila, že různé podniky, které se účastnily kartelové dohody, uzavřely nepsanou dohodu (dále jen „obecná dohoda“), na základě níž projekty PISP v Japonsku na straně jedné a v zemích evropských účastníků kartelové dohody na straně druhé, označované společně jako „domovské země“ projektů PISP, byly vyhrazeny japonským a evropským účastníkům kartelu. Projekty PISP v „domovských zemích“ nebyly předmětem výměny informací mezi oběma skupinami a nebyly přičítány k příslušným kvótám.
9 Dohoda GQ obsahovala rovněž pravidla týkající se výměny nezbytných informací o fungování kartelu mezi oběma skupinami výrobců, která byla zejména zajišťována tajemníky uvedených skupin, manipulace dotyčných nabídkových řízení a stanovení cen za projekty PISP, které nemohly být přiděleny. Podle znění přílohy 2 se dohoda GQ vztahovala na celý svět s výjimkou Spojených států amerických, Kanady, Japonska a 17 zemí západní Evropy. Projekty PISP byly v jiných evropských zemích než v „domovských zemích“ podle obecné dohody rovněž vyhrazeny evropské skupině a japonští výrobci se zavázali, že nebudou v případě projektů PISP v Evropě podávat nabídky.
10 Rozdělování projektů PISP mezi evropskými výrobci se podle Komise řídilo dohodou podepsanou rovněž ve Vídni dne 15. dubna 1988, nazvanou „E-Group Operation Agreement for GQ-Agreement“ (dále jen „dohoda EQ“). Komise uvedla, že přidělování projektů PISP v Evropě probíhalo podle stejných pravidel a postupů, jakými se řídilo přidělování projektů PISP v jiných zemích. Konkrétně měly být projekty PISP v Evropě rovněž oznamovány, zapisovány do seznamu, přidělovány, seřazovány nebo získaly minimální cenu.
11 Na základě skutkových zjištění a právních posouzení provedených v napadeném rozhodnutí Komise konstatovala, že dotčené podniky porušily článek 81 ES a článek 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru (dále jen „Dohoda o EHP“) a uložila jim pokuty, jejichž výše byla vypočtena metodou uvedenou v Pokynech o metodě stanovování pokut udělených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 Smlouvy o ESUO (Úř. věst. C 9, s. 3; Zvl. vyd. 08/01, s. 171, dále jen „pokyny o metodě stanovování pokut“), jakož i v oznámení o spolupráci.
12 V článku 1 napadeného rozhodnutí Komise konstatovala, že zaprvé podnik Hitachi se účastnil protiprávního jednání v období od 15. dubna 1988 do 31. prosince 1999 a od 2. července 2002 do 11. května 2004, zadruhé společnost Hitachi Europe se účastnila protiprávního jednání v období od 15. dubna 1988 do 31. prosince 1999 a od 2. července do 30. září 2002 a zatřetí společnost JAEPS se účastnila protiprávního jednání v období od 1. října 2002 do 11. května 2004.
13 Za protiprávní jednání uvedené v článku 1 napadeného rozhodnutí byla v článku 2 napadeného rozhodnutí společnosti Hitachi uložena pokuta ve výši 50 400 000 eur, z níž má 48 375 000 eur zaplatit solidárně se společností Hitachi Europe. Rovněž společnosti JAEPS byla v témže článku uložena pokuta ve výši 1 350 000 eur, kterou má zaplatit solidárně se společnostmi Hitachi, Fuji Electric Holdings Co. Ltd a Fuji Electric Systems (dále jen společně „Fuji“).
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
14 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 17. dubna 2007 podaly žalobkyně projednávanou žalobu. Žalobní odpověď a replika byly předloženy dne 13. srpna a 21. listopadu 2007. Písemná část řízení byla ukončena předložením dupliky dne 10. ledna 2008.
15 Na základě zprávy soudkyně zpravodajky rozhodl Tribunál (druhý senát) dne 22. září 2009 o zahájení ústní části řízení. V rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu Tribunálu, vyzval tento soud Komisi, aby předložila určité dokumenty a požádal účastnice řízení, aby se vyjádřily k relevanci těchto dokumentů pokud jde o žalobní důvod vycházející z porušení práva na přístup ke spisu. Tribunál rovněž položil Komisi písemnou otázku a vyzval ji, aby na ni odpověděla na jednání.
16 V odpovědi na výzvu Tribunálu Komise předala dotyčné dokumenty dne 26. října 2009. Žalobkyně se vyjádřily k těmto dokumentům dne 18. listopadu 2009. Komise odpověděla na vyjádření žalobkyň dne 3. prosince 2009.
17 Řeči a odpovědi účastnic řízení na písemné a ústní otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání dne 8. prosince 2009.
18 Usnesením ze dne 26. března 2010 rozhodl Tribunál o znovuotevření ústní části řízení. Dne 29. března 2010 vyzval v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu Komisi, aby předložila několik dokumentů.
19 Jelikož Komise uvedla, že určité dotčené dokumenty nemohou být předány z důvodu ochrany poskytnuté v rámci programu shovívavosti, nařídil Tribunál usnesením ze dne 11. června 2010 Komisi, aby je předložila v rámci důkazních opatření stanovených v článku 65 jednacího řádu, a stanovil, jakým způsobem do nich žalobkyně mohou nahlížet. Komise vyhověla tomuto důkaznímu opatření ve stanovených lhůtách.
20 Ústní část řízení skončila dne 27. července 2010.
21 Žalobkyně navrhují, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž se jich týká, a v důsledku toho zrušil pokuty, které jim byly uloženy;
– podpůrně, zrušil článek 2 napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se jich týká;
– dále podpůrně, zrušil nebo snížil pokuty, které jim jsou uloženy;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
22 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
23 Na podporu své žaloby uplatňují žalobkyně pět žalobních důvodů. První vychází z toho, že Komise porušila jejich právo na obhajobu. Druhý vychází z toho, že Komise neprokázala existenci obecné dohody nebo protiprávního jednání, které z ní vyplývá. Třetí vychází z toho, že Komise neprokázala existenci jediného a trvajícího protiprávního jednání. Čtvrtý vychází z toho, že se Komise dopustila pochybení při stanovení pokut, které byly žalobkyním uloženy. Pátý žalobní důvod vychází z toho, že Komise stanovila jejich pokuty podle metody, která porušuje zásady rovného zacházení a proporcionality.
24 Komise zpochybňuje opodstatněnost žalobních důvodů vznesených žalobkyněmi.
25 Na úvod je třeba uvést, že žalobkyně neupřesnily, které jejich žalobní důvody byly uplatněny na podporu různých návrhů, jež předložily. V tomto ohledu je třeba mít nejprve za to, že první, druhý a třetí žalobní důvod byly žalobkyněmi uplatněny na podporu jejich hlavního návrhu. Pokud totiž bude jeden z těchto žalobních důvodů přijat, bude třeba zrušit jak článek 1, tak článek 2 napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týkají žalobkyň. Dále je třeba mít za to, že čtvrtý a pátý žalobní důvod uplatnily žalobkyně na podporu svého podpůrného návrhu, jelikož se týkají určení výše pokut, které jim byly uloženy. Konečně je třeba poznamenat, že na podporu jejich dalšího podpůrného návrhu žalobkyně neuplatnily žádný samostatný žalobní důvod.
A – K hlavnímu návrhu, týkajícímu se zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká žalobkyň
1. K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z toho, že Komise porušila právo žalobkyň na obhajobu
a) Argumenty účastnic řízení
26 Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila jejich právo na obhajobu, protože jim nesdělila všechny relevantní skutečnosti obsažené v jejím spise.
27 V rámci první části prvního žalobního důvodu, týkající se důkazů v neprospěch, žalobkyně uvádí, že jim Komise neposkytla vyjádření společnosti Fuji předložená dne 21. listopadu 2006, která údajně potvrzují důvod existence obecné dohody a zvláštní hospodářské důvody společnosti Fuji, které vysvětlují její nepřítomnost na evropském trhu s projekty PISP. Přitom vzhledem k důkazní hodnotě, kterou Komise přisuzuje důkazům o existenci obecné dohody poskytnutým společností Fuji, je vysoce pravděpodobné, že správní řízení mohlo mít jiný výsledek, pokud by byla sporná vyjádření zpřístupněna.
28 V rámci druhé části prvního žalobního důvodu, žalobkyně uvádí, že jejich právo na obhajobu bylo porušeno neposkytnutím následujících důkazů ve prospěch:
– dohody nazvané „General Rules for GE Agreement“ (dále jen „dohoda GE“), jakož i vyjádření dalších podniků, které se účastnily této dohody; tyto podklady jsou relevantní v rozsahu, v němž se týkají důkazu existence evropské kartelové dohody v odvětví projektů PISP před dohodou GQ;
– vyjádření dalších podniků, které se účastnily kartelové dohody, jež vyvrací věrohodnost svědectví pana H. předloženého Komisi společností Fuji a týkajícího se existence obecné dohody a která mohou oslabit další důkazy o existenci obecné dohody předložené společností Fuji;
– svědectví dalších podniků, které se účastnily kartelové dohody, o neexistenci obecné dohody, a zejména svědectví předložená společností Siemens AG dne 7. srpna 2006, která mohou zpochybnit hodnověrnost argumentace Komise ohledně existence této dohody;
– vyjádření dalších japonských podniků ohledně jejich tvrzené účasti na evropských projektech uvedené v bodě 164 odůvodnění napadeného rozhodnutí, která mohou prokázat, že se japonské podniky nikdy neúčastnily diskusí o těchto projektech;
– prohlášení pana S. ze dne 15. září 2006, předložená společností Areva, ohledně rozkladu kartelové dohody v roce 1999, z nichž vyplývá, že se struktura kartelové dohody zavedené od roku 2002 lišila od struktury dřívější kartelové dohody.
29 Komise zpochybňuje argumenty žalobkyň.
b) Závěry Tribunálu
30 Dodržování práva na obhajobu vyžaduje, aby dotčené osobě bylo v rámci správního řízení umožněno užitečně vyjádřit své stanovisko k pravdivosti a relevanci dovolávaných skutkových zjištění a tvrzených okolností, jakož i k dokumentům přijatým Komisí na podporu jejího tvrzení o existenci jednání porušujícího Smlouvu (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, s. I‑123, bod 66).
31 Právo přístupu ke spisu, které je důsledkem zásady ochrany práva na obhajobu, znamená, že Komise musí umožnit dotčenému podniku přezkoumat všechny dokumenty obsažené ve vyšetřovacím spise, které by mohly být relevantní pro jeho obhajobu. Mezi tyto dokumenty patří písemnosti svědčící jak v neprospěch, tak ve prospěch, s výjimkou obchodních tajemství jiných podniků, interních dokumentů Komise a jiných důvěrných informací (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 30 výše, bod 68).
32 V tomto ohledu je třeba připomenout, že až na počátku kontradiktorní fáze správního řízení je dotyčný podnik informován prostřednictvím oznámení námitek o všech podstatných skutečnostech, o které se Komise v tomto stadiu řízení opírá, a až v uvedeném okamžiku má tento podnik právo nahlížet do spisu, aby byl zaručen účinný výkon jeho práva na obhajobu. V důsledku toho není odpověď jiných podniků, které se účastnily kartelové dohody, na oznámení námitek v zásadě zahrnuta do dokumentů vyšetřovacího spisu, do kterých účastníci mohou nahlížet (rozsudek Tribunálu ze dne 30. září 2009, Hoechst v. Komise, T‑161/05, Sb. rozh. s. II-03555, bod 163).
33 Pokud se však Komise v řízení podle čl. 81 odst. 1 ES zamýšlí za účelem prokázání existence protiprávního jednání opřít o úryvek odpovědi na oznámení námitek nebo o dokument připojený k takové odpovědi, musí ostatním podnikům zapojeným do tohoto řízení umožnit se vyjádřit k takovému důkazu. Za takových okolností je totiž dotyčný úryvek odpovědi na oznámení námitek nebo dokument připojený k takové odpovědi důkazem v neprospěch různých podniků, které se údajně podílely na protiprávním jednání (viz rozsudek Hoechst v. Komise, bod 32 výše, bod 164 a citovaná judikatura). Výše uvedená judikatura je obdobně použitelná na čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP.
34 Důkaz ve prospěch obdobně představuje i úryvek odpovědi na oznámení námitek nebo dokument připojený k takové odpovědi, který může být pro obhajobu podniku relevantní v rozsahu, v němž mu umožní dovolávat se skutečností neshodujících se se závěry dovozenými v této fázi Komisí. V tomto případě musí být dotyčnému podniku umožněno, aby přezkoumal sporný úryvek nebo dokument a vyjádřil se k němu.
35 Nicméně pouhá skutečnost, že další podniky uplatňovaly tytéž argumenty jako dotyčný podnik a že případně uvedly na svoji obhajobu více zdrojů, nestačí k tomu, aby tyto argumenty mohly být považovány za důkazy ve prospěch (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 27. září 2006, Jungbunzlauer v. Komise, T‑43/02, Sb. rozh. s. II‑3435, body 353 a 355).
36 Pokud jde o důsledky přístupu ke spisu, který nedodržuje tato pravidla, nezpřístupnění dokumentu, na kterém Komise založila obvinění dotyčného podniku, představuje porušení práva na obhajobu pouze tehdy, pokud dotyčný podnik prokáže, že by výsledek, k němuž Komise dospěla ve svém rozhodnutí, byl jiný, kdyby nezpřístupněný dokument nesměl být připuštěn jako důkaz svědčící v neprospěch (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 30 výše, body 71 a 73).
37 Pokud jde o nezpřístupnění dokumentu ve prospěch, dotčený podnik musí pouze prokázat, že jeho nezpřístupnění mohlo ovlivnit k jeho újmě průběh řízení a obsah rozhodnutí Komise. Postačí, že podnik prokáže, že mohl uvedený dokument použít ve prospěch ke své obhajobě v tom smyslu, že pokud by jej mohl uplatnit během správního řízení, mohl by se dovolávat skutečností, které se neshodují se závěry učiněnými v tomto stadiu Komisí, a mohl by tedy jakýmkoli způsobem ovlivnit závěry Komise učiněné v rozhodnutí, přinejmenším ohledně závažnosti a doby trvání vytýkaného jednání, a tedy výše pokuty (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 30 výše, body 74 a 75).
38 Možnost, že nezpřístupněný dokument mohl mít vliv na průběh řízení a obsah rozhodnutí Komise, může být prokázána pouze po předběžném přezkoumání některých důkazních prostředků, z nichž vyplývá, že nezpřístupněné dokumenty mohly mít – s ohledem na tyto důkazní prostředky – význam, který nesmí být přehlédnut (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 30 výše, bod 76).
– K první části, vycházející z nezpřístupnění důkazů v neprospěch
39 Komise připouští, že se nemohla opřít o vyjádření společnosti Fuji ze dne 21. listopadu 2006, aby na nich v napadeném rozhodnutí založila své výtky vůči žalobkyním, ale zpochybňuje, že tato vyjádření skutečně uplatnila jako důkazy v neprospěch.
40 Je třeba nicméně uvést, jak tvrdí žalobkyně, že Komise odkazuje v bodech 125 a 255 odůvodnění napadeného rozhodnutí na vyjádření společnosti Fuji ze dne 21. listopadu 2006, aby potvrdila existenci obecné dohody.
41 Za těchto okolností závisí výsledek této části žalobního důvodu na výsledku přezkumu argumentů týkajících se důkazů existence obecné dohody, předložených žalobkyněmi v rámci první části druhého žalobního důvodu. Pokud se totiž konstatuje, že existence uvedené dohody byla právně dostatečným způsobem prokázána i poté, co se vyjádření Fuji ze dne 21. listopadu 2006 nepoužila jakožto důkaz v neprospěch, je třeba tuto část zamítnout. Naopak, pokud se konstatuje, že uvedená vyjádření představují důkaz nezbytný na podporu zjištění učiněných v napadeném rozhodnutí ohledně existence obecné dohody, musí být této části žalobního důvodu vyhověno.
– K druhé části žalobního důvodu, vycházející z nezpřístupnění důkazů ve prospěch
42 Zaprvé je mezi účastnicemi řízení nesporné, že dohoda GE byla žalobkyním poskytnuta. Žalobkyně sice uvádějí, že disponovaly jen velmi krátkou lhůtou k jejímu prostudování, avšak neupřesňují, v jakém rozsahu tato okolnost ztížila jejich obhajobu. Dále žalobkyně připouštějí ve vyjádření ze dne 18. listopadu 2009, že měly příležitost se vyjádřit k uvedené dohodě a že tuto příležitost skutečně využily. Jejich argument týkající se této dohody tedy nemůže být přijat.
43 Zadruhé, pokud jde o vyjádření dalších podniků účastnících se kartelové dohody k dohodě GE, žalobkyně ve vyjádření ze dne 18. listopadu 2009 uvádějí, že společnosti Toshiba Corp. a Mitsubishi Electric System Corp. (dále jen „Melco“) rovněž uznaly hodnotu této dohody jakožto důkazu ve prospěch, a to ze stejných důvodů, jaké předložily žalobkyně Komisi. Žalobkyně se tak omezují na tvrzení, že Toshiba a Melco uvedly stejné argumenty jako ony, což znamená, že vyjádření společností Toshiba a Melco nemohou být považována za důkaz ve prospěch.
44 Zatřetí se stejné zjištění použije na vyjádření dalších podniků, které se účastnily kartelové dohody, jež vyvracejí hodnověrnost svědectví pana H. ohledně existence obecné dohody. Ve vyjádření ze dne 18. listopadu 2009 žalobkyně uvádějí, že Toshiba a Melco rovněž kritizovaly důkazní hodnotu tohoto svědectví ze stejných důvodů, jaké samy předložily Komisi.
45 Začtvrté vyjádření a svědectví předložená společnostmi Melco a Siemens a svědectví předložená Fuji uvádějí existenci „vysokých“ překážek vstupu na evropských trh a skutečnost, že tento trh byl „zralý“, což vedlo k tomu, že pro japonské výrobce bylo proniknutí na něj velmi složité, nebo dokonce nemožné. Kromě toho Siemens a Melco, jakož i jejich zaměstnanci výslovně zpochybnili existenci obecné dohody nebo diskuse v souvislosti s ní a svědectví pana T. předložené společností Siemens ukazuje, že se kartelová dohoda zakládající se na dohodě GQ soustředila na Střední východ a nepoužila se na Evropu.
46 Žalobkyně však nezpochybnily tvrzení Komise, podle kterého jim byla poskytnuta svědectví zaměstnanců společnosti Fuji. V důsledku toho nemůže být ve vztahu k těmto důkazům konstatováno žádné porušení práva na přístup ke spisu.
47 Kromě toho v jejich odpovědi na oznámení námitek žalobkyně uvedly stejné argumenty jako ty uvedené v bodě 45 výše, což znamená, že vyjádření Melco a Siemens nemohou být považována za důkazy ve prospěch, jejichž poskytnutí mohlo mít vliv na průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí.
48 Stejný závěr se použije na svědectví zaměstnanců Melco a Siemens, jelikož písemná svědectví zaměstnanců společnosti vypracovaná pod jejím dohledem a poskytnutá jí pro účely obhajoby v rámci správního řízení vedeného Komisí nemohou být v zásadě kvalifikována jako důkazy, které se liší a jsou nezávislé na prohlášeních této společnosti. Obecně řečeno, postoj společnosti ohledně reálnosti skutkových okolností, které jí Komise vytýká, se totiž zakládá především na znalostech a názorech jejích zaměstnanců a řídících pracovníků.
49 V rozsahu, v němž žalobkyně tvrdí, že svědectví zaměstnanců Siemens zpochybňují tvrzení Komise, podle kterého evropští výrobci nezpochybnili existenci obecné dohody, je třeba poznamenat, že není prokázáno, že by se Komise o takové obecné tvrzení opřela v oznámení námitek nebo v pozdější fázi. V tomto ohledu nanejvýš z bodu 125 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise konstatovala, že existence uvedené dohody nebyla společnostmi Alstom a Areva zpochybněna a nebyla otevřeně zpochybněna podniky náležícími ke skupině, jejíž součástí je společnost VA TECH Transmission & Distribution GmbH & Co. KEG (dále jen „VA TECH“). Naopak Komise neposkytla žádné bližší údaje ke stanovisku společnosti Siemens nebo evropských výrobců obecně. Argument žalobkyň tedy není skutkově podložen. Navíc se stanoviskem evropských výrobců k existenci obecné dohody a relevanci této skutečnosti budeme zabývat v bodech 197 až 203 níže.
50 Zapáté Komise v odpovědi na žádost Tribunálu týkající se vyjádření dalších japonských podniků ohledně jejich údajné účasti na projektech PISP v Evropském hospodářském prostoru (EHP) uvedených v bodě 164 odůvodnění napadeného rozhodnutí předložila výňatek z odpovědi společnosti Melco na oznámení námitek, ze kterého vyplývá, že Melco zpochybňuje, že se účastnila rozdělování takových projektů.
51 Nicméně v odpovědi na oznámení námitek se Melco omezila na to, že přijala stejné stanovisko jako žalobkyně, které to ve svém vyjádření ze dne 18. listopadu 2009 připouštějí. V důsledku toho výňatek z odpovědi společnosti Melco na oznámení námitek nepředstavuje důkaz ve prospěch, jehož poskytnutí mohlo mít vliv na průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí.
52 Zašesté z vyjádření pana S. ze dne 15. září 2006 vyplývá, že se tento zaprvé domníval, že se kartelová dohoda po přerušení účasti společnosti Siemens na této dohodě v roce 1999 rozpadla, a zadruhé, že kartelová dohoda zavedená od roku 2002 byla zásadním způsobem odlišná od kartelové dohody existující až do roku 1999.
53 Odpověď žalobkyň na oznámení námitek přitom obsahuje stejné argumenty, kterými zpochybňují existenci jediného a trvajícího protiprávního jednání. Za těchto okolností a s přihlédnutím k tomu, co bylo uvedeno v bodě 48 výše ohledně kvalifikace svědectví zaměstnanců určité společnosti, je třeba mít za to, že prohlášení pana S. rovněž nepředstavují důkaz ve prospěch, jehož poskytnutí mohlo mít vliv na průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí.
54 S ohledem na vše výše uvedené je třeba druhou část prvního žalobního důvodu zamítnout.
2. K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z toho, že Komise neprokázala existenci obecné dohody nebo protiprávního jednání, které z ní vyplývá
55 Žalobkyně v rámci první části druhého žalobního důvodu tvrdí, že Komise právně dostatečným způsobem neprokázala existenci obecné dohody, a poznamenávají, že neprojevila úsilí rozptýlit existující pochybnosti v rámci nezávislého šetření. Domnívají se, že v projednávaném případě byla Komise povinna akceptovat alternativní vysvětlení skutečností, které vznesly. V rámci druhé části druhého žalobního důvodu žalobkyně uvádí, že Komise neprokázala, že obecná dohoda představovala omezující dohodu nebo jednání ve vzájemné shodě.
56 Komise zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyň.
a) K první části, vycházející z toho, že Komise neprokázala existenci obecné dohody
57 Podle ustálené judikatury je Komise povinna prokázat protiprávní jednání, která zjistila, a předložit řádné důkazy, které právně dostačujícím způsobem prokazují existenci skutečností zakládajících protiprávní jednání (viz rozsudek Tribunálu ze dne 27. září 2006, Dresdner Bank a další v. Komise, T‑44/02 OP, T‑54/02 OP, T‑56/02 OP, T‑60/02 OP a T‑61/02 OP, Sb. rozh. s. II‑3567, bod 59 a citovaná judikatura).
58 Má-li v této souvislosti soud pochybnosti, musí být tato skutečnost ku prospěchu podniku, jemuž je určeno rozhodnutí, které konstatuje protiprávní jednání. Soud tedy nemůže učinit závěr, že Komise dotčené protiprávní jednání prokázala z právního hlediska dostačujícím způsobem, jestliže má o této otázce stále ještě pochybnosti, zejména v rámci žaloby na neplatnost rozhodnutí ukládajícího pokutu (rozsudek Dresdner Bank a další v. Komise, bod 57 výše, bod 60).
59 V posledně uvedené situaci je totiž nezbytné zohlednit zásadu presumpce neviny, jak vyplývá zejména z čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, která je součástí základních práv, jež představují obecné zásady práva Společenství. S ohledem na povahu dotčených protiprávních jednání, jakož i na povahu a stupeň přísnosti souvisejících sankcí se zásada presumpce neviny použije zejména na řízení, která se týkají porušení pravidel hospodářské soutěže použitelných pro podniky a v rámci kterých může být rozhodnuto o pokutách či penále (viz v tomto smyslu rozsudek Dresdner Bank a další v. Komise, bod 57 výše, bod 61 a citovaná judikatura).
60 Komise tedy musí předložit přesné a shodující se důkazy, aby prokázala existenci protiprávního jednání. Je však třeba zdůraznit, že každý z Komisí předložených důkazů nemusí nutně splňovat tato kritéria ve vztahu ke každému znaku protiprávního jednání. Stačí, že tomuto požadavku vyhovuje soubor nepřímých důkazů, na něž se orgán odvolává, posuzovaný jako celek (viz rozsudek Dresdner Bank a další v. Komise, bod 57 výše, body 62 a 63 a citovaná judikatura).
61 Vzhledem k tomu, že zákaz protisoutěžních dohod je obecně známou skutečností, nelze po Komisi požadovat, aby předložila písemnosti výslovně potvrzující navázání kontaktů mezi dotčenými hospodářskými subjekty. Mělo by být v každém případě možné doplnit útržkovité a rozptýlené poznatky, jimiž Komise může disponovat, dedukcí umožňující rekonstruovat relevantní okolnosti. Existenci protisoutěžního jednání nebo dohody lze tedy dovodit z některých shod okolností a indicií, které – jsou-li nahlíženy v celku – mohou při neexistenci jiného soudržného vysvětlení představovat důkaz porušení pravidel hospodářské soutěže (viz rozsudek Dresdner Bank a další v. Komise, bod 57 výše, body 64 a 65 a citovaná judikatura).
62 Jestliže se však Komise opírá pouze o chování dotčených podniků na trhu, aby dospěla k závěru, že existuje protiprávní jednání, postačuje, aby tyto podniky prokázaly existenci okolností, které poskytují jiné vysvětlení skutkového stavu zjištěného Komisí, a umožňují tak nahradit vysvětlení skutkového stavu, které Komise použila k závěru, že došlo k porušení pravidel Společenství v oblasti hospodářské soutěže, jiným přijatelným vysvětlením (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 8. července 2004, JFE Engineering a další v. Komise, T‑67/00, T‑68/00, T‑71/00 a T‑78/00, Sb. rozh. s. II‑2501, bod 186 a citovaná judikatura).
63 Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, není toto pravidlo použitelné na všechny případy, kdy je protiprávní jednání prokázáno pouze nelistinnými důkazy.
64 Pokud jde totiž o důkazy, které mohou být uplatněny k prokázání porušení článku 81 ES, v právu Společenství platí zásada volného hodnocení důkazů (rozsudek Tribunálu ze dne 8. července 2004, Dalmine v. Komise, T‑50/00, Sb. rozh. s. II‑2395, bod 72). Výše uvedená judikatura je obdobně použitelná na článek 53 Dohody o EHP.
65 I když se tedy neexistence listinných důkazů může zdát v rámci celkového posouzení souboru nepřímých důkazů uplatněného Komisí relevantní, sama o sobě neumožňuje dotyčnému podniku zpochybnit tvrzení Komise tím, že předloží alternativní vysvětlení skutečností. Tak je tomu pouze v případě, kdy důkazy předložené Komisí neumožňují prokázat existenci protiprávního jednání jednoznačně a vyžadují výklad (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 12. září 2007, Coats Holdings a Coats v. Komise, T‑36/05, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 74).
66 Ze stejného důvodu není Komise povinna ani za neexistence listinných důkazů provést nezávislá šetření k ověření skutečností.
67 Dále žádné ustanovení ani žádná obecná zásada práva Společenství Komisi nezakazuje, aby vůči podniku použila prohlášení jiných podniků, kterým vytýká účast na kartelové dohodě. Nebylo-li by tomu tak, bylo by důkazní břemeno Komise spočívající v prokázání jednání porušujícího článek 81 ES, neunesitelné a neslučitelné s její úlohou dohledu nad řádným uplatňováním těchto ustanovení (rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 62 výše, bod 192). Výše uvedená judikatura je obdobně použitelná na článek 53 Dohody o EHP.
68 Nicméně prohlášení podniku, kterému je vytýkána účast na kartelové dohodě, jehož správnost je popírána několika ostatními dotyčnými podniky, nemůže být považováno za dostatečný důkaz existence protiprávního jednání spáchaného těmito podniky, aniž je podpořeno jinými důkazními materiály, a rozumí se, že vyžadovaný stupeň potvrzení může být nižší s ohledem na hodnověrnost dotčených prohlášení (rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 62 výše, body 219 a 220).
69 Pokud jde o důkazní hodnotu různých důkazů, jediným kritériem pro hodnocení předložených důkazů je jejich hodnověrnost (rozsudek Dalmine v. Komise, bod 64 výše, bod 72).
70 Podle obecných pravidel v oblasti dokazování závisí hodnověrnost, a tedy důkazní hodnota dokumentu na jeho původu, okolnostech jeho vypracování, osobě, které je určen, a jeho obsahu (rozsudek Tribunálu ze dne 15. března 2000, Cimenteries CBR a další v. Komise, T‑25/95, T‑26/95, T‑30/95 až T‑32/95, T‑34/95 až T‑39/95, T‑42/95 až T‑46/95, T‑48/95, T‑50/95 až T‑65/95, T‑68/95 až T‑71/95, T‑87/95, T‑88/95, T‑103/95 a T‑104/95, Recueil, s. II‑491, body 1053 a 1838).
71 Pokud jde o prohlášení, zvláště vysokou důkazní hodnotu je dále možné přiznat těm, která jsou zaprvé hodnověrná, zadruhé byla učiněna jménem podniku, zatřetí je učinila osoba vázaná služební povinností jednat v zájmu tohoto podniku, začtvrté nejsou v zájmu osoby, které je učinila, zapáté pochází od přímého svědka okolností, které jsou v těchto prohlášeních vylíčeny, a zašesté byla poskytnuta písemně, rozhodným způsobem a po zralé úvaze (viz v tomto smyslu rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 62 výše, body 205 až 210).
72 Dále, přestože vzhledem k možnosti uplatněné žalobkyněmi, že hlavní účastníci protiprávní kartelové dohody budou mít tendenci zmenšovat význam svého přispění k protiprávnímu jednání a zvyšovat význam takového přispění ostatních účastníků, je obecně namístě určitá nedůvěra k dobrovolným výpovědím těchto účastníků, nic to nemění na skutečnosti, že požadování výhody na základě oznámení o spolupráci za účelem získání osvobození od pokuty nebo jejího snížení nutně nevede k podnětu předložit zkreslené důkazy o účasti dalších účastníků kartelové dohody. Jakákoliv snaha uvést Komisi v omyl by totiž mohla zpochybnit upřímnost a úplnost spolupráce žadatele, a ohrozit tak možnost, aby tato osoba získala úplnou výhodu na základě oznámení o spolupráci (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 16. listopadu 2006, Peróxidos Orgánicos v. Komise, T‑120/04, Sb. rozh. s. II‑4441, bod 70).
73 V tomto ohledu je třeba rovněž poznamenat, že případné důsledky sdělení zkreslených informací jsou tím závažnější, že zpochybněné prohlášení podniku musí být podpořeno jinými důkazy, jak vyplývá z bodu 68 výše. Tato okolnost totiž zvyšuje riziko, že jak Komise, tak další dotčené podniky identifikují nepřesná prohlášení.
74 Pokud jde o použití těchto pravidel v projednávaném případě, je třeba úvodem připomenout, že podle zjištění učiněných v napadeném rozhodnutí byla obecná dohoda nepsanou dohodou, která zahrnovala zaprvé závazek japonských podniků neproniknout na trh s projekty PISP v EHP, zadruhé závazek evropských podniků neproniknout na japonský trh projektů PISP a zatřetí závazek evropských podniků oznamovat japonským podnikům projekty PISP v jiných evropských zemích než domovských zemích a tyto projekty zaúčtovat ke společné „evropské“ kvótě stanovené dohodou GQ. Podle Komise bylo cílem mechanismu oznamování a účtování nabídnout vyrovnání japonským podnikům vnímaným evropskými podniky jako případní konkurenti na trhu v EHP.
75 V této souvislosti je třeba nejprve zamítnout tvrzení žalobkyň, podle kterého obsah pojmu „obecná dohoda“ není v rámci celého napadeného rozhodnutí jednotný. I když totiž mohou být mezi různými formulacemi použitými v napadeném rozhodnutí zaznamenány menší rozdíly, tyto rozdíly neovlivňují základní vlastnosti uvedeného pojmu, jak jsou vyčteny v předchozím bodě.
76 Mezi různými složkami obecné dohody vypočtenými v bodě 74 výše představuje údajný závazek japonských podniků neproniknout na trh EHP základ výtky Komise žalobkyním. V důsledku toho musí být právě existence tohoto závazku prokázána právně dostatečným způsobem. Nicméně další složky obecné dohody, pokud budou prokázány, mohou být relevantní jako nepřímé důkazy, ze kterých je možné vyvodit existenci souvztažného závazku japonských podniků.
77 Žalobkyně zpochybňují existenci obecné dohody tím, že uvádějí, že jejich nepřítomnost na evropském trhu projektů PISP je možné vysvětlit skutečností, že japonské podniky nebyly na evropském trhu považovány z různých důvodů, zejména obchodních a technických, za věrohodné konkurenty. Zpochybňují důkazní hodnotu různých důkazů uplatněných Komisí v napadeném rozhodnutí a odkazují na jiné důkazy, které podle nich naznačují, že obecná dohoda neexistovala. Dále předkládají zprávu vypracovanou poradci (dále jen „vnitřní zpráva“), která má podpořit jejich alternativní vysvětlení skutečností.
78 Komise tvrdí, že existence obecné dohody, a zejména závazek japonských podniků neproniknout na trh EHP, je právně dostatečným způsobem prokázána souborem důkazů zahrnujícím listinné důkazy, prohlášení podniků, svědectví, jakož i podklady týkající se skutečného fungování kartelové dohody.
79 Je tedy třeba posoudit hodnověrnost a obsah různých dotyčných důkazů, aby se ověřilo, zda při celkovém posouzení zakládají důkazy uplatněné Komisí pevné přesvědčení o existenci obecné dohody, které nemohou zpochybnit důkazy vznesené žalobkyněmi.
K dohodě GQ a dohodě EQ
– Argumenty účastnic řízení
80 Žalobkyně zaprvé uvádí, že dohody GQ a EQ neobsahují žádné odkazy na obecnou dohodu, ačkoliv jsou v těchto dohodách podrobně stanovena pravidla kartelové dohody. V tomto ohledu neodráží příloha 2 dohody GQ existenci uvedené obecné dohody, ale vyloučení zemí západní Evropy z působnosti dohody.
81 Zadruhé žalobkyně zpochybňují existenci úzkého vztahu mezi dohodou GQ a dohodou EQ. Podle nich bez ohledu na její podrobnost neodkazuje dohoda GQ na dohodu EQ. Navíc japonští výrobci nebyli stranou dohody EQ a nebyli seznámeni s jejím obsahem.
82 Žalobkyně se v důsledku toho domnívají, že dohoda GQ a dohoda EQ nepředstavují listinné důkazy existence obecné dohody. Jelikož uvedené dohody nezmiňují obecnou dohodu, a to přes její údajný základní význam v rámci celosvětové kartelové dohody, jejich obsah dokonce prokazuje, že uvedená dohoda neexistovala.
83 Komise zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyň.
– Závěry Tribunálu
84 Mezi účastnicemi řízení je nesporné, že dohoda GQ stanoví organizaci kartelové dohody týkající se projektů PISP na celosvětové úrovni. Nicméně zaprvé, jak uvádí žalobkyně, tato dohoda nezmiňuje obecnou dohodu a zadruhé uvedená dohoda podle její přílohy 2 vylučuje ze své působnosti Japonsko, dvanáct členských států Evropského společenství v dané době, jakož i pět dalších zemí západní Evropy.
85 Za těchto okolností není možné dohodu GQ považovat za listinný důkaz existence obecné dohody. Výklad Komise, podle kterého k vyloučení evropských zemí a Japonska došlo kvůli existenci uvedené dohody, není a priori věrohodnější než opačný výklad navržený žalobkyněmi.
86 Dohoda EQ je zase prováděcí dohodou k dohodě GQ, která se týká zejména rozdělení společné „evropské“ kvóty stanovené posledně uvedenou dohodou. V tomto rozsahu mezi uvedenými dohodami existovala určitá vazba. Nicméně dohoda EQ byla uzavřena výlučně evropskými podniky. Žalobkyně se na ní tedy neúčastnily. Kromě toho uvedená dohoda obecnou dohodu výslovně neuvádí.
87 V tomto ohledu je třeba rovněž uvést, že v souladu s bodem 4 části „E (E-Members)“ přílohy 2 dohody EQ evropští výrobci „rozhodují o oznamování evropských projektů [skupině japonských výrobců]“. Z kontextu této přílohy 2 vyplývá, že se oznámení informací muselo uskutečnit před přidělením dotyčných projektů PISP.
88 Tato skutečnost umožňuje do určité míry vyvrátit argumentaci žalobkyň, protože naznačuje, že se evropští výrobci domnívali, že se japonští výrobci mohli přinejmenším zajímat o postup přidělování určitých projektů PISP v EHP, a že tedy byli případnými soutěžiteli ve vztahu k takovým projektům.
89 Nicméně nic v dohodě EQ ani v jiných důkazech poskytnutých Komisí neprokazuje, že evropští výrobci prováděli dotyčný mechanismus nebo že japonští výrobci věděli o jeho existenci.
90 Proto dohoda EQ představuje jen nepřímý důkaz, který naznačuje, jak tvrdí Komise, že japonští výrobci byli při poskytování určitých projektů PISP v EHP považováni za věrohodné konkurenty,.
91 Kromě toho je třeba poznamenat, že takový závazek skupiny výrobců neproniknout na trh vyhrazený jiné skupině, jako je závazek vytýkaný Komisí japonským výrobcům, spočívá na jednoduchém konceptu, který může být jednoduše prováděn. Toto provádění rovněž v zásadě nevyžaduje interakci mezi dotyčnými podniky. V důsledku toho může takový závazek klidně existovat jakožto nepsaná dohoda, což umožňuje rovněž snížit riziko, že bude odhalen. V tomto ohledu Komise v bodech 170 až 176 napadeného rozhodnutí uvedla, že v projednávaném případě přijali účastníci kartelové dohody řadu organizačních a technických preventivních opatření, aby zabránili jejímu vyzrazení.
92 I když je pravda, že takový mechanismus oznamování a účtování prováděný po rozdělení dotyčných projektů PISP, jaký Komise uplatnila, vyžadoval určitá prováděcí opatření, nebyla tato nicméně zvláště složitá, protože spočívala hlavně v oznamování určitých údajů evropskou skupinou japonské skupině, které bylo souběžné s oznamováním podle dohody GQ o projektech PISP mimo EHP. V důsledku toho se nezdá, že by taková opatření nezbytně vyžadovala písemná pravidla.
K prohlášením společnosti ABB
– Argumenty účastnic řízení
93 Úvodem žalobkyně opakují, že důkazy předložené společností ABB v rámci její žádosti o ochranu před pokutami, a zejména její prohlášení po udělení podmínečné ochrany Komisí, musí být posuzovány s ohledem na tlak, kterému společnost ABB podléhala, jelikož si přála zachovat ochranu před pokutami a přitom minimalizovat závažnost vlastních jednání a maximalizovat závažnost jednání dalších dotčených podniků. V projednávaném případě se tento tlak projevil v zaujatých prohlášeních společnosti ABB na jednání před Komisí a v rámci souběžného řízení vedeného českým orgánem pro hospodářskou soutěž.
94 Žalobkyně doplňují, že prohlášení ABB nepochází z rozhodné doby z hlediska skutkových okolností, neposkytují dostatečná upřesnění ohledně obecné dohody a v průběhu doby se vyvinula, což snižuje jejich důkazní hodnotu.
95 Ve své původní žádosti o ochranu před pokutami ze dne 3. března 2004, ABB neodkazuje na existenci obecné dohody, kterou uvedla pouze ve svých vyjádřeních ze dne 11. března 2004.
96 K vyjádření společnosti ABB ze dne 11. března 2004 žalobkyně zaprvé poznamenávají, že když ABB uvádí účast japonských podniků na obecné dohodě, zřejmě naráží na společnosti JAEPS a TM T & D Corp., společnou společnost Toshiba a Melco, která provozovala činnosti těchto společností v oblasti PISP mezi říjnem 2002 a dubnem 2005. Přitom v napadeném rozhodnutí Komise vyložila prohlášení ABB nejen tak, že se vztahují k celé době trvání protiprávní jednání od roku 1988, i když v té době neexistovala ani TM T & D ani JAEPS, ale rovněž tak, že kromě těchto dvou společností zahrnují ještě společnosti Hitachi a Hitachi Europe.
97 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že se ve svých vyjádřeních ze dne 11. března 2004 ABB omezila na neurčité prohlášení ohledně doby trvání kartelové dohody, když se soustředila na období od roku 1999 do roku 2002.
98 Zatřetí žalobkyně uvádí, že neurčitost a rozpornost prohlášení ABB ze dne 11. března 2004 vede k myšlence, že se jedná spíše o domněnku zaměstnanců této společnosti ohledně tržních podmínek než o výslovný důkaz dohody vycházející ze společné vůle.
99 Začtvrté se žalobkyně domnívají, že ve vyjádřeních ze dne 11. března 2004 ABB úvodem potvrdila, že dotyčné podniky měly za to, že z důvodu právních, technických a obchodních překážek byl vstup na evropský trh složitý nebo dokonce nemožný. Tvrdí, že by za takových okolností byla bezpředmětná jakákoliv výslovná dohoda zahrnující závazek neproniknout na relevantní trh.
100 Konečně žalobkyně uvádějí, že společnost ABB v prohlášení ze dne 4. října 2005, které bylo formulováno po předložení prohlášení žalobkyň a dalších japonských výrobců vysvětlujících existenci výše uvedených překážek, změnila svá dřívější prohlášení týkající se obecné dohody, protože zejména prohlásila, že překážky vstupu na evropský trh mohly být překonány, a že v důsledku toho byl vstup japonských výrobců na tento trh hospodářsky možný. Přitom důkazní hodnota takového pozdního prohlášení, které radikálně mění předchozí prohlášení, vyvolává podle žalobkyní pochybnosti.
101 Komise zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyň.
– Závěry Tribunálu
102 Pokud jde o hodnověrnost prohlášení společnosti ABB uskutečněných v rámci žádosti o ochranu před pokutami, v bodech 72 a 73 výše bylo uvedeno, že pouhé požadování uplatnění oznámení o spolupráci za účelem získání uvedené ochrany nevede nezbytně k podnětu předložit zkreslené důkazy o účasti dalších účastníků kartelové dohody.
103 Zvláštní okolnosti, které údajně osvědčují, že ABB byla pod tlakem, nemohou tato konstatování ovlivnit. Při jednání u Komise se totiž ABB omezila na uvedení skutkového rámce kartelové dohody a na tvrzení, že skutkové okolnosti, které oznámila Komisi, odůvodňují, aby jí byla poskytnuta ochrana před pokutami. Kromě těchto dvou kroků se ABB v rámci řízení vedeného českým orgánem pro hospodářskou soutěž také vyjádřila k právnímu posouzení skutkového stavu, jakož i k oznámení námitek. Přitom se nezdá, že by v těchto dvou případech šla společnost ABB nad to, co může být vyžadováno od podniku, který požádal o ochranu před pokutami a který si přeje prostřednictvím plné spolupráce s dotyčným orgánem zachovat podmínečnou ochranu, která mu byla udělena. V důsledku toho není třeba mít za to, že je hodnověrnost prohlášení společnosti ABB zpochybněna z důvodu, že tato společnost požádala o ochranu před pokutami.
104 Argument žalobkyň vycházející z toho, že prohlášení ABB nepochází z rozhodné doby z hlediska skutkových okolností, nemůže být rovněž přijat. Prohlášení předložená Komisi podnikem v rámci žádosti o ochranu před pokutami z definice nemohou být ze stejné doby jako celé údajné protiprávní jednání, aniž je tato okolnost zbavuje důkazní síly. Kromě toho v projednávaném případě uváděla ABB existenci obecné dohody od 11. března 2004, tedy před ukončením protiprávního jednání uvedeného napadeným rozhodnutím.
105 Pokud jde o obsah různých prohlášení ABB, není zaprvé třeba přisuzovat zvláštní význam skutečnosti, že obecná dohoda není zmíněna v původní žádosti, a sice žádosti o ochranu před pokutami ze dne 3. března 2004. Při prvním navázání kontaktů s Komisí v rámci žádosti o ochranu před pokutami je totiž normální, že dotčený podnik nepopíše podrobně všechny aspekty protiprávního jednání, jehož existenci chce odhalit.
106 Společnost ABB ve své původní žádosti sice výslovně obecnou dohodu neuvádí, uvádí však, že společnosti JAEPS a TM T & D náležely k účastníkům kartelové dohody a že tato pokrývala všechny členské státy Evropské unie. Přitom toto tvrzení znamená, že se podle názoru ABB tyto dvě dotčené společnosti účastnily obecné dohody.
107 Zadruhé ABB ve svém vyjádření ze dne 11. března 2004, tedy před tím, než jí byla poskytnuta podmínečná ochrana, výslovně uvedla existenci obecné dohody, podle které dvě japonské společnosti nebudou předkládat nabídky pro evropské projekty a evropské společnosti nabídky pro projekty japonské.
108 V této souvislosti je přirozené, že ABB odkázala na dvě japonské společnosti, a sice JAEPS a TM T & D, protože v okamžiku předložení jejího prohlášení byly v rámci těchto společných společností seskupeny činnosti podniku Hitachi a společností Fuji, Toshiba a Melco v oblasti PISP. Nic to nemění na tom, že Komise měla právo vykládat toto prohlášení tak, že se uvedené podniky samy účastnily obecné dohody. Ve své původní žádosti totiž ABB již upřesnila, že podle jejího vědomí kartel existoval více než deset let, což znamená, že jeho vytvoření značně předcházelo vytvoření společností JAEPS a TM T & D.
109 Znění vyjádření ABB ze dne 11. března 2004 ve spojení se zněním její původní žádosti rovněž umožňuje vyvrátit argument žalobkyň, podle kterého ABB neupřesnila dobu trvání kartelové dohody. Ve své původní žádosti totiž ABB uvedla, že kartelová dohoda fungovala přinejmenším od roku 1994 a její vyjádření ze dne 11. března 2004 tomuto zjištění neprotiřečí.
110 Dále ABB sice prohlásila, že se obecná dohoda zakládala na okolnosti, že japonští výrobci nebyli evropskými zákazníky dobře přijímáni a museli na evropském trhu čelit určitým překážkám. Nicméně z jejího vyjádření ze dne 11. března 2004 jednoznačně vyplývá, že podle ní se dotčené japonské podniky neomezily na konstatování existence těchto překážek, ale zavázaly se vůči svým evropským partnerům neproniknout na trh EHP. Překážky vstupu na uvedený trh tak spíše, než aby vedly k bezpředmětnosti obecné dohody, představovaly faktor, jenž vedl k uzavření uvedené dohody. Je třeba kromě toho uvést, že takové zjištění není paradoxní, protože pro výrobce je v rámci takového rozdělení trhu, jaké uvádí v projednávaném případě Komise, přirozené přenechat svým soutěžitelům trhy, na kterých je jeho postavení slabé.
111 Zatřetí je třeba odmítnout tvrzení žalobkyň, podle kterého vyjádření ABB ze dne 4. října 2005 protiřečí jejím předchozím prohlášením. V uvedeném vyjádření totiž ABB potvrdila existenci obecné dohody. I když při této příležitosti zdůraznila, že překážky, s nimiž se setkali japonští výrobci, když chtěli proniknout na trh EHP, se daly překonat, toto konstatování nicméně není v rozporu s vyjádřením ze dne 11. března 2004, které neuvádí, že proniknutí na uvedený trh bylo nemožné, ale pouze, že bylo složité.
112 V rozporu s tvrzením žalobkyň tedy vyjádření ABB ze dne 4. října 2005 představuje objasnění, které je soudržné s jejími předchozími prohlášeními.
113 S ohledem na vše výše uvedené je třeba dospět k závěru, že prohlášení ABB představují důkaz, který může prokázat obecnou dohodu, jelikož je uvedena existence této dohody, je popsán její základní obsah a jsou poskytnuty informace o době jejího trvání a jejích účastnících.
114 Prohlášení ABB jsou nadto soudržná, byla poskytnuta jménem podniku a z jejich obsahu vyplývá, že se zakládají na vnitřních průzkumech, jakož i na diskuzích se zaměstnanci tohoto podniku. Je třeba jim tedy přiznat určitý stupeň důkazní hodnoty. Nicméně podle judikatury uvedené v bodě 68 výše musí být jejich obsah v každém případě potvrzen dalšími důkazy.
Ke svědectví zaměstnanců a bývalého zaměstnance společnosti ABB
– Argumenty účastnic řízení
115 Žalobkyně úvodem opakují svůj argument, podle kterého je důkazní hodnota důkazů předložených společností ABB omezená, protože tato společnost požádala o ochranu před pokutami.
116 Žalobkyně v tomto ohledu upřesňují, že svědectví zaměstnanců a bývalého zaměstnance společnosti ABB byla poskytnuta během rozhovorů v září 2005, tedy 18 měsíců po první žádosti o ochranu před pokutami, na žádost Komise a za přítomnosti zaměstnanců, jakož i právní rady společnosti ABB, která dokonce aktivně zasahovala při rozhovoru s panem M.
117 Navíc určitá vyjádření poskytnutá při těchto rozhovorech podle žalobkyň ukazují, že se předtím konaly přípravné schůzky a bylo vypracováno přinejmenším jedno písemné vyjádření. Zejména prohlášení pana M. se zdají být vyvolána přípravným rozhovorem s externím poradcem ABB, který se konal v den slyšení. Bez ohledu na tuto skutečnost existují v různých svědectvích nesoudržnosti.
118 Svědci byli rovněž upozorněni na význam rozhovorů pro výsledek žádosti společnosti ABB o ochranu před pokutami. V důsledku toho měli podle žalobkyň tito svědci osobní zájem poskytnout Komisi důkazy, které by potvrdily existenci obecné dohody. Zejména pan M. se řízení účastnil pouze z důvodu, aby mu byly nadále vypláceny dávky, které mu ABB přiznala během jeho důchodu.
119 Naopak podle žalobkyň nehrozilo, že by svědectví poškodila ABB, protože by byla v rámci posouzení její žádosti o ochranu před pokutami hodnocena příznivě.
120 Kromě toho prohlášení svědků jimi nebyla sepsána ani přezkoumána za účelem ověření jejich přesnosti. Nebyla tedy formulována po důkladné úvaze. Svědci se vyjádřili jako zaměstnanec nebo bývalý zaměstnanec, a nikoliv jako oficiální zástupci společnosti ABB.
121 Žalobkyně doplňují, že v řadě případů nebyly vyslýchané osoby přímými svědky událostí, na které odkazují. Zejména pan M. nebyl přímým svědkem počátku obecné dohody, dokonce ani jejího údajného přijetí dne 15. dubna 1988, protože uvedl, že dohoda existovala snad ještě před jeho narozením.
122 Dále svědectví pana M. ze září 2005 opakovaně protiřečí předchozím vyjádřením společnosti ABB zakládajícím se na jeho předchozích prohlášeních a výrazy, které používá, jsou nepřesné a vnuknuté Komisí nebo externím poradcem ABB. Navíc skutečnost, že se nepamatoval na existenci dohody GE před listopadem 2006, vyvolává dodatečné pochybnosti o hodnověrnosti jeho svědectví.
123 Komise sama uznala nízkou důkazní hodnotu svědectví pana M., protože byla selektivní ohledně důkazů, které využije.
124 Pokud jde o obsah svědectví, žádný ze svědků nebyl schopen potvrdit dobu trvání obecné dohody, protože pan M. se domníval, že mechanismus dohody GQ, a tedy implicitně dohoda sama, přestal existovat v roce 2002, zatímco jiní svědci tvrdili, že dohoda byla platná v různých obdobích mezi roky 2002 a 2004. Navíc žádný ze svědků nepoužil výraz „obecná dohoda“ a narážky na existenci kartelové dohody byly vyžádány Komisí, a nikoliv dobrovolně formulovány.
125 Žalobkyně v tomto ohledu upřesňují, že i když Komise uvedla koncept obecné dohody při rozhovoru s panem Wi., tento byl schopen předložit svá vyjádření pouze za období od července 2002 do ledna 2004. Vyjádření pana P. týkající se obecné dohody byla stejně neurčitá, což vedlo Komisi k tomu, že se jej snažila přesvědčit, aby nepřesné výrazy nahradil jasnějšími formulacemi potvrzujícími její stanovisko. Pan V.-A. zase úvodem informoval při rozhovoru Komisi o skutečnosti, že Evropa a Severní Amerika byly z kartelové dohody vyloučeny. Stejně jako v případě pana P. uvedla Komise koncept obecné dohody později v rozhovoru. Tři dotčená svědectví jsou tak nepřesná, nesoudržná, a nevyplývají tedy z důkladného uvážení.
126 Pokud jde o svědectví pana M., žalobkyně uvádí, že se jeho původní prohlášení týkající se vzájemné ochrany domácích trhů týká konceptu domovských zemí, a nikoliv obecné dohody, jak ji definuje Komise. Navíc jsou jeho prohlášení ohledně obecné dohody neurčitá.
127 Žalobkyně rovněž poznamenávají, že pan M. nepotvrdil, že japonští výrobci byli schopni prodávat výrobky PISP na evropském trhu. I po zásahu externího poradce společnosti ABB, který se snažil svědka usměrnit, tento nadále tvrdil, že účast japonských výrobců na evropském trhu byla velmi vzácná.
128 Komise zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyň.
– Závěry Tribunálu
129 Úvodem je třeba uvést, že svědectví zaměstnanců a bývalého zaměstnance společnosti ABB nepředstavují důkazy odlišné a nezávislé na prohlášeních této společnosti, protože se svědci u Komise vyjádřili na popud společnosti ABB a v rámci její povinnosti spolupráce na základě oznámení o spolupráci a využívali přitom přítomnosti externího poradce společnosti ABB. V důsledku toho dotyčná svědectví nejsou způsobilá potvrdit prohlášení ABB ve smyslu judikatury citované v bodě 68 výše. Jsou k těmto prohlášením spíše doplňková, neboť mohou upřesnit a konkretizovat jejich obsah. Musí tedy být rovněž potvrzena dalšími důkazy.
130 V rozsahu, v němž žalobkyně vznáší otázku hodnověrnosti svědectví poskytnutých zaměstnanci a bývalým zaměstnancem podniku, který požádal o ochranu před pokutami, z bodů 72 a 73 výše vyplývá, že s takovými důkazy není nutné zacházet automaticky opatrně. Pokud jde o osobní motivaci svědků, je jistě možné, že zaměstnanci takového podniku, kteří jsou povinni jednat v jeho zájmu, sdílejí vůli předložit co možná nejvíce důkazů v neprospěch, rovněž vzhledem k tomu, že jejich spolupráce v rámci řízení může mít příznivý vliv na jejich profesní budoucnost. Nicméně pokud tomu tak je, budou si dotčení zaměstnanci rovněž vědomi případných negativních důsledků předložení nepřesných důkazů, které jsou z důvodu požadavku podloženosti více citelné.
131 Pan M., bývalý zaměstnanec společnosti ABB, již není v zásadě povinen jednat v zájmu svého bývalého zaměstnavatele, pokud se jedná o dobrovolnou spolupráci ve správním řízení. Tato okolnost však rovněž znamená, že v zásadě nemá v této souvislosti zájem poskytovat nepřesné důkazy. V tomto ohledu je třeba uvést, že v okamžiku předložení jeho svědectví již byl pan M. v důchodu. Za těchto okolností se nezdá, že by nedostatek jeho spolupráce ve správním řízení pro něj měl mít negativní důsledky, zejména pokud jde o dávky, které mu údajně přiznala ABB.
132 Skutečnost, že uběhla určitá doba mezi podáním žádosti o ochranu před pokutami a rozhovory se svědky, rovněž jako taková nezpochybňuje důkazní hodnotu shromážděných svědectví. Komise je totiž oprávněna získat dodatečné důkazy v průběhu svého šetření, aby disponovala všemi relevantními důkazy k posouzení existence protiprávního jednání, zejména s ohledem na vyjádření dotyčných podniků.
133 Naopak doba, která uběhla mezi podáním svědectví a skutečnostmi, jichž se týká, může být relevantní při posouzení jeho hodnověrnosti, jelikož svědci mohou obecně poskytnout podrobnější a hodnověrnější svědectví o nedávné události. V projednávaném případě přitom doba, která uplynula mezi svědectvími ze září 2005 a ukončením zapojení různých svědků do kartelu, a sice květnem 2004 pro p. V.-A., W. a P. a červnem 2002 pro pana M., není dostatečně dlouhá k ovlivnění jejich hodnověrnosti.
134 Hodnověrnost svědků není obecně ovlivněna ani přítomností externího poradce společnosti ABB při rozhovorech, jelikož svědectví byla předložena v rámci spolupráce ABB na základě oznámení o spolupráci a svědci výslovně uvedli na začátku svého příslušného rozhovoru, že si přejí, aby zde uvedený poradce asistoval.
135 Externí poradce společnosti ABB sice zasáhl v konkrétním okamžiku rozhovoru s panem M., aby mu naznačil, že pro japonské výrobce mohlo být výnosné proniknout na evropský trh, o čemž pan M. zřejmě nebyl přesvědčen. Tedy je třeba mít za to, že pan M. vyjádřil pochybnosti ohledně obchodního zájmu na takovém kroku, a zohlednit tuto okolnost při posouzení obsahu jeho svědectví. Žalobkyně však nevysvětlují, v jaké míře tento zásah externího poradce společnosti ABB ovlivňuje věrohodnost svědectví pana M. v jiných ohledech.
136 Pokud jde o předběžné vypracování vyjádření a konání přípravných rozhovorů, není překvapivé, že podnik, který požádal o ochranu před pokutami, předem určil skutkové okolnosti relevantní pro jeho žádost a svědky schopné se k nim vyjádřit a analyzoval s těmito svědky rozsah jejich znalostí.
137 Kromě toho není možné mít za to, že dotyčná svědectví nemohla mít pro ABB škodlivé účinky. Jelikož hovory proběhly před zasláním oznámení námitek, nemohli si totiž ani ABB ani její zaměstnanci a bývalý zaměstnanec být jisti, jaký přesný dosah a obsah budou mít námitky uplatněné vůči společnosti ABB.
138 Naopak žalobkyně správně tvrdí, že se dotyčná svědectví nezdají být výsledkem důkladné úvahy ani nebyla revidována po úvaze a dodatečných ověřeních. Svědectví totiž byla poskytnuta ústně a neexistuje náznak toho, že Komise předem položila svědkům písemné otázky, ani toho, že prohlášení týkající se obecné dohody a překážek vstupu na trh EHP byla následně ověřena a revidována jejich autory.
139 Rovněž se nezdá, že se svědkové vyjádřili jakožto oficiální zástupci společnosti ABB. Zaprvé se zdá, že tuto úlohu v podstatě převzali externí poradci společnosti ABB, od nichž pochází prohlášení zkoumaná v bodech 102 až 114 výše. Dále, jak bylo poznamenáno v bodě 131 výše, pan M. v okamžiku, kdy poskytl své svědectví, již nebyl a priori povinen jednat v zájmu svého bývalého zaměstnavatele a neexistuje ani nepřímý důkaz toho, že se on sám nebo jiný svědek systematicky připravoval na rozhovor tím, že konzultoval jiné zaměstnance společnosti ABB a nahlížel do dokumentů, které vlastnila. Konečně otázky položené Komisí při rozhovorech se netýkaly oficiálního stanoviska společnosti ABB k projednávaným věcem, ale spíše osobních znalostí různých svědků.
140 Tvrzení žalobkyň, podle kterého vyslýchané osoby často nebyly přímými svědky dotyčných událostí, musí být odmítnuto. Ze svědectví totiž vyplývá, že se čtyři svědci osobně účastnili operací kartelové dohody. Zejména pan M. byl jeden ze zástupců společnosti ABB v rámci kartelové dohody mezi roky 1988 a 2002, tedy během téměř celé doby jejího fungování, zatímco ABB byla sama jedním z hlavních účastníků. Pan M. byl tedy přímým a přednostním svědkem okolností, které uvedl.
141 V tomto ohledu je třeba připustit, že pan M. ve svém svědectví potvrdil, že nebyl přítomen při uzavírání obecné dohody, ke kterému podle něj došlo před podpisem dohody GQ a dohody EQ. Rovněž když byl pan M. dotazován, zda bylo téma obecné dohody vzneseno při schůzkách, kterých se účastnil, odpověděl, že nebylo třeba na ni odkazovat, protože obecná dohoda byla samozřejmá. Nicméně tyto okolnosti nezpochybňují důkazní hodnotu svědectví pana M. Zaprvé totiž může svědek klidně poskytnout důkaz o trvající skutečnosti, i když nebyl přítomen jejímu začátku. Zadruhé, i když pan M. prohlásil, že otázka obecné dohody nebyla na setkáních, kterých se účastnil, výslovně diskutována, z jeho svědectví vyplývá, že podle jeho názoru tomu tak nebylo proto, že obsah uvedené dohody byl pochopen, přijat a prováděn účastníky kartelové dohody, aniž bylo třeba výslovné diskuse. V rozsahu, v němž závazek japonských podniků uplatněný Komisí spočíval v pouhé nečinnosti, a nikoliv v konání, je takový případ také možný.
142 Žalobkyně podrobně neuvádí údajné nesoudržnosti, kterými byla ovlivněna různá svědectví. Navíc srovnání svědectví jak mezi sebou, tak s jinými důkazy předloženými společností AB nevykazuje nesoudržnosti, které by mohly ovlivnit hodnověrnost prohlášení týkajících se existence obecné dohody. Jediný rozpor, který má nějaký význam, se pojí k existenci obchodního zájmu japonských podniků proniknout na evropský trh. Jak bude uvedeno v bodech 156 až 158 níže, stanovisko určitých svědků však v tomto bodě neovlivňuje jejich prohlášení týkající se existence obecné dohody.
143 Pokud jde o údajnou neúplnost svědectví pana M., je třeba poznamenat, že není překvapivé, že si svědek při hovoru není schopen vzpomenout na všechny listinné důkazy týkající se kartelové dohody. Navíc pan M., i když při rozhovoru výslovně neodkázal na dohodu GE, uvedl přidělování projektů PISP v EHP uskutečňované na základě dohod předcházejících dohodě GQ, jejichž součástí byla zejména dohoda GE.
144 Rovněž skutečnost, že Komise nevyužila všechny informace obsažené ve svědectví, neznamená, že toto svědectví má nízkou důkazní hodnotu. Je totiž normální, že určité informace jsou irelevantní nebo že určité okolnosti jsou přesvědčivějším způsobem doloženy jinými důkazy.
145 Pokud jde o obsah svědectví, v rozporu s tvrzením žalobkyň jsou prohlášení týkající se doby trvání kartelové dohody soudržná jak mezi sebou, tak s tvrzeními Komise.
146 Pan M. totiž jasně uvedl, že pravidlo vzájemného respektování domácích trhů skupinami evropských a japonských výrobců existovalo po dlouhou dobu, a dokonce předcházelo dohodě GQ.
147 Prohlášení pana M., podle kterého mechanismus dohody GQ přestal existovat v roce 2002, neznamená samo o sobě, že obecná dohoda rovněž skončila. Zaprvé se během tohoto období poněkud vyvinuly metody fungování kartelové dohody zejména z důvodu skutečnosti, že společnost Siemens a podnik Hitachi znovu zahájily svou účast na uvedené kartelové dohodě, a pan M. se tedy mohl domnívat, že dohoda GQ, tak jak byla podepsána v roce 1988 a následně změněna, přestala být prováděna. Tato okolnost neovlivňuje skutečnost, že se metody fungování používané od července 2002 mohly rovněž zakládat na obecné dohodě nebo obdobném ujednání. Jiní svědci společnosti ABB než pan M. potvrzují výslovně, že tak tomu v projednávaném případě bylo, protože z jejich prohlášení vyplývá, že obecná dohoda mezi evropskými a japonskými výrobci týkající se respektování domácích trhů existovala během období, po které byli zapojeni do operací kartelové dohody, tedy mezi červencem 2002 a 2004.
148 Zadruhé byl v červnu 2002 pan M. poslán do předčasného důchodu po odhalení koluzních činností jeho novým nadřízeným. Tato okolnost vysvětluje, že pan M. neměl podrobné znalosti o metodách fungování kartelové dohody používaných od července 2002.
149 Rovněž není možné tvrdit, že odkazy svědků na obecnou dohodu nejsou určité a spontánní. Každý ze svědků totiž zmínil vlastními slovy existenci zvláštní situace evropských a japonských trhů, která odpovídá obecné dohodě uplatňované Komisí.
150 Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, pan Wi. prohlásil, že nepřítomnost japonských podniků na evropském trhu byla výsledkem systému ochrany japonských a evropských trhů odůvodněné skutečností, že si žádná z obou skupin výrobců nepřála, aby druhá skupina působila na jejím domácím trhu. I když se později v rozhovoru zástupce Komise k tomuto tématu vrátil a skutečně použil pojem „obecná dohoda“, omezil se pouze na objasnění konceptu spontánně použitého panem Wi.
151 Pan P. spontánně odkázal na obecnou dohodu s japonskými podniky, podle které se tyto podniky nebudou účastnit na evropském trhu a evropské podniky na japonském trhu. V tomto případě se zástupce Komise rovněž následně vrátil k této otázce, nicméně se omezil na ověření toho, zda bylo jeho pochopení dřívějšího spontánního prohlášení správné.
152 V případě pana V.-A. Komise nepoužila koncept obecné dohody, ale pouze se dotázala svědka, zda věděl o jakékoliv dohodě mezi evropskými a japonskými výrobci. V odpovědi na tuto otázku pan V.-A. uvedl existenci dohody mezi japonskými a evropskými výrobci, podle které evropské podniky „nenapadnou“ japonské podniky na japonském trhu a vice versa. Navíc pan V.-A. prohlásil, že se účastnil diskuse mezi evropskými podniky a zástupcem japonského podniku výslovně k tématu dodržování této dohody, která byla vyvolána snahami japonských podniků proniknout na evropský trh.
153 Pokud jde o údajné vyloučení určitých území z působnosti celosvětové kartelové dohody, pan V.-A. zaprvé prohlásil, že Severní Amerika byla vyloučena ze zvláštního důvodu, a sice kvůli riziku sankcí, kdyby byl kartel odhalen. Zadruhé vysvětlil, že vyloučení zemí západní Evropy znamenalo, že dotyčné projekty PISP nebyly diskutovány evropskými výrobci na schůzkách, kde byl přítomen, což byly schůzky světové kartelové dohody upravené předtím dohodou GQ a dohodou EQ, ale při jiné příležitosti. Přitom tato prohlášení jsou plně slučitelná jak s uvedenými dohodami, tak s tvrzeními Komise.
154 Pokud jde konečně o svědectví pana M., ten prohlásil, že mezi japonskými a evropskými výrobci existovala dohoda týkající se vzájemné ochrany domácích trhů, předcházející dohodě GQ, že tato dohoda byla nezbytnou podmínkou pro uzavírání dohod týkajících se jiných regionů a že dodržování těchto pravidel znamenalo, že japonští výrobci neproniknou na domácí trh evropských výrobců, i když toho byli technicky schopni. Pan M. rovněž v této souvislosti vysvětlil mechanismus oznamování a účtování, jakož i skutečnost, že projekty PISP nebyly v domovských zemích předmětem diskuzí mezi oběma skupinami výrobců a nebyly započítávány ke kvótám stanoveným dohodou GQ.
155 Prohlášení pana M. tak potvrzují existenci obecné dohody uplatněné Komisí a nemohou být kvalifikována jako neurčitá, protože upřesňují dobu trvání uvedené dohody, její obsah a její účastníky. Nedostatečné upřesnění provádění této dohody je stěží překvapivé vzhledem k tomu, že hlavní závazek účastníků kartelové dohody spočíval v tom, že nebudou činní na určitých trzích. Navíc pan M. popsal část obecné dohody vyžadující prováděcí opatření, a sice mechanismus oznamování a účtování.
156 Jak však bylo poznamenáno v bodě 135 výše, pan M. nebyl přesvědčen o obchodním zájmu japonských podniků proniknout na evropský trh. Jeho názor sdílel pan P., který měl za to, že se japonští výrobci pravděpodobně domnívali, že operace nebyla odůvodněná z obchodního hlediska. Podle dvou dalších svědků, pana Wi. a pana V.-A., obchodní zájem na takovém kroku existoval.
157 Nicméně stanovisko p. M. a P. neovlivňuje skutečnost, že čtyři svědci prohlásili, že se japonské podniky zavázaly neproniknout na trh EHP, ačkoliv toho byly z technického hlediska schopny bez ohledu na případný nedostatek bezprostředního obchodního odůvodnění takového závazku.
158 V tomto ohledu je třeba rovněž poznamenat, že na rozdíl od tvrzení žalobkyň nevede případný chybějící obchodní zájem japonských výrobců proniknout v dané chvíli na trh EHP k tomu, aby se existence takové dohody, jako je obecná dohoda, stala bezpředmětnou. Taková dohoda totiž může zaprvé sloužit k odstranění zbytkového rizika budoucího proniknutí na dotčené trhy v případě změny soutěžní situace, a tak k zajištění dlouhodobé jistoty dvěma skupinám výrobců tím, že stabilizuje jejich příslušné privilegované postavení. Zadruhé může dokonce zakládat vzájemnou důvěru mezi oběma skupinami. Přitom podle prohlášení pana M. byla taková důvěra pro provádění kartelové dohody na celosvětové úrovni nezbytná.
159 Závěrem jsou zaprvé prohlášení čtyř dotyčných svědků, a zejména pana M. hodnověrná, protože pochází od přímých svědků okolností, které líčí, a z okolností projednávaného případu nevyplývá, že uvedení svědci měli důvod předložit zkreslené důkazy.
160 Zadruhé čtyři svědectví jsou soudržná jak mezi sebou, tak ve vztahu k jiným důkazům existence a základního obsahu obecné dohody předloženým společností ABB. Svědci tak potvrdili existenci dohody, podle které se japonské podniky zavázaly neproniknout na evropský trh projektů PISP a evropské podniky se zavázaly neproniknout na japonský trh s týmiž projekty. Čtyři svědci rovněž tvrdili, že proniknutí na evropský trh bylo z technického hlediska možné bez ohledu na existenci určitých překážek vstupu. I když se jejich názory lišily ohledně obchodního zájmu japonských podniků proniknout na evropský trh, tato okolnost je v projednávaném případě irelevantní ve vztahu k prohlášením o existenci obecné dohody, jak bylo uvedeno v bodech 156 až 158 výše.
161 Zatřetí čtyři svědectví poskytují přesný a úplný obraz obecné dohody, s přihlédnutím k rozdílnému stupni vědomostí individuálních svědků. Zejména pan M. ve svém svědectví podrobně vysvětluje obsah uvedené dohody, důvod její existence i její fungování.
162 S ohledem na všechno výše uvedené je třeba mít za to, že svědectví zaměstnanců a bývalého zaměstnance společnosti ABB představují nepřímé důkazy existence obecné dohody, které mají vysokou důkazní sílu.
K důkazům předloženým společností Fuji
– Argumenty účastnic řízení
163 Žalobkyně uvádí, že odpověď společnosti Fuji na oznámení námitek není dostatečně přesným a podrobným důkazem pro podpoření důkazů poskytnutých společností ABB, a tedy tvrzení Komise o existenci obecné dohody.
164 Zaprvé Fuji neupřesnila, jak byla informována o existenci obecné dohody, ani neuvedla, kdy byla uzavřena, v jaké formě, kdo byli její účastníci nebo zda byla prováděna.
165 Zadruhé Fuji nepotvrdila vzájemnost obecné dohody a zmínila překážky vstupu na evropský trh s projekty PISP, se kterými se setkala, čímž zpochybnila užitečnost uvedené dohody. V tomto ohledu nemůže být podle žalobkyň vzájemnost obecné dohody vyvozována ze skutečnosti, že japonští výrobci neměli zájem akceptovat jednostrannou dohodu. Tvrdí, že japonští výrobci neměli zájem na uzavření dohody, jelikož japonský trh byl pro evropské podniky nedosažitelný.
166 Zatřetí nesoudržnosti, které existují mezi svědectvím pana H. a dalšími svědectvími zaměstnanců a bývalých zaměstnanců společnosti Fuji, pokud jde jak o existenci obecné dohody, tak technické a obchodní překážky proniknutí na trh EHP, obecně zpochybňují důkazní hodnotu důkazů, které Fuji předložila.
167 Začtvrté jsou tvrzení obsažená v odpovědi společnosti Fuji na oznámení námitek neslučitelná s její následnou žádostí o shovívavost.
168 Zapáté žalobkyně poznamenávají, že Komise nesnížila pokutu společnosti Fuji na základě oznámení o spolupráci, což znamená, že důkazy poskytnuté společností Fuji nepotvrzují existenci obecné dohody.
169 Komise zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyň.
– Závěry Tribunálu
170 V odpovědi na oznámení námitek Fuji prohlásila, že věděla o obecné dohodě, na jejímž základě se japonští výrobci nesnažili proniknout na evropský trh, a zároveň upřesnila, že hlavním důvodem pro nepřítomnost Fuji na trhu EHP bylo to, že se nejednalo o významného věrohodného dodavatele PISP v Evropě.
171 Zaprvé je třeba připustit, že toto prohlášení je relativně neurčité, protože se Fuji omezuje na uvedení závazku japonských výrobců neproniknout na evropský trh. Nicméně tímto Fuji potvrdila hlavní skutečnost vyplývající z důkazů předložených společností ABB, kterou Komise vytýká japonským výrobcům. Dotyčné prohlášení tak není v projednávaném případě irelevantní. Je tomu tak tím spíš, že omezený rozsah znalostí společnosti Fuji může být vysvětlen její druhořadou úlohou v rámci kartelu, a zejména skutečností, jak vyplývá z bodu 150 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že Fuji byla jediným japonským podnikem, který nebyl členem výboru skupiny japonských výrobců odpovědného zejména za vzájemnou shodu mezi oběma skupinami výrobců v rámci dohody GQ.
172 Zadruhé je skutečnost, že Fuji nepotvrdila vzájemnost obecné dohody, v projednávaném případě irelevantní. Jak již bylo konstatováno v bodě 76 výše, závazek evropských podniků neproniknout na japonský trh projektů PISP nepředstavuje důkaz, který je v této souvislosti nezbytný, i když může představovat nepřímý důkaz účasti japonských podniků na porušení článku 81 ES a článku 53 Dohody o EHP.
173 Dále je pravda, že Fuji ve svém prohlášení odkazuje na technické a obchodní překážky proniknutí na trh EHP. Nicméně tyto překážky nebyly uvedeny jako jediný důvod nepřítomnosti společnosti Fuji na uvedeném trhu, ale pouze jako důvod hlavní. Když Fuji uvedla různé dotčené překážky, odkázala navíc na svůj slabý podíl na celosvětovém trhu, který ji znevýhodňoval oproti jejím větším konkurentům, jak evropským, tak japonským. Proto se nezdá, že by její argumentace v tomto bodě mohla být přenesena na argumentaci jiných japonských výrobců.
174 Je třeba rovněž připomenout, že se v bodech 110 a 158 výše dospělo k závěru, že existence překážek vstupu na trh EHP a případný důsledek této okolnosti, a sice údajný chybějící obchodní zájem japonských výrobců proniknout na trh EHP, nevede k tomu, že by se existence takové dohody, jako je obecná dohoda, stala bezpředmětnou.
175 Zatřetí je nesporné, že písemné svědectví pana H. nebylo Komisí zahrnuto mezi důkazy pozdějšího data, než je datum zaslání oznámení námitek, o které se chtěla opřít. Tento důkaz tedy nemůže být považován za důkaz v neprospěch.
176 Pokud jde o hodnotu svědectví pana H. jako důkazu ve prospěch, je třeba poznamenat, že mezi tímto svědectvím a svědectvími dalších zaměstnanců a bývalých zaměstnanců společnosti Fuji nemůže být konstatován žádný podstatný nesoulad. Ani další zaměstnanci společnosti Fuji ani její bývalí zaměstnanci zvláště nezpochybnili existenci obecné dohody, jelikož se svědci jednoduše k tomuto bodu nevyjádřili. Stejně tak pan H. nezpochybnil existenci technických a obchodních překážek proniknutí japonských výrobců na trh EHP.
177 Začtvrté žalobkyně neupřesňují, jaké jsou údajné nesoudržnosti mezi prohlášením společnosti Fuji v odpovědi na oznámení námitek a její žádostí o shovívavost. Jejich argument tedy musí být zamítnut.
178 Ostatně je třeba poznamenat, že aby mohla Komise přiznat snížení pokuty na základě odstavce 21 oznámení o spolupráci, musí dotyčné důkazy představovat významnou důkazní hodnotu oproti důkazům, které Komise již vlastní.
179 V důsledku toho se v žádosti o shovívavost předložené po zaslání odpovědi na oznámení námitek může podnik, který si přeje získat snížení pokuty, soustředit na skutečnosti, které nejsou podle jeho názoru dosud právně dostatečným způsobem prokázány, aby tak poskytl významnou přidanou hodnotu. Přitom tato okolnost může vysvětlit, že dotyčný podnik opomene skutečnosti, které považuje za jednoznačně prokázané dříve poskytnutými důkazy.
180 Zapáté s ohledem na znění odstavce 21 oznámení o spolupráci není možné vyloučit, že poskytnutí důkazů, které mají určitou důkazní hodnotu, ale týkají se skutečností, které jsou již prokázány jinými důkazy, nepovede k žádnému snížení pokuty.
181 S ohledem na všechno výše uvedené je třeba dospět k závěru, že prohlášení společnosti Fuji v odpovědi na oznámení námitek potvrzuje prohlášení společnosti ABB a svědectví poskytnutá zaměstnanci a bývalým zaměstnancem posledně uvedené společnosti ohledně existence obecné dohody. Nicméně s ohledem na jeho neurčitou a obecnou povahu je důkazní hodnota tohoto prohlášení omezená.
K návrhu společnosti Alstom předloženému dne 10. července 2002
– Argumenty účastnic řízení
182 Žalobkyně zpochybňují výklad Komise týkající se návrhu, který společnost Alstom učinila na schůzce účastníků kartelové dohody dne 10. července 2002 a který byl zamítnut zástupcem podniku Hitachi na následující schůzce dne 15. července 2002. Podle nich dotyčný návrh nesměřoval k aktualizaci obecné dohody tím, že se rozšíří na země střední a východní Evropy s ohledem na jejich případné přistoupení k Unii, jak tvrdí Komise v bodech 127 a 128 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tento návrh byl pokusem společnosti Alstom zavést v rámci rozvoje metod fungování kartelové dohody dohodu, která neexistovala dříve a která by zavazovala každou z obou skupin výrobců dodržovat tradiční trhy druhé skupiny. Nicméně tato dohoda byla japonskými podniky odmítnuta a evropští výrobci tuto otázku znovu nevznesli.
183 Žalobkyně dále v tomto ohledu poznamenávají, že tvrzení Komise je neslučitelné jak s jejím argumentem, podle kterého je obecnou dohodu možno vyvodit z přílohy 2 dohody GQ, tak se svědectvím pana M., který prohlásil že „systém dohody GQ“ skončil v červnu 2002.
184 Komise zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyň.
– Závěry Tribunálu
185 Z bodu 127 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že na schůzce ze dne 10. července 2002, během které byl diskutován vývoj metod fungování kartelové dohody poté, co společnost Siemens a podnik Hitachi znovu zahájily svou účast na této kartelové dohodě, společnost Alstom předložila návrh, podle kterého měli evropští výrobci zůstat v Evropě a japonští výrobci v Japonsku a nesnažit se proniknout na evropský trh. Dále je v tomto bodě odůvodnění upřesněno, že na další schůzce dne 15. července 2002 zástupce podniku Hitachi uvedl, že tento podnik odmítá tento návrh, že evropští výrobci reagovali prohlášením, že Evropa, včetně střední a východní Evropy, je jejich trh a že zamýšlejí zachovat ceny uplatňované v západní Evropě, a rovněž oznámili, že se tato otázka znovu prodiskutuje, i když k tomu nedošlo.
186 Je třeba připustit, že na první pohled toto shrnutí schůzek ze dne 10. a 15. července 2002, zakládající se na důkazech poskytnutých žalobkyněmi, vyvolává dojem, že Alstom skutečně navrhla uzavření nové dohody, kterou podnik Hitachi odmítl a která nebyla později diskutována, což by znamenalo, že přinejmenším od července 2002, neexistovala žádná dohoda týkající se chování japonských výrobců na trhu EHP.
187 Nicméně shrnutí schůzky ze dne 15. července 2002 zaprvé ukazuje, že podnik Hitachi neodmítl samotnou myšlenku rozdělení trhů, ale pouze konkrétní návrh společnosti Alstom. Zadruhé se v tomto shrnutí uvádí, že podnik Hitachi uvedl, že nároky evropských výrobců zahrnovaly střední a východní Evropu, což naznačuje, že jeho námitka souvisela s tímto zvláštním aspektem, a nikoliv se situací v západní Evropě.
188 Je třeba rovněž poznamenat, že je výklad žalobkyň neslučitelný s jejich argumentací ohledně soutěžní situace na trhu EHP. Za předpokladu, že by japonští výrobci nebyli, jak tvrdí žalobkyně, vnímáni na trhu EHP jako věrohodní konkurenti, protože existovaly nepřekonatelné překážky vstupu, byla by totiž dohoda týkající se téhož trhu skutečně bezúčelná. V tomto případě by evropští výrobci, vědomí si díky svému privilegovanému postavení v Evropě této okolnosti, neměli k navržení takovéto dohody žádný důvod. Přitom ze shrnutí předloženého žalobkyněmi vyplývá, že návrh společnosti Alstom se týkal jak trhu EHP, tak trhu ve střední a východní Evropě.
189 Za těchto okolností je třeba použít výklad předložený v bodech 127 a 128 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého Alstom navrhla rozšíření obecné dohody na země střední a východní Evropy, a nikoliv výklad navržený žalobkyněmi.
190 Další argumenty žalobkyň nemohou toto zjištění ovlivnit. Zaprvé byl návrh společnosti Alstom předložen v okamžiku, kdy se díky opětovné účasti společnosti Siemens a podniku Hitachi na kartelové dohodě vyvinuly metody jejího fungování. Přitom výklad Komise, podle kterého tento vývoj měl zahrnout rozšíření obecné dohody nad meze stanovené předtím dohodou GQ, není rozporný.
191 Zadruhé, jak bylo poznamenáno v bodě 147 výše, prohlášení pana M., podle kterého „systém dohody GQ“ přestal být prováděn v červnu 2002, neznamená, že obecná dohoda rovněž přestala existovat nebo že působnost této dohody nemohla být následně rozšířena, aby zahrnovala střední a východní Evropu. Kromě toho se pan M. přestal účastnit činností kartelové dohody v červnu 2002, a nemá tedy v zásadě přímé vědomosti o pozdějším fungování této dohody.
192 Závěrem je třeba mít za to, že na schůzce ze dne 10. července 2002 navrhla Alstom rozšíření obecné dohody na země střední a východní Evropy, jak tvrdí Komise. Tato okolnost je důkazem, že uvedená dohoda v době schůzky existovala.
193 Kromě toho se s ohledem na výklad návrhu společnosti Alstom odmítnutí tohoto návrhu podnikem Hitachi nerovná odmítnutí obecné dohody jako takové, ale představuje pouze odmítnutí jejího rozšíření. V důsledku toho nepředstavuje tato okolnost důkaz toho, že bylo od obecné dohody upuštěno v červenci 2002.
Ke stanovisku dalších osob, kterým bylo určeno oznámení námitek
– Argumenty účastnic řízení
194 Žalobkyně zaprvé poznamenávají, že existenci obecné dohody zpochybnilo pět japonských společností, a sice Hitachi, JAEPS, Toshiba, Melco a TM T & D.
195 Žalobkyně zadruhé tvrdí, že Komise nesprávně vyložila stanovisko společnosti VA TECH tím, že tvrdila, že tato společnost nezpochybnila existenci obecné dohody. Rovněž obecnou dohodu zpochybnila společnost Siemens, která též předložila svědectví jednoho ze svých zaměstnanců, pana T., který byl úzce spojen s fungováním kartelové dohody. Komise přitom tyto skutečnosti nezohlednila, ačkoliv se ve značné míře opřela o svědectví zaměstnanců a bývalého zaměstnance společnosti ABB. Kromě toho důkazní hodnota důkazů poskytnutých společností Siemens byla tím větší, že její žádost o shovívavost byla zamítnuta z důvodu zpochybnění skutečností vznesených Komisí.
196 Ostatně podle žalobkyň neměly evropské podniky obecně zájem zpochybnit prohlášení týkající se obecné dohody, protože tato nebyla relevantní s ohledem na výtky, které vůči nim Komise směřovala. Naopak tyto podniky měly pravděpodobně prospěch z toho, že Komise konstatovala existenci obecné dohody, protože tato okolnost v určité míře snížila váhu jejich protisoutěžních jednání. Jak dále ukazuje případ společnosti Siemens, nezpochybnění skutečností vznesených Komisí bylo relevantní pro výsledek žádosti evropských podniků o shovívavost.
– Závěry Tribunálu
197 Ze skutečností ve spise především vyplývá, že VA TECH výslovně zpochybnila existenci obecné dohody, jak uvádí žalobkyně.
198 Komise se nicméně nedopustila pochybení tím, že měla za to, že prohlášení a svědectví společnosti ABB, prohlášení společnosti Fuji týkající se existence obecné dohody, jakož i prohlášení žalobkyň týkající se oznamování a účtování je třeba považovat za skutečnosti s větší důkazní silou než zpochybnění existence obecné dohody společnostmi Hitachi, JAEPS, Toshiba, Melco, TM T & D, Siemens a VA TECH.
199 Na rozdíl od první skupiny důkazů nejsou totiž dotčená zpochybnění v rozporu se zájmem dotyčných podniků, protože zpochybňují existenci jakéhokoliv porušení článku 81 ES a článku 53 Dohody o EHP. Toto zjištění se použije rovněž na svědectví pana T., ve kterém se tento omezil na vysvětlení vzniku dohody GQ, zpochybnění existence obecné dohody a uplatnění překážek vstupu jak na trh EHP, tak na japonský trh. Pokud jde zejména o obecnou dohodu, svědectví pana T. nepřináší nové důkazy oproti důkazům poskytnutým osobami, kterým bylo určeno oznámení námitek.
200 Není rovněž možné mít za to, že evropské podniky, včetně Siemens, neměly zájem na zpochybnění existence obecné dohody, protože tuto dohodu Komise v oznámení námitek vyložila jako tajnou dohodu mezi evropskými a japonskými výrobci týkající se trhu EHP, a představující v důsledku toho porušení článku 81 ES a článku 53 Dohody o EHP. Přitom by takové zjištění bylo zájmům evropských výrobců přinejmenším potenciálně na škodu v případě, že by další námitky, které vůči nim Komise vznesla, nemohly být právně dostatečným způsobem prokázány.
201 Dále Komise tvrdí, že se neopřela o stanovisko evropských výrobců, aby dospěla k závěru o existenci obecné dohody, ale že pouze toto stanovisko konstatovala. I když je tento výklad potvrzen zněním bodu 125 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém není stanovisku společností Alstom, Areva a VA TECH na rozdíl od prohlášení společnosti Fuji potvrzujícího existenci obecné dohody přiznána žádná potvrzující hodnota, je zpochybněn bodem 255 odůvodnění uvedeného rozhodnutí, ve kterém Komise odkazuje na implicitní uznání existence obecné dohody některými evropskými výrobci.
202 V každém případě neutrální stanovisko společností Alstom a Areva nemůže být vykládáno jako důkaz existence obecné dohody. S ohledem na důkazní břemeno, které Komisi v rámci řízení na základě článku 81 ES a článku 53 Dohody o EHP přísluší, nezpochybnění skutečnosti podnikem neznamená, že je dotčená skutečnost prokázána.
203 Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že skutečnosti vznesené žalobkyněmi neumožňují vyvodit závěry ohledně existence obecné dohody.
K mechanismu oznamování a účtování
– Argumenty účastnic řízení
204 Úvodem žalobkyně tvrdí, že cílem mechanismu oznamování a účtování bylo uměle snížit kvótu evropských výrobců, pokud jde o projekty PISP mimo EHP, z důvodu srovnatelně silného soutěžního postavení japonských výrobců na trzích, jako je Asie a Střední východ, kterých se celosvětová kartelová dohoda především týkala. Účtování bylo totiž alternativním řešením navrženým evropskými výrobci namísto paušálního snížení jejich společné kvóty.
205 Žalobkyně rovněž tvrdí, že neexistují důkazy, které by naznačovaly, že oznamování bylo povinné, systematické nebo pravidelné, že se uskutečňovalo před přidělováním dotyčných projektů a že pokračovalo po roce 1999.
206 Přitom podle žalobkyň nemohl mechanismus účtování založený na libovolném, a nikoliv systematickém a povinném oznamování přinést japonským výrobcům jistotu nebo vyrovnání. V důsledku toho je teorie obecné dohody, jak ji obhajuje Komise, v projednávaném případě neslučitelná se skutkovým stavem.
207 Pokud jde o různé důkazy vznesené Komisí, skutečnost, že se v dohodě EQ uvádí oznamování informací o projektech PISP v EHP japonským výrobcům, je irelevantní, protože japonští výrobci neznali obsah uvedené dohody. Dále se podle dohody EQ oznamování informací o projektech PISP v EHP uskutečňovalo po jejich přidělení a bylo dobrovolné.
208 Žalobkyně rovněž tvrdí, že v jejich žádosti o shovívavost se prohlášení, podle kterého Siemens nechala pravidelně kolovat tabulky zjednodušující část projektů PISP přidělovaných různým účastníkům kartelové dohody, jasně vztahovalo pouze na projekty PISP mimo EHP.
209 Kromě toho žalobkyně tvrdí, že v jejich odpovědi na oznámení námitek odkazuje prohlášení zakládající se na svědectví pana Wa., podle kterého evropští dodavatelé oznamovali podrobnosti projektů PISP v EHP pro účely účtování, na příležitostné oznamování, a nikoliv na povinné a systematické oznamování během celé doby trvání kartelové dohody. Žalobkyně doplňují, že nebyly obeznámeny s konkrétním rozdělováním projektů, ale pouze s výsledky přidělování a že oznamované údaje byly rekapitulující, a tedy nebyly důvěrné, což znamená, že jejich oznamování nemohlo mít dopad na případnou hospodářskou soutěž mezi evropskými a japonskými výrobci. Kromě toho jakékoliv oznamování v každém případě skončilo v roce 1999.
210 Komise rovněž nesprávně vyložila prohlášení společnosti Fuji týkající se oznamování informací o projektech PISP v EHP. Fuji totiž výslovně zpochybnila systematičnost oznamování a konstatovala, že nevěděla o mechanismu rozdělování uvedených projektů.
211 Konečně v prohlášení ze dne 3. února 2005 týkajícího se oznamování společnost ABB neuvedla, zda byl dotčený mechanismus povinný a pravidelný, a neupřesnila ani jeho dobu trvání ani případné účinky v rámci společného trhu. Společnost ABB naopak potvrdila, že japonským výrobcům byl signalizován pouze výsledek přidělování evropských projektů.
212 Komise zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyň.
– Závěry Tribunálu
213 Úvodem je třeba odmítnout alternativní vysvětlení mechanismu oznamování a účtování navržené žalobkyněmi. Žalobkyně totiž neidentifikovaly důkazy potvrzující jejich tvrzení, podle kterých nejprve japonští výrobci požádali o změnu kvót stanovených v dohodě GQ, dále evropští výrobci tuto změnu odmítli a konečně byl navržen a přijat postup oznamování a účtování některých projektů PISP v EHP jakožto schůdná alternativa. V každém případě takový náhodný mechanismus oznamování a účtování, jaký uplatnily žalobkyně, je značně složitější než pouhé přijetí kvóty a oproti posledně uvedenému řešení nenabízí výhody.
214 Pokud jde o různé důkazy týkající se oznamování a účtování, z bodu 4 části „E (E-Members)“ přílohy 2 dohody EQ vyplývá, že „evropští členové rozhodli o oznamování evropských projektů skupině japonských výrobců“.
215 Jak ale bylo konstatováno v bodě 87 výše, tato doložka se týkala případného oznamování informací před rozdělením dotyčných projektů PISP. Netýkala se naopak sledování již přidělených projektů. I když obsah uvedené doložky představuje nepřímý důkaz naznačující, že japonští výrobci byli považováni za věrohodné konkurenty pro účely poskytování určitých projektů PISP v EHP, opatření, která stanoví, tedy nejsou součástí mechanismu oznamování a účtování, jak jej uvádí Komise. Příloha 2 dohody EQ je tudíž pro prokázání tohoto mechanismu irelevantní.
216 Pokud jde o důkazy poskytnuté společností ABB, je třeba uvést, že pan M. ve svém svědectví výslovně potvrdil existenci mechanismu oznamování a účtování. Prohlásil rovněž, že se tento mechanismus netýkal projektů PISP v domovských zemích, a sice v Japonsku a některých evropských zemích.
217 Existence mechanismu spočívajícího v započítávání hodnoty projektů PISP v EHP k celosvětové kvótě stanovené dohodou GQ byla rovněž potvrzena v odpovědích společnosti ABB na otázky Komise předložených dne 3. února 2005. Společnost ABB totiž tvrdila, že při přidělování projektů mimo Unii byly zohledněny výsledky rozdělení projektů v rámci Unie.
218 Pokud jde o důkazy poskytnuté žalobkyněmi, je třeba poznamenat, že když se prohlášení uvedené v bodě 2.10 žádosti žalobkyň o shovívavost, podle kterého Siemens nechávala pravidelně kolovat tabulky zjednodušující část projektů PISP přidělených různým účastníkům kartelové dohody, čte v kontextu vět, které mu bezprostředně předcházejí, odkazuje na projekty PISP mimo EHP. V důsledku toho je toto prohlášení irelevantní jako důkaz takového mechanismu oznamování a účtování, jaký uvádí Komise, který se týká projektů PISP v EHP.
219 Naopak v odpovědi na oznámení námitek žalobkyně prohlásily, že před tím, než podnik Hitachi přerušil svou účast na kartelové dohodě v roce 1999, evropští výrobci oznamovali japonským výrobcům podrobnosti projektů PISP, které budou poskytovat v Evropě, aby umožnili zohlednit tyto projekty při stanovení kvóty projektů PISP mimo EHP přidělovaných oběma skupinám výrobců na základě dohody GQ.
220 Toto prohlášení výslovně potvrzuje existenci mechanismu oznamování a účtování, který Komise uplatňuje, až do roku 1999. Navíc je jeho důkazní hodnota vysoká ze dvou důvodů. Zaprvé je uvedené prohlášení v rozporu se zájmy žalobkyň, protože s sebou nese existenci vazby mezi koluzní činností v rámci EHP a japonskými výrobci, a z tohoto důvodu představuje důkaz v neprospěch. Zadruhé je z četby dotyčné části odpovědi na oznámení námitek zjevné, že si žalobkyně nebyly vědomy závěrů, které je možné z tohoto prohlášení vyvodit.
221 V tomto ohledu je třeba poznamenat, že žalobkyně předložily Komisi doplňující odpověď na oznámení námitek. Nicméně se v tomto dokumentu omezily na zpochybnění toho, jak Komise vyložila prohlášení, která se týkají mechanismu oznamování a účtování, obsažená v jejich první odpovědi, zejména pokud jde o relevanci těchto prohlášení jako důkazu obecné dohody a existence jediného protiprávního jednání zahrnujícího jak obecnou dohodu, tak dohodu GQ. Žalobkyně se naopak nevyjádřily k samotnému obsahu dotčených prohlášení.
222 Společnost Fuji zase v odpovědi na oznámení námitek prohlásila, že informace týkající se rozdělení projektů PISP v evropských zemích vyloučených z působnosti dohody GQ nebyly systematicky oznamovány japonským výrobcům, a že v důsledku toho nebyla Fuji obeznámena s fungováním dohody EQ.
223 Přitom druhořadá úloha společnosti Fuji v rámci kartelové dohody, připomenutá v bodě 171 výše, může vysvětlit skutečnost, že Fuji nebyla součástí veškerých výměn informací ze strany skupiny evropských výrobců. Tato okolnost rovněž zpochybňuje hodnověrnost prohlášení společnosti Fuji v tomto bodě oproti důkazům poskytnutým společnostmi ABB a Hitachi, které byly členy výborů jejich příslušných skupin, a z tohoto důvodu byly blíže spojeny s podrobným fungováním tvrzené kartelové dohody.
224 V rozporu s tvrzením žalobkyň z výše analyzovaných skutečností posuzovaných celkově nevyplývá, že mechanismus oznamování a účtování byl prováděn příležitostně a libovolně. I když se prohlášení společnosti ABB a žalobkyň a svědectví pana M. výslovně tímto předmětem nezabývají, z formulací použitých v dotčených dokumentech jasně vyplývá, že oznamování bylo pravidelným postupem používaným na všechny dotyčné účastníky a projekty. Jak bylo vysvětleno v předchozím bodě, prohlášení společnosti Fuji jsou v tomto bodě méně hodnověrná než důkazy poskytnuté společností ABB a žalobkyněmi. Dále již bylo v bodě 215 výše poznamenáno, že se příloha 2 dohody EQ netýká oznamování a účtování, jak je uvádí Komise, a tedy není v tomto ohledu relevantní.
225 Pokud jde o dobu provádění mechanismu oznamování a účtování, prohlášení společnosti ABB ze dne 3. února 2005 se netýkají zvláštního období, a mohou být tedy a priori vykládána tak, že odkazují na celou dobu protiprávního jednání. Prohlášení pana M. se zase týkají období, během kterého se účastnil činností kartelové dohody, a sice mezi rokem 1988 a červnem 2002. Jelikož bylo v bodech 68 a 129 výše poznamenáno, že důkazy poskytnuté společností ABB musí být potvrzeny dalšími důkazy a takové potvrzení nemůže vyplývat ze svědectví pana M., je nadto třeba uvést, že prohlášení žalobkyň obsažená v jejich odpovědi na oznámení námitek, se týkají doby před tím, než podnik Hitachi přerušil v roce 1999 svou účast na kartelové dohodě. Je tedy třeba mít za to, že existence mechanismu oznamování a účtování byla pro posledně uvedené období prokázána.
226 Pokud jde o relevanci mechanismu oznamování a účtování v rámci prokázání obecné dohody, je třeba mít za to, že představuje závažný nepřímý důkaz toho, že japonští výrobci byli evropskými výrobci vnímáni jako případní věrohodní konkurenti na trhu EHP. Za předpokladu, že by byl evropský trh skutečně pro japonské výrobce neproniknutelný z důvodu překážek vstupu, neměli by totiž evropští výrobci důvod oznamovat výsledky přidělování určitých projektů PISP v rámci EHP a a fortiori účtovat tytéž projekty do společné „evropské“ kvóty stanovené dohodou GQ, protože by je toto účtování zbavovalo části projektů PISP v oblastech, kterých se týkala dohoda GQ. Existence takového mechanismu oznamování a účtování tedy znamená, že japonské podniky mohly proniknout na evropský trh. Pokud tak neučinily, bylo to proto, že se zavázaly to neudělat výměnou za větší část projektů PISP mimo EHP. Dotčený mechanismus tak představuje vazbu mezi koluzními činnostmi v rámci EHP a japonskými výrobci, a z tohoto důvodu nepřímý důkaz existence obecné dohody.
227 Otázka, zda mechanismus oznamování a účtování měl účinky na trh EHP, nemá v projednávaném případě význam. Jak již bylo poznamenáno v bodě 76 výše, základem pro výtku Komise určenou žalobkyním v napadeném rozhodnutí je totiž závazek japonských podniků neproniknout na trh EHP, který je nepřímo prokázán existencí mechanismu oznamování a účtování. Z napadeného rozhodnutí naopak nevyplývá, že podle názoru Komise uvedený mechanismus představuje samostatné porušení článku 81 ES a článku 53 Dohody o EHP.
228 Rovněž není podle úvahy uvedené v bodě 226 výše nezbytné prokázat zaprvé to, že se uvedený mechanismus netýkal projektů PISP v evropských domovských zemí, a zadruhé to, že Japonsko představovalo domovskou zemi k tomu, aby mohl být mechanismus oznamování a účtování považován za relevantní nepřímý důkaz existence obecné dohody. V důsledku toto nemá případné nepotvrzení svědectví pana M. v tomto bodě žádné důsledky.
229 Kromě toho v rozsahu, v němž se argumentace Komise týkající se mechanismu oznamování a účtování nezakládá ani na důvěrné povaze oznamovaných údajů ani na skutečnosti, že k oznamování docházelo před přidělováním dotyčných projektů PISP, jsou tyto okolnosti v projednávaném případě rovněž irelevantní.
230 S ohledem na všechno výše uvedené je třeba dospět k závěru, že existence pravidelného oznamování japonským výrobcům určitých projektů PISP v EHP po jejich přidělení a účtování stejných projektů ke společné „evropské“ kvótě stanovené dohodou GQ byla prokázána pro období mezi rokem 1988 a přerušením účasti podniku Hitachi na kartelové dohodě v roce 1999 prohlášeními společnosti ABB a žalobkyň a svědectvím pana M. Dále dotčený mechanismus představuje nepřímý důkaz existence obecné dohody uplatněné Komisí.
K přidělování projektů PISP v EHP
– Argumenty účastnic řízení
231 Žalobkyně poznamenávají, že projekty PISP v EHP byly rozdělovány evropskými členy kartelové dohody na jiných schůzkách než schůzkách dohody GQ bez účasti japonských podniků.
232 V tomto kontextu nepředstavují seznamy projektů poskytnuté společností ABB věrohodný důkaz toho, že se údaje o dotčených projektech PISP oznamovaly japonským výrobcům a přezkoumaly s nimi před jejich přidělením.
233 Stejné zjištění platí podle žalobkyň pro tvrzení, podle kterého japonské podniky zamýšlely předložit nabídky pro projekty PISP v EHP, čímž vytvořily napětí v rámci kartelové dohody. Prohlášení svědků společnosti ABB jsou v tomto bodě nepřesná a v projednávaném případě irelevantní.
234 Rovněž s výjimkou údajného zájmu společnosti Melco o projekt PISP ve Španělsku pouze evropští výrobci diskutovali jedenáct projektů PISP uvedených v napadeném rozhodnutí. Přitom je možné, že Melco získala informace o dotyčném projektu z jiných zdrojů než ze seznamů projektů nebo od evropských dodavatelů.
235 Kromě toho nebylo prokázáno, že se japonské podniky účastnily stanovování cen za projekty PISP v EHP, které nemohly být přiděleny určitému dodavateli, provádění doložky dohody GQ o výpovědi licenčních smluv se třetími osobami pokud jde o území EHP nebo výměny citlivých informací o evropském trhu projektů PISP.
236 Dále dřívější dohody s evropskými dodavateli o přidělování projektů PISP v EHP, a zejména dohoda GE představují důkazy, které zpochybňují existenci obecné dohody. Podle žalobkyň představuje dohoda GE komplexní kartelovou dohodu mezi evropskými výrobci, uzavřenou před podpisem dohody GQ a na ní nezávislou. Dotčená kartelová dohoda tak byla prováděna bez ochrany, která byla údajně poskytována tvrzenou obecnou dohodou. Pokud jde o význam obecné dohody pro koluzní činnosti evropských výrobců v rámci EHP, pak tato okolnost zpochybňuje argumentaci Komise.
– Závěry Tribunálu
237 Spis neobsahuje informace, které by naznačovaly, že by byly projekty PISP v EHP diskutovány na schůzkách dohody GQ, kterých se účastnili japonští členové kartelové dohody.
238 Rovněž ze seznamu projektů poskytnutých společností ABB nevyplývá, že s japonskými výrobci byly diskutovány projekty PISP v EHP, s výjimkou údajného zájmu společnosti Melco na projektu „MSP via GC“ ve Španělsku. Přitom nemůže být vyloučeno, že odkaz na zájem společnosti Melco o tento projekt je chybný, vzhledem k délce dotyčného seznamu projektů a skutečnosti, že Komise neidentifikovala jiný případ, kdy by japonský výrobce projevil zájem o projekt PISP v EHP. V každém případě není obsah dotyčného seznamu projektů potvrzen jinými důkazy o projektu „MSP via GC“, a nemůže být tedy v tomto ohledu zohledněn.
239 Dále, když Komise uvádí v bodě 125 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že japonští výrobci někdy zamýšleli reagovat na evropská nabídková řízení, ale obecně takové zakázky odmítali a oznamovali dotyčné projekty evropským výrobcům, opírá se výlučně o prohlášení společnosti ABB a svědectví předložená jejími zaměstnanci. Toto tvrzení tedy nemůže být zohledněno, jestliže není potvrzeno jinými důkazy.
240 Kromě toho Komise nevytýká žalobkyním, že se účastnily stanovování minimálních cen projektů PISP v EHP nebo výpovědi licenčních smluv uzavřených se třetími podniky ohledně EHP. V důsledku toho jsou argumenty žalobkyň v tomto bodě v projednávaném případě irelevantní.
241 Pokud jde o výměnu citlivých údajů o projektech PISP v EHP, takové oznamování, jaké bylo prokázáno v projednávaném případě, překračuje meze běžného soutěžního chování jak dobou trvání a intenzitou, tak povahou oznamovaných údajů. Nicméně není prokázáno, že předmětem oznamování bylo přidělit projekty PISP v EHP japonským výrobcům nebo že skutečně oznámené údaje byly za tímto účelem použity.
242 S ohledem na vše výše uvedené je třeba dospět k závěru, že nebylo prokázáno, že se japonské podniky účastnily přidělování projektů PISP v EHP.
243 Pokud jde o evropské dohody před dohodou GQ, je třeba poznamenat, že s výjimkou dohody GE nejsou tvrzení žalobkyň dostatečně přesná nebo podepřená. V důsledku toho musí být zamítnuta.
244 Pokud jde o dohodu GE, je nesporné, že byla podepsána před dohodou GQ a dohodou EQ. Nicméně tato okolnost v rozporu s tvrzením žalobkyň neznamená, že byla nezávislá na dohodě GQ nebo obecné dohodě.
245 Podle svého článku 15 totiž měla být dohoda GE původně přechodným řešením platným až do vstupu dohody GQ v platnost, a pokud by se tak nestalo, měla být znovu vyjednána po 31. prosinci 1988. Zdá se tak, že při uzavření dohody GE již signatáři předvídali vytvoření celosvětové kartelové dohody a její různé prvky, včetně, podle tvrzení Komise, obecné dohody. Tento výklad je potvrzen svědectvím pana M., podle kterého celosvětová kartelová dohoda byla před podepsáním dohody GQ předmětem složitých vyjednávání trvajících několik let.
246 Podle pana M. dále předcházel vzájemný závazek obou skupin výrobců neproniknout na domácí trhy druhé skupiny, který je základem obecné dohody uplatněné Komisí, uzavření dohody GQ. V důsledku toho mohl být tento závazek evropskými výrobci zohledněn při podpisu dohody GE.
247 Za těchto okolností není možné mít za to, že dohoda GE zpochybňuje existenci obecné dohody uplatněné Komisí.
Celkové posouzení
– Argumenty účastnic řízení
248 Podle žalobkyň jsou důkazy uplatněné Komisí, spojené s existencí údajné obecné dohody, selektivní, bez důkazní síly, nepodepřené a neodpovídají skutečnosti, jelikož Komise rozvinula svou teorii, aniž přezkoumala skutkový stav.
249 Žalobkyně v tomto ohledu uvádějí, že důkazy poskytnuté společností ABB právně dostatečným způsobem neprokazují existenci obecné dohody, a zejména skutečnost, že japonští výrobci souhlasili s rozdělením projektů PISP v EHP mezi evropské výrobce, význam obecné dohody ve vztahu k údajné celosvětové kartelové dohodě, existenci mechanismu povinného a systematického oznamování nebo skutečnost, že se japonské podniky účastnily koluzních činností evropských výrobců v rámci EHP. Komise rovněž prokázala selektivitu, když v napadeném rozhodnutí neuvedla některé důkazy poskytnuté společností ABB, které neodpovídaly její teorii, a zejména dohodu GE.
250 Žalobkyně se domnívají, že když mají důkazy poskytnuté společností ABB malou důkazní sílu a zároveň jsou jimi, společnostmi Toshiba, Melco, TM T & D a v určitých aspektech společností Fuji, zpochybněny, měly být potvrzeny jinými důkazy, protože vyžadovaná „úroveň potvrzení“ byla vysoká. Tak tomu však nebylo. Komise zejména předložila tvrzení týkající se dohody GQ a dohody EQ, která jsou v rozporu s jinými skutečnostmi ze spisu a vyložila nesprávně prohlášení žalobkyň a společnosti Fuji týkající se mechanismu oznamování a účtování.
251 Žalobkyně v tomto kontextu tvrdí, že japonští výrobci nebyli schopni proniknout na evropský trh projektů PISP z důvodu existence nepřekonatelných překážek vstupu na trh, které činily nadbytečným jejich zapojení na evropské úrovni, a tedy i existenci obecné dohody. Doplňují, že věrohodnost tohoto alternativního vysvětlení byla potvrzena všemi dotyčnými podniky a vyplývá rovněž z řady skutečností ve spise, a zejména z dohody GE, uzavřené evropskými výrobci, aniž je nezbytné dosáhnout dohody s japonskými výrobci nebo je informovat.
252 Komise zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyň.
– Závěry Tribunálu
253 Z přezkumu uskutečněného v bodech 84 až 230 výše vyplývá zaprvé to, že prohlášení ABB a svědectví jejích zaměstnanců a bývalého zaměstnance ukázalo existenci dohody, podle které se evropští a japonští výrobci vzájemně zavázali neproniknout na domácí trhy druhé skupiny. Uvedené důkazy umožňují rovněž identifikovat strany dohody a dospět k závěru, že i když tato dohoda pravděpodobně předcházela dohodě GQ, byla uzavřena nejpozději v okamžiku uzavření posledně uvedené dohody.
254 Zadruhé je existence výše uvedené vzájemné dohody potvrzena návrhem předloženým společností Alstom na schůzce dne 10. července 2002. Existence závazku japonských podniků neproniknout na evropský trh je rovněž potvrzena prohlášeními společnosti Fuji.
255 Zatřetí z prohlášení a svědectví společnosti ABB, potvrzených prohlášeními žalobkyň, vyplývá, že japonští výrobci souhlasili, přinejmenším pro období let 1988 až 1999, s pravidelným oznamováním výsledků přidělování určitých projektů PISP v EHP a jejich účtováním ke společné „evropské“ kvótě stanovené dohodou GQ. Rovněž podle bodu 4 části „E (E-Members)“ přílohy 2 dohody EQ evropští výrobci stanovili možnost oznamovat japonským výrobcům podrobnosti o určitých projektech PISP v EHP před jejich přidělením. Tyto dvě okolnosti naznačují, že japonští výrobci byli považováni za věrohodné konkurenty pro poskytování určitých projektů PISP v EHP, ale že se zavázali neproniknout na evropský trh výměnou za větší část projektů PISP v jiných oblastech. Představují tedy nepřímé důkazy existence vzájemné dohody mezi evropskými a japonskými výrobci.
256 Důkazy vznesené Komisí tak podporují její tvrzení o existenci obecné dohody, jak byla shrnuta v bodě 74 výše. Naopak důkazy uplatněné žalobkyněmi nemohou zpochybnit uvedená tvrzení.
257 Zaprvé, jak bylo uvedeno v bodech 244 až 247, dohoda GE nepředstavuje důkaz evropské kartelové dohody prováděné bez pomoci obecné dohody.
258 Zadruhé, i když nebylo prokázáno, že se japonské podniky účastnily společně s evropskými výrobci přidělování projektů PISP v EHP, je třeba uvést, že s přihlédnutím k povaze jejich tvrzeného závazku na základě obecné dohody by jejich účast na tomto chování nebyla potřebná. Japonští výrobci totiž neměli žádný zájem na zasahování do samotného přidělování projektů PISP v EHP, které se zavázali nezískat. Jejich jediným zájmem bylo znát hodnotu dotyčných projektů a totožnost osob, jimž byly přiděleny, aby mohli sledovat účtování do společné „evropské“ kvóty stanovené dohodou GQ. Přitom přinejmenším v období mezi roky 1988 a 1999 byly tyto informace japonským výrobcům sdělovány prostřednictvím mechanismu oznamování.
259 S ohledem na všechno výše uvedené je třeba mít za to, že existence obecné dohody, jak je popsána v bodě 74 výše, byla právně dostatečným způsobem prokázána.
260 Za těchto okolností nebyla Komise v rozporu s tvrzením žalobkyň povinna prokázat obchodní zájem dotyčných podniků na uzavření obecné dohody. Jak bylo uvedeno v bodech 110 a 158 výše, uzavření obecné dohody mohlo navíc uvedeným podnikům udělit určité výhody, a nebylo tedy bezpředmětné, bez ohledu na existenci překážek vstupu na trh EHP a případný chybějící bezprostřední obchodní zájem o proniknutí na tento trh.
261 Dále nestačí, aby žalobkyně nahradily vysvětlení Komise jiným věrohodným vysvětlením skutečností, jelikož se Komise neopřela pouze o chování dotčených podniků na trhu, aby dospěla k závěru o existenci vytýkaného protiprávního jednání. V důsledku toho je alternativní vysvětlení navržené žalobkyněmi irelevantní v rozsahu, v němž se týká existence uvedeného protiprávního jednání. V každém případě skutečnosti, o které se opírá toto vysvětlení, žalobkyně rovněž uvedly v rámci první části třetího žalobního důvodu, a budou tedy přezkoumány v bodech 317 až 332 níže.
262 Proto je třeba zamítnout první část druhého žalobního důvodu.
263 Dále v souladu s tím, co bylo uvedeno v bodě 41 výše, jelikož mohla být existence obecné dohody prokázána, aniž se zohlednila vyjádření společnosti Fuji ze dne 21. listopadu 2006 jako důkaz v neprospěch, je třeba s konečnou platností zamítnout první část prvního žalobního důvodu, vycházející z toho, že žalobkyně neměly přístup k určitým důkazům v neprospěch. V důsledku toho musí být první žalobní důvod zamítnut v plném rozsahu.
b) K druhé části, vycházející z toho, že Komise neprokázala, že obecná dohoda představovala omezující dohodu nebo jednání ve vzájemné shodě
Argumenty účastnic řízení
264 Žalobkyně uvádí, že i za předpokladu, že Komise prokázala existenci obecné dohody, neprokázala přesnými a věrohodnými důkazy, že tato dohoda představovala výraz společné vůle ve formě omezující dohody nebo jednání ve vzájemné shodě. Podle nich spis Komise nanejvýš odhaluje souběžné chování hospodářských subjektů, které je slučitelné s běžnými podmínkami trhu. Tato okolnost byla potvrzena svědectvím pana M., který uvedl, že na schůzkách, kterých se účastnil, nebylo nezbytné vznášet otázku obecné dohody v rozsahu, v němž tato byla samozřejmá.
Závěry Tribunálu
265 Podle judikatury je Komise povinna za účelem odůvodnění pevného přesvědčení, že tvrzené protiprávnímu jednání představuje dohodu nebo jednání ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES, shromáždit dostatečně přesné a shodující se důkazy (rozsudek Tribunálu ze dne 21. ledna 1999, Riviera Auto Service a další v. Komise, T‑185/96, T‑189/96 a T‑190/96, Recueil, s. II‑93, bod 47). Výše uvedená judikatura je obdobně použitelná na čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP.
266 V projednávaném případě se Komise v napadeném rozhodnutí výslovně nevyjádřila k otázce, zda chování vytýkané japonským podnikům představuje dohodu nebo jednání ve vzájemné shodě. V bodě 248 odůvodnění napadeného rozhodnutí se omezila na poznámku, že se protiprávní jednání skládalo z více činností, které mohou být kvalifikovány jako dohody nebo jednání ve vzájemné shodě.
267 Je tedy třeba nejprve ověřit, zda obecná dohoda představuje dohodu mezi podniky ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES a čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP.
268 V tomto ohledu k tomu, aby existovala dohoda ve smyslu výše uvedených ustanovení, postačuje, aby dotčené podniky vyjádřily svou společnou vůli chovat se na trhu určitým způsobem (viz obdobně rozsudek Cimenteries CBR a další v. Komise, bod 70 výše, bod 928 a citovaná judikatura). Zohlednění konkrétních účinků dohody je nadbytečné, pokud se jeví, že tato dohoda má za cíl omezení, vyloučení nebo narušení hospodářské soutěže (viz rozsudek Cimenteries CBR a další v. Komise, bod 70 výše, bod 837 a citovaná judikatura).
269 Přitom v projednávaném případě z různých důkazů vznesených Komisí, a zejména z prohlášení společností ABB a Fuji a ze svědectví p. M. a V.-A. vyplývá, že se evropští a japonští výrobci vzájemně zavázali neproniknout na domácí trh druhé skupiny. Existence vzájemného závazku nezbytně znamená existenci společné vůle, i když neexistují důkazy, které by umožnily přesně určit okamžik, kdy se tato vůle projevila nebo kdy se formalizovalo její vyjádření. Kromě toho z bodu 141 výše vyplývá, že se pan M. domníval, že nebylo nezbytné uvádět obecnou dohodu při diskusích, kterých se účastnil, protože obsah uvedené dohody byl pochopen, přijat a prováděn všemi účastníky kartelové dohody, aniž bylo třeba výslovné diskuse. Jak bylo navíc uvedeno v bodě 152 výše, pan V.-A. prohlásil, že se účastnil diskusí mezi evropskými podniky a zástupcem japonského podniku výslovně ohledně dodržování obecné dohody.
270 Rovněž skutečnost, potvrzená prohlášeními a svědectvím společnosti ABB a prohlášeními žalobkyň, že japonští výrobci po mnoho let souhlasili s oznamováním výsledků přidělování určitých projektů PISP v EHP a sledovali jejich účtování ke společné „evropské“ kvótě stanovené dohodou GQ, je neslučitelná s pouhým souběžným chováním konkurentů mimo jakékoliv shody vůle.
271 Navíc bylo předmětem obecné dohody určovat chování japonských podniků vůči trhu EHP, protože se zavázaly neproniknout na tento trh. Uvedená dohoda tak skutečně představovala vyhrazení trhu EHP ve prospěch evropských výrobců.
272 V důsledku toho Komise právem konstatovala, že obecná dohoda představovala dohodu mezi podniky ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES a čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP.
273 Za těchto okolností není nezbytné navíc zkoumat, zda obecná dohoda představovala jednání ve vzájemné shodě na základě týchž ustanovení.
274 Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, je třeba zamítnout druhou část druhého žalobního důvodu, a tedy druhý žalobní důvod v plném rozsahu.
3. K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z toho, že Komise neprokázala existenci jediného a trvajícího protiprávního jednání
275 V rámci první části třetího žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že pokud jde o ně, Komise neprokázala ani hlavní aspekty opatření prováděných účastníky kartelové dohody ani skutečnost, že tato opatření měla jediný cíl. V rámci druhé části zpochybňují trvalou povahu vytýkané kartelové dohody, a zejména trvalost jejího cíle.
276 Komise zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyň.
a) K první části, vycházející z toho, že Komise neprokázala existenci jediného protiprávního jednání zahrnujícího obecnou dohodu, celosvětovou kartelovou dohodu upravenou dohodou GQ a koluzní činnosti evropských výrobců v rámci EHP
Argumenty účastnic řízení
277 Žalobkyně uvádí, že v projednávaném případě jsou výrobky, zeměpisné trhy a podniky dotčené kartelovou dohodou stanovenou dohodou GQ a dohodami týkajícími se projektů PISP v EHP odlišné, což znamená, že dohoda GQ se liší od evropských dohod, a není tedy třeba se domnívat, že činnosti kartelové dohody mimo EHP a činnosti evropských podniků v rámci EHP tvoří jediné protiprávní jednání.
278 Žalobkyně doplňují, že skutkové okolnosti uvedené v napadeném rozhodnutí neprokazují nad veškerou rozumnou pochybnost existenci jediného protiprávního jednání.
279 Podle žalobkyň nebyla obecná dohoda prokázána, protože důkazy poskytnuté společností ABB nemají důkazní sílu a nejsou potvrzeny jinými důkazy.
280 Komise rovněž neprokázala význam obecné dohody ve vztahu k údajné celosvětové kartelové dohodě, protože ze skutečností ve spise nevyplývá, že taková dohoda byla nezbytná ať k nastolení vzájemné důvěry či k povzbuzení činností evropských účastníků kartelové dohody týkajících se území EHP. Dále Komise nepředložila důkazy toho, že japonští výrobci znali koncept vzájemného vyhrazení domovských zemí a souhlasili s ním. Pojem „domovské země“ byl totiž konceptem používaným pouze v rámci dohod mezi evropskými výrobci, a tedy japonským podnikům neznámý.
281 Podle žalobkyň vyplývala nezávislost účasti japonských podniků na dohodě GQ ve vztahu ke koluznímu chování evropských podniků v rámci EHP ze skutečnosti, že japonští výrobci nebyli schopni proniknout na evropský trh projektů PISP z důvodu nepřekonatelných překážek vstupu na trh.
282 Existence dvou nezávislých kartelových dohod je kromě toho potvrzena řadou skutečností ze spisu. Žalobkyně v tomto ohledu uvádějí existenci dohody GE a dalších dřívějších dohod uzavřených mezi evropskými dodavateli, nezmínění obecné dohody v písemných dohodách, neuvedení jakékoliv narážky na chování evropských výrobců v rámci EHP v dohodě GQ, jakož i dohodu o nezveřejňování uzavřenou mezi společnostmi ABB, Areva, Siemens a VA TECH a určenou k ulehčení výměny citlivých informací mezi jejími signatáři bez vědomí jiných podniků účastnících se kartelové dohody.
283 Naopak chybí důkazy, které by naznačovaly, že se japonské podniky účastnily rozdělování projektů PISP v EHP a s tím spojených koluzních činností evropských výrobců v rámci EHP nebo že o nich věděly.
284 Pokud jde o mechanismus oznamování a účtování, žalobkyně úvodem odkazují na alternativní vysvětlení skutečností uvedené v bodě 204 výše. Dále opakují, že oznamování nebylo systematické, že se uskutečňovalo po přidělení dotyčných projektů, že bylo ukončeno v roce 1999 a že se týkalo nedůvěrných údajů.
285 Zejména žalobkyně zpochybňují, že pouhé vědomí bývalé existence dohod mezi jinými podniky a výměna rekapitulujících informací představují porušení článku 81 ES a článku 53 Dohody o EHP.
286 Komise zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyň.
Závěry Tribunálu
287 Dohody a jednání ve vzájemné shodě, na které se vztahuje čl. 81 odst. 1 ES, nutně vyplývají ze shody několika podniků, které jsou všechny spolupachateli protiprávního jednání, ačkoli jejich účast může mít různé podoby zejména podle charakteristik dotčeného trhu a postavení každého podniku na tomto trhu, sledovaných cílů a zvolených nebo zamýšlených způsobů provedení. Pouhá okolnost, že každý podnik se protiprávního jednání účastní v podobě jemu vlastní, však nepostačuje k vyloučení jeho odpovědnosti za celé protiprávní jednání, včetně chování, která jsou fakticky uskutečňována jinými účastnícími se podniky, avšak která mají tentýž protisoutěžní cíl nebo účinek (rozsudek Soudního dvora ze dne 8. července 1999, Komise v. Anic Partecipazioni, C‑49/92 P, Recueil, s. I‑4125, body 79 až 80). Výše uvedená judikatura je obdobně použitelná na čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP.
288 Podnik, který se účastnil protiprávního jednání prostřednictvím chování, které mu bylo vlastní, spadalo pod pojem „dohoda nebo jednání ve vzájemné shodě“, mělo protisoutěžní cíl ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES a mělo přispět k uskutečnění protiprávního jednání jako celku, je rovněž odpovědný během celého období své účasti na uvedeném protiprávním jednání za chování uskutečněná ostatními podniky v rámci téhož protiprávního jednání, jestliže je prokázáno, že dotčený podnik věděl o protiprávním chování ostatních účastníků nebo jej mohl rozumně předvídat a byl připraven přijmout z toho plynoucí riziko (rozsudek Komise v. Anic Partecipazioni, bod 287 výše, bod 83). Výše uvedená judikatura je obdobně použitelná na čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP.
289 V projednávaném případě z přezkumu druhého žalobního důvodu zaprvé vyplývá, že se japonské podniky účastnily spolu s evropskými podniky obecné dohody, která byla dohodou mezi podniky ve smyslu článku 81 ES a článku 53 Dohody o EHP týkající se evropského trhu projektů PISP. Účast na obecné dohodě znamená, že japonské podniky věděly o skutečnosti, že byly projekty PISP v EHP vyhrazeny evropským výrobcům.
290 V tomto ohledu je irelevantní okolnost, že se žalobkyně neúčastnily zvláštních koluzních opatření v EHP. Jak bylo totiž uvedeno v bodě 258 výše, s přihlédnutím k jejich závazku podle obecné dohody, nebyla účast japonských podniků na přidělování projektů PISP na trhu EHP potřebná. Pasivní úloha japonských výrobců tak nevyplývala z jejich dobrovolné volby, ale z formy jejich účasti na dohodě týkající se trhu EHP. Tato účast byla naopak předběžnou podmínkou toho, aby mohlo být mezi evropskými výrobci uskutečňováno přidělování projektů PISP v EHP buď podle zásady ochrany domovských zemí, nebo podle dohody GE.
291 Zadruhé prohlášení společnosti ABB a svědectví pana M. naznačují, že i když obecná dohoda nebyla v dohodě GQ výslovně uvedena, byla v pozadí jejího fungování, protože umožňovala navodit důvěru nezbytnou pro fungování celosvětové kartelové dohody. Existence vazby mezi obecnou dohodou a dohodou GQ je potvrzena svědectvím pana V.-A., které ukázalo, že na schůzce dohody GQ byla mezi evropskými podniky a zástupcem japonských podniků diskutována nezbytnost dodržovat obecnou dohodu.
292 Zatřetí představuje mechanismus oznamování a účtování vazbu mezi koluzními činnostmi evropských podniků v rámci EHP a celosvětovou kartelovou dohodou upravenou dohodou GQ. Prostřednictvím tohoto mechanismu se totiž zohledňovaly výsledky přidělování určitých projektů PISP v EHP v rámci přidělování projektů PISP v jiných oblastech podle dohody GQ. Existence dotyčného mechanismu je prokázána prohlášeními a svědectvími společnosti ABB a prohlášeními žalobkyň bez ohledu na výslovné neuvedení dohody GQ.
293 V této souvislosti bylo alternativní vysvětlení mechanismu oznamování a účtování navržené žalobkyněmi zamítnuto v bodě 213 výše. Rovněž z bodů 243 až 247 výše vyplývá zaprvé, že argumenty žalobkyň týkající se jiných evropských dohod než dohody GE nemůže Tribunál zohlednit, a zadruhé, že posledně uvedená dohoda nepředstavuje důkaz toho, že koluzní činnosti evropských výrobců v rámci EHP byly nezávislé na celosvětové dohodě upravené dohodou GQ. Dále ze skutečností sdělených žalobkyněmi nevyplývá, že dohoda o nezveřejňování mezi evropskými výrobci byla skutečně uzavřena, ani a fortiori, že výměna informací mezi oběma skupinami výrobců byla touto okolností ovlivněna.
294 Začtvrté je třeba mít za to, že z důvodu pravidelného oznamování výsledků nabídkových řízení týkajících se určitých projektů PISP v EHP, uskutečňovaného přinejmenším mezi roky 1988 a 1999, mohly japonské podniky rozumně předpokládat, že přidělování projektů PISP v EHP mezi evropskými výrobci bylo výsledkem koluzního chování. Skutečnost, že byly skupině výrobců během několika let pravidelně, bez zjevného legitimního důvodu oznamovány výsledky nabídkových řízení, kterých se účastnili členové jiné skupiny výrobců téhož průmyslového odvětví, překračuje meze běžného soutěžního chování. Oznamování tedy mělo vyvolat pochybnosti o podmínkách, za kterých byly dotyčné projekty PISP přidělovány. Tak je tomu tím spíše, že výsledky nabídkových řízení nepředstavují nezbytně veřejné údaje, zejména pokud se jedná o nabídková řízení zahájená soukromými podniky a o podrobnosti přijaté nabídky.
295 V tomto ohledu Komise správně uvedla v bodě 277 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že obeznámenost s koluzní povahou přidělování projektů PISP v EHP získaná japonskými podniky díky mechanismu oznamování mezi lety 1988 a 1999 nemohla být ovlivněna případným následným přerušením oznamování. To platí dokonce pro společnost JAEPS, bez ohledu na skutečnost, že byla vytvořena až v roce 2001. JAEPS totiž převzala činnosti v oblasti PISP od svých akcionářů, mezi něž patřily společnosti Hitachi a Fuji. Za těchto okolností je možné mít za to, že měla o přidělování projektů PISP v EHP stejné znalosti jako uvedení akcionáři.
296 Zapáté byly obecná dohoda, celosvětová kartelová dohoda upravená dohodou GQ a koluzní činnosti evropských výrobců v rámci EHP prováděny současně, týkaly se stejných výrobků a zahrnovaly stejné evropské výrobce, a v případě obecné dohody a dohody GQ i stejné japonské výrobce. Rovněž měla různá opatření stejný společný cíl, a sice zavedení systému rozdělení celosvětového trhu projektů PISP a přidělování těchto projektů různým účastníkům.
297 S ohledem na výše uvedené je třeba vyslovit závěr, že se Komise nedopustila pochybení tím, že konstatovala, že obecná dohoda, celosvětová kartelová dohoda upravená dohodou GQ a koluzní činnosti evropských výrobců v rámci EHP tvořily jediné protiprávní jednání sledující společný cíl. V důsledku toho je třeba zamítnout první část třetího žalobního důvodu.
b) K druhé části, vycházející z toho, že Komise neprokázala trvalou povahu kartelové dohody
Argumenty účastnic řízení
298 Žalobkyně tvrdí, že po schůzce ze dne 10. července 2002 již kartelová dohoda nesledovala stejný hospodářský cíl, protože se tato dohoda od té doby soustředila na Střední východ a jihovýchodní Asii a jejím novým cílem bylo zabránit erozi cen v těchto oblastech.
299 Kromě toho měla podle žalobkyň Komise zohlednit změny struktury a fungování kartelové dohody, zavedené v téže době, které zahrnovaly zjednodušení pracovních metod, zavedení systému balíčků projektů přidělovaných přímo a změnu kódů označujících účastníky kartelové dohody.
300 Komise zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyň.
Závěry Tribunálu
301 Ze skutečností ze spisu nevyplývá, že schůzka ze dne 10. července 2002 změnila hospodářský cíl sledovaný celosvětovou kartelovou dohodou. Jak před tímto datem, tak po něm byl totiž hlavní účel této kartelové dohody rozdělení trhů projektů PISP a koordinace přidělování těchto projektů mezi podniky zapojené do celosvětové kartelové dohody. V tomto kontextu se zdá, že vůle dotyčných podniků zabránit erozi cen na Středním východě a v jihovýchodní Asii nebyla výsledkem změny jejich hlavních cílů, ale spíše důsledkem vývoje soutěžní situace na uvedených trzích.
302 Kromě toho strukturální a provozní vývoj uplatněný žalobkyněmi spočívá v ojedinělých změnách, které se omezují na určité aspekty fungování kartelové dohody, ale neovlivňují její hlavní cíl. Jak totiž uvádí Komise, zdá se, že různé změny byly spojeny se změnami počtu účastníků kartelové dohody a s technickým vývojem. Žalobkyně ani nedokládají své zpochybnění týkající se postupné povahy změn, ke kterým došlo, jak uvádí Komise v bodě 280 odůvodnění napadeného rozhodnutí.
303 Z toho vyplývá, že tvrzení žalobkyň ohledně kontinuity kartelové dohody a jejího cíle nejsou skutkově podložená. Je tedy třeba mít za to, že se Komise nedopustila pochybení tím, že konstatovala, že protiprávní jednání trvalo od 15. dubna 1988 do 11. května 2004 a v tomto období sledovalo stejný hospodářský cíl.
304 Je tedy třeba zamítnout druhou část třetího žalobního důvodu, a v důsledku toho třetí žalobní důvod v plném rozsahu.
305 Jelikož žádný ze žalobních důvodů uplatněných na podporu hlavního návrhu nemůže obstát, je třeba jej zamítnout.
B – K prvnímu podpůrnému návrhu, směřujícímu ke zrušení článku 2 napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká žalobkyň
1. Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z toho, že se Komise dopustila pochybení při stanovení pokut uložených žalobkyním
306 Žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila pochybení při stanovení pokut, které jim byly uloženy. V rámci první části vytýkají Komisi, že nesplnila povinnost zhodnotit relativní význam protiprávního jednání, kterého se každý z podniků dopustil. V rámci druhé části uvádí, že se Komise dopustila zjevného pochybení při použití oznámení o spolupráci. V rámci třetí části tvrdí, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení faktorů týkajících se doby trvání kartelové dohody.
307 Komise zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyň.
a) K první části, vycházející z pochybení při hodnocení relativního významu protiprávního jednání, kterého se každý z podniků dopustil
Argumenty účastnic řízení
308 Žalobkyně tvrdí, že Komise měla zohlednit druhořadou úlohu, kterou hrály v kartelové dohodě, pokud jde jak o relativní závažnost jejich chování, tak o jeho vliv na trh EHP.
309 Žalobkyně zaprvé tvrdí, že se neúčastnily kartelové dohody v rámci EHP a schůzek organizovaných v rámci dohody EQ, ale pouze prováděly dohodu GQ. V důsledku toho jejich případná účast na evropské kartelové dohodě mohla být jen pasivní, a jejich chování tedy nezatěžovalo obchod mezi členskými státy, a to rovněž vzhledem k existenci dřívější evropské kartelové dohody upravené dohodou GE.
310 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že jejich údajná účast na obecné dohodě nemohla mít vliv na trh EHP, a nemohla tedy narušit hospodářskou soutěž na témže trhu. Odkazují v této souvislosti na důkazy, které Komisi předložily, a zejména na externí zprávu, prohlášení jiných účastníků kartelové dohody a skutečnost, že neprodávaly PISP v Evropě ani mezi roky 2000 až 2002, to znamená během doby, během které se neúčastnily kartelové dohody, ani po jejím ukončení. Žalobkyně doplňují, že skutečnost, že nemohly způsobit újmu hospodářské soutěži v EHP, měla být zohledněna jako polehčující okolnost.
311 Komise zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyň.
Závěry Tribunálu
312 Podle judikatury, jestliže se protiprávního jednání dopustilo více podniků, je třeba přezkoumat závažnost účasti každého z nich na protiprávním jednání (viz rozsudek Komise v. Anic Partecipazioni, bod 287 výše, bod 150 a citovaná judikatura). Skutečnost, že se určitý podnik nepodílel na všech skutečnostech zakládajících kartelovou dohodu nebo že hrál malou roli v těch aspektech, jichž se účastnil, tak musí být zohledněna při posouzení závažnosti protiprávního jednání a určení pokuty (rozsudek Komise v. Anic Partecipazioni, bod 287 výše, bod 90).
313 V tomto ohledu je úvodem třeba upřesnit, že napadené rozhodnutí nesankcionuje účast jeho adresátů na dohodě GQ, která se netýká území EHP. Článek 1 napadeného rozhodnutí totiž jasně prohlašuje, že porušení článku 81 ES a článku 53 Dohody o EHP se týká oboru projektů PISP v EHP.
314 Z přezkumu druhého žalobního důvodu vyplývá, že účast japonských a evropských výrobců na dohodách a jednáních ve vzájemné shodě týkajících se EHP neměla stejnou povahu. Japonské podniky se totiž v rámci obecné dohody zavázaly neproniknout na trh EHP, a jejich účast tedy spočívá v nekonání. Evropské podniky si zase rozdělily různé projekty PISP na témže trhu prostřednictvím pozitivních koluzních aktů.
315 Nicméně závažnost těchto dvou druhů chování se podstatně neliší. Jak bylo konstatováno v bodech 258 a 290 výše, skutečnost, že se žalobkyně neúčastnily přidělování projektů PISP v EHP, je vzhledem k jejich závazku podle obecné dohody irelevantní, protože jejich zapojení nebylo potřebné. Okolnost uplatněná žalobkyněmi tak není výsledkem jejich volby, ale pouhým důsledkem povahy jejich účasti na dohodě týkající se trhu EHP. Tato účast byla naopak předběžnou podmínkou toho, aby evropští výrobci mohli přidělovat projekty PISP v EHP podle pravidel za tímto účelem dohodnutých.
316 V důsledku toho je třeba mít za to, že závažnost chování japonských podniků je srovnatelná se závažností chování evropských podniků.
317 Pokud jde o údajnou neschopnost žalobkyň způsobit újmu hospodářské soutěži v EHP, z bodu 1 A pokynů o metodě stanovování pokut vyplývá, že při stanovení pokuty je třeba brát v úvahu, zda původci protiprávních jednání skutečně měli hospodářskou schopnost způsobit významnou škodu jiným hospodářským subjektům, zejména pak spotřebitelům.
318 V tomto ohledu žalobkyně zaprvé uvádí, že japonští výrobci přející si proniknout na trh projektů PISP v EHP čelili „vysokým“ překážkám vstupu, které měly technickou, obchodní, kulturní a hospodářskou povahu. Zadruhé byl tento trh „zralým“ trhem, což znamená, že během doby trvání protiprávního jednání zaznamenal pouze nízkou míru nárůstu a byl přiměřeně zásobován evropskými výrobci.
319 Je třeba zaprvé poznamenat, že existence obecné dohody, a zejména mechanismu oznamování a účtování znamená, že japonští výrobci byli evropskými výrobci vnímáni jako případní věrohodní soutěžitelé bez ohledu na určité objektivní překážky vstupu, jejichž existenci Komise nezpochybňuje. Pokud by tomu tak nebylo, nebyla by obecná dohoda uzavřena a dodržována evropskými výrobci, pro které vedla ke ztrátě části projektů PISP mimo EHP. V rozsahu, v němž byli evropští výrobci z důvodu svého privilegovaného postavení v Evropě obzvláště dobře schopni posoudit situaci v EHP, představuje jejich přijetí obecné dohody argument, který vážně zpochybňuje hodnověrnost teze obhajované žalobkyněmi.
320 Zadruhé je třeba uvést, že externí zpráva předložená žalobkyněmi byla vypracována ex post pro zvláštní potřeby obhajoby účastníků v rámci řízení, které vedlo k přijetí napadeného rozhodnutí. Jak uvádí Komise, zpráva je vypracována obecně a neprokazuje, že žalobkyně diskutovaly proveditelnost nebo obchodní vhodnost proniknutí na trh EHP. Rovněž pokud jde zejména o technické překážky, externí zpráva odkazuje z velké části na prohlášení společnosti JAEPS a dalších osob, jimž bylo určeno napadené rozhodnutí, což znamená, že v téže míře nepředstavuje nezávislý zdroj.
321 Pokud jde dále o technické překážky, skutečně se zdá, že japonský výrobce, který chce proniknout na trh EHP, je povinen přizpůsobit dotyčný výrobek platným normám vyplývajícím ze standardů definovaných Mezinárodní elektrotechnickou komisí, provést určitý počet testů souladu se standardy a získat odpovídající certifikáty. Nicméně žalobkyně nezpochybňují, že japonští výrobci ojediněle prodávali výrobky PISP v EHP a častěji je prodávali na jiným územích, kde jsou rovněž používány standardy definované Mezinárodní elektrotechnickou komisí.
322 Žalobkyně dále odkazují na dodatečné technické požadavky a zvyklosti používané v některých zemích západní Evropy. Avšak pokud jde přinejmenším o jiné než domovské země, takové požadavky se používaly na všechny případné dodavatele, evropské či japonské.
323 Totéž platí pro údajné upřednostňování vnitrostátních výrobců, protože z napadeného rozhodnutí vyplývá, že právě v jiných zemích EHP než v domovských zemích se nevyskytovali věrohodní vnitrostátní dodavatelé. Taková úvaha je a fortiori použitelná na údajné upřednostňování již zavedeného dodavatele zařízení. Uspokojivý předchozí vztah s dodavatelem totiž znevýhodňuje všechny další dodavatele, nezávisle na skutečnosti, zda jsou evropští nebo japonští.
324 Žalobkyně rovněž uvádějí, že směrnice Rady 93/38/EHS ze dne 14. června 1993 o koordinaci postupů při zadávání zakázek subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a telekomunikací (Úř. věst. L 199, s. 84; Zvl. vyd. 06/02, s. 194) ukládá upřednostnit při zadávání veřejných zakázek evropské dodavatele. Jak přitom žalobkyně samy uznávají, toto pravidlo již zaprvé není od 1. ledna 1996 použitelné na japonské výrobce. Zadruhé pravidlo přednosti není absolutní, protože se podle čl. 36 odst. 3 uvedené směrnice použije jen tehdy, když jsou dotčené nabídky rovnocenné z hlediska kritérií pro zadání zakázky, což zejména znamená, že rozdíl mezi cenami nepřesáhne 3 %.
325 Pokud jde o argumenty žalobkyň vycházející na jedné straně z nezbytnosti usadit se v Evropě, aby se zajistil prodej, služby a údržbová zařízení, na straně druhé z dopadu vzdálenosti mezi Japonskem a Evropou na náklady dopravy a pojištění a na dodací lhůty, tento argument nemůže obstát s ohledem na prodeje PISP uskutečňované japonskými výrobci v EHP, jakož i ve zbývající Evropě a Středozemní oblasti, tedy na územích zeměpisně vzdálených od Japonska.
326 Pokud jde o údajné celní překážky, žalobkyně podrobně neinformovaly o celních sazbách, které jsou v EHP použitelné na dovoz PISP z Japonska. V důsledku toho musí být tento argument zamítnut.
327 Konečně je třeba poznamenat, že dlouhodobost obecné dohody, a tedy nepřítomnost japonských výrobců na trhu EHP, mohla uměle posílit některé překážky vstupu, uvedené žalobkyněmi, obzvláště překážky spojené s přijetím japonských dodavatelů evropskými zákazníky. Přitom není možné připustit, aby žalobkyně uplatňovaly důsledky fungování protiprávního jednání, kterého se účastnily, k tomu, aby žádaly snížení pokuty, která jim byla uložena za totéž protiprávní jednání. Kromě toho mohou uvedené účinky dlouhodobé existence obecné dohody vysvětlit skutečnost, že žalobkyně neprodávaly PISP v EHP mezi roky 1999 a 2002 a 2004 a 2006, tedy během relativně krátkých období v porovnání s dobou trvání protiprávního jednání.
328 Zatřetí je třeba poznamenat, že prohlášení předložená jinými účastníky neprokazují jiné překážky vstupu než ty, které uvedly žalobkyně. V důsledku toho je na ně rovněž použitelná argumentace uvedená v bodech 321 až 327 výše.
329 Začtvrté je třeba uvést, že skutečnosti týkající se stavu trhu EHP předložené v externí zprávě nejsou dostatečně podrobné, protože pokrývají jen určitou část doby trvání protiprávního jednání. Navíc se část těchto skutečností týká míry nárůstu trhu EHP, ale neposkytuje upřesnění ohledně jeho velikosti. Přitom velký trh v absolutních hodnotách může nabízet příležitosti vstupu i bez velké míry nárůstu.
330 Rovněž přítomnost jiných soutěžitelů je faktorem vlastním výkonu hospodářské činnosti v tržním hospodářství, a nepředstavuje tedy sama o sobě zvláštní okolnost, která by měla být zohledněna. V rozsahu, v němž argument žalobkyň zdůrazňuje údajně privilegovaný vztah mezi evropskými zákazníky a výrobci, je třeba odkázat na body 323 a 327 výše.
331 Dále zájmem při analýze schopnosti japonských výrobců proniknout na trh EHP není zjistit, zda vstup na tento trh byl z možností, které se japonským výrobcům nabízely, tou nejlákavější, ale zjistit, zda se jednalo o realistickou možnost, která za nepřítomnosti obecné dohody mohla vykonávat tlak na chování výrobců přítomných na trhu EHP. V důsledku toho skutečnost, že se japonským výrobcům případně nabízely příležitosti na jiných trzích, není sama o sobě relevantní.
332 S ohledem na vše výše uvedené je třeba dospět k závěru, že žalobkyně právně dostatečným způsobem nepodpořily své tvrzení, podle kterého měly zvláštnosti trhu EHP za důsledek, že chování japonských výrobců, účastníků obecné dohody, nemohlo v projednávaném případě způsobit újmu hospodářské soutěži na témže trhu. Za těchto okolností nelze Komisi vytýkat, že uvedené tvrzení nezohlednila již při posouzení závažnosti protiprávního jednání spáchaného žalobkyněmi ani při posouzení polehčujících okolností.
333 Je tedy třeba zamítnout první část čtvrtého žalobního důvodu.
b) K druhé části, vycházející z pochybení při použití oznámení o spolupráci
Argumenty účastnic řízení
334 Žalobkyně uvádí, že Komise pro účely závěru, že se účastnily obecné dohody a obecně jediného a trvajícího protiprávního jednání, uplatnila dvě skutečnosti oznámené žalobkyněmi, a sice zaprvé prohlášení o existenci mechanismu oznamování a účtování a zadruhé popis odmítnutí návrhu společnosti Alstom ohledně obecné dohody týkající se evropského trhu, předloženého dne 10. července 2002. Tyto skutečnosti Komise v rozhodné době neznala a měly přímý vliv na prokázání existence jediného a trvajícího protiprávního jednání.
335 Žalobkyně se v důsledku toho domnívají, že se Komise dopustila pochybení tím, že konstatovala, že výše uvedené skutečnosti nepředstavují přidanou hodnotu odůvodňující snížení pokuty na základě oznámení o spolupráci. Tvrdí rovněž, odkazujíce na odstavec 23 uvedeného oznámení, že jim neměla být uložena žádná pokuta.
336 Komise zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyň.
Závěry Tribunálu
337 Odstavce 4, 20, 21 a 23 oznámení o spolupráci stanoví toto:
„4. Komise usoudila, že je v zájmu Společenství poskytnout příznivé zacházení podnikům, které s ní spolupracují. Zájmy spotřebitelů a občanů na zjištění a potrestání kartelů převažují nad zájmy na pokutování podniků, které Komisi umožní takové praktiky odhalit a zakázat.
[…]
20. Podniky, které nesplňují podmínky [pro úplné osvobození od pokut], mohou mít nárok na snížení jakékoli pokuty, kterou by jinak bylo možné udělit.
21. Pro získání nároku musí podnik poskytnout Komisi důkaz o předpokládaném protiprávním jednání, který představuje významnou přidanou hodnotu k důkazům, které Komise již vlastní, a musí ukončit svou účast v předpokládaném protiprávním jednání nejpozději v době předložení důkazů.
[…]
23. […] Pokud podnik kromě toho poskytne důkazy, které se vztahují ke skutečnostem, které předtím nebyly Komisi známy a mají přímý dopad na závažnost nebo trvání předpokládaného kartelu, Komise je nevezme v úvahu při stanování pokuty pro podnik, který tyto důkazy předložil.“
338 Argumenty žalobkyň, posuzované podle těchto kritérií, nemohou obstát.
339 Jak totiž bylo uvedeno v bodech 192 a 230 výše, prohlášení týkající se mechanismu oznamování a účtování a návrhu společnosti Alstom z července 2002 představují skutečnosti relevantní k prokázání existence obecné dohody. Nicméně během správního řízení žalobkyně tvrdily, že mechanismus oznamování a účtování nebyl k prokázání existence uvedené dohody relevantní a že návrh společnosti Alstom a jejich reakce na tento návrh umožňují zpochybnit existenci této dohody. Za těchto okolností nemohou žalobkyně tvrdit, že v tomto bodě spolupracovaly s Komisí v souladu s odstavcem 4 oznámení o spolupráci. Komise se proto nedopustila pochybení tím, že odmítla použít na žalobkyně odstavce 20 a 21 uvedeného oznámení.
340 Pokud jde o použití odstavce 23 oznámení o spolupráci, je třeba poznamenat, že dne 9. září 2004, tedy v okamžiku předložení žádosti žalobkyň o shovívavost, ke které byl přiložen popis návrhu společnosti Alstom ze dne 10. července 2002, Komise již věděla o existenci a povaze obecné dohody, jakož i o skutečnosti, že tato zahrnovala zvláště období mezi červencem 2002 až 2004. Tyto skutečnosti byly totiž odhaleny v prohlášeních společnosti ABB ze dne 11. března 2004. Rovněž v době zaslání oznámení námitek, tedy před tím, než žalobkyně předložily prohlášení o mechanismu oznamování a účtování, Komise věděla, že tento mechanismus byl mezi účastníky kartelové dohody zaveden mezi roky 1988 a 2002, jelikož tyto skutečnosti byly popsány jak v prohlášení společnosti ABB, tak ve svědectví pana M. Není tudíž možné mít za to, že se dotyčná prohlášení žalobkyň vztahovala ke skutečnostem, které předtím nebyly Komisi známy nebo a fortiori které mohly mít dopad na závažnost nebo dobu trvání protiprávní jednání. Komise se proto nedopustila pochybení tím, že na žalobkyně odmítla použít odstavec 23 oznámení o spolupráci.
341 Je tedy třeba zamítnout druhou část čtvrtého žalobního důvod.
c) Ke třetí části, vycházející z nesprávného posouzení faktorů týkajících se doby trvání protiprávního jednání
Argumenty účastnic řízení
342 Žalobkyně zaprvé znovu potvrzují své stanovisko, podle kterého Komise neprokázala kontinuitu cíle protiprávního jednání během období od 15. dubna 1988 do 11. května 2004. Zadruhé uvádějí, že zjištění jejich účasti na protiprávním jednání po červenci 2002 je vyvráceno změnami struktury a povahy dohod v této době, a zejména tím, že odmítly návrh společnosti Alstom ze dne 10. července 2002 uzavřít dohodu týkající se evropského trhu.
343 Komise zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyň.
Závěry Tribunálu
344 Argumenty žalobkyň vznesené v rámci této části žalobního důvodu jsou stejné jako ty, které již byly probrány v rámci druhého a třetího žalobního důvodu. Argumenty týkající se kontinuity cíle kartelové dohody a v ní učiněných změn byly totiž přezkoumány v bodech 301 až 303 výše. Rovněž relevance odmítnutí návrhu společnosti Alstom ze dne 10. července 2002 podnikem Hitachi byla přezkoumána v bodech 185 až 193 výše.
345 Přitom z dotčených pasáží vyplývá, že skutečnosti uvedené žalobkyněmi neumožňují dospět k závěru, že se Komise dopustila pochybení zaprvé tím, že konstatovala existenci trvajícího protiprávní jednání mezi 15. dubnem 1988 a 11. květnem 2004, které sledovalo stejný hospodářský cíl, a zadruhé tím, že měla za to, že obecná dohoda, a tedy účast žalobkyň na protiprávním jednání pokračovala po červenci 2002.
346 Za těchto okolností je třeba zamítnout třetí část čtvrtého žalobního důvodu, a tedy čtvrtý žalobní důvod v plném rozsahu.
2. K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z toho, že Komise stanovila pokuty žalobkyň podle metody, která porušuje zásady rovného zacházení a proporcionality
a) Argumenty účastnic řízení
347 Žalobkyně uvádí, že Komise porušila zásady rovného zacházení a proporcionality tím, že na podnik Hitachi použila odrazující faktor 2,5, zatímco na společnost ABB použila nižší koeficient, a sice 1,25. Zatímco je podle nich podnik Hitachi menším hospodářským subjektem v oboru projektů PISP a jeho chování nemohlo způsobit citelnou újmu hospodářské soutěži na společném trhu, ABB je největším dodavatelem v témže oboru na celosvětové úrovni a je usazená v Evropě. Dále na rozdíl od společnosti ABB nebyl podnik Hitachi recidivistou. Jelikož je tato okolnost relevantní v kontextu předcházení budoucím protisoutěžním chováním, měla být zohledněna při stanovení použitelných odrazujících faktorů. Použití odrazujících faktorů rovněž významně překročilo jakékoliv zohlednění nízkého podílu žalobkyň na trhu.
348 Komise zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyň.
b) Závěry Tribunálu
349 Z bodu 491 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise považovala za nezbytné použít odrazující faktor na podniky, které mají obzvláště vysoký celkový obrat. Komise, která se opřela o celosvětový obrat dotyčných podniků, použila zejména odrazující faktor 1,25 na společnost ABB a 2,5 na podnik Hitachi.
350 Žalobkyně si stěžují, že tento výpočet neodráží ani sílu společnosti ABB na celosvětovém a evropském trhu projektů PISP ani skutečnost, že ABB byla v minulosti sankcionována za porušení článku 81 ES. Přitom z bodu 491 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že cílem použití odrazujícího faktoru nebylo zohlednění těchto dvou faktorů, ale odrážet rozdíl mezi velikostmi různých podniků, které se účastnily kartelové dohody. Zohlednění posledně uvedené skutečnosti je v souladu jak s bodem 1 A pokynů o metodě stanovování pokut, tak s judikaturou, podle které Komise může při výpočtu výše pokuty zohlednit zejména velikost a hospodářskou sílu dotyčného podniku (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. června 1983, Musique Diffusion française a další v. Komise, 100/80 až 103/80, Recueil, s. 1825, body 119 až 121).
351 Proporcionalita odrazujících faktorů použitých na společnost ABB a na podnik Hitachi ve vztahu k jejich velikosti může být lehce ověřena pomocí grafu všech použitých odrazujících faktorů ve vztahu k příslušným obratům dotyčných podniků. Na tomto grafu se koeficienty všech dotyčných podniků, s výjimkou společnosti Siemens, nacházejí napravo. Tato okolnost znamená, že odrazující faktor použitý na podnik Hitachi je přiměřený tomu, který byl použit na společnost ABB, a že v důsledku toho nebylo s podnikem Hitachi ve vztahu ke společnosti ABB nerovně zacházeno.
352 Pokud jde o jiné faktory uplatněné žalobkyněmi, je třeba navíc poznamenat, že síla společnosti ABB na trhu projektů PISP je skutečně relevantním prvkem, protože je přímým ukazatelem schopnosti tohoto podniku způsobit újmu hospodářské soutěži. V projednávaném případě však byla tato skutečnost zohledněna při stanovení výchozí částky pokuty, jelikož společnost ABB byla spolu se společností Siemens zařazena na základě jejího podílu na celkovém celosvětovém prodeji do první skupiny. Výchozí částka pokuty společnosti ABB tak byla pětkrát vyšší než částka podniku Hitachi a společnosti JAEPS.
353 Pokud jde o opakování protiprávního jednání, je třeba připomenout, že odrazení je cílem pokuty a že nutnost jej zajistit představuje obecný požadavek, jímž se má Komise řídit při výpočtu pokuty a který nutně nepředpokládá, aby v rámci tohoto výpočtu byla vyhrazena zvláštní etapa pro celkové posouzení všech relevantních okolností pro účely dosažení tohoto cíle (rozsudek Tribunálu ze dne 15. března 2006, BASF v. Komise, T‑15/02, Sb. rozh. s. II‑497, bod 226). Komise proto mohla, aniž se dopustila pochybení, zohlednit tuto skutečnost nikoliv v okamžiku určení odrazujících faktorů, ale v rámci posouzení přitěžujících okolností. V bodě 510 odůvodnění napadeného rozhodnutí tak Komise o 50 % zvýšila pokutu společnosti ABB na základě bodu 2 pokynů o metodě stanovování pokut, přestože pokuta jedné ze žalobkyň nebyla z tohoto důvodu zvýšena.
354 S ohledem na vše výše uvedené musí být pátý žalobní důvod zamítnut stejně jako první podpůrný návrh žalobkyň směřující ke zrušení článku 2 napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se jich týká.
355 Jelikož nebyl vznesen žádný nezávislý žalobní důvod na podporu druhého podpůrného návrhu žalobkyň směřujícího ke zrušení nebo snížení pokut, které jim byly uloženy, je třeba zamítnout žalobu v plném rozsahu.
K nákladům řízení
356 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (druhý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Žalobkyním se ukládá náhrada nákladů řízení.
Pelikánová | Jürimäe | Soldevila Fragoso |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 12. července 2011.
Podpisy.
Obsah
Skutečnosti předcházející sporu
A – Žalobkyně
B – Dotyčné výrobky
C – Správní řízení
D – Napadené rozhodnutí
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
Právní otázky
A – K hlavnímu návrhu, týkajícímu se zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká žalobkyň
1. K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z toho, že Komise porušila právo žalobkyň na obhajobu
a) Argumenty účastnic řízení
b) Závěry Tribunálu
– K první části, vycházející z nezpřístupnění důkazů v neprospěch
– K druhé části žalobního důvodu, vycházející z nezpřístupnění důkazů ve prospěch
2. K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z toho, že Komise neprokázala existenci obecné dohody nebo protiprávního jednání, které z ní vyplývá
a) K první části, vycházející z toho, že Komise neprokázala existenci obecné dohody
K dohodě GQ a dohodě EQ
– Argumenty účastnic řízení
– Závěry Tribunálu
K prohlášením společnosti ABB
– Argumenty účastnic řízení
– Závěry Tribunálu
Ke svědectví zaměstnanců a bývalého zaměstnance společnosti ABB
– Argumenty účastnic řízení
– Závěry Tribunálu
K důkazům předloženým společností Fuji
– Argumenty účastnic řízení
– Závěry Tribunálu
K návrhu společnosti Alstom předloženému dne 10. července 2002
– Argumenty účastnic řízení
– Závěry Tribunálu
Ke stanovisku dalších osob, kterým bylo určeno oznámení námitek
– Argumenty účastnic řízení
– Závěry Tribunálu
K mechanismu oznamování a účtování
– Argumenty účastnic řízení
– Závěry Tribunálu
K přidělování projektů PISP v EHP
– Argumenty účastnic řízení
– Závěry Tribunálu
Celkové posouzení
– Argumenty účastnic řízení
– Závěry Tribunálu
b) K druhé části, vycházející z toho, že Komise neprokázala, že obecná dohoda představovala omezující dohodu nebo jednání ve vzájemné shodě
Argumenty účastnic řízení
Závěry Tribunálu
3. K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z toho, že Komise neprokázala existenci jediného a trvajícího protiprávního jednání
a) K první části, vycházející z toho, že Komise neprokázala existenci jediného protiprávního jednání zahrnujícího obecnou dohodu, celosvětovou kartelovou dohodu upravenou dohodou GQ a koluzní činnosti evropských výrobců v rámci EHP
Argumenty účastnic řízení
Závěry Tribunálu
b) K druhé části, vycházející z toho, že Komise neprokázala trvalou povahu kartelové dohody
Argumenty účastnic řízení
Závěry Tribunálu
B – K prvnímu podpůrnému návrhu, směřujícímu ke zrušení článku 2 napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká žalobkyň
1. Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z toho, že se Komise dopustila pochybení při stanovení pokut uložených žalobkyním
a) K první části, vycházející z pochybení při hodnocení relativního významu protiprávního jednání, kterého se každý z podniků dopustil
Argumenty účastnic řízení
Závěry Tribunálu
b) K druhé části, vycházející z pochybení při použití oznámení o spolupráci
Argumenty účastnic řízení
Závěry Tribunálu
c) Ke třetí části, vycházející z nesprávného posouzení faktorů týkajících se doby trvání protiprávního jednání
Argumenty účastnic řízení
Závěry Tribunálu
2. K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z toho, že Komise stanovila pokuty žalobkyň podle metody, která porušuje zásady rovného zacházení a proporcionality
a) Argumenty účastnic řízení
b) Závěry Tribunálu
K nákladům řízení